úterý
4. srpna 2020
svátek slaví Dominik
Spisovatel a publicista Jiří Peňás
© Archiv autora



Žasnoucí poutník a spisovatel Jiří Peňás vydal knihu cestopisů - Výpravy pro starší a pokročilé

PRAHA-ČR: "Bedekrů, průvodců a různých ´toulek´ jsou plné regály knihkupectví, ale tohle je něco jiného. Podobně jako v proslulých cestopisech Karla Čapka, ani ve Výpravách pro starší a pokročilé Jiřího Peňáse nejde o exotiku, adrenalin ani zjevnou krásu či slávu jednotlivých míst. Mnohem větší čtenářský zážitek tu nabízí autorova nakažlivá touha poznávat blízké i vzdálenější kraje a mravy, umění poutavě předvést nalezená fakta i ochota dělat si z prožitých příhod, a hlavně sám ze sebe, osvěžující legraci. A také jeho vybroušená schopnost o tom všem duchaplně psát." - Přečtěte si víc v rozhovoru s autorem.  

Autor článku: 
Lenka Jaklová

Spisovatel, novinář a filozof G. K. Chesterton tvrdil, že čtvrtek je ten nejlepší den v týdnu. Pokud vím, pro vás je dnem, kdy píšete své novinářské texty. Snese z vašeho pohledu čtvrtek toto chestertonovské měřítko?

To je zajímavé, proč si to myslíte, že píšu ve čtvrtek… Já mám pocit, že píšu skoro pořád. Takže i ve čtvrtek. A sice chápu Chestertona, já bych proti čtvrtku taky nic neměl, ale v mém případě je čtvrtek spíš hrozný, protože to je nejzazší den v týdnu, kdy se už nedá nic odkládat. V časopise Echo máme uzávěrku v pondělí. Takže rytmus je od úterý do pondělka. A ve čtvrtek se tedy musí konečně začít. A tady se střetávají dvě základní tendence: editor, který dává časopis dohromady, pochopitelně chce, aby texty vznikly co nejrychleji, nejlépe do toho čtvrtka. Zájem píšícího redaktora je však zcela opačný. Ten se snaží texty odkládat co nejdéle. Z tohoto napětí a současně kompromisu se každý týden rodí časopis. Takže, když se ve čtvrtek editor neklidně ptá, kde jsou texty, redaktor nad nimi teprve začíná usedat. Samozřejmě, že je to složitější, protože většina časopisů má nyní jak papírovou, tak internetovou podobu, a tím se novinařina stala činností permanentní. Zkrátka čtvrtek je pro mne den, kdy musím konečně něco udělat s tím, co jsem slíbil. Ve skutečnosti ovšem nakonec člověk píše něco skoro každý den.

 

A jak jste na tom právě dnes, když jsem vás vyrušila z toho kolotoče?

Ano, až skončíme, poběžím domů a začnu psát další díl mých cestopisných kapitol, které publikuji v Echu každý týden. Ale rozepsané je mám od úterka. Kromě toho mám psát ještě asi další tři články. Ale není to kvůli tomu, že bych byl grafoman.

 

Máte pro své cestopisné črty nějakou zkratku? Jak jim říkáte?  

Vlastně jsem nebyl schopen je nějak jednoduše pojmenovat. Původně, když jsem s nimi před jedenácti lety na internetu začínal, vycházely pod jménem Fotoblog, protože to editor tak nazval. Byly to totiž moje fotky a k nim delší text. Teď to druhý rok vychází v časopise na papíře, a protože tomu bylo nutné dát nějaké záhlaví, tak jsme to nazvali Genius loci, protože jsme na nic chytrého nepřišli. V knize se to jmenuje Výpravy pro starší a pokročilé.

