Články a komentáře

Článek je přetištěn z Muzejního  čtvrtletníku č. IV/07, který vydává Muzeum Českého ráje v Turnově.

Autor článku PhDr. Michal Babík, historik Muzea Českého ráje v Turnově

TURNOV: Během několika posledních měsíců jsme mohli v Česku vysledovat nenápadnou snahu zřizovatelů některých muzeí organizačně „zahýbat” s jejich statuty. Výrazně se to projevilo například v Karlovarském kraji, kde „optimalizace“ postoupila zřejmě nejdále. Nicméně to, co na karlovarském krajském úřadu chápou úředníci jako optimalizaci, by pracovníci jednotlivých muzeí mohli chápat spíše jako „centralizaci” či „slučování”. A v takovém výkladu se nám již zřetelně objevují podobné tendence, které budou zřejmě aktuálně hýbat školstvím v Libereckém kraji. Proto se pokoušíme alespoň zčásti sumarizovat naše představy o tom, proč je nutné zachovat regionální funkci našeho muzea a proč by bylo přímo škodlivé dělat z něj například pobočku jednoho velkého (krajského?) muzea, či ho například převádět pod jiného zřizovatele (město?).

 Podíváme-li se do nedaleké minulosti, zjistíme, že regionální muzea a galerie, které byly původně zřizovány státem (MK ČR a OkÚ), přešly v souvislosti s reformou veřejné správy na základě zákonů č. 157/2000 Sb. a 290/2002 Sb. pod krajské úřady. Důvodů pro to bylo několik. V obecném rozměru šlo o uchování a posílení regionálních funkcí těchto institucí v historicky daných regionech. Kraje se staly zřizovateli, neboť přirozeně především v jejich zájmu bylo zachovávat a dále rozvíjet regionální funkce těchto institucí. Jednotlivá regionální muzea představují historicky vzniklé subjekty s dlouhodobou tradicí. Např. část názvu muzea – „Českého ráje“ – není pouze kosmetickým doplňkem názvu, ale zrcadlí se v něm širší – regionální – působnost naší instituce v oblasti zahrnující katastry několika měst a obcí, jejichž společensko-historický vývoj a přírodní charakter jsou navzájem propojené.

Regionální muzea přirozeně pomáhají některým místním regionálním aktivitám a v mnoha případech se stávají také metodiky a garanty vzniku některých nových expozic. Sbírky, které uchovávají jednotlivá muzea Libereckého kraje, se do velké míry odlišují (Liberec – uměleckoprůmyslové sbírky; Česká Lípa – přírodovědné a etnografické sbírky; Turnov – geologicko-mineralogické, národopisné a historické sbírky), což svědčí o prospěšné specializaci. Tyto sbírky dosahují nikoliv regionálního, ale v mnoha případech také nadregionálního a nadstátního významu.

Například v Českém ráji jsou to unikátní hodnoty geoparku, který je jedinečný v rámci celé naší planety. Tyto sbírky, jakožto základní prvek každého muzea, vyžadují speciální zacházení, péči i režim uložení, a to je zakotveno také v legislativě. Domníváme se, že například města nejsou schopna zajistit adekvátní podmínky pro disponování s nimi. Myslíme si, že města by nebyla v budoucnu schopná zajistit specializované muzejní odborníky, včetně restaurátorů, preparátorů a konzervátorů – to je možné jen na úrovni kraje, přirozeně také s vlastní grantovou aktivitou jednotlivých muzeí.

Dalším, a velice závažným důvodem, proč je nutné zachovat stávající strukturu, je archeologická památková péče. Ta je zajišťována archeologickými pracovišti pověřených regionálních muzeí po řadu let v jasně vymezených oblastech Libereckého kraje. S ohledem na stavební aktivity v regionu je současný stav personálního obsazení těchto pracovišť na hranici únosnosti. Městská zařízení by v rámci dané legislativy tyto činnosti zajišťovat nemohla. Bez využití stávající sítě regionálních muzeí by vznikl závažný problém, kdo bude záchranné archeologické výzkumy provádět. Muzea spravují rozsáhlé archeologické sbírky, které se mnohonásobně zmnožily zejména díky záchranným a předstihovým výzkumům v posledních letech. Pouze regionální muzea jako jediné specializované instituce zajišťující archeologickou sbírkotvornou činnost jsou schopna zajistit deponování nálezů, jejich konzervaci, evidenci a následnou prezentaci ve smyslu muzejního zákona.

Ovšem výčet zdaleka nekončí – nezmínili jsme se například o tom, že v rámci téměř všech regionálních muzeí existují specializovaná pracoviště pověřená činnostmi celokrajskými s dopadem do celé republiky. Dnes takto pracuje například pověřené regionální pracoviště pro plnění vládního programu Koncepce účinnější péče o tradiční lidovou kulturu v Libereckém kraji, pracoviště dokumentace světových ložisek drahých kamenů a broušených drahých kamenů, koordinační pracoviště pro Geopark Český ráj UNESCO, pracoviště pro ekologickou výchovu v Libereckém kraji, pracoviště Integrovaného systému ochrany movitého kulturního dědictví, přírodovědná monitorovací pracoviště pro projekty Natura 2000, pracoviště dokumentace sakrálních, funerálních, technických a lidových památek, pracoviště speleoantropologie, které je svým zaměřením unikátní v celé ČR, a další.

Nastínili jsme pouze některé naše obavy, které by mohly reálně vyvstat při možné změně statusu našeho muzea. Domníváme se, že jsou v případě jakékoliv takovéto změny zcela oprávněné a že by tak mohly být regionální funkce muzea eliminovány, ne-li přímo zrušeny. Došlo by tak s největší pravděpodobností i k likvidaci dvousložkové muzejní sítě v Libereckém kraji, která je zakotvena v přijaté dlouhodobé „Koncepci kultury kraje”.

Michal Babík

 Do překrásného sálu štěkeňského zámku jsem se poprvé podívala na podzim roku 2006, když jsem doprovázela vynikající českou pěvkyni Gabrielu Pechmannovou na schůzku, která měla zásadním způsobem rozhodnout o bytí či nebytí nově vznikajícího hudebního festivalu na počest štěkeňského rodáka Františka Spilky, profesora Pražské konzervatoře, hudebního teoretika a skladatele, dirigenta České filharmonie a zakladatele Pěveckého sdružení pražských učitelů. Schůzku inicioval pan František Sáček, hlavní a neuvěřitelně aktivní zdroj nápadů a energie.

Setkali jsme se se sestrami z ženského řádu Congregatio Jesu ve Štěkni a jejich představenou sestrou Terezií, se zástupci obce Štěkeň a právě zvoleným starostou Ing. Miroslavem Koštou. S obavami jsme v sále otevírali víko stařičkého klavíru a pohled na kostrbatou klaviatura s několika klávesami dokonce bez potažení nevěstil nic dobrého. Bude-li hrát, bude ho také slyšet? A podaří se ho uvést do takového stavu, aby vyhovoval umělcům zvyklým na koncertní křídla? Navzdory obavám se přece jen ozvaly první tóny z originálů partitur profesora Spilky a shromáždění bylo dojato. Po dlouhých desetiletích se do zámeckého sálu vrátila hudba, a dokonce od rodáka ze Štěkně. Ve chvíli, kdy ladič klavírů učinil malý zázrak a klavír postavil na pomyslné nohy, se patrně rozhodlo o tom, že rok 2007 bude plný kulturních zážitků. V rámci Spilkova hudebního léta ve Štěkni se zde konalo neuvěřitelných dvanáct koncertů (přehled najdete na http://sweb.cz/Spilka.Frantisek/) za nečekaně vysoké účasti publika, a to i ze vzdálenějších měst jako třeba Sušice či Klatovy.

