Články a komentáře

MAŘÍŽ: Pouhé tři kilometry od historického jádra jihočeské renesanční perly Slavonic leží vesnice Maříž, která je dnes již jejich městskou částí. Nejstarší zmínky o vsi nacházíme v roce 1353, kdy je připomínán zdejší šlechtický statek s tvrzí Hoher Stein v držení Děpolta z Maříže. Roku 1372 byl  dán markrabětem Janem v léno bratrům Oldřichovi a Jaškovi z Olešné, předkům pánů z Maříže. Ty nakonec v roce 1494 král Vladislav z lenního vztahu propustil.

V 18. století přestavuje Matyáš Jindřich Butz z Rolsperku tvrz na barokní zámek a zřizuje kolem něho zahradu s unikátní a ojedinělou modřínovou alejí, která se dochovala dodnes.

Poloha v bývalém pohraničním pásmu se obci Maříž stala málem osudnou v polovině 20. století, kdy hrozila likvidace celé obci. Několikakřídlá patrová budova zámku nepravidelného půdorysu krytá valbovými střechami, k níž majitel nechal přistavět věže, přežila ještě bez úhony německou okupaci. První tvrdé rány začaly padat po roce 1945. Zámek přešel do majetku státu a bývalý národní výbor jej až do roku 1951 využíval jako kulturní zařízení pro tehdy již v podstatě vylidněnou oblast hraničního pásma. V té době byl natolik zpustlý, že ho místní obyvatelé začali rozebírat na stavební materiál, až byl nakonec v 80. letech „zapůjčen“ francouzským filmařům, kteří ho v rámci scénáře nechali odstřelit.

Dnes je torzo zámku a zámecký park v majetku obce, a o jeho stav a využití se již dlouho zajímá občanské sdružení Slavonická renesanční společnost, které ve Slavonicích působí již od podzimu roku 1996. Díky své činnosti se stalo významnou součástí kulturního a společenského života města. S finanční podporou nadace Via (Trust for Civil Society in Central and Eastern Europe) a ve spolupráci s městem je například autorem projektu „Naše téma pro Slavonice“, který se snaží přizvat spoluobčany k aktivnímu řešení problémů a otázek jejich města.

To, že sami členové sdružení přistupují  k věcem veřejným aktivně, je možné deklarovat mimo jiné na neočekávaném kácení stromů na hrázi rybníka v zámeckém parku. Došlo k němu v roce 2006 a sdružení to značně zneklidnilo. Zejména se obávalo o unikátní modřínovou alej, která se v parku uchovala. Paní Irena Dudíková z odboru životního prostředí městského úřadu sice vysvětlila, že šlo o nutný zákrok, neboť poraženy byly podle ní stromy s mělkými kořeny, na tomto místě naprosto nevyhovující. Pochybnosti slavonických se jí však rozptýlit nepodařilo...     

S jednou ze členek Slavonické renesanční společnosti, Martinou Havlíčkovou se mi podařilo souhrou náhod sejít v Praze. Přijela podat projekt s grantovou žádostí na Nadaci rozvoje občanské společnosti NROS, jehož cílem je  vytvoření podmínek pro zapojení veřejnosti do plánování a ochrany Mařížského parku a jeho revitalici.  Pro svou myšlenku a realizaci projektu Evropský park v Maříži nalezlo sdružení partnera v sousedním Německu, jímž je město Bogen. Jeho radní se na svém území rovněž zabývají myšlenkou veřejného parku.

S cílem získat další peníze na tento projekt zpracovává město Slavonice projektovou žádost o dotaci z fondů EU pro přeshraniční spolupráci Cíl 3 a Slavonická společnost na ní významně participuje. 

Bogen má se Slavonicemi mnoho společného, je to historické město, a šlechtic, jehož rodu je založení města Bogenu připisováno, se oženil s Češkou. „Z partnerské spolupráce by mohl vzniknout zrcadlový projekt," říká Martina Havlíčková a vzápětí dodává: „Je to navíc velmi symbolické, vzhledem k tomu, že krajinotvorbu je možné charakterizovat jako zrcadlo kultury společnosti.“

Ve Slavonicích vznikla pracovní skupina Mařížský park, složená ze zástupců města, občanů Slavonic a Maříže, Slavonické renesanční společnosti a Českého svazu ochránců přírody (ČSOP). V jeho zastoupení pro region Vysočina jedná Antonín Žampach, který navrhuje vyhlásit Mařížský park významným krajinným prvkem, což by mohlo pomoci při žádosti o dotace.

