Články a komentáře

<p>Inspirace z cest Vysočinou: „Ježišmarjá, do ubytovny? Vždyť tam jsou všelijaký Mongolové a kdo ví kdo ještě. Nechcete si sehnat lepší bydlení?“ Pravila paní ajzbonová, v Hlinsku, když jsem se na nádraží ptal, kde je Máchova ulice.</p> <p>Seděl jsem, čekal a poslouchal dva Takycestující: „Dneska slouží ta, co má prsa v čistírně.“ Volové. Nemaj žádnou ale hlavně, že jsou kritičtí.<br /> Přišla paní ajznbonová, přinesla mi mapu a vysvětlovala a ukazovala, kde je Máchova ulice. Stejně jsem ji moc nevnímal, protože jsem na ní koukal, jak je to s tou čistírnou. Říkám – volové. Docela pěkná ženská. Než jsem si stačil uvědomit půvab malých prsou, zastavil vlak, vystoupila moje žena a sprdla mne, že leje, neboť lilo.<br /> Pak na protest odmítla deštník. V náležitém lijáku jsme šli do mongolské ubytovny zahájit dovolenou. Říkám – pohoda. Tiše jsem se těšil, že si konečně popovídám s živým Mongolem, abych trochu pochopil českou spisovatelku Petru Hůlovou, která o Mongolsku píše.<br /> Na celé turistické ubytovně pochopitelně nebyl jediný Mongol. </p> <p>O Hlinsku<br /> Je to tady krásně pohromadě. V Betlému roubené či jinak staré baráčky, vedle paneláky. Chrudimka krásně hučí – poeticky přitažlivě, auta rámusí – odpudivě. Silnice tu vede prostředkem města, protože všude jinde jsou kopce. Kdo chce jít po rovině, musí podle řeky. Jenomže řeka, když se naštve, tak se vyleje. To vadí. Když klesne, tak zůstane alespoň bláto. To taky vadí. Rozumný člověk tím blátem nechodí, sedí na prdeli a pije pivo Rychtář. Mají ho tu v několika stupních, až po patnáctku. Mají ho tu skoro všude, protože se mají pívat místní piva. A taky jsou tu správní patrioti.</p> <p>Vyznat se<br /> tu v kraji je obtížné. Mnohé je tu dvojmo. Dvě Borové, dva Ždírce, dva Petrkovy. Ale taky dvoje Milovy, dvoje Křižánky. U Borové je to jasné. Jedna Havlíčkova, jedna u Poličky. U Křižánků a Milov je nacionalismus. Jedny Moravské, jedny České. A při tom oboje jen takové malé díry. Chce se říct – čím menší význam, tím nabubřelejší název. Ne. Krása, pohoda. Nemapovat, jen chodit a moc nepřemýšlet. Tak se Vysočina vychutná nejlépe. A hledat místa s názvy jako Zalíbené, Samotín, Radostín.</p> <p>Tím blátem<br /> Chci ukázat Há Vysočinu. Krása. Dlouhé táhlé stráně, semtamstrom. Nebo skupina stromů. (Sem tam papír, nebo petláhev, nebo skupina papírů. Bohužel – i tu). Uklidňující. Ani jeden Karlštejnkřivoklát se spoustou stánků a dvěstěkorunovým vstupným.<br /> Domorodý lid je vlídný, perfektně poradil, popsal. Řekl – je tam trochu napadaného dřeva a skála, ale ta se dá obejít. Všechno sedělo. Chrudimka po dešti úžasně tekla. Nejen korytem, trochu i vedle. Čvachtáme tím vedlem. Logicky si říkáme – krásné chaty, tam musí být cesta a lidi. Ani jedno. Asi tu chaty zůstaly z prvorepublikového trampského hnutí, kdy nebyla auta. Teď zase nejsou trampové, kteří by poradili. Na bahno si zvykáme, hluboká voda potůčků přitékajících, často nepřeskočitelných, nás vede ke stavbě mostů z napadaných větví. Paráda. Há říká – kdybych tam spadla, tak bys mne nevytáh. Nejsem si jist, ale raduju se, že naše manželství takové zkoušce podrobeno nebylo.<br /> Pak už jen dva parádní kozáci a hospoda U Podrožků, kde jsme houby vyměnili za dvě piva Rychtář dvanáctistupňová i když bylo už zavřeno.</p> <p>Rukopis Zelenohorský<br /> Je úžasné, když povinná četba najednou vstoupí do běžného života. Ten podvrh, jak říkal už Masaryk, musel být někde tady na Zelené hoře, nebo pod ní, nalezen. Není to skvělé, být tak trochu u toho?<br /> Jan Blažej Santini, který si ještě říkal Aichl, si pozval své taliánské gastarbaitry, když stavěli tu úžasnost na Zelené hoře. A oni bydleli a jedli v hospodě pod horou, na které stavěli. Dnes se hospoda jmenuje Táferna. Slyšíte tam tu italskou tavernu (= česky hospodu)? Tak, tam jsme pili pivo Rebel a přemejšleli si o Johánkovi z Pomuku, kterému je kostel zasvěcen a jehož kousíček jazyka je prý k kostele v relikviáři ukryt. Hlavně ale o panu architektovi. Santini se dožil pouhých šestačtyřiceti let. A vyučil se na malíře. Takže jako architekt samouk, páni akademici! S vašimi doktoráty před jménem a za jménem. Neměl ani letadlo, první montgolfiéra taky vzlétla až posléze. Přesto si přesně dovedl představit, jak bude dnešní pohled z éra vypadat.<br /> Kostel a ty ambity okolo postavil fantasticky. Pořád jdeš okolo, občas mrkneš dovnitř na bílý kostel, ale nakonec nevíš, jestli jsi ho už obešel. Jdeš podruhé, nebo teprve končíš první kolo. Je to kruh, nebo hvězda deseticípá, a mně se téměř podařilo ztratit vlastní ženu. Bohužel – zase si mě našla.<br /> Dole v klášteře Muzeum knihy. A Mácha tu v mnoha vydáních a ilustracích. Inu, asi snem každého malíře je ilustrovat Máchu, namalovat Poslední večeři a ke konci života Křížovou cestu. Na to pozor. Jako Komárek. Namaloval – a umřel. Teda, on se pak i probral, jak vyprávěl, nad ním ti doktoři v bílém… O své první smrti řekl otcovi Kordíkovi: „Pane faráři, byl jsem tam, nic tam není.“<br /> Tak takovéhle myšlenky mě napadaly při Komárkových ilustracích Máchy v jedinečném Muzeu knihy v cisterciáckém klášteře u Žďáru nad Sázavou.<br /> Na konci expozice se podivně sešli architekt Gočár s dřevorytcem Váchalem. Skrze toho, že tam jest obou nábytek? Nebo skrze kubizmus? Skříň, truhlice a další jarmary Váchalovy, pestrých barev. Naproti jednobarevná pohovka. Knihař a architekt. Gočár jistě s množstvím zakázek, a Váchal který spíš rozuměl psům, než byznysu s obrazy. Vykládal lomnický pan Mikule, jak si šel, dávno tomu, do Studňan koupit něco od Váchala a ten ho vyhodil, ať přijde, až bude doma Macková. Tak přišel jindy – a zase Macková doma nebyla. Tedy, Váchal tvrdil, že nebyla.<br /> Ale i obchod byl. V roce 68 mistr dřevorytec píše: „Slavná knihovna Národného muzea. Děkuji Vám, že dočkal jsem se přece vašeho nákupu mých pěti knih. Ohledně sdělení „čísla Vašeho účtu“ sděluji Vám, že nic podobného nemám, anžto důchodci nic podobného nevedou.“<br /> Taková všelijaká poznání a myšlenky…<br /> Ano, správně, moudrý čtenáři: Rukopis Zelenohorský pochází ze Zelené hory u Nepomuku. Ale jak je to s myšlenkou? Někdy stačí podnět malý a rozvine se úvaha veliká. </p> <p>Malíř a spisovatel<br /> V Kameničkách jsme si říkali: „Vidíš tady to zvláštní světlo?“ Neviděli. Vidět nemohli. To uměl vidět jen mistr Slavíček. A ostatní mistři, kterých tady prošlo moc.<br /> Před památníkem v Kameničkách dvě busty. Slavíček, Rais. Dva pánové s knírkem, možná si i trochu podobní. Přátelé. K. V. Rais tu blízko v Hlinsku učil. Zprostředkoval Slavíčkovi bydlení. Ten tu namaloval na sedmdesát obrazů. Nebyla to, věru snadná práce: „Je to jako Sibiř, jako kolonie trestanecká, jako kraj, na nějž pánbůh zapomněl. Ty věci, jež tam udělám, budou asi čím dál drsnější a teprve se nebudou lidem zdáti – vše se mi plete do cesty, co jsem kdysi se naučil.“ Tak píše Slavíček v roce 1904.<br /> Dnes, v roce 2010 svítí slunce. Uvnitř modrooká dívka střeží obrazy, kopie dopisů. Ona se chystá na vysokou. Mistr Antonín Slavíček v roce 1910 zjistil, že po mrtvici ho pravačka neposlouchá a s tím, co namaloval levou, nebyl spokojen. A tak vzal zbraň. Ještě mu nebylo ani čtyřicet. Vedle na hřbitově u kostela, vše vzorně udržované, je fotogenická márnice. Za ní ty louky s tím slavíčkovým osvětlením. Tam někde je potřeba sednout a nechat si všechno procházet hlavou. I o tom, co pro člověka znamená jeho dílo, zodpovědnost vůči okolnímu světu. A taky, jak kraj tohle všechno umocní.</p> <p>Schikaneder<br /> Malíři a Vysočina patří k sobě a, chválabohu, stále to platí. V létě objevuje se v městěch, městečkách, ale i vsích spousta výstav – a ne ledajakých. V Hlinsku je až do páteho září kousek díla Jakuba Schikanedera. Kdo vstoupí, dostane se do jiného světa, než je ten náš upospíchaný a ne příliš citlivý. Ano, může někdo hovořit o přecitlivělosti, snaze po líbivosti. Ať povídá, neboť on není schopen hlubšího ponoru. Jak to občas v dnešním světě bývá.<br /> Ale taky je možné chvíli posedět na některé z nemnoha židlí, či v rohu na zemi a jen se dívat. Molo vede do moře. A dva tam jdou… Kam dojdou? Dívka zhroucená na lavičce, vedle uzlík s věcmi na cestu. Kněz, který učinil poslední pomazání, odchází. Žena se dívá za ním. Je rozhodnuto… Věru, není to veselý příběh. Ale zvěst o nás, o lidech, umocněná barvou, světlem. Nálada, melancholie. Takhle vskutku umí málokdo.<br /> V životopise uveřejněném na výstavě je věta o roce 1926: „Poté upadlo jeho jméno na dlouhou dobu v zapomnění.“</p>

