neděle
19. května 2024
svátek slaví Ivo

Hl. m. Praha

Hlavní město Praha

Uvnitř pohybu. Projekt Art Grand Slam přichází s novou uměleckou cenou a poukazuje na nejlepší propojení umění a sportu výstavou ve SmetanaQ Gallery

PRAHA: V pražské SmetanaQ Gallery se od 15. února do 17. března 2024 představí výstavní projekt Art Grand Slam, za nímž stojí kulturní platforma Sport in Art. Prezentuje práce současných českých vizuálních umělkyň a umělců, kteří se ve své tvorbě dotýkají tématu v podmnožině pohybu a sportu. Důležitou součástí projektu je propojení s mladou uměleckou generací. Pro první ročník zvolil jeho kurátor Petr Vaňous téma Uvnitř pohybu. Vyvrcholením projektu je vyhlášení nejlepších umělecko-sportovních počinů předchozího roku v kategoriích výtvarné umění, film, divadlo a tanec, kniha, fotografie a veřejný prostor. Vítězové jednotlivých kategorií obdrží designovou cenu vytvořenou ve spolupráci se studenty z ateliéru Sklo Fakulty umění a designu UJEP a společnosti Lasvit. Na výstavě, která tvoří hlavní částí projektu, se ve SmetanaQ Gallery po boku deseti současných renomovaných výtvarníků české scény uvedou také tři mladí umělci do 30 let, kteří vzešli z podzimního open callu. První ročník Art Grand Slamu završí repríza výstavy v Českém centru Paříž, a to v době konání letních olympijských her.

od 15.02.2024 do 17.03.2024
Autor článku: 
Michaela Sikorová

Těžiště výstavního projektu Art Grand Slam, realizovaného kulturní platformou Sport in Art, spočívá ve výstavě, která v první řadě nese téma sportu, zároveň ale dává prostor i tématům celospolečenského rozsahu. Do prvního ročníku otiskl svou kurátorskou vizi nezávislý kurátor, historik umění a výtvarný kritik Petr Vaňous, a to prostřednictvím tématu Uvnitř pohybu, která sám určil. „Projekt se zaměřuje na výběr děl předních současných českých vizuálních umělkyň a umělců, kteří se ve své práci dotýkají tématu v podmnožině pohybu a sportu. Vnější radost a vitalita je kontrolována temnějším pohybem vnitřních nároků, představ, tužeb, snů a ambicí. Prostřednictvím děl vizuální kultury se dostáváme do samotného jádra problému, v němž vzniká a zaniká základní projev lidského života – pohyb,“ uvádí Petr Vaňous k projektu Art Grand Slam. V roce 2024 se výstava kromě SmetanaQ Gallery představí díky spolupráci s Českými centry také v Českém centru Paříž, a to v době konání letních olympijských her.

Slavnostní vernisáž premiérového uvedení výstavy ve SmetanaQ Gallery odkryje 15. února nejen díla samotná, ale také umělecko-sportovní počiny roku 2023. Zastoupeny budou v šesti kategoriích, každá z nich je dozorována odborným garantem: výtvarné umění (Petr Vaňous), film (Jindřiška Bláhová), kniha (Milan Tesař), divadlo a tanec (Marta Ljubková), fotografie (Tomáš Pospěch), veřejný prostor (Marie Foltýnová). Z reprezentativních děl vybere garant jako skvělý příklad svého oboru a zajímavý kulturní podnět pro veřejnost právě jedno, které získá ocenění. „Podobné vyhlášení v kulturním prostředí není. Známe cenu za mladou kritiku, či prestižní ocenění ceny Jindřicha Chalupeckého. V uměleckém prostředí je sportovní tématika okrajovým tématem, a my jsme se rozhodli na ni výrazněji poukázat,” přibližuje záměr projektu Art Grand Slam i nového ocenění manažerka projektu, Josefína Frýbová. Důležitou součástí projektu Art Grand Slam je propojení s mladou generací, proto vítěz obdrží designovou cenu podle návrhu studentů ateliéru Sklo Fakulty umění a designu UJEP pod vedením Marcela Mochala. Na finální podobě a výrobě trofeje se podílí také prestižní česká designová a sklářská společnost Lasvit.

Podpora mladých umělců se odráží rovněž ve výběru tvůrců, kteří na výstavě Uvnitř pohybu ukazují, že umění a sport mohou být vzájemnou inspirací, nikoliv oddělenými zájmovými skupinami. Deset renomovaných umělců doplní svou tvorbou tři zástupci nejmladší generace. Ze zavedených jmen současné české výtvarné scény jsou na výstavě zastoupeni Michael Rittstein, Milena Dopitová, Dalibor David, Paulina Skavová, Michal Cimala, Pavel Šmíd, Alena Anderlová, Lubomír Typlt, Jakub Janovský a Jitka Petrášková. Trojice mladých autorů vzešla z veřejně vypsané soutěže, tzv. open callu, kterým projekt Art Grand Slam podporuje mladé umělce do 30 let v kariérním posunu i inspiraci k novým tématům. Kurátora nejvíce zaujali Veronika Čechmánková videoartem Dialogue with the Previous, který se poeticky dotýká proměny tradičních symbolů v čase a pohybu člověka; Lukáš Slavický, jenž v triptychu Glory Glory složeném z obrazů a videa reflektuje podobnosti profesionálního sportu a umělecké praxe; a autorská dvojice z platformy INSTITUT INSTITUT Tereza Sikorová a Tomáš Moravanský s filmovým experimentem Dead in the Pool umístěným na městskou plovárnu. „První tři mladé umělce open callu jsem vybral na základě přesvědčivých děl, které do soutěže přihlásili. Jsem rád, že dvě autorky a jeden autor obohatí připravovanou výstavu o video a pohyblivý obraz. Jejich účast určitě podpoří téma letošního ročníku „Uvnitř pohybu“. Díla jsou to mnohoznačná a jejich vazba ke sportu má spíše polemickou příchuť,” přibližuje svůj výběr Vaňous. Mladá a nekonvenční automobilová značka CUPRA jednoho z výherců open callu ocení na slavnostním večeru 15. února speciální cenou, kterou bude zapůjčení auta pro výjezd do jedné z předních evropských galerií pro načerpání inspirace a rozvíjení networkingu se zahraničními umělci i institucemi. Jeden z mladých talentů navíc získá letní rezidenční pobyt v Paříži a možnost prezentace děl v prostorách tamního Českého centra.

Výstava Uvnitř pohybu bude veřejnosti otevřena od 16. února do 17. března 2024 v prostorách SmetanaQ Gallery na Smetanově nábřeží v Praze. Galerie je otevřena od úterý do neděle, vždy od 11 do 18 hodin. Vstup je zdarma.

Art Grand Slam je výstavní projekt inspirovaný pohybem a sportem, jehož první ročník se uskuteční v Praze v roce 2024. Je určen profesionálním umělcům, ale i mladým autorům do 30 let. Součástí je vyhlášení nejlepších umělecko-sportovních počinů předchozího roku, a to v šesti kategoriích. Hlavní část projektu Art Grand Slam je založena na výstavě, která bude mít každý rok nového kurátora, a to především z důvodu zabránění umělecké a tématické stagnaci. Kurátor z tohoto důvodu vybírá i podtitul výstavy, která se v první řadě věnuje sportu, ale zvoleným podtitulem má možnost upozornit na důležitá témata v celospolečenském rozsahu. Pro první ročník výstavního projektu byl zvolen kurátor Mgr. Petr Vaňous PhD., uznávaný odborník, který zrealizoval již mnoho výstavních projektů v Čechách i zahraničí. Petr Vaňous vybral pro první ročník téma nazvané „Uvnitř pohybu. Projekt organizuje kulturní platforma Sport in Art.

