neděle
5. května 2024
svátek slaví Klaudie, Květnové povstání českého lidu 1945

Články a komentáře

Články a komentáře

Ostrava nebo Plzeň - rozhodne se brzy

Autor článku: 
Eva Veselá

<p>Hlavní myšlenkou projektu Evropské hlavní město kultury (EHMK) je sbližování národů. S tímto nápadem přišla řecká ministryně kultury v roce 1985.</p> <p>Ještě tentýž rok titul získaly Athény. Po rozšíření Evropské unie se jím každoročně mohou pyšnit dvě města, v roce 2015 to bude belgické a české. Zatímco v Belgii je rozhodnuto – půjde o město Mons, u nás se původně přihlásil Hradec Králové, Ostrava a Plzeň. Do druhého kola však porota tvořená z expertů z EU a od nás poslala jen Ostravu a Plzeň. Obě pak musí napsat přihlášky v českém a anglickém jazyce a doručit je na ministerstvo kultury nejpozději do 30. června 2010. Vítěz bude znám 8. září 2010.</p> <p>OSTRAVA: Postindustriální město jako prostor pro šťastný život – tato věta vystihuje myšlenku, se kterou jde Ostrava do soutěže o získání titulu EHMK. Městští zastupitelé schválili počátkem letošního června podobu druhé přihlášky Ostravy do této soutěže a také částku 2 miliardy Kč, která je určená na financování staveb souvisejících s udělením tohoto prestižního titulu.</p> <p>Připravované stavby v Klastru Černá louka (klastr je shluk, místní uskupení navzájem propojených subjektů v kultuře a kreativním průmyslu) v hodnotě 2 miliard Kč budou z poloviny kryty úvěrem (v roce 2013) a druhá polovina půjde z vlastních příjmů (v roce 2014 a 2015). Celkové potřebné investiční náklady jsou vyčísleny na 3,75 miliardy Kč a mají být poskytnuty z finančních zdrojů Evropské unie, Moravskoslezského kraje a z privátních zdrojů. Ostrava vypsala na realizaci stavby mezinárodní urbanistickou soutěž.</p> <p>Podle primátora Petra Kajnara je Ostrava kulturním centrem nadregionálního významu, které má Evropě co nabídnout a může se stát důstojným a úspěšným Evropským hlavním městem kultury 2015. Projekt EHMK 2015, nazvaný Ostrava 2015, má čtyři části:<br />
1. Stavby – dominantní akcí je vybudování Klastru Černá louka, které přinese potřebnou infrastrukturu,<br />
2. Kulturní program – pod označením Perpetum mobile se skrývá možnost jak propojit a konfrontovat ostravské kulturní instituce s Evropou. (Výzvu přijalo 70 ostravských kulturních subjektů),<br />
3. Vzdělávání – management umění. Přípravný výbor Ostrava 2015 inicioval podporu vzdělávání pro obor management umění. Na semináře a školení má navázat otevření tohoto oboru na jedné z ostravských univerzit,<br />
4. Životní prostředí – program přinese řadu krátkodobých i dlouhodobých opatření na zlepšení životního prostředí. </p> <p>Dne 9. června byl v rámci Klastru Černá louka položen základní kámen přístavby alternativní scény Divadla loutek Ostrava (DLO). Hlavní budova DLO byla postavena v roce 1999 a připravovaná dostavba vytvoří komorní scénu pro cca 60 diváků, budou se tu pořádat interaktivní pořady, které zapojí dětského diváka do dění, dále půjde o dílny pro děti s handicapem, literárně dramatické aktivity s dětmi, workshopy, ale i o pořady určené seniorům. Náklady na přístavbu představují částku kolem 58 milionů Kč. Spolufinancování má jít z Regionálního operačního programu v rámci IPRM (Integrovaný plán rozvoje města) Ostrava – Magnet regionu, 8 % prostředků půjde z městského rozpočtu a zbytek z fondů EU. Dalšími stavbami mají být koncertní dům, městská galerie atd. </p> <p>Součástí Staré Arény – klubu pro kulturu a informace, který vznikl v rámci rozhodnutí Ostravy kandidovat na EHMK 2015, je Informační centrum projektu Ostrava 2015. V polovině letošního května se v klubu uskutečnilo sympozium nazvané „Umění, kulturní rozmanitost a sociální inkluze – předpoklady rozvoje kreativity“. Bylo určeno organizátorům kulturních akcí, manažerům, architektům, urbanistům a pracovníkům státní správy. Hovořilo se o kulturním plánování, kulturní a interkulturní politice atd. Akce proběhla ve spolupráci s přípravným výborem projektu EHMK, s organizací Pro Culture/Otevřená společnost o.p.s. a British Council. </p> <p>Koncem května 2010 odstartovala v pražském kině Světozor unikátní kulturní přehlídka „Ostrava v Praze“, která potrvá do 10. září letošního roku. Touto aktivitou Ostrava prezentuje divadelní, filmovou, výtvarnou, hudební a architektonickou produkci a je jednou ze součástí projektu, kterým na titul EHMK 2015 kandiduje. Jde o největší prezentaci ostravské kultury mimo moravskoslezský region. </p> <p>V rámci zviditelnění města Ostravy se koncem května uskutečnilo v Českém centru v Paříži vystoupení ostravské jazzové skupiny TUTU a výstava fotografií Radovana Šťastného. Akci připravila společnost PaS de Theatra s.r.o., která si klade za cíl podpořit kulturní potenciál moravskoslezsklého regionu. </p> <p>Podrobnosti na www.ostrava2015.cz </p> <p>PLZEŇ: Pilsen open up!, to je název projektu kandidatury města na titul EHMK, který vystihuje programovou náplň pro rok 2015. Plzeň se potřebuje a chce otevřít. Jde o trvalé téma kulturní vize města od devadesátých let 20. století. Koncepce projektu vychází z „Programu rozvoje kultury ve městě Plzni na léta 2009 – 2019“. Právě kandidatura na EHMK má být nástrojem k naplnění této vize. Priority programu jsou následující:<br />
1. Plzeň Evropským hlavním městem kultury 2015,<br />
2. Plzeň hrdá a soběstačná,<br />
3. Plzeň živá, se značkou kvality v oblasti kultury a umění,<br />
4. Plzeň tvůrčí, inspirující a komunikující,<br />
5. Plzeň nezapomínající,<br />
6. Plzeň přitažlivá,<br />
7. Plzeň vzdělaná a prosperující. </p> <p>Na základě zkušeností měst, které titul EHMK již nesly, zřídí do konce roku 2010 město samostatnou kulturní organizaci Plzeň 2015, jejímž cílem bude koordinace, organizace a vedení všech aktivit souvisejících s projektem EHMK 2015. Existence organizace je časově omezená rokem 2016.</p> <p>Pokud Plzeň prestižní titul získá, bude nezbytné navýšit prostředky rozdělované v grantovém řízení. Počínaje rokem 2011 má jít o částku 4 miliony za rok. Vzniknout má i prestižní značka „Podporuji Plzeň – Evropské hlavní město kultury 2015“, a to nejpozději v roce 2014. Značka má oficiálně zaštítit kvalitní podnikatelské záměry nebo investory v oblasti kultury a služeb. </p> <p>Kromě řady programů, festivalů a vystoupení se počítá s posílením kulturní infrastruktury – půjde o novostavbu městského divadla, městské knihovny, má se vybudovat zázemí pro neprofesionální kulturní organizace nazvané 4×4 KulturFabrik, pod označením Patton Memorial Pilsen se skrývá vznik nových prostorů expozice o osvobození Plzně.</p> <p>Ústřední vize projektu EHMK 2015 se dá zjednodušeně shrnout takto: Plzeň jako multikulturní, otevřeně komunikující metropole s vitální a svébytnou uměleckou scénou, s důrazem na živé umění, festivaly, kreativní technologie, design a umění ve veřejném prostoru. Program vizi rozvádí ve čtyřech následujících proudech:<br />
1. Umění a technologie (Tváří v tvář novým technologiím života),<br />
2. Vztahy a city (Otevřená komunikace jako základ pevných vztahů),<br />
3. Tranzit a menšiny (Otevřený prostor pro nové impulsy),<br />
4. Příběhy a prameny (Od kořenů ke světové značce).</p> <p>„Problémový klub – Kde domov můj?“ v Plzni přinesl již koncem května otevřenou kulturní akci v rámci proudu „Tranzit a menšiny“. Pořádal ho Tým kandidatury Plzně na EHMK 2015 společně s Člověkem v tísni, o.p.s., Kontaktním centrem pro cizince, o.s. Otázka zabývající se problematikou soužití Plzeňáku z Plzně a Plzeňáků z ciziny přilákala hodně zájemců. Po programu, který vytvořili migranti žijící v Plzni, následovala kreativní dílna a originální hudba mnoha žánrů – kurdský folk a pop, čínská operní a popová hudba, švýcarské nápěvy z hor a kabaretů, jazz, regat.</p> <p>„Pekárna nápadů“ konaná po tři dny v polovině června byla mezinárodním workshopem pořádaným British Council jako součást projektu Kreativní města. Zaměřila se na oživení veřejných prostranství a zúčastnili se ho mezinárodně uznávaní odborníci v oblasti rozvoje měst, zástupci veřejné správy, univerzit, podnikatelského sektoru atd. </p> <p>Program „Kandidátské léto Plzeň 2015“ probíhá od června na Anglickém nábřeží. Jako první se představí studentská kultura jako součást ideového proudu „Vztahy a city“. Červenec bude patřit proudu „Tranzit a menšiny“, v srpnu přijde na pořad mezigenerační dialog „Příběhy a prameny“. Září nabídne proud „Umění a technologie“ a představí mezioborovou komunikaci a spolupráci. </p> <p>Dne 19. července se v Praze ve Valdštejnské zahradě pošesté v rámci programu „Plzeň baví Prahu“ uskuteční pod názvem „Otevři si Plzeň“ vystoupení souborů z nejrůznějších žánrů – od dechovky přes folklorní soubory až po bubenickou show a nebude chybět ani vystoupení klaunů nebo loutkové divadlo. </p> <p>„Plzeň sobě! – Nová filmová soutěž“ – vyhlášení soutěže proběhlo ve spolupráci s Plzeňskou televizí a je určena všem zájemcům, kteří natáčejí videofilmy – dokumenty, publicistiku, animaci atd. Základním předpokladem je autentičnost, otevřenost a inspirativnost. Termín pro odevzdání snímků je do 31. července 2010. Vybraných 10 nejlepších filmů bude promítnuto 7. září 2010. </p> <p>Podrobnosti na www.plzen2015.cz</p>

