Instituce a kulturní zařízení

Letošní výročí narození Leoše Janáčka oslavuje v rámci Roku české hudby i soubor Musica Florea, jehož repertoár dnes zahrnuje díla od renesance až po romantismus. V novém programu představí skladatelovu ranou tvorbu. Leoš Janáček se již od svých 11 let učil generálbasu a kontrapunktu a seznámil se s barokní a renesanční kompoziční technikou. Tu vtělil zejména do drobných liturgických vokálních skladeb na latinské texty nebo do několika polyfonních skladeb, které byly teprve nedávno objeveny. Jisté nenápadné novátorství v těchto raných kompozicích nese punc doby, kdy v hudbě přecházela renesance do baroka. Baroko přineslo důraz na emoce a stalo se dobou objevování nových výrazových prostředků a forem.

„Je zřejmé, že liturgické skladby sotva dvacetiletého Leoše Janáčka vznikly jako samostatné, nad rámec školních povinností a osnov. Často se opírají o gregoriánský nápěv a v několika případech se k pěveckým hlasům přidávají varhany, které však mají jen podpůrný charakter,“ vysvětluje dirigent Marek Štryncl. „Proto si dovolíme doprovod obohatit smyčcovou instrumentací, aniž bychom cokoli přidali nebo ubrali na kompozičním záměru autora.“

Program bude doplněn díly autorů z počátků italského hudebního baroka i ze staršího období. Jak posluchači sami poznají, Janáčkovy rané skladby jsou podobného charakteru, což svědčí o jeho vysokém citu pro kompoziční styl, který jej zaujal, jako kdyby propast staletí mezi nimi vůbec neexistovala. Vedle Janáčka tak zazní Giovanni Gabrielli, Alessandro Grandi, Gregorio Allegri, Giovanni Battista Bovicelli nebo Giovanni Valentini. Soubor Musica Florea vystoupí v komorním složení a spolu s ním hostující sólisté: Barbora Kabátková a Stanislava Mihalcová (soprán), Daniela Čermáková (alt), Hasan El Dunia (tenor) a Jaromír Nosek (bas).

 

Barokní emocionalita je nadčasová

Jedenáctiletému Leoši Janáčkovi byl učitelem vynikající sbormistr a skladatel Pavel Křížkovský ve fundaci augustiniánského kláštera Králové na Starém Brně (v letech 1865–1869). Znalost generálbasu a kontrapunktu zprostředkovaly Janáčkovi styk s barokní a renesanční kompoziční technikou. Drobná díla, která vytvořil pod dojmem těchto znalostí, respektují palestrinovský styl, který byl prosazován a pěstován v rámci tzv. ceciliánské reformy církevní hudby.

„S trochou nadsázky můžeme tvrdit, že hudební baroko bylo ve své počáteční fázi (kolem roku 1600) italskou revolucí,“ říká Marek Štryncl. „Revolucí slova. Emocionální náboj slov si měl podřídit hudební složku. Snaha o vyjádření extrémních emocí vedla k objevování nových výrazových prostředků a hudebních forem, což přispělo ke vzniku nových hudebních nástrojů. Téměř všechny nástroje dnešního symfonického orchestru mají svůj původ v době barokní. Část koncertu věnujeme těm autorům, u kterých se dá předpokládat, že se jejich skladby staly ʾobětíʿ zmíněné revoluce.“

 

Hudební překvapení pro posluchače

Záměrně jsou do programu zařazeny skladby starší předbarokní formy – falsobordony G. Allegriho a G. B. Bovicelliho. Zejména tyto skladby budou hudebníci interpretovat v „novém stylu“ raně barokních kompozičních a výrazových experimentů, o kterých víme, že byly hojně užívány. A to nejen v nově napsaných skladbách, ale i ve starších duchovních dílech, která původně s tímto novým stylem neměla nic společného. Nápadná jistě bude improvizační technika tzv. diminucí.

Jednoduše řečeno, jedná se o většinou rychlé ozdobné skupiny not (passaggi) menšího i překvapivě většího rozsahu, které „zahušťovaly“ a propojovaly různé intervaly delších not. Překvapující mohou být poněkud archaicky znějící ornamenty a experimenty nepřipravených disonancí a držených prodlev, které jako by nerespektovaly harmonická a kontrapunktická pravidla. Je zřejmé, že se i tehdy dospělo ke klastrově disonantním souzvukům, které nám budou někdy připomínat kompozice 20. století. Podkladem pro techniku diminucí a specifických ozdob byly Marku Štrynclovi Breve et facile maniera d’essercitarsi (Rome 1593) G. L. Confortiho z roku 1593 a Regole Passaggi di musica (1594), odkud pochází Falsobordone Magnificat, který Bovicelli poskládal z autorů Gabucciho a Giovanelliho a přidal k němu příklad bohatě ozdobeného prvního hlasu.

Janáčkovy skladby inspirované raným barokem a často ještě starším gregoriánským nápěvem využívají v několika případech varhany. Marek Štryncl pro doprovod těchto skladeb zvolil smyčcovou instrumentaci, stejně tak pro Fugu A dur pro klavír, kterou Janáček napsal během svého studia v Lipsku roku 1879/1880, a která opět svědčí o pozoruhodné barokní inspiraci autora.

Musica Florea koncert uvádí v rámci celoročního programu Musica Florea Bohemia 2024. Přehled koncertů najdete na webových stránkách souboru. Lístky na všechny koncerty cyklu jsou již v prodeji v síti GoOut.cz.

Musica Florea: Neznámý Leoš Janáček a počátky baroka

10. dubna 2024 19:00 ǀ Brno, Sál Milosrdných bratří, Vídeňská 228/7

Vstupenky v síti GoOut.cz

 

19. dubna 2024 19:30 ǀ Praha, Šternberský palác (Národní galerie), Hradčanské nám. 15

Vstupenky v síti GoOut.cz

 

20. dubna 2024 19:00 ǀ Nymburk, evangelický kostel, B. Smetany 613

Vstupenky v síti GoOut.cz

 

Účinkuje: Musica Florea, a sólisté, dirigent: Marek Štryncl

Soprán: Barbora Kabátková, Stanislava Mihalcová, alt: Daniela Čermáková, tenor: Hasan El Dunia, bas: Jaromír Nosek

 

Program:

Leoš Janáček (1854–1928): Introitus In nomine Iesu

Giovanni Gabrielli (1554–1612): Canzon à 5

Leoš Janáček: Suscepimus Deus, Regnum mundi

Alessandro Grandi (1586–1630): Sonata SOPRA DEUS MISERATUR NOSTRI

Gregorio Allegri (1582–1652): Falsobordone – Miserere

Giovanni Valentini (1582–1649): Sonata à 5

Leoš Janáček: Exaudi Deus

Leoš Janáček: Fuga A dur

Leoš Janáček: Exurge Domine, Communio – Fidelis servus

Marco Uccellini (1603–1680): Sinfonia decima nona à 4

Giovanni Battista Bovicelli (1550–1594) / Gabucci, Giovanelli: Falsobordone – Magnificat

 

Koncerty jsou pořádány za laskavé podpory Ministerstva kultury ČR
města Brna, městské části Brno-střed, Jihomoravského kraje
města Nymburk, Středočeského kraje
Magistrátu hl. m. Prahy, městské části Praha 1
a dalších partnerů.

www.musicaflorea.cz | Facebook  

 „S písňovým cyklem Dřevěný Kristus jsem se poprvé setkal při studiích na pražské HAMU. Tehdy mi ho přinesl můj profesor zpěvu Ivan Kusnjer, který ho sám právě studoval pro provedení se Symfonickým orchestrem hl. m. Prahy FOK. Díky tomu, že jsem měl již několikrát to štěstí toto dílo zpívat a prožít, cítím se s ním stále silněji vnitřně spjat. Je to zcela výjimečné dílo, kde se geniálním způsobem snoubí duchovní text básníka Kamila Bednáře s hudbou Jana Hanuše. V písních se odráží II. světová válka, jejíž hrůzy se propsaly do výrazu a stylu hudby. Dnešní optikou nelze pominout fakt, že toto téma je opět bohužel velice aktuální,“ říká basista Pavel Švingr.

