Správný výtvarník má být trochu zarostlý vousem a má mít ateliér někde pod oblaky, nejlépe vysoko v podkroví starobylého domu. Má hýřit bujnou fantazií a obyčejné smrtelníky přitahovat magnetem své osobnosti. To všechno splňuje Jan Brabenec, výtvarník z Prahy a Vídně, takřka doslova. Působiště má hned dvě – v obou těchto milovaných městech, kde v posledních letech střídavě žije. Všemi mnohostrannými aktivitami, nejen výtvarnými, ale i divadelními a literárními, a také organizací společných česko-rakouských projektů se snaží spojovat obě kultury a města. Z pražského ateliéru na Uhelném trhu, v nejvyšším patře domu s bohatou minulostí, vytvořil magický prostor pro setkávání s uměním i přátelské klábosení. Prošla jím už celá plejáda osobností.

Je duší uměleckého sdružení Art kolegium, spolupracoval s českými divadelníky ve Vídni, prodejem svých originálních prací pomáhá dětskému domovu v Novém Strašecí i jinde. Pod střechou voňavého ateliéru, neboť Brabencovy obrazy jsou z nevšedního materiálu – z kůže – probíhají lidsky krásná setkání. Nejkrásnější bývají ta vánoční, kdy Jan Brabenec – nebo také jeho přítel Jaroslav Krček –usedají k harmoniu a všichni dobře se bavící návštěvníci ztichnou a začnou se rozpomínat na prastaré koledy. Pestrému sboru udá tón Irena Budweiserová, která tu bývá častou návštěvnicí, její kouzelný hlas rozechvěje spolu s harmoniem duše ostatních – a Vánoce v Praze můžou začít...

 

To byl úvod mého rozhovoru s vámi přesně před deseti lety. Výstižněji už to možná napsat nejde, usoudila jsem, a tak si svůj text vypůjčuji i dnes. Co se změnilo od té doby?

Tady v mém pražském ateliéru se vyměnily všechny obrazy. Něco jsem prodal, něco je po výstavách, něco ve Vídni. A taky jsem se změnil já. Tím, že už nejsem tak pracovitý, jsem trochu líný, a snažím se to dohánět cvičením, abych vydržel nápor stáří…a možná i nápor doby. Ale to teď nebudeme rozebírat. Zajímavé ale je, co jsem zjistil. A to, že v Praze mám v poslední době větší úspěch než v galerii ve Vídni. A tak dělám výstavy, protože v Praze nemám svoji galerii. A to společenství lidí, kteří za mnou do ateliéru chodí od té doby, co jsem zase víc v Praze, to se ještě víc upevnilo. Za to jsem hrozně rád a v tom je ta zásadní změna.

 

Vaše potřeba občas pomáhat potřebným se ale, myslím, nezměnila…

Povím vám zvláštní historku. Mám tady v Praze svého žebráka, bezdomovce, kterého čas od času trochu podpořím. Často se s ním bavím. Známe se už delší dobu, je z Národní třídy…Jednou jsem ho pozval na svoji výstavu do Violy, a on opravdu přišel. A představte si, řekl mi, že si chce koupit můj obraz a dát ho synovi. Tak jsme se dohodli na nějaké pro něj přijatelné ceně a on ho (tak trochu i za moje peníze) opravdu koupil.

 

Je tahle potřeba pomáhat daná tím, že i vám bylo pomoženo, když jste se jako emigrant s rodinou ocitl v roce 1980 ve Vídni?

V Čechách jsem měl vleklé problémy s prodejem svých šperků, vše jsem musel předkládat do komisí tehdejšího Díla. Nakonec mi bylo řečeno, že do budoucna nemám počítat s tím, že mé práce schválí. Probíhala jakási nová registrace výtvarníků a první a zásadní kritérium byl politický posudek z místa bydliště, nu a to rozhodlo. Já jsem to měl od roku 1968 řádně problematické, a tak mne mé nekompromisní mládí za dvanáct let dohonilo a poslalo na cestu na západ. Jenže my se nakonec kuriózně octli ve Vídni, tedy od Prahy na východ. (Cesta na Východ se jmenuje i moje první knížka, kterou jsem později napsal.) A pravdou je, že nám opravdu v těch začátcích pomohla řada obyčejných Rakušanů.

 

Pomohla vám také ale vlastní pracovitost a Vídeňáky zaujala neobvyklost materiálu, s nímž jste jako výtvarník pracoval a na který jste maloval. Na hovězí kůži. Proč?

Tady si pomůžeme slovy, která jsem napsal pro své webové stránky. "Když člověk kůži, tvrdou, poddajnou, smyslnou a dobře tvarovatelnou dostane pod kůži, tak Vás tohle tetování zevnitř úplně pohltí. Byl to živý organismus, kterého se dotýkalo slunce, hladil ho vítr, déšť smáčel a já ho mohu svýma rukama znovu oživit. Když Vás obraz z kůže dostane, už Vás nepustí. Do živého díla musíte vstoupit a zabydlet se tam. A to je teprve začátek."

 

O začátcích uměleckých i o začátcích emigrace jste vy i vaše žena Tamara vyprávěli v dokumentu České kořeny ve Vídni. Jednoduché nebyly, ale uspěli jste. Žena vám začala pomáhat a naučila se dělat krásné kožené šperky sama, vy jste uspěl svými obrazy. Časem jste otevřeli galerii na vídeňském Spittelbergu, kterou provozujete doposud. Jakým směrem se za těch 10 let vaše tvorba posunula?

Novinkou je, že jsem začal malovat i na plátno, ale stejnými barvami, jako maluju na tu kůži. Plátno je speciálně našepsované. Tady třeba ten obraz Vzkříšení…nebo obraz Krista, který je kombinací kůže a plátna. A přišel jsem na to, že když se takový obraz na plátně zezadu prosvítí, tak září. Přes den vypadá nějak a večer, když ho zezadu rozsvítíte, zase úplně jinak, protože z něj vystoupí jiné detaily. Někdy je to docela vizuální šok, co se tam objeví. Například obraz s nápisem Mene, mene tekel ú- parsín…(Pozn.: Slova naléhavého varování. Ve Starém zákoně je příběh o králi Belsazarovi, kdy tato slova náhle ruka napsala na zeď poté, co pil z posvátných nádob. Poté král zemřel a jeho země byla rozvrácena Peršany a Médy.)

Nebo obraz, který půjde do galerie v Karlových Varech. Je na něm židovské ghetto, kde je uprostřed v kůži vyříznutá Davidova hvězda a za ní je namalovaná Staronová synagoga. Není ani vidět, že by tam byl jiný materiál. Ale když se na to rozsvítí, najednou ta synagoga začne žlutě zářit. Tyhle obrazy mají velký úspěch.

Stala se mi ale zvláštní věc. Jednou tu v atelieru byli hosté, kteří chtěli, abych jim to předvedl. Tak jsem obraz rozsvítil a v tom okamžiku na protější stěně spadl obraz Krista. Všichni se podivili a ptali se, jak jsem to udělal, že to bylo dobře vymyšlené. Já si připadal jak páter Toufar… Ale nedělal jsem s tím nic.

 

Takové věci se vám ale stávají častěji. Pokud se pamatuji, už jste podobné příhody vyprávěl. Přitahujete je vy nebo snad ten pražský ateliér jako místo?

Stává se mi to. Nevím proč. Já myslím, že je to genius loci tohoto prostoru. Byli tu velcí tvůrci, přede mnou patřil Otovi Janečkovi. A nedávno jsem něco svého ukazoval na mobilu kamarádovi, a říkal mu, že jsem v tom ateliéru po něm. A on na to moje dílo kouká a povídá: „No vždyť to je Janeček…to jsou jeho barvy.“ On taky používal tyhle oranžové. V poslední době je používám i já, ale vůbec mne to předtím nenapadlo a najednou to tam je. Na jeho obrazy jsem se díval naposledy někdy před 10 lety a není to žádný záměr. Prostě se to tak stalo…

 

Jednu z těch historek mohu přidat i já. Vzpomínáte, když jsem do ateliéru přišla poprvé? Vedla se řeč, a vy jste zmínil, že ten velký litinový věšák, na který jsem si pověsila kabát, stával kdysi v atelieru malíře Václava Rabase. Ustrnula jsem, protože s tímto velkým umělcem se přátelil můj dědeček a často ho navštěvoval. A na tom stejném věšáku tedy kdysi zcela určitě visel často i kabát a klobouk mého dědy… 

Ted´ ale o vašich tématech. Čtěte Bibli, tam to všechno je… zpívají Voskovec s Werichem v jedné své písničce. A vy to všechno, co tam je, malujete. Proč?

Láká mne, že Bibli všichni věřící vnímají jako něco svatého a cudného. Ale židovství bylo velice pestré, jeho projevy jsou lidské, a kdyby ti lidé nebyli smyslní, tak se ty krásné příběhy takhle nestaly a neměl bych co malovat. Bible najednou ožije a člověk má chuť si ji opravdu přečíst a pochopit. Mám rád speciálně příběhy ze Samuelovy knihy. Zdaleka jsem je ještě nevyčerpal.

 

Na vašich obrazech se taky často objevují různé mosty a cesty...přes co se klenou a kam vedou? Některé jako by končily v uličkách pražského Židovského města?

Mosty mám rád, něco spojují a dá se pod nimi i ukrýt, když prší zloba a nepřízeň osudu. Praha je nekonečné téma, ke kterému se rád vracím, a ona se ráda tajuplně předvádí na mých obrazech. Ovšem Židovské město v Praze se stalo turistickou atrakcí a tím hodně ztratilo. Má samozřejmě své kouzlo, které ale neumím a hlavně nechci rozšifrovat. Je tajemné a tajemstvím má zůstat.

 

Přestože vás i vaši tvorbu znám už tak dlouho, tak stále nevím, jestli se můžu zeptat. Ale už to zkusím: Jste věřící? A ovlivňuje to proto vaši tvorbu?

Můj táta byl hluboce věřící. A tuhle otázku jsem dostal taky od své mámy. Bylo mi líto, že jsem jí nemohl odpovědět ano, ale řekl jsem: „Já nevím, mami, ale stále o tom přemýšlím…“ Pak jsem byl ve Vatikánu a šel jsem po náměstí sv. Petra pod arkádami, plnými různých bezdomovců, s českým velvyslancem Pavlem Jajtnerem. On mne tam zastavil, a zeptal se mne na to samé. A já mu odpověděl stejně jako mámě: Já nevím.

Ale jsem přesvědčený, že božství je v každém z nás. Zaprvé. A že člověk by měl přemýšlet, jak to je. Snad je to nádherná pohádka, kterou si člověk vymyslel sám pro sebe, a utěšuje se jí: Neboj se smrti, potom bude vykoupení a nějaké setkání v jiném světě. Že existuje nějaké nebe. Ale to bazíruje na jediné větě, kterou Kristus řekl na kříži tomu druhému lotrovi – neboj se, za chvíli budeš se mnou po pravici mého otce…Jinak o tom v Bibli, myslím, nikde víc napsáno není. A navíc jsem přesvědčený o tom, že jsme všichni mimozemšťani. (Smějeme se oba.) Život tady už byl, ale do neandrtálců nebo už do těch opic pak byla vnesena odněkud nějaká inteligence, vstoupilo něco, co bylo skutečně mimozemské. To je má představa. 

 

Proč tedy nemalujete mimozemšťany, ale ty biblické ženy a muže?

Vždyť ti mimozemšťani mohli být úplně jako my! Vždyť v té Bibli stojí, že Bůh stvořil člověka k obrazu svému. Takže Bůh jste vy – v každém z nás je kousek Boha. A kdo z nás je mu víc podobnej?

 

Už v tom deset let starém rozhovoru jste se zmínil, že i ve Vídni pořád malujete Prahu. Takže mne napadá otázka, čím vlastně vás Vídeň inspirovala, když se na vašich obrazech neobjevuje? Prožil jste tam dlouhou dobu.

Je pravda, že výtvarné vjemy z vídeňské architektury moc nemám. Ale maloval jsem Spittelberg a existuje docela hodně kreseb z Vídně, kterými jsem ilustroval například svoji knížku Vídeň je Vídeň, ale bez Čechů by to nebylo ono. Ale máte pravdu, že Vídeň mne, pokud jde o malování, zdaleka tolik neinspirovala, jako v literární rovině.

 

To je jasné i z vašich pozdějších literárních počinů. Z povídek i jedné divadelní hry, která je o maršálu Radeckém. Vyplývá z nich vaše záliba v historii Rakousko-uherské monarchie. Jak vznikla?

Celou dobu, co jsem byl ve Vídni, a i teď vidím, že to propojení našich kultur je nesmírně silné. Neříkám nic nového a ví to řada lidí. Je škoda, že se ten model velkého středoevropského soustátí, který vznikal staletí, rozpadl. A tak náhle. Ani ne tolik tlakem zevnitř, ale hlavně, podle mého názoru, tlakem zvenčí. Byly to vlivy ze Spojených států, a především velký tlak Německa. Rakouské mocnářství všem kolem vadilo. A přitom dokazovalo, že národy různých kultur a kořenů jsou nějak schopné žít společně.

 

Teď bychom mohli říct, že máme šanci dobrého ekonomického i kulturního soužití a obohacování znovu, ve větším celku Evropské unie, což je ale složitější… To by ale byl rozhovor zaměřený dál a šíř, než dnes chceme…

V Evropské unii dominují opět velké národy, Francie a Německo… a my pořád máme pocit, že musíme mít nějakého velkého bráchu, který nás musí ochraňovat. Přitom jsme samostatný, inteligentní národ. Když někdy slyším lidi, jak hodnotí politickou nebo ekonomickou situaci ve smyslu: „To by se jinde stát nemohlo, co se tady děje, to jsme celí my Češi, to je typické české,“ tak říkám: Ale mohlo! To není typicky české, to je typicky lidské! Protože ne Češi, ale lidi jsou takoví, a chovají se často hrůzně, dokážou to všichni.   

 

Zpátky ale k česko-rakouským kulturním kontaktům. Jejich příkladem může být třeba, že se ve vídeňském Burgtheatru v současnosti hraje hra od Franze Grillparzera v titulní roli s českým hercem Karlem Dobrým. A ten v ní představuje Přemysla Otakara II. Jsou podle vás ty vazby stále silné díky společné historii?

Člověk by si přál, aby to tak bylo, ale ono to tak není. Ale není se čemu divit: První republika démonizovala všechno rakouské. Pak přišel protektorát, který tomu také vůbec nepomohl. Austrofašismus v Rakousku existoval už v 19. století a Hitler na něj logicky navázal. A pak socialismus, který u nás byl, nestál o žádný stát za železnou oponou. V té době se po oficiální linii pro česko-rakouské kulturní vazby nedělalo nic ani na velvyslanecké úrovni. A bohužel se nedělalo moc ani po roce 1989, kdy na místech kulturních atašé byli často dost nekompetentní lidé, jak jsem mohl sledovat.

Dokládá to třeba historka, kdy chtěli jako svoji akci zorganizovat ve Vídni koncert Hany Hegerové ve známém a obrovském Musikvereinu, což muselo stát neuvěřitelné peníze. Ale 14 dní před koncertem bylo prodáno žalostně málo lístků. Přišel za mnou kulturní rada a ptal se, co by se s tím dalo dělat. Já jsem se o koncertu dozvěděl až od něj. Ale dostal jsem nápad, který nebyl sice nikterak moc chytrý, naštěstí to však pomohl vyřešit. Poradil jsem: Přivezte sem lidi z Bratislavy. Je to kousek, a když se nabídnou lístky za nízkou částku, tak Slováci přijedou. Přijely jich tři autobusy, což byla záchrana představení, které však mělo mít jiný účel.

 

Ve Vídni stále pracuje nespočet krajanských spolků a organizací. Existuje tam nepřetržitě velká česká škola, která děti vzdělává v češtině od mateřské až po maturitu a má v posledních desetiletích stále víc žáků…Všichni tito lidé, myslím, se o vzájemnou kulturní výměnu snaží. Například české amatérské divadlo Vlastenecká omladina, které dokonce jezdí z Vídně hrát do Čech…Myslíte tedy, že tu hlavní práci na česko-rakouských vztazích dělají jednotlivci?  

Bez privátních iniciativ mnoha lidí by to nešlo. Mnohé vzájemné kulturní vazby stojí na tom širokém a pestrém společenství vídeňských Čechů, kteří jsou velkými vlastenci. Ti se snažili provozovat nějakou kulturní výměnu i před rokem 1989 a dělají to stále.

A i já sám jsem založil za tím účelem ve Vídni spolek s názvem Kontaktforum. Chtěl jsem zvát jen takové umělce, které znám, a kterých si vážím. Začal jsem Miroslavem Horníčkem, na moje pozvání byli ve Vídni i Jiří Suchý a mnoho dalších. Spolek dodnes funguje, ze mne udělali čestného člena.

 

Už jsme zmínili, že jste kromě malování také literárně činný. Našla jsem třeba reakci čtenáře na povídky s názvem Napsáno křídou: „Hodně chytré povídky nutící k zamyšlení nad samou podstatou života a působení konkrétního člověka na světě. Knihu je skutečně nutné číst pomalu, působení povídek nechat doznívat, neb je to svým způsobem i duševní očista ateisty namísto nedělní návštěvy kostela či duchovního rozhovoru s knězem.“ Máte v plánu psát něco dalšího?

Chtěl bych teď napsat hru o společenství lidí různých generací, kteří budou spolu sedět na jevišti a komunikovat pouze přes mobilní telefony. A všechno, co se mezi nimi bude ve skutečnosti odehrávat, budou prožívat jen přes ty mobily. Taky tam někoho možná zabijou. Nebo tam bude drsně rozmlouvat dcera s matkou kvůli ztraceném mobilu… Zjišťuju, jak se lidé mění v ignoranty nebo jak mluví se svými rodiči, zatímco ještě můj otec svému tatínkovi líbal ruku.

