úterý
1. prosince 2020
svátek slaví Iva
Manželé Jeriovi v Austrálii, 2012
© Archiv rodiny



Česká kultura před Sametem a po Sametu /s Markem a Beatrix Jeriovými

ČR-ŠVÝCARSKO: Švýcarsko-český pár spojila hudba a osudová láska ze studentských let, která musela překonat řadu složitostí doby před rokem 1989. Plynně česky hovořící Beatrix, nejprve houslistka, pak také trojnásobná maminka, je dnes uznávanou organizátorkou komorních koncertů ve Švýcarsku. A především manažerkou světově proslulého Guarneri tria Prague, ve kterém Marek Jerie hraje už 34 let na violoncello. Úzká pouta manžele proto pojí i s dalšími členy tria, s houslistou Čeňkem Pavlíkem a pianistou Ivanem Klánským. (Název tria vznikl dle vzácných historických nástrojů z dílny Guarneri, na které Marek Jerie a Čeněk Pavlík hrají – a trio slyšet, je skutečně zážitek na celý život.)

Autor článku: 
Martina Fialková

Beatrix a Marek Jerie – švýcarsko české souznění

Marek je výjimečný hudebník, přes všechny úspěchy na světových podiích skromně působící. Na pražské HAMU byl v oboru komorní hudby žákem Antonína Kohouta a violoncello studoval u pedagogů hudební fakulty té doby. Jeho umění dále formovaly světové osobnosti, violoncellisté Pablo Cassals, André Navarra či Mstislav Rostropovič. Své zkušenosti předával řadu let studentům na Vysoké hudební škole v Lucernu, dnes stále na soukromých kurzech. S paní Beatrix oba rádi vzpomínají na dobu, která zformovala jejich hudební cítění, i na své česko-švýcarské začátky. Vznikl tak „dvojrozhovor“, který si žádá trochu čtenářské trpělivosti, slibuje však mnoho zajímavého.

 

Pokud vím, ani jeden z vašich rodičů nebyl hudebníkem, ale umělecké geny ve vaší rodině byly…

Marek Jerie: Ano, můj otec byl sochař – samouk. Vystudoval Vysoké učení technické v Praze a po roce 1953 musel živit rodinu jinak než sochařinou, které se ale stále věnoval. Maminka byla učitelkou eurytmie, což je druh pohybového umění, které se snaží zobrazit hudbu nebo zviditelnit řeč pohybem. (Wikipedie uvádí, že eurytmie vznikla nejprve jako jevištní umění, od roku 1919 se stala součástí waldorfské pedagogiky jako protiklad klasické tělovýchovy a později se prosadila i jako léčebný obor.) Byla ale za okupace Němci zakázána, a stejně tak později i komunisty.

 

Bylo v ní příliš svobody? 

Učení vycházelo z filosofie Rudolfa Steinera, rakouského filosofa, pedagoga a sociálního myslitele, a ten byl pro svůj monistický ale protimaterialistický názor zakázán. Maminka učila eurytmii ještě před válkou v Praze v tzv. Eurythmeu, později vedla doma soukromé kurzy. Když nás pak komunisti v roce 1953 vysídlili do Raspenavy, mohla ji kupodivu učit na hudební škole.  V té zasunuté oblasti to naštěstí nikdo neprověřoval. Napsala také tři knihy pro děti, všechny vyšly ještě před koncem války v Topičově edici.

 

Jak je jméno Topič spojeno s vaší rodinou?

Paní Milada Topičová, vdova po nakladateli Jaroslavu Topičovi, byla blízkou přítelkyní naší rodiny, moji maminku podporovala na studiích. Byla to velice vzdělaná žena, překládala, hovořila sedmi jazyky, velmi ovlivnila naši rodinu, v Raspenavě s námi pak i žila. Nám dětem vyprávěla třeba pohádku o Jurovi, chlapci, který z malé české vesnice prošel celý svět, a tak nás seznamovala s různými kulturami. Byla to velká osobnost, která se velmi zasloužila o literaturu a výtvarné umění, v Praze před válkou vedla mj. známý Topičův salon. Přátelila se s mnoha světovými spisovateli, např. se Selmou Lagerlöfovou. 

