Lidová kultura

UHERSKÉ HRADIŠTĚ: Od roku 2005 uděluje město Uherské Hradiště Cenu Vladimíra Boučka za zachování a rozvoj lidové umělecké tvorby. Projevuje tak uznání mistrům lidové umělecké výroby působících nejen v Uherském Hradišti, ale i v okolním regionu. Ing. arch. Vladimír Bouček byl zakladetelem novodobých forem péče o tradiční lidovou uměleckou výrobu i výraznou osobností města.V  roce 2007 získala toto ocenění Hana Špalková z Hustěnovic, a to za košíkářské výrobky. Zpracovává zelené nebo červené proutí, ale i pedig. Své umění předvádí na řadě akcí - na jarmarcích, ve skanzenech atd. 

V roce 2006 obržela ocenění Františka Snopková z nedalekých Buchlovic za výrobky z kukuřičného šustí. Své zkušenosti předává dalším zájemcům nejen na akcích pořádaných Slováckým muzeem v Uherském Hradišti.

V roce 2005 získal prestižní ocenění František Mikulec, uherskohradišťský krojový krejčí, pod jehož rukama vzniklo nemálo krojových kompletů i jednotlivých součástí krojů.

Pro rok 2008 je nominováno na udělení ceny celkem 7 osob:

Jana Mikulcová z Ostrožské Nové Vsi - zdobení kraslic,

Antonín Hájek z Uherského Hradiště - soustružení dřeva a jeho vylévání kovem,

Igor Chrástek ze Zlechova - práce s hlínou - černá hrnčina,

Marie Sobková z Hluku - užitá keramika - figurální tvorba,

Anna Pohunková z Uherského Hradiště - krojová krejčí,

Zdeňka Vlachynská z Uherského Hradiště - šití a příprava krojů,

Marie Vojtěšková z Uherského Hradiště - lehká krojová krejčovina.

ev

STRMILOV: Město Strmilov (1,5 tis. obyv.) se nachází v jižní části Českomoravské vrchoviny. Vzhledem k drsným klimatickým podmínkám se tady chovaly ovce a pěstoval len. Proto část obyvatelstva získávala obživu právě zpracováním vlny a lnu. Během doby však ruční práci na stavu nahradily stroje a do dnešních dnů se ve městě uchovala pouze firma Zdeňka Kubáka, který  v roce 2003 obdržel z rukou ministra kultury titul „Nositel tradice lidových řemesel v oboru tradiční tkaní látek“.

Zpočátku byli strmilovští tkalci příslušníky tkalcovského cechu v Jindřichově Hradci, v roce 1718  založili samostatný cech ve Strmilově. Po jeho zániku na konci padesátých let 19. století nastoupil faktorský a manufakturní způsob výroby a v té době vyráběly zdejší tkalcovské firmy pestrou paletu zboží. Díky nedostatku finančních prostředků, vzdálenosti od center, neexistenci průmyslu a absenci dostupných dopravních tepen se v této části Vysočiny zachovaly malé rodinné podniky.

Ránu tkalcovskému řemeslu však přinesla hospodářská krize ve třicátých letech 20. století. V únoru 1948 byly ve Strmilově v provozu pouze tři tkalcovské dílny.

Dílna rodiny Kubákovy aneb Řemeslo, které se dědí

Zdeněk Kubák získal praktické znalosti přímo v dílně pod otcovým vedením a navíc absolvoval i studium na ÚLUV. Prošel všemi fázemi výroby, včetně návrhářství a o vzniku rodinné tkalcovské tradice vypráví se zaujetím: „V roce 1870 můj prapradědeček František Kubák založil vlastní tkalcovství. Vyráběl látky z přírodního hedvábí, bavlněné orientální šátky a šály, ložní pokrývky i stolní soupravy. Od něj převzal dílnu v polovině devadesátých let 19. století jeho syn František, který založil další dvě faktorie na výrobu bouretových, vlněných a bavlněných pokrývek a nábytkových látek. V roce 1898 zavedl samostatnou výrobu dekoračních látek v uměleckém provedení. Můj dědeček Ferdinand převzal rodinnou štafetu v roce 1910 a pod jeho rukama vznikaly i látky pro ARTĚL (České umělecké družstvo působící v období 1908 - 1935, pozn. red.), dodnes uchovávané ve sbírkovém fondu pražského Uměleckoprůmyslového muzea. V padesátých letech se tkalcovny ujal můj otec Ferdinand a v jejím čele setrval dalšího půl století. Snažil se o rekonstrukci starých lidových tkanin a o jejich využití v současné textilní tvorbě.“

Vzhledem k politické situaci spadala dílna pod Ústředí lidové umělecké výroby (ÚLUV). Strmilovské výrobky získávaly řadu ocenění – například na Světových výstavách ve Švédsku a Belgii, s úspěchem se setkalo i 13 vzorů potahových a dekoračních tkanin na výstavě v Moskvě, Rize a Petrohradě. V roce 1964 došlo k dalšímu obohacení sortimentu o výrobu vysoce kvalitních vlněných přikrývek.

