Články a komentáře

V první pracovní den roku 2008 otevřel „své brány“ nový poštovní úřad na rohu Přemyslovské ulice a náměstí Jiřího z Poděbrad v Praze 3. Do vínku si s sebou přinesl nejen úřední označení Praha 33 z někdejší pošty v ulici Zelenky-Hajského, ale i tamějšího „poštmistra“ a většinu personálu. A navíc i unikátní tradici – poštovní minigalerii.

 Původní pošta Praha 33 v ulici Zelenky-Hajského na Žižkově nabízela totiž svým zákazníkům – pravděpodobně jako jediná pošta v naší republice a možná i na světě – vedle vzorných poštovních služeb také umělecký zážitek. Od roku 2001 tu fungovala minifotogalerie, ve které členové Clubu gentlemanů Žižkov za spolupráce České pošty představovali fotografie nejrůznějších žánrů. Na více než 70 výstavách se tu vystřídaly fotografie z Prahy i z exotických krajů, snímky přírodní i náladové, dokumenty i fotografická abstrakce. Na stěnách poštovní minifotogalerie se objevila díla řady renomovaných fotografů či osobností známých v jiných oborech, ale i zajímavých a nadějných začátečníků. Díky nevšednímu umístění galerie „vycházely“ fotografie „do ulic“ mezi nejširší veřejnost. Otevřením nové pošty získala galerie přístupnější adresu a také kvalitnější výstavní zázemí, takže mohla rozšířit i své ambice – na stěnách by se tu měla s fotografiemi střídat i jiná výtvarná díla: kresby, grafika, obrazy, ilustrace ap. Ten, kdo stihne navštívit novou poštu do 5. února, setká se tu s fotografiemi zachycujícími střípky z dávné i dosud živé historie českého poštovnictví. Čím také lépe oslavit otevření nového poštovního úřadu? Vystavené fotografie dají návštěvníkům nahlédnout až do 18. století, kdy v Praze fungovala tzv. klapačková pošta, vrátí čas do let rakousko-uherské monarchie a připomenou neradostný úděl vojáků 1. světové války, idylické obrázky pošťáků z první Československé republiky vystřídá svědectví o zlých časech protektorátu.

A pamětníci jistě přivítají snímky evokující vzpomínky na 50. a 60. léta minulého století. Najdeme tu také různé kuriozity – holubí poštu, potrubní poštu či zařízení pro měření přesného času vysílaného rozhlasem, ale i žhavou současnost. Pokud však někdo návštěvu téhle poštovní výstavky nestihne, nemusí tak moc litovat. V dalších měsících jej čekají neméně zajímavé zážitky – sochy vytvořené z papíru, unikátní fotografie z hlubin dodnes temné Afriky, kreslený humor, dramatické snímky ze slavného cyklistického závodu Tour de France, dokumenty ze zrodu sousedního chrámu Nejsvětějšího Srdce Páně... Poštovní galerie na náměstí Jiřího z Poděbrad je otevřená všem. Nejen návštěvníkům, klientům České pošty, kterým nabízí trochu osvěžení uprostřed všedních starostí a shonu, ale i těm, jež by tu chtěli představit výsledky svého snažení a dokázat, že kultura a umění může žít všude mezi námi.

red

OSVĚTIMANY: Jedním z přírodních materiálů, používaným našimi předky, bylo kukuřičné šustí. Vyráběly se z něho věci především denní potřeby – tašky, prostírky, dokonce i sandály. U nás se jako jediná touto starou technikou zpracování zabývá Rozálie Blažková z Osvětiman (811 obyv., okres Uherské Hradiště). Její práci ocenil v minulém roce ministr kultury udělením titulu Nositel tradic lidových řemesel v oboru pletiva – výrobky pletené z kukuřičného šustí.

 Na jižní Moravě, především na Uherskohradišťsku, Hodonínsku a Břeclavsku, kde jsou vhodné podmínky pro pěstování kukuřice, se po roce 1945 o zachování tradičního způsobu zpracování kukuřičného šustí zasloužila zejména družstva, a to Moravská ústředna a Ústředí lidové umělecké výroby. Z jejich sortimentu se však časem předměty s užitnou hodnotou vytratily a zůstalo jen u výroby známých panenek. Ale jejich prostřednictvím můžeme objevit řadu lidských, dnes téměř zapomenutých činností. Vždyť kdo například potká skutečnou bosou pasačku nebo pilnou přadlenu?

Vzkříšení téměř zapomenuté technologie

Paní Rozálie Blažková pochází z jižního Slovenska, z rodiny, která se pletením z kukuřičného šustí přímo zabývala. „Pletení ze šustí se věnovali zejména obyvatelé na jižním Slovensku, kde se pěstovala kvalitní kukuřice. Moje sestra Etela se naučila «šúlání – motání ze šúšťa» od své tchýně z Maďarska a vyráběla pro slovenskou Ĺudovou umeleckou tvorbu. Její opravdovou specialitou byla zejména sada tří košíčků různých velikostí. Já jsem se jí dívala na ruce a hodně jsem od ní odkoukala. V roce 1960 jsem se přivdala do Osvětiman, přišly děti a já bych do práce musela dojíždět. Raději jsem se začala zdokonalovat v této neobvyklé technologii stáčení trhaných proužků kukuřičného šustí z ruky. Od sestry jsem získala formy, vzory a také potřebné rady. Dál už jsem se musela učit sama – třeba tak, že jsem zvolna párala starou tašku a postupně tak vnikala do tajů pletení. Přestože jsem pak mnoho let pracovala i v zahradnictví, pletení ze šustí jsem nikdy nezanechala,“ říká nositelka prestižního ocenění, jejíž šikovné ruce dávají vzniknout stolním podložkám, rohožím, miskám, ošatkám, ubrouskovníkům, nákupním taškám a dalším předmětům každodenního využití.

