Články a komentáře

<p>TÝN NAD BEČVOU: Znáte galerii výtvarného umění, kam během dvou dnů zavítá několik tisíc lidí? Takovou galerií je každoroční setkání uměleckých kovářů pod širým nebem na hradě Helfštýně s názvem Hefaiston.</p> <p>Letos se konalo už po devětadvacáté.<br /> Hefaiston měl jako svůj původní cíl setkávání uměleckých kovářů a předávání zkušeností mezi nimi. V druhém plánu pak propagaci hradu Helfštýna a jeho odlišení od jiných známých památek. Dnes kromě toho jak Hefaiston, tak výstava Kov ve městě v nedalekém Lipníku nad Bečvou nenápadně a nenásilně formují vkus a postoj k výtvarnému umění. To dává setkání kovářů nepochybně další, důležitý, rozměr.</p> <p> Hefaiston v sobě snoubí ukázky zajímavého řemesla a výstavy uměleckého kovářství, navíc v atraktivním prostředí středověkého hradu. Mistři černého řemesla kovají před zraky návštěvníků na III. hradním nádvoří, ve dvouhodinovém časovém limitu vytvářejí skulptury, které v sobě často nesou vtip nebo nadsázku. Kromě toho přivezou i svá další díla. Výstava se pak koná po celém hradě.<br /> Výrobky ukované na Hefaistonu jsou ponechány Muzeu Komenského v Přerově a jsou součástí sbírky kovářského umění, které se tak stává „poznávací značkou“ hradu Helfštýna.<br />
Pod názvem umělecké kovářství si mnoho lidí představí kované mříže, ploty nebo krbové nářadí. Na Helfštýně jsou ale k vidění kromě toho opravdu umělecké kousky.<br /> “Tradiční kovářské práce bývají zastoupeny v mnohem menším počtu než tvorba volná,” říká kastelán a umělecký kovář Jan Lauro a dodává://“Hefaiston je úžasnou příležitostí pro všechny kováře, kteří chtějí předvést svou neomezenou fantazii. Návštěvníci pak často nevěří tomu, co všechno lze z kovové hmoty vytvořit. Figurální plastiky, abstraktní díla, prapodivné postavy z dějin i mytologie, zvířata, šperky, zbraně, mechanické hračky či hlavolamy se sejdou na jediném místě a po právu vzbuzují údiv i nadšení.”<br /> Hefaiston je stejně lákavý pro kováře, jako pro návštěvníky. Ani letos nebyla nouze o množství aktivních zahraničních úcastníku. Kromě tradičně zúčastněných kovářských zástupců ze střední Evropy zavítali na toto setkání např. seveřané z Dánska a Švédska. //„Z těch, co k nám čekala nejdelší cesta, bych zmínil nožíře z Uzbekistánu nebo kováře z Japonska,“ přibližuje Lauro.<br />
Mezi návštěvníky se pak objevují lidé, kteří s velkou pravděpodobností do galerií výtvarného umění nechodí, rodiny s dětmi, lidé mladí i senioři. Zcela jistě je láká i prostředí hradu, případně možnost vidět kováře při práci. V rámci toho se ale seznamují i s trendy v uměleckém kovářství, obdivují plastiky, sochy i abstrakci.<br /> Od roku 2005 se s uměleckým kovářstvím mohou setkávat i návštěvníci nedalekého Lipníka nad Bečvou. Hrad a město byly v minulosti součástí jednoho panství a přes kovářství se teď spojily znovu, prostřednictvím výstav Kov ve městě a společného členství v Kruhu evropských kovářských měst.<br /> Lipník nad Bečvou se tak stal prodlouženou rukou Hefaistonu. I zde se v galerii pod širým nebem, v centru města, s uměním během léta setkávají také lidé, kteří se v galerii většinou cítí nesví.</p>

<p>LIBOCHOVICE: Historie domu U Tří lip sahá do 18. století, kdy v něm byla hospoda. Později však dům sloužil hlavně ke kulturním akcím a významnějším událostem.</p> <p>Například v roce 1905 do něj zavítal významný český básník Jaroslav Vrchlický, aby vedl přednášku o Janu Nerudovi, a o pět let později, tedy v roce 1910, tam přijel T. G. Masaryk, který vystoupil se svou řečí na téma „O politice pokrokové“.<br />
Dům U Tří lip je v současné době kulturním domem, který má divadelní jeviště a taneční sál. Dobu „slávy“ ale neprožíval stále. Prošel si obdobím úpadku a hrozila mu dokonce úplná demolice. „V roce 2000 město dům odkoupilo v dražbě za vyvolávací cenu dvou milionů a 432 tisíc korun,“ říká starosta města Libochovic Jaroslav Beneš s tím, že nikdo jiný o dům neměl zájem. „Objekt byl zničený, téměř na zbourání. Nebyly tam parkety. Jedenáct let byl prázdný,“ upřesnil starosta města, který se významnou měrou zasloužil o záchranu objektu, jenž chátral v letech 1989 až 2000, kdy patřil společnosti Hrdina. O případnou demolici domu by se prý muselo stejně postarat město. Dle odhadů Jaroslava Beneše by vyšla na pět až šest milionů korun.<br />
V době, kdy dům chátral, byla bohužel zničena i původní opona. „Jednalo se o ručně malovanou a velmi cennou práci. Někdo ji ale rozřezal,“ řekl starosta. Z unikátní opony, na které byl například vyobrazen hrad Hazmburk, zbylo jen torzo. To už se však nedalo použít a navíc se později rozpadlo.// „Naneštěstí se nezachovala žádná fotografie ani obrázek původní opony, takže se podoba opony rekonstruovala podle vyprávění těch, co ji viděli,“// prozradil Jaroslav Beneš s tím, že na duplikátu pracoval profesor a akademický malíř Jiří Mikula. Na novou oponu získal dům sponzorský dar od firmy Narcis ze Slatiny ve výši 120 tisíc korun.<br />
Celá rekonstrukce kulturního domu vyšla přibližně na 23 milionů korun. Drahá byla projektová příprava. Narychlo se například dělal projekt na novou střechu nad sálem, protože ten původní byl silně napadený dřevomorkou. S tím se ale původně vůbec nepočítalo. Na rekonstrukci získalo město dotaci od Ministerstva kultury ve výši přibližně 12 milionů korun.<br /> Roční provoz Domu U Tří lip stojí zhruba cca 2 miliony korun. V tom jsou obsaženy náklady na jednoho stálého zaměstnance – správce – na plný úvazek. </p> <p> Nově zrekonstruované středisko se dočkalo slavnostního otevření 8. ledna 2003. Dům poskytuje dobré zázemí hercům. Údajně i hostující herci z Prahy zdejším závidí. Pod střechou domu se nalézá moderní jeviště, sál a šatny. Město Libochovice umožňuje zdarma využívat tyto prostory divadelnímu spolku Scéna, který již existuje 80 let nebo pěveckému spolku Melodie, jenž má přes 30 lidí. Tito lidé neměli podle starosty po celých 11 let kde trénovat a zkoušet. Část kulturního zařízení obývá také ZUŠ Libochovice, která sídlila až do roku 2006 v nevyhovujících zámeckých prostorách. ZUŠ je od roku 1996 součástí ZŠ Libochovice. Do té doby spadala libochovická „hudebka“ pod lovosickou ZUŠ.<br />
