Články a komentáře

Filmové festivaly jsou největší zkouškou z hlediska přepravy filmů - během několika málo dnů je třeba dopravit velké množství filmů na stovky projekcí. To vyžaduje speciální servis nad rámec běžné dopravy. Tím spíš, že festivalové filmy z celého světa nemívají mnoho kopií a po promítání se musí zase rychle poslat dál. Potvrzuje to i Jiří Kouba ze zákaznického servisu společnosti TNT Express, která se podílí na dopravě filmů pro právě probíhající Festival nad řekou v Písku: "Přivážíme desítky filmů třeba z Ameriky a ze zemí mimo Evropskou unii. Musíme mít přesný časový harmonogram a perfektně vyřešené clo a pojištění."

Ostatně spolupráce TNT Express s Festivalem nad řekou není náhodná. TNT Express podporuje i další festivaly, jako jsou Jeden svět nebo Febiofest, a má tedy v oblasti přepravy filmů výborné zkušenosti.

Kočovní promítači

První filmové představení se odehrálo v roce 1895 v Paříži. Filmů bylo zpočátku málo, a tak provozovatelé kinematografických představení, stejně jako komedianti a podobné kočující skupiny, putovali z města do města, aby našly nové diváky. Vedle toho bylo jejich hlavní starostí udržet drahou promítačku a filmy v suchu, tmě a chladu. Tehdejším nejběžnějším dopravním prostředkem byl koňský povoz, takže trpěl jak materiál, tak provozovatelé. Filmové potřeby se zpočátku dopravovaly přímo z Francie, nejčastěji vlakem. Stejnou cestou putovaly na vyvolání také první filmy natočené na našem území. Nekvalitní materiály, zdlouhavá přeprava a nedostatečné obaly často způsobily, že se po týdnech čekání na vyvolaných svitcích nic neobjevilo (kromě tmy a rozmazané šedi). Tehdy se spolu s filmovým pásmem posílaly i noty nebo gramofonové desky. Hudební doprovod byl totiž nedílnou součástí němých filmů. Občas se ovšem zápis hudebního doprovodu ztratil a pak musel pianista v promítacím sálu improvizovat.

S ohněm v patách

Původní krátké šoty brzy nahradily hrané a technicky stále dokonalejší filmy s dějem. Jejich vzrůstající nabídka vyvolala větší poptávku, která vyústila v otevírání stálých kin. Podle dostupných údajů bylo v roce 1919 na českém území na 500 kin a 38 půjčoven. Tehdejší filmy měly ovšem jednu velkou nevýhodu - byly z vysoce hořlavého celuloidu. Manipulace s nimi si proto žádala ta nejpřísnější opatření: například při autobusové přepravě musely být filmy utěsněny v kovových schránkách a umístěny pouze na střeše vozidla. Při promítání zase bylo nutné oddělit projekční přístroj od obecenstva zvláštní plechovou kabinou, v níž byly dva kbelíky s vodou a mokrá houně. I tak vzrušující filmový zážitek často končíval neméně vzrušujícím útěkem z hořícího biografu.

Ne nadarmo visívala v promítacích kabinách cedule: při vzniku požáru okamžitě utečte a nepokoušejte se nic zachraňovat. Konec tohoto nebezpečí znamenal až nástup bezpečnějších filmových materiálů na začátku 60. let minulého století.

Dvě hodiny = 20 kilogramů

S nehořlavými filmy se také lépe manipulovalo, což se projevilo i při jejich přepravě. V té dodnes převládá vlaková doprava doplněná o poštovní služby. Do kin se kopie rozváží z distribučních center v plechových boxech. Nejčastěji používaný 35 mm filmový pás je přitom rozdělen na menší díly. V Česku mají distribuční díly délku přibližně 560 až 600 metrů. Například dvouhodinový film váží 20 až 30 kg a vejde se do dvou boxů, po třech dílech v každé z přepravních schránek.

Zašifrované představení

Tato klasická přeprava filmů se dnes postupně vytrácí. V posledních letech totiž distributoři přistupují k digitální projekci, která při nižších nákladech umožňuje větší dostupnost a rozmanitost filmů. Digitální kopie stojí pouze pětinu klasické filmové kopie, a protože je uložena na malém harddisku, je snažší ji přepravovat než neskladné a těžké filmy. Digitální projekce je také kvalitnější a díky šifrovanému záznamu poskytuje rovněž vyšší ochranu před pirátstvím. Aby nebylo možné kopii zneužít, distributor filmu zasílá provozovateli kina dešifrovací klíče, bez kterých není možné film v určeném kině přehrát. Film se dá distribuovat i pomocí satelitu nebo internetu, v Evropě se však tento způsob zatím nepoužívá, prý z ekonomických důvodů. V USA je tento systém běžný a ještě více ulehčujedistribuci kopií.

Zdroj: 

HOSLOVICE: Ve zvlněné krajině šumavského Podlesí, přibližně 17 kilometrů od Strakonic, se rozkládá obec Hoslovice. V její spodní části u potoka naleznete areál unikátního vodního mlýna, nejstarší a jedinečně dochované památky svého druhu  v Čechách. Jeho návštěvou se přeneste do dob dávno minulých. Tvoří ho původní mlýnice s obytnou částí, chlévy s kolnou a stodola, vše kryté došky, a také rybníček s náhonem, sad a louky.

Mlýnice se zachovala se vším pomocným vybavením a nářadím. Významné a unikátní je, že je zde k vidění jednoduché složení s jedním mlýnským kamenem, násypkou a ostatními potřebnými součástmi. Za stodolou najdete konstrukci žentouru s upraveným pozemkem. Mlýn byl poháněn vodou přiváděnou vantroky z malého rybníka a je jedním z nejcennějších objektů v Čechách, dokumentujících historii mlýnů na vrchní vodu. Jeho umístění a technologie posunuly znalosti o těchto typech mlýnů v našich zemích do poloviny 14. století.

První písemně doložená zpráva o Hoslovicích a mlýnu je z roku 1352. V Berní rule z roku 1654 je zachyceno hospodářství mlýna. V té době již stála sýpka, protože dendrochronologický průzkum potvrdil, že stromy použité v její konstrukci byly pokáceny v letech 1568 až 1569.

