neděle
5. května 2024
svátek slaví Klaudie, Květnové povstání českého lidu 1945

Cestovní ruch

Komentované prohlídky Baťova Památníku se vstupem zdarma na 28. října

ZLÍN: Navštivte zlínský klenot i na státní svátek Dne vzniku Československa, který vychází na sobotu 28. října 2023. Můžete absolvovat komentované prohlídky se vstupem zdarma, a to v čase 10:00 – 16:00 (včetně), které začínají vždy v celou hodinu. Volné vstupenky se vyzvedávají v Infopointu Památníku (nám. T. G. Masaryka 2734).

28.10.2023
10:00 - 16:30
Autor článku: 
Zuzana Bílá

V rámci komentované prohlídky si můžete prohlédnout vzácný exponát – kapesní hodinky Tomáše Bati a expozici „Památník Tomáše Bati 1933-2023“ připravenou k 90. výročí vzniku zlínského klenotu. Při prohlídce se dozvíte také zajímavosti k historii a architektuře budovy, výklad zahrnuje povídání o životní cestě Tomáše Bati a o osobnosti Františka Lýdie Gahury, který je autorem Památníku. Komentovaná prohlídka trvá zhruba 50 minut.

Možnost rezervace vstupenky na konkrétní čas: Památník T. Bati – bezplatný vstup 

Volné vstupenky si před prohlídkou přijďte vyzvednout do Infopointu Památníku (ve vedlejší budově gymnázia TGM) a až poté v doprovodu průvodce navštívíte samotný Památník.

Více na www.pamatnikbata.eu

SRDCAŘI / Malé velké příběhy lidí kolem nás / Hana Vavříková

CHOCEŇ: Žijí mezi námi, jen o nich možná nevíme. Lidé se srdcem na dlani. Ochotní pomáhat tam, kde je to právě zapotřebí. V redakčním cyklu Srdcaři přinášíme jejich příběhy, které mohou být inspirací. Tentokrát vám naše spolupracovnice Soňa Krátká představí Srdcařku Hanu Vavříkovou.

"Hana Vavříková je žena s velkým rozhledem a neuvěřitelným množstvím aktivit. Žije v malém východočeském městě Choceň. Narodila se do zemědělské rodiny v roce 1937 a celý profesní život působila jako učitelka na základní škole s aprobací: tělocvik, ruština, výtvarka či přírodopis. S Hanou nás svedly dohromady společné zájmy. Známe se už pár let, ale mou prosbu o rozhovor pro média dosud zdvořile a s úsměvem odmítala. Až nyní, pod vlivem aktuálních událostí v jejím milovaném Izraeli, souhlasila. A tak konečně nadešla příležitost k tomu, aby vyprávěla o své ´srdeční závislosti´."

Autor článku: 
Soňa Krátká

Hana – lektorka v otázce antisemitismu

Učitelské období ale skončilo a v důchodu onen vytoužený odpočinek nepříšel. Právě naopak. Hana Vavříková se začala zajímat o to, nač jí dříve nezbyl čas, a k čemu měla niterně blízko. O judaismus, o židovství. Důležitý byl kontakt s organizací na podporu Izraele ICEJ (Mezinárodní křesťanské velvyslanectví Izrael). Měla zde známé a ti se jí jednoho dne zeptali, proč se vlastně, když se tolik zajímá o židovství a působila jako učitelka, nestane lektorkou a nevypráví na besedách o antisemitismu a holokaustu. Proč ne? A tak absolvovala semináře v Židovském muzeu. Na jednom z nich se seznámila s pamětnicí holokaustu Michaelou Vidlákovou, ženou s téměř stejným rokem narození. Staly se z nich přítelkyně a není týdne bez telefonátu. Dnes spolu jezdí na přednášky a vzájemně se doplňují. Na úvod Hana uvede posluchače do kontextu, poté Michaela pokračuje osobní zkušeností, svědectvím přeživší.

V rámci lektorské činnosti a aby prohloubila své znalosti, navštívila Hana Vavříková památník Jad Vašem v Jeruzalémě. I tady, mezi účastníky poznávacího zájezdu, našla nové přátele. Mnohé s rozdílem generací.

 

Hana a kameny zmizelých v Chocni

Když před časem město Choceň položilo studentům zavražděným během 2. světové války v Drážďanech Kameny zmizelých, Hana se pohotově optala tehdejšího pana starosty, zda by bylo možné pořídit tyto pomníky také zmizelým židovským sousedům. Sama se přátelí s přeživšími z rodiny židovských továrníků Roubíčků. Chodila do školy s Doris Roubíčkovou a věděla, že se sem z emigrace často vrací. Pan starosta přislíbil podporu, a dokonce i finance, pod podmínkou, že Hana najde jména a místa pro položení kamenů. Téměř rok pak komunikovala s Barakem Selingerem, který je oprávněn k vyrábění českých kamenů, kontroluje i správnost uvedených údajů. Na celý projekt se dokonce Haně podařilo zajistit štědrého sponzora, takže nebylo nutné jej hradit z městského rozpočtu. A tak se v Chocni podařilo realizovat položení 24 kamenů zmizelých. Pro všechny místní oběti. Ke jménům a základním údajům o narození a úmrtí osob Hana přidala články do místního zpravodaje i tištěný materiál. A nejen to. Z databáze dokázala vyhledat fotografie židovských spoluobčanů a další archiválie. A tak vznikla i výstava ve zdejším muzeu.

 

Hana a Jom-ha šoa

Stejně samozřejmě se Hana Vavříková zapojila do každoroční akce veřejného čtení jmen obětí holokaustu a do připomínek výročí transportu místních židů. Ke spolupráci získala městský úřad, knihovnu i muzeum. Průběh akce byl vždy více než důstojný. Její zásluhou se v Chocni vrací mezi veřejnost dosud opomíjené téma.

 

Hana – dobrovolnice v izraelské armádě

Od přítelkyně se dozvěděla o možnosti pomoci armádě v Izraeli. V roce 2018, 2019 i 2022 vyjela s partou vždy na dva až tři týdny do některé z vojenských základen. Pomáhala zde v úklidu či doplňování vojenských pytlů s plnou polní, kontrolovala přípravu léků do brašen pro lékaře. Každé ráno také pro dobrovolníky začínalo nástupem a vztyčením vlajky, večer po službě (ano i tito dobrovolníci vyfasovali uniformu a výložky) probíhala školení a přednášky na nejrůznější témata. Takových dobrovolnických cest, jejichž cílem je pomáhat armádě a získávat další přátele Izraeli, se účastní Židé i nežidé z celého světa. Jedna z výprav dovedla Hanu i na základnu u Berševy, v těsném sousedství pásma Gazy. Během misí se osobně přesvědčila, že připravenost armády a její ostražitost k sousedům je velká.