Za historií města Lanškrouna

Autor článku: 
Eva Veselá

<p>LANŠKROUN: Městské muzeum Lanškroun, příspěvková organizace, poskytuje informace o bohatých dějinách spojených s městem a jeho okolím.</p> <p>Muzejní pracovníci navíc nabízejí řadu aktivit, díky nimž muzejní budova ožívá a přitahuje návštěvníky různých věkových a zájmových skupin.</p> <p>Nahlédnutí do minulosti</p> <p>Lanškroun byl založen asi v 2. polovině 13. století při královské kolonizaci. První písemná zmínka se datuje rokem 1285 v listině, kterou se stvrzuje převzetí majetku ve východních Čechách od Václava II. jeho otčímem Závišem z Falkenštejna. Avšak po Závišově popravě přechází město nejprve zpět do rukou krále Václava II. a poté se stává majetkem nově založeného cisterciáckého kláštera na Zbraslavi. Během dalšího období se zde vystřídá mnoho vlastníků, až je koncem 18. století Lanškroun vyhlášen městem municipálním, tedy se zvláštním druhem samosprávy. Od poloviny 19. století až do roku 1960 je okresním hejtmanstvím a později se stává okresním městem (až do roku 1960). </p> <p>Na osídlení tohoto území se podíleli jak Češi, tak Němci, ale správa města zůstávala jen česká. V druhé polovině 17. století zde však převládalo německé obyvatelstvo, které se sem po Bílé hoře přistěhovalo ze Slezska. Velký zlom nastává v roce 1946, kdy naopak dochází k odsunu Němců a město je dosídlováno českými obyvateli, a to z některých okolních vesnic, ale i z celého československého území.</p> <p>Bohatou historii dokládá řada památek</p> <p>K těm nejzajímavějším pamětihodnostem patří renesanční radnice, zájezdní hostinec zvaný Krčma, dále objekt gymnázia z roku 1872, budova bývalého okresního zastupitelstva z let 1906 – 1907, společenský dům (původně rodinná vila výrobce stříbrných a zlatých předmětů), stará pošta z počátku 20. století a architektonicky zajímavý dům zvaný Piano, který se nachází na místě horní městské brány. Opominout nelze tři městské dominanty. První z nich je Lanškrounský kostel sv. Václava. Poprvé byl zmíněn v roce 1350 a v době baroka prodělal celkovou přestavbu. Pyšní se bohatým štukovým dekorem od Giovaniho Maderny z období gotiky, historicky cennými rokokovými varhanami a nalezneme tu i prvky historismu (napodobování historických slohů spadající v českých zemích do let národního obrození). Druhou dominantou je barokní kostel sv. Anny a třetí pak empírový kostel sv. Máří Magdalény, v jehož stylu byla vytvořena také městská kašna.</p> <p>Městské muzeum sídlí na zámku</p> <p>Pýchou města je někdejší sídlo rodu Kostků z Postupic – Lanškrounský zámek, který má v sobě částečně zakonzervovány také prvky z původního kláštera kanovníků sv. Augustina. V barokní přístavbě zámku dnes sídlí městské muzeum. </p> <p>Již jako zámek je budova poprvé připomínána v roce 1507 a o 80 let později je popisována jako zčásti kamenná a zčásti dřevěná stavba s mnoha pokoji. Poté byla – zřejmě po vypálení husity – přestavěna v renesančním stylu Adamem Hrzánem z Harasova, a to na přelomu 16. a 17. století, což dokládá letopočet 1601 umístěný na vstupním portálu. Mnoho stavebních úprav, včetně dostaveb, následovalo i v průběhu dalších staletí. Po první světové válce zámek získalo od Jana II. z Lichtenštejna město Lanškroun, v jehož vlastnictví je dosud a slouží mj. potřebám městské správy.</p> <p>Muzejní tradice i současnost</p> <p>Počátky lanškrounského muzejnictví se datují rokem 1905. Správu muzea tehdy zajišťoval muzejní výbor, jehož posláním se stalo shromažďování muzejních sbírek a starost o ně. Zprvu byly předměty uloženy v budově nynější základní umělecké školy. V roce 1906 byl založen podpůrný spolek muzea a po opakovaném stěhování nakonec sbírky zakotvily v prostorách zámku a jejich vlastivědnou část mohla veřejnost obdivovat v otevřené expozici. Muzejní prostory se rozšířily v roce 1951, kdy byl celý zámek zpřístupněn veřejnosti. </p> <p>Nově zrekonstruované muzeum se otevřelo v září 1992 a tehdy byla zpřístupněna expozice o historii města a jeho osobnostech. Pak již následovalo jedno slavnostní otevření za druhým. O čtyři roky později byla dána do provozu galerie v bývalé konírně, v roce 1997 vznikla malá expozice nazvaná Kabinet mincí a medailí akademického sochaře Zdeňka Kolářského a v roce 2002 přivítala první návštěvníky Pamětní síň hudebního skladatele Jindřicha Pravečka. Zatím posledním počinem je před pěti lety rozšířená stálá expozice mincí, medailí a sochařských prací Z. Kolářského v podkroví galerie. </p> <p>Muzeum a finance</p> <p>Finanční příspěvek zřizovatele, tj. města Lanškroun, představuje pro letošní rok 2 264 000 Kč. „Bez grantů a sponzorských darů se neobejdeme,“ říká ředitelka muzea PaedDr. Marie Borkovcová a dodává: „Další finanční prostředky se snažíme získat z různých grantů, od nadací, sponzorů, z vlastní činnosti (vstupné, prodej publikací) a doplňkové činnosti (prodej suvenýrů a zde vystavovaných uměleckých děl). Město nám poskytuje finanční příspěvek na provoz, na investice a také pokud uspějeme se žádostmi o granty.“ </p> <p>Granty a sponzorské dary muzeum využívá na restaurování sbírek, vydávání knih a na elektronické zabezpečovací, požární a kamerové systémy. V letošním roce obdrželo granty ve výši 128 000 Kč, a to od MK ČR na restaurování hodin a na další aktivity, od Pardubického kraje na vydání knihy o J. Pravečkovi starším, nazvané Láska k vlasti, a také na restaurování výše zmíněných hodin. Dále se od sponzorů zatím podařilo získat 64 000 Kč a město Lanškroun navíc muzeu přerozdělilo část finančních prostředků od sponzora na oslavy 725 let od první písemní zmínky o městě. V minulém roce se podařilo získat další finanční prostředky z mikroprojektu EU o příhraniční spolupráci Euroregion Glacensis – Řemesla neznají hranic, a to ve výši 9434 eur, a sponzorské dary na nákup betlému od orlické řezbářky Jarmily Haldové. V roce 2008 se díky grantům od MK ČR ve výši 81 000 Kč a grantu 45 000 Kč od Pardubického kraje povedlo restaurovat soubor nábytku vyrobeného pro císaře Františka Josefa I. </p> <p>Spolupráce je nutností</p> <p>Muzeum je institucí, která plní úkoly vyplývající ze zákona. Protože se nachází v malém městě a navíc spravuje celý region Lanškrounsko, působí jako organizace kontaktní, otevřená k veřejnosti. „Pořádáme doprovodné akce k vernisážím, také masopust, trhy lidových a uměleckých řemesel, adventní trhy nebo naučně populární večery vztahující se k historii. Kromě toho organizujeme výměnné výstavy v zahraničí, především v Polsku a Slovensku. Spolupracujeme také s hřebečským krajanským spolkem, muzeem a archivem v Göppingenu, které se stalo centrem odsunutých obyvatel z naší oblasti, a se Společností česko-německého porozumění W. Hensela v Moravské Třebové. Samozřejmostí je kooperace se všemi místními spolky jako je Lanškrounský fotoklub, Sběratelé Lanškrounska, klub místních filatelistů, a také s kulturními a školskými institucemi, ale i s Českou poštou, pobočkou Lanškroun a s dalšími zdejšími firmami,“ sděluje ředitelka muzea. </p> <p>Sbírkové předměty</p> <p>Sbírka Městského muzea Lanškroun je zapsaná do Centrální evidence sbírek vedené na MK ČR a počet evidenčních čísel již překročil 5000. (Jen fotografií, skleněných desek a negativů je zde přes 30 000.) Tato kulturní isntituce má velké štěstí na dárce. Získala od nich např. rozsáhlou sbírku mincí, medailí a sochařských prací Z. Kolářského, dále pozůstalost hudebního skladatele a dirigenta Jindřicha Pravečka, soubory obrazů s tematikou města Lanškrouna a okolí od Petra Špačka, Eduarda Landy a dalších. „Nečekáme však jen na dary, v rozpočtu máme vyčleněnou částku na nákup nových sbírkových předmětů. Letos je to 21 000 Kč, za které hodláme získat další figurky do betléma, který na naši zakázku již několik let vytváří řezbář Bedřich Šila. Jeho 25 až 30 centimetrů vysoké postavičky z lipového dřeva zobrazují osobnosti našeho města,“ doplňuje závěrečné informace ředitelka muzea.</p>

