Články a komentáře

Město Nový Bor (12,3 tis. obyv.) je po staletí úzce svázáno se sklářskou tradicí. Hlavní část zdejšího kulturního života (zejména divadelní a filmová představení) organizuje od roku 2006 společnost Kultura Nový Bor s.r.o. Zapojeny jsou i organizační složky města a nemalý podíl mají občanské kulturní aktivity. Bohatou historii dokládá i fakt, že v roce 1992 tu byla vyhlášena městská památková zóna čítající kolem padesáti památkově chráněných objektů.  

Nový Bor se nachází na území bývalých vřesovišť, která také původní osadě – Haida (německy Heide) dala jméno. Počátkem 17. století vznikla na místě tehdy opuštěného dvora vesnice, která se začala díky své výhodné poloze na obchodní cestě z Prahy do Německa a díky rozmachu sklářství rychle rozvíjet. Archeologický průzkum totiž doložil existenci sklářských hutí na zdejším území již ve 13. století. Na vlastní sklářskou výrobu navázal obchod se sklem soustředěný do tzv. sklářských kompanií, které měly zastoupení po celé Evropě. V polovině 18. století pak Marie Terezie osadu povýšila na město, které má od února 1948 úředně stvrzený český název Nový Bor. Tvoří ho pět místních částí – Arnultovice, Bukovany, Janov, Nový Bor a Pihel.

Město, finance, kultura

Letošní rozpočet hospodaří na straně výdajů s částkou 160 704 600 Kč, z toho je pro oblast kultury vyčleněno 6 850 000 Kč. Z této sumy jde 330 000 Kč na granty – ucházelo se o ně 9 projektů, úspěšných bylo 7. Kultura spadá na MěÚ pod odbor školství, kultury a sportu, do jehož kompetence byla nedávno přesunuta i správa památek. Při zastupitelstvu města pracuje pětičlenný Výbor pro kulturu a občanské záležitosti. Projednává přípravu kulturních akcí pořádaných městem, jejich rozpočty a programy, zabývá se granty v kultuře a ostatními s kulturou souvisejícími záležitostmi. Výbor se schází podle potřeby, obyčejně jednou za měsíc, a na svá jednání zve často ty, kteří kulturu ve městě nejvíce ovlivňují – tedy vedení Kultury s.r.o., vedoucí odboru školství, kultury a sportu, vedoucí občanských sdružení, jejichž činnost směřuje do této oblasti, starostu a místostarostu atd.

Organizačními složkami města jsou: Sklářské muzeum (letošní rozpočet činí 355 000 Kč), Městská knihovna (hospodaří letos s 361 000 Kč) a Turistické informační centrum (hospodaří s 250 000 Kč). Uvedené částky u těchto organizačních složek jsou bez mzdových prostředků. Ještě je třeba zmínit Kulturu Nový Bor s.r.o. Všechny objekty výše uvedených kulturních zařízení jsou majetkem města. Kulturní dům Bohemia, bývalý jednotný klub pracujících Novoborských strojíren a Crystalexu, prodalo město soukromému vlastníkovi. Sál zůstal zachován pro pořádání kulturních akcí, je využíván formou pronájmů, ale jeho současný stav volá po potřebné rekonstrukci. Z částky na činnost odboru školství, kultury a sportu jde do oblasti kultury navíc cca 50 %, tedy 394 000 Kč.

Kultura Nový Bor s.r.o.

Společnost vznikla v lednu 2006 a funguje se 100% účastí města. Zastřešuje městské divadlo, Navrátilův sál, městské a letní kino i výstavní galerie v těchto zařízeních. „Prioritou vzniku společnosti bylo snížení provozních dotací od města, a to jak vlastní kulturní činností, tak i příjmy z pronajatých nebytových prostor spravovaných zařízení. Sdružení kulturních prostředků má přispět ke zkvalitnění řízení a transparentnímu hospodaření. Financování kultury se stalo vícezdrojové a přivedlo do kultury více peněz. Peněžní prostředky se daří získávat od ministerstva kultury, Libereckého kraje i z vlastních zdrojů. V prvním i druhém roce se podařilo ušetřit zhruba půl milionu Kč a tyto částky byly ponechány v kultuře. Díky úsporám se mohlo doplnit a obnovit zastaralé technické vybavení, rozšířil se kulturní program a došlo ke zvýšení využívání stávajících objektů – např. Navrátilova sálu,“ vysvětluje vedoucí odboru školství, kultury a sportu RNDr. Alena Forgáčová a dodává: „Společnost nabízí nejen kvalitní zájezdové pořady, ale troufá si také do městských kulturních zařízení přivádět nové objevy na poli hudebním, výtvarném, divadelním i filmovém. V letošním roce získala zmíněná s.r.o. z městského rozpočtu 713 000 Kč na pořádání kulturních akcí a 4 447 000 představovaly provozní dotace.“ Objekt divadla (původně kina) byl postaven v místní části Arnultovice v roce 1926 a současná podoba je výsledkem dvou rozsáhlých rekonstrukcí. Kapacita sálu je kolem 300 míst.

Navrátilův sál se nachází v bývalém měšťanském domě č.p. 45 na třídě TGM. Malbami jej Josef Navrátil vybavil v padesátých letech 19. století. Dnes se zde konají zejména výstavy, besedy a koncerty.

Místní rámec překračuje svojí činností městské kino. Současný jednatel Kultury s.r.o. − Radovan Novotný − je zakladatelem a prezidentem Novoborské akademie spojených kinematografií, která již osm let sdružuje vedoucí kin v celé ČR. Do její činnosti spadá i každoroční udílení cen nejlepším českým filmům, hercům a režisérům. Náklady na tuto akci jsou hrazeny z účastnických příspěvků a poplatků. Kino bylo slavnostně otevřeno na podzim roku 1926, koncem osmdesátých let prošlo zásadní rekonstrukcí a dnes do hlediště může usednout téměř 300 diváků. Na pořízení bezbariérového přístupu (včetně hydraulické zvedací plošiny a bezbariérového sociálního zařízení) v hodnotě 993 tisíc Kč přispělo ministerstvo kultury dotací 837 tisíc Kč a zbylou částku uhradilo město. Nový Bor má ještě letní kino s kapacitu 500 míst, umístěné v centru města.

Jak si stojí kultura ve městě

„Radnice si velmi váží různých občanských kulturních aktivit, které jsou vizitkou toho, že Nový Bor žije kulturně – jde např. o Sklářskou muziku, taneční soubor Boráček, pěvecký soubor Camela (město jej významně finančně podporuje, protože mu zajišťuje dobrou propagaci i v zahraničí), ochotnický divadelní soubor Nopoď atd. Všechny soubory jsou samostatnými subjekty. Právě podpora takovýchto pravidelných aktivit je cestou, jak přivést ke kultuře více občanů. Provozujeme jedno z nejlepších divadel na severu Čech, které díky solidní nabídce nemá nouzi o stálé návštěvníky,“ sděluje vedoucí odboru školství, kultury a sportu MěÚ. Mezi přední kulturní akce patří Sklářské slavnosti, Mariánská pouť, Divadlo za sklem – třídenní přehlídka pouličního divadla atd. Na příští rok se připravuje pěvecký festival Crystal Chor, konaný v dvouletém intervalu, na který bude nemalou částkou přispívat město.