 

Jak vnímá současnou tragickou situaci v Izraeli?

Právě v těchto dnech měla být Hana s přáteli opět ve službě. Události ze 7. října letošního roku ale zasáhly do jejího odletu. Nejprve byly z bezpečnostních důvodů zrušeny lety ostatním, pak i ten Hanin. Nastala situace, s níž nikdo nepočítal. Situace, na níž se ale příslušníci Hamásu ve svých podzemních městech dlouho a pečlivě připravovali. Místo do Izraele, se Hana okamžitě vydala na demonstraci do Prahy, aby alespoň na dálku vyjádřila svoji podporu. Setkala se tu s přáteli z dobrovolnických výprav. Je ráda, že podporu vyjádřily také demokratické velmoci, radost však nemá z ruských nabídek pomoci s vyjednáváním:

„Už několikrát jsme měli možnost přesvědčit se, že s hnutím jako je Hamás se nesmí vyjednávat. Jakákoli domluva není možná a představuje jen oddálení dalších problémů a dalšího vraždění, jež nepochybně dříve či později přijde. Hlavním posláním teroristického hnutí Hamás je vraždit Židy, obsadit Izrael a nastolit zde islamistickou vládu. To vše v místech, která vznikla jako útočiště Židů z celého světa. Opět jsme se přesvědčili o jejich opakované bezohlednosti a krutosti k civilnímu obyvatelstvu. A tak je zcela evidentní, že při pokusech o zničení Hamásu bohužel přijdou o život další civilní obyvatelé. Stále jsme svědky konfliktů, jež na tomto území přetrvávají dlouhá desetiletí“.

Přiznávám, že právě svým zaujetím a informovaností mě Hana Vavříková imponuje nejvíce. Řadu let se zajímá o situaci v zahraničí, sleduje domácí i zahraniční média a ví, jak se vyvíjí současný válečný konflikt.

 

Na závěr našeho rozhovoru se ptám, proč to vše dělá a co jí to přináší.

„Izrael je moje srdeční záležitost, osudy židovského národa mám stále na mysli. Připomínat židovské oběti při přednáškách, během Jom ha-šoa, nezapomenout jména našich sousedů, proto dáváme Kameny zmizelých. To vše je nutné zvlášť v této době, kdy je antisemitismus na vzestupu. Služba v armádě je nesmírně zajímavá. Vítám možnost být alespoň na chvíli její součástí. Vidět, jak zdejší mladí lidé žijí, myslí, chovají se. Je to mládež jako ta naše, ale vlastně úplně jiná – vždyť už v osmnácti jdou chlapci i děvčata zcela samozřejmě na vojnu…

Dnes mám dobrý pocit. Izraelští vojáci určitě potřebovali pytle s plnou polní a vybavené lékařské brašny. Něčím jsme přece jen pomohli. Letos odjet nemůžeme, ale příští rok zase v Jeruzalémě!“

Výstava Má vlast cestami proměn doputovala do Hradce Králové. K vidění je do konce října

HRADEC KRÁLOVÉ: Putovní výstava Má vlast cestami proměn – příběhy domova se z areálu Strahovského kláštera přesunula do krajů ČR. Osm exteriérových panelů, které zachycují příběhy proměn různorodých objektů, je pro veřejnost nyní k vidění až do konce října na Pivovarském náměstí v Hradci Králové. Hlasovat o tu nejlepší proměnu letošního ročníku mohou zájemci na webu www.cestamipromen.cz/hlasovani.

od 01.10.2023 do 31.10.2023
Autor článku: 
TZ Královéhradecký kraj

„Jubilejní 15. ročník putovní výstavy, jejíž hlavním partnerem i nadále zůstává náš kraj, má historicky poprvé dva pořadatele a stává se tak nově plně česko-slovenským. Královéhradecký kraj letos reprezentuje šest skvělých projektů z celkem 97 přihlášených proměn, které se poprvé nachází napříč Českou a Slovenskou republikou,“ řekl radní pro regionální rozvoj, granty a dotace Adam Valenta.

Výstava, která je k vidění na Pivovarském náměstí v Hradci Králové, představuje proměny z Královéhradeckého, Libereckého a Pardubického kraje. Celkem 23 staveb přibližuje osm panelů, které představují příběhy proměn a dokumentují stav před a po rekonstrukci. Osm z nich, přičemž dvě proměny jsou vítězové internetového hlasování z předchozího ročníku, se nachází na území našeho regionu. Výstava potrvá do konce října. Do Hradce Králové se přesunula z Nasavrk (okres Chrudim) a v listopadu poputuje do obce Lukavice (okres Ústí nad Orlicí).

Do 15. ročníku Putovní výstavy Má vlast cestami proměn – příběhy domova jsou za Královéhradecký kraj přihlášeny Blešno s proměnou obecního úřadu, Havlovice se záchranou hradu Vízmburk, Hradec Králové – Gayerova kasárna a jejich generální rekonstrukce a dostavba Muzea východních Čech, město Jaroměř s rekonstrukcí Wenkeova domu a oživením pevnosti Josefov a Nová Paka s opravou výpravní budovy železniční stanice.

Jubilejní 15. ročník výstavy má historicky poprvé dva pořadatele. Ke spolku Cestami proměn se přidalo Konzorcium Moja vlasť – kultúrne premeny Slovenska. Hlavním partnerským krajem nadále zůstává Královéhradecký kraj.

Hlasovat o té nejlepší proměně může veřejnost na Hlasování o nejlepší proměně ročníku 2023/2024 (cestamipromen.cz) a zároveň je možné přihlašovat proměny do 16. ročníku, a to do konce roku 2023.