WEB |  www.artgrandslam.org

 

Česká centra, příspěvková organizace Ministerstva zahraničních věcí ČR, jsou stěžejním nástrojem veřejné diplomacie zahraniční politiky Česka a rozvíjejí kulturní vztahy mezi zeměmi. Jakožto kulturní institut jsou členem sítě zahraničních evropských kulturních institutů EUNIC. Prezentují naši zemi v široké škále kulturních a společenských oblastí: od umění přes kreativní průmysly až po propagaci úspěchů české vědy a inovací. Věnují se výuce češtiny v zahraničí. Zapojují se do mezinárodních projektů a slouží jako platforma pro rozvoj mezinárodního kulturního dialogu. V současnosti působí v zahraničí celkem 26 poboček na 4 kontinentech. Kromě Českých center spravují také Český dům v Jeruzalémě a Bratislavě. Více na www.czechcentres.cz

 

Partneři projektu:

Hlavní mediální partner: CUPRA

Partneři: Centre Tchèque Paris, Česká centra, Sport in Art, SmetanaQ, Lasvit

Mediální partneři: CzechCrunch, Reportér, Radio 1, Artmap, Artikl, Uni - kulturní magazín, Otevřené ateliéry Praha

Pod záštitou: hl. m. Prahy, městské části Praha 1, Ministerstva kultury

 

Podcast Místní kultury /s Vladimírem Justem, teatrologem a publicistou

PRAHA-ČR: Přednášky profesora Justa začnou v novém semestru určitě v náhradních prostorách. "Přímo pod okny mé posluchárny se studenti schovávali na římse," vzpomíná Vladimír Just na loňskou tragickou událost na FF UK v Praze. "Střílelo se právě v našem patře. Já jsem tam tou dobou nebyl, protože jsem zmeškal schůzku, ale byli tam moji kolegové a kolegyně." V podcastu Místní kultury připomene profesor Just hrdinství Tomáše Hercíka, který varoval před střelcem a riskoval při tom vlastní život. Řeč ale bude i o běžném životě fakulty, výuce na katedře  divadelní vědy FF UK a o Justových studentech. Dostane se i na floskule, teatralitu politiky nebo divadelní inscenace, které inspirovala naše současnost.  

Autor článku: 
Hana Soukupová

 

Poslouchejte nás také na:
Google Podcasts Logo Anchor.fm Logo Spotify Logo Apple Podcasts Logo Amazon Music Logo RSS Logo

Listen on Google Podcasts

Praha – město knihoven

PRAHA: Centrální adresář knihoven na portálu knihovny.cz říká, že v Praze má sídlo 417 knihoven. Najdeme mezi nimi knihovny národní, univerzitní, specializované, akademie věd a také ty, co zná asi většina obyvatel Prahy, tedy knihovny městské nebo místní. Každá z nich má svůj účel a plní v českém systému knihoven jinou funkci, kterou jí ukládá knihovní zákon a konkrétně upravuje zřizovací listina.

Autor článku: 
Lenka Hanzlíková

Městská knihovna v Praze (MKP) je příspěvkovou organizací hl. m. Prahy a provozuje v současné době 46 poboček (včetně jedné sousedské dílny - DOK16 a jedné samoobslužné půjčovny - Kiosku), které jsou rozmístěné v 16 z 57 pražských městských částí, kamenné pobočky doplňuje 28 stanic dvou vozů pojízdné knihovny. Říkáte si, co asi dělají lidé, když zrovna bydlí v městské části, kde MKP nemá svoji pobočku? Mohou využívat služby místních knihoven.  

Místní knihovnu zřizuje příslušná městská část a v Praze jich je 40. „Místní knihovnu mají například Kbely, Letňany, Dolní Chabry, Slivenec, Radotín, Řepy, ale i Vinohrady nebo Modřany. Staráme se ale i o knihovnu neziskové organizace Cesty domů,“ říká Táňa Janáčková, krajská metodička. A doplňuje: „Jsou to samostatné knihovny, kterým je MKP ze zákona povinna poskytovat pomoc v rámci tzv. regionálních funkcí a kromě toho se snaží služby knihoven propojit v projektu Metropolitní knihovna.“  

Prvním malým krůčkem je zapojení všech poboček MKP a sedmi místních knihoven do služby, která umožňuje vrátit vypůjčené knížky z dané místní knihovny kdekoliv v síti Městské knihovny v Praze (kromě Kiosku) a naopak knížky půjčené z MKP vrátit z jedné ze zapojených místních knihoven - Zličín, Zbraslav, Řepy, Letňany, Radotín, Kbely, Horní Počernice a také v knihovně v Roztokách u Prahy, která je ve Středočeském kraji.  

„Služba je u nás velmi oblíbená a pravidelně se od nás pondělním svozem vrací minimálně dvě plné bedny knih. Knihy lze vracet, jak osobně v řepské knihovně, tak přes Bibliobox, který je přístupný 24 hodin denně před budovou naší knihovny a KC Průhon,“ říká Pavla Kratochvílová, knihovnice místní knihovny Řepy. 

Městská knihovna v Praze poskytuje v rámci regionálních funkcí místním knihovnám, a jejich zřizovatelům, metodickou podporu, díky které se zvyšuje kvalita poskytovaných knihovních služeb veřejnosti.  „Jedná se zejména o obohacení výběru knih prostřednictvím výměnných souborů, poskytování licence a technické podpory ke knihovnímu systému, nabídku vzdělávání knihovnic a knihovníků a v neposlední řadě i metodickou pomoc při rekonstrukci nebo stavbě nových knihoven,“ uvádí Janáčková. 

Novinky z oboru a přehled vzdělávacích akcí nabízí portál https://regionpraha.mlp.cz, kde je také odkaz na sdílený katalog místních knihoven používajících systém Tritius. „Náruživí čtenáři si mohou ověřit, zda hodně žádaný titul není dostupný v některé z místních knihoven,“ přibližuje Janáčková. „Určitě by si s sebou ale neměli zapomenout občanský průkaz, který budou potřebovat k založení čtenářského průkazu. Identitu čtenáře mezi sebou knihovny nesdílejí, i když knížku půjčenou v místní knihovně na Zličíně už vrátí v pobočce MKP,“ doplňuje Janáčková. 

 

Podpora knihoven v regionu Praha: 

Táňa Janáčková a Hana Hrabáková 

region@mlp.cz 

STARÁ VLTAVA - Opět ta Vltava...

PRAHA: Opět po roce již tradiční pásmo přednášek pro širokou veřejnost na téma zaniklá Vltava a život kolem ní.

Infocentrum Chotilsko / od 15:00 h (otevřeno od 14:00 h do cca 18:00 h)

VSTUPNÉ DOBROVOLNÉ / změna programu vyhrazena

program:

  • Vorařství a jeho cesta do UNESCO / spolek VLTAVAN Čechy
  • Vltava malovaná / PhDr. Nikolaj Savický, Ph.D.
  • Altmanovo panorama Vltavy / Mgr. Jan Pařez, Ph.D.
  • Památková péče a vltavské přehrady v době první republiky / Mgr. Martin Gaži
  • Příběhy fotografií (Vltavy) / Vojtěch Pavelčík

Všichni jste srdečně zváni!

24.02.2024
15:00 - 18:00
Autor článku: 
Vojtěch Pavelčík

NÁRODNÍ GALERIE PŘEDSTAVUJE PLÁN VÝSTAV 2024

PRAHA: Národní galerie Praha (NGP) představuje plán výstav pro rok 2024. Návštěvníci se mohou těšit, že u nás poprvé uvidí dílo Michelangela a dalších mistrů, a to ve spolupráci s Musée du Louvre. Ve Veletržním paláci se otevře výstava věnovaná tématu solidarity a role umění v době poznamenané konfliktem. Na jaře uvítá palác Kinských netradiční projekt věnovaný fenoménu hokeje. Hlavní událostí podzimní sezóny se stane přehlídka českých umělců v meziválečné Francii. NGP také za podpory Ministerstva kultury chystá českou prezentaci na 60. bienále umění v Benátkách.

Autor článku: 
Jana Holcová

Letošní výstavní plán reflektuje koncepci rozvoje instituce, kterou schválilo Ministerstvo kultury, zřizovatel NGP. Koncepce klade mimo jiné důraz na vytvoření bezpečného a stabilního prostředí pro rozvoj uměleckých projektů. Svou dramaturgií se NGP věnuje rozšíření evropského kánonu dějin o české umění. „Naše dramaturgie do roku 2026 se  zaměřuje na témata solidarity, české exilové umění, zastoupení žen v dějinách umění nebo otázky environmentální krize. Kromě toho probíhá digitalizace našich sbírek a věnujeme se strategickým investicím jako je vybudování nového depozitáře v Jinonicích, který NGP naléhavě potřebuje,“ nastiňuje generální ředitelka  Alicja Knast. Klíčové cíle galerie zahrnují rozšíření znalostí o sbírkách prostřednictvím základního výzkumu a multidisciplinárních projektů, jejichž výsledky jsou prezentovány formou publikací a výstav. Tak jako tomu bylo například u nejúspěšnější loňské výstavy Brandl: Příběh bohéma, která přilákala přes padesát tisíc návštěvníků.

Celkem vloni zavítalo do sbírkových expozic a krátkodobých výstav NGP téměř 434 000 návštěvníků, což je o 15 % více než v roce 2022. Roste i počet členů Klubu přátel, který dosáhl téměř pěti tisíc. Vzdělávací a veřejné programy NGP navštívilo v roce 2023 více než 46 tisíc dětí a dospělých.

