Články a komentáře

Počátek zimy 1942 znamenal pro drtivou většinu osob židovské víry z měst i vsí Pardubického kraje definitivní ztrátu posledních nadějí na svobodu a život. Do té doby snad ještě existovala jakási jiskřička, byť plná zákazů (pohybu na veřejných prostorách, cokoli cenného vlastnit) a příkazů (nakupovat ve vymezený čas, nosit židovskou hvězdu). Teprve převzetím výzvy k nástupu do transportu veškeré naděje zhasly. Z Pardubického nádraží vedla strastiplná cesta do Terezína a pak zpravidla životy mužů, žen, dětí i starců končily v Osvětimi. Různá místa a jména, osudy stejně zdrcující. Tento příběh – příběh vysokomýtské rodiny Picků – je ale v něčem nepatrně odlišný. Nezištná pomoc zde dokáže nemožné: zachrání lidské životy.

Historie rodiny Pickovy ve Vysokém Mýtě se začíná psát už v 2. polovině 19. století, tou dobou v čele rodu stojí otec Sigmund a matka Arnoštka. Dlouhá desetiletí vlastní prosperující továrnu na jemné likéry a velkoobchod s lihem a vínem. V domě nedaleko centra s nimi žijí rodiny synů Arnošta a Bohumila. Nikdo z dosud popisovaných se nástupu do transportu nedožil. Bohužel této tragédii musely čelit vdovy po Sigmundových synech – Olga se synem Karlem a dcerou Evou, a Ida s dcerou Hanou. Hanin bratr Otto stihl uprchnout do Anglie, kde v RAF působil jako tlumočník. Ida a Hana byly tři měsíce vězněny v koncentračním táboře ve Svatobořicích, kde gestapo separovalo a vyslýchalo příbuzné osob, jež stihly emigrovat za hranice. Ze svatobořické věznice byly obě ženy „propuštěny“ v zuboženém stavu a k ostatním transportovaným se přidaly v Pardubicích. Vzpomínka očitého svědka je více než vypovídající: „Ještě se teď zmíním o Hance Pickové a její matce. Tyto dvě ženy byly zatčeny … a odvlečeny do tzv. internačního tábora ve Svatobořicích. Pro židy se tento internační tábor proměnil v nejhorší koncentrák a byli jsme zděšeni pohledem na tyto dvě ženy, když byly k nám dopraveny do karantény..“

Známe i osudy druhé rodiny Pickovy – vdova po Arnoštovi Olga šla do transportu s oběma dětmi; se synem Karlem a již vdanou dcerou Evou (a jejím mužem Ottou Schwarzem).

Karel Pick (1916) byl drobný pohledný chlapec, ve sbírce vysokomýtského muzea nalezneme jeho tvář například na skupinovém snímku odvedenců z roku 1936. Víme také, že o rok dříve maturoval na vysokomýtském gymnáziu. A také, že se přátelil, mohli bychom říci „chodil“, s jistou Evou Koudelovou (1921).

Eva Koudelová se narodila do úřednické rodiny, otec pracoval jako pokladní Československé průmyslové banky ve Vysokém Mýtě. Roku 1940 také maturovala na reálném gymnáziu ve Vysokém Mýtě. O Evině činnosti, spočívající v obětavé a nezištné pomoci potřebným během 2. světové války a těsně po jejím konci, bychom ve Vysokém Mýtě vůbec nevěděli. Mladá dívka pravděpodobně o své činnosti neuvažovala jako o výjimečné, naopak jako zcela automatické – jejím cílem bylo pomoci milému chlapci a jeho rodině. Nikomu také nevyprávěla, co se jí, a zřejmě i její rodině v nebezpečných válečných letech událo. Informace o její nezištné pomoci známe díky svědectví Otty Schwarze. Eva Koudelová je v dopisech Otty Schwarze z června 1945 (dopisy uchovává rodina dodnes) popsána jako přítelkyně Karla Picka. V korespondenci je označována jako osoba, která zásobovala deportované balíky zasílanými, pokud to okolnosti dovolovaly, do různých koncentračních táborů. Také po návratu z lágrů našli u Koudelových útočiště ti šťastní, kteří se v lágrech dožili osvobození.

Nechme vyprávět dopis, ve kterém Otta svému bratrovi do londýnského exilu dává na vědomí, že přežil. Přináší svědectví o válečných útrapách širokého příbuzenstva. Z tohoto dopisu je použit i samotný název tohoto článku: „Staří lidé a celkem nepracující, nemocní atd., kteří nedostávali balíčky, trpěli v Terezíně hladem. O Evu a o mne se starala Eva Koudelová z Vysokého Mýta (dívka Kajova) a to takovým nádherným způsobem, že mohu bez nadsázky říci, že jí vděčím a rovněž tak má Eva za svůj život."

O několik listů dále najdeme další zmínku: „O týrání, mlácení hnusnými esesáky ani nemluvím. A opět mne zachraňuje svými balíčky, jež konečně nám jsou povoleny, Eva Koudelová. Od ní se též dovídám, že má Eva žije a že jí posílá též balíčky."

Na konci dlouhého a smutného psaní pak poslední citace: „Jsem zde již měsíc, usídlil jsem se u skvělých Koudelových v Mýtě, dostal jsem zatím nemovitý majetek nazpět...“

O Evě Koudelové lze překvapivě nalézt repliku i ve zcela jiném svědectví přeživší. Na webovém portálu Centropa lze pročítat zachycené vzpomínky mnoha stovek osob z celého světa – osob, které během 2. světové války trpěly pro židovský původ. Zde nalezneme i rozsáhlou vzpomínku Anny Mrázkové (rozené Polákové) z nedaleké Luže. Opět narážíme na jméno Eva Koudelová, její rodina poskytla azyl, nocleh a občerstvení navrátivším se z koncentračního tábora. Zmínka také naznačuje, že Eva Koudelová působila jako přirozená kontaktní osoba i pro další navrátilce z koncentračních táborů.

 

Co říci závěrem o osobách našeho příběhu?

Olga Picková – zavražděna, Karel Pick – zavražděn, Eva Picková provdaná Schwarzová a manžel Otto se po válce shledali a vrátili do Luže. Tam se jim v roce 1946 narodil syn Jan, rodina o tři roky později emigrovala do Izraele.

Jan – Benyamin – Schwarz je velmi dojat skutečností, že v polovině září roku 2021 budou jeho zavraždění předci ve Vysokém Mýtě a v Luži pietně připomenuti položením stolpersteinů před domy, kde rodiny dlouhá desetiletí spokojeně žily.

Ida Picková – zavražděna, Hana Picková, talentovaná malířka – zavražděna. JUDr. Otto Pick přežil válku ve službách RAF, později působil v Mnichově v rádiu Svobodná Evropa. Roku 1999 jako jediný přeživší z rodiny vyplnil evidenční listy zavražděných pro svoji matku a sestru – zůstanou navždy uloženy v památníku Yad Vashem.

Eva Koudelová během pohnutých let 2. světové války nezištně pomáhala, pomáhala i v době, kdy věděla, že se milý Kája již nevrátí. O svém životě nikdy nemluvila. Prožité události ji však pravděpodobně poznamenaly do té míry, že zůstala svobodná a bezdětná. Z Vysokého Mýta se odstěhovala v roce 1947 do Prahy, kde na počátku 90. let 20. století zemřela.

Rok 2022 bude představovat smutnou vzpomínku na 80 let od zahájení židovských transportů, většinou bez šance na přežití. Někteří měli ale štěstí jako naše Eva a Otto, po jiných zůstaly jen fotografie, drobnosti a polozapomenuté vzpomínky. I po tolika letech mohou díky trpělivosti badatelů tváře ze starých snímků ožít, stejně jako postavy v tomto příběhu.

 

(Citované archiválie se nachází dodnes v majetku rodiny, fotografie jsou ze sbírky Regionálního muzea ve Vysokém Mýtě.)

Na okraj příběhu: Badatelka Soňa Krátká, autorka tohoto článku, si před časem dodala odvahu a zprávu o Evě Koudelové a její pomoci zaslala do Izraele do Yad Vashem. V tuto chvíli čeká, zda po prověření informací dojde k rozhodnutí o případném udělení titulu Spravedlivý mezi národy.

Vaší iniciativou chcete rozjasnit, oživit a vylepšit skomírající pražské centrum. Míříte přímo Královskou cest, kde je stále plno zbytečných obchodů s cetkami pochybného původu. Nebo podivných muzeí či živností, které s Prahou a Českem nemají nic společného a nejsou pro ni dobrou vizitkou. Co s tím?

Je to hluboko zakořeněný problém, který byl dlouhé roky prakticky neřešitelný.  Ovšem teď je historická příležitost to změnit. Neznám snad nikoho, komu by se centrum v té předcovidové době líbilo. Vy ano? Poptávka je podle mě obrovská. My jsme otevřeli to téma v Elegantním Česku na jaře projektem Ozdobme společně Královskou cestu. Jeho součástí je videoseriál, který chce od podlahy rozvířit a rozpoutat veřejnou debatu, která je nutná. To už se děje. Díky podpoře veřejnosti v crowdfundingové kampani se už seriál začal vysílat. Popis problémů a společné zamyšlení je nutné, aby se věci mohly začít hýbat. Jedna věc je strategie, druhá praktické kroky. Věřím, že Královská cesta bude úplně jiná. Prostě místo cirkusu typu matrjošky, trdelníky, podivné figuríny apod. Královská cesta coby důstojná vizitka a odraz duše českého národa, noblesy a šikovnosti našich lidí – s veškerou otevřeností světu.

 

Jaké probíhají přípravy? A co si pod už zmíněným Salonem republiky máme představit?

Jsme hodně akční a pilně na všem pracujeme. Částí našeho plánu je vyslat konkrétní vlaštovku, že to jde. Momentálně chystáme tzv. Salón republiky v Nerudově ulici, kde budeme prezentovat to nejlepší z práce zlatých českých ručiček. Elegantní Česko dlouhodobě apeluje na to, aby se inteligentně propojovala minulost se současností, to je základ naší filosofie.

Chceme, aby tam výrobky byly k prodeji a zároveň řemeslníci a další profese mohli přímo předvádět svou práci. Čekám kreativní atmosféru, nic statického, ale místo pro setkávání, z čehož vyrostou další nápady. Probíhá zmíněný videoseriál a zároveň chystáme soutěž pro výběr nových, zajímavých tvůrců. A protože ohlasy byly báječné, vypsali jsme na HitHitu ještě pokračování. Máme za sebou sérii letních aktivit, které během prázdnin prakticky mrtvou Královskou cestu oživily. Připravujeme prvorepublikový marš od Obecního domu na Hrad, šňůru rukodělných workshopů a také letních jazzových dýchánků.

 

Bude mít akce i nějaké pokračování nebo trvalejší vyznění? Nebo je to jen jednorázový impulz, který by měl vést odpovědné politiky k zamyšlení, co s centrem Prahy udělat v příštích měsících a letech?

Všechno je v plném proudu, akce jsme postupně obnovili od 18. 6., kdy proběhla v Obecním domě v Praze párty Česko tropí hlouposti. Určitě bychom byli rádi, aby to byl impulz. Ale víte, nejde pořád jen čekat zázraky od politiků. Je to v rukou nás všech. Ostatně už roky máme akce na Malé Straně, včetně populárních Dnů v jiných časech. Čili je to jen logické pokračování. Ta snaha rozhodně bude dlouhodobá, není to jen výstřel do tmy. Naopak.

 

Při přípravě takových projektů je potřeba velké vůle ke spolupráci na mnoha stranách, asi i včetně komunálních politiků. Funguje to?

Spolupráce je opravdu klíčem, a tak jsme samozřejmě zahájili debaty i s nimi. V Česku bychom obecně měli posilovat kooperativního ducha. Je tu spousta lidí, kteří po něm vlastně touží a nelíbí se jim to klima věčného boje. Jenže jiní to zase považují za “normální”. Vždycky když vyjedu ven, vidím obrovský rozdíl, jakkoli nechci idealizovat. Dám vám příklad z mé rodné Litomyšle. Všichni porevoluční starostové se tam potkávají bez ohledu na stranickou příslušnost celé roky pravidelně jednou za měsíc na společném obědě. A tam si povídají, co a jak. Mají motto: “Litomyšl mění starosty, ale nemění směr.” No není to geniální? Navíc, nejde o žádné plkání a Litomyšl podle toho taky vypadá. Je to dokonalý příklad inteligentní koexistence starého a nového.

 

Co vám velí přenášet styl a atmosféru "starých časů" do dneška? Jaké pohnutky mají vaše akce, které Elegantní Česko nabízí na svém webu?

Já jsem od malička takový renesanční typ. Bavilo mě vždycky všechno, byla jsem hrozně zvědavá malá holčička, pořád jsem četla, pátrala na půdách. Litomyšlská stopa se nezapře. Organizovali jsme na gymplu Majálesy, celou plejádu skvělých akcí, včetně mezinárodních, duch toho města je prostě zcela mimořádný. Baví mě vymýšlet nové věci, ideálně se skvělými lidmi, dělat radost. A myslím, že bychom měli opečovávat to nejlepší z minulosti, propojovat to s tím nejlepším ze současnosti. A zakládat taky dobrou budoucnost. To není v očekávání, co kdo za nás vyřeší. To začíná u každého jednoho z nás.

 

Žijeme ve zvláštní době, jakou nikdo z nás dosud nezažil. V téhle tísnivé covidové atmosféře jsme začali léta dvacátá, a vy najednou chcete navazovat na uvolněná a nadějeplná 20. léta minulého století. Je to lék? Jsme přece o 100 let jinde...

Podobností, stejně jako i rozdílů, je tam celá řada. Doba 20. let, to byly po přelomovém roce 1918 a španělské chřipce v českém prostředí (ne až tak slovenském) svého druhu “zlaté časy”. Boom nové republiky, budování státu, nové identity, rozvoj podnikání i kultury včetně módní tvorby. Ta paralela se v mnoha ohledech nabízí. Já věřím, že ještě přes ten šílený začátek vybudujeme nová zlatá dvacátá. Proto naše motto #budujemezlatadvacata. Symbolicky jsme to „rozbalili“ na party Česko tropí hlouposti v Obecním domě. Tedy na místě, kde vzniklo Československo. Z doby první republiky si máme rozhodně co brát jako podněty k přemýšlení.

 

A nejsou to jen hrátky pro ty, kdo mají dost peněz zaplatit si nějaký zážitek a zúčastnit se organizované akce? Máte dojem, že vaše aktivity zanechávají nějaký dlouhodobější dopad na veřejnost?

Ale tak to vůbec není. Elegantní Česko vzniklo jako takový srdeční projektíček a videoseriál, na který jsme vybírali peníze na internetu. Bylo to myšleno jako bezpečný a inspirativní prostor pro lidi, kteří si připadají mimo hlavní proud. Ale ono se ukázalo, že naopak těch, kdo nechtějí žít konvenční život, je hrozně moc. A tak to rostlo, a lidé se začali ptát. To nás vedlo k tomu, že jsme začali pro ně organizovat workshopy, zážitkové dny, akce, vznikla úžasná komunita z celého Česka, podporuje nás také mnoho krajanů ze zahraničí.

Lidé tím, že tyhle akce milují a chodí na ně, umožňují, abychom se tomu naplno věnovali. A otevírali různá témata – jako je třeba právě Královská cesta. V minulosti třeba Výjezdní akademie etikety pro naše ctěné potomstvo, Československý šarm o postavení žen za Masaryka a dnes, projekt na podporu skomírající tradiční krejčoviny Kostým - nejlepší přítel ženy atd. Daly vzniknout naší televizní části, rozvíjíme videoobsah. Věnujeme se společenským tématům, organizujeme veřejné debaty #premyslivasezona a #lecivasezona. Ostatně, na webu je možné se na část toho mrknout. Ale nejlepší je chodit naživo, když to teď zase jde. Vytváříme hravé, ale také chytré a zároveň sdílné prostředí. Kdo to zkusí, většinou už s námi v tomhle dobrodružství jede dál.

 

Červnové akce v Obecním domě, kterou jsme zmínily, jsem se také zúčastnila. Název Česko tropí hlouposti mi nejdřív připadal trochu nadsazený, ale pak jsem se skvěle bavila – zejména taneční ukázky z doby 20.-30. let s odborným výkladem byly vynikající. Oblečení, ve kterém lidi přišli, vskutku elegantní. Jen se mi zdálo, že byli zpočátku jaksi nesmělí a teprve později, s dalším programem, se pomalu dostávali do varu.

Ano, chvilku to trvalo, než se osmělili. Byla to jedna z prvních akcí po dlouhé době sociální izolace na jaře. Až po ní mi došlo, že socializace je vlastně naučená, a když ji nemáte, musíte si znovu zvykat. Bylo vidět, že ta pauza byla opravdu dlouhá, a i teď je na lidech stále vidět ještě opatrnost, trochu i strach, jsou obezřetní. Nekoná se tu žádná sociální exploze, jde to po malých krůčkách. Myslím, že léto lidé potřebovali na odpočinek, trochu se oklepat a teprve až teď v září se začne zase normálněji žít. 

 

Proto jste také přeložili zamýšlený Elegantní marš Prahou, který se už měl konat na začátku srpna, do září?

Ano, myslím, že si to lidé více užijí a moc se na něj těším.

 

Jak si mám takovou událost představit?

Tady na Malé Straně, kde teď sedíme, už menší podobné akce v oblečení stylizujícím zlatá dvacátá a třicátá děláme. To jsou ty zmíněné Dny ve starých časech. Když tu vyjdou takto elegantně oblečení lidé na ulici v průvodu, je to velká legrace. Kolemjdoucí je obdivují, fotí si je, navazují rozhovory, vyptávají se. Všichni mají radost.

A v září takto projdeme celou Královskou cestu. Doufám, že nás letos bude zase víc. Chceme budit pozornost, protože od toho se pak odvine další komunikace s okolím. Pro kolemjdoucí je to vlastně estetický zážitek, podnět. A znovu se vracím k tomu tématu, že by bylo potřeba změnit to, jak to tady v centru Prahy vypadalo před covidem, a nevracet se k tomu.

 

Přestěhovala jste se do Nerudovy ulice pod pražským Hradem proto, abyste měla svůj projekt blíž, anebo to bylo naopak, že jste ho teprve odtud vymyslela, když jste pozorovala okolní život?

Bydlím na Malé Straně už asi deset let. K nápadu na oživení a změnu Královské cesty jsem dospěla, když jsem pozorovala expresivní zpustlé centrum během nejhlubšího covidu a přemýšlela, co tu asi bude potom...Řekla jsem si, že teď je šance na změnu. Myslím si, že na rozdíl od mnoha regionů Praha zatuhla v čase. V regionech je moderní dynamika, nádherné a moderní ubytovací kapacity, skvělé restaurace. Praha ale k domácím turistům nebyla vždy přívětivá a přívaly těch zahraničních tady zakonzervovaly mnoho nešvarů. Je roztomilé, jak teď’ Češi Prahu znovu objevují. Zároveň je tu ale i druhá emoce, a to, že si Praha ten propad v turismu možná tak trochu zaslouží za to, jak se chovala k domácím turistům předtím.  Nebyla k nim vždy přívětivá. Ale teď se to klima kompletně mění snad už i tady v Praze a Elegantní Česko k tomu chce přispět.

 

Jde to i v těchto kulisách památkové rezervace, kde není možné příliš nic modernizovat?

Jde to, už jsme se o tom bavily. A to je to, čeho i já chci docílit v už zmíněném „Salonu republiky“, tady kousek od nás. V Domě u zlatého lva, s dlouhou historií lékárny. (Mimochodem, její zachovalé barokní vybavení bylo přestěhováno na zámek Kuks do tamního muzea farmacie.) Těším se, že tu vybudujeme kreativně intelektuální prostor, kde půjde o setkávání lidí. Příležitost budou dostávat mladí tvůrci, kteří zaujmou svou kreativitou. Chceme tu propagovat české výrobce, kterým umožníme za dostupné ceny pronajmout si třeba na den, týden tento prostor, udělat si tu workshop, pozvat obchodní partnery, udělat malou párty, zkrátka se představit se. Protože tito tvůrci nebo výrobci často zápolí s marketingem a my jim tak můžeme pomoci. Nájem máme na pět let, a bylo by fajn, kdybychom mohli tu myšlenku rozvinout a pokračovat v ní i potom.