Způsob života posledních vlastníků, kteří se od padesátých let izolovali od společnosti kvůli nejrůznějším perzekucím, kterými jim tehdejší komunistický režim neustále ztrpčoval život, byl výjimečný. Odmítli totiž veškerý technický pokrok, takže poslední dochovanou technickou úpravou je žentour z počátku 20. století. Ojedinělý způsob hospodaření dodrželi až do smrti posledního z majitelů v roce 2004 – Karla Haranta. V areálu tak zůstal zakonzervován tradiční venkovský způsob života a díky tomu je mlýn včetně dalších staveb a pozemků v autentickém stavu tak, jak jej znali obyvatelé Hoslovic a okolí po staletí.

Mlýn dostal nového správce

Dne 1. března 2005 schválilo zastupitelstvo Jihočeského kraje odkoupení této jedinečné technické památky s tím, že ji předalo do správy strakonického Muzea středního Pootaví, které je jím zřizováno. Obnova areálu mlýna se uskutečnila v letech 2005 až 2007 z rozpočtu Jihočeského kraje a za finančního přispění programu Evropské unie Interreg IIIA Česká republika – Rakousko a z příspěvků ministerstev kultury, životního prostředí a pro místní rozvoj. Tato památka je evidována v Ústředním seznamu nemovitých kulturních památek pod číslem 03-5968 a v červnu 2008 ji MK ČR prohlásilo za národní kulturní památku. Zakoupení objektu a jeho následná rekonstrukce si vyžádaly asi 17,5 milionu korun.

Areál mlýna je po celkové opravě přístupný od počátku dubna 2008, v loňském roce si ho prohlédlo asi 18 tisíc lidí. Za jeho obnovu získal Jihočeský kraj a muzeum v soutěži Gloria musealis titul muzejní počin roku 2007.

Od roku 2006, kdy jsme o Hoslovickém mlýně psali v Místní kultuře č. 4 (tehdy ještě v tištěné podobě), se tedy mnohé změnilo. Nejen že se dokončila rekonstrukce, ale podařilo se také zrealizovat některé ze záměrů správce této technické památky – Muzea středního Pootaví. O konkrétní informace jsem požádala jeho ředitele PhDr. Miroslava Špeciána:

V minulém i v tomto roce již mohli návštěvníci vidět vlastní mlýn v provozu. V plánu muzea bylo také pořádání doprovodných akcí. Jak se Vám to daří?

Areál s dobovým autentickým zařízením, které ukazuje život malého hospodářství v Pošumaví na počátku 20. století, je pro ukázky tradičních řemesel, zemědělské výroby a místního zvykosloví velice příhodný. Ať již jde o masopust, velikonoční obchůzky, posvícení či Vánoce. Zatím se zde předvádělo zpracování mléka, mlácení obilí, pekl se chleba, pletlo z proutí, naklepávaly se kosy, předvádělo sečení trávy kosou a konečně se návštěvníci mohli seznámit se zpracováním vlny.

Měli jste v úmyslu revitalizovat přilehlý rybník a do areálu umístit hospodářská zvířata. Jak to dopadlo?

Revitalizace rybníka s náhonem se podařila. Rybník je napuštěný, a dokonce v něm plavou ryby. Funkční je stavítko, kterým se pouští voda na kolo roztáčející mlýn. Také se u nás již zabydlely ovce a koza. Je to oboustranně výhodné, protože zvířata se na pastvě „postarají“ o zelené plochy, které pak není třeba tak často kosit.

Areál mlýna se stává přirozeným centrem turistického ruchu zdejšího regionu. Co byste návštěvníkům doporučil v jeho okolí?

Obec Hoslovice je členem Sdružení obcí šumavského Podlesí. To samozřejmě propaguje i ostatní turisticky zajímavá místa, například kostel a areál staveb Kalvárie v Česticích, dva kostely a tvrz v Dobrši, zámecké areály v Tažovicích a Němčicích či středověkou tvrz v Doubravici u Čestic. Dalším přístupným objektem je také statek čp. 7 v nedalekých Volenicích, který po smrti posledního majitele v roce 2001 zakoupila obec Volenice a zřídila zde Muzeum selského statku.

Ve mlýně to klape

O celý areál se stará jeden správce, kterému v létě vypomáhají brigádníci či stálí zaměstnanci muzea tak, aby byl zajištěn prodej vstupenek, dozor a provádění návštěvníků. Letošní sezona začala 4. dubna a skončí v neděli 4. října. Do konce srpna je otevřeno denně kromě pondělí od 10 do 17 hodin, v září od 13 do 16 hodin a v sobotu a v neděli od 9 do 16 hodin. Poslední návštěvníci mohou do areálu vstoupit 30 minut před koncem návštěvní doby.

Více informací získáte na: informace@muzeum-strakonice.cz

a na http://www.muzeum-strakonice.cz.

Eva Horníčková

HLUBOKÁ NAD VLTAVOU: Jižní Čechy jsou krajem rybníků a právě v nich chované ryby, konkrétně jejich šupiny, se staly materiálem používaným při zdobení součástí oděvů. Dodnes je používá Ludmila Dominová z Hluboké nad Vltavou, která v minulém roce obdržela od ministra kultury titul Nositel tradic lidových řemesel v oboru výšivka z rybích šupin.

Počátky techniky vyšívání rybími šupinami spadají do období před 150 lety. Její tvůrci tehdy našli inspiraci na předmětech ze zámku, jako jsou oděvy či dokonce obrazy. Z Třeboňska se tato neobvyklá výšivka šířila dál a zprvu se uplatňovala především na lidových krojích, ale později i na dámském oblečení inspirovaném městskou módou. Šněrovačky a zástěry ke krojům tak vystřídaly výšivky na zástěrách, sukních, živůtcích, na doplňcích – kabelkách, botách, ale i na polštářích a obrázcích. Také muži se pyšnili výšivkou z rybích šupin. Oblíbili si totiž kabely vyzdobené rybářskými motivy.