 

Výstavy „Napříč prostorem a časem“

V březnu se ve Veletržním paláci představí skupinová výstava Žádný pocit netrvá věčně. Sbírka solidarity ve Skopji. Ta vychází z unikátní sbírky Musea současného umění ve Skopji, reflektuje pomoc poskytnutou městu po zemětřesení v roce 1963 a přináší pohled na dějiny poválečného moderního umění. Expozice zároveň podněcuje k přemýšlení o historických a současných podobách solidarity a o roli umění v době poznamenané konfliktem, zmarem a nejistotou, ale také soudržností, obnovou a vírou v budoucnost. Což rezonuje s aktuálními světovými i domácími událostmi. Výstavu realizuje NGP ve spolupráci s Muzeem současného umění ve Skopji a Kunsthalle Vídeň.

V dubnu bude veřejnosti znovu zpřístupněn palác Kinských s výstavou Na led! Hokej a bruslení ve výtvarném umění.  Představí historii bruslení 17. a 18. století v Holandsku a jeho postupný přesun i do české krajiny, kde se stalo nedílnou součástí života v zimě. Mapuje také vývoj hokeje a jeho význam jako součásti národní identity, přičemž prezentuje díla z různých sbírek a aktuální tvorbu inspirovanou tímto sportem. K vidění bude zhruba 100 výtvarných prací napříč médii, jak malby starých mistrů jako Pieter Brueghel II., tak nejvýraznějších reprezentantů českého umění 19. století – Augusta Bedřicha Piepenhagena, Karla Purkyně či Antonína Barvitia. Vedle klasických zpracování tématu v malbě i kresbě se prezentují i experimentální výtvarné přístupy Jiřího Koláře, Vojtěcha Tittelbacha či Theodora Rotrekla. Devadesátá léta otevřela nové možnosti, které se v umění s hokejovou tematikou projevily zejména kritickým až ironizujícím nadhledem, jak je vidět v dílech Krištofa Kintery, Jiřího Surůvky či Ondřeje Kohouta. Výstavu uzavírají nové práce devíti současných umělců, kteří je vytvořili při příležitosti letošního hokejového mistroství. Patří mezi ně Jakub Špaňhel, Alena Kotzmannová, Jan Vytiska, Paulina Skavová či Karel Štědrý. Generálním partnerem výstavy, jež vzniká ve spolupráci s agenturou Sport in Art, je Komerční banka.

Na nejprestižnější světové přehlídce umění, Benátském bienále umění, se Česká republika letos prezentuje projektem „Srdce žirafy v zajetí je o dvanáct kilogramů lehčí“ umělkyně Evy Koťátkové. Tato instalace, vybraná odbornou porotou z 20 přihlášených návrhů pro její aktuálnost a schopnost rezonovat v globálním kontextu, zkoumá československou historii z ekologických a dekoloniálních perspektiv. Po dlouhé době se opět dohromady představí Česká a Slovenská republika, NGP zde spolupracuje se Slovenskou národní galerií. Přehlídka potrvá od 20. dubna do 24. listopadu 2024. Česká část výstavy byla podpořena z Národního plánu obnovy.

V půlce května se ve Valdštejnské jízdárně otevře výstava Od Michelangela po Callota. Umění grafiky manýrismu. Ta prezentuje manýrismus jako umělecký styl, jehož rafinovaná elegance, fantazie a symbolika vynikají právě v grafickém umění. Expozice mapuje vývoj manýristické grafiky, její experimenty a propojení s ostatními formami umění. Návštěvníci uvidí více než dvě stovky  exponátů včetně kresby Michelangela Buonarrotiho. Grafické práce představí mistři ryteckého umění – Parmigianino, Schiavone, Cornelis Cort, Hendrick Goltzius, Aegidius Sadeler, Jacques Bellange, Jacques Callot a mnozí další. Výjimečná spolupráce s Musée du Louvre obsahuje zápůjčku unikátních děl, včetně Michelangelovy kresby, jež u nás zatím nebyla veřejně vystavena.

Listopad bude ve Valdštejnské jízdárně patřit výstavě École de Paris: Umělci z Čech a meziválečná pařížská škola. Představí jména jako Georges Kars, Othon Coubine a François Maurice Eberl, kteří zaznamenali úspěch na pařížské umělecké scéně. Nabídne dosud neznámá díla a práce jiných světoznámých umělců včetně Modiglianiho a Soutina. Reflektuje charakteristická témata pařížské školy spojená s životem v této meziválečné metropoli a časově se vymezuje vznikem Československa a koncem první republiky.

Jaro roku 2025 by mělo patřit sbírkové expozici Umění Asie: napříč prostorem a časem, která se návštěvníkům otevře v Salmovském paláci. Přinese instalace umění z Asie a islámského světa s důrazem na kulturní vztahy s Evropou. Zaměří se na nový přístup ve vnímání asijského umění, odhalí historii jeho sběratelství v českých zemích a téma dekolonizace ve středoevropském prostoru. Multikulturní perspektiva a mezioborová prezentace umožní návštěvníkům pohlédnout na umění bez eurocentrického pohledu a zapojit se do interaktivních prvků, slibujících multisenzorický zážitek. Expozice otevírá dialog mezi starší a moderní uměleckou tradicí a propojení výtvarného umění napříč různými obory.

V rámci projektu Surrealismus 100: Praha, Tartu a jiné příběhy NGP také  představí český surrealismus v Estonsku. Letos si připomínáme sté výročí vydání Prvního manifestu surrealismu. Praha, kam se výstava přesune v rozšířené podobě v roce 2026, byla hned po Paříži druhým významným centrem tohoto směru. Český surrealismus bude prezentován od jeho založení až po sametovou revoluci, vystavena budou díla Toyen, Štírského, Makovského, Istlera, Medka, Medkové, Švankmajera a dalších umělců.

Kromě výstavních projektů se bude NGP věnovat i řadě dalších zásadních činností: vědecké a ediční práci, digitalizaci sbírek a rozvoji investičních projektů. Ze strategických investic jde především o Centrum péče o sbírky v Jinonicích, budoucí nový depozitář NGP. V tomto roce je cílem získat stavební povolení a připravovat dokumentaci pro provedení stavby a výběr zhotovitele. Zahájení stavby depozitáře se předpokládá  v roce 2026. Letos také proběhne projektová příprava na 1. etapu rekonstrukce výstavních prostor paláce Kinských. K plánovaným investicím patří modernizace chladicího systému a osvětlení Veletržního paláce. Pro  bienále umění byl dočasně upraven a zastřešen česko-slovenský pavilon v Benátkách, jehož rekonstrukce bude pokračovat do začátku roku 2026.

Eva Urbanová Grande Finale aneb opožděné jubileum + krátký rozhovor pro Místní kulturu

PRAHA: Světově uznávaná operní pěvkyně Eva Urbanová se připravuje na svůj životní koncert v O2 Areně – Grande Finale aneb opožděné jubileum. Jedinečný nadžánrový koncert se uskuteční 29. února 2024 a ukáže Evu Urbanovou v mnoha zajímavých hudebních polohách. Rockové a pop-operní světové hity hudebně nastudovali Martin Kumžák a Jiří Škorpík. Scénické režie se ujal Michal Caban a pěvkyně vystoupí za doprovodu Epoque symphony orchestra. Producentem je Ságl Production.

29.02.2024
Autor článku: 
Hana Tietze, ika

Pěvkyně se srdcem rockerky Eva Urbanová, která zazářila v nejslavnějších světových operních domech, si vybrala pro svůj koncert s názvem Grande Finale výjimečné datum. Hosty koncertu čekají nápaditá aranžmá známých skladeb, které zazpívá sopranistka se svými hosty. „Poprvé vystoupím v samostatném koncertě v O2 areně. Musím říci, že mám stejnou trému, jako při premiéře v Metropolitní opeře v Lohengrinovi. Již několikrát jsem zde vystoupila, ale jako host a převážně s operním repertoárem. Nyní budu mít možnost se předvést ve své srdeční poloze, kterou jsou rockové a popoperní písně od mých oblíbených zpěváků a skupin. Příprava je velmi náročná jak pro mne, tak pro celý tým a pevně věřím, že celý koncert bude pro všechny silným zážitkem a do jisté míry i překvapením. Věřím, že příjemným překvapením! Všechny milovníky hudby na koncert srdečně zvu, “ říká Eva Urbanová.

Pozadu nezůstane ani režie Michala Cabana, která bude na míru připravená jediné výpravné show. Pěvkyně, muzikanti a hosté vystoupí na pódiu, které bude spolu s panely připomínat loď. Jako velkolepá elegantní loď vplouvá scéna do diváckého moře zaplněné O2 Areny a na své palubě veze hudbou a zpěvem nabitý koncert, který ožívá pod rukama více než šedesáti hudebníků, zpěváků a hostů. Hudební zážitek, který rozkývají bohaté taneční scény v podání Jednotky Rychlého Nasazení, vzduch rozvíří vír akrobatického Dua Sunriders a dalších vzdušných mužů a žen, a to vše na horizontu stejně barevné, magické a vizuální vůní nabité scénické projekce. A na kapitánském můstku tomu všemu velí... Eva Urbanová...,“ popisuje režisér a spolutvůrce scény Michal Caban. V přípravě jsou také kostýmy, kterých během večera vystřídá Eva Urbanová hned několik.

