Děti a mládež

„Odborná porota byla s úrovní letošní přehlídky velmi spokojená. Soubory v posledních letech došly do vysoké umělecké úrovně a nabídly přitažlivá témata a působivá zpracování. Na Audimaforu jsme si užili také zaplněné hlediště a vzájemné živé diskuse o divadle,“ shrnuje v krátkosti letošní AUDIMAFOR tajemnice poroty a koordinátorka přehlídky v jedné osobě Kateřina Fikejzová Prouzová.

Do celostátní přehlídky studentského divadla MLADÁ SCÉNA získal jako jediný doporučení k postupu soubor DREJG z Náchoda s inscenací Juani/y.

Na celostátní přehlídku experimentujícího divadla ŠRÁMKŮV PÍSEK byly nominovány hned čtyři inscenace: soubor Poslední na konec ze ZUŠ Mladá Boleslav s inscenací Český orloj, doporučení na postup si vysloužil i divadelní soubor Je to tajný!, Kolegium hraběte Šporka s inscenací inspirovanou folklorními oslavami Rusalje2022. I v této kategorii zabodovali/y Juani/y náchodského souboru DREJG. Posledním souborem doporučeným k postupu na píseckou přehlídku je pak soubor 300 mg kofeinu a jejich inscenace Erika.

Na WOLKRŮV PROSTĚJOV, celostátní přehlídku uměleckého přednesu a divadla poezie, se mohou vydat dva soubory – Poslední na konec ZUŠ Mladá Boleslav a jejich inscenace Český orloj. Do výběru byli nominováni spolu s kolegy ze souboru Je to tajný!, Kolegium hraběte Šporka – opět s inscenací Rusalje2022.

Porota, která letos rozhodovala o postupu, byla i tentokrát složena z divadelních profesionálů. Byli jimi dramaturgyně, teatroložka a pedagožka Nina Malíková, režisér, recitátor a literární kritik Vít Malota, teatrolog a divadelní kritik Vladimír Hulec a scénograf Kamil Bělohlávek. Tajemnicí poroty byla Kateřina Fikejzová Prouzová z pořádajícího Centra uměleckých aktivit.

Tato porota se rozhodla mimo doporučení na postup ocenit také mimořádné divadelní počiny, které na AUDIMAFORU soutěžily:

Cenu za autorský přístup a zpracování inscenace Hostinec U Tří udělili porotci souboru Popcorn, ZUŠ F. A., Šporka z Jaroměře.

Ocenění za autorský počin a osobnostní herectví v inscenaci Rusalje2022 souboru Je to tajný!, Kolegium hraběte Šporka si odnesla Josefína Pacovská.
Soubor Poslední nakonec ze ZUŠ Mladá Boleslav si z Hradce odváží cenu za nejlepší inscenaci, kterou se stal Český orloj.

Cena Vladimíra Hulce putuje Věře Bočkové za oživování fyzického a tanečního divadla napříč inscenacemi.

 

 

„V početných sbírkách zlínského muzea se nachází mimo jiné soubor více než dvou tisíc kraslic, zdobených velikonočních vajíček. Nejstarší vznikla v roce 1903, velká část pochází z 20. a 30. let, zastoupeny jsou i kraslice poválečné a současné,“ vysvětluje Blanka Petráková z Muzea luhačovického Zálesí. „Mezi regiony původu se nejčastěji objevuje Slovácko, Valašsko a Haná, ale své zastoupení tu mají i Jižní Čechy a Chodsko. Sbírka obsahuje vejce slepičí, kachní a husí, najdete tady i vajíčka křepelčí či pštrosí.“

Dnes už z původního barvení přírodními barvivy (kůra olše, jabloně či dubu, oves, osení, kopřivy, fryžulka aj.) zůstala v povědomí veřejnosti jen cibulová slupka, ale do konce 19. století byla příroda jediným zdrojem barev pro výzdobu kraslic. Také styly jejich zdobení se značně proměňovaly v čase. Pro region jihovýchodní Moravy bylo charakteristické zejména negativní vykrývání dekoru voskem, ale také rezervování pomocí rostlin (patronování), vyškrabování dekoru (gravírování či rýsování) a aplikace textilem, slámou anebo dalšími přírodními materiály, např. tzv. bezovou duší či jezerní sítinou (sítinování). Zajímavou raritou jsou kraslice s drobnými vzory leptanými šťávou z kyselého zelí. Součástí výzdoby batikovaných a gravírovaných kraslic byly často krátké texty a veršíky, které se různě obměňovaly. K oblíbeným patřilo například Vajíčko malé, láska veliká či Koho ráda mám, tom vajíčko dám. Nechyběly ale ani verše rozverné, jako Kůlaj sa vajíčko podle vody, enem sa nestavuj do hospody, případně Ty si synek jako pták, pomiluješ, necháš tak.

Díky kraslicím ve sbírce zlínského muzea máme také dochovány jejich nejrůznější podoby z éry socialismu – od vysloveně budovatelských, zdobených obrázky továren, holubic míru, srpů a kladiv, až po politickou satiru v říkadlech jako Radujme se, veselme se, houby máme, podělme se či Závěry 17. sjezdu plníme i do přinesených nádob. Vzácným odrazem doby s hlubším poselstvím je pak sbírková kraslice autorky Anežky Beňkové připomínající válečnou tragédii nápisem Nezapomeňme obětí Ploštiny a Již nikdy válku..

„Soudobí tvůrci dnes doplňují sbírku o kraslice zdobené drátováním, plastickým voskem, perforací či pozitivní malbou,“ doplňuje Blanka Petráková. „V současnosti spolu s rozšiřováním sbírky provádíme i její postupnou digitalizaci, aby tento mimořádný doklad lidové tvořivosti zůstal uchován i do budoucnosti.“

www.muzeum-zlin.cz

 

Fakt, že jsou do seznamů UNESCO zapisovány architektonické památky, je všeobecně známý. Již méně se ví, že sem patří také tradice, které skupina obyvatel pokládá za své kulturní dědictví a předává je dalším generacím. Podmínkou pro zápis do mezinárodního Reprezentativního seznamu nemateriálního kulturního dědictví lidstva UNESCO je předchozí uvedení na Seznamu nemateriálních statků tradiční lidové kultury ČR, který nyní čítá 33 položek. V roce 2020 přibyla do tzv. národního seznamu „Tradice krajkářství na Vamberecku“. Co tomuto výjimečnému ocenění předcházelo, jak se připravuje taková nominace a co z ní pro nositele tradice následně vyplývá? Naší průvodkyní po Cestě na Seznam bude za nominační tým Mgr. Martina Rejzlová z Muzea krajky ve Vamberku.

