úterý
28. září 2021
svátek slaví Václav, Den české státnosti
Poslední portrét Viktora Fischla v jeho bytě v Jeruzalémě, 2006
© Robert Řehák



Stopy v písku / Viktor Fischl

JERUZALÉM-ČR: Členem izraelské delegace pověřené obnovením styků s tehdejším Československem byl před třiceti lety i Viktor Fischl / Avigdor Dagan - slavný spisovatel, básník, bývalý diplomat, velvyslanec Izraele v mnoha evropských zemích a ještě předtím přítel a sekretář Jana Masaryka. Krátce před svou smrtí poskytl ve svém jeruzalémském bytě, naplněném po strop sbírkou kohoutů všech velikostí, skupenství a tvarů, které po léta vášnivě sbíral, následující rozhovor svému krajanu Robertu Řehákovi. Ten se stejně jako Viktor Fischl narodil v Hradci Králové. A shodou okolností v letošním jubilejním roce se Robert Řehák, hebraista a diplomat, vydal ve stopách Viktora Fischla, když se v roli kurátora výstavy Záhadné pouto podílel na připomenutí jedinečných česko-izraelských vztahů. - V následujícím textu přinášíme autorův unikátní - poslední rozhovor - s Viktorem Fischlem.

Autor článku: 
Robert Řehák

Vaše poslední kniha se jmenuje Vy, soudci athénští a vypravuje o Sókratovi. Nezajímal vás tento muž také proto, že i vy jste se musel - podobně jako váš románový hrdina Sókratés - vyrovnávat celý život s vírou v jednoho Boha?

V jednoho Boha jsem věřil od samého počátku. Otázkou bylo spíše v jakého Boha. To se měnilo. Asi do dvaceti let jsem byl velice zbožný člověk. Má víra byla taková rozhovorová. Já se bavil s Pánem Bohem, proč jsou věci tak a proč ne onak. Proč je správné to a tamto zase správné není. A tak to šlo až do chvíle, kdy onemocněla má sestra. Já jsem měl moc hezkou a chytrou sestru, která byla o pět let mladší než já a již jsem opravdu miloval. Dostala leukémii - a jestli jsem se opravdu někdy modlil, tak to bylo právě tehdy. Už jsem se neomezoval jen na ty denní rozhovory o všem možném, ale Pána Boha prosil: „Uzdrav ji.“ Neuzdravil a sestra zemřela v pětatřiceti letech. Měla dvě děti. A já jsem tu zůstal s Pánem Bohem a věděl, že s ním sice budu rozmlouvat dál, ale že nemáme společný jazyk. On mě neposlouchá, já z duše o něco prosím a on na to nijak nereaguje. Tehdy nastal obrat v mém náboženském životě. Dále jsem věřil v jediného Boha, mého monoteismu se to nedotklo, všeho ostatního ano. A dnes už je také těch rozhovorů s Bohem míň, než jich bývalo, protože jsem unavenější. A možná také proto, že věci se opakují, protože se vracím k věcem, o které jsem prosil už dřív a k ničemu to nevedlo, tak toho už nechávám. Ale od začátku až dodnes je mi jasné, že se bavím jenom s jedním Pánem Bohem.

 

Pracoval jste za války jako sekretář Jana Masaryka. Byl Masaryk věřící člověk?

Byl. Byl tak původní, originální a skutečně lidový, že si věci formuloval hlavně svou mluvou trochu jinak než všichni teologové. Ale byl to hluboce věřící člověk.

 

Takže není možné, aby sám skočil z okna?

To jistě ne. O tom jsem nikdy nepochyboval. Ale na druhou stranu - viděl jsem, jak mu jeho přátelé ze Západu nerozuměli a nechápali, proč vstoupil do komunistické vlády. Viděl jsem, jak jim to nedovede vyložit, jak tím trpěl a jeho utrpení k ničemu nevedlo. Tehdy jsem si říkal, ten člověk musí být tak nešťastný, že může ztropit všechno možné. Jenže pak vyšly najevo další věci. Doktor Karel Steinbach napsal, že Masaryk měl na stole uspávací prášky a on sám mu řekl: „Honzo,můžeš si vzít jeden nebo dva. Kdybys vzal třetí, tak čtvrtý už určitě nevezmeš.“

V roce 1990 jsem byl členem izraelské delegace, která obnovila styky s Československem. Tehdy byl ještě ministrem pan Dienstbier. Uspořádal oběd v Černínském paláci. Seděl jsem vedle něj a on mi najednou povídá: "Chtěl byste se podívat na ten Janův byt?" Zavedl mě nahoru. Znal jsem ten byt, protože jsem často u Jana býval. Ukázal mi také koupelnu. Jan Masaryk byl těžký chlapík, musel vážit přes metrák. Pro něj byla skoro fyzická nemožnost vylézt na okno, ze kterého měl skočit. Musel by tam vylézt s žebříčkem. Tak jsem viděl ten kolos, který leze těžce na okno, aby z něj mohl skočit, a vedle postele má prášky, které, když spolkne, tak vyřeší všechny problémy, a řekl jsem si: To jistě není možné.

