Články a komentáře

Čím vás právě len tolik nadchl?

Len pro mě znamená hlavně přirozenost, nenápadnou součást celého mého života. Objevuje se na pozadí dětství jako rostlina, která se u nás v horách pěstovala a zpracovávala. Zároveň jako textilie je zcela tradičním materiálem s velmi zajímavými vlastnostmi a v kontextu dnes potřebného udržitelného způsobu života je také jeho produkce lokální a přátelská k životnímu prostředí.

Možná to bude znít zvláštně, ale naši Lněnou cestu, jestli to tak mohu nazvat, odstartovalo naopak rozčarování, ne čiré nadšení. Rozčarování z toho, že len je jako materiál i za současných trendů udržitelnosti, pomalé módy atd. stále pomyslnou popelkou a v našich zeměpisných šířkách ho v oblíbenosti válcují materiály jako biobavlna či biobambus. Možná tím mnohé naštvu, ale jakýkoli produkt s označením bio-, eko- pro mě ztrácí podstatu svého pojmenování, když ke mně musí z druhého konce světa absolvovat náročnou a nákladnou dopravu. Naproti tomu len se pěstuje v Evropě a i produkce tzv. konvenčního lnu má proti ostatním svá pozitiva.

 

Není len jako len… Proč výrobky z něj od lokálních producentů vyhledávat, když si lze lněné zboží zakoupit i v běžných prodejních řetězcích?

Přihlédneme-li např. k tomu, že produkce lnu spotřebuje méně vody než výroba bavlny (francouzské výzkumy hovoří o tom, že kdyby si každý Francouz místo bavlněné košile pořídil lněnou, ušetřilo by se tolik vody, kolik vypije celá Paříž) a 85 % lnu se pěstuje v Evropě, nákup lněného zboží je tou vhodnější variantou vždy. Nicméně v obchodních řetězcích a módních oděvních společnostech lněné zboží pořídíte za nižší ceny, zpravidla se jedná o asijskou produkci, a tak je na místě se ujistit, jaký poměr lněných přízí ve skutečnosti použitý materiál má.

Lokální producenti k zákazníkovi přistupují většinou velmi individuálně, vy víte, kde zboží vzniká, doptáte se na konkrétní původ materiálu, znáte jeho přesné složení i kvalitu.

 

Lněné ložní prádlo, utěrky či oděvy bývaly dříve běžnou součástí mnohých domácností. Časem len vymizel z polí i ze šatníků. Co se stalo? Proč jej nahradila bavlna?

Přadný len se v našich zeměpisných šířkách pěstoval a využíval od nepaměti, takže lnářský průmysl lze skutečně považovat za tradici.

Pokud dnes hovoříme o českém lnu, máme na mysli materiál, který je u nás pouze tkaný, surovina pochází ze západní Evropy, hlavně z Francie. Posledních několik hektarů přadného lnu se u nás pěstuje pouze pro výzkum, a to právě v podhůří Jeseníků, v Šumperku. Za zánikem tradičního českého lnářství, který byl dokonán kolem roku 2010, stojí levný, dumpingový dovoz bavlny z Východu a tehdejší agrární politika.

 

A o tradici ještě jinak… Jaké vaše výrobky rozhodně tradiční nejsou a ukazují len jako moderní materiál, který odpovídá trendům doby a vyhovuje náročným zákazníkům?

Lnu sluší nejen jeho klasické přírodní tóny, ale i různé barevné vzory. A my se právě snažíme díky současným moderním technologiím tisku vytvářet neotřelé limitované edice lnů, a to především s přírodními dezény. Zároveň do lnu i vyšíváme, což už je přeci jen tradičnější věc. Takto vznikají hlavně naše běhouny, prostírání nebo ložní prádlo.

 

Odkud vlastně berete látku, ze které zboží šijete?

Látky používáme od tkalcoven, které jsou k nám nejblíž, a jsme rádi, že tím můžeme stále zachovávat tu nejryzejší regionálnost ať už samotných jesenických hor, nebo historických slezských zemí, jejichž součástí Jeseník bezesporu byl a je.

 

Vaše cesta k rodinné firmě a drobnému podnikání se lnem nebyla přímočará. Co jste vystudovala a v jaké profesní oblasti jste se pohybovala?

Vzděláním jsem spíše specialista na lněná plátna malířských mistrů, tj. jsem kunsthistorik s diplomem z provozně ekonomické fakulty, nebo se to dá vlastně říct i naopak (úsměv). Následně jsem se pohybovala v oblasti dotací, na poli městského marketingu a těsně před mateřskou jsem působila v marketingovém týmu léčebných lázní.

 

Před mateřskou jste pracovala jako PR manažerka pro jesenické lázně. Proč jste nezůstala na poli propagace a nepokračovala např. vytvářením dobrého jména lnu a kampaněmi na toto téma pro jiné producenty, ale začala se lnem sama podnikat? Kde se ve vás vzal podnikavý duch? Co bylo tím momentem, kdy jste se rozhodla výrobky ze lnu sama prodávat? Jaká je v tomto segmentu konkurence?

Pro člověka pohybujícího se v oblasti propagace by bylo asi skutečně ideálnější a jednodušší rovnou vytvářet pouze kampaně na téma lnu pro jiné producenty. Já jsem ale osobně potřebovala jít hlouběji. Potřebovala jsem si vyzkoušet, zda nakonec celý ten cyklus, to snažení se o jakousi osvětu funguje v reálu, jak potenciální zákazníci len vnímají, zda jako nostalgii starých časů a tradici, či jako jedinečný moderní materiál se zajímavými vlastnostmi, anebo úplně jinak… jestli je vůbec na našem trhu prodejný… jednoduše jsem potřebovala být úplně u toho, nebo vlastně v tom.

Konkurence, která u nás šije také ze lnu, nebo nabízí lněné produkty evropských značek, samozřejmě existuje. A poslední dobou vnímám, že na trend přírodních materiálů rychle reagují i asijské portály, které lněné produkty i u nás nabízejí doslova za hubičku.

 

Zdá se, že jste spíše člověk pera než manažer a ekonom pracující s daty, tabulkami, čísly. Co jste se musela kvůli fungování rodinné firmy naučit? Co vás dnes především živí? Jak máte s manželem rozdělené role? Pomáhá vám rodina?

To jste odhadla přesně, administrativa a účetnictví skutečně nejsou mým šálkem kávy, takže je přenechávám manželovi. Mně bohatě stačí zabývat se produktovou nabídkou, webem a sociálními sítěmi, kde jsem pronikla více do hloubky tvorby webu nebo práce s Instagramem, než jsem potřebovala dříve. Ve spojení ještě s dalšími mými aktivitami, jako je vytváření turistických novin Jeseníků, se na rodičovské opravdu nenudím. A jelikož jsou to aktivity, které mě baví a asi se jich nedokážu jen tak lehce vzdát, patří obrovský dík manželovi, jenž trpí nejen má nekonečná ponocování u počítače, a také rodině, která zasahuje v časech nejvytíženějších.

 

Zmínila jste se, že vás štve neustálé omílání pojmů bio- či eko-, které se staly nenahraditelnými pomocníky současného marketingu. Jak to vnímáte vy? Co pro vás znamená odpovědný marketing?

V diskuzi na téma bio-, eko- se dostáváme na velmi tenký led. Za mě osobně možná ještě v počátcích těchto trendů, řekněme před cirka patnácti lety, to ještě byly ryzí pojmy. Dnes jsou podsouvány téměř všude a u všeho a ztrácí se jejich podstata. Ztrácí se selský rozum a vnímání dalších souvislostí. Pro mě konkrétně tak odpovědný marketing znamená takový marketing, který svým obsahem nepopírá jak zmiňovaný selský rozum, tak mé vlastní svědomí a smýšlení.

 

Lněné vzniklo na přelomu roku a hned na začátku toho nového přivítáte do rodiny dalšího člena. Věříte, že to v současné nejisté situaci ustojíte? Jaké jsou vaše další plány?

Do Lněného jsme se nevrhli úplně po hlavě, a to jsme ani zdaleka netušili, co rok 2020 ve skutečnosti přinese, takže věříme, že ustojíme jak náročnější rodinný režim začátku roku, tak naprosto nevyzpytatelnou situaci, která panuje. Naše další plány jsou s ohledem k současnému stavu ryze krátkodobé, byť vize by byly větší. Aktuálně připravujeme nové dezény, jež se budou snad líbit nejen nám, ušijeme z nich zase limitované edice povlečení nebo prostírání.

 

Pandemie covidu a s ní související omezení řadu podnikatelů zastavila, zpomalila nebo úplně smetla. Vám se podařilo díky lněným rouškám s výšivkami naopak podnikání rozjet… V čem jsou lněné roušky lepší než ty bavlněné? Co se prodává nejlépe nyní?

Odpověď najdeme ve vlastnostech lnu, tj. 100% přírodní materiál, který je vzdušný a vysychá mnohem rychleji než bavlna, ve své struktuře nedovoluje množení a hromadění bakterií a mikrobů, takže je přirozeně antibakteriální a vhodný i pro problematickou pokožku. Aktuálně se nejvíc prodávají běhouny a ubrousky se vzory a vyšívaná prostírání se jmény.

 

Je vaše domácnost oblečená do lnu?

Aby ne, když se lnem pracujeme. Do lnu máme oblečena okna, postele. Používáme lněné tašky a pytlíky. Manžel si nemůže vynachválit lněné kalhoty, já ráda aktuálně nosím volnou tuniku z lněného úpletu. Jen u dcery je to těžké. U ní na plné čáře vítězí oblečení s co nejblýskavějšími obrázky a nejznámějšími postavičkami. Obdivuju ty mámy, které své ratolesti standardně mohou oblékat do ležérnějších, i tedy lněných věcí.

 

Jak se propagujete? Pomohlo vám získání certifikace Jeseníky originální produkt?

Z pohledu, co svět marketingu nabízí, se nijak zvlášť nepropagujeme. Pouze standardně sociální sítě. Certifikaci považujeme nejen za zviditelnění, ale především za prestižní podporu lokálního trhu, tedy ve své podstatě ryzího udržitelného způsobu života, který by neměl být jen krátkodobým trendem, ale přirozeností celé společnosti.

 

www.lnene.cz

Proč D3? Jste dnes jediný divadelní amatérský soubor, který v Karlových Varech působí? Jak se tu žije divadlu?

Zakládací listina Divadelního studia D3 byla podepsána v roce 1961. Tzv. Déčko založila trojice nadšenců, manželé Honsovi a Arnošt Kasal. Marie Honsová byla profesionální herečka, tou dobou zaměstnankyně okresního kulturního střediska bez hereckého uplatnění, Miloš Honsa zaměstnán jako inspektor hlediště profesionálního divadla s výtvarným talentem (jeho scénografická práce je dodnes nedoceněna), Arnošt Kasal, bankovní úředník s uměleckými, především hereckými ambicemi. Někteří říkají, že název D3 proto, že zakladatelé byli tři – a jiní tvrdí, že proto, že původní záměr byl pěstovat tři divadelní druhy: divadlo pro dospělé, divadlo pro děti a divadlo poezie.

Prvním uvedeným titulem byla Píseň o Viktorce (premiéra duben 1962), která se v repertoáru Déčka objevil ještě jednou: režisér Petr Richter ji nazkoušel v roce 2011 pro oslavy 50. výročí založení souboru, samozřejmě v jiné, modernější, k tomu rozšířené podobě (první polovinu tvořil příběh Viktorky podle Boženy Němcové, druhou scénické obrazy na Seifertovu poemu). Inscenace postoupila v roce 2013 nejen na národní přehlídku jednoaktových her v Holicích, ale i na Jiráskův Hronov. Hrála se o půlnoci v Jiráskově divadle – a pro mnohé, účinkující i diváky, to byl zážitek…

V průběhu těch šedesáti let samozřejmě fungovaly ve Varech i jiné soubory (např. divadlo Kapsa, kabaret Známí neznámí, divadélko Jen tak Majky Kotisové…), některé se vydělily přímo z Déčka, např. Divadlo buďAnebo, legendární Klobrouk (později Divadlo Bezdirky), Divadlo Dagmar, jehož zakladatelka Hanka Franková v Déčku absolvovala první divadelní krůčky před odchodem na DAMU a nástupem do profesionálního Divadla V. Nezvala, a Pouliční divadlo Viktora Braunreitera, který byl naším členem v letech 1991-1992 a 2003-2006. Divadlo Dagmar funguje dodnes na poloprofesionální bázi, výsostný komediant Viktor Braunreiter dělí svůj čas mezi profesionální Karlovarské městské divadlo a chebské Západočeské divadlo, komerční pouliční projekty a mnoho dalších aktivit – včetně toho, že pro nás píše; z jeho pera vzešly prozatím dva tituly, uváděné v rámci Divadelního putování (o tom později)…

Mimochodem karlovarské obyvatelstvo tu a tam trpí pocitem, že se ve Varech nic neděje, a pokud ano, za nic to nestojí, protože kdo něco umí, ten přece není ve Varech, ale v Praze… Jako náplava toto nízké sebevědomí a pohodlnost zjistit si, co se děje za humny, nesdílím – a z mého pohledu opak je pravdou. Kromě Karlovarského městského divadla, které je vedeno jako honosně se tvářící kulturák a uspokojuje, zdá se, nevyčerpatelné bažení místních po bulvárních komediích, působí v Karlových Varech partička uvádějící černohumorné autorské počiny na pomezí literatury a divadla HELLBOGEN; Honza Kindl vede Divadlo loutek a s Vankem Benderským spolek BendersKindl; pobočka Krajské knihovny na Lidické sdružuje komunitu, která se pokouší o scénická čtení; skupina Drahomíra ve spolupráci s jazzovými hudebníky prezentuje poezii; aktivita Vzbuďme Vary se zaměřuje na dovoz zajímavých divadelních alternativních projektů. S většinou těchto subjektů spolupracujeme, Karlovy Vary jsou malé, všichni se mezi sebou znají, tu a tam to vypadá, že těch, kteří chtějí divadlo dělat, je více než těch, kteří ho chtějí sledovat… (úsměv)  

Některé tvůrčí osobnosti s potěšením „migrují“, baví je nové výzvy. Třeba Eliška Malíková, Magda Hniličková a Tomáš Mutinský se přestěhovali do Chebu, kde jsou dílem v angažmá, dílem spolupracují se Západočeským divadlem, ale zůstávají s námi – za prvé z lidských důvodů, za druhé z těch tvůrčích: mohou si zahrát role, k nimž se prozatím u profesionálů nedostali (Tomáš mykologa Aleše v Srnkách, jeho výkon na hranici grotesky je vynikající; Eliška jednu ze čtyř náročných rolí ve Třech verzích života Yasminy Rezy, během kterých 80 minut prakticky neopustí jeviště; Magda pozoruhodnou hlavní ženskou roli, slepou dívku Rozárku v Körnerově Psí kůži; obě ženy se každý rok vracejí do předvánočního Betlému, v němž Eliška hraje Anděla a Magda Marii – a obě vehementně protestují, když někdo jen nesměle naznačí, že Betlém by si po těch více než deseti letech, co je na repertoáru, zasloužil pomalu derniéru… (úsměv).   

 

Kdy a za jakých okolností váš divadelní spolek vznikl, resp. byl obnoven? Jaké byly motivace a důvody k jeho založení?

Déčko funguje kontinuálně 60 let, jsme nejstarší průběžně působící soubor v Karlových Varech. Takže studio od založení v sezóně 1961-1962 svou činnost nikdy nepřerušilo. V průběhu těch šedesáti let se v jeho vedení vystřídali Marie Honsová, Vlastimil Ondráček, Jiří Hlávka, Anna Ratajská, Petra Kohutová, Martin Cirkl – a v současné době se o organizaci souborového života skvěle stará Petr Johanovský. Motivace divadelního působení členů je asi jasná – touha dělat divadlo, jeho prostřednictvím něco sdělit a zároveň se při tom bavit ve společnosti podobně „postižených“ přátel. Pěstujeme především klasickou činohru, snažíme se stavět na promyšlené dramaturgii, poctivé režii a zejména výsostných hereckých výkonech. Anička Ratajská i Petr Richter mají nejen talent a režijní schopnosti, ale také schopnosti pedagogické a hereckou zkušenost – takže výchova nových herců a provokování a posunování těch stávajících je samozřejmostí.