 

Tradice paličkované krajky na Podorlicku nepřetržitě žije již čtyři sta let. V polovině 17. století podorlické panství získal císařský plukovník Kašpar z Grambu. Jeho manželka Magdaléna, provdaná Grambová, byla dobře obeznámena se západoevropským krajkářstvím a zavedla mezi zdejším obyvatelstvem paličkování jako robotní povinnost. V roce 1889 zde byla dokonce založena i krajkářská škola, která od té doby nikdy nepřerušila svoji činnost. Muzeum krajky vzniklo v roce 1929 a před deseti lety prošlo rozsáhlou rekonstrukcí podle návrhu architekta Davida Vávry.

Na počátku 20. století při zprůmyslňování kraje přestalo být paličkování hlavním zdrojem obživy místních obyvatel a těch, kteří se tomuto řemeslu věnovali, ubývalo. Po 2. světové válce došlo k založení uměleckého družstva Vamberecká krajka (11. 5. 1946), které v době největšího rozkvětu zaměstnávalo na 400 krajkářek. Jeho pokračovatelem se v roce 2003 stala společnost Vamberecká krajka CZ. V letech 2007–2018 existovala obecně prospěšná společnost Svět vamberecké krajky, jejímž neuskutečněným cílem bylo vytvořit ve Vamberku víceúčelové kulturní zařízení věnované sběru, dokumentaci, prezentaci a propagaci vamberecké krajky. V současnosti tradici ve městě udržují Krajkářská škola a také Muzeum krajky.

 

Krajky jsou nejen paličkované, ale také šité, háčkované či pletené a vyrábějí se z různých materiálů. Liší se také svými tradičními vzory. Největšího věhlasu dosáhla bruselská nebo benátská krajka. Také u nás se této rukodělné řemeslné tradici dařilo, a to i v dalších regionech, především v Krušnohoří. V čem je vamberecká krajka unikátní a světová a v čem zůstala provinční?

Své zvučné jméno si krajky z Vamberka vydobyly bohatými vzory na tzv. vláčkových krajkách. To jsou nejjemnější paličkované krajky, které byly užívány pro zdobení nákladných oděvů, později i lidových krojů. Po jedné straně je pruh krajky rovný, po druhé straně vytváří typické zuby. Krajky se dodávaly do mnoha koutů Evropy a dělaly čest regionu, ze kterého pocházely. Opravdovou světovost však vamberecké krajky získaly až ve dvacátém století, kdy opustily staré vzory a jejich výraz držel krok s moderním výrazovým stylem. V přechodu k modernitě byly české krajky světově první a dodnes jsou na špičce. Starobylá technika výroby se plně přizpůsobila soudobému výtvarnému umění.  

 

Jako vamberecké rodačky a etnoložky Muzea a galerie Orlických hor, pod které vamberecké Muzeum krajky spadá, se vás musím zeptat, jestli ovládáte nelehké umění ručního paličkování krajky? Je to rodinná tradice?

V naší rodině vím o pěti generacích, které se paličkování věnovaly a beru to jako přirozenou součást života. Maminku, Janu Štefkovou, která je jako jediná krajkářka v zemi nositelkou ocenění Nositel tradice, jsem odmala vídala za herdulí a při zvuku klapajících paliček jsem usínala. První krajky jsem začala dělat v pěti letech.

 

Souhlasíte s tím, že český přínos v případě paličkované krajky spočívá v tom, že z ní dokážeme vyrobit věci, které nikdo jiný na světě neumí? Co to případně dokládá? Jaké nejcennější exponáty má vaše muzeum ve sbírkách? Je možné si také paličkování vyzkoušet?

Jsou to právě moderní krajky, dnes třeba i abstraktní, které znamenaly přelom ve vnímání této rukodělné techniky. Historické krajkářství, to je užité umění. I když se jednalo o luxusní zboží, stále mělo jasnou funkci – zdobit oděv, zdobit textil. Krajka se vyráběla jako metráž a z dnešního pohledu na časovou náročnost v neuvěřitelném množství. Když ale díky průmyslové revoluci vznikly stroje, jež začaly chrlit metráž za zlomek ceny, měla krajka na mále. Jen díky odklonu k umělecky zpracovaným vzorům a složitým tvarům, které i nadále musely být zhotovovány ručně, přežila. Česká moderna a několik generací skvělých výtvarníků a výtvarnic pak tuto techniku vyzdvihly do sféry umění v jeho nejčistší podobě.

    

Vamberecké krajkářky realizovaly nejen krajky oděvní, ale také umělecké na náměty předních českých výtvarníků a výtvarnic. Česká moderní krajka reprezentovala Československo na světových výstavách EXPO Brusel 1958 a EXPO Montreal 1967. Dosáhla vamberecká krajka na podobný velký úspěch také v poslední době? Stagnuje nebo se v něčem dále vyvíjí?

Bohužel si musíme přiznat, že doba největší slávy už minula. V poválečných desetiletích se sešlo několik významných faktorů – na jedné straně tu byly desítky či spíše stovky starých poctivých krajkářek, které měly řemeslo v rukách. Ty dokázaly upaličkovat nejsložitější vzory a krajkářství pro ně vedle přivýdělku bylo i životním posláním. Na druhé straně pak stálo mnoho významných výtvarníků a výtvarnic, kteří si krajku vybrali jako výrazový prostředek pro svou tvorbu. Krajka jako umělecký předmět se vyučovala na vysokých školách a stát podporoval vznik monumentálních děl.

   

Jak probíhala příprava nominace Tradice krajkářství na Vamberecku na národní seznam? Co stálo u zrodu této myšlenky? Kdo ji inicioval?