SOBĚSLAV: Město Soběslav a Knihkupectví U sv. Víta si Vás dovolují pozvat na prohlídku věžního hodinového stroje, který byl uložen ve věži soběslavského kostela. Restaurovali ho manželé Skálovi (pan Skála pracuje jako orlojník Staroměstského orloje) a ukázalo se, že se jedná o unikátní, nádherný stroj, mnohem starší, než se původně myslelo. Tak tohle je výňatek z poměrně stručného oznámení, které jsem našla na webu města. Jenže pak mě napadlo, že zpráva skrývá mnoho zajímavého nevyřčeného. Obrátila jsem se tedy na Ludmilu Zbytovskou ze soběslavského Knihkupectví U sv. Víta a požádala ji o více podrobností k hodinovému stroji, který vznikl pravděpodobně v 15 století. A tady jsou: Stroj patří městu Soběslav, stejně jako věž kostela Petra a Pavla, kde byl uložen. Restaurování probíhalo od podzimu minulého roku do června roku letošního v ateliéru manželů Skálových a stálo cca 70 000 Kč. Dosud se restaurují některá vedlejší zařízení. Autor sice znám není, ale první zmínka o něm je v purkmistrových účtech z roku 1484, jedná se o částky na jeho údržbu a provoz. Předpokládá se, že nejméně rám je z této doby. Unikátnost spočívá v tom, že je to kompletně zachovaný hodinový stroj, unikátně stavěný na výšku. Nádherná kovářská práce. Hlavní stroj (pro chod a bití celých hodin) váží asi 160 kg. Všechny součástky jsou původní, pouze byly vyčištěny a konzervovány, a stroj je v tomto stavu schopen chodu. Po opravě bude vystaven; občanské sdružení Virtuální muzeum hodin, o.s., připravuje jeho instalaci v prostorách věžní klenotnice, společně s dalšími exponáty, jako malé věžní muzejíčko. Tak ještě dodejme, že v roce 1959 byl nasazen nový kompletní hodinový stroj Elektročas (Hainz) se čtvrťovým bitím. Staré hodiny byly demontovány a pečlivě uloženy v prostoru věžní klenotnice. I díky péči členů místního Aeroklubu, kteří věž spravovali, tam vydržely až do roku 2009, kdy je k restaurování převzal Ateliér restaurování věžních hodin restaurátora, soudního znalce a nyní pražského orlojníka akademického sochaře Petra Skály a jeho ženy ak. soch. Melánie Skálové. Od roku 2010 může toto mistrovské kovářské dílo obdivovat každý. A ještě více informací najdete "zde":http://www.orloj.eu/cs/vystava_u_vita.htm.

<p>MOKRÉ/DARUVAR: Knihovna U Mokřinky v Mokrém se může pochlubit spoluprací s chorvatskou knihovnou. Lépe řečeno s první českou knihovnou na území Chorvatska, Knihovnou Franty Buriana v městečku Daruvar.</p> <p>A jak to vše začalo?</p> <p>Když jsem v roce 2007 navštívila poprvé Daruvar, vrátila jsem se domů úplně nadšená. Ze všeho nejvíce mi přirostla k srdci celá Knihovna Franty Buriana, vlastně hlavně knihovnice. Tak jsem si při odjezdu sama sobě slíbila, že musím něco pro své krajany udělat… Svůj slib jsem splnila. Podařilo se mi pro knihovnu získat knižní dary i od dalších nadšenců, např. od sdružení Rodný kraj Františka Kupky Opočno, Nakladatelství Fragment Praha nebo od České zemědělské university Praha. </p> <p>S knihovnou jsme navázali přátelství a vzájemně se prezentujeme. Měla jsem tu čest tuto knihovnu prezentovat i na naší výstavě v roce 2009, pořádané u příležitosti 120 let vzniku knihovny U Mokřinky Mokré. </p> <p>V červenci tohoto roku jsem obdržela pozvání paní Libuše Stráníkové, místopředsedkyně Svazu Čechů v Chorvatsku a šéfredaktorky Jednoty – Novinově-vydavatelské instituce v Daruvaru – na slavné české Dožínky v Chorvatsku. Pozvání jsem s radostí přijala a při této příležitosti jsem mohla navštívit i naši družební Knihovnu Franty Buriana, Městskou knihovnu a čítárnu v Daruvaru a Ústřední knihovnu pro českou národnost v Chorvatsku. Ze své cesty jsem pořídila spoustu fotografií a získala další informace, se kterými bych vás ráda seznámila.</p> <p>Městečko Daruvar s četnými termálními prameny leží zhruba ve středu severovýchodního Chorvatska. Rozkládá se na úpatí jednoho z hlavních masivů Slavonského pohoří. Díky zdejším termálním pramenům a zeměpisné strategické poloze bylo území kolem dnešního Daruvaru osídleno již v pravěku. V době antické zde bylo rozsáhlé sídlo, doložené velkým množstvím archeologických nálezů. Město po pádu římské říše pravděpodobně zaniklo. V polovině 17. století dochází znovu k založení vsi, která nese jméno jednoho ze středověkých městeček – Podborje, které tu ve středověku vznikly. </p> <p>Zásadní změnu provedl po roce 1760 nový majitel panství – hrabě Antun Jankovič – velmi osvícený šlechtic. Dal postavit impozantní barokní zámek a pod ním upravit rozsáhlý terasovitý park. V té době dochází k výraznému rozvoji lázeňství a patrně už na přelomu 18. a 19. století zde vznikl dnešní lázeňský park.<br /> Mezi městy vnitrozemního Chorvatska zaujímá Daruvar přední postavení jak z hlediska stavebně historického vývoje, tak i z hlediska kulturního. Na území města se nachází velké množství chráněných antických a středověkých archeologických lokalit. Jádro města je památkovou zónou se značným počtem chráněných kulturních památek, které dokládají stavitelské umění své doby. </p> <p>Z kulturně historického hlediska je Daruvar významnou lokalitou, které by měla být věnována náležitá pozornost jak ze strany vědecké, tak i širší veřejnosti. </p> <p>Zajímavé stavby a objekty:<br />
• Zámek hrabat Jankoviců<br />
• Římskokatolický farní kostel Nejsvětější Trojice<br />
• Fara<br />
• Klášter Milosrdných sester sv. Vincence z Pauly<br />
• Srbský pravoslavný kostel 318 bohonosných otců<br />
• Evangelický kostel<br />
• Antunovy lázně – Švýcarská vila a Arcadia – lázeňské budovy<br />
• Ivanovy lázně<br />
• Badehotel – vrchnostenský hostinec<br />
• Restaurace Terasa<br />
• Mariiny lázně<br />
• Termální prameny v lázeňském parku<br />
• Stará pošta<br />
• Pivovar<br />
• Hotel Slavonia<br />
• Tiskárna F. Čimice … a další zajímavé budovy…</p> <p>Dlouholetá nepřetržitá kulturní a osvětová činnost Svazu Čechů v RCH a všech spolků, které jsou v něm sdruženy, probíhá v několika oblastech. Nejstarší, a kdysi hlavní, je divadelní ochotnictví a knihovna. Každá beseda měla svou knihovnu, dnes je největší krajanská knihovna Franty Buriana v Daruvaru a knihovna záhřebská. O všechny pečuje Ústřední knihovna české menšiny při daruvarské Městské knihovně a čítárně, která do května 2007 působila v Bjelovaru. Dnes hraje hlavní roli v krajanských spolcích lidový tanec, píseň a hudba. Několik besed má své dechové hudby. Kulturní činnost doplňují výtvarníci, recitátoři, literáti, loutkáři, sóloví zpěváci a hudebníci. Kdysi měly besedy i sportovní kroužky, dnes je vystřídaly sekce technické a informatické, audiovizuální a v Daruvaru výborní radioamatéři – Radioklub Jan Hus. V mnoha oblastech krajanské činnosti se konají menšinové přehlídky a pořádají se tradiční kulturní akce.</p> <p>Daruvar je město s největším počtem českých krajanů. První Češi přišli na Daruvarsko už v polovině 18. století a systematické stěhování trvalo více než 150 let. Češi tvoří téměř 18 % celkové populace v Daruvaru, což je zhruba 2500 lidí.</p> <p>Knihovny v Daruvaru:<br />
• Městská knihovna a čítárna<br />
• Ústřední knihovna pro českou národnost v Chorvatsku<br />
• Knihovna Franty Buriana</p> <p>Městská knihovna a čítárna: ředitelkou knihovny je Romana Chorvatová. V knihovně, která je určená především Chorvatům, je oddělení věnované českým knihám a časopisům. Od roku 2007 při místní knihovně sídlí Ústřední knihovna pro českou národnost v Chorvatsku. </p> <p>Ústřední knihovna pro českou národnost v Chorvatsku: vedoucí je Fanynka Stehnová. Knihovna měla své sídlo do roku 2007 v Bjelovaru. </p> <p>Knihovna Franty Buriana: byla založena 14.7.1907, je otevřená dvakrát týdně a navštěvuje ji přes 90 čtenářů. Vedoucí je Albína Součková. Dnešní knihovna má přes 10 tisíc svazků beletrie v češtině, řadu knih pro děti a slušnou sbírku video kazet a DVD s nahrávkami českých filmů a dokumentárních snímků z besedních programů a krajanských přehlídek. Sídlí v Českém domě. Téměř celý knižní fond je získán z darů a všichni knihovníci až doposud v ní pracovali a pracují dobrovolně. Knihovnice pořádají pravidelně výstavy a přednášky k různým kulturním výročím, besedy. V péči knihovnic je i pamětní síň F. Buriana, který se velmi zasloužil o rozvoj knihovny. Zajímavostí je, že všechny knihovnice – Milada Rašeticová, Věra Sigalová, Marie Selicharová, Zora Sigalová – jsou původním povoláním učitelky.