Alej, která je tvořena 160 stromy, z nichž 110 je modřínů opadavých, považuje za unikátní. Říká, že v potoku, který parkem protéká, žije rak říční a svou skladbou převážně listnatých stromů je park v této oblasti výjimečný.

ČSOP Vysočina podal návrh na vyhlášení parku významným krajinným prvkem již dvakrát. Avšak základem pro další jednání o jeho podobě budou, podle Antonína Žampacha, až výsledky biologického hodnocení. Rada města se zavázala jeho vypracování dokončit v roce 2009, na což bude muset vyčlenit částku cca 120 tisíc korun. Nutno podotknut, že radnice nechala už v roce 2007 provést dendrologický průzkum.

Problematická se zdá i otázka torza zámku. Město se ho v minulých letech pokusilo prodat, ale kupce vždy odradila památková ochrana zříceniny. V současné době tedy zastupitelé požádali Národní památkový ústav v Českým Budějovicích o vyjmutí ze seznamu památkově chráněných objektů. Pod zámkem se však nacházejí středověké sklepy a samotné torzo zámku je významným svědkem historie regionu.

Podle posudku NPÚ v Českých Budějovicích patří mařížský zámek mezi tři  nejhůře postižená šlechtická sídla v jižních Čechách, na kterých se podepsala socialistická devastace. Zatímco dva z nich - zámky ve Slavoňově a Přehořově - byly zcela srovnány se zemí, v Maříži se alespoň zachovala hodnotná část zdiva.

Komise NPÚ pro památkovou ochranu její zrušení nedoporučuje. Navíc vyjadřuje politování nad promarněným časem, kdy mohla být zpracována a podána ždádost o dotaci na záchranu zámku. Konečné slovo padne na ministerstvu kultury, na jehož vyjádření se zatím čeká.

Úplně zlikvidovat Maříž se málem podařilo, přesto nebo možná právě proto je život v obci svým způsobem jedinečný. V roce 2006 se zde k trvalému pobytu hlásili pouze dva lidé a podle I. Dudíkové žije dnes v Maříži jediný stálý obyvatel. Zato v letních měsících ožívá jako útočiště několika významných umělců. Můžeme jmenovat třeba akademického sochaře Martina Ceplechu, který se mimo jiné výtvarně podílel na expozici Mistra Theodorika pro Anežský klášter, asijské sbírky na zbraslavském zámku nebo na reliéfu státního znaku na Vítkově v Praze. Dalšími jsou historička umění Anna Fárová, která se zabývá hlavně fotografickou tvorbou Josefa Sudka a Jaroslava Rősslera, sochařka Isabela Fárová a fotograf Jindřich Přibík. Mezi Maříží a Vídní se také pohybuje grafička Alena Schulz a s touto oblastí  je spojováno rovněž jméno Zdeňky Chadimové. Vlivem výtvarníka Kryštofa Trubáčka, který zde založil originální uměleckou dílnu, se Mařížská keramika stává pojmem i v zahraničí.

V pátek 22. května 2009 od 18.30 hodin proběhne ve slavonickém Městském muzeu tematický večer pod názvem „Mařížský park a zámek“. Pozvání přijali Vlastislav Ouroda z NPÚ v Českých Budějovicích, Antonín Žampach za ČSOP Vysočina a zastupitel města Slavonice.

Kateřina Vedralová

BŘECLAV: Městské muzeum a galerie v Břeclavi, příspěvková organizace zřizovaná městem, letos vstoupilo do své třinácté sezony. Sídlí hned v několika objektech, a to v centru města v bývalé židovské synagoze a škole, ve zrekonstruované moderní budově v nové zástavbě a v další budově, kde se skrývají depozitáře. Muzejní činnosti slouží i zámeček v nedalekém Pohansku.