Od textilních technik k rybím šupinám

Ludmila Dominová měla zalíbení v ručních pracích již od útlého dětství a postupem let zvládla nemálo předtkalcovských technik, a to od jednoduchých až k těm nejsložitějším. K nim patří krosienka, frivolitky, síťování, háčkování, pletení, výšivka a paličkovaná krajka. „Když něco dělám, tak naplno. Někdy se musím doučit neznámou techniku, jako například při výrobě repliky čepce kroje z Netolic. Tehdy mně chyběla krajka, a tak jsem se ji musela naučit a udělat sama," říká L. Dominová, která své po letech nasbírané zkušenosti předává jako lektorka  dál. Zprvu se věnovala zejména paličkování a původní vzory získávala z pozůstalostí. Výšivkou z rybích šupin se začala zabývat v sedmdesátých letech minulého století, když poprvé spatřila krojovou zástěru zdobenou právě touto neobvyklou technikou. „Informace o ní jsem hledala mezi pamětníky a v odborné literatuře. Radou mi pomohla i Jiřina Zikmundová, která vyšívá kroje a šupinami zdobí šněrovačky. Po čase se mi výšivku rybími šupinami podařilo zdokumentovat, a tak jsem mohla začít. Jenomže příprava potřebného materiálu nebyla tak jednoduchá, jak by se mohlo zdát. Vzala jsem si kbelík šupin z kapra a zkoušela, jak to udělat, aby byla rybí šupina čistá a daly se z ní vystřihovat potřebné motivy, které se dál používají k vlastnímu vyšívání,“ popisuje své začátky v této technice nositelka titulu.

Než se začne vyšívat

Šupiny z kapra procházejí složitými procesy. Po sedm dnů se perou ve vodě, která se každodenně vyměňuje, až je materiál zcela bez nečistot. Poté nastoupí kartáček a mýdlová voda. Dříve se šupiny tužily pomocí pasty na obuv, nyní se používá bramborový škrob. Vyprané šupiny se rozloží na bílé plátno, pak se vyžehlí nebo vylisují a následuje vystřihování požadovaných tvarů. Ty vycházejí především z přírody, a tak se ze šupin stávají lístečky, celé květiny nebo jen jejich části, nechybí ani srdíčka nebo kolečka.

Původně se používaly šupiny z kapra a candáta, později k nim přibyly šupiny štiky a okouna, které se oproti těm kapřím upravují daleko jednodušeji. Jen se vyperou v mýdlové vodě a hned se s nimi dá pracovat.

Jehelníček i betlémy

„Výšivka rybí šupinou vynikne nejlépe na tmavém podkladu, na sametu. Já ho používám na jehelníčky, na dámské kabelky, peněženky a nejnověji i na textilní kraslice. Obrázky vyšívám kromě sametu také na jiné textilie a při tom je kombinuji například s prošíváním několika vrstev látky. To jsou tzv. kvilty. Většinou si vybírám květinové náměty, ale před vánočními svátky na čas změním sortiment a vyšívám betlémy," přibližuje svou práci L. Dominová. Výčet však může pokračovat například opravami krojových součástí. Na ně se šupiny vystřižené do žádaných tvarů přišívají pomocí několika drobných průsvitných korálků, které zajistí jejich stabilitu. Korálky se s rybími šupinami kombinují také na dámských kabelkách, ale na ty se lépe hodí korálky zlaté, protože jsou zdobnější.

Ludmila Dominová je členkou Národopisného sdružení při Jihočeském muzeu v Českých Budějovicích, a nejenže jako lektorka předává své vědomosti dál a seznamuje s technikou výšivky rybí šupinou na mnoha místech naší republiky, spolupracuje také se spolkem v rakouském Linci. Začala pro ně vytvářet vyšívané kraslice, jejichž základem je vajíčko z polystyrénu. Při této práci se uplatní její fantazie a představivost. Výšivka se sice předkreslí křídovou tužkou, ale jen v hrubém obrysu. Zkušené oko již dopředu vidí, jak bude výsledné dílo vypadat.

L. Dominová nedávno získala novou pomocnici – ruční práce si totiž zamilovala také její devítiletá vnučka Kateřina. Své dovednosti pak obě společně předváděly například v pražském Národopisném muzeu v rámci výstavy Homo Faber.

Eva Veselá

KOSTELEC NAD ORLICÍ:  Tzv. nový zámek Kinských začíná po své „klinické smrti“ (výraz jeho majitele Františka Kinského) a dlouhé restituci pomalu ožívat. Tento architektonický klenot postavený v letech 1829 - 1835 vídeňským architektem Jindřichem Kochem, je cenný  především pro slohově čistý empírový styl. Je zasazena do přírodně krajinářského parku, citlivě umístěného na přirozeném pravobřežním návrší terasy Divoké Orlice.

Zámek, kdysi zařízený překrásnou sbírkou grafiky, obrazů a dobovým nábytkem, byl za komunistického režimu těžce poničen činností Výzkumného ústavu pro chov prasat, který tu byl umístěn.

Zaujmou fasády,  za jejichž renovaci převzala firma Hynek Opočno prestižní 2. místo ve 3. ročníku soutěže Fasáda roku 2002 (toto ocenění získala mezi víc než stovkou soutěžních prací). Porota tehdy konstatovala, že rekonstrukce tohoto zámku, citlivě zrealizovaná v kontextu celého souboru zámeckého areálu, zvýraznila elegantní sloh stavby a zvlášť ohodnotila kvalitu provedení detailu, pečlivost a šetrnost realizátora rekonstrukce. Od roku 1997 to bylo završení šesté etapy generální opravy budovy v rámci programu MK Záchrana architektonického dědictví ČR, při níž se podařilo respektovat požadavky památkářů.

Tehdy 89letý majitel tohoto zámku Josef Kinský dílo ocenil s tím, že z jeho výsledku má dobrý pocit. Vlastní práce, jimž předcházel detailní stavebně technický a historický průzkum, probíhaly pod dohledem památkářů. Náklady na celkovou opravu zámku se odhadovaly na 60 milionů korun.