 

Oslovujete všechny věkové skupiny? Daří se vám podporovat mezigenerační dialog? 

Mezigenerační spolupráci pěstujeme průběžně (nejstarší, byť již ne činné člence souboru, se kterou jsme nicméně v kontaktu, je 88 let, nejmladšímu 11); v minulých letech byl repertoár přizpůsobován i přílivu mladých adeptů. Jednak dostávají z logiky věci příležitost na vagantu či DivPutu (o tom viz dále – pozn. red.), a také jsou průběžně uváděny tituly vhodné pro první seznámení s tím, co znamená zkoušení a divadlo jako takové – mezi nimi např. scénická čtení Čtyři sestry Matěje T. Růžičky (2010) nebo Přidalovy Sáňky se zvonci (2017), dialogy rozvíjející základní herecké dovednosti Zdravotní vycházka (2012), ONA (2018), Svobodnej národ (2020), aktovky V Kadani je krásně nebo Kvůli čemu se nevraždí…

Do Déčka přicházejí také absolventi Dětského studia Divadla Dagmar; po postupech dramatické výchovy se u nás potkají s klasickou činohrou. Před pěti lety jsme uspořádali na Husovce konkurs, ze dvou velmi mladých dívek je s námi jedna dosud, druhá dala přednost koním. A velmi často zkusí jeviště odrůstající potomci stávajících členů. S Kubou Johanovským jsme dělali scénické čtení s tím, že se potřebuje naučit srozumitelně mluvit a vystupovat na veřejnosti (v nostalgické komedii Vertigo účinkoval se svým otcem, který hrál jeho „starší Já“ – byl to přes věcnost provedení silný zážitek), poté odešel na studia a zůstává s námi v kontaktu jako správce webu. Týnka Šollová absolvovala jednu hlavní a tři menší role mezi svým jedenáctým a čtrnáctým rokem a svou „divadelní kariéru“ považuje za ukončenou, zvítězily jiné zájmy. Naopak jedenáctiletý David Štěpán a čtrnáctiletá Terka Cirklová sloužili na DivPutu, zkusili si tvorbu role ve Svobodným národu – a mají chuť pokračovat. Takže obsadit připravovanou dramatizaci Kubuly a Kuby Kubikuly, kterou připravuje režisér Petr Richter, asi nebude problém…

 

Jste zapsaný spolek nebo jen neformální sdružení, máte právní subjektivitu? Kolik členů sdružujete? Jaký je vztah obecního zastupitelstva/magistrátu ke spolku? Máte jejich podporu? S jakými dalšími organizacemi soubor spolupracuje? Kdo vás podporuje? Z čeho hradíte výdaje?

Déčko je zapsaný spolek, podporovaný Krajským úřadem, od něhož čerpáme dotaci na pořádání Karlovarského Harlekýna, a Magistrátem města Karlovy Vary, který nám poskytuje dotaci na činnost a hlavně od roku 2002 umožňuje zkoušet a hrát v divadle Husovka. Na počátku svého působení totiž Déčko nemělo stálou scénu, vlastní prostory získalo až po deseti letech existence v K klubu v Rybářích; pak působilo v Klubu Paderewski, v LD Tosca, drahovické Kapse nebo v Motýlu v Tuhnicích, v Husovce je až od roku 2002. Je to zásadní pomoc, i když nezanedbatelný počet repríz uvádíme na zájezdech, ať už na pozvání nebo na nejrůznějších přehlídkách.

 

Nakolik aktivní činnost vyvíjíte? Kolik premiér do roka připravíte? Jak často hrajete?

Za padesát devět sezón bylo uvedeno 150 premiér (nečekané, ale hezky kulaté číslo). Dnes má Déčko přes 25 členů, z toho zmiňované režiséry, dramaturga, výtvarníka, také několik hudebníků a množství herců, kteří se v průběhu let naučili hrát role vážné i komické, na malých i velkých jevištích a zvládat divadlo pod širým nebem, na ulici či na návsi.

A proto nyní může mít Déčko na repertoáru Tři verze života Yasminy Rezy a režisérky Anny Ratajské, docela ujetou komedii Srnky Tomáše Svobody a režiséra Petra Richtera, mikrokomedii V Kadani je krásně regionálního autora Teodora Kravála a režisérky Petry Richter Kohutové, Máchův Máj Mirky Exnerové, pro pouliční produkci určené Legendy (z) kraje pod horami Viktora Braureitera a režiséra Luboše Štěpána, vagantovou Pohádku o vose Marcelce režiséra Petra Richtera – a již zmiňovanou Komedii o narození Ježíška aneb Betlém autora Vlastimila Pešky a režisérky Anny Ratajské.

Chápu, že to trochu vypadá, že na Husovce trávíme veškerý čas denní i noční, všechny víkendy a prázdniny k tomu, ale není to tak žhavé… (úsměv) Je nás plus minus pětadvacet, takže se dělají dvojáky či trojáky, každá partička zkouší dvakrát týdně, pokud někdo přijme role ve více projektech, hledají se cesty, jak práci rozložit a zvládnout. Pokud se nestane něco nemilého, jako letošní pandemie, hrajeme tři- až šestkrát do měsíce, podle období (v lednu či v únoru prostě diváci nechodí – naopak pozdní jaro je velmi oblíbené), plus hostíme soubory v rámci Harlekýna atd. Jsme spolu rádi – to je asi podstatné.

 

Na jaký výstup své dosavadní činnosti jste opravdu pyšní? Na čem pracujete nyní?

Těžko hledat kritérium, podle kterého určit, co se nejvíce povedlo. Ono je to dost individuální, jinak to vnímají naši režiséři, jinak účinkující… Když se to pokusím definovat přes vrcholné přehlídky – na ty jezdíme rádi, protože spolu můžeme pobýt intenzivněji a mimo všednodenní existenci, a potkat se s podobně postiženými. Navíc, pokud jde o přehlídky soutěžní, od lektorů se dozvíme leccos zajímavého. A uznání pochopitelně potěší…

Třeba Utíkej, smrtko, utíkej režiséra Petra Richtera zahajovalo Jiráskův Hronov v roce 1985. O Písni o Viktorce jsem se zmiňovala na začátku, Čučudejské pohádky dovedl až na rakovnickou Popelku, Svobodovy Srnky na poděbradský FEMAD – a kruh se uzavřel: v roce 2020 zahajovala Jiráskův Hronov jeho inscenace docela ujeté komedie Tomáše Svobody Srnky…

Anička Ratajská se na Hronov se probojovala v roce 2002 se se svou druhou režií, šlo o boccacciovské variace, Mor brněnského Karla Tachovského (titul vhodný pro současnou koronavirovou společnost)… (úsměv) Potrpí si na dramatika Antonína Přidala – dosud režírovala tři jeho noční hry a chystá se na čtvrtou. A jdou jí i komedie – třeba Holbergův Jeppe z Vršku s profesionálním hercem Františkem Olšovským, který po zrušení karlovarského profesionálního souboru na počátku tisíciletí osiřel a Jeppe se stal jeho posledním divadelním počinem v životě (vzpomínáme a oslava 60. sezóny Déčka, přesunutá z podzimu na jaro 2021, si nemůže přát lepšího patrona). Poděbradský FEMAD před rokem opanovala Körnerova a její Psí kůže. A její inscenace Peškova Betlému je prozatím nejúspěšnější inscenací Déčka; počet repríz přesáhl padesátku – a derniéry nedohlédneš... (úsměv)

Mirka Exnerová zase píše – nastudovala několik autorských pohádek – a momentálně uvádí ve spolupráci s folkovou skupinou Netřísk Máchův Máj. Jiří Hnilička získal cenu za scénografii pro Psí kůži na horažďovické přehlídce a Velkou sokolovskou čurdu za roli dirigenta Bělohlávka v Srnkách. A jsme pyšní na to, že se daří vychovávat nástupce – postupně se z hereckého souboru režijně vyprofiloval Luboš Štěpán, jenž dosud nastudoval inscenace pro DivPut a měl rozezkoušenou černou komedii Muž sedmi sester. Covid bohužel rozhodl jinak – dvojí přerušení zkoušení nakonec vedlo k tomu, že jsme premiéru zrušili.  

Takže v tomto období uklízíme Husovku, fundus i archiv, připravujeme jarní oslavy (jejich součástí by mělo být kromě rozjásaného víkendu s uvedením tří našich komedií i setkání s bývalými členy – a třeba vydání další části almanachu, mapujícího naši činnost) a chystáme další tituly: Petr Richter zdramatizoval Kubulu a Kubu Kubikulu, Anička Ratajská pro něj šije kostýmy; já upravuji aktovku Sex Pavla Kohouta, již chceme rozezkoušet hned, jak nouzový stav pomine, dílem s lidmi z Déčka, dílem z Hellbogenu; s Lubošem Štěpánem hledá nový titul… Snažíme se zůstat v kontaktu, jak nejvíc to jde – telefonickém, elektronickém – a rozmohly se nám osobní návštěvy, byť se sejdou tak tři lidi maximálně.

To nejdůležitější, co Déčko drží při životě, jsou lidé. Jejich talent, píle, obětavost – a v této době taky vůle neztratit kontakt a nerezignovat. I když při neustálých změnách pravidel ze strany vlády a jejím evidentním pocitu, že kultura je zbytná a sociální kontakt nedůležitý, je to tu a tam těžké. 

 

Provozujete i tzv. vagant. Je to mezi amatérskými divadly výjimečné? Vyjeli jste i minulé léto?

Na tzv. vagant – putování po vlastech českých s divadlem – se vyjelo poprvé v roce 1981. K jeho uspořádání vedla snaha zapojit do divadelního dění rodiny s dětmi a užít si divadla i o prázdninách. První výjezd vedl na Domažlicko, Hanka Franková a Jirka Hnilička tam nastudovali středověké Svitáníčko. V následujících letech se ustálil tvůrčí tým – břímě organizace leželo na Jiřím Hniličkovi, režisérem byl Petr Richter, kronikářkou vagantu Magda Hniličková (a to od svých šesti let); nejčastěji vedly kroky ochotníků do Liberka v Orlických horách, ob rok zajížděli i jinam (Chebsko, Litoměřicko, Vysočina). V posledních třech letech se dochází k pomalému střídání generací, organizaci přebírá Martin Vančura, tvůrčí část Magda Hniličková. Poslední premiérou byla v roce 2019 Pohádka o vose Marcelce, uváděná na Ústecku, reprízovaná letos v jižních Čechách, s Andreou Kiralyi v titulní roli.

Vagant má v dramaturgickém plánu i fermanu Déčka stálé místo (odehrává se v posledním červencovém týdnu), stejně jako v rozpočtu (organizátoři dostávají příspěvek na provoz – zbytek se financuje z příspěvků účastníků a po odehrání představení koluje mezi diváky klobouk). Trpíme pocitem, že vagant je něco zvláštního a originálního, ale už jsem na internetu našla akce podobného typu… pokud by se nám chtěl někdo ozvat a vyměnit si zkušenosti, budeme jenom rádi.

Na podobném principu jako vagant se zrodil před čtyřmi lety tzv. DivPut čili Divadelní putování. Pod vedením Luboše Štěpána se jelo první rok na Domažlicko s Pověstmi Vašeho kraje, dramatizací pověstí z knihy Zdeňka Šmída Dudáci a vlčí hlavy z pera Viktora Braunreitera; v červenci 2020 se DivPut odehrál již počtvrté, tentokrát byly premiérovány Legendy (z) kraje pod horami stejného tvůrčího týmu. A protože záměrem je v průběhu let proputovat všechny kraje, říkáme, že příští projekt bude třetím ze zamýšleného čtrnáctidílného cyklu… (úsměv)

 

Organizujete přehlídku Karlovarský Harlekýn. Před pěti lety jste obnovili její tradici. Jaký je z vašeho pohledu zájem o ochotnické divadlo?

Přehlídku Karlovarský Harlekýn začalo Déčko organizovat v roce 1985, vydržela sedm let. V roce 2015 jej Déčkaři obnovili jako přehlídku kvalitních ochotnických souborů. Nově se koná v průběhu celé sezóny, dílem ho tvoří hosté z řad regionálních výrazných umělců, dílem inspirativní hosté z celé republiky, třeba Zmrazovač divadla Ad Hoc Praha, Její pastorkyňa pražských „Májovců“, Tohle není Maryša pražského souboru Maškara, Jacobowski a plukovník Rádobydivadla Klapý a další.

Podzimními „harlekýnskými“ představeními měla být tibetská pohádka Žebrák a princezna Honzy Kindla v neděli 25. října a vynikající Zlatý drak pražského souboru Hrobeso v režii Štěpána Pácla v neděli 1. listopadu – ale covid nedovolil, takže v obou případech jednáme o náhradních termínech…

Co se „harlekýnských“ diváků týče, od totálního nezájmu na začátku (v sále seděli jen Déčkaři a příbuzenstvo) jsme dospěli k tomu, že máme zhruba třicet diváků „z ulice“ jako stálý základ. Co se repríz našich komedií týče, je to hodně podobné − premiéra a dvě reprízy jsou plné, pak hrajeme pro pár desítek lidí, hojíme se na zájezdech. Ta třicítka nevypadá nijak závratně – ale v západních Čechách to tak bylo vždycky: místní divadelníci měli, nadsazeně řečeno, na většinu svých diváků telefonní číslo. (úsměv)

 

Jak vaše plány zkomplikovala současná mimořádná situace? Vzešlo z ní pro vás také něco dobrého? Zůstali jste v kontaktu s diváky i přes nucené uzavření divadla?

Doba covidová si vyžádala své oběti; kromě zrušené komedie Muž sedmi sester také 22 zrušených představení. O připravovaných projektech jsem se zmiňovala dříve, kromě Kohoutova Sexu a Kubuly a Kuby Kubikuly by měla ze spolupráce s karlovarským uskupením BenderKindl vzejít inscenace na motivy Daniila Charmse a režisérka Anna Ratajská pročítá dramatickou verzi Singerovy povídky Tajbele a její démon. S diváky jsme vlastně zůstali v kontaktu jen při prázdninových aktivitách, když to stav společnosti dovolil.

 

Loňská sezona byla pro vás stejně jako pro Jiráskův Hronov jubilejní. V září jste vstoupili už do šedesáté… Jak jste Hronov 2020 prožívali? Zahajovali jste komedií Srnky, která se už dříve na festivalu objevila…

Na Jiráskův Hronov se D3 poprvé probojovalo v roce 1973, a to s hrou Hermana Heyermanse Loď jménem Naděje v režii Miloše Honsy. Nejenže tam dostal cenu za mladý herecký výkon začínající Ondřej Pavelka, ale také byla zahájena tradice ochotnických svateb – Jiřina Postlová se provdala za Ladislava Fímana. Na tuto národní přehlídku se později jelo ještě čtrnáctkrát, z toho třikrát v posledních deseti letech – kromě Viktorky s inscenovaným čtením Smíření a několikrát zmiňovanými Srnkami. Letošní Hronov byl opravdu svátkem – hrálo se skvěle a debata s lektory, zejména milou Janou Sloukovou, která nás vyfasovala jako svůj první hronovský „výkop“ v životě, byla pozitivní. Pobavila Alena Zemančíková, která v rámci rozboru konstatovala, že Srnky musí v západních Čechách fungovat – hlavní role hrají čtyři „lůzři“ a Západočeši si jako „lůzři“ odjakživa připadají… (úsměv) Bohužel jsme se mohli zdržet jen dva dny a naši neměli štěstí na zhlédnutá představení – Gedeonův uzel utrpěl prostorem a klášterecké Knězovy děti se od jara, kdy excelovaly na Lounském divadlení, úplně rozpadly. Já na tom byla líp, protože jsem nehrála, a tak jsem si do dna užila meteorového Černého kocoura a pozoruhodné „dokumentární“ S čaganem lamag nohy.