Vcházíme do členitého prostoru starobylého domu v Nerudově ulici, a Pavlína ukazuje: Tady bude hlavní výstavní a prodejní část, tady zázemí, tady místnost pro focení…V půli srpna jsou stavební práce dokončené, už je i vymalováno, stačí „jen“ zařídit a vybavit, problémem je ještě venkovní úprava, kde bude třeba dočasný zábor chodníku a jeho povolení poněkud zdržuje další práce.

 

Opakovala jste už vícekrát my, takže je jasné, že Elegantní Česko netvoříte jen vy sama.

Ne, to bych nezvládla, je toho moc. Mám několik desítek spolupracovníků, sít´ lidí, se kterými naše akce připravuji. Máme spřátelené fotografy a další profese. Zejména teď, kdy se snažíme dohnat všechno to, co jsme museli odložit kvůli covidu, potřebujeme posílit i personálně. V této době musíme odbavit každý víkend desítky hostů akcí, na které měli lidé vouchery, a byly odložené.

 

A toho všeho se účastníte osobně?

Hodně, protože mi od začátku záleželo na tom, všechny lidi osobně znát. Spíš mne frustruje to, že při těchto počtech už to vlastně nejde. Jsem společenský člověk, kterého ten rozruch uspokojuje, miluji výměnu nápadů, energie, společný čas. Miluji, když lidi z našich akcí odcházejí šťastní, mají krásné fotky na památku. To je nejkrásnější pocit, co můžete mít.

Připadá mi totiž, že jsme v posledních letech ztratili schopnost radovat se. Jsme dlouhodobě unavení, neumíme si prožít jednoduché věci, které jsou vlastně tím hlavním v životě. A to se možná na našich akcích lidé znovu učí. Pro mne je velmi oblažující, když vidím, že se to daří, to mne nabíjí. Fyzicky si neodpočinu, zejména v posledních měsících, protože před otevřením Salonu je potřeba všechno dotáhnout.

 

Je nějaký obor, do kterého jste vašimi aktivitami ještě nenakoukli?

Těch je moc. Pořád je co objevovat. Věnovali jsme se a stále věnujeme především módě, etiketě, architektuře, také sportu, ale tomu bychom se měli věnovat víc, protože „ve zdravém těle zdravý duch“, jak říkal prezident Masaryk. A mohli bychom více jít také do gastronomie, kde je široké pole působnosti…

 

Když jste s projektem Elegantní Česko začínala, měla jste předobraz nějaké ženy, která vás inspirovala?

To ani ne. Ale bavila mne vždy ta souvztažnost módy a stavu společnosti. Zajímala mne ze sociologického pohledu. Když jsem dělala v ČT 24 celospolečenské speciály – například během povodní, prezidentských voleb nebo návštěvy Baracka Obamy, byla jsem zvyklá myslet celorepublikově. Jsem veřejnoprávní člověk. Takže jsem pak pro svůj projekt vymyslela ten název Elegantní Česko. Jsem svého druhu estét, proto mne logicky baví ta estetická část. A chtěla jsem rozvinout nad tímto tématem debatu.

Respektuji ale velice osobnost prezidenta Masaryka, jakkoli ho nechci idealizovat. Byla to úplně jiná liga – po všech stránkách. A nezapomínejme, že Československo díky Masarykovi a jeho ženě Charlottě bylo jednou z prvních zemí na světě, kde ženy získaly volební právo. Sama jsem se také přesvědčila z deníkových zápisků neznámé mladé dívky z Prahy, které se mi dostaly do ruky, jak vřelý byl vztah mladých lidí k prezidentovi.

 

Nezaskočilo vás, jak se vám Elegantní Česko rozkošatilo? Stíháte ještě nějaké jiné aktivity?

Zaskočilo a těch jiných aktivit mám čím dál méně. Je to vlak, ze kterého už nejde vystoupit. Hodně lidí má už naše kulturní aktivity rádo. A já věřím, že ta doba přijde, že tady můžeme ta „zlatá dvacátá“ vybudovat.

 

To zní optimisticky. Díváte se tak na společnost celkově? Dnes to s optimismem dokáže málokdo.

Já jsem optimisticky založená a myslím, že tady máme neskutečný potenciál. Česko je teď, jakkoli nám to tak nemusí připadat, v neuvěřitelně dobré formě. Nechci generalizovat, ale progres je obrovsky znát. Nesmíme se nechat znechutit špatnou úrovní politiky, vlády, a jejich špatnou komunikací. Současná politika neodpovídá potenciálu ve společnosti. Ukazuje se, že ty věci jsou a můžou ještě být jinak. Všimněte si toho třeba na příkladu nedávného tornáda na Moravě, kde spontánní aktivity lidí nahradily z velké části oficiální mechanismy.  Lidé si začnou sami vymýšlet, jak si pomoci, národ se semkne a je velice kreativní. To jsem viděla i během povodní, kdy jsem byla ještě v České televizi,

Ale nejde jen o Česko. Připadá mi, že tady je a může se ještě rozvinout trend, kdy spoustu nápadů mohou přejímat od běžných lidí i jiné subjekty. Třeba podnikatelé, kteří hledají jiný smysl života, jsou materiálně takzvaně „za vodou“ a mohou proto své prostředky věnovat společnosti. Pro lidi z byznysu je obohacující, když mohou nahlédnout do světa umění, a proto si myslím, že by se měli mnohem víc propojovat lidi z kreativní sféry s lidmi z byznysu. Mohou si být navzájem velice užiteční. V současné generaci třicátníků a čtyřicátníků vyrůstá už jiná generace těchto byznysmenů se společenskou odpovědností. A myslím si, že to může s ledasčím pohnout. Rodí se tu nová dynamika a lidé objevují svůj nový potenciál.  A to je hrozně dobře.

Navíc můžeme stavět na ohromných kulturních základech, je tady – i když trochu zadupaná – tradice vzdělanosti. A v současné digitální době můžeme propojit to staré s tím novým.

 

Jaké plány máte s projektem Elegantní Česko do budoucna, pokud je lze prozradit?

V tomhle projektu nikdy nešlo o žádné poučování. Je o společném hledání toho lepšího v nás, o kultivaci, je příležitostí k vášnivým debatám, ke sdílení (i těžkých momentů, které k životu patří), k tvoření, radosti, včetně té z každodenních “maličkostí”. Lidská nátura je celá tisíciletí taková, jaká je. Ale obrovská síla je v tom, nakolik jsme tvůrci svých osudů. Pokud chceme, tak se přece nemusíme nechat vláčet. Můžeme svůj život stavět jako umělecké dílo. Tahle země má obrovský potenciál a doba covidu možná byla i časem, kdy jsme si víc uvědomili, co ho blokuje. Co chceme. Jaké jsou naše hodnoty. Takže já doufám, že to postcovidové Česko budeme všichni tvořit s vědomím, jak úžasné dědictví tady máme. A moderně i se vším talentem, který tu je, kam se podíváš. Tak, aby nám to tu zase ve vší parádě vykvetlo.

 

Váš otec se původně jmenoval Jan Tausik. Narodil se v Dobrušce a z vašeho vyprávění vím, že pocházel z rozvětveného židovského rodu Taussigů, později Tausiků, kterých v Čechách a na Moravě kdysi bývalo mnoho. Proč je jich dnes jako šafránu? 

Vedle známé dvojice Kohna a Roubíčka šlo o běžné jméno, které se občas také vyskytuje v židovských anekdotách. Roubíček a Kohn byli zkrátka k smíchu, ale ani pan Taussig k nim neměl daleko. Židé se za první republiky masivně přejmenovávali, protože v novém národním státě nechtěli být považováni za cizince, a samozřejmě i kvůli antisemitismu. Po holokaustu je pochopitelně i těch Taussigů velice málo. Ve východních Čechách si někteří Taussigové koncem devatenáctého století v českojazyčném prostředí škrtali německé “s” a “g” na konci příjmení a psali se s “k”. To byl i případ otcovy rodiny z dědovy strany. Děda Arnošt, původně Ernst Tausik, pocházel ze staré židovské rodiny z Přestavlk na Vysočině, kam se jeho předci uchýlili po vyhnání Židů z Prahy za vlády Marie Terezie. Od prvního sčítání lidu za Rakousko-Uherska v roce 1869 rodina uvádí, že jejím rodným jazykem je čeština. Otec později pátral po rodokmenu a vyhledal ho až někam do patnáctého století, stopa se ztrácí v husitských válkách.

 

Vybavíte si nějaký vtip s Taussigem v hlavní roli? 

Co třeba tenhle?

"Taussig, pučej mi stovku."
"Nemám u sebe peníze."
"A co doma?"
"Děkuji, všichni zdrávi."

 

Po celá ta léta, kdy se spolu setkáváme, se náš rozhovor téměř vždy stočí na vašeho otce Jana. Čím byl tak jedinečný a v čem vás ovlivnil? 

Otec měl intenzivní zájem o svět, vědu, filosofii i umění, prostě veškerou vzdělanost. Chtěl přijít na kloub smyslu naší civilizace, tu považoval za výjimečnou, ale zajímal se i o přírodní vědy, kybernetiku, matematiku a logiku, protože vesmír má řád. Jako výborný řečník fascinoval své okolí. Z nedostatku možností působit na univerzitě vzal zavděk i posluchačstvem u rodinného stolu a já jako nejstarší ze čtyř sourozenců jsem byl první na ráně.

Především mě ale ovlivnil zásadním postojem k realitě. K té objektivní, na našem vědomí nezávislé skutečnosti. V nadšení, jak se věci mají, jak to tam venku funguje. Ne, co si myslím já. "Názory? Názory může mít každý, ty mě nezajímají, často jde jen o subjektivní dojmy.“ Podstatou poznání není hloubání ve vlastním vědomí a nedej bože v pocitech, ale zkušenost vnější reality. Strašně mu vadilo, jak lhostejně lidé chodí po ulicích, jako slepci, nevšimnou si nového obchodu, nevědí, jak se jmenuje ulice za rohem nebo nedaleká hospoda. Občas mě zkoušel, aby zbystřil moji pozornost: „Všiml sis, že zrušili ten mandl od vedle, nebo to byla čistírna?”

Aristotelés objevil, že podstatou filosofie je úžas nad tím, jak se věci mají, jakým způsobem existují a jaký mají účel. Vždy je přítomno nějaké tajemství nebo paradox. Podobně i anglický básník, novinář a hluboký myslitel G. K. Chesterton: „Podíváme-li se na svět, vidíme, že v sobě skrývá záhady. Máme dvě oči, dvě uši, dvě ruce, dvě nohy, dvě polokoule mozku, ale jenom jedno srdce na levé straně. Měli bychom mít ještě jedno na pravé straně.“ Úžas nad světem se objevuje ve všech jeho knihách, jedna z nejznámějších nese název Ohromné maličkosti, protože ty nejobyčejnější věci jsou podivuhodné. Otec nám dětem vštěpoval tento realismus a údiv nad paradoxem pravdy v tradici Aristotela a Akvinského.   

 

Kde se v něm vzala ta nevšední touha po vzdělání? Pocházel přece z malého města a malých poměrů z východočeského podhůří Orlických hor. Žili tu převážně drobní zemědělci, tkalci a řemeslníci a jeho otec provozoval malé faktorství. 

Nevím, je to opravdu zvláštní, snad židovská ambice porozumět smyslu světa. Otec nabyl výjimečného vzdělání, tak univerzálního, jaké měl ve své době třeba J. W. Goethe nebo encyklopedisté osmnáctého století. Už v jedenácti letech se rozhodl, že se stane univerzitním profesorem, v patnácti jako samouk četl anglicky. Měl ohromnou znalost evropské hudby, literatury a filosofie včetně antiky, sbíral literaturu pozdního Říma. Jeho milovanými tvůrci byli Karl Kraus a Gustav Mahler. Vykázal se obdivuhodnou pílí i houževnatostí a navzdory pronásledování komunistickým režimem v padesátých letech se nikdy nevzdal. Když nesměl pracovat jako archeolog, vystudoval při zaměstnání geologii a přednášel alespoň kroužku vlastivědných zájemců v hradeckém muzeu.

Myslím, že důvodem jeho posedlosti vzděláním byla také tradice rakouského gymnaziálního školství a všichni ti milovaní profesoři, o nichž žertovně píše Jaroslav Žák. To oni ovládali ducha naší řecko-římsko-židovské civilizace a po staletí jej propagovali. Právě oni dokázali nadchnout mladé lidi i z intelektuálně velmi skromných, venkovských poměrů a podchytit jejich talent.

 

Váš otec měl i mimořádné jazykové nadání… 

Ano. Hovořil plynně čtyřmi jazyky – česky, německy, francouzsky a latinsky, což bylo až na tu latinu ve vzdělaných židovských rodinách za Rakouska dost běžné. On ale dokázal číst téměř ve všech indoevropských jazycích. Ve třinácti letech někde splašil starou německou učebnici angličtiny tištěnou švabachem (Langenscheidt). Našel jsem ji proškrtanou a s poznámkami u babičky na půdě. Zřejmě dospěl k názoru, že se angličtina stane světovým jazykem. A jako osamělý jedináček v nešťastném manželství trávil nad ní dlouhý čas a naučil se všechna slova od A do Z. Na jazyky byl opravdu talent, měl fenomenální paměť. Jako patnáctiletý už četl Agathu Christie a později i další anglické autory detektivek. Tenhle žánr miloval, bavilo ho uhodnout vraha, dnešní thrillery by se mu nelíbily. Nikdy se ale nenaučil té strašidelně složité anglické výslovnosti a pohyblivému přízvuku, takže se na veřejnosti neodvážil mluvit. Litoval, že se světovým jazykem nestala italština. Ta má jednoduchou gramatiku, snadnou pravidelnou výslovnost a díky latině jsme ji mívali v povědomí.

 

Byl tedy na gymnáziu takzvaně premiantem?

Skutečně inteligentnímu a zvídavému člověku nezáleží na samých jedničkách. Otec pohrdal lidmi, kteří měli dva doktoráty. Říkával dupl doktor, dupl vůl. Dnešní diplománie, zejména u studentů žvanivých humanistických oborů, by ho vyděsila. Angličané nepovažují bakalářský diplom za nedokončené vzdělání. Když jsem procházel jeho gymnazijní vysvědčení, všiml jsem si, že každý rok obvykle míval pár dvojek, tu a tam nějakou trojku a najednou šok – obě vysvědčení z oktávy na gymnáziu ve Vysokém Mýtě s vyznamenáním. To maturitní vysvědčení z června roku 1939 zřejmě prozrazuje jeho obavy z nejisté budoucnosti. V roce 1937 se celá rodina přejmenovala na Tomské (po ruském hraběti z Puškinovy Pikové dámy) a po mnichovské kapitulaci otec konvertoval ke katolictví.  

 

Na vašeho otce se vztahovaly rasové norimberské zákony? 

Ano i ne. Oficiálně se na něj nevztahovaly a sám naštěstí nevěděl o židovském původu své matky. Zatímco děda měl židovské kořeny, babička byla pravděpodobně pouze poloviční Židovkou. Její otec, podomní obchodník Redlich z Frankfurtu nad Odrou, si to dítě „uhnal” někde na statku v Domažlicích. Babiččina matka, rozená Marie Kunešová, zemřela v sedmačtyřiceti letech, když její dceři bylo deset, a nic o ní nevíme. Maďarské řádové sestry ze sirotčince v Budapešti, kde vyrůstala, jejího židovského nemanželského otce poctivě zalhaly, takže otec ani netušil, že je na tom se svým původem tak bídně. Zkušenost pronásledování a téměř totální ztráta rozsáhlého příbuzenstva ale způsobily, že se ze stínu šoa po celý život nevymanil. 

 

V jakém jazykovém prostředí otec vyrůstal? 

Ačkoli byla Dobruška ryze česká a on chodil do české národní školy, od dětství poslouchal horalskou němčinu tkalců v otcově dílně, kam přiváželi zadané výrobky, a něco z ní pochytil. V Orlických horách se mluvilo němčinou říšským Němcům naprosto nesrozumitelnou. S vyhnáním sudetských Němců se tento svérázný dialekt rozplynul. Na gymnáziu v Rychnově nad Kněžnou a později ve Vysokém Mýtě se vyučovala němčina jako cizí jazyk. Jeho česká učitelka v Rychnově ovládala jen školní němčinu, takže mu pořádně nerozuměla, když do ní pletl nářečí. Přestože z gramatiky Hochdeutsch zpočátku neprospíval, naučil se německy dobře. České země byly za první republiky dvojjazyčné a pro studovaného člověka znalost němčiny patřila k běžnému vzdělání.

 

Považoval se tedy spíše za Čecha, nebo za Němce?  

Na to se nedá jednoduše odpovědět. Žil v českém prostředí a po příkladu rodičů tíhl nejdříve k českému nacionalismu, k jeho oblíbeným básníkům patřili Svatopluk Machar a Viktor Dyk. Ale v posledních ročnících gymnázia pro něj začala být němčina důležitá, a dokonce si předplatil Prager Tagblatt, což na českém venkově možná vzbuzovalo jistou nelibost. Po válce nevraživě snášel otázku, kam patří, byl bez národnosti, prostě liberál klasického střihu. Inspirovala ho zemská aristokracie, kterou nesvazoval národní jazyk. Četl rakouské básníky a literáty Karl Krause, Hugo von Hofmannsthala, Josepha Rotha, a tak se – zejména po roce 1938 – začal stylizovat jako Rakušan. Být “Sudetendeutsche” bylo pro něj naprosto nemyslitelné. Německý nacionální socialismus ho ohrožoval na životě a český konzervativní nacionalismus ho zřejmě zklamal. 

 

Jak se mu podařilo přežít druhou světovou válku?  

Jak už jsem se zmínil, v lednu roku 1939 se nechal pokřtít. Bydlel tehdy už léta jen s otcem u svého strýce ve Vysokém Mýtě. Po maturitě vstoupil do biskupského semináře v Hradci Králové s několika dalšími kvazi-seminaristy, jak je nazval kardinál Dominik Duka. Můj neemotivní otec, často se špatně skrývaným dojetím, vzpomínal na charismatického spirituála, jezuitu P. Františka Vlka, který možná přesvědčil místního biskupa, aby přijal do semináře několik židovských studentů. Díky němu také během studia poznal antitotalitární encykliky papeže Pia XI. z roku 1937 o komunismu a nacismu (Mit brennender Sorge a Divini Redemptoris). Po válce jej inspirovaly k aktivní účasti v předvolební kampani proti komunistům a mně během studia politických ideologií také pomohly pochopit, jak oba budovatelské režimy v celé své praxi a propagandě byly totožné, až na jeden rozdíl – každá ospravedlňovala svou touhu po moci odlišnou pseudovědeckou teorií vývoje světa. Komunismus vycházel z principu třídního zápasu, nacismus z boje ras. Obě ideologie jsou svého druhu politickým náboženstvím a kultem.  

Koncem roku 1942 někdo – snad zahradník semináře – ukryté židovské studenty udal a místní Němci ve vedení magistrátu je bleskurychle vybavili pasy a odveleli na nucené práce do Breslau (Vratislav). Je možné, že tato záchranná akce později přispěla k otcově nekompromisnímu odmítnutí kolektivní viny českých Němců a jejich poválečného vyhnání. Ve Vratislavi (dnes Wroclaw) ho přidělili k říšské poště jako tlumočníka „totálně nasazených”. Měl ohromné štěstí. Při jednom z prvních náletů byl raněn do nohy a mohl být převezen ještě nerozbombardovanou železnicí do nemocnice ve Vídni. O „pevnost” Breslau se krátce nato strhl zničující boj, který ustal až po dobytí Berlína, a město se tak jako Drážďany nebo Kolín nad Rýnem proměnilo v rozvaliny. Po návratu z války otec navštívil v Praze jezuity a dozvěděl se, že nacisté pátera Vlka v březnu roku 1945 umučili v Terezíně. 

