Jarmila Haldová – výtvarnice "ve službách českých panovníků"

Jak jste strávila dobu covidu?

Mám dlouhodobě nasmlouvané úkoly, na kterých jsem mohla pracovat, aniž by mě covid ovlivnil. Dělám betlém do muzea v Třinci – každý rok něco. Také jsem pracovala na svém cyklu panovníků. Dokončila jsem další čtyři desky – český král a císař František I. měl sice čtyři manželky, ale jen tři byly českými královnami. První z nich zemřela dřív, a tak jsem mu ji udělala pouze jako portrét. Všichni moji panovníci jsou teď vystaveni na zámku v Kvasinách spolu s ilustracemi a ukázkami užitého umění. Souhrnná výstava probíhá u příležitosti kulatého jubilea, které letos budu mít.  

Kolik panovníků už máte hotových?

Celkem 126, už chybí jenom šest. Teď je na řadě Ferdinand V. jako český král pátý a rakouský císař I. V té souvislosti bych ráda pro inspiraci navštívila Zákupy, které měl jako sídlo. Jako penzionovaný král byl v Čechách velice spokojený, k dispozici měl Pražský hrad. Zřejmě velice dobře hospodařil jako zemědělec, nashromáždil i slušné bohatství, které odkázal svému synovci Františku Josefovi, a ten tak získal soukromý majetek. Ferdinand I. je zajímavá postava, přestože se o něm mluvilo jako o ne příliš chytrém muži. Měl rád hudbu, kytičky, zemědělské hospodaření. Výstava v Praze, konaná zhruba před třemi roky, ukazovala, co také sbíral. Měl pěkný vztah k umění.

Co všechno obnáší příprava na další postavu panovníka?

Nastuduju si literaturu a životopis, v něm hledám stránky, které nejsou oficiální – koníčky panovníků, jejich povahové vlastnosti, vztahy. Dál si musím osvojit dobové reálie, jednak oblečení a jednak, co bude tvořit pozadí desky tak, aby se k postavě hodilo. Na pozadí jedné z manželek Františka I. jsem  například zobrazila Beethovena, který pro ni složil skladbu. Habsburkové měli hudbu rádi a Leopold I. byl přímo milovník hudby, měl svůj orchestr, který jsem zachytila na pozadí jeho portrétu.  Františkovi I. jsem udělala alpinky, protože měl první alpinskou zahradu. Skalky jsou dnes populární, hodně se alpinkaří. První byl ale císař František, trochu mu to vnuknul zřejmě jeho bratr Jan, který žil v Alpách. Další z manželek jsem naopak vybavila orchidejemi, protože jedna z jeho dcer se vdávala do Brazílie a on při té příležitosti uspořádal přírodovědnou výpravu, ze které vzešly různé sběry a mimo jiné také orchideje.

Jaké barvy používáte na kolorování?

Na panovníky volím olejové barvy. Nedělám šepsový podklad jako při malbě na plátno, olejové barvy se hezky vsáknou do dřeva. Navíc neschnou pod rukama a jsou v tomto případě optimální. Dají se udělat i různé efekty na ozvláštnění. Po vsáknutí se zbytek barvy někdy setře nebo nastínuje. Je pěkné je i vrstvit, proškrabovat atd. Na malé figurky ráda používám tempery.    

Je zajímavé poslouchat, co všechno o panovnících víte. Nikdy jste neuvažovala o přednáškách na toto téma?

Některé zajímavosti vyprávím během zahájení výstav, pokud se návštěvníci ptají. K již hotovým portrétům jsem vytvořila stručný katalog nebo spíše rukověť, protože se lidé ve velkém počtu panovníků ztrácejí. Mimo obecně známých panovníků – které lidé snadno zařadí, kdy panovali – už je to horší s manželkami, protože ty většinou zůstávaly v pozadí. Lidé vědí, kdo byla Ludmila, Drahomíra, možná i Eliška Pomořanská, která lámala meče, ale jinak to je s manželkami slabší. A tak jsem vytvořila sešit, aby se každý mohl s jednotlivými postavami stručně seznámit. Až je budu mít všechny hotové, byla bych ráda, kdyby z toho mohla vzniknout publikace, kterou bych chtěla sama i sepsat. Nebyla by to práce historika, jednalo by se o můj vztah k jednotlivým postavám. A nutno dodat, že k nim mám většinou sympatie, protože při studiu nacházím polehčující okolnosti i pro postavy, které nemají úplně dobrou pověst. Samozřejmě pro kn ihu musím najít nakladatele.

Na zámku v Kvasinách, kde nyní vystavujete, je k vidění i expozice loutek vaší rodiny.

