Hl. m. Praha

Divadlo v Kochánkách se nachází v domě, který byl v roce 1905 postaven z peněz vybraných ve sbírce mezi místními obyvateli. V současné době je v něm školka, zkušebna Spolku Kašpar a byt principála Jakuba Špalka. Příběh divadla se začal psát před deseti lety, na podzim roku 2013. Pořádají se zde komorní divadelní představení pro děti a dospělé, která se hrají na jaře a podzim ve zkušebně, přímo doma u divadelního režiséra Jakuba Špalka a jeho ženy, herečky Evy Špalkové (Elsnerové). V létě se představení konají pod širým nebem na zahradě pod třešní u mateřské školy. Vstupenky se prodávají v místním krámku i na pokladně Divadla v Celetné, které je pražskou domovskou scénou Spolku Kašpar. Rezervovat si je můžete také online e-mailem přímo u principála Jakuba Špalka.

Kapacita divadla je zhruba 50 lidí a pravidelně bývá vyprodáno. Kašpar přiveze do Kochánek ročně cca čtyři tituly, plus na jaře a na podzim se o víkendu občas hrají pohádky.

„Je to hrozně práce nachystat to všechno, ale ten zájem místních a jejich rozzářené obličeje, když vám na odchodu děkují, to je tak slastný pocit. Hrozně si vážím, jak to tady místní vzali za své. Vždyť chlapi by si mohli doma pustit fotbal a otevřít pivo… Ten zájem mě dojímá.“ říká Jakub Špalek.

Na začátek výročního roku si Kašpar pro Kochánky přichystal hru PROTOKOL, ze jejíž text jeho autor Tracy Letts obdržel Pulitzerovu cenu. Hra vypráví příběh o městské radě jednoho provinčního amerického městečka a o dávném a velmi špinavém tajemství, které se v rámci zasedání odhalí.

V únoru pak Kašpaři přivezou lidové vyprávěnky Zdeňka Galušky plné moravského folklóru, vína a humoru v představení SLOVÁCKO SA NESÚDÍ. A jihočeští loutkáři přijedou do Kochánek se ZAPOMENUTOU POHÁDKOU a ZVĚDAVÝM SLŮNĚTEM.

26. a 27. LEDNA 2024 – Tracy Letts PROTOKOL

16. a 17. ÚNORA 2024 – Zdeněk Galuška SLOVÁCKO SA NESÚDÍ

17. ÚNORA 2024 – Teátr Pavla Šmída ZAPOMENUTÁ POHÁDKA

18. ÚNORA 2024 – Studio dell’arte O ZVĚDAVÉM SLŮNĚTI

www.divadlovceletne.cz

Narozeniny Struny dětem oslaví hned dvěma premiérami. Poprvé mohou festivaloví návštěvníci vidět nové hudebně-divadelní představení Pociť pocit, za kterým stojí klavíristka a skladatelka Beata Hlavenková, spisovatelka Ester Stará a režisér Ondřej Nosálek a slibuje laskavého průvodce důvěrně známými emocemi, které se nevyhnou dětem ani dospělým. Druhou festivalovou premiéru připravuje dirigent, skladatel a klavírista Jan Kučera společně s textařkou a básnířkou Hanou Kašákovou a zpěvačkou Markétou Šandovou. Jejich hudební projekt Šel facír na špacír aneb Songy plné zvláštních slov slibuje nejen pořádnou porci chytlavé muziky, ale i kopec legrace. Na programu nebude chybět ani čerstvá novinka divadla Minor – představení Malá mořská víla v režii Jakuba Vašíčka. Naopak se festivalové publikum v letošním roce rozloučí s Pišlickými příběhy v legendárním podání Ivana Trojana, které měly na Strunách dětem své pevné místo úctyhodných 10 let.

Jednotlivé akce jsou rozděleny dle věkových kategorií. Kompletní program a všechny podrobné informace jsou k dispozici na www.strunydetem.cz. Vstupenky je možné zakoupit na webových stránkách festivalu nebo v pokladně divadla Minor.

Festival Struny dětem si od prvního ročníku zakládá na žánrové pestrosti i umělecké kvalitě a nabízí vesměs koncerty či představení umělců, kteří před dětským publikem zpravidla nevystupují. „Dochází tak mnohdy k překvapením a milým zážitkům na obou stranách, jak malých diváků, tak umělců,“ říká s úsměvem ředitelka festivalu Dana Syrová a dodává: „program vždy připravujeme tak, aby si na své přišly všechny věkové kategorie, od úplně nejmenších až po ty odrostlejší.“  V programu tak například najdeme koncerty pro děti do tří let, s nimiž rodiče mohou vyrazit na „swingovky“ v podání Kateřiny Steinerové nebo naopak koncert mistra světa v loopingu a beatboxera Endrua a jeho hudebního kolegy Jena Hovorky.  Festival každoročně nabízí i celou řadu nejrůznějších workshopů pod vedením předních umělců. Nejinak tomu bude i v letošním roce a v sobotním a nedělním programu mohou rodiče vybírat pro své děti z hudebních i divadelních workshopů, které povedou Leona Černá Stříbrná, Eliška Vidomus, Jan Hrovatitsch a Pavol Smolárik nebo Markéta Holá a Barbora Voráčová ze Storytelling CZ.

Spolupořadatel: divadlo Minor

Za finanční podpory: hlavní město Praha

Hraví partneři: Nadační fond rodiny Malých, Centrální depozitář cenných papírů, Aerosol Service a.s.