„Pro tento rok začínáme tím, že v horním patře začínáme periodicky prezentovat nejrůznější zajímavé výstavy, letos zaměřené na architekturu. Tou první byla výstava Šumná a bezbranná, která vznikla v souvislosti s televizním pořadem Šumná města, a na níž se podílel také architekt Vávra. Současně probíhající expozice představuje významné vily Královéhradeckého kraje a na ni naváže od konce srpna do 20. září výstava Grand Prix architektů 2009, prezentace staveb realizovaných v roce 2008 a přihlášených do soutěže, kterou pořádá Obec architektů. V hlavě nosím plán, že v příštím roce by měly být výstavy věnovány významným českým fotografům. Doufám, že se mně podaří v příštím roce částečně zpřístupnit v prvním patře piano nobile, česky vznešené patro," řekl František Kinský.

Nová expozice bude věnována životnímu stylu první poloviny 19. století, tedy období, kdy tento zámek byl postaven a současně vybaven nábytkem. Ve vedlejší budově, kde je byt Kinských, se plánuje kavárna a restaurace. „Jsem v důchodovém věku a mám před sebou fůru času," s úsměvem konstavoal František Kinský, jehož 96letý otec Josef tu s nimi žije.

Piano nobile je označení zpravidla pro první patro šlechtických paláců a zámků, ve kterém je umístěna sestava reprezentativních prostor. Centrem piana nobile je obvykle velký sál, k němuž přiléhá sestava menších salonů. Soukromou část piana nobile zpřístupňují mj. přijímací pokoje, pracovny, jídelna a knihovna.

Na venkovní fasádě se Piano nobile projevuje většími okny, bohatším členěním fasády a balkonem. Velmi často je piano nobile po italském způsobu přístupné monumentálním dvojramenných vnějším schodištěm, jako je to vidět například na trojském zámku v Praze.

Josef Krám

SOBĚSLAV: Toto jihočeské město, ležící na soutoku Lužnice a Černovického potoka, má přibližně 7300 obyvatel, bohatou historii a může se pochlubit řadou významných památek. Právě tyto objekty jsou důstojným místem pro pořádání kulturních programů i sídlem organizací působících v oblasti kultury.

Rožmberské stopy

Soběslav je poprvé písemně zmiňována v roce 1293. Od konce 13. století patřila více než tři sta let významnému rodu Rožmberků, koncem 14. století jí Jindřich z Rožmberka udělil městská práva. Na nejstarší pečeti, zachované u listiny z roku 1371, byl erb rožmberské vrchnosti a teprve z roku 1444 pochází městská pečeť se znameními, která jsou v současném městském znaku i praporu, včetně typické rožmberské růže.

Rožmberkové město ozdobili mnoha krásnými stavbami. Zašlou slávou středověku je například bývalé sídlo purkrabího - Rožmberský hrad, který v druhé polovině 13. století založil Jindřich z Rožmberka. Za husitských válek byl hrad dvakrát vypálen (v letech 1421 a 1435) a jeho původní podoba byla zničena. Areál navíc znehodnotily pozdější přestavby v 19. století. Památka také dlouhá léta chátrala, mj. sloužila jako sklad ovoce.

Do dnešních dnů se zachovala Hláska – válcová věž se střílnami a s rožmberskou růží na průčelí, v jejímž sousedství najdeme zbytky hradního paláce a městského opevnění. V jižní části hradní budovy založil Petr Vok z Rožmberka tzv. Rožmberskou školu a Jan Jiří ze Švamberka, vázán ustanovením Rožmberkovy závěti, ji pak změnil na českou školu pro mládež podobojí. Dílo však nikdy nebylo zcela dokončeno a prázdná školní budova později připadla městu, které ji poté proměnilo na pivovar. Dnes v tomto jižním traktu sídlí příspěvková organizace nazvaná Kulturní dům města Soběslavi.

Význam města dokládá řada dalších památek. Počátky gotického kostela sv. Víta spadají do sedmdesátých let 14. století, farní kostel sv. Petra a Pavla se může pochlubit nejen sklípkovou klenbou, ale i 68 metrů vysokou věží. Hřbitovní kostel sv. Marka založený v roce 1650 upoutá návštěvníky zejména nádhernou freskou zobrazující svatou trojici. Svůj půvab má i bývalá radnice se dvěmi štíty z roku 1487, později sídlo Okresního soudu a od počátku šedesátých let minulého století městské knihovny.

O movitosti zdejší šlechty i měšťanů vypovídají renesanční a barokní domy. Například Rožmberský nebo Smrčkův, v nichž dnes sídlí Blatské muzeum.

Město a kultura

Letošní rozpočet na straně výdajů představuje částku 216 milionů Kč, z toho je na kulturu a opravu památek určeno 6 milionů Kč. Pokud připočítáme získané dotace na opravy památek (zejména dotace z evropských fondů), zvýší se částka o dalších 46 milionů Kč. Dále jde o grant ve výši 1 milion Kč od ministerstva kultury na opravu hradní věže Hlásky a o cca 800 tisíc Kč, které město získalo na program Regenerace městské památkové zóny.

Klasické granty město nevypisuje, ale má vyčleněno 200 tisíc Kč na spolkovou činnost. Spolky mohou žádat o finance na konkrétní akci, anebo na celoroční působení. Této možnosti využívá kolem dvacítky spolků působících nejen v oblasti kultury.

Při městské radě pracuje pětičlenná Komise pro školství, kulturu a sportovní záležitosti. Po organizační stránce spadá kultura pod dva odbory městského úřadu. Odbor organizační a správy majetku se stará o informační středisko a o propagaci města včetně vydávání měsíčníku Soběslavská Hláska. Odbor výstavby a regionálního rozvoje má ve své gesci problematiku památek a povolování jejich veškerých oprav a rekonstrukcí.

Soběslav má na dobu pěti let zpracovaný rozpočtový výhled o investicích do majetku kulturního zařízení a památek. Město zřizuje již zmíněnou příspěvkovou organizaci zabývající se kulturou – Kulturní dům. Blatské muzeum v Soběslavi je pobočkou Husitského muzea v Táboře.