Festival zahájil benefičním koncertem pěvkyně Gabriely Pechmannové právě den, kdy se Štěkeň stala po několika desetiletích oficiálně znovu městysem, což na místě doložil pan starosta úředními listinami. Výtěžek z koncertu (účinkující vystoupili bez nároku na honorář) byl věnován, stejně jako veškeré výtěžky z dalších koncertů, řádu Congregatio Jesu na opravy zámku, ve kterém dříve sídlil domov důchodců a socialistické hospodaření se na řádovém majetku nepěkně podepsalo. V současné době trápí řádové sestry nejvíce nedostatek prostředků na opravu střechy, kde v krovu řádí dřevomorka. Je nutně potřeba několik milionů, třeba tento článek pomůže najít dárce…

Díky profesionální úrovni a kvalitě vystoupení na tomto koncertu vešel festival ve všeobecnou známost a všechny koncerty měly vysokou návštěvnost. Za všechny připomenu říjnový koncert, při kterém byla uvedena k poctě paní Zdenky Sulanové, české herečky a zpěvačky, píseň Ty lesovské stráně, což byl ve své době opravdový hit filmu Madla zpívá Evropě. V publiku seděl jako host i syn filmové hvězdy pan Aleš Novák. Vazbu paní Sulanové ke Štěkni vypátral způsobem hodným Sherlocka Holmese kdo jiný, než pan František Sáček. (Trochu se bojím, že zanedlouho v emailové schránce najdu od Františka vzkaz, že i Sherlock Holmes se narodil ve Štěkni …)

Závěrečný koncert Spilkova hudebního léta se protáhl až do prosince, kdy proběhl v kostele sv. Mikuláše adventní koncert Gabriely Pechmannové za laskavé podpory pátera Ing. Viktora Frýdla z Římskokatolické farnosti ve Strakonicích Koncerty ve Štěkni podpořily známé osobnosti z prácheňského kraje. Říjnový koncert se konal pod záštitou a s finanční podporou senátora Prácheňska pana Ing. Josefa Kalbáče, prosincový pod záštito a s podporou jihočeského radního pana Ing. Pavla Pavla. Oba politici koncerty také navštívili a podle svých slov si je i velmi užili. To vše zvýšilo prestiž festivalu a jeho pořadatelé chtějí tradici kulturních setkání na zámku udržet a pokračovat dalším ročníkem, ve kterém se potkáme například s Pěveckým sdružením pražských učitelů, nebo s panem Rudolfem Měřínským, který interpretuje loutnové dílo dalšího štěkeňského rodáka Joannise Antonia Losy z Losymthalu. Vytvořit tradici koncertního místa je nádherná myšlenka, ale i umění potřebuje finanční zázemí. Něco stojí pořádání koncertů, brzy bude třeba investovat do klavíru – historický nástroj je třeba vyměnit za mladší a odolnější křídlo dobré technické úrovně. Potom si publikum ve Štěkni třeba dopřeje i samostatný klavírní recitál některého ze špičkových klavíristů. Jestli si tyto řádky přečte někdo, koho už přestalo bavit sponzorovat pouze fotbal a hokej, může pomoci pořadatelům ve Štěkni.

Na závěr chci ještě zmínit něco neobvyklého, a to, jak také může v dnešní době vypadat neformální spolupráce státu a církve. Na zámku ve Štěkni se to můžete naučit při „školení“: pohostinné řádové sestry po koncertech dokázaly při kávě, čaji a domácím občerstvení posadit k jednomu stolu umělce, vzácné hosty i státní a církevní představitele. A vznikl zde nejeden nápad, který snad v blízké budoucnosti obohatí naše životy o další umělecké zážitky. Přejme všem ve Štěkni, aby jim toto krásné sousedství vydrželo a aby dále rozvíjeli přátelství vznikající v tvůrčí atmosféře uměleckých setkání, která potvrzují, že hmotný dostatek není ani pro moderního člověka tím nejdůležitějším.

Jitka Kutišová

Pozn. redakce: O Štěkni, festivalu i o panu Sáčkovi nadejte článek také v Místní kultura č. 10/2007

MOKRÉ: Jednou z cest, jak upozornit na obec jsou jistě webové stránky. Ty musí být příjemné, aktuální a nápadité, a když je na nich ještě zveřejněna kronika, získávají další body. Takové má obec Mokré. Jejich webmasterem je Dáša Honsnejmanová, která zastává ještě další funkce; působí jako účetní, knihovnice a v neposlední řadě vede obecní kroniku. Mokré leží kousek od Opočna pod Orlickými horami. Obec je sice malá (162 obyvatel), ale není zcela neznámá. Například se již několikrát zúčastnila soutěže o nejlepší webovou stránku obcí a měst a nejlepší elektronickou službu Zlatý erb. Vloni obec získala celostátní Cenu veřejnosti a v letošním roce do této soutěže přihlásila všechny své webové stránky: www.obecmokre.cz, www.obecmokre.cz/knihovna, www.obecmokre.cz/kronika.

Co předcházelo umístění obecní kroniky na web, o tom, jak se shánějí podklady, jak je třeba kronikářskou práci prezentovat a mnoho dalších zajímavých skutečností popisuje kronikářka D. Honsnejmanová na následujících řádcích:

Dát obecní kroniku na webové stránky není vůbec jednoduché a vzhledem k nepřebernému množství informací by to snad ani nemělo být možné. Přesto mně tato myšlenka nedala spát a já o tom dlouhou dobu musela stále přemýšlet. Jako webmaster internetových stránek obce Mokré a Knihovny U Mokřinky v Mokrém jsem si vytvořila svůj vlastní projekt na to, jak by měly stránky vypadat, jaký by měly mít rozsah, jaké množství informací by měly zhruba obsahovat. Když jsem měla svou představu již pevně danou, mohla jsem se vrhnout do samotného zpracovávání stránek. Smyslem všeho bylo seznámit s naší obcí nejen internetové surfaře, kteří mají k Mokrému vztah, ale i ty, kteří na web jen zabloudí. Aby si dokázali představit, kde obec je, jak je velká, aby se dozvěděli něco o její historii i současnosti, jací v ní žijí lidé, také něco o kronikářské práci, anebo se jen pobavili. Kronika totiž není pouhý soupis vážných informací, ale ukrývá v sobě také perličky humorného vyprávění, které jsem našla v časech minulých. A tak webové stránky kroniky Mokrého spatřily světlo světa 16. září 2007. Návštěvníci se zde seznámí s charakteristikou obce, získají informace o jejím vzniku, o zdejších archeologických nálezech, o vývoji počtu obyvatel, ale také se dočtou o zrodu obecní kroniky a o práci kronikáře. Potěší se neodolatelným kouzlem starých fotografií a pohlednic a dozvědí se o osobnostech, které spojily život s naší obcí, ale také o současných setkáních se zajímavými lidmi. Tento oddíl je mi obzvlášť milý, protože zde jsou zmiňováni lidé, se kterými jsem se osobně seznámila, některé i více poznala a jichž si vážím.

Dalším důležitým oddílem je historie hřbitova, mateřské školy, školy, rybolovu a myslivectví a jiné události. Pro pobavení je tu i oddíl s humornými historkami a zvláštními událostmi. Toto vše a ještě víc lze najít na www.obecmokre.cz/kronika. Dnes, téměř půl roku po spuštění stránek, už mohu konstatovat, že to byl skvělý nápad. Ohlasy na tyto stránky jsou totiž více než pozitivní. Lidé se i dnes snaží pátrat v minulosti, dojít ke svým kořenům, hledají historii svých rodin a předků a někdy jim v tom i maličkost může pomoci.

A jak jsem se stala kronikářem? Vlastně to bylo úplně náhodou. Kronikář, který vzhledem ke svému věku a zdravotnímu stavu chtěl svou kronikářskou práci ukončit, se v roce 1996 obrátil na obecní zastupitelstvo. Tehdy jsem jeho členem byla i já a zdejší společenský život (přestože jsem byla přistěhovalec, místním názvem označována jako „naplavenina“) mně nebyl lhostejný. Najít nového kronikáře bylo nutné co nejrychleji, a tak jsme to veřejně vyhlásili. No, velký zájem nebyl, našla se sice jedna paní, ale i ta si to nakonec rozmyslela. Mě to nedalo a dlouho jsem přemýšlela, co s tím. V obci se nikdo další nenašel a já si stejně doma psala poznámky o dění v obci, tak jsem se nabídla, že kronikařinu zkusím… To se psal rok 1997 a od té doby se kronice věnuji naplno. Ze začátku jsem neměla žádné zkušenosti, ale v hlavě spoustu nápadů a také značné odhodlání. Psát kroniku totiž není lehká práce, jak by si někdo mohl myslet. Někteří lidé si představují, že je to jen o tom, napsat pár řádků… Ve skutečnosti je to práce časově velmi náročná, od psaní poznámek, fotografování událostí přes shánění starých fotografií a informací až k jejich třídění. A v obci, kde se pořád něco děje, je toho víc než dost. Nehledě na to, že tuto práci vykonáváte až po svém hlavním zaměstnání. Především to tedy děláte z lásky, protože o nějakém zvláštním finančním ohodnocení nemůže být ani řeč. Mým prvním úkolem bylo vytřídit a vyhodnotit staré zápisy, fotografie a kroniky. To se mi nakonec podařilo do té míry, že jsem dala staré kroniky a celý soubor fotografických příloh okopírovat a svázat, což nám zajistil Státní okresní archiv v Rychnově nad Kněžnou. Tím jsme lidem v naší knihovně umožnili, že si mohou zapůjčit kopie kompletní historie Mokrého. Jsem ráda, že obec psaní kroniky od začátku velmi podporuje, protože obec bez vlastní kroniky nemá žádnou historii. Dnes již mám k dispozici i digitální fotoaparát, a tak se aktuální fotografie z akcí téměř okamžitě objeví na webových stránkách. Ti, kteří se zabývají grafikou, úpravou fotografií na počítači, vědí, jak je to časově i technicky náročné. V Rychnově nad Kněžnou je Státní okresní archiv, se kterým spolupracuji již několik let. Kompletní originální obecní kronika je zde uložena a je možné si ji kdykoli zapůjčit. Jsou zde skvělí odborníci, kteří mě jako kronikářce vycházejí ochotně vstříc. Ale nejenom mně. Mezi nádherné, nevšední, ale i poučné akce patří každoroční setkání kronikářů Rychnovska, které se vždy koná na nějakém zajímavém místě zdejšího regionu. Pokud je to jen trochu možné, vždy se těchto setkání s radostí účastním. Dozvím se zde nejen důležité informace potřebné při psaní zápisů, ale především si na toto téma vyměním zkušenosti s kolegy kronikáři s vedením kronik. A to je k nezaplacení. Jako kronikářka se snažím prezentovat obec v regionálním tisku, a to víceméně pravidelnými příspěvky. Začínala jsem v Orlickém týdeníku, dnes jsou již i Rychnovský deník, Opočenské noviny, Knihovnicko-informační zpravodaj Královéhradeckého kraje U nás a v neposlední řadě i čtvrtletní zpravodaj Královéhradeckého kraje U nás v kraji.