Klavírista Zdeněk Klauda přirovnává písňový cyklus Dřevěný Kristus Jana Hanuše ve svém charakteru i významu ke Dvořákovým Biblickým písním. „Na rozdíl od Dvořáka však tato skladba promlouvá moderním jazykem, a to jak hudebně, tak literárně. I já se s tímto dílem setkávám jako klavírista a posléze jako dirigent prakticky po celou dobu svého profesionálního působení. S Pavlem Švingrem jsme tento cyklus znovu nastudovali a nahráli v rámci nešťastného covidového období, kdy jsme v Národním divadle nemohli hrát pro publikum.“

„K takto duchovně laděnému dílu nelze dramaturgicky přiřadit nic jiného než dílo inspirované Biblí. My jsme sáhli po Čtyřech vážných zpěvech Johannesa Brahmse, psaných na starozákonní texty. Jedná se sice ‚jen‘ o čtyři písně, ale hudební i obsahové bohatství, které je v nich ukryté, představuje jeden z ‚Mount Everestů‘ basového repertoáru. Těším se tedy na tuto náročnou a dobrodružnou společnou duchovní pouť, kde tato dvě zásadní díla doplní ještě Preludium a fuga es moll z prvního dílu Dobře temperového klavíru Johanna Sebastiana Bacha,“ dodává Zdeněk Klauda.

Na začátku koncertu se koná přednáška kurátorky Národní galerie Moniky Švec Sybolové k promítanému obrazu Bohuslava Reynka s názvem Snímání z kříže z roku 1960. Národní galerie poskytuje návštěvníkům koncertů Obrazy a hudba, kteří se prokáží zakoupenou vstupenkou, 50% slevu na vstupném do stálé expozice, v níž je vystaveno umělecké dílo, které je předmětem doprovodné přednášky.

 

Koncert se koná za podpory Nadace Fr. A. Urbánka.

 

 

 

 

„Basista Pavel Švingr, sólista opery Národního divadla, ovládne svým hlasem tento převážně duchovně laděný koncert, ve kterém splyne hudba Jana Hanuše s texty Kamila Bednáře a s obrazem Bohuslava Reynka. Cyklus Dřevěný Kristus vznikl v roce 1957 na samizdatem vydané básně a na své provedení čekal dlouhá léta. Klavírista a dirigent Zdeněk Klauda bude mít nejen důležitou roli citlivě doprovodit zpěv Hanušova a Brahmsova písňového cyklu, ale také se sám představí jako sólista. Vybral k tomu Bachův meditativní kus z Dobře temperovaného klavíru, který dokonale dramaturgicky doplní písňový program.“

 

PAVEL ŠVINGR & ZDENĚK KLAUDA

18. dubna 2024 od 19:30, klášter sv. Anežky České

 

JOHANNES BRAHMS

Čtyři vážné písně, cyklus písní op. 121

JOHANN SEBASTIAN BACH

Preludium a fuga es moll z 1. dílu Dobře temperovaného klavíru

JAN HANUŠ

Dřevěný Kristus, cyklus písní op. 40

 

Pavel ŠVINGR | bas

Zdeněk KLAUDA | klavír

Vstupenky: https://www.fok.cz/cs/svingr-klauda

Zlín jako Baťův americký sen

„Zlín díky odkazu Tomáše Bati vždy ztělesňoval českou variantu amerického snu o úspěchu. Moderní podoba města vznikla díky Baťovi na rýsovacích prknech nejlepších architektů a urbanistů své doby,“ říká primátor města Zlína Jiří Korec. Jak dodal, „Zlín je město postavené na zdánlivě utopistické myšlence, že může existovat místo, kde jsou práce a život v souladu. Jak se to povedlo realizovat, můžete posoudit na vlastní oči z vyhlídky 21. budovy takzvaného Baťova mrakodrapu. Z terasy nakouknete nejen do celého továrního areálu a centra města, ale jistě vás zaujme i pohled na typické cihlové baťovské domky rozeseté v zeleni po stráních.“

„Mezi dominanty Zlína patří obnovený Památník T. Bati, architektonický skvost mezinárodního významu, v původní Vile Tomáše Bati se koná řada zajímavých akcí. Jsem rád, že jsme součástí projektu, který turistům představí všechna baťovská místa na jedné platformě,“ dodal primátor.

Přehledné propojení míst s baťovskou tematikou

„Nejdůležitějším přínosem projektu je skutečnost, že se vůbec poprvé potkali zástupci všech organizací, které se baťovskému tématu věnují. Už první společné aktivity projektu Baťův region představují veřejnosti téma uceleně a atraktivní formou,“ říká Jana Tkadlecová, manažerka destinace Zlínsko a Luhačovicko. Turisté a výletníci už nebudou muset hledat informace na různých místech, ale budou je mít přehledně seřazené a aktualizované v jednom on-line rozcestníku. Právě tady bude představena i nová vizuální identita Baťova regionu.

Partnery projektu jsou nejen provozovatelé turistických cílů, ale také ti, kterým je baťovské myšlení a podnikání vlastní. Mezi nimi najdete například Univerzitu Tomáše Bati s Informačním centrem Baťa, Zlínský architektonický manuál, který mapuje architektonické a umělecké objekty, soubory staveb a veřejných prostranství vzniklých v letech 1894–2018 na Zlínsku.

Nedílnou součástí projektu, který se snaží propojit veřejný a soukromý sektor, jsou také firmy nesoucí Baťův odkaz. Mezi ně patří Obchodní dům Zlín, hotel Tomášov a Interhotel Zlín, provozovatelé kaváren, bister a výrobních podniků sídlících v baťovských budovách.

Baťovská místa na webu i v tištěném průvodci

Baťův region v nejbližších dnech představí nejen nový web, ale také papírového průvodce po baťovských místech. Brožura bude k dispozici v informačních centrech i na recepcích hotelů. Tiskovina prezentuje nejen město Zlín, ale také unikátní plavební vodní cestu Baťův kanál, satelity obuvnického impéria Otrokovice a Napajedla i město Luhačovice, kam jezdil Tomáš Baťa s rodinou do lázní.

„V první fázi jsme napřeli síly k mapování našich lokálních cílů a atraktivit, které může turista obsáhnout při návštěvě Zlínského kraje. Protože dobře víme, že Baťův region nemá hranic, v dalších krocích chceme doporučit výletníkům návštěvu také takzvaných malých Zlínů, baťovských enkláv, které vznikaly po celém světě po zlínském vzoru,“ doplňuje manažerka projektu Žaneta Kögler.