 

Ale název „genius loci" funguje…

Snad. Není nijak originální, ba dalo by se říct, že je to název již dosti tuctový: když se chce napsat o nějakém místě, i tak se to tak nazve, možná, že mnozí ani netuší, jak by se to dalo přeložit. Lócí… Už jsme slyšel i lokí…Předpokládám, že čtenáři našeho časopisu tomu tak neříkají. Když se bavím s editorem Jaromírem Slomkem, jeho nejčastější otázkou je, kdy bude cestopis. Takže tomu říkám cestopis.

 

Zůstaňme ještě u genia loci - člověk se s ním může setkat nejen v otevřené krajině, ale třeba i v interiéru. Boris Johnson například v knize Faktor Churchill píše v tomto smyslu o Churchillově pracovně, dokonce o jeho pracovním stole. Něco podobného jsem vnímala v Čapkově letním sídle Na Strži. I to je jeden z důvodů, proč putujete?

Jak si může čtenář všimnout, já neprovádím nějaký zvláštní výběr. Je sice možné říci, že téměř každé místo má nějakého „ducha místa“, ale není to tak, že bych po něm šel. Spíš jde o souběh okolností – částečného poznání a mé motivace o tom napsat. A když píšete každý týden, tak genius loci je kdekoli. Nepochybně, člověk už viděl plno krásných interiérů a míst, o kterých si říká, tady je to hrozně příjemné, tady by se dalo sednout a chvíli se usebrat. A pak jsou naopak místa, kde by člověk fakt být nechtěl.

 

Máte na mysli negativní energii těch míst?

Já bych tomu asi neřekl negativní energie, zkrátka je to místo, které je bez ladu, ošklivé, zničené, zanedbané – a takových je mnoho. A může jít jak o interiér, tak exteriér. Samozřejmě nemluvím o extrémech, jako je skládka odpadků nebo vybydlený barák. Ve svých textech popisuju místa, která mají nějakou celistvost. Žijeme ve střední Evropě, v prostoru nasyceném historií, která tu zanechala stopy, což je obrovská přednost. Když si tohle člověk připustí a má pro to cit, tak je to skutečně obohacující. Je to hodnota, kterou si našel a jen tak ho neopustí. Podobně jako kdyby měl dobrý partnerský vztah nebo plno skvělých přátel. Myslím, že takový člověk se v životě nemůže nudit, když k němu neustále promlouvá něco, co tady zanechali jeho předci. A to je pro mne genius loci

 

Co vás především zajímá v místech, kam putujete?

Nejprve jdu ke kostelu, k centrální stavbě ve městě či kdekoli. Potom obhlídnu jeho okolí, často v jeho sousedství býval hřbitov, jsou tam sochy. U nich se vyzkouším z ikonografie. Důležitý je i tvar náměstí. Zda je čtvercové, štěrbinové, někdy kruhové, jestli je náměstí umístěno z kopce nebo do kopce. To mnohé vypovídá. Obvykle tam bývá radnice, nejčastěji barokní. Taky nějaká kašna, a když po návsi teče potok, nemůže chybět mostek se sochou sv. Jana Nepomuckého. A samozřejmě hospoda, někdy zachovalá formanská hospoda třeba z 18. století. Tyhle věci v našem středoevropském prostoru – stejně tak je tomu v Rakousku i Bavorsku –, jsou úžasné a patří k naší civilizaci. Má to nějaký řád a nějaký smysl. Jiná věc je, že člověk v Čechách narazí snadno i na místa poničená. V jedné třetině území – v Sudetech – téměř pravidelně. Tam došlo ke strašnému masakru kulturní paměti.

O tomhle se dá mluvit dlouze a na různé úrovni a může se o tom nekonečně psát. A nekonečně to objíždět. A žasnout. Člověk ušetří za exotické dovolené… Samozřejmě, ani takovou možnost si neodpírám, nakonec v té knížce jsou kapitoly o Sicílii. Pro mě by byl luxus něco o tom nenapsat. A protože cestopisy publikuju každý týden, tak spotřeba těch míst je poměrně velká.