</p> <p>České Dožínky v Chorvatsku</p> <p>K mým největším zážitkům patřily slavné české Dožínky, kterých jsem se zúčastnila jako host. Dožínky v Daruvaru se konají jednou za dva roky a jsou v celém světě naprosto nevídanou událostí propagující češství a kulturní tradice Čechů v Chorvatsku. Dožínky jsou největší manifestací české menšiny. Je to přehlídka veškeré kulturní, osvětové, ale i hospodářské činnosti Čechů. Oslava konce žní a výraz rolnické radosti, že o úrodu je postaráno a do dalšího roku je zajištěn blahobyt. Je to oslava úspěšné sklizně obilí, požehnání chleba – základu životní existence. Je to rej mládí a krásy, ukázka pestrosti krojů, ale i pestrosti národnostního života. </p> <p>Od prvních daruvarských dožínek v roce 1925, vůbec prvních českých dožínkových slavností v Chorvatsku, uplynulo již mnoho let. Dožínky se těší velké oblibě krajanů i mnoha návštěvníků z domova i zahraničí. Oslava dožínek, dožaté nebo také obžínek se konala na selském hospodářství po sklizni obilí již ve středověku. Věnec, upletený z různých druhů obilí a ozdobený kvítím a stuhami, a vonící chléb jsou podnes trvalými symboly. </p> <p>V současnosti jsou dožínky velkolepá dvoudenní slavnost s bohatým tanečním a hudebním folklorním programem, krojovaným průvodem s alegorickými vozy, historickými, etnografickými a výtvarnými výstavami, tradičním českým jarmarkem s ukázkou řemesel a ochutnávkou jídel. </p> <p>Letošní Dožínky proběhly ve dnech 17. a 18. 7. 2010.</p> <p>Zahájení se konalo na terase domu Jednoty – Novinově-vydavatelské instituce, jejímž cílem je šíření česky psaného slova v Chorvatsku. Program zahájil místní ženský pěvecký sbor, který má víc než 20 členů a zpívá trojhlasně. Následoval přednes básně Antonína Sovy Žně skvělým recitátorem panem Jaroslavem Brendlem. Poté všechny návštěvníky přivítala Leonora Janotová, předsedkyně Svazu Čechů v Chorvatsku. Přítomno bylo mnoho hostů, jak z České republiky, tak z Chorvatska. Českou republiku prezentoval především velvyslanec ČR v Chorvatsku pan Karel Kühnl. Paní Janotová zdůraznila význam nejen Dožínek, ale především práce české menšiny, která je nezanedbatelná a všichni jsou na ni právem pyšní. </p> <p>Následujícím programem byla vernisáž dějepisné a etnografické výstavy, na níž mohli návštěvníci zhlédnout materiály ze života českých rolníků. Např. jak se pekl chléb, zařízení kuchyně, ukázky nářadí, oblečení a další dokumenty. </p> <p>Korunou dožínek je vždy slavnostní večerní program, který se konal na Stadionu Sokol pod názvem „Obilí jsme vymlátili“. Zahájení se opět ujala paní Leonora Janotová a ke slovu se dostali i všichni významní hosté. Z rukou rolníků pak převzala dožínkový věnec. Je to starý český zvyk odevzdání symbolického věnce – kolik klásků, zrneček a kvítků na dožínkovém věnci, tolik blahobytu, hojnosti a radosti v hospodářově rodině a domácnosti. Na jevišti se pak vystřídaly folklorní soubory, které hýřily pestrostí krojů, zpěvem a tancem. Závěrem všichni účinkující zatančili slavné „Horácké kruhy“. Atmosféra byla úžasná a potlesk přímo strhující. </p> <p>Nejpůsobivější částí dožínek je dožínkový průvod krojovaných skupin a alegorických vozů. V čele průvodu jsou symboly dožínek: věnec upletený z různých druhů obilí a ozdobený kvítím a stuhami, chléb se solí – výraz úcty, vstřícnosti a přátelství ke všem dobrosrdečným lidem, a dožínková májka, kterou společně nesou představitelé všech Českých besed Svazu Čechů v Chorvatsku. </p> <p>Na vozech ozdobených obilím se předvádí setí, žnutí, mlácení obilí cepy, ruční mlátička obilí, fofr, kamenný mlýn, kovárna, chlebová pec. K tomu patří i odpočinek na poli, nabízení buchet, lidová veselice a česká hospoda. S vozy se střídají skupiny tanečníků se zpěvem a tancem v původních i stylizovaných krojích. Moderování celé dopolední akce přijal moderátor a recitátor pan Jaroslav Brendl, který přijel z Čech a který se tohoto úkolu se svou kolegyní zhostil víc než na výbornou. </p> <p>V samotném průvodu se tisícům diváků představilo 904 krojovaných účastníků, 13 dechových hudeb a 11 folklorních hudebních skupin.</p> <p>Nedělní odpolední folklorní programy probíhaly na několika místech. Návštěvníci mohli zhlédnout přehlídku tanečních a hudebních skupin Českých besed, ale představili se také hosté z České republiky, k nimž patřil například velmi známý a oblíbený taneční soubor Pramínek z Jihlavy. </p> <p>Během celého nedělního odpoledne probíhal i staročeský jarmark, na kterém mohli návštěvníci vidět stará řemesla a poznat, jak se kdysi tlouklo máslo, vařila povidla v kotli, pekly bramborové placky na plotně, buchty, domácí chléb… A všechno bylo možné ochutnat. Nechybělo tu pivo, víno ani slivovice. Na stáncích se prodávaly i drobné ruční práce a suvenýry. </p> <p>Po oba večery se konala na místním hřišti lidová veselice s pivem a bramboráky.</p> <p>Dožínky roku 2010 se vydařily. Počasí přálo a návštěvníci se rozcházeli v pozdních večerních hodinách unavení, ale spokojení. Snad každý si nesl na památku kytičku z obilí, ozdobenou květy v národních barvách – modrá chrpa, červený vlčí mák a bílá kopretina, nebo panenku z kukuřičného šustí či lahvičku slivovice. Co si však každý odnesl určitě, byl zážitek z celého dne, pocit sounáležitosti, přátelství a přání, aby tato tradice trvala ještě hodně dlouho. </p> <p>Závěr? </p> <p>Bylo moc příjemné se vrátit na místa, která jsem si pamatovala. Mohla jsem si prohlédnout Městskou knihovnu, Ústřední knihovnu pro českou národnost v Chorvatsku a hlavně jsem se těšila do Knihovny Franty Buriana. Měla jsem možnost pohovořit s knihovnicemi, setkat se s dalšími lidmi, navázat nová přátelství. Vrcholem však byly samotné dožínky, které mne uchvátily. Nejen svou krásou a nadšením všech účinkujících, ale také perfektní organizací.<br />
Myslím, že kdo jednou navštíví Daruvar a dožínky, určitě se sem zase vrátí. Je to i mým přáním.<br /> Závěrem bych chtěla ještě jednou poděkovat za pozvání a všem, kteří se mi během mého pobytu ve městě věnovali. Také za článek, zveřejněný v týdeníku Jednota, vydaný u příležitosti Dožínek.</p> <p>Související odkazy: </p> <p>Svaz Čechů v Chorvatsku je nepolitická, samostatná organizace dobrovolně sdružených Českých besed, škol, menšinových institucí, klubů a jednotlivců v oblasti kultury, osvěty, umění, vědy a sportu. Dnešní ústřední instituce české menšiny v Chorvatsku je nástupcem někdejšího „Československého svazu“, který od roku 1921 sdružoval krajany v tehdejším Království SHS.<br />
Sídlo Svazu je v Daruvaru, lázeňském městě, ležícím v Bjelovarsko-bilogorském županství, kde žije většina Čechů v Chorvatsku. Činnost Svazu je bohatá a rozvětvená. Spočívá v různých akcích během celého kalendářního roku a je zaměřená na pěstování vlastní české kultury, jazyka a zachování identity. Besedám a školám přitom pomáhají rady – školní, kulturně-osvětová, divadelní, historická, vydavatelská a informační. Česká krajanská komunita v Chorvatsku finanční prostředky na svou činnost čerpá z chorvatského státního rozpočtu prostřednictvím Rady pro národnostní menšiny v RCH, z regionálních a lokálních samospráv a České republiky.<br />
Svazu Čechů v Chorvatsku byla v roce 2002 udělena Cena Jana Masaryka Gratias agit za šíření dobrého jména České republiky v zahraničí. Ministerstvo zahraničních věcí České republiky tak ocenilo dobrovolnou, nadšeneckou práci našich krajanů, kteří dělají něco navíc a tím kultivují v lidské komunitě prostředí porozumění a tolerance.<br /> V současné době Svaz Čechů v Chorvatsku sdružuje 26 Českých besed. Předsedkyní Svazu je Leonora Janotová.<br />
Více informací o činnosti a o všech českých besedách je na http://savez-ceha.hr</p> <p>Jednota – Novinově-vydavatelská instituce je samostatná organizace, jejímž cílem je šíření česky psaného slova v Chorvatsku. Kromě stejnojmenného týdeníku Jednota – zrcadla všech krajanských událostí, který vychází od roku 1946, ale navazuje na tradici Jugoslávských Čechoslováků, novin, které v Daruvaru vycházely od roku 1922, Jednota NVI vydává měsíčník pro děti Dětský koutek, dále ročenku Český lidový kalendář a publicistický časopis Přehled. Jednota se soustavně stará o prezentaci krajanské literární a badatelské tvorby – každý rok vycházejí 1 až 2 tituly. Zvláště náročným programem je vypracování a vydávání originálních učebnic pro výuku češtiny v českých školách v Chorvatsku a překlady chorvatských učebnic do českého jazyka.<br /> Šéfredaktorkou je Libuše Stráníková<br /> Více informací na www.jednota.hr </p> <p>Daruvar leží zhruba ve středu severovýchodního Chorvatska. Rozkládá se na úpatí jednoho z hlavních masivů Slavonského pohoří. Díky zdejším termálním pramenům a zeměpisné strategické poloze bylo území kolem dnešního Daruvaru osídleno již od pradávných dob.<br /> Webové stránky města www.daruvar.hr </p> <p>Jaroslav Brendl je recitátor, příležitostný herec a moderátor. Provázel slovem „Dožínkový průvod“ 2010.<br /> Více informací na http://www.ezopagency.cz </p> <p>Zdroje informací:<br /> Miloslav Sohr – Daruvar. Stavebně-historický vývoj města<br /> Dožínky 1925 – 1995<br /> Dožínky – Daruvar 2008<br /> Webové stránky Jednoty a Svazu Čechů v Chorvatsku</p> <p>Fotografie z Dožínek a návštěv knihoven je možné zhlédnout na www.obecmokre.cz/knihovna nebo www.jednota.hr, http://savez-ceha.hr, které jsou v českém jazyce.<br /> V knihovně U Mokřinky je možné prezenčně zhlédnout knihy a další materiály o životě českých krajanů v Daruvaru. </p> <p>Prosba<br />
