Olomoucký kraj

LITOVEL: (10 tisíc obyv.) V budově bývalé městské střelnice u řeky Moravy stojí muzeum. Od roku 2004 má podobu organizační složky města. Kromě klasických muzejních činností přináší i další kulturně výchovné aktivity.

Počátky zdejšího muzejnictví spadají do devadesátých let 19. století, kdy byl v Litovli ustaven Národopisný odbor, který v roce 1900 nahradila Místopisná komise městské rady.

Ta se v roce 1906 změnila na Krajinskou muzejní společnost, pod níž přešla správa muzea. U počátku těchto snah stál MUDr. Jan Smyčka, jenž byl velkým sběratelem. Jeho sbírky se staly základem muzejního fondu archeologie. Muzeum se během času několikrát stěhovalo, ale do současných prostor se přemístilo již v roce 1919. O rok později převzalo péči o muzeum a archiv město Litovel. Sbírkový fond se zaměřil zejména na archeologii, numismatiku, národopis, jistě zajímavý byl i soubor 4301 kramářských písní, z nichž nejstarší pocházela z roku 1681. Krajinská muzejní společnost zakoupila v roce 1911 i krápníkové jeskyně v nedaleké Mladči. V padesátých letech bylo město nuceno předat objekt i sbírky do správy Okresního národního výboru v Litovli (ONV). Poté, co tu byl ONV zrušen, přešlo celé muzeum do správy Vlastivědného ústavu v Olomouci (VÚO) a stalo se jeho pobočkou.

Na počátku šedesátých let minulého století se tak veškeré sbírkové fondy přesunuly z Litovle do Olomouce. V roce 1991, na základě zákona o majetku obcí, vyzvalo město Litovel VÚO k vrácení sbírek i objektu. Podařilo se získat zpět pouze budovu. Jednání o sbírkách probíhala během 90. let několikrát, ale pokaždé bez úspěchu. V lednu 1999 došlo k uzavření litovelské pobočky muzea a ani v roce 2002 ji Vlastivědné muzeum v Olomouci (dříve VÚO), jehož zřizovatelem se stal Olomoucký kraj, nemělo zájem znovu provozovat. Také sbírkové předměty nebyly navráceny.

Jak se znovu rodí muzeum

Stav navrácené budovy bývalé městské střelnice, postavené v první čtvrtině 19. století, byl velice špatný, navíc se na něm podepsaly i povodně, které Litovel postihly v létě 1997. Nezbytná celková rekonstrukce proběhla ve dvou etapách. Původní střelnici dnes připomíná domovní znak v průčelí muzejní budovy. Depozitář, který nyní muzeum užívá, je umístěn v sousední budově. Na jeho modernizaci se snaží muzejníci zajistit potřebné finanční prostředky. Město Litovel se své muzejní instituce nechtělo vzdát, a tak zastupitelstvo schválilo počátkem roku 2004 zřizovací listinu muzea. Jen díky velkému pracovnímu nasazení se jej podařilo 11. září 2004 slavnostně otevřít. První návštěvníci se tehdy seznámili s dokumentací o řádění přírodních živlů v Litovli – o tornádu a povodních. V únoru 2005 pak byla zpřístupněna stálá expozice Litovelská řemesla 1. poloviny 20. století. V jednotlivých odděleních jsou představena nejrůznější řemesla i s příslušnými nástroji a komentářem. Řadu předmětů zapůjčili či darovali občané z Litovle a z okolí. Expozici během roku vždy doplňuje několik výstav – např. v roce 2005 se sjeli sběratelé z celé republiky na výstavu nazvanou „Ořezávátka, tužky a mazací pryže“. Další se zaměřují na historii i současnost Litovle a blízkého regionu, zájmovou a spolkovou činnost, významná výročí apod. Velký úspěch slavily např. „120 let železnice Červenka – Litovel“ a „Letem pivním světem“. Letos připravilo muzeum mimo jiné i výstavu věnovanou letopočtům v našich dějinách končících číslicí osm. Ve stálé expozici se každoročně o Vánocích na Štěpána pořádá akce Oživlá řemesla, na níž krajkářky, dráteníci, tkalci, ševci předvádějí téměř zapomenuté, dříve běžné dovednosti. Všechny práce spojené s přípravou výstav, sbírkovým fondem, dalšími aktivitami a provozem zajišťují čtyři pracovníci. Navíc o víkendech muzeum funguje i jako informační středisko. Letošní rozpočet je ve výši 1 milion 500 tisíc Kč, z toho na nákup sbírkových předmětů půjde 40 tisíc Kč. V současné době má muzeum kolem 900 sbírkových předmětů dokumentujících zejména vývoj řemesel a 15 „nejcennějších“ z nich je zapsáno v Centrální evidenci sbírek, vedené na ministerstvu kultury. Ve městě dodnes působí továrna, která jako jediná v České republice do dnešních dnů vyrábí gramofonové přístroje, a tak muzeum zvažuje stálou expozici věnovanou například klasickým vinylům a gramofonům ještě dále rozšířit. Muzejní společnost Krajinská muzejní společnost působila v Litovli po celou dobu 1. republiky a měla přes 200 členů. Její činnost skončila násilně v roce 1942 a po 2. světové válce zanikla úplně. V březnu 2004 byla založena Muzejní společnost