Významnou akcí, která zde probíhá, je Libochovické divadelní léto, které trvá vždy šest týdnů. Konají se zde společenské akce, např. plesy, letos v září zde proběhlo zahájení oslav 450 let povýšení Libochovic na město, a prostory se využívají také k veřejnému zasedání zastupitelstva.<br />
KD má kapacitu 200 sedících diváků, ale návštěvnost není taková, jak se očekávalo. Ročně je to cca 8000 návštěvníků. Starosta se domnívá, že nižší návštěvnost souvisí se současnou hospodářskou krizí a dále vidí problémy v nedostatečné propagaci domu.</p>

<p>PRAHA 15: V dnešním díle zmapujeme Městskou část Praha 15 (Měcholupy a Hostivař). Kroniku zde od roku 1993 vede velmi zkušená a aktivní kronikářka Marie Zdeňková.</p> <p>Dokazuje to nejen řada článků na stránkách Místní kultury, ale vyplývá to i z odpovědí na naše otázky: </p> <p>Od kterého roku vede Městská část Praha 15 obecní kroniku a kolik má svazků?</p> <p>První Pamětní kronika obce Horní Měcholupy byla založena v roce 1923. Hostivař žádnou kroniku nevedla, protože byla součástí obvodu Praha XIII, později Praha XX a do roku 1994 Prahy 10. Po svém nástupu do funkce kronikářky jsem převzala Pamětní knihu obce Horní Měcholupy, v níž končily zápisy v roce 1962. Kronika Horních Měcholup obsahovala zápisy za období 1986 – 1988. To znamenalo nejprve doplnit roky 1963 až 1985 a 1989 až 1993. Od roku 1994 již pokračuji v souvislých zápisech, které jsou nyní již v osmi svazcích. </p> <p>Vedete také přílohy a fotodokumentaci?</p> <p>Přílohy tvoří výstřižkové a tiskové dokumentace jako jsou pozvánky, plakáty, propagační materiály, programy akcí a dále pět až šest kusů fotoalb za rok. Přílohami jsou i ročníky časopisu Hlasatel (zpravodaj MČ Praha 15), dále CD, DVD.</p> <p>Kam anebo ke komu se v případě nutnosti chodíte poradit?</p> <p>Nejčastěji konzultuji s Mgr. Tomášem Hromádkou, kronikářem Velké Chuchle. Dříve nás jednou ročně svolávalo Muzeum hlavního města Prahy, ale poslední setkání bohužel proběhlo před čtyřmi až pěti lety a šlo vlastně jen o výměnu zkušeností mezi jednotlivými kronikáři. V současnosti nás žádná pražská odborná instituce nezastřešuje.</p> <p>Věnujete se i jiné činnosti související s prací kronikáře?</p> <p>Tato oblast je velmi bohatá. Především propojuji mou práci kronikářky s redaktorskou a publikační činností v časopise Hlasatel. Více či méně jsem byla u vzniku 19 knih, připravila jsem 30 samostatných výstav o naší městské části, mé fotografie posloužily na šesti pohlednicích. Podílela jsem se na zpracování Mapy Prahy 15, na jejíž rubové straně je umístěno 40 pamětihodností, k nimž jsem dodala texty i fotografie. Spoluvytvářela jsem „Stezku historií Hostivaře“, která byla otevřena letos v dubnu. Práce na ní trvaly dva roky a já přispěla texty a fotografiemi na informační tabule. Průběžně jsem oslovila všechny autory a instituce – Národní památkový ústav, Muzeum hl. m. Prahy, Archeologický ústav AV ČR, Národní archiv, Archiv Národního zemědělského muzea a architekty či akademické sochaře. Společně s grafikem jsem vytvořila nástěnný kalendář Prahy 15 na rok 2009, do kterého jsem přispěla opět texty a fotografiemi. Také máme čerstvě vydané nové čtyři druhy „3D pohlednic“ Prahy 15, na kterých se proměňují historické fotografie konkrétního místa v ty, které zachycují jeho současnou podobu. V červenci se nám podařilo získat i turistickou známku, na které je motiv hradiště. Z textů a fotografií vytvářím prezentace k nejrůznějším příležitostem, a to i v zahraničí. Například k summitu „Ochutnejte Evropu“ – „Ochutnejte Prahu 15“. Připravila jsem návštěvu zahraničních účastníků mezinárodní konference Apislavia (o včelařství – pozn. redakce) v Hostivaři. Napsala jsem text o autoru řady děl z oblasti včelařství J. A. Janišovi k 260. výročí jeho narození. </p> <p>Přednáším o kronice na základní škole a gymnáziu, organizuji komentované prohlídky, třeba „Švehlova cesta“ – po stopách Antonína Švehly v Hostivaři. Nezapomínám ani na vysokoškoláky, jimž pomáhám s jejich seminárními a diplomovými pracemi. Na vyžádání občanů i institucí připravuji rešerše z kronik. Myslím i na kolegy kronikáře, pro něž organizuji stáže, a musím se pochlubit, že jsem již „zacvičila“ čtyři kronikáře – samozřejmě že zadarmo. </p> <p>Také kooperuji se spolky a s farností, a to zejména na jejich brožurách a webových stránkách. Spolupracovala jsem při odhalování fresek ve zdejším kostele a zpracovala jsem fotodokumentaci válečných hrobů a pomníků. Účastnila jsem se odhalování mimopražských pomníků Ant. Švehly, případně nových ulic nesoucích název tohoto našeho slavného rodáka. </p> <p>Věnuji se i nejstarším rodákům – pamětníkům. Navštěvuji je a získávám od nich cenné informace, abych radnici i médiím mohla dodávat co nejkvalitnější podklady týkající se naší městské části.</p> <p>Můžete nám přiblížit soubor trojrozměrných materiálů tvořících archiv kroniky?</p> <p>Trojrozměrné materiály jsou zatím uloženy v trezoru. Jde např. o baráčnický kroj, spolkový prapor a šerpy Živnostenského obchodnického spolku Hostivař. Vlastní sběratelskou činností pak rozšiřuji sbírku starých pohlednic, odznaků, předmětů vztahujících se k osobnosti Ant. Švehly atd. Za tímto účelem navštěvuji burzy sběratelů i antikvariáty. Občas mám štěstí a podaří se mně domluvit se starousedlíky na darování předmětů. Bohužel zatím nejsou k jejich vystavení vhodné prostory, a tak používám jen jejich fotografie v kronice a v časopise Hlasatel.</p> <p>Za rozhovor děkuje Eva Veselá</p>