 

Vaše rodina vlastnila na Vinohradech, kde si povídáme, tento dům. Vy jste pak ale mládí prožil v pohraniční Raspenavě, kterou už jste zmínil. Proč? 

V tomto domě bydleli mí prarodiče a rodiče, dědeček Jerie tady vedle měl malou čokoládovnu. Bonboniéry Jerie byly docela známá značka. Můj otec se tam již neúčastnil, protože vstoupil určitým podílem do Topičovy edice, ale měl podíl na vinohradském domě a ten byl pak včetně dílen znárodněn. Naše rodina byla vystěhována v tzv. akci B. Přišel zkrátka příkaz, vytipovala nás místní domovnice (ty dámy tehdy referovaly úřadům). Důvody byly nasnadě. Rodiče neměli razítko v občance, že jsou někde zaměstnáni, měli svobodná povolání. Otce nepřijali do tvůrčí skupiny Purkyně, proto ho neregistrovali ani v Díle, což byl jediný (a státní) řetězec galerií, takže on tam nemohl prodávat. Po vystěhování do Raspenavy si musel sehnat jakékoli zaměstnání. Pracoval jako lesní dělník a později se jako vystudovaný inženýr chemie uchytil v laboratoři v Krajské hygienické a epidemiologické stanici v Liberci a dělal například odběry vody. 

 

Je tedy jasné, že u vás geny i rodinné prostředí vedly zákonitě k citu pro umění. Byla ale hudba jasnou volbou od počátku, nebo jste měl někdy v mládí pocit, že byste chtěl dělat něco jiného?

Jako malý jsem měl různé nápady, že budu lékařem nebo lékárníkem. Asi v páté třídě jsem si myslel, že budu kouzelník. Měli jsme ve škole kouzelnická představení a já jsem si pak nastudoval všechna možná kouzla, byl jsem v tom velmi úspěšný. Ale asi od šesté třídy bylo úplně jasné, že chci být hudebníkem, violoncellistou, a moji rodiče to velmi podporovali. Bylo jim jasné, že pouze v tomto oboru je možné mít i za komunistů řadu osobních svobod.

 

Jaké bylo dětství v Raspenavě? Pro vaše rodiče, usazené v Praze, to musel být obrovský kontrast…

Byl jsem dítě, mně se tam dařilo dobře. Byla tam krásná příroda, měl jsem řadu kamarádů. Tehdejší tíživou situaci rodičů, kteří byli odříznuti od kulturního dění, jsem nevnímal, netušil jsem, co předtím vytrpěli. Měl jsem velmi rád tátovy sochy, kterými jsem byl obklopen. Bratrovi a mně vyřezal kolébku i dětskou postýlku, pak také dřevěné divadlo a loutky, které moje maminka s paní Topičovou oblékly. Byl jsem u toho, když táta tvořil, měl doma svůj ateliér. Každý rok dělal nejen novoročenky, ale i pozdrav k Velikonocům jako dřevoryt, a ty jsme s bratrem tiskli na lisu. S každým tím kouskem jsme museli tím lisem zatočit…a zase zpátky.

 

Do Prahy jste se vrátil až v době studií na konzervatoři a HAMU. Bydlel jste tedy na koleji? Co Praha té doby mladému člověku přinášela?

Bylo to období radostné. Že fasády jsou špinavé nebo že pouliční lampy skoro nesvítí, to mi nevadilo, protože jsem nevěděl, že to má být jinak. Ale jezdily tu tramvaje s otevřenými plošinami a do nich jsem naskakoval za jízdy (ovšem jen bez violoncella). Měl jsem okruh kamarádů, mezi nimi byl i starší spolužák Jiří Bělohlávek, tehdy také violoncellista. A ten mne první dovedl do baru. Seděli jsme tam, mně to připadalo velice nepatřičné, objednali jsme si polévku a zase jsme šli….