Počátky břeclavského muzejnictví spadají do dvacátých let minulého století. V roce 1928 byl založen muzejní a vlastivědný spolek, jehož členové začali shromažďovat sbírky, pořádat přednášky, exkurze a vydávat vlastní časopis. Bohužel toto období netrvalo dlouho. Již na počátku 2. světové války se část sbírek ztratila a muzeum ve své činnosti pokračovalo už jen na amatérské bázi. Definitivní konec pro tuto instituci znamenalo úřední rozhodnutí z počátku šedesátých let 20. století, kdy byly veškeré sbírky převedeny do Regionálního muzea v Mikulově. Břeclavské muzeum vstalo z popela až díky rozhodnutí vedení města na počátku roku 1995.

Od archeologie k etnografii

Muzejní práce se zaměřuje na sbírkotvornou, tezaurační a prezentační činnost v oborech historie, etnografie a archeologie, přičemž územně pokrývá celé město. Co se týká etnografie, tak se zdejší muzejníci věnují širšímu regionu s akcentem na kroje Podluží. V oboru archeologie získalo muzeum oprávnění provádět archeologické výzkumy.

Sbírkový fond se zde začal budovat zcela od základů, protože sbírky převedené do Mikulova v šedesátých letech minulého století se už do Břeclavi nevrátily.

Výstavy ale i živé koncerty

Bývalá židovská synagoga z druhé poloviny 19. století sloužila po odstrojení jako skladiště. V devadesátých letech minulého století si objekt pronajalo na 30 roků město Břeclav a provedlo jeho rekonstrukci s tím, že bude sloužit muzejním účelům. Nyní zde díky výborné akustice probíhají komornější koncerty a výstavní aktivity. Muzeum připravuje právě do této budovy expozici, která by připomínala život židovské komunity. Ve spolupráci s židovskou obcí  plánuje v letošním roce zpřístupnit také zdejší židovský hřbitov.

Další součástí muzea je budova bývalé židovské školy postavená v neorenesančním slohu v sedmdesátých letech 19. století. V roce 1994 ji město, které je jejím vlastníkem, nechalo nákladem půl milionu korun vhodně upravit, aby se zde mohly pořádat zejména výstavy.

Muzeum však v „dobývání“ území pokračuje i dnes. Poté, co v roce 2007 prošla celkovou rekonstrukcí bývalá sídlištní prádelna, získalo kromě potřebného zázemí také ideální prostory jak výstavní, tak pro knihovnu a ateliér.

A je tu ještě zámeček v Pohansku, který nabízí stálou expozici i depozitář archeologie, ale je využíván i k jednorázovým akcím. Například v letošním roce se stane místem konání velké archeologické konference. Ve stanovené dny navíc slouží i ke svatebním účelům.

A konečně má muzeum zájem o instalování expozice do některé z částí břeclavského zámku přestavěného po roce 1560 z gotického hradu na objekt v renesančním slohu, který v současné době prochází celkovou rekonstrukcí.

Muzejní spolek nahradili výtvarníci a příznivci vojenské historie

Činnost muzejního spolku sice časem ustala, ale muzeum v současné době úspěšně spolupracuje se Sdružením břeclavských výtvarníků, které by rádo ve svých prostorách představilo profily jednotlivých umělců. Dalším partnerem je Klub vojenské historie, jehož členové se zaměřují na období let 1914 – 1989. Společně budují Muzeum lehkého opevnění na Pohansku – jde o tři lehká opevnění, tzv. řopíky, která jsou veřejnosti zpřístupněna v určitých dnech.

Muzeum a škola

Muzejníci dobře vědí, že návštěvníky je třeba získávat od nejútlejšího dětského věku pořádáním různých zajímavých aktivit. Například s velkým ohlasem se setkala akce nazvaná „Děti si malují své muzeum“. Pro ty nejmenší bylo připraveno krášlení truhly, druhá skupina malovala své představy o muzeu a děti, které navštěvují základní uměleckou školu, se postaraly o výzdobu přilehlé panelové zdi. Své příznivce mají i pravidelné tematické soutěže jako je třeba tvorba betlémů. Šikovnost a zručnost účastníků pak lze obdivovat na jednotlivých výstavách. A v neposlední řadě – za spolupráce s externími historiky – připravili muzejníci i kviz na téma Lednicko-valtický areál, který je zapsán na seznamu světových památek UNESCO.