Někdy mě však mrzí, že jsou lidé, kteří tuto práci stále nedokáží ocenit. Naštěstí je víc těch, kteří si bez kroniky neumí život své obce už ani představit. To jsem poznala na první výstavě kroniky, kterou jsem uspořádala v roce 2004. Byla to moje první velká akce, její příprava mi zabrala několik měsíců, ale vše se mně vrátilo v podobě velkého návštěvnického ohlasu. Ochotní lidé mi k této příležitosti darovali nebo zapůjčili své dokumenty, které jsem mohla dát ofotografovat, a tak je zachovat pro další generace. Mezi ty zajímavé patří například osobní složka pana Václava Valeše, pilota RAF, který padl ve druhé světové válce, nebo různé kupní smlouvy, výuční listy, staré pohlednice atd. Dalšími klenoty jsou více než stoletý herbář, sbírka smutečních oznámení od konce 19. století (i nadále ji doplňuji), dále sbírka svatebních oznámení zdejších obyvatel. Je to však neustále o tom, jak lidi oslovovat a přemlouvat, jak s nimi diskutovat a komunikovat… Získat fotografie a jiný zajímavý materiál není vůbec jednoduché. Někdy lidé ani pořádně nevědí, co mají doma za poklady, a tak ty staré a nepotřebné věci prostě vyhodí. A to je nenapravitelná škoda. V současné době již přemýšlím o další výstavě, kterou bych ráda uspořádala u příležitosti 120. výročí naší knihovny. Toto jubileum sice připadne až na rok 2009, ale organizace takovéto události se nesmí nechat na poslední chvíli. Tak již dnes v hlavě spřádám, co všechno bude potřeba zařídit, například připravit grafické návrhy propagačních materiálů, propočítat předběžný rozpočet a také oslovit sponzory, kteří by nám pomohli tuto akci finančně zabezpečit. Práce až nad hlavu. Ale přesto se těším. V první řadě ale na návštěvníky, kteří jsou pro mě tou největší odměnou. Co říci na závěr? Přestože je tato práce velmi časově náročná a já si někdy při rovnání a lepení stovek fotografií říkám už dost, to stačí, ostatní si lenoší a já bych vlastně taky mohla, neudělám to. Lenošit? Snad až později.

Poznámka redakce:

Podařilo se nám získat dopis, který zaslal pan Dr. Josef Juza, ředitel Státního okresního archivu v Rychnově nad Kněžnou, na obecní úřad Mokré. Protože pro paní kronikářku Honsnejmanovou je: „Největším oceněním radost i pochvala lidí, obzvlášť těch, kteří tomuto řemeslu víc než rozumějí,“ jak sama řekla, připojujeme tento dopis na závěr článku:

Vážená paní starostko,

zdravím Vás a tímto způsobem sděluji svůj názor, opírající se o konkrétní poznání, na práci kronikářky Vaší obce, paní Dagmar Honsnejmanové. Kronikářka Vaší obce náleží svou prací kronikářky a naplňování jejího poslání k nejlepším v rychnovském regionu a domnívám se, že v některých činnostech slouží ostatním kronikářům jako vzor vztahu kronikářky ke své obci. Její výsledky vycházejí z přirozeného zájmu o dobrý výsledek nejen její činnosti, ale především obce Mokré samotné. Jmenovaná dala do pořádku kroniky a jiné písemné záznamy a dokumenty trvalé hodnoty, které byly její pečlivostí urovnány, svázány do knih a slouží v obecní knihovně čtenářské veřejnosti. Příkladná je i její činnost dopisovatelky do regionálních tiskovin. Vedle toho plní úlohu společenskou v obci pořádáním různých akcí, o kterých se ví v celém regionu . Dovolte, abych vyjádřil uspokojení nad činností kronikářky a vyjádřil poděkování. S úctou a pozdravem Dr. Josef Juza

MALÁ VRBKA: Zpracování konopí, lnu a později i bavlny pro potřeby odívání má tisíciletou tradici. U nás ji dokládají také nálezy z období Velkomoravské říše. Na předtkalcovské techniky – např. pletení na rámu, tkaní na destičce či karetkách, sloužící k výrobě oděvních doplňků navázalo – ruční tkaní na tkalcovském stavu a na dlouhé období se stalo jediným způsobem výroby látek. Po nástupu tovární výroby se počet tkalců snižoval a dnes ovládá práci na tkalcovském stavu jen úzký okruh lidí. Mezi ně patří také absolventka vysoké zemědělské školy ing. Hana Buchtelová z Malé Vrbky (Jihomoravský kraj), která v minulém roce přijala z rukou ministra kultury ocenění Nositel tradice lidových řemesel v oboru textil – ruční tkaní na tkalcovském stavu.

Tkalci se od konce 14. století sdružovali do cechů a až v polovině 18. století bylo tkalcovství prohlášeno svobodným povoláním. Tkaní látek pro vlastní potřebu – od hrubého plátna sloužícího na prostěradla, ručníky atd. přes jemnější na sukně, živůtky, zástěry až po nejjemnější na ženské sváteční košile či obřadní a sváteční plachty skončilo v 2. polovině 19. století. Jako doplňková podomácká výroba se udrželo zcela výjimečně, a to zejména v horských oblastech – u nás pak například na Horňácku, na pomezí Moravy a Slovenska.

Ze zahradní architektky tkadlenou

„Tkalcovský stav, který používám, má svou historii. Už jako vyřazený ho zakoupil můj pradědeček, který odešel do Ameriky za prací a vrátil se po 1. světové válce. Od čtyř let jsem pak při tkaní sledovala dědečka. Dlouhou dobu pracoval pro Ústředí lidové umělecké výroby (ÚLUV) a pod jeho rukama vznikaly polštáře, prostírky a další bytové doplňky. Já jsem se na stavu naučila pracovat až jako studentka gymnázia,“ vypráví nositelka titulu a dodává: „můj první výrobek – malá dečka, vznikl právě v tomto období. Tehdy jsem uměla jen základy a až během dalších let jsem do tajů tkalcovského řemesla pronikala stále hlouběji. Před nástupem na mateřskou dovolenou jsem pracovala v Technických službách ve Veselí nad Moravou a po mateřské jsem se v roce 1995 neměla kam vrátit, protože můj úsek byl zrušen. A tak bylo rozhodnuto. Mým zdrojem obživy se stane tkalcovský stav. Zpočátku jsem pár let dodávala výrobky do ÚLUVu, ale od poloviny devadesátých let pracuji na živnostenský list.“

Od ptáčků až po ubrusy

Kromě již zmíněného původního stavu má ing. Buchtelová ještě druhý, který je jeho kopií, ale má užší osnovu. Na něm se dají využít zbytky různobarevných přízí, které zůstávají při tkaní velkých kusů. Tak zde vznikají kouzelní ptáčci, rybičky, panenky, záložky do knih, obaly na skleničky na koštování vína, pouzdra na mobilní telefony či kabelky na doklady. Další sortiment představují oděvní doplňky – tašky a kabelky různých tvarů a velikostí, ale i kravaty, motýlci, náramky. Na stavu se dají tkát látky o maximální šíři 75 cm, a tak rozměrnější výrobky vznikají sešíváním těchto šířek. Mezi velké kusy patří kromě ubrusů i závěsy, přehozy na postele, ale i kompletní textilní vybavení pro evangelický kostel v Hrubé, vytvářené podle starých předloh, ale s nově vymyšlenými vzory. Zatím nejdražším výrobkem byl ubrus zhotovený na zakázku do Chorvatska – měl rozměry 300 x 150 cm. Zájemci o výrobky pak mohou vybírat podle své „kapsy“. Ty nejlevnější se dají pořídit i za 15 Kč, na větší je pak potřeba několik stokorun. Každý výtvor je však originálem, kterého se dotýkala lidská ruka, která mu vtiskla neopakovatelný výraz. To ho zcela odlišuje od továrních produktů.