Také jsem začal přispívat malými článečky do Vídeňských svobodných listů, což je jedna ze dvou tamních významných českých tiskovin. Nejsou to ani fejetonky, jen takové moje „úkoly“ bez zadání tématu. Doufám, že až jich bude víc, vydám je knižně. Třeba jeden nazvaný Hrátky s češtinou začíná (čte): Neúcta k vlastnímu jazyku je neúctou k sobě samému. Čeština, kterou mluví vídeňští krajané, je trošku staromódní, především u lidí, kteří se ve Vídni již narodili a mají jazyk český jako jakousi zvláštnost. Mluví sice s akcentem, ale velmi mile.……A končí to: Jsem rád, že moji vídeňští krajané mluví hezky česky a nemají potřebu používat takové výrazy, jako je „pražská kavárna“ a různé další. Mají rádi Sokol, Českou besedu a demokracii, jsou vlastenci a pravda a láska jsou pro ně ušlechtilým pojmem.

 

Ještě je tu ale vaše hra Radeckého pochod životem. Celkem aktuální téma vzhledem ke snahám o navrácení jeho pomníku na Malostranském náměstí v Praze, o kterém se zase znovu teď diskutuje.

Jednou mne upozornili, že za Vídní je nějaký kopec, kde jsou pochovaní čeští maršálové a zjistil jsem, že tam je i Radecký. A to mne vyprovokovalo k tomu, že jsem se jím začal zabývat, kupoval jsem si o něm knížky, studoval dostupnou literaturu a najednou jsem měl spoustu materiálu. Zaujalo mne, že sám o sobě říkal: „Já jsem Čech, ale nemusí to všichni vědět.“ Mluvil samozřejmě německy, ale česky uměl, protože se narodil v Sedlčanech a studoval v Praze u piaristů. Pojem Radecký nevznikl v době válek s Turky, kde jako vojevůdce vynikal, ani v době napoleonských válek. Nevznikl bitvou u Lipska, pro kterou Radecký připravil vítěznou strategii, ale teprve tehdy, když se stal jako 63letý velitelem rakouských armád na Apeninském poloostrově. Po šedesátce ho totiž nejdřív odstavili, udělali ho velitelem pevnosti v Olomouci, ale pak ho František II. povolal do Itálie, kde Radecký znovu vybojoval rakouské državy proti Francii. A představte si, že ve svých 82 letech velel bitvě, která trvala 12 hodin a on těch 12 hodin seděl v sedle! Jakmile tehdy nepřítel věděl, že tam velí Radecký, tak to balil… Byl skvělým taktikem. Samozřejmě všichni vojevůdci dělali různé špatnosti, i Radecký musel podepisovat rozsudky smrti, ale je doloženo, že jeho to trápilo a tížilo ho svědomí. Podařilo se mu udělat výjimečnou kariéru, byl skutečně inteligentní a lidi ho milovali.

Ke vzniku té hry přispěl pan doc. Štědroň a Spolek Radecký, který usiluje o obnovu pražského pomníku. Obrátili se na mne, protože se známe, a já jsem takovou hru napsal. Bylo to nejdřív hrozně dlouhé, tak jsem škrtal, škrtal a škrtal, ještě i po premiéře. Hraje to takový pestrý amatérský spolek, premiéru jsme měli dokonce v Semaforu, pak v Rokoku a bude se hrát v divadle U Valšů. Hledáme také nový termín za ten koronavirem zrušený i ve Vídni.

 

Tu hru si Radecký rozhodně zaslouží. Ale to sousoší?

Musí se do podstaty věci. Radecký sehrál v dějinách naší země významně kladnou roli a byl velmi známý – i díky Johannu Straussovi, který napsal ten slavný Radeckého marš. Navíc se hlásil ke svému národu. A je mi také sympatická snaha lidí, kteří o jeho znovupostavení usilují, protože jim zkrátka o něco jde a jsou vytrvalí. Radeckého pomník sice není extra geniální, ale Praze by slušel a Radecký by si ho, stejně jako spolek pro obnovu pomníku, zasloužil. Držím jim palce.

 

Stíháte při své pracovitosti sledovat i své mladší kolegy, současné české výtvarníky? Mají co říct?

Ale ano, některé věci jsou naprosto výjimečné. Třeba hlava Kafky nebo další věci Davida Černého. I když něco podobného vzniklo už před 30 lety někde ve Pensylvánii. Ale on je nesporně velký talent. Upřímně řečeno, když ale jdete na společnou výstavu, kde vidíte třeba díla deseti umělců, tak často nerozeznáte jednoho od druhého. Abstrakce není jednoduchá. A takových věcí jsou po světě v galeriích i na internetu tisíce a miliony. Rozhodně nechci říkat, že dnešní kumšt nemá úroveň, ale je potřeba skutečné originality, něčeho, co nikdo jiný nemá.

A to nejen ve výtvarném umění, ale třeba i v hudbě. Mahler v ní měl své pohřební marše, originální byl i Martinů. Je to vždy o tom konkrétním člověku. Mám třeba rád dílo Oskara Kokoschky, který pocházel z pražské židovské rodiny. Jeho obrazy Prahy jsou krásné. Fascinuje mne jeho Větrná nevěsta, kde zobrazil Almu Mahlerovou. Do svého díla dával sebe.

Lidi se mne občas ptají, jestli jsem namaloval nějaký autoportrét. Byl by hrozně jednoduchý. Moje nemocné zamhouřené oko, vousy… A já vždy říkám: No jasně – tady to všechno, co tu visí, jsou autoportréty. Já jsem v tom vevnitř. Do každého obrazu dávám sebe. Každý umělec do toho díla musí dávat sebe! Když tam je, tak ten obraz má co říct, a když není, tak je to jen hezky namalovaný obraz.

 

O uměleckých spolcích v menších obcích

Do dotazníkového šetření se prostřednictvím knihoven zapojilo 182 obcí ze 13 krajů (kromě Prahy). Z kladných odpovědí 202 působících spolků či souborů např. vyplývá, že nejčastěji provozovaným druhem umění je zpěv, následovaný hudbou a divadlem, nejméně je zastoupena audiovizuální tvorba (výtvarné umění, film, fotografie). Nejvíce odpovědí pocházelo z obcí z Jihomoravského kraje, významněji jsou zastoupeni respondenti z Plzeňského a Středočeského kraje. Většina spolků provozuje pouze uměleckou činnost, některé se kromě umělecké činnosti podílejí či jsou přímo organizátorem kulturního dění v dané obci/lokalitě a jiné zajišťují pouze organizování kulturních akcí a pečuje tak o kulturní tradice. 

Informace zjišťovalo Národní informační a poradenské středisko pro kulturu (NIPOS), příspěvková organizace Ministerstva kultury, která se stará o amatérské/neprofesionální umění v České republice, pořádá přehlídky, festivaly, setkání, vzdělávací akce pro děti, mládež i dospělé v nejrůznějších uměleckých oborech.

 

Dobrovodští kohouti, z. s.: ochotnický divadelní spolek, Dobrá Voda u Hořic, okres Jičín, Královéhradecký kraj,  576 obyvatel

 

Na anketní otázky odpovídá Michal Pavel - jeden ze zakladatelů spolku, herec, nejčastější režisér a hlavně principál divadla

 

Kdy a za jakých okolností váš spolek vznikl, resp. byl obnoven? Jaké byly motivace a důvody k založení spolku? Co bylo katalyzátorem?

Byť historicky u nás v obci ochotníci existovali a fungovali, tak o obnovení bych rozhodně nemluvil. Vznikli jsme vlastně na popud paní starostky, která si přála, aby taková skupina v obci fungovala a alespoň zkusila nacvičit nějaké představení. Podařilo se jí celkem snadno nadchnout a přemluvit kolegyni Lenku Horáčkovou, která mi už na schodech u obecního úřadu volala a oznamovala, že odteď děláme divadlo. Tohle se stalo před Vánocemi roku 2013, nicméně pak jsme společně ještě sháněli pár týdnů vhodnou hru a herce. Spolek tedy vznikl definitivně až v roce 2014, neformálně už někdy v lednu, kdy jsme se poprvé sešli a začali nacvičovat nenáročnou komedii Doba kamenná. Premiéru jsme odehráli v červenci, a to s velkým a pro nás hlavně neočekávaným úspěchem. Na základě toho jsme se dohodli, že hrát budeme oficiálně. Během krátké doby jsme nastudovali a zařídili vše potřebné a od září 2014 jsme zapsaným spolkem jako Dobrovodští kohouti, z. s. Zvolili jsme si jasně identifikovatelný název odkazující na obec, kterou tímto reprezentujeme i na svých štacích po blízkém, ale dnes i vzdálenějším okolí. A proč kohouti? To je velmi prosté, protože ve znaku Dobré Vody je kohout.

 

Nakolik aktivní činnost se souborem vyvíjíte? Jakých cílů chcete prostřednictvím spolku dosáhnout? Máte ambici stát se hybateli širšího kulturního dění?

Hlavní náplní naší činnosti je především uvést každý rok novou hru. To samo zabere poměrně dost času, protože všichni pracujeme, někteří na směny, máme děti ve školkovém a školním věku a musíme si sami vytvořit i kulisy, sehnat rekvizity a tak dále. Nemáme nikoho, kdo by byl rekvizitář, švadlena na kostýmy apod. Všichni dělají všechno, a pokud něco nedokážeme, musíme prostě sehnat někoho, kdo nám s tím pomůže. Ale takhle to asi funguje i ve spoustě jiných malých spolků. Tím chci jen říci, že často je dost pracné třeba i zorganizovat zkoušky tak, aby jich byl dostatek a aby se jich mohli účastnit všichni.

Kromě toho se snažíme spolupracovat i na akcích, které obec pořádá povětšinou pro děti, jako je Dětský den, Den duchů nebo organizujeme Mikulášskou nadílku, a to i v místní škole a školce. Ambice stát se hybateli širšího kulturního dění? Spíše bych řekl, že ne. Myslím především ve smyslu „širšího“, protože víc už bychom toho asi v současné situaci smysluplně nezvládli. Čeho bychom chtěli dosáhnout? Především spokojených diváků, což se prozatím daří. Lidé rádi přicházejí a chválí. Pokud vám někdo řekne, že se opravdu pobavil a strávil velmi příjemný večer, že to třeba na poprvé ani nečekal, že se smál, až se za břicho popadal, že přišel na jiné myšlenky atd. To nás těší, v tom vidím smysl i cíl našeho konání, protože pokud někomu pomůžeme v dnešní ukvapené době plné stresu se na chvíli od všech starostí odpoutat a zprostředkovat uvolňující zážitek alespoň na dvě hodinky, tak to je super. Spokojený divák nás pak odmění potleskem, pozitivním hodnocením a přijde zas a příště třeba přivede někoho dalšího, a hlediště se tak plní. A pokud je hlediště plné lidí, kteří se rádi přijdou uvolnit a zasmát se, tak se i lépe hraje.

Další pozitivum vidím v tom, že přijdou i starší lidé, kteří by už za kulturou nevyrazili někam do města, ale tady se seberou a jdou. Jdou, protože je to blízko a snadno dostupné i finančně. Navíc má polovina představení k dispozici hospodu nebo přinejmenším provizorní bar, tak přijdou s jinak osamocenými dámami i pánové, kteří oceňují, že nemusí do obleku a po dobu představení si mohou dát to jedno dvě pivka, což je vlastně lepší než ho cucat sám doma u telky. Možná trochu úsměvné? Ale vlastně jsou pak spokojení v páru oba.

 

Oslovujete svým divadlem všechny věkové skupiny? Daří se vám podporovat mezigenerační dialog?  

Vlastně jsem to načal už v minulé odpovědi. Pravdou je, že převažuje spíše starší generace, čtyřicet, možná padesát a výš. Ale i když jich je většina (kolem 75 %), přijdou nakonec i ti mladší, třeba s dětmi. Dorazí děti s babičkou, starší děti přivedou rodiče. Asi se nám, byť v menší míře, daří podporovat i mezigenerační dialog. A vlastně nejen ten, ale i  mezipartnerský, jak jsem již zmiňoval.

 

Co vás na ochotničení těší a co vám práci naopak komplikuje?

To je těžká otázka. Těší mě a věřím, že všechny členy, byť každý jsme jiný, že můžeme udělat něco, co má smysl. Jsme skvělá parta vcelku mladých lidí, to zmiňuji proto, že ostatní ochotnické spolky, s nimiž se potkáváme, bývají většinou staršího věkového složení, s odrostlými dětmi, „důchodci“, a to nemyslím nijak špatně. Směřuji k tomu, že nás těší se potkávat a něco spolu zažívat. Už samotné zkoušky bývají často vzpruhou po pracovních útrapách. Těší mne, že po nějaké době úsilí a práce vidíme výsledek, který je dobře přijat a ohodnocen. A tím nemyslím jen na domácí scéně, kam přijdou známí, rodina a kamarádi, ti mají předem tak trochu zkresleně pozitivní pohled. Ale pokud jsou nadšení i lidé, kteří k vám nemají žádný vztah, dokazuje to, že svou „práci“ děláme dobře.

Co mi/nám práci komplikuje? Především nedostatek volného času, protože jsme všichni aktivně pracovně vytížení. Máme děti, které nemůžeme nebo jsme nemohli nechávat večer v době zkoušek bez dozoru samotné doma, a musíte se jim věnovat i přes den. Tady chci poděkovat za neocenitelnou podporu našich rodičů, kteří nám vlastně umožnili toto realizovat a chodili a jezdili hlídat jak v době zkoušek, tak v době představení. Vlastně jsme celkem úkazem se svým věkovým průměrem 36 let.

 

Jste zapsaný spolek nebo jen neformální sdružení, máte právní subjektivitu?

Ano, jsme zapsaným spolkem s IČ.

 

Kolik členů spolek sdružuje? Jaké jsou věkové, profesní a genderové charakteristiky členů spolku? Jaké jsou povinnosti člena spolku?

V současné době je nás 12 členů. Soubor se od svého založení nijak výrazně nezměnil, pouze lehce stárne. O věkovém složení jsem psal již výše. Co se týká profesního zařazení, jde o všehochuť od řemeslníků přes účetní či IT technika až po pojišťovacího agenta. Vzhledem k tomu, že se poměrně dobře známe, nelpíme na žádných povinnostech, všichni se v rámci svých možností snaží přispět k cíli spolku.

 

Jaký je vztah spolku k obecnímu zastupitelstvu/magistrátu? Máte jejich podporu?

Od počátku nás obec podporuje. Od minulého období jsou navíc dva z nás i členy místního zastupitelstva. Snažíme se spolupracovat v rámci možností na projektech obce, stejně tak jako ona se snaží podporovat nás. Koneckonců ji velmi dobře reprezentujeme při svých výjezdech ven.

 

S jakými dalšími organizacemi spolupracujete? Kdo vás podporuje? Z čeho hradíte výdaje?

V současné době asi jen s obcí a potažmo lehce s místní školou a školkou. V naší činnosti nás podporují především naši nejbližší, bez jejich pomoci a shovívavosti bychom to dělat nemohli. Nyní, kdy máme třeba 10 představení ročně, jsme schopni své výdaje uhradit sami. Povedlo se nám především vlastní šikovností a pílí získat si určité stálé diváky, vypracovat si svou image, vytvořit dobrou propagaci na internetu atp. Díky tomu všemu jsme schopni vybrat dostatek prostředků, abychom zafinancovali kulisy, rekvizity a další náklady spojené s představeními. Navíc je tu vždy podpora ze strany obce – možnost používat kdykoli bezplatně sál, případně příspěvky.

 

Jaké projekty jste realizovali? Co se ne/povedlo? Na čem pracujete nyní? Na jaký výstup své dosavadní činnosti jste opravdu pyšní?

Našimi projekty jsou vlastně výhradně divadelní představení. Sice se podílíme na obecních akcích, ale ty nepočítám jako čistě naše projekty, byť se snažíme i do nich vnést něco nového, něco zábavného. Narážíme však na určitý nezájem ze strany dospělých, kteří se odmítají účastnit zábavy a stát se její součástí, ještě tak v roli pozorovatele z vnějšku. Zkoušeli jsme například s obcí zorganizovat už po dva roky divadelní minipřehlídku, kdy k nám po naší premiéře dorazí po následující dva víkendy další dva ochotnické spolky, ale zájem je mizivý. Na nás sice přijde stovka lidí, ale na ně dorazí pětatřicet, včetně většiny našich členů. To se mi jeví jako smutné.

V současné době pracujeme zase na nové hře, která má vždy premiéru v září a celý podzim s ní vyjíždíme po okolí. Snažíme se, a zatím úspěšně, přijít každý rok s novou hrou. A byť jsme pyšní vždy na tu hru, kterou se nám povede uvést, nebo na potěšující detaily, jako je tisící návštěvník, tak vlastně v kontextu věcí můžeme být nejvíce pyšní na to, že stále fungujeme, že máme stále chuť tomu věnovat energii a že se nám daří nacvičit a připravit každý rok novou porci zábavy.

 

A co to bude letos? Zasáhla vás současná mimořádná situace?

Naší novou hrou měl být letos Veberův Blbec k večeři. S ohledem na letošní situaci a její vývoj, jsme se nakonec rozhodli v roce 2020 naše představení Blbec k večeři neuvést.
Věřte, že to nebylo jednoduché rozhodování a všem je nám to líto. S nadšením a odhodláním nevynechat ani letos jsme začali zkoušet hned první den, kdy to podmínky dovolily. Nicméně situace je velmi nestabilní, zprávy i z okruhu blízkých jsou takové, že lidé váhají, nebo se rovnou omlouvají z představení.
Povinnost nosit roušky na vnitřních akcích nad 100 lidí tomu také nepřidá, protože nikomu zavírat dveře před nosem a posílat ho domů nechceme! V tom případě by to ale znamenalo pro vás prosedět a pro nás odehrát celé představení v rouškách, což není příjemné nikomu a celý zážitek by to jen znehodnocovalo. My také potřebujeme mít plný sál spokojených a smějících se diváků, protože právě to nám dodává sílu hrát a užít si to a toho bychom letos zřejmě nedosáhli.

 

Kdy jste se naposledy (na zkoušce vašeho souboru) od plic zasmál?