Touto cestou bych chtěla požádat všechny, kteří by chtěli Knihovně Franty Buriana darovat knihy, mohou je zaslat na adresu:</p> <p>Knihovna U Mokřinky,</p> <p>Mokré 12,</p> <p>517 71 České Meziříčí </p> <p>Knihy zde sbíráme a ve spolupráci s Jednotou dopravíme do Daruvaru. Knihovna by měla zájem především o současnou beletrii, literaturu pro mládež, povinnou školní četbu, také regionální literaturu, ale není to rozhodně podmínkou. Knihy nemusí být nové, ale nesmí být poškozené. Všem případným dárcům děkujeme! Dotazy rádi zodpovíme na adrese knihovna.u.mokrinky@seznam.cz.</p>

<p>PRAHA: Léto je čas malin, odpočinku, ale také poznávání. Turistickým lákadlem jsou jistě hrady a zámky, ale čím dál častěji ožívají v době prázdnin muzea. Do jednoho malého, ale zajímavého vás pozveme dnes.</p> <p>Od března letošního roku, kdy vzniklo, sídlí na velmi dobré pražské adrese v Michalské ulici č. 12, v bývalé konírně domu U zlatého melouna. Koňů by se sem vešlo pár, ale gramofonů je zde hodně. Jsou roztodivných tvarů a velikostí, jedno ale mají společné; jsou krásné. A jsou také funkční. Při spuštění melodií, které evokují atmosféru dávno zašlých časů, se ocitnete na začátku minulého století, s některými exponáty i na konci předminulého.<br />
Řeč je o Muzeu gramofonů a fonografů. Jeho majitelem, provozovatelem a mecenášem je Karel Mráz, který propadl sběratelské vášni před několika lety, a jak už to v takových případech bývá, měl touhu se o své poklady podělit s ostatními.<br />
Na malém prostoru najdete nerůznější přístroje od starších fonografů po gramofony, miniaturní piknikové až po skříňové. Jediné, na co je v tomto muzeu potřebná elektrická zásuvka je nasvícení, všechny exponáty, kterých je cca 90, se totiž bez elektrického proudu obejdou; jsou mechanické, rozezvučí je klika a jehla v drážce.<br />
Mimochodem jehly, krabičky, gramofonové desky a dokonce i některé gramofony můžete v muzeu zakoupit spolu s dalšími suvenýry.<br />
O provoz muzea, o přírůstky i o to, aby všechny exponáty byly pečlivě ošetřeny, případně uvedeny do původního a funkčního stavu, se stará majitel se svou partnerkou a dětmi. Zatím ale nedosáhli ideálního stavu, aby totiž náklady kryly výdaje. Vzhledem ke krátké existenci muzea je návštěvnost zatím malá. Ovšem, kdo zavítá, neprohloupí. Zažije milé vytržení z koloběhu všedního dne.<br />
Muzea to mají těžké, malá těžší a provozování nedotovaných soukromých vyžaduje odvahu. Tyto instituce se potýkají hlavně s nedostatkem peněz, potažmo s návštěvností. Pan Mráz muzeum „rozjel“ na své náklady, o dotaci žádal jen sporadicky a bezvýsledně. Ale věří v úspěch, a my s ním.<br />
Stane se tak, až se muzeum ocitne např. mezi dalšími pražskými turistickými zajímavostmi v informačních brožurách pro turisty, nebo až ho objeví cestovky, které chtějí připravit svým klientům výjimečný zážitek.<br /> V muzeu gramofonů se všem dostane velmi zasvěceného výkladu od zapáleného sběratele a umím si představit, že zájem projeví i učitelé, kteří sem přivedou děti, aby jim tak obohatili nudnou výuku.<br /> Potenciálními návštěvníky jsou ale všichni, kteří mají rádi krásné historické předměty.<br />
„Vystavené přístroje jsou většinou v původním stavu, nebo byly citlivě zrestaurovány podle dobové dokumetace a obrázků. Na fonografových troubách je tak možné si prohlédnout až 110 let staré, ručně malované květinové motivy, které jsou dnes obrazovými originály,“ řekl nám Karel Mráz, kterého jsem se pak ještě zeptali:</p> <p>Existuje ve světě podobné muzeum<br />
Ano, vím o podobném muzeum gramofonů v Paříži, ale určitě jich po celém světě existuje víc.</p> <p>Jací návštěvníci převažují: tuzemští či zahraniční?<br />
V období turistické sezóny převažují cizinci, ale před prázdninami k nám chodili hlavně čeští návštěvníci.</p> <p>Který exponát považujete za nejvzácnější?<br />
Pro mě jsou všechny exponáty vzácné, protože se dochovaly po dobu 80 a některé více než 110 let. Jako rarity bych ale mohl vyjmenovat např. luxusní mahagonový gramofon His Master´s Voice s Lumierovou membránou, která nahrazuje klasickou plechovou troubu, nebo koncertní gramofon s největší vyráběnou deskou o průměru 50 cm. Dále potom ve své době nejmenší vyráběný gramofon, který se po složení vešel do kovového pouzdra o průměru 11,5 cm, a mnoho dalších.</p> <p>Vím, že máte ve své sbírce mnohem více předmětů, než se v expozici nachází. Myslíte, že bude někdy možné vystavit všechny?<br />
Je to naše tajné přání, abychom se rozšířili a mohli lidem ukázat všechny přístroje, které jsou zatím uzavřeny ve sklepě apod. Vše ale závisí na tom, jak bude muzeum prosperovat.</p> <p>Kdybyste lákal k návštěvě děti školou povinné, na co by to bylo?<br />
Lákadlem pro děti je možnost vidět a slyšet něco, co už znají jenom z vyprávění i jejich dědečkové a babičky. Můžou se podívat na funkční dětské gramofony, na kterých se daly přehrávat malé barevné desky s pohádkami. V nejbližší době se chystáme více zaměřit právě na dětské návštěvníky, shromažďujeme nápady a náměty.</p> <p>Jaká by musela být denní návštěvnost, aby se provoz rentoval<br />
Denně by muselo přijít alespoň 25 – 30 návštěvníků při každodenním provozu. </p> <p>Vaše otevírací doba je nyní od 10 – 19 h, jakou plánujete na zimu?<br />
Pravděpodobně bude zkrácená, ale vše bude záležet na návštěvnosti na podzim a dále. </p> <p>Chystáte v prostorách muzea nějaké novinky či akce?<br />
V muzeu velmi brzy hodláme umístit exponát k „osahání a vyzkoušení“, a sice dobový „Jukebox“. Jedná se o dobový mincovní gramofon, kterých sice máme v muzeu několik, ale tento po vhození mince návštěvníkem přehraje libovolně vybranou desku. Tato atrakce by se mohla stát i jedním z lákadel pro děti.</p> <p>Fotografie exponátů si můžetet prohlédnout na webových stránkách muzea: www.gramofony.cz.</p>

<p>LANŠKROUN: Město s 12,2 tisíci obyvateli zřizuje v oblasti kultury Městskou knihovnu, Kino, Městské muzeum a Kulturní centrum. Činnost těchto příspěvkových institucí vychází ze zřizovacích listin.</p> <p>Každá z nich má své specifické poslání, všem je však společná vzájemná spolupráce při pořádání řady akcí a vytváření kulturního klimatu města.<br /> Město vlastní zámek, který sloužil dříve jako klášter, a umístilo zde Městské muzeum a Kulturní centrum. KC sídlí v prostředním traktu zámku a využívá i zámecké nádvoří, na kterém je postavená letní scéna se zastřešeným pódiem.<br />
Kapacita sálu, v němž se konají například divadelní představení či koncerty, je 200 míst, do přísálí se vejde maximálně 56 osob.<br />
V letošním roce obdrželo KC od města příspěvek ve výši 2 miliony korun. Další finanční prostředky se snaží získat z grantů. Např. Pardubický kraj požádalo o dotaci 30 tisíc na pořádání Lanškrounského jazzového festivalu a Festivalu dechových hudeb Pravečkův Lanškroun.<br />