Setkání uměnovědců

Autor článku: 
Hana Runčíková
OLOMOUC: V letošním roce uplynulo 20 let od obnovení uměnovědných studií na Univerzitě Palackého v Olomouci. Při té příležitosti uskutečnilo setkání uměnovědců (1990 - 2010). V sobotu 12. června 2010 v prostorách Uměleckého centra UP se sešli bývalí i současní pedagogové, absolventi, studenti a spolupracovníci tří kateder: Katedry dějin umění, Katedry muzikologie a Katedry divadelních, filmových a mediálních studií FF UP. Uměnovědná studia na Univerzitě Palackého mají svoji pohnutou historii. V roce 1946 vznikly na obnovené univerzitě předchůdci dnešních dvou kateder, Ústav (později katedra) pro hudební vědu a výchovu v čele s Robertem Smetanou a Seminář dějin umění vedený Václavem Richterem; seminář byl však roku 1959 zrušen a výuka dějin umění přesunuta na Katedru výtvarné teorie a výchovy. Stejný osud potkal v roce 1980 Katedru pro hudební vědu, kdy byla výuka převedena na Katedru hudební výchovy Pedagogické fakulty. V 60. letech se naopak mezi mladými pedagogy z Katedry českého jazyka a literatury zrodila myšlenka zřízení nového oboru: čeština-uměnověda (první ročník byl otevřen v roce 1968/69), kde jako vyučující působili i historici umění a muzikologové. V následujících letech vznikly specializace zaměřené na literaturu, divadlo a film, na výtvarné umění a nakonec i na hudební vědu. Pak ale přišlo období normalizace a nový obor se nepodařilo v jeho podobě udržet. V roce 1978 byly zrušeny uměnovědné specializace. Rok 1980 pak znamenal konec uměnovědných studií na UP: katedry výtvarné teorie a výchovy a hudební vědy a výchovy byly zcela uzavřeny a samotná uměnovědná studia přeměněna v obor teorie kultury odpovídající ideologickým potřebám režimu. Změna přišla až s revolučním rokem 1989. O obnovu uměnovědných studií na Univerzitě Palackého se výrazně zasloužil divadelní historik Jiří Stýskal. Návrh na obnovu byl podán již v lednu 1990 a ještě před začátkem prázdnin 1990 byla ustanovena Katedra věd o umění, ze které se postupně vyprofilovaly a k 1. září 1992 byly ustanoveny tři samostatné katedry: Katedra dějin umění, Katedra muzikologie a Katedra teorie a dějin dramatických umění (dnešní Katedra divadelních, filmových a mediálních studií). Ty v roce 2002 získaly nové sídlo v podobě rekonstruované budovy bývalého jezuitského konviktu, dnešního Uměleckého centra UP. A právě konvikt byl dějištěm setkání doprovázeného pestrým uměleckým programem. V dopoledních hodinách proběhla prezentace účastníků, s úderem jedenácté hodiny oznámil trubač z věže začátek setkání. Zahájení se chopil vedoucí Katedry divadelních, filmových a mediálních studií doc. Jiří Štefanides. O historii uměnovědných studií na UP pohovořil doc. Jiří Stýskal a závěrem vyzval současné studenty a mladé pedagogy: „Už si ty obory nikdy nenechte vzít!“ Dále promluvil také první „polistopadový“ rektor UP prof. Josef Jařab, současný děkan FF UP doc. Jiří Lach a rektor UP prof. Miroslav Mašláň. Přítomní si poté vyslechli zdravice od vedoucích kateder muzikologie prof. Jana Vičara a dějin umění prof. Ladislava Daniela spolu s prof. Milanem Tognerem, který na počátku 90. let koncipoval novou podobu katedry. Následovalo přátelské setkání účastníků na jejich domovských katedrách, na Katedře muzikologie proběhla vernisáž výstavy Gustav Mahler – život a dílo. V Divadle K3 se uskutečnilo jedinečné a doslova neopakovatelné představení divadelního sdružení Buď sám sebou! složeného z bývalých či současných pedagogů tří uměnovědných kateder. Zvláštností souboru bylo mj. i to, že jeho členové hrají pouze role, jejichž jména (resp. příjmení) se shodují se jmény představitelů, čímž se podstatně zužuje možný repertoár. Ve vybraných scénách z her Jiřího Mahena Nebe, peklo, ráj a Ladislava Stroupežnického Na Valdštejnské šachtě se představili např. Ladislav Daniel, Jiří Štefanides, Eva a Jan Vičarovi, Jan Roubal, Tatjana Lazorčáková či Stanislav Tesař, nečekaným překvapením byl divadelní výstup rektora UP Miroslava Mašláně. V kapli Božího Těla vystoupili studenti Katedry muzikologie s hudebním pásmem Na cikánské notě a ve Filmovém sále se uskutečnila videoprojekce snímků zachycující studentské happeningy (Horká kaše, Poprava českých vysokých škol), slavnostní otevření Uměleckého centra (4.11.2002 aneb O slavném konviktu otvírání), dokumenty o festivalech pořádanými uměnovědnými katedrami (AFO 2010, MusicOlomouc 2009) a další. Zájemci z Katedry dějin umění se vydali na krátkou exkurzi k původnímu sídlu katedry ve Wurmově ulici (bohužel zavřenému) a nad fotkami a vyprávěním pedagogů zavzpomínali na staré časy (nebo si je alespoň snažili představit). V podvečer vystoupilo v atriu konviktu legendární Free Jazz Trio (navzdory názvu tentokráte pouze ve dvou členech). Závěrečnými přídavky skončil i oficiální umělecký program, nikoli však samotné setkání, neboť účastníci pokračovali v rozhovorech a debatách individuálně v rozmanitých olomouckých podnicích patrně do pozdních hodin. Celé setkání se neslo v přátelském příjemném duchu, bylo plné nezapomenutelných a vtipných momentů a kulturních zážitků. Pořadatele snad mohl zamrzet nepříliš vysoký počet účastníků, nicméně ti, kdo přišli, rozhodně nelitovali! http://www.upol.cz/ http://www.arthist.cz/ http://musicology.upol.cz/ http://www.filmadivadlo.cz/

KD: Po celkové rekonstrukci

Autor článku: 
Eva Horníčková

<p>BOHUŇOVICE: Tato obec leží přibližně 7 km od Olomouce, nadohled má známé poutní místo Svatý kopeček a je obklopena chráněnou oblastí přirozené akumulace vod.</p> <p>Vznikla v roce 1960 sloučením tří samostatných obcí Bohuňovice, Moravská Loděnice a Trusovice, ale první písemná zmínka o Bunoviczi – jak zněl dobový název – pochází již z roku 1078. V 16. století pak ve vsi existoval dvůr, fara i nově zřízený rybník, první škola je zde doložena k roku 1660. Od 19. století Bohuňovice stále více nabývaly na svém významu, zejména v souvislosti s tratí Olomouc – Šternberk, procházející katastrem obce. </p> <p>Ve druhé polovině 19. století se začala výrazněji rozšiřovat spolková činnost. Roku 1885 vznikl spolek Sbor dobrovolných hasičů a na počátku 20. století bylo za významnou událost považováno postavení sokolovny na katastrálním území Moravské Loděnice. Po vzniku samostatného Československa v roce 1918 se v obci kulturní a osvětová činnost rozvíjela ještě výrazněji, například poměrně vysoké úrovně dosáhla sokolská ochotnická divadelní činnost, později hráli divadlo i hasiči v Trusovicích. V letech 1971 – 1972 bylo v bývalém objektu tělocvičné jednoty vybudováno nové širokoúhlé kino, které je v provozu dosud.</p> <p>Po listopadové revoluci 1989 obec zaznamenala dynamický rozvoj jak v oblasti nové výstavby, tak i v rozvoji podnikatelských aktivit. Přestože počet obyvatel jen zlehka přesahuje 2500, vešla v posledních letech do širšího povědomí hned několikrát. Například tím, že roku 1999 získala cenu Vesnice roku 1999 regionu Střední Morava, a postoupila tak mezi deset nejlepších v ČR. V roce 2003 se zde slavnostně otevřel aquapark s možností ubytování oficiálně nazvaný Centrum zdraví. Investice v hodnotě cca 52 milionů Kč vložené do této stavby byly získány v naprosté většině z různých dotačních titulů. </p> <p>Vraťme se však zpět ke kulturním aktivitám. Dne 7. května zde proběhlo slavnostní znovuotevření kulturního domu, kdy se po bok významných hostů z kulturního i politického života regionu zařadili také zvlášť pozvaní senioři. Ti si ho totiž na konci padesátých let minulého století z valné části vybudovali svépomocí. Slavnostní otevření se tenkrát konalo v roce 1961. Po téměř půlstoletí si tato budova vyžádala rozsáhlou rekonstrukci, jejíž výsledek je patrný na první pohled, protože mimo jiné „povyrostla“ o více než jednu třetinu. Kromě modernizace hlavního sálu (s kapacitou 300 míst) se rozšířila vstupní hala, což umožnilo zřídit prostornou šatnu. V přístavbě ve dvorní části objektu našla zázemí kuchyně, bufet a jídelna s přísálím. Hasiči, účinkující, ale i obsluha kuchyně a bufetu mají k dispozici podkroví, kam ještě architekt navrhl umístit dvě klubovny. Dále byl vybudován dnes již nezbytný bezbariérový přístup pro tělesně postižené osoby. </p> <p>Kulturní dům bude prioritně sloužit stejnému účelu jako dříve – tedy „zábavám“, ale především plesům. Těch je pro letošní plesovou sezonu naplánováno osm, zatímco děti se mohou těšit například na oblíbený karneval. U dětí ještě zůstaneme, protože školy zde také dostanou svůj prostor, například na školní akademie nebo kulturně-vzdělávací programy. A zkrátka nepřijdou ani senioři, pro které se počítá se speciálně připravenými akcemi, program oživí také divadelní představení. Starosta obce ing. Jiří Petřek nevylučuje ani vznik bohuňovického ochotnického souboru a myslí si, že sál využijí jako svou zkušebnu místní mažoretky. V klubovnách mohou probíhat nejrůznější školicí programy, možností je celá řada. Jedno však pan starosta ví zcela jistě – pro trhovce zůstane dům uzavřen. Naopak se otevře zde působícím zájmovým skupinám a spolkům, které obecní samospráva podporuje, a jejich společenským akcím. Rodinné oslavy také nevylučuje.</p> <p>Trocha čísel</p> <p>Projekt obnovy, modernizace a přístavby kulturního domu se mohl realizovat díky dotaci z regionálního operačního programu Střední Morava. Protože se v souvislosti s touto stavbou v tisku objevily určité spekulace a dokonce nepravdivé údaje co se jejího financování týče, dejme nyní slovo starostovi Bohuňovic ing. Jiřímu Petřekovi, aby vše uvedl na pravou míru:<br />
V žádosti o dotaci původně figurovala částka 31 604 192,61 Kč (tzv. způsobilé výdaje pro tento druh dotace byly zjednodušeně řečeno všechny, které souvisejí se stavbou, nikoliv s vybavením movitými předměty, jako jsou stoly, židle, šatna, bar, skříňky, koše). Samotnou stavbu jsme v žádosti rozpočtově vyčíslili na 29 567 241 Kč. Po provedení otevřené veřejné soutěže jsme dokázali cenu stavby snížit na konečných 24 033 894 Kč (způsobilé výdaje pak částku navýšily na celkových 24 695 949 Kč, tj. včetně například dozorů stavby a administrace). Všechny částky jsou včetně DPH. Dotace z této částky činila 90 %, tedy 22 226 354 Kč. Vlastní zdroje obce pak 10 %, tj. 2 469 594,90 Kč. Jak je vidět, obec díky otevřené a poctivě provedené soutěži ušetřila cca 5 milionů veřejných prostředků. K této investici však ještě musela plně ze svého zajistit vybavení Kulturního domu (s nímž ve svém rozpočtu dopředu počítala v úrovni cca 2 mil. Kč). K dnešnímu dni je tedy úhrnem na celé dílo vynaloženo cca 27,5 mil. Kč. V tom jsou nejen výdaje letošního roku za nábytek, ale například i projektové dokumentace, které byly zaplaceny ještě před tím, než se žádalo o dotaci. Také jsou tam některé práce, které jsme požadovali navíc a platili rovněž ze svého, například zábradlí kolem potoka a na lávce u Kulturního domu.</p> <p>Podle studie proveditelnosti, která byla součástí žádosti o dotaci, by měla být v KD zaměstnána jedna osoba na plný pracovní úvazek, resp. je možné, že se o něj podělí více lidí. To se dnes ale ještě neví. Zatím je dílo v záruce, a tak stálé údržby není třeba. Než bude provozní vybrán(a), zajišťují tyto záležitosti zaměstnanci obecního úřadu. Studie proveditelnosti předpokládala provozování prostřednictvím společnosti stoprocentně vlastněné obcí, a to CZ Bohuňovice, s.r.o, která zde není žádným nováčkem. Původně byla zřízena pro provozování Centra zdraví (malý aquapark), a to je i po sedmi letech soběstačné. Na základě nájemní smlouvy již několik let provozuje organizační složku obce – bohuňovické kino, což je daňově i organizačně výhodné. Obecní zastupitelstvo si však vymínilo, že společnost tato zařízení povede účetně odděleně a obec uhradí až prokazatelnou provozní ztrátu.<br />
Jisté však dnes již je, že se rozhodně ušetří peníze co se energetické úspornosti týče, protože původní stavba – byť o třetinu menší – měla z tohoto hlediska značné „rezervy“.</p>