To je velmi záludné. Vážně se smějeme stále a furt. Dobíráme si jeden druhého a děláme si občas naschvály, házíme po sobě všelijakým textem a hláškami..., bohužel většina není vhodná k publikování. Známe se příliš dobře na to, abychom si k sobě dovolili i věci, jež vytržené z kontextu situace a znalosti vztahu budou vypadat spíš jako sprostá urážka než legrace, za kterou to všichni máme. Nicméně si naštěstí vybavuji i použitelnou situaci a to bylo tak…

Při zkoušce za kulisami si každý zhruba hlídá úsek, kdy má jít na scénu, ale mezitím se probere kdeco jiného, vypráví se zážitky a takhle se stalo, že kolegyně prospala už dvakrát svůj nástup. Po třetí to nechtěla připustit, a tak si to vážně hlídala. Na otázku, zda tam už nemá být, v tu chvíli chyběla téměř stránka textu do jejího vstupu dveřmi, mi odpověděla, že si to hlídá a na zdůraznění vážnosti i vztyčila ukazovák. V tu chvíli mě škodolibě napadlo jí to trochu znemožnit, a tak jsem začal: „Tak ty si to hlídáš? A víš opravdu, kde jsme? Já myslím, že už vážně zaznělo...,“ a takhle jsem ji znervózňoval podobnými výmysly. Pochopil to i další kolega a začal přitakávat z druhé strany, až došlo přesně k tomu, k čemu jsme směřovali… Zase to nestihla, a protože fungujeme jako správný tým, když se to pokoušela dohnat, tak třetí kolega, který na ni na jevišti čekal, jí ještě přidržel zavřené právě ty dveře, kterými měla na scénu vpadnout. Možná to takto nevyzní, ale my se skutečně řehtali jako koně. Stála tam přilepená na těch dveřích a vypadlo z ní jen „vy jste takoví hajz...é“. 

 

Web: https://dobrovodstikohouti.cz/

 

 

V roce 1970 jsem se přistěhoval do Nové Paky. O tom, že je proslulá drahými kameny, zkamenělými rostlinami i množstvím výtvarných umělců, jsem věděl, o spojitosti všech těchto skutečností se spiritismem, přesněji s medijními kresbami, však nikoliv. Muzeum jsem nalezl v dost dezolátním stavu, hned od prvních dnů mě čekalo přestěhování Klenotnice z Besedy a vybudování nové expozice Klenotnice v prostorách dnešní Komerční banky, pak následovalo vyklizení Suchardova domu a vleklá oprava. Suchardův dům mě zaujal, nechal ho postavit Antonín Sucharda mladší (1843–1911) v letech 1895–1896. Byl to také Sucharda, kdo v roce 1903 pozval z nedalekého Hrabačova u Jilemnice vůdčího představitele spiritistů, spisovatele a nakladatele Karla Sezemského, aby v hotelu Mach na náměstí v Nové Pace proslovil první přednášku o spiritismu. V roce 1904 se Sezemský do Nové Paky přestěhoval, dokonce chtěl na samotě u Štikova založit společnost spiritistického hospodářství – komunu po vzoru  tolstojovských „duchoborců“, dodnes se tomuto místu říká Na duchárně. Neuspěl. Od počátku to s úřady neměl jednoduché. Úřadům i církvi se jeho činnost pochopitelně nelíbila (Antispiritistická liga), ale ve městě byl přes své podivínství uznáván. Neúnavně přednášel, pořádal divadelní představení, výstavy, ale především psal, překládal a vydával. Je zajímavé, že právě výstavy medijních kreseb (jejich způsobem instalace jsme se podle snímků i inspirovali při vzniku expozice) měly veliký úspěch, například při slavné   „Dělnicko – živnostenské výstavě“ v roce 1910, kde byla také expozice „Síň spiritismu“ oceněna později radou města. Tak se stalo i při podobných akcích v pozdější době. Ve sbírkách muzea jsem nalezl hned v roce 1970 zajímavou složku o rozměrech 620 x 490 mm, která obsahovala soubor 76 medijních kreseb, nalepených  asi rozmíchanou moukou na běžném balícím papíru, rohy byly odříznuty (myslím, že nešly odlepit po minulých výstavách spiritistů). Byly to medijní kresby Jana Tóny (Tonna) z let 1904 – 1910, které podle záznamu věnovala muzeu jistá paní Růžena Žižková. Shodou okolností jsem mohl ještě korespondovat s vnučkou J. Tonna  V. Ulmanovou z Jablonce nad Nisou a mnoho jsem se dozvěděl.

Jan Tonn pracoval na železnici a podobně jako dost jiných spiritistů, kteří byli rovněž jejími zaměstnanci, tak měl jako konduktér (průvodčí) možnost rozšiřovat myšlenky spiritismu a literaturu mezi cestujícími. Kresby mě tehdy uchvátily a řekl jsem si, že bych z nich mohl v Suchardově domě udělat výstavu. Ale nedopadlo to nijak, spiritismus neměly rády žádné totalitní režimy, ani demagogové, ať již v jakémkoliv rouše. Sbírku se nám podařilo uchovat (tehdy se běžně kamuflovaly pojmem naivní umění) a po roce 1989 jsme  ji konečně mohli zveřejnit. Stalo se tak v roku 1992, kdy jsme uspořádali v Suchardově domě výstavu „Spiritismus v Podkrkonoší – medijní kresby a spiritistická literatura“. V té době jsme ještě neměli dostatečný sbírkový fond a pro rozmanitost jsme vystavili i zápůjčky z muzeí v okolí a ze soukromých sbírek. Netušili jsme,  jak velikou odezvu bude výstava mít. V té době už v našem muzeu pracoval Mgr. Ivo Chocholáč, který pro muzeum získal řadu cenných sbírek i informací a věnoval se spiritismu s velikým zájmem.  Dostávali jsme různé tipy, hledali v antikvariátech i po známých, ale hlavní byla příprava obou expozic. Někdy ovšem pomohla propagace, začali se ozývat potomci spiritistů, například paní, která žila na Slovensku, nám poslala kresby přes řidiče autobusu, také známá Cecílie Marková nám věnovala některé kresby. Mezi stovkami kreseb se objevily i skutečné skvosty, jakými byly vedle kreseb  Jana Tonna, V. Švihly, F. Rofelina, H. Hasmana  … , především kresby Josefa Kováře. Někteří lidé našli třeba kresby na půdě schované a muzeu je věnovali, jiní požadovali za unikátní soubor nevysoké částky, byť na první pohled bohatstvím neoplývali. Jiní nás upozorňovali, u koho a kde můžeme hledat. Rozrostl se i náš soubor unikátních fotografií a pohlednic se spiritistickou tematikou.

Práce v muzeu je práce s lidmi, věčné hledání a tušení souvislostí. Navštívilo nás i několik těch, kteří se domnívali, že chceme šířit spiritismus  a chtěli zprostředkovat setkání se spiritisty nebo účast na seancích. Nikdy jsme nic takového nedělali a ani nechtěli dělat. Nás zajímal tento zvláštní fenomén z hlediska etnologického, sociálního, výtvarného, ale především jako zvláštnost našeho města v širších souvislostech. Nikdy jsme nevyhověli žádostem senzacechtivých redaktorů, abychom jim zprostředkovali účast na seancích, aby je natočili, ostatně nás ani nenapadlo nějaké seance se zúčastnit.  Myslím si, že pravý spiritista  o svém přesvědčení ani nemluví a nemá chuť se veřejně prezentovat. V té době jsme si stanovili za cíl získat co nejvíce medijních kreseb z našeho okolí, ale také jiné srovnatelné kresby, a rovněž  další materiály, především produkci nakladatelství Spirit a všechna čísla časopisu Posel záhrobní.

Po několika letech bylo naše úsilí završeno a 31. května 1997 jsme v podkroví budovy Klenotnice drahých kamenů otevřeli stálou expozici, nazvanou Spiritismus v Podkrkonoší. Představovali jsme si umístění jinde a jinak, ale je to asi dáno, spojení světa  kamenů a medijní kresby má cosi společného. Pokud jde o originály kreseb, jsou uloženy v depozitáři. Kresby by raději v budoucnu neměli být vůbec půjčovány.  Nová Paka získala expozicí spiritismu v Evropě jedinečnou pozici a své výjimečnosti by se neměla vzdát ani doma.

                                                                                                                                          

Zkrácená verze tohoto textu byla zveřejněna v roce 2008 v publikaci Aleny Nádvorníkové: Art brut v českých zemích, Arbor vitae, Olomouc 2008

 

 

 

Jste z jihomoravských Boleradic, obce, která nemá ani tisíc obyvatel. Kdy a za jakých okolností váš divadelní spolek vznikl, resp. byl obnoven? Jaké byly motivace a důvody k jeho založení?

Divadlo v Boleradicích má více než 120letou tradici. U jeho zrodu stál horlivý vlastenec, učitel Cyril Metoděj Hladký, jenž během několika let založil v Boleradicích hasičský a potravní spolek, veřejnou knihovnu, vedl chrámový sbor a uskutečnil první ochotnické divadelní představení. Tím byla v roce 1897 divadelní hra Karolíny Světlé Kříž u potoka. To vše na půdě Orelské jednoty a za vydatné podpory faráře Filipa Toufara.

Po jeho smrti v divadle pokračovali místní studenti, kteří nacvičovali a hráli divadlo, některé hry i v přírodě. Potom na sebe divadelní činnost nakrátko strhl místní odbor Národní jednoty, ale pak již suverénně nastoupili Sokol a Orel, dva věční rivalové v aktivitě. V době 2. světové války nastává útlum, po roce 1945 se opět čile hrálo na obou jevištích. Repertoár byl orientován na vlasteneckou tematiku. Novinkou se stalo loutkové divadlo. Zásadní negativní vliv do divadelního ruchu vnesly poúnorové poměry roku 1948. Oba hlavní aktéři ochotnické činnosti se dostali do stagnace. Orel nuceně zákazem činnosti, Sokol po reorganizaci. Teprve po čase se začíná hrát pod hasičskou jednotou, nově vytvořenou Osvětovou besedou a svůj křest na divadelních prknech si odbývají mládežníci. Avšak politické ovzduší jara 1968 udělalo své a do roku 1981 tak bylo málo premiér a na dlouhou dobu téměř přerušena činnost souboru Osvětové besedy. Sokol a Hasičská jednota divadelní činnost ukončily úplně. Na počátku 80. let dochází k uvolnění politického tlaku a divadlo začíná znovu oživovat. V tomto ovzduší vznikla inscenace Maryša (režie Jan Horák a Alena Chalupová). Představení bylo v roce 1982 navrženo k účasti na Národní přehlídku vesnických divadelních souborů ve Vysokém nad Jizerou. Bylo to vůbec poprvé v celé historii divadla okresu Břeclav, že se některý soubor celonárodní přehlídky účastnil. Tento úspěch povzbudil a následovaly další.

Od roku 1983 se režijní práce ujímá učitelka Alena Chalupová a do roku 2015 je kmenovou režisérkou souboru. Stojí za nejúspěšnějšími počiny divadelního souboru (čtyři účasti na Jiráskově Hronově, 16 her z 20 na Krakonošově divadelním podzimu). Od roku 2000 se jako režiséři postupně přidávají Stanislav Svoboda, Jiří Merlíček, Iva Kahounová, Jiří Brabec, po jedné režii Radim Sokolář, Luboš Straka, Juraj Háder).

 

Nakolik aktivní činnost vyvíjíte? Kolik premiér do roka připravíte? Jsou mezi nimi i vlastní autorská představení? Jak často hrajete? Jakých cílů chcete prostřednictvím spolku dosáhnout? Máte ambici stát se hybateli širšího kulturního dění?

V několika posledních letech připravujeme dvě premiéry ročně. Vlastní autorská představení nemáme. Naší snahou je přivést do divadla také mladší generaci diváků, v čemž vidíme značné rezervy. Ale snažíme se být hybateli širšího kulturního dění, a to nejen v naší obci. Tam už je to samozřejmostí. Každoročně pořádáme reprezentační divadelní bál (letos už 27. v pořadí), výstavy obrazů, fotografií, besedy se zajímavými osobnostmi, zapojujeme se do projektu Noc divadel. Divákům nabízíme pravidelně dvě abonentní řady: Jarní předplatné a předplatné Rodiče s dětmi do divadla. Nyní máme před sebou velkou výzvu. Zápis nemateriálního statku Ochotnické divadlo v Jihomoravském kraji do Seznamu nemateriálních statků tradiční lidové kultury Jihomoravského kraje, kterému se někdy také přezdívá „malé UNESCO“, je bezesporu také příležitostí pro spolupráci při ochraně a rozvoji této naši společné hodnoty. Proto Divadelní spolek bratří Mrštíků jako navrhovatel a iniciátor zápisu tohoto nemateriálního statku, připravuje na téma „Ochrana a rozvoj nemateriálního statku“ seminář, který se uskuteční v rámci letošní Noci divadel. Na seminář pozveme zástupce ochotnických souborů Jihomoravského kraje a pokusíme se najít cestu, po které bychom se mohli, alespoň někdy, ubírat společně. Uvidíme, jaká témata se nám otevřou.

 

Oslovujete všechny věkové skupiny? Daří se vám podporovat mezigenerační dialog? 

Toto je oblast, ve které máme ještě co dohánět. Náš herecký soubor stárne a mladé lidi se nám daří získávat jen na přechodnou dobu.  Zapojí se na rok, dva a divadlo opustí – z nejrůznějších důvodů, většinou děvčata se vdají, mají děti a do souboru se už nevrátí, nebo odejdou studovat a dojíždět nechtějí… Ale otázka zněla jinak. Snažíme se oslovit širokou skupinu diváků, ale nejlépe se nám to daří právě u věkové skupiny, která odpovídá věkovému složení našeho hereckého souboru. Tedy střední a starší věk. Mládež navštěvuje naše představení méně. Malé děti v mladším školním věku chodí s rodiči v rámci dětského předplatného, tam ale účinkují cizí soubory. Náš domácí soubor pro děti hraje velmi málo, pohádku máme na repertoáru zřídka.

 

Co vás na této práci těší a co vám ji naopak komplikuje?

Na tuhle otázku mohu odpovědět pouze sama za sebe. Divadlo je pro mě celoživotní láskou, někdy i posedlostí. Rodiče mě odmalička brali s sebou na zkoušky, brzy jsem začala vystupovat v dětských rolích ve školním souboru, později v mládežnickém a dospělém. Moje herecké kroky vedla maminka (Alena Chalupová), dlouholetá režisérka našeho souboru. Časem jsem začala s režisérskými pokusy také já. Miluji divadelní zkoušky, ať už v roli herečky nebo režisérky, protože mám ráda tvoření, hledání, vývoj. Rozčiluje mě, když to někteří herci cítí jinak a brání se změnám. Nesnáším nedochvilnost a nesoustředěnost. Divadlu často podřizuji a přizpůsobuji svůj soukromý i rodinný život. Mám obrovské štěstí, že moji nejbližší také „uvízli drápkem“, tedy chápou.

 

Jste zapsaný spolek nebo jen neformální sdružení, máte právní subjektivitu?

Od roku 1997 jsme divadelní spolek s právní subjektivitou.

 

Kolik členů soubor sdružuje? Jaké jsou věkové, profesní a genderové charakteristiky členů spolku? Jaké jsou jejich povinnosti?

V současnosti máme 60 členů, muži a ženy jsou zastoupeni rovnoměrně. Za členy spolku považujeme ty, kteří dovršili 18 let (a platí členské příspěvky), ale spolupracují s námi samozřejmě i mladší lidé. Profese našich členů jsou velmi pestré. Působí u nás učitelé, studenti, zedníci, elektrikáři, programátoři, projektanti, administrativní pracovníci a řada dalších profesí. Ptáte se na povinnosti člena spolku. Vzhledem k tomu, že do spolku každý vstupuje dobrovolně, protože divadlo je jeho koníček, předpokládá se, že se bude aktivně zapojovat do činnosti a nebude poškozovat zájmy spolku. Funguje to tak….

 

Jaký je váš vztah k obecnímu zastupitelstvu/magistrátu? Máte jejich podporu?

Otázka možná měla znít obráceně – jaký vztah má vedení obce k spolku… Řekla bych, že si v podstatě nemůžeme stěžovat. Spolek přežil už několikero vedení obce. Začínali jsme, když starostou byl náš člen, který dokázal na činnost spolku své kolegy v zastupitelstvu dobře naladit. Další vedení obce projevovalo vztah vlažný, následující zase vřelejší. Současné vedení obce, jmenovitě starosta i místostarosta, naši činnost podporují, ostatně, oba prošli našimi řadami. Takže ano. Podporu obce máme, a to i ve formě každoroční dotace na činnost.

 

S jakými dalšími organizacemi spolupracujete? Kdo vás podporuje? Z čeho hradíte výdaje?

Nejužší spolupráce je s Jednotou Orel Boleradice, protože ta je majitelem budovy divadla, ve které jsme v exkluzivním nájmu. Exkluzivita spočívá v tom, že v divadle nejen zkoušíme a hrajeme, ale také se kompletně o budovu staráme, což zahrnuje opravy, údržbu, zákonné revize. Výdaje hradíme z dotací, které získáváme od obce a Jihomoravského kraje, ale především z peněz, které vyděláme z provozu divadla. Během roku odehrajeme kolem 30 vlastních představení a dalších zhruba 30 představení odehrají hostující soubory. Divadlo navštíví během sezóny kolem 6 tisíc diváků. Další spolupráci navazujeme nejčastěji s místní základní školou a základními uměleckými školami v okolí.

 

Na jaký výstup své dosavadní činnosti jste opravdu pyšní? Hostovali jste také v zahraničí? Jaká inscenace z vašeho repertoáru je nejvíce reprízovaná? Co se ne/povedlo? Na čem pracujete nyní?

Pokud jako hledisko úspěšnosti budeme brát účast na národních přehlídkách, byl by to dlouhý výčet. Vůbec první nominace našeho souboru na národní přehlídku Krakonošův divadelní podzim ve Vysokém nad Jizerou byla v roce 1982 s dramatem Maryša (režie Alena Chalupová a Jan Horák). V následujících letech sem soubor postoupil ještě devatenáctkrát (např. se hrami Naši furianti, Noc na Karlštejně, Paličova dcera, Past na myši, Cikánský baron, Zvonokosy, Revizor,  Divá Bára, naposled loni Počestné paní aneb Mistr ostrého meče). Vůbec nejvyšší mety v ochotnickém divadle – účasti na Jiráskově Hronově – dosáhl soubor čtyřikrát: v roce 1992 s Lucernou, 1997 s Rokem na vsi, 2002 s muzikálem Pygmalion aneb My Fair Lady ze Zelňáku, 2016 s Divou Bárou.