Eva Veselá

VSETÍN − MAŠTALISKA: V květnu 2008 dokončený projekt nazvaný Podnikatelský inkubátor Vsetín si vyžádal náklady v celkové částce 103,6 milionu Kč. Byl spolufinancován evropským fondem pro regionální rozvoj a Ministerstvem průmyslu a obchodu ČR z programu Prosperita. Dotace poskytnutá Agentuře pro ekonomický rozvoj Vsetínska o.p.s. činila 77,7 milionu Kč. Dominanta zdejšího Horního náměstí zvaná Maštaliska má bohatou historii a sloužila k nejrůznějším účelům.

Původní objekt byl v roce 1708 za vpádu Kuruců sice zničen, ale vzápětí na jeho místě vznikl dům nový. Nejprve jako zemědělská usedlost s konírnou, ale třeba za napoleonských válek byl přeměněn na lazaret. Charakter dominanty však Maštaliska získala až po rekonstrukci do novorenesančního stylu v roce 1897. V objektu se pak nacházely úřednické byty, ale od padesátých let již rychle chátral. Postupně sloužil také jako dílna či výrobna rakví. V 80. letech minulého století se začala zvažovat rekonstrukce, dokonce zde měla vzniknout galerie i s parkovištěm, ale rok 1989 tyto plány na čas přerušil.

Od této doby vsetínská radnice hledala možnosti, jak památku opravit a jak ji efektivně využít. Uvažovalo se o bytech, knihovně, čajovně či dokonce o smuteční obřadní síni, ale nakonec byla Maštaliska pouze staticky zajištěna. Poté se město rozhodlo čekat na kvalitní záměr, na který by se mohly čerpat evropské dotace. Projekt Agentury pro ekonomický rozvoj nazvaný Podnikatelský inkubátor Vsetín a Centrum transferu technologií všechna potřebná kritéria splnil, a tak se podařilo památku obnovit a vdechnout jí nový život, přestože při zahájení rekonstrukce nebyl na objektu jediný kousek zdravé konstrukce a někteří pesimisté dokonce chátrající budovu dopředu odepisovali.

Navzdory škarohlídům září od loňského roku Maštaliska již zdálky novotou a dnes se v nich odehrávají kulturní, vzdělávací a společenské akce, ale především jako Podnikatelský inkubátor poskytují zázemí začínajícím podnikatelům.

Co se pro nezasvěcené pod tímto názvem skrývá, na to jsem se zeptala Miroslava Evjáka, ředitele Agentury pro ekonomický rozvoj Vsetínska, o.p.s., která vítězný projekt vypracovala.

„Naše společnost byla založena městem Vsetín za účelem řešení nezaměstnanosti podporou podnikání a ekonomického rozvoje. Firmám umístěným v Podnikatelském inkubátoru nabízíme komplexní služby, protože v náplni naší činnosti je mj. poradenství v otázkách grantů a dotačních titulů, zprostředkovávání kontaktů na výzkumná a vývojová střediska a univerzity u nás i v zahraničí. To znamená například koordinaci v oblasti marketingu či aplikovaného výzkumu a vývoje mezi akademickou a výrobní sférou. Samozřejmě podporujeme příliv nových investorů do našeho regionu a pochopitelně pořádáme vzdělávací akce, semináře a poskytujeme kompletní informační servis.“

Eva Horníčková

ROŽNOV POD RADHOŠTĚM: Ředitel Městské knihovny Pavel Zajíc, vedoucí projektového oddělení MěÚ Jan Kučera, místostarostka města Rožnov pod Radhoštěm Markéta Blinková, ředitelka T klubu – kulturní agentury Lenka Vičarová, dramaturg kina Panorama Pavel Jakubík a někteří další představitelé města byli připraveni zodpovědět dotazy, nápady, podněty a připomínky občanů na diskuzním fóru, jehož tématem byla plánovaná výstavba víceúčelového kulturního centra.

O malé překvapení se postaral ve své úvodní prezentaci Pavel Zajíc, který shrnul klady a zápory pro případ, že městská knihovna bude, resp. nebude součástí víceúčelového kulturního zařízení. Poukázal na skutečnost, že oprava budovy knihovny měla proběhnout již před 15 lety, došlo však pouze k první etapě rekonstrukce. Rovněž si posteskl nad nedostatečnými prostorami v nynější budově. Přesto by byl raději, kdyby knihovna zůstala tam, kde je. „Lidé jsou naučení do knihovny chodit. Kdyby knihovna přesídlila do centra, lidé by přišli o možnost kulturu navštěvovat na více místech. Vznikl by tak jakýsi kulturní monolit, který já osobně považuji za přežitek,„ řekl Zajíc. Zároveň dodal, že zrekonstruovat současnou budovu knihovny je ekonomicky mnohem výhodnější než začlenění jejích prostor do plánované stavby.

Zajícovu myšlenku podpořila také většina občanů, která se do diskuse zapojila. „Zatím není vůbec jisté, jestli knihovna bude nebo nebude součástí víceúčelového kulturního centra. Čekáme na to, co vzejde ze soutěže na architektonickou studii,„ vyjádřil se k zařazení knihovny do centra Jan Kučera. Z necelé stovky přítomných občanů se do diskuse zapojilo asi deset lidí. Nikdo z nich se nevyslovil proti výstavbě centra. Jejich nejčastější výtka se týkala sálu pro 350 lidí. Tato kapacita se jim jevila jako nedostatečná. „Z hlediska ekonomického provozu je tato kapacita rozumným kompromisem. Při úpravě na stání se kapacita sálu zvýší odhadem na 500 míst,„ vysvětlila Lenka Vičarová. Protože víceúčelové centrum, které by mělo vyrůst na místě současné budovy kina Panorama a mělo by sloužit prakticky všem neziskovým organizacím, souborům a spolkům, občané se zajímali také o kapacitu klubovny, ptali se, jestli se v rámci centra plánuje výstavba zrcadlového sálu, a na další záležitosti.

„Námětů je hodně a máme stále prostor upravit požadavky na to, co by v centru mělo být. Všemi těmito podněty se budeme zabývat a vyhodnocovat je,"  ujistil přítomné Kučera. Budova kina Panorama je v havarijním stavu. Město, jakožto majitel budovy, vyhlásilo v dubnu architektonickou soutěž na studii realizace víceúčelového kulturního centra. Hodnota centra, které by mělo vyrůst v příštích letech, je prozatím odhadována na 100 milionů korun.

Lukáš Martinek

LITOMĚŘICE: Sborový zpěv má u nás bohatou tradici. Pěvecké spolky byly zakládány od poloviny 18. století, mezi ty nejstarší dosud fungující patří pražský Zpěvácký spolek Hlahol nebo kroměřížský Moravan. Základnu tvoří desítky amatérských těles složených ze zpěváků nejrůznějších profesí, které však spojuje jediné − láska k hudbě.

V Litoměřicích působí již od roku 1955 smíšený pěvecký sbor, který založili profesoři zdejší pedagogické školy pod názvem Pěvecké sdružení Litoměřických učitelů (PSLU). A pod ním vystupuje dodnes.