Děkujeme za podporu: městská část Praha 1, OSA

Prostor povede Jindřich Krippner, dlouholetý zástupce ředitele Divadla Archa. Programovým kurátorem se stal Štěpán Kubišta, který stojí za projekty jako Nová scéna Národního divadla, Jatka78, Přístav 18600 nebo Fuchs2.
Tým hudební a zvukové dramaturgie bude tvořit trojice Václav Klíma, David Čajčík a Zuzana Malá, kteří stojí i za programem ceněného promotérského kolektivu Heartnoize Promotion.

“První měsíce tohoto roku budeme v ARŠE+ věnovat zejména přípravám. A to jak nových projektů, tak prostoru. Chceme ARCHU+ pozměnit a vybavit tak, aby se stala příjemným i funkčním místem pro trávení času našich diváků i tvorbu našich tvůrců,” říká ředitel prostoru Jindřich Krippner. 

V první polovině roku bude program tvořen zejména divadelními představeními a koncerty pořádanými ve spolupráci s partnery. Prvním koncertem budou 28. ledna angličtí Slowdive. Na začátku února se již tradičně v prostorách ARCHY+ odehrají Ceny české filmové kritiky. Následovat bude inscenace belgického novocirkusového souboru Les Vélocimanes Associés s názvem Der Lauf v rámci festivalu Cirkopolis. V únoru se ARCHA+ stane jednou ze scén festivalu Malá inventura s networkingovým i tanečním programem. V březnu prostor uvede reprízy choreografie  Sylvy Šafkové a 420PEOPLE  HeArt of Noise A jaro v ARŠE+ přivítá Yann Tiersen. V dubnu dorazí do ARCHY+ hosté z Brna. Divadlo Husa na Provázku představí pražskému publiku ve víkendové přehlídce svou novou tvorbu a HaDivadlo přiveze inscenaci Jenom konec světa v režii Ivana Buraje.  

Od nové sezóny potom dostane prostor i vlastní tvorba ARCHY+, která zaměří své síly na to, aby zaujala mladé diváky v rozmezí 15 – 29 let. Celá koncepce začala odspodu, tedy výzkumem divácké skupiny, který zjišťoval, jakou roli hraje divadlo v životech těch, jimž dnes říkáme generace Z. V rámci několika seminářů nazvaných RešeršeZ organizovaných v průběhu roku 2023 se autoři projektu za pomoci zástupců této generace, ale i odborníků s ní pracujících či ji zkoumajících, snažili přijít na to jaká témata je zajímají, jak tráví volný čas, jakou kulturu vyhledávají nebo jakým způsobem čerpají informace. „V rámci seminářů, ale i dalšího zkoumání této cílové skupiny se potvrdil náš původní předpoklad. Naprostá většina nastupující generace nevnímá divadlo jako instituci patřící do zorného pole jejich zájmů. Nejčastějším argumentem je, že je prostě nezajímá programová nabídka.“ říká Štěpán Kubišta, kurátor programu ARCHY+.

Základní témata na kterých budou z počátku projekty ARCHY+ stavět jsou technologie a inovace, klimatická krize a identita. Témata byla vybrána právě na základě průzkumů zájmu cílové skupiny. Před několika týdny proběhla v prostorách divadla konference Culture For Future, nové iniciativy založené ARCHOU+, které se zúčastnila stovka aktivních tvůrců, aby se na příkladech ze zahraničí dozvěděla o způsobech zapojení tohoto tématu do své tvorby. „Pokud chcete zaujmout mladou veřejnost, nemůžete tvořit pro ni, ale s ní.“ shrnuje akci Štěpán Kubišta. Projekty tak budou velmi často postaveny na principu tzv. “open callů”, jejichž prostřednictvím bude cílová skupina vyzývána k participaci. 

Nové vedení kulturního prostoru chce, aby ARCHA+ navázala na funkci společenské laboratoře a byla místem pro uměleckou tvorbu a dialog. Zároveň si prostor podrží funkci stagiony a bude nadále hostit festivaly, zahraniční divadla i koncerty. Dramaturgický vývoj těchto hostů bude ale také směřován na mladé tvůrce a diváctvo. 

WEB

FACEBOOK

INSTAGRAM

V pátek 26. ledna představí Divadlo Na zábradlí na komorní scéně Eliadovy knihovny svou historicky první inscenaci pro dětské publikum, a to pohádkový kabaret Franz a kavka. Režisér Jiří Jelínek (Divadlo Minor, Jihočeské divadlo aj.) nahlédne dětskou optikou životní příběh Franze Kafky, opředený autorskou hudbou Tomáše Alferiho a ve výtvarném zpracování Barbory Čechové. „Franz a kavka je příběh, který rámuje vztah Franze Kafky a jeho sester, hlavně Ottilie řečené Ottly. Je to příběh o osobní odvaze, o tom, že s každým strachem je potřeba bojovat a taky, a to hlavně, je to příběh o naději. Příběh, který má smysl si poslechnout v každém věku, ať už je vám pět nebo padesát,“ říká režisér Jiří Jelínek, jenž je společně s dramaturgyní Terezou Lexovou také autorem scénáře. V rolích Kafkových sester Ottly, Ellie a Valli se představí sestry Anežka a Barbora Kubátovy, které doplní hudebnice Lucie Flemrová.

