Virtuální interview s etnografem Rudolfem Zrůbkem

RYCHNOV NAD KNĚŽNOU: – S letošním pětaosmdesátníkem, etnografem R. Zrůbkem vedl  nejen o Pelclově divadle rozhovor PhDr. Josef Krám:  Pane doktore, 1. února 2008 se otevře zrekonstruované Pelclovo divadlo. A to je dobrá příležitost k rozhovoru nejen o rychnovských divadelnících.

Takže in medias res – sáhnu do historie: První světské hry se hrály v Rychnově nad Kněžnou od poloviny 18. století, ale až po roce 1800 povolil slavný rychnovský magistrát libohercům hrát divadlo, ale s podmínkou, že proti nim nebude odůvodněné žaloby ohledně mravnosti, oděvu, osobních urážek a že nebudou svého povolání zanedbávat ani dluhů dělati.

R.  Zrůbek: Citujete přesně dobový dokument, a když už jste začal historií málem rozverně, byť pravdivě, přisadím si i já: Roku 1878 byl založen Stavební fond rychnovského gymnasia a jeho účel hned uvítali divadelní ochotníci uspořádáním zvláštního představení 7. ledna 1878. Plodná činnost divadelníků však byla sledována i c. k. cenzurou a ta v březnu 1878 zakázala Štolbovu hru Spiknutí v Podmazově pro „narážky na vládu a v posměch uvádění jejich orgánů“, to jsem citoval. Pojďme o rok dál, kdy prozatímní ředitel divadelního spolku František Drahoš svolal na 10. února 1879 ustavující schůzi Divadelní ochotnické jednoty Tyl v Rychnově nad Kněžnou, která se zařadila mezi významné místní kulturní organizace. Zájem o divadlo, a tím i návštěvnost se stále zvyšovaly a jméno rychnovského spolku získalo dobrý zvuk. Vzrost počet činných členů i členů jen přispívajících. Např. majitel panství hrabě Zdeněk Libštejnský-Krakowský z Kolowrat, uvědomělý vlastenec a rovněž dramatický spisovatel poukázal spolkové pokladně první příspěvek ve výši 20 zlatých.

J. Krám: Dne 24. dubna 1879 k 25. výročí sňatku Jeho Veličenstva císaře Františka Josefa byla v Rychnově uspořádána slavnost, pro niž napsal projev páter Jan Urban a Jan Nykysa ho přednesl. Cituju dobový pramen: Po hymně se okolo mocnářovy busty shromáždili pěvci a družičky, za mlhavou oponou byl sestaven živý obraz. Císař pak spolku poděkoval prostřednictvím okresního hejtmanství a téhož roku byl ve městě založen Spolek pro výstavbu Pelclova domu.

 R.  Zrůbek:To je pravda, nejprve byl zvolen užší podvýbor Divadelní ochotnické jednoty Tyl, který měl na starosti zlepšení a zvětšení divadelních místností v hostinci U Labutě – tehdejší Labuť byla šikmo naproti nynějšímu hotelu směrem k mostu. Pro přibývající publikum už zde byl krajní nedostatek místa. Za předsednictví vrchnostenského lesmistra Antonína Melichara však podvýbor v jednání U Labutě ani v záloženském domě na Starém náměstí neuspěl. Jeden z návrhů byl zřídit loterii ve prospěch stavby vlastní divadelní budovy po vzoru jiných měst nebo kulturního domu s širším využitím. O rok později byl na návrh profesora Vorlíčka a Jana Nykysy založen rezervní fond, do něhož na vybudování samostatné divadelní budovy plynulo z každého představení a jiných podniků vždy 10 procent z hrubého příjmu. Členové spolku se zavázali získat po místních hostincích tzv. karetné, nebo alespoň nějaký podíl ze hry, ale měšťanstva zůstalo k podpoře divadelníků většinou lhostejné.

J. Krám: V roce 1880 byl v Rychnově založen Spolek pro výstavbu Pelclova domu, tyláci se přihlásili za přispívajícího člena a ještě s větším nadšením se dali do práce. V průběhu roku 1882 vypravili 13 představení a troufli si dokonce i na Prodanou nevěstu.

 R.  Zrůbek: To máte pravdu. Především díly iniciativě místních vysokoškolských studentů byla vybrána a nacvičena venkovským souborem Smetanova Prodaná nevěsta, navíc věc mimořádně náročná. Pro amatéry to byl odvážný pokus, ale pod vedením profesora Josefa Vycpálka byla všechna představení mimořádně zdařilá. Místní dámský pěvecký sbor Ozvěna, mužský pěvecký sbor, hudebníci z místa i okolí se poctivě zapojili do práce.