Podrobný popis přihlášených proměn z Královéhradeckého kraje 2023/2024:

Jan Schýbal - Bez iluze

CHEB: Galerie 4 zve na výstavu z cyklu Jubilanti. Retrospektivní výstavu dokumentární fotografie, kde fotograf a pedagog, fotící převážně na analog, představí své nejznámější kolekce a práce z nejnovějších projektů.

od 03.11.2023 do 19.01.2024
18:00 - 16:30
Autor článku: 
Galerie 4

Výstava Bez iluze představuje průřez tvorbou významného plzeňského fotografa Jana Schýbala. Jan Schýbal fotografuje od poloviny 80. let a středobodem jeho fotografického zájmu už od počátku je člověk. Autor jej zachycuje při jeho činnostech všedních i nevšedních, často v nečekaných, humorných až bizarních situacích. Lidem se ale nevysmívá, z jeho fotografií je patrná empatie, často i obdiv k fotografovaným osobám. Svou tvorbou se tak řadí k tradici české humanistické fotografie reprezentované autory jako Jindřich Štreit, Viktor Kolář či např. Miloň Novotný.

Jakkoli se může zdát, že Schýbalovy fotografie vznikají nahodile, bezděčně, jaksi mimochodem, jsou výsledkem jeho citlivého pozorování, velké míry předvídavosti a připravenosti. Kdekoli potkáme Jana Schýbala, vždy s fotoaparátem zavěšeným na krku, prstem připraveným na spoušti a především soustředěným pohledem. S jasnozřivostí a rozhodností lovce pak zachytí situaci, kterou ostatní přítomní mnohdy ani nepostřehnou.

Schýbal řadí své fotografie do významových souborů, někdy tematicky úzce propojených (Kolem Porty, Samet 89, Marta), většinou však dlouhodobých, otevřených a stále rozvíjených (Černá a bílá, Identita, Aktuálně). Po r. 2010 pak začíná řadit některé fotografie do diptychů, vytvářející obsahové analogie, paradoxy či kontrasty.

Jan Schýbal se narodil v r. 1958 v Plzni, vystudoval Střední grafickou školu v Praze a absolvoval Institut výtvarné fotografie při Svazu českých fotografů. Systematicky se zabývá fotografií od r. 1985 a už v r. 1987 navazuje spolupráci s chebskou galerií G4 založenou Zbyňkem Illkem. Podstatná část následujících dvou dekád jeho fotografické tvorby vzniká právě na základě této spolupráce, při výjezdních – někdy zahraničních – fotografických pobytech. Vystavuje od konce 80. let. Jeho fotografie jsou zastoupeny v uměleckých sbírkách v Čechách, na Slovensku, v Itálii, Německu, Francii. Od roku 2004 učí fotografii na ŠUPŠ Zámeček v Plzni-Radčicích. Žije a pracuje v Plzni-Božkově, kde od roku 2009 na svém dvorku pořádá každoročně výstavy vlastní tvorby i tvorby svých hostů.

 

Vernisáž: 3. listopadu 2023 od 18:00

Výstava potrvá do 19. ledna 2024

 

Galerie 4, p. o. Karlovarského kraje, Františkánské náměstí 1, Cheb

E/ galerie4@galerie4.cz | W/ www.galerie4.cz | FB/ Galerie 4 Cheb

Otevírací doba: Út-Ne 10.00-16.30

 

Michael Kocáb - Temná zákoutí sametové revoluce

CHEB: Galerie 4 zve na přednášku Michaela Kocába do Klubu G4, která se koná v úterý 14. 11. v 18.00 h.. Přednáška k tématu sametové revoluce  bude doplněna projekcí, pořad bude zakončen besedou.

Místo konání: Galerie 4, Cheb, Františkánské náměstí 30/1

Rezervace vstupenek: galerie4@galerie4.cz

Vstupné: 50,- Kč

FB: G4Cheb

14.11.2023
18:00 - 20:00
Autor článku: 
Galerie 4

Socha Hvězdáře v mikulovské zámecké zahradě se dočkala symbolického odhalení

MIKULOV: V neděli 15. 10. proběhlo symbolické odhalení sochy Hvězdáře a křest monografie „Apokalypsy a vize“ umělce a kurátora 30. ročníku MVS “dílna“ Jaroslava Róny.

Autor článku: 
Petra Korlaar

Impozantní dílo, čtyřmetrová bronzová socha Hvězdář, se poprvé prezentuje veřejnosti v zahradách mikulovského zámku. Autorem je významný český sochař a malíř, literát, scénograf a amatérský herec Jaroslav Róna (*1957), jehož tvorbu charakterizují monumentální plastiky, které našly své pevné místo ve veřejném prostoru naší metropole. Jedná se například o Podobenství s lebkou na Pražském hradu nebo Pomník Franze Kafky, který se nachází na rozhraní Starého města a Josefova. Do barokní zámecké zahrady v Mikulově byla socha umístěna v přímé návaznosti na jubilejní 30. výročí Mikulovského výtvarného sympozia “dílna“, jehož byl Jaroslav Róna kurátorem.

„Mám velkou radost, že se právě Mikulov stal prvním místem, kde se mohou obyvatelé i návštěvníci s tímto fascinujícím dílem seznámit. Socha Hvězdář vychází z lidské figury a je pokryta geometrickým reliéfem. V sousedství zámku a s výhledem do krajiny působí socha velmi mocně,“ dodává místostarostka Petra Korlaar a starostka Jitka Sobotková doplňuje: „Jsem ráda, že Hvězdář stojí právě u nás. S hlavou v oblacích a zároveň nohama pevně na zemi pro nás může být velkou inspirací.“  Sám autor využil příležitosti odhalení sochy i ke křtu nové monografie, jehož autorkou je historička umění a kulturní antropoložka Barbora Půtová. Kniha se ještě před svou první oficiální prezentací dočkala i prvního ocenění, když na 34. Podzimním knižním veletrhu v Havlíčkově Brodě získala cenu za nejkrásnější knihu veletrhu.

Hvězdář bude v Mikulově umístěn jen dočasně a následně se přesune dál. V mikulovském zámecké zahradě pouť sochy teprve začíná.

 

Sonda do života uměleckých spolků v obcích do 3 tis. obyvatel – OČB Orlice, Potštejn

POTŠTEJN: Česká republika je kulturním státem a má se v tomto ohledu čím pochlubit, jeho velká síla tkví v hojném kulturním a uměleckém dění v menších sídlech a obcích. Často se v Národním informačním a poradenském středisku pro kulturu (NIPOS) setkáváme s dotazy, kolik lidí v České republice se vlastně věnuje ve svém volném čase umění a kultuře, a zda a jak by se tomuto sektoru dalo pomoci. Proto představujeme Ochotnicko-čtenářskou besedu Orlice, soubor amatérských divadelníků z Potštejna, který byl v roce 2009, po cca 45leté přestávce, opět obnoven. Principálem souboru a iniciátorem řady kulturních akcí přinášejících místu vítané oživení je Ondřej Sedláček, na kterého jsme směřovali několik anketních otázek.