KC také využívá možnost pronajímat prostory k pořádání firemních akcí, seminářů atd.<br /> O provoz centra se stará 4,5 přepočtených zaměstnanců. </p> <p>Chceme-li vyjmenovat akce, musíme začít největší, a sice Městskými slavnostmi, které se každoročně konají druhý zářijový víkend. Jsou součástí dálkového pochodu Lanškrounská kopa s více než čtyřicetiletou existencí. Na slavnosti se přijde pokaždé podívat kolem 5 tisíc osob. </p> <p>Další významnou je Festival dechových hudeb Pravečkův Lanškroun nesoucí jméno významného hudebního skladatele, dirigenta a pedagoga Jindřicha Pravečka, rodáka z nedalekých Výprachtic. Naše i zahraniční dechové soubory se letos představí na jeho 33. ročníku. Součástí festivalu je i mezinárodní autorská skladatelská soutěž „Hledáme nové skladby pro dechové orchestry“. </p> <p>Letošní jaro patřilo po desáté Lanškrounskému jazzovému festivalu, na kterém vystupuje i zdejší jazzpopová skupina One Brain, založená v roce 1999. Téměř třicetiletou činnost má za sebou Kruh přátel hudby, jehož členy jsou zejména ti dříve narození. Další hudební koncerty v komorním prostředí prezentují zejména folk, country, ale i vážnou hudbu. </p> <p>Největší zájem je však o představení pražských divadelních souborů, které mají dobré herecké obsazení. I tady totiž platí, že diváci jdou „za jménem“. S velkou pozorností se setkává i vystoupení zdejších ochotníků. V Lanškrouně působí jeden soubor složený z dospělých herců a další pak na zdejším gymnáziu. Jejich premiéry jsou vždy vyprodané. </p> <p>V letošním roce v KC probíhají také jazykové kurzy (angličtina pro začátečníky), taneční pro mládež i dospělé, výuka orientálních tanců, hudební kurzy nabízející výuku hry na kytaru a klavír. Lanškrounská dřevěná píšťalka zve děti předškolního a školního věku na kurz hry na zobcovou flétnu. Své příznivce tu mají cestopisné reportáže a přednášky, módní přehlídky, pořady pro děti nebo Dny kultur partnerských měst.</p> <p>Důležitou roli hrají občanské aktivity. Dříve působily soubory zájmové umělecké činnosti pod křídly KC, které každému z nich vedlo samostatný účet. Nyní má většina podobu občanského sdružení, a na město se obrací s žádostmi o příspěvek na činnost, na pořádání různých akcí, na vydávání CD atd. Tento model se osvědčil lépe; soubory a KC jsou nyní v partnerském vztahu, který vyhovuje oběma stranám.</p>

<p>OSEK: Koncert barokní varhanní hudby se uskutečnil v pátek 9. července 2010 v kostele Nanebevzetí Panny Marie v Oseku u Sobotky v rámci festivalu Šrámkova Sobotka.</p> <p>Nad hlavami posluchačů se rozezněly varhany – po více než dvaceti letech.</p> <p>Sakrální areál zahrnuje barokní kostel z počátku 18. století a pozoruhodnou šestibokou dřevěnou zvonici vzpěradlového typu, postavenou v roce 1654 či 1655. Zvonice, kostel i varhany jsou kulturní památkou evidovanou v Ústředním seznamu památek České republiky (v brzké době by na seznam měl přibýt i hodinový stroj zhotovený pro kostel roku 1860 mistrem Janem Prokešem). Ač se jedná o zajímavý celek, který si plným právem zaslouží pozornost, byl až donedávna téměř opomíjen. Hřbitovní kostel je navíc delší dobu nevyužíván; pravidelné bohoslužby se neslouží a smuteční obřady se zde odehrávají velice zřídka. Od doby konání poslední kulturní akce v prostorách kostela uplynulo již mnoho let – a tak zůstával kostelík se zvonicí dlouho především krásnou dominantou v krajině.</p> <p>Zájem o sakrální areál v Oseku se probudil před rokem v redakci vlastivědného sborníku Od Ještěda k Troskám, kdy v rámci programu mapování pamětihodností Českého ráje přišla řada právě na Osek. Úkolu se zhostili sobotecký rodák Ing. Josef Jindra s kolegyní Hanou Runčíkovou studentkou dějin výtvarných umění. (Pozn. redakce: H. Runčíková – dopisovatelka Místní kultury – je autorkou tohoto článku.) Po roce práce v terénu, archivu a knihovnách vznikla čtyřdílná studie „Zvonice, zvon a kostel v Oseku“ publikovaná ve výše zmíněném sborníku. Autoři v ní shrnují dosavadní bádání o historii vesnice, kostela a zvonice a zároveň přinášejí i nové postřehy a poznatky, přičemž v několika případech se podařilo odhalit pochybení v již zavedené literatuře (nekriticky přejímaná dalšími badateli) a uvést je na pravou míru. Studie vznikala za pomoci četných odborníků, s nimiž její autoři jednotlivé otázky konzultovali. Mezi nimi byla také diecézní kampanoložka a titulární varhanice chrámu sv. Máří Magdaleny v Sobotce Zdeňka Nečesaná. Při prohlídce kostela na podzim minulého roku vyzkoušela osecké varhany (načež z nich vylétlo hejno holubů) a konstatovala, že se nacházejí v poměrně dobrém stavu – natolik dobrém, že by bylo možné na nich odehrát koncert.<br /> „Varhany v Oseku patří mezi ojedinělé svého druhu. Často se setkáváme s barokními pozitivy, ale mladších pozitivů se vyskytuje velmi málo,“ sdělila Zdeňka Nečesaná. Výjimečnost varhanního stroje vzniklého roku 1837 v dílně mistra Jana Františka Gottwalda tkví také v tom, že jde o jediné v úplnosti zachované dílo z produkce poslední generace gottwaldovské dílny. Je pozoruhodné, že technický stav nástroje přetrval bez jakýchkoliv zásahů desítky let, podle slov Zdeňky Nečesané je ale nutné věnovat mu patřičnou pozornost. „Generální oprava by se měla týkat měchů, neboť je zde patrný značný únik vzduchu, dále vyčištění píšťal a celkového vnitřku, opravy pedálu a samozřejmě ladění nástroje.“</p> <p>Nápad se zrodil, zbývalo určit termín koncertu, který nakonec připadl na týden, kdy nedaleká Sobotka každoročně ožívá literárním festivalem. Důvody byly zcela prozaické – organizátoři se rozhodli tímto způsobem řešit problém, jak přilákat návštěvníky – počítalo se s tím, že zajistit posluchače by mělo být v době konání festivalu snazší.<br /> Koncert byl přímo začleněn do programu Šrámkovy Sobotky, propagace tedy probíhala v rámci festivalu.<br /> Na organizaci celé akce se velkou měrou podílel starosta Oseka Josef Rejman. Z organizačních povinností je třeba vyzdvihnout úklid kostela, jehož stav po letech absence údržby (resp. neúdržby) bylo možné eufemisticky označit jako „značně zašlý“. Úklidu se ujal sám starosta, který si pro tu příležitost vzal dovolenou a přizval na pomoc skupinu ochotných přátel.</p> <p>V den koncertu byly ze Sobotky vypraveny autobusy zajišťující dopravu zájemců ke kostelu v Oseku (a po koncertě zpět). Hudbychtiví posluchači vzhledem k tropickým odpoledním teplotám s radostí vítali chladné příšeří kostela, lavice se zaplnily do posledního místa a počet přítomných osob překročil číslo 110. Hodinový stroj, který je třeba denně natahovat, odbil třetí hodinu a program mohl začít.<br /> Úvodní slovo pronesl starosta Josef Rejman, kdy přivítal návštěvníky a čestné hosty – z pozvaných se dostavili starosta Sobotky Stanislav Tlášek, starosta Libošovic Josef Ort a sobotecký děkan Josef Maryška. Poté předal starosta slovo oběma autorům studie, kteří přítomné ve stručnosti seznámili s historií zvonice a kostela. Další dění pak bylo doslova v rukou Zdeňky Nečesané, která však pamatovala i na vizuální stránku věci a návštěvníkům se představila ve vlastnoručně šité pohádkové róbě. Ale zpátky k hudbě. Během koncertu zazněly ukázky z děl mistrů českého baroka, jakými byli např. Jan Křtitel Kuchař (Pastorale in G a C), František Xaver Brixi (Preludium in C a F), Jiří Ignác Linek (Fuga) či Jan Zach (Preludium a fuga), přičemž pořadí skladeb ohlašovala varhanice přímo z kruchty. Přibližně hodinu trvající koncert odměnili posluchači dlouhým potleskem, nechyběla ani kytice z rukou starosty. Zdeňka Nečesaná pak doplnila ještě několik informací o oseckém „královském“ nástroji. Návštěvníci se začali pomalu rozcházet, někteří však setrvali a využili volného prostoru pro dotazy, k prohlídce zvonice (na zvonové patro byl ovšem z bezpečnostních důvodů přístup zakázán) či k zakoupení sborníku OJKT s jednotlivými částmi studie. Bezprostřední ohlasy zúčastněných byly velice příznivé, ba přímo nadšené, zazněl i názor, že podobná akce by se mohla v budoucnu zopakovat. Také ze strany organizátorů zaznívalo poměrně kladné hodnocení. „Myslím, že práce byla pro organizátory potěšením, když viděli, jakou radost z toho mají obyvatelé vesnice, která má ve svém katastru takovýto sakrální skvost, kde se dobrých dvacet let žádný koncert nekonal,“ vyjádřil se Josef Rejman.<br /> Zdeňka Nečesaná měla navíc možnost srovnání s četnými jinými varhanními koncerty, které absolvovala. „Mám zkušenosti i z jiných koutů země české a bohužel ne vždy a všude nastanou příznivé podmínky – nástroj bývá v zuboženém stavu, takže se s ním varhaník doslova pere, mnohde není zajištěna na koncert ani propagace, což má za následek nízkou účast…“<br />
