Lidová kultura

MORKOVICE: V domě Dany Ptáčkové v Morkovicích rozhodně neplatí přísloví o tom, že kovářova kobyla a ševcova žena chodí bosy. Výrobky z proutí najdeme u ní doma jako součást bytového zařízení či jeho doplňky, ale také v přilehlé zahrádce, kterou chrání proutěný plot. Za práci s tímto materiálem udělil ministr kultury v roce 2006 Daně Ptáčkové titul „Nositel tradice lidových řemesel v oboru pletiva – práce z vrbového proutí a pedigu“.

Kvalitní materiál – základ úspěchu

Zpracování přírodních materiálů provází lidstvo díky jejich dostupnosti již od nepaměti. Řemeslníci, zabývající se speciálně pletením z loupaného proutí, se v 17. století sdružovali do cechů. Na Moravě se košíkáři soustřeďovali zejména v Mokrovicích – Slížanech (2,8 tis. obyv., okres Kroměříž).

Potřebné proutí zde získávali z vrb rostoucích kolem řek. Později, od poloviny 19. století, začali vysazovat na polích vyšlechtěnou vrbu americkou. Její proutí totiž bylo kvalitnější a jakost výrobků se tedy podstatně zvýšila.

Dnes se pěstuje kolem 14 druhů vrb a každá odrůda má jiné upotřebení. Od 19. století se k nám z jihovýchodní Asie dováží liana zvaná Calamus rotang, jejíž vnější část (nazývaná rotang) slouží zejména k výrobě nábytku. Naopak k pletení se používá vnitřní porézní jádro, kterému se říká pedig. Bývá o průměrech od 1 až do 10 mm a vyznačuje se výbornou pružností, dá se barvit a v košíkářství slouží zejména při pletení drobnějších věcí, jako jsou misky, košíčky, podnosy, ošatky a další užitné i dekorační předměty, ale také třeba k vyplétání bočních stěn a dvířek dřevěného nábytku. Pedig se kupuje již opracovaný, ale jeho cena stále roste – v roce 1990 stál 1 kg 90 Kč, nyní 250 až 420 Kč.

Košíkářství je rodinnou tradicí

„Nejstarší košíkářský výuční list, datovaný rokem 1858, se dochoval po manželových předcích. A jak bylo tehdy zvykem, jde o malé výtvarné dílo. Já se vyučila v nedaleké Kroměříži jako zpracovatel přírodních pletiv, praxi jsem získávala v tehdy největším košíkářském závodě v Československu, který působil přes půl století v Morkovicích. V roce 1973 mě zaměstnalo Ústředí lidových uměleckých řemesel (ÚLUV) a o 10 let později jsem se tam stala zasloužilým pracovníkem. V roce 1990 mně byl navíc předán titul mistr umělecké výroby, který tehdy udělovala umělecká komise ministerstva kultury. Od roku 1991 se košíkářství věnuji samostatně spolu s manželem,“ shrnuje  Dana Ptáčková svou cestu k řemeslu, jehož kouzlu podlehla celá rodina. Její dvě dcery se totiž vyučily ve stejném oboru, ta starší předává své znalosti v terapeutické dílně kroměřížské psychiatrické léčebny.

Příprava proutí je fyzicky náročná

„Nemáme vlastní prutník, a tak kupujeme materiál od zemědělského družstva, myslivecké společnosti i od soukromých pěstitelů. Ze svázaných otepí se doma po vytřídění dá použít zhruba polovina. Otepi se ponoří do bazénu s asi 20 cm vody a nechají se tam až do jara. Pak se odstraní kůra. To se musí provést během tří týdnů a za pěkného počasí, což je podmínkou. Takto vznikne tzv. bílé proutí, které je třeba před zpracováním schovávat před deštěm. Tmavší proutí se vaří ve speciálním kotli 10 až 12 hodin, pak se zchladí a oloupe se kůra. Poté se nechá 3 týdny venku a to za každého počasí. Stále se s ním musí otáčet, aby měly pruty stejnou barvu. Nejvhodnější je proutí kolem 1 metru. To dlouhé se používá na výrobu tzv. šénu – štípaného vrbového proutí,“ vysvětluje nositelka titulu a dodává: „minimálně jeden rok musí proutí zůstat v klidu. Před vlastním pletením se namočí ve vodě, aby bylo vláčné. Téhle přípravě se věnujeme zhruba tři měsíce do roka a pomáhá nám rodina i známí. A tehdy vlastně nemáme žádný finanční příjem, pouze vydání za nákup materiálu.“