Další osud dílny popisuje Z. Kubák slovy: „V roce 1991 nám byla dílna v rámci restituce sice vrácena, ale z původního inventáře se dochovala budova, cívečnice (slouží pro podávání osnovy, vlákna se do ní vkládají ve špulkách a k podávání do stavu dochází jejím odvalováním − pozn. red.) a snovadlo (dřevěný rám s kolíčky, který usnadní přípravu osnovních nití pro tkalcovské stavy − pozn. red.). Za stroje a další budovy jsme museli zaplatit téměř 3 miliony Kč. A tak vznikla firma, kterou jsem nazval Zdeněk Kubák – umělecká tkalcovna v.o.s. Vlastním ji od roku 1992 spolu se sestrou Janou Bradovou. Zdá se, že štafetu rodinné tradice předám synovi, který studuje obor umělecké zpracování textilií na jihlavské uměleckoprůmyslové škole.“

Od pokrývek po kravaty

Tkalcovská dílna dokáže kompletně zpracovat rouno přes spřádání, barvení až po tkaní a speciální úpravu počesáním. Většina strojového vybavení je v provozu již delší dobu – např. stav značky Schwabe pochází z roku 1936. Až čtyřbarevná tkanina může vznikat na stroji, který se programuje vkládáním nestejně děrovaných válců. Z materiálů se používají přírodní vlákna, zejména vlna, nakupovaná od výrobců přízí. Je opatřena příslušným atestem a tvoří ji směs novozélandské a australské vlny. Barevnost vychází z tzv. režného stylu.

Tkalcovna spoluprace  také chovateli ovcí a zhotovuje jim z dodaného ovčího rouna vlnu. Dnešní sortiment tkalcovny tvoří malé série vlněných počesaných přikrývek, ponč, tašek, přehozů, koberečků, polštářů či prostírek. Na přání zákazníka se připravuje lněná látka na kravaty.

Jak se dříve tkalcům žilo

Ferdinand Kubák připravil také část expozice muzea tkalcovství, která je naproti rodinné tkalcovské firmě, v domě jeho rodičů. Návštěvník tak může nahlédnout do interiéru tkalcovské chalupy se zařízením, která přibližuje všední život i nelehké řemeslo z období počátku 20. století. Základním exponátem je žakárový stav z 18. století, o vyráběném sortimentu vypovídají dochované vzorníky, z nichž ten nejstarší je z roku 1875, nechybí ani učební sešity.

Do muzea, které je v provozu od roku 1996 a jehož budování stále pokračuje, chodí zejména školní výpravy, ale i další zájemci. Snahou Z. Kubáka je nabídnout pohled do chalupy jihočeského tkalce a co nejvíce přiblížit způsob jeho života a práce. Návštěvníci se mohou rozhodnout i pro exkurzi v rodinné tkalcovně.

Tkaní jako koníček

Zdeněk Kubák organizuje také  řadu kurzů, v nichž si frekventanti učí základům tkaní, předení na kolovratu, tkaní tapisérií na rámech a osvojují si techniky tkaní na karetkách, tkaní na stuhovém stávku, krosienku atd. Je také autorem pracovní knihy s názvem "Domácí tkaní", která je praktickou pomůckou pro všechny zájemce o tkaní, od začátečníků až po pokročilé. „Moje firma Arttex se zaměřila na výrobu dřevěných tkalcovských stavů a potřebných doplňků. Na dvoulistovém stavu je možné tkát plátno, na čtyřlistovém navíc i keprové vazby,“  doplňuje nositel titulu.

Eva Veselá 

TŘEBÍZ: Národopisné muzeum Slánska v Třebízi, které veřejnosti otevřelo své brány v roce 1975, je součástí Vlastivědného muzea ve Slaném, příspěvkové organizace zřizované městem. Jde tedy o jediný středočeský skanzen financovaný z rozpočtu města. Navíc se může pochlubit i další zvláštností, protože jeho objekty jsou rozesety v „živé“ vesnici.