Musím poděkovat zřizovateli našeho muzea, Královéhradeckému kraji a zejména tehdejšímu hejtmanovi Jiřímu Štěpánovi, kteří si plně uvědomovali, že krajkářství na Vamberecku a zejména jeho nepřerušená čtyřsetletá tradice je v celostátním měřítku unikátní a pro náš kraj příznačná. To bylo velkým impulzem pro nominaci. Pak už stačilo vše dát, jak se říká, na papír.

  

Čemu bylo třeba v nominačních podkladech věnovat nejvíce prostoru? Co bylo na přípravě podkladů nejtěžší nebo nejsložitější?

Samotná nominace je hodně odborný text. Nejdůležitější je zachytit to podstatné z tradice, nejen historii, ale i to, jak promlouvá k dnešku. Jde o přirozenost, s jakou lidé k tradici přistupují, o zvyk v pravém slova smyslu, když je někdo na něco „zvyklý“. Nic umělého.

 

Kdo jsou vlastně nositelé statku? Přináší jim tento zápis nějaké přímé výhody kromě zasloužené prestiže?

Jak jsme uvedli v nominačním textu, tzv. nositeli statku jsou ženy i muži z našeho regionu, a nemusí to být jen aktivní krajkářky či krajkáři, kteří se věnují řemeslu a přímo paličkují. Všímáme si i pasivní stránky věci, tedy že dotyční stále cítí jistou sounáležitost řemesla a regionu, že se zde krajky tvořily a stále tvoří, že dotyční vnímají, že Vamberk a krajka zkrátka patří k sobě.

    

Tradice má díky zápisu na tzv. národní seznam otevřenou cestu mezi památky nehmotného dědictví UNESCO. Je to na pořadu dne? Půjde se opět cestou nadnárodního projektu?

V tuto chvíli je zápis na UNESCO nejčastěji zmiňován novináři, kteří se ptají „a co dál?“. Zápis ale není cíl. Naší snahou je, aby krajkářství žilo, aby bylo dost dětí, které mají o tuto aktivitu zájem a dost rodičů, kteří je v tom podpoří, protože vidí, že tradice má smysl a že upaličkovat pěknou krajku je zkrátka fajn. A že se třeba jednou, až budou v důchodu a budou mít více času na tuto zálibu, k herduli vrátí. 

 

Doba uměleckým řemeslům moc nepřeje. Patří krajkářství mezi ohrožená řemesla? Byla jedním z důvodů nominace obava o udržení tradice? Co existenci statku ohrožuje nejvíce a jaká záchranná opatření na eliminaci rizik zániku statku byla v souvislosti se zápisem přijata? Jaké závazky v souvislosti se zápisem přibyly? Daří se spolupráce se školami?

Paličkování, to jsou především hodiny a hodiny trpělivé práce. Uživit se dnes paličkováním je proto možná nejtěžší, co kdy bylo. Ale naštěstí je zde volnočasová sféra, ve které rukodělné činnosti zažívají dobré časy. Možná si lidé chtějí odpočinout od všech technologií a rychlého způsobu života, protože u paličkování vládne klid a pohoda a uspokojení z výsledku je velké. I díky tomu má Krajkářská škola ve Vamberku dostatek žáků, jak z řad dětí, tak dospělých, převážně seniorů.

 

Je v dnešní době ruční paličkování krajek stále živým prvkem v kultuře místních obyvatel, nebo jen pouhou připomínkou dávné tradice, a co to dokládá? Můžete pozvat na Krajkářské slavnosti Vamberk i XI. Bienále české krajky, případně aktuální a připravované výstavy v muzeu?

Pevně věříme, že krajka žije a opustit scénu se nechystá. Dnes díky technologiím se samozřejmě svět propojuje a krajkářky jsou v kontaktu s paličkováním v ostatních zemích. Zprostředkovat tento kontakt a ukázat, jak se to dělá jinde, si kladou za cíl Mezinárodní krajkářské slavnosti o posledním červnovém víkendu, na kterých lze vidět tvorbu z mnoha zemí. Výkladní skříní je pak Bienále české krajky, sloužící jako soutěžní prostor pro přehlídku současné krajkářské tvorby. Bude se na co dívat. Všichni jste srdečně zváni.

 

Budou u vás Velikonoce krajkové?

Jak jinak. Paličkovaná krajka je k výzdobě ideální. Nejrůznější krajkoví zajíčci a vajíčka, to prostě ke svátkům patří. Neřekla bych, že máme nějaké typické vzory právě pro Velikonoce, ale spíše nás těší, že můžeme použít právě paličkovanou krajku pro sváteční výzdobu. Velký hit aktuálně představuje kombinace příze s drátem či gympou, což je textilií ovinutý drátek, neboť tyto materiály dodají krajce pevnost a umožňují tvořit trojrozměrně. Vznikají tak různé zápichy do květináčů, což se skvěle hodí do velikonočního osení. V regionu pak lze potkat řadu krajkářek na velikonočních výstavách, kde předvádějí své umění a výtvory s touto tematikou. 

 

www.moh.cz/muzeum-krajky

 

Běžci si mohou vybrat ze tří úseků, jednoho o délce 3,3 km a dvou po 6,6 km. Startovné ve výši 500 Kč obsahuje sportovní vak v kombinaci buď s čelenkou, nebo čelovkou. Polovina z této částky jde na přímou pomoc těžce zrakově postiženým.

Partnerem Nočních běhů pro Světlušku pro prevenci je zdravotní pojišťovna OZP, která do Plzně přiveze tzv. OKO Bus, pojízdné informační centrum, ve kterém běžcům a návštěvníkům této prospěšné akce prověří specialisté stav zraku. Před anebo po závodu si pak budou moct zájemci v prezentačním stanu OZP také nechat namasírovat šíji od zrakově postižených masérů a získat další zajímavé informace o zdraví nejen zraku. Součástí aktivit je také soutěž o tři volná startovná do závodu.

Světluška je projekt Nadačního fondu Českého rozhlasu, která letos pořádá již 13. ročník nočních běhů v sedmi městech – Ostrava (21. 3.), Plzeň (26. 3.), Brno (4. 4.), Olomouc (11. 4.), Praha (25. 4.), České Budějovice (7. 5.) a Jihlava (16. 5.).