Tradice přetavená pro potřeby dneška

Při tvorbě vychází ing. Buchtelová z tradiční lidové tkaniny zvané horňácká činovať. Ta představuje vrchol lidového tkalcovského projevu na Moravě, a to jak po technické stránce, tak i ve vzorech a barvách. Na výrobcích se můžeme setkat zejména s přírodními odstíny šedé, s černou, červenou, bílou, žlutou, modrou barvou a odstíny hnědé. „Na osnovu používám bavlnu, ke tkaní útku pak bavlnu nebo len a někdy i jutu, která nahrazuje dříve užívané konopí. Nákup surovin není bez problému, protože pro dodavatele je malé množství, které já potřebuji, nezajímavou zakázkou.“ Tkalcovství bylo dříve spíše chlapskou záležitostí, protože v zimě nemohli pracovat na poli, a tkaním si tak přivydělávali. Navíc bylo Horňácko vždy po zemědělské stránce chudým krajem. Ženy svým mužům pomáhaly tím, že na kolovrátku spřádaly nitě a potom zpracovávaly hotové plátno podle potřeby. Paní Haně Buchtelové při tkaní pomáhá celá rodina. „Manžel mně natahuje osnovu, protože tenhle úkon vyžaduje fyzickou sílu. A navíc se chystá vyrobit stav, který bych mohla používat při předváděcích akcích na jarmarcích nebo ve skanzenech. Syn mně zase pomáhá s přípravou materiálu a dcery už taje tkaní také zvládají,“ uzavírá spokojeně ing. Buchtelová.

Eva Veselá

V minulém roce se na náklady města a Ministerstva obrany ČR uskutečnila oprava válečného hřbitova v Písku, kde se pohřbívalo ještě po skončení druhé světové války. Je zde 352 samostatných hrobů a dvě velká hromadná pohřebiště. Na kompletní rekonstrukci čeká i písecký židovský hřbitov, který minulý rok v létě poničili vandalové. Opravy tohoto pietního místa by měly začít letos na jaře.

Důstojné místo pro vojáky obou světových válek

Na jihu Čech je několik válečných hřbitovů, kde jsou pohřbeni padlí vojáci různých národností z první i druhé světové války. Jeden z nich se nachází v Písku, který byl v minulosti sídlem 28. střeleckého a 11. pěšího pluku. Právě jejich příslušníci, kteří padli na bojištích 1. světové války nebo zemřeli na následky zranění, jsou pohřbeni na píseckém hřbitově. Po druhé světové válce zde byli pohřbeni také vojáci německé armády, jejich ostatky však německá organizace exhumovala a převezla jinam. Od šedesátých let minulého století hřbitov chátral a nárazově jej udržovala místní vojenská posádka, po odchodu vojáků z Písku v roce 2004 přešla správa hřbitova na město. Hřbitov s 350 samostatnými a dvěma hromadnými hroby převzalo město před třemi lety od armády ve velmi špatném stavu a nákladem téměř dva miliony korun (na financování oprav se podílelo město i ministerstvo obrany) ho uvedlo do důstojné podoby. Byla opravena kaple, udělaly se velké terénní úpravy a zasazeny nové kříže. Válečný hřbitov v Písku pro veřejnost otevřeli v listopadu minulého roku.

Zeď nezabrání vandalskému činu

I když na území Písku byly historicky dva židovské hřbitovy, dnes existuje už pouze jeden. Ten nalezneme necelé dva kilometry od centra, kousek za pražským předměstím. Byl založen v roce 1876 a poslední pohřeb se zde konal v roce 1942. Než nacisté Písek okupovali, žilo v něm na 300 Židů. Po válce se jich nevrátilo ani 20. Mezi pohřbenými zde byla např.i důvěrná přítelkyně hudebního skladatele Leoše Janáčka Kamila Stösslová, nebo básník Richard Weiner. Naprosto zdevastovaný židovský hřbitov byl pak upraven na počátku devadesátých let 20. století. Jeho nynější, téměř 5000 m2 velká plocha, je ohrazena zdí a za ní je dochováno asi 60 náhrobků s řadou podstavců. V létě minulého roku prošla médii zpráva, že zde neznámí vandalové způsobili značnou škodu, povalili celkem 23 náhrobků, z toho dva zcela rozbili na malé kousky a způsobili škodu ve výši 60 000 Kč. Městský portál oznámil, že s opravami židovského hřbitova a zásahy, které by měly zamezit dalšímu vandalizmu, se počítá na jaře letošního roku.

Mária Uhrinová

I když státní okresní archivy nemají metodické vedení kronikářů v popise své práce, najdeme na některých jejich webových stránkách řadu informací, které kronikářům mohou jejich činnost usnadnit.

Státní okresní archiv Semily

Kapitola Kronikářství přináší zmínky o dříve platných zákonných normách pro oblast kronikářství i o nově přijatém zákonu č. 132/2006 Sb., o kronikách. Píše se tu také o tom, že odměňování kronikářů je plně v rukou obecního (městského) zastupitelstva. Bez zajímavosti není ani tabulka potřebných pracovních úvazků kronikářů, kterou vydal v 90. letech referát kultury okresního úřadu v Semilech: do 500 obyvatel je to 2 až 3 hodiny týdně, nad 500 do 2 tisíc obyvatel pak 4 až 7 hodin týdně atd. Zajímavá je také informace o působení kronikářského sboru. Pod označením „Obecní kronikáři v okrese Semily“ se nachází přehled obcí okresu se jménem a adresou kronikáře. Pro kronikáře i badatele jsou tu „Obecní kroniky v okresním archivu“, které přinášejí přehled uložených kronik včetně časového rozsahu a fondu, v němž jsou umístěny. Pomůckou může být i „Digitalizace obecních kronik“. Představuje přehled CD nosičů, na nichž jsou uloženy převážně obecní kroniky, ale i kronika farní či jednotného zemědělského družstva nebo fotoalbum domů. Od konce roku 2004 probíhá totiž v okrese Semily projekt, jehož posláním je fotograficky zachytit podobu měst a obcí na přelomu tisíciletí. Zatím je na webu informace o šesti obcích (stav k 31. 12. 2006). Podrobnosti na http://www.archiv.semily.cz.

Státní okresní archiv Žďár nad Sázavou

Kapitola nazvaná Kroniky je dále členěna do několika oddílů. Po textu přednášky o obecních pečetích, znacích a praporech následuje „Metodika“ – pokyn k vedení kronik přinášející na deseti stránkách podrobné informace od druhu používaného papíru, rozměru listů, vazby, psacích prostředků přes grafickou stránku až po přehled platné legislativy a použitou literaturu. Své zájemce jistě najde i oddíl „Legislativa platná“, která přináší kromě zákona č. 132/2006 Sb. i sdělení Úřadu pro ochranu osobních údajů k otázce uvádění osobních údajů v kronice a jejich zpřístupňování. „Legislativa již historická a dříve používané tiskopisy“ nabízí zákonné normy od té nejstarší z roku 1920, ale i vzor jmenování obecního kronikáře, opomenuta není ani otázka letopiseckých komisí. Nejen pro badatele je tu oddíl „Soupisy kronik“ – jde o kroniky obecní, školní i farní. V závěru jsou umístěny odkazy na zajímavé webové stránky, které se věnují kronikářům, a také 11 obecních kronik publikovaných na webu. Výše zmíněné údaje najdete na http://home.tiscali.cz/sokazr/kroniky nebo http://home.tiscali.cz/sokazr/kroniky.

Státní okresní archiv Chrudim

Kronikář se tu může seznámit s „Projektem minimalizace rizik ztrát kronik v obcích okresu Chrudim“. O tom, jak se jeho cíle daří naplňovat, nám přislíbil informace letos na podzim ředitel SOkA v Chrudimi Mgr. Ivo Šulc. Oddíl „Metodická činnost v oblasti vedení obecních kronik“ se soustředí kromě zmíněného projektu také na zákonné normy – z roku 1920 a 2006, materiálně technickou stránku vedení kroniky, přináší vzor smlouvy obce s kronikářem, doporučené úvazky kronikářů, vzory dalších souvisejících dokumentů, informace o obsahu kroniky a závěrem pak zdroje informací pro kronikáře, možnosti jeho aktivit a použitou literaturu.

To vše najdou zájemci na http://www.soka-cr.cz/sluzby

 Eva Veselá

Jedním z měřítek kvality demokracie je to, jak odstraňuje bariéry přístupu ke kulturním statkům a umožňuje co nejrovnější přístup ke kultuře. Již podruhé se návštěvníků památek, kterým dal osud do vínku omezenou schopnost pohybu a orientace, dostává do rukou průvodce informující je o památkách, hradech, hradních zříceninách, zámcích, klášterech, kostelech, skanzenech, zahradách, židovských památkách a archeologických nalezištích, které jsou pro ně zcela, nebo alespoň částečně přístupné.