Dodnes nevím, zda otec opravdu konvertoval ke katolicismu, zda upřímně a z přesvědčení, nebo z obavy o život. Jeho žádost o přijetí do semináře je formální a o víře příliš nesvědčí. Po únoru 1948 možná ze strachu z dalšího pronásledování přestal chodit do kostela – buď chtěl chránit rodinu, nebo opravdovou víru nikdy neměl. K církvi choval ohromné sympatie a náboženství považoval za důležité, tím to ale končilo. Tak či onak rodiče v padesátých letech v době perzekuce církve na katolickou výchovu svých čtyř potomků rezignovali a do kostela chodili jen velmi sporadicky na křtiny nebo na pohřeb známých. Jakou psychickou rozpolceností trpěli Židé v době násilných politických ideologií!

Jednoho otcova kamaráda ze semináře, herce a ředitele pražského Realistického (dnes Švandova) divadla Václava Lohniského, si z dětství dobře pamatuji. Jednou se totiž otec rozčílil nad jeho členstvím v komunistické straně a přítel z mládí jej utěšoval, „Jendo, copak nevíš, že jsem ředkvička? Rudej jen na povrchu”. Ovšem kariérismus otec bytostně nesnášel.

 

Trpěl otec syndromem přeživších? Jaké vysvětlení máte pro nečekaný závěr jeho života?

Nepochybně. Mimo jeho nedávné vdovství je to jediné vysvětlení jeho fingované přirozené smrti. Přestal brát prášky na snížení tlaku a nečekaně odjel do alpského hotelu, kde snad po dva dny od rána do večera pil koňak. Číšníci říkali, že byl docela veselý. A víte, kde to bylo? U Hitlerova skalního sídla v Berchtesgadenu. Pocit viny, trýznivá otázka, zda byl právě on hoden přežít, dostihla i největšího ze spisovatelů holokaustu Primo Leviho, právě tak jako Rudolfa Glazera, jednoho ze dvou Čechů, kterým se podařilo uniknout z vyhlazovacího tábora v Treblince. Ke stáru vyskočil z osmého patra jednoho pražského hotelu.

Po letech se vracejí vzpomínky z dětství, otec vyrůstal jako jedináček, ale v rozvětvené rodině bylo mnoho bratranců a sestřenic. Jeho otec Arnošt pocházel z devíti sourozenců a ti všichni měli děti a téměř všechny nacisté zavraždili. Pamatuji se, jak jednou, když jsem přijel k rodičům s několika svými malými dětmi a otec uviděl mého devítiletého syna, svého jmenovce, najednou se prudce otočil a rychle odešel z pokoje. Stihl jsem si všimnout, že zaslzel, a později mi řekl: „Ten tvůj Honza je celej Bondy, v tomhle věku šel do transportu.“ Otec zažil také deportaci svého strýce a tety z Rychnova nad Kněžnou, u nichž jako gymnazista nějaký čas bydlel, bylo jim tehdy už přes osmdesát. Mimochodem, rychnovský strýc špeditér je postavou Obecního města Karla Poláčka. Na jednu otcovu sestřenici, o níž se „ucházel” důstojník SS a která spáchala sebevraždu, vzpomíná jiná jeho sestřenice Hana Demetzová v životopisné novele Dům v Čechách. Byla to hrůzná doba a pro Židy dvojnásob. Otec za války tajně jezdil za svým tátou do Prahy. Předtím, než ho v červnu 1942 zařadili do jednoho z prvních transportů do Terezína, pracoval z donucení v pražských ulicích jako metař. To, co oba zažili, na to lidská představivost nestačí. I mne na stará kolena pronásledují tyhle útržky vzpomínek z druhé ruky.

 

Byl váš otec spíš skeptik, pokud jde o vymýcení antisemitismu po holokaustu? A byl by dnes zděšen, jak tento "démon zahnaný do podsvětí" znovu zvedá hlavu?

O současném antisemitismu jsme spolu nehovořili, protože v osmdesátých letech se ještě nijak významně – a zejména v Německu – neprojevil. Samozřejmě, že by ho vyděsil. O holokaustu (šoa) vyšly na světě statisíce knih, ale dnes už žije třetí, čtvrtá poválečná generace a nezbytně se vytrácí historická paměť, proto máme povinnost tyhle hrůzy připomínat. Otce by návrat antisemitismu překvapil – ani mně se nechce věřit, že bylo něco takového v naší civilizaci, která se pyšnila morálkou a tolerancí, vůbec možné. Rok po válce nepřekonatelný pozorovatel společnosti George Orwell vydal esej o antisemitismu, v němž předvídal návrat této prastaré nenávisti vůči jedinému národu na světě. Podle jeho mínění Hitlerova válka vůči Židům vlastně zvítězila. Předválečné vtipy o Židech jsou sice nepřijatelné, slušná společnost se za svůj nepřiznaný postoj stydí a nehodlá o něm mluvit. Tradiční antisemitismus se podle něj skryl do podzemí, kde se ale výrazně rozšířil. Židé jsou věčným obětním beránkem za nějaké zlo. Za jaké? Za každé. Svým způsobem jsem rád, že se otec té dnešní vlny celosvětové nenávisti vůči Židům nedožil.                                                           

 

Dětství jste prožil v Hradci Králové v rodině s vyhraněnými antikomunistickými názory…

Otec tvrdil, že je jediný Žid, jenž zůstal v Československu a nevstoupil do komunistické strany. Negativní pohled na komunistický režim jsem zdědil z domova, oba rodiče se považovali za antikomunisty, a přestože jsme jako děti nevyrůstaly v náboženském prostředí, židovsko-křesťanský pohled na svět doma přetrvával a poskytoval zásadní důvody k odporu. Po únorovém puči a pronásledování církve, když většina jeho kolegů z biskupského semináře zmizela v pracovních lágrech, se obával, že dojde i na něj. 

Po promoci na pražské filosofické fakultě, kde studoval prehistorii u profesorů Jana Filipa (keltská kultura) a Jana Eisnera (slovanská kultura), získal místo v hradeckém muzeu a díky tomu také byt ve městě. Dostal za úkol pořídit inventář archeologických sbírek východočeských muzeí, což byla pro malého kluka důležitá práce. Třídil jsem papírky s nálezy podle abecedních názvů obcí: Jaroměř, Smiřice, Všestary. Později se otec dostal i k vysněnému archeologickému výzkumu keltského osídlení – přesněji pohřebiště „lidu popelnicových polí”. Během vykopávek v Lochenicích v roce 1954 si pro něj přijela Státní bezpečnost, tzv. estébáci, byl zatčen a vyslýchán na základě podezření z protistátní činnosti. Nevím, kolik dnů nebo týdnů zůstal ve vazbě, bylo mi šest let, ale pro matku to muselo být velmi zlé. Pamatuji si, že jsme byli zcela bez peněz a možná i nějaký čas o hladu.

 

Jaký vliv na vás měla otcova svérázná výchova?

Samozřejmě, že vedla k jisté schizofrenii. Jinak se mluvilo doma a jinak ve škole. Otec komunistickou školu nenáviděl, všecko bylo špatně. Na tehdejší zlou dobu, v rámci možností, dával najevo svůj odpor – na prvního máje nevylepoval na okna vlaječky, nechodil na brigády, nesoudruhoval. Za komunismu se z jednoho platu uživit nedalo, a přesto vědomě volil bídu, matce nedovolil „chodit do zaměstnání”, aby děti nemusely do školky a do družiny. Vstoupit do pionýra nebo svazu mládeže (ČSM), to vůbec nepřicházelo v úvahu. Po přestěhování do Pardubic se rozhodl, že doma potlačí komunistický rozhlas a naladil si rakouskou stanici Österreich Zwei. Dodnes mi zní v uších její sobotní znělka pořadu „Autofahrer unterwegs” a tenor zpěváka, který používal mé jméno jako příjmení, Peter Alexander. Otec potřeboval na střední vlnu rádia velkou anténu a natáhl ji na protější dům přes celé náměstí, z čehož měl po čase opletačky s policií (Veřejnou bezpečností).

Oba moji rodiče vyrůstali dvojjazyčně a tuto duševní výbavu považovali za dobrý trénink do života. Nejvíc se to podepsalo na mně, byl jsem nejstarší, polsky jsem se naučil, ale z němčiny pochytil dost málo. Když už jsem měl dva sourozence, otce nesoustavné pokusy o výuku mé němčiny omrzely. Jeho jazykový experiment jsem ocenil až mnohem později, kdy jsem s pomocí slovníku přece jen dokázal přelouskat jednodušší německé knížky. Doma jsme měli úžasnou sbírku knih vyřazených z veřejných knihoven. Otec neustále brousil po antikvariátech a hledal předválečnou literaturu, kterou antikváři zřejmě prodávali potají tzv. pod pultem.

 

Vy jste na prahu dospívání asi neměl důvod generačně se bouřit proti rodičům?

Pochopitelně, že ne, ale to bylo v konzervativních a antikomunistických rodinách běžné. Rodiče jsem obdivoval, protože se vymezovali vůči odpornému režimu, který pronásledoval nevinné občany, uzavřel národ do klece, nutil do falešného optimismu prvomájových oslav a průvodů, režimu, jaký si dnes nikdo  nedovede představit. Měli jsme být „uvědomělí”, milovat socialistickou vlast a nenávidět západní kapitalismus. Zásluhou svých nekonformních rodičů jsem tuto absurditu začal vnímat už jako malé dítě, vždyť jsem nesměl chodit ani do školky, a vyrůstal jsem v odporu ke kolektivismu. Jedinec měl být pohlcen jakýmsi duchem vyšší smyšlené reality. Dnes tíhneme k opačnému extrému, vzniká pocit, jako by společnost neexistovala; ztratila se z ní přirozená národní oddanost. Stále se potácíme ode zdi ke zdi.

 

Nechce se mi věřit, že se váš otec na jaře roku 1968 rozhodl pro emigraci do západního Německa právě v době, kdy v Československu vládla největší míra svobody za celou dobu komunismu.

Chápu. A také ho všichni považovali za blázna. Do 21. srpna bylo ještě daleko. On ale bedlivě sledoval evropské dění, poslouchal francouzský i rakouský rozhlas a jako správný realista vnímal, co se děje. Po kubánské krizi, kdy prestiž sovětské moci utrpěla porážku a režim musel stáhnout své rakety z „ostrova svobody”, nový vládce Ruska Leonid Brežnev v roce 1964 sesadil Chruščova. Od té doby tam přituhovalo, kdežto u nás se uvolňovalo. Naivní komunisti chtěli zdiskreditovanému režimu dát „lidskou tvář”, více svobody, „glasnost” jako jejich pozdější dědic Michail Gorbačov. Z dnešního pohledu víme, že sovětské impérium stálo ekonomicky na vratkých nohách, ale tenkrát to tak nevypadalo. Západní média hlasitě varovala, ale v Praze vypukla euforie. Naivitu obyvatel měla na svědomí dvě desetiletí trvající izolace, o situaci v Rusku se staral málokdo. Můj otec však iluzemi netrpěl. 

 

Vídali jste se spolu v době, kdy jste žil v londýnském exilu?

Už jako student jsem si pořídil starou kraksnu a jednou ročně jezdil za rodiči do Německa, časem i s několika svými dětmi. Později jako ředitel Kirche in Not jsem pak jezdil služebně třikrát ročně do hlavního stanu organizace v Königstein im Taunus, a tak jsem si mohl odskočit za rodiči do Tübingenu. Otec až do důchodu přednášel v tamním Institutu für Ur-und Frühgeschichte Archäaologie na univerzitě. Jednou jsem je vzal na výlet do jihotyrolského Brixenu, kam jsem jel na pozvání exilové Křesťanské akademie působící z římského semináře Nepomucena. Byl zářivý den. Vyšli jsme si do polí, všude kolem vinice, ovocné sady – především broskvoně – v údolí válo svěží povětří! U nás bývá léto unavené horkem, v podalpí vládne jarní svěžest! Úžasná kombinace. Dodnes si říkám, že jsem se špatně rozhodl a místo do deštivé a sychravé Anglie, jsem měl raději emigrovat do slunné severní Itálie. Na polní cestě jsme přišli k místu, kam z jednoho pylonu dálkového vedení spadly dráty. „Vidíš nápis na té ceduli?“ zeptal se otec, „něco ti předvedu.“ On byl schopen číst italsky stejně dobře jako latinsky. Přečetl jsem si to, ale nechápal jsem, o co se jedná. „Kdyby to tady bylo napsáno německy, a divím se, že není, protože jsme v Brixenu, kde se ještě pořád německy mluví, tak by tu stálo: ´Pozor! Vysoké napětí. Nebezpečí života. Dotýkat se, je striktně zakázáno!´ A vida, Italům stačí tři slova: ´Dotkneš-li se, zemřeš!´“

 

To je poezie!

To je Dante!

 

Vracel se váš otec v závěru svého života ke své židovské identitě?

Pokud myslíte náboženství, tak ne, svou národní židovskou identitu si uvědomil zásluhou nacistů až během války. Sdílel osud židovských spisovatelů a umělců, za mého mládí často poslouchal zneklidňující hudbu Gustava Mahlera, sbíral články a knihy o Franzi Kafkovi. Znal veškerou moderní německou a rakouskou literaturu sekularizovaných Židů. Na rozdíl ode mne z náboženství uznával jen racionální filosofické jádro. Jako mnohým i jemu Hitler připomněl jeho potlačený židovský původ. Ostatně, o židovském traumatu svědčí i otcův odchod ze světa v Berchtesgadenu, kdy se symbolicky připojil ke stínům svého zavražděného otce a příbuzných. 

 

Vytváříme portrét vašeho otce a zdá se mi, že jste se ve vztahu k němu zcela odosobnil. Proč mluvíme pouze o jeho racionalitě, a nikoli o tom, co pro vás znamenal jako blízký člověk? Těžko se vám vybavují takové chvíle?

On nebyl ani citlivý, ani laskavý, naštěstí měl velký smysl pro humor. Jeho vliv byl čistě intelektuální. Učil mne dívat se na svět s hravým úžasem, hledat smysl života. Na to ovšem sama filosofie nestačí... Nastavil mi do života zásadní otázky, na něž usiluji odpovědět.

 

Měl někdy pocit, že v životě dosáhl toho, co si přál?

Kdepak. Nemohl být spokojen, protože neporozuměl všemu, čemu porozumět chtěl. A se svou vědeckou kariérou také ne. Stal se jen v pozdním věku univerzitním profesorem. Osud mu zničil vědecký elán mládí. Svá nejlepší léta prožil v otevřeně nepřátelském světě. Nevím, kolik toho musel dohánět, když se ve svých osmačtyřiceti letech konečně osvobodil. A politický stav Německa jej také nijak nenadchl. Pro klid svého ducha raději odebíral švýcarský deník Neue Zürcher Zeitung. Život mu přinášel samé frustrace!

 

Byl přece za svou vědeckou práci mimo jiné poctěn čestným doktorátem univerzity v Bernu, kde také nějaký čas přednášel.

Ano, to ocenění jej pochopitelně potěšilo a výzkum v Izraeli, kde pracoval dva roky z pověření svého institutu, završil rozsáhlým dvousvazkovým dílem o starší a mladší době kamenné na Blízkém východě (Das Altpaläolithikum im Vorderen Orient a Das Mittelpaläolithikum im Vorde-ren Orient, Wiesbaden 1982 a 1991). Co naplat, tu jeho životní mezeru ani ty dva svazky vyplnit nemohly.

 

Mluvili jsme o tom, co jste převzal od svého otce. Ale vy jste určitě šel dál… Dosáhl jste něčeho, co on už nestihl?

Nemyslím. Otec byl vzdělanější, inteligentnější, řekl bych napůl geniální. Na rozdíl od něho jsem polovzdělanec. On skutečně znal nejen celou evropskou filosofii, ale i literaturu a umění, a to v naprosto nedostižném rozsahu.

U něho se projevovala zvláštní neskromnost a nepokora daná vysokou inteligencí. Chtěl toho vědět příliš mnoho, všemu rozumět a něco z té touhy mi nepochybně předal. Já, když objevím nějakou malou pravdu, hned ji chci poslat dál, proto se věnuji té „pěně dní“. Radost z poznání chci okamžitě sdílet, jenomže, jak se většinou ukáže, je jen částečná. Ale zápas s ideology a politruky není pouhé moralizování, někdy je to i ohromná zábava.

Jsem o dost starší, než moji bratři, na mou výchovu měl otec více času a větší vliv, zvláštní, že mě tak uhranul svým židovským osudem, který s ním teď v druhé generaci – snad v pozitivním významu – na stará kolena sdílím. Životní osud mých rodičů tak jako naší kultury symbolizuje prázdný náhrobek na hřbitově v Tübingenu – bez kříže i bez Davidovy hvězdy.

 

Co myslíte, že je ve vás skutečně židovské?

Stále přemýšlím o smyslu světa a účelu lidského života.                                                

 

 

V roce 2020 jste si na Bečově připomínali 35. výročí nalezení vzácného pokladu, relikviáře svatého Maura, za zvýšené pozornosti médií, ale bohužel v čase omezujících protipandemických opatření a náročných stavebních úprav. Byl provozně a organizačně těžší rok 2020 nebo ten letošní? Co vám z roku loňského nejvíce utkvělo v paměti?

Obě specifické sezóny byly náročné, ale každá ve své podstatě jinak. V loňském roce bylo asi nejobtížnější za pochodu sloučit rozsáhlé stavební akce ve dvou třetinách svěřeného památkového areálu, tj. několika zámeckých budov, hradu, zámeckých zahrad a hradního parku s návštěvnickým provozem dvou expozic na dolním zámku, a to vše za dodržení povinných omezeních a stále se měnících podmínek. Kdežto letos, když pominu nečekanou zimní havárii tarasní zdi pod zámeckým točitým schodištěm, kterou jsme museli bezprostředně řešit uzavřením celé ulice Pod zámkem a začít záchranné zajišťovací práce, byla situace o poznání přehlednější. Bylo jasné, že zahájení návštěvnické sezóny bude posunuto, a proto jsme našli náhradní práci všem našim stálým průvodcům, pokladním a administrativním pracovníkům. Paradoxně se tak dostalo na důležité, ale v běžném zátěžovém provozu stále odkládané aktivity od generálních úklidů všech prostor přes skartaci nepotřebných dokumentů, uspořádání archivů, strategického plánování až po různorodé práce v dosud nepřístupném hradním parku, na kterém je možnost nasazení zvýšeného počtu lidí opravdu znát. Provádění v pandemickém režimu jsme pak zvládali docela dobře, neboť jsme se iniciativně stali v přípravných fázích dobrovolným testovacím objektem pro vyhodnocování ochranných pomůcek průvodců.

 

Státní hrad a zámek Bečov je spravován Národním památkovým ústavem (NPÚ), který zaznamenal v loňské sezóně propad celkové návštěvnosti a tím pádem i pokles tržeb. U vás tomu tak nebylo. Čemu připisujete mimořádnou návštěvnost vašeho objektu během roku s covidem?

Vysvětlení mimořádně vysoké návštěvnosti vidíme zejména v systematické popularizaci hradu a zámku v Bečově nad Teplou, v malebném okolí historického městečka, znovuobnovené botanické zahradě, nabídce řady muzeí či originální naučné stezce vedoucí na Šibeniční vrch. Nezanedbatelná je však dlouhodobá práce s fenoménem relikviáře svatého Maura, unikátně dochovaným středověkým hradem a historickou sbírkou vín a koňaků patřící mezi nejstarší a nejdražší v Evropě. K úspěchům v oblíbenosti a v návštěvnosti též nemalou měrou přispívá i naše specializace na rodiny s dětmi, formální i neformální vzdělávání, rozšiřování netradičních služeb a návštěvnického zázemí v podobě dětských programů, herních prvků (např. cvičná archeologická lokalita, půjčovna kostýmů zdarma, možnost vyzkoušet si herní prvky z minulosti, dřevěné koně, hnací obruče apod.), prohlídkové trasy pro čtyřnohé mazlíčky a v neposlední řadě myslíme také na sportovce, pro které jsme společně s Horoklubem Chomutov vytvořili na skalním ostrohu pod hradní věží lezeckou stěnu. Už samozřejmostí je u nás informační centrum, free wifi, návštěvnická místnost pro nepřízeň počasí, nápojový automat, přebalovací pult, stínící historizující stan a mlhový osvěžovač vzduchu pro parné dny apod.   