Od drobných předmětů po solitéry

V současnosti se D. Ptáčková zaměřuje na drobnější a zdobnější výrobky, které vyžadují precizní zpracování. Pod jejíma rukama ale vznikají i zcela ojedinělá díla, v nichž se snoubí množství pletacích technik s čistotou zpracování a perfektním zvládnutím řemesla. Jde např. o repliku postranního vozíku k motocyklu pro Veteran Automoto Club v Brně či proutěná nosítka, která se představila ve hře Turandot ve Státní opeře v Praze. Další výrobky vznikají přímo na zakázku – oblíbené je zejména oplétání skleněných nádob různých tvarů a velikostí.

D. Ptáčková je také členkou Sdružení lidových řemeslníků a výrobců (ustaveného po zániku ÚLUV) a účastní se řady trhů, jarmarků a dalších akcí, na nichž své výtvory nejen prodává, ale také seznamuje zájemce s jejich výrobou. Slávu košíkářského řemesla šíří i v zahraničí – ve Velké Británii, Francii, Švédsku, Německu, Rakousku, ale i v zámořské Kanadě. S fotografiemi jejích výrobků se můžeme setkat na stránkách renomovaných časopisů věnujících se designu a bydlení. V roce 2001 získala 1. místo v designerské soutěži „Malý úložný prostor pro 21. století“, kterou vyhlásil Český národní podnik ve spolupráci s ministerstvem kultury. V současné době mohou návštěvníci skanzenu ve Strážnici vidět nositelku titulu mistr umělecké výroby při oplétání stěn seníku.

Eva Veselá

UHERSKÉ HRADIŠTĚ: Město uděluje každoročně od roku 2005 Cenu Vladimíra Boučka za zachování a rozvoj lidové umělecké výroby jako formu veřejného uznání lidovým mistrům v regionu. Před čtyřmi letyji  po Ing. arch. Vladimíru Boučkovi pojmenovala Rady města na návrh odborné komise. 

Celý život této výrazné osobnosti byl pevně spjat s Uherským Hradištěm. Vladimír Bouček (1901 – 1985) studoval architekturu na Vysokém učení technickém v Brně a po absolutoriu spolupracoval s arch. Bohuslavem Fuchsem. 

Během druhé světové války se stal profesorem Baťovy Školy umění ve Zlíně, kde vznikl projekt pod názvem Ústředí lidové a umělecké výroby, legislativně ukotvený v roce 1945 . Vedoucím jedné z prvních dílen této instituce se stal právě Ing. Bouček. Po rozsáhlém průzkumu stavu lidových řemesel a lidové umělecké výroby v tehdejším Československu formuloval teoretický základ pro praktický program. Je nejenom zakladatelem novodobých forem péče o tradiční lidovou uměleckou výrobu, ale i významnou a důstojnou osobností města Uherské Hradiště.

Cena od odborníků i veřejnosti

O udělení ceny rozhoduje Zastupitelstvo města Uherské Hradiště na základě doporučení poradní komise složené z představitelů města, odborných pracovníků - etnografů, zástupců odboru kultury a cestovního ruchu, zástupců odboru architektury, plánování a rozvoje. Při posuzování návrhů na udělení ceny se členové komise řídí předepsanými kritérii. Podmínky pro ocenění lidových tvůrců Uherskohradišťska  respektují vládní usnesení „Koncepce účinnější péče o tradiční lidovou kulturu v České republice“ i dokument UNESCO „Doporučení k ochraně tradiční a lidové kultury“ o identifikaci a dokumentaci tradiční lidové kultury a její prezentac. Cena upozorňuje na nenápadné a skromné osobnosti  města a okresu, které svou tradiční rukodělnou činnost představují široké veřejnosti. Akt oceňování jednotlivých lidových umělců přesahuje svým významem hranice města. Poučené i laické veřejnosti je dána možnost navrhovat v průběhu roku kandidáty, z nichž komise doporučuje k ocenění jednoho tvůrce. Návrhy všech dalších kandidátů přecházejí do dalšího ročníku.