V roce 2005 se v litoměřickém Divadle K. H. Máchy konalo jubilejní šestisté vystoupení, které současně připomnělo padesátiletou existenci PSLU. Pod vedením zkušeného pedagoga, sbormistra a nositele Ceny Bedřicha Smetany − Prof. PhDr. Tomáše Fialy, CSc. tehdy sbor představil průřez celým repertoárem. Padesát členů s různými daty narození  pochází z celého litoměřického okresu. Rozsah sboru  je značný, současnou dramaturgii tvoří stěžejní sborová díla českých i světových skladatelů spíše z období 19. a 20. století či úpravy českých i světových lidových písní. Vystoupení se také aktuálně přizpůsobují oslavám různých výročí významných skladatelů či událostí. Má-li však sbormistr volnou ruku, uslyšíte písně Leoše Janáčka i Vangelisův Ráj. Za úspěchy sboru nepochybně stojí jeho dlouholetý člen a současně i prezident ing. arch. Václav Protiva (1925). Přestože vystudoval ČVUT a tomuto oboru se část života věnoval, sborový zpěv je jeho druhou profesí. V deseti letech zpíval v Kühnově sboru, později ve sboru čsl. rozhlasu a v PSLU působí již přes dvacet let. S tímto „mimořádně schopným panem prezidentem“, jak jej sbormistr T. Fiala nazývá, jsem si povídala nejen o zpívání, ale i o daleko prozaičtějších věcech.

Máte stálou členskou základnu?

Počet našich členů je pochopitelně nestálý. Mění si zaměstnání, stěhují se, stárnou... Ale my nehodláme skončit. Hledáme posily − zejména v tenorech, a proto spolupracujeme s dětskými sbory z města a okolí. Pravidelně uveřejňujeme výzvy, že uvítáme nové, mladé posily, aby jejich hlasy zbytečně nezahálely.

Kde si vás mohou lidé poslechnout?

Koncerty pořádáme v litoměřické katedrále sv. Štěpána, ve varhanním sále zdejší školy s hudebním zaměřením, na zámku v Ploskovicích, v Libochovicích. Ale třeba městské divadlo v Litoměřicích je pro nás moc drahé. Zpívali jsme také na festivalu v Českých Budějovicích, v Krumlově, společně s mariánsko-lázeňským sborem v Mariánkách na festivalu duchovní hudby.

Jste v kontaktu s nějakou cestovní kanceláří, například během turistické sezony?

Ano, třeba s reisebürem v Saarbrückenu, které k nám posílá turisty. Ti mají zájem nejen o zdejší krajinu a o památky, ale i o naše koncerty. Zůstanou tu o den déle, a pro nás to z finančního hlediska znamená jednu z nejvýhodnějších aktivit.

Zpíváte cizincům, ale nezazpíváte si také s nimi?

Snažíme se udržovat kontakty se zahraničními sbory, například z Porýní, Bavorska, Francie i Holandska, pro něž pořádáme společné koncerty, což je pro nás velice lukrativní. O nájem se podělíme, pozveme je ke společnému posezení a rozcházíme se s dobrým pocitem, že ještě něco málo nám zbude pro příště.

Nyní jsme se dostali k tomu nejdůležitějšímu, a to financím. Jediným zdrojem vašich příjmů jistě nejsou jen členské příspěvky či vstupné.

Máme sice právní subjektivitu a jako nezisková organizace bychom tedy měli být závislí pouze na příjmech získaných na vstupném. To ale pochopitelně nestačí. Od města dostáváme jen příležitostné podpory, a tak sháníme sponzory, kde se dá. Ale lidé v takzvaném poproduktivním věku již těžko takové kontakty získávají. Naštěstí máme jednoho „osvíceného“ sponzora z nedalekých Žalhostic. Nad vodou nás léta držela moje dcera, která nám dávala zatím největší sponzorské dary. Ta bohužel zemřela a já se dnes snažím udržet kontakt s její rodinou. Nechci nijak bědovat, ale přijde mně trochu líto, když vidím, jak se sanují byznysy jako je třeba fotbal, kde se mnohdy na závěr demoluje co komu přijde do ruky, a to i pod dozorem policie. My jsme po koncertě ještě nezničili ani jeden kostel, a přesto podpora, kterou oficiálně dostáváme, je mizivá. Vím, že peníze by chtěl každý, ale nemohu se smířit s tím, že právě ti nejbohatší tak málo fandí kultuře.

Jak by to mělo fungovat?

Sbory by podle mě měly být dotovány dle možnosti z městského rozpočtu stálým příspěvkem. Vždyť jde svým způsobem o reprezentaci města (jeho název často bývá součástí pojmenování hudebního tělesa). To by mělo být oboustranně zavazující. Kultura je přece ta nejvyšší hodnota, se kterou se město může prezentovat.

Žádali jste o granty?

Žádáme často, ale bohužel spíše neúspěšně. Zatím jsme dostali jen jeden. Asi nejsme těmi správnými bojovníky za získání dotací. Myslím si, že to stále hodně záleží na příslušných osobách, na jejich uvědomění si, že je na nich, zda z města bude „tupá“ vesnice nebo kulturní centrum. Nechci tu mluvit o vlastenectví a raději si ani nekladu otázku Přežijí dobré čisté snahy, nebo kšeft? Jisté ale je, že ušlechtilé květiny se musí zalévat, jen kopřivy rostou samy.

Děkuji za rozhovor

Eva Horníčková

Náš seriál věnující se uvedené problematice postoupil do Ústeckého kraje. Dnes vám přiblížíme situaci v okrese Litoměřice.

Oblastní muzeum v Litoměřicích přerušilo spolupráci s obecními kronikáři přibližně v roce 1986. Poslední seminář, na němž 35 kronikářů absolvovalo metodické školení o vedení kronik,  vyměnilo si své zkušenosti s psaním ročních zápisů a vedením příloh a nahlédlo do mnoha obecních kronik, proběhl v roce 1985. Nyní muzeum kronikářům například zpřístupnilo fotoarchiv, nabízí služby odborné knihovny, ale mohou zde získat i kopie článků ze sborníků.

Státní okresní archiv Litoměřice se sídlem v Lovosicích (SOkA) spolupráci s kronikáři nikdy nepřerušil a kooperace probíhá po třech liniích. V rámci předarchivní péče se zjišťuje, zda je v obci vedena kronika, a s představiteli obcí se jedná o nutnosti předat její dopsané svazky do archivu. Zástupci SOkA se účastní seminářů pro kronikáře. (Tato setkání nejprve organizovaly odbory kultury okresního národního výboru a později referáty kultury okresního úřadu.) Pracovníci archivu na nich informují o kronikách uložených v SOkA a seznamují se zápisy v těch nejhodnotnějších z nich. A za třetí je neméně důležitá spolupráce s jednotlivými kronikáři přicházejícími do badatelny, kde mohou nahlédnout do archivních materiálů, které jim pomohou k doplnění chybějících zápisů v kronice, a je tu i možnost individuálních konzultací.

Vhodnými partnery pro pořádání kronikářských seminářů se po zrušení okresních úřadů v roce 2002 zdají být městské úřady v obcích s rozšířenou působností. Jejich finanční fundament bývá oproti archivům či muzeím větší a mají na příslušných místech odborné pracovníky. Výhodou je dobrá dopravní obslužnost a počet obcí spadajících do jejich působnosti.

