Co se děje

ČR: Do kina ani do divadla, ba ani na koncert to nejde, ale když si v sobotu ve 12.35 zapnete ČT2, můžete tam zhlédnout v premiéře nový krátký dokument, který navodí pohodu i úsměv. Ale je i k zamyšlení, jaké to je, když pronikáte hluboko do tajů cizího jazyka, když se vám záliba stane obživou, a když jste doma v zemi, která má s tou naší hodně společného, ale její jazyk je přitom tak jiný.....Představíme vám sympatického překladatele (a dříve i novináře) žijícího v Budapešti, Roberta Svobodu. 

ČT2 pondělí 19. 10. 12:00 (repríza)

ČT2 středa 21. 10. 18:55 (repríza)

ČT2 čtvrtek 22. 10. po půlnoci 05:00 (repríza)

„Pokračování Výprav má velmi podobný, vlastně stejný formát, jako první, jsou samozřejmě z jiných míst, ale píše je pořád ten samý člověk, který se za rok zas tak moc nezměnil. Tedy já, padesátník, nikoli ten prošlý peníz, mince nízké hodnoty, ale člověk dejme tomu městského typu, zájmů spíše duchovních a literárních než adrenalinových nebo třeba kulinářských, pro nějž je největší dobrodružstvím vystoupit někde z vlaku, prohlídnut si kostel, radnici a kašnu a pak najít něco, kde by lacino přespal,“ píše v předmluvě Jiří Peňás.

Spolu s ním se tentokrát vypravíme do Čáslavi za lebkou slavného husitského vojevůdce Jana Žižky a navštívíme knížete Metternicha v Kynžvartu. Hned dvě kapitoly jsou věnované vévodskému městu Zákupy, ve kterém padá statek a stojí kaple, ze které vede cesta až do Sarajeva. V pokračování Výprav objevíte i poetiku pražských Petřin. Jiří Peňás ani tentokrát nezůstal jen u objevování Česka a absolvoval i pár výprav za hranice.  V Rakousku ochutnáme křehké linecké a medový perník v Mariazell, v Maďarsku si užijeme atmosféru lázeňského města Ráb (Györ) se všemi jeho zajímavostmi. Poznáme genius loci polské Varšavy, jejíž ovzduší přímo jiskří emocemi. Na své si přijdou i fanoušci divokého západu - na závěr se společně vypravíme do Saska, do říše Karla Maye.

„Přiznám se, že málo věcí v českých médiích, jež musím povinně číst, mě tak zaujalo jako cestopisné články Jiřího Peňáse. Vždy je v Echu vyhlížím jako první a těším se, co tam nového bude. Přiblížily mi znovu místa, která znám a objevila místa, která jsem doposud nenavštívil. Připomněly mi události a informace, která jsem znal, ale už třeba zapomněl, ale také mi mnohé ukázaly, co jsem ještě nevěděl. Těším se na to, že až budu konečně v důchodu, vezmu si jeho knížku a objedu s ní místa, o kterých píše,“ říká Karel Schwarzenberg.

Knihu Výpravy pro blízké i vzdálenější, která vychází v Edici Echo 25. října 2020, je možné už nyní předobjednat prostřednictvím online obchodu EchoeShop. Knihu bude možné zakoupit i v síti knihkupectví. Doporučená maloobchodní cena je 349,- Kč. V online obchodě Echo můžete zakoupit i první knihu Výpravy pro starší a pokročilé.

O autorovi:

Jiří Peňás (nar. 1966) je zkušený novinář, držitel ceny Novinářská křepelka za rok 1997 i Ceny Ferdinanda Peroutky za rok 2013. Soustavně se věnuje kulturní publicistice, jejíž průřez poskytla jeho kniha Deset procent naděje: výbor z publicistiky 1995–2001 (Dokořán, 2002). V roce 2019 mu v Edici Echo vyšel soubor cestopisných článků Výpravy pro starší a pokročilé. Ve stejné edici nyní vychází třetí publikace Jiřího Peňáse Výpravy pro blízké i vzdálenější.