Zpracovatelem projektu Baťův region se stala destinační společnost Zlínsko a Luhačovicko, pod jejíž taktovkou celý projekt vzniká. Společně s ní se do projektu finančně zapojilo město Zlín, Centrála cestovního ruchu Východní Moravy a Zlínský kraj. Mezi spolupracující partnery projektu patří Nadace Tomáše Bati, Památník Tomáše Bati, 14|15 BAŤŮV INSTITUT, Muzeum jihovýchodní Moravy ve Zlíně, Krajská galerie výtvarného umění ve Zlíně, Univerzita Tomáše Bati, spolek aArchitektura a řada dalších subjektů, kterým je baťovský odkaz blízký.

batuvregion.cz

Černá a bílá, svázanost a volnost

Na více než stovce černobílých fotografií ze 70., 80 a částečně i 90. let 20. století, představených ve velkých zvětšeninách na zdech i v několika projekcích, hrají vedle lidí důležitou roli i kulisy a atmosféra tehdejší černobílé doby. Ty nabídly Birgusově hledáčku mnohdy překvapivé a absurdní výjevy.

„Na výstavě Černá a bílá bude vedle už známých snímků i řada fotografií, které existovaly jenom v negativech v mém archivu a nebyly dosud nikde publikovány,“ uvádí Vladimír Birgus. Fotografie z normalizace v husákovském Československu a dalších totalitních státech zde stojí v protikladu se snímky ze západních zemí, kde se lidem žilo mnohem svobodněji.

„Část výstavy bude věnována i reportážním portrétům fotografů, s nimiž jsem se setkal a přátelil, jako jsou Dana Kyndrová, Jindřich Štreit, Jaroslav Kučera, Václav Podestát a další. Ale i těm, s nimiž jsem se potkal jen krátce. Byli to třeba William Klein, Arnold Newman nebo Jevgenij Chalděj, autor ikonické inscenované fotografie vztyčování sovětské vlajky nad berlínským Reichstagem v květnu 1945. Ten v osmdesátých letech přes veškerou slávu žil velmi skromně v malinké moskevské garsonce,“ vypráví Birgus. Součástí výstavy v Czech Photo Centre bude také ozvučená projekce s dobovou hudbou a úryvky rozhlasových projevů.

 

Když barvy mluví: Červená a modrá

Na Birgusových fotografiích fascinuje jejich tajemnost a zároveň přímočarost; spontánnost okamžiku, podtržená perfektní výtvarnou kompozicí a jemným humorem. „Vystavené snímky i zde staví do jisté míry na kontrastu protikladných barev: tentokrát teplé červené a studené modré. Jde o barvy života, ale i klidu, volnosti a svobody, kterou symbolizuje třeba právě voda či nekonečné moře. Některé fotky jsou bez lidí a lidskou přítomnost tu jen tušíme. Mám rád, když si pak každý dovypráví příběh sám,“ říká Birgus o výstavě Červená a modrá v Leica Gallery Prague.

Několik takových snímků autor pořídil i letos. „Červená barva je extrovertní, přitahuje pozornost a vzbuzuje emoce. Modrá zase znamená klid a meditaci,“ dodává fotograf, který už od začátku 80. let vytvářel barevné subjektivní dokumenty – třeba v nečekaném souzvuku žluté a černé.

Černobílé fotografie později poputují i do Uherského Hradiště, kde se rámci Letní filmové školy od 26. července představí ve Slováckém muzeu: výstava tu pak potrvá až do října tohoto roku. Barevné fotografie uvidí v září návštěvníci Centra současného umění Photon ve slovinské Lublani. V listopadu a prosinci pak Birgusova kolekce v červené a modré zavítá i do Českého domu v Bratislavě, kde se stane součástí 34. mezinárodního festivalu Měsíc fotografie.

www.czechphoto.org

www.lgp.cz

www.birgus.com

 

Výstava Černá a bílá: 10. 4. – 8. 5. 2024, Czech Photo Centre, Seydlerova 2835/4, Praha 5, u stanice metra Nové Butovice, otevřeno úterý až pátek 11-18 hod., v sobotu a neděli 10-18 hod. Vstupné: základní 100, snížené 50 korun.

Výstava Červená a modrá: 18. 4. – 9. 6. 2024, Leica Gallery Prague, Školská 28, Praha 1, otevřeno v pondělí až pátek 10-20 hod., sobota, neděle a svátky 11-18 hod. Vstupné: základní 70 Kč, studenti, snížené 40 Kč, rodinné (2 dospělí a dvě děti) 140 Kč. Studenti uměleckých škol a školní skupiny nad 10 osob s doprovodem 30 Kč, děti do 12 let, novináři a hendikepovaní mají vstup zdarma.

 

Víte, že…

rozsahem i zpracováním výjimečná publikace Vladimíra Birguse Česká fotografická avantgarda 1918 -1948 vyšla nejenom v pražském KANTu a ve stuttgartském nakladatelství Arnoldsche, ale vydala ji i jedna z nejlepších vysokých škol na světě – Massachusetts Institute of Technology?

Publikace, které taková škola vydá, se pak dostanou do významných univerzitních a veřejných knihoven po celém světě. „Nedávno jsem něco hledal na internetu a našel jsem tuto knihu nejenom v desítkách knihoven v Evropě nebo USA, ale i v Austrálii, na Novém Zélandu, v Japonsku nebo Singapuru,“ vypráví Birgus.

Birgusova přednáška o české fotografii v roce 1989 na sympoziu v Polsku natolik zaujala Reinholda Misselbecka, tehdejšího kurátora fotografické sbírky Muzea Ludwig v Kolíně nad Rýnem, že autora spolu s Miroslavem Vojtěchovským pozval, aby pro jeho muzeum připravili velkou výstavu Československá fotografie současnosti?

Výstava se tehdy dočkala repríz v osmi evropských a dvou amerických městech. „Bylo to v době, kdy po pádu Berlínské zdi bylo umění ze střední a východní Evropy krátce v centru celosvětového zájmu. Dnes už by to asi bylo nemyslitelné. Mám ale radost, že se i později občas podařilo – hlavně ve spolupráci s Uměleckoprůmyslovým museem v Praze a kurátorem jeho fotografické sbírky Janem Mlčochem – představit díla českých fotografů v důležitých výstavních institucích v zahraničí. Šlo například o výstavy Akt v české fotografii, Česká fotografie 20. století, Avantgardní fotograf Jaromír Funke nebo Intimní svět Josefa Sudka,“ dodává Birgus.

 

Kdo je Vladimír Birgus?

Vladimír Birgus (nar. 1954) je mezinárodně uznávaný český fotograf, pedagog, teoretik, kurátor, publicista a vysokoškolský profesor. V letech 1978-2005 učil na Katedře fotografie pražské FAMU, od roku 1990 stojí v čele Institutu tvůrčí fotografie Slezské univerzity v Opavě. Ten se pod jeho vedením vyšvihl mezi nejlepší, největší a také nejvyhledávanější vysoké školy ve střední Evropě, věnující se výuce fotografie. Je autorem nebo spoluautorem mnoha zásadních fotografických publikací, sestavil desítky expozic pro české a zahraniční galerie. A je také kritikem, teoretikem a velmi pracovitým organizátorem, který jako magnet spojuje lidi různých věků i národností pro společnou práci.