<p>ÚSTÍ NAD ORLICÍ: O Asociaci sdružení pro ochranu a rozvoj kulturního dědictví ČR (ASORKD) je v poslední době hodně slyšet a její úspěchy se stávají výraznou morální posilou pro občanskou společnost v naší zemi.</p> <p>Mezi členy ASORKD patří také občanské sdružení Nádraží nedáme! (viz související článek), které již několik let bojuje za záchranu nádražní budovy v Ústí nad Orlicí. Vystavěly ji rakouské c.k. Společnosti státní dráhy a Rakouské severozápadní dráhy v roce 1874. Projekt ve stylu romantického historismu vypracoval hlavní architekt Rudolf Frey. Dnes jsou vlastníkem budovy České dráhy, a.s., a spolu s městem stojí na straně pomyslné barikády mezi těmi, kteří chtěli budovu zlikvidovat, přičemž předstvitelé města dlouho trvdili, že je to jediné řešení.</p> <p>Sdružení Nádraží nedáme! se však nejen podařilo nádražní budovu zachránit před demolicí, ale nakonec pro ni získat i památkovou ochranu. Podporu mu v tomto snažení vyjádřila např. režisérka Olga Sommerová, tehdejší děkan PřF UK v Praze Pavel Kovář a proděkan fakulty architektury a umění na Technické univerzity v Liberci (TUL) Jiří Suchomel, a přidali se k nim domácí i zahraniční odborníci.<br /> S jejich podporou členové o.s. hledali možnost, jak docílit modernizace trati (to byl argument pro lividaci budovy) a přitom „starou dámu“, jak se nádražní budově přezdívá, zachovat. Ke společnému závěru dospěli tehdy jak tehdejší ministr dopravy Petr Bendl, tak investorská SŽDC, a sice, že budova nejenže nemusí ustoupit novým kolejím, ale může rovněž plnit funkci budovy výpravní.<br /> Problematickým v tomto bodě vývoje kauzy zůstal pouze nezměněný postoj města Ústí nad Orlicí. Starosta města Richard Pešek uvedl, že pokud se na opravu staré budovy neseženou peníze, bude její demolici nadále prosazovat. Ve svých postojích dospěl až k extrémní výhrůžce zablokování projektu výstavby rychlostního koridoru, pokud se součástí nádraží nestane výpravní budova, která by odpovídala standardům dnešní doby. </p> <p>Tato etapa boje za záchranu nádražní budovy má šťastý konce pro ochránce památek. Správní řízení ve věci udělení statusu kulturní památky, k němuž dal v roce 2007 podnět předseda Nádraží nedáme!, o.s., a viceprezident ASORKD Martin J. Kadrman, prokázalo nespornou památkovou hodnotu budovy. Potvrdil ji i ministr kultury Jiří Besser, když dne 26. srpna 2010 vydal rozhodnutí, kterým s konečnou platností potvrdil prohlášení nádražní budovy v Ústí nad Orlicí za kulturní památku.</p> <p>Martin J. Kadrman to okomentoval slovy: „Ministerští úředníci čelili nepředstavitelným tlakům Českých drah. Dokonce i bývalý ministr dopravy Gustáv Slamečka se netajil zájmem na demolici budovy. To, že ministerstvo ataky úspěšně odráželo, a nakonec rozhodlo ve prospěch nádraží, je pro veřejnost pozitivním signálem.“ </p> <p>Své, jistě oprávněné, nároky hájí ale město i nadále. Trvá na nové výpravní budově, kde bude<br /> vytápěná čekárna, otevřená pokladna, úschovna zavazadel, WC a další služby potřebné pro cestující,<br /> jako jsou na jiných nádražích (nejspíš v přesvědčení, že ve staré tohoto standardu nelze docílit). Místostarosta Zdeněk Ešpandr na stránkách Měsíčníku pro občany města Ústí nad Orlicí říká, že smysluplné bude zachování staré budovy pouze tehdy, pokud se začne využívat. Město také vydalo výzvu signatářům petice Nádraží nedáme o.s.!, ve které volají všechny, kteří ji podepsali, k odpovědnosti za zachráněnou budovu a vyzývají k aktivitě, která povede k jejímu využití. Najdete ji zde <p>Před sdružením Nádraží nedáme! tak nyní leží další úkoly. Ač není vlastníkem budovy a celá věc by pro něj mohla tímto skončit, určitě se někdo bude muset postarat o „nechtěné dítě“, tedy o „nechtěnou starou dámu“, a zajistit finance na rekonstrukci a postarat se o její využití. </p> <p>Úspěch může přijít tehdy, pokud všichni dotčení, tedy vlastník objektu, ministerstvo dopravy, Pardubický kraj a představitelé města Ústí nad Orlicí spojí své síly ve snaze problematiku vyřešit a najdou-li přitom schopnost ke kompromisu. </p> <p>Webové stránky sdružení Nádraží nedáme!

<p>ÚSTÍ NAD LABEM: Zhruba před rokem (k 1. 7. 2009) se Galerie E. Filly přestěhovala z městského centra ve Velké Hradební do Jateční ulice, která leží víceméně na okraji města.</p> <p>Nachází se v prostorách bývalého areálu Severočeské armaturky, který nyní patří Schifer – AC. Pro zajímavost; ve stejné budově a na stejném patře sídlí dvě instituce stejného zaměření – kromě Galerie Emila Filly zde působí také Galerie armaturky.<br />
Přestože galerie E. Filly získala hezčí a o cca polovinu větší prostory (600 m2), není to podle jejího manažera Radka Jandery zcela ideální. Vyjádřil to slovy: „V zimě se to nedá vytopit a v létě je tam 50° C,“ a doplnil, že dovnitř zatéká. Dodal ještě, že pokud by byla možnost vrátit se zpět do centra města, Galerie by ji určitě využila.<br />
Z jiného pohledu se na věc dívá ředitelka instituce Vendula Fremlová. Přestože je nyní Galerie mimo centrum města, návštěvnost je podle ní vyrovnaná a neklesla. Říká: „Jsme kousíček od vysokoškolských kolejí nebo od Gymnázia v Jateční ulici. Takže k nám chodí odpovídající spektrum návštěvníků.“ Vyslovuje ještě domněnku: „Návštěvnost je možná o něco lepší také proto, že v Domě kultury jsme byli ve třetím patře, bez výtahu.“<br />
Dům kultury, o kterém je řeč, patří městu, a v současné době se rekonstruuje. Od září zde mimo jiné bude působit Dům dětí (viz související článek).<br />
Město Galerii E. Filly podporuje a ani návrat do bývalých prostor v kulturním domě nevylučuje. Potvrdil to náměstek ústeckého primátora Jan Řeřicha když řekl, že s Galerií bude město o jejím umístění v rekonstruovaném domě kultury ještě jednat. Její eventuální návrat je však možné počítat v řádu let.<br />