„Současná krizová situace bohužel ještě více dopadá na ty nejohroženější a nejslabší – na lidi se zdravotním či sociálním handicapem, na seniory. Naším cílem je ochránit ty nejzranitelnější a nenechat je na okraji zájmu společnosti. Přijímací pohovory s uchazeči o stipendium jsme sice realizovali za ztížených podmínek, ale máme obrovskou radost, že můžeme podpořit 22 nových studentů, kteří překonávají vážné překážky na cestě ke vzdělání,“ prozrazuje Monika Granja, ředitelka Výboru dobré vůle – Nadace Olgy Havlové.

„Společný program s Výborem dobré vůle je naším nejstarším projektem společenské odpovědnosti, který trvá již 25 let. Vzdělání díky němu můžeme dopřát i těm studentům, kteří mají ztížené podmínky ho získat. Obzvlášť v dnešní těžké době jsme rádi, že prostřednictvím našeho společného projektu můžeme motivovat další mladé lidi a pomoci jim v jejich uplatnění,“ dodává za ČSOB k tomuto společnému projektu a jeho dlouhodobé podpoře Petr Hutla, vrchní ředitel a člen představenstva ČSOB, který zodpovídá mj. za oblast společenské odpovědnosti. 

22letý vysokoškolák Matěj Kroužil z Pardubic je jedním z 22 nových studentů, kteří teď na podzim získali finanční příspěvek z Fondu vzdělání. „Získání stipendia je pro mě velkou pomocí, abych mohl dokončit studium na soukromé vysoké škole. Studuji animaci a vizuální efekty na Vysoké škole kreativní komunikace, kde získávám znalosti a dovednosti nezbytné pro práci v trikových, 3D animačních studiích a uplatnění bych pak měl najít ve firmách zaměřených na výrobu reklamních videí a na virtuální realitu. Po dokončení studia bych se chtěl tedy věnovat animaci a využít ji plně v praxi,“ uvádí Matěj. Má už za sebou první ročník studia, ale i první úspěchy v podobě benefiční výstavy vlastních grafických děl. Také již třetí rok pracuje na vývoji počítačové hry.

Aktuálně pobírá v tomto školním roce stipendium z Fondu vzdělání 90 studentů. Od vzniku programu v roce 1995 získalo stipendijní podporu 626 studentů a dalších 602 obdrželo jednorázový příspěvek na školné či pomůcky ke studiu. Celkově bylo na studium dětí a mladých lidí se zdravotním nebo sociálním handicapem vynaloženo přes 35.8 milionu korun.

Více zde: http://www.vdv.cz/programy/fond-vzdelani/.

Po studiích u českého klavírního virtuosa Karla Slavkovského, Vítězslava Nováka a Josefa Jiránka a pěveckém školení v Pivodově škole debutovala (1901) jako altistka v Zemském divadle v Lublani, kde vytvořila za jednu sezonu celou řadu titulních postav. Obdivována byla tehdy především za svoji Carmen, kterou ve svých verších oslavil nevýznamnější slovinský básník Anton Aškerc. O rok později, 27. září 1902, zpívala při otevření nového Městského divadla v Plzni Radmilu v opeře Libuše českého velikána Bedřicha Smetany, a byl to tedy její hlas, který v té budově zazněl jako první („Slovutná dcero Kroka, slavná kněžno!“). Po mnoha nezdarech a peripetiích se z altového oboru přeškolila na vysokodramatický soprán u slavné koloraturní pěvkyně Betty Frank – Rückertové, rižské a pražské primadonny, a protagonistky německých představení Metropolitan Opera New York, a stala se hvězdou zahraničních operních domů. Přijala angažmá v alsaské opeře v Colmaru (1906 až 1907), ve vestfálském Barmenu (1907 až 1910) a konečně ve Štrasburku (1910 až 1919), kde excelovala především v dramatickém repertoáru (Carmen, Santuzza, Leonora ve Fideliovi i v Trubadúrovi, Aida, Amelie, Salome, Elektra, Ariadna, Ortruda, Brunhilda, Valkýra, Fricka, Venuše i Alžběta, Kundry, Isolda…). Ke svým špičkovým pěveckým a hereckým výkonům připojila také výkony taneční (i Tanec sedmi závojů v Salome nebo závěrečná scéna v Elektře) a kritika byla vždy udivena nejen technicky dokonalým pěveckým výkonem, nýbrž i mistrnou hrou, výrazným gestem a citovým zvládnutím role. 