V průvodci uváděné památky mohou vozíčkáři, jimž především je průvodce určen, navštívit buď samostatně, nebo s pomocí rodinných příslušníků, asistence, přátel a známých. V případě vybraných kulturních památek ve správě NPÚ a národních kulturních památek se upozorňuje i na ty, které jsou v současné době pro vozíčkáře přechodně, či trvale nepřístupny (zřícenina hradu Žebrák). Průvodce s názvem „Jak dobýt hrad…“ se od prvního průvodce vydaného v roce 2004 značně liší. Především vzrostl počet vybraných a uváděných kulturních památek, jak z území hlavního města Prahy, tak z dalších krajů České republiky. Památky již nejsou řazeny abecedně. Rozčleněny jsou ve skupinách, dle krajů Čech, Moravy a Slezska seřazených abecedně, za prvním Hlavním městem Prahou. Autoři průvodce tentokrát, u jednotlivých historických objektů rezignovali na popis jejich historie. Tá je podrobně a dostatečně popsaná v nejrůznějších publikacích a brožurách dostupných přímo na navštívené památce, nebo v běžném knižným prodeji. Svůj důraz kladli na shromáždění co možná nejpřesnějších a nejspolehlivějších informací určených cílové skupině návštěvníků s omezenou schopností pohybu a orientace, především však vozíčkářům. Během roku 2007, kdy průvodce vznikal, byla většina z popsaných památek autory osobně navštívená, „prochozena“ a zhodnocena. Primárně byla sledována dostupnost památek ve správě Národního památkového ústavu a národních kulturních památek, za které má ústřední pracoviště Národního památkového ústavu odbornou odpovědnost.

V rámci hodnocení přístupnosti jednotlivých památkových objektů pro vozíčkáře byla téměř výhradně sledována přístupnost běžného mechanického vozíku, se kterým se manipuluje zcela jinak, než s elektrickým. Vlastník elektrického vozíku by měl mít navíc také možnost nabití baterií. Tato služba není prozatím pro vlastníky elektrických vozíků na památkách České republiky, pokud je mi známo, dostupná. Rozhodujícím kritériem pro uvedení památky do průvodce byla přítomnost bezbariérové toalety upravené pro vozíčkáře. Přístupnost toalety je totiž rozhodujícím kritériem pro výběr navštíveného místa. Je to zdánlivá banalita, ale vozíčkář radši oželí prohlídku expozice nacházející se v prvním patře, než možnost dostat se na WC. Pokud je památka uváděná v prvním „Seznamu …“ pro vozíčkáře bezbariérově nepřístupná a navíc v jejím areály nebyla instalována bezbariérová toaleta, nebyla již do průvodce „Jak dobýt hrad …“ zařazena. Do průvodce však byly zařazeny i méně dostupné památky, na kterých je instalována bezbariérová toaleta upravená pro vozíčkáře. I když jsou návštěvnické okruhy těchto památek pro vozíčkáře bez asistence a někdy i s asistencí hůř dostupné, či přímo nedostupné, v areály památky, na bezbariérově přístupných nádvořích, se během letní sezóny konají nejrůznější kulturní akce, kterých se vozíčkář může spolu s dalšími návštěvníky aktivně účastnit (Křivoklát, Zvíkov).

Při sestavování průvodce „Jak dobýt hrad…“ si autoři jasně uvědomovali, že v České republice je jen několik pro vozíčkáře zcela bezbariérově přístupných památek, jejichž bezbariérovost je daná umístěním průvodcovské trasy v místnostech přízemí (zámek Kozel), nebo získána instalováním výtahů (věž Staroměstské radnice v Praze, Anežský klášter v Praze, palác Kinských v Praze, pevnost Špilberk v Brně) či osobní schodišťové sedačky (zámek Kunín). Rovněž není mnoho těch památek, které jsou alespoň částečně přístupné pro vozíčkáře bez asistence (zámky Jaroměřice nad Rokytnou, Hradec u Nechanic, Rájec nad Svitavou, klášter Kladruby, zřícenina Točník). Návštěva většiny vyžaduje menší či větší pomoc asistence a doprovodu vozíčkáře. Proto je i průvodce „Jak dobýt hrad…“ koncipován jako popis památky z pohledu vozíčkáře. Hned v první větě se uvádí, zda je památka bezbariérová, částečně bezbariérová, nebo zda je zcela „bariérová“ a pro vozíčkáře těžce přístupná, nebo zcela nepřístupná. Následně je popisována trasa, po které se vozíčkář v případě návštěvy interiérů dané památky pohybuje. Uváděny jsou zcela bezbariérové části prohlídkové trasy. Upozorněno je na překážky na prohlídkové trase, které je možné s pomocí asistence, přátel, překonat, nebo, se souhlasem zprávy navštívené památky a za spolupráce průvodců, obejít. Zároveň jsou zde vyjmenovaná pro vozíčkáře zcela nepřístupné místa.

Kromě vlastní dostupnosti pro vozíčkáře si průvodce „Jak dobýt hrad…“ všímá další možnosti pro odpočinek, poučení i zábavu, které památka nabízí. Mohou je zajišťovat specializované lektorské oddělení a ateliéry, s předem připraveným programem pro děti, žáky a studenty, případně seniory, návštěvníky s poruchami sluchu, zraku a s mentálním postižením. Na většině památek jsou během letní sezóny, v případě celoročně přístupných památek po celý rok, pořádané, nejrůznější kulturní akce pro všechny věkové a zájmové skupiny. Autoři nesledují a nepopisují konkrétní akce s konkrétními termíny. Snaží se pouze načrtnou a přiblížit s čím vším se na popisované památce může návštěvník, nejenom vozíčkář, sejít, co se na ní během sezóny děje a z čeho je možné si vybírat. Konkrétní informace o jednotlivých akcích a termíny jsou uváděny jak na internetových stránkách konkrétní navštívené památky, tak na stránkách Národního památkového ústavu pokud je šéfredaktor stránek včas obdržel. Všechny v průvodci uváděné památky jsou dostupné autem. Na většině parkovišť zřízených v jejich bezprostřední blízkosti, na které průvodce upozorňuje, jsou také vyhrazena stání pro parkování vozů osob s omezenou schopností pohybu a orientace.

Obdobně jako první „Seznam…“ i průvodce „Jak dobýt hrad…“ přináší adresu, telefonní číslo a emailovou adresu každé z uváděných památek. Součástí průvodce „Jak dobýt hrad…“ měly být také kapitoly „Divadlo bez bariér. Hlavní město Praha“ a seznam „Užitečné odkazy pro osoby s omezenou schopností pohybu a orientace a jejich rodinné příslušníky, přátelé, asistenty a kamarády“. Obě kapitoly musely být z technických důvodů vynechány. Všem zájemcům je k dispozici jejich elektronická podoba umístěná na internetových stránkách Centra paraple, Aktivní život a NPÚ.

Vzhledem k tomu, že ne každý má možnost si vzít do ruky knihu a listovat, bude také text průvodce „Jak dobýt hrad…“ v průběhu ledna 2008 umístěn na internetových stránkách Národního památkového ústavu a tím dán k dispozici všem, kterým plně vyhovuje čtení elektronických textů. Průvodce „Jak dobýt hrad… není určen pouze návštěvníkům s omezenou schopností pohybu a orientace, jejich rodinám, asistentům, přátelům a známým, ale také správcům a vlastníkům památek. Vyjmenováním všech, nebo alespoň většiny bariér jsou upozorněni na ty, které nejsou neodstranitelné a nabádá je, pokud se jedná o překážky jakými jsou nejčastěji 1, 2 nebo 3 schody, k jejímu vhodnému odstranění, za pomoci některé z hodících se pomůcek pro zajištění bezbariérového přístupu. Průvodce „Jak dobýt hrad. Památky takřka bez bariér“ by nevznikl bez finanční podpory Ministerstva kultury České republiky, které rozhodnutím č. 12259/2007-ORNK poskytlo neinvestiční dotaci ze státního rozpočtu ČR na rok 2007 na řešení projektu s názvem „Seznam vybraných nemovitých kulturních památek přístupných pro návštěvníky s omezenou schopností pohybu a orientace“. Sestaven byl v Národním památkovém ústavu u příležitosti prohlášení roku 2007 Evropskou unií „Evropským rokem rovných příležitostí pro všechny - směrem ke spravedlivé společnosti“.

Autoři: Jančo, M. – Burešová, K. – Šefců, O. 2007: Vydal: Národní památkový ústav, ústřední pracoviště. Praha. ISBN 978-80-87104-09-5.

Máte li zájem o průvodce „Jak dobýt hrad. Památky takřka bez bariér“ – piště na adresu:

 Milan Jančo, Národní památkový ústav, ústřední pracoviště, Valdštejnské nám. 3, 118 01 Praha 1;

telefonujte na číslo: 257 010 251 nebo zašlete email na janco@up.npu.cz a průvodce Vám bude na Vámi udanou adresu odeslán.