Jen o pár dní později, v pátek 2. února, proběhne v sále divadla premiéra inscenace na motivy povídkové knihy Pavla Klusáka Uvnitř banánu v režii Jana Mikuláška. Příběhy „outsiderů showbusinessu“ představí členové hereckého souboru společně s hostujícími herci Annou Kameníkovou a Davidem Petrželkou v kabaretním tvaru s hudbou Martina Kyšperského. „Stejně jako Pavla Klusáka v knize Uvnitř banánu i nás fascinují osudy hudebníků, jejichž tvorba se nedá zaškatulkovat do žádných běžných kategorií, je osobitá a přirozeně ‚jináʻ. Přesto, že mnoho z významných představitelů tzv. outsider music nemělo klasické hudební vzdělání, často byli na štíru s rytmem i intonováním, jejich hudba k nám nečekaně promlouvá. Připomíná nám, že skutečnou podstatou umění není akademická přesnost, virtuozita či schopnost dokonale ovládat pravidla a konvence daného uměleckého oboru,“ říká ke zvolené látce režisér Mikulášek. „I když se v inscenaci některé reálné postavy z prostředí outsider music objeví, nechali jsme se množstvím příběhů z knihy Uvnitř banánu především volně inspirovat,“ dodává. Tvůrčí tým dále tvoří tradiční Mikuláškova sestava s Dorou Štědroňovou jako dramaturgyní a Markem Cpinem coby scénografem a kostýmním výtvarníkem. „Snažíme se v inscenaci vytvořit svět vykloubený obvyklému nazírání skutečnosti, svět, ve kterém je absurdita brána seriózně a výlučnost samozřejmě,“ dodává Štědroňová.

Do konce sezony pak budou Divadlo Na zábradlí čekat ještě dvě novinky. V březnu se z hlediska své dramaturgie pustí poněkud netradičním směrem – v režii Jiřího Havelky uvede Čechovova Racka, který se tak na prkna Divadla Na zábradlí vrátí po čtvrtstoletí od derniéry slavné inscenace v režii Petra Lébla s Jorgou Kotrbovou, Radkem Holubem a Barborou Hrzánovou – tentokrát jejich místa zaujmou Jana Plodková, Vojtěch Vondráček, Jiří Vyorálek, Barbora Bočková, Jakub Žáček a další. Poslední premiérou sezony v červnu 2024 navážou režiséři Petr Erbes a Boris Jedinák na svůj úspěšný Discoland, a to inscenací Bůh v Las Vegas. Dokumentární kus vycházející z dobových materiálů a rozhovorů s pamětníky se tentokrát zaměří na půlroční angažmá Karla Gotta, Skupiny Ladislava Štaidla a dalších v hotelu The Frontier v Las Vegas, kam delegace československých umělců vycestovala v roce 1968.  

Jiří Jelínek a Tereza Lexová

Franz a kavka

Režie Jiří Jelínek

Dramaturgie Tereza Lexová
Scénografie Barbora Čechová
Hudba Tomáš Alferi

Hrají Anežka Kubátová, Barbora Kubátová, Lucie Flemrová a Klára Koula Kleplová

„Jednou ráno se Franz probudil a zjistil, že je panenka!“

Pohádkový kabaret pro intoše od 4 let

Franz Kafka jednou údajně potkal malou plačící holčičku, které se ztratila panenka. „Neztratila, jen se odstěhovala,“ řekl jí. A protože to byl v hloubi duše úředník, začal psát děvčátku dopisy, které podepisoval „Tvá panenka“. Všichni Kafkologové po těch dopisech pátrají… Marně… A MY JE MÁME… nebo nemáme… nebo? Přijďte se zasmát! Přijďte si zazpívat! Přijďte se podivit světu s Josefem K.!

Premiéra 26. ledna 2024 v Eliadově knihovně

Pavel Klusák

Uvnitř banánu

Režie Jan Mikulášek
Dramaturgie Dora Štědroňová
Scéna a kostýmy Marek Cpin
Hudba Martin Kyšperský

Hrají Johana Matoušková, Kateřina Císařová, Dita Kaplanová, Michal Bednář, Vojtěch Vondráček, Jiří Vyorálek, Anna Kameníková, David Petrželka, Tomáš Pospíšil

Hudba, stejně jako každá jiná oblast, má své slavné, populární a kultovní reprezentanty. Stejně jako každá jiná oblast má ale i ty druhé: zapomenuté, podivínské, zkrachovalé. Kniha Pavla Klusáka zachycuje mikropříběhy z nedávné hudební historie, krátká encyklopedická hesla věnovaná právě těmto jedinečným osudům hudebníků, kteří nezažili popularitu, nezvítězili v anketách ani nepřistupovali k hudbě konvenčně: Orchestr, jehož hráči nemají zkušenost s hrou na jakýkoliv hudební nástroj. Americký černoch, který v Praze 60. let přezpívával po svém „Dám dělovou ránu“ a jiné české hity. Zpěvačka Lucia Pamela, která nazpívala a nahrála desku na Měsíci dříve, než se tam vydal Armstrong. Uvnitř banánu zachycuje uhrančivý svět podivínů, jejichž osudy baví i dojímají. Inscenace kmenového režiséra Jana Mikuláška vzdává hold těmto pábitelům, kteří kráčeli nevyšlapanými cestami a přistupovali hravě a netradičně k hudbě i k životu.

Premiéra 2. února 2024 v Divadle Na zábradlí

www.nazabradli.cz

Po úspěšném uvedení hry Romana Sikory Jako lvi představí Lachende Bestien v prostoru Divadla X10 svou další inscenaci. Namísto současného textu tentokrát pracují s fragmentem dramatu z 19. století a výrazným autorským komentářem ho posouvají do současnosti. Vojckem tak skupina navazuje na své předchozí inscenace jako byl Nepřítel lidu nebo Sezuan.

Hádanka: Co je to, Vojcek? Člověk a věc zároveň? No přece otrok, Vojcek! Ale to už se dnes nenosí. To už je obnošený kostým. Dneska se nekupuje celý člověk, ale jen jeho práce - věk humanity, Vojcek. Nebo ne?