V loňském roce nám také hrálo do karet několik skutečností. Slavili jsme zmiňované výročí 35 let od nalezení relikviáře, v rámci něhož byla i po značně redukovaném programu alespoň slavnostně prezentována zlatá investiční mince ČNB s motivem relikviáře a hradu Bečov, vyhlášena celoroční výtvarná soutěž pro děti s virtuální galerií zaslaných a oceněných děl a též se nám za velké pozorností médií podařil díky podpoře ředitele Českého centra husarský kousek, a sice realizace pařížské předpremiéry mezinárodní výstavy „Devět století společné historie“, jež měla být původně zahájena v belgickém Florennes, v místě původního domova relikviáře sv. Maura. V neposlední řadě nám také pomohlo to, že zahraniční návštěvníci, kteří vloni chyběli na většině tuzemských památek, u nás i za běžné situace tvoří spíše nižší procento a dá se říci, že nám proto tolik v celkových součtech nescházeli. Tuzemští turisté byli naopak v Karlovarském kraji podpořeni destinační agenturou Živý kraj a tzv. Karlovy Vary Region Card, díky níž měli u nás vstup zdarma na zámecké interiéry.  

 

Schraňujete druhou nejcennější zlatnickou památku v České republice po korunovačních klenotech, unikátní románskou ostatkovou schránku, mimořádné umělecké dílo. Řešili jste už nějaké pokusy o její poškození nebo zcizení? Relikviář se bude brzy stěhovat do nové muzejně-galerijní expozice, která se má otevřít na podzim. Jaké budou její výhody?

Relikviář svatého Maura je památkou nevyčíslitelné hodnoty a tomu přímo úměrně odpovídají všechna bezpečnostní opatření. V minulosti byla primárně řešena bezpečnostní doktrína v návaznosti na nebezpečí odcizení, v současnosti je pamatováno i na preventivní ochranu před vandalismem, fundamentalismem, činy vyšinutých jedinců včetně protipožárního zajištění. V areálu jsme v minulosti vybudovali unikátní protipožární systém, stálé připojení na pulty centrální ochrany Policie ČR a HZS KK. Probíhají zde pravidelná mezirezortní námětová a prověřovací cvičení, naši zaměstnanci postupují speciální kurzy na ochranu tzv. měkkých cílů, krizových situací a zdravovědy. Vedle sofistikované techniky, ostrahy se zbraní se také nezapomíná na tradiční opatření, jako jsou mříže, pevné zdi či na služebního psa s patřičným výcvikem. V nové muzejně-galerijní expozici, kam se od podzimu relikviář stěhuje do nové právě konstruované vitríny s nejodolnějším vyrobitelným neprůstřelným a nerozbitným sklem, přibude též bezpečnostní rám s obsluhou a další prvky. Už samotné přemístění této významné románské památky do srdce areálu tak bezpečnostní podmínky ještě zlepší. Nová expozice umožní návštěvníkům projít si rozšířenou trasu volně bez průvodce, čeká na ně spousta interaktivních prvků, audiovizí i nových informací.

 

Nebojíte se přicházet s novými, velkými projekty. Máte jako kastelán dostatečné pravomoce, jak ovlivnit rozvoj objektu? Bečov doznal od roku 2002, kdy jste se stal jeho kastelánem a zároveň se zde otevřela expozice relikviáře svatého Maura, zásadních změn. Co je vaším hnacím motorem, kde berete inspiraci a podporu? Na jaké uskutečněné projekty jste mimořádně hrdý? Zůstávají některé vize do budoucna zatím nesplněné?

Dvacet let je opravdu dlouhá doba, za kterou lze hodně věcí pochopit a zvládnout. Naskočil jsem do jedoucího vlaku, naštěstí jsem středním vzděláním strojvůdce (úsměv), a snažil se v té rychlosti nevykolejit. Jsem hrdý, že se mně i celému týmu za tu dobu podařilo alespoň částečně splatit tomuto památkovému areálu více než padesátiletý společenský dluh, kdy po druhé světové válce nebyl i přes naléhání řady odborníků hrad Bečov, patrně z geopolitických důvodů (oblast bývalých Sudet, zřízení nedalekého vojenského cvičišti Prameny, apod.) vybrán do souboru hradů a zámků určených pro zpřístupnění veřejnosti. Areál měl tak utilitární využití, bývala zde škola, družina, ubytovna pracovníků rudných dolů, stanice veřejné bezpečnosti, byty a garáže lesních zaměstnanců apod.

Zapomenutý a zapovězený areál, navíc využívaný více vlastníky, bez zájmu odborné i laické veřejnosti postupně chátral, původní velmi ceněný mobiliář byl rozprodáván, zničen, rozchvácen či rozvezen na jiné zámky či do tzv. sběren. Postupně se nám podařilo stabilizovat několik stavebních havárii, zkolaudovat starší i rozběhlé stavební akce, připravit koncepci využití a obnovy, pátrat po původním mobiliáři a vracet jej na Bečov, pozvolna zvyšovat návštěvnost a hledat vlastní image a konkurenceschopnost svěřeného objektu, popularizovat laické i odborné veřejnosti fenomén relikváře sv. Maura i hradozámeckého komplexu, aktivně se zapojit se do místní samosprávy a spolupracovat s místními neziskovými organizacemi, provádět vlastní badatelské průzkumy či zadávat zpracování restaurátorských záměrů, archivních rešerší, prostě vše, co bylo třeba a co do té doby fatálně chybělo.

Mimo jiné jsme se také rafinovaně naučili pracovat s aurou Maura, začalo nás bavit být první svého druhu (lezecká stěna, dětský web, fakultní objekt UK, modelové pracoviště HZS apod.) a šli si tvrdě za svým. Za hnací motor lze považovat samozřejmě vlastní přesvědčení o smysluplnosti a důležitosti toho, co děláte, neboť když si uvědomíte, že věnujete celý svůj produktivní život a energii do toho, abyste dostali svěřený objekt do kondice, ve které už před socialistickým experimentem byl, tak je vám někdy opravdu ouvej. Samozřejmě, že nám pomáhají též formální uznání naší práce od ceny EUROPA NOSTRA, nejvyššího památkářského ocenění, někdy přezdívaného památkový Oscar, až po udělení ceny Adolfa Heyduka za přístup k hendikepovaným návštěvníkům či příznivé komentáře na sociálních sítích nebo jen rozzářené dětské oči při edukačních a edutainmentových programech.

Z nesplněných vizí bych asi uvedl přání, aby se po té, co se o fenoménu relikviáře podařilo vydat samostatnou monografii, vytvořit písničku, vyrazit zlatou investiční minci, udělat interaktivní dětský web, natočit hraný dokument s přímými aktéry objevení relikviáře, vybudovat novou muzejně-galerijní expozici, nahrát rozhlasovou hru, vydat poštovní známku, též natočila „česká retrobondovka“ o pátrání a nalezení tohoto objevu století ideálně jako celovečerní film. Dále bych si moc přál, aby se povedlo za podpory českého velvyslanectví a rodiny původních majitelů právě rozběhnuté rekorkování několika ohrožených vín ze souboru historické sbírky, pro kterou budujeme ve spolupráci s kreativci zbrusu novou velmi originální expozici a depozitář v jednom.

Je zajímavé, že tak jak měl Bečov smůlu v poválečném vývoji, tak má v poslední době štěstí na lidi, osobnosti, příznivce a podporovatele záchrany a celkového zpřístupnění. Vždycky jsem plánoval zařadit Bečov do TOP desítky nejnavštěvovanějších státních památek, ale že se to podaří ještě před otevřením nové expozice a v době pandemických opatření, to jsem opravdu nečekal. Tak mám radost, že si mohu jednu z věcí na seznamu odškrtnout (smích).

 

Po druhé světové válce sloužil zámek mimo jiné také jako základní škola. Vy na tuto tradici navazujete a s vysokými školami velmi aktivně spolupracujete na různých projektech. Které už běží a co připravujete?

Státní hrad a zámek Bečov se již v minulosti stal jako první svého druhu fakultním objektem Karlovy univerzity, v loňském roce poté navázal oficiální spolupráci i s Filozofickou fakultou (moje alma mater) a Fakultou designu a umění Ladislava Sutnara Zapadočeské univerzity v Plzni. Naše spolupráce běží hlavně na bázi aktivní kooperace na různých badatelských pracích, bečovských zápočtových praktik, vzdělávacích pobytů, návštěv apod. V součinnosti s Fakultou designu a umění mimo jiné vzniká i nová expozice tzv. Tekutého pokladu, v rámci níž bude poprvé veřejnosti neotřelým způsobem prezentována kolekce historické sbírky vín a koňaků z konce 19. století, které byly ukryty spolu s relikviářem a které mají po ověření jejich kvality předními světovými someliéry mnohamilionovou hodnotu. Dochází zde tak k zajímavému spojení mezi naší konzervativní památkovou a kreativní uměleckou institucí.

Vedle vysokých škol též úspěšně spolupracujeme na různých projektech i se základními školami či středními školami cestovního ruchu nebo gymnázii. Například s gymnáziem Přírodní škola, o.p.s., byl v rámci pravidelných expozic vytvořen oblíbený haptický model relikváře s doprovodným programem pro nevidomé či věhlasný program Stíny minulosti připravený pro netradiční prezentaci hradu dětem.

 

Není u nás stále ještě obvyklé, aby měla památka svůj speciální kreslený web pro nejmenší návštěvníky. Jaké akce pro děti jsou u vás nejpopulárnější?

Spuštění dětského webu pro nejmenší návštěvníky památek patří též k aktivitám, které lze v našem oboru považovat za průkopnické, i když princip jsme okoukali jinde. V tomto případě jeho realizace byla o to jednodušší, neboť jsme mohli vyjít z dlouhodobé spolupráce s Mgr. Evou Chupíkovou a jejím projektem První průvodce památkami (s pastelkami) pro děti.

Mezi nejoblíbenější akce pro děti u nás patří dětské prohlídky, které jsou alternativou prohlídek pro dospělé. Holkám a klukům se zde věnuje zkušený lektor, prochází se jinak nepřístupnými prostorami, např. tesanou skalní chodbou či sala terrenou, kde neplatí pravidlo zákazu dotýkat se vystavených předmětů, ale naopak mají příkaz vyzkoušet repliky stolního náčiní, rytířské zbroje nebo šatů komtes a služebnictva, či zahrát si dobové hry. Dále je dětem v exteriéru k dispozici řada herních prvků, jako například archeologiště, hnací obruče, dřevění koně atd. Velmi oblíbená jsou i divadelní představení pořádaná pro nejmenší nebo špacírmapa po zámeckých zahradách či šifra jména hradu Bečov na naučné stezce kolem hradu. Maskotem projektu „Myslíme na děti“ jsou naše mluvící ovce (obvykle se pasou v hradním parku a už umí vyslovit první slabiku jména našeho hradu, druhou část slova je teprve učíme) (úsměv). Tyto ovečky lze též objevovat ukryté v podobě plstěných hraček i na běžné s dospěláky spojené trase. Účastníci na ní zodpovídají otázky a posléze jsou za zásluhy glejtem povýšeni do šlechtického stavu s vlastním erbem.

Atraktivní pro děti i dospělé je i možnost vidět na vlastní oči náš nedávno objevený a na Bečov se za zvláštních okolností navrátivší další poklad, a to Diadém Eleonory Beaufort-Spontin, který se vyznačuje nejen svou hodnotou (jde o 14karátovou čelenku ze zlata potaženou silnou vrstvou stříbra a osazenou 540 kusy výbrusů diamantů a briliant), nýbrž také neobyčejným dramatickým příběhem. Objevených pokladů, mezi které řadíme i mimořádně dochovaný autentický středověký hrad, je tolik, že jsme dokonce museli vytvořit na našem webu samostatnou záložku (smích).

 

Je otevřená Bečovská botanická zahrada? Původní rozsáhlý krajinářský park byl ve své době nazýván druhými Průhonicemi, nyní prochází náročnou obnovou, jak vypadá dnes?

Bečovská botanická zahrada se vzhledem k originálnímu přístupu jejích zachránců a provozovatelů může pochlubit tím, že je otevřena celoročně pro držitele permanentních vstupenek, pro běžné návštěvníky pak od dubna do začátku listopadu. Jedná se o jedinou takto velkou botanickou zahradu, která není zřízena městem, krajem, univerzitou či výzkumným ústavem. Díky osobnímu nasazení jejího ředitele Jirky Šindeláře, jeho celé rodiny a mnoha lidí a spolupracujících institucí toto mimořádné krajinářské dílo nejen že nezaniklo, ale dále doslova rok od roku vzkvétá. Kromě toho, že botanická zahrada s alpinem byla původně součástí beaufortského vévodského panství, pojí zahradu se zámkem a hradem osobní přátelství a též společný projekt unikátní nabídky lezeckých aktivit, kdy v zahradě vznikla první česká bioferrata, na kterou pak navázalo vybudování lezecké stěny pod hradní věží Donjonem.

 

V celém areálu probíhají už několik měsíců intenzivní rekonstrukční práce, přesto jste zůstali částečně otevření. Kdy vám končí letošní návštěvnická sezona a na co můžete čtenáře ještě pozvat?

I v letošní sezóně jsme i přes finalizaci probíhající stavební a památkové obnovy horní části areálu zůstali otevření, i když v omezeném režimu nabídky dvou základních tras v dolním zámku a zpřístupnění pouze prvního nádvoří, avšak s nově vysazenou broderiovou výzdobou a velkými palmami, které jsme získali darem od zámku Troja. Tyto mantinely nám pro letošek bohužel neumožnují s výjimkou několika divadelních představení pro děti na prvním nádvoří realizovat obvyklé ani nové kulturní akce (několik programů se zámeckou tematikou se však alespoň za účasti našeho lektora a haptického modelu relikviáře odehrálo mimo vlastní areál, např. v Botanické zahradě). Otevřeno v tomto režimu budeme mít minimálně do konce října.

Poté by se měl právě kvůli dokončování nové muzejně-galerijní expozice a přesunu samotného relikviáře svatého Maura areál na čas uzavřít a na 24. 11. 2021 je pak plánována za účasti tuzemských i zahraniční čelních představitelů kulturního i politického života slavnostní vernisáž nové expozice a odložené výstavy „Devět století společné historie“. Předdomluvený je též už i bohatý doprovodný program plný překvapení, jedinečných  happeningů a asambláží pod taktovkou věhlasného surrealistického umělce Luba Kristka.  Návštěvníci i příznivci Bečova pak relikviář v nové expozici, multimediální sál, opravené nádvoří, stylizovanou frankofonní kavárnu, vyhlídkovou věž a řadu dalšího budou moci obdivovat první tři adventní víkendy. Po vychytání všech neduhů a provozních zkušeností z pilotního provozu otevřeme příští rok spolu s Karlštejnskou sezónou.

 

Co vás přivedlo na Bečov? Co by nemělo kastelánovi v dnešní době chybět? Jste v kontaktu s kolegy kastelány? Kdybyste si mohl vybrat, jaký objekt chcete spravovat, zůstal byste na Bečově?

Bečov je mou srdeční záležitostí, středověký hrad a jeho zašlá, doposud ne plně objevená sláva a nepochopený význam mě doslova uhranul. Je to tu ale často jako s olivami, buď je milujete, nebo nenávidíte, nic mezi tím. V devadesátých letech jsem s partou báječných lidí z řad trempů, ochránců přírody a hnutí Brontosaurus, dnes bychom řekli dobrovolníků, začali jezdit pomáhat na západočeské hrady, zámky, kláštery a jejich zpustlé zahrady a parky. To prostředí jsem si doslova zamiloval – práce s lidmi, bez lidí, hlavou i rukama, všudypřítomná historie a dobrodružství, vše mělo dokonalou atmosféru, a tak jsem si šel v rámci náhradní vojenské služby vyzkoušet, zda bych byl schopen žít a pracovat na památkovém objektu. Pak už byl jen krůček k doplnění potřebného vysokoškolského vzdělání, účast ve výběrových řízeních, a když se naskytl Bečov, kde jsem před tím působil jako terénní archeolog, bylo osudově rozhodnuto.

Posléze jsem ještě vedle povinností správce areálu vykovával souběžně funkce ředitelů památkových ústavů v Plzni a v Lokti, pod které spadaly všechny státní památky bývalého Západočeského kraje, stal jsem se i soudním znalcem pro obory archeologie a architektonických památek, ale vždy mně nejvíce záleželo na Bečově a jeho předsevzaté příkladné obnově, tak jak jsem nakonec pojmenoval náš Europou Nostrou oceněný a Ministerstvem kultury dotovaný Projekt konzervace a prezentace.

Pro nově nastoupivší kastelány aktuálně vzniká v autorském kolektivu shodou okolností mnou iniciovaná metodika – rukověť správce památkového objektu. Tam snad vše potřebné popíšeme a vysvětlíme. Zdá se ale, že napsat praktický manuál na pilotování malého, středního i nákladního letadla (myšleno od zřícenin přes střední až po velké kolosy hradozámeckých areálů) není nic jednoduchého, ale o to více potřebné. Ukazuje se totiž, že s měnící se dobou, podmínkami práce i s ohledem na zahraniční zkušenosti již nebude samozřejmostí, že kastelán či kastelánka postupně a za pochodu poznává a objevuje svěřený areál a své autentické zkušenosti pak často po desetiletí aplikuje do praxe. Jde nám o to vytvořit jakousi rukověť zahrádkáře tak, aby se vědělo, kdy se co sází, sklízí, chrání před škůdci apod.

To nejpodstatnější je však mít svěřený areál rád, cítit pokoru a sloužit mu dle nejlepšího vědomí a svědomí plus ctít starobylou zásadu předešlých šlechtických majitelů a jejich správců, tedy že danou památku mám za povinnost předat svému nástupci v lepší kondici, než jsem ji převzal! S kastelánskou obcí jsme i přes velkou roztříštěnost v poměrně intenzivním kontaktu a vesměs v přátelských vztazích. Díky endemičnosti našeho povolání bych to přirovnal k fenoménu vodníků. Neboť díky řadě okolností jsou pravověrní kasteláni téměř na vyhynutí a o to více musíme držet pospolu a pomáhat si.

 

https://www.zamek-becov.cz                                        

www.facebook.com/BecovOziveny

Teprve po třiceti letech, až po roce 1989, začali Rathovu osobnost systematicky objevovat členové broumovského spolku Stěnava. Dnes jej připomíná SKI-MUZEUM v Hronově, od roku 2001 lyžařský Přejezd Javořích hor či přespolní běh v Broumově. Na domě, kde žil, je umístěna pamětní deska s nápisem „Olympionik, všestranný sportovec, Evropan“. V roce 2004 mu Klub fair play při Českém olympijském výboru udělil Cenu fair play in memoriam. Však si ji také zasloužil. Nejen pro své pozoruhodné sportovní úspěchy motivované krédem „Sport je práce v hávu radostném“, ale především za nasazení vlastního života při poskytnutí úkrytu židovskému příteli před holocaustem a také ve snaze o záchranu nejslavnějšího českého lyžaře té doby – Bohumila Hanče. Byl to právě on, kdo o Velikonocích roku 1913 nalezl ve sněhové vánici osudného krkonošského závodu vysíleného sportovce, ale sám už mu nedokázal pomoci.

Na tuto neprávem opomíjenou postavu upozornili tvůrci úspěšných broumovských divadelních inscenací: HRA-NIC-e (2015) a Cesta Emericha Ratha (2018).

Rathův sportovní rejstřík je dodnes imponující: atletika, plavání, pozemní a lední hokej, kanoistika, rychlobruslení, fotbal, box… Za Rakousko-Uhersko běžel na olympijských hrách v letech 1908 a 1912 maraton. Zatímco mnozí němečtí závodníci české závody bojkotovali, on se jich pravidelně účastnil. Mluvil i psal stejně dobře česky jako německy a mezi českými závodníky měl několik nejlepších přátel. Za Československo vyhrával mistrovství kajakářů. Po roce 1945 jako antifašista nebyl odsunut. 

Romantik, od mládí hltající dobrodružné romány, se v první polovině 20. století stal průkopníkem trampingu a vegetariánství. Jeho srub na Sázavě, Rathův Ranč, proslul abstinencí, sportováním, indiánskými atributy a otužilstvím. Své záliby uplatnil i v profesi. V Praze si zřídil obchod se sportovním vybavením, který byl však po únoru 1948 znárodněn a zlikvidován. Ratha, coby obchodníka, ale i propagátora skautingu a amerického způsobu života, internovali do převýchovného tábora pro „buržoazní živly“ ve Sv. Janu pod Skalou.