Zůstává však stále i nadšeným fotografem: jeho snímky byly představeny na 85 autorských výstavách u nás i v zahraničí. Jeho práce jsou nedílnou součástí mnoha sbírek po celém světě od Prahy přes Kolín nad Rýnem, Paříž, Odense, San Francisco, Houston, New York, Tokio až po Jokohamu. Jeho fotografie najdeme například v Uměleckoprůmyslovém museu v Praze, v Muzeu umění Olomouc, v Moravské galerii v Brně, ve Slovenské národní galerii v Bratislavě, ve Slezském muzeu v Katovicích, v Národní knihovně a Evropském domě fotografie v Paříži, v Muzeu Réattu v Arles, v Muzeu výtvarných umění v Houstonu, v Muzeu fotografického umění v Tokiu, v Jokohamském muzeu umění a dalších institucích.

Byl kurátorem a spolukurátorem mnoha výstav v řadě muzeí a galerií např. Hořká léta: Evropa 1939 – 1947 očima českých fotografů (Praha, Ostrava, Edinburk, Londýn a Berlín, 1995 – 1998), Moderní krása: Česká fotografická avantgarda 1918-1948 (Barcelona, Paříž, Lausanne, Praha a Mnichov, 1998-1999), Akt v české fotografii (Praha, Olomouc, Moskva, Paříž, Cáchy, Poznaň, Vratislav, Opava, Bratislava, Atény a Varšava, 2000-2009), Tenkrát na Východě. Češi očima fotografů 1948-1989 (Praha, 2009), Česká fotografie 20. století (Praha, 2005, Bonn, 2009), Intimní svět Josefa Sudka (Paříž a Ottawa, 2016-2017), Avantgardní fotograf Jaromír Funke (Praha, Paříž, Frankfurt nad Mohanem a Olomouc, 2017, Václav Podestát: Daleko i blízko (Praha, 2022) nebo Michał Szalast: Albíni (Praha, Ostrava, Opava a Opolí, 2022-23).

 

DEKKADANCERS uvedou taneční show inspirovanou příběhy lidí bez domova. Bezprizorní parta nezlomných bezdomovců se tváří v tvář tuhé zimě snaží spojit síly a přežít. A s tím, jak zima přituhuje, podaří se jim včas přesvědčit nás i sama sebe, že jsou lidi jako ostatní, s osudem, který může potkat kde koho, s životem, který stojí za to zachránit?

Vznik inscenace pro šestici tanečníků inicioval umělecký šéf DEKKADANCERS Štěpán Pechar, který připravuje choreografii a společně se Štěpánem Benyovszkým La Dolce Vitu režíruje. „Je to projekt, na který se extrémně těším, protože je příběhem lidskosti. O hořkosladkém životě jako takovém. Současně je pro mě výzvou choreografovat po delší pauze sám. Chci se obejít bez různých berliček, hledat nové přístupy k choreografii a různé principy pohybů, jež se stanou plnohodnotným výrazovým slovníkem. Představuji si tak trochu postapokalyptický svět, kdy se absurdní a vtipné situace z každodenního života bezstarostných bezdomovců postupně zužují na jedno jediné – boj o tenhle náš sladký život,“ vysvětluje choreograf.

Dramaturgem a režisérem inscenace je další z kmenových tvůrců DEKKADANCERS Štěpán Benyovszký, který se souborem spolupracoval např. na Poslední večeři, HornyBach 18+, Proměně či A.I. V novém kusu se nyní pokusí nastínit, proč může být život na ulici sladký: „Nejvíce znepokojující výpovědi, které jsme v rozhovorech s lidmi žijícími na ulici slyšeli, se točily kolem jejich spokojenosti. Svůj život by prý za nic neměnili. Nemusí se o nic starat, nemusí dělat nic, než na co mají chuť. Jen si užívají, všechno, co jejich život nabízí, bez starosti o zítřek. Mohou se oddat impulzům, neřestem, závislostem i lenošení. La dolce vita! Co na tom, že zítra může hrozit mráz, hlad, úraz či smrt – teď si ještě mohou udělat dobře. Našli jsme něco univerzálně lidského na snaze ignorovat naléhavé problémy ve vlastním životě a prostě se jen snažit ukojit bezprostřední touhy.“

Autorskou hudbu pro inscenaci složil Jan Šikl, který se hudbě věnuje na několika úrovních. Jako bubeník v projektech Zabelov Group a Korjen, jako skladatel vážné hudby (spolupráce s Orchestrem Berg), skladatel filmové a video tvorby a hudby scénické (např. pro Národní divadlo, 420PEOPLE či Spitfire Company). Hudebník a skladatel slibuje barevně a žánrově pestrou hudbu: „Drsné osudy jsou v La Dolce Vitě vyprávěny silně estetizovaným jazykem tance. A podobně jsem se i já snažil dávat do kontrastu bezprostřednost a jistou špínu zvukových nálezů a vedle toho představit krásnou ušlechtilost klasických nástrojů. Moje hudba bude spojovat také předvídatelnost repetitivní hudby a prvek náhody při hledání samplů v hromadě ruchů.“

 

Diváci nákupem vstupenek podpoří lidi žijící na ulici

Na přípravě představení DEKKADANCERS spolupracují s organizacemi, které dlouhodobě usnadňují život bezdomovcům. Kompletní tým tvůrců a tanečníků absolvoval procházku Prahy s bývalým bezdomovcem Romanem, kterou organizuje Pragulic. Armáda spásy zprostředkovala setkání s terénním pracovníkem a cennými zkušenostmi přispěli také zástupci Nového Prostoru.

DEKKADANCERS se současně rozhodli tyto instituce podpořit. V první řadě je vyčleněno vždy 8 benefičních platinových vstupenek na každé představení La Dolce Vity. 100% částky z jejich prodeje bude rovným dílem rozděleno mezi Armádu spásy, Nový Prostor a Pragulic. Armáda spásy využije prostředky na nákup nocleženek, protože zima bez střechy nad hlavou obzvlášť studí. Nový Prostor vybranou částku využije na podporu denního centra a sociální rehabilitace lidí bez domova. Pragulic zaplatí lítačku svým průvodcům Mírovi, Karlovi a Karimovi a podpoří samostatné bydlení dalších spolupracovníků.

 

DEKKADANCERS: LA DOLCE VITA

• Námět, choreografie a režie: Štěpán Pechar
• Režie a dramaturgie: Štěpán Benyovszký
• Choreografie: Štěpán Pechar
• Hudba: Jan Šikl
• Výprava: Pavel Knolle
• Light design: Lukáš Brinda
• Vizuál: Pavel Hejný
• Tančí: Natalie Metodijeva, Adriana Štefaňáková, Nela Štarková, Florian Garcia, Albert Kaše, Patrik Čermák
• Více informací: https://dekkadancers.net/cs/repertoire/ladolcevita/
• Trailer: https://www.youtube.com/watch?v=Y1pnEbyS3h8
• Premiéra: 9. 4. 2024, reprízy: 10.–14. 4. 2024
• 70 min. / vhodné od 6 let / bez jazykové bariéry

 

DEKKADANCERS

Skupinu v roce 2009 založili tanečníci a choreografové Viktor Konvalinka a Tom Rychetský, společně s fotografem Pavlem Hejným. V roce 2015 se vedení ujímá tzv. druhá generace DEKKADANCERS – Štěpán Pechar, Ondřej Vinklát, Marek Svobodník. Dnes skupinu vede dvojice Pechar – Vinklát. DEKKADANCERS mají na svém kontě řadu produkcí a představení napříč žánry – od celovečerních tanečních inscenací, až po rozmanité projekty, jako jsou módní přehlídky, hudební videa a koncerty. V tvorbě často sází na humor a nadsázku, které jsou spojovacím bodem jejich inscenací a choreografií. Mimo vlastní produkce, tvořili pro řadu českých souborů a divadel (např. DJKT, Jihočeské divadlo, Divadlo F. X. Šaldy ad.), ale také zahraničních např. pro mnichovský Bayerische Staatsballett (Š. Pechar, O. Vinklát, M. Svobodník), nebo Divadlo K. S. Stanislavského a V. I. Němiroviče-Dančenka v Moskvě (O. Vinklát).