Bydlel jsem u tety, což byla matka houslisty Ivana Štrause, spolu s dvěma dalšími bratranci v jednom pokoji a ve shodě. Problém byl jen, že druhý bratranec byl klarinetista a museli jsme se střídat ve cvičení. A když jsem třeba dělal úkoly na hodiny harmonie, při jeho klarinetovém cvičení to moc nešlo. Třetí bratranec už naštěstí nerušil, ten studoval chemii.

 

Kdy jste se poprvé seznámila s Prahou a Československem?

Beatrix Jerie: Chodila jsem doma do waldorfské školy a v osmé třídě jsme nastudovali se spolužáky Grillparzerovu hru Libuše. V té jsem dostala hlavní roli (samozřejmě v němčině), a tehdy jsem objevila Prahu.

 

Takže když jste přednášela „Vidím město veliké… “, řekla jste si, že byste se tam měla jet někdy i podívat? Nebo jste sem přišla za českou hudbou?

Za českou hudbou? Ne, to byl Marek (úsměv). S Markem jsme se seznámili už v roce 1966, v té době totiž studoval tři roky v Basileji. I já jsem tam studovala hru na housle. Ale znala jsem už svého profesora, Ivana Štrause, ke kterému jsem jezdila do Prahy v létě na hodiny houslí. Na HAMU do Prahy jsem nastoupila až v roce 1970.  

 

Pro vaše příbuzné ve Švýcarsku to musel být exotický vztah. Nesetkávala jste se doma s nepochopením? 

Ne, moji rodiče Markovi velice fandili už v době jeho studií ve Švýcarsku. Báli se zpočátku hlavně zdejšího režimu. Poprvé tu byli ještě předtím, než jsem v Praze začala studovat, a to udělali špatnou zkušenost. Čtyři hodiny je vyslýchali na hranicích, protože si koupili něco, co se nesmělo převážet přes hranice, a to oni nevěděli. Pak řekli, že sem už nikdo z rodiny nepojede. Měla jsem hodně práce je přesvědčit po celý další rok, a byl to velký boj. Ale pak za námi přijeli i na návštěvu.

 

Co pro vás, jako mladou, hudbymilovnou Švýcarku z lékařské rodiny, studia v Praze znamenala?

Byl to pro mne obrovský objev. Doma jsem vyrůstala „ve skleněném paláci“, bezstarostně, všechno bylo – a všechno bylo možné. Ale tady jako bych se znovu narodila, tady jsem poznala život. Chtěla jsem žít jako druzí, chodit do menzy, nechtěla jsem být někým jiným… Poznala jsem tu hodně přátel, které mám dodnes.

 

Hrála jste tady s Pražskými komorními sólisty, i váš muž se od počátku věnoval komorní hudbě. Byli jste typickým hudebním manželstvím. Vystupovali jste někdy i spolu?

Ano, třeba jsme hrávali duo Martinů, Ravela, nebo Luboše Fišera pro housle a cello. Jednou, to už jsme měli dvě děti, hráli jsme s Pražskými komorními sólisty u sv. Václava na Smíchově, Marek jako sólista. Vzali jsme děti s sebou, hlídaly je tam tety. Ladili jsme a tříletý Lukáš, když mne uviděl na podiu, volal: „Máma, máma!“ Pak začal koncert, ale on se najednou rozběhl za mnou. Museli jsme přestat hrát. Kostelník ho pak odvedl dozadu a do přestávky ho tam krmil čokoládou.

 

Jak jste v Praze uvažovali o dalším společném životě? Cestovat a hrát na Západě bylo pro mnoho českých hudebníků problematické, někdy i za cenu jisté spolupráce s tehdejším komunistickým režimem.