Její talent jí umožnil spolupracovat se světovými dirigenty Albertem Coatesem, Leo Blechem, Bruno Walterem, Hansem Pfitznerem, Wilhelmem Furtwänglerem, Otto Klempererem, Georgem Szellem i přítelem Richardem Straussem, se kterým dotvářela svoji kreaci Elektry.

V Národním divadle v Praze jí bylo dopřáno zpívat pouze třikrát (Carmen, Leonora ve Fideliu, Ortruda, vždy s Otakarem Mařákem), zpívala však také ve Vinohradské zpěvohře (Carmen, Marta v Nížině) a pod taktovkou Dr. Viléma Zemánka a za doprovodu spojených orchestrů České filharmonie a Národního divadla předvedla své umění ve scénách ze Salome a Elektry na koncertě Spolku českých žurnalistů v lednu 1910. Ve dvacátých letech 20. století byla okolnostmi přinucena usadit se natrvalo v Čechách. Přijala pozvání obdivovatelky hudebního umění, hraběnky Berty Colloredo–Mansfeldové, a s matkou a se dvěma bernardýny se přistěhovala do zbirožského zámku, kde geniální Alfons Mucha právě dokončoval svoji Slovanskou epopej.

Koncertovala, působila jako profesorka zpěvu v hudební škole v Plzni, v roce 1926 hostovala na pozvání Oskara Nedbala jako Carmen v Národním divadle v Bratislavě, v roce 1934 vystoupila v plzeňské opeře jako Valkýra, a s velkým hudebním světem se rozloučila v roce 1940 uspořádáním pěveckého recitálu za doprovodu České filharmonie, kterou řídil Václav Talich.

Už ve zralém věku neváhala odjet do Prešova, kde působila jako hlasová a dramatická poradkyně a budovala nové divadlo (1951-1954). Ve Zbiroze zpívala v kostele sv. Mikuláše, doprovázela při místních koncertech, pomáhala při výchově zbirožských hudebníků, byla první čestnou členkou spolku ochotníků J. V. Sládek… K obrovskému počtu jejích žáků patří dámy Baxová, Babická, Langová, Holubová, Weissová, Vačkářová, Kutinová, Střízková, pan Krásný, koncertní pěvci Božena Hezká, Jaromír Horák, Dr. Otakar Mácha, operetní pěvec Josef Janoušek, plzeňská sopranistka a držitelka ceny Senior Prix 2013 Jindřiška Hendrichová, Růžena Boubínová, sólistka opery v Plzni, René Tuček, sólista opery Národního divadla v Praze nebo táborská rodačka Libuše Pavlíková-Pasero, sólistka milánské La Scaly, manželka slavného basisty Tancrediho Pasera.

Často byla přirovnávána k fenomenální Gemmě Bellincioni, její hlas i zjev se nápadně podobaly slavné Emě Destinnové, které prováděla hlasovou kontrolu. Na rozdíl od proslulé Bellincioni a své přítelkyně i rivalky, jen o rok mladší Emy Destinnové nezanechala Maria Gärtnerová žádnou nahrávku svého monumenálního hlasu. Ještě pětaosmdesátiletá zpívala v roce 1962 Habaneru z Bizetovy Carmen na koncertě při příležitosti otevření výstavy jejího životního díla, kterou uspořádalo Městské vlastivědné muzeum ve Zbiroze. I tenkrát ji obdivoval přítel skladatel Jindřich Jindřich či dcera Alfonse Muchy akademická malířka Jaroslava Muchová.