Eva Urbanová se velmi brzy po startu své kariéry stala první dámou české operní scény. Již více jak třicet let patří k hvězdám pražského Národního divadla a sklízí ovace v zahraničí. V roce 2003 byla jmenována Rytířem řádu umění a literatury Francie. Zazářila v nejslavnějších světových operních domech – v newyorské Metropolitní opeře, v londýnské Royal Opera House v Covent Garden, v milánské La Scale. Svým výjimečným sopránem okouzlila publikum v newyorské Carnegie Hall, v Paříži, San Franciscu, Torontu, Montréalu, Vídni, Berlíně a v Los Angeles. Tam se seznámila se slavným španělským tenoristou Plácidem Domingem, který si Evu Urbanovou pozval v roce 2012 jako hosta na svůj koncert v pražské O2 Aréně. Mimořádně úspěšná byla Evina spolupráce s Karlem Gottem. Absolvovali dvě beznadějně vyprodaná turné v Čechách, na Moravě a na Slovensku. Nejen na společných koncertech s Karlem Gottem se Eva Urbanová představila jako operní diva se srdcem rockerky. Miluje a kdykoli je to možné, zazpívá si písně své nejoblíbenější skupiny Queen. A také písně z repertoáru finské symfonicko-metalové skupiny Nightwish. S oblibou na svých koncertech uvádí i písně z repertoáru americké zpěvačky Jennifer Rush, italského tenoristy Andrei Bocelliho, řeckého klávesového mága Vangelise nebo mezinárodního nadžánrového mužského kvarteta Il divo.

 

Eva Urbanová pro web mistnikultura.cz

Roky končící čtyřkou mají v české hudbě mimořádný význam. Až podivuhodně často na ně vycházejí výročí narození, úmrtí, či vytvoření stěžejních děl nejvýznamnějších českých skladatelů. Nejen Bedřicha Smetany. K hudbě, jakého z těchto jubilantů, máte nejvřelejší vztah?

Jako česká operní pěvkyně mám nejraději Bedřicha Smetanu, Antonína Dvořáka a Leoše Janáčka. V jejich dílech mám možnost si zazpívat ty nejkrásnější operní role.

 

Řada hvězd domácí hudební scény odstartovala svou kariéru v základních uměleckých školách a amatérských souborech. (Nedávno jsme přinesli např. rozhovor s houslovým virtuosem Ivanem Ženatým, který začínal vystupovat s Podkrkonošským symfonickým orchestrem, a dodnes si s tímto tělesem složeným z nadšených neprofesionálů rád zahraje.) Započala vaše hudební cesta podobně? Spolupracujete nebo jste spolupracovala s nějakým amatérským tělesem?

Já jsem svou hudební kariéru začínala na 5. lidové umělecké škole v Plzni, kde mne učila zpěv paní Ludmila Kotnauerová. Pod jejím vedením jsem se dostala do všech operních domů na světě, kde jsem měla možnost vystupovat. Současně mi nezakazovala vystupovat s amatérskou kapelou RH+, kde jsem zpívala své oblíbené rockové skladby a kde jsem se průběžné zbavovala trémy, která mne na začátku pěvecké kariéry trápila. Velmi často jsem účinkovala s dětskými pěveckými sbory, na které velmi ráda vzpomínám.

 

Pocházíte z Plzeňska? Jste patriotka? Sledujete tamější regionální hudební, potažmo místní kulturní scénu? Na co byste čtenáře pozvala?

Z Plzeňska nepocházím. Narodila jsem se ve Slaném a ve Zvoleněvsi u Slaného jsem bydlela do 16 let. Teprve potom jsme se stěhovali do západních Čech. I když na Plzeňsku nežiju od dětství, tak ano, jsem místní patriotka. Příznivcům Roku české hudby bych doporučila divadlo J. K. Tyla v Plzni, které bude při této příležitosti uvádět kompletní dílo Bedřicha Smetany. 

 

V médiích se necháváte slyšet, že duší jste stále rockerka. Platí to pořád? Můžou vás posluchači v této poloze někde slyšet? Máte příležitosti skloubit obojí? Jak klasiku, tak rock?

Ano, to souhlasí. Duší jsem stále rockerka. Stále účinkuji v opeře i na koncertech, kde zpívám jak operní repertoár, tak i se skupinou Barock rockové skladby. Na jednom pódiu však obě polohy nikdy nezpívám. Na tzv. „nevážných“ koncertech spojuji jen pop-operní písně a rockové skladby. Tam operní árie opravdu nepatří.

 

Chystáte se na svůj velký koncert v pražské O2 Areně. Na jaké své další vystoupení v této sezoně se skutečně těšíte?

Již 2. března 2024 vystoupím na slavnostním koncertě k Roku české hudby v Národním divadle v Praze s proroctvím z opery Libuše. Těším se na hudební festival do Litomyšle na Její pastorkyni Leoše Janáčka, kde si zazpívám svoji milovanou Kostelničku. Zážitek očekávám určitě na letním festivalu v Savonlinne ve Finsku, kde budu společně s operním souborem Národního divadla v Praze vystupovat v Kátě Kabanové Leoše Janáčka v roli Kabanichy. Těším se na nové nastudování opery Šárka Zdeňka Fibicha, kde budu účinkovat v roli Vlasty, které připravuje Národní divadlo v Praze, a ráda se vrátím do Národního divadla v Brně, kde zpívám v úžasné inscenaci opery Richarda Strausse Salome, kterou skvěle režíroval David Radok, a já tam ztvárňuji roli Herodias.

 

 

Výstava finalistů 17. ročníku Ceny kritiky za mladou malbu

PRAHA: Sdružení výtvarných kritiků a teoretiků / Česká sekce AICA Vás srdečně zvou na Výstavu finalistů 17. Ceny kritiky za mladou malbu 2024 pro umělce do 30 let, s tematickým zadáním Zátiší venkovní a vnitřní do Galerie kritiků. Vystavují Eliška Astlová, Glorie Grünwaldová, Dominik Málek, Lucie Rosická, Jakub Ružinský, Lukáš Slavický. Porota – Tereza Nováková (předsedkyně / chairman), Micl, Lukáš Miffek, Renata Mužíková, za pořadatele Linda K. Sedláková a Vlasta Čiháková Noshiro.

od 25.01.2024 do 18.02.2024
Autor článku: 
TZ Galerie kritiků

Cena kritiky za mladou malbu si zachovává soutěžní charakter s oceněním laureáta a výběrem druhého a třetího místa. Ačkoli se mění společenské klima, včetně potřeby oceňování a statusu umělců*kyň, stejně si tato Cena podobně jako je tomu u SČUG Hollar zachovává svou tradici založenou v protiváze konceptuálních tendencí a vlivu nových technologií ve vizuálním umění. Přehlídka Ceny kritiky za mladou malbu je dobrou vizitkou našeho uměleckého školství, je určena hlavně studentům vysokých uměleckých škol a ocenění se stávají výraznými osobnostmi nejen české, ale i zahraniční výtvarné scény, se zastoupením ve sbírkách, profesním růstu a uplatnění v uměleckém školství. Za svůj cíl považuje zachování klasické kategorie malby a pevného tvaru díla jakožto základu vizuální tvorby, s výrazovým přesahem. Vždy jde o výběr těch nejsoučasnějších projevů současné mladé malby autorstva do 30ti let. I zde došlo v posledních letech ke změnám, a to především ve volbě užšího obsahového zaměření soutěže. Po tématu portrétu „Moje alter ego“ v roce 2022, byla o rok později zvolena krajinomalba a její multimediální přesahy s názvem „Krajina vnější a vnitřní / Outer and Inner Landscape“. Letošní trojlístek klasických klíčových kategorií v malbě uzavírá téma věnované zátiší opět s jeho výrazovými přesahy, tedy „Zátiší venkovní a vnitřní / Still life outside and inside“.

V tomto 17. ročníku se jednalo o výzvy nejen směrem k inovaci tématu, ale i techniky, ovšem s integritou výrazu a kvalitu, pro které je zátiší od počátku oceňované, přesto přesvědčí o své aktuálnosti. Uvědomění si potřeby tohoto klasického žánru, jenž zobrazuje předmětné soubory žité i neživé přírody mající symbolickou povahu, se ukazuje v současné „tekuté“ době nutným východiskem pro určení vlastní pozice a poznání světa kolem nás. Zátiší známé od 1. století z antického Říma, Pompejí a Herkulanea dospělo vývojem před mozaiky 3 a 4. století a oblibu v holandské malbě 15. století. Jako samostatný žánr je zátiší známé už od 16. století s největším rozkvětem v 17. století. Barokní zátiší je zvláště pro naše území významným tématem v našem středoevropském prostředí, ale ani v 19. století nebylo neupadlo v zapomnění. Svou svébytnou a osvobozenou roli mělo zátiší ve 20. století v malbě modernistů, Od Paula Cézanna, George Braquea, Giorgia Morandiho a dalších až dospívá ke známé britské malbě známé pod pojmem New Spirit v 80. letech.