„Zatím poslední seminář pro 20 účastníků proběhl v červnu 2007. Ve spolupráci s naším archivem jej pro kronikáře svého obvodu zorganizovalo město Roudnice nad Labem. Hovořilo se na něm zejména o aktuálních problémech kronikářské práce na Podřipsku – o legislativě, způsobech vedení kroniky, doporučeny byly i dvě publikace vztahující se k tomuto tématu. Jde o 2. vydání knihy T. Hromádky Kroniky (možno stáhnout na www.nipos-mk.cz ) z roku 2006 a Jak vést kroniku obcí a měst autorek L. Šotnarové, M. Kašubové a R. Gošové (vydané v Brně v roce 2006). Kronikář města Roudnice nad Labem K. Krauskopf představil poslední díl jím vedené kroniky, popsal způsob své práce a odpověděl na dotazy. Poté byli účastníci semináře seznámeni se zápisy z několika obecních kronik uložených v SOkA, které zachycovaly vybrané události moderních dějin. Například odchod českých vojáků do 1. světové války, rok 1938 na Litoměřicku, měnová reforma v roce 1953. Prezentovány byly i některé kroniky nebo kopie starších kronikářských zápisů. V závěrečné diskuzi se pak posuzovaly metody kronikářské práce, stylistická úroveň i vypovídající hodnota kronik,“ sděluje ředitel SOkA Jaroslav Moravec.

V okrese Litoměřice je 105 obcí, v mnoha případech malých. Zhruba v osmnácti se počet obyvatel pohybuje kolem stovky. Kroniky se vedou ve většině z nich, ale v menších sídlech se kvalitního kronikáře někdy nedaří zajistit. Problémem také bývá s tím, že citová vazba obce ke kronice je většinou tak silná, že se svazky nedaří po dokončení zápisů uložit do archivu. Kladným příkladem je naopak město Litoměřice, které dopsané svazky svěřuje do péče SOkA pravidelně. Stále více využívanou alternativou je vydání kroniky na webových stránkách obcí a měst, jak to činí například Litoměřice nebo Štětí.

„Spolupráce archivu s kronikáři se obvykle aktivuje u příležitosti oslavy jubilea obce. Chystají se výstavky dokumentů, vydání příležitostné publikace. U nás najdou kronikáři spoustu materiálů, které je možné použít pro systematické studium historie obce. K dispozice jsou cenné archivní fondy, ale i odborná a regionální literatura z naší knihovny, včetně dobových periodik, které je možné studovat v naší badatelně. Začínající kronikáři se mohou inspirovat v archivu uložených kronik. Pro faktografickou hodnotu jsou využívány zejména kroniky Litoměřic, pestrostí obsahu může být vzorem pro kronikáře působící v malých místech kronika obce Staré nedaleko Lovosic. Nesmíme zapomínat ani na hledání nástupců dnešních kronikářů. Snažíme se přitáhnout k této práci školní mládež i studenty. S úspěchem se setkal projekt Hledání ztraceného ráje v Českém středohoří, jehož garantem bylo město Litoměřice. V letech 2006 – 2007 se do něj zapojilo několik ZŠ z litoměřického a teplického okresu,“ vysvětluje ředitel archivu a dodává: „Podle mého názoru je chybou, že muzea  po roce 1989 přestala metodicky vést obecní kronikáře. Tento systém byl v rámci muzejnictví v průběhu několika desetiletí hierarchicky propracován – od koncepce kronikářství až po předávání informací o každodenní kronikářské praxi v jednotlivých okresech.“

Pravdou je, že dnešní okresní archivy jsou personálně podhodnoceny s ohledem na širokou škálu úkolů, které musí plnit. Jde o předarchivní péči, zpřístupňování fondů, vyřizování badatelské agendy pro úřady a jednotlivce, případně o vlastní odbornou a publikační činnost. Řadu úkolů je nutno realizovat týmově, jednotliví pracovníci někdy vykonávají své funkce kumulovaně. Za této situace je tedy obtížné vyčlenit odborného archiváře, který by se mohl věnovat kronikáři v takovém rozsahu, jak to dříve činil specializovaný odborný pracovník příslušného okresního muzea. V neposlední řadě českému archivnictví schází ucelená koncepce péče o kronikáře.

Eva Veselá

Kořeny - doteky - proměny zní motto letošního 17. Festivalu uprostřed Evropy, kterým od 15. června do 3. srpna ožijí uměním desítky míst podél tři sta kilometrů dlouhého úseku severozápadní česko-německé hranice. Mezi bavorským Tirschenreuthem, Karlovými Vary, Ústím nad Labem a saskými Drážďany nabízí tato pestrá multikulturní přehlídka klasickou, etnickou, jazzovou hudbu, divadlo, poezii i výtvarné umění.

V městských i odlehlých architektonických skvostech pohraničí vystoupí slavní umělci a soubory rozličných národností, mezi jinými houslisté Fabio Biondi, Ivan Ženatý a Mira Wangová, hobojista Albrecht Meyer, trumpetista Ernie Hammes, loutnista Joachim Held, soubor Europa Galante, Musica Angelica Baroque Orchestra Los Angeles, Dresdner Kapellsolisten nebo světoznámá francouzská jazzová formace Hadouk Trio. "Hvězdy světových pódií představí ve svých programech témata, která vycházejí z jejich vlastních kulturních kořenů, ale také doteky s dalšími kulturními okruhy a z nich vyplývající proměny," říká intendant festivalu Thomas Thomaschke, sám operní pěvec a profesor hudby. Na své si také letos přijdou milovníci virtuozní interpretace klasické staré hudby i moderních experimentů, duchovních koncertních meditací, magického folkloru i jazzu. Tak, jako je středoevropský kulturní prostor určován dědictvím antiky, židovství, křesťanství i lidových tradic vycházejících z mytologie jednotlivých evropských zemí i jejich jedinečným propojováním. Tradiční programová řada festivalu Genius loci otevře milovníkům umění působivá historická i přírodní koncertní místa. Řada Fórum mladých přivedla do regionu mladou hvězdu světového jména Sol Gabettovou z Argentiny, sestry Baibu a Laumu Skrideové z Lotyšska, vynikajícího českého hobojistu Viléma Veverku nebo pěvecké talenty z Fojtska Annett Fritschovou s Martinem Hässlerem (Louny 17. 7., kostel sv. Mikuláše).

V Karlovarském kraji zahájil festival ve čtvrtek 19. 6. mladý sólový pozounista Frederic Belli z Baden-Badenu s varhaníkem Markusem Rupprechtem v chebské Kláře, skvostné Dvořákovy Biblické písně provedl orchestr Virtuosi di Praga a sólisté v chrámu na Chlumu Svaté Maří (21. 6.), mladý virtuozní soubor KlangZeitRaum (Zvuk-čas-prostor) z Lipska rozezněl hudbou barokních mistrů s dobovými nástroji hrad Loket (22. 6.) a kostel Zvěstování v Ostrově bude hostit severskou karelskou hudbu finského souboru Suden Aika (13. 7.).

