Články a komentáře

František Štangl, radní Jihočeského kraje pro kulturu, v příspěvku otištěném v časopise Grand BIBLIO shrnuje aktivity kraje ve prospěch knihoven, a tím i ve prospěch jeho obyvatel z hlediska dostupnosti k informacím v tištěné i elektronické podobě. Vedle vytvoření informačního portálu veřejných knihoven by mělo dojít také na přestavbu a dostavbu hlavní budovy Jihočeské vědecké knihovny (JVK) v Českých Budějovicích.

Krajská knihovna lídrem i partnerem

Síť knihoven v Jihočeském kraji tvoří 83 profesionálních knihoven s 57 pobočkami a 504 neprofesionálních knihoven s 38 pobočkami. Na pomyslném vrcholu stojí JVK, jejímž zřizovatelem je ze zákona od roku 2001 Jihočeský kraj. Více jak 120letá historie knihovny a skutečnost, že se jedná o největší knihovnu v jižních Čechách, poskytuje této instituci přirozenou vážnost. Současně však zavazuje, neboť jejím posláním je nejen úspěšné fungování, ale i aktivní podíl na rozvoji knihovnických služeb na celém území kraje. K tomu účelu knihovna plní a koordinuje tzv. regionální funkce. Dlouhodobá koncepce knihovny a její status daný zřizovací listinou umožňuje knihovně zaujímat vůči veřejnosti roli garanta služeb a vůči zřizovateli roli lídra i partnera významných projektů. Spolupráce a v mnoha případech i společné hledání dalších způsobů vícezdrojového financování zajišťuje knihovně otevřenou podporu ze strany zřizovatele a posiluje její vnímání u veřejnosti. Tento fakt hraje významnou roli nejen při tvorbě rozpočtu knihovny, ale i při plánování velkých a finančně náročných projektů, které by nebylo možné bez vícezdrojového financování realizovat.

Internetizace knihoven Jihočeského kraje

V roce 2005 se otevřela možnost využít evropských prostředků na rozvoj informačních a komunikačních technologií v regionech, která korespondovala se záměrem internetizace knihoven v duchu zákona č. 257/2001 Sb., o knihovnách. Kraj této možnosti využil k podání žádosti na realizaci Projektu internetizace knihoven Jihočeského kraje, spolufinancovaného ze strukturálních fondů EU a státního rozpočtu. Na přípravě i realizaci projektu se významnou měrou odborně i metodicky podílela právě JVK. Hlavním cílem projektu bylo udržet síť knihoven v kraji, rozšířit jimi poskytované služby a v neposlední řadě pomoci malým obcím a knihovnám, které často představují jediné kulturní centrum v oblasti, při naplňování povinností vyplývajících z knihovního zákona. Praktické naplnění projektu znamenalo vybavit knihovny obcí moderní výpočetní technikou, plošně rozšířit technologie pro širokopásmový přístup k internetu, a zajistit tak rovný přístup obyvatel k informacím v elektronické podobě. Zpřístupnění moderních technologií v 255 knihovnách a jejich pobočkách v celkem 220 partnerských obcích kraje tak přispělo nejen k posílení informační vzdělanosti obyvatel, ale i k odstranění relativní odlehlosti některých oblastí regionu.

Co přinese budoucnost?

V návaznosti na úspěšnou internetizaci knihoven připravuje nyní Jihočeský kraj ve spolupráci s JVK projekt na vytvoření internetového portálu veřejných knihoven. Jeho záměrem je shromáždit odkazy na webové stránky profesionálních jihočeských knihoven a zároveň vytvořit souborný katalog jejich knižních fondů. Zájemce nebo čtenář by tak získal rychlou informaci o všech profesionálních knihovnách v kraji i o veřejných knihovnách s veřejně přístupným internetem. Jednotný portál nabídne přehled o dokumentech, které se nacházejí ve fondech jednotlivých knihoven včetně údajů o provozní době a pořádaných akcích. Uvažujeme i o možném využití on-line přístupu pro služby veřejné správy, vzdělávání a cestovní ruch v mikroregionech. Jihočeský kraj zároveň plánuje přestavbu a dostavbu hlavní budovy JVK, která se nachází v ne zcela vyhovujícím adaptovaném objektu, původně určeném k muzejním účelům. Knihovna by tak získala nové prostory pro volný výběr z části fondu, studovny, výstavní prostory, vzdělávací a informační centrum pro poskytování služeb a přístup k internetu. Dostavba by umožnila lepší využití interiéru knihovny a jeho rozvržení do různě velkých uzavřených celků, spojujících funkce dosavadních studoven a specializovaných oddělení knihovny.

František Štangl, radní Jihočeského kraje pro kulturu

Pozn. redakce: Článek uveřejňujeme se svolením autora i redakce časopisu Grand BIBLIO.

Malíř spojený se secesí

Alfons Mucha se narodil 24. července 1860 v Ivančicích u Brna. Během svého života působil zejména v Paříži, krátce tvořil ve Spojených státech amerických a v roce 1908 se definitivně vrátil do Čech. Zemřel 24. července 1939, nedlouho po okupaci Československa fašistickým Německem, následkem těžkého výslechu na gestapu.

Tento přední představitel slohu zvaného secese, někdy nazývaného „Le style Mucha“, je znám široké veřejnosti zejména svými plakáty a také malířským cyklem historických obrazů Slovanská epopej. S jeho prací se můžeme setkat i v pražském Obecním domě, jehož interiéry z větší části vyzdobil, je tvůrcem okna v katedrále sv. Víta na Pražském hradě. Neopomíjel ani historická témata, užitou či knižní grafiku, účastnil se příprav světové výstavy v Paříži v roce 1900 a působil jako pedagog. Po vzniku Československa v roce 1918 se vrátil ke svému osobitému stylu z konce 19. století. Mimo jiné navrhl první bankovky, poštovní známky i vlajku nové republiky. Věnoval se i plakátové tvorbě, kterou úspěšně zahájil spoluprací se Sarah Bernhardtovou v Paříži. Dnes jsou jeho díla zastoupena v řadě našich i zahraničních muzeí a mezi přední soukromé sběratele patří např. i tenista Ivan Lendl.

Jak vznikala historická sága

Alfons Mucha maloval Slovanskou epopej v letech 1908 až 1928 a potřebné peněžní prostředky se snažil vydělat prací v USA. Právě tady získal i finanční podporu mecenáše a slavjanofila (milovníka Slovanů) Charlese R. Cranea, který ještě před 1. světovou válkou založil na chicagské univerzitě katedru slovanských nauk, na níž později přednášel i T. G. Masaryk. Mnoho let před zahájením vlastní práce však A. Mucha věnoval studiu podkladů a navštívil také řadu slovanských zemí. Původně předpokládal, že bude s prací hotov do pěti let. Skutečnost však byla jiná – z několikametrového lešení téměř dvacet let malíř prakticky denně až deset hodin pracoval na svém díle. Během let také vzniklo velké množství skic, které pomocí pauzovacího papíru a čtverečků zvětšoval a přenášel na velká plátna. Předpokládal i stěhování rozměrných obrazů, a proto používal takovou techniku malby (příměs vaječného bílku), která umožňovala svinutí a transport bez popraskání malby. Celá Epopej vznikala na zámku Zbiroh, v prostorném sále se skleněnou střechou. Polovina obrazů přibližuje dějiny českého národa, druhá se zaměřuje na mytologii a dějiny slovanských národů. Sedm největších pláten má rozměry 8,10 x 6,10. Další plátna jsou menší – 6,10, resp. 4,80 x 4,10 m. Důvod, proč vznikaly obrazy menších rozměrů, byl zcela prostý – vypukla 1. světová válka a bruselskou továrnu na lodní plachty, která dodávala plátno, obsadili vojáci. Proto si autor musel pomoci jinak. Slavnostní předání Slovanské epopeje městu Praze proběhlo v září 1928, kdy byl komplet pláten bez záměrně nedokončeného 20. obrazu "Přísaha omladiny" poprvé a naposled v Praze vystaven v Průmyslovém paláci na pražském Výstavišti v Holešovicích.