„Audimafor i letos už tradičně nabízí různorodost divadelních přístupů i témat. Přesto mají inscenace mladých divadelníků určitá pojítka. Celkově lze vidět snahu různých divadelních souborů o zkoumání lidského bytí, hledání identity a experimentování s divadelní formou, často s využitím literárních děl jako inspirace či základního materiálu. Zaměřují se na psychologické aspekty lidského chování, emocí a vztahů mezi lidmi. Zkoumají morální dilemata, vztah jednotlivce k sobě samému i k ostatním. Nechybí téma dospívání a hledání vlastní identity,“ shrnuje témata letošního Audimaforu koordinátorka Kateřina Fikejzová Prouzová z Centra uměleckých aktivit.

Diváci letos mohou vybírat z dvanácti inscenací, které se odehrají od pátku do neděle na hlavní scéně Divadla Drak, ale i v Labyrintu.

Program v pátek 22. března otevře Sesterstvo těsta s inscenací Paní Láry Fáry, aneb domov není samozřejmost. Po nich si dá „noční šichtu“ soubor s názvem Poslední nakonec, který uvede inscenaci, jejímž základem je básnická sbírka Český orloj od Karla Šiktance.

Sobotní program odstartuje v 10 hodin inscenace Nová metoda, která je určena hlavně dětem školního věku. Soubor Je to tajný z Kolegia hraběte Šporka si možná budou diváci pamatovat z minulého ročníku přehlídky. V Labyrintu se v 11 hodin spustí poetická inscenace inspirovaná básničkou A na stromech les debutujícího autora Adama Hoška od studentského souboru Studia Šrámkova domu v Sobotce.

Na východoslovanské oslavy Rusalje odkazuje stejnojmenné představení, které začne v sobotu 13 hodin v Labyrintu Divadla Drak. Atmosféru anglického venkova slibuje inscenace Džem dalšího ze souborů Studia Šrámkova domu v Sobotce.

Brněnský soubor 300 mg kofeinu přiveze do Hradce inscenaci s názvem Erika o poznávání sama sebe a prostoru svého těla. Autorská inscenace studentů ZUŠ F. A. Šporka z Jaroměře Hostinec U Tří začne v Labyrintu v17 hodin.
Inscenace soboru DREJG Jiráskova gymnázia v Náchodě Všichni jsou Juani? Všichni by chtěli být Juani? Všichni by měli být Juani? sobotní nabitý program završí.

Nedělní dopoledne zve na autorskou inscenaci Když končí hra ze zákulisí divadla, kde policisté odhalují pravdu o událostech na prestižní umělecké akademii. Tu do Hradce dovezou členové studentského souboru Pobertové z Týniště nad Orlicí.
Soubor Barevné knoflíky z Třebechovic se nechal inspirovat hrou bratří Mrštíků, jejíž část také vložil do děje své hry Snáď to nemyslíte doopravdy?!, kterou uvedou na hlavní scéně Divadla Drak od 13:30 hodin.
Netradiční českou Pohádku o líném Honzovi zakončí Audimafor soubor Divadelní soubor Korálka – A proč ne čaj? z Dětenic.

Po představeních budou následovat rozborové semináře, které zabydlí kavárnu. Zde dostanou divadelníci cennou zpětnou vazbu od lektorského sboru, jehož tajemnicí bude koordinátorka Kateřina Fikejzová Prouzová. 
Porotci, kteří budou tvořit lektorský sbor, se i tento rok rekrutovali z oblasti profesionálního divadla. Jsou to teatroložka a pedagožka Nina Malíková, režisér, recitátor a literární kritik Vít Malota, teatrolog a divadelní kritik Vladimír Hulec a z Hradce Králové to bude Kamil Bělohlávek – scénograf, režisér, herec a hudebník.

Tato odborná porota bude mít nelehký úkol – vybrat ty nejlepší do postupové přehlídky experimentujícího divadla Šrámkův Písek, divadel poezie Wolkrův Prostějov a studentského divadla Mladá scéna.

Vstupenky na festival AUDIMAFOR jsou k dispozici zdarma vždy před začátkem představení. Kapacita je ale omezena. Přednost mají účastníci AUDIMAFORU.

 

• 27. 3. od 17 hodin Praha, Vzlet, vstupenky v prodeji v síti GoOut
• 2. 4. od 16:30, Ostrava, Klub Parník, vstupenky v prodeji v síti GoOut
• 9. 4. od 16:30, Litvínov, Schola Humanitas, vstupenky v prodeji v síti GoOut

Koncerty jsou určené pro děti od 3 do 10 let a jsou vedeny v angličtině s českým překladem. V česko-slovenské kapele vystoupí na koncertech po boku Orana Etkina Dušan Černák (bicí), Martin Konvička/ Jan Pudlák (piano), Taras Vološčuk (kontrabasista), Izabela Chalupníková (zpěv).

Tříhodinový workshop určený pedagogům a lektorům hudby pracujícím s dětmi v MŠ a na 1. stupni ZŠ, ve kterém se seznámí s hudební výukou Timbalooloo s jejím zakladatelem  jazzovým muzikantem Oranem Etkinem, se uskuteční 6. dubna od 9 hodin v sále U Minuty ve Skautském institutu na Staroměstském náměstí v Praze. Téma workshopu je podpora emočního rozvoje dítěte prostřednictvím hudby s důrazem na empatii, well-being a sociální vztahy nejen mezi dětmi.

Účastníci kurzu se naučí několik praktických příkladů z Timbalooloo, které následně mohou implementovat do své vlastní výuky. Workshop je strukturován tak, aby byl přínosný a pochopitelný jak pro ty, kteří budou workshop absolvovat poprvé, tak pro ty, kteří již naše workshopy absolvovali a tento přístup již znají. Pro plné zapojení do workshopu je nutná základní znalost hry na hudební nástroj a angličtina alespoň na úrovni B2. Vstupenky jsou k dispozici v síti GoOut.