 

Tři muži ve člunu, Saturnin s dědečkem a dr. Vlachem -  muži, muži, muži na cestách. Také vy cestujete hlavně v mužské společnosti. Proč jste tedy k vaší knize zvolil obálku jako z titulu nějakého dívčího románu nebo z prvorepublikového časopisu List paní a dívek? To je záměr?    

Byl to nápad grafika a myslím, že jde o decentní kompromis, i když – připouštím – může to trochu mást. Ale tak to má být. Řekl bych, že na obálce je hezká, mladá, evropská dívka na břehu Žluté řeky Chuang-che, která vyhlíží Mao Ce-tunga nebo nějakou podobnou vodní příšeru.

Pochopitelně muži jsou pro mé zápisky vhodnější, už proto, že si z nich lze dělat lépe legraci. A je možné je zapojit do konverzací, které si více méně vymýšlím. S ženami už to jde poněkud hůř. Z těch jsem si také nikdy legraci nedělal. V tomhle jsem stará škola a vnímám rozdíly mezi pohlavím. Jinak se chová muž a jinak žena. A chování muže k ženě anebo k muži má svá určitá pravidla.

 

Třeba, když jste trval na tom, že mne pozvete na čaj…

No třeba… To ale neznamená, že v mé knížce je všechno pravda. Ženy jen nezasahují do děje. Ale ono jet někam sám, má své výhody. Nikdo vás neotravuje, neříká, pojď, tady už je to blbý, a co tady budeme dělat – tady to není moc zajímavý. Dokonce si myslím, že člověku prospívá, když někde vydrží určitou dobu sám. Aspoň pár dní, jen tak cestovat a s nikým nemluvit. A když – tak jen s místními lidmi. Takhle jsem na jaře putoval týden po Maďarsku. Sedl jsem na vlak a jel, vystoupil jsem, kde jsem chtěl, hotel sháněl na poslední chvíli. Maďarsko je civilizovaná země, kde se člověk nemusí bát, že by se úplně ztratil, ale přesto byl zajímavý ten zážitek pokročilé cizoty dané už tím, že vás obklopí cizí aglutinační jazyk a nápisy třeba: A jövő héten meghalsz nebo Hol hagytad a holtteste? Schválně si to přeložte.

Většina lidí, když někam jede, stráví hodiny a hodiny tím, že si předem prohlíží na internetu, jak vypadají ložnice, kde budou spát a jak to tam vypadá na náměstí. Oni pak už přesně vědí, co kde uvidí. Třeba když cestují do Florencie nebo do Benátek. Také si někdy udělám základní obhlídku, ale hrozně mě těší přijet do města, které jsem ještě nikdy neviděl. Já jsem rád překvapován. Jsem zvědavý na to, jestli tam bude kostel barokní nebo gotický, nebo jakému národnímu hrdlořezovi tam postavili pomník… Ta chvíle objevování je pro člověka mého typu k nezaplacení. Naopak jsou lidi, kteří vědí, že za svůj život, který je krátký, musí objet všechna TOP místa na světě. A když nebudou v Seville nebo v Neapoli, tak bude jejich život strašně ochuzen, skoro bezcenný. Já to chápu, taky se tam rád pojedu podívat, ale vím, že některé věci člověk prostě nemůže zvládnout a o jiné přijde, když se bude orientovat jenom na tyhle „masové povinnosti“.

 

Zalidnil jste své cestopisy přáteli – kněz, redakční kolega a šéfredaktor Dalibor Balšínek a také váš děda z Hané. Zřejmě výrazná postava vašeho dětství. Nenesete si tak trochu v sobě jeho úhel pohledu na svět?