Na počátku je kukuřice

„Jakmile je kukuřice zralá, začíná se sklízet i šustí. Rozložím ho na půdu, aby k němu mohl vzduch a průběžně ho přehazuji. Sušení trvá podle počasí a kvality šustí 1 až 2 měsíce. Pak listy spařím vřelou vodou, aby změkly, «vykrůtím je», natrhám na proužky, které ukončím špičkou. Při vlastním pletení pak právě touto špičkou na sebe navazuji jednotlivé proužky,“ vypráví i po letech s nadšením R. Blažková, která takto ročně zpracuje kolem patnácti pytlů šustí. Podle charakteru jednotlivých výrobků pak používá formy nejrůznějších tvarů, na kterých jsou nepravidelně rozmístěny hřebíčky. Na nich pak vznikají dvoj i trojrozměrné předměty. Práce vyžaduje kromě potřebných znalostí i trpělivost a dostatek času – např. stojánek na ubrousky spatří světlo světa za 4 až 5 hodin.

Staré techniky začínají lákat

Řadu let můžeme ve společnosti sledovat zvyšující se zájem o lidová řemesla a jejich výrobky. Proto nemálo našich muzeí, skanzenů a dalších kulturních zařízení nabízí jejich výuku formou kurzů. Paní Rozálie Blažková předávala své znalosti v roli lektorky ve Slováckém muzeu v Uherském Hradišti, předvádí zpracování kukuřičného šustí na slavnostních trzích a dalších folklorních akcích ve Strážnici, Hodoníně, Kyjově a jiných místech Slovácka. „Synové jsou automechanici, se zajištěním materiálu – kukuřičného šustí mně sice pomohou, ale dál už je to neláká. Zájem zatím neprojevila ani vnoučata,“ doplňuje posmutněle nositelka titulu.

Eva Veselá

MĚLNÍK: Prvními dvěma svazky nové ediční řady Šlechtické rody Mělnicka, a sice pojednáním o rodu Kropáčů z Krymlova a studií o Vlinských z Vliněvsi Regionální muzeum Mělník navazuje na svou edici Dějiny měst a městeček na Mělnicku, v níž již vyšla knížka o středověkém Mšeně a další publikace k tématu se připravují.

„Šlechtická“ edice by měla být jednak skromným příspěvkem v bádání na poli konjunkturální tematiky, jednak by chtěla doplnit chybějící mezery v genealogiích méně významných českých rodů, především však ale posloužit poučeným laikům (nejen) z regionu k poznání těch střípků z historie, které jim dosud zůstávaly utajeny. Edice se primárně zaměří na drobnější šlechtu, nikoli na aristokraty typu Lobkoviců, Černínů či Chotků, jejichž dějiny by si zasloužily hutné monografie. První z popisovaných rodů Kropáčové z Krymlova (a posléze z Hohenfallu) spojili s regionem kolem soutoku řek Labe a Vltavy jen díl své historie, původně totiž byli pražskými měšťany. Jedním z hlavních odkazů působení tohoto rodu v regionu, je jméno vsi – Kropáčova Vrutice. Vlinští z Vliněvsi patří mezi typické zástupce drobné nižší šlechty na Mělnicku, jejíž původ spočívá ve zprvu služebném postavení vůči panovníkovi nebo jeho manželce, držitelům mělnického hradu, a církevním institucím. Pravděpodobně již ke konci 14. století se rod z této služebné role částečně vymanil a jedna z větví se zařadila mezi vlastníky svobodných statků. V polovině 16. zakoupili a dále rozšiřovali liblické panství.

Knihy jsou v prodeji v pokladně muzea, nebo je lze objednat na dobírku (srbova@muzeum-melnik.cz,

tel. 315 630 932).

 Ceny: Kropáčové z Krymlova - 190,- Kč, Vlinští z Vliněvsi -160,- Kč

Publikace „Poselství dřeva“ je nejen vynikajícím knižním počinem, ale i zdrojem cenných informací.

 Když Václav Šplíchal a Marie Otavová vydali před třemi lety 285stránkovou publikaci „Člověk a dřevo v orlickém a podorlickém kraji“, byl to knižní počin, který se u nás hned tak neobjeví.