Hostování v zahraničí, to je příjemná kapitola. Na doporučení švédské asociace pro amatérské divadlo pozval folklorní taneční soubor Gusselbydansarna z Lindesbergu  v roce 1992 náš DS se hrou Františka Kožíka Šavle a píseň, spolu s cimbálovou muzikou Vonica, na desetidenní turné do oblasti středního Švédska. V roce 1994 jsme se stejnou hrou hostovali v největším amatérském divadle v Anglii – The Questors Theatre Londýn. Další zahraniční výjezd se uskutečnil v roce 1999 opět do Švédska, tentokrát s pásmem lidových zvyků – Rok na vsi. V roce 2000 jsme byli Společností pro vědy a umění pozváni k dvanáctidennímu pobytu v New Yorku. Divadelníci opět společně s CM Vonica se představili s úspěšným pásmem Rok na vsi. Další spolupráci jsme navázali se sousedními státy – Rakouskem a Slovenskem, kde jsme několikrát uváděli svoje představení, např. ve Vídni na pozvání Rakousko-české společnosti a Školského spolku Komenský, v slovenských Tlmačích či Zohore. Divadelní soubory ze Slovenska a Vlastenecká omladina z Vídně jezdí zase hostovat k nám.

Nejvíc repríz – 46, máme zaznamenáno u hry Noc pastýřů, která byla na repertoáru v letech 2012 – 2015. Cikánského barona jsme hráli 39krát, Maryšu 38krát, Divou Báru 35krát, Rok na vsi 32krát…

V současné době máme na repertoáru tři kusy: Počestné paní aneb Mistr ostrého meče, Duchové Vánoc, Kulhavý mezek aneb Výbuch na jičínském zámku.

 

V roce 2004 se vám také splnil sen…

V roce 2002 se mezi boleradickými ochotníky zrodilo heslo a veřejná sbírka „Pomozte nám splnit sen“. Důvodem byl neutěšený stav bývalého kina, ve kterém se divadlo tehdy hrálo. Posledním představením hraným ve staré budově byl muzikál Pygmalion aneb My Fair Lady ze Zelňáku. S touto úspěšnou inscenací v roce 2002 potřetí stanuli ochotníci z Boleradic na prknech Jiráskova divadla.

Sen se splnil. Díky organizaci Orel a poslanci Ladislavu Šustrovi se podařilo získat několikamilionovou dotaci na rekonstrukci a dostavbu budovy.  V sobotu 19. června 2004 byla budova orlovny – divadla slavnostně otevřena. První premiérou uvedenou na novém jevišti byla česká báchorka Josefa Kajetána Tyla – Strakonický dudák.

 

 Jak vaše plány na letošní rok zkomplikovala současná mimořádná situace? Vzešlo z ní také něco dobrého? Zůstali jste v kontaktu s diváky i přes nucené uzavření divadla? Letos jste poprvé organizovali krajskou soutěžní přehlídku amatérského divadla Mrštíkovo divadelní jaro s postupem do Vysokého nad Jizerou… Jaký o ni byl zájem i přes nouzová opatření?

Nouzový stav v souvislosti s pandemií v podstatě zrušil celý program divadla v březnu, dubnu, květnu, včetně regionální přehlídky. Využili jsme neplánované volno k uspořádání video archívu a zveřejňovali pro své diváky dva záznamy starších her týdně. Další aktivitou se stalo točení čtených pohádek pod názvem Bylo, nebylo aneb Herci divadla Boleradice čtou dětem. Přidali jsme se také k výzvě Nakresli duhu… No, a začali jsme také dávat do pořádku divadelní budovu, protože jsme doufali, že se nám podaří uspořádat divadelní přehlídku alespoň v náhradním termínu (původní termín přelom března a dubna). Podařilo se. Mrštíkovo divadelní jaro proběhlo, i když pouze v úsporné verzi, bez doprovodného programu. Diváků přišlo samozřejmě méně než v běžném provozu, ale přišli a udělali soutěžícím tu správnou atmosféru. Vzešla nominace na Krakonošův divadelní podzim ve Vysokém, úkol jsme splnili. Všichni doufáme, že další ročník už bude moci proběhnout se vší parádou…

 

Na letošním jubilejním Jiráskově Hronově jste získali Cenu Pavla Dostála za přínos českému amatérskému divadlu. Co to pro vás znamená? Jezdíte sem rádi a s jakými pocity?

Cena Pavla Dostála je pro nás pochopitelně úžasná pocta. Je to obrovské poděkování desítkám lidí, kteří se o rozvoj ochotnického divadla v Boleradicích zasloužili a velice si tohoto ocenění vážíme. Na Pavla Dostála máme milou vzpomínku – zúčastnil se slavnostního otevření zrekonstruované budovy orlovny – divadla v roce 2004, tehdy jako ministr kultury.

A jestli sem jezdíme rádi? Být v programu Jiráskova Hronova je přece nejvyšší možnou metou pro amatérské soubory naší země. Alespoň já a moji kamarádi ze souboru to tak vnímáme. Zkrátka, hrát v Hronově je pocta.

https://boleradice-divadlo.cz/

Napsat článek o Aloisovi Jiráskovi byla výzva. Jak velká, jsem si ale uvědomila až během rešerší o jeho životě. Totiž – o Čapkovi víme asi všechno, o Máchovi i to nejintimnější, o Němcové to, co nám kdo řekl, a o Jiráskovi skoro nic.

Autor, jehož si nejčastěji spojujeme s metry a metry hřbetů knih v zašlých knihovnách našich babiček a dědečků, je znám spíše prostřednictvím svého díla a možná i díky slavné fotografii od Františka Drtikola, než jako člověk s vlastním příběhem. Jako by snad ani nikdy nebyl jiný – věkovitý zachmuřený stařec s bílými vousy… Gandalf národního obrození. Moudrý a sečtělý.

Když jsem začala studovat Jiráska, často mě napadlo, proč psal takové stohy textů. A jak to stihnul? Nakonec jsem si ale položila jinou otázku: Byl Alois Jirásek vůbec někdy dítě? Mladík? Byl z masa a kostí? Jaký měl život? Napsal všechna ta díla sám, nebo existoval ještě nějaký „stínový“ Jirásek, který mu pomáhal? Jeho spisovatelské nasazení bylo stejně obdivuhodné, jako jeho působení v roli profesora a buditele národa. A přesto – nebo právě proto – je nám tak vzdálen jako člověk.

Jiráska, stejně jako mnoho spisovatelů jeho období, čekal nezáviděníhodný osud autora, který udělal mnoho pro svůj národ, ale zároveň se během několika desítek let stal nástrojem propagandy a později spisovatelem, jehož si mnoho lidí spojuje především s naddimenzovaným dílem, které zabírá místo v knihovnách a v antikvariátech a sedá na něj prach. Hronovský rodák ale přitom jen naplňoval tehdejší představu o důležitosti samostatného českého státu, soudržného společenství Slovanů, kteří nepodléhají vlivu římsko-katolické církve nebo rakousko-uherského soustátí a vlastním přičiněním budují něco velkého, co si národ s tak bohatou minulostí zaslouží. Národní obrození ovšem ze svých autorů – zejména Jiráska a Němcové – učinilo sice nejpopulárnější spisovatele své i pozdější doby, zato jim ale pro následující generace propůjčilo punc poněkud přepjatého snažení. Hrdinové a hrdinky Němcové i Jiráska byli tzv. obyčejní lidé, jejichž charakterové vlastnosti a morální síla často převyšovaly jejich protivníky – příslušníky aristokracie, církevní hodnostáře nebo švitořivé německé paničky. To se líbilo Jiráskovým současníkům, a později posloužilo komunistům. Ale všeho moc škodí. Díky několikerému vydání autorových spisů s předmluvou Zdeňka Nejedlého bylo prostě přejiráskováno.

V období národního obrození se zrodil obraz ideální Babičky Boženy Němcové i Jiráskovi superhrdinové – bojovník za pravdu Jan Hus, nadšený buditel F. L. Věk a statečný rebelant Jan Kozina, ale také superpadouchové – Lomikar, Koniáš nebo „militantní“ jezuité. I když jejich předobrazem jsou historické osoby, přesto jsou tu líčeny spíše černobíle, vždy ve prospěch „obyčejných“ hrdinů, bojovníků za práva svá, svého lidu a zejména českého národa. A právě tato, dost možná nevědomá snaha za každou cenu vynášet slovanský národ na piedestal, činí tato díla neobjektivními a svým způsobem plochými a blíží se spíš pohádce o věčném souboji dobra a zla.

 

Jirásek byl především beletrista

Sám přiznával, že jeho cílem není vytvářet historicky pravdivé příběhy, ale čtivou prózu, i když v jeho prospěch mluví poctivé studium historických pramenů. Skrze jeho postavy se mu dařilo dokonale popsat ducha doby, pro niž byly charaktery zastoupené silnými hrdiny signifikantní. Například jezuitského kněze Koniáše z Jiráskova Temna si dodnes spojujeme s nepopulárními opatřeními, jakými bylo pálení knih nebo vytvoření „černé listiny“ nevhodné literatury. Páter Koniáš se tak chtě nechtě stal jedním ze symbolů české rekatolizace, za což vděčí právě Jiráskovi.

Jiráskovo usilovná spisovatelská píle vzbuzovala emoce už za jeho života. V jedné z knih, z níž jsem čerpala, jsem našla posměšný epigram od tehdejšího redaktora humoristického časopisu Mé krákory Jana Váni. Krátká básnička z roku 1893 (Jiráskovi bylo tehdy 42 let), mluví jasně:

Zvířátko jsem ondy viděl,

hlava malá, tělo velké, nekonečný ocásek,

říci jsem se to hned styděl,

ale zdá se, že je to náš veleplodný Jirásek.

 

Proč byl ale Jirásek tak výkonným autorem?

Za prvé – už na studiích se rozhodl, že bude spisovatelem. A hned taky začal. Usoudil, že pouze z autorských honorářů se neuživí, proto vystudoval vysokou školu a stal se nejprve učitelem a poté i profesorem. Psaní se pak věnoval nepřetržitě až do své smrti. Od roku 1909, kdy jako pedagog odešel do zaslouženého důchodu, měl na tvorbu spoustu času.

Za druhé - Jirásek pocházel z velké a skromné rodiny. Během studií byl odkázán mimo jiné na stipendia, každá odměna za otištěnou povídku byla vítaným přivýdělkem. Jako mladý učitel sice neměl vždy podporu svého nadřízeného, ale ani práce navíc, kterou dostával ve škole a za kterou nebyl odměňován, mu nebránila, aby se věnoval vysněnému povolání. Během svého pobytu v Litomyšli psal pilně do tzv. Laciné knihovny a postupně se stal i jejím redaktorem.

Laciná knihovna (celým názvem: Ottova laciná knihovna národní: spisy pro zábavu a poučení), i když byla určena široké čtenářské obci českých čtenářů, patřila k velmi zajímavým počinům. Šlo o publikování děl slovanských a českých autorů v levném vydání, která si mohl dovolit každý. Díky tomu v Čechách v té době vycházela například díla bulharských, lužicko-srbských nebo ruských autorů (mj. Gogola).

Jarmila Cmíralová – očima neteře, někdejší dlouholeté ředitelky Divadla Drak v Hradci Králové, Jany Dražďákové

Jarmila byla sestrou mé maminky, a protože mezi nimi byl velký věkový rozdíl, byla jen o deset let starší než já. Milovala jsem ji už jako dítě a vzhlížela jsem k ní jako k velkému vzoru. Jarmila pravděpodobně zdědila své herecké nadání po své mamince, která celý život hrála v ochotnickém spolku v Praze ve Vršovicích.

Své herecké zkušenosti začala získávat v Divadle Míly Melanové v Praze na Žižkově. Dodnes si pamatuji na představení „Čapí mládě“,  které jsem tam viděla jako sedmiletá holčička. Později byla v angažmá v Divadle na Kladně a následně v Hradci Králové. Provdala se zde za Miroslava Švejdu a měli spolu holčičku Janu. A protože nechtěla opustit divadlo, přestěhovala jsem se ve svých patnácti do Hradce já  a pomáhala se tak vedle školy starat o malou sestřenici. Byly to krásné roky nádherného divadla. Ředitelem a současně režisérem byl v divadle Milan Pásek a divadlo se mohlo pyšnit skvělými inscenacemi. Jarmila patřila mezi špičkové herečky..

Bohužel do svého života si přinesla nemoc kyčelních kloubů a po narození druhého dítěte, syna Mirka, musela podstoupit první operaci. Endoprotézu pak ještě opakovala na druhé noze, a protože ani po operacích nebyl stav dobrý, musela z divadla odejít.

Velmi si jí vážím za to, jak tuto situaci dokázala překonávat. Začala psát povídky, pracovala v rozhlase a učila jevištní řeč. Jednou z jejích žákyň byla Carmen Mayerová. Do konce svého života se velmi zajímala o veškeré kulturní dění a její názory a cítění nijak nezestárly.

Jarmila pro mne byla velkým vzorem. Vzbudila ve mně nejen velkou lásku k divadlu, ale i touhu ji následovat. Pokusila jsem se o zkoušky na AMU, bohužel neúspěšně. Ale divadlo jsem nechtěla opustit. A měla jsem obrovské štěstí, že se v té době právě otevíralo v Hradci Králové loutkové divadlo. Chtěla jsem být u toho, ať už jen v roli administrativní pracovnice, účastnit se tohoto procesu. Tehdejší ředitel Vladimír Matoušek mě přijal jako sekretářku. Byla jsem šťastná . Postupně jsem přebírala další a další povinnosti organizačně provozního charakteru a po revoluci jsem se stala ředitelkou.

Pozn. redakce: Paní Jana Dražďáková odešla do penze v sedmdesáti letech, dodnes je v kontaktu se svými kolegy z Divadla Drak. 

 

Jarmila Cmíralová – očima rozhlasového režiséra Pavla Krejčího

S Jarmilou Cmíralovou jsem se seznámil v „oněch dobách“ normalizace za kuriózních okolností. Psal se rok 1976, což byl také začátek mé kariéry rozhlasového režiséra v Československém rozhlase Hradec Králové. Blížil se 1. květen a s ním spojený tradiční májový průvod městem. Můj tehdejší šéf režisér Igor Froněk mně dal za úkol (z pověření KV KSČ) natočit báseň Vítězslava Nezvala Zpívám zpěv míru. Ta měla zaznít z ampliónů před začátkem májového průvodu. A ať si herce vyberu sám, že mám tzv. volnou ruku. Nezvalovu notoricky známou báseň recitovali vždy jenom muži. Chtěl jsem tradici porušit tím, že tentokráte obsadím ženu.  

S královéhradeckými herci jsem se v té době teprve seznamoval, moc jsem jich ještě neznal. V legendární „přípravně herců“ v 1. patře královéhradeckého studia ve Vrchlického ulici (už si nepamatuju od koho) jsem zaslechl jméno Jarmila Cmíralová. Prý připravuje adepty herectví ke zkouškám na DAMU a výborně recituje. To bylo pro mě “znamení“. Produkční paní Nováková (rád na její pečlivost a starostlivost vzpomínám, bohužel pro svůj postoj k srpnovým událostem roku 1968 musela z rozhlasu záhy odejít), mně ochotně paní Cmíralovou pozvala k natáčení.

Samozřejmě jsem měl před ní veliký respekt, ona respekt taky vzbuzovala, ale její interpretace Nezvalovy básně byla znamenitá. Žádný velký patos, spíše civilní, neokázalé pojetí, přesně takové, jaké jsem si představoval. Nadšeně jsem jsem jí nabídl další spolupráci. Odpověděla: „Opravdu? Copak se stalo?“ Nechal jsem její otázky bez odpovědi. Za několik dní jsem natáčel s vynikající herečkou Dagmar Felixovou, která už ve dveřích zkušebny na mě volá: „Tak Jarmila už může? My jsme ji slyšeli v průvodu z ampliónů a nevěřili svým uším.“ Od Dáši Felixové jsem se pak dozvěděl, že Jarmila Cmíralová je pro své postoje v roce 1968 na indexu! Tehdejší ředitel královéhradeckého rozhlasu, kovaný komunista, horlivý vykonavatel nařízení KV KSČ, si mě kupodivu na koberec nepozval! Ještě v květnu téhož roku přijela na návštěvu do královéhradeckého rozhlasu Jiřina Švorcová předsedkyně SČDU (Svaz českých dramatických umělců), a šéfrežisér Igor Froněk za ní zašel, aby se pokusil „zlegalizovat“ další účinkování Jarmily Cmíralové v rozhlase. Jiřina Švorcová slíbila pomoc a opravdu už příští týden přišlo oficiální povolení.

Od té doby jsme spolu natočili stovky pořadů, jak pro královéhradecké studio, tak pro stanice Praha nebo Vltava – rozhlasové hry, literárně dramatická pásma, četby, pásma poezie. Jarmila Cmíralová byla i znamenitá autorka, adaptátorka rozhlasových her a upravovatelka četeb, její cyklus pásem poezie Nádherná nacházení patři do zlatého fondu Českého rozhlasu. Na divadelní prkna se, bohužel, pro zdravotní komplikace už nikdy nevrátila. Trpěla bolestmi kyčlí a prodělala několik operací, po kterých se statečně znovu a znovu vracela k autorské a rozhlasové práci.

Milovala mateřštinu a těžce nesla její deformaci. Pro redaktory, moderátory, podnikatele a herce napsala skvělou publikaci Učte se mluvit, natočil jsem k ní zvukovou kazetu se cvičeními. Dodnes podle ní učím začínající rozhlasové a televizní redaktory a moderátory. 