Cesta Epopeje do Moravského Krumlova

Alfons Mucha již v roce 1909 oslovil pražského primátora s tím, že maluje cyklus, který daruje městu, a žádá jej, aby Praha postavila příslušný výstavní pavilon. Podle jeho představy mělo jít o půlkruhovou síň s vrchním osvětlením, umístěnou někde na Petříně. Prvních 11 obrazů mohli zájemci vidět v roce 1919 v pražském Klementinu. Poté se s nimi seznámili návštěvníci na počátku 20. let minulého století v USA – v New Yorku a v Chicagu. Několik obrazů Slovanské epopeje bylo i na výstavě Muchova díla v Paříži v roce 1936. Období 2. světové války přečkaly svinuté obrazy díky Galerii hlavního města Prahy. Ta je uschovala v Anežském a Strahovském klášteře i v zemském archivu. V roce 1950 se nevědělo, co si s plátny počít. O tom se dozvěděli nadšenci z Moravského Krumlova a v čele s kulturním radou tehdejšího okresu nabídli prostory moravskokrumlovského zámku.  Slovanská epopej tedy byla zapůjčena do Moravského Krumlova, města deset kilometrů vzdáleného od Ivančic, rodiště Alfonse Muchy. Zdevastovaná – vlhká a plesnivá – plátna byla díky řadě příznivců a pochopení místních úřadů postupně restaurována. V roce 1963 mohli zájemci vidět prvních 8 vystavených a od roku 1968 jsou všechna trvale umístěna ve zdejším zámku – v Rytířském sále a v kapli. Vloni si monumentální plátna přišlo prohlédnout 26 tisíc návštěvníků. Zámek prošel po převratu 1989 privatizací a nový vlastník jej použil jako bankovní zástavu za velký úvěr. V roce 2004 zámek koupila v dražbě za 14 milionů Kč INCHEBA s.r.o. Praha, která je i nájemcem pražského Výstaviště v Holešovicích.

Postaví Praha potřebný pavilon?

Možností, kam v Praze umístit Slovanskou epopej, bylo zvažováno několik – Průmyslový palác na Výstavišti, Klementinum a nejnověji i Křižíkovy pavilony na Výstavišti (iniciativa INCHEBY). O výstavbě budovy, v níž by našly obrazy domov, se hovoří již řadu let. V roce  2004 pražští radní rozhodli, že objekt pro tento účel vznikne  na místě vyhořelého Bruselského pavilonu na Výstavišti v pražských Holešovicích. Návrh budovy autorů Jindřicha Smetany a Tomáše Kuklíka z ateliéru Anima, má mít tvar krabičky od zápalek postavené na delší hranu a obrazy by tu měly mít ideální mikroklima. Cena stavby s ocelovou konstrukcí se z původních 100 vyšplhala na 150 milionů Kč. Výstavba měla začít v roce 2005 a rok od roku se její zahájení odsouvá.  O délce stavebních prací rozhodne i skutečnost, zda bude nutné přeložit stávající inženýrské sítě. Na www.praha.eu se 6. února 2008 objevila informace Milana Richtra, radního pro kulturu pražského magistrátu, v níž se mimo jiné píše: „Doufám, že Pražané uvidí Epopej letos. Už se pracuje na projektové přípravě výstavby nového pavilonu, kde by měla být umístěna“. V textu se dále můžeme dočíst, že v roce 2006 se kvůli přípravě stavby zmíněné budovy změnila hranice chráněné přírodní oblasti Královská obora.

Praha nebo Moravský Krumlov
INCHEBA má však v úmyslu postavit na Výstavišti novou multifunkční výstavní halu, největší ve střední Evropě. Podle sdělení starosty Moravského Krumlova Ing. Jaroslava Mokrého má město se správcem Epopeje – Galerií hlavního města Prahy – smlouvu o výpůjčce do konce roku 2008 a o odvozu s nimi nikdo nejednal. „Stanovisko INCHEBY je jasné: jednak nechce na Výstavišti speciální pavilon pro Epopej, jednak bude spíš bourat (divadlo Spirála a část Křižíkových pavilonů) v zájmu budoucí obrovské stavby, než umožňovat městu, aby si v pronajatém areálu hospodařilo s pavilony a obsazovalo je obrazy,“ sdělil starosta Moravského Krumlova. Podle něj není reálný předpokládaný počet návštěvníků – Praha uvažuje až o 3 milionech ročně. Pokud však Epopej bude otevřena po 300 dnů v roce, uvidí ji denně pouze 240 lidí. Výklad v cizím jazyce trvá 1,5 hodiny a obrazy si může prohlížet vždy jen jedna skupina. Z tohoto propočtu vychází, že počet potencionálních návštěvníků se může pohybovat kolem 72 tisíc osob. Otázkou ovšem zůstává, jakou pozici a na jak dlouho si získá v konkurenci mnoha dalších pražských památek. Je pravdou, že Muchovo muzeum, provozované soukromým subjektem, navštíví ročně kolem 100 tisíc osob – má však jedno velké plus: nachází se v samém centru Prahy, v Panské ulici. V článku z 9. 11. 2007 nazvaném Nejistá budoucnost (http://www.zrcadlo.info ) se píše: „…pan Rozin (Ing. A. Rozin, CSc., generální ředitel firmy INCHEBA a.s. Bratislava, holdingové „matky“ nájemce Výstaviště – pozn. redakce) stále trvá na svých plánech: Bude-li v Moravském Krumlově vystavována Slovanská epopej i nadále, stojí za to zámek opravit jako středoevropské centrum secesní kultury s potřebným konferenčním, stravovacím i ubytovacím zázemím“. Z toho se dá odvodit, že INCHEBA nemá zájem na přesunu Epopeje do Prahy.
Co se stane, pokud Praha do roku 2009 potřebný výstavní objekt nepostaví? V tom roce uplyne 70 let od umělcova úmrtí a se Slovanskou epopejí zřejmě budou disponovat dědici A. Muchy. Je otázkou, jak se zachovají. Podle mého názoru jde o dílo natolik svázané s českými dějinami, že by se těžko vystavovalo v cizině. A pokud by ho dědicové ponechali v Moravském Krumlově, bude lákadlem a zároveň důvodem jak pro občany ČR, tak pro cizince, proč navštívit i tuto část naší země.

Eva Veselá

Pozn. redakce:

V programovém prohlášení vedení pražské radnice je uvedeno, že  zřídí galerii Alfonse Muchy pro umístění unikátní Slovanské epopeje  s termínem: 31. 12. 2009. Radního Milana Richtera jsme se mimo jiné zeptali, zda má hlavní město stále zájem o přemístění těchto velkoformátových obrazů do Prahy. Případně, v jaké fázi se tento záměr nachází a s jakou finanční částkou se k tomuto účelu počítá. Hned, jak nám pan radní pošle odpovědi, předložíme je našim čtenářům. 

KARLOVY VARY: O zkušenosti a postřehy získané při své  kronikářské práci se s námi podělil Květoslav Kroča, jmenovaný radou města do funkce kronikáře  v lednu 2004.  Do roku 2003 vedl kroniku padesátitisícového města karlovarský patriot Vladislav Jáchymovský (1923), zkušený urbanista, historik a muzikolog. Strukturu kroniky rozčlenil do 40 tematických kapitol a 300 podstatí. Například: 31 Kultura: 31.1 Všeobecně, 31.2 Městské divadlo, 31.3 Ostatní divadelní soubory, 31.5 Karlovarský symfonický orchestr, 31.10 Galerie umění, 31.12 Muzea atd. K. Kroča převzal po svém předchůdci nejen funkci,  ale (s menšími obměnami) i systém členění.  

Kronikář je něco mezi historikem a novinářem, píše K. Kroča.  Měl by v místě, jehož dění zaznamenává, bydlet delší dobu a mít k němu vztah, měl by splňovat odborné předpoklady, být při zápisech objektivní (i když to jde někdy ztuha) a nehledět na čas. Mé kronikářské pracovní vytížení několikrát přesahuje smluvní úvazek (20 hodin týdně) a až po čtyřech letech jsem si dopřál čtrnáctidenní dovolenou. Jsou prostě události, při kterých kronikář nesmí chybět, aby podal svědectví, často i s kritikou (problémy města i kraje).