Na Kuks se vrací život

Autor článku: 
Kateřina Vedralová

<p>KUKS: Snad každý, kdo jednou navštívil komplex lázní, Hospitalu a bývalého zámku v obci Kuks, si odnáší silný dojem. Není totiž obyčejným místem, ani obyčejnou památkou, ale zhmotněním genia loci.</p> <p>A tento duch místa pocházející z tvůrčího spojení F. A. Šporka a M. B. Brauna brzy opět ožije.<br />
Na zrodu Kuksu nese zásluhy hrabě František Antonín Špork, který koncem 17. století staví zámek a po objevení léčivých účinků místních pramenů buduje lázně. Do dnešní doby se zámek bohužel nedochoval, a jeho někdejší přítomnost připomíná jen impozantní schodiště, na jehož konci doslova zeje prázdný prostor, který v neobeznámeném pozorovateli vyvolává právem dojem, že zde něco chybí. </p> <p>Zámek v obci Kuks vytvářel bod na jednom konci pomyslné osy spojující oba protilehlé svahy řeky Labe. Druhý konec představoval špitál s dominantou Alliprandiho kaple pro chudé a nemocné starce a válečné vysloužilce panství. Spojení kukského zámku, špitálu s jeho zahradami a hřbitovem, který k nim přiléhá, v této prostorové ose komplexu se stává symbolickou cestou pouti barokního člověka.<br />
Přes pravděpodobně pro účely výstavby napřímený tok řeky (jedná se o domněnky některých historiků období po 2. světové válce), dochází k přesunu ze světa každodenních radostí a hojnosti na levém břehu řeky s lázněmi a zámkem do světa nemocných, trpících a umírajících reprezentovaného Hospitálem na břehu pravém. K hlubšímu zamyšlení na této pouti vybízí řada alegorických soch ctností a neřestí od Matyáše Bernarda Brauna.<br />
S areálem také souvisí nedaleký Betlém v Novém lese nad Žirčí – na svou dobu u nás naprosto neobvyklá scéna lesní kompozice soch vytesaných přímo do místních pískovcových skal vypráví příběh zrození Ježíše Krista – a řada dalších programově navazujících symbolů a artefaktů rozmístěných v oblasti okolního panství. (Pro lepší orientaci v prostorovém rozmístění jednotlivých částí komplexu si kliknutím můžete zvětšit obrázek dobové rytiny Kuksu připojený k článku.) </p> <p>Plán na revitalizaci</p> <p>Tato významově bohatá památka může být plně chápána pouze ve své komplexnosti, a proto je velmi důležité, že její záchrana a realizace se děje ve spolupráci několika subjektů, které tento významný aspekt naprosto respektují.<br /> Své síly spojili Územní odborné pracoviště NPÚ v Josefově, Královéhradecký kraj, který ve spolupráci s obcí Kuks založil obecně prospěšnou společnost Revitalizace Kuks a studenti magisterského oboru Vysoké školy obchodní v Praze, kteří vypracovali podrobný marketingový plán využití značného turistického potenciálu místa. Jejich záměry chtějí nejen vrátit památce život a její bývalý společenský význam, ale také ukázat, jak lze smysluplně památky revitalizovat, a to s ohledem na jejich původní funkce. </p> <p>Veřejná prezentace těchto záměrů proběhla 13. května 2010 v Galerii Lapidárium na Starém Městě pražském, kterou provozuje Nadace Český Barok.</p> <p>NPÚ a Granátové jablko</p> <p>Dne 21. května 2010 podepsal přímo v kukském Hospitalu ministr kultury ČR Václav Riedelbauch rozhodnutí o přidělení finanční podpory ve výši 440 milionů korun z Integrovaného operačního programu Evropské unie projektu Kuks – Granátové jablko, jehož předkladatelem se stal NPÚ ÚOP Josefov. Jedná se o vzorovou obnovu národní kulturní památky – dominantní části komplexu, Hospitalu Kuks se zahradami a přilehlým hřbitovem na pravém břehu Labe. Název projektu pochází od původní barokní lékárny „U Granátového jablka“, která dnes tvoří jednu z expozic a prohlídkových tras Kuksu. Navíc má granátové jablko ve svém znaku, Hospitálský řád sv. Jana z Boha, Milosrdní bratři, který zde v minulosti sídlil, a tak tato symbolika vytváří odkaz na hlubokou tradici humanistických myšlenek a pomoci bližnímu.</p> <p>Projektový záměr spočívá ve vybudování ojedinělého multifunkčního vzdělávacího centra s lokální historickou tradicí, které má ambici stát se reprezentantem přístupu při vzorové obnově národní kulturní památky a současně nabídne prostor pro realizaci širokého spektra kulturně edukačních aktivit, určených pro laickou i odbornou veřejnost. V rámci rekonstrukce, která proběhne v následujících čtyřech letech, se počítá s obnovením hospitální bylinné zahrady a hospitální budovy.<br /> V prostorách bývalého refektáře vznikne kulturní a společenské centrum a v severním křídle společenské centrum. Pláuje se zpřístupnění knihovny, jejíž část již prošla obnovou a dnes slouží Farmaceutické fakultě Univerzity Karlovy. Jižní části Hospitalu se promění v ubytovací zařízení pro účastníky nejrůznějších odborných vzdělávacích akcí, seminářů a konferencí.</p> <p>Společnost Revitalizace Kuks</p> <p>Společnost Revitalizace Kuks založil Královéhradecký kraj, který si uvědomuje, jaký potenciál v sobě Kuks má. Jeho věhlas dosáhl nejen k našim sousedů, ale dokonce i do zámoří. Revitalizace Kuks spolupracuje s Národním památkovým ústavem, Národní galerií, Ústavem pro dějiny umění Filosofické fakulty, Akademií výtvarných umění a Nadací Český Barok. </p> <p>V projektu Kuks – Granátové jablko se společnost Revitalizace Kuks, jako reprezentant Královéhradeckého kraje, nachází v pozici generálního partnera. NPÚ jako nositeli projektu tedy doposud pomáhala s ideovou a technickou přípravou a v realizační fázi se bude snažit zajistit udržitelnost projektu. Využít k tomu má blízká atraktivní místa Královéhradeckého kraje.<br /> V současné době připravuje Revitalizace Kuks také projekt „Kuks – Braunův kraj“, který by se mohl ucházet o finance z Regionálního operačního programu NUTS II Severovýchod. V jeho rámci by vzniklo několik tištěných publikací, multimediálních nosičů nebo například cyklus deseti zvukových dokumentů zpracovaných předními českými historiky umění nazvaných „Kuks – kouzlo, umění, krása, symbol“.<br /> Navazující projekt „Kuks – Braunův kraj II“ počítá s obnovou cest, mostu mezi obcí Kuks a Hospitalem, obnovou záchytného parkoviště i historického centra obce. Stěžejním cílem se stala rekonstrukce lázeňských budov, které by sloužily zejména ke vzdělávacím aktivitám a jako zázemí plánovaného multifunkčního centra. Zřízeno by také mělo být Turistické informační centrum, které by poté převzalo část dnešních aktivit společnosti. </p> <p>V budoucnu se plánuje uspořádání konference Matyáš Bernard Braun – sochař F. A. Šporka s mezinárodní účastí z řad památkářů, zástupců cestovního ruchu a univerzit ze zemí „evropských barokních velmocí“. Sympozium by mělo proběhnout v roce 2013 u příležitosti 300. výročí setkání a počátku vzájemné spolupráce génia českého baroka Matyáše Bernarda Brauna a Františka Antonína Šporka.</p> <p>Plán vypracovaný studenty</p> <p>K účasti na přípravě revitalizace Kuksu byli přizváni studenti magisterského oboru Vysoké školy obchodní v Praze. Jejich „Marketingový plán cestovního ruchu v destinaci Kuks“ vychází jednak ze záměru vytvořit partnerství mezi veřejným sektorem a soukromou podnikatelskou sférou, dále z klíčové postavy osobnosti hraběte Šporka. Šíře aktivit pozoruhodného šlechtice se odráží i v samotném projektu, jehož cílem je umístit Kuks do roku 2015 mezi první desítku nejvyhledávanějších destinací České republiky. Plán počítá s aktivitami, z nichž mnohé již probíhají na Kuksu dnes. Jedná se třeba o haptické výstavy bylinkářské dny nebo programy barokního divadla. Aktivity však rozvíjí a navrhuje jejich rozšíření i bez využití evropských dotací a nakonec počítá i s finančně náročnějšími projekty jako je třeba vytvoření cyklistických tras, zázemí pro vodáky nebo využití původních pousteven a lázeňských objektů. </p> <p>Komplex Kuksu je nezměrný, jeho historie bohatá, symbolika nevyčerpatelná a možnosti využití rozsáhlé, což je charakteristika odrážející se i v plánech na jeho záchranu a budoucí náplň. Jestliže se chcete dozvědět více, k dispozici jsou dokumenty projektu Kuks – Granátové jablko a Prezentace Revitalizace Kuks v příloze článku.</p> <p>Další informace naleznete na webových stránkách Revitalizace Kuks v odkazu zde a také v souvisejícím článku.</p>

