Fakt, že jsou do seznamů UNESCO zapisovány architektonické památky, je všeobecně známý. Již méně se ví, že sem patří také tradice, které skupina obyvatel pokládá za své kulturní dědictví a předává je dalším generacím. Podmínkou pro zápis do mezinárodního Reprezentativního seznamu nemateriálního kulturního dědictví lidstva UNESCO je předchozí uvedení na Seznamu nemateriálních statků tradiční lidové kultury ČR, který nyní čítá 33 položek. V roce 2020 přibyla do tzv. národního seznamu „Tradice krajkářství na Vamberecku“. Co tomuto výjimečnému ocenění předcházelo, jak se připravuje taková nominace a co z ní pro nositele tradice následně vyplývá? Naší průvodkyní po Cestě na Seznam bude za nominační tým Mgr. Martina Rejzlová z Muzea krajky ve Vamberku.
Tradice paličkované krajky na Podorlicku nepřetržitě žije již čtyři sta let. V polovině 17. století podorlické panství získal císařský plukovník Kašpar z Grambu. Jeho manželka Magdaléna, provdaná Grambová, byla dobře obeznámena se západoevropským krajkářstvím a zavedla mezi zdejším obyvatelstvem paličkování jako robotní povinnost. V roce 1889 zde byla dokonce založena i krajkářská škola, která od té doby nikdy nepřerušila svoji činnost. Muzeum krajky vzniklo v roce 1929 a před deseti lety prošlo rozsáhlou rekonstrukcí podle návrhu architekta Davida Vávry.
Na počátku 20. století při zprůmyslňování kraje přestalo být paličkování hlavním zdrojem obživy místních obyvatel a těch, kteří se tomuto řemeslu věnovali, ubývalo. Po 2. světové válce došlo k založení uměleckého družstva Vamberecká krajka (11. 5. 1946), které v době největšího rozkvětu zaměstnávalo na 400 krajkářek. Jeho pokračovatelem se v roce 2003 stala společnost Vamberecká krajka CZ. V letech 2007–2018 existovala obecně prospěšná společnost Svět vamberecké krajky, jejímž neuskutečněným cílem bylo vytvořit ve Vamberku víceúčelové kulturní zařízení věnované sběru, dokumentaci, prezentaci a propagaci vamberecké krajky. V současnosti tradici ve městě udržují Krajkářská škola a také Muzeum krajky.
Krajky jsou nejen paličkované, ale také šité, háčkované či pletené a vyrábějí se z různých materiálů. Liší se také svými tradičními vzory. Největšího věhlasu dosáhla bruselská nebo benátská krajka. Také u nás se této rukodělné řemeslné tradici dařilo, a to i v dalších regionech, především v Krušnohoří. V čem je vamberecká krajka unikátní a světová a v čem zůstala provinční?
Své zvučné jméno si krajky z Vamberka vydobyly bohatými vzory na tzv. vláčkových krajkách. To jsou nejjemnější paličkované krajky, které byly užívány pro zdobení nákladných oděvů, později i lidových krojů. Po jedné straně je pruh krajky rovný, po druhé straně vytváří typické zuby. Krajky se dodávaly do mnoha koutů Evropy a dělaly čest regionu, ze kterého pocházely. Opravdovou světovost však vamberecké krajky získaly až ve dvacátém století, kdy opustily staré vzory a jejich výraz držel krok s moderním výrazovým stylem. V přechodu k modernitě byly české krajky světově první a dodnes jsou na špičce. Starobylá technika výroby se plně přizpůsobila soudobému výtvarnému umění.
Jako vamberecké rodačky a etnoložky Muzea a galerie Orlických hor, pod které vamberecké Muzeum krajky spadá, se vás musím zeptat, jestli ovládáte nelehké umění ručního paličkování krajky? Je to rodinná tradice?
V naší rodině vím o pěti generacích, které se paličkování věnovaly a beru to jako přirozenou součást života. Maminku, Janu Štefkovou, která je jako jediná krajkářka v zemi nositelkou ocenění Nositel tradice, jsem odmala vídala za herdulí a při zvuku klapajících paliček jsem usínala. První krajky jsem začala dělat v pěti letech.
Souhlasíte s tím, že český přínos v případě paličkované krajky spočívá v tom, že z ní dokážeme vyrobit věci, které nikdo jiný na světě neumí? Co to případně dokládá? Jaké nejcennější exponáty má vaše muzeum ve sbírkách? Je možné si také paličkování vyzkoušet?
Jsou to právě moderní krajky, dnes třeba i abstraktní, které znamenaly přelom ve vnímání této rukodělné techniky. Historické krajkářství, to je užité umění. I když se jednalo o luxusní zboží, stále mělo jasnou funkci – zdobit oděv, zdobit textil. Krajka se vyráběla jako metráž a z dnešního pohledu na časovou náročnost v neuvěřitelném množství. Když ale díky průmyslové revoluci vznikly stroje, jež začaly chrlit metráž za zlomek ceny, měla krajka na mále. Jen díky odklonu k umělecky zpracovaným vzorům a složitým tvarům, které i nadále musely být zhotovovány ručně, přežila. Česká moderna a několik generací skvělých výtvarníků a výtvarnic pak tuto techniku vyzdvihly do sféry umění v jeho nejčistší podobě.
Vamberecké krajkářky realizovaly nejen krajky oděvní, ale také umělecké na náměty předních českých výtvarníků a výtvarnic. Česká moderní krajka reprezentovala Československo na světových výstavách EXPO Brusel 1958 a EXPO Montreal 1967. Dosáhla vamberecká krajka na podobný velký úspěch také v poslední době? Stagnuje nebo se v něčem dále vyvíjí?