Ano, vytvořili sjme ji ve spolupráci s dr. Tydlitátem. V jedné místnosti nainstaloval domácí divadélko, které vlastnil s bratrem. Je úžasné – rodiče je bohatě vybavili loutkami i scénami. Zbylé prostory jsem vyplnila naší rodinnou tradicí, kde vše započal dědeček, který se nadchl pro loutkové divadlo a založil sokolské loutkové divadlo v Praze na Smíchově. V jeho nadšení pokračovali jeho synové profesionálně. Můj otec byl akademický malíř, scénograf, navrhoval loutky, strýc byl celý život loutkohercem. Zároveň oba učili na DAMU. Po převratu, už v penzi, původní sokolské loutkové divadélko obnovili a ze strýce se vlastně stal ochotník. Expozice tedy zachycuje vývoj od dědečka, přes tátu, mámu, strejdu, tetu. Jsou tam i ukázky loutek, které dělaly moje děti a vnoučata.

Také používáte loutky – hrajete divadlo?

V Kvasinách jsou třeba loutky, které hrály i v televizi nebo v Ústředním loutkovém divadle. Zvláštností jsou tzv. stínové loutky k Mozartově opeře Apollo a Hyacint, které hrály a k nim se pouštěla hudba. Kdysi dávno jsem kvůli registraci ve Fondu výtvarných umělců vytvořila loutky loupežníků pro hru Zvířátka a loupežníci a tu jsme sehráli dětem v Sedloňově. Udělala jsem i loutky k Prodané nevěstě ze soustružených dílů. Nadchl mě Rok české hudby a měla jsem představu, jak by se taková hudba krásně doplňovala s animovaným filmem. Tyto loutky použila v propagačním materiálu pro cizinu agentura Orbis – loutky byly nafocené, různě nafázované, diapozitivy šly jeden za druhým a vše se odehrávalo v prostředí jihočeské návsi s barokními statky.

Kdysi jsem vytvořila plošné loutky, s nimiž jsme hráli na předvánoční akci v muzeu. Jeden z mých synů udělal celý soubor loutek pro ochotnické divadlo v Mohelnici, nejmladší vytvořil loutky pro dům dětí a mládeže v Dobrušce.

Zmínila jste také vaše betlémy. Kde jsou k vidění?

Celoročně je k vidění betlém na Městském úřadě v Rychnově nad Kněžnou. Ten je majetkem muzea. Jedná se o soukenický betlém, protože Rychnov byl městem soukeníků. Soukeníci pracují na svém řemesle, aby mohli přinést Ježíškovi kabátek, součástí jsou i rychnovské osobnosti.

Další trvale umístěný betlém, tzv. měšťanský, je v Novém Městě nad Metují. Tvoří ho kulisa novoměstského náměstí s chlívkem pro Ježíška a jsou v něm občané města. Požadavky si dává muzeum, ale mohou i samotní občané, kteří chtějí, aby v betlému byli jejich rodiče, prarodiče nebo i řemeslo, které dělají. Mezi postavičkami je např. pan Sekyra, vědec, který hodně cestoval, nejen do Antarktidy i do tropů. Zachytila jsem ho v polárním oděvu a má u sebe tučňáka. Z poslední doby tam je pan Hála, který pracoval jako tlumočník v tamní firmě Stavostroj a jezdil prodávat těžké stroje do cizokrajných zemí. Proto je tam jednak dempr – stroj a jednak pán v tropickém oblečení, jak mluví s nějakým Etiopanem v hábitu. Vedle sebe má i velikou květinu Euforbii. Dál tam jsou sportovci, hudebníci, provazochodec, zeměměřiči, včelaři. Neobvyklé výjevy do betléma patří, k betlému se hlásíme, je to naše historická kulturní tradice, může se do něj pustit kdokoliv.

Ráda odložíte dláto a věnujete se ilustracím?

Řekla bych, že je to obohacující a změna pro osvěžení. Vzájemně se to doplňuje. Malování mně pomáhá při tvorbě figur ze dřeva. Jedna technika obohacuje druhou.

Jako ilustrátorka jste doprovodila knihy pohádek Josefa Lukáška.

Už vyšly čtyři díly jeho pohádek s mými ilustracemi a mám informace, že díky karanténě se chystá další.  Kromě toho jsem ilustrovala pohádky O bílé lišce od Antonína Špinlera, také vícero pověstí. Dělala jsem i botanické ilustrace do knih, pak také propagační věci jako plakáty a podobně. Vloni jsem udělala návrhy na sedloňovské známky u příležitosti 150 let místní pošty. Vycházela jsem ze sedloňovských tradic, které mám důkladně nastudované. Na jedné známce je například sedloňovská lípa, na další poštovní motivy. Dochovala se historická fotografie, jak vypadala první pošta, ze které jsem mohla vycházet, a udělat vůz s koněm a pošťákem. Nebyla to první zkušenost. Kdysi jsem dělala kaktus pro spolek kaktusářů, který si vydával svoje známky.  