 

„Výstava je unikátní nejen v novém pohledu na meziválečnou éru Československa, ale i svým rozsahem a skladbou děl. Úplně poprvé se vedle sebe v tomto rozsahu potkávají realistické malby a fotografie, ale i film, sochy a reklama z tohoto období,” vysvětlují kurátoři Anna Habánová, Ivo Habán a Helena Musilová. Na výstavě s díly od více než 100 autorů a autorek pracovali společně přes dva roky. Výstava navazuje na výzkum, který trval od roku 2016 a jehož součástí je i kniha z roku 2020 Nové realismy.

Moderní realistická díla meziválečného Československa reagují na společenský úspěch nově se etablující střední třídy a zároveň si všímají sociálních problémů ekonomicky rozdělené společnosti. Odráží proměny běžného života poháněné rozvojem technologií, možnostmi cestování, komunikace a zábavy. Zajímají se o město, současně se snaží o reflexi každodenní reality i na venkově a v příhraničních či horských regionech.

Na začátku expozice představí návštěvníkovi časová osa vybrané mezníky z historie meziválečného Československa v kontextu kulturního a výtvarného dění. „Geopolitické pozadí našeho území bylo neuvěřitelně složité. V jednom státě žilo několik etnik a národností,” vysvětlují kurátoři. Poté expozice návštěvníky zavede do patnácti tematických místností, z nichž každá přináší na umění této doby jiný úhel pohledu. 

 

Ženská emancipace, životní styl a reklama

Námětem jedné z místností se stala proměna životního stylu, kterou lze sledovat na vyobrazení ženy. Dvacátá léta minulého století jsou v očích publika často idylkou, která zhmotňuje to, co už dnes není běžné. „Například v té době bylo moderní, když ženy kouřily. Šlo o určitou eleganci a pokrokovost. To zachycují i portréty, které tu máme,” popisují kurátoři. Na vystavených dílech jsou ženy, které samy popíjí v kavárnách a salonech. Návštěvník může obdivovat jejich účesy, oblečení, detaily líčení, ale i sebevědomí, které z nich sálá. To doplňuje i sestřih z filmu zapůjčeného z Národního filmového archivu Ze soboty na neděli režiséra Gustava Machatého z roku 1931. V něm dvě mladé dívky hledají únik z monotónní kancelářské práce a o sobotním večeru vyráží do večerních podniků svádět muže.

Pokojové rostliny jako gumovník, tchynin jazyk, amarylis či různé druhy kaktusů patřily k dobově frekventovaným námětům, které lze spojit se zachycením atmosféry obývacích pokojů střední třídy. To se odráží i na stránkách dobových časopisů pro ženy, doprovázených bohatou fotografickou dokumentací, často i od známých fotografů, jako byli Alexander Hackenschmied či Josef Sudek. Rostliny s oblibou fotografoval i vášnivý amatérský fotograf a milovník kaktusů Karel Čapek. Jedním z výrazných děl na výstavě je i Zátiší s kaktusy malířky židovského původu Ilony Singer. Autorce se povedlo zachytit rostliny tak nadčasovým způsobem, že by snadno zapadly i do dnešních domácností.

K tomu jsou k dispozici dobové časopisy Eva a Pestrý svět, které si oproti běžným výstavám mohou návštěvníci volně prohlížet. Nahlédnout tak mohou i na dobovou reklamu a reklamní fotografii. Tvorba s propagací spojená rychle přijala „praktické“ aspekty nové fotografie, tedy ostrost, novost pohledu a soustředění na předmět. Slavné jsou snímky nápojových servisů Ladislava Sutnara od Josefa Sudka. 

 

Práce a odvrácená strana zlaté doby

Další z místností představuje práci a obyčejnou denní rutinu i dřinu s ní spojenou. Výstava v této části ukazuje soubor reliéfů předního představitele dekorativismu Jaroslava Horejce. „Je velmi zajímavé, že přesto, že v té době všichni pracovali a museli společnými silami po válce nastartovat ekonomiku, díla zachycují také, jak se bavili. Zábava a odpočinek získaly samostatnou místnost s názvem Žitá realita, která ukazuje díla spojená s nočním životem ve městech,” říkají kurátoři. Do jednoho z děl mohou ostatně návštěvníci sami vstoupit a zažít tehdejší atmosféru na vlastní kůži. Obraz Milady Marešové Pražská kavárna je totiž ve zvětšené podobě natištěný na stěnách ve vestibulu Městské knihovny a lidé se tak mohou posadit přímo do roku 1924, kdy byl namalován.

Že meziválečné období nebylo jen plné technologického optimismu a moderních výdobytků, ukazuje další místnost s podtitulem Odvrácená strana idyly. Zde jsou k vidění díla zachycující témata z opačného pólu společnosti: chudoba, nevěstince, sociální problémy. Výrazným dílem je zde obraz Cypriána Majerníka Milenci na periferii. Ten možná nečekaně zachycuje vraždu mladé ženy. „V Československu se s takto extrémní kritikou společenské situace zprostředkovanou výtvarným uměním setkáváme jen ojediněle. Proto může na návštěvníka tato místnost působit trochu překvapivě,” vysvětlují kurátoři.

 

Umělci známí i neznámí

Pohled do každodenního života skrze objektiv nabízí i místnost věnovaná Dášeňce Karla Čapka. Návštěvníci si na výstavě mohou prohlédnout první fotografie ze zpracovaného archivu Karla Čapka. Spisovatel se představuje jako amatérský fotograf a propagátor fotografie, jehož kniha Dášeňka čili život štěněte patřila k zásadním fotografickým publikacím začátku třicátých let.  

Vedle Josefa Sudka či Karla Čapka se návštěvníci setkají i s díly od dalších umělců známých jmen, jako jsou Jan Zrzavý, Otto Gutfreund či František Muzika. Jedinečnost výstavy Nové realismy spočívá v představení česky, slovensky, německy a maďarsky hovořících umělců a umělkyň v rámci jednoho výstavního prostoru. Přestože je mezi sebou dělil jazyk a stovky kilometrů, jejich paralelní reagování na každodenní podněty a jejich vidění byly podobné. Návštěvníci tak rovněž uvidí díla slezského malíře Paula Gebauera, v Košicích činných Sándora Bortnyika a Gejzu Schillera, fotografky Ireny Blühové, studentky Otto Dixe Eriky Streit a mnohé další.