Marek Jerie: Já jsem zažil nejméně dva výslechy na StB, a nebyl jsem sám. Bylo to nepříjemné. Každý z mých kamarádů, kteří měli podobnou zkušenost, měl na to jinou metodu. Já jsem se jim snažil dokázat, že jsem hudebník celou duší, myslím jen na hudbu a jsem pro ně úplně nepoužitelný. Pak jsem šel za naším právníkem, kterému jsem se svěřil, a chtěl jsem poradit. Říkal jsem mu, že jsem si od nich nechtěl vzít ani kafe, aby mi tam něco nepřimíchali. On se smál, že to jsem si klidně mohl dát, ale jinak že jsem to udělal dobře.

Beatrix Jerie: I mne jednu dobu hlídali muži v žigulíku, který byl zaparkovaný před naším domem. Opravdu jsem nevěděla, co mám dělat, když jsem šla třeba ven s dětmi. Bála jsem se, nakonec mi v jedné situaci pomohli na švýcarském velvyslanectví. Nevěděli jsme také, co by děti v budoucnu vlastně v Česku mohly dělat. A ta schizofrenie, když něco jiného se říkalo doma a něco jiného ve škole, že se o mnoha věcech nesmělo veřejně mluvit, musí mít hrozné následky na dětskou psychiku. To jsme nechtěli dopustit.

Beatrix Jerie: Rozhodli jsme se, že se přesuneme do Švýcarska, až první dítě půjde do školy. To se stalo v roce 1984

 

Co bylo pro vás v této zemi těžké, přestože jste prostředí už znal z dřívějška?

Marek Jerie: Těžká je švýcarská němčina. Tu jsem se naučil, protože pak je člověk lépe přijímán. Je tu i spousta detailů v běžném chování, kterým jsem se musel přizpůsobit, ale přestože se říká, že Švýcaři jsou chladnější, tak to nemohu potvrdit. V rodině hudebníků si ale často nemusíte nic vykládat, přes hudbu se komunikuje snadněji.

Také jsem si na začátku uvědomil, že si moc nezahraju. V Basileji byla komorní společnost, ale kdybych si domluvil, že mne pozvou, bude to trvat 5-10 let, než mne pozvou znovu.  A to vedlo Beatrix k tomu, že v roce 1985 založila cyklus Komorní hudba o půl osmé, a tam jsme pak začali hrát i s Guarneri triem Prague. Ten nápad přišel odsud z Česka, protože ve Švýcarsku začínaly koncerty vždy až ve 20.15. Ale už nezačínají, postupně se i další pořadatelé přizpůsobili té půl osmé, Beatrix tu tradici změnila.

Beatrix Jerie: Nedávno jsme slavili 35. výročí těchto koncertů. Staly se součástí hudebního života v Basileji.

 

Mluvili jste s vašimi dětmi i ve Švýcarsku česky? 

Beatrix Jerie: První roky v Česku jsme s dětmi mluvili převážně švýcarsky. Náš tříletý Lukáš chtěl rozumět švýcarskému dědečkovi. Ale pak ve Švýcarsku jsme to přehodili a mluvili s dětmi česky. Všichni tři hovoří výborně.

 

Ale vaše čeština je obdivuhodná!

Beatrix Jerie: Tehdy jsem také dva roky chodila na soukromé hodiny, protože česká gramatika je opravdu složitá. Nejvíc mi pomohla latina, kterou jsem se učila dříve. Mám dojem, že teď mluvím hůř než v době, kdy jsme tu začínali.

Marek Jerie: To není pravda, jedině delší dopisy, které Beatrix napíše, jí někdy pro jistotu zkontroluji. Ale naši přátelé mají radost z toho, jak Beatrix tvoří v češtině nová slova, třeba: „Já jsem z toho jelenová“ nebo „to je moc slušivá holka“.  

 

Švýcarsko je obklopeno hudebními velmocemi – Německem, Rakouskem Itálií, Francií, a vlastně i Česko bychom mohli považovat za další hudební velmoc. Švýcarsko zdaleka nemá tolik hudebních skladatelů, ale vše se tam taví. Jak s tím Švýcaři zacházejí?