Můj předchůdce a přítel V. Jáchymovský (bohužel zemřel loni při dopravní nehodě) se skromně považoval za „písmáka.“ Objektivem svého fotoaparátu zachycoval řadu událostí, ale text psal stále na stroji, což už v dnešní době nebylo ideální. A tak jsem se já – v 66 letech – naučil zacházet s počítačem (i když jsem jako ředitel muzea nechal v této profesi vyškolit své spolupracovníky už před lety). V současnosti začínám používat i neskonale výhodnější digitální fotoaparát. A co se rozsahu týče, kronika za pololetí téměř pravidelně obsahuje: textovou část (do 400 stran) v písemné podobě a na CD-ROMu, dva šanony s 600 až 700 fotografiemi adjustovanými dvoustranně ve fóliích, obálku s negativy, dokumentaci (plakáty, pozvánky, brožury, vzorky regionálního tisku a výstřižky) rozčleněnou obvykle do 15 svazků o celkové váze cca 20 kg. Dále šest CD se záběry významných událostí ve městě, které pořizuje každý měsíc TV Duha Karlovy Vary na objednávku magistrátu.

Potřebným, ale filtrovaným zdrojem informací jsou pro mne média, zvláště regionální tisk, zápisy z jednání rady a zastupitelstva města i kraje. Uvádím schválený rozpočet jako nejdůležitější body (zdravotnictví, doprava, školství, kultura) a sleduji pak jejich plnění. Používám i údaje z výročních zpráv (lázeňství) nebo ze statistických ročenek. Snažím se zúčastňovat všech významných jednání i akcí ve městě, zkoumám a cituji názory zdejších občanů.

 Nezbytným pomocníkem při zjišťování potřebných chybějících údajů je internet. Po pádu totality a návratu do Karlovarského muzea jsem našel mj. velké mezery v dokumentaci části odvětví kultury města. Proto jsem po odchodu do penze napsal Kroniku Mezinárodního filmového festivalu Karlovy Vary 1946 až 2001, kterou každoročně aktualizuji. A tato má vůbec první kniha o po Benátkách (1932) druhé nejstarší filmové přehlídce na světě byla kladně přijata odbornou i laickou veřejností (Cena Města K. Vary 2003). Vypracoval jsem i návrh projektu Muzea filmových festivalů (MFF, Fresh Film Fest, Tourfilm, Tour Region Film), které by se mohlo stát novým turistickým magnetem lázeňského města s unikátní stoletou filmovou tradicí.

Vedení kroniky většího města dnes přesahuje rámec tradiční kronikářské práce a stává se permanentní, kontinuální a náročnou dokumentární činností za pomoci těch nejmodernějších metod. Také karlovarští občané mají často zájem o zápisy v kronice, které hodnotí kulturní komise a schvaluje rada města. Jednou z vhodných forem jak těmto požadavkům vyhovět bude zveřejnění alespoň jejich části na internetových stránkách magistrátu.

Mgr. Květoslav Kroča,

kronikář města Karlovy Vary

MALOVICE: Divadelní soubor Continuo je jedinečným seskupením lidí, kteří vytvářejí divadlo zcela originálně v netradičních prostorách i v přírodě. Zakládající členové skupiny spolu začali pracovat už v devadesátých letech v době studií na pražské DAMU a od roku1995 žijí a tvoří v bývalé zemědělské usedlosti, která nese název Švestkový Dvůr a kterou najdeme v jihočeské vesnici Malovice.

Divadelní centrum mimo město

Divadelní komunita vedená režisérem a uměleckým vedoucím Pavlem Štouračem sdružuje mezinárodní umělecký tým, který je od začátku existence Continua otevřenou společností. To znamená, že divadelní projekty jsou tvořeny ve spolupráci s dalšími umělci mimo soubor – s herci, hudebníky i divadelními skupinami. Sídlo Continua – bývalý zemědělský statek vzdálený asi 25 km od Českých Budějovic – je majetkem členů souboru, kteří se již od roku 1996 snaží o jeho rekonstrukci. Švestkový Dvůr se stal zázemím skupiny pro přípravu nových inscenací a místem, kde se pravidelně pořádají divadelní festivaly, workshopy a pracovní setkání divadelníků. Jak nám sdělila produkční Divadla Continuo Zuzana Bednarčíková, v současnosti je stav rekonstrukčních prací závislý na přidělení peněz z evropských fondů. V objektu stojí též dřevěné šapitó, v němž se nejen zkouší, ale i hraje pro veřejnost. Snahou divadelníků bylo a je vybudovat a provozovat divadelní centrum, které by fungovalo i mimo město. Podobné snahy se čas od času objevují i jinde (vzpomeňme např. Studio Kaple v obci Nečtiny na Plzeňsku, kde odsvěcené památky sloužily k divadelním aktivitám nadace mima Ctibora Turby, nebo východočeský Kuks, který si oblíbili divadelníci vedení Stanislavem Bohadlem).

Malovičtí „komedianti“ by chtěli na jihu Čech vytvořit prostor s adekvátním a ještě kvalitnějším zázemím než doposud, v němž by mohl tvořit domácí soubor. Současně by zde našly místo i jiné nezávislé a alternativní skupiny umělců. V uplynulém desetiletí vznikaly v duchu této koncepce v Malovicích nové divadelní projekty, na kterých se podílely a podílejí umělci z Čech, Slovenska, Polska, Maďarska a Francie. Věhlas souboru umožňuje pořádat už několik let mezinárodní tvůrčí dílny a každoroční letní divadelní setkání, o které je mezi tvůrci velký zájem. Deset let se konaly v prostorách renesančního zámku Kratochvíle (Kratochvílení), poslední ročník se uskutečnil „Na hrázi“ v domovských Malovicích. Kromě hraní v malovickém šapitó soubor pohostinsky vystupuje ve své tradiční pražské stagioně v Divadle v Celetné, na festivalech v Čechách i ve světě. V posledním období – v zimních měsících – našlo Continuo azyl v městském divadle v Českém Krumlově.

Všímavý kraj, přející obec

Právní podoba Divadla Continuo je občanské sdružení a jako takové umožňuje divadelníkům čerpat prostředky z několika zdrojů. Finančním základem pro činnost souboru jsou roční ministerské dotace a částky z grantových řízení Jihočeského kraje, udělované ve standardním plánu nebo v rámci programu česko-rakouské přeshraniční spolupráce. Divadlo též získává peníze od Česko-německého fondu budoucnosti a Visegrádského fondu. Finanční podpora institucí umožňuje divadelníkům stavět nové projekty, ale morální podpora ze strany obce Malovice, otevřený zájem obecního úřadu i občanů je těší za všeho nejvíc. Místní přijali divadelníky za své; nejen že důsledně sledují a navštěvují jednotlivá vystoupení, ale někteří dílčím způsobem pomáhají i při akcích samotných.

Program REFUGE

Divadlo Continuo založilo v roce 2006 Středoevropskou divadelní laboratoř DC (Pavel Štourač s kmenovými výtvarnicemi divadla Helenou Štouračovou a Kristýnou Patkovou a s PhDr. Janou Pilátovou). Jejím záměrem je dlouhodobá výzkumná, tvůrčí a pedagogická činnost. Tuto laboratoř zahájila programem REFUGE. Jak vysvětlují webové stránky divadla, anglické slovo „REFUGE“ má dva základní významy: útočiště a nástupní ostrůvek. Oba významy jsou pro práci plánované laboratoře důležité. Má být místem chráněným před příliš silným provozem, před nutností vytvořit produkt. Má být místem, kde tvorba nepodléhá komerčním tlakům a potřebě být co nejpřijatelnější a tudíž nejprodejnější. Pro mladé divadelníky, kteří v dnešní společnosti ve svých zemích hledají jak zůstat věrní svým představám o divadle může sloužit jako nástupní ostrůvek pro jejich vlastní divadelní cestu i pro ověřování si životaschopnosti svých divadelních vizí.

Divadlo Continuo od roku 2006 uspořádalo v rámci programu REFUGE řadu pracovních setkání a tvůrčích dílen v České republice i v zahraničí. Účastnili se jich desítky studentů divadelních škol, začínajících umělců, amatérů i profesionálů. V souvislosti s tímto programem je třeba se zmínit, že Divadlo Continuo bylo zařazeno do sítě hostitelských organizací programu EVS (European Voluntary Service) při Evropské komisi EU. Jedná se o program „Mládež v akci“, kdy se mladý člověk jako dobrovolník stane součástí práce v nějakém kreativním společenství a v době minimálně 2 a maximálně 12 měsíců působí jako jeho aktivní člen. Z této akreditace plyne Continuu právo čerpat podporu pro mladé hosty z EU, ale největším kladem této spolupráce je všestranné tvůrčí obohacení, kdy zkušení umělci inspirují mladé začínající tvůrce, jejichž projekty pak potěší četné diváky.