Výstava Nové realismy je v GHMP k vidění od 27. března do 25. srpna 2024. V říjnu tohoto roku a v únoru 2025 bude projekt uveden v upravené verzi na dvojvýstavě ve Východoslovenské galerii v Košicích a v Liptovské galerii Petra Michala Bohúňa v Liptovském Mikuláši. 

NOVÉ REALISMY

MODERNÍ REALISTICKÉ PŘÍSTUPY NA ČESKOSLOVENSKÉ VÝTVARNÉ SCÉNĚ 1918–1945

27. 3. – 25. 8. 2024

Galerie hlavního města Prahy

Městská knihovna, 2. patro

Mariánské náměstí 1, Praha 1

út–st, pá–ne 10–18 h, čt 10–20 h

Kurátorský tým, koncepce výstavy: Anna Habánová, Ivo Habán, Helena Musilová

Architektonické řešení: Richard Loskot

Grafické řešení: Jan Havel

Výstava se koná pod záštitou Mgr. Martina Baxy, ministra kultury České republiky, a JUDr. Jiřího Pospíšila, náměstka primátora hl. města Prahy pro oblast kultury, cestovního ruchu, památkové péče, výstavnictví a péče o zvířata.

Výstavní program Galerie hlavního města Prahy je podporován Ministerstvem kultury České republiky.

Mediální partneři: Art&Antiques, ArtMap, Artalk, Flash Art, A2larm, Artikl

Vstupné: 200 Kč plné (dospělí) / 90 Kč snížené (studenti a senioři)

Další informace:

www.ghmp.cz

www.facebook.com/ghmp.cz

www.instagram.com/ghmp.cz

 

 

 

Mezinárodní loutkářská organizace UNIMA (Union International de la Marionnette) byla založena v roce 1929 v Praze a v její historii sehráli čeští loutkáři velmi významnou úlohu. 

Nina Malíková k udělení titulu Honorary Member: "Jsem dojatá, překvapená, vděčná... Když jsem se podívala do seznamu těch, kteří to získali za dlouhé trvání UNIMA přede mnou, byla jsem překvapená dvojnásobně. Kromě  velkých Čechů - Veselý, Skupa, Trnka, Kolár, Sucharda, jsou tu i taková jména jako Edward Gordon Craig, G.B. Shaw, Jim Henson - zkrátka historie loutkového divadla a lidí kolem něj je plná překvapení.” 

Stanislav Doubrava dodává: “Někdy vás  překvapí a  potěší nečekaná zpráva To se mi právě stalo a považuji si toho. Navíc si dlouhodobě myslím, že příslušnost k UNIMA má pro české loutkářství smysl. A gratuluji Nině Malíkové!” 

 

Nina Malíková vystudovala Filozofickou fakultu Karlovy univerzity v Praze, obor Historie a teorie divadla. Po absolutoriu pracovala jako lektorka a posléze dramaturgyně v činoherních divadlech v Hradci Králové a v Divadlo S. K. Neumanna (dnes Divadlo pod Palmovkou) v Praze. Zde se seznámila s řadou významných osobností českého divadelního života. Hned po studiích začala pracovat zároveň jako pedagožka na Katedře loutkového divadla (později Katedře alternativního a loutkového divadla) Divadelní fakulty AMU, kde přednášela a doposud přednáší historii českého a světového loutkového divadla. Dlouhodobě působila jako odbornice na současné české loutkové divadlo v Divadelním ústavu (dnes Institut umění – Divadelní ústav) v Praze, kde připravila odborné publikace týkající se historie českého loutkového divadla. Její práce zahrnuje také koncept výstav několika o českém loutkovém divadle, z nichž nejvýznamnější byla výstava Strings Attached: The Living Tradition of Czech Puppetry, kterou Institut umění – Divadelní ústav v roce 2013 připravil pro Columbus Museum of Art v USA. Překládá z francouzštiny divadelní hry i odbornou literaturu. Spolupracovala a spolupracuje s odbornými divadelními časopisy (nejen loutkářskými) v ČR i v zahraničí. Nina Malíková navázala a pokračuje v práci svého otce dr. Jana Malíka, autora a režiséra loutkových her, technologa a organizátora, dlouholetého generálního sekretáře UNIMA, a to ať už na poli loutkářské historie, divadelních recenzí a publicistiky nebo v organizační práci, která souvisí jak s UNIMA, tak s problémy a rozvojem současného českého loutkového divadla.

 

Stanislav Doubrava absolvoval pražskou Filmovou fakultu AMU na katedře produkce a řízení. Mezi lety 1993 - 1996 studoval obor Cultural Management na Amsterdam Summer University. Po škole nastoupil coby tajemník uměleckého provozu, vedoucí uměleckého souboru a organizátor festivalů Skupova Plzeň do Divadla dětí ALFA v Plzni. V roce 1989 přijal místo manažera a vedoucího souboru v Naivním divadle v Liberci, kde od roku 1991 působí jako ředitel divadla. Od roku 1991 také pracuje jako ředitel mezinárodního festivalu profesionálních loutkových divadel Mateřinka. V letech 1994 - 1998 působil jako správní ředitel Mezinárodního festivalu DIVADLO Plzeň. Je členem rady ITI - Mezinárodního divadelního ústavu, členem správní rady Nadace Český literární fond a členem Rady Státního fondu kultury.

„Záměrem SOUSEDÁNÍ na Malém náměstí je vnést na toto místo život, ale také navzájem se setkat, poznat se, a strávit společně hezké a zábavné odpoledne. Část programu na místě připravujeme ve spolupráci s místními malými organizátory a spolky. S vlastní iniciativou ale může přijít i kdokoliv další – na místě vítáme příchozí, kteří si donesou třeba deskové hry, karty, pálky na badminton, skicák nebo stojan na malování nebo přinese ochutnat, co doma napekl,“ zvou na SOUSEDÁNÍ členové neformální skupiny Divá bába, která za akcí stojí.

V programu dubnové akce na účastníky tentokrát čeká výtvarná dílna, knižní koutek, výměna květin, kterou si vzali na starosti studenti ze skupiny Sešlost, dále výroba placek nebo hudební vystoupení písničkáře a skladatele známého pod přezdívkou IBBY. Ten si na náměstí zahraje směs vlastních písniček s nádechem folku i popu.

Součástí programu bude taky SOUBĚH – sousedský běh na 5 km. Start bude u kašny na Malém náměstí ve 14:30 hodin. Běžce povede zkušený sportovec Petr Martinovský, který pro zúčastněné vybral 5 km trasu, která z náměstí vede přes historické centrum, po Gočárových schodech, podél Orlice a zpět na náměstí, kde budou mít zúčastnění možnost nejen vydechnout a převléknout se, ale také se občerstvit.

SOUSEDÁNÍ se mohou účastnit také začínající lokální tvůrci nebo prodejci, kteří chtějí prezentovat své výrobky.
Během SOUSEDÁNÍ je část náměstí vyhrazena i pro několik stánků. „Chceme podporovat lokální a regionální tvůrce, kteří chtějí oslovit nové zákazníky. A právě sousedské setkání je pro to vhodnou příležitostí. Je tu čas na to, abyste člověka oslovili, ukázali mu, co děláte, předali mu kontakt atd. Je to mnohem osobnější a věříme, že i trvalejší než v chaotickém prostředí velkých trhů,“ shrnují pořadatelé ze skupiny Divá bába a dodávají, že prostor pro stolek a židli nebo malý stánek si mohou dovolit i začínající tvůrci. Výtěžek z platby za stánky jde na pokrytí nákladů na kulturní program a další výdaje. Zájemci se mohou o místo přihlásit na FB akce.