Můj děda Josef Peňás byl profesorem na prostějovském gymnáziu, kde učil jazyky – angličtinu, němčinu, ale ovládal i francouzštinu a také ruštinu, což nebylo úplně typické. Souvisí to s tím, že po ruské revoluci přišlo do Prostějova poměrně dost tzv. bílých Rusů, kteří uprchli před bolševiky, a mezi nimi jistý Machonin, otec překladatele Sergeje Machonina. Já si z dětství pamatuji, že když se dospělí bavili, tak se často ozývalo – „staré Machonin“. „Však to staré Machonin říkal!“ A po letech jsem se seznámil s existencí Sergeje Machonina. Tím chci říct, že můj děda se naučil rusky od starého Machonina. Dokonce pak překládal i klasické ruské autory, třeba Tolstého. Byl to takový sečtělý, starosvětský profesor s knírkem pod nosem, baretem na hlavě, nosil černý kabát. Byl zábavný tím, že mě neustále zkoušel, jestli jsem se naučil už konečně pořádně francouzsky a německy.  Říkal, že jedním z jeho největších životních zážitků byla přednáška Františka Xaverského Šaldy, tak to řekl, když přednášel o tajemství básnického tvaru. Celý život uznával za největšího básníka české řeči Otokara Březinu, který se, jak říkal pateticky, dotkl metafyzického rozměru bytí, kosmického rozměru duše. Můj děda byl vzdělanec, otec tří dětí, který prožil život na malém městě a viděl, jak ty dějiny jdou kolem něho. Taky to byl antisemita, čemuž jsem se divil, ale těžko jsem mu to mohl rozmluvit. Když přijeli Rusové ve 45. roce do Prostějova, tak tlumočil sovětskému veliteli, ale komunista samozřejmě nikdy nebyl, naopak. Zároveň věděl, že nějak s tím režimem musí vyjít. Jako katolík chodil každou neděli do kostela. I babička, když šla kolem, tak se pokřižovala. V mém dětství ještě dožíval tenhle starý svět, řekl bych poslední závan baroka. A já jsem rád, že jsem ho zažil. Kolem našeho domu jezdila parní lokomotiva a pivovarští koně tahali pivní sudy. Vybavuji si vůni koňské moče, chmele a pach té lokomotivy – vůně mého dětství.

 

A do jaké míry vás ovlivnil kontrast těch dvou světů, ve kterých jste vyrůstal – slunná a úrodná Haná a odcizené, chladné Sudety?

V tomhle směru jsem schizofrenik. Kdybych se analyzoval, kdybych se položil na psychoanalytickou pohovku, tak tam tyhle dvě odvrácené strany budou. Zatímco celé prázdniny jsem trávil u babičky v žírné a vlídné krajině Hané, svoje dětství a mládí jsem prožil v naprosté divočině Sudet, v panelákovém sídlišti Rotava na Sokolovsku.  

Prostějov byl usedlé město, kde rody zůstávaly po generace. Nebo se přistěhovaly z okolí. A i když sedláky na hanácké vesnici poničila kolektivizace, každý měl dvorek, kde choval prase, udil maso, dělal jitrnice a pálil slivovici. V důsledku toho pak muži umírali v padesáti šedesáti letech na rakovinu tlustého střeva, ale je třeba říct, že prožili hezký život. Zato v západočeském pohraničí, kam se moji rodiče přestěhovali koncem 60. let, bylo všechno jinak. Otec nastoupil do fabriky jako technický náměstek a matka do účtárny. Možná se chtěli vzdálit od prostějovského příbuzenstva, které žaslo a říkalo mé mámě: „Alko, kde jste se tady vzali? Vždyť tady dávají lišky dobrou noc!“ A taky jo. Do těch zpustlých, zničených Sudet počátkem sedmdesátých let, kam postavili nové panelákové sídliště, se nastěhovalo několik tisíc mladých rodin. Podle toho to tam za chvíli vypadalo. Byla to společnost divokého mixu. V souvislosti s repatriací – osídlováním pohraničí, kdy, jak známo Češi nestačili osídlit nové pustiny - bylo jich devět milionů a vyhnalo se tři a půl milion Němců, po nichž zbyla díra – přicházeli lidé odevšad. Takže nakonec tam byla jedna vůbec z nejzajímavějších skladeb repatriantů: Češi z Volyně, Rumunska, Banátu, ze Srbska, kteří tam odešli někdy v 17. století, ale taky z Argentiny, Belgie i Francie.