Sbírka na Donio.cz na podporu dalších aktivit Mladí ladí dětem

Workshopy, koncerty a výuka metody TIMBALOOLOO osloví každý rok tisíce dětí a rodičů. Neziskový projekt Mladí ladí dětem se snaží tyto aktivity směřovat mimo jiné do vyloučených lokalit, kde se nacházejí sociálně ohrožené rodiny. Podpořit realizaci dalších koncertů a workshopů je možné prostřednictvím sbírky na portále Donio.

Medailonek Orana Etkina:

Užitečné odkazy:

• Showreel Mladí ladí dětem: www.youtube.com/watch?v=xDr7RDMcChM&ab_channel=Mlad%C3%ADlad%C3%ADjazz
• Seriál Hudební cesta světem: https://youtube.com/playlist?list=PLotLuUqh05ZBEow5jg9DWnBcWI8hsFMp0
• Youtube kanál: www.youtube.com/channel/UCNkQH82TDFzveqpxZsW5Mrw/featured
  Facebook profil:  www.facebook.com/mladiladijazz
• Webové stránky Mladí ladí dětem: www.mladiladidetem.cz/#program
• Album Finding Friends Far from Home: https://open.spotify.com/album/1FPMXPRwNxtZISnOGshyfN
• Webové stránky Orana Etkina: https://oranetkin.com/
• Webové stránky Timbalooloo: https://timbalooloo.com

 

„Výstava Ve stínu pyramidy představí jedinečnou mumii mladé urozené ženy, která byla pohřbena v Lahúnu ve středním Egyptě, a poukáže i na další kulturně-historické souvislosti spojené s vystavenými egyptologickými předměty. Vzácné nálezy věnoval v roce 1912 svému rodnému městu moravskotřebovský sběratel a mecenáš Ludwig Holzmeister,“ říká ředitelka Českého muzea stříbra Lenka Mazačová. „Téma starého Egypta považujeme za velmi prestižní a vzhledem k rekonstrukci Městského muzea v Moravské Třebové můžeme teď jejich celou egyptologickou kolekci ukázat i u nás. Nově s ní vystavíme také další pozoruhodné starožitnosti a amulety pocházející z našich vlastních sbírek a ze sbírek Náprstkova muzea v Praze,“ dodává Mazačová.

K výstavě chystá České muzeum stříbra také vzdělávací programy pro žáky základních a středních škol. „Po stopách mumie budeme putovat i v létě, kdy jsme pro děti připravili dva turnusy příměstského tábora,“ uvádí ředitelka muzea, které patří k nejnavštěvovanějším památkám Středočeského kraje.

Do boje se slepým Žižkou i za slávou kutnohorských varhanářů 

Vedle egyptologické výstavy připravuje muzeum od 5. dubna na Hrádku ještě další výstavu: „Letos si připomínáme 600 let od husitské bitvy u Malešova. Odehrála se poblíž malešovské tvrze, což je asi šest kilometrů od Kutné Hory. Bitvě velel tehdy již zcela slepý Jan Žižka. Přesto dokázal využít terénu tak, aby eliminoval početní převahu pražanů, které zde v jedné z nejkrvavějších bitev husitských válek porazil. Výstavu Kutná Hora husitská chceme pojmout jako interaktivní instalaci zaměřenou zejména na rodiny s dětmi,“ dodává Lenka Mazačová.

K vidění bude například ukázka dobové zbroje a zbraní. Představí se rovněž soubor nálezů z nedalekého hradu Sion. „Díky kopiím řady předmětů se budou moci návštěvníci přenést do 15. století, stát se husitou a zařadit se po bok Jana Žižky táhnoucího na Kutnou Horu,“ zve na výstavu Mazačová.

Souběžně s Hrádkem otevře novou výstavu i Kamenný dům, který je také součástí kutnohorského muzea. Zde bude – rovněž od 5. dubna – probíhat výstava Kutnohorská varhanářská škola. Ta představí dlouholetou tradici kutnohorského varhanářství od 17. do 20. století se zaměřením na jednotlivé varhanářské rody a jejich nástroje právě v tomto městě.

Vzácné razidlo, housle i zlomek mlecího kamene

České muzeum stříbra se pyšní i novým unikátním nálezem, jímž je bronzové razidlo na brakteáty. „Brakteáty byly jednostranné tenké stříbrné mince přímo předcházející ražbě pražských grošů, kterou v roce 1300 v Kutné Hoře zavedl Václav II.,“ vysvětluje Lenka Mazačová. „Do Vlašského dvora soustředil všechny dosavadní mincovny z celého království, včetně té ze Zhořelce, z níž pochází i toto razidlo. Brakteátová razidla jsou vzácná a v celé ČR je můžeme spočítat na prstech jedné ruky,“ upozorňuje ředitelka muzea.

Druhou mimořádnou akvizicí jsou housle kutnohorského mistra houslaře Ferdinanda Josefa Homolky z roku 1847, jemuž se říkalo „kutnohorský Stradivari“. „A do třetice všeho mimořádného: od soukromého dárce jsme získali zlomek mlecího kamene určeného k rozemílání rudy, který našel v korytě říčky Vrchlice. Nález je jedinečný, jde o první doložený kámen z rudního mlýna v celém kutnohorském revíru. Stříbrnou rudu bylo totiž nutné před jejím tavením nejprve rozdrtit nebo rozemlít,“ líčí Lenka Mazačová a zdůrazňuje, že k Hrádku a jeho lákadlům patří také návštěva dolu, která je velmi oblíbená. „Bezpochyby patříme k muzeím, kam by měl alespoň jedenkrát v životě zajet každý, kdo má rád historii a památky,“ zve na návštěvu Českého muzea stříbra Lenka Mazačová.

www.cms-kh.cz

Víte, že…

…sběratelství a cestování na Blízký východ a dovoz tamějších suvenýrů – originálních archeologických nálezů – bylo na počátku 20. století téměř módní záležitostí?

Kutnohorskému muzeu daroval egyptologické předměty již v roce 1880 MUDr. František Stáně, dlouholetý předseda Archeologického sboru Vocel.

…příběh krásné mumie Hereret začal v letech 1911 až 1912?