 

Generace vašich židovských vrstevníků z Československa má zde, v Izraeli, k náboženství většinou odstup. Můžeme říct, že jsou sekulární. Jedná se o dosti starý jev. Začalo to někdy koncem devatenáctého století. David Flusser se domníval, že to byl už následek bitvy na Bílé hoře a následné protireformace.

Protireformace? To je možné. Ale Židé v době protireformace neměli dost politického myšlení. To osvobození od všeho bývalého přišlo mnohem později, až v roce 1848. Odvrat od náboženství, od víry nebyl jen židovský jev. Byla to celospolečenská záležitost, ale u Židů měl tento jev specifické emancipační znaky, které u Nežidů neexistovaly, a o to byl snad silnější.

 

Židé, které znám a vyrůstali v první Československé republice, mi vypravovali, že nikdy neměli problém, že by jim někdo nadával, že jsou židovského původu, a naopak měli výborné vztahy s křesťany.

To je i není pravda. Je to pravda, když se vezme na jedné straně Československo a na straně druhé mnoho dalších evropských zemí. Ve srovnání s Německem, Rakouskem, Maďarskem a Polskem, ale i s Francií a Itálií, tedy zeměmi velkého evropského formátu, bylo Československo opravdu vzorové. Je však otázkou, zda lze nahlížet tento problém srovnáváním, nebo zda vyžaduje ještě jiný pohled. Když se na to hledí jen v rámci Československa, tak jsme i u nás viděli hrozné věci ...

 

Třeba proces s lidmi kolem Rudolfa Slánského?

Antisemitismus jsme vídali třeba i u sokolů, Advokátní komory, Lékařské komory, v jejich prohlášeních po té tragédii, k níž došlo v roce 1938, ale i předtím.

 

Jaký je podle vás smysl života? Proč jsme se narodili a proč tady máme nějakých sedmdesát, osmdesát, devadesát, sto let být?

Myslím, že má odpověď bude rychlejší než odpověď většiny náboženství. Jsou věci, jež nevíme a nebudeme vědět - a na tom nic nezměníme. Toto je jedna z nich a nic dalšího „nevyšpekulujeme“. Proto je zbytečné nějak víc se tím zabývat.

 

Co hodnotíte ve svém životě jako nejdůležitější z toho, co jste vykonal?

Těžko budu posuzovat, co je důležitější více a co méně. Že jsem něco napsal, řekl a vedl určité lidi nějakým směrem - to jsou všechno důležité věci. V čem jsem vyhrál a v čem jsem nebyl tak úspěšný - to je těžko odhadovat a očíslovat. Ale nejsem nijak nešťastný, že to nedovedu udělat, protože, jak říkám: Jsou věci, jež nebudeme nikdy vědět. A těch je velikánské množství.

 

Vyberte něco.

V šestnácti letech jsem měl velkého přítele, Jaroslava Šimsu z Akademické YMCA, a ten mi věnoval Kralickou bibli. Tu bibli jsem začal pravidelně číst a denně jsem se něčemu přiučil. Křesťanských přátel jsem měl spoustu ve všech denominacích, ale zvlášť jsem byl v kontaktu s českými bratry. Mezi nimi jsem měl intimní přátele - a vlastně mám dodnes. Ke konci života jsem bibli dokonce překládal a dostal za to čestný doktorát Karlovy univerzity v Praze. Jsem si skoro jist, že to byla také jejich práce - i když se mi k tomu nikdo z nich nepřiznal. Je také zajímavé, že od chvíle, kdy jsem dostal bibli do rukou, bylo jedním z témat, jímž jsem se znovu a znovu zabýval, „Židé a křesťané“. Napsal jsem několik článků a většina z nich vyšla v Křesťanské revui. Jaroslav Šimsa byl jejím šéfredaktorem a ponoukal mě k tomu, abych mu dal, cokoliv chci napsat o židovství a křesťanství. A já jsem to dělal. Jedna studie byla o tom, co křesťanského bylo obsaženo již v židovství a co v něm ještě nebylo a dostávalo se tam právě přes židovství. Jiná, mnohem pozdější studie je právě o Šimsovi, který zahynul za války v koncentráku - o tom, co bylo židovského na Jaroslavu Šimsovi. Je totiž zajímavé, kolik křesťanského je už v židovství. Až tu jednou nebudu, myslím, že by se z těchhle statí dala sestavit malá knížka. Která by jednak mohla být velice zajímavá a za druhé - leccos by možná pomohla objasnit v očích mladých křesťanů.