Nezapomenu na jeden z mých prvních zážitků z dětství, když se do vyprázdněné vesnice Smolné po odsunutých Němcích stěhovaly romské čili cikánské osady ze Slovenska. To přijely vozy z jiné civilizace. Pro mě to bylo vzrušující dobrodružství. Hrál jsem si na Indiána, který s lukem a šípem pozoruje kmen Siouxů nebo Komančů, zatímco já jsem ten Apač. A všude kolem byly státní statky, kde se pásl dobytek, a cestou na pastvu se občas prohnal sídlištěm s třídou V. I. Lenina a tu a tam se nějaká kráva zatoulala a zůstala trčet třeba v samoobsluze. Mělo to rys, který bych dnes nazval surrealistickým.

Kdybych zůstal v Prostějově, rozhodně bych tak pestrý svět nezažil. Stal by se ze mne nejspíš „takové spokojené Hanák“, jak to vidím na svých milých bratrancích. Ale díky tomu, že moje psychika je vlastně rozhozená, mám rád obě ty strany. A každý rok musím aspoň na chvíli zajet do Prostějova i na Sokolovsko.

Když jsem byl malý, rád jsem četl řecké mýty a moc se mi líbil jeden o Persefoné a Hádésovi. Persefoné vždycky půl roku musela trpět a být u Hádá v temném království, v podsvětí, aby ji potom bohyně Deméter na jaro a léto vynesla na tu druhou stranu. Tak já jsem si představoval, že jsem Persefoné, unesená do temného království – a ono to tak skutečně bylo. Ve studených Sudetech, kde pořád pršelo a sníh tam začal padat v listopadu a vydržel až do dubna. Ale co bylo důležité… V té divočině se dala chytat televize ze západního Německa. A to mě později, když už jsem uměl německy, politicky zásadně ovlivnilo. Začal jsem vnímat, jak vypadá demokracie. Poslouchal jsem zprávy, sledoval jsem politické debaty. Takže už od svých čtrnácti let jsem věděl, že existují různé politické strany – sociální demokrati a CDU a mezi tím nějací Zelení a FDP. Když jsem v polovině osmdesátých let přišel do Prahy na filozofickou fakultu, překvapila mne politická negramotnost mých spolužáků. To neznamená, že by fandili komunistům, ale neměli srovnání. Já jsem sledoval německou politickou scénu a věděl jsem, kdo je u moci. A taky jsem věděl, že tomu vždycky předcházela politická debata, že v parlamentu se vedou ostré spory, že se tam lidé třeba i hádají, a zároveň to má nějakou úroveň, politickou kulturu. V těch sedmdesátých a osmdesátých letech bylo západní Německo úžasným státem.

 

Takže na tom psychoanalytickém kanapi by to na konec dopadlo dobře – všechno, co jsem žil, žil jsem rád…

To víte, že jo… Samozřejmě, že by si člověk mohl představit, že by žil někde jinde. Dnes si mnozí lidé myslí, že je to jedno, kde se člověk narodí, odkud je, že to opustí a půjde někam, kde se mu to líbí víc – ale ta představa je problematická. Jak na úrovni individuální, ale katastrofa je to na úrovni kolektivní. A že je to jedno, odkud kdo je a že se to všechno smíchá do nějaké masy a do nějaké kaše, která nebude mít žádný speciální charakter. A že bude dokonce ožehavé ptát se, odkud kdo je. To asi k tomu směřuje, a myslím si, že je to škoda.