 

Setkáváme se v NIPOS často s tím, že lidé netuší, kolik hereckých profesionálů vyšlo z amatérského prostředí, které dokázalo podchytit začínající talenty. Ve vašem případě jsou to třeba dobře známí Ondřej Pavelka, Aleš Háma a další…

Z řad Déčka vzešli kromě Vámi zmiňovaných třeba Jan Anděl, skladatel a moderátor televizních Nocí s Andělem, Viktor Braunreiter, provozovatel Pouličního divadla, herecký spolupracovník karlovarského a chebského divadla, Eliška Huber Malíková, t.č. pravidelně hostující v Chebu, Matěj Samec, nynější dramaturg Meetfactory Praha… Zvláštním případem je rodinný klan Hniličků, kromě herečky Hany Frankové a scénografa Jiřího Hniličky s Déčkem spolupracovala sestra Hany Jana Franková, herečka, a jejich maminka Anna Franková, dramaturgyně, pravá ruka režiséra Vlastimila Ondráčka (v té době v angažmá v Chebu). Pozornost si tento rod zaslouží i v nejmladší generaci: František Hnilička v Déčku hostoval těsně předtím, než nastoupil na DAMU, hrál anděla Jofaniela v Andělích všedního dne – a dnes je členem Jihočeského divadla, Jan Hnilička, t.č. studující jak jinak než divadlo, hrál mimo jiné titulní roli v Hugo Karasovi. A již zmiňovaná Magda Hniličková působila v Divadle Dagmar, Déčku, Činohře Karlovarského městského divadla – a v současné době je v profesionálním angažmá v Chebu, aniž by některý ze svých dosavadních souborů opustila.

Znovu opakuji: lidé jsou ten nejcennější kapitál, který Déčko má. U některých se letos dostavilo také poděkování nadregionální – Svaz českých divadelních ochotníků ocenil čtyři osobnosti, Martina Cirkla, Magdu Hniličkovou, Elišku Huber Malíkovou a Petra Johanovského. Ocenění jim předala zástupkyně SČDO Hana Šiková na přehlídce Sokolovská čurda. Zařadili se tak po bok již oceněných Petra Richtera a Jiřího Hniličky, nositele Zlatého odznaku J. K. Tyla. A na jarní oslavě má být předáno morální ocenění Divadelnímu studiu D3 Karlovy Vary jako celku – prestižní Čestné uznání Václava Klimenta Klicpery.

Všem, i těm, které jsem prozatím nezmínila, patří velký dík…

 

http://www.divadlod3.cz/

 

Vizitka

Mgr. Petra Richter Kohutová, absolventka Střední knihovnické školy a oboru dramaturgie na DiFa JAMU, v profesionálních angažmá v ostravském Divadle Petra Bezruče (1995-1998) a Městském divadle Karlovy Vary (1998-2000), v současné době spolupracující s Činohrou Karlovarského městského divadla. Kmenová dramaturgyně Divadelního studia D3 Karlovy Vary a stálá spolupracovnice režisérky Anny Ratajské a režiséra Petra Richtera, na dálku spolupracovala či spolupracuje s režiséry Akramem Staňkem (2005-2006, 2015-2016), Romanem Černíkem (2010-2011), Františkem Zborníkem (2014-2018) a Jaroslavem Kodešem (2020). Vede režijní školu ADA, účastní se jako lektorka i nadšený pozorovatel přehlídek ochotnických souborů. A ve volném čase (mimo jiné) provází na hradě Loket... 

 

Za okny je tma, všichni ostatní ještě spí a já se po opět letech nořím do nádherné Hrabalovy knihy Městečko, kde se zastavil čas. Užívám si ten jedinečný jazyk, to pábení, žasnu nad jeho schopností vykřesat z banální situace poezii. Odcházím přiložit do kamen a najednou mi bleskne hlavou, kolik mi už prošlo rukama knih? Kdybych myslel fyzicky, byly by jich možná statisíce. Myslím ale ty, které jsem přečetl. Těch byly jenom tisíce. Nejvíc bylo těch, které jsem přečetl jenom jednou, nenašel jsem důvod se k nim vracet. Poslední dobou se mi stává, že některé knihy ani nedočtu. Můj čas je pro mne čím dál vzácnější a já ho nechci věnovat knihám, které mne buď nechytnou, nebo mi přijdou mizerně napsané. Čím dál častěji se vracím k prověřeným hodnotám, ke starým knižním přátelům. Rád bych se s Vámi podělil o knihy, které mne v některých případech provázejí většinu mého života.

Knoflíková válka - táta měl tuhle geniální knihu ve své knihovně a už tehdy byl její žlutý obal mladofronťácké edice 13 dost odřený. Klukovské války sousedních vesnic Lovernu a Velran, protkané rujnými nadávkami, všichni ti hrdinové, Velký Janek, Hejl, Souška, Prcek z Brodu… Četl jsem to jako kluk a moc rád se k tomu stále vracím, vzpomínám na naše vlastní klukovské války na žďárském sídlišti, které se za mého dětství teprve stavělo, a kde bylo tolik skvělých příležitostí pro dobrodružství a rošťárny. Je málo knih, které mohou číst děti a k nimž se mohou celý život vracet i v dospělosti. Jako dítě jsem miloval Foglara, Karla Maye. Pokusil jsem se je číst později, ale nešlo to. To je typ knih, které - pokud je nepřečtete v životní etapě, pro kterou byly napsány - už si nepřečtete nikdy. Knoflíková válka je jiná, myslím, že její autor - Louis Pergaud za ni měl dostat Nobelovu cenu. Možná by ji jednou dostal, bohužel zahynul ve třiatřiceti letech v první světové válce, stihl toho napsat strašně málo.

Jen jediný detektiv je takovým milovníkem svých orchidejí, jídla a pohodlí, že prakticky nevychází ze starého pískovcového domu v New Yorku. Ostatně váží sedminu tuny. Nero Wolfe řeší většinu svých případů ze speciálně zhotoveného křesla, ve kterém se cítí pohodlně, a jeho asistent, pomocník a skvělý glosátor Archie Goodwin mu vodí klienty i podezřelé domů. Vracím se k těm detektivkám - jako je třeba Příliš mnoho kuchařů, Pohřbený César nebo Černé orchideje - často a vůbec mi nevadí, že vím, jak to dopadne. Odpočívám u nich a vychutnávám si prostořeký Goodwinův jazyk i genialitu Wolfovy mysli. A hlavně invenci Rexe Stouta, který to všechno napsal, a my se jím a vlastní fantazií můžeme nechat vést po starém New Yorku a ochutnávat v duchu skvělé speciality Wolfova osobního kuchaře Fritze Brennera. Mám i další oblíbené detektivy, jako jsou Soudce Ti ze staré Číny, Napoleon Bonaparte z australského buše nebo bratr Cadfael, benediktinský mnich ze staré Anglie, ale Wolfe je jednička.

Někteří moji kamarádi dlouho básnili o knize Jan Cimbura. Příběh jihočeského sedláka z Putimi, který skutečně žil, obrovského (měřil prý 192 centimetrů), silného a v knize moudrého člověka, takového ideálu všech venkovských hospodářů, mne dlouho míjel. Říkal jsem si, přece nebudu číst nějaké pokračování Hanýžky a Martínka, což jsem měl, bůhvíproč, zafixováno z dětství, aniž jsem to četl, jako pěknou blbost. Nakonec jsem ale po Cimburovi, kterého jsme měli doma, sáhl. A byl jsem zasažen. Moje selské kořeny promluvily. Samozřejmě, že Jindřich Šimon Baar, autor románu, svého hrdinu zidealizoval. V Cimburovi zobrazil esenci českých sedláků, rozvážných hospodářů, spjatých s půdou. Přestože kniha vyšla v roce 1908 a popisuje život na jihočeské vesnici v 19. století, vnímám, že Cimburovy názory na školu, na hospodaření jsou až překvapivě moderní, právě proto, že jsou "uzemněné". A když se Cimbura pře s knížetem Schwarzenberkem o podobě školy, když Kláskovi vmete do tváře, co proti němu má, když putimským vyčte, že jsou lačni po krvi, vidíte chlapa, jakého byste chtěli mít po svém boku v každé situaci, podobného těm, kteří jsou zobrazeni v těch nejlepších westernech. Jednoho takového jsem poznal osobně. Adolf Pojsl z Mlynářovic je sice už na pravdě Boží, ale já na něj pořád vzpomínám. Dokázal být nekompromisní v situacích, kdy se to nenosilo, a také za to tvrdě zaplatil. Ale nemohl jinak. Vracím se k té knize a jejím prostřednictvím se vracím k Pojslovi, ke svému dědovi a babičce z Křížů i k babičce ze Svratky, i k dalším předkům, které jsem nikdy nepoznal, kteří ale všichni byli ze selského.

Od malinka jsem miloval westerny, dá se říci, že jsem jimi odkojen. Snil jsem o dalekých obzorech prérií v době, kdy jsme nemohli ani do Jugoslávie. Ale jsou westerny a westerny… Jedním z vůbec nejlepších, podle mého, je Muž se srdcem kovboje od Jacka Schaefera. Monte Walsh se svojí hláškou „Do frasa, dyť je to jenom kůň!“ se stal ideálem mužů, kteří pracují s dobytkem a koňmi. Ale možná ještě trochu raději mám jinou Schaeferovu prózu. Není tak známá, vyšla v Čechách ve dvou vydáních, ve dvojím překladu. Osobně doporučuji ten, který vyšel pod názvem Paličák v knize povídek z Divokého západu Šerif se žení. Všechny povídky v knize jsou skvělé, ale Paličák (v druhém překladu se jmenuje Keanův pozemek) je esencí pionýrského ducha prvních usedlíků. Příběh lovce, armádního stopaře, přítele Indiánů a později farmáře Brenta Keana, člověka přímého až k sršatosti, opravdového chlapa, který by si mohl podat ruku s Cimburou nebo Pojslem, směřuje neochvějně k tragickému konci. Nebudu Vám víc prozrazovat. Ale je v něm to, co miluji na dobrých westernech. Prosté, jasné hodnoty. Rodina, tvrdá práce, nelíčená zbožnost, skromnost, soběstačnost, touha po svobodě. Jednou podaná ruka je lepší než deset právníků, když se někdo z těch lidí pro něco rozhodne, nic s ním nehne a jde až do konce, stůj co stůj.

Když v roce 1978 vyšel poprvé v Čechách Hobit s nádhernými Šalamounovými ilustracemi, byl jsem nadšen. Putoval jsem s Bilbo Pytlíkem tam a zase zpátky a dodnes v tom rád pokračuji. Na záložce knihy jsem se také dozvěděl, že J. R. R. Tolkien sepsal pokračování Hobita, jmenuje se Pán prstenů. Na české vydání jsme si museli počkat až do roku 1990, kdy Mladá fronta vydala Společenstvo prstenu. Za všechny ušetřené peníze jsme si tehdy s manželkou Jitkou koupili letenky a jízdenky a přes Leningrad jsme odcestovali do Finska a pak stopem přes celé Finsko a severní Norsko a zase celé Finsko a Leningrad zpět domů. Taková cesta tam a zase zpátky. V batohu jsme jako velikou svátost vezli první díl Pána prstenů, čerstvě upečený ve skvělém překladu Stanislavy Pošustové, a při zastávkách jsme si ho rvali z ruky a těšili se z té nádhery. Navíc drsná krása zejména norské krajiny na nejzazším severu ladila se scénami knihy tak, že jsme jen čekali, kdy se některý z velkých balvanů odvalí, z nory vyskáčou skřeti a přinutí nás robotovat v podzemí pro velkého pána Saurona. Ač mnozí literáti nad knihou ohrnují nos, já ji považuji za veliké dílo, zvláště spolu se Silmarillionem. Z filmové podoby Pána prstenů Petera Jacksona jsem nebyl nijak nadšený, ale poctivě přiznávám, že by mne možná zklamal jakýkoliv tvůrce, protože znám knihu příliš dobře a mám jasnou představu o její vizuální podobě. Jacksonova filmového Hobita ale považuji za naprostý přehmat, který s tou nádhernou a milou knížkou má jen málo společného.

Když jsem byl podruhé v osmdesátých letech na vandru s kamarády v rumunských Karpatech, jeden z nich se zmiňoval o knize Miloslava Nevrlého Karpatské hry. Tehdy jsem o ní slyšel poprvé, a když po revoluci vyšla, koupil jsem si ji a mám ji dodnes. Kombinace svérázných popisů pětatřiceti rumunských pohoří, z nichž pět jsem sám navštívil, a delších textů, tzv. her, mi přišla skvělá. Ostatně názvy některých her mluví samy za sebe: Hra na veselou skromnost, Hra na jitřní radost, Hra na poutníka s lehkým srdcem… Ke knize se vracím opakovaně, těším se z nádherného jazyka a z myšlenek, se kterými tak souzním. Svým drobným dílem jsem také pomohl šířit po Čechách nejen Karpatské hry, ale i další knihy Míly Nevrlého (Nejkrásnější sbírka, Kniha o Jizerských horách, Chvály Zadní země, Zašlá chuť morušek). Všechny vydala ve svém nakladatelství Vestri jeho kamarádka Alena Beňadíková. Když jsem si k ní jezdil do Liberce pro knihy, opakovaně jsem se s Mílou potkával. Rád vzpomínám na jeho vyprávění, specifický humor a zoban nosu uprostřed houští šedivého plnovousu. Většinu, možná všechny své knihy, napsal trochu pod nátlakem, tak jsem to alespoň slyšel a myslím, že nejlepší je dát slovo přímo jemu, aby vysvětlil, proč to vlastně dělal: „Dostával jsem nejkrásnější dopisy od plachých a ušlechtilých lidí z celého Československa. Teprve až z oněch dopisů jsem si opožděně uvědomil, že jediným omluvitelným důvodem pro psaní knih by měla být touha dělat lidi lepšími, pomáhat jim objevit to, co je v nich dobré. Všechno ostatní je bezcenné.“ Přeji Mílovi ještě mnoho plných let života, radost z dětí, z vnuků a z té nádherné jizerskohorské krajiny, kde prožívá většinu svého bytí.

Kniha, ke které se vracím každý rok a čtu si ji stále znovu, přestože ji znám skoro nazpaměť, se jmenuje Slyšel jsem sovu zavolat své jméno. Kanadská spisovatelka Margaret Cravenová vytvořila drobné dílko jiskřivé krásy, z něhož bych ani slovo neubral, ani slovo nepřidal. Mladý kněz, který neví, že je nevyléčitelně nemocný, je poslán do osamělé vesnice indiánů Kwakiutl. Pomalu se sžívá s jejími obyvateli, učí se jazyk i běžné dovednosti nutné k přežití v kraji, kde výdobytků civilizace je poskrovnu. Je to příběh o pozvolném a bolestném pohlcování jedné kultury druhou, a zároveň příběh nadčasový o hledání štěstí a smyslu života. Je to kniha, která mne znovu a znovu dojímá a pomáhá mi být alespoň na chvíli lepším člověkem, než jsem. Dostal jsem ji kdysi (zřejmě k Vánocům) od svých rodičů, ještě jako kluk. Myslím, že vůbec netušili, jak skvělý dárek mi dali.

Mohl bych psát dál, protože knižních přátel, ke kterým se opakovaně vracím, jsou desítky. Bylo by toho ale už přespříliš, tak na závěr jenom pár jmen, která ještě musím zmínit. Muž, který sázel stromy, Chrámový tygr, verše Jana Skácela rozeseté po všech možných sbírkách, Vyhoďme ho z kola ven. Dost, stačí! Knihy jsou moje vášeň, mohu o nich mluvit a psát hodiny a hodiny. Představa dokonalého odpočinku je, když přijdu utahaný z venku ze zimy, sednu si do křesílka za rozpálená kamna, udělám si hrnek dobrého čaje a vytáhnu si jednu z mých zamilovaných knih a čtu si. Možná mne u toho přemůže spánek, ale nevadí. Budu si číst i u čištění zubů a pak i v posteli, někdy mne ukonejší už druhá věta, někdy přečtu ještě pár stránek, ale spánek přijde vždycky, s tím jsem zaplať Bůh nikdy neměl problémy.

S knihami je to jako s lidmi. Tak jako se vracím rád a opakovaně ke svým knižním přátelům, moc rád se vracím i ke svým lidským přátelům. Letos to šlo s většími obtížemi, než v minulých letech. Dej Bůh, abychom se zase nerušeně mohli potkávat, objímat a trávit spolu radostné chvíle.

Přeji Vám všem hlavně dobré zdraví a v novém roce schopnost láskyplného přijímání i předávání všeho, co nám život přinese.