V roce 2024 se ohlížíme za minulým rokem v malbě pohledem vybraných nejlepších šesti autorů a autorek. Ačkoli všichni z nich mají odlišná východiska ve své tvorbě, dohromady tvoří kaleidoskop současného vkusu doby a přispívají k diverzitě forem, tvarů, barev a motivů. Jsme svědky toho, že tento žánr je stále živý, a i když nemusí vycházet z fascinace starými mistry, je zde znatelné poučení a citlivá exprese vlastních prožitků. V současné době opětovně zaznívají existenciální témata, ale též ta metafyzická. Zátiší venkovní a vnitřní odkazuje jak na průzkum toho, co se nachází kolem nás či mimo nás, tak i toho, co pro nás znamená fyzické a duševní bytí. Jde o balancování mezi stavem rovnováhy či vychýlení našeho vědomí směrem k empirii současného krizemi zmítaného světa či fantazii ovlivněné našimi sny, představami či například obrazy virtuální reality. Mezi subtémata, které se objevují ve tvorbě nejmladší generace tvůrců*kyň je patří bezpochyby zobrazení jiných alternativních světů, relativnosti viděného, identity člověka, osamělosti či touhy po hledání novodobých civilistních témat. Intermediální přesahy nemusí být zcela nápadné, přesto vypovídají o vnitřním zápasu s formálním zobrazením. Pohybují se mezi realitou a fikcí a jsou opětovně zcelovány silnou příběhovou linkou, avšak se smyslem pro detail a nadsázku či hru. Zátiší se stává pro autory novým polem k vyjádření vlastní autentické citlivosti, a to jak v nové syntaxi, tak i naléhavé morfologii. Opětovně dochází k představování intimních vztahů i kolektivně vnímaných archetypálních prvků plných symboliky a odkazů.

Laureátem 17. ročníku Ceny kritiky za mladou malbu je Lukáš Slavický, jehož malba je vyniká jak vyspělým uvažováním o syntaxi jednotlivostí, přesvědčivostí celku a vybočuje svou precizností zpracování daného nepochybně pětiletým vzděláním v oboru grafiky (Ateliér Grafika I., J.Lindovský, D.Smutný) a absolvováním v ateliéru malby na pražské Akademii výtvarných umění (R. Šalanda a L. Machalický). V jeho práci lze najít spojitosti s kinematografií a literaturou, ale též se smyslem pro zobrazování pracovních postupů či myšlenkových konstruktů. Průnik klasického tématu se současnými tendencemi je podán s lehkostí, citlivostí, přesto důrazem na ironický apel návratu člověka k přírodě.

Druhým oceněným je Dominik Málek, jehož malířská tvorba plná spontánních tahů zachycuje mýtické příběhy démonů. V malbě hledá bezpečný společný prostor pro vypořádání se s nimi. Expresivní naivisticky laděný popis vycházející z osobních pocitů či zážitků je natolik přesvědčivým, že dokáže osobní témata přetavit v obecné a celospolečensky vnímané symboly dnešního světa. Odkazuje na téma identity vlastní, zobrazených postav, a jakoby z nadhledu pozoruje vytvořený chaos, jenž drží v pevné struktuře zobrazeného rámce. Studuje v ateliéru Malba 2 (Milan Mikuláštík, Julius Reichel) na pražské Akademii výtvarných umění.

Posledním oceněným se stal Jakub Ružinský, jehož tvorba se pohybuje na pomezí snových struktur a tvarů a intuitivním záznamem archetypů a symbolů. Vědomě navazuje na středověkou spiritualitu, mystiku a modernistickou metafyzickou malbu. Jeho díla mají scénografickou stavbu a narativní charakter, ale též hloubku symbolického vyjádření. Opakovaně v jeho obrazech zaznívá kritika soudobé společnosti spojená s nedůvěrou v lidství a zároveň přesahy do světů mimo nás. Autor vystudoval v malířském ateliéru Daniela Balabána na ostravské Fakultě umění.

Dalšími finalistkami jsou: Eliška Astlová, Glorie Grünwaldová, Lucie Rosická.

Cena kritiky za mladou malbu je pilotním projektem činnosti Galerie kritiků, tradičně v partnerském vztahu s hlavním městem Praha, se záštitou a podporou MKČR a ve spolupráci s Českými centry pro stáž oceněných umělců a prezentaci v zahraničí.

Pro 17. ročník Ceny kritiků zasedala ve dvoukolovém hodnocení soutěže odborná porota ve složení: Tereza Nováková (předsedkyně), Micl, Lukáš Miffek, Renata Mužíková, za pořadatele Linda K.Sedláková a Vlasta Čiháková Noshiro.

Ceny Sympatie diváků bude vyhlášena při besedě s umělci 14. února v 16:30 v Galerii kritiků.

https://www.galeriekritiku.cz/, www.facebook.com/Galeriekritiku

Srdcaři / Barbora Urbanová z iniciativy Pod svícnem

ČR: Energická usměvavá poslankyně za STAN Bára Urbanová tvoří polovinu dvojice s Michaelou Studenou. Obě mladé ženy společně založily ve svém volném čase iniciativu Pod svícnem a natáčejí střídavě podcasty s oběťmi domácího násilí, které se postupně objevují na serveru Novinky. Jejich sledovanost je překvapivě obrovská a loni za ně získaly ocenění Nejlepší podcast roku. Smyslem jimi založené iniciativy je odtabuizovat toto téma a přitáhnout k němu pozornost veřejnosti. Ale nejen to. Obě by byly rády, kdyby jejich iniciativa Pod svícnem (kde je nejvíc tma) přispěla i k legislativním změnám, a dokonce i k posunu vnímání této problematiky jak obecnou, tak odbornou veřejností. Protože tam je začátek všeho.

Autor článku: 
Martina Fialková

Jen ta civilizace přežije, kde je naděje na spravedlnost

Podcasty jsou obecně poslední dobou velice populární. Vytvářejí je různá média, kulturní instituce nebo známé osobnosti, jsou zaměřené na vzdělávání, kulturu, bývají spíš příjemné na poslech. To svým tématem Pod svícnem není. Čím si vysvětlujete ten zájem? Myslíte, že vás poslouchají i jiní lidé než ti, kterých se nějak domácí násilí týká, ať už osobně nebo profesně?  

Myslím, že jsou to všichni, které ta problematika zajímá. A jsem moc ráda, že nás poslouchá odborná veřejnost. A to je asi i důvod, proč to ocenění „Podcast roku“. Myslím, že jsme dost přispěly k tomu, že došlo k destigmatizaci obětí. Že si najednou uvědomují, že oni nejsou ti špatní, že naopak je to ten násilník a agresor, a oni se nemají za co stydět, a proto mohou i vystoupit z anonymity, pokud chtějí.

 

Musím se přiznat, že některé výpovědi, které jsem si poslechla, ve mně vzbudily téměř až fyzickou reakci a vyvolaly pocit hrůzy a děsu, čeho je člověk schopen vůči svým nejbližším. Nic ani vzdáleně podobného jsem dosud kolem sebe nezaznamenala a nejsem asi moc otrlá. Kde vy jste se osobně s domácím násilím setkala poprvé? Bylo to někde blízko, že vás to vyprovokovalo k založení Pod svícnem?  

Ne, to ne, ale už před více lety jsme si s mou dnešní kolegyní Míšou Studenou, tehdy jako kamarádky, psaly o tom velmi smutném případu utýraného malého chlapečka. Jmenoval se Mareček, byl z Loun, a byl to hodně medializovaný případ. Ona byla tehdy těhotná, takže se jí to velmi dotklo, byly kolem velké emoce. A já, když jsem kandidovala do poslanecké sněmovny, dala jsem si téma domácího násilí jako jedno ze svých priorit. Mám ráda složitější témata, která z mého pohledu nikdo neřeší. Řešit například odpady je taky dobrá věc, ale celkem vzato, administrativně jednoduchá. Kdežto řešit domácí násilí – to se týká hned několika ministerstev. A když jsem se pak poslankyní stala, řekly jsme si s Míšou, že teď už se do toho opravdu můžeme dát. Ale nečekaly jsme samy, k jakým informacím se dostaneme, jak závažný ten problém je. Když jsme si jako první věc nechaly zpracovat průzkum, zjistily jsme, že se domácí násilí týká kolem 20 % lidí. 