 

Mluvíme o vašich cestopisných črtách, o vašem putování krajinou především střední Evropy. Ale vy jste ve svém životě putoval i jinak a jinudy – tištěnými médii. Ti, kdo vás znají, říkají, že jste se možná nejvíc našel v časopise Echo. Je těžké dnes udržet nezávislé médium tohoto typu?

To je opravdu těžké, já jen doufám, že příští rok ještě Echo bude vycházet.

 

Je vůbec nutné mít taková nezávislá média?

No pro mě jo, protože už nevím, kam bych šel. (smích) Pro mě by to asi byla konečná. Já myslím, že už jsem dnes těžko přesaditelný.

Otázka, jestli jsou nutná svobodná média – ta je samozřejmě banální. Ano, pochopitelně. Ale to ještě neznamená, že to ví společnost. Když si vás nekoupí kritický počet lidí, tak jste prostě ohrožení na existenci. Já můžu říct, že jsem šťastný člověk, kterému nikdo nikdy neříkal, co má psát. To jsem během těch 27 let, co jsem v novinách, nezažil. Taky je to tím, že jsem psával o kultuře, o politice méně, ale i to by si myslím nikdo netroufl a já bych to nepřipustil. Opravdu nikdy jsem se nesetkal s nějakým tlakem. Je pravda, že dnes už bych asi byl nepoužitelný v médiích, kde jsem působil v minulosti. Kdybych byl dnes v Respektu, kde jsem pracoval v devadesátých letech, asi bych se s kolegy neustále hádal. A nemohl bych ani vydržet v Lidových novinách, i když ještě pořád jsou to noviny s kvalitním obsahem, ale pochopitelně s tím stigmatem majitele je to složité. A to i pro lidi, kteří s Andrejem Babišem nikdy neměli nic společného a nikdy pro něho nenapsali ani řádku. Týden – tam jsem byl docela rád – tehdy mně vyhovovalo, že šlo o zpravodajský časopis, který neměl nějakou vyhraněnou tvář. V letech 2000–2007 jsem tam vedl kulturní rubriku. Když na to člověk vzpomíná, tak to pořád ještě byly takové klidné roky, pořád se ještě dalo věřit, že ten vývoj v Evropě a na Západě jde správným směrem.    

 

Potěší vás jako autora, pokud vaši čtenáři budou podle vaší knihy cestovat?

Ano, každého autora potěší, že čtenáře nenudí. Ale pozor, ta knížka není bedeker.

 

Kam nás pozvete příště?

Ještě musím napsat druhý díl o Opavě. Byl jsem tam před čtrnácti dny na takové konferenci, tak toho musím využít. Opava je zajímavé město. Je odtamtud autorka lvice Elsy a můj šéfredaktor Dalibor Balšínek…

 

Poslyšte, nepodkuřujete mu? 

Trochu podkuřuju, ale taky ho chci poučit. (smích) On není úplně z Opavy, on je z Oder, ale k Opavě se hlásí – tak ať se o té Opavě něco dozví. Pomalu mi už dochází zásobárna míst. Musím se zase někam vypravit.

 

Tak já vás zvu na Kuks. Zkuste Kuks.

Je to ostuda, ale přiznám se, že jsem tam ještě nikdy nebyl. Kuks mě nějak míjel. Možná jsem tam byl v raném dětství a odnesl si nějaké trauma. Východní Čechy jsou pro mě možná nejvzdálenější část Čech. Nikdo z rodiny odtamtud nebyl, nechodil jsem vlastně nikdy ani s žádnou Východočeškou… Ono to bude tím, že lidé z východních Čech se moc nestěhují. Jsou rádi, že jsou tam, kde jsou. Ale něco z východních Čech jsem přece jen navštívil. Mám kamaráda katolického kněze, známe se od studií, je to milý člověk, působí v Brně. Před časem jsme se domluvili, že si vždycky na jaře a na podzim dáme sraz v České Třebové, já tam přijedu vlakem, on farním autem. Čeká na mě na nádraží a já řeknu, kam se vydáme. A on souhlasí, nic jiného mu nezbývá. Takhle jsme se spolu vypravili do Lanškrouna a jindy zase do Žamberku… Atraktivní místa.