Jarmila Cmíralová připravila ke zkouškám na konzervatoř a DAMU řadu adeptů herectví. Mezi nimi byla i vynikající herečka a skvělý člověk Carmen Mayerová. Ta začínala svou hereckou kariéru právě na prknech královéhradeckého divadla. S Carmen Mayerovou jsem také natočil desetidílnou četbu Jarmily Cmíralové Vyprávěnky – vyznání divadlu a byť nelehkému životu.

Děkuju Nejvyššímu, že jsem mohl být Jarmile Cmíralové nablízku.          

 

Jarmila Cmíralová – očima své žačky a herecké kolegyně Carmen Mayerové

Divadelní máma – to je pojem, který většině lidí nic neřekne, ale v naší divadelní branži je to herečka, která vezme pod svá křídla mladé děvče, které přišlo k divadlu plné ideálů a touhy hrát, ale krom toho nic nezná a neumí. Takovou dívkou jsem před šedesáti lety byla já a mou divadelní mámou se stala Jarmila Cmíralová–Švejdová. Byla to vynikající herečka a skvělý pedagog. Milovala český jazyk, velmi se mu věnovala a vytvořila skvělou metodiku práce s hlasem. Docházela jsem k ní pravidelně a ona mě krom techniky dýchání, hereckého řemesla zasvětila do toho krásného tajemství, kterému se říká práce s textem. Byla to žena velice krásná a laskavá. A jak jsem se už zmínila, výborná herečka, kolegyně. Její osobnost je pro mne inspirující po celý život. Bohužel  komplikovaný zdravotní stav ji donutil předčasně ukončit hereckou kariéru. Ale Jarmilka s pílí sobě vlastní se začala věnovat literatuře. Nadále propracovávala svou metodu hlasové výchovy, zdokonalovala se ve své milované češtině a psala. Celý život jsem s ní byla v kontaktu a ona prožívala s naší rodinou vše dobré i zlé. Byla mi vždy rádkyní a oporou. Vzpomínám na ni s úctou a láskou.

 

Jarmila Cmíralová – očima bývalého ředitele Městské knihovny v Hradci Králové Jana Pěty

Autor jí věnoval medailon ve svém Literárním průvodci Hradce Králové (Knihovna města Hradce Králové, 2016).

Jarmila Cmíralová (* 25. 8. 1930 Praha, † 22. 12. 2007 Hradec Králové) přišla do Hradce Králové v roce 1950 – tehdy dostala angažmá ve zdejším Krajském oblastním divadle (později Divadlo Vítězného února, dnes Klicperovo divadlo). Až do roku 1974 patřila k nejvýraznějším osobnostem jeho uměleckého souboru; v letech 1975–1980 spolupracovala s divadlem externě. Ztvárnila zde mnoho vynikajících rolí, např. Medeiu nebo Kassandru v inscenacích antických dramat v režii Milana Páska (1958, 1964), matku Asse v Peer Gyntovi (1965), Marii Stuartovnu ve stejnojmenné hře (1965) ad. Jejím životním partnerem byl dlouholetý hradecký herec Miroslav Švejda. Účinkovala také v rozhlasových pořadech, v Českém rozhlase Hradec Králové působila jako asistentka režie a hlasová poradkyně (1974–1980).

V hradeckém nakladatelství Kruh vydala dvě povídkové sbírky. První z nich, Byla jednou jedna neděle (1983), je autobiografický text, příběh Jarmily Cmíralové a její rodiny, který se z větší části odehrával v Hradci Králové. Kniha je místních reminiscencí plná; např. v části, nazvané Hledání domova uvádí autorka čtenáře k Labi v centru města a do svého bytu na Eliščině nábřeží; v kapitole Zvony od Svatého Ducha líčí návštěvu v ateliéru hradecké malířky Dany Sokolové. Druhá sbírka Deset slitovníčků (1985) představuje kaleidoskop vyprávění o různých smolařích a lidech osudem všelijak postižených a trápených. Povídka Andula se odehrává v kulisách historického centra Hradce v dobách socialismu. K Hradci Králové se vztahuje i řada textů z rukopisného souboru, který zůstal v pozůstalosti. V jednom z těchto „minipříběhů“, nadepsaném Letěly, letěly, ale nedoletěly, vzpomíná Jarmila Cmíralová na návštěvu své maminky a na atmosféru proslulého hradeckého Grandhotelu.

Její divadelní hru Šatra uvedlo pražské Divadlo E. F. Buriana (1989). Byla odborníkem v hlasové pedagogice; napsala příručku Učte se mluvit (1978, 1980, 1992).

 

 

Jarmila Cmíralová: Letěly, letěly, ale nedoletěly  

Ze sbírky Minipříběhy, která je součástí rukopisné pozůstalosti autorky.

Grandhotel se nacházel v trojúhelníku mezi divadlem, kantýnou a hereckým domem, bývalou Ymkou, naším tehdejším domovem. Kavárna působila tehdy sice už značně zvetšele, zato náramně útulně. Cestou z oběda nás přímo lákala k lelkování svými plyšovými ve vínové barvě vyvedenými dosti prosezenými boxy s výhledem na místní křižovatku. Jak skvěle se tu po zkoušce klábosilo! Občas si dovolili někteří pohrdnout kantýnskou stravou a zvolili pro oběd jídelnu. To prošli kavárnou a ocitli se v prostoru okouzlujícího secesního stylu i vybavení, s těžkým nábytkem, černoušky z ebenového dřeva – hlídači vůní, masivními zdobnými květinovými vázami, pár palmami. Prostor přímo zářil bílými ubrusy, damaškovým prostíráním a sváteční náladou i ve všední den. Kde zůstal upachtěný a propocený socialismus! Číšníci se pohybovali decentně, hudba hrála jemně jen do podkresu. První vítala hosty servírka ve věku, kdy vypadala, že pamatuje založení podniku, ale vždy perfektně upravená a úslužná. Byla Němka, z těch, kterým i po desetiletích činila čeština potíže, každého se nejdřív zeptala: „Je libo k pitý číček nebo pivíčko?“ Střik, ovocný či vinný stříček se nikdy nenaučila vyslovovat, a tak jsme jí i přezdívali: „Číček“. Všechno u ní bylo drobné: sacherdortík, srnkové khafíčko, desertík.

Většinou jsme zůstávali v první části restaurace, ceny byly kulantní, podávalo se zde jídlo na lístky. Neošizené, chutné, i plíčky na smetaně považovány za lahodnou pochoutku. Za velmi příznivého stavu financí se dalo jíst i bez potravinových lístků na takzvaném volném trhu, stačilo vystoupit v klenuté jídelně o schůdek výše a u čtyřech stolů, oddělených od ostatních nízkými pulty z leštěného dřeva plných dekorativních předmětů a květin, se podávalo menu zcela volné. Monumentální obraz pokrývající celou stěnu od slavného malíře Preislera dotvářel atmosféru, skleněná vitráž v lunetovém pozadí na do modra laděném podkladu znázorňovala bílé letící labutě nebo snad husy a prostor půlkruhem uzavírala. Netušili jsme, že ptáci zakletí do mozaiky hlavně zabraňují výhledu do nevábného dvora. I kdybychom znali pragmatický důvod jejich existence, stejně by nás okouzlovaly. V takovém milieu vepřové žebírko s oblohou bylo povýšeno do šlechtického stavu a dodnes chuťově nemá konkurenci.

Husy, bělostné husy, kam se vlastně rozletěly?...

… na sklonku roku devítistého čtyřicátého devátého …. rozeslala jsem nabídky na všechny strany a rozhodla se, že odkud přijde první odpověď, tam půjdu. Přišla z Hradce Králové.

Maminka byla nešťastná, že jdu tak daleko, v Praze chodila na každou mou premiéru. Navíc po Únoru, když nám vzali živnost, musela nastoupit do práce, ačkoliv měla těžké srdeční potíže s ošklivými nočními záchvaty. ….

Když jsem začínala v Hradci na začátku roku padesát, maminka mohla za mnou přijet až za čas, na představení Čechovova Racka, hrála jsem Ninu Zarječnou. Myslím, že byla se mnou spokojená, a obě jsme byly šťastné. Žádné pusinkování, pár kritických připomínek jsem také schytala i za další roli v Shakespearově Komedii plné omylů. Rozplývat se nad dcerou neměla ve zvyku. Ale její srdce tlouklo pro mne silně a neokázale a já tu její lásku vnímala všemi póry. Chtěla jsem jí udělat s něčím radost, uctít ji. Druhý den ráno jsem sice musela do zkoušky, ale daly jsme si rande v jídelně Grandhotelu na dvanáctou hodinu, protože už odpoledne se vracela vlakem do Prahy. Ještě spolu v klidu poobědváme, popovídáme si, já ji doprovodím na nádraží, potěšíme se.

Matka se oblékala velmi skromně, spíš venkovsky, vlastně jsme byli velmi chudí v onom čase. Rovně zastřižené prošedivělé vlasy hladce sčesávala dozadu, měla výrazné vysedlé lícní kosti, již dosti propadlé tváře, nápadné velké upracované ruce, v těle zhublá, vypadala o mnoho starší. Jen oči byly mladé, tmavě hnědé, s chytrým a vědoucím světlem. Tak seděla v ten den v jídelně téměř nepohnutě u jednoho „číčku“ a čekala.

A já si na potvoru v den její návštěvy u mne dala pěkně na čas. Matka sice měla pochopení, ale musela si tam připadat sama jako nahá v trní. Kdepak byla dvanáctá hodina! Režisér vyžadoval, aby na připomínky zůstali všichni, když říkám všichni, tak všichni! Na konci zkoušky jsem se dozvěděla, že ten hrnek, ze kterého v druhé scéně piju, je příšerný, pane rekvizitáři, dejte jí do ruky něco inteligentního! „Mohu už jít?“ pípla jsem nenápadně se snahou se vypařit. „Nikoliv,“ zařičel, „mám ještě plno poznámek!“ mávaje popsanými útržky z bloku. Mluvil pak půlhodiny, mne se netýkalo vůbec nic, svými kritickými poznámkami se strefoval do jiných kolegů. Občas si na některé herce zasedl a tepal je za kdeco. Vytvářela jsem jen nutné publikum, aby co nejvíce lidí bylo přítomno potupě těch nešťastníků. Co všechno si kolikrát musí dát komediant líbit!

Zatím v restauraci u prostřeného stolu pro dvě osoby trčela má matka a obětavě vyčkávala, vyhlížejíc svou roztoulanou dceru. Protože si nic neobjednávala, kroužili kolem ní číšníci i servírka Číček se sacherdortíky, mezitím hosté u okolních stolů se střídali. Ale ta žena, která se do tohoto prostředí tolik nehodila, personál znervózňovala. Ti, co se vždycky nejdřív před každým zlomili v pase, než vyslechli jeho přání, začali si vyměňovat pohledy, ze kterých se dalo jasně odečíst, cože tady ta stará obyčejná ženská vysedává, jestli by ji snad neměli slušně ale nekompromisně vykázat.

Přilítla jsem až před druhou hodinou, málem už jídelnu zavřeli. Místo, abychom zažily klidnou hezkou chvilku, v chvatu jsme poobědvaly a ze slavnostního zážitku zbyl jen chuchvalec zbrklých úkonů a trapnosti. Na vlak šla matka sama, musela jsem, musela jít na schůzi.

Mnohé se mi chce po celé půlstoletí vzít zpátky. Když jsem ten rok přijela domů na Vánoce, maminka ležela už v nemocnici. Třetího března jsem měla premiéru komedie Jak je důležité míti Filipa, a protože jsem věděla, jak se mnou dýchá i na nemocniční posteli, v květinářství jsem na dálku objednala kytku s bílým šeříkem, milovala ho, a do telegramu napsala „Milá maminko, přeji Ti ke své dnešní premiéře všechno nejlepší, hlavně aby ses mi brzo uzdravila. Tvá dcera Jarmila.“ Ve středu nato ve spánku vpodvečer tiše zemřela. Kytku jí položili přes sepjaté ruce.

A husy? Nikam nedoletěly, dopadly dost tvrdě a neslavně. V bloku do dvora, kde mnoho let nyní bydlíme, hledím denně i na jejich odvrácenou tvář, není už tak oslňující jako v minulosti. Budova je desítku let v rekonstrukci, vitráž zabednili, aby se při stavebních pracích nepoškodila. Jenže časem se z jednoho okna pár prken odlouplo a z rubu obnažená labuť, jedna jediná na mne z dálky mává bílým křídlem na pozadí tušené modré louže. Výhled na ni je částečně skryt vzrostlými břízami, plevelným podrostem, kterým celý dvůr zavřeného a tím i zakletého hotelu zarůstá, mizí, stejně jako můj herecký osud. Vytrácíme se ze života.

Jaká byla cena, kterou jsem platila? Příliš velká, nebo malá?

 

Fenomén Jiráskův Hronov

Mgr. Lenka Lázňovská

ředitelka Národního informačního a poradenského střediska pro kulturu, působí pravidelně v porotách amatérského divadla

 

Pojmenujeme-li něco jako fenomén, chceme tím naznačit, že to považujeme za něco jedinečného. Ráda přinesu několik argumentů pro své tvrzení, že tuto přehlídku amatérského divadla za fenomén považuji.

Letos se festival pojmenovaný po hronovském rodákovi A. Jiráskovi dožívá úctyhodných devadesáti let. Jedná se určitě o nejstarší kontinuálně trvající (nikdy od r. 1931 nebyl přerušen) festival na světě. V počtu ročníků se přátelsky přetahuje se Scénickou žatvou Martin. Ta však ve svých dokumentech neoznačuje ročník festivalu, nýbrž ročník soutěží ochotnického divadla. Teď je mezi námi rozdíl pěti let, a pokud bychom chtěli jít slovenskou cestou, tak bychom žatvu ještě o čtyři roky překonali. Nevím, proč bychom to měli dělat.

Festival od svého založení je celostátní výběrovou přehlídkou. To znamená, že se na Jiráskův Hronov nelze přihlásit, soubor musí být vybrán. Současná koncepce stanovuje, že jde o festival festivalů, tedy výběr provádějí lektorské sbory jednotlivých druhových celostátních přehlídek (např. CP činoherního divadla Piknik Volyně, Loutkářská Chrudim, Dětská scéna apod.). Od r. 1991 je přehlídkou multižánrovou. Řadu let před tím byl přehlídkou pouze činoherního divadla. Složitý klíč postupu vysvětluje, že být vybrán, znamená pro soubor potvrzení, že jejich inscenace je opravdu kvalitní. Hronov dnes nepotřebuje žádné ceny, neboť vyhráli všichni.

Od poválečného období doprovázejí přehlídku dílny a semináře, trvající po celý festival. Jejich počet (cca 15) i počet seminaristů převyšující dvě stovky není něco běžného. Vidím, s jakým údivem se tato informace setkává u každého zahraničního hosta festivalu.

Přestože v běžném (tedy ne v pocovidovém) ročníku se celkový počet představení za deset dnů festivalu pohybuje kolem stovky, jsou všechna (každé se dává minimálně dvakrát) vyprodána. Návštěvníci se totiž sjíždějí z celé republiky. Ani to není běžné, takže např. chorvatští hosté položili následující vážně míněnou otázku: „Odkud svážíte diváky a jak to organizujete?“ Nechtěli věřit, že to opravdu pořadatelé dělat nemusejí.

Během festivalu se často setkáte s osobnostmi z českého divadla, tedy s autory (např. Milan Uhde, Daniela Fišerová, Pavel Němec a další), profesionálními režiséry (např. Milan Schejbal, Adam Doležal, Petr Hašek a další), profesionálními dramaturgy (např. Jan Šotkovský, Luděk Horký a další), profesionálními scénografy (např. Kateřina Baranowská, Petr Kolínský a další). V loňském ročníku zde hostoval světový mim Radim Vizváry. Nesmím zapomenout na doyena české teatrologie pana profesora Jana Císaře, který se o amatérské divadlo zajímá doslova celý život. Jednou kdosi řekl, že se první srpnový týden Jiráskův Hronov stává mekkou českého divadla. Byť je to asi trochu nadnesené, něco na tom je. Obecně totiž pořád platí, že se k amatérskému divadlu hlásí především ti z profesionálů, kteří z něj vyšli. A divadelníků s amatérskými kořeny nemůže být v ČR vzhledem k počtu souborů málo.

Festival nikdy ve své historii nebyl mezinárodní (podle pravidel by polovina účastníků musela pocházet ze zahraničí). Ostatně ani dnes k tomu netenduje, neboť čeští divadelníci se prostoru, který jim festival poskytuje, nechtějí vzdát. Přesto je známý nejen v Evropě. Před třemi lety jej mezinárodní nevládní organizace amatérského divadla AITA/IATA vyznamenala mezi sedmi nejuznávanějšími festivaly na světě.

Je to fenomén? Rozhodněte si sami.             

 

Otázky pro lektory Jiráskova Hronova

 

Doc. Mgr. Milan Schejbal (1952)

režisér a umělecký šéf Divadla A. Dvořáka Příbram, pedagog DAMU (katedra činoherního divadla, obor režie a dramaturgie), lektor a porotce řady seminářů a přehlídek amatérského divadla

 

Co si myslíte o současném amatérském divadle? Čím se liší od divadla v 80. letech? Je dostatečně podporováno?

Myslím, že současné amatérské divadlo se vyznačuje v zásadě dvěma proudy svého působení. Jednak je to snaha o reflexi našeho současného světa, snaha o výpověď, jak je tento svět vnímán a jak jej lze změnit. Tento trend se objevuje především u mladých (generačních) divadelních kolektivů, ale je pro mě potěšitelné, že nejenom u nich (např. V.A.D. Kladno, Divadýlko na dlani Mladá Boleslav, AD HOC atd.)

Druhou skupinu pak tvoří soubory, jejichž hlavní snahou je realizovat divadlo jako svého koníčka, uvádět na divadelní prkna texty z klasického i moderního divadelního repertoáru. I tento druh divadelního vyjádření je pro mě cenný, neboť ve svých špičkových inscenacích znamená obohacení a inspiraci pro celé české divadelnictví a plní rovněž velmi důležitou funkci spolkovou a osvětovou.

 

V čem spočívá svoboda amatérského divadla?