Letošní SOUSEDÁNÍ se letos odehraje v termínech: 14. dubna, 19. května, 21. září a 13. října – vždy od 14 do 18 hodin na Malém náměstí.
Akce probíhá pod záštitou Statutárního města Hradec Králové a s jeho finančním přispěním.

„Děkuji všem divákům, kteří se těšili na původně ohlášenou lednovou premiéru druhé řady Stínů v mlze a měli pochopení pro odložení jejího startu. Celou naší zemí koncem loňska otřásla brutální vražda otce a jeho novorozené dcerky v Klánovickém lese a stejně nepochopitelný masakr na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy. Česká televize proto posunula pokračování tohoto seriálu o čtyři měsíce. Míra empatie, kterou většina veřejnosti při oznámení tohoto rozhodnutí projevila, byla mimořádná,“ uvádí programový ředitel ČT Milan Fridrich.

Za úvodní řadu získali kreativní producentka Kateřina Ondřejková a režisér Radim Špaček loni nominaci na výroční cenu České filmové a televizní akademie, a to v kategorii Nejlepší seriál. „Jsem si jistý, že druhá řada Stínů v mlze je ještě lepší než ta první. Struktura scénářů je mimořádně propracovaná a obsahují hned několik překvapení pro diváky. Například antagonista nebude známý hned od začátku. A dvojice vyšetřovatelů, tedy Magda Malá a Martin Černý, bude ještě sehranější a zábavnější,“ naznačuje režisér Radim Špaček. „Samotné kriminální případy nabídnou vhled do různých prostředí a sociálních vrstev. Více než z podsvětí máme pro diváky spíše připraveny příběhy obyčejných lidí, kterým se v životě něco pokazilo nebo se zkrátka ocitli ve špatný čas na špatném místě,“ dodává producentka Kateřina Ondřejková.

Natáčení dalších dvanácti epizod Stínů v mlze zabralo filmařům sto třicet dní. Scenárista Zdeněk Zapletal pro herce a štáb připravil 784 stran textů: „Dohromady jsem pro tento seriál sepsal čtyřiadvacet kriminálních příběhů, proto pro mě bylo ve druhé řadě zajímavější víc rozpracovat životní osudy hlavních postav či vedlejší dějové linky, které tentokrát dostávají větší prostor.“ Scenáristova slova potvrzují i oba představitelé klíčových kriminalistů. „Moje Magda Malá je tentokrát trošku otevřenější. Prožívá jisté bezčasí v ženském životě, řeší krizi svého manželství. Jedním z jejích důležitých témat, a vlastně i čím dál aktuálnějším také ve společnosti, je volba mezi prací a rodinou. Tlak, kterému čelí od svých blízkých, ji staví do situací, ve kterých musí vybírat, co je její priorita,“ naznačuje Petra Špalková. A její kolega Jiří Vyorálek doplňuje: „Hrát akční scény v krimisérii, na to si člověk zvykne. O to zajímavější je mít mezi nimi rozehranou právě i nějakou vedlejší linii. Jednou z těch zásadních, která formuje mou postavu Martina Černého v pokračování Stínů v mlze, je jeho vztah k synovi.“

Další herecké obsazení z úvodní řady, tedy například Jaroslava Plesla, Petra Panzenbergera, Tomáše Mrvíka či Andělu Tichou, nově doplní Jana Plodková, David Švehlík či Barbora Bočková. Vedle tisícovky komparsistů se před kamerou objeví i tři desítky skutečných policistů a dvacítka kaskadérů.

 

námět a scénář: Zdeněk Zapletal // režie: Radim Špaček // kamera: Martin Štěpánek // střih: Olina Kaufmanová, Kateřina Krutská Vrbová // hudba: Jakub Kudláč // dramaturgie: Kateřina Ondřejková, Martin Novosad // výkonná producentka: Jarmila Hoznauerová // kreativní producentka: Kateřina Ondřejková // hrají: Petra Špalková, Jiří Vyorálek, Petr Panzenberger, David Švehlík, Pavla Beretová, Pavel Batěk, Jaroslav Plesl, Anděla Tichá, Tomáš Mrvík, Barbora Bočková, Jana Plodková, Marek Němec, Vlastina Svátková a další

 

Slavnostního zakončení festivalu se zúčastnil i prezident České republiky Petr Pavel.

Letošní Jeden svět promítl 96 celovečerních filmů, 10 projektů ve virtuální realitě i krátké filmy pro děti. Jednou z novinek letošního ročníku bylo obohacení programu i o hrané filmy s lidskoprávní tematikou. Festival přivezl do Prahy více než sto hostů a hostek z různých koutů světa, a to nejen z Evropy, ale i Indie, Brazílie, Kolumbie nebo Spojených států.

Pražskou část festivalu letos navštívilo na 21 tisíc divaček a diváků.

 

POROTA MEZINÁRODNÍ SOUTĚŽE

Porota Mezinárodní soutěže udělila dvě ceny v kategorii Mezinárodní soutěž: Cenu poroty Mezinárodní soutěže za režii a Cenu poroty Mezinárodní soutěže za nejlepší film. Rozhodovali o nich významní filmoví experti a expertky z Česka i ze zahraniční – projektová manažerka Baltic Sea Forum for Documentaries Zane Balčus, dánská režisérka Lea Glob a producent a režisér Mark Jonathan Harris.

Cenu poroty Mezinárodní soutěže za režii získala Kumjana Novakova za film Když rozum mlčel. Snímek využívá archivní materiály haagského tribunálu a dává hlas ženám, které během války v Bosně a Hercegovině čelily brutálnímu sexuálnímu násilí a mučení.

„Ačkoli se film týká jedné konkrétní historické události, vypovídá zároveň o všech ozbrojených konfliktech, které v dnešní době probíhají, a o stále častějším využívání znásilnění jako válečné zbraně. Pomalu a tiše vyplouvá příběh zapomenutých obětí války na povrch,“ okomentovala porota své rozhodnutí.

Cenu poroty Mezinárodní soutěže za nejlepší film získal snímek Život je skvělý režiséra Mohameda Jabalyho. V osobní dokumentární výpovědi se mladý palestinský filmař Mohamed vypraví na svůj první výjezd do Evropy, netuší však, že se z měsíčního pobytu v Norsku stane nucený exil s koncem v nedohlednu.

„Dokument jímavě vykresluje těžký osud gazánského filmaře, který byl kvůli politické situaci ve své vlasti nucen odejít do exilu. Ocitá se bez státní příslušnosti a musí čelit zkostnatělé byrokracii, ale nachází inspirativní podporu u malé norské komunity. Díky humoru a nesnadné deníkové formě se filmu daří velmi lidsky zachytit dilema jednotlivce v sevření politických sil, jež jsou mimo jeho kontrolu. Vypráví univerzální příběh o vytrvalosti, síle a naději s neuvěřitelnou citlivostí vůči tomu, co nás spojuje,“ zdůvodnila porota.