 

Je váš cestopisný Fotoblog, který publikujete už spoustu let, i šikovný způsob, jak se bránit zapomínání? Je to svého druhu deník?

Samozřejmě, že je to deník. Vlastně je to týdeník! A když se potřebuju někdy podívat, co kde je, tak si to přečtu, protože jsem si to sám napsal. To je užitečné, ne?

 

 

Vizitka

Jiří Peňás

Novinář a literární publicista, držitel ceny Novinářská křepelka (1997), Ceny Ferdinanda Peroutky (2003), autor knih Deset procent naděje (2002) a Výpravy pro starší a pokročilé (2019).

Narodil se v roce 1966 v Prostějově, dětství a mládí prožil v Sudetech (v Rotavě a Kralicích v Krušných Horách). Gymnázium absolvoval v Sokolově, vystudoval na filosofické fakultě UK češtinu a historii – státnice skládal v roce 1989. V té době už jako otec rodiny pracoval coby zeměměřič, knihkupec a noční vrátný. Do novin nastoupil v roce 1992: pracoval v deníku Prostor, Mladé frontě a Lidových novinách. Od roku 1995 vedl kulturní rubriku v Respektu, od roku 2000 ji vedl v časopise Týden, v roce 2009 se vrátil vést kulturní stránky do Lidových novin. Od roku 2016 je členem redakce Týdeníku Echo.

 

 

Mohlo by vás také zajímat...

ČR: Nejlepší jazzovou skladbou roku 2020 autora do 35 let se stala píseň Czereśnie trumpetistky, skladatelky a dirigentky Štěpánky Balcarové. Kromě ocenění si odnesla i šek v hodnotě 40 000 Kč, který daroval Ochranný svaz autorský v rámci grantového programu Partnerství OSA.

Celá ČR
Hudba, Soutěže a festivaly
Co se děje
04.08.2020

BRNO: Milan Kundera, který patří mezí nejvýraznější světové spisovatele a jehož dílo se dočkalo na čtyři tisíce vydání, se společně se svou manželkou Věrou rozhodl věnovat svoji knihovnu i s archivem Moravské zemské knihovně (MZK) v Brně. Na podzim tohoto roku by měla být Kunderova knihovna včetně rozsáhlého archivu převezena z pařížského bytu manželů Kunderových do MZK, kde bude čtenářské a odborné veřejnosti sloužit ke studiu i pro vědecké účely.

Jihomoravský kraj
Instituce a kulturní zařízení, Knihy, literatura, média
Co se děje
31.07.2020

ČR: Zprávami opět rezonují negativní vyhlídky do budoucna a opět se polemizuje, zda se bude hrát, pro kolik lidí, s jakými hygienickými opatřeními a tak podobně , ale my v Kašparu si myslíme, že lepší než spekulovat nad nejasnou budoucností je lepší se podívat, co vše se od 25. května, kdy se znovu otevřela divadla, povedlo a odehrálo. A co chystáme do konce prázdnin?

Celá ČR, Hl. m. Praha
Instituce a kulturní zařízení, Divadlo a tanec
Co se děje
30.07.2020

ČR-ZAHRANIČÍ: Šestý ročník mezinárodní překladatelské soutěže Cena Susanny Roth (CSR) organizované Českými centry (ČC) a Českým literárním centrem (ČLC) zná své vítěze. Více než stovka účastníků se v 16 zemích z Evropy a Asie utkala o nejlepší překlady úryvku knihy Veroniky Bendové Vytěženej kraj do místních jazyků. Nejsilnější zastoupení co do počtu přihlášených již tradičně vykázalo Polsko.

Celá ČR, zahraničí
Instituce a kulturní zařízení, Knihy, literatura, média
Co se děje
03.08.2020