Milan Jančo

Text průvodce "Jak dobýt hrad..." je dostupný i na www.npu.cz - Nároního památkového ústavu. http://www.npu.cz/prur/novin/?news[detail]=2675

http://www.npu.cz/prur/download/zprist/

RYCHNOV NAD KNĚŽNOU: – S letošním pětaosmdesátníkem, etnografem R. Zrůbkem vedl  nejen o Pelclově divadle rozhovor PhDr. Josef Krám:  Pane doktore, 1. února 2008 se otevře zrekonstruované Pelclovo divadlo. A to je dobrá příležitost k rozhovoru nejen o rychnovských divadelnících.

Takže in medias res – sáhnu do historie: První světské hry se hrály v Rychnově nad Kněžnou od poloviny 18. století, ale až po roce 1800 povolil slavný rychnovský magistrát libohercům hrát divadlo, ale s podmínkou, že proti nim nebude odůvodněné žaloby ohledně mravnosti, oděvu, osobních urážek a že nebudou svého povolání zanedbávat ani dluhů dělati.

R.  Zrůbek: Citujete přesně dobový dokument, a když už jste začal historií málem rozverně, byť pravdivě, přisadím si i já: Roku 1878 byl založen Stavební fond rychnovského gymnasia a jeho účel hned uvítali divadelní ochotníci uspořádáním zvláštního představení 7. ledna 1878. Plodná činnost divadelníků však byla sledována i c. k. cenzurou a ta v březnu 1878 zakázala Štolbovu hru Spiknutí v Podmazově pro „narážky na vládu a v posměch uvádění jejich orgánů“, to jsem citoval. Pojďme o rok dál, kdy prozatímní ředitel divadelního spolku František Drahoš svolal na 10. února 1879 ustavující schůzi Divadelní ochotnické jednoty Tyl v Rychnově nad Kněžnou, která se zařadila mezi významné místní kulturní organizace. Zájem o divadlo, a tím i návštěvnost se stále zvyšovaly a jméno rychnovského spolku získalo dobrý zvuk. Vzrost počet činných členů i členů jen přispívajících. Např. majitel panství hrabě Zdeněk Libštejnský-Krakowský z Kolowrat, uvědomělý vlastenec a rovněž dramatický spisovatel poukázal spolkové pokladně první příspěvek ve výši 20 zlatých.

J. Krám: Dne 24. dubna 1879 k 25. výročí sňatku Jeho Veličenstva císaře Františka Josefa byla v Rychnově uspořádána slavnost, pro niž napsal projev páter Jan Urban a Jan Nykysa ho přednesl. Cituju dobový pramen: Po hymně se okolo mocnářovy busty shromáždili pěvci a družičky, za mlhavou oponou byl sestaven živý obraz. Císař pak spolku poděkoval prostřednictvím okresního hejtmanství a téhož roku byl ve městě založen Spolek pro výstavbu Pelclova domu.

 R.  Zrůbek:To je pravda, nejprve byl zvolen užší podvýbor Divadelní ochotnické jednoty Tyl, který měl na starosti zlepšení a zvětšení divadelních místností v hostinci U Labutě – tehdejší Labuť byla šikmo naproti nynějšímu hotelu směrem k mostu. Pro přibývající publikum už zde byl krajní nedostatek místa. Za předsednictví vrchnostenského lesmistra Antonína Melichara však podvýbor v jednání U Labutě ani v záloženském domě na Starém náměstí neuspěl. Jeden z návrhů byl zřídit loterii ve prospěch stavby vlastní divadelní budovy po vzoru jiných měst nebo kulturního domu s širším využitím. O rok později byl na návrh profesora Vorlíčka a Jana Nykysy založen rezervní fond, do něhož na vybudování samostatné divadelní budovy plynulo z každého představení a jiných podniků vždy 10 procent z hrubého příjmu. Členové spolku se zavázali získat po místních hostincích tzv. karetné, nebo alespoň nějaký podíl ze hry, ale měšťanstva zůstalo k podpoře divadelníků většinou lhostejné.

J. Krám: V roce 1880 byl v Rychnově založen Spolek pro výstavbu Pelclova domu, tyláci se přihlásili za přispívajícího člena a ještě s větším nadšením se dali do práce. V průběhu roku 1882 vypravili 13 představení a troufli si dokonce i na Prodanou nevěstu.

 R.  Zrůbek: To máte pravdu. Především díly iniciativě místních vysokoškolských studentů byla vybrána a nacvičena venkovským souborem Smetanova Prodaná nevěsta, navíc věc mimořádně náročná. Pro amatéry to byl odvážný pokus, ale pod vedením profesora Josefa Vycpálka byla všechna představení mimořádně zdařilá. Místní dámský pěvecký sbor Ozvěna, mužský pěvecký sbor, hudebníci z místa i okolí se poctivě zapojili do práce.

J. Krám: Pro roli Mařenky byla získána operní pěvkyně Božena Rubešová, tehdy už primadona (jak se ve staré literatuře píše) inšprucké opery. Snad malý detail – původem byla Rychnovačka

R.  Zrůbek: To doplním –  kromě honoráře 5 dukátů jí byl předán vavřínový věnec, na jehož stuze byl vyzlacený nápis „Upomínkou na Prodanou nevěstu v Rychnově nad Kněžnou 16. 9. 1882“. Roli Kecala zpíval studující techniky Vilém Kožušníček, Jeníka František Šifner, principála nejlepší z místních ochotníků Jan Nykysa, Míchu Karel Koun a Indiánem byl Antonín Kopecký. Profesor Vycpálek dbal, aby i kroje byly původní, a proto je opatřil z Plzeňska. Premiéra se konala 15. září 1882, opakovalo se hned následující den v Dobrušce. Čistý výnos z rychnovského představení 95 zlatých 37 krejcarů byl věnován na postavení Pelclova domu.

J. Krám: Když v květnu 1884 Bedřich Smetana zemřel, vydal Tyl smuteční pozvánky na 27. května v 10 hodin dopoledne, kdy se konalo za zesnulého slavné requiem v kostele Nejsvětější Trojice. Účastni byli představitelé města, spolků i korporací a členové Tyla stáli čestnou stráž u katafalku.

R.  Zrůbek:  Pravda a postupme dál. V roce 1886 uspořádal Tyl U Labutě druhý národní ples a jako půlnoční scéna byly předvedeny selské dožínky, sepsané profesorem Voborníkem, a dosud neznámé lidové tance, sesbírané Josefem Vycpálkem.

J. Krám: Protože s majitelem sálu hostince U Labutě docházelo k různicím, pokoušeli se tyláci nalézt pro divadlo jiné přístřeší. Vyjednávali s panem Puchweinem, majitelem hostince na Starém náměstí (nyní samoobsluha), o zřízení jeviště a zároveň se sousedem Fischerem o postavení stálého jeviště na dvoře jeho domu. Když k tomu nedošlo, obrátili se na Spolek pro postavení Pelclova domu, zda by bylo možné uvažovat o stavbě divadelní budovy.

R.  Zrůbek: V březnu 1887 dostali divadelníci ze sálu U Labutě výpověď. Museli se vystěhovat a činnost byla zastavena. Ale už na podzim uznalo okresní hejtmanství sál u Puchweinů za způsobilý k divadelním hrám a ochotníci tu hned za 900 zlatých postavili nové jeviště a chystali se na zimní sezonu s Tylovou hrou Jiříkovo vidění, ke které maloval kulisy místní malíř Novotný. Zahájení na novém jevišti proběhlo 26. prosince 1887 hrou Ladislava Stroupežnického V panském čeledníku.

J. Krám:  Přejděme k roku 1892. To ochotníci nacvičili dvanáct představení a v rámci oslav 300. výročí narození Jana Ámose Komenského sehráli mimo živý obraz k této události novinku F. X. Svobody „Směry života“. Poté společně s Josefem Vycpálkem a učitelem Divišem vypravili Blodkovu operu „V studni“. Představení, původně stanovené na letní sezonu, se ale muselo pro úmorná vedra posouvat a nakonec se hrálo až o Vánocích. Pane doktore, dovolte odbočku: Když komunisté nechali zrušit i hřbitov u kaple Proměnění Páně – teď tu je park, zmizely mnohé vzácné náhrobky, např. litinový z roku 1866 s motivem zmrtvýchvstání, ale i kamenné a litinové z 2. poloviny 19. století. Zůstal jen pomník obětem prusko-rakouské války 1866 a čtyři náhrobní desky vedle bočního vchodu. Jediný čitelný text na nich je z roku 1656. Ale proč to vzpomínám – on zmizel i hrob Anny Volkové.

R.  Zrůbek: Vím, na koho narážíte – na pozdní lásku Jana Nerudy. Na divadelních prknech se totiž tenkrát poněkolikáté velmi dobře uváděla tehdy mladičká Anna Volková. Ta – podle vyprávění dávných pamětníků – zůstala tylákům po celý život věrná. Měla se osobně blízce znát s básníkem Janem Nerudou a šeptalo se o jeho návštěvě Rychnova… Snad jsem neprozradil moc, ale zcela jisté bylo 15. listopadu 1891 uvedení Nerudovy tříaktové veselohry Žena miluje srdnatost.