Litovelska jako občanské sdružení, jehož cílem je seznamovat občany s historií města a okolí, podílet se na sbírkové činnosti a spolupracovat s litovelským muzeem. Pořádá přednášky, věnuje se propagační a publikační činnosti, průvodcovské službě a organizuje tematické zájezdy. V současné době má přes 30 členů a také nemálo sympatizantů. Zájem projevují všechny věkové kategorie, nejmladšímu příznivci je 10 let. Členský příspěvek činí na rok 100 Kč, pro studenty 50 Kč.

 Eva Veselá

Ve dnech 14. až 17. května 2008 se na výročním zasedání Evropského muzejního fóra v irském Dublinu rozhodovalo, která instituce ze sedmi desítek přihlášených muzeí a galerií obdrží letos Cenu pro Evropské muzeum roku – The European Museum of the Year Award (EMYA). Jako jediný český reprezentant se do finálového klání zařadilo Arcidiecézní muzeum Olomouc. I když titul nezískalo, již účast na takto reprezentativním fóru svědčí o tom, že patří k evropské elitě.

Českým finalistou bylo Arcidiecézní muzeum Olomouc

V soutěži, vyhlašované Radou Evropy od roku 1977, se v letošním užším výběru objevilo naše Arcidiecézní muzeum Olomouc (AMO). Jedním z impulzů ke vzniku tohoto duchovně sakrálního muzea, které svým charakterem a funkcí nemá doposud v českých zemích obdoby, byla návštěva papeže Jana Pavla II. na Moravě v roce 1995. AMO vzniklo v roce 1998 coby součást Muzea umění (MU) Olomouc, t. č. příspěvkové organizace města, a je unikátním společným projektem právě MU, olomouckého arcibiskupství a českého státu. Celkově si jeho zřízení vyžádalo 270 milionů korun, z větší části je investoval český stát prostřednictvím MK ČR, další finanční prostředky poskytl Olomoucký kraj. Expozice, která byla otevřena v červnu 2006, sídlí ve zrekonstruovaných prostorách někdejšího Přemyslovského hradu a představuje přes 300 děl od románského slohu po baroko včetně slavné Šternberské madony či kočáru biskupa Troyera.

Muzeum kromě stálé expozice pořádá i krátkodobé výstavy a doprovodné akce. Velkou pozornost věnuje i lektorské činnosti pro všechny typy škol. Právě charakter těchto aktivit evropské porotce nejvíce zaujal. Historik umění Ondřej Jakubec, který AMO v Dublinu zastupoval, upřesňuje: „Soutěž pro nás začala už vloni. Naše muzeum navštívil komisař, který hodnotil především služby pro veřejnost. Ve stejném duchu probíhalo i dublinské finále. Odborná porota kladla největší důraz na míru vstřícnosti vůči návštěvníkovi, rozsah, kvalitu a přátelskost nabízených služeb.“   

Setkání podle něj probíhalo ve velmi přátelské atmosféře a Jakubec rovněž informoval o navázaných kontaktech a možné spolupráci například s oceněným utrechtským muzeem nebo kolegy ze Slovinska. Olomoucké muzeum v irském Dublinu získalo certifikát, který výslovně oceňuje výjimečnou kvalitu muzea i jeho sbírek. Pavel Zatloukal, ředitel Muzea umění Olomouc, které AMO spravuje, zhodnotil účinkování olomouckého muzea v soutěži takto: „Některá z hlavních cen by nás samozřejmě velice potěšila, ale přesto jsme spokojení. Postup do finále je pro nás potěšující, protože důležitým hlediskem výběru byla tzv. public quality, tedy způsob, jak vychází muzeum vstříc návštěvníkům a jejich požadavkům, a tady jsem zaujali. Pozitivní hodnocení Evropského muzejního fóra zvyšuje náš kredit v celostátním i v evropském kontextu. Navíc díky kontaktům s evropskou špičkou získáváme nové zkušenosti, inspiraci a směr k dalšímu zlepšování."