Finance z Evropské unie

První projekt nazvaný „Společenské centrum Soběslavska“ zahrnuje rekonstrukci kina a přilehlého parku na víceúčelové zařízení. Z předpokládaných celkových nákladů ve výši 22 milionů Kč představuje dotace z EU cca 19 milionů. Termín dokončení je stanoven na podzim letošního roku.

Realizace druhého projektu „Záchrana gotického hradu“ byla zahájena v červnu 2009 a má být ukončena v závěru roku 2010. Jde o rekonstrukci hradní hospodářské budovy, v níž má po dokončení najít své místo městská knihovna a část má sloužit k výstavním účelům. Předpokládané náklady činí 42 milionů Kč, z toho dotace od EU 38 milionů.

Eva Veselá

SOBĚSLAV: Blatské muzeum v Soběslavi je jednou ze dvou poboček Husitského muzea v Táboře, příspěvkové organizace zřizované ministerstvem kultury. Muzeum se veřejnosti prezentuje zejména dvěma stálými expozicemi. První z nich se nazývá Příroda Táborska a druhá Národopis Blat a Kozácka.

Obě pak pravidelně doplňují nejrůznější výstavy a další doprovodné akce. Hlavním sídlem muzea je tzv. Rožmberský dům, národopisnou expozici najdeme ve Smrčkově domě.

Jak vznikalo muzeum

Podnětem pro vznik muzejních sbírek se stala Národopisná výstava československá konaná v roce 1895 v Praze. Již v prosinci následujícího roku vznikl muzejní spolek, v jehož čele stál profesor učitelského ústavu Jan John. Nově vytvářené muzejní sbírky se měly zaměřit především na exponáty dějepisné, národopisné, na přírodní zvláštnosti, abnormality a dále na kuriozity týkající se místního obchodu, průmyslu i společenského života.

V srpnu 1898 se v Soběslavi uskutečnila národopisná, školní, průmyslová a včelařská výstava, pořádaná k oslavě založení zdejšího muzea. Probíhala však provizorně ve škole, v níž byly muzejní sbírky prozatím uloženy.

Počátky historie dnešní muzejní budovy spadají do druhé poloviny 15. století. Dům zvaný Špulířovský koupil v 16. století Petr Vok z Rožmberka spolu se dvěma sousedními domy. Jejich spojením a úpravami pak vznikl půvabný palác, který P. Vok krátce před smrtí odkázal Zuzaně Vojířové, služebnici jeho manželky Kateřiny Rožmberské z Ludanic.

Již od roku 1904, kdy Rožmberský dům zakoupilo město pro někdejší městské muzeum, slouží tento zajímavý objekt nedaleko náměstí muzejním účelům. V roce 1907 byla dokončena jeho přístavba do dvora a o šest let později byl prodloužen o další přístavek, v němž našla sídlo učňovská škola.

V roce 1919 zde kromě muzea působil také archiv a po druhé světové válce i veřejná knihovna. Dnes v tomto objektu najdeme přírodopisnou expozici, svůj prostor tu mají pravidelně se střídající výstavy a v neposlední řadě tu získalo zázemí vedení Blatského muzea. To má smlouvu s městem Soběslaví, která mu zajišťuje nižší nájem, kompenzovaný povinností běžné údržby. V roce 1978 bylo soběslavské muzeum spojeno s Muzeem husitského revolučního hnutí a jeho tradic v Táboře (nyní Husitské muzeum Tábor).

Příroda Táborska

Přírodopisná expozice přibližuje floru a faunu na území táborského okresu. Zájemci se mohou seznámit z geologií Táborska, tradicí zdejšího přírodního bádání zpřístupněnou formou vycpanin, ukázek ze života hmyzu či herbáři. To vše doplněno fotografiemi. Opomenuta nejsou ani chráněná území Táborska.

V roce 2005 muzeum připravilo putovní výstavu „Neznámý svět drobných savců", která byla nejprve prezentována v Soběslavi, poté v dalších místech jižních a západních Čech. Soběslavští drobní savci nejvíce zabodovali ve Sládečkově muzeu v Kladně, kde muzejníci připravili soutěž „Miss vycpaná veverka", přičemž první místo získala právě veverka ze Soběslavi, která návštěvníky upoutala svým úsměvem a pózováním se šiškou v pacičkách.

Stálé expozice letos ještě doplní výstava umístěná v obou muzejních objektech nazvaná „Madagaskar – laboratoř bohů".

Z dalších doprovodných programů je třeba se zmínit o již šestém ročníku cyklu exkurzí „Přírodou krok za krokem“, která seznamuje návštěvníky s přírodou okresů Tábor, Benešov a Příbram.

Kam za národopisem

Národopisná expozice a výstavní plochy se nacházejí ve Smrčkově domě. Tento jediný dochovaný dům ve slohu renesance v Soběslavi zřejmě získal svoji současnou podobu v polovině 16. století za Rožmberků. Stavitelem však mohl být i Řehoř Smrčka starší, který tuto budovu vlastnil do roku 1589. Od konce 18. století až do šedesátých let minulého století v objektu sídlila hospoda zvaná „U černého orla“, poté byl dům opraven a začal sloužit muzejním potřebám. Tento objekt, stejně jako tzv. cukrářský dům s prostory pro depozitáře, je majetkem státu.

Hlavní zásluhu při vzniku a budování národopisného sbírkového fondu mají učitelé Emilíe Fryšová, Karel Lustig a hodinář Alois Březina. Dnes má sbírka, která přibližuje všední i slavnostní chvíle venkovského obyvatelstva jihočeských Blat a severní části Táborska zvané Kozácko, téměř 20 tisíc exponátů. K nim patří také zajímavé blatské kroje, protože v Soběslavi a jejím okolí se nosily nejvíce. Dochovaly se tu zejména kroje ženské, ale i kroj mužský a z dětských pak kroje dívčí. Ve výčtu dále následuje domácí textil, keramika, podmalby na skle, dřevěné nástroje či různá zemědělská nářadí, ale i listinný materiál. Zajímavostí jsou přípravky sloužící k výrobě borků – briket z rašeliny.