Zemřela odloučena od veřejného života ve svém zátiší v Pětidomí u Zbiroha, ve společnosti své hospodyně a přítelkyně Emilie Diankovské 22. února 1965. Pochována je na zbirožském hřbitově. Jejímu životu a umění se věnuje koncertní cyklus Po stopách Marie Gärtnerové.

"Neznala jsem meze svých sil a dávala, třeba bych ke konci byla klesla mrtvá. Ale muselo to tak být, role vyžadovala žít až do poslední kapky krve. Zaplatila jsem daň. Koho Bůh miluje, křížem ho navštěvuje, a mě navštěvoval rád a často. Proto Boha tolik miluji. Dal mi očistu nitra. Ptám se jen, proč jen je u nás v Čechách tolik závisti, nevraživosti, zloby a nesvornosti? Proč ten národ, který Bůh obdařil tolika dary, zemí krásnou, nadáním, svéráznými kroji, proč ten lid neváží si svého svérázu a stále šilhá po jiných vzorech? To je má největší bolest, starost o mravnost a čistotu mého národa… toho mládí, se kterým se dnes mazlíme a neučíme jej skromnosti a sebeobětování, jak to činili naši předkové…… Chtěla bych být špatným prorokem, ale bojím se..." 

Maria Gärtnerová

„750 milionů korun bude do konce letošního roku ve 2. výzvě v programu COVID – Kultura. Ministerstvo průmyslu a obchodu (MPO) spolu s Ministerstvem kultury (MK) ji vyhlásí ve čtvrtek 15. 10. Znění ve středu schválila vláda. Nově budou moci o dotaci žádat také jednotlivci v uměleckých a odborných umělecko- technických profesích (OSVČ), dostat budou moci jednorázově 60 tisíc korun. Firmám bude možné hradit náklady až do výše 10 milionů korun. Žádosti se budou podávat přes informační systém dostupný na www.mpo.cz/kultura. (...)“

„Já i kameraman jsme nejednou smočili gumáky v potoce, abychom se dostali k těm nejhezčím záběrům. Kromě toho jsme samozřejmě také prošmejdili křížem krážem zahradu u mě na statku a hodně vařili,” říká k osmé sérii Herbáře, která nese podtitul „Doma“, moderátorka Kateřina Winterová a dodává: „Doma na zahradě i v kuchyni, protože to, co si sami vypěstujeme, je nejlepší. Zahrada je vášeň a radost na celý život. A nejsem sama, která to už ví. Když vaříme z vlastnoručně vypěstovaných plodin, máme velkou šanci trumfnout i luxusní restaurace.“

Po sérii, ve které Kateřina Winterová vyrazila do Indie s ní budou diváci trávit čas opět v Čechách a na Moravě a nahlédnou jí pod ruce při pěstování zeleniny i bylin. V kuchyni společně s hosty Markétou Pavleje a Julianou Fischerovou připraví tradiční i moderní, sladká i slaná jídla. Při putování republikou navštíví české chovatele i výrobce kvalitních potravin. „Diváci mají výjimečnou možnost nahlédnout pod ruce farmářům, pěstitelům a zkrátka mistrům ve svém oboru. Mohou se nechat unést představou skvělé vůně a chuti všech těch dobrot, které si Kateřina a její hosté uvaří, anebo se do receptů prostě pustit rovnou, ve své vlastní kuchyni, protože většinu ingrediencí doma všichni máme,“ doplňuje dramaturgyně pořadu Lada Macurová.

Novinkou osmé řady bude zařazení charitativního dílu. Diváci mohou v pátém díle podpořit Nadační fond a centrum Seňorina pomáhající lidem s Alzheimerovou nemocí.

režie: Jaroslav Včela // dramaturgie: Lada Macurová // výkonný producent: Vojtěch Svoboda // průvodkyně pořadu: Kateřina Winterová

Divadlo Drak tak 10. října 2020 v Banja Luce na plátně uvedlo svou novinku maňáskovou grotesku Šípková Růženka a režisér Jakub Vašíček byl za inscenaci oceněn odbornou porotou festivalu v kategorii Nejlepší režie.