Prostory, ve kterých nyní Galerie sídlí, si pronajímá Univerzita Jana Evangelisty Purkyně (UJEP) v Ústí nad Labem, která ji tam nechává působit a tím ji podporuje. </p> <p>Minulý rok se celkové náklady Galerie vyšplhaly na 1 360 819 Kč, přitom výdaje z této částky za energii, opravu, údržbu, úklid, poštovné, telefon a internet činily 42 992 Kč. Podle slov ředitelky má Galerie jednoho zaměstnance, a to paní sekretářku, která je současně kustodem, což znamená, že také vpouští návštěvníky na výstavy. „Ve skutečnosti jsme tým asi tří lidí, ale regulérního zaměstnance máme jen jednoho,“ upřesnila ještě.<br />
Dotace od města Ústí nad Labem činily 620 000 Kč, od Ministerstva kultury 487 800 Kč a od ÚP (Úřad práce) Most 50 000 Kč. Celkový příjem dosáhl 1 362 657 Kč, a jsou v něm zahrnuté také tržby za vstupné, časopisy, katalogy a také peníze za poskytnuté služby – a to ve výši 84 542 Kč. Galerie Emila Filly žije tedy převážně z dotací.<br />
Loňská návštěvnost dosáhla (podle výroční zprávy) 2679 návštěvníků. Pro zvýšení návštěvnosti umožnila Galerie středeční vstupy zcela zdarma. „Mimo období prázdnin navštíví výstavu zhruba 450 až 500 lidí,“ uvedla Fremlová s tím, že každá výstava běží měsíc, někdy měsíc a půl. Nejnižší návštěvnost měla minulý rok výstava Exit, kterou navštívilo pouze 273 návštěvníků, ta ovšem probíhala o vánočních prázdninách.</p> <p>A že to v Galerii E. Filly žije, lze dokumentovat na několika nejbližších akcích. Např. 8. září zahajuje mezinárodní výstavu s názvem ‚Artist in Art Society‘, tedy ‚Umělec v umělecké společnosti‘, v jejímž rámci proběhnou různé workshopy. Na její přípravě se podílí dvě zahraniční instituce a potrvá do poloviny října.<br /> V listopadu a prosinci zde bude vystavovat ústecký umělec Jiří Kubový.<br /> Více informací na www.gef.cz. </p> <p>Pozoruhodný je jistě fakt, že v téměř stotisícovém městě Ústí nad Labem nepůsobí žádná galerie zřízená městem. Přesto má město řešení; v Informačním středisku Ústí nad Labem, které zřizuje, mají umělci, a to i nezavedení, možnost vystavovat své práce. Navíc funguje ve městě hned několik soukromých galerií. Uveďme například Galerii Ivu, jež sídlí ve Velké Hradební, Galerii Bergr, dále Galerii APB, NF, KAMI, Suterén, Duet nebo Galerii Evy Vágnerové.</p>

<p>PRAHA: Asociace sdružení pro ochranu a rozvoj kulturního dědictví ČR (ASORKD) si za svou poměrně krátkou existenci stihla připsat některé významné úspěchy.</p> <p>Hlavním cílem a nepochybnou doménou Asociace se stal záměr sjednocovat občanská sdružení, která spojuje snaha o ochranu a rozvoj hmotného i nehmotného kulturního dědictví ČR. Jak se lze dozvědět z webových stránek Asociace, mnoho sdružení se v regionech setkává s arogancí a neochotou tamějších úřadů, a občanským iniciativám chybí právní i jiné odborné poradenství. A právě to je schopna ASORKD poskytnout.<br />
U jejího založení stáli dokumentarista a režisér Pavel P. Reis, který se dlouhodobě věnuje problematice ojedinělého souboru bývalých lázní Kyselka, a který jako první upozornil širokou veřejnost na jejich současný tristní stav. Dále Martin J. Kadrman, předseda Nádraží nedáme! o.s. bojujícího za zachování historické nádražní budovy v Ústí nad Orlicí a čembalista a restaurátor hudebních nástrojů Petr Štefl. Právní servis zajišťuje Petr Kužvart, známý svým bojem proti developerskému projektu mrakodrapů na pankrácké pláni v Praze. Další aktivní osobou je Libuše Hrubá, která se snaží před demolicí zachránit barokní stavbu ve Stránčicích u Prahy. Ve výčtu nesmí chybět ani tesař, restaurátor a autor středověkého jeřábu na Pražském hradě, Petr Růžička. Externí poradenství pokytuje pro ASORKD přední český kunsthistorik a rektor Akademie výtvarných umění v Praze prof. Jiří T. Kotalík.</p> <p>Bezpochyby nejvýrazněji se z aktivit Asociace zapsal do povědomí občanů boj za záchranu Karlova mostu. Petice, která vznikla za účelem zastavení necitlivých oprav na jednom z našich nejvýznamnějších monumentů, podepsalo 43 tisíc lidí. V současné době je tolik diskutovaná rekonstrukce zastavena a její poslední fáze odložena na neurčito. Na zahájení poslední etapy plánované opravy kamenného pláště mostu včetně kleneb a pilířů, se vlastník, tedy hlavní města Praha, zavázal pečlivě připravit. V tomto místě nelze nezmínit webové stránky, které se na internetu objevily pod téměř stejným názvem jako ty, jež provozuje ASORKD. Podstatně se však od nich liší svým obsahem. Jejich tvůrce Bohuslav Hatina označuje členy ASORKD za škůdce stavby, kteří na opravu reagují „v agresivním a zoufalém stylu“ a používají nejrůznější PR triky, aby na veřejnost zapůsobili a přesvědčili ji, že dochází k poškozování památky. Z pochopitelných důvodů se členové Asociace blíže podívali na to, kdo stojí za iniciativou, která jejich činnost zpochybňuje. Podařilo se jim zjistit, že webové stránky Bohuslava Hatiny hostí společnost IGNUM s.r.o., na jejichž serveru naleznete mimo jiné také stránky Pavla Béma. Ve svém boji za záchranu cenných památek a kulturních hodnot, a ve styku s mnohými úřady se ostatně již setkali s lecčíms. Nenechali se však odradit.</p> <p>S několika otázkami jsem se obrátila na viceprezidenta a jednoho ze zakladatelů Asociace Martina J. Kadrmana: </p> <p>Jak vznikla idea na založení Asociace, a kdo byl jejím iniciátorem?<br />
V polovině roku 2009 jsem se náhodou seznámil s dokumentaristou Pavlem P. Reisem, který na akci podpořené ministerstvem kultury přebíral ocenění za svoji synopsi o zdevastovaném areálu Lázní Kyselka. Sám jsem obdržel cenu za záchranu historické budovy nádraží v Ústí nad Orlicí (Sdružení uspělo ve snaze prosadit zapsání nádražní budovy do seznamu kulturních památek – poznámka redakce). Vyměnili jsme si kontakty, ale ani jeden z nás nenalezl čas k setkání nad kávou. Po několika měsících nás cesty osudu opět svedly – necitlivou opravu Karlova mostu nešlo přejít mlčením. Na ustavující schůzi ASORKD v září roku 2009 jsme se všichni shodli na stejných zkušenostech – aroganci a nezájmu úředníků. Začali jsme společně tříbit své názory a zjišťovat, že boj za památky lze vést i jinak, než nic neřešícími kulatými stoly.</p> <p>V kterých místech České republiky působíte?<br />