V té době Ludwig Holzmeister společně s manželkou Marthou a dvěma neteřemi podnikl cestu po severní Africe. Nejdříve navštívil Maghreb, konkrétně Alžírsko a Tunisko, a následně procestoval celý Egypt. Během pobytu v Káhiře zavítal pravděpodobně i do obchodu vysloužilého amerického diplomata Ralpha Huntingtona Blancharda, který prodával starožitnosti při Egyptském muzeu v Káhiře. Právě zde nejspíš Holzmeister zakoupil mnoho cenností, včetně ženské mumie ve dvojité rakvi. Ta pocházela s největší pravděpodobností z výkopů slavného egyptologa Flinderse Petrieho ve středoegyptském Lahúnu. Pečlivě mumifikované ženské ostatky uložené ve dvojité rakvi pak společně s ostatními předměty dorazily do moravskotřebovského muzea v květnu roku 1912. Zde byla pak Hereret po dalších 111 let nejvýraznějším exponátem celého muzea.

…mumie Hereret je stará bezmála tři tisíce let?

Šlo o osobu vyššího společenského postavení. Mumie již dvakrát prošla radiologickými vyšetřeními: první se uskutečnilo na počátku 70. let minulého století, druhé na sklonku prvních let 21. století. Vyšetření mimo jiné prozradila, že žena zemřela mezi 20. a 30. rokem života. Tělo je zabaleno v malované kartonáži a uloženo ve dvou dřevěných rakvích z cedrového dřeva, které zdobí půvabné portréty. Samotné ostatky chrání původní přiléhavý, dobře zachovalý obal z obinadel, zbytků papyrů, dřeva a štukovací omítky. Tento kartonážový krunýř je podle odborníků výjimečně bohatě zdobený a celkově vydařený. Jsou na něm zobrazeny náboženské výjevy, které se vztahují k posmrtnému životu.

 

,,Ručně malované mapy vyrábíme už 20 let. Podařilo se nám vyrobit originální mapová díla pro každý jeden český region. V druhých vydáních těchto map jsme chtěli oslovit především ty, kterým se malované mapy líbí nejvíc. A to jsou děti. Proto v každém regionu spolupracujeme s uměleckými školami a dáváme prostor malým malířům, aby se mohli realizovat a následně vidět své malby v hotovém díle. Mottem této edice je Mapy tvořené dětmi, pro děti,“ přibližuje jeden z autorů myšlenky Milan Paprčka.

Nymbursko si zamilujete díky své pestrosti, jež přináší zábavu a tipy k výletům pro děti i dospělé. ,,Město Nymburk se může pyšnit především svou královskou historií, kterou připomínají například hradby, které měly ochraňovat město. Plavbou na výletní lodi vás z Nymburku dopraví do sousedních Poděbrad a dokonce i na soutok Labe s Cidlinou. Nedaleké Poděbrady okouzlí svým klidným lázeňským tempem. Pokud se podíváme na okolní přírodu, tak zjistíme, že se zde nacházejí krásné přírodní parky a památky, jako například filmové Kersko, kraj spisovatele Bohumila Hrabala. Při procházce březovým hájem na vás dýchne nostalgie doby filmu Slavnosti sněženek a rozhlížíte se kolem, kdy na vás vyběhne divočák,“ vypráví s úsměvem Martina Ondrášková, která projekt zastřešuje.

Navštívit na Nymbursku můžete zábavní park Mirakulum v Milovicích, který nabízí bezpočet atrakcí pro celou rodinu. V historické vesnici v Ostré se můžete osobně seznámit se středověkými řemesly a na vlastní kůži zažít, jaké to bylo žít a pracovat v dobách našich předků. Toto místo je naplněno příjemnými vůněmi mýdla, bylinek a tradičních pochoutek, které vám umožní ponořit se do atmosféry středověku. Dalšími tipy k výletům je Labyrintárium a zámek v Loučni. Zahradní labyrinty si získaly velkou popularitu, avšak pouze zde objevíte absolutní raritu, která nemá obdoby v celé Evropě. Jedná se o jedenáct zahradních labyrintů a bludišť, které jsou součástí parku zámeckého areálu. Zakončit výlet, cykloturistiku anebo procházku můžete ochutnáním piva v Postřižinském pivovaru v Nymburku,“ vypráví Martina Ondrášková.

Ať už si vyberete jakoukoliv část, kterou zde navštívíte, společně s nově připravovanou cyklomapou si užijete originálního cestování. ,,Mapa je tvořena spoluautorstvím dětí z uměleckých a základních škol, které celému dílu dodávají pestrost a barevnost. Představují něco, co by ony samy uvítaly na rodinných výletech, něco co by jim dodalo radost a potřebnou zábavu. Skládaná mapa je ideálním společníkem, který se vejde i do malého batůžku, a na kterého se můžete spolehnout za jakékoliv situace,“ uzavírá Martina Ondrášková.

Pěvecká soutěž je jedinečná svého druhu v ČR a SR. Soutěží se totiž nejen v moderním zpěvu, ale i ve zpěvu klasickém.
Pokud navíc skládáte vlastní písně, i s nimi se můžete ukázat naší porotě, ve které zasednou zkušení a profesionální textaři, hudebníci a skladatelé.

To ale není vše! Letos vyrazí Hlas Česka za Vámi! Výběrová kola se konají v Praze, Brně, Krnově a také na Slovensku v obci Veľké Zálužie.

Do speciální kategorie se mohou přihlásit i handicapovaní soutěžící. Jejich kolo probíhá online s ohledem na míru jejich handicapu.

V porotě zasedají známí zpěváci a pedagogové, například Renata Drössler, Václav Tobrman, Sonia Edde, Yanna, Patrik Stoupa, Dominika Lukešová, Jana Šrejma Kačírková, Eliška Weissová, Daniel Poledňák, Martin Vetrák, Jaroslav Bouda, Ladislav Korbel, Juraj Čiernik a další!

Ředitelkou soutěže je operní pěvkyně Ilona Rédlová, dipl. um.

Soutěž bude vrcholit slavnostním Galakoncertem v Praze, ten se bude konat 9. 11. 2024 v nádherných prostorách Kostela sv. Šimona a Judy.

Přihlásit se můžete do 5. dubna 2024 na webu soutěže www.hlasceska.com.