V parkovém pavilonu pramenů ve Františkových Lázních zahraje na dobové nástroje klasicistní díla Mozartova a Myslivečkova orchestr Salzburger Hofmusik (14. 7.), na nádvoří sokolovského zámku zazní písně o snech ze všech kontinentů v podání renomovaného berlínského ansámblu Aquabella (20.  7.), kaple zámku v Bečově zazní soudobou meditativní hudbou pro harfu a violoncello (26. 7.) a v karlovarském chrámu svaté Maří lidé zažijí koncert slavného lucemburského trumpetisty Ernieho Hammese s varhaníkem Mauricem Clementem.

 Kompletní program i předprodej vstupenek je k dispozici v obvyklých předprodejích a na internetové adrese www.festival-mitte-europa.com.

Pořadatelé přejí všem přátelům festivalu inspirující a vzrušující kulturní zážitky a setkávání na XVII. ročníku Festivalu uprostřed Evropy – Mitte Europa. V Ústeckém kraji zahájil festival v úterý 17. 6. dámské strunné Duo Galante na zámku v Trmicích a pokračoval mimo jiné 18. 6. Severočeskou filharmonií s klarinetistou Šaronem Kamem v teplickém domě kultury a 24. 6. mladým komorním triem Klangzeitraum (Zvuk-čas-prostor) v chomutovském barokním Špejcharu.

Na středověký Nový hrad v Jimlíně míří soubor alpské hudby Ostrachtaler Seitenmusik (29. 6.) a na zámek Velké Březno barokní soubor Duo la vigna (16. 7.).

V ústeckém kostele Nanebevzetí Panny Marie zahraje 4. 7. šarmantní ženský akordeonový kvartet z Berlína, chrám cisterciáckého kláštera v Oseku rozezní 6. 7. světoznámí britští King´s Singers, v děčínské synagoze vystoupí 13. 7. s židovskou chrámovou i folklórní hudbou Synagogalchor z Lipska a teplický kostel svatého Jana Křtitele hostí 21. 7. špičkový britský ansámbl barokní hudby Concert Royal.

UHERSKÉ HRADIŠTĚ: Ve dnech 25. července až 3. srpna se v U. Hradišti (27,6 tis. obyv.) uskuteční 34. ročník Letní filmové školy (LFŠ), jejímž hlavním pořadatelem je již třetím rokem Asociace českých filmových klubů (AČFK) a generálním partnerem město Uherské Hradiště. Asociace prošla během necelého roku organizačními proměnami, které se projeví i na uspořádání a struktuře programu letošní filmové školy. Se všemi změnami byli novináři seznámeni na dvou tiskových konferencích.

Například rozpočet LFŠ nebude nižší než 10 milionů Kč, finanční podpora z ministerstva kultury - ze Státního fondu ČR pro podporu a rozvoj české kinematografie, dosáhne  zhruba stejné výše, jako v minulém roce (2 miliony Kč). Pořadatelé počítají s návštěvností kolem 2,5 až 3 tisíce osob.

Rozmanitost a provázanost jednotlivých cyklů

byly základními kritérii přípravy programu. Důrazem se soustředil na vzdělávací a informativní charakter. LFŠ má zprostředkovat rozmanitá tematická setkání prostřednictvím filmů. Jejich počet se sníží z dřívějších 195 na 150, ale doplní  je ještě 100 krátkometrážních děl. Proporce jednotlivých cyklů budou vyváženější, přehledně rozčleněné a výrazně se také představí animované, experimentální a dokumentární filmy.  Průřezová témata jsou věnována historii i současnosti kinematografie, aktuální se zaměřují na soudobé politicko-společenské otázky. Chybět nebudou ani filmové retrospektivy výrazných tvůrců. Účastníci LFŠ se tak setkají např. s Janem Švankmajerem, Jurajem Jakubiskem nebo Pavlem Kohoutem.

Celkem bude prezentováno 16 filmových cyklů, tzv. národních (například Bratři v triku). Hlavní tematický cyklus „Film a magie“ přinese snímky věnující se okultismu, rituálům, alchymii a kouzelnictví. Právě toto téma vedlo k tomu, že na druhé tiskové konferenci, pořádané 12. června v pražské zoologické zahradě, se LFŠ stala adoptivním rodičem  baziliška zeleného (Basiliscus plumifrons)  podobného draku z pohádek.  (To sice s tímto tajemstvím opředeným cyklem koresponduje, ale ve skutečnosti je tento plaz velice společenský a mezi chovateli oblíbený.) Retrospektiva přinese např. díla autorů jako Julio Meded či Arnos Gitai. Své příznivce jistě najde i tematický soubor „Přepisování minulosti“, který by měl probíhat i v dalších ročnících LFŠ. Letos se zaměří na „osmičková“ léta, tedy na rok 1938, 1948 a 1968. Kromě řady filmů nabídne i diskuse a přednášky historiků z Ústavu pro studium totalitních režimů či odborníků na český film. Cyklus „Současný český a slovenský film“ přinese reprezentativní výběr filmů z obou kinematografií včetně filmů experimentálních nebo z produkce filmových škol.  

Doprovodný program

Sekce nazvaná „Panorama filmové kritiky V4“ chce podpořit kritické vnímání národní filmové tvorby střední Evropy a dlouhodobě si klade za cíl vytvořit platformu pro kritickou reflexi filmové tvorby domácí. Součástí bude také diskuse nazvaná Jak se dělá filmový časopis, která se bude věnovat problémům souvisejícím s vydáváním takovéhoto druhu periodika.

Sekce „Film a živá hudba“ se letos soustředí na aktuální hudební interpretaci konkrétních filmových děl, a nejen němých filmů. Diváci se mohou těšit například na Vladimíra Václavíka či Petra Kružíka.

Sekce „Koncerty, divadla, čtení“ doplní filmová témata. Literární program se zaměří zejména na autory, kteří se explicitně vyjadřují magickým jazykem nebo se věnují mystice, okultismu, magii či šarlatánství. Hudební program obsáhne rituální rozměr uměleckých projevů jako magického prostředku neverbální komunikace a uměleckou formou spodobní konkrétní rituály současnosti i minulosti. Půjde zejména o koncerty hudebníků z oblasti Blízkého východu, zejména z Izraele a Palestiny, a o kapely s tradicí klezmer-hudby. Vrcholem této části programu bude koncert předního francouzského jazzového trumpetisty Erika Truffaze a jeho Ladyland Quartetu.

Příznivci výstav mohou vybírat z retrospektivy děl Evy a Jana Švankmajerových, nazvané Salamandr a instalované v Galerii Slováckého muzea, nebo se přijít podívat na téměř padesátku československých filmových plakátů z let 1960 až 1989 od předních československých grafiků a výtvarníků.

„Mír Lab A/V“ jsou audiovizuální variace a improvizace, které proběhnou na pěti „laboratorních nocích“  v Klubu Mír. Přinesou propojení hudební a audiovizuální složky v kompaktním celku, půjde o koncerty, ale i o sérii doplňujících vystoupení, v nichž se objeví přední skupiny a soubory z oblasti audiovizuálních médií – např. Georgi Bagdasarov, Mateřídouška, Filip Cenek.