Letos se mohou návštěvníci těšit na novou instalaci řemesel, která je na počátku proměny celé národopisné expozice.

Již samozřejmostí jsou také pravidelné výstavy – například ta vánoční bude mít název „Narodil se Kristus Pán…"

Dnešní muzejníci jdou s dobou, a tak byl v roce 2007 dokončen filmový dokument „Rok na Blatech", který přibližuje život na zdejších blatech zarámovaný do čtyř ročních období. Zájemci si ho mohou zakoupit na DVD nebo zhlédnout přímo v expozici.

Eva Veselá

SOBOTKA: Šrámkova Sobotka, festival českého jazyka, řeči a literatury, proběhla letos mezi 4. a 11. červencem. Ve svém programu každoročně nabízí nejen získání zkušeností z veřejného vystoupení, ale i mnohé odborné poznatky pro pedagogickou práci bohemistů, pro autorské čtení budoucích literátů, a kultivuje jejich vyjadřovací schopnosti.

Již několik let je na Šrámkově Sobotce velice bohatý doprovodný program, který vytváří celý rok přípravný výbor složený ze zástupců všech pořádajících organizací (Městské kulturní středisko Sobotka, město Sobotka, EXOD, NIPOS - Artama, OS Přátelé ŠS) a mnoho dalších dobrovolných příznivců festivalu. Také díky jim se v Sobotce obnovilo Městské divadlo, ve kterém Fráňa Šrámek uváděl v předpremiéře své divadelní hry nastudované s místními ochotníky.

Letošní tém festivalu: Šrámkova Sobotka on-line Festival českého jazyka, řeči a literatury.

K danému tématu festivalu se vázaly zejména odborné přednášky, věnované možnostem internetu pro školy, využítí  Googlu, nebo práci s interaktivní tabulí či vzdělávacím systémem E-learnin. Přednášející se také snažili nastínit, jak bude vypadat knihovna 21. století.

Dopolední přednášky byly často doplněny praktickým odpoledním seminářem. Odpolední program nabízel poslech rozhlasové hry, praktický seminář či autorské čtení. V Kostele Máří Magdalény vystoupila Schola Gregoriana Pragensis a večery patřily divadelním představením.  V programové nabídce nechyběly dílny uměleckého přednesu - dílna dětská umožnila rodičům účastnit se Šrámkovy Sobotky i když neměli zajištěné hlídání svých dětí, učitelská dílna proběhla pod vedením režisérky Hany Kofránkové. Třetí - studentskou - připravuje a realizuje NIPOS - Artama Praha a je určena především bohemistům filozofických a pedagogických fakul. Přizváni jsou i studenti jiných oborů s pedagogickým zaměřením (KVD DAMU, Praha, Aleliér výchovné dramatiky JAMU Brno, studenti Soukromé vysoké školy Josefa Škvoreckého (Literární akademie) i někteří neprofesionální recitátoři z celostátního festivalu poezie Wolkrův Prostějov. Lektorství se ujali již osvědčení odborníci na umělecký přednes s pedagogickými zkušenostmi. Účastníci dílny pracovali na textech, jejichž výběr byl zaměřen na české autory (Ivan Wernisch, Irena Dousková, Václav Hrabě. Petr Nikl, Josef Hiršal adal.)

Z překladové literatury byla nabídka o mnoho skromnější. Čítala pouze dva autory, Nizozemce marockého původu Mustafa Stitou (1974) v překladu Veroniky Havlíkové a Američana italského původu Og Mandina (1923 – 1996).

Velkému zájmu se těšila ortoepická poradna (ortoepie: nauka o spisovné výslovnosti) pod vedením herečky a pedagožky MgA. Zdenky Sajfertové.

Ludmila Kučerová,

na základě podkladů Jany Štefánkové

V předešlých textech jsme vám představili okresy Blansko, Břeclav, Vyškov a Znojmo. Nyní k nim přidáváme okresy Brno-venkov a Hodonín.

Okres Brno-venkov

„Muzeum Brněnska spolupráci s kronikáři nepřerušilo a i nadále je s nimi v kontaktu. Oni hledají pomoc u nás, my občas zase u nich. Teď ovšem nehovoříme o úředně-metodické oficiální spolupráci, kterou mělo někdejší Okresní muzeum Brno-venkov (tak zněl název muzea do roku 2003 – pozn. red.) před rokem 1989 ve své náplni. Z poslední doby můžeme jako příklad uvést kooperaci s kronikáři z obcí Drásov a Hluboké Dvory. Jde o badatelskou činnost, při které si kronikář u nás může nastudovat danou tematiku. Také se jim snažíme napomoci při zjišťování konkrétních historických, etnografických či dalších témat a navíc jim pomáháme, co se metodiky týče, případně je odkážeme do příslušných okresních archivů,“ sděluje PhDr. Jaromír Hanák, zástupce ředitele Muzea Brněnska.

Archiv nabízí kronikářům osobní konzultace, poskytuje kopie dostupných archiválií a umožňuje publikovat příspěvky týkající se místní historie ve sborníku Jižní Morava. Ředitelka Státního okresního archivu Brno-venkov (SOkA) je spoluautorkou publikace Jak vést kroniku obcí a měst, vydané v roce 2006 brněnským nakladatelstvím.

Muzejníkům se také osvědčuje spolupráce s kronikáři při záchraně písemností archivní a muzejní povahy. Například od nich získávají další důležité kontakty i co se sbírkových předmětů týče. V posledních letech se navíc kronikáři podílejí formou vyplňování dotazníků na programu zaměřeném na koncepci a stav lidové kultury.

Před rokem 1989 byl Státní okresní archiv Brno-venkov místem, kde se kroniky po uplynutí skartační doby ukládaly. Po tomto roce SokA postupně převzal úlohu muzea v oblasti metodiky a tak je tomu dodnes. „Poslední seminář proběhl před deseti lety pro region Tišnovska a zúčastnilo se ho 15 kronikářů. Setkání jsme zorganizovali na jednom z obecních úřadů ve večerních hodinách, abychom zajistili maximální účast. Semináře však nejsou tím jediným, co pro kronikáře děláme. Pro inspiraci jim třeba umožňujeme nahlédnout do kronik z jiných obcí, zejména pak do těch vzorově vedených,“ říká ředitelka SOkA PhDr. Marie Kašubová.