Dle vyjádření poroty „komplexní režie propojuje jednotlivé inscenační složky, kreativně vede loutkoherece a vystihuje téma inscenace”.

Z českých tvůrců na festivalu dále obdržel zvláštní cenu Jakub Maksimov za režii a adaptaci románu Volání divočiny od Jacka Londona a za hru Na vlčí stezce souboru Pozorišta mladih iz Novog Sada. 

Inscenace Šípková Růženka je určena dětem od šesti let a měla premiéru 5. září 2020 v Divadle Drak v Hradci Králové. Autorská inscenace vychází z jedné z nejstarších lidových pohádek, která přešla z ústního podaní do literatury. Známý lyrický příběh královské dcery, kterou stihne osudově symbolická kletba, inscenují její autoři, Jakub Vašíček a Tomáš Jarkovský, jako výpravnou „steampunkovou maňáskovou grotesku“. Až téměř westernově vyprávěný příběh o dívčině dospívání a její touze jít za naplněním svého osudu, kterému brání úzkostliví a až přespříliš ochranitelští rodiče, kteří odmítají nechat svou dceru dospět, nepostrádá nic ze své aktuálnosti.

Celý koncept inscenace dotváří se symboly pracující scénografie Kamila Bělohlávka spolu s živou hudbou Daniela Čámského. Centrálním bodem scény je multifunkční konstrukce hradní věže. Ta je pro Růženku jak útulným domovem a nedobytnou pevností, která jí chrání před vnějšími nástrahami, tak zároveň i jejím vězením. Loutky a kostýmy Terezy Vašíčkové korespondují s Bělohlávkovou scénografií
a podtrhují celkovou steampunkovou atmosféru inscenace. Groteska hraná maňásky pak dává vyniknout téměř detailní a přesné loutkářské práci zkušených členů souboru Divadla Drak - Pavly Lustykové, Jana Popely a Milana Žďárského. Těm na scéně spolu s Petrem Seinerem zdárně sekundují Pavel Černík
a Jan Čipčala.

Účast na festivalu Banja Luka 2020 byla pro Divadlo Drak v letošním roce jednou z mála příležitostí, jak prezentovat svou tvorbu v zahraniční. V roce 2020 získal Drak hned několik velmi zajímavých pozvání na evropské i světové festivaly. Bohužel kvůli pandemii Covid-19 byly všechny postupně zrušeny či přeloženy. V červenci byl Drak společně s Naivním divadlem Liberec a plzeňským Divadlem Alfa pozván na ASSITEJ Korea International Summer festival v rámci oslav 30. výročí diplomatických vztahů mezi Koreou a Českou republikou. Odloženo bylo i pozvání inscenace Faust na loutkový festival v Chicagu
a měsíční turné inscenace A na noze pevnina v Číně. Zrušeny byly pro rok 2020 také festivaly v Bielsko--Białe v Polsku a finský Mukamas, kde je Divadlo Drak pravidelných hostem.

„Knihy jsme dětem i jejich učitelům stihli rozvézt poslední den před vládou nařízeným uzavřením škol. Doufáme, že si díky nim budou při současné distanční výuce procvičovat čtení, které se vloni jako prvňáčci i přes přerušení výuky naučili. Obrovský podíl na tom mají i jejich rodiče, a tak jsme i jim chtěli touto formou poděkovat a doufáme, že ve čtení budou se svými ratolestmi pokračovat i teď. Celá aktivita je zaměřená na rozvoj čtenářské gramotnosti a environmentální výchovu. Proto jsme ji nazvali „Čte celá rodina aneb I v pandemii jsem se stal čtenářem“. A třeba knihu využijí i kantoři při on-line výuce, to už bude záležet jejich kreativitě a fantazii,“ sdělila členka realizačního týmu a vedoucí odboru školství, kultury a sportu bohumínské radnice Pavla Skokanová.