Proč bychom si netančili je název celostátní soutěže pro neprofesionální skupiny současného tance, jejímž pořádáním bylo pověřeno Národní informační a poradenské středisko pro kulturu (NIPOS), jako jedné z akcí Roku české hudby. Byla obdobná taneční soutěž součástí oslav Smetana 100 už v roce 1924? Proč si myslíte, že je třeba moderní tanec do široké programové nabídky primárně hudebního projektu také zahrnout? A proč takto odspoda, od základů amatérského tanečního umění? 

Eva Blažíčková: Tanec a hudba mají organický vztah. Proto a s vědomím toho, mohou oba obory mnoho získávat a je potřeba to stále připomínat. Podle některých teorií dokonce hudba z tance vznikla – z rytmických podnětů člověka přejala rytmický tvar i stavbu.

Ve dvacátých letech minulého století byl ale současný tanec v plenkách, pro podobnou soutěž ještě nenastal čas. Jen díky tanečním velikánům z přelomu devatenáctého a dvacátého století v čele s Isadorou Duncan, přesvědčenou o vnitřní síle tance, známe cesty, po kterých se současný tanec na celém světě může ubírat. Tanec v sobě skrývá magickou sílu, která kultivuje a harmonizuje člověka. Proč to tedy nenabídnout právě mladým lidem?

Aleš Březina: Pokud vím, podobná akce nejenže nebyla součástí oslav stého výročí narození Bedřicha Smetany, ale vlastně se dosud neuskutečnila vůbec nikdy. Je to až překvapivé, když se vezme celková tanečnost mnohých Smetanových skladeb, jeho vášnivý zájem o polku, pro niž chtěl podle svých slov udělat tolik, co Chopin pro mazurku (a podle mého soudu se mu to povedlo). Projekt Smetana 200, respektive Rok české hudby 2024, je sice opravdu většinově zaměřen na hudební produkce, ale obsahuje i řadu aktivit, jež hudbu přesahují – připomenu zejména hraný film České televize s Václavem Neužilem v hlavní roli, který má být premiérově uveden na podzim 2024, sborník z mezinárodní muzikologické konference Smetana a evropská opera, která se uskutečnila v červnu 2023 v Litomyšli a kniha vyjde letos na podzim v plně anglické verzi v německém nakladatelství vědecké literatury Königshausen und Neumann. Již o mnoho měsíců dříve ale vydá svou netrpělivě očekávanou popularizační monografii B. Smetany přední český spisovatel a historik Pavel Kosatík. A jedna krásná publikace dokonce již vyšla, je jí nádherně ilustrovaná monografie Bedřicha Smetany od Veroniky Bílkové. V Čechách i v zahraničí se uskuteční řada výstav, zaměřených nejen na osobnost a dílo Bedřicha Smetany, ale také třeba na historické kostýmy z dávných nastudování jeho oper. A takto bych mohl pokračovat ještě dlouho, takže ano, jde primárně o hudební akci, ale nechceme, aby se zaměřila jen na milovníky a návštěvníky koncertů klasické hudby. Smetana je totiž svou hudbou i jejími tématy bytostně prorostlý do DNA české společnosti a byla by škoda tuto významnou část jeho aktivit opomenout.

 

Polka je pro Bedřicha Smetanu podobně typickou kompoziční formou jako polonéza a mazurka pro Chopina nebo valčík pro rodinu Straussů. Umělecká stylizace polky provází skladatele již od jeho kompozičních začátků a vrací se k ní i ve své zralé tvorbě. A právě vlastní choreografie v rozsahu 4–6 minut na polky Bedřicha Smetany v jejich původní nebo v jakékoliv klasické i neklasické autorské úpravě se stala předmětem soutěže. Překvapilo vás, že se do ní přihlásilo 101 choreografií? Jaká ze Smetanových polek se stala nejčastější inspirací k tanečním kreacím mladých tanečníků? Převažují mezi nimi žáci a soubory ze ZUŠ?

Eva Blažíčková: Je velmi potěšující, že se do soutěže přihlásilo tak velké množství choreografií. Ukazuje to, že současným tancem se zabývá čím dál více mladých lidí a nejen v základních uměleckých školách, ale i v různých tanečních studiích a souborech. Viděli jsme dokonce i práce dvou uskupení, která se kvůli naší soutěži vytvořila a nevedla si vůbec špatně. Hudba Bedřicha Smetany zazněla v nejrůznějších úpravách i v původních verzích a stejně tomu bylo u nejoblíbenější, tedy nejčastěji zvolené Jiřinkové polky. Celkově se na seznamu ze 101 choreografií objevila 22krát!

Hodně zajímavé bylo (na základě informace z NIPOS), že téměř polovina soutěžících se v běžných pravidelných přehlídkách neobjevuje. Pokud to znamená, že výzva s konkrétním zadáním motivuje, je důležité to vědět a pracovat s tím. 

Aleš Březina: Pro mne bylo největším překvapením, jak mnoho ze soutěžících si vybralo Smetanovy polky v jejich původní podobě, tedy v žádné moderní coververzi, ať již vlastní, nebo převzaté – to jsem opravdu nečekal.

 

S projekty, které se snaží dostat současný tanec do širšího obecnějšího povědomí kulturně zainteresované veřejnosti, máte své bohaté zkušenosti. Narážím např. na taneční představení Kytice na hudbu Bohuslava Martinů s texty F. Sušila a K. J. Erbena v choreografii a režii Evy Blažíčkové, které se uskutečnilo na Malostranském hřbitově v roce 2014, nebo na představení Špalíček, spojující současný tanec s živou orchestrální tvorbou a sborovou interpretací, které vyvrcholilo představením v Kongresovém centru Praha k 50. výročí úmrtí skladatele B. Martinů. Byly pro vás přímou inspirací i pro tento projekt Proč bychom si netančili?