Cukrovarnictví v muzeu

Autor článku: 
Eva Veselá

<p>DOBROVICE (3 tis. obyv): Dne 22. května v 16 hodin se zde slavnostně otevřelo Muzeum cukrovarnictví, lihovarnictví, řepařství a města Dobrovice, oficiálně nazvané Dobrovická muzea.</p> <p>Historická rekapitulace</p> <p>Dobrovice, povýšená v roce 1558 Ferdinandem I. na městečko, leží jihovýchodně od Mladé Boleslavi. Jméno původní osady znělo „Dobrovítova ves“. Dobrovít byl vyšehradský kanovník, který žil ve 12. století. Zdejší tvrz postavili páni z Chlumu a poprvé je zmiňována v roce 1541. V polovině 16. století se majitelem panství stává Jindřich z Valdštejna a hned po té začíná s přestavbou tvrze na renesanční zámek s opevněním a hospodářským dvorem. Na počátku 17. století dvůr zkrášlí zahrada a barokní kaple. Rod Valdštejnů vystřídali ve třicátých letech 18. století Fürstenberkové a v roce 1809 Thun-Taxisové. </p> <p>Mezi významné památky ve městě patří renesanční radnice postavená v letech 1601 – 1610, která prošla rekonstrukcí ve dvacátých letech 20. století. Dále tu najdeme například goticko-renesanční kostel sv. Bartoloměje ze 16. století, barokní faru z roku 1709, renesanční domy se sgrafity na fasádách, regentský dům s arkýřem nebo rokokovou sochu sv. Immaculaty. Ačkoliv se Dobrovice označovala termínem „město“ již v roce 1757, městská práva získala až zákonem v roce 1991. </p> <p>Počátky cukrovarnictví</p> <p>První rafinerie třtinového cukru byla založena v roce 1787 v klášteře na Zbraslavi, první průmyslový cukrovar v celém Rakousko-Uhersku vznikl v Kostelním Vydří a o dva roky později proběhla výstavba dosud nejstaršího funkčního cukrovaru u nás, a to právě v Dobrovici. </p> <p>V letech 1831 – 1945 vzniklo na našem území 323 cukrovarů a tehdy jsme vyráběli až 17 % z celkové světové produkce cukru. Ještě v roce 1990 u nás existovalo 60 cukrovarů, avšak po vstupu do Evropské unie jejich počet začal prudce klesat. V současnosti jich je v provozu pouhých sedm. Plocha potřebná k pěstování řepy se změnšila více než čtyřikrát, a tak zatímco dříve zpracovalo 323 cukrovarů řepu z 240,6 tis. ha, současné cukrovary si vystačí s plochou 54 tisíc hektarů cukrové řepy. </p> <p>Symbióza zámku a cukrovaru </p> <p>V roce 1831 vybudovali Thun-Taxisové v západní části zámku cukrovar, což vedlo nejen ke zničení zámecké zahrady, ale zbourána byla i barokní zámecká kaple. Staré však muselo ustupovat novému i v dalších letech. Rozšíření cukrovaru si vyžádalo zbourání severního a části západního a východního křídla, aby tak dostaly prostor nové výrobní budovy. </p> <p>Po necelých sto letech Thun-Taxisové cukrovar prodali Ústecké rafinerii cukru a jeho další osud se shoduje prakticky s osudem všech výrobních provozů u nás. V roce 1947 došlo k jeho znárodnění a po té k začlenění do Kolínských cukrovarů. Od roku 1991 se opět osamostatnil a po privatizaci a vystřídání několika vlastníků je v současné době v majetku společnosti Cukrovary a lihovary TTD, a.s. (dále jen Cukrovary). Kromě výroby cukru produkuje i palivo nové generace – jednak ekologicky šetrné biopalivo E85 pro benzinové motory, a jednak palivo pro dieselové motory E95. </p> <p>Ve zbylé části zámku dnes sídlí administrativa této akciové společnosti.</p> <p>Muzeum v hospodářském dvoře</p> <p>Renesanční dvůr, postavený pravděpodobně již v polovině 16. století, je výraznou ukázkou hospodářského areálu té doby. Dvůr byl situován naproti zámku a jeho výstavba pokračovala dále i v období baroka a koncem 18. století. Nejcennější je však renesanční etapa, která jej řadí mezi nejvýznamnější památky tohoto druhu ve středních Čechách. Proto je areál dvora zapsaný v Ústředním seznamu nemovitých kulturních památek, stejně jako dobrovický zámek. </p> <p>Dnes je majitelem hospodářského dvora i zámku společnost Cukrovary, která jej odkoupila od města Dobrovice. Vzhledem k dezolátnímu stavu areálu a naprosté vybydlenosti po předchozích nájemcích, a také kvůli vysoké památkové hodnotě objektu, dosáhly náklady na rekonstrukci a realizaci expozic 178,5 milionu korun. Z toho se nám podařilo získat z Evropských strukturálních fondů a regionálního operačního programu 92 % z celkové částky, tedy 165 milionů korun, sděluje Jakub Hradiský, vedoucí oddělení pro komunikaci s veřejností.</p> <p>Co nabídnou muzejní expozice</p> <p>Expozice cukrovarnictví prezentuje historii výroby cukru v českých zemích, a tak jsou zde vystaveny cukrové homole, obří kostka o hraně 1 m, kdysi úzkoprofilový oblíbený cukr Bridge nebo rozměrný cukrový krystal. Zájemci tu dále najdou informace o vývoji technologií v cukrovarnickém průmyslu, o významných osobnostech spojených s tímto odvětvím i původní cukrovarskou laboratoř z 19. století. V období řepné kampaně – od října do listopadu – budou i nadále pokračovat exkurze přímo do provozu cukrovaru. </p> <p>Expozice řepařství provede návštěvníka vývojem pěstování cukrové řepy u nás, seznámí s přírodními podmínkami pro růst cukrovky, nabídne vzorky osiv či modely různých odrůd řepy. Připomenuta je i další surovina sloužící k výrobě cukru – cukrová třtina. </p> <p>Expozice lihovarnictví přiblíží tradici české výroby lihu, jejíž počátky spadají do 16. století. Představeny jsou zde jednotlivé etapy výroby, výrobní postupy, nové technologie i modely lihovarů. </p> <p>Muzeum města Dobrovice seznamí s minulým i současným životem města a návštěvníky pozve na prohlídku archeologických nálezů, fotografií, písemností či kreseb.</p> <p>Do všech expozic je přístup bezbariérový. </p> <p>Exponáty i knihovna</p> <p>Mezi muzejní „nej“ patří model lihovaru, mašinka s velmi vzácnou cisternou na melasu z konce 19. století, řez cukrovarem nebo množství více než stoletých odborných knih zaměřených na šlechtění cukrové řepy. Vystavujeme archiválie, knihy, historické nástroje, stroje i technologické celky, vzorky cukru a lihu z nejrůznějších období. Poměrně hojně jsou zastoupeny modely, říká J. Hradiský a dodává: Velké množství exponátů zapůjčil soukromý sběratel a kurátor Dobrovických muzeí Ing. Daniel Froněk, další exponáty máme v zápůjčce z Národního technického muzea, Národního zemědělského muzea, Muzea Mladoboleslavska a dalších. Celou řadu předmětů jsme také nalezli v našich továrnách v Dobrovici, Českém Meziříčí, Mělníku a Chrudimi. </p> <p>Součástí muzea je odborná knihovna, která je spojená se vznikem Výzkumného ústavu cukrovarnického v roce 1923. Základem je asi pět tisíc knih pocházejících z Ústředního spolku pro průmysl řepného cukru z Rakousko-Uherska. V současné době je v knihovně evidováno přes 15 tisíc svazků knih a časopisů, výzkumných zpráv, bulletinů, a to nejen českých, ale i zahraničních.</p> <p>Provoz muzea</p> <p>Zřizovatelem Dobrovických muzeí je obecně prospěšná společnost Muzeum a společenské centrum Dobrovice, která byla v roce 2008 založena Cukrovary a městem Dobrovice. Provoz muzea zajistí pět zaměstnanců, ale budou pomáhat i odborníci z cukrovaru, s nimiž je uzavřená smlouva o spolupráci. Předpokládáme úzkou kooperaci se vzdělávacími institucemi, protože naším záměrem je rozšířit všeobecné znalosti o pěstování cukrovky, výrobě cukru a lihu i o historii města Dobrovice, vysvětluje J. Hradiský. </p> <p>Muzeum bude otevřeno od března do září (mimo pondělí) od 10 a do 16 hodin, v říjnu a listopadu (v době řepné kampaně s možností exkurze do provozu cukrovaru) každý den od 9 do 12 a od 13 do 17 hodin a v prosinci, lednu a únoru (mimo pondělí) od 6 do 16 hodin. </p> <p>Návštěvník najde v nabídce několik variant okruhů:<br />
I. – Historie a současnost cukrovarnictví, lihovarnictví a řepařství (základní vstupné 80, snížené 40, rodinné 180 Kč),<br />
II. – Technika a technologie (základní vstupné 40, snížené 20, rodinné 80 Kč),<br />
III. – obsáhne okruh I a II (základní vstupné 100, snížené 50 a rodinné 220 Kč),<br />
poslední okruh představuje Muzeum města Dobrovice (základní vstupné 40, snížené 20, rodinné 80 Kč).<br />
Další možností jsou denní vstupenky: základní 120, snížené 60 a rodinné 250 Kč.</p>