Svoboda amatérského divadla vychází především z výběru témat (nejen u souborů tzv. autorského divadla) a potažmo divadelních předloh, které mají amatérští divadelníci touhu uvádět. V tomto jim profesionálové mohou i závidět, neboť ti jsou často omezováni ekonomickými a provozními nároky, které jsou mnohdy nekompromisní.

 

Co vám osobně jako lektoru divadelních přehlídek práce s mladými divadelníky přináší?

Díky práci s mladými divadelníky poznávám, jak tito vnímají současný svět, co jsou pro ně palčivá témata a problémy dneška. Člověk pracující každodenně v profesionálním divadelním provozu totiž logicky časem částečně ztrácí kontakt s tzv. normálním světem, což pro divadelní umění bývá nevýhodou.

 

Pokud jde o vaše působení v neprofesionálním divadle, označil byste sám sebe za ochotníka? Jak je to dnes s pojmy ochotník a amatér? Jsou podle vás zcela synonymní?

Já sám jsem se nikdy netajil a netajím tím, že jsem vyšel z amatérského divadla, rád se k tomu hlásím, protože vím, že na tomto poli se můžu setkat a setkávám s řadou kreativních a inspirativních lidí. Proto mám amatérské divadlo rád a rád jej sleduji. Řada divadelníků rozlišuje pojmy amatér a ochotník v tom smyslu, že amatéři hledají témata, kterými se chtějí vyjádřit k současnosti, zatímco ochotníci „jen“ chtějí hrát divadlo. Jsem přesvědčen, že je to zcela mylné rozlišování, já to neřeším. Divadlo může být jen dobré anebo špatné.

 

Do jaké míry se podle vás dnes amatérské a profesionální divadlo překrývají? Můžete uvést příklad ze své praxe?

Myslím, že profesionální a amatérské divadlo dnes žije v daleko větší symbióze, než tomu bylo dříve, zejména před rokem 1989. Na českých divadelních scénách dnes působí řada tzv. poloprofesionálních souborů, kde vedle sebe existují bez problémů profesionální i amatérští tvůrci. Mnozí profesionální režiséři spolupracují s amatérskými soubory (to se nárazově týká i mě, pokud to čas dovolí - a toho, bohužel, mnoho není) a setkávám se i s tím, že profesionální herci vystupují v amatérských inscenacích. Jsem přesvědčen, tato spolupráce je velmi prospěšná pro obě strany.

 

 

Mgr. Alena Zemančíková (1955)

absolventka DAMU (obor dramaturgie), dramatička, spisovatelka, dramaturgyně literárně-dramatického vysílání Českého rozhlasu 3 – Vltava a lektorka krajských a celostátních přehlídek

 

V 70. a 80. letech jste byla aktivně činná v amatérském divadle. Co pro vás jako jeho tvůrkyni tehdy znamenalo?

70. a 80. léta byla pro mě ve vztahu k amatérskému divadlu dvě zcela odlišná období. 70. léta pro mě jsou spojená s Divadlem Dominik, což byl ambiciózní podnik našeho velmi raného mládí; z Dominiku jsme většinou směřovali na umělecké školy, stýkali jsme se v Plzni s progresivními příslušníky umělecké scény předchozí generace, v tu dobu vesměs odstavenými od svých profesí, představovali jsme naději do budoucna. Proti postupující normalizaci jsme se vzpírali divadlem poezie. V 80. letech jsem se po několikaleté přestávce, během níž se narodily moje tři starší děti, k amatérskému divadlu vrátila, ale celé to mělo úplně jiný smysl. Byla to typická volnočasová aktivita, členové Divadla Pod lampou byli všichni pracující (a v některých případech i ve velmi náročných pozicích) a ani jsme nebyli téhož divadelního smýšlení. Já jsem pak dostala angažmá v Západočeském divadle v Chebu a tím moje přímá účast v amatérském divadle skončila.

 

Co si myslíte, že přináší svým tvůrcům dnes?

Myslím, že to je pořád stejné: někteří, opravdu umělecky založení lidé, si jím tříbí a vyhraňují svůj vztah k umění, estetický názor i názor na společnost. Pro mnohé – tenkrát jako dnes – je to odrazový můstek do sféry profesionálního divadla a příbuzných oborů. Hybným momentem je tady kreativita.

Pro jiné je amatérské divadlo hlavně společenstvím, kolektivní aktivitou, která spojuje jednotlivce, kteří by se jinak dohromady nedali, a dává jejich setkání smysluplnou náplň.

Pro oba typy je důležité i společné pobývání s publikem, možnost něco sdělit nebo se třeba jen předvést na veřejnosti. V dnešní době rozdělené společnosti je to jeden ze spolehlivě fungujících způsobů vzájemného kontaktu.

 

Představuje amatérské divadlo stále zajímavé osobnosti?

Samozřejmě. Tvůrčí osobnosti zde mají možnost se představit v autorské i interpretační rovině zcela nezávisle na tlaku profesionálního provozu. A nesmím zapomenout, že představuje také neobyčejně zajímavé osobnosti pedagogické, které obzvlášť mají můj obdiv.

 

Je něco, čím může amatérské divadlo obohatit i české divadlo jako celek?

Když pominu, že z jeho prostředí odcházejí lidé do profesionálního divadla (to je to evidentní, co se dá říci vždy a vždy to tak bylo, stačí si přečíst několikery herecké memoáry), může sloužit jako laboratoř a dílna nových postupů a přístupů. Příkladů najdeme v historii Jiráskova Hronova dost.

 

Mgr. Luděk Horký (1974)

absolvent divadelní vědy na FF UK, dramaturg, režisér a pedagog. Vede Centrum dramaturgie tvorby pro děti a mládež v České televizi. Působí jako pedagog a režisér dětského divadla a divadla pro děti v pražském Divadle RADAR. Jako divadelní lektor a metodik dlouhodobě spolupracuje s NIPOS ARTAMA.

 

Patříte k mladší generaci divadelníků. Proč se amatérskému divadlu věnujete a co vám přináší?

Děkuju za lichotku. Za čtyři roky mi bude 50 let. Pokud jsem skutečně vnímán jako reprezent mladší generace divadelníků, tak pánbůhsnámi. 

Ale vážně. K mladší generaci nepatřím, ke střední se hrdě hlásím. V Divadle RADAR, které je jedním z velkých pražských center dramatické výchovy a amatérského divadla, vedu různé dramatické kroužky a divadelní soubory nepřetržitě od roku 1993. Od roku 1994 jezdím navíc každoročně v létě jako vedoucí na dětské divadelní tábory. A na Jiráskově Hronově jsem v pozici lektora už pojedenácté v řadě. Amatérské divadlo mám moc rád. Má láska k němu je natolik iracionální, že je nesnadné ji vysvětlit. Určitě má co dělat se skutečností, že amatérské divadlo umožňuje dokonale skloubit uměleckou tvorbu s kamarádstvím. A já měl na lidi, s nimiž se amatérskému divadlu věnuji, vždycky štěstí. A taky velký vzor v Milanu Schejbalovi, který mi kdysi coby adeptovi dramaturgie nabídl angažmá v Městských divadlech pražských, čímž odstartoval mou profesionální kariéru. Přes deset let jsem mu koukal pod ruce při práci v Divadle ABC a obdivoval jsem, jak vyrovnaně dokáže investovat svou energii do profesionálního a současně do amatérského divadla. 

 

Profesně jste se pohyboval i ve světě profesionálního divadla. V čem spočívá svoboda toho amatérského?

V nezávislosti na vstupném.

 

Pokud jde o vaše působení v neprofesionálním divadle, označil byste sám sebe za ochotníka? Jak je to dnes s pojmy ochotník a amatér? Jsou podle vás zcela synonymní? 

Ó jé, zase ta nekonečná salonní diskuze o tom, co je to být amatér a co ochotník.  

Jako divadelní profesionál nemusím tohle úsměvně palčivé dilema řešit. Ovšem doma jsem v amatérském divadle RADAR/Hrobeso. Pojmem ochotníci jsme se nikdy neoznačovali. Fakticky vzato je slovo amatér jenom modernějším a univerzálnějším výrazem pro totéž. Označuje neprofesionála, tedy toho, kdo divadlo dělá, ale ne za peníze. Neživím se jím. Slovo amatér zahrnuje všechny aspekty zájmové umělecké činnosti, vykonávané "mimo profesi". Slovo ochotník selektivně zdůrazňuje aspekt jediný, a sice lásku k divadlu. Že je smysl divadla z ochoty založený na čisté lásce k dramatickému umění, to nelze popřít. Podle mě je předpoklad, že amatér divadlo miluje čistší láskou než profesionál, poněkud sentimentálně zkreslený, zbytečně nostalgický. Znám mnoho amatérů, pro které je divadlo především médiem, platformou k vyjádření názorů na svět. Nejde v první řadě o lásku k herectví, nýbrž o to, řešit prostřednictvím divadla společně s diváky otázky a problémy současného světa. A v neposlední řadě je ochotník slovo lehce archaické. Když vznikla v roce 1886 Ústřední matice divadelních ochotníků českých, slovo amatér nepoužíval v souvislosti s divadlem nikdo. Dnes bych řekl, že je na ústupu pro změnu pojem ochotník. Slovo amatér vystihuje ochotnickou činnost komplexněji. A je mnohem rozšířenější. Zkuste si slovo "ochotník" přeložit do angličtiny, do němčiny nebo do francouzštiny! Vždy se vám z něj vyklube amatér. Jinak je tomu ve slovanských jazycích. Tam hraje láska k divadlu prim, jak dokládá ruský любитель.  

 

Do jaké míry se podle vás dnes amatérské a profesionální divadlo překrývají? Můžete uvést příklad ze své praxe?

Překrývají se velmi. Řada posluchačů a absolventů divadelních škol jako je DAMU či JAMU má své kořeny v některém z českých amatérských divadel. Naopak mnoho divadelních profesionálů v českém prostředí s amatéry velmi ochotně spolupracuje. A v posledních dvaceti letech se hned několik známých amatérských divadel zprofesionalizovalo (VOSTO5, Geisslers Hofcomedianten, Kámen, Semtamfór a další). Šedá přestupní zóna mezi českým amatérským a českým profesionálním divadlem je široká a nepřehledná, protože se dynamicky vyvíjí. A to je dobře.

 

Mgr. Radovan Lipus (1966)

divadelní, televizní a rozhlasový režisér, spoluautor cyklů Šumná města a Šumné stopy, pocházející ze slezského Třince. Lektor řady dílen na přehlídkách amatérského divadla.

 

Kdybyste měl vyjádřit, v čem se liší spolupráce s amatérskými divadelníky a profesionály?

V ničem. Pokud zkoušejí s vášní, rozumem i srdcem. Amatéry může sice občas zrazovat technika, ale některým technicky vybaveným profesionálům zase na oplátku někdy nasazení a smysl uniká. Odpověď ve dvou slovech je tam i tady skrytá. Důležitá je: žitá intenzita.

 

V čem spočívá svoboda amatérského divadla?

Člověk je tu možná přece jenom trochu více pánem toho co, kde, s kým a jak. Na přesné datum premiéry či předplatné není zas tak neúprosný tlak, byť to mnohdy může paradoxně komplikovat práci. Neboť často bývá právě neúprosný termín největší inspirací. Jinak si myslím, že svoboda spíš souvisí s každým konkrétním člověkem, a ne s profesním statusem. Svobodný Lipus je mezi amatéry i profesionály stále svobodným Lipusem (úsměv).

 

Jak vzpomínáte na své hostování na Jiráskově Hronově s inscenací HRA-NIC-e?

HRA-NIC-e byla pro mne především zázrakem společného setkání s Broumovem, lidmi i krajinou. Vydat se naproti a neminout se navzájem. Křehký a nesamozřejmý plod, co za plotem klášterní zahrady dozraje za intenzivních společných šestnáct dnů a nocí. Herci a herečky z celé republiky. Profesionálové, amatéři, naturšcici, děti a nesmím zapomenout ani na skvělé hudebníky pod vedením Kamila Remeše. Tři roky po sobě jsme se o prázdninách dychtivě sjížděli do kraje pod Hvězdou, snad nejen sobě k potěše. Přijetí v Hronově bylo jako důvěrné vstoupení do laskavého proudu Metuje. Díky za Jiráskův Hronov! Ještě nejmíň dalších devadesát let s námi ať tu je!

 

 

MgA. Jan Šotkovský, Ph.D. (1982)

absolvent dramaturgie na JAMU, pedagog muzikálového herectví, dramaturg BuranTeatru a Městského divadla Brno, příležitostný dramatik a překladatel. Pravidelně působí jako porotce na amatérských divadelních přehlídkách různých úrovní.

 

Patříte k mladší generaci divadelníků. Proč se amatérskému divadlu věnujete a co vám přináší?

Díky za váš optimismus, s čtyřicítkou na krku člověka potěší, když pořád ještě spadá do „mladší generace“. Amatérskému divadlu se věnuji pouze jako porotce. Co mi to přináší? Inspiraci, nahlédnutí do světa jiných hodnot (divadelních i lidských), trénink dovednosti formulovat srozumitelně svůj názor tak, aby „porotovaného“ inspiroval a k něčemu ponoukl. 

 

Profesně se pohybujete i ve světě profesionálního divadla. V čem spočívá svoboda toho amatérského?

V existenční nezávislosti. Amatérské divadlo netrpí tlaky zřizovatele, sevřením dramaturgického plánu a předplatitelského systému, nepotřebuje pokrýt vysoké produkční náklady, splnit plán návštěvnosti atp. Ale to jsou všechno samozřejmě všechno jen předpoklady, které ke skutečné vnitřní svobodě amatérské divadlo využít může a nemusí.

 

Pokud jde o vaše působení v neprofesionálním divadle, označil byste sám sebe za ochotníka? Jak je to dnes s pojmy ochotník a amatér? Jsou podle vás zcela synonymní?

Z mé zkušenosti pojmy ochotník i amatér mohou vyznít pejorativně, ale u ochotníka to asi hrozí víc. Ve svých textech používám výraz „amatérské divadlo“, nikoliv divadlo ochotnické.

 

Do jaké míry se podle vás dnes amatérské a profesionální divadlo překrývají? Můžete uvést příklad ze své praxe?

Už patnáct let dramaturguji v brněnském nezávislém souboru BuranTeatr, kde si užívám té výše zmíněné „amatérské svobody“. Daní za to jsou podmínky (zejména finanční), které jsou jednoznačně amatérské, i když nás diváci i kritika berou jako profesionály a sami se za ně považujeme. Výsledkem je tudíž ASPD − amatérský soubor profesionálních divadelníků. Tam i renomovaní, ba hvězdní profesionálové jsou de facto ochotníci, neboť tvoří opravdu především „z ochoty“.

 

http://www.jiraskuvhronov.eu/

Absolvovala jste výtvarně zaměřené gymnázium. Co vás přivedlo ke psaní?

Od dětství mě bavilo představovat si a vymýšlet věci. V předškolním věku jsem si je kreslila, vystřihovala z papíru nebo patlala z hlíny. Když jsem se naučila psát, došlo mi, že je to mnohem pohodlnější způsob záznamu myšlenek a nápadů. Dalo by se tedy říct, že k psaní mě přivedla moje vlastní lenost. Pokud bych měla být méně cynická, asi bych řekla, že to byla moje celkově literárně laděná rodina a taky dva kantoři češtiny (jmenovitě paní učitelka Tučková na základce a pan profesor Štor na gymplu). Záliba ve výtvarném umění se mě ale nepustila a zůstala se mnou (spolu se zálibou psací) až dodnes.

 

V roce 2015 jste promovala na Fakultě architektury ČVUT v Praze. O Erilianu jste tehdy mluvila jako o terapii proti stresu během náročného studia na VŠ. Jak a za jakých životních okolností vznikala Lvářka?

Terapií proti stresu byl v pravém slova smyslu asi jen první díl erilianské trilogie. Ten jsem psala bez jakékoli ambice na publikování a byla to jen ryzí zábava. Odreagování se ve volných chvílích mezi rýsováním deskriptivy a neobratnými pokusy o první architektonické návrhy. Byl to pro mě úplně nový vesmír. Zážitky a dojmy z nástupu na vysokou školu jsem zasazovala do svého fantasy světa, kde i hlavní hrdinka nastoupila do prvního ročníku (čarodějné) univerzity. Další dva díly Erilianu jsem psala už poté, co jsem měla za sebou největší vyhazovací strašáky (deskriptivu a matiku) a vysokoškolský vesmír už pro mě nebyl až tak nový a šokující. Lvářku jsem napsala až pět let po posledním dílu Erilianu. Životní okolnosti byly úplně jiné, nové, proto vznikla i úplně jiná, nová kniha. Měla jsem dostudováno, vrátila jsem se do Prahy z pracovní stáže v Londýně, začala pracovat v redakci architektonického časopisu, hodně cestovala a postupně si zařizovala život podle svých představ.

 

Název románu je neobvyklý, svádí ke čtení „lhářka“. Můžete prozradit, aniž bychom odtajnili nějakou důležitou zápletku příběhu, proč to nezvyklé pojmenování?

Slovo lvářka jsem si nevymyslela. V rudolfínské době, do které je příběh částečně zasazený, se tak říkalo ošetřovatelkám císařových šelem. Jedna z nich hraje v mojí nové knize důležitou roli. Když jsem zmínku o lvářkách objevila, velmi mě to téma zaujalo. To, že tak důležitou funkci zastávaly v šestnáctém století ženy, mi přišlo na tu dobu pokrokové a sympatické. Začala jsem se pak o chov šelem a exotických zvířat na dvoře Rudolfa II. zajímat více do hloubky a po spojení s dalšími inspiračními střípky se vyloupl námět na příběh.

 

Lvářka je zasazená do našeho světa i do historického kontextu Prahy v době vlády Rudolfa II. Čerpala jste tentokrát ze skutečné historie opravdového místa, a nemohla se tudíž spolehnout jenom na svou fantazii, co vás k tomu vedlo?

V prostředí historické Prahy jsem vyrostla a strávila tam prvních dvacet let svého života. Když si jako dítě místo na hřišti uprostřed paneláků hrajete mezi hradčanskými paláci, lezete po stromech na Petříně nebo běháte uličkami Nového Světa, dostane se vám tohle prostředí pod kůži. Čarodějné město Erilian jsem si sice vymyslela, ale stejně se v něm do značné míry odráží kouzlo staré Prahy. U Lvářky pak asi nějak dozrál čas na zasazení příběhu do skutečného místa a skutečné doby. Bylo to právě prostředí, historický kontext a staré pražské legendy, z jejichž podhoubí příběh Lvářky víceméně samovolně a organicky vyrostl.