Vedle samotného Büchnerova díla vychází inscenace i z Jednorozměrného člověka Herberta Marcuseho, Adornovy a Horkheimerovy Dialektiky osvícenství a dalších textů tvůrců tzv. “kritické teorie”. Fragment z pera německého dramatika a revolucionáře tak v podání Lachende Bestien otevírá témata kulturní hegemonie, masové kultury nebo odcizení člověka.

„Zdá se to skoro nemístné nebo staromódní, vrhat dnes na jeviště pojmy kritické teorie, ale jak ukázala i nedávno vydaná kniha 'Grandhotel nad propastí', Marcuse, Adorno a další ke dnešku mají stále co říct. Poukazování na iracionální charakter naší zdánlivě racionální civilizace, technicistní přemýšlení (které dělá z vědy nástroj vládnoucí ideologie), pojmy jako zvěčnění, komodifikace a 'reifikace' všeho se stávají platnými nástroji na zpracování témat přítomných v Büchnerově originálu Vojcka. Útlak a ponížení, pošlapávání lidské důstojnosti, které Vojcek zažívá, nevychází ze vzduchoprázdna. Ptáme-li se, kdo je Vojcek dnes, stěží vynecháme zahlcenost dnešního člověka doslova vším - informacemi, prací, zábavou. Stěží vynecháme ‘imperiálnost’, která se nachází ve všem - ve vztahu k přírodě, k člověku, k ženě,” komentuje režisér inscenace Michal Hába.

Lachende Bestien v inscenaci VOJCEK_jednorozměrný člověk pokračují ve svém kurzu politického divadla, které nepodléhá fascinaci dobovými událostmi, ale naopak se snaží postihnout, co dobu a svět, ve kterém žijeme, zakládá. V brechtovské logice rozrývá stereotypy a zcizuje samozřejmé, aniž by ztrácelo nadhled a humor. „Tento Vojcek se proto neodehrává ani v 19. století, ani v nablýskaném sídle dnešního korporátu. Děje se na jevišti, kam patří. Jestliže je to potřeba, tento Vojcek místo jezení hrachu nebude spát, jestliže je to potřeba, drama z 19.století se spojí s oprášenými pojmy kritické teorie či hitem ‘You better work, bitch’ Britney Spears,” dodává dramaturgyně Veronika Linka.

Složení inscenačního týmu navazuje na inscenaci Jako lvi aneb Sestup a vzestup pana B. Titulní postavu Vojcka hraje Mark Kristián Hochman. Dále se představí staří známí Kryštof Bartoš, Ondřej Jiráček a Jindřich Čížek, který je tradičně i autorem hudby. Role Marie se zhostí čerstvá absolventka DAMU Marie Machová. Svůj tradiční boj s omezenými finančními prostředky nezávislé divadelní skupiny opět vybojovala autorka výpravy Adriana Černá.

VOJCEK_jednorozměrný člověk

Scénář: Michal Hába podle Georga Büchnera

Hrají: Kryštof Bartoš, Jindřich Čížek, Mark Kristian Hochman, Ondřej Jiráček a Marie Machová

Asistence režie: Veronika Macková

Dramaturgie a produkce: Veronika Linka

Výprava: Adriana Černá

Hudba: Jindřich Čížek

Režie: Michal Hába
 

Předpremiéra a premiéra inscenace se uskuteční 26. a 27. ledna od 19:30 v Divadle X10. První repríza proběhne v neděli 28. ledna.

Vstupenky je možné zakoupit na webu Divadla X10.

Celoroční činnost Lachende Bestien grantem podpořily MKČR a MHMP.

Lachende Bestien jsou divadelní skupina založená roku 2011 v Praze. Ve svých apelativních, politických a společensko-kritických inscenacích otevírá ta nejpalčivější témata dneška. Uskupení soustředěné okolo režiséra Michala Háby se věnuje autorskému divadlu i neotřelé interpretaci (nejen) dramatických textů. V současné době působí v prostoru Divadla X10.

ADOLF LACHMAN
LACHLAND
SVĚT POST-APOKALYPTICKÉHO ROMANTIKA

Galerie Villa Pellé

24. 1. – 24. 3. 2024

Kurátorka Martina Vítková

Výstava potěší nejen znalce proslulých počítačových her Samorost 3 a Machinarium, za jejichž vizuální stránkou stojí tento šestačtyřicetiletý umělec, autor mrazivě detailních, působivě imaginativních kreseb, malíř, sochař a počítačový grafik. Od přízemí až po půdu se galerie promění v krajinu mechu, rzi a motorů, v níž se prolíná biologické s industriálním a kde vládne postapokalyptická příroda. „Lachland je svět, kde nepoznáváme čas, protože v něm ještě nežijeme, ale asi bychom se na něj měli připravit. Země, kde místo pastýřů na loukách parkují paroboti. Navštivte Lachland a upgradujte se na budoucnost!“ usmívá se Martina Vítková, kurátorka výstavy lákavé pro každého gamera od pěti do sta let. V Galerii Villa Pellé potrvá až do 24. března 2024. Na návštěvníky výstavy čeká i řada tematických doprovodných akcí.

„Fantaskní krajina Adolfa Lachmana je světem velkých i malých mužů, jejichž klukovské duše touží po světě, kde není místo pro fádní realitu všedního dne. To neznamená, že ženám je vstup zakázán. Naopak – je dovoleno do něj vstoupit a obdivovat všechny ty tajuplné přízraky a trochu se krásně bát,“ představuje výstavu ředitelka galerie Villa Pellé Vladana Rýdlová. Bránu Villy Pellé do tajemného světa Adolfa Lachmana v zahradě střeží Pokleslý Atraktor – pohyblivá socha, v jejímž základu je skutečný automobil. Výstava v pražské novorenesanční Ville Pellé představí průřez Lachmanovou tvorbou. K vidění budou hyperrealistická plátna, precizní kresby tužkou a propiskou, kresby s digitální postprodukcí, digitální malba, ale i trojrozměrné objekty a autorovy vstupy do prostředí umělé inteligence. Podkroví vily se promění v herní zónu, v jejímž přítmí se mohou návštěvníci ponořit do imaginativního světa neobyčejných počítačových her. 