Autor článku: 
Irena Koušková

Ochotnicko-čtenářská beseda Orlice z Potštejna: okres Rychnov nad Kněžnou, Královéhradecký kraj, počet domů 405

 

Principál, režisér a kmenový autor souboru Ondřej Sedláček se představuje…

Oficiálně jsem absolventem hudebně dramatického oboru „tvorba textu a scénáře“ na VOŠ Konzervatoře Jaroslava Ježka v Praze. Tedy psaní textů a scénářů – nejen pro divadlo – je moje profese i potěšení. (Mé scénáře jsou k dispozici v nabídce agentury DILIA.)

Čtenáře bude ale asi nejvíce zajímat, že se mi v roce 2009 podařilo obnovit činnost Ochotnicko-čtenářské besedy Orlice. Jako principál (a často autor a režisér) ji od té doby vedu a uskutečnil jsem s ní již řadu premiér her svých i cizích, pro děti i dospělé.

Kromě uvedeného náš soubor každoročně vystupuje na hradě Potštejn s nočními hranými prohlídkami a já již řadu let pro obec Potštejn připravuji letní divadelní festival pro děti i dospělé – Divadelní Potštejn.

 

Co dál o sobě prozradíte?

Valnou část života jsem zatím strávil nad texty „komerčními“, tj. prací v reklamě, poradenstvím a lektorskou činnosti na tomto poli. Ovšem také jsem spolupracoval na scénářích, hudbě, režii ap. pro jiné divadelní soubory, napsal několik knih, řadu článků atd.

Kdyby měl někdo zájem, nechť se podívá na můj web www.drej.cz a o mých „pestrých“ aktivitách – komerčních i nekomerčních – si najde více...

 

Zmínky o místní ochotnické činnosti sahají dle Databáze českého amatérského divadla (DbČAD) až před rok 1860. Vy sám jste se o zdejší kulturní a společenské dění zajímal jako autor dvou knih, co byste z místní divadelní historie vypíchl? Kdy prožíval soubor zlatá léta a naopak, co vedlo k jeho rozpuštění?

Podle pramenů, které jsem měl možnost během let, po které se o místní divadlo i historii celkově zajímám, prozkoumat, sahá aktivita místních ochotníků prokazatelně před rok 1860. A podle dochovaných listin je zcela nepochybné, že 2. června 1887 byl místní soubor úředně zaevidován pod názvem Ochotnicko-čtenářská beseda Orlice. K tomuto názvu souboru jsme se přihlásili i my a na jeho tradici navazujeme.

Podle mne „zlatá léta“ začala pro místní ochotníky (a rovněž pro celý Potštejn) zhruba v době, kdy byl soubor oficiálně zaevidován. Pro přesnost dodejme, že v roce 1867 umožnilo vydání „spolčovacího zákona“ v tehdejší rakouské monarchii volný rozvoj spolkové činnosti (nejen divadelní).

V Potštejnu navíc ve druhé polovině 19. století došlo k zásadnímu celkovému rozvoji obce, který urychlilo zřízení železničního spojení prostřednictvím Severozápadní dráhy v roce 1873. Letos je tomu právě 150 let. To vedlo též k nebývalému rozmachu turistického ruchu – Potštejn se stal vyhledávaným letoviskem a kulturní život se rozvíjel jako nikdy předtím. Bohužel, ani potom.

Definitivní konec nastal (a nejen pro divadlo a nejen v Potštejně) s nástupem vlády jedné strany po druhé světové válce. Zhruba od 50. let 20. století byly všechny „spontánní“ aktivity svazovány, navíc tvorba i repertoár byly zásadně omezovány cenzurou. S oblibou cituji z dopisu tehdejšího dlouholetého potštejnského režiséra a autora divadelních her Rudolfa Pivce: „... ,pániʻ mě pozvali, když jim došlo oznámení, že místo her sovětských autorů preferujeme naše, zápaďácké – ba, že pod záminkou divadla provozujeme protistátní činnost /jakou, nebylo uvedeno, ani nebyla zjištěna/. A tak jsem toho zanechal, jako režisér se ohlásil místní tajemník KSČ. Sehráli „Císař pán na třešních”. Celé divadlo od reflektorů až po horizont někdo rozkradl a tím to skončilo.“ (z dopisu J. Albrechtové, pravděpodobně z roku 1965, DbČAD)

 

Co všechno Ochotnicko-čtenářská beseda kdysi pořádala?

K tomu si dovolím krátce citovat ze své knihy Pět dějství divadelního a společenského života v Potštejně:

S „rozkvětem“ spolku po založení pravděpodobně souvisí i založení sešitu „Divadelní hry hrané Ochot. čten. bes. Orlicí…“ Vypadá to, jako by se střídaly roky „plodné“ a „slabší“, neboť zápisy udávají 1 až 5 (či dokonce 6) her ročně. Celkově se odehrálo 74 her, což během 28 let záznamů činí zhruba 2,5 hry na rok. Mezi kusy najdeme známější i (dnes) méně známé. Z autorů a kusů známých například: Josef Kajetán Tyl: Paličova dcera (1889), Alois Jirásek: Otec (1907), Ladislav Stroupežnický: Václav Hrobčický z Hrobčic (1912).

Pochopitelně však nesměli divadelníci chybět ani na zábavách, posvíceních, později na oslavách Silvestrů, kdy připravovali pásma scének a písní, pořádali též vlastní bály atd.

 

Je pravda, že Potštejn inspiroval Aloise Jiráska k napsání románu Poklad a že tu svůj otisk zanechal i Jaroslav Vrchlický? Zdá se, že koncem 19. století žil Potštejn bohatým společenským životem a není se čemu divit v tak romantických kulisách přírody, hradu, zámku…

Své zásluhy na bohatém odkazu té doby má kromě samotných krás Potštejna v první řadě místní patron Jan Urban Jarník (* 1848 v Potštejně, † 1923 v Praze), profesor románských jazyků na tehdejší „české“ univerzitě v Praze. Během svého plodného života (mj. členem České akademie, České společnosti nauk, Francouzské akademie v Paříži, dopisující člen rumunské akademie – zde mu vděčili za mnohé) přivedl do Potštejna řadu svých kolegů profesorů, často aktivních umělců a spisovatelů. Například Jaroslav Vrchlický pro něj napsal veršovaný kus Dvě doby Potštýna, který líčí Potštejn kdysi (s ohledem na středověký významný hrad nad obcí) a „dnes“ (tedy v době Vrchlického života, za vznikající obliby bicyklů a tenisu). Provozování této hry pomohlo vybrat na stavbu dřevěného Jubilejního pavilonu na místní promenádě Pod lipami. Zde se pak odehrával bohatý společenský a kulturní život. Tento pavilon má dnes naše divadlo ve svém znaku. A já si dovolil panu Mistrovi dopsat k jeho kusu třetí díl, taktéž ve verších (dění pod hradem v současnosti).