J. Krám: Pro roli Mařenky byla získána operní pěvkyně Božena Rubešová, tehdy už primadona (jak se ve staré literatuře píše) inšprucké opery. Snad malý detail – původem byla Rychnovačka

R.  Zrůbek: To doplním –  kromě honoráře 5 dukátů jí byl předán vavřínový věnec, na jehož stuze byl vyzlacený nápis „Upomínkou na Prodanou nevěstu v Rychnově nad Kněžnou 16. 9. 1882“. Roli Kecala zpíval studující techniky Vilém Kožušníček, Jeníka František Šifner, principála nejlepší z místních ochotníků Jan Nykysa, Míchu Karel Koun a Indiánem byl Antonín Kopecký. Profesor Vycpálek dbal, aby i kroje byly původní, a proto je opatřil z Plzeňska. Premiéra se konala 15. září 1882, opakovalo se hned následující den v Dobrušce. Čistý výnos z rychnovského představení 95 zlatých 37 krejcarů byl věnován na postavení Pelclova domu.

J. Krám: Když v květnu 1884 Bedřich Smetana zemřel, vydal Tyl smuteční pozvánky na 27. května v 10 hodin dopoledne, kdy se konalo za zesnulého slavné requiem v kostele Nejsvětější Trojice. Účastni byli představitelé města, spolků i korporací a členové Tyla stáli čestnou stráž u katafalku.

R.  Zrůbek:  Pravda a postupme dál. V roce 1886 uspořádal Tyl U Labutě druhý národní ples a jako půlnoční scéna byly předvedeny selské dožínky, sepsané profesorem Voborníkem, a dosud neznámé lidové tance, sesbírané Josefem Vycpálkem.

J. Krám: Protože s majitelem sálu hostince U Labutě docházelo k různicím, pokoušeli se tyláci nalézt pro divadlo jiné přístřeší. Vyjednávali s panem Puchweinem, majitelem hostince na Starém náměstí (nyní samoobsluha), o zřízení jeviště a zároveň se sousedem Fischerem o postavení stálého jeviště na dvoře jeho domu. Když k tomu nedošlo, obrátili se na Spolek pro postavení Pelclova domu, zda by bylo možné uvažovat o stavbě divadelní budovy.

R.  Zrůbek: V březnu 1887 dostali divadelníci ze sálu U Labutě výpověď. Museli se vystěhovat a činnost byla zastavena. Ale už na podzim uznalo okresní hejtmanství sál u Puchweinů za způsobilý k divadelním hrám a ochotníci tu hned za 900 zlatých postavili nové jeviště a chystali se na zimní sezonu s Tylovou hrou Jiříkovo vidění, ke které maloval kulisy místní malíř Novotný. Zahájení na novém jevišti proběhlo 26. prosince 1887 hrou Ladislava Stroupežnického V panském čeledníku.

J. Krám:  Přejděme k roku 1892. To ochotníci nacvičili dvanáct představení a v rámci oslav 300. výročí narození Jana Ámose Komenského sehráli mimo živý obraz k této události novinku F. X. Svobody „Směry života“. Poté společně s Josefem Vycpálkem a učitelem Divišem vypravili Blodkovu operu „V studni“. Představení, původně stanovené na letní sezonu, se ale muselo pro úmorná vedra posouvat a nakonec se hrálo až o Vánocích. Pane doktore, dovolte odbočku: Když komunisté nechali zrušit i hřbitov u kaple Proměnění Páně – teď tu je park, zmizely mnohé vzácné náhrobky, např. litinový z roku 1866 s motivem zmrtvýchvstání, ale i kamenné a litinové z 2. poloviny 19. století. Zůstal jen pomník obětem prusko-rakouské války 1866 a čtyři náhrobní desky vedle bočního vchodu. Jediný čitelný text na nich je z roku 1656. Ale proč to vzpomínám – on zmizel i hrob Anny Volkové.

R.  Zrůbek: Vím, na koho narážíte – na pozdní lásku Jana Nerudy. Na divadelních prknech se totiž tenkrát poněkolikáté velmi dobře uváděla tehdy mladičká Anna Volková. Ta – podle vyprávění dávných pamětníků – zůstala tylákům po celý život věrná. Měla se osobně blízce znát s básníkem Janem Nerudou a šeptalo se o jeho návštěvě Rychnova… Snad jsem neprozradil moc, ale zcela jisté bylo 15. listopadu 1891 uvedení Nerudovy tříaktové veselohry Žena miluje srdnatost.