Že je Arcidiecézní muzeum v Olomouci výjimečnou institucí, můžeme zjistit z výčtu již obdržených ocenění: Cena Olomouckého kraje za přínos v oblasti kultury v roce 2006 (Cena za výjimečný počin v oblasti ochrany a popularizace kulturních hodnot), Stavba roku Olomouckého kraje 2006 v kategorii „Stavby občanské vybavenosti“, Gloria musealis 2006 – II. místo v kategorii „Muzejní počin roku 2006“, Cena Evropské unie pro architekturu, Stavba roku 2007 – jedna z pěti hlavních cen Nadace pro rozvoj architektury a stavitelství a jiné.

EMYA 2008 zamířila do estonského Tallinnu

V konkurenci 70 institucí se letos stalo absolutním vítězem prestižní ankety estonské muzeum Kumu Art Museum v Tallinu. Snaha vybudovat zde odpovídající sídlo pro sbírky moderního umění se odvíjela od konce první třetiny minulého století, ale až po šedesáti letech se skutečně povedlo záměr realizovat. Veřejná soutěž na budovu se uskutečnila v letech 1993 – 1994 za účasti architektů z deseti zemí. Vítězný návrh pocházel z ateliéru finského architekta Pekka Vapaavuori a stavba byla zahájena v roce 2002. Budova Kumu Art Musea má sedm pater s celkovou rozlohou 23 900 m² a návštěvníkům se otevřela v únoru 2006. Kromě titulu „Evropské muzeum roku“ pro hlavního laureáta udělila letos porota v Dublinu ještě zvláštní uznání těmto institucím: Catharijneconvent Museum (Utrecht, Nizozemsko), Museo de Almería (Almeria, Španělsko) a The Wimbledon Lawn Tennis Museum (Londýn, Velká Británie).

Tři ceny nejlepším

Každý rok odborné muzeální kruhy udělují tři nejprestižnější ceny a představitelé předních světových muzejních institucí vědí, že už pouhou nominací v soutěži odborný kredit jejich organizace roste. Zviditelněním již zmiňované Ceny EMYA je artefakt vytvořený známým britským sochařem Henry Moorem pro absolutního vítěze. Z českých institucí ocenění a sošku získalo v roce 1996 Prácheňské muzeum v Písku a v roce 2001 bylo evropskou komisí EMYA na cenu nominováno Muzeum Českého ráje v Turnově. Podobně prestižní je Cena Rady Evropy – The Council of Europe Award, kterou může obdržet muzeum, které výrazným způsobem přispělo k popularizaci a hlubšímu porozumění evropskému kulturnímu dědictví. Tato cena je udělována Komisí pro kulturu, vědu a vzdělání Parlamentního shromáždění Rady Evropy na základě seznamu, vybraného porotou Evropského fóra muzeí, a laureát si odnáší sochu vytvořenou Joanem Miró. (Letošním nositelem této ceny je nejsevernější muzeum na světě – ve Svalbardu na Špicberkách v Norsku. Představuje 400letou svaldbarskou historii a osvětluje faktory, které přispěly k zachování života a činností v arktické zóně.)

Do třetice je to Michelettova cena – The Micheletti Award, udílená Nadací Luigi Michelettiho z Brescie, určená pro nejlepší technické nebo průmyslové muzeum.  (Této soutěže se zatím žádná česká instituce neúčastnila.)

Mária Uhrinová

BRODEK U KONICE: Zvonečky, šišky, srdíčka, labutě, ale i ryze praktické věci jako prostírky, ošatky různých tvarů a velikostí, chlebovky kulaté i obdélníkové a mnoho dalších výrobků ze slámy vzniká v Brodku u Konice (Olomoucký kraj) v dílně Miloslavy Zatloukalové. Její tvůrčí invenci i řemeslnou zručnost ocenil v roce 2006 ministr kultury udělením titulu Nositel tradic lidové výroby v oboru pletení z lýka a slámy.

 Sláma odedávna sloužila k výrobě předmětů běžně užívaných v domácnosti i v celém hospodářství. Naši předkové z ní vytvářeli například ošatky na kynutí chleba, tradiční dožínkové věnce, sotůrky (tašky, brašny) a klobouky, ale i včelí úly či zásobnice na obilí. Malými kousíčky slámy se pak zdobily velikonoční kraslice, a dokonce i nábytek.