Váš Ivo Stehlík

 

Vizitka

Ivo Stehlík je spisovatel, nakladatel, distributor knih, vášnivý čtenář - a také někdejší dřevorubec. Se svou ženou žije ve starém statku u Volar na Šumavě.

 

Tlupa Tlap, z. s.: hudební kapela, Pilníkov, okres Trutnov, Královéhradecký kraj, 1300 obyvatel

Na anketní otázky odpovídá Martin Pachl - jeden ze zakladatelů spolku, v souboru kytary, zpěv

 

Představte se… Proč „šťavnatá muzika z podhor“? A proč Tlupa Tlap? Jakou muziku děláte?

Proč TLUPA TLAP? Tak TLUPA nejspíš pro naše přesvědčení, že sedmičlenná kapela je natolik početná, že už si tak může beze studu klidně říkat. Navíc se považujeme primárně za primáty, kteří jsou schopni scházeti se i mimo jakoukoliv hudbu.

No a TLAP? To by se dalo nejspíš vysvětlit naší, možná až dětinskou, radostí z toho, že máme všichni − ještě stále − všechny ruce (14 ks) ověnčené − ještě stále − plným počtem prstů (70 ks). A vlastně taky proto, že při vyslovení to zní celkem rytmicky, a dá se to zahrát třeba i na buben, a to bez jakéhokoliv hudebního vzdělání.

„Šťavnatá muzika z podhor“ nám přišel jako dobrý nápad pro slogan. (smích)
 

Ale vážně. Tlupa tlap byl výsledek dlouhých debat o našem novém názvu. Dříve jsme se jmenovali Kaluže, ovšem po změně hudebního stylu (dříve jsme hráli folk), bylo záhodno změnit i název. Teď hrajeme vícežánrovou muziku – vlastně jakýsi crossover. Máme jednu velkou výhodu a to v tom, že jsme v kapele čtyři autoři – když má někdo tvůrčí krizi, tak to ani není tolik znát.

 

Kdy, kde a za jakých okolností váš soubor vznikl? Jaké byly motivace a důvody k založení spolku? Co bylo katalyzátorem?

Kapela vznikla a vyvíjela se postupně. Dříve v roce 1996 jsme fungovali jako trio – kytara, basa, flétna, zpěvy. Důležité pro nás bylo (a je) tvořit nové písně. Postupně jsme na sebe „nabalili“ další členy a členky – saxofony, bicí nástroje, trumpeta. Nyní je nás už sedm a myslím, že se to už jen tak nezmění.

 

Nakolik aktivní činnost s kapelou vyvíjíte? Jakých cílů chcete dosáhnout? Máte ambici stát se hybateli širšího kulturního dění?

Jsme poměrně aktivní kapela, stále je o čem psát a tvorba nových písní nás stále neskutečně baví. Rádi bychom oslovili i mladší publikum. Snažíme se o moderní zvuk. V současné době začínáme provozovat ve spolupráci s městem Pilníkov i malý klub, ve kterém chceme místním obyvatelům přiblížit i různé jiné žánry, buď poslechovým večerem, nebo živým vystoupením spřátelených umělců.

 

Oslovujete všechny věkové kategorie? Daří se vám podporovat mezigenerační dialog? 

Na naše koncerty chodí lidé cca od 20 let až po důchodcovské posluchače. Párkrát na našem koncertě byli i hluchoněmí. Bavilo je prý pozorovat, jak společně „klapeme“ ústy ve vokálních partech (smích)

 

Co vás na hraní a zpívání těší a co vám „dělání muziky“ naopak komplikuje?

Asi nejvíce nás baví pozorovat reakce publika po odehrané skladbě. Je to velká satisfakce, když se nám skladbu podaří technicky, energicky i citově zahrát. Trochu nám dělání muziky komplikuje skutečnost, že jsme „rozstrkaní“ po takřka celém kraji, ale už jsme si na to celkem zvykli a docela se daří zkoušky i koncerty organizovat.

 

Jste zapsaný spolek nebo jen neformální sdružení, máte právní subjektivitu?

Jsme zapsaný spolek – a hrdí majitelé IČa.

 

Kolik členů spolek sdružuje? Jaké jsou věkové, profesní a genderové charakteristiky členů sdružení? Jaké povinnosti z členství vyplývají?

V současnosti má náš spolek sedm členů. Čtyři muži a tři ženy. Věkově jsme si velmi blízcí. Mezi nestarším a nejmladším členem je rozdíl cca 12 let. Profesně je to velký guláš. Od psychologa přes učitele hudby, „ajťáka“, vychovatele až po obráběče…každý člen má hlavní povinnost odehrát co nejlépe na zkoušce a na veřejném vystoupení.

 

Jaký je vztah spolku k obecnímu zastupitelstvu/magistrátu? Máte jejich podporu?

Vztah s obecním zastupitelstvem máme velmi dobrý. Těšíme se z jejich podpory, a to nejen finanční, už několik let. I my se snažíme městu Pilníkov tuto podporu vracet, např. pořádáním akcí pro veřejnost, pořádáním koncertů cizích kapel, tvoříme i vlastní kulturní pořady ve zkušebně – mini-klub Obývák.

 

S jakými dalšími organizacemi spolupracujete? Kdo vás podporuje? Z čeho hradíte výdaje?

Asi nejvíce spolupracujeme s libereckou indie-folk-rockovou legendou Jarret. Navzájem se již 20 let zveme na koncerty, navštěvujeme se i mimohudebně. Finanční podporu dostáváme už řadu let od městského úřadu. Výdaje na nástroje a techniku si ale hradíme sami, nebo z honoráře za vystoupení. Největší finanční zátěž je vždy práce v nahrávacím studiu. To se snažíme sehnat ještě navíc nějaké jednorázové mecenáše – většinou se potřebnou částku sehnat podařilo.

 

Jaké projekty jste realizovali? Co se ne/povedlo? Na čem pracujete nyní? Na jaký výstup své dosavadní činnosti jste opravdu pyšní?

Velkým projektem je pro nás natočení alba. V roce 2001 jsme vytvořili první album pod názvem Vločky se s ničím netajou. V roce 2005 jsme udělali druhé album s názvem Šedé cédé. Pak jsme měli od nahrávání osm let pauzu, neb se většina kapely rozrodila a museli jsme se starat více o děti. V roce 2013 jsme navázali spolupráci s legendárním muzikantem a producentem Zdeňkem Vřešťálem (ex Nerez, posléze Neřež). Vzniklo album Tlupa tlap. Měli jsme dva společné koncerty, při kterých jsme se na pódiu vystřídali s Marií Rottrovou. To byl veliký zážitek zahrát si před nabitým sálem. Poslední album jsme natočili v nejlepším studiu, co jsme kdy byli, a to ve Voticích (u Benešova). Pokřtili jsme ho v roce 2018 a dodnes se radujeme z opravdu kvalitního zvuku. Album nese název Skladem.

 

Jaké písničky mají u vašich posluchačů největší úspěch a čím to je? Prozradíte text nějakého hitu?

Větší úspěch mají zpočátku ty přímočařejší písně, časem se už některým lidem ohrajou a začnou více vnímat ty, které nám dají více zabrat, ovšem jsou dle mého názoru trvalejší. Těch zajímavých textů máme, si myslím, docela hodně.

Poměrně dost s dobrou odezvou (i prvoposluchačů) hrajeme třeba Antabus blues.

 

ANTABUS BLUES

(Ondřej Paděra)

 

1. Zas jedna noc, kdy nejsem pod parou, ale přímo v páře

Někdo zaklepal mi ramenem a řekl „nespi, noc má ještě plýny“

Prej že to bude Boží mejdlo a u vchodu na věšáku vážně svatozáře

A toho žrádla, chlastu a plno holek, co do poslední všechny byli 

hlíny…

 

2. Klasický mecheche, co pořádají firmy vždy ke konci roku

Takový ty běžný kecy tipu „já se na to můžu… a do výše platu“

Ňákej sťatej svatej třískal do kytary Bednu od Whisky a znal jen

první sloku

Na stole tancovala svatá Anna - časně z rána, už skoro bez šatů

 

Ref:

Dnes v noci jsem to zapích, na mejdanu svatých

Nade mnou pleskala křidýlka andílků prdelatých

Prej mám velký škvíry v dodávkách víry

A bůh předal mi barevnou pozvánku od rohatých

 

3. Až k ránu všimnul jsem si postavy, co tam stála tiše jako pěna

Byla otočená ke mně zády a splívala s okolním stínem

Odhrnul jsem ňáký flašky a pak mi došlo, že je to má žena

Pomalu se ke mně otočila čelem, měla rudý oči a byla cejtit plynem

 

4. Na tváři znepokojivě vyrovnanej výraz a z toho, co mi řekla

Chtělo se my utýct anebo přinejmenším vycpat mozek vatou

Že prej mi moc a moc děkuje za těch pětadvacet let pozemskýho

pekla

A že díky těm rokům byla dneska v noci prohlášená svatou…

 

Ref:

A tak jsem to zapích, na mejdanu svatých

Nade mnou pleskala křidýlka andílků prdelatých

Prej mám velký škvíry v dodávkách víry

A bůh předal mi barevnou pozvánku od rohatých

 

A tak jsem to zapích na mejdanu svatých

Ve vlastních blitkách pod stolem – no prostě hnus

Hlavy Kerbera štěkly a já tu v předpeklí

Ječím to svoje ubohý ….. ANTABUS BLUES.

 

 

Jak vaše plány na letošní rok zkomplikovala současná mimořádná situace? Vzešlo z ní pro vás také něco dobrého?

Letos bychom našim posluchačům předvedli pět nových skladeb. Vznikli právě tím způsobem, že jsme byli zavření doma před koronavirem a byla spousta času na tvorbu. To si myslím, že ujde, ovšem takovéto roky nejsou pravidelné, což je vlastně dobře. Melodie a texty čekají na svůj čas.

 

https://www.facebook.com/tlupatlap/
http://www.tlupatlap.cz/
http://bandzone.cz/tlupatlap

Barbora má svůj eshop s bioprodukty, malý obchod na ranči a nabízí také gastroslužby. Letos své podnikatelské aktivity pozvedla ještě o úroveň výš, když získala certifikaci Jeseníky, originální produkt. Maminka roční holčičky už odmala tíhla k bylinkám a vaření z nich, a protože léčivé rostliny a potažmo jídlo souvisí s tělem, pohybem, pak až tolik nepřekvapí, že další profesní oblastí jejího zájmu je terapeutický tanec. Vystudovala ovšem technický obor, stavební statiku, která, jak přiznává, ji stále hlavně živí. Zkrátka energická a zdravě cílevědomá žena, jež v sobě propojuje do značné míry protichůdné oblasti, se našla i v obchodě a všem, co s tím souvisí.

 

Máte bylinkový ranč na Osoblažsku v Horních Povelicích, v turistické oblasti Jeseníky v Českém Slezsku, v okrese Bruntál. Jak byste tento kraj charakterizovala? Jste rodačka? Čím vás přesvědčil, že jste se tu usadila, a neopustila jej jako řada mladých vzdělaných lidí při cestě za obživou?

Nenarodila jsem se v Jeseníkách, jsem rozená Ostravačka. Ale jezdili jsme sem s rodinou celé dětství, převážně do Rychlebských hor a okolí. Hranici od Bílé Vody po Jeseník máme prošlapanou a sudetská atmosféra mi od dětství není cizí. I proto mi nedělalo problém se tady usadit. Lidé se vracejí často tam, kde jim jako dětem bylo dobře. Kraj Osoblažska je ale hodně specifický. Charakter a povahu lidí tady není možné změnit, existuje zde pomyslná neviditelná hranice, která dělí toto místo od okolního světa jak sociálně, tak mentálně. Místní lidi částečně chápu. I přesto, že s mnohým nesouhlasím, respektuji je. Možná i proto jsme zde tak nějak „zapadli“ a berou nás neutrálně. Odsouzení čehokoliv nového či jiného je tady totiž mnohdy hodně rychlé.

 

Vystudovala jste technický obor a pracovala jako statik ve stavebnictví, působila jste i v uměleckém světě jako lektorka terapeutického tance… Co vás nakonec přivedlo k bylinkám, půdě, přírodě?

Ano, stavebnictví a statika mne živí dosud. Stále aktivně pracuji a je to hlavní zdroj naší obživy. Umělecký svět je už mnoho let mým únikem, kde nejsem sama v kanceláři, ale naopak s lidmi. Poslední dva roky jsou ale hodně mírné, jelikož se mi vloni narodila dcerka a některé pohybové činnosti šly do útlumu. Letos pro změnu zasáhl covid a nerozběhly se žádné kurzy. Bohužel vývoj nevypadá pro lektory dobře ani dále. Každopádně bylinářství, příroda, to jde se mnou také od dětství. Kuchyně a kulinářství s mámou mě bavilo už jako malou holku. Sbírala jsem si recepty, vystříhávala z časopisů a zakládala vše, co se mi líbilo. Jídlo a byliny souvisí s tělem, pohybem. Ono to všechno do sebe zapadá a jedno podporuje druhé. V kulinářství jsem ale vymýšlela pořád nové a další věci, z nichž se pak vyklubal zárodek našeho dnešního obchodu. Chtěla jsem praktické věci, ale pěkné a velmi chutné, které by nepřipomínaly nic z toho, co se dá běžně koupit. 

 

Jaké věci nikde jinde nemají?

Většina našeho zboží jsou takové dobrůtky, které bez problémů můžete někomu věnovat. Myslím, že máme i několik specialit, jež jsem zatím u nikoho jiného neviděla. Lidé hodně kupují medové pochoutky. Kombinace bylin, ořechů a ovoce v medu je opravdu delikatesa. Stoupá ale zájem i o bylinné maceráty k vaření. Prodej kořenicích směsí je jako dárek pak klasika, která neomrzí.

 

Zítra máme Štědrý den. Voní u vás doma Vánoce bylinkami?

Samozřejmě. Začíná to na plotně purpurou, bylinným čajem, mlékem se skořicí a badyánem a končí rybou na bylinách. Samozřejmě si připravuju i pár kousků vlastního cukroví, do kterého si přidávám šalvěj, černý bez nebo levanduli.

 

Nedáte na bylinky dopustit nejen v kuchyni, ale i při léčbě těla a duše?

Samozřejmě. Jdu ale na to jiným způsobem. Když si někdo požádá o bylinnou léčbu, povídáme si. Chci znát, co je to za člověka, jak žije, jak jí, jaký má režim a psychický stav. Hlavně si musíme i vzájemně sedět, důvěra je zásadní.

 

Na webu píšete, že nabízíte netradiční catering a specializované kulinářství. Co si pod tím představit? Jsou tyto služby žádané i v předvánočním čase?

No, to je zvláštní otázka. Mně to připadá normální, ale když přinesu lidem svůj klasický catering, tak se jim většinou rozzáří obličej úsměvem i překvapením. Půjčuji vlastní keramiku, dřevěné nádobí, servíruji v kusech dlabaných dýní nebo na listech. Do jídla běžně přidávám jedlé rostliny i květy, k tomu peču vlastní pecny chleba. Když vařím, používám své kulinářské produkty. Ještě obvykle přidávám deserty a mlsky nakonec, třeba celozrnné vafle podle vlastního receptu doplněné místní marmeládkou či pampeliškovým medem. Samozřejmostí je ručně psaný jídelní lístek, který lidem píšu, a výjimka není pohoštění o sedmi až deseti chodech. Prostě pestrý a pěkný stůl.

 

Zdá se, že opravdu dokážete pečlivě připravit nevšední hostinu krásnou i na pohled. Vycházíte také z receptů našich předků?

Částečně ano. Spíš se inspiruji a přetvářím si to po svém. Jsou ale věci, kterých se držím pevně. To se týká třeba řemeslného zpracování chleba, o ten je poslední dobou u nás velký zájem. Také se mi líbí některé klasické kombinace masa a omáček, které používaly naše babičky. Našla jsem omáčky z šípků, jeřabin i černého bezu jako klasicky používané.

 

Najde se u vás nějaká tradiční krajová specialita?

Tady bylo několik krajových specialit, pocházely především z tradic německé kuchyně. Bohužel se mi zdá, že s financemi zmizela z Osoblažska občas i ochota pestrého vaření a vynalézavosti v kuchyni. Lidé hledí na nejlevnější suroviny. Na české straně se tady ale s kvalitou většinou v běžném obchodě neshledáte.