Dospěli jsme na počátek 21. století, ale tato autorská dvojice vzbudí náš zájem o koptáře s koptem, máselníky s dřevěnou putnou, kvasničkáře s pivovarskými kvasnicemi, kohátníky (dobyvatele pařezů), drvaře, haluzáky odvážející pokácené kmeny, trákaře nebo taky austrákaře (nosiče, pomahače), valiče dřev plavící dříví spolu s pltníky a voraři, dřevníky (překupníky dřeva), výtoníky (výběrčí poplatků za plavení dřeva), lesáky obchodujícími s prkny, pilaře, struhaře, dehtáře, kolomazníky, smolaře, popeláře, kteří pálili dřevo na popel, draslaře, flusaře či o korábníky co získávali a prodávali kůru stromů kožařům. Nestačí? Pak tedy kdo dnes ještě zná pintery, brdaře, dřevaře, nádobníky, neckaře, rourníky, mostníky, šindeláře, ohradníky, plotaře, lodnaře, stolečníky či stoličníky, truhličníky, lavičníky, lůžkaře, postelníky, pokladníky, loculifiesy (výrobce rakví), kolebečníky, tornatáře nebo taky struhaře, pohárníky, číšíře, kalamářníky, vrhcábníky, šachovníky, přesličníky, vřetenáře a paterníky… Nu a koncem roku 2007 se stal další vydavatelský zázrak. Stejní autoři vydali ve spolupráci s Historickým ústavem Fakulty humanitních věd UHK a Občanským sdružením Zlaté ruce v Letohradě ještě obsáhlejší, a to 702stránkovou a zhruba 3 kg vážící reprezentativní práci „Poselství dřeva“. Je prvním svazkem edice Zlaté ruce (s vysvětlujícím podtitulem „Poselství dřeva – most mezi minulostí, přítomností a budoucností – historická paměť – svědectví – vize“). Toto monumentální dílo s celorepublikovým záběrem, opatřené českým, německým a anglickým résumé a rejstříky jmenným a místním a mj. hodnocené jako projekt 21. století, vydala firma GOLEMPRESS s.r.o. Letohrad, za podpory 11 největších podniků papírenského a dřevařského průmyslu a hejtmanů kraje Královéhradeckého, Pardubického a Vysočina. Tolik zatím o publikaci samé. Zmínku si totiž zaslouží i v ní uvedení betlemáři, jejichž artefakty vyjely před Vánoci 2004 do Londýna a do skotského Edinburghu, a to Ladislav Štichauer z Rychnova nad Kněžnou a Anna Vítová z Vysokova u Náchoda. Díky iniciativě honorárního generálního konzula ČR Paula Millara, který zápůjčku ze sbírek Třebechovického muzea betlémů zprostředkoval a zajistil finanční prostředky, mohly být jejich betlémy vystaveny v katolické katedrále St. Mary´s hlavního města Skotska. Přepravu hradilo naše velvyslanectví v Londýně. České betlémy měly na britských ostrovech velký úspěch, jejich fotografie přinesl britský tisk na titulních stránkách. Jeho Eminence Keith Patrick kardinál O´Brien oběma betlémům požehnal v novogotické katedrále (viz foto) za účasti skotských dětí a sboru české menšiny a dokonce je použil na své novoročenky. A co že se o Ladislavu Štichauerovi, tomto málem zapomenutém českém géniovi, v již zmíněné publikaci V. Šplíchala a M. Otavové vlastně dočteme? Narodil se 22. června 1874 v Rychnově nad Kněžnou v početné soukenické rodině, jako šestiletý byl zasažen bleskem a zdravotní postižení nesl po celý život. Pohyblivá mu zůstala jen levá ruka, školu nedokončil, dřel v soukenické továrně, kde se mu stal další těžký úraz. Krátce pak pracoval v soukenické valše, než se stal obecním metařem. Žil v chudobinci a byl známou svéráznou postavou. Staří Rychnováci vám povědí, že vyřezával různé figurky a soubory betlémů. K těm větším patří betlém děkanského kostela svatého Havla, který lze vídat každoročně o Vánocích, nemluvě o těch dalších v soukromém držení. A že Ladislav Štichauer vytvořil i pannu na jelenu ze znaku města (Rychnov n. Kněžnou připomíná tento rok 750. výročí první zmínky), je taky fakt; zemřel na Mikuláše roku 1950 v Albrechticích nad Orlicí... Ale nejen o tom kniha „Poselství dřeva“ vypráví. Jejím neskutečně činorodým autorům Václavu Šplíchalovi (*1932), bývalému řediteli Muzea zimních sportů, turistiky a řemesel v Deštném v Orlických horách, a Marii Otavové (*1960), ředitelce Městského muzea v Žamberku patří velký obdiv a dík. Být to ve folku, zvolal bych: „Umí!“

Josef Krám

Redakčně kráceno

BOHUMÍN - Minimálně dalších pět tisíc knih nabízí svým čtenářům od listopadu knihovna K3 Bohumín. Nová výpůjční místnost s 3000 knihami vyrostla v dospělém oddělení knihovny. Výraznou reorganizací prošlo také dětské oddělení.

Na výpůjční ploše přibyly regály, které umožnily rozšířit stávající nabídku dětských knih o dalších přibližně 2000 kusů. Knihy, které v obou odděleních přibyly na výpůjční ploše, byly dosud jen v zázemí knihovny a čtenáři si je mohli vyžádat pouze podle katalogu. Knihovnice jim pak šly konkrétní titul vyhledat do skladů knihovny.

 Čtenáři museli čekat a navíc si nemohli předem knihy prohlédnout a přečíst jejich anotace. „V dospělém oddělení jsme zrušili prostornou kancelář. Postavili jsme do ní nové regály a vznikla tak nová, čtvrtá výpůjční místnost v tomto oddělení. Její kapacita je tři tisíce knih. Čtenáři v ní najdou naučnou literaturu. Orientaci v ní zlepší také nové rozřaďovače, tedy cedulky, které naučné knihy dělí do pěti desítek kategorií, podle jejich zaměření,“ řekl ředitel K3 Bohumín Karel Balcar. V dětském oddělení přibylo místo pro knihy logičtějším uspořádáním regálů a jejich vytažením ze zázemí knihovny do prostor pro dětské čtenáře. Na ploše tak přibyly knihy naučné, ale také beletrie pro všechny tři dětské věkové kategorie. I v dětském oddělení se mohou čtenáři lépe orientovat díky novým rozřďovačům.

Lucie Balcarová

tisková mluvčí

Kladenské Sládečkovo muzeum zřizované Středočeským krajem, dokončuje v současné době stěhování do nové budovy v Huťské ulici 1375 v Kladně (bývalá ředitelská vila, v níž byly později konstrukční kanceláře Poldi). Rekonstrukce návštěvnických prostor muzea včetně bezbariérového přístupu byla spolufinancována Evropskou unií. Nové muzeum se slavnostně otevře v pátek 28. března 2008.

 Prakticky celé přízemí nové budovy nabídne návštěvníkům muzea stálé expozice a krátkodobé výstavy.