 

To je opravdu vysoké číslo, ale přesto si myslím, že ve svém okolí o ničem takovém nevím. Nebo je to tak dobře skryté…

Můžete mít štěstí, ale i já jsem byla překvapená, když jsme se tématem začaly zabývat, co se objevilo. Například jedna z mých nejlepších kamarádek, které doma jeden z rodičů ubližoval, až z toho měla modřiny. Já jsem je tehdy viděla, ale nikdy by mne nenapadlo, co za nimi bylo. Jsou lidé, kteří to neřeknou nikdy, jsou jiní, kteří se svěří. A to nejdůležitější pro ně je ta první odpověď. Kohokoli, komu to řeknou. A pokud zní „nevěřím ti“, což je jasná bagatelizace toho problému, nebo pokud daná osoba sice vyslechne, ale neprojeví zájem o problém, je to pro tu oběť jen další trauma. Ten člověk musí slyšet, že jsme tu pro něj, že ho neodmítneme, když už se odhodlal svěřit.

 

Kolik podcastů Pod svícnem jste už natočili?

Bude jich už kolem 50, ale nejsou to jen podcasty s obětmi domácího násilí, kterým my říkáme hrdinové, protože když to násilí dokážou přežít a ještě se takto veřejně o své zkušenosti podělit, tak hrdiny opravdu jsou. Děláme podcasty i s odborníky v této oblasti.

 

Nejsou si v tom množství příběhy už příliš podobné? Nacházíte stále ještě nové varianty mezi těmi smutnými případy?

Ano, člověk je tvor kreativní, a samotnou mne často překvapí, v co všechno se to zlo u někoho dokáže vyvinout. Hodně tam funguje transgenerační přenos, a to chceme naší aktivitou vysvětlit. A proto je potřeba s tím bojovat. Děti nemohou vyrůstat v tyranizujícím prostředí, protože si z toho odnesou, že to budou dělat taky, nebo si v dospělosti najdou partnera, který jim bude násilí tolerovat. Jsou to opakující se vzorce, které je těžké artikulovat, ale vidíte je tam. Často ti pachatelé měli také sami špatné dětství.

Domácí násilí, jak popisují odborníci, nezačne tím, že je někdo fyzicky silnější nebo v něčem zdatnější. Začne to tím, že dojde k nerovnováze moci. Pachatel se snaží tuto nerovnováhu pořád prohlubovat, obnovovat. Snaží se tu oběť dostat „pod sebe“. Neustále toho druhého ponižuje, deptá. Někdy je to rychlé, než přijde první rána nebo zákaz kamarádky, někdy do toho patří stalking, někdy to dojde i do sexualizované formy, vynucování sexu i znásilnění – ale někdy to trvá třeba i pět let, než toto násilí přestoupí nějakou mez, kdy se oběť´ rozhodne se svěřit. Ale často se oběť nesvěří vůbec. A to potřebujeme změnit.

A pak u dospělých jsou také vztahy, kterým někteří říkají „Itálie“. Lidé v tom sice někdy dokážou žít, ale musíte rozlišovat jemné nuance, jak takový vztah funguje. I v tom najdete toxické vzorce. Např. paní docentka Čírtková, respektovaná viktimoložka (viktimologie – věda o obětech trestných činů), často mluví o tzv. párovém násilí, kdy oba po sobě házejí nádobí, křičí na sebe. Ale jenom jeden z nich přesáhne nějakou míru, že řekne tomu druhému něco, co ho nejvíc bolí. A to je právě to nejhorší, když váš partner použije to nejintimnější, co spolu sdílíte, proti vám.

 

Ale pak musí ten druhý sebrat odvahu něco s tím udělat. Protože bud’ si to necháte líbit, nebo ne.

Kolikrát to není o odvaze, ale spíš o nástrojích. Protože oběti, které někdy celý život žijí v tom, že jsou k ničemu, neschopné, když jim třeba snižovali sebevědomí už rodiče, tak ten nástroj k odporu nemají. A to pak ten partner využije.  

 

Možná, jak říkala už vaše kolegyně, nejde jen o ten moment rozhodnutí od takového partnera odejít, ale uvažovat také, co přijde potom. Protože to často ta oběť nemá rozmyšlené, nezvládá to, a její situace se po takovém rozchodu ještě zhorší – psychicky i ekonomicky. A tam vy se snažíte pomáhat, to sebevědomí napravovat, poskytovat odborné rady….

Ano, je to tak. My se snažíme vysvětlovat veřejnosti i těm postiženým, co je domácí násilí a ukazovat na konkrétních příbězích. Já si obrovsky vážím lidí, kteří nám svůj příběh – při všem, co mají za sebou, svěří proto, aby se to jinému nestalo. Ale zjišťujeme, že nejen musíme ty věci ventilovat v médiích a ukazovat příběhy. My musíme také vysvětlovat, co se stane nebo může stát potom, a nabízet i následnou pomoc. Protože této pomoci v krizových situacích tady moc není nebo nefunguje, není rychlá nebo dostupná.

 

Abychom tento rozhovor také spravedlivě vyvážili, musím se zeptat: Obracejí se na vás i muži? I oni se jistě někdy stávají oběťmi.

Ano, samozřejmě. Často to nemá sexualizovanou, ale ekonomickou formu. Například manžel přišel o práci, manželka mu to neustále předhazuje a nedává mu žádné peníze, ani na jídlo. On se pak stydí jít kamkoli, nemůže za nic zaplatit, takový příběh tu byl. Ten muž v podstatě živořil. A pak jde o druhou skupinu mužských obětí, a to je bohužel ta sexualizovaná. Trauma zneužívání chlapce z dětství například vedoucím na táboře. V podcastu máme i příběh zpěváka Radka Bangy, velice komplexní a zajímavý. Pro muže je jakékoli domácí násilí velká stigmatizace a já naprosto chápu, proč se svými příběhy nechodí na veřejnost. Je tedy pravděpodobné, že těch mužských příběhů je daleko víc, protože muži se automaticky považují za silnější pohlaví. Ti, co se přihlásí, tvoří zlomek.

Ona ta dvě pohlaví, tím, co dnes ve společnosti znamenají, mají různé problémy. Pro ženy už to není taková stigmatizace a jejich problémy se tolik nebagatelizují, jako to bylo dříve. Ale kvůli ustálenému pohledu společnosti, že žena přece „má vařit tu večeři, nemá být hysterická, má být manželovi po vůli“, je pro ně složitější, se z kolotoče domácího násilí dostat. U mužů není možná tak složité se z problémů dostat, protože se na ně nepohlíží tímto pohledem. Ale naopak je pro ně složitější říct nahlas, že se jim něco děje. Protože pak získají razítko, že jsou neschopní.  

Ten problém je ale stejně závažný. A pak jsme zase u toho, že máte-li problém, jdete vždy jako první za někým blízkým: Za kamarádkou, kamarádem, někým z rodičů… a ten první kontakt je obrovsky důležitý, protože na jeho reakci nejvíc záleží.

Člověk, kterému se takto někdo svěří, a je prvním kontaktem, by ale neměl hned radit: tak se odstěhuj! Musí se počítat s tím, že to vždy nějakou dobu trvá, než se oběť rozhodne – a i další kroky je třeba promýšlet.

 

Dá se říci, že je už i vidět nějaký konkrétní efekt vaší iniciativy Pod svícnem?

Snažíme se opravdu dostat do zákonů, co je z tohoto hlediska potřeba: Například do zákona o domácím násilí jsme prosadili definici tzv. znásilnění z podstaty.

Dnes to je tak, že dojde-li k sexuálnímu násilí na dítěti do 15 let, systém to může vyhodnotit buď jako pohlavní zneužití, za které padaly často pouze podmínky, nebo za znásilnění, za které už hrozí vyšší tresty nepodmíněné. Ale velmi často se v trestním řízení stávalo, že ten čin byl kvalifikován pouze jako pohlavní zneužití. My jsme ale prosadili, že do 12 let věku dítěte bude jakýkoli sexuální styk s dítětem vždy vyhodnocen jako znásilnění, a tedy trestán vyšší sazbou. Už tedy nebudou padat ty podmínky. (Původní návrh Ministerstva spravedlnosti obsahoval jen hranici 5 let věku.)

Druhá hmatatelná věc, kterou nyní protlačujeme do zákona, je definice domácího násilí. Co to přesně je. A iniciativa Pod svícnem a její příběhy tomu výrazně pomáhají. Protože při jakémkoli civilním sporu (rozvodové řízení, péče o děti…) s člověkem, který vás týral, nebylo dosud nikdy přihlíženo k tomu, že na druhé straně sporu je oběť. Takže soud často oběti nutil k nesmyslným věcem typu: předávat děti týden co týden člověku, který vás mlátil. Chodit na společné mediace… Prosadíme-li do občanského zákoníku definici domácího násilí, mělo by se k těmto věcem přihlížet.  