A Poklad páně Jiráska? Ano, na hradě je deska, jemu a Pokladu věnovaná. A dosud neobjevený poklad bývalého pána hradu Mikuláše z Potštejna (potomka zakladatelů) i téma evangelických uprchlíků a náboženského tolerančního patentu s Pokladem pana Jiráska souvisí a k Potštejnu se skutečně vztahuje.

 

Zaujalo mě, že např. v roce 1938 měla Orlice 60 členů, vlastní jeviště a v repertoáru dvě představení.

Roky meziválečné společensky i politicky velmi přály ochotnickým aktivitám všeho druhu. Konkrétně v Potštejně je nutné zmínit, že zde hráli (a vystupovali s hudebními produkcemi) jak místní ochotníci, tak „letní hosté“, tedy návštěvníci, kteří v Potštejně trávili léto. Roky druhé světové války jsou zachyceny poměrně přesně v ručně psaném dokumentu „Protokoly Ochotnicko-čtenářské besedy Orlice v Potštejně od 28. 1. 1940 do 27. 3. 1946“. Z nich zase vyplývá, že se mnoho místních uchylovalo před nacistickým řáděním na prkna k českým „klasikům“, ve kterých nalézali klid a naději. Stejně jako publikum...

 

V roce 1957 byli dokonce potštejnští ochotníci pozváni jako účinkující do slavnostního programu zahajujícího Jiráskův Hronov…

Máte pravdu. K tomu si zase dovolím citovat z knihy Pět dějství: „… 9. a 10. 3. 1957 zahájil divadelní kroužek svou činnost provedením »Slavných monologů« … na slavnostním večeru k MDŽ … Za pěkné výsledky a divadelní práci byli ochotníci pozváni k účinkování na zahajovací slavnosti XXVII. Jiráskova Hronova … Nacvičili pro tento účel pásmo scén a monologů z české klasické divadelní tvorby v režii dra R. Pivce … 11. 8. odjeli ochotníci do Hronova. I tam bylo pásmo předvedeno s plným úspěchem a kritikou v tisku příznivě přijato …Účinkující sami nebyli plně spokojeni, neboť velký počet obecenstva a přírodní scéna neposkytla potřebný klid k dobrému výkonu…“

Bohužel, v evidenci souborů na Jiráskově Hronově z toho roku (podle DbČAD) zmínka o Potštejnu chybí – pravděpodobně proto, že nešlo o soutěžní představení. V každém případě sama účast na zahajovací slavnosti takto významného festivalu dokládá velmi solidní úroveň tehdejšího souboru.

 

Ke znovuobnovení souboru došlo v roce 2009. Za jakých okolností to bylo? Jaká byla vaše motivace a důvody k jeho vzkříšení?

Jak jsem již zmínil, spolupracoval jsem s divadelními soubory již předtím. Studoval a psal jsem scénáře, texty a hudbu, hrál, zpíval, zvučil atd. A moje manželka (se kterou jsme se shodou okolností právě v Potštejně poznali, zde i vzali a nakonec sem přesídlili a jsme dodnes) divadlo s těmito soubory hrála. A bavilo ji to. Stejně jako mě psaní. Tedy jsem začal pátrat, jak je to v Potštejně s divadlem, co zde bylo, na co by šlo navázat. Zpočátku se toho nenašlo mnoho a pamětníci posledního divadla z 50. – 60. let již byli na hraní „staří“.

 

Jak obtížné bylo nový soubor poskládat?

Nebylo to snadné. A přiznám, že jsem byl mnohými dost odrazován od budování divadla „na zelené louce“. Ale mou snahu nakonec podpořila nejen manželka, ale i řada místních a „přespolních“ a nakonec se sešlo na první schůzce (skoro) deset zájemců o hraní v novém souboru. A postupně se přidali další.

Rád zde vyjmenuji a ještě jednou poděkuji všem, kteří k obnově divadelního života v Potštejně přispěli: především zmíním osobní podporu pana starosty Petra Dostála a obecního zastupitelstva, manžele Nováčkovi – majitele místního zámku, kteří na zámku uspořádali Páteční salon na téma divadlo, na kterém se sešli pamětníci posledního divadelního života v Potštejně a mnoho z nich poskytlo své archivní materiály a vzpomínky (například místní pan kronikář Soukup, manželé Hlinkovi a Vrátilovi nebo Zdena Benediktová, na mnoho pramenů mě přivedla maminka, knihovnice Jaroslava Sedláčková…). Do přípravy a „rozjezdu“ divadla se aktivně zapojil také pan hostinský Milan Hostinský, majitel místního hotelu Slávie, který nezištně poskytl sál pro zkoušení a představení (jako to činili jeho předci, majitelé podniku od pradávna).

Během prvních dvou sezón se poměrně solidně ustavilo obsazení divadelního souboru, uskutečnily se premiéry dalších her a pohádek. Více se dočtete na webu v sekci Repertoár.

Kromě hraní her jsme zkoušeli svou činnost rozšiřovat. Na začátku roku 2011 proběhla první veřejná výroční schůze našeho spolku, posléze jsme začali přispívat ke zpestření tradičních zábav v rámci Svatováclavského posvícení v Hotelu Slávie, založili jsme tradici vlastního bálu (historicky první Divadelní bál se uskutečnil 19. února 2011) a tak to šlo dále, až dodnes…

 

Jak byste charakterizoval současný život souboru? Nakolik aktivní činnost vyvíjíte?

Řekl bych, že život vede soubor celkem dost aktivní, odezvy publika jsou poměrně kladné, tedy můžu říct, že „divadlo v Potštejně stále žije“. A nejen v Potštejně. Již jsme za těch zhruba 15 let objeli desítky štací po okolí i různě po republice, hráli na festivalech i na objednávku pro firemní akce či pro obce. A musím při této příležitosti uvést, že kromě letošní půlkulaté 15. divadelní sezóny obnoveného souboru máme za sebou již 70. odehranou akci. Tím nemyslím počet repríz, ale celkově každou nově nastudovanou věc, ať již jde o hru, pohádku, divadelní večer v naší režii nebo vždy obměňované a doplňované noční prohlídky. Prostě pro mne je to 70 napsaných a pro herce nastudovaných scénářů. I když pochopitelně ne všechny scénáře jsem psal jen já, ne všechny scénáře studovali vždy všichni herci.