J. Krám:  Vraťme se k Pelcovou divadlu. V lednu 1896 dostali ochotníci tříměsíční výpověď ze sálu pana Puchweina. K překvapivě příznivému obratu došlo, když se Občanská záložna rozhodla věnovat své finanční přebytky na stavbu velkého domu, v jehož předním traktu by byly úřadovny, byty a zadní samostatná část se sálem a jevištěm by sloužila kulturním účelům. Jistě všechno ovlivnili tyláci jako byli Vostřebal a Říha, zasedající v představenstvu peněžního ústavu.

R.  Zrůbek: Ano, je to tak. Bylo rozhodnuto, že velký sál s jevištěm ponese název Pelclovo divadlo, a divadelníci zatím hostovali v sále U Labutě v představení 25. března 1896 se Štolbovou hrou Vodní družstvo. Na výboru spolku bylo, aby zajistil vybavení budoucího nového jeviště. O návrh byl požádán akademický malíř Romuald Skála z Prahy, který pracoval pro Národní divadlo. Truhlářské práce byly svěřeny místnímu živnostníku Aloisu Vycpálkovi a Josefu Podstránskému, zámečnické práce panu Tomasovi. Mistr Skála vypracoval podrobný rozpočet na šest scénických výprav, akademický sochař František Hergesel z Prahy vyzdobil vestibul, strop i stěny sálu štukem i zlacením a nad jeviště vymodeloval alegorický vlys s reliéfním portrétem rychnovského rodáka Františka Martina Pelcla se dvěma postavami. Pokud uvedu historický pramen, pak tedy po levé straně zrak do mlhavé dáli upírá mužná postava Historie, v levici držíc desku a v pravici rydlo; po pravé straně lehounkou rouškou zahalena jest Thalie, držíc v pravé ruce symbolickou masku a levici v nadšení zvedajíc.

J. Krám: Zajímavý a charakteristický citát, to ano. Dovolte, abychom se obrátili k původním oponám. Tu hlavní namaloval c. k. podmaršálek Emanuel Salomon svobodný pán Friedberg-Mirohorský na základě zkušeností z divadel v Táboře a v Chrudimi. Námětem té rychnovské byl příchod Slovanů do naší vlasti se symbolikou jejich náboženství, umění a způsoby obživy.

R.  Zrůbek: Počátkem roku 1897 byla objednána ještě druhá opona u akademického malíře Skály v Praze, která znázorňovala rozevřený červený baldachýn podle vzoru Národního divadla. Jevištní prostor se otevíral do šíře 7,5 m, výšky 5,30 m a do hloubky 7,5 m, provaziště s posuvnými kladkami pro dekorace dosahovalo 10,6 m výšky. Za toto zařízení bylo zaplaceno firmě Fořt a Boháček do Prahy 105 zlatých. Na rampu bylo osazeno 16 lamp a v sufitech 25. Stavitelem celého objektu, zvaného Národní dům, byl Josef Plesnivý z Hradce Králové. Autorem plánů byl rychnovský Josef Štauber.

J. Krám:  Veřejnost se otevření kulturního stánku dočkala na svátek svatého Václava v roce 1897. To se poprvé zvedla slavnostní opona před premiérou tragédie Dva světy. Zahajovací ódu napsal Dobroslav Krejčí a po uvítání hostů ředitelem spolku Karlem Michálkem se objevil živý obraz Hold Tylovi, podkreslený písní Kde domov můj.

R.  Zrůbek: Dovolte drobné doplnění. O otevření Pelclova divadla referoval místní Posel z Podhoří o pár dní později slovy: „Ku konci proslovu vyhrnula se opona druhá a obecenstvu se objevil úchvatný živý obraz, komponovaný režisérem Rudolfem Vostřebalem. Po přestávce sehrány Dva světy, hra o pěti jednáních od Jana Ladeckého. Kus tento byl poctěn Náprstkovou cenou a byl vícekrát provozován na Národním divadle v Praze.“

J. Krám: S dovolením bych se vrátil k oponě a jejímu autorovi. Ono by se na to nejspíš zapomnělo…

R.  Zrůbek: To nejspíš ano. Hlavní oponu namaloval, jak už víme, Friedberg-Mirohorský. Co o něm víme? Narodil se 18. ledna 1829 v Praze, na otcovo přání se musel věnovat vojenské dráze, kde dosáhl hodnosti polního podmaršála. Jeho touhou však bylo malířství, a proto ho najdeme mezi žáky Antonína Mánesa a Josefa Kadlíka. Obrazy s výjevy bitev, portréty, kresby a jiné vystavoval např. v Praze na Národopisné výstavě českoslovanské roku 1895. Byl zručným ilustrátorem Květů, Humoristických listů, Světozoru, Zlaté Prahy a Ruchu i autorem cyklů básní a lidových písní. Zabýval se beletrií, dramatickou tvorbou, překládal z francouzštiny, italštiny a němčiny.