Sídlo máme v Praze, ale kauzy řešíme na základě závažnosti, nikoli dle územní působnosti.</p> <p>Kolik občanských sdružení v současné době Asociace sjednocuje?<br />
V současné době se jedná o pět sdružení. Nečerpáme granty ani dotace, takže pro Asociaci pracujeme až po skončení zaměstnání.</p> <p>Jakým způsobem pomáhá Asociace těmto sdružením?<br />
Poradenstvím, což znamená vytyčením strategie pro dosažení kýženého výsledku – tedy záchrany památky. Mám-li více odhalit roušku tajemství, jedná se o konkrétní rady, jakými nástroji zmobilizovat veřejnost, jak v pozitivním slova smyslu vyvinout tlak na příslušné orgány atd. Většina sdružení nemá tušení, na jakých principech úřady fungují, a potom rok nebo dva stráví obíháním dveří jednoho úřadu. Snažíme se je toho ušetřit.</p> <p>Jak získáváte prostředky na vaši činnost?<br />
Náklady na naši činnost nejsou velké. Úřadujeme každý ze svého domu a samozřejmě bez nároku na sebemenší plat. Hradit je třeba poštovné a další režijní výlohy, které však nyní pokryjeme prostředky z našeho transparentního účtu, který jsme v rámci petice Za záchranu Karlova mostu zřídili. Bavíme se tady ale o desetikorunách. Hodně lidí překvapí, že umíme udělat „za málo peněz hodně muziky“. Netěší to však některé stavební firmy či státní úředníky. Ti by nás nejraději viděli zaháčkované v grantech. I z toho důvodu jsme již na ustavující schůzi zamítli možnost čerpání finančních prostředků z veřejných zdrojů.</p> <p>Existujete zatím poměrně krátkou dobu, můžete však již nyní jmenovat některé vaše úspěchy?<br />
Všichni jsme se plně angažovali v projektu Zachraňte Karlův most. Ten považujeme za úspěšný. Dalšímu sdružení pomáháme v záchraně barokního domu ve Strančicích, který má ustoupit bytové výstavbě. V nejbližší době chystáme také vystoupení s dalšími kauzami v oblasti památkové péče.</p> <p>Jaká je nyní situace v případě Karlova mostu?<br />
Dokončuje se etapa opravy mostovky a kamenného zábradlí, navazující oprava kamenného pláště, kleneb a oblouků se odložila do doby, kdy bude majitel – hlavní město Praha – schopný provádět zásahy citlivě a s ohledem na kulturní význam stavby. Tato etapa by se měla zahájit do dvou let, původní termín představoval však červen letošního roku.</p> <p>Najdou se tací, kteří aktivity Asociace zpochybňují a snaží se je napadat. Jak to vnímáte?<br />
Každá akce vyvolá reakci. Praha začala ničit Karlův most, a my jsme se za něj postavili. Reakcí jsou placené PR články formou inzerce v novinách i paralelní internetové stránky. Každý, kdo si takový článek přečte či navštíví „osvětové“ stránky, je mu jasné, o co jde. Neznepokojuje nás to.</p> <p>Pražskému magistrátu byla udělena pokuta za dosavadní postup při opravě. Jak ten se k tomuto rozhodnutí staví?<br />
Magistrát veškerá pochybení odmítá. Proti rozhodnutí plzeňského krajského úřadu se odvolal. (Viz související článek – poznámka redakce)</p> <p>Co vy osobně vnímáte jako nejvýraznější problém v naší společnosti? Na jakou překážku v kauzách nejčastěji narážíte?<br />
Obrovským problémem je apatie a odevzdanost lidí. Vládnoucí „elita“ na to spoléhá a prosazuje projekty, které by se ve vyspělé občanské společnosti nikdy nemohly dočkat realizace. Když už se někdo ozve, je mu sděleno, že je pozdě, někdy je dokonce veřejně zesměšňován jako potížista nebo obviněn, že jedná v zájmu skrytých skupin. Většina lidí tento tlak neustojí a svou snahu vzdá.<br />
Na mnoha úřadech vládne budovatelský syndrom. Jedná se o paralelu s výstavbou socialismu. Tehdy se prosazovaly tzv. pokrokové projekty a ve jménu rozvoje a modernizace se ničily úžasné památky. Mohu zde vzpomenout nešťastnou a zbytečnou demolici novorenesanční budovy železniční stanice Praha – Těšnov, která patřila k nejkrásnějším nádražním stavbám střední Evropy. S podobným přístupem se setkáváme i dnes. V obci, ze které pocházím, otloukl majitel na cihlu před deseti lety opravenou fasádu novorenesanční stavby mateřské školy. A to jen proto, aby mohl získat krajem přidělovanou dotaci na zateplení mateřských školek. Ve výsledku se na polystyren nalepily prefabrikáty napodobující nadokenní římsy. Na rekuperační jednotku (vysvětlení pod článkem – poznámka redakce) již peníze nezbyly, proto se nyní ve více jak stoletém objektu tvoří plísně.<br />
Mám-li jednoduše pojmenovat problémy, s kterými se v našich kauzách setkáváme, jedná se jednoznačně o aroganci mocných, hledání nejjednodušších řešení, osobní selhání politiků a úředníků, obava o ztrátu zaměstnání či grantů, což vede k akceptování rozhodnutí, která by úředník či odborník nikdy nepodepsal. V neposlední řadě se jedná o již zmiňovaný nezájem veřejnosti. Ta se mnohdy probouzí pozdě a má-li se v kauze dosáhnout úspěchu, volí se velmi agresivní a tvrdá kampaň za záchranu objektu či zastavení prací.</p> <p>Děkuji za odpovědi,<br />
Kateřina Vedralová</p> <p>Další podrobnosti o ASORKD se dozvíte na jejich webových stránkách www.zachrante-karluv-most.cz</p> <p>Rekuperace je děj probíhající tak, že teplý odpadní vzduch z budovy není bez užitku odveden pryč z domu, ale v takzvaném tepelném výměníku předá většinu své tepelné energie čerstvému vzduchu, který proudí zvenku. V dnešní době se o tomto ději hovoří často v souvislosti s tzv. pasivními domy.</p> <p>P.S. A ještě než jsme stačili článek zveřejnit, vydalo ministerstvo kultury v pátek 27. 8. 2010 tiskovou zprávu, která oznamuje že:<br /> Ministr kultury MUDr. Jiří Besser vydal dne 26. 8. 2010 rozhodnutí, kterým zamítl rozklad společnosti České dráhy, a.s. a potvrdil rozhodnutí Ministerstva kultury ze dne 5. 5. 2010, kterým byla budova železniční stanice Ústí nad Orlicí prohlášena za kulturní památku.<br /> Ministerstvo kultury vedlo v uplynulých letech správní řízení, ve kterém prokázalo, že nádražní budova má nesporné památkové hodnoty, a to i přes nesouhlas vlastníka objektu společnosti České dráhy, a.s.<br />