 

Jste zapsaný spolek nebo jen neformální sdružení, máte právní subjektivitu?

Právně jsme neformální sdružení.

 

Jaký máte repertoár? Kde a jak často vůbec hrajete?

Rozsah repertoáru jsem již průběžně zmínil. Když to shrnu, hrajeme činohru, zpravidla každý rok nastudujeme novou celovečerní hru pro dospělé a novou pohádku pro děti. Nejmenším připravujeme kusy mezi 35–45 minutami délky. To se nám osvědčuje. Zpravidla zrealizujeme do 10 představení hry pro dospělé za rok a nad 10 představení pohádek.

 

Kolik vás je?

Nedávno jsem procházel přehledy herců a dobral jsem se k tomu, že naším souborem prošlo okolo 50 osob. „Pracovně“ mohu říci, že bývá kolem 15 herců právě aktivních – hrajících vše, stejný počet herců, kteří nemohou z převážně časových důvodů vždy, ale zapojují se do akcí jednorázových – divadelní večery, prohlídky na hradě apod. A nakonec jsou herci, kteří nás opustili nebo se s námi rozešli. A zmínit bych chtěl i herce „zasloužilé“, kdysi v Potštejně hrající, jimž jsme dali čestné členství. Ti na naše představení také pravidelně chodí.

A nesmím zapomenout ani na naše nejmladší herce – děti z hereckých rodin. Rády hrají a pravidelně vystupují v našich pohádkách.

 

Jak vypadá spolupráce s obcí?

Dobře, za to musím obci za sebe i kolegyně a kolegy poděkovat. Bez její podpory by divadlo asi nevzniklo. A i kdyby, neměli bychom asi k dispozici obecní prostory na uložení kulis a především pravidelnou finanční podporu.

 

Jaké další organizace vás podporují? Z čeho hradíte výdaje?

Jsme členy Volného sdružení východočeských divadelníků (VSVD). Píšu o našich aktivitách do Divadelní hromady a sleduji, co je kde nového.

Podporu máme kromě obce občas od některých místních firem. Třeba když pořádáme soutěžní divadelní večery nebo jsme dělali ještě před „covidem“ bály, přispějí na ceny. A pochopitelně si něco vyděláme „do klobouku“ na představeních. Díky tomu mohu hercům přispět na štaci na benzín. Když je zrovna z čeho...

 

Co vám práci nejvíc komplikuje?

Pokud se ptáte mě, nejvíce mi práci ztěžují herci. Je to hloupé takhle říct, ale je to jednoduché – dejte dohromady na každou štaci všechny, donuťte je do premiéry umět dokonale text... Prostě běžný stesk každého, kdo podobné uskupení vede.

Když se budete ptát herců, jistě jim nejvíc hraní komplikuje práce a jiné povinnosti. A možná i já, jako autor scénáře, nebo jako režisér.

Jako soubor si stěžovat nemůžeme. Když se dohodneme, odsouhlasíme, myslím, že vždy máme chuť věc provést, dotáhnout.

 

Jaká je situace souboru po covidu? Co vám téměř dvouletý výpadek činnosti přinesl?

Především jsme museli všechno zrušit. Nemáme žádné aktivity, které by šly s uzavírkami skloubit. Nehrálo se nic, nedělali jsme na hradě prohlídky, zrušil jsem festival. Na jednu stranu to asi bylo dobré v jedné věci – všichni jsme si oddychli. Od sebe navzájem, od zkoušek, od hraní. A naopak jsme se na sebe i na vlastní hraní začali těšit. Problém byl pochopitelně v tom, že se muselo znova začít vše zkoušet, navazovat kontakty, obnovovat do té doby fungující akce. Divadlo se nám však nerozpadlo, takže dobré.

 

Účastníte se také soutěžních postupových přehlídek amatérských divadel?

Soutěžních postupových přehlídek se neúčastníme. Zahrajeme si na přehlídkách, kam nás pozvou sami pořadatelé ze zájmu nebo kvůli hře, z doporučení atd.

I když si vzpomínám, že jednou divadlo jelo hrát kamsi a manželka ten „zájezd“ vedla. Když se vrátila, byla dost otrávená (stejně jako ostatní), že akce prý byla soutěžní (zda postupová již nevím), ovšem porotcům by mohla dělat matku (ve svém celkem mladém věku) a jejich věk by málem mohla přepočítat na svoje roky na jevišti. Rozumy, které souboru sdělili, prý nestály za nic...

 

Kromě vlastní divadelní činnosti připravujete ve spolupráci s obcí i další programy, jako jsou vystoupení na Hradozámecké noci nebo festival Divadelní Potštejn…

Pro obec toho děláme více. Já pro ni organizuji každoročně Divadelní Potštejn. Letos proběhl již devátý ročník, nebýt covidu, byl by již jedenáctý. Akce je otevřená všem zájemcům – ochotníkům i profesionálům, hraje se odpoledne pro děti, večer pro dospělé, standardně na hradě, vždy 4. 7. července. Víc najdete na www.divadelni.potstejn.cz.

Kromě nočních prohlídek hradu Potštejna pořádá náš soubor i tematické noční prohlídky v rámci celorepublikové akce Hradozámecká noc. Také jde již o dlouholetou tradici.

Pro obec chystáme se souborem už řadu let také slavnostní rozsvěcení obecního vánočního stromu. Je to večer spojený s vystoupením hudebníků, dětí z místní mateřské a základní školy, naše divadlo přidá nějaké scénky a akce tak dostane příjemný ráz. Celkově se jedná o dramaturgii akce, kompletní nasvícení a nazvučení.

 

Co říkáte úsilí o zápis „amatérského divadla (tedy i ochotnického)“ jako kulturního fenoménu na seznam UNESCO? Jaký přínos kromě prestiže by to mohlo mít přímo pro vaše divadlo?