Po propuštění byl nucen živit se jako metař a stavební dělník; přesto nerezignoval.  V roce 1960 si předsevzal, že na olympiádu do Říma pojede na kole a po návratu o své cestě uspořádá přednášky. Ačkoli obdržel oficiální pozvání, výjezdní dokumenty od československých úřadů nedostal.

Město Broumov se mu stalo osudem. Tady jako kluk vyrůstal, tady začal svou vášnivou sportovní kariéru (nejprve jako průkopník lyžování) a tady se také kruh jeho života uzavřel. Svůj „poslední maraton“ doběhl v broumovské nemocnici, kde ve svých 79 letech zemřel na infarkt.  

Zdroj: Článek Petra Hnyka, Teplice nad Metují.

 

Řekli o Emerichu Rathovi:

Radovan Lipus, režisér inscenace HRANIC-e (premiéra: 26. srpna 2015 v sále Dřevník, v zahradě broumovského kláštera)

Historie Broumovska, byť jakkoli pojatá hravě, je přece jen plná křivd a animozit. Určitě nebylo snadné vyvážit na lékárenských vahách všechno to hořké a drsné i jinými ingrediencemi…

Bylo to opravdu těžké, protože jsme nechtěli něco zásadního pominout, a zároveň jsme nechtěli zabřednout do obvyklých stereotypů, takže bylo jasné, že se nevyhneme otázce vyhnání Němců. Ale já jsem Renatě (pozn. redakce: básnířka Renata Putzlacher, scénáristka hry HRA-NIC-e) říkal: „Dobře, když vyhnaní Němci, tak nejdřív musí být vyhnaní Češi, to je jednoduché, to je A – B – C, tak to jde za sebou. Nemůžeme vypíchnout výhradně jednu jednotlivost, jednu křivdu a bolest. A současně tomu musíme dát i nějaké světlo, postavy, které představení prozáří a odlehčí.“ Volba padla na Aloise Jiráska, o kterém je celkem známo, že v Broumově studoval, míň už se ví o Arnoštu z Pardubic, a paradoxně nejzapomenutější a neprávem opomíjený je Emerich Rath, postava přímo bytostně spjatá s tamní krajinou, člověk s obdivuhodně silnými ideály a mravností, který se mimo jiné s nasazením vlastního života snažil zachránit Hanče a Vrbatu a který představuje neobyčejně zvláštní propojení toho česko-německého. – Neuvěřitelná postava téměř na hranici charakteristiky všestrannosti Járy Cimrmana. Člověk tak svobodomyslný, že vadil každé totalitní moci – nejprve nacistům a později komunistům. Emerich Rath se v naší hře objevuje jako partner oživené ženské figury, mýtické a personifikované Hranice."

 

Anotace k představení Cesta Emericha Ratha (premiéra: 22. července 2018 v sále Dřevník, v zahradě broumovského kláštera)

Původní divadelní představení o broumovském hrdinovi...

Kde zemřel poslední český indián? Fiktivní příběh mapuje (nejen) poslední dny života všestranného sportovce Emericha Ratha, jeho poslední závod s časem a velmi starostlivými sestřičkami. Když hrdinové zestárnou a vypráví o svých činech, přecházíme to často mávnutím ruky, jako by šlo o pouhé výplody stařecké fantazie. Ale i ve starých lidech kdysi hořel oheň – a některé z nich vypálil zevnitř do tvrdosti keramické sošky. Zemřel opravdu Emerich Rath v poklidu domova důchodců? Nebo zemřel jinde? Jinak? Zemřel vůbec...

 

Poslední závod, film o tragické smrti Hanče a Vrbaty, připomene hrdinu Emericha Ratha (plánovaná premiéra: ČR, 24. února 2022)

Tomáš Hodan, režisér a scénárista:

„Původně mě to zajímalo ze sportovního hlediska, pak když jsem se ponořoval do historických materiálů, objevil jsem postavu Emericha Ratha, což je Němec. Po válce se nehodil do toho příběhu, takže z něho byl vymazán.

Byl to Emerich Rath, kdo našel polomrtvého Hanče a snažil se ho zachránit. Necelý kilometr ho táhl na zádech na krkonošskou Labskou boudu. Pravdivý příběh německého hrdiny se neobjevil ani ve filmu Synové hor, který v roce 1956 natočil režisér Čeněk Duba.

Marek Adamczyk, filmový představitel Emericha Ratha

„Emerich Rath si zaslouží, aby ten příběh znovu zazněl a aby se v příběhu vyjevila jeho linka, protože tam sehrál obrovskou roli a je to hrozně zajímavá postava.“

Jak jste strávila dobu covidu?

Mám dlouhodobě nasmlouvané úkoly, na kterých jsem mohla pracovat, aniž by mě covid ovlivnil. Dělám betlém do muzea v Třinci – každý rok něco. Také jsem pracovala na svém cyklu panovníků. Dokončila jsem další čtyři desky – český král a císař František I. měl sice čtyři manželky, ale jen tři byly českými královnami. První z nich zemřela dřív, a tak jsem mu ji udělala pouze jako portrét. Všichni moji panovníci jsou teď vystaveni na zámku v Kvasinách spolu s ilustracemi a ukázkami užitého umění. Souhrnná výstava probíhá u příležitosti kulatého jubilea, které letos budu mít.  

 

Kolik panovníků už máte hotových?

Celkem 126, už chybí jenom šest. Teď je na řadě Ferdinand V. jako český král pátý a rakouský císař I. V té souvislosti bych ráda pro inspiraci navštívila Zákupy, které měl jako sídlo. Jako penzionovaný král byl v Čechách velice spokojený, k dispozici měl Pražský hrad. Zřejmě velice dobře hospodařil jako zemědělec, nashromáždil i slušné bohatství, které odkázal svému synovci Františku Josefovi, a ten tak získal soukromý majetek. Ferdinand I. je zajímavá postava, přestože se o něm mluvilo jako o ne příliš chytrém muži. Měl rád hudbu, kytičky, zemědělské hospodaření. Výstava v Praze, konaná zhruba před třemi roky, ukazovala, co také sbíral. Měl pěkný vztah k umění.

 

Co všechno obnáší příprava na další postavu panovníka?

Nastuduju si literaturu a životopis, v něm hledám stránky, které nejsou oficiální – koníčky panovníků, jejich povahové vlastnosti, vztahy. Dál si musím osvojit dobové reálie, jednak oblečení a jednak, co bude tvořit pozadí desky tak, aby se k postavě hodilo. Na pozadí jedné z manželek Františka I. jsem  například zobrazila Beethovena, který pro ni složil skladbu. Habsburkové měli hudbu rádi a Leopold I. byl přímo milovník hudby, měl svůj orchestr, který jsem zachytila na pozadí jeho portrétu.  Františkovi I. jsem udělala alpinky, protože měl první alpinskou zahradu. Skalky jsou dnes populární, hodně se alpinkaří. První byl ale císař František, trochu mu to vnuknul zřejmě jeho bratr Jan, který žil v Alpách. Další z manželek jsem naopak vybavila orchidejemi, protože jedna z jeho dcer se vdávala do Brazílie a on při té příležitosti uspořádal přírodovědnou výpravu, ze které vzešly různé sběry a mimo jiné také orchideje.

 

Jaké barvy používáte na kolorování?

Na panovníky volím olejové barvy. Nedělám šepsový podklad jako při malbě na plátno, olejové barvy se hezky vsáknou do dřeva. Navíc neschnou pod rukama a jsou v tomto případě optimální. Dají se udělat i různé efekty na ozvláštnění. Po vsáknutí se zbytek barvy někdy setře nebo nastínuje. Je pěkné je i vrstvit, proškrabovat atd. Na malé figurky ráda používám tempery.    

 

Je zajímavé poslouchat, co všechno o panovnících víte. Nikdy jste neuvažovala o přednáškách na toto téma?

Některé zajímavosti vyprávím během zahájení výstav, pokud se návštěvníci ptají. K již hotovým portrétům jsem vytvořila stručný katalog nebo spíše rukověť, protože se lidé ve velkém počtu panovníků ztrácejí. Mimo obecně známých panovníků – které lidé snadno zařadí, kdy panovali – už je to horší s manželkami, protože ty většinou zůstávaly v pozadí. Lidé vědí, kdo byla Ludmila, Drahomíra, možná i Eliška Pomořanská, která lámala meče, ale jinak to je s manželkami slabší. A tak jsem vytvořila sešit, aby se každý mohl s jednotlivými postavami stručně seznámit. Až je budu mít všechny hotové, byla bych ráda, kdyby z toho mohla vzniknout publikace, kterou bych chtěla sama i sepsat. Nebyla by to práce historika, jednalo by se o můj vztah k jednotlivým postavám. A nutno dodat, že k nim mám většinou sympatie, protože při studiu nacházím polehčující okolnosti i pro postavy, které nemají úplně dobrou pověst. Samozřejmě pro kn ihu musím najít nakladatele.

 

Na zámku v Kvasinách, kde nyní vystavujete, je k vidění i expozice loutek vaší rodiny.

Ano, vytvořili sjme ji ve spolupráci s dr. Tydlitátem. V jedné místnosti nainstaloval domácí divadélko, které vlastnil s bratrem. Je úžasné – rodiče je bohatě vybavili loutkami i scénami. Zbylé prostory jsem vyplnila naší rodinnou tradicí, kde vše započal dědeček, který se nadchl pro loutkové divadlo a založil sokolské loutkové divadlo v Praze na Smíchově. V jeho nadšení pokračovali jeho synové profesionálně. Můj otec byl akademický malíř, scénograf, navrhoval loutky, strýc byl celý život loutkohercem. Zároveň oba učili na DAMU. Po převratu, už v penzi, původní sokolské loutkové divadélko obnovili a ze strýce se vlastně stal ochotník. Expozice tedy zachycuje vývoj od dědečka, přes tátu, mámu, strejdu, tetu. Jsou tam i ukázky loutek, které dělaly moje děti a vnoučata.

 

Také používáte loutky – hrajete divadlo?

 

V Kvasinách jsou třeba loutky, které hrály i v televizi nebo v Ústředním loutkovém divadle. Zvláštností jsou tzv. stínové loutky k Mozartově opeře Apollo a Hyacint, které hrály a k nim se pouštěla hudba. Kdysi dávno jsem kvůli registraci ve Fondu výtvarných umělců vytvořila loutky loupežníků pro hru Zvířátka a loupežníci a tu jsme sehráli dětem v Sedloňově. Udělala jsem i loutky k Prodané nevěstě ze soustružených dílů. Nadchl mě Rok české hudby a měla jsem představu, jak by se taková hudba krásně doplňovala s animovaným filmem. Tyto loutky použila v propagačním materiálu pro cizinu agentura Orbis – loutky byly nafocené, různě nafázované, diapozitivy šly jeden za druhým a vše se odehrávalo v prostředí jihočeské návsi s barokními statky.

Kdysi jsem vytvořila plošné loutky, s nimiž jsme hráli na předvánoční akci v muzeu. Jeden z mých synů udělal celý soubor loutek pro ochotnické divadlo v Mohelnici, nejmladší vytvořil loutky pro dům dětí a mládeže v Dobrušce.

 

Zmínila jste také vaše betlémy. Kde jsou k vidění?

Celoročně je k vidění betlém na Městském úřadě v Rychnově nad Kněžnou. Ten je majetkem muzea. Jedná se o soukenický betlém, protože Rychnov byl městem soukeníků. Soukeníci pracují na svém řemesle, aby mohli přinést Ježíškovi kabátek, součástí jsou i rychnovské osobnosti.

Další trvale umístěný betlém, tzv. měšťanský, je v Novém Městě nad Metují. Tvoří ho kulisa novoměstského náměstí s chlívkem pro Ježíška a jsou v něm občané města. Požadavky si dává muzeum, ale mohou i samotní občané, kteří chtějí, aby v betlému byli jejich rodiče, prarodiče nebo i řemeslo, které dělají. Mezi postavičkami je např. pan Sekyra, vědec, který hodně cestoval, nejen do Antarktidy i do tropů. Zachytila jsem ho v polárním oděvu a má u sebe tučňáka. Z poslední doby tam je pan Hála, který pracoval jako tlumočník v tamní firmě Stavostroj a jezdil prodávat těžké stroje do cizokrajných zemí. Proto je tam jednak dempr – stroj a jednak pán v tropickém oblečení, jak mluví s nějakým Etiopanem v hábitu. Vedle sebe má i velikou květinu Euforbii. Dál tam jsou sportovci, hudebníci, provazochodec, zeměměřiči, včelaři. Neobvyklé výjevy do betléma patří, k betlému se hlásíme, je to naše historická kulturní tradice, může se do něj pustit kdokoliv.

 

Ráda odložíte dláto a věnujete se ilustracím?

Řekla bych, že je to obohacující a změna pro osvěžení. Vzájemně se to doplňuje. Malování mně pomáhá při tvorbě figur ze dřeva. Jedna technika obohacuje druhou.

 

Jako ilustrátorka jste doprovodila knihy pohádek Josefa Lukáška.

Už vyšly čtyři díly jeho pohádek s mými ilustracemi a mám informace, že díky karanténě se chystá další.  Kromě toho jsem ilustrovala pohádky O bílé lišce od Antonína Špinlera, také vícero pověstí. Dělala jsem i botanické ilustrace do knih, pak také propagační věci jako plakáty a podobně. Vloni jsem udělala návrhy na sedloňovské známky u příležitosti 150 let místní pošty. Vycházela jsem ze sedloňovských tradic, které mám důkladně nastudované. Na jedné známce je například sedloňovská lípa, na další poštovní motivy. Dochovala se historická fotografie, jak vypadala první pošta, ze které jsem mohla vycházet, a udělat vůz s koněm a pošťákem. Nebyla to první zkušenost. Kdysi jsem dělala kaktus pro spolek kaktusářů, který si vydával svoje známky.  

 

Zmínila jste botanické ilustrace. Ilustrovat rostliny je ale poněkud jiná kategorie než pohádky?

Musí být přesné, ale zároveň oproti fotografii ilustrace umožňuje, aby byly vidět detaily. Po vyfocení se těžko spočítají tyčinky, u nakreslené kytky se toto všechno dá zachytit. Mohou tam být i průřezy a různé detaily. Myslím si, že nakreslená květina je pro čtenáře, který se má orientovat, názornější. Fotografie nezobrazí její celou anatomii. Díky tomu se ze mě stal systematik, takže, i když ilustruji pohádku zasazenou do určité doby nebo místa, všechno si najdu, aby byl obrázek přesný a nebyly v něm chyby. Někdy jsem dokonce autora Lukáška popohnala, aby zjistil, jestli opravdu může být v pohádce zasazené do 13. století určitý předmět, jestli se už používal.

 

Co se týče panovníků, zachytila jste velice dlouhou éru. V jaké době byste chtěla žít?

V této. Vůbec nebylo jednoduché a romantické žít v jiné době. Je jistě krásná představa být princeznou, ale princezny to měly těžké. Provdali je, jak se hodilo politice. Jejich ženichové byli často velice problematičtí. Například dceři Františka I., která se vdala do Brazílie, přivodil manžel smrt, protože si našel milenku. Ani v barokní době to nebylo jednoduché.

 

Mimo historických postav českých panovníků jste vytvořila také princeznu Kačenku, vládkyni Orlických hor. Jak vznikl projekt?

Už spisovatel Karel Michl kdysi prosazoval, že by se princezna Kačenka měla zdůrazňovat, protože je to místní postava a patří sem. Vyzdvihnout se ji snažili různí autoři – dr. Václav Šplíchal nebo dr. Rudolf Zrůbek. Nejvíce se ale osvědčil Josef Lukášek, který je učitel a dětem opravdu rozumí, jeho pohádky se tzv. chytly a najednou tu byl zájem o Kačenku.

V roce 2002 starostka Deštného a později senátorka Václava Domšová vymyslela v rámci sdružení horských obcí projekt, kdy každá vesnice měla svoji pohádkovou postavu, na kterou se začaly „navěšovat“ různé aktivity lákající turisty. Vznikly emblémy, razítka, vandrovní knížky, které má každá obec. Například městys Nový Hrádek má skřítka Frymbulína a velice vehementně s ním tam pracují. Mají i naučnou stezku.

V Deštném se nápadu chopili místní podnikatelé a vymysleli Kačenčinu pohádkovou stezku. Je docela náročná, protože měří kolem 25 km. Zdolávat se může i po více dní. Na trase jsou místa s naučnými tabulemi o přírodě, počasí, rostlinách, kamenech, zvířatech. K tomu jsem vyřezala dvanáct velkých Kačenek, další čtyři udělala jiná výtvarnice. Kačenky jsou venku, a tak ty moje dostaly letos v zimě nový „make-up“. Obnovila jsem barvy, opravila uražené části. Tento rok vidí tedy turisté Kačenky  zase v plné kráse.

 

Pocházíte z Prahy, stala se z vás za dobu, co žijete v kraji Orlických hor, patriotka?

Patriotkou jsem už dávno. Cítím se tu opravdu doma. Narodila jsem se v Praze, mám ji ráda, ráda se tam jedu podívat, ale tady si vždycky vydechnu. Nedávno, když se po dlouhé době otevřely výstavy, jsem byla na výstavě malířky Toyen ve Valdštejnské jízdárně, ale lidé chodí v rouškách, není kde si sednout na kávu… Těšila jsem se zpět. Tady u nás – na samotě u lesa – jsme se v době covidu necítili tak svázaní a omezovaní.

 

Kam byste nás pozvala?

Na procházku po Kačenčině stezce. Také na moji výstavu na zámku v Kvasinách včetně výstavy loutek a rozšířené zámecké expozice. Nebo k návštěvě pamětní síně přímo u nás v Sedloňově a k prohlídce celoročních výstav betlémů.

 

VIZITKA

Jarmila Haldová, roz. Havlíková (*1951) si vydobyla jméno ve výtvarném světě nápaditými a sochařsky dovednými dřevěnými skulpturami a reliéfními obrazy, osvědčila se i jako minuciózní malířka botanických krás a jako ilustrátorka pohádek a tvůrce papírových betlémů a řady drobných publikací. – Kromě toho stačila vychovat čtyři syny.

 

Nominace vznikla v gesci Muzea Českého ráje v Turnově za spolupráce České komise pro UNESCO, Národního ústavu lidové kultury, ministerstva kultury a Libereckého kraje. Naší průvodkyní nelehkou, ale vítěznou cestou na Seznam proto bude tehdejší ředitelka Muzea Českého ráje v Turnově, regionálního odborného pracoviště pro péči o tradiční lidovou kulturu v Libereckém kraji, PhDr. Vladimíra JAKOUBĚOVÁ.

Pod tzv. nemateriální kulturu řadíme vedle folkloru zvyky, obřady, oblast tzv. lidové religiozity, kam spadají vědomosti a představy o člověku, přírodě a vesmíru, o nadpřirozených silách, magie, věštby, pranostiky; léčení a hygienu. V širším pojetí potom problematiku rozličných společenství, rodinných a příbuzenských vztahů, sociálních vazeb v určité komunitě nebo skupině.

 

Jak cesta perlařského řemesla na „Seznam“ vlastně začala? Jak jste jako muzeum otevřeli téma perlí a jejich výroby coby kulturního dědictví hodného nominace? Co bylo impulsem, že se právě v roce 2015 této starodávné rukodělné tradici opět dostalo pozornosti? 

Tradiční rukodělná a řemeslná výroba a její dokumentace v regionu je jednou z oblastí, kterou se Muzeum Českého ráje dlouhodobě zabývá.  Od vzniku regionálního pracoviště pro tradiční lidovou kulturu v roce 2004 jsme se zaměřili především na dokumentaci technologií, které jsou pro náš kraj specifické a jedinečné. K nim jednoznačně patří sklářství. Tradice toho oboru v Krkonoších a Jizerských horách sahá do v 16. století, kdy na území hor přišly sklářské rody ze Saska, které hledaly vhodné regiony pro sklářskou výrobu. Od té doby bylo sklářství typickou formou obživy místních lidí. V rámci tohoto široce zaměřeného oboru v našem regionu se v průběhu staletí vyvinuly technologické postupy, které jsou velmi specifické. A právě k nim se řadí rukodělná výroba vánočních ozdob z foukaných skleněných perliček, která má nepřetržitou tradici v obci Poniklá od počátku 20. století, a to při zachování původních starších řemeslných postupů. To bylo hlavním důvodem, proč jsme jmenovanou technologii, která vznikla ve vesnicích v Podkrkonoší, navrhli na zápis na Seznam nemateriálních statků tradiční lidové kultury Libereckého kraje a současně na Seznam nemateriálních statků tradiční lidové kultury České republiky. Po konzultaci s Ministerstvem kultury a Českou komisí pro UNESCO jsme došli k závěru, že produkce ponikelských perlařů je natolik unikátní, že se pokusíme i o zápis na Reprezentativní seznam nemateriálního kulturního dědictví lidstva UNESCO. 