J. Krám:  Vraťme se k Pelcovou divadlu. V lednu 1896 dostali ochotníci tříměsíční výpověď ze sálu pana Puchweina. K překvapivě příznivému obratu došlo, když se Občanská záložna rozhodla věnovat své finanční přebytky na stavbu velkého domu, v jehož předním traktu by byly úřadovny, byty a zadní samostatná část se sálem a jevištěm by sloužila kulturním účelům. Jistě všechno ovlivnili tyláci jako byli Vostřebal a Říha, zasedající v představenstvu peněžního ústavu.

R.  Zrůbek: Ano, je to tak. Bylo rozhodnuto, že velký sál s jevištěm ponese název Pelclovo divadlo, a divadelníci zatím hostovali v sále U Labutě v představení 25. března 1896 se Štolbovou hrou Vodní družstvo. Na výboru spolku bylo, aby zajistil vybavení budoucího nového jeviště. O návrh byl požádán akademický malíř Romuald Skála z Prahy, který pracoval pro Národní divadlo. Truhlářské práce byly svěřeny místnímu živnostníku Aloisu Vycpálkovi a Josefu Podstránskému, zámečnické práce panu Tomasovi. Mistr Skála vypracoval podrobný rozpočet na šest scénických výprav, akademický sochař František Hergesel z Prahy vyzdobil vestibul, strop i stěny sálu štukem i zlacením a nad jeviště vymodeloval alegorický vlys s reliéfním portrétem rychnovského rodáka Františka Martina Pelcla se dvěma postavami. Pokud uvedu historický pramen, pak tedy po levé straně zrak do mlhavé dáli upírá mužná postava Historie, v levici držíc desku a v pravici rydlo; po pravé straně lehounkou rouškou zahalena jest Thalie, držíc v pravé ruce symbolickou masku a levici v nadšení zvedajíc.

J. Krám: Zajímavý a charakteristický citát, to ano. Dovolte, abychom se obrátili k původním oponám. Tu hlavní namaloval c. k. podmaršálek Emanuel Salomon svobodný pán Friedberg-Mirohorský na základě zkušeností z divadel v Táboře a v Chrudimi. Námětem té rychnovské byl příchod Slovanů do naší vlasti se symbolikou jejich náboženství, umění a způsoby obživy.

R.  Zrůbek: Počátkem roku 1897 byla objednána ještě druhá opona u akademického malíře Skály v Praze, která znázorňovala rozevřený červený baldachýn podle vzoru Národního divadla. Jevištní prostor se otevíral do šíře 7,5 m, výšky 5,30 m a do hloubky 7,5 m, provaziště s posuvnými kladkami pro dekorace dosahovalo 10,6 m výšky. Za toto zařízení bylo zaplaceno firmě Fořt a Boháček do Prahy 105 zlatých. Na rampu bylo osazeno 16 lamp a v sufitech 25. Stavitelem celého objektu, zvaného Národní dům, byl Josef Plesnivý z Hradce Králové. Autorem plánů byl rychnovský Josef Štauber.

J. Krám:  Veřejnost se otevření kulturního stánku dočkala na svátek svatého Václava v roce 1897. To se poprvé zvedla slavnostní opona před premiérou tragédie Dva světy. Zahajovací ódu napsal Dobroslav Krejčí a po uvítání hostů ředitelem spolku Karlem Michálkem se objevil živý obraz Hold Tylovi, podkreslený písní Kde domov můj.

R.  Zrůbek: Dovolte drobné doplnění. O otevření Pelclova divadla referoval místní Posel z Podhoří o pár dní později slovy: „Ku konci proslovu vyhrnula se opona druhá a obecenstvu se objevil úchvatný živý obraz, komponovaný režisérem Rudolfem Vostřebalem. Po přestávce sehrány Dva světy, hra o pěti jednáních od Jana Ladeckého. Kus tento byl poctěn Náprstkovou cenou a byl vícekrát provozován na Národním divadle v Praze.“

J. Krám: S dovolením bych se vrátil k oponě a jejímu autorovi. Ono by se na to nejspíš zapomnělo…

R.  Zrůbek: To nejspíš ano. Hlavní oponu namaloval, jak už víme, Friedberg-Mirohorský. Co o něm víme? Narodil se 18. ledna 1829 v Praze, na otcovo přání se musel věnovat vojenské dráze, kde dosáhl hodnosti polního podmaršála. Jeho touhou však bylo malířství, a proto ho najdeme mezi žáky Antonína Mánesa a Josefa Kadlíka. Obrazy s výjevy bitev, portréty, kresby a jiné vystavoval např. v Praze na Národopisné výstavě českoslovanské roku 1895. Byl zručným ilustrátorem Květů, Humoristických listů, Světozoru, Zlaté Prahy a Ruchu i autorem cyklů básní a lidových písní. Zabýval se beletrií, dramatickou tvorbou, překládal z francouzštiny, italštiny a němčiny.

J. Krám:  … a divadelní oddělení Národního muzea v Praze uchovává bohatou korespondenci i náčrty opony pro rychnovské divadlo. V polovině 20. století tehdejší vedení Osvětového domu, dříve Národního domu, dalo obě spouštěcí opony svěsit. Později se je podařilo zachránit a uložit v Okresním muzeu Orlických hor v Rychnově nad Kněžnou.

R.  Zrůbek: Ocituji vám o stejné oponě ještě z Památníku divadelní jednoty Tyl v Rychnově nad Kněžnou, vydaného roku 1902: „V popředí opony zastoupeny dobře volenými karakteristickými figurami rolnictví i rybářství, lesnictví i hornictví, řemesla i domácnost, v pozadí pak na návrší v ladné skupině zříš musy českých uměn.“

J. Krám: To je hezké. My jsme v Rychnově, a tak si zkusme obraz této opony porovnat s Poláčkovým podáním v Okresním městě: Na oponě byly velmi pestrými a určitými barvami vymalovány výjevy ze života starých Slovanů. Jeden Slovan v úboru havíře právě vylézal z jámy s rozsvíceným kahanem. Na okraji opony ořezával vinař révový keř. Baculaté děcko se snažilo dosáhnouti hroznu. Malíř s velkou rozhodností vymaloval pahorek, na němž tančily dívky, oděné v jemné řízy, kolem hliněné modly. Stařec s načechraným vousem hrál jim k tomu na varyto. Byly to důkladné obrazy, malíř nevynechal žádnou podrobnost.

R.  Zrůbek: Typický Karel Poláček, jen co je pravda. My přejdeme k roku 1902, to bylo v Národním domě zřízeno namísto petrolejového osvětlení acetylenové. Josef Říha v nedatované poznámce upřesnil, že osvětlení sálu a jeviště čítalo 84 plamenů a že se za 1 a půl hodiny spotřebovalo 10 kg karbidu, tj. 3000 litrů plynu, a že když stál 1 kg karbidu 20 krejcarů, přišel jeden plamen za hodinu na 1,5 krejcaru. Asi byste se zeptal, odkdy tu bylo elektrické osvětlení. Nuže od roku 1910, i když první městské osvětlení je z roku 1905, kdy byla zřízena městská elektrárna, co stávala vlevo před Chaloupkami. Dokončím myšlenku: 20. května 1914 tu poprvé promítal biograf. Ale to znáte z Poláčka, když už jste ho vzpomněl.

J. Krám:  Na scéně Pelclova divadla od té doby vystoupila řada vynikajících umělců a hudebních těles.

R.  Zrůbek: Ano, bylo jich hodně, tak jen namátkou: Česká fiharmonie 1902, Jan Kubelík 1899, Jakub Seifert 1898, František Ondříček 1909, Václav Vydra 1904, Terezie Brzková 1904, Eduard Kohout 1952, Jaroslav Vojta, Olga Scheinpflugová a Bedřich Karen 1941, Josef Skupa 1935, Zita Kabátová, Adina Mandlová, Vlastimil Beneš, Jiří Plachý, Mařenka Zieglerová a Zdeňka Sulanová. Díváte se trochu nechápavě – vy asi nevíte, kdo byla Zdeňka Sulanová? To byste musel znát slavný film z roku 1940 Madla zpívá Evropě, v němž vytvořila hlavní roli. A asi nevíte, že si tu zahrála po boku devítileté Jiřiny Bohdalové.

J. Krám:  Díky za poučení, tak snad jen připomenu událost o rok pozdější: 14. června 1941 sehrálo rychnovské „Sdružení mladých ochotníků D-106“ hru Manon Lescaut a přítomen byl i její autor Vítězslav Nezval. Tak si jen říkám, že se už málem zapomnělo na ustavující schůzi divadelního spolku Tyl. Konala se 10. února 1879. Z její kroniky pro vás vybírám snímek z roku 1907, to tyláci dávali Soud rychnovských konšelů.