Marek Jerie: Oni vědí, že mají svého Artura Honeggera, i když Francouzi jim ho nechtějí dát. Známých skladatelů sice tolik není, kdyby to tak ale nebylo, co by jinak česká země mohla dát? Je dobře, že máme svého Dvořáka, Janáčka a také třeba Martinů… Ve Švýcarsku je dnes ale celá řada vynikajících souborů a sólistů.

 

Basilej, kde žijete, je poblíž místa, kde právě Bohuslav Martinů pobýval na počátku své světové kariéry, a také později zemřel.

Ano, podporoval ho dlouhodobě švýcarský mecenáš Paul Sacher, který takto pomáhal i dalším skladatelům. Tuto podporu Martinů, který mu byl i přítelem, můžeme považovat za obrovský přínos české hudební kultuře. Osobně jsem se setkal s paní Charlotte Martinů, vdovou po skladateli… Byla to roztomilá stará dáma, potkali jsme ji v pražském hotelu U Tří pštrosů. Tehdy už nemohla moc chodit na koncerty, tak jsme pro ni s Ivanem Štrausem hráli Martinů první duo pro housle a violoncello. A pak na jejím pohřbu v Poličce s pianistou Josefem Páleníčkem jsem hrál Variace na slovenskou píseň, což je poslední skladba, kterou Martinů napsal.

 

Stěžejní ve vaší kariéře je působení ve známém Guarneri triu Prague, které vzniklo v roce 1986 a hrajete v něm s houslistou Čeňkem Pavlíkem a pianistou Ivanem Klánským. S triem jste dosáhli na nejvyšší mety ve světové komorní hudbě. Jak v době před rokem 1989 mohlo fungovat, když už jste žil ve Švýcarsku?

Měl jsem český pas a švýcarskou ženu, nebyl jsem emigrantem, mohl jsem jezdit do Česka. A hra v klavírním triu má tu obrovskou výhodu, že zatímco smyčcové kvarteto nemůže bez pravidelného cvičení existovat kvůli nácviku intonace, klavírní trio může zkoušet intenzivně a pak může mít třeba dva nebo tři týdny pauzu. Je to spíš logistický problém, kde se bude zkoušet. Často se nám proto stávalo, že před koncertem přišel pořadatel a divil se, co to hrajeme, že to není na programu koncertu, ale my jsme zkoušeli něco jiného už na pozítří… 

 

Vy jste přestala s aktivním hraním a věnovala se rodině. Vytváříte ale také zázemí pro manželovy hudební aktivity, vedete jeho agendu.

Beatrix Jerie: To se tak nějak přihodilo. Jsem zkrátka dívka pro všechno (úsměv).

Marek Jerie: Někdo přece jen musí poslat fotky, texty, životopisy ke koncertům všem těm agentům po světě, někdo musí spojovat ty nitky, aby byly informace aktuální. A to je také náročná práce.

 

Hudba naplňuje váš život v největší míře. Ve Švýcarsku stále ještě soukromě učíte, hrajete v triu, v duu s klavírem i jiné koncerty. Dá se ještě při tak dlouhé kariéře objevovat pro váš nástroj nebo i pro klavírní trio něco nového a zajímavého? 

Určitě ano. Je celá řada skladatelů, kteří nejsou tak známí, ale mají skvělá díla. Pro nás v triu je samozřejmě základem Beethoven, který napsal 13 klavírních trií. Natočili jsme všechna, a také všechna další podstatná tria klasicko-romantického repertoáru: Mozartova, Dvořákova, tria Mendelssohna, Brahmse… Z těch současných jsme vždy moc rádi hráli trio Luboše Fišera, které na publikum zapůsobí už při prvním poslechu. Vypadá složitě, ale hudebníkům se dobře hraje. Hodně jsme s Lubošem Fišerem spolupracovali i u jiných jeho skladeb, vždy si rád zkontroloval, jestli se to dá dobře zahrát, což ne každý skladatel dělá. 

 

Jak jste prožili zlom v roce 1989? Náš rozhovor vyjde k 28. říjnu, tedy na svátek republiky, a odtud není do 17. listopadu daleko. Jak vzpomínáte na tehdejší událostí?