V Oseku ale naštěstí vše probíhalo jinak a varhanice si průběh odpoledne velmi pochvalovala. „Na Osek jsem se moc těšila. Celá akce působila obrovsky mile a hlavně bylo zřejmé, že si jí všichni vážili – počínaje panem starostou i posluchači. Varhany přežily, jak jsem předpokládala, lidé přišli, dokonce i kytičku jsem dostala,“ říká s úsměvem a přiznává, že „menší“ koncert ve venkovském kostelíčku ji často potěší mnohem více než „velké“ akce v majestátních městských chrámech. Zde je třeba říci, že Zdeňka Nečesaná má bohaté zkušenosti i s koncertováním v zahraničí: na jaře tohoto roku na pozvání hrála na majestátní varhany v dómu sv. Štěpána ve Vídni, na kontě má také několik odehraných koncertů v Rakousku a letos ji ještě čeká koncert v Berlíně. Zároveň prý v rámci oslav dvoustého výročí narození K. H. Máchy připravuje jakési „varhanní překvapení“ – podrobnosti jsou však prozatím tajemstvím.</p> <p>Akce tedy v mnoha ohledech splnila přání a očekávání organizátorů. Obyvatelé Oseka se dozvěděli více o místě, kde žijí, a navíc si spolu s dalšími návštěvníky odnesli i nevšední kulturní zážitek. Koncert byl zároveň krásným vyvrcholením celoročního bádání o sakrálním areálu a podněcováním zájmu o něj jak v řadách odborné, tak i laické veřejnosti. Doufejme, že jím vše nekončí, nýbrž naopak – že „renesance“ kostela a zvonice bude i nadále pokračovat.</p>

<p>PRAHA 13: Navazuji na předchozí článek k této problematice a dnes vám přiblížím situaci v Městské části Praha 13, kde funkci kronikáře vykonává od roku 2004 PhDr. Věra Opatrná.</p> <p>A právě na ni jsem se obrátila s několika otázkami:</p> <p>Od kterého roku vede Praha 13 kroniku? </p> <p>Praha 13 se stala součástí tzv. Velké Prahy (stejně jako další obce v blízkosti Prahy) v roce 1974. Původní obce Stodůlky (s částmi Vidoule a Háje), Malá a Velká Ohrada a Třebonice dlouho tvořily samosprávnou jednotku v rámci městského obvodu státní správy Prahy 5 pod názvem Stodůlky, později Jihozápadní město a nejnověji Praha 13 s vlastním zastupitelstvem (dříve Národním výborem). Obecní kroniku Stodůlek vedl od roku 1953 František Vlasák a zachytil v ní život obce od první světové války. Pro zájemce o dávnější historii Stodůlek, o nichž první písemná zmínka pochází z roku 1159, kronikář sepsal a nechal rozmnožit pětistránkový informační materiál. Pan Vlasák psal svou kroniku až do své smrti v roce 1991. V dalších letech ji nikdo nevedl a situace se změnila až po mém nástupu do funkce kronikáře. Od té doby aktuálně zpracovávám historii Prahy 13, kam spadá i zbytek Stodůlek, které naštěstí nemusely ustoupit výstavbě sídliště, ale také obcí Malá a Velká Ohrada a Třebonice. </p> <p>Kolik má kronika zatím svazků?</p> <p>Kronika pana Vlasáka obsahuje tři svazky. První má 600, druhý 992 a třetí svazek má 402 stran. Já vedu kronikářské zápisy v elektronické podobě. Doplnila jsem léta 1998 až 2003, aktuálně jsem zpracovala roky 2004 až 2008. Zápis za rok 2009 je připraven ke schválení Radou MČ Praha 13. Texty jsou prozatím jen v elektronické formě. V současnosti ještě dokončuji obrazovou přílohu ke kronikám, které jsem již napsala, a s jejím dokončením počítám do září letošního roku. Právě na tento měsíc totiž připravuji ve spolupráci s Muzeem hlavního města Prahy velkou výstavu pod názvem „Od jeskyně k paneláku aneb Mozaika z dějin Prahy 13“. Otevře se na zimním stadionu v Bronzové ulici a přiblíží bohatou minulost a rozmanitou současnost Prahy 13. Dále se chystám k ručnímu opsání retrospektivních záznamů, které bude následovat po dokončení zápisů od roku 1992. Jeden svazek tedy bude obsahovat dopsaná léta, druhý aktuálně doplňované roky. </p> <p>Jsou součástí kronikářských zápisů také přílohy a dokumentace? </p> <p>Kronika zatím přílohy nemá. Ke každé akci nebo události, kterou v ní popisuji, vkládám jednu či dvě fotografie a tuto činnost chci dokončit do zahájení již zmíněné výstavy. Praha 13 je velká městská část s dynamickým rozvojem a mohutnou výstavbou. Pro veřejnost pořádá spoustu akcí, ale já se nemohu každé z nich zúčastnit. Mám totiž své povolání učitelky, které je rovněž časově velmi náročné. Fotodokumentaci mně pomáhají shromažďovat pracovníci radnice a v případě potřeby ji mají ve svém elektronickém archivu. Některé materiály jsem získala také od pamětníků žijících ve staré části stodůlecké zástavby. Zatím jsem je ale nestihla zpracovat a zařadit ke kronice. Mám je seřazené a uložené v šanonech doma. Doufám, že na ně také jednou přijde řada a že je zpracuji podrobně. </p> <p>S kým se v případě potřeby radíte?</p> <p>Mým největším rádcem a morální oporou je syn pana kronikáře Vlasáka. Jmenuje se po otci František Vlasák a letos mu bude 82 let. Je ke mně velice vlídný a vstřícný, vzpomíná na práci svého otce a krásně umí vyprávět o životě v obci před tím, než se do ní zakously nelítostné bagry a zničily domovy stovkám lidí. Právě od něho získávám kontakty na další pamětníky. Druhou oporou jsou pro mne pracovníci radnice, a to tiskový mluvčí Prahy 13 a šéfredaktor informačního zpravodaje Městské části Praha 13 STOP – Samuel Truschka, dále asistent a zástupce starosty Bohdan Pardubický, který má na starosti kulturu. Fotodokumentaci získávám také od vedoucího webových stránek Prahy 13 Dana Novotného.</p> <p>Věnujete se i další činnosti související s posláním kronikáře? </p> <p>Podílela jsem se na vzniku publikace „Praha 13 – město uprostřed zeleně“, kterou vydalo Milpo Media Praha v roce 2006. Pravidelně uveřejňuji články v našem měsíčníku STOP, zpracovávám historii stodůleckých gruntů, snažím se zaznamenat jejich nejstarší minulost i současnost a také sepisuji vzpomínky pamětníků. Neaktuálněji coby členka přípravného výboru spolupracuji s Muzeem hlavního města Prahy na dramaturgii výše avizované výstavy, takže jsem v kontaktu i s muzejníky.</p> <p>Děkuji za rozhovor</p>

<p>CHRUDIM: Pro svou bohatou a dodnes žijící kulturní tradici si město vysloužilo přirovnání k jednomu z nejstarších míst našeho kontinentu, v němž se rodila kultura evropská.</p> <p>Historie města označovaného také jako „Brána železných hor“ sahá až do doby před osmi tisíci lety, z níž pocházejí první hmotné doklady jeho pravěkého osídlení. Střediskem širší oblasti se stalo především v období tzv. lužické kultury tisíc let před naším letopočtem. Zhruba dva tisíce let poté vzniklo nad řekou Chrudimkou opevněné slovanské hradiště. V písemných pramenech pak nacházíme první zmínku u kronikáře Kosmy, který Chrudim uvádí jako místo, kde 10. ledna 1055 zahynul při svém tažení do Uher kníže Břetislav I. Vysokého významu dosáhla ve 2. polovině 13. století, kdy město na zemské cestě spojující Prahu s Moravou povýšil Přemysl Otakar II. na město královské. Ve 14. století věnoval císař Karel IV. Chrudim své ženě Elišce, čímž získala titul města věnného.<br /> Městská památková zóna dnešní Chrudimi se rozkládá na 52 hektarech. Na její ploše naleznete 98 nemovitostí zapsaných v seznamu kulturních památek, přičemž 60 z nich město vlastní. Jednou z jeho nejvýraznějších dominant je bezesporu původně gotický chrám Nanebevzetí Panny Marie přestavěn ve 2. polovině 19. století z tehdejší barokní podoby na novogotický. Před ním uprostřed Resselova náměstí se do výšky 18 metrů tyčí barokní sloup Proměnění Páně s kašnou, dílo italského sochaře Giovanni Battisty Bully a chrudimských mistrů Jana Pavla Čechpauera a Ignáce Rohrbacha z první poloviny 18. století. </p> <p>O kultuře a jejím směřování jsem hovořila s místostarostou Pavlem Kobetičem. Dozvěděla jsem se, že z celkového plánovaného rozpočtu 488 milionů pro letošní rok putuje do kultury cca 77 milionů. V rámci Odboru školství, kultury, sportu a památkové péče je mezi příspěvkové organizace města, Chrudimskou Besedu (8,9 milionu) a Městskou knihovnu (7,6 milionu), ostatní organizace (1,7 milionu) a pro podporu nadacím ve formě dotací (645 tisíc korun), o jejichž udělení rozhoduje osmičlenná kulturní komise, vyčleněna částka 18,7 milionu korun. Odbor investic přidělí v letošním roce mj. 243 tisíc korun Základní umělecké škole a 90 tisíc jako jednorázovou stavební investici do opravy Městského kina a 297 tisíc Městské knihovně. Prostřednictvím Odboru památkové péče se za půl milionu korun opravily všudypřítomné barokní sochy a za desítky milionů korun se právě rekonstruuje kostel sv. Josefa, v kterém vzniká unikátní projekt Muzea barokních soch, jehož investice mají v letošním roce dosáhnout 56 milionů korun. Ovšem město uspělo s žádostmi podanými v rámci Regionálního operačního programu NUTS II Severovýchod, z něhož získalo 44 milionů korun na přestavbu kostela sv. Josefa na Muzeum barokních soch už v roce 2008 a zároveň obdrželo ze stejného zdroje 20 milionů korun na rekonstrukci zahrad bývalého kapucínského kláštera, 17 milionů na projekt Rekreačních lesů Podhůra a 2,7 milionu korun na propagaci turistické oblasti Chrudimsko-Hlinecko.<br />