 

Vaše cesta na „Seznam“ opravdu nebyla přímočará. Úspěšná byla až druhá nominace. Pomohl vám fakt, že v září 2020 byla Česká republika zvolena na čtyřleté mandátní období za člena mezivládního Výboru pro zachování nemateriálního kulturního dědictví? Vycházeli jste z původní dokumentace pro národní seznam? Co a jak bylo třeba přepracovat v podkladech první nominace z roku 2017? Jak moc vám v tom byla nápomocna Česká komise pro UNESCO?

Nominace byla jenom jedna. V roce 2017 jsme ji předložili, v hodnotícím cyklu 2017/2018 však schválena nebyla. Za nedostatečné hodnotitelé považovali vysvětlení vztahů mezi „manufakturou“ (společností Rautis) a ostatními nositeli tradice. Projevili obavu z monopolu „manufaktury“ na danou řemeslnou techniku a upozornili na přílišný komerční aspekt nominovaného prvku. Zástupci české strany sice dostali možnost na jednání výboru se k uvedeným nedostatkům vyjádřit, a zdůvodnění naplnění všech sporných kritérií obhájit. Po konzultaci členů České komise pro UNESCO a ředitele NÚLK ve Strážnici se však jevilo prozíravější přepracovat část nominace a revidovanou verzi předložit v řádném termínu do 31. 3. 2019 a vyčkat na projednání Výboru v roce 2020. Evaluační orgán tento návrh akceptoval a navrhl předložený dokument přepracovat a doplnit.

Ve spolupráci s MKČR, NÚLK ve Strážnici a Českou komisí UNESCO jsme textovou část upravili a doplnili o doprovodnou dokumentaci. Ta měla názorně poukázat na širší zapojení podomáckých foukačů perlí, navlékačů, vzorkařů a dalších domácích řemeslníků do výroby a distribuce ozdob. Společně s manufakturou  Rautis jsme připravili katalog s prezentací osobních vyjádření širšího počtu praktikujících řemeslníků (nositelů tradice). Řemeslníci v něm popsali vztah k nominovanému statku, někteří z oslovených vyjádřili i svůj osobní zájem na zachování řemesla spolu s návrhy na ochranná opatření, která zajistí životaschopnost této tradice (např. předávání know-how na úrovni jejich vlastních rodin nebo případným zájemcům o perlařské řemeslo). Upravená a doplněná nominace byla předložena Sekretariátu UNESCO v březnu 2019.

Naše spolupráce s Českou komisí UNESCO i s celým týmem lidí, který se podílel přepracování sporných bodů a na doplnění nominace, byla skvělá, což potvrdilo i jednání Mezivládního výboru pro zachování nehmotného kulturního dědictví, který na svém zasedání v prosinci 2020 České republice poblahopřál k příkladnému způsobu vypořádání všech připomínek a nominaci v revidovaném znění doporučil k zápisu. Nemyslím, že by to ovlivnila skutečnost, že se Česká republika stala na čtyřleté mandátní období členem mezivládního Výboru pro zachování nemateriálního kulturního dědictví. Podle mého názoru se podařilo všechny nejasnosti správně pojmenovat.  

 

Co bylo na přípravě podkladů nejtěžší nebo nejsložitější?

Při přípravě nominace se nejvíce diskutovalo o tom, jak výstižně popsat systém organizace a dělby práce podomáckých dělníků s firmou Rautis, která foukačům, řezačům a navlékačům stejně jako její předchůdci v minulosti obstarává a zajištuje surovinu a materiál pro výrobu vánočních ozdob. Výroba zdánlivě jednoduché ozdoby je poměrně složitá, není to dílo jednotlivce. Rodící se vánoční ozdoba postupně prochází rukama mnoha podomáckých dělníků, z nichž každý má v rámci pracovního postupu jiný úkol. Popsat tento systém tak, aby byl srozumitelný všem hodnotitelům v limitovaném počtu znaků byl trochu oříšek. 

 

V roce 2017 byly za Českou republiku podány dvě nominační žádosti, kromě vánočních perličkových ozdob z Poniklé také technologie výroby modrotisku, která byla ovšem předložena jako nadnárodní, a uspěla. Neuvažovali jste o tom jít podobnou cestou?

O tom jsme vůbec neuvažovali, protože vánoční perličkové ozdoby jsou světovým unikátem, který skutečně vznikl v Jizerských horách a Krkonoších. Z kulturně-geografického hlediska je to ojedinělý fenomén, neboť nikde jinde na světě stejnou ani podobnou technologii rukodělné výroby tradičních vánočních ozdob nenajdeme. Partnera pro nadnárodní nominaci bychom nenašli.

 

Jsou světovým unikátem samotné perličky, nebo jejich výroba? Co je na ní jedinečné?

Unikátní je vlastní vánoční ozdoba. Předtím, než perlaře napadlo vyrobit z tohoto polotovaru vánoční ozdobu, se duté tenkostěnné skleněné perličky foukaly nad kahanem pro bižuterní produkci. Zručný perlař (tzv. foukač) tak mohl „z ruky“ nafoukat 200 až 300 tuctů perel za den. Později se k foukání perel využívaly dřevěné nebo kovové formičky a foukací strojky s formou, které umožnily vyfouknout naráz až 36 perliček. To výrobcům umožnilo výrazně výrobu rozšířit.  V souvislosti s tradičním obyčejem zdobení vánočního stromku, který se v horách na severu Čech rozšířil na přelomu 19. a 20. století, přišli perlaři s nápadem navlékat jednotlivé perličky na drátky, formovat z nich různé tvary, a použít je ke zdobení vánočních stromků. Obliba těchto ozdob velmi rychle rostla a centrem jejich výroby se stala malá obec Poniklá. Výrobou vánočních ozdob se tu zabývaly celé rodiny, ve kterých se rodily nové tvary i nové způsoby zdobení. Vlastní technologický postup se však příliš neměnil a je dodnes stejný. Začíná foukáním tzv. klaučat (řada dutých perel) ze skleněných trubic, následuje stříbření, barvení, malování a řezání perlí. Z takto připravených perel se ozdoby montují. Perlaři k práci používají stále stejné foukací strojky a formy. Hořáky sice už nejsou na petrolej či benzín, ale na plyn, a místo měchu se používají dmychadla, avšak foukání perliček je stejně jako v minulosti závislé více na zručnosti a zkušenostech foukače, než na dokonalé technologii. Podobně jako na počátku minulého století většinu pracovních procesů zajišťují podomáčtí dělníci.  

 

Řemeslo foukání skleněných perlí a výroby perličkových vánočních ozdob má v Poniklé na Semilsku tradici už od roku 1902. Firma Rautis sídlící přímo v domě původního majitele manufaktury navazuje na faktorskou firmu založenou Stanislavem Hornou. Co to je faktorská manufaktura, jak se tu pracuje? Jak je možné, že se faktorský způsob práce udržel až do dnešních dní?

Organizace výroby perličkových ozdob probíhá tzv. faktorským způsobem, kdy faktor (zprostředkovatel) zásobuje domácí výrobce potřebným materiálem, rozděluje práci mezi jednotlivé pracovníky a po dokončení díla odebírá od podomáckých dělníků hotové ozdoby, které dále expeduje do obchodní sítě. Tak probíhala organizace výroby v minulosti a probíhá tak i dnes. První faktorie specializované na produkci dutých perliček a později i vánočních ozdob vznikaly v Poniklé na přelomu 19. a 20. století. Vedle Stanislava Horny tu byli další faktoři, které výroba perličkových vánočních ozdob živila - Michal Plůch, Jan Hajn, Josef Šír, František Černý, Jan Nechanický nebo Josef Kopal. Největší rozkvět této produkce v Poniklé a okolí zažily ve 20. letech 20. století. Světová hospodářská krize a konkurence levnějšího zboží z dovozu však tento vývoj zastavila. Z jednoho tisíce perlařů tu zbyly na počátku 30. let dvě stovky, z osmi set domácích dělníků pracujících v Poniklé a Vítkovicích jich zůstalo padesát. Po roce 1948 se situace ještě zhoršila. Faktorie v Poniklé byla znárodněna a jako okrajový obor začleněna do provozů podniků Skleněná bižuterie a Železnobrodského sklo. Teprve po roce 1989 se podařilo provozovnu v Poniklé, sídlící v původních Hornových budovách, privatizovat, výrobu vánočních ozdob z perliček oživit, obnovit síť podomáckých dělníků a vánoční ozdoby z perliček vrátit do obchodů nejen u nás, ale i v zahraničí. Manufaktuře Rautis se navíc povedlo zachovat technologii výroby perličkových vánočních ozdob podle tradičních postupů a navázat tak na dlouhodobou tradici, kterou perličkové ozdoby v Poniklé a okolí mají.

 

Jedna z podmínek zápisu na seznam UNESCO zní, že se tradice nesmí zakonzervovat, ale dále rozvíjet, sleduje se, jestli existence nemateriálního statku není v ohrožení kvůli nedostatku pokračovatelů, zda není využíván pro komerční účely nebo infiltrován cizorodými prvky. Platí pro rodinnou firmu Rautis manželů Kulhavých, která vánoční ozdoby vyrábí a prodává, nějaká omezení v souvislosti s podmínkou využívání pro komerční účely?

To si nemyslím. Pravdou je, že na jedné straně je tu tradiční způsob výroby – na druhé straně se i manufaktura Rautis musí přizpůsobit poptávce na trhu. Každý rok tak v kolekci Rautisu najdeme něco nového. A bylo tomu tak vždycky. I v minulosti přibývaly nové kolekce a nové vzory. Jejich návrháři nebo lépe řečeno vzorkaři nebo ti, kteří výzdoby doma montují, tak reagují na různé módní vlny. Důležité je, že technologický postup rukodělné práce zůstává neměnný, a že vzorkaři při tvorbě nových typů ozdob plně respektují původní tradici. Stále pracují se starými matricemi forem, které je limitují při výrobě polotovarů. Ozdoby jsou jen trochu jinak „smontované“. Nicméně z osobní zkušenosti vím, protože i v našem muzejním obchodě perličkové ozdoby prodáváme, že nejoblíbenější jsou ty klasické, vyráběné podle původních starých vzorů – hvězdičky, kočárky, letadýlka, řetězy a mnohé další. A co se týče ohrožení statku – síť podomáckých dělníků v Poniklé je dnes tak početná, že v případě, že by manufaktura Rautis měla nějaký závažný problém, a musela svoji činnost omezit, nebo dokonce ukončit, což vůbec nepředpokládám, určitě by se mezi nositeli statku, tj. mezi podomáckými dělníky, našel jedinec, který by na její práci navázal.  

 

Jaká je spolupráce vašeho muzea s firmou Rautis, která pořádá prohlídky výroby a funguje tak do jisté míry také jako muzeum? Podílíte se aktuálně na nějakém projektu?

My jsme se ke spolupráci zavázali již v době, kdy se nominace připravovala. Snažíme se každý rok připravit jednu větší výstavu nejen v našem muzeu, ale i v jiných paměťových institucích. Těch výstav již proběhlo pět, a kdyby byla v loňském roce normální situace, tak by přibyla další. Z důvodu probíhající pandemie jsme ji přesunuli na závěr letošního roku. Rautis nám pro tyto účely poskytl velkou kolekci perličkových ozdob i doprovodný materiál – formy, dokumentaci, vzorníky, ad.

Celoročně pořádáme v našem muzeu kreativní dílny z polotovarů, které nám Rautis poskytuje, a učíme návštěvníky všech věkových kategorií ozdoby z perliček montovat. V současné době ve spolupráci s Libereckým krajem sestavujeme pracovní skupinu, která by měla manufaktuře pomoci v popularizaci a širší prezentaci tohoto kulturního statku. Společně jsme zapojeni do projektu Libereckého kraje Křišťálové údolí.  

 

Od zápisu uběhlo zatím jen pár covidových měsíců, ale přesto je již dnes z vašeho pohledu patrné, že uvedení na prestižním seznamu pomáhá rozvoji tradice a vede k rozkvětu lokality? Firma Rautis má jistě velký vliv na místní kulturní dění, turistický ruch a kvalitu života v Poniklé.

Na takové hodnocení je opravdu ještě moc brzo. Po zápisu v prosinci roku 2020 vzrostl zájem různých kulturních institucí o perlařské řemeslo, zejména o výstavy a kreativní dílny. Nicméně v Poniklé vzhledem k dlouhému uzavření dílen a prodejny pro veřejnost se nemohlo nic konat. Uvidí se po letošní sezóně. Každopádně ten zájem ze strany veřejnosti se očekává a jak my, tak i ponikelští proto uděláme co nejvíc.

 

Jaká záchranná opatření na eliminaci rizik zániku statku byla zatím přijata?

Už jsem zmiňovala zapojení do projektu Křišťálové údolí, ale faktorie je i členem skupiny Originální produkt – Krkonoše. Podle vzoru MKČR i Liberecký kraj pro nositele a statky, které jsou zapsané v krajském seznamu nemateriálního kulturního dědictví, vytvořil dotační program. Liberecký kraj také spolu s naším muzeum prezentuje perličkové vánoční ozdoby na svých stránkách i na portále www.krajnaseveru.cz/pomahame. S grantovou podporou MKČR vydala Barbora Kulhavá, spolumajitelka manufaktury, o perlařině poutavou a působivou knihu Perličkové ozdoby z Poniklé i s jednoduchými návody, jak si ozdobu z polotovarů zhotovit. Novinkou letošního roku je navíc iniciativa Libereckého kraje na vytvoření dvou pracovních skupin, které by společně s manufakturou řešily jednak její investiční záměry a záměry obce Poniklá, jednak prezentaci a propagaci tohoto jedinečného řemesla.  

 

S vlastním zápisem na seznam UNESCO i národní seznam je spojena nejen zasloužená prestiž, ale i možnost prostřednictvím nejrůznějších dotačních programů čerpat finanční prostředky na propagaci či podporu vzdělávání další generace. Jak je v těchto žádostech úspěšný Rautis?  

Co se týče dotačních programů ve spojení s UNESCO a národním seznamem, manufaktura pravidelně žádá o finanční prostředky z dotačního programu MKČR, a z něj pravidelně každý rok čerpá (např. na vydání knihy, pracovní listy pro exkurze, rozvoj technologie zlacení perlí, modernizace barvírny). Dále bývá úspěšná v dotačních titulech Libereckého kraje, program turistický ruch a regionální výrobky. Tyto tituly ale nejsou určeny primárně pro nemateriální kulturní dědictví, zapsané na Národní seznam a seznam UNESCO. Dotace, které manufaktura získá, pomáhají hlavně ve vytváření nových možností, jak dostávat povědomí o perlařině mezi veřejnost.

 

Když jste společně s kolegy muzejníky shromažďovali materiály o tradici výroby vánočních perličkových ozdob v Podkrkonoší, co vás osobně zajímalo nejvíce? Historie výroby, technologie vzniku výrobků nebo příběhy řemeslníků? Překvapilo vás něco?

Sledovali jsme všechno – historický vývoj, technologické postupy, způsob organizace práce sítě podomáckých dělníků. Zajímaly nás i vztahy mezi perlaři v rodinách – rodinná posloupnost ve znalosti řemesla, jejich sociální postavení, vztah k práci. A taky lidová slovesnost. To bylo tak trochu překvapení − i když v kraji písmáků pod horami se to dalo čekat. Perlaři byli v době slávy svého řemesla uznávanými mezi ostatními řemeslníky, měli relativně stálé příjmy, a byli proto žádanými ženichy. O této skutečnosti svědčí poměrně málo známé lidové písně z Podkrkonoší. Není jich mnoho, ale v jedné z nich se zpívá přímo o perlařích z Poniklé:

Na Poříčí jednou při šejdouci

nabíral mě k tanci Véna – krejčí.

Holájdá, diadola, holájdium, holájdiá, holájdium.

Namluvila sem si však jinýho,

přišli tam perlaři z Poniklýho,

Kdepak dnes krejčí a na vesnici,

ti asi zaniknou po přeslici.

Perlařům možno však záviděti,

uživí ženu a tucet dětí.

A tak jsem jednomu sedla na lep,

ten asi bude mít na oddavek.

Holájdá, diadola, holájdium, holájdiá, holájdium

 

Perličkové vánoční ozdoby, ať už klasické hvězdy či vločky, nebo motivy andělů, autíček, letadel, panenek známe často v zašlé podobě z vánočních stromečků našich babiček. Předpokládám, že ani vám, navíc jako místní patriotce, doma nechybějí. Máte k nějaké zvlášť osobní vztah? Co se vám vybaví, když si ji vezmete do ruky?

Můj děda byl sklář, vyráběl vinuté perle. Ke sklu jsem proto odmala měla hodně blízko. Vánoční stromeček se nám v době mého dětství třpytil různými ozdobami. Kašírovanými domečky a andílky, kouličkami s barevnými výdutěmi, papírovými mačkanými kolečky. A mezi nimi se třpytilo pár perličkových hvězdiček a jeden kočárek. Vůbec nevím, odkud se dostaly do té prazvláštní pestré a barevné rodinné kolekce. Děda mi říkal, když jsem ten kočárek jako malá holka „hrozně potřebovala“, že není na hraní, že patří jen na stromeček, že mu to říkala už jeho maminka. Jako správný muzejník jsem kočárek i s ostatními starými ozdobami věnovala do muzejní sbírky. Dnes už mám doma perličkovou kolekci novou. Některé ozdoby jsme si s vnučkami už smontovaly samy z ponikelských polotovarů a doplnily jsme jimi stromeček, který už ozdobený přinesl Ježíšek.  

 

rautis.cz

https://www.muzeum-turnov.cz/

Jak vypadají aktuální přípravy vašich letošních projektů a jak vůbec hodnotíte současnou situaci pořadatelů kulturních akcí?

Honza Kvasnička: Rozjelo se to rychle, rozjelo se toho hodně, což je problém asi všech, kteří byli postiženi lockdownem, že předtím měli nastavené procesy, předem daný časový harmonogram rozvržený do celého roku a měli k dispozici stálý ověřený tým, se kterým spolupracovali. A to se teď sesypalo, někde víc, někde míň. Většina z nás dohání minulý půlrok tím, že akce různě popřesouvala do druhého půlroku nebo se mezitím rozjely ještě jiné projekty a jiné závazky. Někteří z nás si našli další práce a mají toho teď víc, než je příjemné. Na druhou stranu entuziasmus vyplývající z toho, že se konečně můžeme vrátit k tomu, co chceme dělat, přináší velmi pozitivní emoce.

Lenka Havelková: Souhlasím s tím, že teď je největší problém udržet stabilní tým. Mnoho lidí, se kterými spolupracujeme, je zapojených do jiných projektů i mimo obor divadla, třeba naši technici, a je někdy těžké se domluvit. Já sama jsem už zaměstnaná na plný úvazek jinde. Myslím si, že víc lidí se teď nemůže spoléhat čistě na kulturu, protože je možné, že na podzim se situace a podmínky pro realizaci kulturních činností zpřísní.

Honza: To svým způsobem souvisí i s tím, jak lidi teď přemýšlí, chtějí mít někde jinde rezervu, aby spláceli hypotéku a nedostali se do kritických situací. Spousta kulturních institucí se přiblížilo k existenční hranici, některé vyčerpaly své zdroje, někdo si musel půjčit či zastavil své projekty. Jakmile by přišel další lockdown, pak už není, kde brát. Nejistota lidí, kteří jsou na práci v kultuře navázaní, je poměrně pochopitelná. Taky si myslím, že svoji roli sehrál i stát, jenž sice kompenzoval pomocí covidových balíčků, kde bylo možností poměrně dost, ale myslím si, že nebyly správně udělané. Jednak byly nepřehledné, jednak byly různě selektivní. Například pro lidi, kteří mají různorodé typy příjmů z vícero aktivit. Stát je vrhnul tím směrem, že si mohli zažádat v jednom programu a ten kompenzoval jednu z aktivit a ty další ne, takže úbytek příjmů byl pak docela dramatický. Tím chci říct, že nejistota lidí v kultuře je logická.