Bohužel si musíme přiznat, že doba největší slávy už minula. V poválečných desetiletích se sešlo několik významných faktorů – na jedné straně tu byly desítky či spíše stovky starých poctivých krajkářek, které měly řemeslo v rukách. Ty dokázaly upaličkovat nejsložitější vzory a krajkářství pro ně vedle přivýdělku bylo i životním posláním. Na druhé straně pak stálo mnoho významných výtvarníků a výtvarnic, kteří si krajku vybrali jako výrazový prostředek pro svou tvorbu. Krajka jako umělecký předmět se vyučovala na vysokých školách a stát podporoval vznik monumentálních děl.
Jak probíhala příprava nominace Tradice krajkářství na Vamberecku na národní seznam? Co stálo u zrodu této myšlenky? Kdo ji inicioval?
Musím poděkovat zřizovateli našeho muzea, Královéhradeckému kraji a zejména tehdejšímu hejtmanovi Jiřímu Štěpánovi, kteří si plně uvědomovali, že krajkářství na Vamberecku a zejména jeho nepřerušená čtyřsetletá tradice je v celostátním měřítku unikátní a pro náš kraj příznačná. To bylo velkým impulzem pro nominaci. Pak už stačilo vše dát, jak se říká, na papír.
Čemu bylo třeba v nominačních podkladech věnovat nejvíce prostoru? Co bylo na přípravě podkladů nejtěžší nebo nejsložitější?
Samotná nominace je hodně odborný text. Nejdůležitější je zachytit to podstatné z tradice, nejen historii, ale i to, jak promlouvá k dnešku. Jde o přirozenost, s jakou lidé k tradici přistupují, o zvyk v pravém slova smyslu, když je někdo na něco „zvyklý“. Nic umělého.
Kdo jsou vlastně nositelé statku? Přináší jim tento zápis nějaké přímé výhody kromě zasloužené prestiže?
Jak jsme uvedli v nominačním textu, tzv. nositeli statku jsou ženy i muži z našeho regionu, a nemusí to být jen aktivní krajkářky či krajkáři, kteří se věnují řemeslu a přímo paličkují. Všímáme si i pasivní stránky věci, tedy že dotyční stále cítí jistou sounáležitost řemesla a regionu, že se zde krajky tvořily a stále tvoří, že dotyční vnímají, že Vamberk a krajka zkrátka patří k sobě.
Tradice má díky zápisu na tzv. národní seznam otevřenou cestu mezi památky nehmotného dědictví UNESCO. Je to na pořadu dne? Půjde se opět cestou nadnárodního projektu?
V tuto chvíli je zápis na UNESCO nejčastěji zmiňován novináři, kteří se ptají „a co dál?“. Zápis ale není cíl. Naší snahou je, aby krajkářství žilo, aby bylo dost dětí, které mají o tuto aktivitu zájem a dost rodičů, kteří je v tom podpoří, protože vidí, že tradice má smysl a že upaličkovat pěknou krajku je zkrátka fajn. A že se třeba jednou, až budou v důchodu a budou mít více času na tuto zálibu, k herduli vrátí.
Doba uměleckým řemeslům moc nepřeje. Patří krajkářství mezi ohrožená řemesla? Byla jedním z důvodů nominace obava o udržení tradice? Co existenci statku ohrožuje nejvíce a jaká záchranná opatření na eliminaci rizik zániku statku byla v souvislosti se zápisem přijata? Jaké závazky v souvislosti se zápisem přibyly? Daří se spolupráce se školami?
Paličkování, to jsou především hodiny a hodiny trpělivé práce. Uživit se dnes paličkováním je proto možná nejtěžší, co kdy bylo. Ale naštěstí je zde volnočasová sféra, ve které rukodělné činnosti zažívají dobré časy. Možná si lidé chtějí odpočinout od všech technologií a rychlého způsobu života, protože u paličkování vládne klid a pohoda a uspokojení z výsledku je velké. I díky tomu má Krajkářská škola ve Vamberku dostatek žáků, jak z řad dětí, tak dospělých, převážně seniorů.
Je v dnešní době ruční paličkování krajek stále živým prvkem v kultuře místních obyvatel, nebo jen pouhou připomínkou dávné tradice, a co to dokládá? Můžete pozvat na Krajkářské slavnosti Vamberk i XI. Bienále české krajky, případně aktuální a připravované výstavy v muzeu?
Pevně věříme, že krajka žije a opustit scénu se nechystá. Dnes díky technologiím se samozřejmě svět propojuje a krajkářky jsou v kontaktu s paličkováním v ostatních zemích. Zprostředkovat tento kontakt a ukázat, jak se to dělá jinde, si kladou za cíl Mezinárodní krajkářské slavnosti o posledním červnovém víkendu, na kterých lze vidět tvorbu z mnoha zemí. Výkladní skříní je pak Bienále české krajky, sloužící jako soutěžní prostor pro přehlídku současné krajkářské tvorby. Bude se na co dívat. Všichni jste srdečně zváni.
Budou u vás Velikonoce krajkové?
Jak jinak. Paličkovaná krajka je k výzdobě ideální. Nejrůznější krajkoví zajíčci a vajíčka, to prostě ke svátkům patří. Neřekla bych, že máme nějaké typické vzory právě pro Velikonoce, ale spíše nás těší, že můžeme použít právě paličkovanou krajku pro sváteční výzdobu. Velký hit aktuálně představuje kombinace příze s drátem či gympou, což je textilií ovinutý drátek, neboť tyto materiály dodají krajce pevnost a umožňují tvořit trojrozměrně. Vznikají tak různé zápichy do květináčů, což se skvěle hodí do velikonočního osení. V regionu pak lze potkat řadu krajkářek na velikonočních výstavách, kde předvádějí své umění a výtvory s touto tematikou.
www.moh.cz/muzeum-krajky