 

POROTA VÁCLAVA HAVLA

V kategorii Máte právo vědět udělila porota Cenu Poroty Václava Havla za nejlepší film, který výjimečným způsobem přispívá k ochraně lidských práv. Zasedli v ní významní obránci a obránkyně lidských práv a světoví představitelé a představitelky nevládního sektoru či institucí. V porotě zasedla libyjská novinářka a obhájkyně lidských práv Noura Al Jerbi, výkonná ředitelka přední lidskoprávní organizace APADOR-CH Georgiana Gheorghe a programová ředitelka Občanské sítě Watchdog v Polsku Katarzyna Batko-Tołuć.

 

Cenu Poroty Václava Havla za nejlepší film získal snímek extremisti.br, který režíroval brazilský dokumentarista Caio Cavechini. Poskytuje v něm sondu do rozdělené brazilské společnosti, kde jsou výhrůžky a násilí běžnou taktikou pravicových extremistů.

 „Film ukazuje, že používání sociálních sítí a nových technologických nástrojů může být manipulativní, vytvářet rozpory, podněcovat k násilí, diskreditovat a podkopávat základní demokratické instituce. Na příkladu jednoho konkrétního státu snímek vypráví varovný příběh o tom, kam to s námi může dojít, pokud nebudeme bojovat proti dezinformacím,“ okomentovala porota své rozhodnutí.   

 

POROTA ČESKÉ SOUTĚŽE

K tradičním soutěžním kategoriím patří Česká soutěž. O nejlepším českém nebo koprodukčním dokumentu uplynulého a aktuálního roku rozhoduje porota složená ze zástupců mezinárodních festivalů. Jejími členy byli ředitelka filmového festivalu PÖFF Tiina Lokk, spoluzakladatel festivalu dokumentárních filmů Moldox Maxim Cirlan a ředitelka Mezinárodního festivalu filmů o lidských právech v Norimberku Andrea Kuhn.

 

Cenu poroty České soutěže za nejlepší český či koprodukční film z uplynulého a aktuálního roku získal snímek Poznámky z Eremocénu režisérky Viery Čákanyové.

Porota zdůvodnila, že ocenění uděluje „náročnému, avšak poutavému filmovému eseji zkoumajícímu iracionalitu lidské mysli čelící hrozbě četných katastrof.“

 

POROTA SOUTĚŽE IMERZNÍCH FILMŮ

Porota uděluje Cenu soutěže imerzních filmů projektu virtuální reality s nejvýraznějším společenským dopadem v kategorii Soutěž imerzních filmů. Hodnotí se využití současné imerzní technologie a specifické narace pro šíření povědomí o lidskoprávních tématech. V letošní porotě rozhodovaly herní teoretička Tereza Fousek Krobová, kulturní manažerka Nela Klajbanová a producentka a scenáristka Weronika M Lewandowska.

O vítězném projektu Vzala jsem si smrtící dávku bylinek režišérky Yvette Granata porota řekla: „Ocenili jsme způsob, jakým přistupuje k tak důležitým tématům, jako je duševní zdraví a právo na potrat. Film zobrazuje moc, kterou nad námi může mít naše okolí, a odhaluje toxicitu vztahů, které nabízejí pouze jediný pohled na svět.“ Dodala, že „virtuální realita umožňuje diváctvu pocítit trýznivé stavy, kterými hlavní hrdinka prochází, na vlastní kůži a plně se vžít do děsivé situace, která není tak fiktivní, jak bychom si přáli.“

 

REGIONÁLNÍ POROTA

Regionální porota je nominovaná organizátory a organizátorkami festivalu Jeden svět v regionech. Nominovanými mohou být příznivci a podporovatelé Jednoho světa v daném městě. Porota je poté doplněna ještě o držitele titulu Zlatý promítač, který je udělován platformou Promítej i ty!. Tam je pak v průběhu roku vítězný film zařazen.

O vítězi letos rozhodovala tříčlenná porota ve složení Ilona Mach, Martin Kuška a Michaela Němcová. Ocenili snímek Proti větru, který režírovala Vania Turner. Snímek sleduje řeckou olympijskou reprezentantkou v jachtingu, jejíž život ale nabere zcela jiný kurz poté, co obviní vysoce postaveného sportovního funkcionáře ze znásilnění a zažehne tak první jiskru hnutí #MeToo v Řecku.

Porota zdůraznila, že „tento film bude českým divákům připomínkou, že je třeba slyšet i hlasy těch, které nechrání jejich postavení, věk nebo finanční zázemí, a je třeba takovým činům předcházet a zároveň chránit a podporovat přeživší. Zvláště hlas dítěte by měl být více slyšen, i když se tak povětšinou nestává. Film může být také inspirací pro ty, kdo doposud nenašli odvahu sílu o své zkušenosti promluvit.“

 

STUDENTSKÁ POROTA

 

Každý rok festival vybere několik aktivních středoškoláků a středoškolaček, kteří jsou zapojeni do programu Jednoho světa na školách. Ti pak hodnotí během festivalu nejlepší film z kategorie Jeden svět pro studentky a studenty. V letošní studentské porotě zasedli Ludmila Kozlová, Jan Křivan a Karolína Kubíčková.

 

Cenu studentské poroty obdržel snímek Rahčan – Ella se bouří režisérky Anne Marte Blindheim. „Inspirovala nás všudypřítomná naděje a pevné odhodlání bránit svou minulost, přítomnost i budoucnost,“ okomentovala porota.

 

DĚTSKÁ POROTA

 

Historicky poprvé festival udělil ocenění v kategorii Jeden svět dětem za krátkometrážní film, který byl součástí dopoledních školních projekcí. Vybrali jej samotní žáci a žákyně zapojení do celoročních aktivit Jedno světa na školách. O vítězném filmu rozhodovala porota ve složení Anna Marie Janíková, Martin Kroupa a Zuzana Sokolovská.

 

Cenu dětské poroty obdržel animovaný snímek Dívka s mosaznými kroužky, za jehož režií stojí Sai Naw Kham. „Rozhodli jsme se pro film, který dětem pomáhá přijmout sebe samé. Výběr nebyl lehký, protože každý příběh měl své kouzlo. Avšak vítězný film nás zaujal svou odlišností a schopností motivovat,“ zdůvodnila porota.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

DIVÁCKÁ CENA ZA NEJLEPŠÍ FILM

 

Také v letošním ročníku mohli diváci a divačky rozhodnout o ceně publika a hlasovat o nejlepší snímek festivalu. Publikum vybíralo z 96 celovečerních filmů, mezi kterými byly dokumenty a nově i hrané filmy. Diváckou cenu získal dokument Moje nová tvář režisérky Jarmily Štukové. Hlavní hrdinka se v něm zotavuje po kyselinovém útoku bývalého partnera, učí se žít se ztrátou zraku a hledá novou cestu životem.

 

 

DIVÁCKÁ CENA NADAČNÍHO FONDU ABAKUS ZA MIMOŘÁDNOU DEBATU

 

I letos mohli diváci a divačky hlasovat o mimořádnou pofilmovou debatu, která je nejvíce obohatila a mimořádně dobře doplnila promítaný film. Ze 141 debat zvítězila debata k filmu Proti větru, která proběhla v prostorách Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky a diskutovali v ní Irena Hůlová z Amnesty International a advokát Daniel Bartoň. Moderovala Anna Kotvalová. 

 

 

Více informací o festivalu se dozvíte na www.jedensvet.cz.