Adolf Lachman se narodil v roce 1977 v Pardubicích. Vystudoval Výtvarnou školu Václava Hollara v Praze a Akademii výtvarných umění v Ateliéru klasických malířských technik profesora Zdeňka Berana. Věnuje se převážně kresbě, digitální kresbě a malbě a postprodukci v počítači. Vytváří trojrozměrné objekty, v nichž kombinuje nalezené přírodní i průmyslové části. Má za sebou rovněž zkušenosti s komiksovou tvorbou – podle scénáře Štěpána Kopřivy nakreslil komiks Čtyřlístek v Saigonu a pracoval i na nedokončeném komiksu Pérák. Ve svém díle vytváří nový dosud neexistující svět, který sám nazval „postapo“ (postapokalyptickým) romantismem. Zobrazuje v něm vize biomechanického světa, kde se prolínají pokročilé technologie s přírodními fragmenty, motivy krajinných zákoutí na skutečných či fiktivních místech a kde čas nespěchá.

Od roku 2008 je Adolf Lachman členem nezávislého herního vývojářského týmu Amanita Design. Podílí se na vývoji počítačových her, z nichž nejznámější jsou Samorost 3 a Machinarium. Největším projektem v historii studia je hra Machinarium, jež se dočkala řady ocenění.

Doprovodný program k výstavě:

31. 1. 2024 18:00 – komentovaná prohlídka

28. 2. 2024 18:00 – komentovaná prohlídka

6. 3. 2024   18:00 - komentovaná prohlídka spojená s přednáškou Kouzlo herní grafiky

20. 3. 2024 18:00 - komentovaná prohlídka a koncert skupiny Rowná záda

14. 2. 2024 - koncert Floex (čas bude upřesněn)

Tvůrčí dílny pro děti:

4. 2.  - Roboti a paroboti

3. 3. - Vítejte v Lachlandu

Adolf Lachman
Lachland
Svět post-apokalyptického romantika

Galerie Villa Pellé

Otevírací doba: po – zavřeno út – ne 13-18 hodin

Partneři výstavy: Městská část Praha 6, Nadace PPF, Hlavní město Praha, Ministerstvo kultury ČR, Nadace ČEZ, Porte, Taktum, Renomia, X production, st.dio

Partneři doprovodných programů: FINEP, Václav a Petra Jirků

villapelle.cz

Robert Smolík
Výtvarník Robert Smolík, se věnuje především tvorbě loutek, ilustraci & scénografii. Podílel se např. na loutkách pro film Kuky se vrací a za film Čertí brko byl nominován na Českého lva v kategorii filmová scénografie. Spolupracuje s řadou divadel jako Alfred ve dvoře / Motus a souborů, např. Buchty a loutky nebo divadelní skupinou Handa Gote Researchand Development. Smolík bydlí v Jičíně, kde založil společně s Veronikou Svobodovou loutkové divadlo s názvem Škrobotník, Šlundra a Šibrová – Skupina ŠŠŠ. Momentálně působí jako odborný asistent na DAMU na Katedře alternativního a loutkového divadla.

Veronika Vlková
Umělkyně Veronika Vlková se věnuje především ilustraci knih pro děti, které tvoří ve spolupráci s výtvarníkem Janem Šrámkem. Mezi jejich poslední knihy patří oceňované To je metro čéče nebo Apolenka z modrotisku, za kterou dvojice získala cenu ilustrátor roku v Czech Grand Design, 2020. Působí v ateliéru Malba 3 na Fakultě výtvarných umění v Brně.

Jak byste inscenaci Návštěva popsali vlastními slovy? Dětský divák je, jak známo, upřímný a spontánní, ale také přísný soudce, jak děti na netradiční koncept reagují? Není to pro ně moc náročné na soustředění? Kolik repríz máte za sebou? Předpokládám, že každé představení je trochu jiné. Kdy si řeknete, tak dnes se to opravdu povedlo?

Robert Smolík: Nemyslím si, že je správné cokoliv popisovat, ale můžu říct, o co jsme se snažili. A to bylo vytvořit prostor pro soustředění se na tu chvíli, kdy se štětec dotkne papíru a zanechá otisk. Chtěli jsme pro návštěvníky vytvořit místo, kde by tento okamžik mohli zažít znovu poprvé. A zdá se mi, že děti i jejich rodiče na tuto nabídku reagují s vděkem a tichým soustředěním.

Veronika Vlková: Je to o jednoduchém pozorování člověka při práci, do kterého zároveň vstupují ještě jiné, tajemné nebo vtipné děje. Potvrdila se původní domněnka, že pro malé děti koukat na to, co dospělí dělají, je přirozené. Děti sedí blízko sebe, okolo stolu, kde divná hostitelka pracuje a kde samy postupně pomáhají. Vše se odehrává v tichu a pokud se ho podaří nenarušit zvuky, pak jsem většinou spokojená. Dost mě taky baví, když děti komentují, co vidí. Někdy říkají: „kdy už bude to divadlo?“ A pak na to rychle zapomenou. Repríz bylo cca 50 a pokaždé vznikne úplně jiná nálada, často se chechtáme, jindy mi všechno padá a děti se lekají, někdy je to úplně jemné, jen v úžasu. Některé děti s rodiči se opakovaně vracejí. Za nejméně povedené považuji, když pod okny CEDu byly vánoční trhy a musela jsem přetlačovat píseň Hallelujah od Leonarda Cohena.