Bohatá olomoucká Noc kostelů

Autor článku: 
Hana Runčíková
Pátečním podvečerem se krátce před šestou rozezněly zvony a skupinky poutníků vyrazily do ulic jindy již ztichlého města. Noc kostelů ovládla letos i Olomouc. Procházíme kolem nich denně, často bez povšimnutí. Jejich věže se majestátně pnou do výše, jakoby chtěly dosáhnout až k nebesům. Tiší svědci času a dějin, pokladnice duchovní kultury našich předků, které mají i dnes schopnost promlouvat k duši a srdci člověka. Kostely, katedrály, chrámy, kaple, modlitebny. Bohužel ne vždy si výše řečené uvědomujeme a ne vždy máme do těchto sakrálních prostor možnost přístupu. Výjimku tvoří jedna noc v roce – Noc kostelů. Na počátku všeho stojí Lange Nacht der Kirchen – Dlouhá noc kostelů pořádaná ve Vídni v roce 2005. Tato ekumenická akce probudila mimořádný zájem u návštěvníků a brzy se rozšířila po celém Rakousku. V loňském roce se projekt poprvé uskutečnil v České republice. Tehdy se do něj zapojily farnosti z brněnské a plzeňské diecéze. A protože akce vzbudila příznivý ohlas, dostalo se jí letos celostátního charakteru. Cílem celého projektu není pouze zpřístupnit lidem často trvale uzavřené sakrální památky. Noc kostelů nabízí možnost setkat se křesťanstvím, jeho tradicemi a hodnotami. Citlivým způsobem přibližuje návštěvníkům církev a víru a oslovuje tak ty, kteří by za běžných okolností do kostela sami nevkročili. Přátelsky, otevřeně a nenuceně, v podmanivé atmosféře zšeřelých chrámů i venkovských kostelíčků, na jejichž společenské a kulturní hodnoty chce upozornit. Návštěvníci se mohou podívat do běžně nepřístupných prostor, zúčastnit se komentované prohlídky, shlédnout představení nebo si vyslechnout koncert. Noci kostelů se kromě římskokatolické církve účastní i křesťanské církve, které jsou členy Ekumenické rady církví ČR, což umožňuje návštěvníkům objevovat křesťanství v celé jeho rozmanitosti. Jde o akci nekomerční, neplatí se tedy vstupné ani poplatky, organizátoři nedostávají žádný honorář. Vše je založeno na dobrovolnosti, ochotě ke spolupráci, kreativitě a aktivitě zúčastněných. Záleží na jednotlivých farnostech, zda se do Noci kostelů přihlásí a jaký program sestaví. Zároveň zde vzniká prostor k seberealizaci farníků, k rozvoji jejich tvůrčích a organizačních schopností stejně jako schopnosti spolupráce. Noc kostelů by podle přání organizátorů neměla být jednorázovou akcí, ale spíše odrazovým můstkem, od nějž by v průběhu roku odvíjely další aktivity. V České republice i Rakousku byla letos Noc kostelů propojena jednotným vizuálním stylem (autorkou je rakouská grafička Vera Rieder) a termínem – tedy 28. květnem 2010. Mottem letošního ročníku se stal verš z knihy proroka Izaiáše (Iz 62,6): „Po celý den a po celou noc, nikdy nebudou mlčet“. Ač byl pro Olomoucko letošní ročník premiérový, zapojilo se v Arcidiecézi olomoucké do projektu 63 kostelů, z nich 14 v samotné Olomouci. Přípravy probíhaly po dobu několika měsíců, v Olomouci bylo zřízeno diecézní informační a koordinační středisko, na které se organizační týmy z farností mohly obracet. Pořadatelé a organizátoři se na konci dubna sešli v Olomouci, aby si předali zkušenosti s přípravou, doladili program a prodiskutovali otázky ohledně propagace a financování akce. Byly distribuovány letáky a plakáty, pro návštěvníky v Olomouci a Prostějově vyšly brožurky s mapou a programem a poutnické pasy. Projekt je spolufinancován Evropskou unií, další finanční prostředky se podařilo získat ze sponzorských darů a dotací. Záštitu nad Nocí kostelů 2010 v olomoucké arcidiecézi převzali Mons. Jan Graubner, arcibiskup olomoucký, MVDr. Stanislav Mišák, hejtman Zlínského kraje, Ing. Martin Tesařík, hejtman Olomouckého kraje, PhDr. Irena Ondrová, primátorka města Zlína, Mgr. Zdeněk Brož, starosta města Šumperk, Mgr. Zdeněk Janalík, starosta města Holešov, Ing. Ladislav Kryštof, starosta města Uherský Brod, Ing. Vlasta Lochmanová, starostka obce Kostelec u Kyjova, Martin Novotný, primátor města Olomouce, Ing. Miloslav Přikryl, starosta města Lipník nad Bečvou, Ing. Zdeňka Riedlová, starostka obce Vikýřovice, Ing. Jan Tesař, starosta města Prostějov, a Mgr. Alena Hanáková, starostka města Vizovice. Již v pátek dopoledne probíhal na olomouckém Horním náměstí doprovodný program pro děti a dospělé, k dispozici zde byl také informační stan. Slavnostní zahájení Noci kostelů v Arcidiecézi olomoucké proběhlo v chrámu sv. Mořice za účasti římskokatolického světícího biskupa Josefa Hrdličky, jenž pronesl úvodní proslov, a zástupců dalších čtyř křesťanských církví, které se do projektu v Olomouci zapojily, farářky Českobratrské církve evangelické Jany Rumlové, duchovního správce Pravoslavné církve v Olomouci Petra Nováka, duchovního Církve bratrské Dalimila Staňka a faráře Československé církve husitské Františka Konvalinky. Přítomni byli také dva z patronů akce hejtman Olomouckého kraje Martin Tesařík a náměstek primátora města Olomouce Ladislav Šnevajs. Deset minut před šestou hodinou se v celé Olomouci rozezněly zvony – a Noc kostelů mohla začít. Program byl nesmírně bohatý a pestrý, zdaleka se nedalo stihnout vše, co by si člověk přál vidět. Naštěstí se na mnoha místech během večera pořady opakovaly. Nabídka obsahovala komentované prohlídky, nespočetné výstavy a prezentace (o historii kostelů, životě ve farnosti apod.), varhanní i jiné koncerty, vystoupení schol a pěveckých sborů, divadelní a pantomimická představení či promítání filmů. Návštěvníci hojně využívali možnosti podívat se do sakristií, krypty či křížové kaple, neúnavně vystupovali do věží a zvonic či na kruchty ke královským nástrojům – varhanám. Byla vystavena liturgická roucha a liturgické předměty. V kapucínském kostele Zvěstování Páně zazněla poezie s mariánskou tematikou za doprovodu hudby, u sv. Mořice měli zájemci možnost hlasitého čtení z Bible, modlitebna Církve bratrské nabídla workshop tradičních židovských tanců. V katedrále sv. Václava lákali poutníky na komentovanou prohlídku s farářem a prohlídku zvonů ve velké věži, program v kostele Panny Marie Sněžné sliboval nevšední hudební zážitky, v chrámu sv. Gorazda se lidé dozvěděli, jak vznikají ikony. Nezapomnělo se ani na děti, pro které byl např. v katedrále připraven program již od 16 hodin. V modlitebně Církve bratrské zřídili Kavárnu pro unavené poutníky, možnost posezení při šálku čaje stejně jako rozhovor s knězem nabízela i další místa. A to je jen zlomek z toho, co Noc kostelů v Olomouci nabídla. Počasí kolem osmé hodiny večer sice nemile překvapilo prudkým deštěm, ani ten však poutníky neodradil, a tak i po desáté a jedenácté hodině večer křižovaly olomoucké ulice skupinky nadšenců s deštníky v rukou. Návštěvnost předčila všechna očekávání, podle vyjádření Arcidiecéze olomoucké se pouze v Olomouci blížila k počtu 23 000 účastníků, přičemž hojné zastoupení měly všechny generace. Noc kostelů přijali Olomoučané nanejvýš kladně, jak bylo často možné vyčíst z jejich tváří. Své dojmy mohou stále ještě sdělovat organizátorům a pořadatelům na internetových stránkách určených Noci kostelů. http://www.nockostelu.cz/ http://www.ado.cz/