Z kladenského zámku byly přestěhovány a částečně inovovány stálé expozice Pravěk Kladenska a Od tvrzí k baroknímu zámku. Ty postupně nahradí zcela nové expozice Budeč a svatováclavská tradice, Benediktini v Kladně, Život a politika (Kladno a Kladensko v 50. a 60. letech 20. století) a Příroda Kladenska. Pro práci se školami vznikl v patře muzea víceúčelový sál – muzejní herna, ve které budou probíhat vzdělávací projekty pro školy, přednášky, filmová a literární pásma. Zájemci o regionální historii, vývoj přírody i společnosti na Kladensku mohou využít k prezenčnímu studiu muzejní knihovnu se studovnou. Postupně je upravován i park kolem budovy muzea, který poslouží jako arboretum a malá botanická zahrada. I nadále naše muzeum zpřístupňuje v turistické sezóně od konce května do konce září rotundu sv. Petra a Pavla na Budči u Zákolan, která je nejstarší dosud stojící stavbou v ČR. Návštěvníkům nabízí jedinečnou možnost stanout v autentickém prostoru, v němž získával vzdělání budoucí světec a národní patron Václav. Jeho osobnost připomínají Svatováclavské slavnosti, konané každoročně o státním svátku 28. září, a Národní svatováclavská pouť na Budeč v sobotu nejbližší světcovu svátku, letos 27. září. Sládečkovo vlastivědné muzeum v Kladně Huťská 1375 272 01 Kladno tel.: 312248045; 312256160 e-mail: muzeum@omk.cz www.omk.cz

Program otevření:

28. března 2008 - pátek

15 h – slavnostní otevření doprovázené hudební skupinou Knezaplacení

17 h – vyhlášení výsledků Fotografické soutěže 2007 – téma Lidé a události v našem regionu vstup zdarma návštěvníci bodou mít možnost nahlédnout do všech nových výstavních sálů, multifunkčního sálu, knihovny a badatelny.

29. března 2008 – sobota 10 h – 15 hprogram „Vítání jara“ – u příležitosti otevření nové muzejní budoby pořádáme zábavnou akci pro rodiny vstup na program zdarma. Vstup do expozic dle běžného muzejního ceníku.

SKUTEČ: Třetí největší město chrudimského okresu, pětitisícová Skuteč, ve svém rozvoji v žádném případě neopomíjí kulturu. V listopadu loňského roku ukončilo město generální rekonstrukci svého kulturního domu za více než třicet milionů korun. Víceúčelové zařízení se dvěma sály a unikátní zvedací podlahou radnice odkoupila v polovině devadesátých let od odborové organizace obuvnického podniku Botana. Ačkoliv zde byly i názory typu prodat objekt soukromníkovi, rozhodlo se město, poté co neúspěšně vyzkoušelo několik nájemců, provozovat kulturní dům samo.

Uvedená generální rekonstrukce byla rozdělena do dvou etap. První v roce 2006 se zaměřila na zázemí KD – v objektu vznikly nové občerstvovací prostory a sociální zařízení, šatna i pokladna. Modernizace se dočkal jak vestibul, tak i malý sál. V druhé etapě, která probíhala od května do listopadu roku 2007, se absolutní proměny dočkal také velký sál se 324 místy a balkon. Podstatnou změnou byla modernizace kina, které přešlo z klasického promítání k digitální technologii. Skutečské kino se tak stalo prvním digitálním kinem v Pardubickém kraji. Ihned po ukončení rekonstrukce se objekt otevřel veřejnosti, a to nejen laické, ale i odborné. Probíhají zde dny otevřených dveří pro zástupce podnikatelských subjektů, vedení škol nebo zájmových a vzdělávacích organizací.

Nové podmínky totiž umožňují podstatně širší využití prostor kulturního domu. Skutečští by rádi do města přilákali také tzv. kongresovou turistiku. Tomu nahrává i komfort v podobě stálého a kvalitního provozovatele občerstvení a rovněž program kulturního domu, který se markantně rozšířil. V únoru t.r. zde zahajují historicky první abonentní cyklus pěti divadelních představení, který je už od prosince vyprodán. K dostání je další, skromnější abonomá se třemi komediemi. Digitální kino láká kvalitou obrazu a ozvučení, probíhají tu dva kurzy tanečních, výstavy i další programy pro veřejnost i pro místní školy. Ve slavnostním prostředí proběhne se od 18. května do 1. června uskuteční také V. ročník festivalu vážné hudby a sborového zpěvu Tomáškova a Novákova hudební Skuteč.

Vedoucí odboru kultury a školství Lenky Balounové, která nám informaci o KD zaslala jsem položila ještě doplňující otázky:

Jaký právní statut má KD a jak je financován?

Správa kulturního domu je v kompetenci odboru kultury a školství. Financování jeho provozu je tedy zahrnuto přímo v rozpočtu města, kapitole našeho odboru. Od nás je také KD řízen. Na jmenovaném odboru pracujeme dva – já a můj kolega Mgr. Petr Sedlák. Přímo V KD je zaměstnán správce p. Stolařík (provozní záležitosti + promítání kina) s manželkou, která zajišťuje úklid objektu (současně zde bydlí). Na dohody zaměstnáváme ještě paní pokladní, šatnářku a uvaděčky. Náklady na kulturní činnost se dosud ročně pohybovaly kolem 800 tisíc, do budoucna předpokládáme navýšení až do milionu korun. V této částce nejsou však započítány režijní náklady (energie, voda, úklid, opravy, platy zaměstnanců atd.). Tyto jdou na vrub města. Příjmy z kulturní činnosti dosahují obvykle částky kolem 400 tisíc korun (včetně příjmů z pronáj1mu prostor). I pokud jde o příjmy, předpokládáme že v příštích letech – díky vylepšenému prostředí – dojde ke zvýšení příjmů. Za nákup budovy město zaplatilo 3,2 mil. Kč + dalších 700 tisíc korun za vykoupení inventáře.