V letošním roce se městu podařilo získat 70 tisíc korun od Pardubického kraje a 300 tisíc korun z ministerstva kultury na pořádání tradiční Loutkářské Chrudimi. Kraj dále poskytl 100 tisíc na restaurování barokních soch v oblasti městské památkové rezervace. </p> <p>Z pověření města zajišťuje péči o kulturu jeho příspěvková organizace městské kulturní středisko Chrudimská beseda, „potomek“ někdejší Měšťanské besedy založené již v roce 1847. Ke své činnosti využívá kromě novobarokní muzejní budovy také Městské kino, v roce 2009 zřízený Spolkový dům a především objekt Divadla Karla Pippicha z roku 1934 s Výstavní síní Chrudim zaměřenou od letošního roku především na prezentaci současného umění. V Chrudimi nalezlo zázemí Muzeum loutkářských kultur, příspěvková organizace ministerstva kultury, sídlící v původně dvoukřídlém gotickém Mydlářovském domě. Ten v druhé polovině 16. století přestavěl měšťan Matěj Mydlář na monumentální renesanční objekt s arkádovým průčelím, nyní je dům ve vlastnictví státu. Muzeum loutkářských kultur ho využívá již od roku 1972.<br /> Městu patří komplex dvou budov vystavěných na přelomu 19. a 20. století architektem Janem Vejrychem. V novorenesanční naleznete Regionální muzeum v Chrudimi zřizované krajem. V druhé, novobarokní budově, sídlí Chrudimská beseda a Nová síň Kabinetu ex libris, součást Památníku národního písemnictví. V tomto objektu se nachází i nádherný sál využívaný k nejvýznamnějších akcím města, především pak ke koncertům.</p> <p>Téma památek a péče o ně tvoří bezesporu jedno ze stěžejních zájmů města. Jako doklad lze uvést snahu o alespoň částečné oživení monumentálního chrámu Nanebevzetí Panny Marie, který patří katolické církvi, ale v průběhu turistické sezony v něm průvodcovskou činnost zajišťuje město. Prostředky poskytlo také na rekonstrukci varhan, výmalbu interiéru a instalaci zabezpečovacího zařízení. </p> <p>Koncepci kultury Chrudim sice vypracovanou nemá, ale každý rok pojímá tematicky a zaměřuje se vždy na určitou oblast místního kulturního dění. Loňský rok se tak například nesl ve znamení hudby, letošní „Chrudim hraje“ probíhá v duchu divadla, filmu a televize. Při své procházce historickým centrem jsem například podloubím ve Štěpánkově ulici chvíli kráčela po variaci na hollywoodský hvězdný Sunset Boulvard a na hvězdách zdobících dláždění ulice vedoucí k náměstí, jsem mohla číst jména dvacetišesti slavných osobností filmu a televize, které měli či mají úzký vztah k Chrudimi. Za současné velké téma si Chrudim určila barokní sochařství, a to především v souvislosti se vznikajícím Muzeem barokních soch. Město tak systematicky oživuje tradici 17. a 18. století, kdy vystupovalo jako jedno z významných mimopražských uměleckých center a chce rovněž připomenout, že jména Ferdinanda Maxmiliána Brokofa a Matyáše Bernarda Brauna spolu s jejich následovníky Janem Albertym Devotym a Jiřím Františkem Pacákem, s nimiž je chrudimská historie spjata, reprezentovala fenomén východočeské barokní plastiky. Tuto éru dnes připomíná nejen sloup Proměnění Páně, ale i Novoměstská kašna vyzdobená sochami původně umístěnými na bývalém parapetu chrámu Nanebevzetí Panny Marie v jeho barokní etapě. Množství barokních artefaktů můžete zasněně objevovat při svých toulkách městem. </p> <p>Zdroj foto: www.chrudim-city.cz</p>

<p>OLOMOUC: Evidence je základ ochrany kulturnícho dědictví. To nejcennější, co máme, se objevuje na seznamu národních kulturních památek.</p> <p>Olomoucké vile Primavesi se této cti dostalo letos, když status Národní kulturní památky získala na základě Nařízení vlády o prohlášení některých kulturních památek za národní kulturní památky, které vyšlo 19. května ve Sbírce zákonů s platností od 1. července 2010.<br /> Samozřejmě, že v souvislosti s tím majitelce Pavle Honzíkové vznikla i určitá oemezení. A to, co by jiný považoval za vyznamení, ji nenadchlo. Na svých webových stránkách vystavila prohlášení k udělení statusu NKP, z kterého je partná její nespokojenost.<br />
Uvádí komplikace, s kterými se setkává jako majitelka kulturní památky, například složité vyjednávání s úřady a někdy absurdní požadavky úředníků. Kromě toho zpochybňuje často používaný argument, že získat peníze na takový objekt je snazší. Zmiňuje se o něm také mluvčí ministerstva Jan Cieslar, na kterého jsme se v této věci obrátili. Říká: „Pro majitele památky se fakticky nic nemění. Naopak rostou jeho šance v případě žádosti o přidělení dotace ze státních prostředků.“</p> <p>Nutno zmínit, že žádný ministerský program není zatím orientován na údržbu či rekonstrukce NKP, a slovo šance zde vyjadřuje skutečně jenom špatně uchopitelnou naději.</p> <p>Zarážející na celé věci je, že se P. Honzíková dozvěděla o rozhodnutí udělit jejímu majetku status NKP pouhou náhodou z médií. Tiskový mluvčí to suše komentuje slovy: „Je opravdu možné, že se vlastník nemusí o vyhlášení dozvědět (narozdíl od procedury v případě prohlášení za kulturní památku) a vyplývá to z legislativních pravidel vlády. Nařízení vlády je obecně závazný předpis, který je publikován ve sbírce zákonů – v tomto případě (stejně jako v případě jiných nařízení vlády či v případě zákonů) se vlastník nevyrozumívá. Jedná se o legislativní proces, nikoli o správní řízení a postupuje se formou mezirezortního připomínkového řízení,“ a dodává, že změnu v seznamu NKP může provést jedině vláda.<br />
Pokud by ale k nějaké změně mělo dojít, logicky by se tak stalo na základě nějakého podnětu. Tím se mohlo stát vyjádření nesouhlasu majitelky s rozhodnutím vlády a její snaha jej zvrátit. Aby tak mohla uničit, potřebovala získat oficiální vyjádření, na které by mohla reagovat. Jak ale z výše napsaného vyplývá, stát tuto povinnost nemá.<br /> Neměl by být ale problém tuto zaběhanou praxi změnit a o jakýchkoli státních záměrech s majetkem v soukromém vlastnictví dotčené osoby dopředu obeznámit. Bylo by to přinejmenším slušné.</p> <p>Tiskový mluvčí Jan Cieslar nám neodpověděl na všechny otázky, zato nám poslal kritéria procesu udělení stausu NKP. Není na škodu je připojit:</p> <p>Návrhy na NKP většinou podává NPÚ, kraj, ministerstvo, ale mohou to být i další právnické či fyzické osoby. Souhrnný legislativní návrh pak podává Ministerstvo kultury. Změnu v seznamu NKP může provést pouze vláda.</p> <p>Kriteria:</p> <p>Kulturními památkami jsou pouze takové věci, na jejichž zachování je celospolečenský zájem. To znamená, že jejich souhrnná památková hodnota je povyšuje nad ostatní věci obdobného charakteru. Památkové hodnoty jsou posuzovány podle následujících kritérií:</p> <p>:: autenticita věci :: hodnota stáří :: hodnota četnosti věci :: hodnota umělecká nebo umělecko-řemeslná<br /> :: hodnota historického významu (vztah k významným dějinným událostem nebo osobnostem) :: hodnota urbanistická</p> <p>Veškeré uvedené hodnoty se posuzují jednak samostatně, jednak ve vzájemných souvislostech. Výsledkem je soubor věcí, nazývaných kulturními památkami, které si podržely vysokou míru vypovídacích schopností.</p> <p>Z této množiny jsou vybírány národní kulturní památky, které zákon o státní památkové péči obecně vymezuje tak, že jde o nejvýznamnější kulturní památky. Kromě jejich památkové hodnoty zkoumané v procesu prohlašování za kulturní památky, přistupují zde i další kritéria zakládající jejich mimořádnost.</p> <p>:: Prvním předpokladem je, že národní kulturní památky přesahují svými hodnotami regionální význam a dokumentují nejdůležitější etapy historie, kultury a vývoje civilizace.<br /> :: Jejich umělecké a historické hodnoty mohou být umocněny i skutečností, že jsou obecně chápány skutečně jako národní pro svůj vztah k českému a národnímu povědomí.<br /> :: Může jít o nejkvalitnější reprezentanty určité skupiny kulturních památek, které byly vytipovány porovnáním památkových hodnot jednotlivých věcí ve skupině.<br /> :: Pokud jejich prvořadou hodnotou je vztah k významným osobnostem, musí se jednat o osobnosti skutečně mezinárodního významu.<br /> :: U věcí, kde ještě není dostatečný časový odstup od jejich vzniku je podstatnou podmínkou jejich mezinárodní ohlas.</p> <p>Rozhovor s Pavlou Honzíkovou a informace o vile Primavesi naleznete v souvisejícím článku.</p>