 

Z vašeho podcastu jsem si vyslechla příběh maminky, která dlouhodobě zažívá nejen šikanování partnerem, s nímž je již v rozvodovém řízení, ale navíc také doslova šikanu ze strany instituce. A zažívá přesně to, co zmiňujete. Je soudem nucena vyhovovat v předběžných opatřeních, které stanovil ohledně partnerova styku s dětmi, ale prakticky ji tato předběžná opatření uvrhla do ekonomické bezmoci a závislosti na rozmarech partnera, který ji předtím psychicky dlouhodobě týral a prostřednictvím soudních rozhodnutí v tom pokračuje.   

To se stává docela často. Odchodem od násilníka, odstěhováním, únikem od něj, se oběti vlastně samy uvrhnou do situace, kdy jsou nucené pak s ním nadále kvůli dětem a rozvodu jednat a tím vznikají další a další problémy. Případ této maminky je ale ještě jiný, ona se navíc brání nejen proti psychickému týrání a vydírání svým bývalým partnerem, ale brání se i rozhodnutí soudu, který bohužel nepřihlížel k posudkům nejrůznějších odborníků, přestože je měl k dispozici.

 

Jak je vlastně možné, že k tomu soud nepřihlíží?

To, s čím bojujeme, je tendence, kdy lidé, ale i stát a soudy pohlížejí na oba účastníky řízení jako na vyrovnané. Ale oni od začátku nejsou. Ta oběť je od začátku v jiném postavení, „pod“ tím pachatelem. Hledáme racionalitu v naprosto iracionálním chování. Já nikomu nevyčítám, že si třeba nenastuduje psychologii oběti a pod.. Ale vyčítám, že se tu nedodržují zákony. A pokud je někdo například obětí znásilnění, podle zákona o obětech trestných činů je takzvaně zvláště zranitelnou obětí, a musíme na ni takto nahlížet a s tím člověkem takto zacházet, dokud se neprokáže opak. Nelze na ni nahlížet stejně jako na toho druhého vedle ní, ona mu není rovna, je to násilníkova oběť.

Jde tady především o změnu v náhledu, o kterou se všemi kroky snažíme. Tu změnu nenapíšete do zákona, ale musíte ji prosadit v mnoha směrech, profesích, u všech lidí, kteří se těmito problémy zabývají. U policie, soudů, státních zástupců, na OSPOD (orgán sociálně právní ochrany dětí). Už to částečně probíhá, ale funguje to velmi pomalu a závisí to velmi i na změně veřejného mínění. Takže když mám například kamarádku, jejíž manžel pracuje u policie, a mluvíme spolu o těchto věcech, ona to může předat dál. A podobně v dalších směrech. Lidé v těchto profesích musí také mít zájem se vzdělávat (např. u soudců je vzdělávání pouze dobrovolné podle zákona.)

 

V minulých dnech otřásl veřejností případ otčímem dlouhodobě znásilňované dívky Aničky. Pachatel byl nejprve odsouzen k trestu odnětí svobody na tři roky, ale odvolací soud rozsudek změnil na podmínku. Dívka má zničený život a to, že pachatel by téměř nebyl potrestán, jí určitě znovu se postavit na nohy nepomůže. Znovu se ptám, jak se vůbec něco takového může u soudu stát – a kdo s tím může ještě něco dělat?

(Tady je na místě zmínit, že vy osobně jste prostřednictvím vaší iniciativy Pod svícnem zorganizovala tu velmi úspěšnou sbírku pro Aničku, aby měla alespoň finanční prostředky nutné pro léčbu, psychoterapeutickou pomoc a další existenci.) 

Konkrétně k tomuto případu, ale také obecně... Jedná se o rozhodnutí soudu druhé instance, jehož oficiální odůvodnění ještě stále neznáme. Opravné prostředky jsou velmi omezené, ale existují a všichni odpovědní je maximálně využívají. Vidíme v přímém přenosu, že to, o čem dlouhodobě mluvíme v oblasti systémových selhání ve vztahu k obětem, o tom, že systém je na straně pachatele a ne obětí, a tím jí ještě víc trápí a trestá, může mít takhle fatální následky, jakými jsou další pokus o sebevraždu po seznámení se s rozsudkem...



Jak může taková oběť vůbec získat pocit, že stát má (prostřednictvím soudu) zájem na potrestání takového hrozného činu a na tom, aby se její poničený život zlepšil?
Potřebujeme záchrannou síť. Jistotu, že se má na koho obrátit, že jí bude velmi rychle a efektivně poskytnuta pomoc terapeutů, ale taky kvalitních a v této oblasti vzdělaných advokátů, že bude mít kam jít, kde bydlet a hlavně podporu státu, aspoň pro ten začátek...

 

Neschází tedy ještě něco dalšího k tomu, aby dotčené instituce a soudy mohly konat spravedlivě?   

Je tu ještě jeden problém daný tím, že např. oproti Velké Británii, kde, pokud je někdo obětí domácího násilí a podá trestní oznámení, tak všechny procesy se dějí společně. Kdežto my máme trestní řízení a civilní spor (např. rozvod) odděleně, a ta provazba vlastně neexistuje. Nedávno jsem byla na britské ambasádě, kde jsem mluvila s profesorem trestního práva, který se tomu velmi podivoval a ptal se, jak to vlastně zvládáme. No nezvládáme…

Pokud u nás oběť násilníka nezažaluje, tak se opravdu má za to, že se jí nic neděje. A pokud zažaluje, musí mít obrovské štěstí, že policie případ neodloží pro nedostatek důkazů. Rada obětem často zní: Tak podejte trestní oznámení! Ale to je tak traumatizující! Musíte mít tu sílu na to, peníze…. A důkazy často nejsou přímé. A i když je třeba máte, tak se stává i to, že policisté například přijdou za obětí do nemocnice, kde leží se zlomenou nohou, a zpochybňují, že je to následek domácího násilí, kdy ji partner strčil ze schodů.

 

Jako poslankyně se ale jistě nemůžete zabývat jen tímto tématem. Čím ještě? 

Témata jsou předurčena tím, v jakých jste výborech. Já jsem místopředsedkyně zahraničního výboru, takže do mé práce patří i mezinárodní zpravodajovaní, komunikace s ambasádami, takže to je poměrně příjemné téma. Samozřejmě ale když dojde k něčemu takovému, jako je invaze Ruska na Ukrajinu nebo útok na Izrael, jsme v tu chvíli tím také konfrontováni. Pak se zabývám také exekucemi a insolvencemi, protože si myslím, že předlužená společnost je také velký problém. A často to i s domácím násilím souvisí. Pachatel domácího násilí může být někdo, komu se vše hroutí, kdo ztratí práci, je alkoholik, a pak týrá rodinu. A to nemusí být jen fyzicky, ale i tím, že ji zadluží atd… Ale je důležité říkat, že to stejně tak mohou páchat i na první pohled úspěšní a bohatí lidé. Není to problém jen nějaké části společnosti, je to často v osobnosti – a mluvily jsme už o generačním přenosu.

 

Projde podle vašeho názoru novela občanského zákoníku, která obsahuje vaše návrhy a je nyní před schvalováním ve sněmovně?

Někteří konzervativní politici mají pocit, že to není potřeba. Že už zasahujeme do výsostného území rodin a dostáváme se za zavřené dveře. Na tím ještě vedeme debatu, a já už začínám být trochu nervózní, aby se to ještě v tomto volebním období stihlo, protože takto jednoduchý zákon tady řešíme už dva roky. Je to podobný evergreen jako korespondenční volba. Ale věřím, že obojí se povede.

 


 

 

Musica Florea uvede ve spolupráci s Nadací pro dějiny kultury ve střední Evropě Zelenkův „melodram“

PRAHA: Musica Florea uvede ve spolupráci s Nadací pro dějiny kultury ve střední Evropě Zelenkův „melodram“ Sub olea pacis et palma virtutis ... regia Bohemiae corona. Významná skladba, kterou zkomponoval Jan Dismas Zelenka v roce 1723 u příležitosti pražské korunovace císaře Karla VI. českým králem, zazní v podání orchestru Musica Florea. Na koncertní provedení této korunovační hry pod taktovkou dirigenta Marka Štryncla se mohou posluchači těšit ve středu 31. ledna 2024 od 19:30 hodin v kostele U Salvátora na Praze 1. Vstupenky jsou k dispozici v síti GoOut.cz.

31.01.2024
Autor článku: 
Lucie Kocourková/ika

Celý název „melodramu“ z pera jednoho z našich nejvýznamnějších barokních skladatelů zní Sub olea pacis et palma virtutis conspicua orbi regia Bohemiae corona. Melodrama de sancto Wenceslao, což v překladu znamená „Královská koruna česká zjevená světu pod olivou míru a palmou ctnosti. Melodram o svatém Václavovi“. Od jeho uvedení a od samotné korunovační slavnosti Karla VI. a jeho choti Alžběty Kristýny uplynulo v roce 2023 již tři sta let.