 

U Lvářky dozrál čas na změnu? Souvisí to nějak s menší potřebou úniku od reálného světa, které fantasy nabízí? Jinými slovy, cítíte, že jste se posunula dál a už tolik utíkat nepotřebujete?

Takhle jsem nad tím nikdy nepřemýšlela. Píšu to, co mě zrovna nejvíc baví, z čeho mám radost a při čem se dostávám do takzvaného stavu "Flow". Nikdy jsem navíc nepotřebovala z reálného světa doopravdy unikat. Psaní prvního Erilianu jsem sice brala jako jistou formu „terapie“ před školním zápřahem, ale když nad tím tak přemýšlím, slovo terapie je možná v tomto kontextu trochu přepálené. Kdo někdy neměl trochu toho vysokoškolského stresu? Spíš než terapie to byl odpočinek, změna činnosti, příjemná prokrastinace. Někdo si jde zaběhat nebo kouká na film, já psala knížku. I po deseti letech od napsání mé první knihy se do žánru fantastiky ráda vracím. Čarodějného vesmíru jsem si užila dosyta ve třech svých předešlých knihách, teď jsem si chtěla vyzkoušet něco nového.

 

Fantasy je literární žánr s širokou čtenářskou oblibou, ovšem jeho díla jsou často terčem kritiky pro opakující se schémata a ohraná klišé. Máte recept na to, jak nepodlehnout vlivu svých literárních vzorů?

Vliv literárních vzorů nemusí být sám o sobě nutně špatný. Důležité je pouze nekopírovat, ale brát si od oblíbených autorů kvalitní prvky jejich tvorby, ty pak zkombinovat se svou vlastní invencí a nápady. Vytvoříte tak mozaiku poskládanou ze střípků různorodých vlivů našich (takzvaných) vzorů doplněnou o naši vlastní kreativitu. Pak může (ale taky nemusí) vzniknout nová a kvalitní záležitost.

 

Do jaké míry musí mít spisovatel i obchodního ducha a marketingové myšlení, aby se prosadil v konkurenci? Zabýváte se tím, nebo necháváte propagaci na nakladateli?

Obchodní duch a marketingové myšlení je autorovi jistě ku prospěchu. Můžete napsat skvělou knihu, když se ale o ní její potenciální čtenáři nedozvědí, a tudíž se k nim nedostane, je to škoda. Bohužel často nastává i opačná situace, kdy je marketing a PR zvládnutý perfektně, propaguje ovšem literaturu, jejíž kvalita je přinejmenším diskutabilní. Věnovat se propagaci svých knih mě baví, proto mi není proti srsti věnovat jí svůj čas a energii. Když si v tomto ohledu s nakladatelem sednete (v mém případě tomu tak je, za což jsem moc ráda), může to být dobrá kooperace.

 

Vaše knihy Vám pomáhají propagovat i veřejně známé osobnosti – Barbora Hrzánová, Jiří Lábus, Miloň Čepelka a objevila jste se také ve Všechnopárty Karla Šípa. Jak k takové spolupráci došlo? Máte svého píáristu, nebo je oslovujete sama?

Říká se, že přes šest lidí se znáte se všemi lidmi na planetě. Bráno v tomto měřítku, je Praha docela malý plácek, kde se zná skoro každý s každým. O lidech od kumštu to platí dvojnásob. S Jiřím Lábusem a Miloněm Čepelkou mě seznámili naši společní známí (z literární a divadelní branže), s Bárou Hrzánovou se znám díky naší společné lásce ke zvířatům. A protože byly dotyčným mé knížky snad alespoň trochu sympatické, byli tak milí a trochu pomohli s jejich propagací. Bára Hrzánová je patronkou knihy Lvářka. Nedávno ji také načetla a letos v srpnu vyjde jako audiokniha u vydavatelství Supraphon, z čehož mám velkou radost.

 

Myslíte při psaní na své čtenáře?

Nesnažím se být poplatná nějaké skupině lidí, takzvané cílovce. Píšu to, co mě baví, těší a naplňuje. Snad je to na textu poznat. Občas si při psaní vzpomenu na některé budoucí čtenáře z řad mých známých a kamarádů. Při psaní Lvářky jsem si například jednou mimoděk pomyslela, že ta a ta známá by asi preferovala spíše jednu z vedlejších postav místo hlavního hrdiny. Jindy jsem si zase vzpomněla na známého, který jistě ocení filmové a jiné popkulturní odkazy, které jsem do Lvářky zakomponovala.

 

Je v kategorii young adult literatury nebo fantasy literatury pro mladé velká konkurence?

Autorů píšících fantasy pro mladší věkovou kategorii určitě není málo. Myslím ale, že tady nefunguje konkurence v pravém slova smyslu. Když koupíte auto nebo lednici, s největší pravděpodobností další hned tak kupovat nebudete. Výrobci a značky se tudíž o vás budou prát a navzájem si budou konkurencí. Když si koupíte knihu, jistě nezůstanete jen u jedné. Přečtete nějakou tu postapo sci-fi /postapokalyptická sci-fi – pozn. red./ a druhý den už máte nos zabořený v elfí romantice nebo steampunkové detektivce. Jména rozličných autorů se v klidu vyjímají na hřbetech knih vedle sebe v jednom regálu, aniž by se (většinou) měla tendenci poprat.

 

Jaká architektura je vám bližší – moderní, nebo spíše starobylá? Může být i moderní architektura magická?

Existuje tolik různorodých architektonických slohů a směrů, že rozhodně nemůžu říct pouze „nová architektura ne, stará ano“ nebo naopak. Některá období jsou mi sympatičtější než jiná, ale své architektonické oblíbence mám jak v dávné historii, tak v historii novodobější i v současné době. Určitě nepatřím k architektům vehementně prohlašujícím, že „ornament je zločin“ /studie architekta Adolfa Loose: Ornament je zločin – pozn. red./. Díky své zálibě ve fantastických světech je mi hodně blízká secese. Tu většina současných architektů příliš neopěvuje, naopak filmová architektura (především sci-fi, fantasy a historická) z ní čerpá do značné míry (například elfí stavby v Pánovi prstenů jsou velmi secesní). Mám ale velmi ráda i promyšlenou a precizní práci dnešních dánských a holandských architektů. Architektura může (a měla by!) být magická v každé její době a podobě.

 

Jak vypadá váš proces psaní? Dá se s nadsázkou říci, že stavíte své příběhy jako architekt domy?

Snažím se o to. Vlastně to ani jinak neumím. Někteří autoři sednou a začnou spontánně psát. Mají jen hrubou představu o ději, ale v zásadě se nechávají překvapit, kam je příběh, který si tak trochu žije vlastním životem, zavede. To není můj případ. Nápady a náměty se mi sice v hlavě líhnou většinou samovolně a živelně. Pokud ale některý z nich dospěje do fáze, že se rozhodnu ho sepsat, chopím se ho zcela pragmaticky a konstruktivně. Podobně jako při návrhu domu. Od prvních poznámek, přes hrubou a následně detailně rozpracovanou kostru, až po finální text. Musím dopředu přesně vědět, co se kdy, jak a v jaké části knihy odehraje. Pokud tomu tak není (taky už jsem takový způsob párkrát zkoušela), většinou mě poměrně rychle opustí motivace v psaní pokračovat.

 

Svět čar, kouzel a magie vás evidentně přitahuje. Nyní jste na mateřské dovolené. Je toto období pro vás magické a spíše inspirující, nebo omezující? Povedete jednou i svou ratolest do světa fantasy literatury?

Na začátku mateřské jsem byla ráda, když jsem dokázala obstarat základní životní funkce toho zbrusu nového tvora, který s námi jednoho dne začal bydlet a nikdo mi k němu nedal návod k obsluze. Po několikaměsíční pauze se ale opět začalo ozývat mé literární nutkání a líhnout nové nápady. Mateřství je jistě velmi inspirujícím obdobím, ovšem svým osobitým způsobem. Syn byl do fantasy literatury zavlečen ještě v prenatálním stavu, protože román Lvářka jsem mu věnovala. Pokud na něj bude mít naše knihami přeplněná domácnost podobný vliv, jaký měla sbírka sci-fi a fantasy literatury mých rodičů na mě, budu samozřejmě ráda. Rozhodně mu ale nechci nic vnucovat. Svou vášeň, ať už to je cokoli, musí každý objevit sám.

 

Vaše příběhy jsou plné silných ženských osobností. Máte vy sama nějaký velký ženský vzor, třeba literární?

Pro mě je jednou z nejsilnějších a zároveň paradoxně nejkřehčích ženských osobností moje babička. Nebyla to spisovatelka, ale knihovnice a lásku k literatuře mám určitě do značné míry i od ní. Ona sama dávala přednost spíše literatuře faktu, ovšem člověk, který v mládí zažil to, co ona, sci-fi ani fantasy literaturu nepotřebuje. Za války přežila pobyt v několika koncentračních táborech, včetně Osvětimi. Vždy mi o svých tehdejších zážitcích vyprávěla věcně, bez ostychu, někdy i se špetkou humoru. Když jsem se jí později ptala, jak je možné, že to všechno bere tak lehce a s nadsázkou, řekla: „Pokud se z toho nechci zbláznit, jinak než lehce a s nadsázkou to brát ani nemůžu. A koneckonců, jsem tady, živá a stará. Mám velký štěstí.“

 

Máte nějaký sen, který byste si ve svém profesním životě chtěla splnit?

Vydání mých knížek v zahraničí a jejich zfilmování. Už jsem si v životě párkrát vyzkoušela, že sny mají sklon plnit se. Snad si tuhle jejich vlastnost budu na vlastní kůži ověřovat i nadále.

 

Tereza Janišová se narodila v roce 1989 v Praze. Hradčany, Petřín a křivolaké uličky Malé Strany byla místa, kde prožila dětství, a dodnes jsou pro ni velkým zdrojem inspirace. Po výtvarném gymnáziu vystudovala Fakultu architektury ČVUT, poté strávila nějaký čas v Londýně, kde pracovala v místním architektonickém ateliéru. Největší radostí ale pro ni vždy bylo psaní. Je autorkou čarodějné trilogie Erilian a historického fantasy románu Lvářka. Kromě psaní knih se Tereza věnuje architektonické žurnalistice, miluje tanec, kočky a cestování.

 

Web www.terezajanisova.cz , Facebook www.facebook.com/terezajanis , Instagram www.instagram.com/terezajanisova

Trailer k románu Lvářka - https://youtu.be/8iS_BbzlNt8

Alena Zemančíková

Jiráskův Hronov jako zrcadlo společenských změn

Vrcholná přehlídka českého amatérského divadla Jiráskův Hronov byla založena jako jeden z posledních aktů českého národního obrození. Zní to (hronovské divadlo bylo otevřeno v roce 1930) neuvěřitelně, ale bylo to tak. Architekt československého funkcionalismu Jindřich Freiwald (který vypracoval plány divadla zdarma a ani další práce svého ateliéru neúčtoval) při poklepu na základní kámen zarýmoval: „Stavme divadlo hezké, naše, české.“

Hronovský rodák Alois Jirásek se otevření divadla, nesoucího jeho jméno, nedožil. Když 12. března 1930 zemřel, byl pohřeb na místní hřbitov vypraven z dosud nedostavěného divadla a zúčastnilo se ho množství ochotnických spolků.

Divadlo bylo slavnostně otevřeno 28. září 1930, slavnostními hosty byli sociálnědemokratický předseda Národního shromáždění  František Tomášek, básník a senátor Viktor Dyk a guvernér Pospíšil. Poslanec Tomášek divadlu přál, aby „bylo vedeno v Jiráskově duchu, bylo lidové, sociálně spravedlivé a všem vrstvám přístupné, aby vzdělávalo a poučovalo.“

O rok později se konal první Jiráskův Hronov, tehdy jako přehlídka ochotnických inscenací Jiráskových her. Záštitu nad ním převzal prezident T. G. Masaryk, projev pronesl Jaroslav Kvapil, zúčastnilo se 3000 milovníků divadla.

Jiráskův Hronov jako vrcholná přehlídka amatérského divadla prošel pochopitelně mnohými peripetiemi.[1] Ostatně samo amatérské divadlo se rovněž rozrůznilo, od 60. let 20. století přestalo v malých poměrech napodobovat velké poměry profesionální a stalo se svého druhu výraznou občanskou i uměleckou aktivitou. Protože divadlo stojí u vzniku české národní kultury nejen jako složka formování jazyka, ale i jako prvek občanský a státotvorný, nesli divadelní amatéři i v časech totalitních režimů a reglementovaných estetik ve své činnosti étos demokracie, nezávislosti a svobody tvorby, jíž se profesionálům v oněch časech nedostávalo.

Nastupující generace progresivních tvůrců českého profesionálního divadla po roce 1989 se zákonitě a výraznou měrou zformovala z tvůrců (zejména režisérů, ale i herců), kteří prošli amatérským divadlem konce 70. a 80. let. Byli to Petr Lébl ( amatérský soubor DOPRAPO, později Jak se vám jelo, ještě později Jelo Praha) a J. A. Pitínský (Ochotnický kroužek Brno).¹ Divadelní činnost ukončil a do televize přešel Zdeněk Potužil ( Divadlo Na okraji Praha), jehož soubor, hrající v klubu Rubín, byl už v roce 1989 plně profesionální. Výraznou hereckou osobností amatérského divadla 80. let, která po roce 1989 přešla do profesionálního provozu a pokračovala v díle nejen hereckém, ale i autorském, režijním, překladatelském a svého času i ředitelském, byl Jaroslav Achab Haidler (Činoherní studio Ústí nad Labem).[2] Jejich inscenace prošly Jiráskovým Hronovem, vzbudily senzaci i diskuzi a u současníků formovaly nárok na osobitost a nonkonformitu autentického divadelního umění. Jistá míra amatérismu byla vnímána jako přednost, jako součást autenticity díla vznikajícího z přesvědčení uměleckého i občanského. S touto „zátěží“ amatérismu se české profesionální divadlo potýkalo celá devadesátá léta a s jejími zbytky vstoupilo do 21. století, v němž poměry mezi amatérským a profesionálním divadlem nabyly nových parametrů, už nikoli obsahových, jako spíše provozních a produkčních. O tom bude řeč ještě později. 

Po roce 1989 se pro amatérské divadlo změnilo takřka vše – spolu s naprostou svobodou vyjádření i spolčování se v prvních letech po převratu takřka rozpadly všechny možnosti k jejímu naplnění amatérskou divadelní činností. Privatizace smetla někdejší zřizovatele a zlikvidovala hrací prostory. Nové možnosti i nároky profesního uplatnění si vyžádaly volný čas, kterého je k amatérské tvorbě třeba, a společnost sama se svými změnami se stala tak výrazným tématem, že bylo těžké najít téma, pro něž by stálo zato se angažovat umělecky. Vypadalo to dokonce, že se rozpadnou i organizační struktury, a v mnohých místech se tak i stalo. Naštěstí se podařilo udržet národní instituci pro amatérské umění, bohužel pod nesrozumitelným jménem-zkratkou Nipos-Artama, jednu z příspěvkových organizací Ministerstva kultury ČR, která v nových podmínkách české amatérské divadelnictví sleduje, zajišťuje, dokumentuje, organizuje vzdělávací činnost, a je s městem Hronov i spolupořadatelem Jiráskova Hronova. Ten byl po roce 1990 definován jako mezioborová přehlídka amatérského divadla, kam jsou ze všech oborových přehlídek inscenace závazně nominovány, ale i doporučovány tak, aby vznikla reprezentativní, žánrově pestrá a  inspirativní  roční bilance dění v amatérském divadle.

Na přelomu tisíciletí se amatérské stalo prostorem sebevýpovědí různého druhu, mnohdy tak nekorektních, že by v prostředí dobového maloměšťáckého konsensu neměly vůbec šanci. Každoročně jsem vyhlížela, kdy amatérské divadlo začne hovořit také o věcech, o nichž se v divadelních institucích nemluví, kdy uvidím kus společenského života, nahlédnutý mimo oficiální rastr. Pro mě poprvé tak učinila improvizující skupina kolem filmaře Petra Marka Láhor Soundsystém, když zahrála pod názvem Diskrétní den sebeironickou improvizovanou komedii o krizi středního věku a pádu jedné subkultury do jámy konformismu.[3]

Podruhé rozbouřil vody diváckého přijetí René Levínský se spolkem zvaným Nejhodnější medvídci ve své punkovým jazykem napsané hře Harila, v níž se filozoficky zapletl s idejemi svobody, ochrany utlačovaných, s feminismem a komerčním zneužitím toho všeho.[4] Tyhle dvě komedie ukázaly přesvědčivěji než cokoli na profesionálních jevištích, co se to s námi v aktuálním čase děje. Jedna inscenace zásadně škobrtala v improvizovaných dialozích (byť pevně stanoveném ději a situacích), druhá se vyjadřovala slovníkem plným vulgarismů (byť vyslovovala filozofické a ekologické sentence), obě pro tyto vlastnosti narazily i na nepřijetí a odpor, pro běžného konvenčně vychovaného konzumenta byly nepoživatelné.