Inspirující zvláštnost místa

Zvláštní poetika Continua, která se jednoznačně nedá definovat, vychází z inspirující síly místa a použitých divadelních prostředků (pohyb, hudba, loutky, fyzické herectví, cirkusové a akrobatické techniky atd.) a je základem projektů tzv. "Site specific", kterými se Continuo často zabývá. Takovými byly např. Slavnostní zakončení projektu Praha-Evropské město kultury (2000), Streetcar Grand Opening v americkém Portlandu, projekt Zenové zahrady (2006) v Praze nebo již vzpomenuté Kratochvílení a Na Hrázi (2007). Jedním z posledních podobných tvůrčích kreací divadla Continuo bylo letošní lednové zahájení Čínského festivalu v Českém Krumlově, který pořádá zpěvačka a performerka čínského původu žijící v ČR, paní Feng-yűn Song. Festival, který proběhl u příležitosti vítání čínského Nového roku, zahájil soubor obnoveným představením Vakodeska, vzniklého před třemi lety pro světovou výstavu EXPO v Japonsku. Čínský festival byl tak zahájen pouličním průvodem herců oblečených v papírových kostýmech, inspirovaných japonskou kulturou, a kráčejících středověkým českým městem.

Českokrumlovský hradní pán Petr Vok by se jistě divil…

Mária Uhrinová

BRNO: Národnostní menšiny v Brně po mnoho let otevřeně a se zaujetím šíří kulturu svého etnika mezi českými spoluobčany. Příslušníci cizích národů, kteří na Moravě tradičně žijí, se v moravské metropoli donedávna prezentovali dvakrát do roka. Letos ve dnech 12. – 15. 6. 2008 otevře město Brno všechna veřejná prostranství pro nový festival Babylon Fest, v jehož rámci jednotlivé menšiny představí svůj jazyk, specifické národní zvyky, folklor i současnou tvář krajiny, odkud přišli jejich předci. Jedním z národů, jehož zástupci žijí v Čechách a na Moravě už několikátou generaci, jsou Řekové.

 60 let v nové vlasti

Historicky je pobyt prvních příslušníků tohoto národa na území Koruny české datován do 15. století. Nejvýraznější příchod Řeků do Čech – až 13 tisíc osob – byl však zaznamenán koncem čtyřicátých let 20. století. Po 2. světové válce se v Řecku rozhořela válka občanská, jejímž důsledkem byla masová emigrace Řeků do všech světových stran. Letos uplyne šedesát let od doby, kdy i Československá republika přijala uprchlíky z Řecka. Byly to hlavně děti, ale také dospělí a senioři. Řecká národnostní menšina se díky české vládě začlenila do normálního života, dospělí se zapojili do pracovního procesu a dětem (ve většině případů bez rodičů) byla poskytnuta péče a vzdělání ve speciálně zřízených dětských domovech. Po několika desetiletích se politická situace v Řecku změnila a v roce 1983 byla dokonce pro politické uprchlíky vyhlášena amnestie. V rámci repatriace se domů vrátilo 4 tisíce Řeků, někteří ale už nového začlenění ve své původní vlasti nebyli schopni, a tak se do Československa vrátili zpět. Dnes u nás žije 3230 osob hlásících se k řecké národnosti, ale podle vlastních odhadů menšiny jde až o 7000 osob. Řeckou komunitu najdeme především v Praze, Brně, Ostravě, Jeseníku Krnově, Třinci, Karviné, Šumperku, ve Vrbně pod Pradědem, Havířově a v Bohumíně. Početně menší komunity Řeků žijí i v dalších místech, jako je Jablonec nad Nisou, Liberec, Hradec Králové, Javorník, Zlaté Hory, Jihlava, Vyškov, Olomouc, Strážnice, Znojmo a Mikulov.

Družit se a pomáhat si

Položíme-li si otázku, jaké jsou základní rozdíly mezi Čechy a Řeky, musíme konstatovat, že je to mentalita. „Řekové jsou velice družní, temperamentní a drží při sobě, a to nejen v rámci rodiny, ale i co se týká sousedských vztahů. Zvláště na vesnicích je to velice patrné. Lidé i dnes žijí v souladu s léty a staletími zažitými zvyky. Člověk má pocit, že není sousedům lhostejný, že ho mají rádi tak, jak má rád i on je, a že pomohou v těžkých chvílích,“ říká pan Vangelis Liolios, předseda nadačního fondu HELLENIKA sídlícího v Brně. Řecký komunitní život tu byl odpradávna velmi živý, a tak si organizace založená v roce 1994 dala za cíl podporovat kulturu řecké menšiny žijící jak ve městě, tak na celé jižní Moravě. Fond se soustřeďuje zejména na uchování a rozvoj řeckého jazyka, pěstování tradic a folklorního umění a na zachování řeckého kulturního povědomí. Helleniku řídí její správní rada, která má v péči i majetek nadačního fondu, což jsou řecké národní kroje v hodnotě 500 tisíc korun. Ty si půjčují taneční uskupení i soukromé osoby při oslavě tradičních řeckých svátků. Nadační fond v rámci grantového řízení každoročně žádá Jihomoravský kraj, statutární město Brno a dotační instituce v Řecku o finanční příspěvek na své aktivity. Síť řeckých krajanských organizací je v ČR bohatá; kromě Helleniky jsou např. v Brně registrovány Řecká obec Brno, Lyceum Řekyň v ČR a Česká společnost novořeckých studií. V roce 1996 vznikla Asociace řeckých obcí v České republice (AŘO ČR), která sídlí v Krnově a sdružuje jich celkem  dvanáct. Ty se řídí stanovami, jejichž text mají jednotlivé obce umístěn na svých webových stránkách.

Prezentace etnika

Na otázku, zda mají Řekové dostatečné možnosti uplatnit v ČR své zájmy a národnostní aktivity, pan Vangelis Liolios odpověděl: „Myslím, že Řekům se v ČR žije dobře. My, co jsme tady vyrostli a vystudovali, teď pracujeme, založili jsme rodiny a momentálně vychováváme děti už třetí emigrantské generace. Jsme tady doma a žijeme život jako každý jiný. Mám radost, že zájem o řecký jazyk a kulturu mají i mladí lidé. Vím asi o 6 komunitách, kde se vyučuje novořečtina, a řeckým folklorem se zabývají stále mladší děti.“ Dvakrát do roka prezentují Řekové svoje úspěchy v Brně: v květnu na festivalu národnostních menšin a etnických skupin s názvem „Návraty ke kořenům" na prosincovém benefičním koncertu „Žijeme v jednom městě“. Letos k nim přibude již zmíněný Babylon Fest, na který brněnský magistrát získal od EU grant ve výši 500 tisíc Kč. Aktivity NF Hellenika se nesoustřeďují pouze na Brno a okolí, kde žije cca 700 Řeků, ale fond spoluorganizuje i celorepublikové „řecké“ akce. O víkendu 12. a 13. dubna proběhlo v Mikulově "Symposion 2008", což je dvoudenní sympozium k 60. výročí příchodu řeckých dětí do Československa. První den přítomní navštívili místa, kde děti v Mikulově zpočátku pobývaly. Vlastní sympozium se uskutečnilo v mikulovském zámku, kde byla připravena vernisáž dobových fotografií. V mikulovském pravoslavném kostele sv. Mikuláše, s výzdobou od řeckého sochaře Nikose Armutidise, se již tradičně konala mše. Hellenika se rovněž angažovala v aktivitách spojených s budováním Památníku Řeků v Krnově.

Podpora řecké menšiny

Řekové jsou naší majoritní společností přijímáni pozitivně. Znalost českého jazyka, kultury, našich zvyků i mentality jim pomáhá při vzájemném soužití. Pro Řeky, tak jako pro každou menšinu žijící mimo svou původní vlast, je jedním z hlavních způsobů udržování svého národního povědomí jejich kulturní dědictví.