Zmínila jste botanické ilustrace. Ilustrovat rostliny je ale poněkud jiná kategorie než pohádky?

Musí být přesné, ale zároveň oproti fotografii ilustrace umožňuje, aby byly vidět detaily. Po vyfocení se těžko spočítají tyčinky, u nakreslené kytky se toto všechno dá zachytit. Mohou tam být i průřezy a různé detaily. Myslím si, že nakreslená květina je pro čtenáře, který se má orientovat, názornější. Fotografie nezobrazí její celou anatomii. Díky tomu se ze mě stal systematik, takže, i když ilustruji pohádku zasazenou do určité doby nebo místa, všechno si najdu, aby byl obrázek přesný a nebyly v něm chyby. Někdy jsem dokonce autora Lukáška popohnala, aby zjistil, jestli opravdu může být v pohádce zasazené do 13. století určitý předmět, jestli se už používal.

Co se týče panovníků, zachytila jste velice dlouhou éru. V jaké době byste chtěla žít?

V této. Vůbec nebylo jednoduché a romantické žít v jiné době. Je jistě krásná představa být princeznou, ale princezny to měly těžké. Provdali je, jak se hodilo politice. Jejich ženichové byli často velice problematičtí. Například dceři Františka I., která se vdala do Brazílie, přivodil manžel smrt, protože si našel milenku. Ani v barokní době to nebylo jednoduché.

Mimo historických postav českých panovníků jste vytvořila také princeznu Kačenku, vládkyni Orlických hor. Jak vznikl projekt?

Už spisovatel Karel Michl kdysi prosazoval, že by se princezna Kačenka měla zdůrazňovat, protože je to místní postava a patří sem. Vyzdvihnout se ji snažili různí autoři – dr. Václav Šplíchal nebo dr. Rudolf Zrůbek. Nejvíce se ale osvědčil Josef Lukášek, který je učitel a dětem opravdu rozumí, jeho pohádky se tzv. chytly a najednou tu byl zájem o Kačenku.

V roce 2002 starostka Deštného a později senátorka Václava Domšová vymyslela v rámci sdružení horských obcí projekt, kdy každá vesnice měla svoji pohádkovou postavu, na kterou se začaly „navěšovat“ různé aktivity lákající turisty. Vznikly emblémy, razítka, vandrovní knížky, které má každá obec. Například městys Nový Hrádek má skřítka Frymbulína a velice vehementně s ním tam pracují. Mají i naučnou stezku.

V Deštném se nápadu chopili místní podnikatelé a vymysleli Kačenčinu pohádkovou stezku. Je docela náročná, protože měří kolem 25 km. Zdolávat se může i po více dní. Na trase jsou místa s naučnými tabulemi o přírodě, počasí, rostlinách, kamenech, zvířatech. K tomu jsem vyřezala dvanáct velkých Kačenek, další čtyři udělala jiná výtvarnice. Kačenky jsou venku, a tak ty moje dostaly letos v zimě nový „make-up“. Obnovila jsem barvy, opravila uražené části. Tento rok vidí tedy turisté Kačenky  zase v plné kráse.

Pocházíte z Prahy, stala se z vás za dobu, co žijete v kraji Orlických hor, patriotka?

Patriotkou jsem už dávno. Cítím se tu opravdu doma. Narodila jsem se v Praze, mám ji ráda, ráda se tam jedu podívat, ale tady si vždycky vydechnu. Nedávno, když se po dlouhé době otevřely výstavy, jsem byla na výstavě malířky Toyen ve Valdštejnské jízdárně, ale lidé chodí v rouškách, není kde si sednout na kávu… Těšila jsem se zpět. Tady u nás – na samotě u lesa – jsme se v době covidu necítili tak svázaní a omezovaní.

Kam byste nás pozvala?

Na procházku po Kačenčině stezce. Také na moji výstavu na zámku v Kvasinách včetně výstavy loutek a rozšířené zámecké expozice. Nebo k návštěvě pamětní síně přímo u nás v Sedloňově a k prohlídce celoročních výstav betlémů.

VIZITKA

Jarmila Haldová, roz. Havlíková (*1951) si vydobyla jméno ve výtvarném světě nápaditými a sochařsky dovednými dřevěnými skulpturami a reliéfními obrazy, osvědčila se i jako minuciózní malířka botanických krás a jako ilustrátorka pohádek a tvůrce papírových betlémů a řady drobných publikací. – Kromě toho stačila vychovat čtyři syny.