Eva Veselá

ROKYTOVEC/MLADÁ BOLESLAV:  Opona, kterou vám dnes představujeme, je umístěna v aule Gymnázia v Mladé Boleslavi. Zároveň předkládáme výpis z kroniky obce Rokytovec se zmínkou o oponě (rok zápisu neuveden): Při (sokolské) jednotě ustaven byl divadelní ochotnický kroužek a zřízeno ve zdejším sále na tehdejší dobu pěkné jeviště, které maloval rodák z nedalekých Zamach, akademický malíř Karel Boháček. Kroužek si vedl velmi čile a uspořádal četná divadelní představení tak zdařile, že se obec stala vbrzku dostaveníčkem všech milovníků divadla z celého širokého okolí.

Hry Vojnarka, Maryša, Psohlavci, Lucerna, Charleova teta, Poslední muž, Perly panny Serafínky a mnoho mnoho jiných zanechaly v srdcích diváků mnoho příjemných vzpomínek a dosáhly svého účelu, povznesly kulturní úroveň malé vesničky.

Opona byla namalována pro ochotnický spolek, který působil od roku 1918 při sokolském sdružení v Rokytovci.

Karel Boháček (nar. 1886 Zamachy 14, zemř. 1928) akademický malíř, vrstevník V. Rabase, O. Koníčka, V. Rady a Vojt. Sedláčka, se kterými se v r. 1913 sdružil v Kruhu výtvarných umělců. Jako člen Umělecké Besedy (od 1910) obesílal její výstavy převážně kresbami, ale těžištěm jeho tvorby byla tvorba malířská, v níž se do značné míry inspiroval krásou přírody a životem lidí v okolí svého rodiště. Hned na začátku své kariery na sebe upozornil impresivně realistickými krajinami a po r. 1910 začal uplatňovat v krajinomalbě tzv. besední tradicionalismus. Jeho obrazy z posledních předválečných let však jsou méně známé. Významným aspektem Boháčkovy poválečné tvorby bylo symbolické ztvárňování organického soužití člověka s přírodou. Ve svém vrcholném období se Boháček přiklonil k neoklasicistnímu stylu v zátiších, ale opět zejména v krajinářství, kdy v řadě rozměrných komponovaných obrazů ztvárnil přírodní témata z okolí Zamach, dosahujících až surreálného účinku. Mezi známé Boháčkovy obrazy patří Česání ovoce, Krajina u Všelis a Bouře. Soustavná výstava Boháčkovy tvorby se uskutečnila v říjnu 2000 ve Výstavní síni Husova ul. na Starém Městě v Praze.

Možná, že podobný místní poklad leží kdesi ve skladišti i ve vaší obci.

Zachraňte ji, nebo alespoň o ní dejte vědět na adresu divadlo.baze@nipos-mk.cz  

 

 

Ludmila Kučerová 

Zdroj: Zatím interní verze kolekce opon. Databázi českého amatérského divadla najdete na http://www.amaterskedivadlo.cz.

TACHOV: V tachovském Muzeu Českého lesa proběhla koncem minulého měsíce přednáška Václava Chvátala alias Freda na téma zkoumání židovských hřbitovů. Zaujalo nás nejenom téma, ale především osobnost pana Chvátala, který pro Muzeum Českého lesa pracuje od roku 2002 a věnuje se zde výzkumu hebrejské epigrafiky a záchraně židovských památek, zejména hřbitovů. Jak sám říká, nejprve se zdálo, že v jeho práci půjde jen o fotografování, ale velmi brzy se ukázalo, že k úspěšné dokumentaci bude nutné náhrobním textům také porozumět. Na českém území dosud zdokumentoval celkem sedm židovských hřbitovů, navíc se ve spolupráci s Židovským muzeem v Praze podílí na mapové dokumentaci dalších. 

V zahraničí spolupracuje na výzkumu hřbitova v Szczebrzeszyn, který leží ve východním Polsku, a židovských hřbitovů ve Finsku.