Podnět na prohlášení nádraží za kulturní památku podal na Ministerstvo kultury v roce 2007 Ing. Martin J. Kadrman, jeden ze zakladatelů ASORKD</p> <p>Celá TZ

<p>ÚSTÍ NAD LABEM – Rozsáhlý objekt Domu kultury v Ústí nad Labem prochází rekonstrukcí, která dle odhadu skončí začátkem roku 2012, informuje jeho vedoucí Zdeněk Ečer.</p> <p>V minulosti se na maturitních plesech zde pořádaných bavilo až 850 lidí, na větší plesy si přišlo zatančit 1100 lidí. Letos z důvodu rekonstrukce společenská sezona, která trvá od září do dubna, neproběhne a hrozí i výpadek sezony příští.<br />
Opravit už ale Dům kultury, kdysi velmi oblíbený a hojně navštěvovaný, potřeboval.<br />
„Až do začátku rekonstrukce, která začala loni na jaře, tu působila spsolečnost s r.o. Dům kultury byl do té doby finančně nezávislý,“ prozradil Ečer. Upřesnil však, že si kulturák vydělal na svou vlastní údržbu, nikoliv však na rekonstrukci.<br />
Od 1. ledna 2010 je Dům kultury součástí Kulturního střediska v Ústí nad Labem, což je příspěvková organizace, a kvůli rekonstrukci v něm skončily aktivity 31. 12. 2009. Také počet zaměstnanců se zmenšil; z 25 stálých a dalších externistů, kteří měli na starosti především večerní akce, například šatnářky, technici atd., zůstala šestice, která objekt v současné době udržuje.<br />
Dům kultury je rozsáhlý a skládá se z pěti částí – A, B, C, D a E. V minulosti se v části A nacházela restaurace, šatny a sál, ve kterém se konaly různé kongresy, plesy a taneční, část B sloužila jako divadelní sál. Sekce C se využívala především k administrativním účelům a v D byly menší sály k tancům. Dům kultury žil z 50 % procent z dlouhodobých pronájmů různých firem, druhá polovina byla složkou čistě kulturní.<br />
Nyní je část C a D po rekonstrukci a bude sloužit jiným účelům než dosud, a sice stane se Domem dětí a mládeže, a už od září začne fungovat. Koncem srpna a začátkem září se sem děti přestěhují a těšit se mohou na nové klubovny, ale i kinosál. Vila, ve které byly děti dosud, přestala být vyhovující.<br />
Přední část DK je zrekonstruována. Na modernizaci však ještě čeká budova A, kde i v budoucnu budou sály, klubovny a restaurace. S rekonstrukcí sekce E se prozatím nepočítá. Nachází se v ní učiliště.</p> <p>Potud text Světlany Kadeřábkové.</p> <p>Vzhledem k tomu, že se již druhým rokem redakce Místní kultury zabývá kulturními domy, chtěli jsme získat více informací. Obrátili jsem se proto na magistrát města Ústí nad Labem, konkrétně na náměstkyni Zuzanu Kailovou, a položili jí několik doplňujících otázek. Za odpovědi děkujeme. </p> <p> Bylo zřizovatelem KD jako společnosti s r.o. město? A od kdy nemovitost vlastní?<br />
Město s.r.o. nezřídilo, s touto právní formou ji zakoupilo v roce 2005. Předtím šlo o Dům kultury chemiků s.r.o. DK je nyní součástí příspěvkové organizace Krajského střediska města Ústí nad Labem, ale s.r.o. se připravuje k likvidaci.</p> <p> Které důvody vedly k začlenění KD pod Kulturní středisko?<br />
Organizační a finanční</p> <p> Co všechno pod Kulturní středisko patří a jaké cíle plní?<br />
Pod KSmÚL patří Kulturní dům, Národní dům a Letní kino, a plní kulturně společenské úkoly, jako pořádání kulturních akcí (koncertů, festivalů atd./. Zabezpečuje také reprezentativní akce města.</p> <p> Jak velký je Dům kultury<br />
Pozemky patřící k DK mají celkovou rozlohu 12 900 m2. Zastavěná plocha je 5250 m2. V DK se nachází 7 sálů a přísálí. Největší, velký sál má max. kapacitu pro plesy 430 míst, pro koncerty 800 míst. Celkový počet možných návštěvníků v DK je 1000 osob.<br /> Po rekonstrukci je v části určené pro DDM 5 sálů.</p> <p> Podle informací v článku od naší dopisovatelky byl KD jako s.r.o. finančně soběstačný. Můžete to, prosím, potvrdit a informovat naše čtenáře, jak to vidíte do budoucna s jeho financováním?<br />
V minulosti bylo s.r.o. DK finančně soběstačné, protože nepořádalo žádné kulturní akce. Pouze pronajímalo prostory, což stačilo na udržování prostor DK, ale nestačilo na pořádání kulturních akcí nebo na větší opravy a rekonstrukce.<br />
Dnes je nemožné docílit finanční soběstačnosti, protože přibližně polovina prostor DK se změnila na Dům dětí a mládeže města Ústí n. L. a odešli skoro všichni podnájemníci, kteří financovali s.r.o. </p> <p> Kolik dosud stála rekonstrukce a s jakými investicemi ještě počítáte?<br />
Dům kultury – vynaložené investiční prostředky odborem investic:<br />
Výstavní síň E. Fily 2 472 148 Kč<br />
Zázemí scény 892 386 Kč<br />
Sociální zařízení 12 372 412 Kč<br />
Fasáda, střecha, demolice lávky,<br />
úprava přilehlých ploch 94 073 075 Kč<br />
Objekt C,D 181 756 196 Kč </p> <p> Celkem 291 566 217 Kč </p> <p>Náměstkyně Kailová ještě dodává, že na objekt C,D získalo město dotaci z EU. Rekonstrukci Domu kultury zařadilo část A do Integrovaného plánu rozvoje města – Centrum, tato rekonstrukce bude také dotovaná EU a měla by začít během příštího roku.</p>

<p>ÚSTÍ NAD LABEM: Hrad Střekov je od nepaměti symbolem města Ústí nad Labem. Od konce 17. století chátral, ale pozornosti se mu znovu dostalo v 19. století s vlnou romantismu.</p> <p>Sloužil jako inpirace např. Karlu Hynku Máchovi nebo Johannu Wolfgangu Goethovi. Nadšený jím byl i Richard Wagner, který Střekov navštívil v roce 1842. Hudebník byl údajně hradem okouzlen natolik, že ho inspiroval k napsání slavné opery Tannhäuser.<br />
Minulý rok hrad navštívilo 27 143 zájemců. „Letošní červenec je v návštěvnosti srovnatelný s předchozími sezonami, a to i přes vedra a deště, které byly,“ řekl kastelán hradu. Připustil však, že celkově je návštěvnost přeci jenom o něco nižší než v dřívějších sezonách. „Nelze však hovořit o velkém propadu,“ dodal kastelán s tím, že odhadem se počet návštěvníků snížil o 10 %. Důvodem je podle něj současná ekonomická situace.<br />