 

Vraťme se ještě k začátkům. Kde se ve vás vzal podnikavý duch? Dodělávala jste si nějaké vzdělání? Jak se vaše drobné podnikání vyvíjelo? Na co jste pyšná? Byly krizové momenty?

Vůbec nevím, kde se to ve mně vzalo. Jsem jediný podnikatel v rodině a zřejmě i za všechny vzhledem k počtu aktivit. (smích) Ryze podnikatelské a manažerské vzdělání jsem si nedoplňovala, snažila jsem se jen sledovat některé lidi, kteří mne inspirují, jak pracují. Informace sbírám všude, kde je možno. Díkybohu mám (snad) i vrozeno to, že ráda komunikuji s lidmi. Vlastně všeobecně mám lidi v oblibě, ráda se s nimi bavím, zajímám se, co kdo dělá. Pořád mám pocit, že toho vím a umím málo a hledám, co se ještě můžu naučit.

Vývoj mého podnikání byl postupný, jelikož v rodině máme zakořeněno, že podnikatelé jsou … no… (smích) Než jsem se osvobodila od přesvědčení, že všichni kradou, trvalo mi to nějakou dobu. Ale ten pocit, že chci něco dělat, byl prostě silnější. Začala jsem pomalu a postupně přidávat další a další věci. Čekala jsem, jak budou lidi reagovat a jak se v tom cítím já.

Krizových momentů bylo mnoho. Chodí to ve vlnách, jednou se daří a pak s tím chcete praštit. A byly úplně ve všech odvětvích. Sedíte vyčerpaná po mnoha měsících, kdy pořád něco vymýšlíte, kdy skoro nespíte, a přemýšlíte, jestli vám to fakt za to stojí. Nikdo vám nerozumí, protože si všichni myslí, že vám to jde přece úplně samo. Navenek se vše tváří, že to prostě frčí, a nikdo nevidí to, že jste stále jako hnací motor, který je občas totálně unavený, sám a smutný. Kolikrát jsem si řekla, jestli by nebylo lepší se nechat někde zaměstnat a mít klid. Podnikání je zkouška trpělivosti, no, hlavně teď s miminkem. Vždycky se ale v takové té největší krizi objevil někdo zásadní, kdo byl jako znamení, že to má pokračovat dále.  

 

Začala jste s podnikáním až na mateřské dovolené nebo už předtím? Je mateřská dovolená při podnikání spíše omezující nebo inspirující? Co jste se musela naučit?

Podnikala jsem několik let při zaměstnání, kdy se mi to pomalu rozbíhalo. S přechodem na mateřskou jsem ale opustila definitivně i stálé zaměstnání a od té doby podnikám naplno. S malým miminkem je to omezující a inspirující zároveň, protože člověk se musí naučit fungovat ve značném omezení. Už tak maminky málo spí. No a když dítě usne, tak přemýšlíte, jestli padnete únavou, nebo si rovnou sednete k práci, a kdy vlastně pak opečujete tu domácnost (smích) Mám naštěstí opravdu chápavého muže. Naučit jsem se musela snad ještě větší trpělivosti, než jsem měla, abych z toho občas nezešílela. To asi ale všechny mámy znají dobře. Někdy je ale velmi náročné, když zrovna má dítě svou chvilku a vy musíte zvednout pracovní hovor a deset minut odborně hovořit. Mezitím dítě převrací naruby půl pokoje a při obědě plánujete objednávky a děláte inventury. Na pracovní cesty jezdím i s dítětem, lidé reagují naprosto bez problémů. Díkybohu už je to běžná věc, že mámy na mateřské pracují. Malá je součást mne, jezdí se mnou v 95 % případů a hlídat ji nechávám opravdu jen výjimečně. Babičku máme daleko, tak se prostě zúčastňuje veškerého našeho pracovního života. Evidentně jí to vůbec nevadí a nás to všechny spojuje.

 

Nedávno jste získala certifikaci Jeseníky, originální produkt. Tato značka garantuje zejména místní původ výrobku a vazbu na region Jeseníků, ale také jeho kvalitu a šetrnost k životnímu prostředí. Co pro vás šetrnost k životnímu prostředí znamená? Vracíte se k tradičním technikám výroby? Co to konkrétně obnáší a co jste při certifikaci musela předložit?

Certifikace a hlavně odezva, které se mi při ní dostalo, je tak trochu odměnou za mnoholetou práci, která kolem toho byla. Šla jsem to prostě zkusit, protože jsem si řekla, že na Osoblažsku není nikdo, kdo by dělal takové věci se záměrem vysoké kvality a specializace v gastronomii. Bylinné kulinářství je velmi zaujalo nejen produkty, ale i tím, co jsem kolem toho vytvořila. Celkově se hodnotí produkt, jeho záměr, originalita, zdroje, kvalita, vazby na region a další věci. Nikdy mě nelákalo mít velkovýrobu, ztrácí se v tom moje osobní přítomnost být za vším, co vyrábím. Vzhledem k šetrnosti a přírodě je třeba myslet na to, že není nutné vyrábět na sklady a můžeme používat více ruce místo strojů.

 

Kdo jsou vaši zákazníci? Slyší na Osoblažsku, které patří v rámci republiky spíše k chudším lokalitám, na nabídku bioproduktů, které nabízíte? Co pro vás znamená být bio? Máte konkurenci? A naopak s kým spolupracujete?

Ze začátku jsme měli minimum místních zákazníků. Většina zájemců byli turisté nebo nakupující přes eshop. Postupem času se ale před námi pomalu otevřela komunita místních, kteří jsou tu sice ve značné menšině, ale fungují podobně jako lidi ve větších městech. Ryze místní na naši nabídku neslyší vůbec. Ze začátku jsme uvažovali o distribuci do obchůdků zdravých výživ apod., dokonce jsme některé už oslovili a navázala se komunikace. Ale nakonec jsem od toho upustila. Něco mi našeptávalo, ať to nedělám. Ukázalo se to jako správné rozhodnutí, protože jsme vázáni na toto místo, lidé si jezdí sem a hlavně oceňují osobní kontakt přímo s výrobcem.

Spolupracuji s místními lokálními výrobci a využívám regionální produkty z Jesenicka. Teď už jsme se dostali do fáze, kdy si můžeme vybírat, s kým budeme v součinnosti. S obchodníky a partnery si musíme sednout především po stránce osobní. Vytváří to dobrý obchodní prostor. Co se týče konkurence, tak nevnímám, že by tu nějaká byla. Jsou tu lidé, kteří dělají podobné věci, ale jinak. S většinou z nich nějakou formou také obchoduji a vím, že každý zákazník slyší na něco jiného. Proto jsem i ráda, že je tu větší výběr a lidé se rozhodnou, ke komu půjdou. Pro občerstvení a rauty využívám z velké části i biopotraviny včetně ovoce a zeleniny. Pro mne žít „bio“ znamená větší rozsah než jen na talíři. Souvisí to také s šetrným nakupováním, ekologickým hospodařením v domácnosti i na zahradě, tříděním odpadu, recyklací oblečení.

 

Jste občansky aktivní v oblasti udržitelného způsobu života?

Dalo by se říct, že ano. Snažím se sdílet nějakou osvětu, jak to děláme u nás a inspirovat lidi, aby to zkusili. Když k nám někdo dojede, provedu ho po zahradě a seznámím ho s místem, historií, prací a tím, jak to tu funguje. Hned jim dojde, že se o jistou udržitelnost a ekologii snažíme, co to jde.

 

Co pro vás znamená odpovědný marketing?

To je zajímavá otázka. Snažím se, aby Majoránek zvenčí vypadal takový, jaký je uvnitř. Přirozenost, průhlednost a lidský přístup, především osobní. Nechci, abychom byli konzumní, raději malí a jedineční. Propagace je jedna věc, ale ne vždy to u některých firem odpovídá realitě. Dávám do éteru reálné fotografie, jaké to u nás je a píšu vše sama. Pokud se pár lidí zamyslí nad tím, že není nutné být jen konzumní, že je fajn být přátelský a smát se, myslet i trochu ekologicky a vrátit se zpět k přirozenému životu, tak to považuji za úspěch části svého odpovědného marketingu.

 

Osoblažsko je alespoň mezi výletníky známo parní osoblažskou úzkokolejkou. I tady ve vlaku se dají nakoupit vaše produkty… To je celkem vynalézavý způsob, jak se dostat k návštěvníkům kraje. Jak se vůbec propagujete?

Parní vlak na úzkorozchodné dráze je podle mne největší turistická atrakce Osoblažska. Dostali jsme se ke gastrovozu poměrně velkou náhodou. Ředitel hledal někoho, kdo by se o vůz postaral, protože se za celou dobu jeho historie nepodařilo najít provozovatele, který by tam vydržel. Přes doporučení nás oslovil a ihned po první sezóně bylo jasné, že není poslední. Udělali jsme radikální změny, vyměnili úplně všechno počínaje pivem, kávou přes občerstvení a přidali i produkty z Osoblažska jako suvenýry. Přímo na vláčku obsluhuji často osobně a hosté někdy dojedou až k nám na ranč. Je to úžasné setkávání přímo s turisty, s koncovým zákazníkem a jejich názor a odezva je pro mě zásadní. Dostaly se k nám ale informace i zvenčí a byly velmi pozitivní. Ke konci sezóny jsme zkusili otevřít i Bistro na kolejích, páteční podvečery k nám jezdili hosté na otočku i 100 km jen kvůli zážitku a jídle ve stylovém místě. Tam jsem byla vždy osobně a byly to krásné pracovní dny. Ta příprava za to vždy stojí. Informace proudí o našich akcích převážně na Facebooku, jelikož jsem v rámci své práce přikovaná k počítači. Mezi výpočty obsluhuju weby a facebook, píšu si s lidmi a tvořím pozvánky.

 

Určitě za svým podnikáním nestojíte sama. Pomáhá vám manžel? Jak máte v podnikání rozdělené role?

Za svým podnikáním stojím převážně sama. Teď už ale některé věci musím delegovat. Do party nám přibyla jedna paní, která u nás začíná pracovat. Muž samozřejmě pomáhá, především s fyzickou prací a péčí o dítě. Spolu také jezdíme na festivaly, obsluhujeme, prodáváme. Organizační záležitosti, komunikaci, výrobu, weby, prodeje a vše, co souvisí s obchodem, jsou jen na mně. Práce statika je ovšem vyloženě moje záležitost. Muž je nezastupitelný v péči o dům a zvířata. To je jeho velmi důležitá role, do té já téměř nezasahuji a jsem tam jen plánovač.

 

Dá se uspokojivě skloubit podnikání, domácnost, rodina a další aktivity? Jak dobíjíte baterky?

Někdy to moc uspokojivé není, ale skloubit se to dá. Napětí doma je občas velmi silné, ale vždycky si musíme říct, proč to vlastně děláme. Snažím se udržovat si vztah s blízkou rodinou – s rodiči a sourozenci. Hledám vždy čas na návštěvu k nim. Jinak odpočíváme fyzickou prací na zahradě a s koňmi. Pokud se nám podaří i vycházka nebo vyjížďka, je to zázrak. Ale i cvičit s nimi je už svým způsobem relax. Já samozřejmě dobíjím uměním, tancem a občas i malováním.

 

Jak funguje bylinkový ranč mimo sezónu?

Ano, funguje. Máme tu malý obchůdek, lidé mohou přijít normálně nakoupit. Kromě vlastních produktů tu najdou také už poměrně široké zastoupení ostatních kolegů z regionálních značek. Zastavují se tu i na kávičku, teplou čokoládu a ke zvířátkům. Na příští rok chystáme nové zookoutky, které i rozšíříme. Také nějaké zajímavosti do bylinkové zahrady a tak.

 

Jak váš život ovlivnila letošní vlna pandemie?

Letos jsme se na jaře připravovali na vstup na farmářské trhy a velké jarmarky. V době, kdy jsme v únoru začínali investovat do zboží, sklenic, bylin a dalších surovin k výrobě, se začala přibližovat informační vlna o pandemii. Zastavila se pak celá výroba, prodeje, také na nějakou dobu nejezdil parní vlak. Okamžitě jsme síly přetransformovali jinam a vrhli se na budování. Práce se nesměla zastavit. Přes léto se to nějakým způsobem rozběhlo, ale zase se to mění. Kdoví, jak vše bude dále.

 

Jaké jsou vaše další plány?

Plány nosím v hlavě už několik let a přesto, že se všem zdály naprosto šílené, tak je postupně realizuju. Sice ne v takové podobě, jaké měly být, ale lidé si vždy řeknou, jak to vlastně chtějí. Z těch nejbližších se jedná určitě o dokončení zahrady a její celkové otevření. Také jsou na spadnutí mini farmářské trhy – prodej ze dvora, na nichž spolupracuji s některými místními obchodníky. Rozvoz začíná být časově náročný a někteří si rádi udělají výlet s nákupem k nám. Obchůdek u nás je maličký, ale naprosto dostačující. No a ty větší plány si ještě nechám pro sebe (úsměv), určitě to ale bude pro některé pecka!

 

www.majoranek.cz

Obrozenecká vlna ve druhé polovině 19. století přinesla mnoho politických, společenských a kulturních změn. Projevila se však také v soukromých životech známých osobností a jejich dětí.

V rodině vlastence, buditele a úspěšného podnikatele Josefa Macháčka^[1], který se do probíhajících změn zapojil plnou měrou, se v roce 1847 narodila dvojčata Marie Terezie a Terezie Marie. V Macháčkově pohostinné domácnosti, ať v Praze v Thurn Taxisově paláci, nebo na zámečku v Králově Dvoře u Berouna, se setkávali politici, vlastenci, umělci a další rodinní přátelé. Sestry denně obklopovaly zprávy z divadelního života, neboť bratr jejich matky, Josef Sklenář, byl tajemníkem Prozatímního divadla. Do rodiny téměř patřila jeho chráněnka herečka Otýlie Malá, která byla o pouhé tři roky starší než dvojčata. Otýlie se stala již ve dvaceti letech hvězdou českého divadla a zůstala jí po celých 40 let.

 

Kmotrami sokolského praporu

Uvolnění politické represe spustilo lavinu obrozeneckého dění, do kterého se Josef Macháček plně zapojil. Nechyběl ani u zrodu Sokola, neboť Macháčkovi patřili k českým rodinám, s nimiž se Fügnerovi stýkali. Přátelství s Macháčkovými významně posílilo Fügnerův vlastenecký postoj.

Není tedy divu, že se dvojčata stala spolu s dalšími dívkami z vlasteneckých rodin kmotřenkami prvního praporu sokolského, který navrhl Josef Mánes. Prapor byl Sokolu^[2] předán na slavnosti dne 1. června 1862. Prapor věnovaly pražské dámy, za něž promluvila Karolina Světlá. Terezie Marie a Marie Terezie už tehdy upoutaly ještě dětským, nicméně jímavým zjevem. Týden poté se společnost sokolská během jedné z prvních organizovaných akcí zastavila i v Králově Dvoře, kde společnost uvítaly dvě kmotry sokolského praporu. Sokolům se dívky zapsaly do srdcí tak, že ještě po letech na ně vzpomínali.^[3]

 

Průvod Shakesperovský^[4]

Významný kulturní počin Umělecké besedy, nově vzniklého uskupení, jehož cílem bylo propojení jednotlivých tvůrčích odvětví, představoval Průvod ke slavnostem Shakespearovým v roce 1864.^[5] Živé obrazy ze Shakespearovských her defilovaly na scéně Novoměstského divadla. Jak Umělecká beseda proklamovala, spojily se při přípravě průvodu především malířské dovednosti Karla Purkyně, hudební Bedřicha Smetany, divadelní a herecké Františka Kolára. Kromě návrhů kostýmů zachytil Karel Purkyně také průvod v  osmi podélných skicách velké barevné krásy. Na jedné z nich najdeme i dvojici Macháčkových dcer v kostýmech Violy a Sebastiana.