Jedním z uměleckých záměrů Terénu je iniciovat tvůrčí setkání autorů performativního umění s umělci z jiných uměleckých oblastí. Návštěva je toho jistě dokladem. Svedla dohromady v autorské inscenaci scénografa v oblasti loutkového divadla a ilustrátorku knih pro děti. Terén ke spolupráci na představení pro děti oslovil nejprve Roberta. Měl jste volnou ruku, koho si přizvat? Znal jste tvorbu Veroniky už předtím? Má podle vás performativní charakter? Kdy jste se rozhodl, že to bude ono?

Robert Smolík: Tvorbu Veroniky jsem až na ilustrace neznal, ale když ji Matyáš Dlab (umělecký ředitel Terénu – pozn. red.) nabídl, jako možnost, hned jsem souhlasil. Jinak on to byl spíše můj požadavek, že chci pracovat s někým mimo divadlo, než že by to vyžadoval Terén, spíše jsme se na tom rychle shodli a stejně tak rychlá byla i domluva s Veronikou.

Ona z mého pohledu má každá tvorba performativní charakter. 

Umělci z různých uměleckých oborů často vzájemně nekomunikují a nezajímají se o sebe. Proč by to měli dělat? Sledujete jako divadelník výtvarníky a sledujete jako výtvarnice dění v divadelním světě?

Robert Smolík: Já si myslím, že umělci se o sebe zajímají až moc. Za sebe musím říct, že sleduji výtvarné umění mnohem víc než divadlo, což je dané tím, že divadlo nesleduji skoro vůbec.

Veronika Vlková: Aktivně sleduji hlavně okrajové projekty a tvůrce na české scéně, která je malá a kde jsme všichni docela propletení.

Veroniko, jak se Vám hrála hostitelka? Nemáte jako výtvarník spíše introvertní sklony? Byl to pro vás oříšek, jak tu křehkost tvoření předvést?

S účastí jsem souhlasila jen pod podmínkou, že nebudu muset hrát. Vystupuju sama za sebe, introvertně. Byla to pro mě samozřejmě výzva, a zároveň jsem ráda, že můžu zkoumat a trošku aspoň pochopit, jak to funguje, například jak moc souvisí můj klid a soustředění se soustředěním dětí a že nejde jen o to, že se udělají nějaké úkony na scéně, ale o zpřítomnění mentálního pole a obrazů tělem a o jakémsi zhypnotizování. To je dobrodružné.

Budete v nějaké formě spolupráce dále pokračovat?

Robert Smolík: No to bychom myslím oba chtěli.

Veronika Vlková: Pár nápadů máme.

Oba tvoříte ve dvojicích muž – žena. Veronika s Janem Šrámkem, Robert s Veronikou Svobodovou. Je to náhoda nebo jak vnímáte výhody takové spolupráce?

Robert Smolík: Takhle jsem o tom nikdy neuvažoval. Já asi spíš vím, že někoho k té práci potřebuju, že bez toho rozhovoru mi to nedává smysl.

Veronika Vlková: To je asi spíš náhoda. Pro mě znamená dobrá spolupráce, když vše vzniká s lehkostí, ať už je to s kýmkoli. Naše propojení s Robertem vnímám hlavně jako příklad dramaturgické geniality Lukáše Jiřičky (dramaturg CED – pozn. red.) a Matyáše Dlaba.

Na čem aktuálně pracujete? Co vás nejvíce zaměstnává v Jičíně, Brně, Praze nebo úplně jinde?

Robert Smolík: Připravuji inscenaci s Aničkou Klimešovou do Naivního divadla a nějaké svoje věci pro ŠŠŠ. Ale na ty nespěchám. Loni jsem dodělal Pitvu po více než šesti letech nesoustavné práce, tak asi tak.

Veronika Vlková: Už rok se snažím dokončit projekt pro děti o umělci Josephu Beuysovi. S Janem se také chystáme na knížku o skejtování. Tento týden budu dělat drobnější ilustrace do knihy o historii budovy sochařského ateliéru v Ořechovce a současných aktivitách centra pro umění a ekologii UMPRUM Kafkárna, na to se těším. Kateřina Vídenová mě oslovila ke spolupráci právě poté, co byli u nás v Brně na Návštěvě.

Roberte, v rodném Jičíně jste byl dlouho aktivní ve Valdštejnské lodžii, poslední roky se spolu s rodinou, přáteli a studenty soustředíte na projekt Balbineum, jehož cílem je oživení jezuitské koleje v Jičíně. Jak si v současnosti stojí?

Projekt Balbineum stále pokračuje, abych to vysvětlil, jde o snahu vytvořit udržitelný program v dlouho uzavřené Jezuitské koleji v Jičíně, letos budeme otevřeni třetí sezónu a snažíme se vytvořit místo pro odpočinek uměním a odpočinek umělců. Takže tam pořádáme dílny, rezidence a výstavy. Taky jsme začali vydávat knihy. Je to časově náročné a uvidíme, jak se to vyvine.

Veroniko, jste známá svými jemnými akvarelovými kresbami, ilustrovala jste řadu knih, zabýváte se také hudbou a vytváříte multimediální performance. Ráda bych se zastavila u oceňované knihy, kterou jste ilustrovala společně s Janem Šrámkem, To je metro, čéče! i Pokrok nezastavíš, čéče! Připomeňme, že Galerie výtvarného umění v Chebu hostí až do 7. dubna výstavu Vašich ilustrací ke knize. Zaujalo mě, že jste dcerou revizorky a řidičky MHD v Brně. To je minimálně krásná souvislost. Pomohlo Vám to nějak při práci na ilustracích?