„Lekce filmu“ letos povedou Pavel Kohout, Juraj Jakubisko, Veit Helmer a Amos Gitai. „Respekt forum“ nabídne řadu besed, panelových diskusí, přednášek, workshopů a dílen, jejichž posláním bude rozšířit hlavní festivalová témata a zprostředkovat poznání na jiných úrovních. Půjde např. o cyklus besed a přednášek spolupořádaného časopisem Respekt. Připraveny jsou čtyři diskusní bloky za účasti zkušených moderátorů, filmových odborníků, historiků, vědců a dalších zajímavých hostů. Dále se uskuteční besedy „Přepisování minulosti – 1968, konec nadějí“, „Současný stav české kinematografie“ a jiné.  

Prezentace aktivit AČFK

Na LFŠ se představí celoroční činnost asociace v oblasti distribuční, vzdělávací, metodické, pro lektory filmových klubů (FK) to bude dílna lektorských úvodů, organizace a dramaturgie filmových seminářů a přehlídek atd., kterou doplní diskuse na téma „Budoucnost filmových klubů/Filmové kluby budoucnosti“. Nebude chybět ani prezentace 3D kina, což je jedna z možností rozvoje FK. Asociace již tradičně udělí výroční ceny, jejímiž laureáty se stanou jak hosté LFŠ, tak i dlouholetí spolupracovníci asociace a hnutí FK.

Kam na projekci a doprovodné akce

V Uherském Hradišti se mohou zájemci rozhodovat mezi více jak desítkou míst nabízejících filmové projekce, divadlo, koncerty. Hlavním promítacím sálem se opět stane kino Hvězda, dále Klub kultury, Reduta, Slovácké divadlo, učebny Univerzity Tomáše Bati, Klub Mír. Největší kapacitu – 3 tisíce míst − nabídne letní kino na Masarykově náměstí. Letní kino ve Smetanových sadech disponuje 800 místy. Ozvěny LFŠ se uskuteční v místě konání této filmové školy, také v pražském kině Oko a v olomouckém kině Metropol.

Aby se o LFŠ vědělo…

Hlavním mediálním partnerem LFŠ je Česká televize, která svým divákům přináší zejména spotovou kampaň a v době konání akce pak Zprávy z Letní filmové školy v Uherském Hradišti. Česká televize také na LFŠ představí svou dokumentární a filmovou tvorbu. Dalšími mediálními partnery jsou např. Radiožurnál Českého rozhlasu, Mladá fronta Dnes, Respekt, Slovácký deník. Záštitu nad LFŠ převzal např. ministr zahraničí K. Schwarzenberg, ministr kultury V. Jehlička, ministr školství, mládeže a tělovýchovy O. Liška, hejtman Zlínského kraje L. Lukáš, starosta města Uherské Hradiště L. Karásek.

Podrobnosti na http://www.lfs.cz/  nebo http://www.acfk.cz/.

Eva Veselá 

MORKOVICE: V domě Dany Ptáčkové v Morkovicích rozhodně neplatí přísloví o tom, že kovářova kobyla a ševcova žena chodí bosy. Výrobky z proutí najdeme u ní doma jako součást bytového zařízení či jeho doplňky, ale také v přilehlé zahrádce, kterou chrání proutěný plot. Za práci s tímto materiálem udělil ministr kultury v roce 2006 Daně Ptáčkové titul „Nositel tradice lidových řemesel v oboru pletiva – práce z vrbového proutí a pedigu“.

Kvalitní materiál – základ úspěchu

Zpracování přírodních materiálů provází lidstvo díky jejich dostupnosti již od nepaměti. Řemeslníci, zabývající se speciálně pletením z loupaného proutí, se v 17. století sdružovali do cechů. Na Moravě se košíkáři soustřeďovali zejména v Mokrovicích – Slížanech (2,8 tis. obyv., okres Kroměříž).

Potřebné proutí zde získávali z vrb rostoucích kolem řek. Později, od poloviny 19. století, začali vysazovat na polích vyšlechtěnou vrbu americkou. Její proutí totiž bylo kvalitnější a jakost výrobků se tedy podstatně zvýšila.

Dnes se pěstuje kolem 14 druhů vrb a každá odrůda má jiné upotřebení. Od 19. století se k nám z jihovýchodní Asie dováží liana zvaná Calamus rotang, jejíž vnější část (nazývaná rotang) slouží zejména k výrobě nábytku. Naopak k pletení se používá vnitřní porézní jádro, kterému se říká pedig. Bývá o průměrech od 1 až do 10 mm a vyznačuje se výbornou pružností, dá se barvit a v košíkářství slouží zejména při pletení drobnějších věcí, jako jsou misky, košíčky, podnosy, ošatky a další užitné i dekorační předměty, ale také třeba k vyplétání bočních stěn a dvířek dřevěného nábytku. Pedig se kupuje již opracovaný, ale jeho cena stále roste – v roce 1990 stál 1 kg 90 Kč, nyní 250 až 420 Kč.

Košíkářství je rodinnou tradicí

„Nejstarší košíkářský výuční list, datovaný rokem 1858, se dochoval po manželových předcích. A jak bylo tehdy zvykem, jde o malé výtvarné dílo. Já se vyučila v nedaleké Kroměříži jako zpracovatel přírodních pletiv, praxi jsem získávala v tehdy největším košíkářském závodě v Československu, který působil přes půl století v Morkovicích. V roce 1973 mě zaměstnalo Ústředí lidových uměleckých řemesel (ÚLUV) a o 10 let později jsem se tam stala zasloužilým pracovníkem. V roce 1990 mně byl navíc předán titul mistr umělecké výroby, který tehdy udělovala umělecká komise ministerstva kultury. Od roku 1991 se košíkářství věnuji samostatně spolu s manželem,“ shrnuje  Dana Ptáčková svou cestu k řemeslu, jehož kouzlu podlehla celá rodina. Její dvě dcery se totiž vyučily ve stejném oboru, ta starší předává své znalosti v terapeutické dílně kroměřížské psychiatrické léčebny.

Příprava proutí je fyzicky náročná

„Nemáme vlastní prutník, a tak kupujeme materiál od zemědělského družstva, myslivecké společnosti i od soukromých pěstitelů. Ze svázaných otepí se doma po vytřídění dá použít zhruba polovina. Otepi se ponoří do bazénu s asi 20 cm vody a nechají se tam až do jara. Pak se odstraní kůra. To se musí provést během tří týdnů a za pěkného počasí, což je podmínkou. Takto vznikne tzv. bílé proutí, které je třeba před zpracováním schovávat před deštěm. Tmavší proutí se vaří ve speciálním kotli 10 až 12 hodin, pak se zchladí a oloupe se kůra. Poté se nechá 3 týdny venku a to za každého počasí. Stále se s ním musí otáčet, aby měly pruty stejnou barvu. Nejvhodnější je proutí kolem 1 metru. To dlouhé se používá na výrobu tzv. šénu – štípaného vrbového proutí,“ vysvětluje nositelka titulu a dodává: „minimálně jeden rok musí proutí zůstat v klidu. Před vlastním pletením se namočí ve vodě, aby bylo vláčné. Téhle přípravě se věnujeme zhruba tři měsíce do roka a pomáhá nám rodina i známí. A tehdy vlastně nemáme žádný finanční příjem, pouze vydání za nákup materiálu.“

Od drobných předmětů po solitéry

V současnosti se D. Ptáčková zaměřuje na drobnější a zdobnější výrobky, které vyžadují precizní zpracování. Pod jejíma rukama ale vznikají i zcela ojedinělá díla, v nichž se snoubí množství pletacích technik s čistotou zpracování a perfektním zvládnutím řemesla. Jde např. o repliku postranního vozíku k motocyklu pro Veteran Automoto Club v Brně či proutěná nosítka, která se představila ve hře Turandot ve Státní opeře v Praze. Další výrobky vznikají přímo na zakázku – oblíbené je zejména oplétání skleněných nádob různých tvarů a velikostí.