Příbuzenství s Josefem Sklenářem^[6] a důvěrné přátelství s Otýlií Malou, přirozeně vedlo k účasti sester Macháčkových na slavnosti. Tentokrát se k nim přidala i jejich mladší sestra Jindřiška. Dívky se odmalička  pohybovaly ve společnosti, vždy budily pozornost  a jistě jim lichotil obdiv, který vzbuzovaly. To, jak zapůsobily na veřejnost během slavnosti, ale muselo překonat všechna, snad i bláhová, očekávání.

“Ač jsem u divadla zestárnul, neviděl jsem ještě tolik půvabu a tolik podobnosti zároveň. Kdyby  byl tato dvojčata znal Shakespeare, pak bych pochopil,  proč napsal Večer tříkrálový, “ vyjádřil své nadšení ředitel Novoměstského divadla Thomé ^[7], když spatřil blíženky v rolích Sebastiana a Violy.

 

Terezie Marie a Jan Neruda

Úspěch celé akce, které měla mimo jiné vyzvednout propojení české scény se světovým divadelnictvím, byl nesmírný. Jedním z dopadů významných pro českou poezii bylo milostné vzplanutí Jana Nerudy k jedné z dvojčat - Terezii Marii. Vztah s Terezií Marií - Rézinkou je v nerudovské literatuře popsán obšírně. Nečekaně prudká láska vlévá Nerudovi do žil  elán a naději na nový začátek po neuspokojivém vztahu s Karolínou Světlou.

Korespondenci mezi dvěma zamilovanými zprostředkovávali Josef Sklenář a Otýlie Malá, která byla dobrou Nerudovou přítelkyní. Po letech se však k lásce mladé Rézinky ve svých pamětech stavěla poněkud blahosklonně. “Měla jsem mladou, sličnou příbuznou^[8] dcerku velice vážené rodiny; zbožňovala jej s horoucností, jaké schopna jest jen blouznivá mysl dívčí. Byla to láska platonická, milování z dálky, Dobře vím, že se oba vůbec nesešli. Avšak dopisovali si, a já byla poslíčkem něžných vzkazů, květinových i psaných.”^[9]

Láska zůstala nenaplněna. Z jedné strany bránila vztahu rodina ze  společenských, možná i politických důvodů, hlavní překážku však představovalo Rézinčino onemocnění tuberkulózou. Několikaměsíční námluvy, zprostředkované a uložené v dopisech, ukončila Rézinčnina smrt 9. října 1865. Slavný pohřeb, při kterém u kostelíčku v Počaplech^[10] drželi sokolové stráž, smutně zdůraznil marnou ztrátu mladého života. Poslední rozloučení s Rézinkou mělo tragickou dohru. Fügner, který při držení stráže na počápelském hřbitově prochladl, na následující komplikace zemřel.

Osud Terezie Marie Macháčkové je tedy díky Nerudovi znám. Nenaplněná láska mladičké Rézinky a Jana Nerudy  přinesla české literatuře novou hloubku básníkovy tvorby. Díky Nerudovi se Rézinka stala nesmrtelným symbolem lásky a odevzdání. Jaký byl osud Márinky?

 

Nápadník Josef Tilsch

Co prožívala v době Nerudovy lásky k Rézince její sestra Marie Terezie? Nebyla snad stejně půvabná, neměla tedy také nápadníka či nápadníků několik? Tak, jako planulo srdce Nerudovo, jistě i jiní by se rádi stali nápadníky některé z dvojčat. K Nerudovu vyznání na plese Národní besedy v únoru 1865 nedošlo, protože začínající tuberkulóza zabránila Rézince v účasti. Vyznal zde svoji lásku Márince její nápadník Josef Tilsch?

Josef Tilsch se narodil jako šesté dítě bohatého obchodníka s plátnem z Mezilečí u Hořiček. V druhém otcově manželství byl však synem prvorozeným, a tak se mu dostalo stejného vzdělání jako prvorozenému synovi z prvního manželství, tedy právnického. Studia absolvoval s vyznamenáním již ve dvaceti třech letech. Mezi přáteli rodiny Macháčkovy se objevil kolem roku 1862 snad jako známost Fügnerova,  možná jako právnická známost Sklenářova. Byl velmi činorodý, pracoval pro Sokol a byl u zrodu Právnické jednoty. Podnikateli Macháčkovi poskytoval právnické rady a do rodiny pravidelně docházel a přivedl tam i svého mladšího bratra Vladislava.

 

Zásnuby

Smutek za Rézinkou sice omezil společenský život Macháčkovy rodiny, ale  ubytování pruských důstojníků během prusko-rakouské války v roce 1866 v Králově Dvoře nakonec vedlo k veselému společenství, jak popisuje Otýlie Malá v Idyle za pruské války^[11]. Jak rozdílný je to obrázek od popisu bitvy u Sadové a útěku zaměstnanců tamního  cukrovaru. Jak mohou být rozdílné vzpomínky na otřesnou válečnou zkušenost.

Náklonnost k Márince necítil jenom Josef Tilsch, ale i v zámečku ubytovaný pruský důstojník Brüllow. Dokonce spisovatelka Popelka Biliánová matně vzpomínala, že Márinku z nešťastné lásky pruský důstojník snad zastřelil. To se nestalo. Brüllow zůstal nevyslyšen, zásnuby slavil s Márinkou Josef.

Josef pro rodiče představoval ideálního nápadníka. Právník z bohaté rodiny, se zajištěnou budoucností a ve správném věku se navíc projevoval jako pracovitý a cílevědomý muž. Márinka byla velmi společenská, však její účast na divadelních představeních, sokolských vystoupeních a společenských akcí byla hojná a úspěšná. Sňatek představoval pro Márinku úplnou, ale snad šťastnou, změnu života. Zcela jistě uspokojoval rodičovské a společenské ambice jejích rodičů.

 

Smutný  konec

Skromná svatba v mrazivém lednovém dni u svatého Štěpána v roce 1867 naznačila, jakým směrem se bude ubírat život mladé paní. Odklon od společenského výsluní k rodinnému životu, kdy většinu času trávily spolu dva páry - sestry Márinka a Jindřiška s bratry Josefem a Vladislavem. Márince osud dopřál pouhé tři roky klidného, bezpečného a pohodlného manželského života rozděleného mezi Králův Dvůr, Prahu a Meziléčí u Hořiček.

Márinka podlehla tuberkulóze 29. září roku 1870. Byla pohřbena vedle své sestry na počápelském hřbitově. Tak téměř mizí její stopa. Vše, co zbylo, je pár lístků, prstýnek, vějíř, portrétní fotografie, dopis zamilovaného Brüllowa a dušičková vzpomínka Jana Nerudy z roku 1878: “Obě pochovány venku na osamělém počápelském vršíku berounském. Venek dal ty lesklé zjevy českému našemu životu, když tento počal rozkvétat ideálně; vzal si je zase zpět, než život zapadl v pozdější náš společenský hnus.”

Josef Tilsch vrátil rodině věno a výbavu, protože dříve v témže roce zemřel i otec dvojčat Josef Macháček, a situace vdovy a zbylých osmi dětí, jimž se Josef stal poručníkem, nebyla lehká. V roce 1872 převedl poručnictví na bratra Vladislava, zřejmě proto, že se Vladislav oženil s Jindřiškou Macháčkovou, mladší sestrou dvojčat, která jako jediná z deseti Macháčkových dětí založila rodinu. Josef Tilsch se podruhé oženil v roce 1873. Vzal si Rosu Urbánkovou, dceru cukrovarníka, obrozence a nadšeného vlastence, Ferdinanda Urbánka, společníka Macháčkova ve zdickém cukrovaru. Prvorozená dcera Josefa Tilsche,  Anna Marie, se stala spisovatelkou.

Proč jsi odešel z Bosny a jak tě napadlo odstěhovat se zrovna do České republiky?

V té době bylo krátce po válce v Jugoslávii. A poválečná situace v Bosně a Hercegovině nebyla zrovna růžová – kolektivní vina, smiřování se s minulostí. Mnozí říkali, že proces odpouštění a vyrovnávání mezi lidmi bude trvat minimálně dalších padesát let, což mě jako někoho, kdo prožil čtyřletou válku a komu byli také zabiti příbuzní, sousedé a přátelé, nemotivovalo k tomu, abych tam zůstal.

Také jsem cítil potřebu pokračovat ve svém vzdělávání, cestování a veselejším životě, ale v jiné zemi. Vzhledem k tomu, že jsem spolupracoval na několika projektech s Českým velvyslanectvím v Sarajevu, český národ jsem si oblíbil. Česká republika mě zaujala svou kulturní tradicí, především divadelní.  Netušil jsem, že po opuštění Bosenského národního divadla v Zenici budu v ČR pracovat ve své umělecké branži, hrát a překládat divadelní hry, a ještě k tomu učit divadlo. Nejprve jsem působil v Olomouci a Brně, později jsem se odstěhoval do Prahy.

 

Jak ses potkal s Karlem Čapkem?

Během mých studií jsem objevil v Městské knihovně v Sarajevu knihu Válka s mloky, kterou jsem kvůli nepovedenému překladu nedočetl celou (dnes tuto látku hraji v pražském divadle D21). Na stejné poličce jsem našel knihu Obrázky z domova, kterou editoval dr. Miroslav Halík, a díky ní jsem se seznámil se zajímavou cestopisnou fejetonistikou Karla Čapka. Kdo ví, možná to byl ten okamžik, kdy jsem si zamiloval do té doby neznámou československou krajinu.

Od té doby mě Karel Čapek doprovází přes mé magisterské studium na Masarykově univerzitě až po doktorát na DAMU. V roce 2010 mě na čapkovské konferenci Divadla na Vinohradech oslovila skupina členů výboru Společnosti bratří Čapků a zanedlouho poté jsem se stal jeho členem a čapkovským aktivitám už není konce. Jsem za to velmi vděčný, je to můj život, mé štěstí…

 

Dílo Karla Čapka je přeloženo i do bosenštiny. Jaká je obliba jeho děl u vás v Bosně a Hercegovině?

Mezi dvěma světovými válkami se téměř všechna Čapkova dramata uváděla. Těsně před německou okupací byla v Sarajevu zakázaná Matka. Měla ale velký úspěch u partyzánských divadelních ansámblů během II. světové války. Po válce se kromě Pošťácké pohádky, coby povinné četby pro druhý ročník základní školy, Čapek příliš nepřekládal, ani neuváděl v divadlech. V posledních deseti letech se situace změnila. S kolegyní Adisou Zuberović jsme vydali v Bosně a Hercegovině všech pět her Karla Čapka a tři společně napsané s jeho bratrem Josefem. Spolu s dalšími kolegy jsme udělali mnoho rozborů textů, přednášek, mediálních vystoupení, několik inscenací, Loutkové divadlo v Mostaru bylo dokonce pojmenováno po Karlovi Čapkovi. Nejvíce mě těší, když mi kolegové z bývalých jugoslávských států posílají práce svých studentů o Čapcích. Dokonce jsem spolupracoval na dramaturgii Bílé nemoci v makedonském Skopje v roce 2018, kterou uvedla místní Fakulta dramatických umění.

 

Mají Čapkova díla význam i pro bosenského čtenáře? Vidíš nějakou spojnici mezi čapkovým dílem a bosenským prostředím?

Karel Čapek byl vždy aktuální. V každém díle je něco objevného i konkrétního. Jeho hra Matka je Čechům v současnosti hodně vzdálená. Naopak v Bosně je aktuální, jako by byla psána pro dnešní bosenskou realitu. Každá matka ze Srebrenice ztratila syny a manžela. Osobně znám případy žen, které pochovali i šest blízkých, což je více než pět synů Čapkovy matky – Dolores.

 

Jaké je tvoje nejoblíbenější Čapkovo dílo?

Vždy se můžu vracet k noetické trilogii, zejména mám na mysli novely Povětroň a Obyčejný život, pořád bych se toulal krajem Devatera pohádek. Novinařinu mám rád také, stále v ní mám co objevovat, a jakoukoliv Čapkovu korespondenci mohu číst stále dokola.

 

Ty sám překládáš české autory do bosenštiny. Jaké české knihy mimo děl Karla a Josefa Čapka se do Bosny dostávají?

Snažím se nabídnout to, co mě osobně zajímá, a v čem vidím překladatelské příležitosti. Snažím se pomoci divadlům vyhledat dramaturgii, která by uspokojila „jugoslávské“ prostředí.

Sto jedna básní Jana Skácela byla vydána Dobrou knihou v Sarajevu. Jejím přebásněním jsem chtěl poděkovat Moravskému kraji za stipendium. Snažím se nabídnout nakladatelům i někoho jiného, nepřeloženého, protože každý u nás zná například Kunderu, Kafku, Haška… Kromě čapkovského divadelního souboru her se mi podařilo uspořádat a vydat antologii současného českého dramatu. Z mých románových překladů sklidil úspěch Hrdý Budžes. Překladatelů české literatury je v Bosně a Hercegovině málo.

Vznikly u nás ale i zajímavé překlady historických knih spojených s českými badateli z rakousko-uherského období, například Čtení o Bosně a Hercegovině Ludvíka Kuby. Já osobně jsem editoval a přeložil sborník práce o Alfonsu Muchovi a jeho zásluze na výzdobě Bosenského pavilonu na světové výstavě v Paříži.

Naopak z prostředí bývalé Jugoslávie rád vyhledávám nové texty a podněty pro české divadelnictví.

 

Nejsi zrovna člověk, který se nudí. Vystupuješ na přednáškách, hraješ divadlo, přispíváš do různých periodik. Navíc čas od času provázíš zahraniční hosty na cestách za Karlem Čapkem nebo naopak jezdíš přednášet do ciziny. Kde nejdále jsi byl za Čapkem?

Asi v Japonsku. Potkal jsem se s profesorem Shunsukem Nakatou, který mi objevil současný tokijský čapkovský svět. V knihkupectví jsem našel police plné překladů Karla Čapka, kavárna Dášeňka žila svým životem, a kouzelná čajovna pojmenovaná po Karlu Čapkovi je také zážitek. Viděl jsem divadla, ve kterých se uváděly hry Karla Čapka. Pan profesor Nakata mi říkal, že Čapek je kosmopolita, a proto nás cizince tak oslovuje. Z evropských cest bratří Čapků jsem byl v každém jím navštíveném místě, mimo Anglii – a to dokonce několikrát.

 

Současná doba cestování ani potkávání nepřeje. Jak pociťuješ přesun vzdělávacích a kulturních aktivit do on-line světa?

I v on-line prostředí se velmi snadno dá pracovat, organizovat, zpracovávat množství záležitostí. Některé jsou pro mě dokonce jednodušší. A tak se ptám, má ještě smysl dělat některé věci kontaktní formou?! Jinak je to tak, že kdo byl zodpovědný před tímto on-line obdobím, bude poctivý i nyní. Technologie jsou budoucností světa vzdělávání. Kulturní aktivity se dají on-line dělat jen omezeně – třeba divadlo tato forma nenahradí.

 

Stejně jako Karel jsi i ty nadšeným sběratelem uměleckých předmětů, věnuješ se cestování i zahradničení. Co ještě máš společného s Čapkem?

Stále něco dělám, a jak říká sám Čapek, když nemám co dělat, pracuji… Také si myslím, že jsem nadprůměrně zvídavým člověkem. Stejně jako on mám rád pořádek, ale samozřejmě mezi námi je i spousta odlišností. Nikdy bych si nedovolil se s ním srovnávat. Vnímám ho spíš jako svůj vzor.

 

Jaké jsou tvé plány do roku 2021?

Leden 2021 začíná velmi „roboticky“. Budeme vzpomínat na sto let od inscenování R.U.R. V této souvislosti budu vystupovat na třech konferencích, na které jsem byl osloven Divadelním ústavem, Ústavem pro českou literaturu Akademie věd ČR a také University of Cambridge.  Budu se mj. také zabývat knihou Umělý člověk Josefa Čapka. V lednu mě čeká premiéra Kuby Kubikuly, mého milovaného pátečníka Vančury, a v dubnu Kafkova Amerika. Obě premiéry budou v kmenovém divadle D21. Také vytvářím studijní materiály a skripta pro kombinované studium Kulturní dramaturgie na Slezské univerzitě v Opavě. Slíbil jsem pro bosenský divadelní časopis zmapovat novou bosensko-hercegovinskou dramatiku v České republice a dokončit překlady her několika jihoslovanských současných dramatiků. Poslání jménem Mlýn Papírna v Hronově (mlýn, ve kterém bydlela část rodiny Čapkových, pozn. autora) musí dále pokračovat. Sice jsme čapkovský mlýn od prodeje zachránili, ale je třeba pracovat na myšlence vzniku čapkovského památníku právě v Hronově. Rád bych také dokončil knihu korespondence z exilu Bohuslavy Bradbrookové a Otokara Vočadla (badatelka a autorka monografie o Karlu Čapkovi a osobní přítel Karla Čapka, pozn. autora). Byl to můj slib dr. Bradbrookové, s níž jsem spolupracoval v posledních letech jejího života.