Beatrix Jerie: Pro nás to bylo velice intenzivní období. Žili jsme už čtyři roky ve Švýcarsku, ale naše starší děti, Renata a Lukáš, měli už z dřívějška v Česku kamarády, a měli o ně strach. Nikdo nevěděl, jak se to vyvine, jestli třeba nezasáhne armáda.

Marek Jerie: V prosinci jsme měli plánovanou soukromou cestu do USA, ale 4. prosince jsme ještě letěli do Prahy, chtěli jsme se také zúčastnit. Další den byla demonstrace na Václavském náměstí a dostali jsme se tam na střechu jednoho z domů, byl to úžasný zážitek. Dokonce za mnou po návratu do Basileje přišli reportéři švýcarského rozhlasu a ptali se mne, kdo myslím, že bude prezidentem. Jestli Čestmír Císař nebo někdo jiný. Já jsem řekl, že jsem přesvědčen, že to bude Václav Havel, protože za ním stojí studenti, mladí lidé, což je naše budoucnost. To se pak stalo. Ale představte si, že za mnou pak ve Švýcarsku přišel tajný policista a zjišťoval, jak to, že mám takové dobré informace.

 

V Česku trávíte opět hodně času, obě země střídáte a máte tak kontinuální srovnání. Co byste importovala do Česka ze Švýcarska?

Beatrix Jerie: Samozřejmě děti a vnoučata, máme jich už sedm. A když se tu dívám na ten politický systém, tak bych si přála, aby tu byla ta upřímnost, která je u švýcarských politiků. Přestože i tam se dějí různé věci, tak toto je velký rozdíl. Před 30 lety tu byly velké naděje, které se nenaplnily.

 

Co máte ráda z české kultury? 

Samozřejmě je mi blízká česká hudba, ale i malířství, ráda chodím i do divadla a mám tady i přátele a mé nejbližší kamarádky, Helenu Konstantinovou, malířku, a Janu Kuhnovou, která pracuje na švýcarském velvyslanectví. Známe se už ani nevím, jak dlouho – a to jsou velmi úzká spojení. Jsem v Praze a v Česku moc ráda. (Zde nutno podotknout, že v roce 2018 paní Beatrix obdržela z rukou ministra kultury ČR ocenění Gratias Agit za vytrvalou propagaci české hudby ve světě.)

 

Ve Švýcarsku kromě vašich basilejských koncertů pořádáte každoročně i další zajímavou hudební událost...

Ano, je to letní festival ve Wengenu, v menším alpském středisku. Převzala jsem ho po 10 letech existence a už sedm let je v mé péči. Chtěla jsem ho pozvednout na vyšší úroveň a udělat z něj takovou malou švýcarskou Mekku pro komorní hudbu. Letos to bylo složité, můj tým si v dubnu myslel, že festival budeme muset zrušit. Umělci ale měli „hlad“ si zahrát. Také jsem přidala ještě před začátkem festivalu mistrovské kurzy. A přestože bylo letos cestování omezené, výborně se vydařily. Z českých umělců letos vystoupili duo Milan Al-Ashab s Adamem Skoumalem, a samozřejmě Guarneri trio Prague. Pokračuji i s komorní řadou O půl osmé v Basileji. Koncerty se vrátily do komorního sálu zrekonstruovaného Stadtcasina Basel a vánoční koncerty se konají v kostele sv. Martina.

 

S triem hrajete po celém světě, teď je to komplikované pandemií v Evropě, ale i v zámoří. Guarneri tria Prague se ale dotkla i politika jedné Číny, kdy vám byly už předtím zrušeny koncerty kvůli Praze v názvu souboru…

Marek Jerie: Je hrubá chyba, když se hudba promísí s politikou, k tomu nemá dojít.

 

Ani v tom dobrém smyslu, kdy hudba pomáhá při nějakém výročí například zvýšit povědomí o našem národě, jeho kultuře?