Právě jeho výrazný zájem o finštinu a Finsko a jeho životní příběh, z něhož je patrné, že prostě nemohl dělat nic jiného než nakonec zkoumat židovské hřbitovy, jsou velmi inspirativní a jedinečné.

Na počátku byla láska k přírodě a schopnost čerpat sílu a klid ze samoty. Vztah přírody a lidské samoty, v níž se setkává tváří v tvář světu a stvoření, pochopí každý člověk, který se dokáže dlouhé chvíle dívat na vrcholky hor, jak se na obzoru dotýkají nebe zrcadlícího se v jezeře pod nimi nebo na listy stromů třepotajících se ve slunci.

Cit pro obé přivedl Václava Chvátala – Freda na lesnickou fakultu Vysoké školy zemědělské v Brně, kde nevědomky splnil další z nutných předpokladů pro svou práci dokumentování židovských hřbitovů složením zápočtu z práce s motorovou pilou. Zní to velmi prostě, až banálně, proto je tak ohromující, když se po několika letech mohl podívat zpět a zjistit, že tyto zdánlivě zanedbatelné skutečnosti byly v podstatě na jeho cestě velmi důležité. Jak sám Václav Fred říká: "Co jiného bych měl dělat, když jsem byl k této práci stvořen a v průběhu let také nevědomky modifikován."

Dalším předpokladem a nedílnou součástí metodického výzkumu hřbitovů je elementární znalost programování. Vzhledem k tomu, že si Václav Chvátal musel sám do počítače naprogramovat speciální hebrejskou hřbitovní znakovou sadu, která je od běžné hebrejštiny odlišná, byla mu jeho zkušenost, kterou získal při psaní své první diplomové práce na téma programování, více než užitečná. Dnes již pracuje s individuálním a nekomerčním programovým vybavením, na jehož příkladě dokazuje, že „vývoj, který prodělaly počítačové systémy během 90. let není žádný vývoj, ale úpadek“.

Na vojně se poté ke zmíněnému výčtu nutných dovedností přidala práce u geodetů a následná dvouletá praxe u zeměměřičů. Geodetické zaměření hřbitova a zhotovení mapy je totiž jednou z částí metodického způsobu jeho zkoumání.

Hlavně si v té době již Freda našla vášeň zvaná Finsko. Podle osvojené zásady, že neexistuje žádný univerzální světový jazyk, neboť světovým jazykem vesnic třeba v některých státech východní Evropy bude vždy řeč jejích obyvatel, snažil se Fred před každou svou cestou jazykově přiblížit navštívené zemi. Znalosti němčiny a francouzštiny si v průběhu let rozšířil o základy rumunštiny, italštiny, slovinštiny, estonštiny a švédštiny.

Když po absolvování univerzity v Brně uviděl fotky finské přírody, rozhodl se tuto zemi navštívit a začal se také učit finsky. Zjistil, že krásám finské přírody, která mu učarovala, se vyrovná i jazyk, a proto se následně rozhodl studovat finštinu na Karlově univerzitě v Praze. Pro svou práci v tachovském muzeu, jejíž hlavní těžiště v podstatě spočívá v jazykové oblasti, využívá ještě navíc samozřejmě hebrejštinu a jidiš, dále angličtinu a polštinu. Studuje rovněž dnes již téměř zaniklou livonštinu.

Další z nutných zdánlivých drobností, které Václav Chvátal ve svém výčtu nezbytné výbavy pro svou práci uvádí, je imunita vůči klíšťové encefalitidě. I tento požadavek splňuje více než skvěle, neboť nemoc prodělal v 90. letech, a tak se může v lesích pohybovat naprosto bez obav. Možná by vás napadlo, jak to všechno může jeden člověk stihnout. Jistě by to nešlo bez tolerantní ženy, kterou Václav Chvátal má, a chápavého rodinného zázemí, které je pro něho určitě velkou oporou. Neopominutelný je jeho blízký vztah a úcta k biblické zvěsti.

Rekonstrukci několika hřbitovů na Tachovsku finančně podpořili potomci židovských rodin, kteří před holocaustem uprchli do zahraničí. Díky jejich pomoci byla rovněž v muzeu zřízena stálá expozice. Záchranu a výzkum jednoho ze hřbitovů podpořila Nadace občanského fóra. Václav Chvátal si také pochvaluje spolupráci s Federací židovských obcí České republiky, Židovským muzeem a Národním památkovým ústavem.