Zajímalo by mě také, jak stanovujete cenu vstupenky na jednotlivá představení?

Ceny na jednotlivá představení stanovujeme pochopitelně s ohledem na cenu pořadu, ale také s přihlédnutím k cenám vstupného, které jsou zde obvyklé, a kupní síle obyvatelstva. Většinou počítáme se ztrátou ve výši kolem 10 – 15 %. Chceme především nabízet kvalitu za přijatelnou cenu.

 Ludmila Kučerová

Žijí v České republice, mluví naším jazykem, přizpůsobují se politickému klimatu i souvisejícím změnám, přijímají místní tradice, ale zároveň si uchovávají své vlastní včetně rodné řeči. Mluvíme o příslušnících národnostnostních menšin, kteří obohacují naši společnost minimálně tím, že poskytují možnost pozitivní konfrontace. Kolik z nás, zdejších, ale napadne s jakými problémy se setkávají, co potřebují ke spokojenému životu v „cizině", aby se stala jejich hodnotnou domovinou?

Místní kultura vám alespoň některé z nich představí. Pokusíme se zjisti, jak existují ve své komunitě a jak v kontextu celé společnosti. V sérii článků přiblížíme Rusi, Maďari, Ukrajince, Poláky, Němce ale i Araby, pocházející z různých částí dálného Východu. Ty nejbližší - Slováky, donedávna naše spoluobčany, nám v rozhovoru představí Mgr. Vladimír Skalský, vzděláním teoretický fyzik, dnes novinář, publicista, básník a kulturní aktivista, prezident Svetového združenia Slovákov v zahraničí.

Koľko ľudí sa v ČR hlási k slovenskej menšine?

Podľa Sčítania ľudí, domov a bytov v roku 1991 sa v ČR prihlásilo k slovenskej národnosti 315 tisíc obyvateľov. Ďalšími procesmi, najmä migráciou zo SR do ČR za prácou a štúdiom, natalitou, mortalitou a v menšej miere aj prirodzenou asimiláciou sa počet členov slovenskej národnostnej menšiny v ČR vyvíjal. V súčasnosti pracujú kompetentné orgány s kvalifikovanými odhadmi v rozmedzí 300 až 400 tisíc príslušníkov (napr. aktuálne dokumenty Rady vlády pro národnostní menšiny alebo dôvodová správa k ratifikácii Európskej charty regionálnych či menšinových jazykov hovoria o 350 tisíc členoch slovenskej národnostnej menšiny v ČR). Tento počet sa pomerne výrazne líši od výsledkov Sčítania v roku 2001, a to z viacerých príčin. Mnohí respondenti mali – skôr neoprávnené – obavy uvádzať tzv. citlivé údaje. V prípade národnosti a náboženského vyznania išlo dokonca o takzvané nepovinné údaje, čo médiá veľmi zdôrazňovali. Z iných národností, než je česká (prípadne moravská alebo sliezska), sa však napriek tomu výrazne najviac obyvateľov ČR prihlásilo k slovenskej. Bolo ich 193 190 (z toho 94 744 mužov a 98 446 žien). Ďalších 2 783 ľudí sa prihlásilo k českej i slovenskej národnosti (z toho 1483 mužov a 1300 žien). Ide zrejme prevažne o deti zo zmiešaných česko-slovenských rodín, ale aj iných ľudí, ktorí chcú deklarovať takúto dvojitú identitu. Vyskytli sa ešte aj iné kombinácie: moravská a slovenská či slovenská a rómska národnosť... Podstatným údajom však je, že takmer 173 tisíc respondentov neuviedlo žiadnu národnosť. Pretože išlo o nepovinný údaj, neznamená to, že by sa nehlásili k žiadnej národnosti (hoci aj takí ľudia nepochybne existujú), ale iba to, že svoju identitu nechceli deklarovať. To robia predovšetkým ľudia s inou, než väčšinovou národnosťou, takže veľkú časť z týchto respondentov tvoria nepochybne príslušníci národnostných menšín, medzi nimi zrejme sú často aj Slováci. Uskutočnilo sa aj zisťovanie materinského jazyka. Slovenský uviedlo 208 723 respondentov, český a slovenský ďalších 14 109. O deklarovanom slovenskom pôvode môžeme teda hovoriť prinajmenšom v prípade 223 tisíc obyvateľov ČR, ktorí sa prihlásili k slovenskému, alebo aj slovenskému materinskému jazyku.

Spomenul ste Radu vlády ČR pro národnostní menšiny. Aký je to orgán, aké má kompetencie a aké možnosti ?

Rada vlády pre národnostné menšiny je poradný orgán vlády. Pripomienkuje zákony, medzinárodné zmluvy, pripravuje správu vlády o situácii národnostných menšín a správy pre medzinárodné inštitúcie, navrhuje objem prostriedkov v štátnom rozpočte pre jednotlivé grantové programy, nominuje členov grantových výberových komisií na Ministerstvu kultury ČR a Ministerstvu školství, mládeže a tělovýchovy ČR a podobne. Pretože Rada je poradný orgán, vláda nie vždy jej názor akceptuje, zvlášť v rozpočtovej oblasti.

Koľko musí mať menšina členov danej národnosti, aby mala svojho zástupcu v Rade?

Uznanie menšiny sa neodvíja primárne od počtu jej členov, predovšetkým musí ísť o komunitu, ktorá žije v ČR tradične, čo znamená najmenej polstoročie. V rade sú zástupcovia dvanástich štátom uznaných menšín, ich výpočet stanovuje menšinový zákon a okrem nich sú v Rade zástupcovia štátnej správy – predsedom je vždy člen vlády, v súčasnosti je to ministerka Džamila Stehlíková. Zasadajú v nej námestníci ministra zo siedmich rezortov, zástupcovia Kanceláře prezidenta a Kanceláře veřejného ochránce práv - ombudsmana.