Pro knihu s rybářskou tématikou se Bohumín nerozhodl náhodou. Ve městě je totiž hned několik jezer, tůní, rybníků i řek, a tak není divu, že má zdejší rybářský spolek přes 700 členů a více než 100 z nich jsou navíc mladí rybáři do 18 let. Oblíbený je i rybářský kroužek, a proto byla volba kapříka Metlíka jasná. Distribucí knih však projekt na podporu čtení zdaleka nekončí. Pro druháčky se ještě chystá v únoru i beseda s autorem Metlíkových dobrodružství Janem Opatřilem v bohumínském kině.

Festival byl zahájen ve středu v 17 hodin v kulturním centru Moving Station po náročném několikadenním rozhodování, zda bude možné jej po všech přípravách skutečně zrealizovat. Kromě diváků se jej zúčastnili také hosté z řad sponzorů a partnerů. Energii do žil vlili organizátorům hned na úvod Michal Vozobule, náměstek primátora pro oblast dopravy a životního prostředí, Zdeňka Kučerová z Fakulty designu a umění Ladislava Sutnara ZČU, Roman Černík, umělecký ředitel Centra Johan, a Jakub Paleček, ředitel organizace Člověk v tísni v Plzeňském kraji. Ocenili nasazení týmu a skutečnost, že je festival Jeden svět součástí kultury v Plzni. „Dovolím si říct, že atmosféra byla skvělá. Ráda bych vzkázala lidem, kteří při zahájení stáli před plátnem, že celý festival podrželi a zdůraznili, že Jeden svět za to stojí a že je skvělé, že se podařilo udržet jeho konání. Bylo to silné a dodalo mi to energii pokračovat,“ zhodnotila samotné zahájení Miroslava Haplová, koordinátorka školních projekcí.

Na 25 projekcí a 22 debat s hosty během 4 promítacích dnů dorazilo téměř 500 diváků. Ač celková návštěvnost nebyla rekordní, tak vzhledem k nouzovému stavu a mimořádným opatřením předčila očekávání organizátorů. „Nejvíc mě potěšila solidarita diváků, jak vzájemná vůči sobě, tak k festivalu, a atmosféra v týmu, který se navzdory všem nejistotám dnešní doby maximálně semknul a dotáhl vše do konce. Stejně tak velké poděkování patří hostům, bez nichž by „pofilmové“ debaty nemohly proběhnout, což by diváky ochudilo o rozšířený vhled do problematiky jednotlivých filmů.“ říká koordinátorka debat Adéla Lachoutová.

Ve velmi obtížné situaci se ocitly školní projekce, jelikož byly zahájeny 5. října, v den, kdy došlo k uzavření středních škol, jejichž studenti měli být nejčastějšími návštěvníky. Dorazili tak pouze skalní fanoušci ze základních škol a festivalový tým ocenil jejich přístup. „Při projekcích jsem sledovala reakce dětí na filmy a říkala si jo, to je ono. Ta reakce, kdy děti hlučí při úvodních spotech, pak začne film a je ticho. Mimika pracuje. Jen mi běželo hlavou, že je škoda, že se to dostane k tak malému počtu dětí,“ shrnuje pocity ze školních projekcí Haplová.

Na Moving Station byly k vidění také dvě výstavy. Ve foyer se jednalo o výstavu vítězných prací Teendesign 2019 a před sálem kina si diváci mohli prohlédnout vizuály uplynulých ročníku festivalu za 20 let zpátky. Většina z nich se shodla, že ten letošní vizuál je společně s tím z roku 2009, kde se objevuje fotografie Václava Havla, vůbec nejpovedenější. Možná právě proto projevili návštěvníci zájem také o originální doplňky právě s letošním vizuálem. „Ponožky se téměř vyprodaly již během předfestivalových akcí a ohledně triček, placek a tašek nám stále píší lidé přes sociální sítě s tím, že festival sice nestihli, ale rádi by si je zakoupili dodatečně,“ uzavírá s potěšením Lachoutová.