Tato prestižní cena města může být udělena osobám, které udržují a zachovávají při své činnosti znalosti a dovednosti nutné pro provozování tradičních lidových řemesel, lidem, kteří výsledky své činnosti prezentují na veřejnosti při konání jarmarků lidových uměleckých řemeseli, při akcích pořádaných Slováckým muzeem a při jiných podobně zaměřených akcích na území města Uherské Hradiště. Řemeslné obory jsou pro účely tohoto statutu rozdělené podle základního materiálu, z něhož jsou výrobky vyrobeny – z hlíny (černá hrnčina, glazovaná hrnčina, majolika, kamenina), ze skla (foukané a tvarované sklo, malba na sklo, práce s korálky), kámen (kamenictví, kamenosochařství), z kovu (kovářské práce, kutí, drátování, odlévání, ciselování), z přírodních pletiv (ze slámy, orobince, proutí, loubku), ze dřeva (štípání, dlabání, soustružení dřeva, zdobení kovem, řezbářství), z textilních vláken (vázání na modle, tkaní na destičkách, ruční tkaní v různých vazbách, výšivka, krajkářství, modrotisk, batika), z materiálů živočišného původu (s výjimkou vlny), které nejsou určeny ke konzumaci jako potraviny (ševcovství, brašnářství, řemenářství), výroba kostěných, perleťových a rohovinových knoflíků, spínadel a ozdob, drobné zvykoslovné předměty - zdobení kraslic, pečivo (perníky zdobené, tlačené, vizovické pečivo)

 Laureáti už jsou tři

V roce 2005 byla cena udělena Františku Mikulcovi, uherskohradišťskému krojovému krejčímu, který vytvořil úctyhodné množství krojových součástek a krojových kompletů z různých oblastí Slovácka. Význam jeho práce sahá i mimo region, neboť se během svého zaměstnání v družstvu Slovač spolupodílel na krojovém vybavení souborů celého Československa.

V roce 2006 ocenění získala Františka Snopková, zaškolená v dílnách Ústředí lidové umělecké výroby, která stále přichází s novými kompozicemi drobné figurální tvorby z kukuřičného šustí. Její tvorba je známá nejen v České republice, ale i v zahraničí.

O laureátovi roku 2007, resp. laureátce rozhodlo Zastupitelstvo města Uherské Hradiště v dubnu a ocenění si v oboru uměleckého zpracování přírodních pletiv – košíkářství převzala  v rámci červnového Svatojánského jarmarku v Uherském Hradišti Hana Špalková. Ta pracuje se zeleným vrbovým proutím, jež si sama pěstuje, dalšími přírodními materiály jako jsou pedig, červené proutí nebo šén. Sortiment H. Špalkové vychází z tradiční technologie a její zboží můžeme vidět na většině jarmarků u nás i v zahraničí.

Letos boduje dřevo zdobené kovem

V roce 2008 se sešlo sedm návrh na oceněníi:

Janě Mikulcové, Ostrožská Nová Ves – kraslice,

Antonínu Hájkovi, Uherské Hradiště – soustružené dřevo,

Igoru Chrástkovi, Zlechov – keramika,

Zdeňce Vlachynské, Uherské Hradiště - kroje,

Anně Pohunkové, Uherské Hradiště – kroje,

Marii Vojtěškové, Uherské Hradiště – kroje,

Marii Sobkové, Uherské Hradiště – keramika.

Odborná komise doporučila udělit Cenu Vladimíra Boučka za zachování a rozvoj lidové umělecké výroby v roce 2008 Antonínu Hájkovi, který se zabývá pracemi se dřevem a jeho zdobením - vyléváním kovem. Jeho výrobky dosahují už mnoho let vysoké umělecké úrovně, což už i minulosti potvrdili odborníci Ústředí lidové umělecké výroby. Prostřednictvím uherskohradišťského střediska ÚLUV se především jeho dekorativní a drobné užitkové předměty dostávaly jako sortiment tradiční lidové výroby do prodejen Krásné jizby po celé České republice i do dalekého zahraničí, kde se vždy setkaly s velkým zájmem.

Antonín Hájek je příkladnou osobností dovedného lidového umělce, který je schopen předávat umění svého řemesla příštím generacím a proto mu bude v den narozenin - v pátek 20. června 2008 - za jeho tvorbu a k jeho životnímu jubileu slavnostně předána Cena Vladimíra Boučka.