Majú Slováci v ČR dostatočné podmienky pre uplatnenie svojej materskej kultúry a kto všetko sa o to snaží?

Slovenskú minoritu v ČR reprezentuje pomerne výrazne diferencované spektrum občianskych iniciatív, prevažne občianskych združení. Postupne sa sformovali tri hlavné prúdy, reprezentované združeniami Klub slovenskej kultúry (KSK), Obec Slovákov v ČR (OS v ČR) a Slovensko-český klub (SČK). Najstarší a najpočetnejší je Klub slovenskej kultúry, ktorý sa zameriava na oblasť kultúrnej výmeny. Obec Slovákov v ČR a Slovensko-český klub vznikli až v súvislosti s rozdelením ČSFR. Oba spolky majú svoje regionálne štruktúry – v prípade OS v ČR ide o regionálne obce v dvanástich mestách, v prípade SČK ide o regionálne Slovensko-české kluby, Kluby Slovenských dotykov, ale aj kolektívnych členov ako napríklad Spoločnosť priateľov Slovenska v Kroměříži. Okrem kultúrnej oblasti prezentujú aj istý širší spoločenský program, v prípade OS v ČR zameraný na vybudovanie klasických menšinových štruktúr a využitie menšinových práv, v prípade SČK orientovaný na zvyšovanie úrovne česko-slovenských vzťahov. Treba však dodať, že ide iba o veľmi približné charakterizácie, programy všetkých troch prúdov sa často prekrývajú. V ČR pôsobí celý rad ďalších užšie zameraných, prípadne veľmi malých slovenských aktivít. Na jednotlivé druhy umeleckého prejavu sa zameriavajú spisovateľská organizácia Slovenský literárny klub v ČR, divadelnícke združenia ČeskoSlovenská Scéna a Spoločnosť priateľov slovenského divadla a celý rad folklórnych súborov, pestujúcich slovenský folklór – z nich najvýznamnejšie sú Limbora a Šarvanci v Prahe, súbor Púčik v Brne. Ďalšími aktivitami sú Spoločnosť M. R. Štefánika, študentský spolok Detvan, Historická skupina priamych účastníkov Slovenského národného povstania bez právnej subjektivity a dnes už málo aktívne spolky Demokratická aliancia Slovákov a Zväz Slovákov v ČR. V Prahe pôsobia tiež slovenské zbory Evanjelickej cirkvi a. v. v ČR a grécko-katolíckej cirkvi, pripravuje sa aj formálne zriadenie zboru rímsko-katolíckej cirkvi, ktorý de facto existuje. O určitú koordinačnú úlohu sa pokúšajú Slovenské fórum a Fórum slovenských aktivít.

Na akom princípe sú menšinám štátne prostriedky prideľované?

Majú spomenuté občianske iniciatívy i iné zdroje podpory? Štát podporuje slovenskú menšinu predovšetkým prostredníctvom dvoch grantových programov Ministerstva kultury ČR (na podporu rozširovania a prijímania informácií v jazykoch národnostných menšín a na podporu kultúrnych aktivít národnostných menšín) a jedného grantového okruhu Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy ČR (na podporu vzdelávania v jazykoch národnostných menšín a multikultúrnej výchovy). Grantové prostriedky sa prideľujú na základe grantových konaní. Vo výberových dotačných komisiách na MK ČR a MŠMT ČT sú aj zástupcovia slovenskej menšiny nominovaní práve Radou. Cielené programy majú aj niektoré kraje a mestá (napr. Hl. m. Praha, Brno). Okrem toto získavajú menšinové organizácie prostriedky zo Slovenska (Úrad pre Slovákov žijúcich v zahraničí, čiastočne MK SR), či z rôznych iných zdrojov, ktoré nie sú špecificky určené pre národnostné menšiny (na úrovni EÚ, Visegrádskej štvorky, na Slovensku, v Česku). Pochopiteľne, majú tiež príjmy z členského, od sponzorov a z vlastnej činnosti -predaj periodík, kníh, vstupné, predaj inzercie a podobne. Jednou z výrazných organizácii je Svetové združenie Slovákov v zahraničí (SZSZ), ktorého ste prezidentom. Občianske združenie Svetové združenie Slovákov v zahraničí má takmer osemdesiat kolektívnych členov spomedzi najvýznamnejších slovenských spolkov z 23 krajín sveta. Sú tu i individuálni členovia, prevažne významné osobnosti a podnikatelia. Z ČR sú inštitucionálnymi členmi tohto združenia: Slovensko-český klub, Klub slovenskej kultúry, Obec Slovákov v ČR, Limbora a Slovenský literárny klub v ČR.

Akú úlohu má Združenie a ako fungujú jednotlivé "sekcie" SZSZ v rôznych štátoch?

SZSZ zastupuje dva milióny Slovákov v zahraničí oficiálne smerom k slovenskej vláde a parlamentu. Toto je zakotvené i v dohodách s podpredsedom vlády SR a s Úradom pre Slovákov žijúcich v zahraničí. Združenie na tejto úrovni tiež nominuje troch členov do Komisie Národnej rady SR pre Slovákov žijúcich v zahraničí. SZSZ nie je rozdelené na sekcie v jednotlivých krajinách, stará sa práve o problematiku, ktorá hranice štátov prekračuje. Nemá riadiacu, ale určitú koordinačnú rolu.

Čo vyplýva pre "českých" Slovákov z prijatia dokumentu „Koncepcia štátnej politiky starostlivosti o zahraničných Slovákov“ vládou SR?