 Proto řecké spoluobčany velmi těší, že v Čechách je mnoho nadšenců a příznivců Řecka a řecké kultury a rok od roku jich stále přibývá. I podpora ze strany veřejné správy je značná. Zástupce řecké menšiny zasedá ve výboru rady vlády pro

národnostní menšiny (VRVMN), od roku 2002 má svého zástupce i ve výboru pro

 dotační politiku VRVNM, v poradním orgánu Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy pro záležitosti národnostních menšin, v poradním sboru náměstka ministra kultury pro otázky národnostní kultury a také člena v mediální komisi rozhlasu. Členové oblastních řeckých obcí jsou aktivní v zastupitelstvech krajských, okresních a městských úřadů.                                                

Oslavy 60.výročí příchodu Řeků do ČR probíhají v jednotlivých regionálních řeckých obcích po celý jubilejní rok 2008. Vzhledem k důležitosti těchto projektů požádal nejvyšší organizátor oslav – Asociace řeckých obcí v ČR – prezidenty obou republik o záštitu nad těmito oslavami. Podporu a pomoc přislíbil i velvyslanec Řecka v ČR, jeho excelence pan Vasilios Ikosipendantarchos, který se chce osobně angažovat při jejich přípravách.

Mária Uhrinová

V Rožnově pod Radhoštěm (17,3 tis. obyv., Zlínský kraj) najdeme v půvabné vile stojící na břehu řeky Bečvy Městskou knihovnu (MěK). Od roku 1991 je příspěvkovou organizací zřizovanou městem. Toto kulturní zařízení neomezuje svoji činnost pouze na půjčování knih, ale je také významným organizátorem vzdělávacích a kulturních akcí pro všechny generace i partnerem pro subjekty působící ve městě a regionu.

Počátky rožnovského veřejného knihovnictví sahají až do 60. a 70. letech 19. století. První veřejná knihovna vznikla v roce 1872. Byla umístěna ve škole vedle kostela a jejím vedením byl pověřen páter František Koželuha. Knihovní fond tvořily zřejmě svazky z knihovny Občanské besedy. Na počátku devadesátých let 19. století mohli čtenáři chodit i do sokolské knihovny. Její fond, který Sokol v roce 1920 daroval městu, se stal základem veřejné knihovny Františka Palackého. Šedesátá léta minulého století přinesla zavedení střediskového systému v nově ustaveném okresu Vsetín, v němž pracovalo 81 knihoven. Rožnovská knihovna se stala jedním ze středisek a během let několikrát změnila své působiště. Do současných prostor, tj. do Bergerovy vily postavené na počátku 20. století, se knihovna přestěhovala koncem roku 1993.

Řeč čísel

Knihovní fond k 31. 12. 2007 dosáhl 72 826 knihovních jednotek, přírůstek během roku činil 2842, z toho se počet periodik přiblížil číslu 150. MěK má 3061 registrovaných čtenářů, z toho 780 dětí do 15 let. Čtenáři si půjčili 243 490 svazků knih a periodik. Vzdělávacích a kulturních akcí, kterých se uskutečnilo 345, se zúčastnilo 8961 osob. (Článek o těchto aktivitách je připravován na květen 2008). Roční poplatek pro dospělé je 80, pro děti, studenty a důchodce 40 Kč, za jednorázovou výpůjčku zaplatí zájemce 20 Kč.

Regionální funkce financované ze zákona

Výkonem RF v okrese Vsetín je pověřena Masarykova knihovna ve Vsetíně. Některé činnosti ve své střediskové knihovně pak zajišťuje na základě smlouvy MěK v Rožnově p. R. Jde zejména o poradenskou a konzultační činnost, o nákup a zpracování knihovních fondů, práci s výměnnými soubory, sledování statistiky knihovnických činností atd. V loňském roce na tyto práce poskytla vsetínská Masarykova knihovna 55 250 Kč a připravila výměnný soubor o 465 svazcích. Středisková knihovna Rožnov spravuje tři pobočky přímo v místních částech – v Hážovicích, Tylovicích a na Horních Pasekách. Provoz v nich zajišťují na zkrácený úvazek dobrovolní knihovníci. Ke Střediskové knihovně Rožnov náleží ještě další knihovny v obcích Střítež nad Bečvou, Valašská Bystřice a Vidče. Jejich zřizovatelem je vždy příslušná obec a provoz zajišťují také dobrovolní knihovníci.

Regionální funkce financované dobrovolně

Rožnovská knihovna má s obcemi Střítež n. B., Valašská Bystřice a Vidče uzavřeny smlouvy o poskytování knihovnických služeb. Na jejich základě udělují obce finanční prostředky na nákup knihovního fondu a MěK provádí jeho nákup a zpracování. V přírůstkovém seznamu jsou takto nakoupené svazky speciálně označeny a část z nich jde přímo do knihovny konkrétní obce, další část slouží k vytváření výměnných souborů a když ukončí cirkulaci, vrátí se do knihovny té obce, která je zaplatila. S tímto oběhem je obecní úřad srozuměn. Vloni dala trojice obcí na nákup knih 69 tisíc Kč. V tomtéž roce získala obec Vidče titul Vesnice roku Zlínského kraje a v celorepublikové soutěži Knihovna roku obdržela zdejší knihovna čestné uznání. V roce 2008 obec Vidče zvýšila i sumu na nákup knih ze 17 na 30 tisíc Kč. Celkem se za takto soustředěné finance podařilo vytvořit 18 souborů s konečným počtem 720 knihovních svazků, což významně rozšířilo nabídku čtenářům.

Úspěšné projekty i sponzoři

Rožnovská knihovna vloni dostala na provoz od svého zřizovatele 4 miliony 550 tisíc, letos 4 miliony 750 tisíc Kč. Pro svoji rozsáhlou činnost a aktivity se však snaží získat finanční prostředky i z jiných zdrojů. V programu Knihovna 21. století vyhlašovaném ministerstvem kultury se vloni podařilo uspět dvěma projektům – na nákup nové verze softwaru pro nevidomé a slabozraké získala MěK dotaci 28 tisíc Kč, projekt „Cesty a cestičky bez bariér“, jehož součástí bylo i vydání drobné publikace, přinesl 7 tisíc Kč. V rámci VISK 3 vyhlašované také ministerstvem kultury obdržela MěK 75 tisíc Kč na upgrade knihovnického software. Vloni se podařilo oslovit i sponzory, kteří přispěli na nákup knihovního fondu 10 tisíci Kč a dalším darem byl nákup dvou počítačů do dětského oddělení knihovny.

Projekty v roce 2008

V letošním roce knihovna získala v rámci VISK3 85 tisíc Kč na další upgrade knihovnického software, 20 tisíc v programu Knihovna 21. století na celoroční projekt Město v mé paměti, 10 tisíc z Fondu kultury Zlínského kraje na část projektu Město v mých očích. Díky finančnímu daru místního podnikatelského subjektu se knihovnické služby rozšíří o možnost opravy poškozených CD nosičů. Stále probíhá projekt Senioři vítáni, v jehož rámci se podařilo získat od nadace Open society fund 150 tisíc Kč.

Eva Veselá

SMRŽOVKA: Od 2. února mohli návštěvníci výstavní síně ve zdejším kulturním středisku (Zámečku) přispět prostřednictvím humanitární organizace – občanského sdružení Narovinu http://www.humanistinarovinu.cz/ například na projekt Adopce afrických dětí nadálku, a to zakoupením fotografií z Keni autora Petra Preusslera. A stejně tomu bude i po celý duben. V Zámečku jako další vystavuje své fotografie z cest po Indii doktorka stomatologie z Velkých Hamrů MUDr. Alena Poupová.

Prostředníkem je tentokrát občanské sdružení Humanistické centrum Dialog http://www.humanisti.cz/, které organizuje projekt nazvaný Kampaň lidské podpory.

 Z každé zaplacené fotografie z této výstavy (nazvané IN meDIAs res) od rozměrů 30 x 40 cm až 60 x 84 cm bude 300 Kč věnováno nadaci, přestože pořizovací cena se s rozměrem fotografie paralelně zvyšuje. MUDr. Alena Poupová přiblížila zemi dvou tváří – drsnou a necivilizovanou, ale omračující – také v následujícím rozhovoru.

Proč jste tentokrát zvolila Indii?