Celoživotnímu dílu lidového umělce je věnována výstava Antonín Hájek - práce se dřevem, cínem, intarzie. Otevře se 12. června 2008 v malém sále Slováckého muzea v Uherském Hradišti ve Smetanových sadech. při této  příležitosti vyšchází stejnojmenný katalog finančně podpořený městem Uherské Hradiště, Slováckým muzem v UH, Nadací Děti-kultura-sport a dalšími sponzory.

Redakce děkuje za poskytnutý textový materiál PhDr. Romaně Habartové,

kurátorce vzpomínané výstavy A. Hájka.

Mária Uhrinová

JIHLAVA: Ručně vyráběné pilníky a rašple vznikají pod rukama Drahomíra Smejkala v nevelké dílně na okraji Jihlavy. Je jedním z mála řemeslníků, kteří se této činnosti věnují. V roce 2005 ocenil jeho práci ministr kultury udělením titulu Nositel tradic lidových řemesel v oboru ruční výroba pilníků a rašplí.

Zmíněné dva nástroje mají svůj počátek v období před 20 tisíci lety, nynější podobu a tvar získaly v 1. polovině 18. století. U nás působili jejich výrobci od poloviny 19. do poloviny 20. století zejména na Svatecku (okres Žďár nad Sázavou). V období druhé světové války se pilnikářství soustředilo do Jihlavy, do továrny TONA.

Nyní se strojovou výrobou pilníků a rašplí zabývá jihlavský podnik AJAX. Pilnikářů, kteří se věnují ruční výrobě, působí v celé Evropě jen pár desítek. U nás je to kromě D. Smejkala a jeho syna ještě jeden dělník v jihlavské továrně.

Řemeslo zvolené náhodou

„Původně jsem se chtěl vyučit truhlářem. Ale dostal se mi do ruky letáček, který nabízel dvouletý učební obor pilnikář, který se experimentálně otevřel při továrně TONA. Potřebné dovednosti jsem získával od starých mistrů pilnikářů, kteří přišli do Jihlavy zejména z obce Křižánky, a výuční list jsem dostal v roce 1972. Ruční sekání pilníku a rašplí se mi tak zalíbilo, že jsem v továrně kromě dvouleté přestávky na vojně pracoval až do léta 1992. Poté jsem si zařídil živnostenský list a začal se této práci věnovat doma. Garáž jsem si přestavěl na malou dílnu, protože k vlastní výrobě potřebujete relativně malý prostor. Dnes pracuji společně se synem, kterého jsem sám vyučil,“ pyšní se na závěr Drahomír Smejkal.

Jihlavský AJAX rozhodně nevidí v soukromém pilnikáři konkurenci, naopak mu prodává potřebné polotovary a zajišťuje distribuci jeho výrobků i do zahraničí. Zájem o ručně vyráběné nástroje mají například v Německu i v USA.

Každý výrobek je originál

Pilník se od rašple liší jemnějšími zuby a slouží zejména k opracovávání kovů. Rašple je naopak ostřejší a používá se hlavně na dřevo. Oba nástroje mohou mít různé tvary, například plochý, polokulatý nebo rotační. Hroty se na nich vysekávají jeden po druhém, ale na pilníku od špice ke stopce a na rašpli opačně. U rašple se počítá hrubost zubů na 1 cm², u pilníku počet seků na 1 cm délky. Nástroje se dříve uplatňovaly při práci mnoha řemeslníků jak v kovovýrobě (např. podkováři), tak při práci se dřevem a dokonce při tvorbě hudebních nástrojů. V pozdější době se přidaly další obory jako výroba dřevěných protéz, protetická chirurgie nebo dřevomodelářství.

Vybavení pilnikářovy dílny není příliš bohaté. Stačí kovadlina, svěrák a potěh, olověné podložky, dláta potřebná pro výsek a pilnikářská kladiva. Dílna může být nevelká a jednoduchá, ale jedno nesmí chybět, a to šikovné ruce a potřebný fortel. Pilnikář totiž musí perfektně zvládat množství různých pracovních úkonů. Některé z nich však bývají přísně střeženým výrobním tajemstvím, tak jak tomu ostatně je u mnoha dalších řemesel.

Z dílny Drahomíra Smejkala vychází série maximálně 100 kusů, většinou však jde o speciální zakázky na dva až tři výrobky.

Eva Veselá