Lenka: V prvním půlroce se toho bohužel nedalo mnoho realizovat, proto organizátoři některých festivalů posunuli termín na podzim. Druhá polovina roku bude více než kdy jindy kulturou nabitá. Což pro pořadatele není moc výhodné. Konkurence vzroste, ale počet lidí, kteří přijdou do divadla, se nezmění, možná jich bude dokonce míň, protože porostou obavy nebo strach z nákazy.

 

Bude se váš divadelní festival Kult na podzim krýt s nějakým dalším festivalem?

Honza: V tom trochu spoléháme na pud sebezáchovy jiných pořadatelů. V Ústí nad Labem patří Kult k největším akcím, a to je naše výhoda, že si každý dvakrát rozmyslí, jestli nasadí ve stejném termínu něco proti nám.

Lenka: Problém může přijít už mnohem dříve. Některá divadla hrají i přes prázdniny, diváci tak mají možnost jít na něco, co budeme mít v programu i my, během léta. Proto na to reagujeme tím, že předprodej letos začíná už v červenci, a ne až v září, jak jsme zvyklí. Rádi bychom, aby naši diváci věděli, na co se můžou těšit na KULTu, a v rámci jiných festivalů zajít na něco, co u nás nenajdou.

Honza: Lidi, co mají divadlo rádi, kromě toho, že v Ústí můžou jít na pár skvělých věcí od Činoheráku, si zvykli jezdit i do Prahy. Řada mých kamarádů se mě proto už ptala, co budeme mít na KULTu.

Lenka: V minulých letech jsme také víceméně znali chování našich diváků. Byly inscenace, které lidi chtěli vidět, a byly vyprodané dlouho dopředu. My jsme se pak snažili oslovit širší spektrum lidí i na ostatní program. Teď je obecně prodej vstupenek trochu vlažnější. Osobně si myslím, že lidé čekají do poslední chvíle a plánují na kratší dobu dopředu. Pořád všichni cítíme určitou nejistotu a možná panují obavy, co přinese podzim, což je pochopitelné. I když jak já říkám, my se neradi bojíme.

Honza: Na propagaci jsme se snažili vždycky docela šetřit a sázeli jsme spíše na adresné oslovování diváků, přes mailing list z předchozích objednávek a podobně. A také jsme spoléhali na facebook, kde oslovíme cílovku, která nás sleduje. Proto jsme velkou promotion nedělali, protože jsme si říkali, že peníze ušetříme a dáme je do kvality programu. V momentě, kdy nám něco hořelo, a vstupenky se prodávaly míň, přitlačili jsme a začali jsme víc promovat. Tohle bude, jak říkala Lenka, letos záležitost, kterou nepůjde moc realizovat, protože letos se lidi rozhodují na základě jiných věcí.

Lenka: Vnímám to například na předprodeji Bermudského Δ. Prodej vstupenek není tak rychlý jako v loňském roce nebo u projektu Kredenc. Doufám, že se všechna místa nakonec zaplní, myslím, že jsou lidé jen opatrnější.

 

Bermudský Δ je váš aktuální projekt na prázdniny. Lenko, zmínila jsi, že jste ho uváděli už loni. Co jste od loňského roku do letoška změnili? Bude zajímavý i pro diváka, který už představení viděl?

Honza: Změnilo se nám trochu obsazení.

Lenka: A neplánovaně.

Honza: To souvisí s tím vším. Všichni potřebují mít jistotu a peníze, a kdo dřív přišel a obsadil herce, tak ten je dostal. My jsme pak horko těžko dali dohromady devět termínů, abychom představení odehráli. Chtěli jsme deset, ale to se nepovedlo. I devět termínů jsme udělali tak, že jsou tam alternace. Tři lidi, kteří s námi byli loni, jsme letos nezískali. Ani alternace jsme nebyli schopní naplánovat tak, aby pokryly všech devět termínů, o jednu roli se někdy dělí ještě dva další herci. Režisér Filip Nuckolls šije hercům role na míru, s novými lidmi přišly jiné schopnosti, jiné přednosti, proto Filip drobně upravil některé obrazy.

Řeší se i jiné lokace, tým je objíždí, a někde je ještě více variant. Filip má pro různé varianty vymyšlené různé obrazy. Zavrhl jeden obraz, který byl loni v Levíně v hospodě, přišlo mu, že v tom počtu lidí, kteří vystoupí z autobusu, nebyli diváci úplně vtaženi do děje. Někteří v Levíně ještě nikdy nebyli, tak jim spadla brada až ke kotníkům a kochali se. Do toho jsme měli dramatickou scénu plnou krve a k tomu měl být krvavý západ slunce. Někdy lidi koukali na výjevy přírody víc než na divadlo.

 

Jinak budou lokace stejné?

Honza: Budou, jen kvůli jedné objížďce pojede autobus trochu jinudy.

 

Celé představení končí v Encovanech, v budově zámku, který je kulturní památkou, ale je v současnosti spíše v zchátralém stavu… Jak vycházíte s majiteli?

Honza: Majitelkou je paní Zdenka Buláková a je ochotná, vychází nám vstříc. Jsme rádi, že památka, kterou moc lidí nezná, se otevírá veřejnosti.

 

Jak je představení dlouhé?

Honza: Skoro 2, 5 hodiny. Tím, že je v něm víc vlivů, podnětů, lidé občas vystoupí z autobusu, jsou na čerstvém vzduchu, uběhne představení rychle. Během celého večera se najede okolo 40 km.

 

Bermudský Δ se odehrává v Českém středohoří. Někteří lidé, kteří tuto krajinu neznají, možná vnímají okolí více než všechny prvky děje. Diváci pak projekt můžou brát jako zájezd obohacený o obrazy. Není to proti vašemu záměru?

Honza: Obrazy částečně vycházejí z historie míst, měly by historii reflektovat atmosférou. Takže na vědomé bázi to třeba nesecvakne, ale na té podvědomé ano. Snad to nebude znít, že celý náš koncept shazuju, ale já mám vlastně docela rád pojem zážitkové divadlo, i když vím, že je vnímaný lacině. Snažíme se, aby představení nebylo laciné a podbízivé. Důležité je, aby lidi odjeli s tím, že se jim něco dostalo pod kůži. Jestli si odnesou zážitek ze scenérie krajiny, děje nebo všechno dohromady, to už je na nich. Můj hlavní cíl je, aby si na to někdy vzpomněli.

Lenka: Je pravda, že se někteří diváci na místa, která s námi projeli, vracejí. Mají pak krajinu navždy spojenou s naším představením.

Honza: Myslím si, že i poučenější diváci, kteří na Bermudský Δ jedou, tak jim dojde, že neudržíš v takovémto prostředí kompaktní divadelní tvar, který tě vcucne v prvních vteřinách, vstoupíš do jiného světa, za hodinu vylezeš a jsi jiný. To tady úplně nefunguje, protože vjemy přicházejí různorodě. S tím se počítá.

 

Když mluvíte o divácích, máte přehled, odkud jsou?

Honza: Jsou to jednak naši kmenoví diváci, co chodí na všechny akce, o ně se můžeme vždycky opřít, podrží nás na začátku. Těch si myslíme, že byly loni dvě třetiny. Pak přijelo hodně lidí z Prahy. Také proto, že herci, kteří v projektu vystupují, mu dělají ve svých komunitách propagaci. Představení je jiné a herec, který v něm účinkuje, ho umí dobře prodat, protože tomu dá emoci, kterou sám cítí, takže naláká další lidi. Loni se diváci rekrutovali hlavně z těchto dvou skupin. Letos se vše mění, letos to bude „per huba“. Noví diváci se o Bermudském Δ dozvědí od těch, kteří ho viděli loni. Další návštěvníky pochytáme skrze propagační nebo reklamní kanály. Nebo půjdou ti, co to loni nestihli. Zatím máme málo odehraných repríz, aby se dalo kvantifikovat, jaká je spádová oblast nebo odkud se diváci sjíždějí. Lépe se to ilustruje na případu Kredence, což je představení, které jsme odehráli asi 36krát, to znamená, že diváků bylo podstatně víc. Tam víme, že diváků dorazilo hodně z Prahy, ale i z Hradce, z Plzně, z Ostravy, z Hamburku, z Drážďan, se kterými spolupracujeme v rámci jiných projektů. Kredenc fungovala jako projekt, jenž má potenciál stahovat sem lidi z celé republiky. To byla i jedna z našich argumentací na kraji, aby projekt podporoval − kraji děláme dobrou reklamu, protože sem jezdí lidi z celé republiky.

 

Tři roky jste měli Kredenc, která se odehrávala ve vlaku, teď děláte druhým rokem Bermudský Δ v autobusu. Budete hrát za dva roky představení třeba na lodi?

Honza: Loď přijede už teď, Loď Tajemství bude v Ústí nad Labem v půlce července, s ní spolupracujeme… My ani nevyhledáváme cíleně dopravní prostředky, nás spíš zajímají lokace Českého středohoří a dopravní prostředky nám umožňují se tam přemisťovat. Slýcháme fórky, že bude loď, pak letadlo a nakonec raketa, která poletí jednosměrně…

V tuhle chvíli máme schválený projekt z Norských fondů, který se jmenuje Robo Pop. Jedná se o projekt, který bude zpracovávat témata umělé inteligence, ztráty duchovna, budoucnosti. Zapojí objekty kostelů, které se nevyužívají pro svůj původní záměr, ale hledají svůj obsah. Ten se tam pokusíme dočasně dosadit touto inscenací. Režie se ujme Miřenka Čechová, dramaturgie Petr Boháč, měl by tam hrát Radim Vizváry, v jednání je Lenka Dusilová. Představení by mělo mít premiéru příští rok, pravděpodobně v květnu, termíny se ještě ladí.

 

Chtěli byste i v příštím roce pokračovat s Bermudským Δ?

Honza: Doufám, že to bude s každým rokem ještě zrát a dopilovávat nebo přijdou nové impulsy, které nás posunou ještě dál. Byl bych rád, kdyby se hrál třeba pět let nebo dokud potrvá zájem diváků. Kredenc se hrála tři roky, prodávala se sama, neměli jsme s tím problém, dali jsme to na facebook a za hodinu bylo vyprodáno. Zájem násobně převyšoval kapacitu, kterou jsme byli schopní nabídnout. Ta byla omezená finančními zdroji, na každé repríze jsme prodělali sto tisíc. Prostředky na dofinancování jsme sháněli odjinud. Proto jsem se snažil přesvědčit kraj, že má smysl, aby projekt podporoval.

Společnost AŽD Praha, která vlastní Švestkovou dráhu, a byla partnerem projektu, nám vyšla ve všem vstříc, lidi byli profíci, neměli jsme problém cokoli vyřešit. Třeba v neděli večer spadly troleje, běžně se opravují dalších 24 hodin, a oni to měli za hodinu a půl nahozené i s revizí. Je to společnost velkých frajerů. Povedlo se jim na Švestkovou dráhu vrátit běžný provoz, a tím pádem se už do grafikonu nevejdeme, protože jsme s Kredencí jednokolejnou dráhu na tři hodiny zacpali. Tříhodinové okno už tam teď zkrátka není. Kredenc musela tedy skončit dřív. Filip Nuckolls by se rád vrátil k něčemu, kde jsou motorové vlaky, nabízí se třeba obnova trati do Lovečkovic. To je ale zatím píseň budoucnosti.  

 

Bermudský Δ se blíží, jaký máte letos tým?

Honza: Na tomhle projektu pracuje kolem 25 lidí, z toho činí 18 umělecké profese a 7 lidí dělá zázemí.

Lenka: Lidí pohybujících se kolem projektu je mnoho. Když bychom počítali i fotografy, umělce, kteří pro nás připravují videa, mixují hudbu a další, kteří nám třeba pomáhají s organizací ve Staňkovicích, tak by to mohlo být kolem 40 lidí, s nimiž spolupracujeme.

Honza: Máme totiž zázemí ve Staňkovicích, u Honzy Löbla, což je objekt, který kdysi býval zájezdním hostincem. Zázemí je hodně důležité.

Pro představu, je nás pětadvacet lidí, ráno se vstane a po snídani se hned vyráží na různá místa představení. Každé místo musí být připravené z několika úhlů pohledu. I scénograficky, v permanenci je i kosa, někde musíme vysekat například přerostlé kopřivy. Místo je nutno upravit, aby bylo dobře vidět. Pak jezdí čtyři doprovodná auta a ta by zase neměla být pozorovatelná z autobusu, aby to diváky nerušilo. Auta jezdí i jinými cestami a musí to mít timing, aby vše do sebe zapadalo. Navíc některé trasy, kde se vozidla pohybují, nejsou úplně cesty, takže se musí předem připravit, aby byly sjízdné.

Stalo se nám ale také, že se místa mění v čase, den ode dne. Loni na Víťově vyhlídce jsme měli vysoký porost, za kterým se herci před začátkem scény schovávali, pak jsme jeden večer přijeli, když už se hrálo, a všechno bylo vysekané. Museli jsme narychlo řešit, kam herce schováme. Naštěstí je tam terénní zlom, za nímž to šlo, ale herci museli být přikrčení. Takováto překvapení se stávají, někdy může sprchnout a auto nevyjede po cestě. Adrenalin je pak velmi silný. Jakmile jedno z aut nebo autobus klekne, celé se to sesype. I když loni jezdilo jedno záložní auto, tak to nejde pak narychlo vyřešit. Auta jsou na začátku vybavená rekvizitami i kostýmy, herci se v nich převlíkají. Kdyby se něco stalo, při půlminutových rezervách se nedá vše přestěhovat do jiného auta, to se celé zbourá. Sám sobě jsem si zakázal nad černými scénáři moc přemýšlet, říkal jsem si, že čím míň o tom budu dumat, tím víc musím věřit. Totéž platí i pro letošní rok.

 

 

Honza Kvasnička

Honza založil festival KULT, vybudoval a pět let provozoval klub Circus a podílel se na organizaci několika tisíc kulturních akcí převážně na Ústecku.

 

Lenka Havelková

Od roku 2016 má ve spolku na starosti produkci a PR. Je hlavní produkční festivalu KULT.

 

Bermudský Δ

Nejtajemnější místo leží v Sudetech! Říká se, že severočeská krajina je záhadná, nabitá energií, magická. Že zdejší temná historie neskončila, ale přetéká do současnosti. Ale co když je to pravda? Stojíme o to dozvědět se, co se skrývá pod vrcholy kopců, mezi skalami a v rozpadlých budovách?  Zjistit, co se stane, když se síly země propojí se silami lidské mysli? Můžeme si pak být jistí, že se vrátíme tam, odkud jsme vyjeli? Karosou vyrazíme z Litoměřic až tam, kam se ještě nikdo nevydal.  Další unikátní projekt divadla KULT je poctou severočeským Sudetům, tentokrát ale hrajeme na temnou strunu. Autobusem za hranice reality!

 

Spolek Kult

KULT, spolek jako zastřešující organizace nejen Festivalu KULT, vznikl v roce 2002, přesně pět let po prvním ročníku festivalu. Od začátku svého působení na ústecké scéně uspořádal více než 2700 akcí, které celkem navštívilo přes 300 000 diváků a představili se na nich umělci z více než 40 zemí světa.

Jeho největší akcí je zmíněný Festival KULT, který vždy během října oživuje kulturní život v Ústí nad Labem výběrem aktuálně nejzajímavějších představení tuzemských i zahraničních divadel a bohatým doprovodným programem.

 

Chystané akce:

Bermudský Δ 20.–25. července a 12.–14. srpna, Sudety, vyjíždí se z Litoměřic

Divadelní Pouť, Dolní Zálezly, 25. 9. 2021

Kult 24, divadelní festival, 13.–23. 10. 2021, více na https://www.festivalkult.cz/

www.kultprodukce.cz

Věra Jičínská se narodila roku 1898 v Petřkovicích. Absolvovala šestileté dívčí lyceum v Brně, odkud si mimo jiné odnesla základy kreslení a dějin umění a kde studovala také francouzštinu a němčinu, které později využila na svých uměleckých cestách. Vždy se chtěla stát malířkou. Po studiích na uměleckoprůmyslové školev Praze u prof. Kysely (1916-1922) se vydala do zahraničí. Dva roky strávila na Königliche Kunstgewerbeschule v Mnichově v ateliéru knižní úpravy a knižní grafiky. A v roce 1923 jí otevřela náruč Paříž, město zaslíbené kultuře a výtvarnému umění obzvlášť.

Ve Francii nejen pokračuje ve studiu a maluje, ale také hodně cestuje (Normandie, Bretaň, Provence, navíc Španělsko, Skotsko, Anglie) a později i vystavuje. Osm let spojených s Paříží a Francií nesmazatelně prostoupilo její tvorbou. Právě tato éra patří mezi úspěšné. Pravidelně se účastní tamních výtvarných salonů, věnuje se rovněž svému původnímu zaměření, tj. grafice. Díky vrozené systematičnosti opakuje zásadní motivy nejen v kresbě a malbě, občas je zachytí rydlem. Nejvlastnější formou jejího výtvarného výrazu se ale stal pastel, v němž dokázala zajímavě ztvárnit krajinu, architekturu i portrét.

V Paříži se přátelí se spoustou významných osobností. Silvestr tráví v ateliéru na Rue Vercingétorix ve společnosti Mary Durasové, Marty Jiráskové, Jana Zrzavého, Bohuslava Martinů, Františka Muziky, Bedřicha Feuersteina a dalších. Bohémský život však nepodporovala rodina Věry Jičínské, a tak z tohoto pohledu vše vyřešilo setkání se spolužákem z umělecké školy Prokopem Laichterem, rodákem z Dobrušky, za kterého se vdala 15. listopadu 1930. V květnu následujícího roku pak manželé opouští Paříž a zabydlují se v Praze.

V té době začíná dobrušská éra v životě výtvarnice, neboť Laichterova rodina vlastnila ve městě pod Orlickými horami dům. „Jezdila sem od roku 1931 nejprve jen s manželem, později i s dcerou,“ přiblížila Mgr. Pavla Skalická, vedoucí vlastivědného muzea a doplnila: „Podle vzpomínek její dcery Dany přijížděli do Dobrušky vždy měsíc před prázdninami a zůstávali až do konce září. Dcera tady chodila dva měsíce i do školy.“

V závěru svého života ale Dobruškou spíše projížděla, protože po válce si rodina pořídila (stejně jako mnoho výtvarníků a lidí z umělecké branže) chalupu v Říčkách, kde zhruba od roku 1947 prožívala hodně volného času. Poté, co se v roce 1952 při zřícení lešení během restaurátorských pracích malířka těžce zranila, v Orlických horách především relaxovala. Následky úrazu však postupně snižovaly její pracovní a umělecké možnosti, až jim nakonec podlehla.

Věra Jičínská zemřela 27. března 1961 v Praze. Několik let nato Prokop Laichter věnoval rodnému městu rozsáhlý rodinný archiv a značnou část díla Věry Jičínské. „Ve dvou následných etapách v roce 1967 a potom v sedmdesátých letech nám byla darována celá pozůstalost Věry Jičínské. Jednak zarámované obrazy, jejichž počet se blíží ke čtyřem stovkám, dále zhruba 1500 kreseb na papíru nebo maleb, které nejsou v rámech a jsou uloženy v nekyselém papíru v depozitáři. Některé z nich již byly zarámovány v rámci nynějšího restaurování,“ uvedla vedoucí muzea a pokračovala: „Máme i osobní korespondenci s příbuznými, přáteli, manželem, dcerou. Jsou tam i deníky, protože Věra Jičínská byla tak pečlivá, že si celý život téměř každý den zapsala nějakou poznámku, někdy se týkala cest, jindy osobního života. To jsou pro nás cenné prameny. Získali jsme  i skicáře a také velké množství fotografií z cest nebo ze života. Málo se totiž ví, že byla výbornou fotografkou. Cennou součástí jsou i fotografie, podle nichž malovala.“

Mezi další sbírkové předměty patří novinové výstřižky s texty o absolvovaných výstavách, pokladní doklady, legitimace spolků, ve kterých byla výtvarnice zapojena. Nechybí ani keramika, kterou vyráběla zřejmě z finančních důvodů.