Jan Dismas Zelenka (1679–1745) zkomponoval na zakázku pražských jezuitů holdovací „melodram“, který je někdy nepřesně nazýván korunovační operou, avšak jde o dílo, které nemá v pravém smyslu děj, je především alegorické. Na jeho slavnostním provedení se podílelo velké množství zejména domácích hudebníků. Vedle osmi vokalistů a orchestru na premiéře v pražském Klementinu participovalo včetně tanečníků a komparsu přes 140 osob.

Samotné dílo reprezentuje nejen vrcholnou hudbu barokní éry, ale přesahuje ji svou nápaditostí a novátorskými postupy, jak je pro Zelenkovu tvorbu typické i v mnoha jiných skladbách. Musica Florea provede nyní tento „melodram“ v koncertní podobě. Spolu s kmenovými hudebníky orchestru vystoupí také sbor Collegium Floreum a hostující sólisté: Anna Hlavenková (soprán), Tereza Zimková (soprán), Jiří Kukal (alt), Vincenc Ignác Novotný (tenor) a Miloš Horák (bas).

Zelenkova hudba se svým propracovaným stylem blíží spíše oratoriu než tehdejší italské opeře. Skladba Sub olea pacis et palma virtutis ... regia Bohemiae corona je monumentálním alegorickým dílem, kombinujícím prvky melodramu, oratoria, činohry a soudobé opery a oslavujícím památku největšího českého světce a patrona země, knížete Václava, jednoho ze zakladatelů českého státu. Libreto napsal Matouš Zill, jezuita působící v koleji u sv. Klimenta na Starém Městě pražském (dnešní Klementinum). Dramatické zpracování začíná bojem mezi princem Václavem a knížetem kouřimským, ve kterém Václav zvítězí, aniž by použil meče. Mnoho postav „melodramu“ má alegorický charakter.

Důležitá jsou v titulu slova „regia Bohemiae corona“, tedy „česká královská koruna“. České země uvítaly panovníka v roce 1723 poprvé po jedenácti letech, od poslední korunovace uplynulo dokonce šedesát sedm let. Premiéra se konala 12. září 1723. Zajímavostí je, že jen krátce před touto velkolepou produkcí, 28. srpna, byla na počest královského páru uvedena slavnostní opera, respektive festa teatrale Costanza e Fortezza, jejímž autorem byl habsburský dvorní skladatel Johann Joseph Fux (na libreto Pietra Pariatiho). Ten byl jedním z mistrů, u nichž se Zelenka školil. Zelenkova hudba se sice stylově blíží opeře jeho učitele, avšak ve srovnání s ní je mnohem barevnější. Důmyslně pracuje s instrumentací, hojně využívá též pro něj tak typického velmi aktivního a pohyblivého vedení instrumentálních hlasů. V áriích Zelenka často efektně používá obligátní sólové nástroje jako chalumeau, violoncello či flétny. Rozpětí jeho výrazových poloh je obrovské. Dílo nepochybně patří ke klenotům Zelenkova repertoáru.

 

Jan Dismas Zelenka:

Sub olea pacis et palma virtutis conspicua orbi regia Bohemiae corona (1723)
Orchestr: Musica Florea, sbor: Collegium Floreum,
Sólisté: Anna Hlavenková, Tereza Zimková, Jiří Kukal, Vincenc Ignác Novotný, Miloš Horák
Dirigent: Marek Štryncl
Organizační zajištění: Nadace pro dějiny kultury ve střední Evropě

31. 1. 2024 v 19:30
Kostel U Salvátora, Salvátorská 1045, Praha 1

Vstupenky na GoOut.cz

Koncert je pořádán za laskavé podpory Ministerstva kultury ČR, Magistrátu hl. m. Prahy, městské části Praha 1 a dalších partnerů.

www.musicaflorea.cz

Zelenavý ptáček přebírá v Divadle VILA Štvanice Gozziho bláznivě pohádkovou zábavu

PRAHA: Láska ke třem pomerančům předá v sobotu 24. února vládu Zelenavému ptáčkovi. Akcí nazvanou Gozziho vývar se Geisslers Hofcomoedianten loučí s nejstarší inscenací na svém repertoáru, Láskou ke třem pomerančům. Její volné pokračování, pohádková komedie LK3P 2: Zelenavý ptáček nyní bude v Divadle VILA Štvanice pravidelně nabízet dávku bláznivé zábavy, jakou dokázal do svých divadelních pohádek dostat italský dramatik a obhájce tradiční komedie dell´arte Carlo Gozzi.

24.02.2024
Autor článku: 
Kateřina Hubertová

Oba díly Gozziho pohádkové komedie je možné vidět jen a pouze v sobotu 24. února 2024, od 18 hodin začíná Láska ke třem pomerančům, od 22 hodin pak LK3P 2: Zelenavý ptáček. Vstupenky lze pořídit jak na celovečerní Gozziho vývar, tak i na jednotlivá představení. Po celý večer je pro diváky připravený doprovodný program, o Gozziho díle a možnostech i úskalích jeho interpretace si budeme povídat s prof. Jiřím Pelánem a tvůrci obou představení. Chybět nebude ani zeleninový vývar…

Láska ke třem pomerančům je osvěžující vizuálně-groteskní divadelní koktejl o šíleně smutném princi a jeho neutuchající lásce ke třem pomerančům. Krabicová hra s živými herci, pohyb, hudba, zpěv, fantastický pohádkový příběh na motivy italské lidové pohádky, dávka groteskního humoru, překvapivá kouzla, a hlavně plno čerstvých vitamínů!

Stejně jako Láska ke třem pomerančům je Zelenavý ptáček velmi volnou adaptací Gozziho předlohy. Je to hodně šílená jízda do kouzelného světa, ve kterém je všecko možné. Tančící voda, zpívající jablka, lidé měnící se v sochy… „Diváci v našem inscenačním pojetí mohou počítat nejenom s variacemi na známé pohádkové motivy, ale i s řadou popkulturních odkazů. Společným jmenovatelem předlohy a našeho uchopení se tematicky stává život v materiálním přepychu a inscenačním výsledkem je bláznivá až lehce surrealistická pohádková jízda pro dospělé na pomezí loutkového a činoherního divadla, ve které materiál ožívá a stává se tak herci rovnocenným partnerem,“ uvedl režisér Petr Hašek.

Benátský básník a dramatik Carlo Gozzi byl obráncem tradiční komedie dell´arte. Byl tvůrcem žánru fiaba teatrale, neboli divadelní pohádky. Reagoval tak na tvorbu svých současníků Carla Goldoniho a Pietra Chiariho, která se odkláněla od tradiční komedie dell´arte a pod vlivem osvícenství mířila čím dál více k realismu a psychologické výstavbě charakterů. Carlo Gozzi naopak prosazoval zachování tradičních prvků, postavy v jeho pohádkových hrách jsou dell´artovskými typy a jejich jednání se vymyká psychologizujícím motivacím, podobně jako je děj pohádek plný nelogických zvratů.

V Gozziho díle je vše možné a určujícím prvkem žánru je zázračnost, velkolepost a kouzelnost. Lidé se mění v sochy či zvířata, paláce ve vteřině vyrůstají z kamene, hrdinové se vydávají na dlouhé a komplikované cesty. Jeho bezmezná říše fantazie je v divadelní praxi těžko inscenovatelná. Carlo Gozzi napsal mezi lety 1761–1765 deset fiabe. První, Láska ke třem pomerančům (1761) byla především satirickou odpovědí Goldonimu a Chiarimu. Oproti tomu Zelenavý ptáček (1765), jedna z jeho posledních divadelních pohádek, představuje už vybroušený příklad svého žánru, doplněný aktuálním filozofickým podtextem, zaměřeným proti tehdy moderním francouzským encyklopedistům.

Geisslers Hofcomoedianten již přes dvacet let tvoří současné hravé divadlo inspirované barokem. Neusilují ale o rekonstrukci původních barokních her a předloze dávají současný rozměr, objevují nadčasová témata, zapomenuté příběhy, odkazy slavných divadelních osobností a paralely mezi minulostí a současností. Od roku 2014 pravidelně hrají na jevišti Divadla VILA Štvanice, kde také od roku 2015 pořádají festival pro rodiny s dětmi VILOmeniny. Od svého počátku jsou součástí festivalu barokního divadla a hudby THEATRUM KUKS, každé léto vyrážejí na turné napříč Českem a pod hlavičkou Festivalu zámeckých a klášterních divadel oživují místa s divadelní historií.

Stránky

Přihlásit se k odběru RSS - Hl. m. Praha