V příštím roce bych snad měl získat české občanství, které mi umožní mj. bezvízovou cestu do Anglie za Čapkem. V dalším roce budu rád propagovat výstavu věnovanou bratřím Karlu a Josefu Čapkovým, kterou jsem připravil pro Trmalovu vilu. Nově jsem začal spolupracovat se Střední školou logistickou v Karlových Varech, a to se ani neptejte, kolik projektů tam plánuji vytvořit…

Pro Společnost bratří Čapků nadále píšu scénáře pro jejich literární pořady a jsem zodpovědným redaktorem jejich Zpráv. Stačí?!

 

Co bys popřál čtenářům Místní kultury k letošním Vánocům?

Aby si užili ještě barevnější a veselejší Vánoce než doposud, navzdory „covidovému“ roku. Aby si znovu uvědomili, že laskavost, důvěra, trpělivost a láska k druhým je to zásadní, co je třeba k fungování vesmíru. Že je potřeba poslouchat přírodu, jelikož ji potřebujeme. Ona bez nás může existovat, ale my bez ní nikoliv! Život nám stačí tak dlouhý, jaký je, a je jen na nás, jak kvalitně ho naplníme.

 

Mgr. Hasan Zahirović, Ph.D

*28. ledna 1975 (Brčko, Bosna a Hercegovina)

Vystudoval Filozofickou fakultu v Sarajevu, obor pedagogika, a Fakultu humanitních studií v Mostaru, obor herectví. V roce 2006 se přestěhoval do České republiky, kde absolvoval magisterské studium divadelní vědy na Filosofické fakultě Masarykovy univerzity a doktorské studium na DAMU, obor Scénická tvorba a teorie scénické tvorby. Pracuje jako pedagog - obor Kulturní dramaturgie Slezské univerzity, působí jako herec v pražském Divadle D21, věnuje se životu a dílu rodiny Čapkových a rozvíjení jejich odkazu. Dále překládá knihy a divadelní hry, přednáší, atd.

Zcela zapomenutý příběh odvahy a solidarity začal znovu ožívat poté, když bratislavský novinář Martin Mozer náhodou narazil na jeho slovenskou stopu. To bylo v roce 2013. Během svého pátrání komunikoval s českým velvyslanectvím a informoval zde o svých poznatcích. Výsledkem bylo nejprve odhalení pamětní desky na budově. V roce 2018, při příležitosti 100. výročí republiky, byla pak ve sklepě otevřena trvalá výstava, která hrdinství Emanuela a Josefa Zímových, a také příběhy zachráněných připomíná. Jejím autorem je Juraj Chmiel, velvyslanec v Budapešti v letech 2014–2019. Když jsem se letos v Budapešti ocitla znovu, bylo mi jasné, že výstavu musím vidět a dozvědět se ještě víc. A s těžko uvěřitelným příběhem seznámit i čtenáře.

 

Místo děje

Budova dnešního velvyslanectví České republiky, kde se vše událo, stojí na rohu ulic Szegfü a Rozsa, jen pár metrů od jedné z hlavních budapešťských tříd. Zajímavé je, že bývalý palác hraběte Zichyho zakoupil pro Československo za účelem zřízení velvyslanectví Hugo Vavrečka, dědeček Václava Havla. Ten se stal také prvním československým velvyslancem v Budapešti v letech 1922–1926. Výstavnou budovu s dvoranou bylo samozřejmě třeba průběžně udržovat, vytápět a opravovat, a proto bylo nutné najmout šikovného domovníka a údržbáře, který by nad provozem budovy měl dozor. Tím se v roce 1928 stal pan Emanuel Zíma, narozený 19. 12. 1881 v Březových Horách u Příbrami. Rok po sňatku se s manželkou odstěhoval do Budapešti, a než přijal práci domovníka na ambasádě, pracoval tu v různých profesích, i jako pekař nebo cukrář. Zímovi měli dva syny, staršího Eduarda (maďarsky Ede) a mladšího Josefa. Otec Emanuel byl u pracovníků velvyslanectví velmi oblíbený jako vstřícný, šikovný a hodný člověk. Stal se dobrou duší ambasády, v jejíž budově pracoval 20 let, až do roku 1948, kdy se rodina vrátila do Prahy. Ve válečném období však československého velvyslance vystřídal v budově jiný nadřízený. Palác Zichy si totiž pro sebe zabrali nacisté a sloužil také jako součást jejich ambasády. Jenže i oni potřebovali domovníka, a tím zůstal ten, kdo znal budovu a její složité technické zázemí do posledního detailu – Emanuel Zíma. Pracoval zde dál, i když asi ne zrovna nadšeně. Doba však byla zlá a bylo nutno živit rodinu a starat se o postonávající ženu. Pak ale vážně onemocněl i pan Zíma a musel se podrobit operaci. V židovské nemocnici ho zachránila lékařka Mária Flammová. Vděčný Zima nabídl lékařce pomoc, kdyby ji někdy potřebovala ona.

 

Peklo Budapešť

Na židovské obyvatelstvo v Maďarsku (země byla od roku 1940 spojencem Německa), byly aplikovány protižidovské zákony ještě tvrdší, než byly ty německé, zvané Norimberské. Po zvratu v maďarské politice, kdy bylo Maďarsko v březnu 1944 obsazeno německou armádou, se situace ještě radikálně zhoršila. Nejprve na venkově, v červenci pak i v samotné Budapešti, kde bylo na 70 000 Židů soustředěno v otřesných podmínkách v ghettu. Následně byli vyhnáni na pochod smrti nebo rovnou v hlavním městě vražděni příslušníky tzv. Šípových křížů, maďarskými fašisty. Hrůzy, kterým bezbranní lidé neměli možnost nijak čelit, předčily vše, co si jen dovedeme představit. Svědectví o tehdejším utrpení Židů v Budapešti podává mj. příběh švédského diplomata Wallenberga, který se jim snažil dlouhodobě pomáhat, za což nakonec zaplatil životem – paradoxně v sovětském gulagu. (www.holokaust.cz).

 

Pod svícnem tma

Za této situace prosí lékařka Mária Flammová pro sebe, bratra - politika, který je šéflékařem Univerzitní nemocnice, a pro jeho ženu o pomoc Emanuela Zímu. Český domovník – je mu tou dobou už 63 let – se dlouho nerozmýšlí. Někdy koncem června 1944 je ukrývá přímo v budově, kterou tak dobře zná, a jejíž jedno křídlo je již poškozené bombardováním. V bytě ve II. patře, který nebyl kvůli tomu využíván, v jednom objektu s nacisty, kteří tu přes den úřadují. Jako pod pověstným svícnem… V noci však může Zíma chodit pomáhat. Ještě v červenci k Flammovým přibývají jejich příbuzní, Margit Keményová a její muž Gábor, kterému se podařilo uprchnout z nucených prací. Ukrývaní slýchají hovor Němců na chodbách budovy po několik týdnů, ale daří se jim nijak se neprozradit. Pak kvůli bombardování Němci budovu na čas vyklízejí a stěhují se do Šoproně, domovníka Zimu chtějí vzít s sebou. Ten má ale doma vážně nemocnou manželku, a tak se mu podaří vymluvit a nakonec odjet nemusí. Naopak, nyní může ještě rozšířit svou záchrannou aktivitu.

To, že budova velvyslanectví je vyklizena, ale pro ukrývané vůbec neznamená větší bezpečí, protože v okolních ulicích zuří boje a němečtí okupanti i maďarské jednotky při nich vtrhnou i do budovy. Zázrakem však úkryt neobjeví. A k dosavadním pěti lidem ještě přibývají další – celkem se tu ukrývá už dvanáct lidí. Je tu Hillel Kornfeld, o kterém mnoho nevíme, a také celá rodina Rosenthalových. Tibor Rosenthal – Rival, dříve vojenský lékař, který nacistům utekl při převozu vězňů z náklaďáku, a jeho žena a dvě děti. A také Aron Grünhut s manželkou, obchodník a významný člen židovské samosprávy v Bratislavě. Grünhutovi již dříve uprchli do toho času bezpečnější Budapešti, ale když se zhoršila situace, ačkoli Grünhut v Bratislavě pomáhal jiným, potřeboval nyní sám pomoc.

Emanuel Zíma, když již sám na všechno shánění nestačí, zasvětí do záchranné mise i mladšího, tehdy třicetiletého syna Josefa. O ukrývaných nikdo další nic neví, ani žena a starší syn, a tak to zůstane. Jeden z ukrývaných, Gábor Kemény, později vzpomínal, že když nemohl přijít Emanuel Zíma, donesl základní potraviny Josef. Byl prý to čestný muž, který svému otci tuto nebezpečnou činnost nikdy nerozmlouval.

Další úkryt je nyní ve sklepě, bezpečnějším před zásahy bomb, kde je kotelna a nejzadnější místnost, plná uhlí až po strop. Tady Emanuel Zíma všechny své chráněnce shromažďuje a v zimních měsících s nimi zůstává v budově. Dokonce se mu podaří odvrátit i návrat Němců z velvyslanectví, které přesvědčí, že budova po bombardování již není bezpečná, a najde jim jinou možnost, kde se usadit. A stále své chráněnce s největší opatrností zásobuje potravinami, teplým oblečením i léky, pokud je v katastrofální situaci sežene. Za hromadou uhlí, kde se, kdoví jak, všichni vejdou, přežívají další dlouhé týdny. Zvenčí do sklepa jde světlo a vzduch jen ze tří úzkých průduch ve zdi do ulice, pár centimetrů nad chodníkem. Představuji si, jak se tu lidé musí tísnit v hrozném strachu, ve tmě a v mouru, který dýchají. Na jaře 1945 se v Budapešti objevuje Rudá armáda, a opět hrozí, že pokud Rusové všechny najdou, ukrývaní to nepřežijí.

Konečně válka v dubnu 1945 pro Maďarsko končí a zachránění po tři čtvrtě roce mohou ze tmy vyjít ven, na světlo, na svobodu. Jejich cesty se rozcházejí, mnozí si nechávají své vzpomínky pro sebe. Jeden z nich, Aron Grünhut, se ale později dostává do Izraele a tam, když vzniká památník Jad Vašem, oznamuje jména svých zachránců. V roce 1971 stát Izrael uděluje Emanuelovi i Josefu Zímovým ocenění, které má velkou váhu. Titul „Spravedlivý mezi národy“ je udělován těm statečným nežidovského původu, kteří se, nehledě na svůj život a bezpečí své rodiny, zasloužili o záchranu židovských životů v době holokaustu. Nikdo v Izraeli ale netuší, jak Zímovy vypátrat, protože v Budapešti již nejsou k nalezení a Emanuel v té době bohužel již ani nežije. O významném ocenění se rodina Zimových proto vůbec nedozví. Až po mnoha letech nachází jméno Arona Grünhuta při jiném pátrání novinář Martin Mozer v Bratislavě. Hledá totiž „Wintonovy děti“ ze Slovenska a Aron Grünhut je otcem jednoho z nich, Bennyho. Od jména Grünhut a setkání s Bennym pak vede první nitka, za niž se začíná po mnoha letech rozmotávat klubko zapomenutého hrdinství Emanuela a Josefa Zimových. A postupně se vyjevují i příběhy těch, které ukrývali ve sklepě československého velvyslanectví v Budapešti.

 

Detektivní pátrání Martina Mozera

Benny Grünhut z Wintonova vlaku si ale jméno budapešťského zachránce svého tatínka nepamatuje. Martin Mozer pátrá logicky nejprve mezi Slováky v Budapešti, ze seznamu zaměstnanců velvyslanectví ale vyplývá, že jediným domovníkem byl tehdy Čech, Emanuel Zíma. Rodina Zímových se po válce vrátila znovu do Prahy, kde Emanuel zemřel v roce 1963. Syn Josef se dožil roku 1984, v Praze (snad) působil jako hudebník, houslista a violista, rodinu neměl. Mladší syn Ede, který jediný zůstal v Budapešti, tam zemřel roku 1998. Koho se tedy dál ptát, kde a koho hledat? Martin Mozer vzpomíná, jak vyzkoušel snad všechny budapešťské archivy, pomoc přišla až od historika Pala Šalamona z Centra pro výzkum holokaustu. Adresa, kterou objevili v telefonním seznamu, ale už neexistovala, dům byl mezitím zbourán. Naštěstí se ale našla nová adresa Zimových v Tökolyho ulici, v domě, který byl postaven v roce 1963 pro pracovníky československé ambasády, kde tou dobou pracoval i Eduard (Ede) Zima (psán již maďarsky, s krátkým i) . A tam Martin Mozer nakonec objevil Idikó Beliczovou, pravnučku Emanuela Zímy, a na jiném místě v Budapešti pak vypátral i jejího bratra Miklose. Ani jeden z nich nic o pradědečkově a prastrýcově odvážném skutku, který zachránil životy dvanácti lidí, netušili. Strýc Josef z Prahy prý je občas navštěvoval, ale nikdy se o ničem takovém nezmínil. Kruh se tedy uzavírá. Miklos a Idikó jsou pochopitelně překvapení a jejich statečného činu si váží. Později přijímají pozvání velvyslanectví nyní již jen České republiky, na slavnostní otevření výstavy v červnu 2018. Mozer se ale snaží hledat i potomky těch, které oba Zímovi zachránili.

 

Výstava místo uhlí

Dnešní sklepení bývalého paláce Zichy, v současnosti budovy velvyslanectví, je čisté a vyklizené. Potichu tu pracuje moderní systém vytápění a po uhlí není ani památky. Bíle vymalované chodby, kotelna i místnost, kde se tehdy ukrývalo dvanáct lidí. A v ní výstava, která tuto historii připomíná. Vstupuji sem v lednu 2019 už podruhé, při mé první návštěvě tu byly jen holé stěny. Dnes na nich visí fotografie, historické listiny a dokumenty z památníku Jad Vašem, a ovšem velký portrét Emanuela Zimy, postaršího muže s knírkem. Prý dovedl zachovat klid i ve vypjatých situacích, a vždy si věděl rady – tak jej popisoval ve vzpomínce jeden ze zachráněných. A tak i rozvážný pohled jeho očí na fotce působí.

Hlavním impulzem ke vzniku výstavy byla iniciativa Martina Mozera, to on na stopu příběhu narazil a v roce 2013 jej začal rozplétat. Pátrání věnoval spoustu času. Díky informacím z archivů a z rozhovorů s rodinnými příslušníky, které hledal na několika místech Evropy i v Izraeli, se mu pozvolna dařilo spojovat jednotlivé články. O svém pátrání informoval českou stranu a velvyslanectví na základě zjišťovaných skutečností začalo příběh Zimových připomínat. Nejprve v roce 2014 slavnostním předáním ocenění Spravedlivý mezi národy dvěma prapravnukům Emanuela Zímy, Idikó Beliczové a Miklosovi Zimovi. Stalo se tak 50 let poté, kdy medaile se jmény Emanuela a Josefa byla v Izraeli uložena ad acta proto, že nikdo z rodiny nebyl nalezen. Proces obnovení případu v Jad Vašem opět inicioval Martin Mozer.