Zpívají k Boží chvále

Autor článku: 
Hana Runčíková
OLOMOUC: Napříč fakultami a obory sdružuje vysokoškolské studenty, kteří rádi zpívají a hrají, doprovázejí studentské mše a předávají radost ostatním – SchOLa PMS při kostele Panny Marie Sněžné v Olomouci. Schola je křesťanský pěvecký a hudební sbor, jehož hlavním úkolem je doprovázet zpěvem a hudbou mše svaté. Historie studentské scholy v Olomouci je spjata s počátky akademické farnosti, sahá tedy do 90. let. Tehdejší schola doprovázela také setkání Svatého otce Jana Pavla II. s mládeží na Svatém Kopečku v roce 1995. Z této scholy později vznikla skupina Střípky. Každým rokem se studentská schola obnovuje, scholisté přicházejí a odcházejí a jejich počet se s každým novým akademickým rokem mění. V současné době čítá asi 30 členů, z nich převahu tvoří studenti Univerzity Palackého v Olomouci, své zastoupení zde ale má i VOŠ Caritas v Olomouci. Vedoucí je studentka 2. ročníku fyzioterapie Marie Cíchová, s níž jsem se sešla v příjemném prostředí kavárny Betánie; obsah našeho rozhovoru vám přiblížím v následujících řádcích. Než přišla Maruška do Olomouce, kde už ve schole zpívali a hráli její sourozenci a kamarádka, vedla studentskou scholu působící při Arcibiskupském gymnáziu v Kroměříži; v lásce k hudbě vyrůstala, hudební průpravou si prošla na ZUŠ, kde se učila hře na příčnou flétnu. Na případné zájemce o členství ve schole ale vysoké nároky neklade. //„Lidé, kteří do scholy zavítají poprvé, se často obávají, že je budu zkoušet ze zpěvu,“// říká Maruška s úsměvem. Nic takového se ale nekoná; studenti přicházejí často nejen kvůli hudbě, ale také kvůli společenství ostatních mladých lidí. Ovládá-li ale nově příchozí hru na nějaký hudební nástroj, bude jedině vítán. V současné době mají ve sboru dvě akustické kytary, jednu baskytaru, flétny (zobcovou, příčnou, altovou i sopránovou), klarinet, housle, bongo a nově i saxofon. Pro zpestření občas přidávají nějaké to chrastítko, dřívka nebo triangl, na posledním koncertě byly i klávesy. Písně do repertoáru čerpají převážně ze zpěvníků křesťanských písní Hosana. //„Hlavním úkolem scholy je především doprovodit hudbou a zpěvem věřící při bohoslužbě; proto vybíráme písně hlavně ze zpěvníků, které mají lidé při mši k dispozici, aby si mohli zazpívat s námi, ale - pro ozvláštnění – přidáme nějakou tu ´papírovku´, tedy píseň z jiných zpěvníků, od některé skupiny apod.,"// vysvětluje Maruška Schola se schází pravidelně ke zkouškám, a to v pondělí večer od 18.30 ve studentském klubu Centra Aletti na Křížkovského ulici a ve středu od 18.00 v kostele Panny Marie Sněžné; studentské mše se slouží každou středu od 19.00. Docházkový režim je volný, scholisté chodí na zkoušky i na mše podle toho, nakolik jsou právě časově vytíženi. //„Nikdy přesně nevím, kolik lidí vlastně ve středu přijde, což je občas trochu stresující. Na druhou stranu, ostatní jsou za tuto ´otevřenost scholy´ vděční,“ říká Maruška a dodává, že nejvíce se na účasti scholistů podepisuje zkouškové období: „To je nás méně a do scholy si chodíme tak trochu odpočinout od učení.“ Kromě studentských mší doprovází schola také modlitby Taizé, které se konají každé druhé pondělí v měsíci v sále Centra Aletti. Tím ale výčet aktivit nekončí. Zúčastňují se i akcí pořádaných Vysokoškolským katolickým hnutím (VKH) v Olomouci (např. církevní Silvestr). Na nedávném X. Studentském Velehradě doprovázeli mši svatou celebrovanou Tomášem Halíkem. Loni uspořádali v kostele Panny Marie Sněžné první koncert, ze kterého vzešlo CD se záznamem nazvané stejně jako celý koncert „... I Ty máš druhou šanci!“. Letos se konal druhý koncert v pořadí, a i z něj byl pořízen záznam. Nejdříve uvažovali o studiové nahrávce, ale vzhledem k tomu, že nemají vlastní písně, se jim to zdálo tak trochu nepatřičné. Rozhodli se tedy uspořádat koncert a vydat CD jako jeho záznam. //„Měli jsme trochu obavy, že se nám nepovede zachytit atmosféru koncertu a naopak vyniknou nějaké chybičky, kterým se člověk při zpívání naživo nevyhne. Ale nakonec jsme si řekli, že nejsme a nechceme být dokonalí, a šli jsme do toho,“// vyjadřuje Maruška tehdejší obavy. Koncerty scholy jsou tedy záležitost posledních dvou let. Na jejich koncepci se scholisté podílejí rovnoměrně, jak popisuje vedoucí: //„Sešli jsme a diskutovali, jak by ten náš koncert měl vypadat. Někdo přišel s myšlenkou, že bychom ho mohli pojmout jako pásmo písní na určité téma, jiný navrhl téma samotné – příběh marnotratného syna – a pak už jsme společně vybírali písně, které by se do koncepce hodily, dolaďovali celkovou podobu koncertu, vymýšleli aranžmá písní atd. Každý si přidal něco svého, byla to kolektivní práce.“// Live nahrávka nakonec vznikla, a to za pomoci skupiny Paprsky, která zapůjčila schole aparaturu, a kamaráda Václava Šablatury, který vše nahrál a nazvučil. Při letošním koncertě se schola rozhodla spolupracovat s rádiem Proglas; koncert natočil zvukař Jarda Topinka, přičemž ukázky byly použity v pořadu Proglasu „Jak se vám líbí“, ve kterém Marie Cíchová se svým bratrem kytaristou Petrem odpovídali na otázky týkající se sboru. Letošní koncert vznikal trochu jinak než ten loňský. Podobně jako loni i letos byl koncert koncipován jako pásmo písní, které spojuje jedno téma; nejdříve ale scholisté vybrali svoje oblíbené písně a až potom mezi nimi objevila Maruška určitou souvislost – a tou souvislostí byla modlitba Otčenáš. Vysvětluje: //„Napadlo mě přiřadit k jednotlivým veršům písně. Celé jsme to pojali jako rozhovor Boha s mladým člověkem, který se modlí a zároveň je nucen se zamýšlet nad tím, co ta slova, která pronáší, vlastně znamenají.“// Nápad byl schválen a přípravy se rozběhly, až vše vyvrcholilo v koncertem s názvem „BABA YETU“ (ve svahilštině „Otčenáš“ – pozn. aut.), který sklidil nebývalý úspěch u diváků. Maruška ještě plná zážitků ze Studentského Velehradu, kde schola také zaznamenala velmi kladné ohlasy, říká: //„Jsem moc ráda, že se nám daří plnit hlavní účel scholy – doprovázet věřící, kteří si zpívají s námi, zpívat k Boží chvále. Snažíme se předat lidem tu radost, která nám byla dána shůry, a kterou nám zpívání a hraní přináší.“// Poslední akcí scholy byla účast na Noci kostelů, při které vystoupili v domovském kostele Panny Marie Sněžné. Kromě zmíněných koncertů se schola představila i na dalších místech na Moravě, např. ve Velké Bystřici, Prostějově nebo ve Všechovicích na festivalu VšechFest. Schola je ale zároveň i společenství mladých lidí, kteří spolu rádi tráví svůj volný čas. Když před sebou nemaj žádný koncert a nemusí moc zkoušet, jsou jejcih setkání o něco volnější – povídají si, hrají stolní nebo jiné hry, uspořádají třeba filmový večer nebo si v létě trochu zasportují. Pravidelně pořádají „scholovíkendy“, vlastně jakási soustředění, která se zpravidla konají na některé faře ve vesnicích a městech poblíž Olomouce. Náklady spojené s akcemi, které pořádají, či projekty (vydání prvního CD), si hradí sami. //„Když něco z vybraných peněz zbude, dáváme je do společné kasy a z nich pak čerpáme. Bohužel jich moc není a pomalu ubývají,“ posteskně si Maruška. Zázemí poskytuje schole Centrum Aletti a kostel Panny Marie Sněžné. Vlastní aparaturu ani vybavení nemají, pouze jeden přenosný mikrofon pro sóla. Jinak zpívají "na kostel", bez mikrofonu. SchOLa PMS má svůj vlastní web, který slouží hlavně ke komunikaci vedoucí se scholisty. Když je koncert, vyvěsí plakátky, ale jinak propagaci nevěnují velkou pozornost. Jedním z posledních úspěchů scholy byl zisk 3. místa v soutěži schol na webu skupiny Paprsky. Výhra v sobě skrývá i jeden natáčecí den ve studiu. Ještě přesně nevědí, jak s tím konkrétně naloží, ale určitě tu možnost rádi využijí. V plánu je i vydání CD se záznamem letošního koncertu, naopak písně z loňského koncertu se již objevily na webu scholy k volnému poslechu. Pokud jde o plány do budoucnosti, jsou zatím poněkud nejisté. Schola se po prázdninách opět člensky obmění a začne se zase od začátku. Navíc Maruška Cíchová plánuje předat post vedoucí někomu dalšímu, což vysvětluje slovy: //„Příští rok mě čekají státnice a práce na bakalářce. Obojímu bych se už nezvládla věnovat naplno a nechtěla bych, aby schola nebo studium jakýmkoliv způsobem strádaly.“ Ve svém nástupci nebo nástupkyni, ještě jasno nemá, ale myslí si, že by dotyčná osoba měla SchOLu PMS vést svědomitě a pokračovat tak, aby si zachovala podobnou úroveň jako dosud a zůstala přátelským společenstvím mladých nadšených lidí. Další informace a kontakty: http://scholapms.unas.cz/