Přála jsem si navštívit jednu z kolébek orientálních civilizací, potkat tolik různorodých lidí, seznámit se s jejich zvyky, poznat kulturu a jejich náboženství a samozřejmě i přírodu. Spíše se ovšem zajímám o kulturní a historické památky. Ze které oblasti pocházejí vystavené fotografie? Ze severní části Indického subkontinentu, z území podél Gangy a na jih od města Dillí. Je to celkem rozsáhlé pásmo zhruba 1000 km východo-západně a 300 km severo-jižně. Indie je obrovská země.

Máte nějaký návod pro čtenáře jak se po Indii pohybovat? 

Rozhodně po nějaké konzultaci s někým, kdo tam byl. I my jsme se tam rozjeli až po uváženém rozhovoru s paní Kamilou Berndorffovou (novinářka a reportérka, která mj. píše pro časopis Země úsměvů) a díky ní jsme měli jednodušší začátek, vynikající informace, tipy na výlety, poznání a způsoby, jak se chovat a co dělat v tak exotické zemi, jakou Indie bez pochyby je. Indie je na většině území bezpečná, ale jsou zde i území, na nichž probíhají menší vojenské střety, kam se nedoporučuje cestovat (severo- východ nebo severo-západ). Indie přináší neopakovatelné zážitky, ale zároveň je to země pro otrlejší povahy, jež nečekají luxus na každém kroku a musí se vypořádat i s nouzí, která panuje všude kolem.

Co byste řekla o Indii, kdybyste ji měla charakterizovat jen několika slovy?

Rozlehlost, tradice, ženskost, barvitost, bída, pohádky tisíce a jedné noci, středověk.

Kde je podle vás ono „srdce Indie“?

V očích všech Indů.

Vaše výstava je věnovaná projektu Kampaň lidské podpory občanského sdružení Humanistické centrum Dialog. Jak jste s ním začala spolupracovat?

Seznámila jsem se s jednou koordinátorkou ještě v Praze na studiích. Dojalo mne, jak se k ní všichni Afričané, jimž jejich organizace pomáhá v Čechách sehnat práci a asimilovat je, hlásí na ulicích a děkují. Měla jsem představu, že bych také se svým vzděláním a možnostmi nějak pomohla. Ale není to tak jednoduché a jedinou možností, jak jsem byla informována, bylo a je uspořádat podpůrné finanční akce, a tím pomoci při výstavbách zdravotnických zařízení v Keni a zaměstnat tamní obyvatele, dát jim patřičné vzdělání, a tím jim pomoci osamostatnit se, aby byli soběstační a nepotřebovali neustálý příjem financí z Evropy na základní věci. Prostě pomoci jim postavit se na vlastní nohy.

Výstava do Zámečku přišla z Riedlovy Vily v Desné. Poputuje ještě do dalších míst?

Ano, v září mě čeká výstava v Tanvaldu, kde budu mít také cestopisnou přednášku.

Když jste v únoru zahajovala vernisáž fotografií z Keni Petra Preusslera, řekla jste, že se vám na něm líbí, že na otázku „proč to dělá“ odpovídá „proč ne“. Já se nyní ptám vás, „proč ano a proč právě Indie“?

Nikdy bych nevystavovala sama za sebe. Na tento nápad mě přivedla Lucie Tamášová ze zmíněného občanského sdružení. To tímto způsobem získává podporu pro projekty ve vzdělávání dětí a středoškoláků, ve zdravotnictví, buduje malé nemocnice, kliniky. A to byl hlavní a vlastně jediný důvod proč ANO.

Karolina Peroutková

Redakčně upravila a krátila E. Horníčková

Národní galerie jako investor celkem čtyři roky prováděla rekonstrukční práce, které stály 260 milionů korun, aby se jedna z nejkrásnějších pražských renesančních staveb – Schwarzenberský palác – mohla 25. března 2008 opět otevřít návštěvníkům. NG v roce 2002 budovu získala bezúplatně od státu a dnes v ní sídlí nová stálá  expozice starého umění nazvaná  Baroko v Čechách.

Historie domu s psaníčkovými sgrafity

Rozlehlý hradčanský palác, stojící přímo proti hlavnímu vstupu do pražského hradu, dal v letech 1545 až 1563 vystavět Jan z Lobkovic podle projektu Agostina Vlacha. Stavba opatřena fasádou se štíty a vysunutou lunetovou římsou je po celé ploše zdobena sgrafity, vytvořenými podle severoitalských, zejména benátských grafických předloh.

Udržela si svojí původní podobu jak zevně, tak uvnitř a jedinou větší stavební úpravou byla v roce 1871 oprava štítu nasměrovaného do Hradčanského náměstí, který tenkrát zničila vichřice. Obnovu realizovat architekt Josef Schulz, později proslulý stavbou Národního divadla, Národního muzea a Rudolfina.  Schwarzenberský palác, jež je reprezentační ukázkou pražské renesanční palácové architektury, slouží výstavní činnosti již od roku 1910, kdy tam umístilo své sbírky tehdejší Technické muzeum. Po roce 1948 přešel palác do majetku Čsl. státních lesů a v letech 1950 – 1951 byl převeden na ministerstvo národní obrany, které do něj umístilo Vojenské historické muzeum. Palác je součástí památkové rezervace UNESCO – Historické centrum a od konce letošního března v ní sídlí další stálá expozice Národní galerie.

Rekonstrukce zachovala původní a přinesla nové prvky

Po mnoho let byl tento veliký hradčanský palác zdevastován a opuštěn, ale jak památkáři zjistili, „vojáci" v předchozí éře naštěstí nepřistoupili k žádným zásadním a nevratným přestavbám. Díky tomu se mnoho původních stavebních prvků podařilo zachránit. Byl rekonstruován např. ojedinělý barokní krov, který tvoří součást expozice, a také se zachovaly původní dřevěné podlahy, keramické dlaždice i cihly. Dochovaly se i fragmenty nástropních renesančních maleb se zvířecími motivy a náměty z antické mytologie a další unikátní výzdoba stropů čtyř sálů ve druhém patře. Možná pro málo obvyklou použitou techniku – místo běžných nástěnných maleb byly tyto stropy opatřeny dřevěnými rošty s osazenými manýristickými plátny – dnes máme co obdivovat. Autor architektonické rekonstrukce objektu architekt Tomáš Šantavý o rekonstrukčních pracích řekl: "Veškerý materiál, který se během rekonstrukce ze stavby vyjímal, se do ní opět vracel. Dokonce se prosévala i suť, abychom nic nevyhodili. Když jsme objevili zcela zachovanou prevétovou (prevét=záchod) šachtu, kterou až do 17. století odtékaly splašky do Nerudovy ulice, rozhodli jsme se do ní vložit výtah pro invalidy.“  Přicházející návštěvníci se mohou na každém kroku přesvědčit, že v paláci se podařilo netradičně spojit moderní technologii s barokním uměním. Nové technické zázemí je naprosto viditelné, aby kontrastovalo s dobovou architekturou a barokním uměním a aby v budoucnosti šlo bez problémů vyměnit.

4000 m² pro české baroko

Rekonstrukce paláce byla ukončena v létě 2007 a slavnostnímu otevření předcházel půlroční zkušební provoz, kdy se testovalo klimatizační a bezpečnostní zařízení, a to bez přítomnosti exponátů. Ty se sem začaly stěhovat na konci listopadu minulého roku. Ve třech podlažích vzniklo 4000 m² výstavních ploch pro české barokní umění. V nové stálé expozici divák najde na 160 sochařských a 280 malířských děl, vytvořených od konce 16. století do konce století 18. na území českého království. Našla zde místo i slavná rudolfinská sbírka, která byla donedávna vystavena v Jiřském klášteře. Grafiku a kresby v NG uchovávaná Kabinet grafiky, který sídlí v paláci Kinských na Staroměstském náměstí. Otevřením Schwarzenberského paláce se otevřela možnost pořádat malé grafické výstavy také zde. Pracovníci Kabinetu grafiky připravili krátký výstavní cyklus, v němž chtějí vystavit mistrovská grafická a kresební díla od nejstarších prací až po konec 18. století. Stejně jako v jiných expozicích NG i ve Schwarzenberském paláci nabízí lektorské oddělení mnohostranné doprovodné programy pro návštěvníky. Dospělé čeká večerní cyklus přednášek, školní mládež rozmanité výukové programy pro konkrétní věkové skupiny. Je zde k dispozici ateliér, sloužící zároveň jako přednáškový sál. Koncem roku 2008 se má v suterénu zpřístupnit hmatová expozice Doteky baroka, určená především pro návštěvníky se zrakovým postižením. Vedení NG odhaduje, že provoz nové expozice ve Schwarzenberském paláci bude ročně stát 10 až 12 milionů korun.