D. Ptáčková je také členkou Sdružení lidových řemeslníků a výrobců (ustaveného po zániku ÚLUV) a účastní se řady trhů, jarmarků a dalších akcí, na nichž své výtvory nejen prodává, ale také seznamuje zájemce s jejich výrobou. Slávu košíkářského řemesla šíří i v zahraničí – ve Velké Británii, Francii, Švédsku, Německu, Rakousku, ale i v zámořské Kanadě. S fotografiemi jejích výrobků se můžeme setkat na stránkách renomovaných časopisů věnujících se designu a bydlení. V roce 2001 získala 1. místo v designerské soutěži „Malý úložný prostor pro 21. století“, kterou vyhlásil Český národní podnik ve spolupráci s ministerstvem kultury. V současné době mohou návštěvníci skanzenu ve Strážnici vidět nositelku titulu mistr umělecké výroby při oplétání stěn seníku.

Eva Veselá

UHERSKÉ HRADIŠTĚ: Město uděluje každoročně od roku 2005 Cenu Vladimíra Boučka za zachování a rozvoj lidové umělecké výroby jako formu veřejného uznání lidovým mistrům v regionu. Před čtyřmi letyji  po Ing. arch. Vladimíru Boučkovi pojmenovala Rady města na návrh odborné komise. 

Celý život této výrazné osobnosti byl pevně spjat s Uherským Hradištěm. Vladimír Bouček (1901 – 1985) studoval architekturu na Vysokém učení technickém v Brně a po absolutoriu spolupracoval s arch. Bohuslavem Fuchsem. 

Během druhé světové války se stal profesorem Baťovy Školy umění ve Zlíně, kde vznikl projekt pod názvem Ústředí lidové a umělecké výroby, legislativně ukotvený v roce 1945 . Vedoucím jedné z prvních dílen této instituce se stal právě Ing. Bouček. Po rozsáhlém průzkumu stavu lidových řemesel a lidové umělecké výroby v tehdejším Československu formuloval teoretický základ pro praktický program. Je nejenom zakladatelem novodobých forem péče o tradiční lidovou uměleckou výrobu, ale i významnou a důstojnou osobností města Uherské Hradiště.

Cena od odborníků i veřejnosti

O udělení ceny rozhoduje Zastupitelstvo města Uherské Hradiště na základě doporučení poradní komise složené z představitelů města, odborných pracovníků - etnografů, zástupců odboru kultury a cestovního ruchu, zástupců odboru architektury, plánování a rozvoje. Při posuzování návrhů na udělení ceny se členové komise řídí předepsanými kritérii. Podmínky pro ocenění lidových tvůrců Uherskohradišťska  respektují vládní usnesení „Koncepce účinnější péče o tradiční lidovou kulturu v České republice“ i dokument UNESCO „Doporučení k ochraně tradiční a lidové kultury“ o identifikaci a dokumentaci tradiční lidové kultury a její prezentac. Cena upozorňuje na nenápadné a skromné osobnosti  města a okresu, které svou tradiční rukodělnou činnost představují široké veřejnosti. Akt oceňování jednotlivých lidových umělců přesahuje svým významem hranice města. Poučené i laické veřejnosti je dána možnost navrhovat v průběhu roku kandidáty, z nichž komise doporučuje k ocenění jednoho tvůrce. Návrhy všech dalších kandidátů přecházejí do dalšího ročníku.

Tato prestižní cena města může být udělena osobám, které udržují a zachovávají při své činnosti znalosti a dovednosti nutné pro provozování tradičních lidových řemesel, lidem, kteří výsledky své činnosti prezentují na veřejnosti při konání jarmarků lidových uměleckých řemeseli, při akcích pořádaných Slováckým muzeem a při jiných podobně zaměřených akcích na území města Uherské Hradiště. Řemeslné obory jsou pro účely tohoto statutu rozdělené podle základního materiálu, z něhož jsou výrobky vyrobeny – z hlíny (černá hrnčina, glazovaná hrnčina, majolika, kamenina), ze skla (foukané a tvarované sklo, malba na sklo, práce s korálky), kámen (kamenictví, kamenosochařství), z kovu (kovářské práce, kutí, drátování, odlévání, ciselování), z přírodních pletiv (ze slámy, orobince, proutí, loubku), ze dřeva (štípání, dlabání, soustružení dřeva, zdobení kovem, řezbářství), z textilních vláken (vázání na modle, tkaní na destičkách, ruční tkaní v různých vazbách, výšivka, krajkářství, modrotisk, batika), z materiálů živočišného původu (s výjimkou vlny), které nejsou určeny ke konzumaci jako potraviny (ševcovství, brašnářství, řemenářství), výroba kostěných, perleťových a rohovinových knoflíků, spínadel a ozdob, drobné zvykoslovné předměty - zdobení kraslic, pečivo (perníky zdobené, tlačené, vizovické pečivo)

 Laureáti už jsou tři

V roce 2005 byla cena udělena Františku Mikulcovi, uherskohradišťskému krojovému krejčímu, který vytvořil úctyhodné množství krojových součástek a krojových kompletů z různých oblastí Slovácka. Význam jeho práce sahá i mimo region, neboť se během svého zaměstnání v družstvu Slovač spolupodílel na krojovém vybavení souborů celého Československa.

V roce 2006 ocenění získala Františka Snopková, zaškolená v dílnách Ústředí lidové umělecké výroby, která stále přichází s novými kompozicemi drobné figurální tvorby z kukuřičného šustí. Její tvorba je známá nejen v České republice, ale i v zahraničí.

O laureátovi roku 2007, resp. laureátce rozhodlo Zastupitelstvo města Uherské Hradiště v dubnu a ocenění si v oboru uměleckého zpracování přírodních pletiv – košíkářství převzala  v rámci červnového Svatojánského jarmarku v Uherském Hradišti Hana Špalková. Ta pracuje se zeleným vrbovým proutím, jež si sama pěstuje, dalšími přírodními materiály jako jsou pedig, červené proutí nebo šén. Sortiment H. Špalkové vychází z tradiční technologie a její zboží můžeme vidět na většině jarmarků u nás i v zahraničí.

Letos boduje dřevo zdobené kovem

V roce 2008 se sešlo sedm návrh na oceněníi:

Janě Mikulcové, Ostrožská Nová Ves – kraslice,

Antonínu Hájkovi, Uherské Hradiště – soustružené dřevo,

Igoru Chrástkovi, Zlechov – keramika,

Zdeňce Vlachynské, Uherské Hradiště - kroje,

Anně Pohunkové, Uherské Hradiště – kroje,

Marii Vojtěškové, Uherské Hradiště – kroje,

Marii Sobkové, Uherské Hradiště – keramika.