Pavla Skalická odpověděla také na otázku, zda byl rozsáhlý dar spojen s nějakým odkazem či přáním: „Součástí daru byl i rodný dům rodiny Laichterovy, konkrétně Jana Laichtera. S tím souviselo  přání, že by měl dům sloužit jako muzejní expozice, ve které by byly (ideálně) umístěny obrazy manželky. Expozice zde krátce na to dle jeho přání instalována byla, ale v 80. letech byla zrušena, protože nebyla navštěvována a prostory nesplňovaly hygienické a jiné normy. V objektu například není voda ani WC. Dům ani není pro tento typ expozice příliš vhodný, proto pracujeme na jeho využití spíše formou památníku rodiny Laichterových než galerie.“

Předzvěstí letošního výročí Věry Jičínské se staly aktivity spojené se sbírkou. „Na podzim minulého roku převezlo dobrušské muzeum k restaurování prvních 22 obrazů Věry Jičínské a jeden její portrét, který namaloval manžel Věry, Prokop Laichter. Restaurování provedl Mgr. art. Luboš Machačko, restaurátor s povolením ministerstva kultury, a studenti 3. ročníku Fakulty restaurování Univerzity Pardubice pod jeho vedením,“ upřesnila vedoucí muzea Pavla Skalická a dodala: „V první etapě se restaurovala díla pro připravovanou výstavu Věra Jičínská – Doma v Dobrušce. V budoucnu by muzeum chtělo takto restaurovat minimálně deset obrazů ročně, vždy podle aktuálního zájmu vystavitelů. Plánujeme restaurovat pařížské práce autorky, které pak budou k dispozici pro zapůjčení galeriím. Prostředky na renovaci se podařilo získat z rozpočtu města, požádali jsme také o dotace z Ministerstva kultury ČR a Královéhradeckého kraje.“

Avizovaná výstava obrazů Věry Jičínské musela být s ohledem na pandemickou situaci odložena z března na září letošního roku. Je naděje, že by ji mohli navštívit i potomci rodiny Laichterovy, kteří již vloni zavítali do města svých významných předků a kteří jsou zároveň vlastníky budovy pražského Laichterova nakladatelství, vyprojektované architektem Janem Kotěrou: „Chtěli by tam vytvořit památník Jana Laichtera a jeho rodiny. Štěpán Laichter (potomek z druhé linie od bratra manžela Věry Jičínské – Jana Laichtera) je velice jazykově, počítačově a graficky nadaný, tak je schopný připravit projekt z velké části sám,“ sdělila vedoucí dobrušského muzea.

Navíc zpoza Atlantiku sleduje dění v muzeu dcera Věry Jičínské, která je s muzeem od loňského roku v pravidelném kontaktu: „Má radost, že pracujeme na sbírce její matky. Sdělila, že nás podporuje ve veškeré činnosti. To je důležité, protože ona je držitelkou veškerých autorských práv,“ vysvětlila Skalická s tím, že dnes 84letá paní Dana Laichterová-Görnerová uchovává v paměti řadu vzpomínek, které jsou provázány s obrazovou sbírkou.

Je dobře, že díla malířky Věry Jičínské opouští po desítkách let depozitář, že se jim dostává zasloužené pozornosti i péče a že se s nimi budou moci seznámit nejen obyvatelé Dobrušky, ale také obdivovatelé výtvarného umění z celé republiky.  

 

 

 

 

 

Každý rok se pyšní Festival Jarmily Novotné nějakou mimořádnou událostí. V roce 2014 jste pořádali open air koncert Pocta Jarmile Novotné pod vedením Jiřího Bělohlávka, za účasti světově uznávaných českých operních pěvců. Letos je to uvedení rovněž venkovního projektu Rusalka v parku… a opomenout nemůžeme ani pěvecké kurzy.

Hlavním projektem letošního roku, a tedy 10. jubilejního ročníku Festivalu Jarmily Novotné, je zrealizovat velký open air koncert Rusalka v parku. 28. srpna v zámeckém parku v Litni zazní nejznámější části opery Rusalka Antonína Dvořáka, která letos slaví 120 let od své premiéry, v podání Symfonického orchestru Českého rozhlasu, pod taktovkou Roberta Jindry. Zpívat budou vynikající pěvci K. Kněžíková, R. Samek, J. Martiník a J. Kurucová. Režisér Michal Caban do projektu přidá taneční čísla, která doprovodí hudbu a zpěv, budou probíhat na rozdílných místech areálu zámku v Litni a chceme je přenášet na hlavní scénu pomocí videoprojekce. Přijďte se podívat, bude to krásné!

Jelikož jsme náš koncert naplánovali na konec léta, věřím, že v té době se situace okolo covid již zklidní a také se zvýší proočkovanost, abychom mohli projekt uskutečnit tak, jak zamýšlíme!

Jsme rádi, že nám bylo umožněno uskutečnit letošní pěvecké kurzy. Ty proběhly ve druhé polovině června. Pro spolupráci se nám podařilo získat světově uznávanou lektorku operního zpěvu Margreet Honig, která je zároveň autorkou knihy o technice zpěvu. Tu jsme vydali v překladu renomované české mezzosopranistky Markéty Cukrové v roce 2019. Když jsme paní Honig jeli knihu ukázat a představit se, líbilo se jí, jaké aktivity děláme a dohodli jsme se, že uspořádáme její kurzy v Litni. Za věhlasnou odbornicí míří všechny světové hvězdy na hodiny zpěvu a ona i vzhledem ke svému věku již jezdí každé léto pouze na své kurzy do Rakouska. Pro nás udělala výjimku a společně s oceňovanou sopranistkou Simonou Houda Šaturovou vedla kurzy pro mladé pěvkyně právě v Litni. Na konci kurzů se uskutečnil tradiční koncert všech účastníků, který se i navzdory nutným opatřením povedl a návštěvníci byli za možnost živého kulturního zážitku po dlouhé prodlevě obzvláště vděční.

 

Jak pokračuje obnova kulturních památek zámeckého komplexu?

V liteňském areálu se nachází šest kulturních památek. Jsou to zámek, Čechovna, Oranžerie, Salla Terrena, zámecký park, kovárna a pivovar, které se snažíme z různých zdrojů opravit. Zámek Liteň se podílel obzvláště na rekonstrukci zámeckého parku a instalaci zámeckých hodin. 

Park

Východiskem pro revitalizaci historického parku byl stav jeho posledních úprav z roku 1922 dokumentovaný „Plánem parku při zámku pana J. Daubka v Litni“, který navrhl Ing. Drahoslav Šonský, CSc., (mimo jiné rovněž projektant a zakladatel dendrologické zahrady a parku v Průhonicích). V parku se nachází více než 200 vzrostlých dřevin s velkým podílem zajímavých exemplářů (celkem 29 druhů listnatých stromů a 11 druhů jehličnanů).  Bohužel obnova parku nám dala zabrat více, než jsme čekali.

Těsně před ukončením prací, v průběhu prvních deseti červencových dnů roku 2013, zasáhly Liteň a zejména zámecký park povodně. Na celé spodní části parku se vytvořila souvislá vodní plocha, ve které pluly například i ryby z jezírka. Voda vymyla a odplavila všechnu zrekultivovanou a nově navezenou zeminu, včetně osiva. Ve spodní části zahrady stála voda v cca 30cm sloupci.

Následné extrémně vysoké teploty a nedostatek dešťů, které postihly Českou republiku koncem července 2013, zkomplikovaly zejména péči o travní plochy. Pro záchranu stromů a porostů v parku bylo nutné ručně zalévat každý strom týdně 100 litry vody, dále pak denně 3 000 litry vody azalky a rododedrony a téměř 7 000 litry vody všechny nové výsadby, třezalky před Čechovnou a levandule v bludišti.

A to nebylo vše – začátkem srpna se parkem prohnala ničivá větrná bouře. Poškodila koruny ošetřených stromů, zanechala je se zachycenými ulomenými větvemi, některé v havarijním stavu. Okamžitou odbornou eliminací škod se podařilo navrátit zámecký park do původního stavu.

 

Zámecké hodiny

Původní zámecké hodiny byly instalovány v roce 1902 za rodiny Daubků. Hodiny spravedlivě měřily čas všem v Litni až do druhé poloviny 90. let, kdy byly zcizeny. Osobně považuji odpočítávání času za téměř magické, takže jsem usilovala o to, aby se hodiny navrátily na své původní místo co nejdříve.

Již v roce 2012 jsem začala s průzkumem společností, které se zabývají věžními hodinami, a tak jsem narazila na firmu Hainz. Když jsem zjišťovala reference firmy, dostalo se mi odpovědi, že společnost dlouhodobě spravuje rovněž Staroměstský orloj…  Ještě větší překvapení nastalo, když současná majitelka firmy, paní Nesnídalová, vylezla na zámeckou věž v Litni a sdělila mi, že dle technologie, která na místě zůstala, je zřejmé, že i původní hodiny musel před více než 100 lety instalovat její pradědeček, který v té době rodinnou firmu Hainz řídil. Firmě Hainz byl za předchozího režimu zabaven celý archiv, takže oni ztratili přehled o svém historickém působení. Na ciferníku, který směřuje do areálu, jsme ponechali původní letopočet 1902, aby připomínal historickou instalaci, a na ciferník směřující ven z areálu jsme nechali vyrýt letopočet 2013, aby připomínal novou instalaci hodin a měřil čas novodobé historie zámku.

 

Jste příjemci covidových dotací?

Požádali jsme koncem loňského roku o náhradu alespoň části nákladů, které jsme vložili do přípravy kulturních aktivit pro loňský ročník Festivalu Jarmily Novotné. Bohužel jsme získali kompenzaci pouze malé části vložených prostředků, ale to se nedá nic dělat, všichni jsme na tom podobně.

 

Jaké jsou se zámeckým areálem v Litni plány pro nejbližší budoucnost?

V současnosti je naším nejbližším plánem dobře a úspěšně připravit jubilejní 10. ročník Festivalu Jarmily Novotné a tomu podřizujeme všechno. Letní open air koncert Rusalka v parku je opravdu velký projekt.

Z dlouhodobějších plánů se nyní snažíme zrealizovat obnovu oranžerie, která by měla sloužit jako zázemí po výtvarné umělce. Bývalá oranžerie je krásný přízemní prostor v zámeckém parku s krásným světlem. Kdyby se její renovace podařila, a my tak mohli nabídnout kurzy nebo workshopy výtvarným umělcům, bylo by to krásné.

Celý loňský rok jsme rovněž finalizovali přesun pozůstalosti Jarmily Novotné do České republiky, což se nám podařilo.

 

Kdo spravuje pozůstalost Jarmily Novotné? Jaký je v ní nejcennější nebo nejzajímavější předmět? Je stále co o jejím životě objevovat?

Pozůstalost Jarmily Novotné spravoval její syn Jiří Daubek, který žije v Americe. Během posledních několika let se pod vlivem naší spolupráce a na náš popud rozhodl celou pozůstalost projít, uspořádat a nakonec ji také kompletní předal do správy naší neziskové organizaci. Toto se nám podařilo uskutečnit na přelomu letošního roku. Jedná se opravdu o velké množství krabic, dokumentů, deníků, alb, fotografií apod., takže doposud jsem neměla možnost projít všechny materiály.

Mezi předměty, které jsem však již prostudovala, mě velmi zaujaly fotografie z roku 1947. Do Litně za Jarmilou Novotnou tehdy přijeli novináři ze známého amerického společenského časopisu Life. Na fotografiích je s nimi zachycena Jarmila Novotná před Čechovnou a zámkem v Litni a na procházce na Karlštejn… (viz obrazová příloha – pozn. red.)

 

Jaký je příběh Daubkových ve vztahu k Litni? Kdy jste se prvně kontaktovali?

Poprvé jsem se setkala s potomky rodiny Daubků v roce 2011 a tato schůzka byla pro mě klíčová. Vedla k tomu, že jsme synovi Jarmily Novotné po prvním setkání dali dárek k narozeninám, a to pozvání celé jeho rodiny do Litně, do jeho bývalého domova. Došlo k němu na konci léta 2012 a my jsme na jejich počest uspořádali výstavu v zámku a malý kulturní víkend – Festival Jarmily Novotné. Tím to celé začalo!

Pan Daubek až po setkání s námi a následných aktivitách Festivalu Jarmily Novotné začal procházet a organizovat materiály z pozůstalosti svých rodičů, která zde byla od smrti Jarmily Novotné v roce 1994, a na základě toho svou maminku a tatínka snad i lépe pochopil…

 

Za vlasteneckou a podnikatelskou rodinou Daubkových jezdili do Litně snad všichni umělci generace Národního divadla…

Daubkové byli velcí mecenáši umění, na svém panství v Litni nechávali žít a tvořit celou škálu umělců Národního divadla. Umělci jako František Ženíšek, Josef a Quido Mánes nebo Josef Václav Myslbek byli pravidelnými hosty na zámku v Litni a také zde vytvořili mnoho děl, která nyní zdobí stěny Národní galerie.

 

Jak to bylo s Ženíškovou oponou pro Národní divadlo, jejíž návrh rovněž vytvořil v Litni?

Návrh opony pro Národní divadlo (té, která shořela při požáru Národního divadla v roce 1881) vytvořil František Ženíšek u nás v Litni a visel v bývalé jídelně na zámku až do 90. let. Pak byl tento návrh – plátno o velikosti cca 3 x 4 m zcizen. My jsme se stali vlastníky až následně a bohužel jsme v zámku našli již jen dřevěný rám a odřízlé zbytky plátna původního návrhu… Je to hrozná škoda.

 

Proč jste opustila rozjetou kariéru v bance? Jaká je oproti tomu práce v neziskovém sektoru? Co jste se musela kvůli fungování neziskovky naučit? Zažila jste i chvíle, kdy jste si říkala, že jste si s ní vzala paradoxně moc velké sousto?

Já jsem opustila banku kvůli mateřské dovolené. Hned od začátku mi bylo jasné, že pokud to půjde, ráda bych s dětmi skutečně byla na mateřské, abych si je užila a dala jim svůj čas.

Chvílí, kdy jsem si říkala, že jsem se snad musela zbláznit, když jsem se vrhla do neziskového sektoru, bylo nespočet… Ale pak vždycky přišel nějaký hezký projekt, který se povedl, dopis od návštěvníka koncertu nebo úspěch absolventa pěveckých kurzů, a to mi nalilo zpět energii do žil!  

Vedení neziskové organizace mě naučilo pokoře, protože se nedá udělat vše a hned, je potřeba být trpělivý a vybrat si jen nějaké projekty a těm se věnovat plně, není možné omezené finanční zdroje a energii rozmělnit, to by se pak neuskutečnilo nic. Před lety mi při jednom setkání W. Lobkowicz řekl, vyberte si jeden projekt a ten dělejte, ať je krize, vichřice, bez ohledu na další příkoří, jenom tak dosáhnete velkých věcí. Toho se snažím držet. 

 

Do jaké míry vás starost o záchranu i nové oživení zámku Liteň osobně proměnilo? V profesi bankéřky šlo přece jen o jiné definování hodnot...

Víte, dříve za mnou do banky chodily firmy a žádaly o úvěry, nyní jsem já ta, která chodí do firem a žádá je o příspěvek na kulturu… Tak v tom je samozřejmě velký rozdíl!

Ale k těm hodnotám, víte, já se domnívám, že hlavní hodnoty vám dají do vínku rodiče. Ale to, co mě naučila práce v bance, byl profesionální přístup, umění dotáhnout věci do konce, zhodnotit realisticky plusy a minusy, dělat vše na 100 %. To jsou všechno hodnoty, které se vám hodí jak v byznysu, tak v neziskovém sektoru.

 

Kdyby nebylo dětí a mateřských dovolených, byla by nezisková organizace Zámek Liteň? Kolik let je dnes vašim dětem? Do čeho vkládáte nejvíce energie nyní?

Já nemám ráda kdyby… Zámek Liteň si mě našel nebo já jej, a KDYBY nebyla nezisková organizace Zámek Liteň, buď bych byla dále v bance, nebo by kolem mě prošlo něco jiného, čemu bych se začala věnovat…

Každopádně nejvíc energie vkládám mimo práce do své rodiny. Je to to nejlepší, co mě v životě potkalo. Synům je 12 a 13, takže máme stále veselo!

 

Velmi sympatická je vaše podpora mladých umělců, ať už se jedná o mistrovské pěvecké kurzy pro mladé pěvce, nebo o happening základních uměleckých škol ZUŠ Open pro Středočeský kraj… Budete tyto aktivity ještě rozšiřovat?

Jarmila Novotná, obzvláště na sklonku své kariéry, věnovala hodně času mladým, začínajícím umělcům. Není tedy překvapením, že i pro Zámek Liteň se jedním z pilířů našich aktivit stala podpora mladých umělců v počátcích jejich kariér nebo během jejich studia. Kromě již zmíněných pěveckých kurzů, které jsou naší vlajkovou lodí v této oblasti, jsme například převzali udílení Ceny Jarmily Novotné na Mezinárodní pěvecké soutěži Antonína Dvořáka v Karlových Varech. Tu získává každoročně nejlépe umístěná česká pěvkyně v této soutěži. Dále jsme zaštítili udílení ceny v rámci Písňové soutěže Bohuslava Martinů. 

V loňském roce jsme také poprvé upořádali fotografické kurzy pro mladé fotografy se světově uznávaným Tonem Stanem. Rádi bychom mladým rovněž nabídli výtvarné workshopy, proto se snažíme uskutečnit projekt opravy oranžerie, která by měla právě sloužit jako zázemí pro výtvarné umění.

Do budoucna bychom chtěli zvát studenty i na výtvarné a sochařské workshopy, které by se měly konat v budově oranžerie v parku. Její rekonstrukce je nyní naší velkou prioritou.

 

Proč se o Jarmile Novotné dříve nemluvilo? Tolik vadil její úspěch ve Státech, nebo byl ještě jiný důvod? 

Myslím, že těch důvodů bylo více. Skutečně, její úspěch v Americe, její světové renomé, její přesah z hudebního do nejvyššího společenského života v USA, to, že byla ženou barona, byla podporována TGM a přátelila se s celou jeho rodinou, a zvlášť s jeho synem Janem, to vše byly věci, které v komunistickém režimu nezapadaly do obrazu „socialistické ženy“. 

 

V čem vás osobně Jarmila Novotná inspiruje a co o ní vědí vaši synové?

Jarmila Novotná mě inspiruje svým přístupem k životu, svým sebevědomím, přitom pokorou a snahou se stále celý život zlepšovat a učit nové věci. Ona věděla, jaká je hvězda, přitom se celý život vzdělávala a chodila na hodiny zpěvu, aby svůj hlas uchovala a nevložila do svého zpěvu zlozvyky.

Moji synové toho o Jarmile Novotné vědí hodně, přeci jenom prakticky vyrůstají s tímto jménem skloňovaným všemi pády v naší rodině. Myslím, že hlavní devizou je, že zjistili, že se nemusí pracovat vždy jen za peníze, že by každý člověk v rámci svých možností měl nějak „příspívat“, vybrat si nějakou oblast a v té pomoci.

 

Kdybyste měla příležitost dát si s Jarmilou Novotnou šálek kávy, o čem byste si s ní chtěla povídat především? 

Občas tak přemýšlím, co by asi říkala našim aktivitám… Zajímala by mě spousta otázek: Jak bylo těžké opustit rodnou zem s několika kufry a dvěma malými dětmi? Co prožívala, když opouštěla na večery a dlouhé týdny své děti, když musela živit v Americe celou rodinu? Jak se cítila, když jim znárodnili celý jejich majetek? Jaká byla její setkání se slavnými osobnostmi? Jak ji ovlivnil TGM a jeho syn Jan, její velký přítel… Co bylo nejtěžší, aby si udržela kariéru v Metropolitní opeře celých dlouhých 16 sezón a proč se nechtěla vzdát hudby a věnovat se více hollywoodské kariéře atd. atd. Bylo by to na opravdu dlouhou kávu!

 

http://www.zamekliten.cz/