<p>NOVÉ HRADY: Překrásně zrekonstruovaný rokokový zámek láká turisty k návštěvě již mnoho let a mnozí z nich se sem rádi vracejí, aby zkontrolovali, co nového tu zas přibylo.</p> <p>Do zámku však nemíří jen turisté. Častými návštevníky jsou také snoubenci. Rozhodování, zda své ano vysloví právě tady, si mohou v klidu promyslet třeba ve zdejší vinárně, umělecké galerii, ve zpřístupněných zámeckých prostorách nebo se spolu s bezpočtem milovníků jízdních kol dát zrychleným krokem směrem k cyklistickému svatostánku, Prvnímu českému muzeu cyklistiky©, vybudovanému před třemi lety. Ale než tam společně dojdeme, zastavme se u bohaté historie celého komplexu.</p> <p>Zámek Nové Hrady vybudoval v letech 1774 – 1777 hrabě Jean-Antoine Harbuval de Chamaré ve stylu francouzských letních sídel. Pro svoji architektonickou jedinečnost a umístění bývá nazýván “Malý Schönbrunn” nebo “České Versailles”. Začátkem 20. století přechází majetek do rukou podnikatelů, z nichž prvním byl pražský velkoobchodník s jižním ovocem, který chátrající zámek opravil. Naopak další majitel ho i s celým panstvím propil a opravy se zámek dočká až mezi lety 1936 – 39. Financuje ji pan Bartoň z Dobenína, majitel velkých textilních závodů v Náchodě a v Novém Městě nad Metují. Avšak dlouho se ze svého díla neraduje, protože se blíží druhá světová válka a celá jeho rodina zámek raději narychlo opouští. Ten je záhy obsazen německou armádou, usídlují se v něm jednotky SS a později také Hitlerjugend. </p> <p>Po válce pak jeho východní křídlo slouží jako škola, a to až do roku 1986, kdy musela být z havarijních důvodů vystěhována. Druhou polovinu zámku obhospodařovali po konfiskaci majetku Bartoňům-Čerychům památkáři. Zřídili zde expozici rokokového mobiliáře, který se později stal předmětem restituce. Stěžejním se stal rok 1991, kdy byl majetek vrácen vnukům továrníka Bartoně. Ten na ně svůj zámek přepsal už v roce 1936 a rozhodně nepočítal s tím, že v době restituce jim oběma bude bezmála sedmdesát let. A tak se stalo, že k navrácenému majetku již nikdy nenašli potřebný vztah, zámek během následujících pěti let opět chátral a navíc postupně mizel i jeho inventář. Něco si odvezli sami restituenti, něco se vrátilo státu a nakonec i to, co šlo odmontovat, také zmizelo. </p> <p>Svítání na lepší časy</p> <p>Naštěstí se našli odvážlivci, kteří zdevastovanou budovu i s celým zámeckým areálem v roce 1997 od restituentů odkoupili. Novými „zámeckými pány“ se stali manželé Kučerovi, kteří vyměnili svůj v restituci získaný majetek na území Prahy, přesídlili na venkov a spolu se svými čtyřmi dětmi se ihned pustili do nejnutnějších oprav. Při rozhodování o takovémto zásadním životním kroku sehrálo významnou roli i to, že předkové P. Kučery na zdejším panství působili po celá pokolení jako hajní. </p> <p>Rekonstrukce a úprava celého areálu probíhá nepřetržitě, a to od obou křídel hlavní budovy přes zámeckou zahradu a přilehlé objekty až k farmovému chovu jelení a daňčí zvěře. Vše se děje ve spolupráci s památkáři a podle fotografické dokumentace rodiny Bartoňových – posledních vlastníků. To, že zámek nikdy nebyl zásadně přestavěn, je naprostým unikátem. Díky tomu se mu dostalo autentické podoby, včetně barevnosti fasád. Pan majitel si veškeré stavební práce řídí sám, protože podle jeho slov za práci zaplatí jen do výše jedné třetiny z částky, která by byla požadována například v rámci státní zakázky. </p> <p>Výhodou Nových Hradů je, že zámek je celoročně obydlený. Konají se zde kromě svateb, koncerty, společenská či firemní setkání, plně funkční je zámecká restaurace, cukrárna, sál pro rautové hostiny, součástí je i malá galerie. Kučerovi v rámci tzv. vícezdrojového financování ještě plánují otevření farmy jelení a daňčí zvěře, což je u našich západních sousedů oblíbená atrakce zejména pro rodiny s dětmi. Tím vším chtějí dokázat, že památku lze provozovat se ziskem, přestože nalezení životaschopného modelu bývá složité. Například velkým problémem mnoha českých památkových objektů je absence hospodářského zázemí. Dnes se již málo ví, že původní šlechtické rody byly většinou dobrými hospodáři. Součást jejich panství tvořily malé cukrovary, pivovary, pískovny, lomy, ale i lesy či polnosti, které pomáhaly na chod a údržbu objektu vydělávat. Proto se nynější majitelé Nových Hradů snaží po jejich vzoru v celém areálu zrekonstruovat a zprovoznit co nejvíce objektů, aby si „na sebe vydělávaly“. K nim patří také čtyřpodlažní barokní špýchar.</p> <p>Vše, co chcete vědět o kolech</p> <p>Před třemi lety se otevřela vrata čerstvě opraveného špýcharu a do Muzea cyklistiky, v němž je soustředěno maximum exponátů co se jízdních kol a kuriozit z oblasti cyklistiky týče, tak mohli vstoupit první návštěvníci. Vše pochází ze sbírky českého velocipedisty ing. Jiřího Uhlíře, který se tomuto oboru věnuje od svých patnácti let. Novohradské muzeum má sice ve svém názvu slovní základ první, nicméně již někdy během první světové války byla v Praze Karlíně otevřena cyklistická sbírka jistého pana Voldřicha. Bohužel přišel rok 1948 a zapálený sběratel Voldřich ji „věnoval“ státu. A tak se Jiří Uhlíř považuje za – řekněme – jeho nástupce. Uhlířovy exponáty zaplnily plochu novohradského špejcharu na celých 1200 m² a pouze jediný z nich je replikou. Je jí nejstarší předchůdce dnešního jízdního kola – Draisova dresína.<br />
Expozice mapuje nejenom historii vývoje kol, ale uvidíte v ní bezpočet kuriozit, například proutěný přepravní koš na kola z konce 19. století, svítilnu na svíčku, nepřeberné množství zvonků, zadních odrazových sklíček, cyklistický revolver na odhánění volně pobíhajících psů…, ale také třeba značku vysokého kola, na kterém v roce 1884 objel svět cestovatel Thomas Stevens. Zajímavé jsou nejrůznější modely přepravních kol a tandemů, vozíků pro děti, závěsných kol a sidecar pro kola z třicátých a čtyřicátých let minulého století. Raritou je bezesporu kolo, k jehož výrobě z valné části jako materiál posloužil pouze bambus. Krátce poté, co se návštěvník s tímto faktem srovná, má opět o čem přemýšlet. Část jednoho ze sálů je totiž věnovaná armádním jízdním kolům. Vedle sebe stojí vojenská skládací kola nebo vozík na přepravu raněných. Obzvláště znepokojujícím dojmem pak působí na bicyklu umístěná rámová brašna s ručními granáty… Pro dokonalé vnoření se do cyklistického ráje je možné nahlédnout do dobově zařízeného obchůdku s jízdnímu koly a do jejich opravny. Nechybí ani slavné bicykly, které si zahrály v českých filmech. Můžete objevit například kolo, které projížděl Ondřej Trojan ve filmu Václav, nebo bicykl Zdeňka Svěráka z Vratných lahví. Pokud s sebou vezmete děti, ani ony se nebudou nudit. Svezou se na cyklo-kolotoči, jehož pohon vždy rádi zajistí na dvou kolech značky Pionýr jejich již zkušenější kamarádi, nebo mohou rodičům s fotoaparátem pózovat na opravdovém vysokém kole, kterému se neprávem přezdívalo kostitřas. (Již tehdy mělo kola potažená pryží!) Zaručeně potěší i jídelní koutek, kde jsou návštěvníci překvapivě vybízeni ke konzumaci vlastního přineseného jídla.</p> <p>Na podrobnosti týkající se především provozu muzea jsem se zeptala majitelů Nových Hradů Petra Kučery a jeho ženy Magdy Kučerové. </p> <p>Kolik má muzeum zaměstnanců, případně jaký počet pracovníků by byl optimální?</p> <p>Muzeum nemá žádného stálého zaměstnance, nepočítáme-li členy rodiny, kteří expozici vytvářeli a zajišťují její chod. V sezoně nám vypomáhají průvodci – brigádníci.</p> <p>Jaká je procentní soběstačnost muzea? </p> <p>Z dosavadních výsledků usuzujeme, že dobře vedené a zajímavé muzeum může být i ekonomicky přinejmenším soběstačné.</p> <p>Kolik přibližně obsahuje sbírkových předmětů? </p> <p>Kol je zhruba 300, ale všech sbírkových předmětů je několik tisíc.</p> <p>Kdo se o exponáty stará?</p> <p>Péči a restaurování si zajišťuje vlastník exponátů pan inženýr Uhlíř a pro oba partnery je zatím spolupráce více než prospěšná. Sbírka má dobré umístění a slouží též jako lákadlo pro návštěvníky novohradského zámku. V této souvislosti je třeba zmínit i velkorysost Pardubického kraje, který nám dosud na tuto odbornou činnost přispívá. </p> <p>Jaké problémy v souvislosti se sbírkovým fondem vás nejvíce tíží?</p> <p>Nejsme si vědomi žádných potíží – snad jen to, že špýchar je i přes svou úctyhodnou rozlohu přece jen do budoucna malý. </p> <p>Kolik návštěvníků sem ročně zavítá?</p> <p>Muzeum navštíví v průměru deset až patnáct tisíc lidí a věříme, že jejich počet bude stále stoupat. </p> <p>Co považujete za hlavní problém vašeho muzea?</p> <p>Vzhledem ke kvalitě expozice je škoda, že podobně jako jiné venkovské atraktivity není navštěvován mimo hlavní sezonu. </p> <p>Na závěr si neodpustím asi všetečnou otázku: Je vůbec něco, co by se Vám nepodařilo podle Vašich plánů uskutečnit?</p> <p>Zatím o ničem takovém nevíme.</p> <p>Děkuji za odpovědi</p>