Štátna koncepcia by mala priniesť mnoho pozitív, okrem iných i navyšovanie prostriedkov v grantovom programe (v roku 2007 to bolo 40 mil. Sk). Ďalej pilotné mimograntové projekty (napríklad programy výskumu jazyka, etnicity, migračných pohybov, literárnej tvorby Slovákov v jednotlivých krajinách, zriadenie galérie výtvarného umenia zahraničných Slovákov v Prahe a pod.), špecificky aj česko-slovenskú dohodu o podpore vzájomných národnostných menšín, riešenie legislatívnych otázok a aj záruku vysielania elektronických médií. Vy sa otázke médií vo vzťahu k menšinám venuje intenzívne.

Aké podoby by podľa vás mali mať informačné kanály pre národnostnú menšinu?

Jedna z podôb mediálnej podpory menšín je vysielanie českého verejnoprávneho rozhlasu. Redakcia pre menšiny ČRo už roky vysiela na regionálnych okruhoch polhodinový formát s názvom Stretnutie – vysílání pro naše slovenské spoluobčany a to dvakrát do týždňa v pondelok a v stredu. Ďalšou kľúčovou požiadavkou SZSZ voči vláde SR je zachovanie vysielania Slovenského rozhlasu pre Slovákov v zahraničí (Radio Slovakia International), vysielanie Slovenskej televízie do zahraničia ( vysielanie STV cez satelit v nekódovanej podobe v blokoch obsahujúcich pôvodnú tvorbu, spravodajstvo a publicistiku), ktoré by sa malo realizovať prostredníctvom ministerstva kultúry. Od októbra 2001 bol spustený internetový denník Čechov a Slovákov po svete - Český a slovenský svet, ktorý je v súčasnosti pod názvom Slováci vo svete prevádzkovaný Slovensko-českým klubom ako jediný internetový portál Slovákov žijúcich v zahraničí (www.svet.czsk.net).

Aká je návštevnosť tohto portálu?

O čo majú zahraniční Slováci najviac záujem? Líši sa záujem o jednotlivé témy, podľa toho, kde menšina žije?

Návštevnosť portálu je aktuálne 18 tisíc prístupov denne. Isteže čitatelia z jednotlivých krajín majú najväčší záujem o témy zo štátu, či regiónu, kde žijú. Okrem toho tradičné komunity ako Slováci v USA sa zaujímajú viac o históriu, mladé komunity bez občianstva (napríklad vo veľkej Británii a Írsku) sa zaujímajú viac o praktické informácie a právnu poradňu.

Ďakujem za rozhovor. Mária Uhrinová (Pozn. redakce: Autorka je původem ze Slovenska a v Čechách žije od svých studentských let.)

S K. Klostermannem nejen do světa lesních samot
Už před více než dvěma lety, kdy si kulturní veřejnost připomínala jiného německo-českého velikána, spisovatele Adalberta Stifftera, rozhodlo hejtmanství Jihočeského kraje, že  i připomínka „velkého realisty 19. století“ Karla Klostermann bude v jižních Čechách zásadním kulturním projektem. Oslavy, které se připravují ve spolupráci s Plzeňským krajem (KK žil v jihočeském Srní, Štěkni, ale pak dlouhá léta působil na nově zřízené německé reálce v Plzni, kde je i na zdejším hřbitově pochován) předznamenalo již v říjnu setkání starostů měst a obcí Euroregionu Šumava – Bayerischer Wald – Mühlviertel. Místní představitelé se prošli po stopách spisovatele a jeho děl, zejména na Modravě, Srní a Březníku.

Hejtman Jihočeského kraje RNDr. Jan Zahradník 6. 12. 2007 v pražské centrále agentury Czech tourism oficiálně představil projekt oslav pro rok 2008, na jehož přípravě se podílí několik desítek organizací, občanských sdružení i jednotlivců. Jako hlavní koordinátor akcí  byla v tendru vybrána Regionální rozvojová agentura Šumava, která má už letité zkušenosti i s čerpáním evropských grantů. V roce 1996 ji založily obce Šumavy, a její činnost se rozprostírá od odborného poradenství ve věci čerpání grantových peněz, přes oficiální management cestovního ruchu na Šumavě, až po běžný servis zdejším obcím. Pracovníci agentury připravili velké množství zajímavých projektů, jejichž výčet se již pohybuje kolem osmdesáti. Jedná se o dosud nevídaný sled akcí – výstavy, přednášky a besedy, turistické pochody, slavnosti, publikace, ale také osvětové vzdělávací programy a soutěže pro základní a střední školy, literární konferenci, dokonce hraný filmový dokument i webový informační server – a ty jsou určeny Čechům i návštěvníkům celého velkého příhraničního regionu Šumavy a Bavorského lesa.

KK – úspěšný produkt cestovního ruchu?

Jak zaznělo na tiskové konferenci, Rok oslav Adalberta Stifftera byl spíš rakouským a německým svátkem, Klostermannův rok se stane spíš českou záležitostí. Organizátoři chtějí, aby kromě lidí z „klostermannovských“ regionů zaměřila na odkaz KK svojí pozornost celá česká veřejnost a také zahraniční zájemci. K financování ze strany dvou již vzpomenutých krajů se přidalo i Ministerstvo kultury ČR, jehož zástupci věří, že jméno a  osobnost  K. Klostermanna, které jsou již léta inspirací k rozvoji regionálního turizmu přinesou i v  roce oslav další rozšíření poznávací turistiky a taky návratnost investic. Dalším spolutvůrcem oslav (kromě jiných) je i Českokrumlovský rozvojový fond, jenž při této příležitosti poprvé zveřejní některé fotografie ze sbírky Fotoateliéru Seidel, nalezené na počátku našeho tisíciletí v Českém Krumlově. Soubor fotografií je úžasným dokumentem doby Seidlů i Klostermanna, dokonale přibližujícím dějiny tvořivosti a pracovitosti Šumavanů.