Ubylo i cizinců, kterým hrad nabízí k zapůjčení tištěné průvodce v 11 textových mutacích; kromě anglických a německých např. v italštině, holandštině, španělštině nebo ruštině.<br /> Hrad Střekov se snaží více návštěvníků nalákat na různé „akce“http://www.hradstrekov.cz/media/pages/akce.html. V letošním roce se konal již druhý ročník Střekovského hudebního léta, a zájem o koncerty byl podle kastelána vyšší než v prvním ročníku. Program zde připravují také pro děti v podobě Nedělních královských pohádek, které mohly být realizovány díky velkorysému finančnímu daru manželů Kateřiny a Martina KRÁLOVSKÝCH.<br />
V jedné z uplynulých sezon se snažili zaměstnanci hradu „vylepšit návštěvnické skóre“ také tím, že památku zpřístupnili pro veřejnost i v pondělí, nakonec se však vrátili k zaběhané praxi, a zavřená zůstává v tento den i hradní restaurace.<br />
Přitáhnout další zájemce může tajemná a legendami opředená historie hradu. První zmínky o hradu pocházejí z roku 1319. V té době chtěl český král Jan Lucemburský, aby na skále vznikla strážní stanice. Se stavbou začal na pokyny krále, ale na vlastní náklady, pražský měšťan Pešek z Veitmile. Stavba byla natolik nákladná, že postavil pouze Velké stavení a po pouhém roce jej prodal Vartenberkům. Po nich se tu vystřídala celá řada majitelů.<br />
Od roku 1563 až do roku 1953 patřil hrad Lobkowiczům, kterým byl v roce 1992 vrácen v restituci. (Od roku 1953 do roku 1992 byla nemovitost ve vlastnictví státu.) Ač v soukromém vlastnictví, je zřícenina hradu, kterou spravuje společnost L. E. Holdings s.r.o., i nadále běžně přístupná veřejnosti.</p>

<p>CHOMUTOV: Centrum krušnohorského lidového umění – Skanzen Stará Ves – je součástí Podkrušnohorského zooparku, příspěvkové organizace zřizované městem Chomutov. Může se pochlubit řadou zajímavých staveb.</p> <p>S myšlenkou vybudovat v Chomutově národopisné muzeum – skanzen, který by ukázal stavby typické krušnohorské vesnice a připomněl zdejší lidové umění, přišel v minulém století Walter Markel.<br /> V roce 1975 zinicioval založení rozsáhlého zooparku – tehdy ještě nazývaného lesopark – poblíž chomutovského Kamencového jezera. Jeho záměrem bylo také vybudovat skanzen, ten se ale začal realizovat až po roce 2005, až když se podařilo získat finanční prostředky od Evropské unie prostřednictvím projektu „Společný regionální operační program“, z „Programu INTERREG IIIA Česká republika – Svobodný stát Sasko“ a z dotačního Programu Cíl 3 na podporu příhraniční spolupráce mezi Českou republikou a Svobodným státem Sasko pro roky 2007 – 2012. V posledně zmíněném programu uspěly s projektem Podkrušnohorský zoopark oblastní muzea v Chomutově a Mostě a město Chomutov.<br />
Projekt byl rozdělen na dvě etapy. Do roku 2009 proběhla první, druhá, kterou finančně podpořilo Ministerstvo pro místní rozvoj ČR, poběží v letech 2010 až 2012. Výstavba Skanzenu má tedy zelenou a může pokračovat dál.<br />
Partnerem na německé straně je město Annaberg-Buchholz, které získalo 2,66 milionu eur. Ty použije na projekt nazvaný „Manufaktura snů“. Půjde o rozšíření muzejní expozice, a zejména o konkrétní ukázky řemesel a tradiční výroby. Uskuteční se také rekonstrukce vlastního objektu muzea. Chomutovský Podkrušnohorský zoopark pak obdrží téměř milion eur a dvě zúčastněná muzea a město Chomutov zrealizují zbývající části projektu, a to za necelých 200 tisíc eur. „V současné době čerpáme prostředky na oplocení celého areálu, na vybudování vstupních turniketů se čtecím zařízením a na vstupenky v podobě čipových karet. Dále se buduje stodola s řezbářskou dílnou, kde se návštěvníci seznámí s výrobou dobových loutek. Také se dostavuje roubenka, jejíž stáří se odhaduje na více než sto let. Jde o původní dřevěnou stavbu s vyzděným přízemím a se střechou krytou došky. Její dřevěná část pochází ze Soběnic u Úštěka a je dokladem kombinace dvou typů staveb, a to hrázděných a roubených. V ní najdou návštěvníci informační centrum, zatímco špejchar nabídne sociální zázemí. V současné době je prostavěno zhruba 10 milionů Kč,“ říká ředitelka Podkrušnohorského zooparku Bc. Iveta Rabasová a dodává: „Město Chomutov se podílí na naší činnosti a prostředky na investice plynou z jeho pokladny. Skanzen bude dostavěn v roce 2012. Na vybudování rozvodných sítí jako kanalizace, plyn, elektřina a voda jsou využívány dotace z dalších programů.“ </p> <p>Od kapličky po statek<br />
Ve skanzenu je již řada dokončených staveb. První z nich je kopie hrázděné kaple z 19. století původně postavené v dnes již zaniklé obci Krupice v Doupovských horách. Dříve byla zasvěcena Matce boží, nyní sv. Antonínovi. Na její obnově se finančně podílely i Severočeské doly.<br />
Pozornost dozajista upoutá replika větrného mlýna holandského typu, která však dostala „do vínku“ funkční technologii, a je na ní možné předvádět mletí obilí. V přízemí tohoto mlýna je umístěná expozice o zaniklých obcích.<br />
Na Chomutovsku bývaly mlýny dva, v širším regionu jich mlelo pravděpodobně osm, ale žádný z nich se bohužel nedochoval.<br />
Hrázděný statek krušnohorského typu je muzejní expozicí věnující se zemědělství, sadařství a mizejícím lidovým řemeslům. Má plně funkční vybavení, dají se tady vařit různé pokrmy nebo péct chleba. Ke statku přiléhá ovocný sad, ve kterém najdeme stromy, jejichž rouby byly odebrány ze zahrad zdejších zaniklých vesnic. Tím jsou zachovány staré odrůdy stromů i připomenuty osudy obcí nacházejících se ve vojenském prostoru Doupov. Na statek se opět navrátila zvířata, která se dříve v Krušnohoří a Čechách chovala, v obnoveném rybníku se čile prohánějí ryby, hnízdí tu vodní ptactvo a nově vysazenou lipovou alej uzavírá nedávno zrekonstruovaný a poté sem přemístěný sloup Nejsvětější trojice. </p> <p>Podkrušnohorský zoopark tvoří tři části<br />