Pozn. redakce: Josef Krám sepisoval tento virtuální rozhovor z toho, co od dr. R. Zrůbka (který byl  toho času nemocný) našel v jeho nevydaném 58stránkovém rukopise.

 Při své návštěvě Pardubického kraje v květnu minulého roku oznámil ministr kultury Václav Jehlička rozhodnutí převést Soubor lidových staveb Vysočina k 1. lednu 2008 z vlastnictví státu na Pardubický kraj. Současným správcem skanzenu je Národní památkový ústav, územní odborné pracoviště v Pardubicích. Pardubický kraj požádal o převod skanzenu, protože má jinou představu o způsobu jeho provozování a využití.  K 1. lednu 2008 však ke změně nedošlo.

Na důvody jsem se zeptala krajského radního pro oblast cestovního ruchu Bc. Miloslava Macely:

Myslíte si, že  převod bude realizován v pozdější době?

„Aby k plánovanému převodu ze státu mohlo dojít, musí nejprve Národní památkový ústav prohlásit Soubor lidových staveb Vysočina za tzv. nepotřebný majetek. A k tomu podle mých informací zatím nedošlo. Hledá se také mechanismus, jak převést skanzen na kraj včetně finančních prostředků, které stát dosud vynakládal jako příspěvek na provoz. Pardubický kraj má samozřejmě na převodu i nadále eminentní zájem a jsme ochotni soubor staveb převzít i v průběhu roku.

V čem se péče o skanzen a jeho návštěvníky zlepší pokud bude zřizovatelem Pardubický kraj?

Skanzen na Veselém kopci (část Souboru lidových staveb Vysočina – pozn. redakce) je nejnavštěvovanější památkou Pardubického kraje. Hlavní změna by spočívala  v tom,  že se kraj jako zřizovatel bude ke skanzenu chovat jako k nejnavštěvovanější památce. Tzv., že zajistíme dostatečné finanční prostředky na propagaci, na jazykové vybavení průvodců a podobně. A hlavně, že veškeré výnosy ze vstupného a dalších aktivit zůstanou v organizaci. Skanzenu se navíc otevře možnost čerpání finančních prostředků z Evropských fondů (z Regionálního operačního programu, oblast cestovního ruchu). Takto získané finance by pomohly např. vyřešit velkou bolest – parkování. Ve spolupráci s městem Hlinskem plánujeme propojení s lokalitou Betlém v Hlinsku. Co se týče společných akcí, tak první «vlaštovkou» by měly být «Dny Pardubického kraje», které se na Veselém kopci uskuteční v sobotu 6. září 2008“.

S podobnou otázkou - zda bude usilovat Ústecký kraj o získání skanzenu v Zubrnicích (posud ve správě územního odborného pracoviště Národního památkového ústavu v Ústí nad Labem), jsem se obrátila na Ing. Pavla Koudu, krajského radního pro kulturu a na náměstka hejtmana Olomouckého kraje Ing. Pavla Horáka ohledně skanzenu v Příkazech.

Kouda: „Zatím jsme o alternativě převzetí Muzea lidové architektury v Zubrnicích neuvažovali. Skanzen je plně funkční pod současným zřizovatelem a není důvodu zasahovat do zřizovatelských funkcí. Pouze v případě, že by se projevily problémy s posláním tohoto zařízení, potom by bylo nutné hledat vhodnějšího zřizovatele“.

Horák: „Olomoucký kraj neusiluje o získání skanzenu v Příkazech. Skanzen je v současné době spravován Národním památkovým ústavem, územním odborným pracovištěm v Olomouci (NPÚ). Obecně je nutno v této souvislosti říci, že současný stav, kdy NPÚ spravuje hrady, zámky a případně i skanzeny, není ideální. V případě všech těchto objektů se nejedná pouze o jejich údržbu, ale také o prezentování kulturních hodnot a realizaci kulturních akcí. Tento typ činnosti výrazně překračuje zaměření památkového ústavu, který není již jen vzhledem k personálnímu obsazení schopen nijak výrazně ovlivňovat zaměření činnosti jednotlivých zařízení. Tento stav se může změnit jen systémovými změnami, odtržením těchto objektů od NPÚ s následným vznikem nové zřizovatelské organizace, případně i převedením do působnosti krajů, ale jen za předpokladu, že by byl tento převod provázen i odpovídajícími rozpočtovými opatřeními“.

Děkuji Eva Veselá

Sedm partnerů (neziskových organizací, obcí a měst), mezi nimiž jsou Villa Nova v Uhřínově pod Deštnou, Sdružení Splav, obce Deštné v Orlických horách a Skuhrov nad Bělou spolu s městem Rokytnice v Orlických horách, realizují za pomoci tzv. norských fondů projekt s názvem Krajina paměti. Jedná se o 21 konkrétních aktivit, mezi nimiž je dokončení skanzenu středověké vesnice v Uhřínově pod Deštnou, kam jen za loňský rok zavítalo 14 800 návštěvníků, z toho 4000 v organizovaných skupinách.

Cizinců bylo necelých 10 %. Středisko experimentální archeologie Villa Nova v Uhřínově pod Deštnou začalo pracovat v roce 1992, oficiálně pak rok poté, registrováno bylo 1994, když předtím působilo pod hlavičkou Domu dětí a mládeže Rychnov nad Kněžnou. V tomto skanzenu, v němž je na ploše sedmi hektarů šest větších objektů a řada malých, postupně vznikly roubená i pletená zemnice, kovárna, hrnčířská dílna, keramické pece a pec metalurgická, kovárna, hospodářské přístřešky, stodola, kruhový přístřešek pro zvířata, nové velké oplocení pro ovce a kozy i sad. Zajímavé je, že tu mají pole na rozloze 300 metrů čtverečních, které loni poprvé místo rytí skoro hodinu orali hákem, taženým koněm; pro všechny to byl velice silný zážitek. Loni se v tomto skanzenu stavěla replika středověkého domu ze 13. století, vykopaného v lokalitě Bystřec u Vyškova, která byla letos dokončena. Letos se pozornost obrátí k tzv. dýmnému provozu za pomoci dýmníku, vymazaného hlínou (moderně bychom řekli digestoře) a malé pícce. Ta první replika je dvouprostorový jednoduchý nadzemní objekt s pilířovou konstrukcí, obytnou jizbou 4 x 3 metry a komorou 2 x 3 metry, dokládající cestu mezi jednoprostorovým a dvouprostorovým domem k tříprostorovému domu. „Po víc než šest let se tu v rámci mezinárodní výměnné studentské služby European Worldcamp Service (EWS) střídají dobrovolníci, mj. z Belgie, Francie, Německa a Turecka, Zakarpatské Ukrajiny a USA. Probíhal tu desetidenní česko-francouzsko-polsko-slovenský tábor pro 27 mladých lidí,“ dodal ředitel skanzenu Bohumír Dragoun, který se jednání také účastnil (na snímku s Kateřinou Holmovou z Euroregionu Glacensis). Muzeum archeologického experimentu, fungující od předloňských prázdnin v sousedství skanzenu středověké vesnice Villa Nova, vzniklo postupnou rekonstrukcí bývalé německé školy v Uhřínově pod Deštnou, místní části obce Liberk v Orlických horách. Tu má Villa Nova pronajatou na 30 let od obce za údržbu. Vybudování muzea po stavební stránce přišlo na 400 tisíc korun, sponzorsky se na něm podílel Královéhradecký kraj a na vytvoření expozice také japonská Tadešiho nadace. Ve třech přízemních místnostech muzea, na ploše 70 metrů čtverečních, kde byly vybudovány nové rozvody elektřiny, vody a ústřední topení, se návštěvníci názorně seznamují (mohou vyzkoušet) např. s tkaním na primitivním středověkém stavu či s mletím obilí pomocí primitivního mlýnského kamene. To vše zapadá do čtyřhodinového programu neformálního projektového vyučování Okno do minulosti, vhodného pro žáky 6. a 7. tříd základních škol a do něhož se ročně zapojuje víc než 3000 dětí. V programu si děti vyzkoušejí různé techniky a mj. sledují, jak vypadá vypalování v keramické peci, a dokonce si upečou placky. Připomeňme ještě úspěšnou rekonstrukci kolomazné pece na výrobu dehtu; šlo o dvouplášťovou kruhovitou stavbu o průměru 2 m a výšce 1,2 m, s vnitřním pláštěm z hliněné mazanice a vnějším z kamení. Tento experiment se uskutečnil ve spolupráci s Okresním muzeem Orlických hor v Rychnově nad Kněžnou, Památkovým ústavem archeologické péče středních Čech v Praze a Západočeským muzeem v Plzni. Z drobných staveb tu najdeme prostičký kruhový chlívek pro zimní ustájení koz s centrálním sloupem, do kterého se zapírají krokve a latě, postavený na základě paralely etnografických nálezů z Rumunska. Josef Krám