Hodně jsem s postavou Karla vzpomínala na situace z mého dětství z máminy práce. Vybavovala jsem si, když jsem v létě trávila dny s ní v tramvajích a byla ohromená, jak sebevědomě jedná s lidmi a kolik je kolem toho adrenalinu. Fascinující byly také návštěvy depa nebo různí zábavní a strašidelní zaměstnanci dopravního podniku. Když máma chodila na večerní školení jeden její kolega mi kreslil zvýrazňovači z kanceláře postavičky kačera Donalda a Mickeyho Mouse. Určitě se to tam trochu propsalo. 

jasuteren.cz

www.ced-brno.cz

Pravoslav Rada

(14. 10. 1923 – 23. 4. 2011)

Zanechal v českém výtvarném umění výrazné stopy. Jeho tvorba a vliv se netýkaly pouze média keramiky a keramické plastiky, které mu bylo nejvlastnější, ale zasahovaly významně i do užitého umění a designu, architektury, animovaného filmu, loutkového divadla, organizace kulturních iniciativ a akcí, popularizace a vzdělávání. Byl nepřehlédnutelnou osobností, již aktuálně připomíná publikace Pravoslav Rada, kterou v ediční péči Venduly Fremlové a Kryštofa Hejného vydala na sklonku roku 2023 Alšova jihočeská galerie ku příležitosti výročí sta let od narození autora. Právě v souvislosti s tímto jubileem je záhodno připomenout tvorbu Pravoslava Rady také v Praze, kde rodák z Železného Brodu prožil celý život, a kde se odvíjela většina jeho uměleckých aktivit. Výstava v prostorách Novoměstské radnice, v níž se Pravoslav v rámci kolektivních výstav také několikrát prezentoval, není a nemůže být retrospektivní přehlídkou. Je proto zaměřená tematicky a soustředí se na motiv hlavy a tváře, který byl pro Radu zásadní. 

V trajektorii proměn Radovy tvorby a konkrétně tohoto motivu můžeme vysledovat směřování od modelovaných figur a tváří, jejichž kresebnost především v raných fázích připomínala rukopis Vlastimila Rady „s množstvím drobných črtů“ (Kroutvor, 1987), směrem k výrazné stylizaci a ke geometrické či stereometrické jednoduchosti a monumentalitě, od 80. let navíc velmi inovativně kombinované se sítotiskem.

Rada ve svých plastikách používal nejrůznější prefabrikáty a modulární prvky (dlaždice, kabřince apod.) a podobně také pracoval s dekorem – s obtisky, s filmovým tiskem či se sítotiskem. Příznačný je pro něj květinový vzor běžný pro kuchyňský porcelán, který využíval nejen na oblíbených plastikách koček, následně též sériově vyráběných. Mnohem zajímavější je jeho práce s fotografií. Rada často používal neúměrně zvětšené oči, nebo oči nepatřičně posazené vůči sobě navzájem či celku hlavy. Jeho díla jsou blízká dadaistické a surrealistické koláži (např. Hannah Höch) nebo dadaistickým objektům (dada hlavy Raoula Hausmanna nebo Sophie Taeuber-Arp).

Radova práce s motivem hlavy či tváře má mnoho podob. Rada využíval fotografie i ve smyslu podobizny konkrétních lidí – vytvořil několik portrétních dóz, plastik a také hodin, které se týkaly jeho blízkých přátel a souputníků. Mezi nejznámější patří dóza Kamil Lhoták, 1984 (ve sbírce Uměleckoprůmyslového musea v Praze), v níž Rada velmi sofistikovaně citoval významné motivy Lhotákovy malby. Vedle těchto portrétů vznikaly také od 80. let talíře a dózy, které jsou pojednány jako obličej nebo jako celá postava. Radovy talíře – tváře jsou názorným příkladem oživení běžného, každodenního předmětu a jeho posunutí směrem k individualizovanému objektu. Oživení předmětu je akcentováno navíc tím, že tyto realizace, z nichž některé byly zamýšlené jako diptych, tématizují také rozmluvu či dialog, tedy komunikaci obecně včetně vzájemných pohledů. Souběžně s talíři vytvářel Rada také busty, v nichž dále pokračoval i v 90. letech a po přelomu milénia. Busty patří k jeho nejvýraznějším a nejpůsobivějším dílům (např. Černá busta, Bílá busta, 2008), k čemuž přispívá nejen neotřelá kombinace kameniny či porcelánu s výraznými grafickými prvky, ale také to, že pohled busty cílí přímo na diváka.

Tematizace pohledů a dívání se je v díle Pravoslava Rady velmi podstatná. Některé Radovy plastiky s divákem komunikují –upřeně na diváka hledí a tak mu jeho pohled vracejí. Asger Jorn, vůdčí umělecká osobnost skupiny CoBrA, s nímž byl Rada v kontaktu od své návštěvy v Dánsku v roce 1947 až do Jornovy smrti roku 1973, uvedl v programovém prohlášení ke vzniku skupiny mimo jiné: „Usmějte se na svět a svět se bude smát na vás“ (Jorn, 1987, s. 13). Tento výrok je platný i pro Pravoslava Radu. Není výrazem nějakého vágního optimismu, není ani psychologizující poučkou. V kontextu tvorby je výrazem vnímání umění jako hybné síly, zrcadlící vztah k okolnímu světu, který není jednosměrný, ale naopak reciproční.

Vendula Fremlová — kurátorka výstavy

Jorn, A. (1987). Prohlášení umělců z časopisu Helhesten

(Pekelný kůň) 1941—44. In Dánští umělci ze skupiny COBRA.

Praha: Národní galerie v Praze.