Eva Blažíčková: Ano i ne. Co se týká propojení tance a hudby tak ano, ale v soutěži Proč bychom si netančili jde i o něco jiného. Tady soutěží děti a mladí lidé, kteří se uměním už v nějaké formě dlouhodobě a pravidelně zabývají, zatímco v projektu Špalíček Bohuslava Martinů jsme chtěli dokázat, že umění nezbytně nutně patří do vzdělávacího procesu, a že je obrovská chyba, že tomu tak není. Myslím tím umění v co největší šíři, protože každý žák je nadán pro něco jiného, ale působení umění na jeho osobnost by ho nemělo v průběhu školní docházky minout. Myslím tím uměleckou tvorbu, praktické konání, ne teoretické výklady nebo interpretaci umění. V tom je obrovský rozdíl – zarecitovat báseň, nebo napsat báseň, poslouchat vsedě v lavici hudbu s výkladem, nebo hudbu zatančit. Doufali jsme, že lidé, kteří nesou odpovědnost za program vzdělávání, si všimnou proměny, jíž děti v průběhu projektu Špalíček prošly, protože ta proměna byla obrovská. Děti, které se nikdy předtím s ničím takovým nesetkaly, měly příležitost usilovně pracovat na závažné věci a prožít naplno veliký úspěch. Byly šťastné a krásné.

Aleš Březina: Do jisté míry ano, a sice v tom, že jsem si přál po letech opět spolupracovat s Evou Blažíčkovou, ústřední osobností moderního tance a nesmírně inspirativní a příjemnou bytostí.

 

Zaujalo mě, že mezi podmínkami k přijetí do soutěže stojí, že je vypsána pro neprofesionální tanečníky současného tance, tudíž nebyla určena pro folklorní soubory. Co vás k tomu vedlo?

Eva Blažíčková: Důvodem naší soutěže bylo zjistit, jak se s takto konkrétním zadáním vyrovnají pedagogové a choreografové, kteří dlouhodobě s mladými lidmi pracují a něžně připomenout, že takzvaná vážná hudba má v sobě nesmírnou hodnotu, na niž ke své škodě zapomínají. Naše soutěž ukázala, že to byl z mnoha důvodů velmi dobrý nápad. Polka, jako taneční tvar, sice je původně folklorní tanec, ale polky Bedřicha Smetany představují vysoce stylizovanou hudbou, kterou může scénické zpracování s případným dalším zpracováním hudebním ještě dál posouvat. Při rozhovorech s choreografy jsme se ale dozvěděli, že někdy se děti i bránily jakýmkoliv úpravám Smetanovy hudby, chtěly tančit „čistého Smetanu“.

Aleš Březina: Folklor je krásná disciplína, ale nás s Evou vždy fascinoval ještě více soudobý výrazový tanec a taneční divadlo, tedy disciplíny, založené na úplně jiných základech. Nechtěli jsme žádné muzeum.

 

Sedm krajských postupových kol bylo realizováno na celkem šesti místech v republice (Jihlava, 2x Praha, Zašová, Hronov, Ostrava, Litomyšl). Finalisté krajských kol byli vyhlášeni 2. 3. – v den 200. výročí narození Bedřicha Smetany. Kdo byl osloven k práci v porotě? Kdy se dozvíme absolutního vítěze soutěže a co ho následně čeká?

Eva Blažíčková: Mezinárodní porota zasedala vždy v šestičlenném složení. I když se v některých případech museli jednotliví členové vystřídat, vždy byl přítomen také hudební skladatel a divadelník. Oslovili jsme odborníky z oblasti tance, kteří sice mají české kořeny, ale buď v zahraničí dlouhodobě pracují, nebo mají v tanečním oboru zahraniční zkušenost a nejsou nijak provázáni se zdejšími přehlídkami. Potřebovali jsme co nejobjektivnější názor. Oslovena byla Eva Taverna, Markéta Perroud, Sára Koluchová. Za skladatele byl přizván Martin Smolka, z divadelní oblasti Lenka Lázňovská, já jsem byla jmenována garantkou soutěže a také její členkou. Plné obsazení poroty včetně profesních životopisů je zveřejněno na webu Smetana200. Společnost to velmi rozmanitá i co do věkového rozložení.

Při závěrečném rozhodování o postupu do finále byli přítomni všichni členové poroty, tedy i ti, kteří pracovali nárazově v rolích „zástupců“. Tato celkem desetičlenná porota rozhodne také o absolutním vítězi soutěže.

Soutěž Proč bychom si netančili vyvrcholí 11. května 2024 veřejnosti přístupným finále v pražském divadle ARCHA+. Součástí tohoto odpoledního představení, jež začne v 16 hod., bude koncert hudebních skladatelů, kteří pro soutěž připravili úpravy některých polek Bedřicha Smetany. Závěrem představení vyhlásíme absolutního vítěze soutěže.

Je v plánu, že vítěz bude pozván prezentovat svou práci také na oficiálních oslavách v Litomyšli, na přehlídce Tanec, tanec v Jablonci nad Nisou, v Kutné Hoře, na festivalu ZUŠ Open a dočká se také profilového pořadu na ČT art. Již se ale rýsuje mnoho dalších příležitostí, protože vidět dvanáct vybraných finalistů v jednom bloku pro nás byl výjimečně silný zážitek. 

 

Celkem desetičlenná porota rozhodla, že finalisty jsou:

Tereza Burešová s dílem KÓTA 370,5

Adéla Ernekerová s dílem VIA NIVIS

Monika Golianová s dílem ŠVITOŘENÍ

Lenka Halašová a Jaruška Kubinová s dílem SPOLU

Tereza Herynková s dílem JSOUCNO

Alena Hofmannová s dílem JEDEN PRAMÍNEK VLASŮ

Simona Mikešová s dílem JIŘINKY

Štěpán Nlasa Mfuta s dílem VSTŘÍC PROUDEM SE ŽEŇ

Markéta Pucová s dílem PÍP

Jana Trubačíková s dílem SPOLU

Jana Trubačíková s dílem PROTI

Markéta Vančurová s dílem PINKO, LINKO

 

Veřejnosti přístupný Koncert finalistů se slavnostním vyhlášením absolutního vítěze soutěže Proč bychom si netančili 2024 se uskuteční v předvečer zahájení Pražského jara, v sobotu 11. května v 16:00 hod. v pražském divadle ARCHA+.

 

https://www.nipos.cz/proc-bychom-si-netancili-2024/

https://www.duncancentre.cz/proc-bychom-si-netancili-2024/

https://www.rokceskehudby.cz/tanecni-soutez