Na počátku je žito

„Žitná sláma, kterou používám, nesmí být sklizená kombajnem, ale tradiční metodou – kosou. S místním zemědělským družstvem mám takovou přátelskou dohodu, že si obilí na slámu sami sklidíme a klásky jim potom vrátíme. Obilí se po nasečení dává do snopů a na jednu fůru (pozn. red.: fůra je množství, které se vejde na vůz určený pro těžký náklad) se jich vejde kolem sto čtyřiceti. Ročně tak zpracuji asi dvě fůry slámy. Snopy svezeme na dvůr, slámu vyčistíme od plevele a tu polámanou vyhodíme. Zbytek se pak skladuje na půdě, kde musí být stálý přívod vzduchu, aby se zamezilo plesnivění. Stébla se potom oloupou, očistí a rozdělí na jednotlivá kolínka. No a potom již následuje bělení a případně i barvení,“ přibližuje fyzicky nejnáročnější část práce M. Zatloukalová.

Fortel i zaujetí se dědí

Matka paní Zatloukalové pracovala léta pro zdejší pobočku Ústředí lidové umělecké výroby (ÚLUV), která se specializovala na pletené výrobky ze žitné slámy. „Takřka od narození jsem sledovala, jak vznikají slaměné předměty, a tak bylo jen otázkou času, kdy i já podlehnu jejich kouzlu. Samozřejmě, že jsem neodolala. Nejdříve jsem začala s jednoduchými výrobky a pomalu jsem k nim přidávala stále nové a složitější. Dnes se téhle práci věnuje i moje dcera a podle potřeby pomáhá ještě maminka,“ popisuje počátek své životní cesty nositelka titulu a doplňuje: „Původně jsem pracovala v kanceláři, po zániku Státního statku jsem nastoupila jako účetní do firmy v Prostějově. Ale já se chtěla hlavně věnovat výchově dvou dospívajících dětí, a tak jsem se rozhodla pro domácí práci. Zprvu šlo jen o vylepšení rodinného rozpočtu, a až později jsem založila firmu a zaměstnávala několik pracovnic původně z ÚLUV. Dnes v mé dílně pracují jen rodinní příslušníci.“

Přírodní materiály, šikovné ruce a dostatek fantazie

Pod rukama M. Zatloukalové vznikají předměty, které interiéru vtisknou neopakovatelné kouzlo. Kromě slámy zpracovává také lýko a březové proutí, k dozdobení poslouží textilní ústřižky, šišky, kukuřičné šustí, o Velikonocích kraslice, a další přírodniny. Lýko se hlavně splétá do copánků a jejich sešíváním pak vznikají např. ošatky, ale je vhodné i na panenky či prostírky. Březové proutí se používá zejména na velikonoční dekorace. Při zpracování uvedených materiálů jsou nezbytné nůžky, nitě a drát, pokud jde o zachování stejného tvaru u více produktů, jsou nepostradatelnou pomůckou různé dřevěné formy. Sláma se zpracovává dvojím způsobem. Tím prvním je pletení, čímž vznikají zejména vánoční ozdoby a figurky, a další možností je používání strojově sešívaného pásku, s nímž se setkáváme zejména na ošatkách, taškách a chlebovkách. A kde se bere inspirace? „Některé náměty si sama vymýšlím, jiné odkoukám a doplním svým vlastním nápadem. Vyrábím dekorace zaměřené na velikonoční nebo vánoční období, ale i předměty, které jsou neutrální, a mohou tak interiér zdobit po celý rok. Aby byli zákazníci opravdu spokojeni, nabízím jim kromě klasické přírodní barvy třeba oranžovou, červenou, zelenou, hnědou či modrou. Toho dosahuji použitím speciálních barev na přírodní materiály. A co se časové náročnosti týče, tak nejjednodušší je vytvořit hvězdičku, nejsložitější jsou pletená zvířátka. Bez přípravy trvá upletení jednoho výrobku kolem půl hodiny,“ zasvěcuje do tajů práce se slámou nositelka titulu.

Jak se plete ze slámy

 M. Zatloukalová si nenechává své znalosti jen pro sebe. Je členkou Sdružení lidových řemeslníků a výrobců a předvádí své umění na řadě míst po celé republice. S úspěchem se setkala i prezentace této ruční práce v Německu. Pro zájemce pořádá kurzy pletení ze slámy, ale maximální počet účastníků, kteří kromě zasvěcených rad dostanou i potřebný materiál, může být najednou pouze deset. Zájem projevují školy, ale i různé spolky a další subjekty. A o které výrobky je největší zájem? Více než polovinu produkce tvoří vánoční ozdoby, jejichž součástí jsou i řetězy a špice. Jsou oblíbené jak u nás, tak v zahraničí, kam v loňském roce z Brodku u Konice putovala značná zásilka.

Eva Veselá