Snaha o magický trigon

Vyhlídky NG na Hradčanském náměstí jsou velmi perspektivní. Na podzim 2007 ji stát přiřknul i Salmovský palác, stojící hned vedle Schwarzenberského a tak logicky vznikla ambice oba historické objekty architektonicky propojit. (Adaptace obou paláců by měla podle odhadů NG stát kolem 500 milionů korun a momentálně probíhají výběrová řízení na dodavatele stavby.) „Rekonstruovat bychom mohli už příští rok, záleží na tom, kdy a kolik peněz uvolní parlament,“  řekl generální ředitel NG Milan Knížák a dodal: „V Salmovském paláci by později mohla najít prostor sbírka umění 19. století, zejména jeho první poloviny."  Společně s protějším Šternberským palácem, kde sídlí expozice starého evropského umění od antiky po konec baroka, by měl vzniknout na Hradčanském náměstí magický galerijní trojúhelník. „Pokud se ovšem toto propojení zadaří, tak to bude naprosto unikátní až magický trigon, který ku Praze bezesporu patří,“ vyslovil své přání Knížák. Otevřením Schwarzenberského paláce nastaly v rámci NG přesuny jednotlivých sbírek. Ze 4. patra Veletržního paláce se stěhuje do kláštera sv. Jiří na Hradě sbírka umění 19. století, která zde bude otevřena 7. května 2008. Později by M. Knížák rád do Jiřského kláštera vrátil i české gotické umění, které je v klášteře sv. Anežky ohroženo povodněmi. Dlouhodobá koncepce NG datovaná do roku 2020 nastiňuje i variantu, že by se poté do uvolněných prostor Anežského kláštera přestěhovala ze zámku Zbraslav plastika 19. a 20. století.

Ilustrační fotografie laskavě poskytl Projektový ateliér pro architekturu a pozemní stavby architekta Tomáše Šantavého.

Mária Uhrinová

Každodenní zkušenost ze škol potvrzuje, že si malí Slováci a Češi navzdory opravdové blízkosti obou jazyků rozumějí stále méně. Proto začal v Bratislavě vycházet časopis Euroškolák, který je určen dětem prvního stupně základních škol na Slovensku i v Česku.  Jde o  dvojjazyčné periodikum, které pomáhá překonávat vzájemnou jazykovou bariéru.

Hrát si a učit se

Ve školních lavicích už několik let sedí děti, pro které je společný stát Čechů a Slováků pouhou historií. Narodily se po rozdělení Československa, a tak slovenštinu či češtinu nevnímají jako jazyk blízký, jak to bylo u jejich rodičů a prarodičů. I když snahou posledních desetiletí je propagovat jazykové vzdělání u dětí už od nejútlejšího věku, preferují se hlavní světové jazyky jako angličtina, němčina a francouzština.

 Na otázku „Jak obnovit slovenštinu v lavicích českých škol?“ a naopak si na Slovensku odpověděli činem. Začali vydávat měsíčník Euroškolák, vzdělávací dvojjazyčný časopis pro komunikaci dětí v češtině a slovenštině, který má zábavně a kreativně pomoci dětem překonat jazykovou bariéru. „Děti v Čechách a na Slovensku pomalu ztrácejí kontakt se sousedním jazykem, v časopise se hravou formou seznámí se zcela odlišnými slovíčky obou jazyků," řekl Miroslav Bezděk ze společnosti Plenkall, která časopis vydává. Číslo vždy obsahuje gramatiku (např. vyjmenovaná slova, slovesa, psaní předpon, psaní i/y v příčestí minulém aj.), otázky logopedie, příklad literárních příběhů a básní, pod jejichž texty je bezprostředně uveden překladový slovník. Dále měsíčník přináší různé vědomostní soutěže, informace o Evropské unii adekvátní dětskému věku, počítačové hry a mnoho dalšího. To vše je připravováno v souladu s učebními osnovami a ročním obdobím. „Při sestavování časopisu se snažíme čerpat i ze starší tvorby, na kterou se zapomíná. Snažíme se oprášit i takové autory jako František Hrubín či Krista Bendová a propojit je s novější tvorbou," poznamenal Bezděk. Projekt, který na Slovensku běží od září, byl představen české veřejnosti letos v březnu v Domě národnostních menšin v Praze. Jak přiblížili členové redakce, měsíčník Euroškolák je určen hlavně žákům základních škol, i když vydavatelství počítá s obdobnými periodiky i pro předškoláky a také starší žáky. Časopis vychází v 10 číslech během školního roku, jeho rozsah se z původních 28 stran rozrostl na 40 a stejně tak se zvýšil i náklad, protože zájem – hlavně ze strany škol – z obou stran řeky Moravy je značný. Jedno číslo stojí 19,50 v obou měnách a na Slovensku i v Česku je k dostání v novinových stáncích.

Jak vystoupit ze začarovaného kruhu

Skutečností, že si malí a mladí Slováci a Češi stále méně rozumějí, i když jsou si oba jazyky v zásadě podobné, se operativně zabývají i čeští odborníci. Ve  Výzkumném ústavu pedagogickém vznikl  speciální projekt, za pomoci kterého mohou učitelé žákům II. stupně ZŠ zajímavě přiblížit slovenštinu. Metodou pracovních listů se české děti dozvědí o jazyku, reáliích i kultuře sousedů. Na Slovensku podobný projekt zatím nemají, ale jak je vidět, snahy připravit slovenské školáky na evropanství a naučit je porozumět sousedům jsou evidentní. (Euroškolák má podporu Slovenské kanceláře Evropského parlamentu, Velvyslanectví ČR v SR, Velvyslanectví SR v ČR, předních školních úřadů, bankovního sektoru a několika neziskových organizací.) Z vlastní zkušenosti vím, že na Slovensku je povědomí o češtině stále živé, a to hlavně díky vysílání televizních pořadů, které slovenské komerční televize vysílají s českým dabingem. V Čechách je situace odlišná, podle některých expertů má část českých dětí skutečně problém slovenštině porozumět, protože s ní nepřichází do styku vůbec. Dle vyjádření některých jazykovědců je situace v Česku "v začarovaném kruhu": jedna strana argumentuje tím, že děti nerozumějí, protože neslyší slovenštinu v televizi, média se zase brání, že slovenštinu nepoužívají, protože jí už lidé nerozumí.

Vypláznout jazyk není vždy urážlivé

Argument masmédií vydavatelé časopisu Euroškolák nepřijímají a organizují stále nové akce, aby získali zájem co nejširší veřejnosti. Jednou z nich je i jazyková soutěž „Vyplázni jazyk!“. Je zaměřená hlavně na problém zanedbávání výslovnosti v rámci mateřského jazyka a následně pak na otázky odlišné výslovnosti právě v komunikaci mezi našimi národy. Zájem o soutěž projevilo už mnoho školních kolektivů na základních i v mateřských školách. Děti s velkým nadšením vyplazovaly jazýčky a trpělivě čekaly na cvaknutí fotoaparátu. Díky této malé „gymnastice“ si procvičily mluvní orgány a zábavnou hrou se naučily něco o výslovnosti, což je v dnešní době, kdy se na školách soustavně a systematicky rozšiřuje vícejazyčná jazyková zdatnost, nesmírně důležité. Organizátoři se domnívají, že toto zviditelnění mluvního orgánu přinese podporu správných logopedických návyků a připomene také potřebu kvalitní jazykové výbavy.