Ve Finsku spolupracuje s Židovskými obcemi v Helsinkách a Turku, Finským národním archivem a Univerzitou v Helsinkách. V Polsku, kde se výzkumu věnuje spolu s prof. Hüttenmeisterem z univerzity v Tübingen, financují jejich činnost polské a německé nadace. Úspěchem bezesporu je, že na základě těchto dokumentačních prací byly některé hřbitovy prohlášeny za národní kulturní památku.

Co jeho práci ztěžuje je často nezájem místních správních orgánů. Setkal se i s případem, kdy starosta obce ani nevěděl, že se na jeho správním území židovský hřbitov nachází, i přesto, že se jednalo o nejstarší památku obce. V jednom případě dokonce dostal pokutu, protože mu chybělo jediné formální povolení. Jako příklad dobré spolupráce uvádí Karla Petráně, starostu obce Svojšín, kde o židovské památky na svém území příkladně pečují.

Věřím, že by všem čtenářům na závěr popřál své obligátní: Mír s Vámi!

Více informací na stránkách oddělení Dokumentace a výzkumu židovských nemovitých památek naleznete zde.

Kateřina Vedralová

Filmové ateliéry, filmové školství, multikino, klasická kina i příležitostné promítání filmů či filmové festivaly – to vše najde příznivec filmového umění v krajském městě Zlín.

Od filmových ateliérů k filmovým přehlídkám

V roce 1936 založil Jan Antonín Baťa filmové studio na Kudlově (místní část Zlína). Časem se do širokého povědomí dostalo zejména jako centrum filmové tvorby pro děti a mládež a je spojováno se jmény Karla Zemana, Hermíny Týrlové, Břetislava Pojara a dalších. Dnes působí pod názvem Filmové ateliéry a.s.

Zlínské filmové školství

Výrazným podhoubím pro filmovou tvorbu jsou dvě školská zařízení – vysokoškolské vzdělání poskytuje Univerzita Tomáše Bati, fakulta multimediálních studií, obor animace a audiovize. V září 1992 začala ve Zlíně působit Filmová škola a ve školním roce 1997/98 nastoupili první studenti na dvouletou Vyšší odbornou školu filmovou s.r.o. (VOŠF). V roce 2006 pak získala škola akreditaci bakalářského programu. Tato soukromá škola v současné době zajišťuje pomaturitní studium a bakalářský program v oblasti filmu.

Festivaly a přehlídky

Město Zlín má dlouhodobou tradici v pořádání filmových přehlídek. Již počátkem 40. let minulého století se zde konaly Filmové žně nazývané též Zliennale, které přinášely české a slovenské filmy. Právě ony bývají označovány za průkopníky filmových festivalů u nás.

VOŠF Zlín (www.filmschool.cz) uspořádala letos v březnu již 6. ročník mezinárodního festivalu studentských filmů Zlínský pes. Město Zlín ho podpořilo částkou 30 tisíc Kč. Na akci se představují práce z Česka, evropských států, ale i Kanady, USA, Izraele a daších zemí. Soutěží se ve čtyřech kategoriích – animovaný film, hraný film, dokumentární film a film nové formy. Festival doprovází řada workshopů, divadelní a hudební programy. Místem letošního konání se stalo sídlo VOŠF – Filmové ateliéry ve Zlíně-Kudlově. Tři kinosály nabídly téměř 400 míst.

První ročník festivalu Mezinárodní festival filmů pro děti a mládež zval k návštěvě v roce 1961. Během let rostl počet uváděných filmů i promítacích míst. Vloni bylo uvedeno 570 filmů z 52 zemí na  23 projekčních místech, návštěvnost překročila 108 tisíc diváků. Letošní 49. ročník proběhne jako doprovodná akce předsednictva ČR v Radě Evropy.

Město Zlín letos podpoří festival 4 miliony 500 tisíc Kč, finanční podporu poskytuje také ministerstvo kultury.

Mezinárodní festival filmů pro děti a mládež, pořádaný Filmfestem s.r.o. se letos uskuteční ve dnech 31. května až 7. června. Spolupořadatelem je město Zlín a univerzita Tomáše Bati ve Zlíně.