 

K jakému jste došel životnímu poznání?

Že je skvělé, když je v tomhle světě legrace. To je něco tak silného, nepředstavitelného, krásného. Člověk cítí, jak je malý a jak často stoupá či slouží, byť se do toho sám nehrne. Pán Bůh však ví, jak ho použít ke své službě.

 

Zajímalo by mě, jak jste mohl psát třeba Dvorní šašky, když jste neměl přímou zkušenost s holocaustem?

Jednak jsem měl zkušenost -řekněme - nepřímou. Ani nevím, kolik desítek lidí z mé rodiny zahynulo. A potom mě ovlivnil monoteismus, který mi velice jasně říkal: Až sem, dál už nemůžeš.

 

Říkáte, že vás Bůh neslyší. Ale jednou ze základních výpovědí judaismu je: Elokim šomea tfila -Bůh slyší modlitbu.

Hospodin je ten, který je přítomný a jenž slyší. A když nesplní modlitbu, má k tomu nějaké důvody. Já vím, že má nějaké důvody, ale nemám nejmenší ponětí, kde je začít hledat, odkud by mohly pramenit, co jsou zač. Nevím, nevím, nevím. Chudák Sókratés v mé knize stále říká: Nevím, nevím, nevím - i on ale ví, že musí existovat nějaká odpověď i na tyto otázky.

 

Zabýval jste se někdy mystikou?

Nemohu říci, že bych se někdy zabýval mystikou. Nejvíce mě na ní zajímaly její poetické stránky. Básnické obrazy, které jsou v mystice, jsou snad hlubší než jakékoli jiné. O tom také ještě nikdo nepsal - a stálo by to za to. Myslím, že v mystice je víc estetiky než etiky.

 

Věříte, že člověk svou smrtí nezmizí navždy a že bude nějakým způsobem jeho existence pokračovat?

Já jsem takový polorealista. Do té přihrádky, o níž vím, že nikdy nebudeme vědět, si denně přidávám nové věci. Ale nikdy z ní nic nevyhazuji. Vědět, že to existuje a že jsem se na to ptal, je pro mě nesmírně důležité. A stejně důležité je to, že jsem nenašel žádnou odpověď.

 

Ale ta naděje asi zůstává ...

Naděje zůstává, ale kdybych měl definovat, jaká je to naděje, těžko bych nalezl dost obrazů.

 

Letos vám bude 94 let. Máte recept na dlouhověkost?

Musel bych dost dlouho sedět, než bych ten recept napsal. Jedna z těch věcí je - dělej, co máš rád. Když jsi básník jednoho druhu, nesnaž se být někým jiným. Jsi-li básník jako František Halas, nesnaž se být jako Březina. To byl jiný typ, jiný člověk a jiná podstata. To je jeden z postulátů, jenž je pro mě neobyčejně důležitý. Vždy jsem se snažil dělat to, co jsem měl opravdu rád. Jednu nebo dvě kapitoly o tom, jak prožít život, jsem napsal v knize Kuropění. Jenže to je těžké, napíšete román, a když do něj takovou kapitolu vložíte, máte dojem, že jste příliš rozhoupal lodičku a vyvedl tak svou plavbu z rovnováhy. A na tohle já si hledím dávat dobrý pozor.

 

Nikdo nežije věčně. Jak se s tím vyrovnáváte?

Já vím, že se blížím ke konci, a to se projevuje fyzicky slábnutím. Je to něco, s čím každý z nás musí počítat. Ale neměl by se tím nikterak nechat ovlivňovat, protože to nemůže změnit. Vlastně naopak - protože vím, že se to blíží, jsem vděčný za každou vteřinu. Za to, že Bůh stvořil svět a že ho stvořil tak krásně. Že nám dává možnost jej spoluvytvářet a přetvářet. Jsem vděčný za každé vdechnutí i vydechnutí. A i když jsem už skoro slepý, tak za každou jiskřičku, kterou vidím.

P. S. Svých čtyřiadevadesátých narozenin, které připadaly na 30. června, se Viktor Fischl již nedožil. Zemřel 28. května roku 2006.

 

 

Anotace k výstavě Záhadné pouto / Robert Řehák

Výstava Záhadné pouto se zabývá výjimečným vztahem mezi českým a židovským národem v minulosti, současnosti a budoucnosti k 30. výročí obnovení diplomatických vztahů. Mezi českým a židovským národem existuje hluboké pouto, které nevychází z kalkulace „něco za něco“, sahá až k samým počátkům a projevuje se jak na mezilidské, tak na mezistátní úrovni. Tato první výstava svého druhu představuje symbolicky na dvanácti panelech několik událostí od prvních zpráv židovského diplomata o Praze až po znovunavázání diplomatických vztahů po sametové revoluci v roce 1990. Lze právě v nich vystopovat vznik onoho jedinečného vztahu mezi oběma národy? Oba početně malé národy mají podobný smysl pro humor, úctu ke vzdělání, schopnost číst mezi řádky a vzájemnou sympatii. Ačkoliv Česká republika a Stát Izrael leží daleko od sebe, mají nadstandardní vztahy a izraelští představitelé o Češích mluví jako o nejlepších přátelích Izraele v Evropě. Jedná se o těžko popsatelný, na ničem nezávislý emocionální vztah – jakési „Záhadné pouto“.