Evropan, to zní hrdě

Protože slovenská ekonomika sílí, uvažují naši sousedé o zavedení evropské měny už počátkem příštího roku. Další akcí časopisu Euroškolák je výtvarná soutěž „Euroměna očima dětí“, která odstartovala 1. dubna. Děti do ní můžou poslat svou představu o podobě nového platidla. Odeslané výtvarné návrhy v libovolné formě (kresba, fotografie, video, počítačová modelace nebo i třírozměrný objekt) je možné zaslat do 15. 12. 2008. Do soutěže, podporované předním slovenským bankovním domem, se mohou zapojit děti bez rozdílu věku, národnosti i školy, a to do předvánoční doby, tedy těsně před zavedením eura na Slovensku. Protože změna platidel se výhledově týká i České republiky, organizátoři věří, že do soutěže se zapojí i čeští školáci a ukáží, jak si oni představují eurobankovky a euromince. Padesát nejlepších návrhů postoupí do užšího kola o hlavní cenu, kterou je víkend pro vítěze a jeho rodiče v belgickém hlavním městě Bruselu i s prohlídkou Evropského parlamentu. Všechny zaslané práce budou zveřejněné na webu časopisu Euroškolák a 50 nejlepších se stane součástí putovních výstav, pořádaných u příležitosti přistoupení SR k euroměně. První z nich otevřou už koncem dubna v Polus City Center v Bratislavě, poté se přesune do výstavních prostor Národní banky Slovenska. Více informací o časopisu i o soutěžích, které pořádá, získají zájemci na webu http://www.eur-akademia.eu/

Mária Uhrinová

Náš seriál, v němž postupně mapujeme uvedenou problematiku, postoupil do dalšího kraje – Libereckého. Dnes se budeme věnovat okresu Semily.

Muzeum Českého ráje v Turnově spolupráci s kronikáři nepřerušilo a se Státním okresním archivem Semily (SOkA) se každoročně podílí na organizaci společných setkání. SOkA realizuje s kronikáři projekt "Tvář našich měst a obcí na počátku XXI. století", který muzeum využívá ve výzkumných projektech při dokumentaci sídel a architektury a dalších nemovitých památek. Spolupráce s kronikáři, kterých je v tomto okrese opravdu hodně, je výborná.

V ostatních okresech Libereckého kraje je však situace horší – jsou tam sice výborní kronikáři, ale je jich bohužel málo. „V posledních čtyřech letech využíváme spolupráce kronikářů pro naplnění «Koncepce činnosti účinnější podpory o tradiční lidovou kulturu». Při něm se podílejí zejména na zpracování výzkumných projektů dotazníkovou formou. Někteří kronikáři začali na základě našich podnětů vedle vlastního kronikářského zápisu také sami dokumentovat i projevy tradiční lidové kultury. Například vznikají slovníky nářečí, záznamy o lidové stravě, o obyčejích,“ pochvaluje si ředitelka Muzea Českého ráje PhDr. Vladimíra Jakouběová. Součástí seminářů pro kronikáře, na nichž bývají hosty památkáři či pracovníci Krajského úřadu Libereckého kraje, jsou pravidelně také informace o činnosti muzea a nechybí ani podněty k další spolupráci. Na zatím posledním setkání v listopadu 2007 přednášel pracovník muzea PhDr. Michal Babík na téma Počátky sjednocené Evropy. Muzeum spolu se SOkA nabízí pomoc při zajišťování materiálů, poradenství při zpracování výstav a podobných projektů, které kronikáři připravují ve svých obcích při různých výročích. V rámci badatelské služby pomáhají muzejníci i se zpracováváním pramenů.

V semilském okrese se o kronikáře staralo tehdejší Okresní muzeum Českého ráje v Turnově (dnes Muzeum Českého ráje v Turnově). Platilo je z rozpočtu Okresního národního výboru Semily a organizovalo pro ně kronikářské soutěže. Po roce 1989 převzal po vzájemné dohodě péči o kronikáře Okresní archivy Semily (SOkA). „Snažili jsme se, aby se kronikářství očistilo od propagandy a aby obce kronikáře patřičně honorovaly. A právě proto jsme tehdy oprášili prvorepublikový zákon o pamětních knihách obecních a prováděcí vládní nařízení. Referát kultury Okresního úřadu (OkÚ) je vydal ve zvláštním čísle zpravodaje OkÚ i s doporučením, jak velký by měl mít kronikář úvazek podle počtu obyvatel v obci. Na nás pak bylo, abychom při pravidelných návštěvách v obcích zdůrazňovali význam kronikářské práce,“ vysvětluje ředitel semilského SOkA PhDr. Ivo Navrátil.

V roce 1995 se otevřela nová budova SOkA Semily, níž kronikáři našli nepřeberný zdroj historických pramenů a také azyl pro jejich každoroční podzimní setkání. Ty připravuje turnovské Muzeum Českého ráje ve spolupráci s některým z městským památkářů. Nikdy nechybí zajímavá přednáška – např. o genealogii, heraldice, archeologii, z historie. Se svými zkušenostmi přítomné seznámil i kronikář Velké Chuchle Mgr. Tomáš Hromádka, redaktor webu Kroniky a kronikáři. Na loňském semináři se hovořilo mimo jiné o společném projektu «Tvář našich měst a obcí na počátku XXI. století», účastníci sekání mohli nahlédnout i do řady obecních kronik, hovořilo se o novinkách ve světě archivů, muzeí a kronik. Letos SOKA zvažuj, že na setkání přizve právníka, který by vysvětlil, jak je to s ochranou osobních dat v kronikářském zápisu.

„Kronikáři jsou nesmírně vítanými spolupracovníky archivářů, muzejníků i památkářů. Díky jejich včasné pomoci se již podařilo zachránit nejednu ohroženou kulturní památku nebo nalezenou archiválii. Mnozí třeba přispěli ke zmapování minulosti ochotnického divadla. Zmíněný projekt Tvář našich měst a obcí má za cíl shromáždit a pro budoucí generace uchovat obraz pokud možno všech obcí v semilském okrese. Námětem fotografií jsou celkové pohledy, náměstí, důležité ulice a prostranství, veřejné či jinak významné stavby, lidová architektura, hřbitovy, významné a památné stromy. Od roku 2004 se nám podařilo získat dvě desítky významné dokumentace na CD nebo DVD a projekt s podporou Pekařovy společnosti v Turnově i nadále pokračuje. Také vlastivědný sborník Z Českého ráje a Podkrkonoší, vydávaný ve spolupráci turnovského muzea a SOkA, který vychází už 20 let, je určen zejména kronikářům. A řada z nich v něm i publikuje,“ říká ředitel SOkA.

Kontinuitu kronikářství se ve zmíněné oblasti podařilo nejen udržet, ale kronikářský sbor se dokonce omladil. Ze 65 obcí semilského okresu se kronika vede v 63 z nich. (Pouze v Harrachově a Jablonci nad Jizerou se zatím vhodného pisatele kronikářských zápisů nepodařilo najít.) Navíc se kronika vede i ve třech místních částech, které byly dříve samostatné. Pokud jsou v kronikářských zápisech mezery, SOkA se snaží kronikáři pomoci při jejich zaplňování.

„Silný citový vztah kronikáře ke kronice a jeho oprávněná pýcha na pečlivě vedené zápisy jsou pochopitelně na překážku ukládání dopsané kroniky do archivu, kam podle zákona patří. Většinu letopisců však přesvědčilo poznání, že nedobytná pevnost klimatizovaných depozitářů nového archivu, plného bezpečnostních a požárních čidel, pečlivá evidence a přísný režim studovny, jsou přece jen větší zárukou uchování jejich díla na věky věků než skříň na úřadě nebo doma. Těm zbývajícím jsme nabídli bezplatnou digitalizaci těch svazků kroniky, které nám předají do úschovy, a většinou jsou spokojeni s tím, že právě díky této technologii mohou mít kroniku nejen na obecním úřadě, ale třeba i ve škole a v obecní knihovně. Jsou dokonce i tací, kteří kroniku hned po dopsání svazku běží do SOkA uložit. Protože vědí, že tam jí bude nejlépe,“ přibližuje své zkušenosti s ukládáním dopsaných svazků kronik PhDr. Ivo Navrátil.

Právě semilský archiv se jako jeden z mála u nás věnuje kronikám a kronikářům i na svých webových stránkách: http://www.archiv.semily.net/kroniky/kronikarstvi.htm. Kromě základních informací tu najdou zájemci i adresář všech kronikářů v okrese, seznam kronik uložených v archivu, přehled digitalizovaných svazků, jichž je nyní přes 60, a další potřebné údaje.

Eva Veselá