Kroutvor, J. (1987). Karikatury Vl

Galerie v přízemí Novoměstské radnice

OTEVÍRACÍ DOBA:

út-ne 10-18 hodin 

mezi 12. - 13. hod 30 minut polední pauza

VSTUPNÉ:

plné 50 Kč

snížené 20 Kč

rodinné 100 Kč

Vstup do Galerie v přízemí je z průjezdu z Vodičkovy ulice po dvou schůdcích. Pro vjezd a výjezd invalidního vozíku je možné si zapůjčit u ostrahy Novoměstské radnice ližiny /vstup do vrátnice z nádvoří vlevo/.

www.nrpraha.cz
www.facebook.com/nrpraha 

„Máme obrovskou radost, že se série filmových koncertů o Harrym Potterovi opět vrací do České republiky a že českému publiku můžeme v Praze nabídnout tuto jedinečnou podívanou. I když samotný film známe téměř všichni, spojení s živým 90členným symfonickým orchestrem Filharmoniků města Prahy bude zážitkem z úplně jiné dimenze,“ říká Tibor Engler, producent českých koncertů a dodává, že koncerty budou 100% propojením filmu, hudby a živého orchestru v pravém slova smyslu. V rámci koncertů totiž poběží na plátně, zcela bez hudby, celý film s českým dabingem. A právě o hudbu se postará renomovaný orchestr Filharmoniků města Prahy.

Unikátní série filmových koncertů Harryho Pottera tak opět vstupuje do České republiky, která patří k dalším 48 zemím, v nichž se tyto koncerty konají, a které od roku 2016 zhlédlo přes 3 miliony diváků. Pražské koncerty Harry Potter a Kámen mudrců in Concert navíc nabídnou i bohatý doprovodný program, který pořadatelé odtajní v nejbližších dnech.

Vstupenky jsou už nyní k dispozici v předprodejních sítích Ticketportal a Ticketmaster.

Co je Harry Potter in Concert

Připomeňme, že v roce 2016 Warner Bros. Discovery Global Themed Entertainment a CineConcerts společně vytvořili sérii filmových koncertů Harry Potter in Concert, která je jediným oficiálním celosvětovým tour oslavující filmy o Harrym Potterovi. Od světové premiéry filmu Harry Potter a Kámen mudrců in Concert v roce 2016 si už více jak 3 miliony diváků užilo tento magický zážitek ze světa čarodějů. Do roku 2025 bude mít za sebou více než 2973 představení ve více než 48 zemích světa.

Ve filmu Harry Potter a Kámen mudrců se Harry Potter na své 11. narozeniny dozví, že je sirotkem po dvou čarodějích a že i on sám má magické schopnosti. Ve škole čar a kouzel v Bradavicích se naučí, jak hrát famfrpál a zahraje si napínavou hru „živých“ šachů na cestě k temnému čaroději, který si dal za cíl jej zničit. 

„Filmová série o Harry Potterovi je jedním z ojedinělých kulturních fenoménů, který stále přináší potěšení milionům fanoušků po celém světě. Těší mě, že můžeme divákům poskytnout unikátní možnost poslechnout si oceňovanou hudbu, v živém podání symfonického orchestru, a zároveň si užít i kultovní film promítaný na velkém plátně. Bude to rozhodně nezapomenutelný zážitek,“ říká Justin Freer, prezident CineConcerts a producent série filmových koncertů o Harrym Potterovi. „Harry je na celém světě synonymem vzrušení a proto věřím, že díky filmovém koncertu s živou hudbou propojenou s filmem si diváci užijí návrat do tohoto magického světa,“ dodává Brady Beaubien z CineConcerts, producent série filmových koncertů o Harrym Potterovi. 

Trailer k Harry Potter a Kámen mudrců in Concert (ENG) https://vimeo.com/240288019

Více informací o sérii filmových koncertů na www.harrypotterinconcert.com.

Adalbert Khan již několik let fotografuje hřbitovy, všude kam přijede. Nezajímá ho smrt, ale inscenace na hrobech, předměty, květiny a fotografie, díky nimž pokračujeme ve vztahu s osobou, která nás opustila. Hroby nevypovídají mnoho o smrti, ale o živých, o našem vztahu k okolí, k lásce, k rodině, ke každodennímu životu, k přírodě, ke všemu, co je pro nás důležité. Hřbitov je místo, kde jsou všem na očích vystaveny naše nejintimnější city, kde je velmi těžké oddělit společenské od osobního. Každý hřbitov tak vypovídá o otázkách, kterými žije jeho společnost.

Výstava nazvaná „Na věčnou památ“, jako náhrobní kámen rozbitý plynutím času navzdory příslibu věčnosti vyrytému do mramoru, je souborem akvarelů a pohyblivých obrazů. Jedná se o jakousi procházku pohřebními zvyklostmi v místech, která Adalbert Khan v posledních letech navštívil.

Vernisáž, určená i pro širokou veřejnost, proběhne 18. 1. 2023 v 17 hodin v Galerii 35 ve Francouzském institutu v Praze.

O autorovi

Adalbert Khan, vlastním jménem Vojtěch Janyška, je mladý český umělec žijící v Paříži. Narodil se v Praze v roce 1985 a v 10 letech se jako syn diplomata přestěhoval do Paříže. Již od dětství se věnoval malování. Řadu let se intenzivně zajímá o Indii, její jazyk i kulturu, které studoval na Univerzitě orientálních studií v Paříži. Je členem kolektivního ateliéru Houloc a pravidelně vystavuje své obrazy ve Francii a v České republice. Věnuje se také filmové režii a nedávno dokončil krátký film "Le seul risque c’est la catastrophe". Hlavní roli zde hraje žena, která estetizuje svůj život až do samého extrému.

ifp.cz