Zaregistroval jsem, že kolegům loutkářům se již zápis podařil. Co to přinese českým divadelníkům, nevím. Z pohledu textaře – scenáristy vidím jistý problém v jazykové bariéře. Přeci jen lze těžko nastudovat a hrát v amatérských podmínkách Jiráskovu Lucernu v angličtině. Ačkoliv je Potštejn velmi turisticky oblíben, najít diváky na cizojazyčnou verzi nevidím jako reálné. Na druhou stranu – ochotnické divadlo místním fenoménem jistě je. Shodou okolností jedním z takto vyhlášených regionů byly od počátků právě východní Čechy, kde se Potštejn nachází. Tedy proč nedat světu vědět, co Češi (a Moravané a Slezané) dokážou.

 

Amatérské herce často jímá hrůza, že jim na jevišti vypadne text. Máte tu a tam v noci na toto téma barvité divadelní sny?

Nehraju, tedy se výpadku textu u sebe nebojím. Za herce se strachuji v reálu. Naštěstí ne v noci, ale až když stojím v sále a vidím, že postava na jevišti mlčí a „blbě kouká“. Obzvlášť, když jsem to napsal sám a vím, že mlčet nemá. Já mám spíš problém v tom okamžiku představení. Hlavně na premiéře mě jako autora/režiséra napadá: „Kdybys tohle škrtnul a tohle nechal, nebylo by to lepší?!“

 

http://divadlo.potstejn.cz

www.divadelni.potstejn.cz

Do Plzně na filmy s živou hudbou a brunchem. Šestý ročník jediného evropského festivalu road movie je tu!

PLZEŇ: Ve středu 18. října 2023 v Plzni v kulturním prostoru DEPO2015 odstartuje 6. ročník Mezinárodního filmového festivalu road movie (International Road Movie Festival). Jediný evropský festival road movie během 4 dní promítne 39 filmů z 21 zemí světa. Představí se nejnovější road movies z Francie, Švédska, Velké Británie, Švýcarska či Albánie, ale také z Kanady, Koreje, Indie nebo Guatemaly. O přízeň diváků se budou ucházet celovečerní, dokumentární a krátké filmy, které spojuje téma cest, dobrodružství a odvážných výprav do neznáma. Diváky čeká 18 českých premiér, 8 filmů bude mít evropskou premiéru a jeden dokonce premiéru světovou. Filmové projekce v kině Klempírna v DEPO2015 doplní diskuze s domácími i zahraničními filmovými tvůrci, kteří za diváky do Plzně dorazí, koncerty, přednášky či filmový Pub Quiz.

od 18.10.2023 do 21.10.2023
Autor článku: 
Anna Dvořáková/ika

Zahájení festivalu

Ve středu 18. října večer festival odstartuje několika speciálními warm-up projekcemi. Bude mezi nimi i legendární film Haralda Reinla Poklad na Stříbrném jezeře, který se bude promítat z archivní 35mm filmové kopie. Po něm bude následovat česká premiéra francouzského dokumentu o novodobých cestovatelích na koních V sedle - Jízda Kyrgyzstánem, který přijede představit režisér Quentin Boëhm.

Slavnostní zahájení festivalu pak proběhne ve čtvrtek 19. října. Uvede jej film Cesty, který přibližuje proslulou inscenaci pražského souboru Cirk La Putyka. Divákům jej přiblíží režisér Rostislav Novák ml. a produkční projektu Pavel Uhřík.

 

Film & živá hudba: Frigo na mašině

Kromě nejnovějších filmů žánru road movie festival do programu každoročně zařazuje také retrospektivní projekce. Diváci tak mají příležitost na velkém plátně zhlédnout zásadní snímky žánru od českých i světových tvůrců. „Tentokrát se na hodinu a půl vrátíme dokonce o skoro 100 let zpátky, do éry němých grotesek,” prozrazuje umělecký ředitel festivalu Ondřej Bíba. V pátek 20. října od 20 hodin festival promítne tu vůbec nejstarší road movie letošního programu, legendární film Frigo na mašině z roku 1926 s Busterem Keatonem v hlavní roli. “Zvuk k filmu ale bude naprosto současný. Ke slavné němé road movie odehraje přímo v kinosále svůj živý set hudebník Hjörtur,” dodává Ondřej Bíba.

Na projekci naváže koncert v kavárně DEPO2015. Kromě Hjörtura se návštěvníci festivalu mohou těšit také na koncert zpěvačky Evah (19. října od 21:50) nebo na afterparty s DJs v plzeňském klubu MōōVEMENT. Celý doprovodný program je zdarma.

 

Film & brunch: Sisu

Sobotní program v 10 hodin dopoledne zahájí speciální projekce Film & Brunch. „Při sledování strhujícího finského dramatu Sisu se diváci budou moci uklidnit snídaní, kterou budeme servírovat přímo v sále,” zve všechny fanoušky tarantinovského stylu a zároveň dlouhých víkendových snídaní výkonný ředitel festivalu Václav Martinovský.

 

Česká stopa

Se zahraniční produkcí se v Plzni poměří i několik českých road movies, včetně těch od studentů FAMU. Ve čtvrtek 19. října festival uvede tematický blok krátkých filmů Na čtyřech kolech, mezi nimiž bude český film auto.au.rum. Představí jej režisér Lukáš Valíšek. Z pátečního programu si diváci mohou vybrat například dokument Láska pod kapotou režiséra Mira Rema. A český zástupce bude také v sobotním programu: „Do provokativního programového bloku Road Strikes Back jsme zařadili film Serpentis režisérky Sarah Lomenové, který si letos odnesl cenu pro nejlepší krátký film z festivalu ELBE DOCK,” popisuje Ondřej Bíba. „Po něm bude následovat krátký film Turtle Head britského režiséra Allana Dransfielda, vítěze Ceny diváků pro nejlepší krátkometrážní road movie 5. ročníku International Road Movie Festivalu. Také on do Plzně dorazí osobně,” dodává Bíba.

Více informací a kompletní program 6. ročníku jsou k dispozici na webu festivalu, kde probíhá také předprodej akreditací. Akreditace na celý 4denní festival stojí v předprodeji 400 Kč, pro studenty 200 Kč, koupit si lze také vstupenky na jednotlivé dny. Na místě budou k dispozici také vstupenky na jednotlivé filmy (za 100 Kč).

International Road Movie Festival se koná díky podpoře města Plzně, Plzeňského kraje, Západočeské univerzity v Plzni, Ministerstva kultury ČR a dalších partnerů. Záštitu festivalu poskytl ministr kultury ČR Mgr. Martin Baxa a Mgr. Roman Zarzycký, primátor města Plzně.