Pohádková náves

Třebíz, o níž se první zmínky datují na počátek 14. století, představuje typickou českou náves s rybníkem uprostřed a s více či méně výstavnými objekty kolem. Nechybí ani kostel, zasvěcený sv. Martinovi, malá zvonička a kaplička Nejsvětější Trojice s kašnou. Střed obce byl v roce 1995 prohlášen vesnickou památkovou rezervací. Půvab vesničky okouzlil i režiséra Zdeňka Trošku, který zde natočil část své nejnovější pohádky Nejkrásnější hádanka.

Od Cífkova statku k rodnému domku spisovatele V. B. Třebízského

Skanzen, u jehož zrodu stála skupinka nadšenců, přináší pohled na lidovou kulturu západní části středních Čech. Muzejním účelům slouží objekty z období 17. až 18. století a vedle největšího statku je možné nakouknout i do skrovných poměrů řemeslníků nebo výměnkářů. Prohlídková trasa začíná v areálu Cífkova statku s číslem popisným 1, což je nejcennější lidová barokní stavba na Slánsku. V tomto zděném objektu sídlil rychtář a dnes je možné nahlédnout do šenkovny, černé kuchyně i do „parádního pokoje“. Zachovala se také klasicistní konírna, zděný špýchar se sklípkem nebo nová stodola se zemědělským inventářem. Malá selská usedlost skrývá interiér vesnického krámu, další chalupa se změnila v ševcovskou dílnu, vybavení výměnku opodál pochází z počátku 19. století.

Rodný dům kněze a spisovatele Václava Beneše Třebízského (čp. 19) je jedním ze tří řemeslnických domků zachovaných v původní zástavbě návsi. V patře, přístupném ze dvora po dřevěných schodech s pavláčkou, jsou vystaveny památky na spisovatele včetně jeho díla. O založení Památníku V. B. Třebízského se zasloužil v roce 1904 Jindřich Šimon Baar, který byl v té době farářem v sousedních Klobukách.

Skanzen je otevřen od května do konce října a na příchozí tu čekají i dvě výstavy – Dřevěné sochy ze Skalice (jde o díla umělců ze slovenské Skalice, s níž má město Slaný přátelské vztahy) a Loutky a keramiky Lucie Štědroňské. Pro školy muzejníci vždy v červnu připravují akci nazvanou „Muzeum na dvoře“. Ta seznamuje s životem na vesnici v pěti okruzích, a to s vývojem zemědělství, vesnickými řemesly, lidovými stavbami na Slánsku, lidovou výrobou a lidovým uměním a konečně s kuchyní našich prababiček.

Skanzen a finance

„Všechny výše uvedené stavby, v nichž jsou expozice, má v majetku obec Třebíz a my je využíváme na základě smlouvy. Pouze čp. 64 se ševcovnou bylo vráceno v restituci a slánské muzeum platí majiteli nájem. Středočeský kraj na provoz skanzenu nepřispívá, poskytuje jen granty. Naposledy to bylo v roce 2006 na opravu fasády Cífkova statku. Šubrtův statek čp. 2 využíváme jako depozitář a je i potřebným zázemím. Jeho areál spravoval Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových a v lednu letošního roku ho převedl na město Slaný, tedy na našeho zřizovatele. Oprava potrvá řadu let a bude záviset na výši získaných finančních prostředků. Obec Třebíz si v souvislosti s opravami dalších památkových objektů sestavila seznam a ještě letos začne opravovat kapličku Nejsvětější Trojice s kašnou a kostel sv. Martina,“  říká vedoucí Vlastivědného muzea ve Slaném Božena Franková.

Střední Čechy – ráj skanzenů

U nás se nejvíce skanzenů nachází na území Středočeského kraje. Polabské národopisné muzeum v Přerově nad Labem, součást Polabského muzea v Poděbradech, jsme vám představili v časopise Místní kultura číslo 5/2004 na straně 25. O Muzeu vesnických staveb středního Povltaví ve Vysokém Chlumci, pobočce Hornického muzea v Příbrami, jsme psali v roce 2006 v čísle 11 na straně 28. Zbývá nám ještě představit Muzeum lidových staveb v Kouřimi, detašované pracoviště Regionálního muzea v Kolíně. (Jeho úvodní část byla otevřena v roce 1976.) Zřizovatelem všech tří výše zmíněných muzeí je Středočeský kraj.

Skanzen v Přerově nad Labem je nejstarším v Čechách – pro veřejnost byl otevřel v roce 1967. Titulem „nejmladší skanzen“ se naopak může pochlubit soubor lidových staveb ve Vysokém Chlumci, do něhož byla první stavba přenesena v roce 2000.

Eva Veselá