Jednou je vlastní zoopark, druhou Eurosafari a třetí skanzen. Součástí zooparku je např. i přestavěná konírna sloužící jako expozice hospodářských strojů, jejichž bohatou sbírku se podařilo získat od nezištných dárců. Na opravě konírny se podíleli žáci zdejších středních škol a učilišť.<br /> A jedna lahůdka: před výjezdem z Eurosafari totiž nemůžeme neminout raně středověká staroslovanská i starogermánská obydlí, na jejichž zbudování se účastnili studenti českých a německých středních škol. Také na tuto stavbu se podařilo získat finanční prostředky z Evropské unie.<br />
Třetí část – skanzen – se po dokončení stane místem pro konání řady kulturních i výchovných programů, zejména pro různé věkové kategorii školních dětí. Jistě je zaujme například přiblížení života na statku, podrobnosti o chovu domácích zvířat nebo prohlídka původní zemědělské techniky nebo návštěva mlýna. </p> <p>„Mám radost z toho, že nám lidé darovali věci, které jsme mohli využít při vybavování konkrétních interiérů. Zajímavých exponátů není nikdy dost, a tak uvítáme třeba věci spojené s včelařstvím, vařením a chodem domácnosti, chovem drobného ptactva a s hospodařením všeobecně,“ sděluje ředitelka Podkrušnohorského zooparku. </p> <p>Zoopark však má v rukávu ještě další eso – repliku ahníkovského zámku. Ten byl ukázkou nejčistší saské renesance na našem území. Šlo o jednopatrovou dvoukřídlovou budovu s třípatrovým věžovým arkýřem v hlavním průčelí. Byl postaven v letech 1615 – 1620, ve druhé polovině 17. století následovala přístavba severního bočního křídla, další úpravy probíhaly v 18. a 19. století. V osmdesátých letech 20. století však musel zámek i celá obec Ahníkov ustoupit těžbě uhlí. Ze seznamu památek byl vyňat s podmínkou, že jeho pískovcové prvky budou sejmuty a osazeny na nový náhradní skelet. Ideálním místem byl určen právě Krušnohorský zoopark a povinnost tuto dohodu dodržet připadla Severočeským uhelným dolům. V novém objektu by mělo být zřízeno muzeum, galerie, vzdělávací a kongresové centrum pro cca 150 osob (včetně stravování a ubytování). </p> <p>Život našich předků na tomto území představí i Ströherská sbírka</p> <p>Zapůjčila ji švýcarská sběratelka Dr. Erika Pohl-Ströher, zakladatelkou však byla její babička – Marie Ströhel. Návštěvníci se s touto sbírkou budou moci setkat na německé straně v muzeu v Annabergu-Buchholzi, u nás v Oblastním muzeu v Chomutově a v Oblastním muzeu v Mostě (obě jsou příspěvkové organizace zřizované Ústeckým krajem).<br />
Chomutovské muzeum zpřístupní Ströherskou sbírku od 6. listopadu 2010 v nové expozici nazvané „Svět Krušných hor“ umístěné v upravených prostorách domu Jiřího Popela z Lobkowicz, součásti bývalé jezuitské koleje.<br />
Mostecké muzeum otevře Ströherskou sbírku v listopadu 2010 a zde ji zájemci mohou navštívt ještě tři měsíce poté. Muzeum v Mostě má jako jediné v regionu bohatou sbírku krušnohorských hraček, která tuto výstavu doplní. Návštěvníkům se tak nabídne možnost srovnání hraček z české a německé strany Krušných hor. </p> <p>Obě muzea zprostředkují vědecké diskuze, iniciativně podpoří uplatnění výstavy i v dalších oblastních muzeích Ústeckého, Libereckého a Karlovarského kraje a budou se podílet na tvorbě muzejně-pedagogických materiálů, které vzniknou ve prospěch příhraničního cestovního ruchu a ke zdůraznění společné tradice.</p>

<p>LIBOCHOVICE: Historie zámku začíná ve 14. století, kdy v Libochovicích stála tvrz a Libochovice krátce vlastnil král Jan Lucemburský. Posledními majiteli zámku se stali Herberstejnové.</p> <p>Vlastnili jej až do roku 1945, kdy zámek zkonfiskoval stát. Současní potomci libochovické větve Herberstejnů žijí převážně v Rakousku a léta se snaží získat svůj majetek zpět. Vzhledem tomu, že sympatizovali s Hitlerem, jsou jejich šance na jeho znovunabytí značně sníženy. V současnosti spravuje zámek, který se v roce 2002 stal Národní kulturní památkou, NPÚ v Ústí nad Labem.<br />
Návštěvnost v posledních letech klesá téměř na všech kulturních památkách. Výjimkou bohužel není ani zámek Libochovice, který se snaží nalákát návštěvníky na různé akce. „Už tolik nejezdí zájezdy, ať už důchodců, dětí nebo cizinců. Ale to je už letitý trend,“ řekla pokladní zámku Libochovice Vlasta Vačiljová s tím, že již zhruba pět let návštěvnost nejde nahoru. A dodala: „Myslím si, že lidé nemají peníze.“<br />
Přitom ceny vstupenek jsou přijatelné – dospělí 70 Kč, studenti, důchodci a děti od 6 let 50 Kč, za děti do 6 let přijdou rodiče o 10 Kč. V nabídce jsou i další zvýhodněná vstupné, např. rodinné za 190 Kč. Cizincům půjčuje zámek cizojazyčný text, pokud však trvají na výkladu v cizím jazyce, musí si připlatit o 100 % více, než činí běžné vstupné.<br />
V minulém roce si zámek dle Národního informačního a poradenského střediska pro kulturu prohlédlo 23 253 lidí. Vzhledem k současné ekonomické krizi a s přihlédnutím k povodním je pravděpodobné, že nynější sezona bude ještě slabší.<br />
Zámek pořádá např. výtvarné dílny a za povšimnutí jistě stojí nabídka noclehu přímo na zámku – v zámecké turistické ubytovně, umístěné v tzn. v Arkádovém domě. Je vytápěná a k využití celoročně.<br />
Lidé ale přijíždějí do města také díky dalším zábavám. Například o víkendu 14. – 15. srpna se zde konala Libochovická pouť. Bohužel také s menší návštěvností, než v minulých letech, a to i přesto, že vstup je na ni stále zdarma. Ubylo nejen lidí, ale také stánků. Zároveň na zámku proběhly již tradiční výstava květin a květinová show, tentokráte v duchu svatebních kytic.<br /> A čím jsou Libochovice ještě významné? Říká se, že se na zámku v Libochovicích v roce 1787 narodil český vědec Jan Evangelista Purkyně, jehož jméno nese Univerzita Jana Evangelisty Purkyně v Ústí nad Labem.</p> <p> O kulturních akcích zámku se dozvíte zde />
Více o historii zámku. />
O posledních Herberstejnech