 

6. Mezinárodní filmový festival road movie

6th International Road Movie Festival

DEPO2015, Plzeň / 18.–21. října 2023

www.irmf.cz / Facebook / Instagram

 

Komentovaná prohlídka výstavy „Památník Tomáše Bati 1933-2023“ s L. Horňákovou

ZLÍN: Znáte celý příběh Památníku Tomáše Bati? Vydejte se po stopách jeho proměn - od původního účelu k Domu umění a zase zpátky s historičkou architektury Ladislavou Horňákovou.

25.10.2023
17:00 - 18:00
Autor článku: 
Zuzana Bílá

V prostoru Památníku T. Bati je do konce letošního roku k vidění výstava „Památník Tomáše Bati 1933-2023“ připravená k příležitosti kulatého výročí otevření zlínského klenotu. Nenechejte si ujít jedinečnou příležitost absolvovat speciální komentovanou prohlídku k této expozici s její autorkou, historičkou architektury L. Horňákovou, a to ve středu 25. 10. 2023 v 17:00.

Kapacita prohlídkové skupiny je omezena. Rezervace a prodej vstupenek na www.pamatnikbata.eu a v Infopointu Památníku (nám. T. G. Masaryka 2734, Zlín).

Výstava skrze 70 srovnávacích snímků připomíná historii Památníku v průběhu 90 let. Kurátorka výstavy L. Horňáková z Krajské galerie výtvarného umění ve Zlíně návštěvníkům přiblíží prostřednictvím komentářů k jednotlivým fotografiím složitý příběh této architektonicky i historicky významné památky v širších dějinných souvislostech. Seznámí posluchače s důvody často radikálních změn exteriéru i interiéru Památníku.

První část komentované prohlídky bude věnována etapě od otevření budovy 12. 7. 1933 do roku 1944. Následující část připomene období 1944–1948. Na sklonku 2. světové války byl Památník při bombardování Zlína silně poškozen a od roku 1945 začala s ohledem na politickou situaci ve Zlíně intenzivní snaha o odstranění všeho, co bylo spojeno s firmou Baťa. Památník byl upraven a slavnostně otevřen v červnu 1948 jako Dům umění.  Poslední část historického exkurzu bude věnována letům 1948–2019 a představí postupné přestavby na sídlo filharmonie a galerie, rekonstrukci a návrat do původní podoby Památníku Tomáše Bati.

Z důvodu omezené kapacity je preferována rezervace nebo online vstupenka předem: Komentovaná prohlídka L. Horňáková

Více informací: www.pamatnikbata.eu

POSPOLITOSTI – Kolektivní portréty Romana France se představí v Rumunsku

ZAHRANIČÍ: České centrum Bukurešť zahajuje ve čtvrtek 12. října v Domě evropských institutů výstavu fotografií „Pospolitosti“ českého fotografa Romana France. Veřejnost se může těšit na výběr skupinových fotografií, které fotograf pořídil v různých zemích a kulturách od roku 2015, a na dosud nevystavené portréty komunit ze šesti českých vesnic v Banátu, které vznikaly od května 2023. Výstava je součástí projektu HEI-House of European Institutes, organizovaném sdružením kulturních institutů EUNIC v rámci programu Timišoara 2023 – Evropské hlavní město kultury.

12.10.2023
Autor článku: 
TZ Česká centra

BANÁT OBRAZEM

Fotografie, které jsou výsledkem úzké spolupráce mezi autorem a jeho objekty, fungují jako reprezentace i sebeprezentace komunit a zároveň jako dokument kulturní rozmanitosti Banátu, potažmo i celého Rumunska.

„Roman Franc se vrací k tomu, co je v práci s médiem, v němž tvoří, původní. K fotografii jako události, která má svůj lidský a společenský rozměr. Jeho tvorba připomíná rané doby média, kdy fotograf putoval za svými zákazníky mnoho kilometrů a kdy ve stisknutí spouště aparátu vrcholila událost, jíž předcházela řada malých soukromých rituálů, během nichž si měli všichni zúčastnění šanci uvědomit, kdo jsou a kam patří. Digitální doba nám tento typ příležitostí velmi rafinovaně bere. A dělá to s takovou intenzitou, že si čím dál víc uvědomujeme, jak nám vitální síla těchto rituálů chybí,“ shrnul Jiří Pátek, kurátor výstavy.

Ředitel Českého centra Bukurešť Robin Ujfaluši k tomu dodává: „Mám obrovskou radost, že se nám podařilo projekt dotáhnout právě letos. Timišoara je historicky centrem pestrého a multikulturního regionu Banát, zároveň si letos připomínáme dvousté výročí českého osídlení v rumunském Banátu. Dílo Romana France do tohoto kontextu ideálně zapadá jednak svým mezinárodním přesahem, jednak tím, že autor do Banátu jezdí dlouhodobě a prostředí důvěrně zná.“

Výstava, která bude v Timišoaře otevřena do konce října, se následně přesune do Bukurešti, kde bude k vidění do konce roku 2023.

 

ČESKÁ VÝSTAVA SOUČÁSTÍ EVROPSKÉHO PROGRAMU

Výstava fotografií Romana France se stala součástí Národního kulturního programu "Timišoara 2023 - Evropské hlavní město kultury" a celý projekt je financován z programu Evropské ozvěny, který řídí Městské projektové centrum Timišoara z prostředků státního rozpočtu prostřednictvím rozpočtu Ministerstva kultury. Výstava "Pospolitosti" byla spolufinancována Evropskou unií, prostřednictvím projektu mobility Culture Moves Europe.

HEI - Dům evropských institutů je projekt realizovaný EUNIC Romania s podporou Německého kulturního centra v Temešváru, které je naším klíčovým lokálním partnerem.

 

O AUTOROVI

Roman Franc se narodil v roce 1983 v Brně. Obor fotografie vystudoval na Institutu umělecké fotografie Slezské univerzity v Opavě, kde pokračuje v doktorském studiu. Franc pořádá a vede fotografické kurzy a workshopy pro soukromé i veřejné instituce s důrazem na inspirativní prostředí a zážitky. Jeho práce se nacházejí ve sbírkách Muzea výtvarných umění v Houstonu, Zillman Art Museum, Muzea moderního umění v Riu de Janeiru a Knihovny Kongresu ve Washingtonu, DC.

Mediální partneři: Daily Magazine, Ziua de Vest, Modernism.ro, Scena9, Curatorial.ro, Radio România Cultural, DW Română.

www.czechcentres.cz

Stránky

Přihlásit se k odběru RSS - Cestovní ruch