Odborná komise doporučila udělit Cenu Vladimíra Boučka za zachování a rozvoj lidové umělecké výroby v roce 2008 Antonínu Hájkovi, který se zabývá pracemi se dřevem a jeho zdobením - vyléváním kovem. Jeho výrobky dosahují už mnoho let vysoké umělecké úrovně, což už i minulosti potvrdili odborníci Ústředí lidové umělecké výroby. Prostřednictvím uherskohradišťského střediska ÚLUV se především jeho dekorativní a drobné užitkové předměty dostávaly jako sortiment tradiční lidové výroby do prodejen Krásné jizby po celé České republice i do dalekého zahraničí, kde se vždy setkaly s velkým zájmem.

Antonín Hájek je příkladnou osobností dovedného lidového umělce, který je schopen předávat umění svého řemesla příštím generacím a proto mu bude v den narozenin - v pátek 20. června 2008 - za jeho tvorbu a k jeho životnímu jubileu slavnostně předána Cena Vladimíra Boučka.

Celoživotnímu dílu lidového umělce je věnována výstava Antonín Hájek - práce se dřevem, cínem, intarzie. Otevře se 12. června 2008 v malém sále Slováckého muzea v Uherském Hradišti ve Smetanových sadech. při této  příležitosti vyšchází stejnojmenný katalog finančně podpořený městem Uherské Hradiště, Slováckým muzem v UH, Nadací Děti-kultura-sport a dalšími sponzory.

Redakce děkuje za poskytnutý textový materiál PhDr. Romaně Habartové,

kurátorce vzpomínané výstavy A. Hájka.

Mária Uhrinová

RYCHNOV NAD KNĚŽNOU: Dne 20. června v 18 hodin zahájí ve výstavních prostorách Muzea a galerie Orlických hor, ve 2. poschodí kolowratského zámku, výstava z díla letošního pětašedesátníka akademického malíře Jiřího Kaloče (*22. října 1943). Na vernisáži, kterou uvede PhDr. Karel Jaroš, vystoupí Jana Krausová spolu s Karlem Rodenem a v hudebním programu houslový virtuoz Jaroslav Svěcený.

Připomeňme jeho dvě loňské výstavy: Tu, která probíhala v pražském Koncertním klubu Violino od 11. září, zahajoval improvizacemi na jednotlivá vystavená díla houslový virtuoz Jaroslav Svěcený. Pak 1. listopadu ve výstavní síni Divadla Oskara Nedbala v Táboře zahájil jeho výstavu obrazů a kreseb z let 2000 – 2007 Karel Daňhel, ředitel pořádajícího divadla. Že obě výstavy zaznamenaly velký zájem, je fakt stejně tak jako skutečnost, že o nich příznivě referoval tisk. Pro Jiřího Kaloče, rodáka ze Sezimova Ústí, žijícího střídavě v Praze, Rychnově nad Kněžnou a ve Vrbici nedaleko Kostelce nad Orlicí, tichého, nenápadného, který až do roku 1977 neměl potřebu vystavovat, mimořádně citlivého a přitom houževnatého, cílevědomého a nesmírně pracovitého, bude rychnovská výstava holdem. Připomeňme, že prošel martýriem opakovaného nepřijetí na Akademii výtvarných umění, po němž pracoval i jako pomocný dělník, až nakonec přece jen toto studium v ateliéru Karla Součka 1976 završil. Jiří Kaloč, mj. od roku 1994 nositel Ceny Masarykovy akademie umění, je osobnost a pro Rychnovsko se jeho výstava stane prestižní záležitostí. S jeho pracemi jsme měli možnost setkávat se během posledních víc než 25 let především v Praze a v cizině, nemluvě o tom, že o jeho díle, to především, a životě vyšla v roce 1997 rozsáhlá reprezentativní publikace Zrcadlení s podtitulem Nástin monografie Jiřího Kaloče z pera univerzitního profesora Petra Wittlicha.

Buďme dále konkrétní: Národní akademie umění a kultury IL ROMBO v italském městě Aversa u Neapole mu udělila diplom a titul Čestný akademik za dílo v oboru malířství. Slavnostní akt proběhl 26. září 2005 v kostele „Maria SS. Anunziata“ v San Cipriano d´Aversa. Rok předtím v březnu mu „Evropský kruh Franz Kafka Praha“ předal Evropskou medaili Franze Kafky s diplomem (European medal of Franz Kafka) za dosavadní uměleckou tvůrčí práci v oblasti malby a architektury. Připomeňme další prestižní mezinárodní uznání – po Ceně Salvadora Dalího pro rok 2000 za mimořádný přínos v oblasti výtvarného umění následovala v roce 2001 mezinárodní cena Evropské unie umění (European Union of Arts), dále ocenění jeho Sochy domu (viz obrázek) na výstavě „Česká architektura 1989 – 1999 očima kritiků“. European medal of Franz Kafka byla toho roku udělena čtyřem laureátům – dvěma zahraničním a dvěma českým, a to dramatikovi Vlastimilu Venclíkovi a Jiřímu Kaločovi. Mezi držiteli tohoto ocenění jsou i Miloš Forman a Steve Spielberg. Kaločova Socha domu, architektonické dílo, oceněné v rámci projektu Praha – evropské město kultury 2000, je nyní uváděno vedle dnes už slavného Tančícího domu na Rašínově nábřeží v Praze a rekonstrukce Obecního domu v Praze jako příklad moderní architektury, a to pro svůj architektonicko – duchovní rozměr.

V roce 2003 udělilo Obecní zastupitelstvo Vrbice u Kostelce nad Orlicí ( Vesnice roku v Královéhradeckém kraji, 129 obyvatel)  historicky první čestné občanství, a to právě Jiřímu Kaločovi k jeho šedesátinám.

Tehdejší starosta obce Pavel Bílek předal Jiřímu Kaločovi při té příležitosti pamětní list a připomněl, že jeho dílo i život jsou už 35 let spjaty s touto vesničkou, a vysloveně uvedl jeho právě dokončenou Sochu domu, která je právě v této vsi. Jeho milovaná manželka Blanka Kaločová po krátké těžké nemoci zemřela loni 23. března v nedožitých 57 letech. Tato skromná a nenápadná rodačka z vážené rychnovské právnické rodiny Knapkových pracovala v letech 1986 – 1991 jako odborná pracovnice v Orlické galerii Rychnov nad Kněžnou (tedy ve stejných prostorách, jako bude nyní připravená výstava jejího manžela), přitom už od 70. let se sama věnovala malířské tvorbě a pak se přiklonila k bohaté tradici českého hyperrealismu. Prestižní Slovník českých a slovenských výtvarných umělců Chagall ji představuje mj. nejen výčtem sedmi jejích samostatných výstav, ale hodnotí její dílo a výslovně vyzdvihuje – a uvádí i reprodukci – nejproslulejší její artefakt Podobizna diplomata (1986, olej na sololitu 150 x 100 cm). Ostatně právě tato její práce je uváděna jako velmi sugestivní podobizna, patřící mezi nejlepší projevy hyperrealismu.

Josef Krám