To určitě ano, protože hudba nepotřebuje překlad. Ale toto chování Číny bylo zneužitím kultury. A má příchuť pomsty, která je levná. Když se zruší turné Pražské komorní filharmonie nebo našeho tria, tak je to dobře vidět, ale ekonomické důsledky nejsou tak velké, jako když se zruší nějaký obchodní kontrakt a obě stany přijdou o velké miliony. Do Číny už nepojedeme. 

 

Co má Guarneri trio Prague před sebou?

V dnešní době nejde moc plánovat, ale v příštím roce máme jet do Jižní Ameriky a na podzim do Japonska. Cestou tam nebo zpět bychom mohli zahrát i v Tchai-Pei na Tchaj-wanu, kde se nyní budují dobré vztahy. A také 10. listopadu 2021 vystoupíme v Rudolfinu, ve Spolku pro komorní hudbu na oslavu 35. jubilea našeho souboru. Je pro nás velmi krásné, že budeme moci oslavit toto pro nás důležité jubileum doma v Praze, v Rudolfinu, které je pro komorní ansámbl tím nejvýznamnějším pódiem v celém Česku, na které může dosáhnout. Budeme hrát skladby pouze českých skladatelů: Suk, Smetana, Dvořák.

Beatrix Jerie dodává: Marek tomu říká „naše písničky“.

Mohlo by vás také zajímat...

ČR: Ocenění se uděluje k ohodnocení dlouhodobých zásluh o rozvoj knihovnictví v obcích a mimořádného přínosu k rozvoji veřejných knihovnických a informačních služeb ve dvou kategoriích – „základní knihovna“ a „významný počin v oblasti poskytování veřejných knihovnických a informačních služeb“.

Celá ČR
Instituce a kulturní zařízení, Knihy, literatura, média, Soutěže a festivaly
Co se děje
27.11.2020

PRAHA, ČR: Barbora Poláková, Ondřej Ruml, Beata Hlavenková, Radek Baborák, Terezie Vodička Kovalová, Jiří Vodička, Miroslav Sekera a řada dalších hudebníků zpříjemní nejen dětem čekání na Ježíška. Zapojili se totiž do příprav on-line adventního kalendáře festivalu Struny dětem. Na festivalových stránkách www.strunydetem.cz se už od první adventní neděle 29. listopadu bude každý den o půlnoci otevírat nové hudební okénko. Adventní pozdrav festivalových umělců vždy uvede originální stand-up hudební pranostika v podání „světočeského hudebního teoretika Petra Balzáma“. Jednotlivé příběhy budou i součástí tradičního adventního kalendáře ČT:D.

Celá ČR, Hl. m. Praha
Děti a mládež, Instituce a kulturní zařízení, Hudba, Soutěže a festivaly
Co se děje
27.11.2020

ČR: Předvánoční Adventní koncerty České televize se v letošním roce budou konat již po třicáté. Jedna z nejstarších dobročinných sbírek u nás od svého vzniku podpořila na 120 neziskových organizací a rozdělila přes 217 milionů korun. Výtěžek z jubilejního ročníku pomůže institucím provozujícím chráněné bydlení, výcvik asistenčních psů, centrum pro osoby s tělesným hendikepem a školu pro děti s kombinovaným postižením. Obvyklé čtyři adventní podvečery letos doplní také mimořádný, pátý koncert, jehož výtěžek bude věnován neúplným rodinám – samoživitelkám a samoživitelům.

Celá ČR
Instituce a kulturní zařízení, Knihy, literatura, média, Hudba
Co se děje
27.11.2020

PRAHA: V úterý 24. listopadu, přesně měsíc před Vánoci, oslavil český basbarytonista Adam Plachetka vydání nového muzikálového alba Music Man. Na střechu Lucerny si přizval i hvězdného kmotra, herce a zpěváka Vojtu Dyka. Humorem sobě vlastním dotáhli oba umělci slavnostní křest k dokonalosti. Sociální distanc maximálně dodrželi i při samotném slavnostním polití alba – předali si ho na lopatě.

Celá ČR
Knihy, literatura, média, Hudba
Co se děje
27.11.2020