Organizátoři otevřeně přiznali, že Rok oslav Karla Klostermanna považují za produkt cestovního ruchu, což znamená, že při čtyřnásobném nárůstu akcí proti původnímu záměru je nutné znásobit i potřebné finance. Některé aktivity typu – přestěhování sochy KK ze soukromého pozemku v  Javorníku na Klostermannův  vrch, nedaleko Rejštejna, natočení filmu, Národní pouť v Kašperských Horách apod. – nejsou ještě finančně zajištěné, jiné záměry však mají už reálnou tvář. Jednou z nich je nová monografie o Karlu Klostermannovi napsaná současnou regionální spisovatelkou Marií Korandovou. Publikace, vydaná nakladatelstvím Starý Most má být zdarma distribuována do škol a do veřejných knihoven. Kromě této knihy vyšlo nové vydání memoárů Červánky mého mládí, chystá se kniha Zmizelá osada a výbory z děl KK Šumavské povídky a Prázdniny na Šumavě. Na rok 2008 je připravena ještě dvojjazyčná publikace Cesta domů a Poutníkem v kraji KK.

Mária Uhrinová

Aby čtenáři získali alespoň přibližnou představu o postavení české menšiny na Slovensku, spojili jsme se s předsedkyní Slovensko-českého klubu v SR a šéfredaktorkou jediného periodika na Slovensku psaného v českém jazyku, časopisu Česká beseda – s Mgr. Helenou Miškufovou, aby nám život Čechů v SR přiblížila.

Kolik občanů SR se hlásí k české národnosti?

Statistiky po posledním Sčítání lidu, domů a bytů v roce 2001 oznámily, že na Slovensku se Čechy cítí kolem 42 tisíc lidí, 2tisíce občanů se hlásí k moravské národnosti. (Při předchozím sčítání to bylo 60 tisíc obyvatel, což svědčí o značném úbytku. Staří Češi zemřeli, noví se nepřistěhovali a jejich potomkové se už hlásí k majoritnímu národu.)

Má česká menšina na Slovensku od státu dostatečnou podporu v uplatňování svých jazykových a kulturních potřeb?

V SR existuje podobný orgán jakým je zdejší Rada vlády pro národnostní menšiny, její název je Rada vlády pre národnosti a záštitu nad ní má podpředseda vlády SR Dušan Čaplovič. Rada má podobné kompetence jako česká a taky má podobnou náplň. Na podporu oficiálních orgánů si stěžovat nemůžeme, naše aktivity vždy výrazně zaštiťovaly.

Kdo na Slovensku zastupuje českou menšinu a o co se svojí činností zasazuje?

Nejvýraznější je Český spolek Bratislava, což je nepolitické občanské sdružení obyvatel Slovenské republiky hlásících se k českému, moravskému a slezskému původu, jejich rodinných příslušníků a dalších sympatizantů bez ohledu na státní občanství. Vznikl v roce 1993 po rozdělení federace a je doposud nejstarší organizací české a moravské národnostní menšiny v SR. V následujícím roce byl založen Český spolek na Slovensku (ČSnS), jenž se ale v roce 2005 znovu rozčlenil na samostatné regionální subjekty. Teď je v SR celkem 10 právních subjektů zaměřených na českou kulturu a historii. Česká menšina má taky svůj Slovensko-český klub v SR, což je sesterská organizace pražského SČK.

Dostávají problémy a aktivity české menšiny v SR dostatečný prostor v médiích?

Kromě provozování našich domovských stránek www.cesi.sk, vyvíjí Český spolek na Slovensku dlouhodobě aktivity, aby se o Češích a Moravanech, tedy o české menšině na Slovensku častěji hovořilo i na stránkách tisku a v elektronických médiích. I zásluhou spolku se začalo české národnostní vysílání ve Slovenském rozhlasu a ve Slovenské televizi, některé regionální organizace ČSnS úspěšně spolupracují s redakcemi lokálních periodik a televizí, zatím jen sporadicky se zmínky objevují v denním tisku. Češi na Slovensku vydávají i svůj vlastní měsíčník Česká Beseda.

Dnes je ale tento časopis v ohrožení a dle posledních informací jeho budoucnost je nejasná...

 Měsíčník Čechů, Moravanů a Slezanů začal v roce 1995 vydávat Český spolek na Slovensku, od května 2005 se jeho novým vydavatelem stal Slovensko-český klub se sídlem v Košicích. Rok 2007 je skutečně posledním, co jsme v tištěné podobě oslovili naše čtenáře. Bohužel státní dotace od Ministerstva kultury SR a Ministerstva zahraničí ČR, i když je značná, nemůže dostatečně pokrýt náklady spojené s vydáváním takovéhoto periodika. V minulosti jsme skluz dorovnávali z předplatného. Protože však starší generace, která měla zájem udržet ve své rodině a okolí povědomí o českých kořenech a předplácela si nás, vymírá a mladí „slovenští Češi“ tuto potřebu nemají, není možné redakci ve stávající podobě udržet. Existuje nabídka grantových programů pro příští rok, kde bychom mohli o prostředky na např.: Internetovou podobu České Besedy požádat. Já jsem ale k tomuto kroku značně skeptická, neboť znám naše čtenáře. Jsou to lidé spíš starší, počítačově ne moc gramotní, mnohdy žijící v malých vesnicích, kam internet ještě nedorazil.

Děkuji za rozhovor Mária Uhrinová

(Pozn. redakce: Autorka je původem ze Slovenska a v Čechách žije od svých studentských let.)

 P.S. Mgr. H.Miškufovou přislíbila, že o anabázi měsíčníku Česká beseda i dalších aktivitách české menšiny na Slovensku bude naši redakci průběžně informovat.