Spolupráce s kronikáři se archivu osvědčila zejména při předávání dokumentů a lidé se také začali více zajímat o místní historii, pečovat o památná místa a zaznamenávat vzpomínky pamětníků.

Díky digitalizaci se archivu daří získávat kroniky po dopsání do svého fondu.

Na okrese Brno venkov je 137 obcí a z nich kroniku vede jen 10 – 15 %, ale tento údaj není konečný a SOkA ho každé čtyři roky aktualizuje.

Okres Hodonín

Státní okresní archiv v Hodoníně se problematikou kronik a kronikářů nezabývá. Naopak hodonínské Masarykovo muzeum se jim věnuje již dlouhodobě. (O tom jsme psali v Místní kultuře č. 12/2004 na stránce 16, článek nejdete zde.)

V současné době pokračuje pořádání seminářů pro kronikáře prostřednictvím Akademie J. A. Komenského. Toho posledního se zúčastnilo patnáct zájemců, a to zejména z řad začátečníků. právě jim byl přizpůsoben program, na němž se především hovořilo o becných zásadách vedení kronik.

Eva Veselá

PONIKLÁ: Pod jednotícím názvem Malovamé opony jsme vám zatím představili ty, které se dochovaly po předcích, přičemž některé z nich jsou vyhlášeny za kulturní památku, nebo na toto označení aspirují. S oponou obce Poniklá je to jinak. Ne, že by zde v minulosti neexistovala, dokonce jich bylo víc, ale ani jedna neměla to štěstí, aby přežila do dnešních dnů.

A protože divadlo bez opony je jako národ bez historie, rozhodl se místní ochotnický spolek pořídit si novou. Navázal spolupráci s Marianou Paldusovou z Jilemnice, která se před časem "zakázky"  ochotně ujala a dnes je návrh opony hotov. Má rozměr formátu A1 a zatím by mohla být užitečná v loutkovém divadle. Je ale jen otázkou času, kdy nabyde potřebných rozměrů. Pak se ujme své hlavní úlohy, tedy laskavého ukrytí posledního hektického hemžení na jevišti před očekávaným začátkem představení a pozvání do světa, kde vládne mocná Thálie, když předtím ještě potěší oko nedočkavého diváka.

Na oficiálních stránkách sokolského ochotnického divadelního spolku J. J. Kolár Poniklá: http://kolar.ponikla.cz/ najdete článek osvíceného jednatele, pokladníka Matice Tuláčkovy, ale i webmastera těchto stránek, Tomáše Hájka.

Píše se v něm: Malovaná opona, toť rodinné stříbro hrdých divadelních spolků, nejcennější klenot jejich papírového a plátěného světa, objekt nejvyšší pýchy a péče, po duši hladící skvost! Toho si byli velmi dobře vědomi i naši ponikelští divadelní předchůdci, kteří si v minulých letech pořídili pravděpodobně čtyři různé opony! Nedochovala se však, žel, ani jediná z nich (poslední lehla popelem při požáru sálu U Holubců roku 1952). Od té doby u nás tedy žádný luzný výjev nepotěší diváka netrpělivě čekajícího na třetí zvonění…

Proto byla před třemi lety vyhlášena soutěž o nejlepší návrh nové malované ponikelské opony. Na oslavách 145 let od založení našeho spolku jsme široké veřejnosti představili vítězný návrh s námětem Tuláček bojující.

Celý text o vzniku opony včetně skic najdete zde.

P.S. Jak je výše uvedeno, má zatím opona rozměr A1. Zajímala jsem se, co všechno je třeba a kolik to bude stát, než vznikne regulérní jevištní opona. Otázku jsem položila kolegovi Jiřímu Valentovi, který mapuje historii amatérského divadla a v poslední době se věnuje malovaným oponám, kvůli kterým cestuje a pátrá po vlastech českých a mimo jiné nám dodává informace a podklady pro články.

Jednoznačnou odpověď jsem nedostala, ale o reakci páně Valenty se s vámi podělím:

Minulý týden jsem byl v Poniklé. Nevěřila bys, co jsem tam zažil. Celé odpoledne mě vozil nadšenec jménem Tomáš Hájek (mimochodem už taky člen výboru o.s. Muzeum v Miletíně) od jednoho místa k druhému, kde se hrávalo divadlo. Všechno to má prostudováno, doloženo. Na té cestě jsme dorazili k rozestavěnému domu ve stráni – jak se na Krkonoše sluší – a vstoupili jsme do trámovím zdobeného sálečku, ve kterém Soňa Fišerová (mimochodem taky už členka o.s. Muzeum) prohlásila "Tady bude bio...". Vyšli jsme do patra, tam zárodky podia a v minihledišti už připravené sedačky: "...a tady malé divadlo," dodala.

„Kluci ze souboru chodí pomáhat se stavbou, jen kdyby mi dali půjčku, abych to mohla dostavět. Sakramentská krize!" povzdychla si. Kdybych neviděl, neuvěřil bych.

A když tady tady se počítá s malým divadlem, kde bude velké, ptal jsem se. Tomášovi zazářily oči a fantazíroval, že hned vedle školy naproti kostelu v té stráňce, to je místo pro divadlo jako vyšité.

No a takhle je to také s tou oponou. Malé divadlo ještě dostavěno není a návrh opony s místním „vlasteneckým“ tématem už je na světě. A to kdybys slyšela, jak ten Tomáš večer při svíčkách vypravoval návštěvníkům letní divadelní besedy, mezi nimiž bylo asi deset zapálených dam, které se přijely do Poniklé učit paličkovat, jak to bylo s tím Tuláčkem bojujícím, který je na oponě vymalován. Jak se chtěl sám postavit s flintou Prušákům v šestašedesátým roce a jak mu v tom zabránili sousedi, jen aby jim Poniklou ti vojáci moc nepobourali. No a na té oponě si konečně Tuláček po sto padesáti letech vystřelil. Mám to za důstojné, humorné pokračování tradice českých malovaných opon. Nediv se, že jsem se vrátil z té cesty zrekreován (i když z kopečků udýchán).