Amatérského statutu se ale drží i divadelní díla, která setrvávají mimo provoz z opačných důvodů, než právě zmíněné improvizované a drastické kousky. Výtvarnice a loutkářka Hana Voříšková z Chocně vytváří tak decentní a soustředěné jevištní obrazy ( někdy i na miniaturním jevišti), že se nikterak nedají zarovnat do mantinelů provozu divadla, a to ani toho pro děti. [5]

Ukázalo se, že právě konformně konzumní svět je prostorem, vůči němuž se amatérské divadlo po roce 1990 vymezuje nejen svými tématy, ale především svou vlastní existencí. Systém dotací a grantů, vyžadující návštěvnost a zdatnou produkci ovládl veřejný prostor do té míry, že na místo ředitele profesionálního divadla musí dnes aspirovat osobnost s výraznými producentskými a manažerskými rysy. Amatérské divadlo má ovšem jedinečnou svobodu v tom, že se nemusí podřizovat tlaku pravidelného provozu, nemusí se zodpovídat z návštěvnosti a vyčíslovat v procentech soběstačnost. Svou hmotnou existenci řeší amatérští divadelníci jinak. Tak se setkáváme s inscenacemi, které jsou vynikající, jejich tvůrci suverénně ovládají herecké i režijní umění, ale nejsou součástí  nelítostného provozu. Následkem této situace se rozpoutal spor, který vedeme na Jiráskově Hronově už několik let, totiž do jaké míry mají inscenace, často vytvářené profesionálními divadelníky, ale pro amatérský provoz, právo být na Jiráskově Hronově vedle inscenací studentských, sousedských, spolkových a klubových souborů. Spor ten nemá konce a moje úvaha o proměně kritických reflexí na Jiráskově Hronově ho nechá v tuto chvíli stranou.

Amatérské divadlo dělají často vysoce vzdělaní a nadaní lidé, profesionálně zakotvení v jiných oborech (přírodovědci, matematici, dokonce i představitelé komunální politiky, nemluvě o učitelích, kteří to mají v tradici své profese). Jejich inscenace, jakkoli třeba nedokonalé, jsou mimořádně citlivým indikátorem toho, co se v kultuře té které doby děje, kam se ubírá její poetika a estetika. V nejlepších případech předjímají myšlenkový vývoj.

…To ovšem, pokud jde o Jiráskův Hronov, není všechno. Už v 70. letech 20. století se na Hronově zavedly praktické divadelní semináře pro mladé divadelníky. Seminář byl všeobecný a jeden (v roce 1975 jsem se ho zúčastnila, od té doby se datuje mé přátelství s režisérkou Jaroslavou Šiktancovou, tehdy Odvárkovou). Po roce 1989 se zásluhou metodika zmíněného Nipos –Artama Milana Strotzera a týmu kolegů a spolupracovníků podařilo rozšířit koncepci Hronova o řadu uměleckých dílen (bývá jich 12 až 15). Společnou prací pod vedením odborných lektorů a odpoledními návštěvami inscenací a debatami o nich se podařilo vytvořit na Hronově jedinečnou přátelskou, ale i přísně kritickou atmosféru, dochází zde ke vzniku nových projektů a k nim sestavených týmů, diskutuje se o žánrech a formách, nejen v kuloárech a hospodách, ale také v teoretických a diskusních klubech.

Jiráskův Hronov přestal být důstojnou státotvornou oficiální událostí a přirozeně se stal místem tvůrčího i myšlenkového pohybu, demokratickým místem setkávání a vzájemného poznávání. Dnes se Jiráskova Hronova účastní ve značném počtu i studenti uměleckých a uměnovědných škol, kteří si zde na poli amatérského divadla formulují i trénují své postupy a myšlenky. Hronov, malé město ve východních Čechách, se na deset dnů stává středem české divadelní kultury- a to myslím vážně, bez nadsázky. Nalezením nového programu se podařilo tvůrčím způsobem rozvést zakladatelskou myšlenku, uchovat její patos a opustit svazující oficióznost.

O Dobrši

Dobrš je jihočeská vesnička, sice malá svojí rozlohou, ale velká svojí bohatou historií, a to i kulturní. Můžeme o ní právem hovořit jako o perle šumavského Podlesí. Leží na vyvýšenině 18 km jihozápadně od Volyně ve výšce 710 metrů nad mořem. Turisticky je tato oblast regionu Strakonicka velmi atraktivní, krajina má velký půvab. Do velké míry její současnou podobu předurčil rod Koců z Dobrše. Dva cenné románské kostely ovšem svědčí o tom, že historie místa sahá až do raného středověku.

Dobršská tvrz se nachází opodál. Byla to původně gotická stavba, k jejíž věži byla v r. 1707 přistavěna ranně barokní dvoupatrová zámecká budova. Ta prochází rekonstrukcí, interiér se nově upravuje na galerii a regionální muzeum. Další cennou památkou, tentokrát z doby renesanční, je vstupní brána do zámeckého areálu, která byla restaurována r. 1996. Právě v době renesanční se Dobrš těšila jako kulturní a společenské centrum kraje velkému rozkvětu.

Až pojedete kolem Dobrše, zastavte se během roku alespoň v jedné z několika památek, kam se běžně návštěvník bez průvodce nedostane, v letní sezoně pak určitě na výstavě v galerii CoCo. Nenechte si ujít výstup do krovu a věže zvonice sv. Jana a Pavla a prohlídku tří zvonů, především pak zvonu Maria, druhého největšího v jižních Čechách, který se před několika lety ocitl i na české poštovní známce.  Zážitek vizuální se propojí se zážitkem akustickým, když zazní úder srdce tohoto prastarého věžního klenotu.

Další zajímavostí malinké obce je festival, který také oživuje tradici hudebních produkcí v 60. a 70. letech minulého století, kdy byl sál budovy hostince „U Dražných“ na návsi, jenž je také kulturní památkou, centrem hudební produkce neoficiálního proudu, ideově a politicky tehdy nežádoucího. V tomto sále se ještě dříve – v době mezi válkami  –  také díky místnímu Čtenářsko-ochotnickému spolku Svornost hrálo i ochotnické divadlo.

Dobrš má své pozoruhodné historické osobnosti. Mezi ně patří barokní kazatel a literát Ondřej Jakub de Waldt, který zde jako kněz působil na přelomu 17. a 18 století dlouhých 42 let a sepsal zde zásadní část svého díla – především barokních kázání. Na jeho činnost v nedávných letech navázal politický vězeň, skaut, nositel Řádu TGM Páter Martin František Vích, který zde byl farářem více než 41 let. Od roku 1993 do roku 2008 pravidelně vydával farní zpravodaj List z Pošumaví.

 

Byla už Dobrš součástí Sudet? Dá se říci, že úpadek nastal po válce a spolu s ní i odchod obyvatel a chátrání budov, které pokračovalo i za socialismu? Na co navazujete, za jakého stavu jste se o obnovu začali pokoušet?

Dobrš, ač relativně blízko německých hranic, nebyla součástí Sudet, tedy odchod obyvatel spojený s chátráním budov se jí ve velké míře díky této skutečnosti vyhnul. Nevyhnul se jí už tak jako u mnoha jiných obcí úpadek života kulturního, způsobený nástupem komunismu a socialistického zřízení, spojeného s kolektivizací vesnice. I přes toto období si Dobrš udržela do značné míry svoji autenticitu a genius loci, i když místní obyvatelé na ně v drtivé většině rezignovali a tato skutečnost nese své ozvěny v mysli některých obyvatel i dnes.  

V sedmdesátých a částečně i osmdesátých  letech minulého století pak z ponurosti doby a úpadku kultury Dobrš stále vyčnívala, a to díky duchovní a skautské činnosti P. Martina Františka Vícha nebo pravidelné hudební produkci, kterou umožňovali majitelce ve zdejším hostinci U Dražných. Připomenout je vhodné rovněž osvětovou činnost „rytíře“ Josefa Menšíka, který získal od Schwarzenbergů část tvrze, kde zřídil malé muzeum,  provázel skautské výpravy,  vyjížděl v brnění na koni na místní jarmarky a pouti.  To − ale ne jen − jsou důležité ozvěny z minulosti, inspirace místních významných osobností, na které se snažilo do jisté míry navázat občanské sdružení v době svého vzniku.         

 

Otázky ke spolkům v obcích do 3 tis. obyvatel

Kdy a za jakých okolností spolek vznikl, resp. byl obnoven? Jaké byly motivace a důvody k založení spolku? Co bylo katalyzátorem?

Sdružení pro obnovu Dobrše, z.s., je dobrovolným občanským sdružením, které vzniklo na podzim roku 1996. Jeho cílem je osvětová a kulturní činnost ve vztahu k Dobrši jako zcela výjimečné vesnické lokalitě, získávání finančních prostředků na projekty, odborné posudky a související dokumentaci pro obnovu, provoz, opravy a údržbu areálu zámku a tvrze v Dobrši, ostatních kulturních památek i jiných staveb a prostorů v obci a jejím intravilánu se nacházejících.

Základní motivací a myšlenkou vzniku bylo provozování a využití areálu dobršského zámku a tvrze, jehož hlavní část byla tehdy (1996) nabízena obci k prodeji, následné obnovení jeho společenské funkce a propojení jeho jednotlivých částí s cílem vytvořit prostor pro soužití lidí různých zájmů, věku, vzdělání i přesvědčení se zaměřením na uměleckou činnost, setkávání, výuku, poznávání, společnou zábavu a alternativní kulturu. 

 

Nakolik aktivní činnost vyvíjíte? Jakých cílů chcete prostřednictvím spolku dosáhnout? Máte ambici stát se hybateli širšího kulturního dění?

Spolek zajišťuje dokumentaci, odborné posudky a dobrozdání pro udržování historicky cenných objektů, stejně tak jako veškerou dokumentaci nutnou k získání finančních prostředků k záchraně, obnově či opravě objektů v soukromém nebo obecním vlastnictví. Cílem je vnést do historického prostředí nový adekvátní obsah se soudobými prvky. Spolek také podporuje spolupráci institucí, spolků a jednotlivých autorů v oblasti výtvarného umění včetně pořádání výstav. Dále organizuje kulturní a společenské akce, sympózia, soutěže a práce spojené s obnovou (rehabilitací) obce, a to nejen místního významu, na nichž vyzdvihuje a osvětluje myšlenku obnovy funkce areálu zámku a vztahu k jeho okolí, vzájemné propojení a doplňování se jednotlivých prvků včetně širších prvků krajinotvorných. Působí rovněž v oblasti profesionálního hudebního umění, publicistiky a vydávání odborných periodik.

Konkrétně lze zmínit například výstavní činnost v zámecké galerii CoCo, vydávaní občasníku Volné listy dobršské, iniciaci a návrhový proces rozhledny „Schody do nebe“ nad Dobrší, poutní stezky šumavským Podlesím, projekt obnovy historické cesty Dobrš - Dřešín, ale také akci s vysoce neregionálním až mezinárodním přesahem, jíž je Mezinárodní hudební festival Dobršská brána. Čtvrtý ročník dvoudenního festivalu, který zavede návštěvníky na známá historická místa, se právě připravuje.

 

Oslovujete všechny věkové skupiny? Daří se vám podporovat mezigenerační dialog? 

Spolek se snaží oslovovat lidi bez ohledu na generace. Dokladem toho může být například uspořádání Letní výtvarné školy pro děti, vydání Pohádek ze šumavského Podlesí od Josefa Křešničky a oproti tomu například vydání beletrie pro dospělé s názvem Jiná jména smrti od téhož autora. Tyto aktivity propojuje napříč generacemi třeba právě hudební festival, kdy jeho program je dramaturgicky sestavován i se zřetelem na tento aspekt.

 

Co vás na této práci těší a co vám ji naopak komplikuje?

Radost z práce nám přináší právě zpětná vazba, ohlas na pořádané akce napříč generacemi, stoupající návštěvnost v galerii i na srpnovém hudebním festivalu. Nepřehlédnutelný je i zvětšující se zájem médií a odborné hudební a umělecké veřejnosti. Práci snad stěžuje částečně mnohdy administrativně komplikovaná grantová politika. Někdy je získaná částka neadekvátní vůči administrativnímu a časovému úsilí na její vyúčtování. Velkou otázkou a neznámou bude v tomto roce, jak ovlivní – zkomplikuje činnost systém evidence ekonomických tržeb (EET), kdy například právě festival by měl podléhat též této povinnosti.

 

Jste zapsaný spolek nebo jen neformální sdružení, máte právní subjektivitu?

Sdružení pro obnovu Dobrše je od svého vzniku evidovaná právnická osoba. Bez tohoto statutu by nemohlo plně rozvinout své aktivity, jednat s jednotlivými partnery včetně státních institucí či samosprávních celků.

 

Kolik členů spolek sdružuje? Jaké jsou věkové, profesní a genderové charakteristiky členů spolku? Jaké jsou povinnosti člena spolku?

Spolek v současné době sdružuje asi 17 členů. V době jeho vzniku jich bylo až čtyřicet. Jak to tak bývá, po jistém nadšení a počátečním entuziasmu přicházely výzvy, s tím spojené práce a povinnosti, a tak sítem času prošli jen někteří, jiní spolek opustili, ale noví se zájmem zas přicházejí, aby nezištně pomohli.

 

Jaký je vztah spolku k obecnímu zastupitelstvu/magistrátu? Máte jejich podporu?

Za téměř dvacet pět let existence prošel vztah k obci překotným vývojem. Z počátku, v době založení, byl spolek zcela přehlížen a ignorován, nabídky na spolupráci nenacházely odezvu, a když ano, tak jen formální a vše končilo bez hmatatelných výsledků. Proto jsme se rozhodli navázat v té počáteční době existence mezi roky 1996 až 2009 intenzivní spolupráci při obnově a záchraně památek s administrátorem Římskokatolické farnosti Dobrš Páterem Martinem F. Víchem, který spolupráci, založenou na vzájemné důvěře, respektu i empatii vítal. Díky tomu se podařilo administrativně napomoci k záchraně renesančního epitafu, vzácné gotické Madony, opravě fasády fary, či známého zvonu Maria v dobršské zvonici. Dodnes jako vzpomínka na tuto spolupráci zůstává například socha Zmrtvýchvstání Krista, kterou do dobršského kostela věnoval jeden ze zakládajících členů spolku, akademický sochař Tomáš Vejdovský.

Spolupracujeme nakonec ale i s obcí, s jejímž zastupitelstvem se po letech podařilo nalézt prostor pro dialog a kooperaci, i když tento vztah má ještě velký potenciál pro svůj rozvoj. A tak druhý ročník mezinárodního hudebního festivalu podpořila obec částkou cca 7 tisíc. Kč, oproti tomu pro třetí, loňský ročník spočívala podpora v nabídce zapůjčení jednoho kusu mobilního WC ve vlastnictví obec. Letos se za takové situace jako organizátoři logicky poněkud zdráháme se žádostí o podporu na obec obrátit.

 

S jakými dalšími organizacemi spolek spolupracuje? Kdo vás podporuje? Z čeho hradíte výdaje?

Spolek například spolupracuje díky jednomu ze zakládajících členů Josefu Křešničkovi s regionálním Čestickým kulturním spolkem. Pan Křešnička byl významným členem dobršského spolku, katalyzátorem jeho činnosti v prvních letech existence. I proto spolek uděluje nepravidelně pamětní plaketu s jeho podobiznou „Za kulturní počin na Podlesí“ významným osobnostem, které napomáhají kultuře v regionu. Zmínit lze také dobrou spolupráci mimo regionální, a to se spolkem Stará škola z Vraného nad Vltavou.

 

Jaké projekty jste realizovali? Co se ne/povedlo? Na čem pracujete nyní? Na jaký výstup své dosavadní činnosti jste opravdu pyšní?

Některé z projektů byly již výše zmíněny. Z těch poněkud nepovedených (alespoň pro zatím) lze uvést ty, které vyžadovaly konkrétní spolupráci a participaci s obcí, a tedy rozhlednu nad Dobrší či projekty související s obnovou krajiny. Mezi ty povedené je možno snad zařadit a vyzdvihnout kromě několika sympózií (např. na téma Město a venkov, na téma památkové péče nebo kazatele Ondřeje Jakuba de Waldta, který významně ovlivnil ducha Dobrše v době barokní) výstavní činnost v galerii CoCo, ztělesněnou několikaletým cyklem s příznačným názvem „Místo působení Dobrš“. Asi nejvýznamnější akcí bude již dříve představený hudební festival, který má v podtitulu názvu „Dobršská brána – brána do světa hudby“. Během tří ročníků se povedlo dostat festival do veřejného i odborného povědomí, respektují jej hudební znalci i odborná hudební média, povzbudivé reakce na jeho program přicházejí i ze zahraničí, akci podporuje např. Ministerstvo kultury, Jihočeský kraj. To vše nás opravdu těší, motivuje, ale i zavazuje zároveň.

 

Připravujete nějakou stěžejní akci či aktivitu na rok 2020, o které byste chtěli čtenáře informovat?

Stěžejní akcí roku 2020 bude bezesporu čtvrtý ročník Mezinárodního hudebního festivalu Dobršská brána.

Přehlídka ve dvou srpnových dnech opět nabídne osvěžující vhled do světa soudobé hudby bez dramaturgických kompromisů a formálního žánrového zařazení interpretů. Ti ve své tvorbě volně přecházejí mezi žánry a kombinují prvky lidové hudby s jazzem a komorní hudbou. Tomu odpovídá i konkrétní dramaturgie festivalu a jeho motto „Brána do světa hudby“. Posluchači i hudebníci se tak seznámí s Dobrší a jejími památkami zblízka.

Festival navazuje a zapadá do celosvětového trendu hledání nových souvislostí mezi tradiční, klasickou a soudobou hudbou a vytváří tak svým charakterem jedinečnou hudební událost, která by na české hudební scéně těžko našla srovnání. Přehlídka současně dává nový impulz k setkávání světových hudebníků a českého publika na místě pro mnohé návštěvníky netradičním, přesto s dlouhou historií, a to také hudební, a mimo známé české metropole. Jednotícím prvkem čtvrtého ročníku festivalu je tentokrát nástroj „harmonika“, a sice akordeon a harmonika foukací. Ty uslyšíme v různých kombinacích, ve volné improvizaci. Zazní tak jazz různorodý, ve všech podobách a barvách, lidové písně, skladby komponované na odkazu národního folkloru i kompozice určené přímo pro ty které konkrétní interprety nebo interpretky.

Známí čeští či zahraniční muzikanti a uskupení se představí ve skladbách s historickým původem, ale také v těch, využívajících improvizaci a národními lidovými písněmi (např. Finsko, Francie, Itálie, Rakousko, Německo a ČR), prostor dostanou představení improvizace, intonace a celkové hudební pohotovosti. Bude znít hudba stará i zcela aktuální, vznikající právě v okamžiku vystoupení.

 

Web: www.dobrs.cz

www.dobrsskabrana-fest.cz