J. Krám:  … a divadelní oddělení Národního muzea v Praze uchovává bohatou korespondenci i náčrty opony pro rychnovské divadlo. V polovině 20. století tehdejší vedení Osvětového domu, dříve Národního domu, dalo obě spouštěcí opony svěsit. Později se je podařilo zachránit a uložit v Okresním muzeu Orlických hor v Rychnově nad Kněžnou.

R.  Zrůbek: Ocituji vám o stejné oponě ještě z Památníku divadelní jednoty Tyl v Rychnově nad Kněžnou, vydaného roku 1902: „V popředí opony zastoupeny dobře volenými karakteristickými figurami rolnictví i rybářství, lesnictví i hornictví, řemesla i domácnost, v pozadí pak na návrší v ladné skupině zříš musy českých uměn.“

J. Krám: To je hezké. My jsme v Rychnově, a tak si zkusme obraz této opony porovnat s Poláčkovým podáním v Okresním městě: Na oponě byly velmi pestrými a určitými barvami vymalovány výjevy ze života starých Slovanů. Jeden Slovan v úboru havíře právě vylézal z jámy s rozsvíceným kahanem. Na okraji opony ořezával vinař révový keř. Baculaté děcko se snažilo dosáhnouti hroznu. Malíř s velkou rozhodností vymaloval pahorek, na němž tančily dívky, oděné v jemné řízy, kolem hliněné modly. Stařec s načechraným vousem hrál jim k tomu na varyto. Byly to důkladné obrazy, malíř nevynechal žádnou podrobnost.

R.  Zrůbek: Typický Karel Poláček, jen co je pravda. My přejdeme k roku 1902, to bylo v Národním domě zřízeno namísto petrolejového osvětlení acetylenové. Josef Říha v nedatované poznámce upřesnil, že osvětlení sálu a jeviště čítalo 84 plamenů a že se za 1 a půl hodiny spotřebovalo 10 kg karbidu, tj. 3000 litrů plynu, a že když stál 1 kg karbidu 20 krejcarů, přišel jeden plamen za hodinu na 1,5 krejcaru. Asi byste se zeptal, odkdy tu bylo elektrické osvětlení. Nuže od roku 1910, i když první městské osvětlení je z roku 1905, kdy byla zřízena městská elektrárna, co stávala vlevo před Chaloupkami. Dokončím myšlenku: 20. května 1914 tu poprvé promítal biograf. Ale to znáte z Poláčka, když už jste ho vzpomněl.

J. Krám:  Na scéně Pelclova divadla od té doby vystoupila řada vynikajících umělců a hudebních těles.

R.  Zrůbek: Ano, bylo jich hodně, tak jen namátkou: Česká fiharmonie 1902, Jan Kubelík 1899, Jakub Seifert 1898, František Ondříček 1909, Václav Vydra 1904, Terezie Brzková 1904, Eduard Kohout 1952, Jaroslav Vojta, Olga Scheinpflugová a Bedřich Karen 1941, Josef Skupa 1935, Zita Kabátová, Adina Mandlová, Vlastimil Beneš, Jiří Plachý, Mařenka Zieglerová a Zdeňka Sulanová. Díváte se trochu nechápavě – vy asi nevíte, kdo byla Zdeňka Sulanová? To byste musel znát slavný film z roku 1940 Madla zpívá Evropě, v němž vytvořila hlavní roli. A asi nevíte, že si tu zahrála po boku devítileté Jiřiny Bohdalové.

J. Krám:  Díky za poučení, tak snad jen připomenu událost o rok pozdější: 14. června 1941 sehrálo rychnovské „Sdružení mladých ochotníků D-106“ hru Manon Lescaut a přítomen byl i její autor Vítězslav Nezval. Tak si jen říkám, že se už málem zapomnělo na ustavující schůzi divadelního spolku Tyl. Konala se 10. února 1879. Z její kroniky pro vás vybírám snímek z roku 1907, to tyláci dávali Soud rychnovských konšelů.

Pozn. redakce: Josef Krám sepisoval tento virtuální rozhovor z toho, co od dr. R. Zrůbka (který byl  toho času nemocný) našel v jeho nevydaném 58stránkovém rukopise.