V Praze mě pak ještě čekala milá prosba paní Věry Kohoutové, která žije v kanadském Torontu. Miluje divadlo, pracuje v komunitních novinách Nový domov a po návštěvě v miletínském Muzeu českého amatérského divadla se tak nadchla pro opony, že s nimi chce seznamovat krajany.

Ludmila Kučerová

DĚBOLÍN: Penzion s keramickou dílnou byl vybudován z jihočeského statku v roce 2004 a od té doby se zde během celého roku stále něco zajímavého děje. Tou nejaktuálnější akcí je Prázdninová výtvarná dílna, která zahájí 4. července a potrvá do 23. srpna, a to denně od 10 do 17 hodin. Zakladatelkou a aktivní členkou občanského sdružení nazvaného Přátelé dílny Romany Hulíkové je majitelka certifikátu Sdružení českých spotřebitelů „Spokojený zákazník Jihočeského kraje“ a navíc nositelka ocenění „Místní hrdina“ – Romana Hulíková.

Po studiu odborných řemesel v Praze se začala věnovat keramice, o kterou byl tehdy v devadesátých letech značný zájem. Výrobní prostor v bývalé ložnici rodinného domku však už nedostačoval a mladá výtvarnice tedy začala hledat nový vhodný objekt pro své podnikání. Východiskem se stala původně zemědělská usedlost v Děbolíně, vzdáleném 3 kilometry od Jindřichova Hradce.

Na jaře roku 1996 se tu po prvních úpravách ihned rozeběhla výroba keramiky, ale nezbytná rekonstrukce pokračovala dál. Jejím výsledkem je tzv. rodinný Penzion Keramika, který se nachází v malebné krajině, každý z jeho pokojů má svou osobitou atmosféru a všechny jsou vhodné pro rodinnou dovolenou i s malými dětmi.

Pravidelně se tu pořádají výtvarné dílny pro dospělé i pro děti, čímž si Romana Hulíková zároveň splnila sen věnovat se dětem a učit je řemeslům. Jí založené občanské sdružení tak naplňuje dvě základní zásady uvedené v jeho stanovách, a to jednak přispívat ke kulturnímu a společenskému rozvoji Jindřichohradecka a jednak obnovovat a přibližovat veřejnosti tradice a tradiční rukodělná řemesla.

Na podrobnosti týkající se tohoto zajímavého podnikatelského projektu jsem se zeptala jeho autorky Romany Hulíkové.

Jaký mají dílny ohlas a co zájemcům nabídnete letos v létě?

Výtvarné dílny pořádáme již devátým rokem a můžu říci, že postupem času si získávají stále větší oblibu, a to jak u místních během roku, tak u sezonních frekventantů, kteří naši dílnu navštěvují v rámci své dovolené. Nabídku výtvarných technik se snažíme neustále rozšiřovat, aby ti, kdo se k nám vracejí, měli v naší dílně stále co objevovat. V letošním roce si všichni mohou vyzkoušet například točení na hrnčířském kruhu, malování keramiky, skla, textilu a hedvábí, ubrouskovou techniku, malování smaltových hrnečků, výrobu šperků z korálků, malování předglazovaných polotovarů a mnohé další.

Kdo dílny vede?

Dílny vedou i připravují lektorky, které jsem sama vyučila. Všechna děvčata se věnují výtvarným technikám již několik let, takže zpravidla jsou vždy schopná plnohodnotně poradit a například dětem při práci rády pomohou.

Jste držitelkou ocenění Místní hrdina, za co jste jej získala?

Ocenění Místní hrdina je určeno malým živnostníkům, kteří vytrvali, občas i přes nepřízeň osudu, a nadále se věnují svému podnikání. Já podnikám již sedmnáctým rokem a za tu dobu se nejenom mně, ale i mým kolegům podařilo překonat spoustu překážek. Myslím, že hlavní je, aby člověka jeho práce těšila, aby v ní neustále nacházel nové podněty a aby ho naplňovala. A to se mi zatím stále daří.

Zdědila jste nadání (myslím tím pracovní i podnikatelské) po někom z rodiny?

Těžko říci, narodila jsem se v roce 1972 a to byla doba, která podnikatelským plánům moc nepřála. Mamka i otec pracovali vždy jako zaměstnanci. Takže bych hledala spíš u prarodičů, ti byli velmi aktivní. Pravdou je, že jsem nikdy neabsolvovala žádná manažerská školení, nemám ani ekonomické vzdělání, jen mě to prostě baví, většinu věcí řeším na základě instinktu.

Ve stanovách si vaše sdružení dalo za cíl vytvořit Blatské muzeum. O co konkrétně jde?

Odmala jsem měla blízký vztah k tradicím, můj dědeček byl rychtář na baráčnické rychtě a já tam s ním trávila opravdu hodně času. Po prarodičích jsem zdědila několik blatských krojů a další jsem postupem času ještě přikoupila. Zatím jsou schované u mě doma, ale časem bych ráda všechny shromážděné artefakty vystavila. Byla by to veliká škoda, aby tyto překrásné blatské kroje, které jsou pro náš kraj typické, pomalu odcházely do zapomnění. Prozatím se příležitostně objevují na národopisných výstavách nebo na místních přehlídkách.

Žádáte o nějaké granty, např. z úrovně kraje?

Pravidelně si hlídáme výzvy ke krajským grantům a pokud je některá z nich v souladu se stanovami našeho o.s., o prostředky se ucházíme. Každoročně žádáme na dva až tři projekty, kterými chceme naplňovat cíle našeho sdružení, a kraj se nám většinou snaží pomoci. Za to mu přísluší naše díky. Další velké poděkování patří městu Jindřichův Hradec, které je pravidelným partnerem všech námi pořádaných akcí.

Děkuji za rozhovor

Eva Horníčková