Výstava vznikla propojením prací studentů a diplomacie. Kresby a grafické zpracování vytvořili studenti Fakulty designu a umění Ladislava Sutnara Západočeské univerzity v Plzni pod vedením výtvarnice a ilustrátorky Renáty Fučíkové. Námět a texty sestavil hebraista a diplomat Robert Řehák. Výstava vznikla za podpory a intence velvyslance Daniela Merona a Velvyslanectví Státu Izrael.

 

 

Mohlo by vás také zajímat...

HRADEC KRÁLOVÉ-ZAHRANIČÍ: Maňásková inscenace Divadla Drak Šípková Růženka se v druhé polovině září představí dětskému publiku na dvou mezinárodních festivalech.  První zastávkou bude The International Puppet Theatre Festival – PIF v Chorvatské Záhřebu. Zde inscenaci diváci uvidí 22. 9. 2021. Ze Záhřebu se vydá Divadlo Drak do Srbské Subotice, kde uvede Šípkovou Růženku 24. 9. v rámci 28th International Children´s Theater Festival in Subotica.

Královéhradecký kraj, zahraničí
Divadlo a tanec, Soutěže a festivaly
Co se děje
20.09.2021

ČR: Po čtyřleté pauze se na hudební scénu vrací anketa Český slavík 21, jejíž počátky sahají až do šedesátých let minulého století, a to pod patronátem matematika a sociálního reformátora Karla Janečka. Galavečer, jenž býval pravidelně jedním z nejúspěšnějších televizních pořadů celého roku a v listopadu jej živě odvysílá televize Nova, připravuje režisér Pepe Majeský.

Celá ČR, Hl. m. Praha, zahraničí
Hudba, Ostatní, Soutěže a festivaly
Co se děje
21.09.2021

ČR: V roce 2018 „debutoval“ Pavel Taussig ve svých téměř pětaosmdesáti letech v češtině se svými vzpomínkami na to, co prožil jako jedenáctiletý chlapec v Osvětimi, Mauthausenu a dalších koncentračních táborech. Jeho kniha Chlapec, který přežil pochod smrti s podtitulem … a natruc jsem neumřel! se stala bestsellerem a vysloužila si dokonce nominaci na cenu Kniha roku. Nyní v nakladatelství Cosmopolis, součásti Nakladatelského domu GRADA, vychází jeho román V kolektivu oblíbená. Ten vyšel původně ve slovenštině v roce 2012 a byl nominován na cenu Anasoft Litera, slovenskou obdobu Magnesie Litery.

Celá ČR
Instituce a kulturní zařízení, Knihy, literatura, média
Co se děje
21.09.2021

ČR-BELGIE: Její jméno vůbec nenapovídá, že by šlo o Češku. Jen koncovka – ová, kterou celoživotně používá, prozrazuje, že má jeho nositelka s Českem nějaké vazby. Křestním jménem by dobře zapadla do ruského prostředí, které měla možnost poznat v dobách studia ruštiny a angličtiny ve Volgogradu. Německy znějící příjmení vyvdala od manžela George, Američana, s nímž ale žije – další překvapení – v Belgii. Jenže Olga je jednou z nejryzejších Češek, jaké znám. Křestní jméno zdědila po mamince, která je dostala po Masarykově dceři. Česko a češtinu miluje nade vše, a také češtinu cizince v Belgii učí. Kromě toho se už pěkných pár let s veškerou energií věnuje vedení Českého krajanského spolku Beseda. Všechno její konání prozrazuje, že se jí povolání učitelky stalo posláním. Umí to s dětmi i s dospělými, ostatně s mužem vychovali čtyři potomky.

Známe se už od roku 2004, když jsem na pozvání Besedy – a tedy Olžino – přijela do Bruselu na oslavu 100. výročí založení spolku. Od té doby jsme ve stálém kontaktu přátelském i pracovním, a tak celkem logicky došlo i k Olžině účasti v dokumentu České kořeny v Lucembursku a Belgii, který jsme s kolegy natáčeli v roce 2017. A už tehdy svou pestrou životní cestu popisovala jako jednu velkou náhodu, a také lingvisticky a kulturně velmi zajímavou pouť. Vydejme se na ni společně.

Celá ČR, zahraničí
Instituce a kulturní zařízení, Ostatní, Menšiny a cizinci
Články a komentáře
15.09.2021