Recitoval i europoslanec Vlasák

Autor článku: 
Hana Runčíková
JIČÍN: Již potřetí se v Jičíně sešli členové literárních klubů a spolků z různých koutů České republiky, ale i ze Slovenska a Polska. Počátky Jičínského poetického jara (JPJ) se vážou k roku 2003, kdy se členové jičínského literárního spolku vypravili do slovenského Martina (partnerského města Jičína) na Martinskou poetickou jeseň. Z nadšení z přátelského přijetí slovenskými kolegy a úspěšného průběhu celé akce se zrodila myšlenka uspořádat podobné setkání i v Jičíně, což se na jaře 2004 povedlo. O rok později převzaly pomyslnou štafetu Domažlice s Chodským poetickým jarem. Letošní třetí ročník JPJ se uskutečnil v době dvacetiletého výročí trvání jičínského literárního spolku LiS; při této příležitosti vyšel také sborník „Dvacet let literárního spolku v Jičíně, 1990 - 2010“ a v Galerii radosti byla instalována výstava fotografií a dokumentů „LiSu je dvacet“. Organizace JPJ se chopil Literární spolek při Knihovně Václava Čtvrtka v Jičíně (LiS) a Knihovna Václava Čtvrtka tamtéž, záštity nad akcí se ujali europoslanec Oldřich Vlasák a senátor Jiří Liška. Formou grantu přispělo na akci město Jičín, dalším (již tradičním) sponzorem byl Perseus a.s. Běchary. Měsíce pečlivých příprav nakonec vyvrcholily ve dnech 21. - 23. května 2010 setkáním spisovatelů a básníků z Čech, Moravy a Slezska, dorazili i čtyři literáti z Polska a jedna básnířka ze slovenského Martina. Nechyběli samozřejmě ani členové LiSu. Účastníci setkání se během pátečního odpoledne postupně scházeli v prostorách knihovny, kde probíhala prezentace. Pořadatelé připravili pro zájemce ubytování (nocleh byl zajištěn v ubytovně TJ Jičín). Setkání započalo úvodními proslovy ředitelky knihovny Jany Benešové a zástupce LiSu Václava France, poté se slova ujali oba patroni akce, přičemž došlo i na přednes Máchova Máje v podání europoslance Vlasáka. Během večera zazněly projevy zahraničních hostů, vzpomínalo se také na předešlé ročníky literárních setkávání. Přednášku o Prachovských skalách proslovil správce skal Vladimír Tekverk. Poté následoval raut a dlouhé rozhovory a debaty zúčastněných trvající až do pozdních hodin. V sobotu dopoledne bylo v sále knihovny Jičínské poetické jaro oficiálně zahájeno, zazněly hymny tří států a verše ve třech jazycích. Jičínská autorská čtení se tradičně konají na nezvyklých místech, letos padla volba na Prachovské skály. Bohumír Procházka alias proChor představil slovem i obrazem (resp. fotografií) literátům shluklým kolem netradiční mapy Prachovských skal plánovanou trasu. Autoři si mohli vybrat, na kterém místě přečtou či přednesou ostatním ukázky ze své tvorby. Navzdory nepříznivému počasí se odpolední cesta na Prachov uskutečnila a na vyhlídkách nad skalami, na náměstích pod skalami či ve skalních průrvách, pod nebem i pod deštníky (a k překvapení nejednoho turisty) tak zazněly básně a úryvky povídek zúčastněných autorů. Na místě u „Drážďan“ třicet šest hlasů vystřihlo brumendo Beethovenovy Ódy na radost. Před blížící se bouřkou se podařilo utéct právě včas a do Jičína se vraceli všichni celí, zdraví a relativně suší. Oficiální zakončení setkání proběhlo tradičně v jičínské restauraci Lucie, někteří využili zbývající čas k rozhovorům s přáteli, jiní se rozhodli navštívit Noc muzeí, která právě probíhala v Regionálním muzeu a galerii Jičín. Přišlo nedělní ráno a účastníci 3. Jičínského jara se pomalu, ale jistě rozjížděli zpět do svých domovů a vlastí. Zpětně hodnoceno, letošní ročník se i přes „aprílové“ počasí vydařil, ohlasy účastníků, z nichž někteří navštívili Jičín a Český ráj poprvé, byly pozitivní. Jičínské poetické jaro nabídlo literátům prostor ke sdílení informací o současném (nejen) literárním dění, soutěžích a festivalech a samozřejmě i možnost seznámit se s tvorbou svých více či méně známých kolegů, a to naživo, v jejich vlastním podání. Vyměňovaly se zkušenosti s publikováním a nejrůznějšími literárními aktivitami, ale i knížky, básnické sbírky a sborníky a v neposlední řadě také kontakty. Staří známí se opět setkali, nová přátelství se navazovala, plánovaly se další společné aktivity a vedly mnohdy podnětné diskuze, které se zdaleka netýkaly jen literatury. Setkávání tohoto typu jsou vždy inspirující, přispívají k vzájemnému obohacení zúčastněných a jsou povzbuzením a impulzem k jejich další činnosti. Mezinárodní charakter pak napomáhá rozšiřování obzorů a probuzení zájmu o literaturu sousedních zemí a zároveň je krásnou ukázkou, že umění a literatura mají potenciál překračovat hranice a spojovat lidi různých národností bez ohledu na jazykové bariéry – neboť ačkoli se mluvilo třemi různými jazyky (dialekty nepočítaje), všichni si vcelku dobře rozuměli. Tak tedy nashledanou za tři roky na 4. Jičínském poetickém jaru!

Zachráněné řemeslo

Autor článku: 
Eva Veselá

<p>VÝPRACHTICE: Ladislav Chládek – Nositel tradice lidových řemesel v oboru výroby hraček štípaných ze soustruženého bloku – je ve svém oboru u nás jediný.</p> <p>Dřevo, tento přírodní materiál člověk využívá již od samého počátku své existence. Tak, jak se práce s ním postupem času stále více specializovala a zdokonalovala, vznikaly další a další nové profese. Bez sekerníků, kolářů, bednářů, truhlářů či stolařů a jejich výrobků nutných ke každodennímu životu by se neobešla žádná obec. Kromě toho však – zejména pro potěšení dětí – vznikaly pochopitelně také hračky. Jejich podoba či forma byla dána především charakterem místa, kde se vyráběly. </p> <p>Výroba hraček ze soustruženého bloku je úzce spjatá s oblastí Krušných hor. Zdejší obyvatelé horských vesnic, zejména z okolí Hory Svaté Kateřiny, vytvářeli na soustruzích klasické dřevěné výrobky denní potřeby, ale v 18. století k nim přibyly i hračky. S čím si děti v této oblasti dříve hrály, to lze spatřit na německé straně Krušných hor v muzeu v přírodě v Seiffenu. Jsou zde vystaveny nejrůznější dřevěné výrobky a mimo jiné tu můžeme obdivovat nástroje a ukázky technologií, např. dochovanou soustružnu profilovaných prstenců na výrobu hraček pocházející z roku 1760. </p> <p>Popud k zachování tohoto řemesla a specifického technologického postupu vyšel z Ústředí lidové umělecké výroby (ÚLUV). U záchrany stála i výtvarnice Jarmila Jeřábková. Nemalou měrou se o zachování tradice – podkrušnohorské výroby hraček – přičinil také Ladislav Chládek žijící v rodných Výprachticích v Pardubickém kraji. Po právu jej v minulém roce ocenil ministr kultury udělením titulu Nositel tradice lidových řemesel v oboru výroby hraček štípaných ze soustruženého bloku. Ovšem již v roce 1988 získal titul Mistr lidové umělecké výroby, který mu udělil ÚLUV.</p> <p>Cesta k úspěchu </p> <p> S prací se dřevem jsem se setkával již od dětství. Otec si totiž jako bednář vybudoval v roce 1947 dílnu, ale moc dlouho se z ní vzhledem k tehdejším událostem netěšil. Já jsem se vyučil nástrojařem a této profesi jsem se věnoval deset roků. Ke dřevu mě to však táhlo nejvíce a jeho soustružení bylo mým koníčkem. Od roku 1978 jsem dokonce začal externě spolupracovat s ÚLUV. V lednu 1981 jsem se stal jejich zaměstnancem a manželka mě následovala. Záhy poté jsem spolupracoval na obnově výroby štípaných hraček ze soustruženého bloku, avšak pracovní postup již tehdy na české straně Krušných hor nikdo neznal. Vzhledem k tomu, že pracovníci ÚLUV hledali zcela bezúspěšně, začínali jsme úplně od začátku. Vycházeli jsme z hotového výrobku a části soustruženého prstence, hledali vhodné nástroje, postupy i materiál. A já si najednou vzpomněl na dřívější zvyk, který velel vyučenému řemeslníkovi jít na vandr. Při něm získal řadu cenných zkušeností, naučil se nové technologické postupy a zjistil, že k hotovému výrobku vede vždy několik možných cest, přibližuje nelehké začátky Ladislav Chládek a pokračuje: A nakonec byl na světě můj první výtvor – houpací koník s ocasem z koudele. </p> <p>Strom, prstenec, zvířátko nebo ozdoba</p> <p>Na začátku jsou dřevěné fošny, které musí nejméně dva roky schnout. Původně se používal k tvorbě hraček smrk, později však zvítězil javor, který je pevný, má hezkou kresbu dřeva a dokáže vykouzlit i malé detaily –například rohy, ostny, ouška. Z fošen pak vzniká kombinací strojního a ručního soustružení prstenec, který v sobě nese již podobu konkrétního zvířátka. Jejich tvůrce musí mít velkou prostorovou představivost, protože po vysoustružení už není možné žádné další úpravy provádět. Následuje vlastní štípání, vyvrtání otvorů pro kolečka nebo k provlečení šňůrky na zavěšení. Po vyvrtání otvoru znázorňujícího oko následuje celková kompletace, na jejímž konci je zvířátko nebo vánoční ozdoba. Od podobných vyřezávaných produktů se však odlišují. Mají totiž jednu zvláštnost – figurka je v dolní části u připevněných koleček silnější a směrem nahoru se zužuje, jelikož se jedná o kruhovou výseč. </p> <p>V současné době tvoří náš sortiment přes dvacet druhů zvířátek, domácích i exotických. Naši dílnu opouštějí například krokodýlové, sloni, opice, koníci, psi, pelikáni, ježci, slepice, želvy či zajíci, říká nositel prestižního titulu.<br />
Soubor desítky vánočních ozdob v podobě zvonku, hvězdičky atd. dotváří červená šňůrka na zavěšení a je možné je dozdobit zlatou barvou. Výška figurek nebo ozdob je maximálně 5 cm. Na nových tvarech L. Chládek spolupracuje kromě již zmíněné Jarmily Jeřábkové také s akademickou malířkou Vendulou Látalovou nebo s Jaroslavem Kučerou. Některé vzory si však navrhuje sám.</p> <p>Řemeslo žije a překračuje i hranice</p> <p>Před rokem 1989 ještě jako zaměstnanec ÚLUV předváděl mistr Chládek svou zručnost zájemcům v Praze, Brně, Českých Budějovicích, Uherském Hradišti, Strážnici, Hradci Králové a v Ostravě, ale šikovnost českých rukou šiří i za hranicemi. Například v roce 1982 v tehdejší SRN, kde obchodní domy HERTIE pořádaly prezentaci různých řemesel. Svůj um představil i na Slovensku, na výstavě české hračky v Bratislavě. U nás v současné době výrobu hraček předvádí spíše výjimečně, ale můžeme se na něj přijít podívat do Muzea vesnice jihovýchodní Moravy ve Strážnici. Také se pravidelně účastní Svátků dřeva v Žamberku, které letos poslední červnový pátek a sobotu oslaví jubilejní 10. ročník. Stal se také jedním z prvních dodavatelů do prodejen Českého národního podniku s.r.o., který prodává produkty mnoha výrobců pyšnících se označením „Nositel tradice lidových řemesel“. V roce 1995 od této společnosti získal ocenění za zhotovování a propagaci českých výrobků. Ladislav Chládek pevně věří, že pracovní postup, který doslova a do písmene vydupal ze země, již nebude zapomenut. Rodinnou tradici by totiž měl převzít jeho vnuk, který se v současné době učí truhlářem.</p>

Stránky

Přihlásit se k odběru RSS - Články a komentáře