V roce 2015 byla odhalena i pamětní deska na budově velvyslanectví. Najdete ji vedle vchodu na český konzulát a do Českého centra (Szegfü utca 4). V roce 2016 pak byla jména Emanuela a Josefa Zímových připsána na pamětní tabuli „Pravda světa” v parku u synagogy v centru Budapešti (Dohány utca). A vyvrcholením snah připomenout trvale tento příběh a jeho hrdiny, je současná výstava, zahájená v červnu 2018. Tehdy se vernisáže zúčastnila také novinářka Judita Matyášová, která o setkání s potomky Zimových a o celém příběhu napsala pěkný článek do Lidových novin. Cituji z něj na závěr:

„Byl to zvláštní pocit, vidět své příbuzné na seznamu hrdinů,“ říká Miklós Zima na vernisáži výstavy. „Mrzí mě, že o té ceně nevěděli, určitě by je to potěšilo. Až na webu jsem si přečetl, co se tady dělo za války. Vůbec jsem netušil, co se Židům v Maďarsku stalo. Já jsem chodil do školy v osmdesátých letech a nikdo nám nevyprávěl o deportacích. Teprve teď mi dochází, jaká to byla statečnost a jak moc riskovali. Snažil jsem se to vysvětlit i svým synům. Jenže jsou to puberťáci, tak je to nebere. Až včera, na té slavnosti, se mě začali ptát. To bylo poprvé v životě, kdy se zajímali o naši rodinnou historii.“

Martin Mozer i po otevření výstavy pokračuje ve svém pátrání. Jeho výsledky, o které se se mnou podělil pro tento článek, umožní výstavu ještě doplnit. Přibudou i další fotografie a při této příležitosti by měli být pozváni i další nalezení příbuzní zachráněných. Doma v Bratislavě natočil pro RTVS dokument o Aronu Grünhutovi, obchodníku a funkcionáři ortodoxní židovské náboženské obce. Grünhut dokázal sám zachránit ještě před odchodem do Budapešti na 1 300 židovských spoluobčanů, kterým zajistil možnost odplout po Dunaji do Izraele. A díky práci na tomto tématu vyšla najevo i budapešťská historie Zímových. Není tedy na čase natočit ještě další dokument?  

Poznámka na závěr:

Výstava je přístupná po dohodě s konzulátem ČR Budapešť.

 

Autorka tohoto textu děkuje: 

Martinu Mozerovi za poskytnutí nově zjištěných i ověření dřívějších informací a některých fotografií

Juditě Matyášové za svolení k práci s informacemi z jejího článku vydaného v LN /2018

Českému velvyslanectví v Budapešti za součinnost a poskytnutí fotografií z výstavy

Juraji E. Chmielovi, autoru výstavy, t. č. velvyslanci v Ljublani, za propojení s ostatními v Budapešti

Evě Molnárové z Přátelského kruhu Bohemia v Budapešti za poskytnuté kontakty a podporu

 

Ve své tvorbě se zaměřujete na poezii – za sbírku básní Větrní jste dostal cenu Magnesia Litera. Čím vás v dnešní digitalizovaně nepoetické době tento – pro mnohé čtenáře okrajový – žánr oslovuje?

Poezií jsem se začal z jakési intuitivní vnitřní potřeby zabývat už asi ve čtrnácti letech a od té doby mě neopustila. V každé době si najde své místo, i když proměňuje své podoby.

 

A jak jste si k poezii našel cestu? „Způsobila“ to nějaká konkrétní sbírka, nebo šlo o pozvolný proces?

V mládí, ale v dospělosti se až jakási potřeba psaní básní ustálila. Šlo a jde o proces velmi pozvolný, domnívám se, že nikdy nekončící.

 

Vzpomínáte na první sbírku poezie, která se vám dostala do rukou a opravdu vás ohromila, nadchla nebo něčím překvapila?

V babiččině knihovničce měla pro mě zvláštní místo sbírka dětských básní Zdeňka Kriebla s tajuplným názvem Stradivárky z neonu. Posměšky na plot. Rozuměl jsem máločemu, ale fascinoval mě řád, symetrie, ale i narachie, které v těch verších panovaly.

 

A „leží“ vám poezie i na nočním stolku, nebo se oddechově věnujete spíš jiné literatuře? Která kniha vás v poslední době zaujala?

Jsem velký fanoušek silných, magických příběhů. Na nočním stolu mám aktuálně Bizarní povídky Olgy Tokarczukové a Safírové ledňáčky Bogdana Trojaka.

 

Byl jste žákem Ludvíka Kundery. Jak vás ovlivnil? Byl a je pro vás dodnes inspirací?

Pan Ludvík byl literárně všestranným mužem, který mě s naprostou samozřejmostí vedl k tomu, že je v pořádku poezii psát, překládat, redigovat i bádat o ní. Vzácný muž, dotek minulého století.

 

Kromě vlastní tvorby se zabýváte i překlady středověkých německých milostných písní. Kolik už jste jich přeložil?

Asi tři písně jsem přeložil před mnoha lety na přání jednoho nakladatele. Projekt ovšem nedopadl.

 

A narazil jste při jejich překladu na nějaký středověký překladatelský oříšek?

Jedna z nejstarších německých milostných písní si rafinovaně zahrává s genderem, kdy není jasné, jestli je mluvčím muž nebo žena. V češtině to bohužel fungovat nemůže, překladatel se musí rozhodnout.

 

Stává se někdy, že je překlad do češtiny „neuskutečnitelný“? Nebo natolik komplikovaný, že musíte kontaktovat autora originálu a překlad s ním konzultovat?

To je docela běžná situace u současné poezie. Překládám pro Drážďanskou cenu lyriky a bez konzultace s autory by básně nebylo často možné vůbec pochopit.

 

Vracíte se – nejen v překladech z němčiny – do světa, ve kterém v Československu žili a tvořili Češi a Němci?

To bylo mé dětství, počátek osmdesátých let na olomouckém sídlišti Povel. Zdejší hřbitovy byly a jsou plné německých jmen. Až mnohem později jsem pochopil, že tuto část Olomouce Němci obývali.

 

Jak vás ovlivňuje vaše dvojjazyčnost?

Dvojjazyčný nejsem, protože němčinu stále vnímám jako cizí jazyk. Ale mám dvojjazyčné děti a rád se jimi nechám opravovat.

 

Jste autorem učebnic češtiny pro děti – můžete přiblížit, jak taková učebnice vzniká a jaké těžkosti musí autor při její tvorbě překonávat?

Učebnice vzniká v pedagogickém nakladatelství a vyžaduje především získání tzv. doložky Ministerstva školství – aby mohla fungovat v systému právě jako učebnice.

 

Vdechl jste do učebnic i něco ze své poetiky?

Mé první básně pro děti vznikaly právě do učebnic, takže předpokládám, že ano.

 

Vyučujete tvůrčí psaní… Myslíte, že se dá spisovatelskému „řemeslu“ naučit?

Jistě, stejně jako jakémukoli umění. Velkou výhodou je ovšem talent.

 

Máte nějaký oblíbený tvůrčí trik či fígl, který doporučujete svým studentům?

Krátit!

 

Nedávno jste přijal pozvání k rezidenčnímu pobytu v Literárním domku broumovského kláštera. Jaký význam pro vás tento pobyt měl? A vyhýbáte se, či naopak vítáte setkání se čtenáři?

V Broumově jsem pobýval v tandemu s ilustrátorem Matějem Formanem a společně jsme tvořili jakousi básnickovýtvarnou mapu celého kraje. V tomto ohledu jsou rezidenční pobyty nenahraditelné jako místo inspirace, kontemplace, ale i klidu na práci, ke které se spisovatel v běžném provozu dostane zřídka. S broumovskými čtenáři jsme se setkali na besedě v klášterní kavárně a myslím, že setkání bylo oboustranně obohacující.

 

 

Vizitka

Radek Malý (*1977, Olomouc) je bohemista, básník, překladatel, autor knih pro děti a vysokoškolský pedagog. Na Univerzitě Palackého v Olomouci vystudoval bohemistiku a germanistiku, kde byl žákem spisovatele Ludvíka Kundery. Je držitelem Ceny Jiřího Ortena a dvou ocenění Magnesia Litera. Je autorem šesti básnických sbírek: Lunovis, Vraní zpěvy, Větrní, Malá tma, Světloplaší a Všehomír. Pro děti napsal knihy František z kaštanu, Anežka ze slunečnic, Kam až smí smích, Poetický slovníček dětem v příkladech, Příhody matky Přírody, Listonoš vítr, Moře slané vody, Kamarádi z abecedy a Všelijaké řečičky pro kluky a holčičky.  Je autorem antologií německé poezie Držíce v drzých držkách cigarety a Malé lalulá, dále autorského Slabikáře s ilustracemi Matěje Formana a spoluautorem učebnice českého jazyka a literatury pro 1. stupeň základních škol.

Kdybyste měla jedním slovem popsat přípravy letošního ročníku – jak by znělo?

Jedním slovem to vyjádřit nelze, ale možná je to nejistota.

 

Pandemie koronaviru je problém zasahující do všech činností a oblastí. Do jaké míry se dotkla příprav Noci literatury? Vzešlo z ní také něco pozitivního?

Museli jsme se rozhodnout, zda a kdy Noc literatury uspořádáme. Když jsme se shodli na podzimním termínu, narazili jsme na obtíže s komunikací, protože hlavní část příprav připadla na dobu dovolených a prázdnin. Také původně domluvení herci měli často v novém termínu jiné závazky, musela se změnit i čtecí místa. A objevila se řada dalších problémů.

Získaný čas jsme naopak využili k přípravě nové webové stránky, kterou jsme už dlouho potřebovali, anebo práci na velmi vydařené kampani na sociálních sítích. Ohromným přinosem byly krátké a nápadité videospoty, jež vytvořila mladá Františka Bakošová. Každý týden jsme tak představili na facebooku dvě knihy. A získali jsme skvělé stážisty, kteří pracovali spolehlivě a samostatně.

 

Akce přes všechny překážky proběhla úspěšně, o čemž svědčí nadšené ohlasy návštěvníků, a za pět minut dvanáct… Měli jste plán „B“, kdyby platily restrikce?

O streamování jsme neuvažovali, lidé jím byli v říjnu už přesyceni. Plánem B bylo natočit jednotlivá čtení v přednesu domluvených herců na příslušných místech, ale bez posluchačů, abychom Noc alespoň takto zaznamenali. Měli jsme určité plány, jak bychom s takovými záznamy naložili dále, ale naštěstí jsme to nemuseli řešit. S tím souvisí i další pozitivum letošní Noci literatury, navázali jsme totiž spolupráci s FAMU. Studenti z průběhu večera natočili záznam všech čtení a skvěle zachytili atmosféru celé Noci.

 

Co všechno obnáší práce hlavního koordinátora ústředního projektu?

Je to práce poměrně náročná už vzhledem k tomu, že partnerů ze strany institutů či ambasád EUNIC (Sdružení  národních kulturních institutů EU), které se ho účastní,  bývá okolo dvaceti a se všemi je třeba jednat individuálně.  Před první schůzkou pro nový rok už je v  Praze zvolená městská část a domluvená spolupráce. Začíná výběr knih, mapování městské části, příprava grafiky a ukázek, oslovení regionálních knihoven, výběr stážistů… Práce je opravdu hodně a jednotlivé kroky na sebe navazují, nelze je přeskakovat.

 

Na jaký moment vzpomenete jako Moment s velkým M optikou organizátora události? 

Moment M je vždy 18 hodin, kdy se najednou projekt na všech dvaceti čtecích místech spustí.

 

Jak probíhá výběr herců a míst?

Po té, co jsou vybrané ukázky, se sejdeme s dramaturgem a začíná naše nejmilejší práce. Probíráme typologii postav a prostředí, kde by se měly jednotlivé ukázky číst. Když se domluvíme na typech herců, začínám je podle toho oslovovat. Není to snadné, protože herci mívají práci naplánovanou dlouho dopředu a vzhledem k tomu, že výběr knih a ukázek vyžaduje určitý čas, často musí nabídku odmítnout a je třeba pátrat dál. V té době už jsou také vytipované lokace, které k ukázkám přiřazujeme, a snažíme se vytvořit logickou trasu a místa mezi sebou propojit. Někdy je ale třeba hledat dál, aby prostředí s textem určitým způsobem souznělo.

 

Kdo se stará o „úryvky“?

Ukázky připravuje dramaturg projektu Ondřej Kavalír z nakladatelství Labyrint. Ten spolu se zástupci kulturních institutů či ambasád a překladateli vybírá knihy – jedná se o nové překlady zahraničních titulů do češtiny. Domluví se na pasáži, z níž se ukázka připraví, často je ale kniha teprve ve fázi překladu, takže se vše protáhne. Pak začne Ondřej ukázku připravovat a zpracovávat tak, aby její přečtení trvalo 10−15 minut, aby byla čitelná, měla ucelenou podobu a umožnila posluchačům udělat si o knize určitou představu. Když jsou všechny texty připravené, posíláme je do regionů a můžeme se posunout do další fáze příprav, tedy výběru herců a míst.

 

Jak vypadá Noc literatury v regionech? Letos neobvykle probíhá v různých termínech. Mají města zájem se zapojit? Většinou jsou pořadateli knihovny, ale najdou se i výjimky? Máte z nějakého místa v regionech mimořádný ohlas? Někde Noc pojímají jako literární procházku městem…

Před začátkem pandemie se do projektu přihlásilo rekordních 72 měst a míst v České republice. Zájem je nejen ze strany knihoven, ale i divadel či místních kulturních organizátorů. Postupně se jejich počet v důsledku současné situace snížil, někteří organizátoři přesunuli konání na pozdější, bezpečnější termín. Všem zasíláme připravené ukázky a z nich si místní organizátoři podle svých možností vybírají. Měli by si vybrat minimálně tři a číst by je měli alespoň na třech různých místech. Také jim posíláme připravený vizuál, ale ostatní necháváme na nich, protože oni sami nejlépe znají své prostředí a vědí, jak nejlépe Noc literatury ve svém místě uspořádat. My se pak těšíme na jejich fotografie a zprávy. Tradičně má velký ohlas plzeňská Noc literatury, letos se četlo např. i v Moravských Budějovicích, Jindřichově Hradci, Chlumci nad Cidlinou, Kutné Hoře, Choceradech, v Ústí nad Labem, Dačicích, Litoměřicích, Jihlavě a řadě dalších míst, informace teprve zpracováváme.

 

Populární herci čtou literaturu v Praze. Jak je to v regionech? Kdo tam předčítá?

Do některých míst pozvou organizátoři známé herce a současně využijí místní osobnosti, jinde čtou herci z místních divadel či představitelé města, učitelé, členové kulturních sdružení, je to velmi pestré.

 

Co vás letos nejvíce překvapilo?

Mám vždy radost, když mají provozovatelé míst zájem, aby u nich akce proběhla. Někdy je třeba dlouhé vysvětlování, ale letos mne mile překvapila jejich vstřícnost a zájem. A nesmírně nás všechny potěšila spolupráce studentů z FAMU a záznam letošní Noci.

 

Kdo jsou návštěvníci akce? Jak byste typického fanouška literárního happeningu charakterizovali? Mění se to postupem času?

Máme řadu věrných návštěvníků, kteří na Noc literatury chodí každý rok. Typickým příznivcem Noci bývaly spíše ženy střední generace, ale v průběhu let se publikum mění a přibývají muži a zástupci mladé generace. To bylo vidět zejména letos a moc nás to potěšilo.

 

Je Noc literatury českým vynálezem?

Noc literatury v této podobě je českým vynálezem. Vznikla v roce 2006 a jejím specifikem je propojení několika vjemů: zajímavého místa, originálního přednesu a kvalitního textu z děl současných evropských autorů.

 

Jak letos probíhala Noc literatury v zahraničí?

V zahraničí Noc literatury původně plánovala řada Českých center, některá musela myšlenku opustit, jiná přizpůsobila formát současné situaci. Noc literatury uspořadala Česká centra v Bratislavě, Budapešti, Sofii, Amsterdamu, Paříži a v listopadu se k nim přidá New York.

 

Jaké postavení má Noc literatury mezi projekty, které Česká centra organizují?

V České republice je Noc literatury největším projektem Českých center.

 

Čtrnáctý ročník je za námi, půlkulatá „patnáctka“ je vlastně za dveřmi. O čem bude?

Nechci předbíhat, teprve vydechujeme po tom letošním. Ale určitě bude stát za to.

 

Ohlednutí za letošní pražskou Nocí literatury a procházku po jednotlivých čtecích místech natočily čtyři štáby studentů a studentek FAMU. Podívejte se, jak se jim podařilo zachytit atmosféru letošního ročníku na Praze 10: https://www.youtube.com/watch?v=qV_ZDxO32TQ&feature=youtu.be

 

www.nocliteratury.cz