Diváci se mohou těšit na mezinárodní soutěž hraných filmů pro děti a mládež, mezinárodní soutěž krátkých animovaných filmů pro děti, mezinárodní soutěž evropských debutů, soutěžní přehlídku tvorby zemí Visegrádu a mezinárodní soutěž reklamy „Duhová kulička“. 

Dále festival nabízí dny evropské kinematografie, noční horizonty (přináší závažná a provokativní témata), novinky české filmové a televizní tvorby pro děti a mládež, dokumenty atd. V rámci doprovodného programu se uskuteční koncerty, výstavy, semináře, přednášky, workshopy atd.

Klasická kina a další promítací místa

Stavbu Velkého kina zahájila firma Baťa v únoru 1932 a v září téhož roku se uskutečnilo první filmové představení. V roce 1957 bylo kino přestavěno na širokoúhlou projekci a počet míst v hledišti se snížil z původních 2580 na 1327. V šedesátých letech proběhla ve dvou etapách generální rekonstrukce, která přinesla další snížení počtu míst na 1170.

V roce 2001 bylo zařazeno velké kino na seznam kulturních památek ČR a o tři léta později došlo k celkové rekonstrukci sálu a instalaci zvukového systému Dolby Digital Surround EX. V současné době nabízí kino 1010 míst a tím se řadí k největším kinosálům u nás.

Kino Květen ve Zlíně-Malenovicích bylo postaveno v 80. letech minulého století a má kapacitu 410 míst. Své jméno získalo po kině, které bylo od roku 1962 umístěno v budově prvního Dělnického domu.

Každé pondělí patří ART KINU, které přináší filmy pro náročné diváky. Příležitostně se promítá i na dalších místech – na Malé scéně, v Muzeu jihovýchodní Moravy, v Masters of Rock Café, ve Filmových ateliérech a.s. atd.

Multikino v centru Golden Apple Čtyřpatrové obchodní a zábavní centrum Golden Apple – Zlaté jablko, jehož výstavba přišla na 750 milionů Kč, bylo v centru Zlína otevřeno v květnu 2008. Jeho součástí je i první multikino ve Zlínském kraji nazvané Golden Apple Cinema. Celková kapacita šesti sálů je 949 míst, z toho 12 pro vozíčkáře. Největší sál je určen pro 438 sedících diváků a dva vozíčkáře. Sály jsou vybaveny nejmodernějším audiosystémem pro vnímání prostorového zvuku Dolby Digital Surround EX.

Od února 2009 tu díky dalším technickým vymoženostem probíhají i první digitální 3D projekce na Moravě.

Kina pod jedním vedením Velké kino i kino Květen ve Zlíně-Malenovicích jsou majetkem města, které chtělo i po otevření multikina zachovat jejich činnost.

„V roce 2008 byla schválena výpůjčka zmíněných dvou kin na následujících pět let pro společnost Golden Apple Cinema a.s. Nový nájemce musí plnit několik podmínek: zachování stávajícího hracího profilu kin v co nejširší míře a také provozování dalších kulturních a společenských aktivit. Také musí umožnit pronájem obou objektů pro konání Mezinárodního festivalu filmů pro děti a mládež a zachovat centrální předprodej na kulturní a společenské akce v objektu Velkého kina. Na provoz zmíněných dvou kin přispívá Golden Apple Cinema letos město částkou 1 milion 275 tisíc Kč", říká Marie Masaříková, tisková mluvčí Magistrátu města Zlín.

V letošním roce se v multikině uskutečnil také Projekt 100. Anio senioři nepřijdou ve Zlíně zkrátka, ve Velkém kině vznikl v roce 2001 Filmový klub seniorů, který od roku 2004 působí v kině Květen, a jeho projekce jsou pro velkou oblibu rozšířeny i do multikina Golden Apple Cinema.

Za jednu vstupenku zaplatí senior 30 Kč, po předložení pěti vstupenek na různá představení získá šestou zdarma.

Eva Veselá

Na stránkách Místní kultury jste už několikrát mohli číst článek nebo alespoň zprávu o malovaných divadelních oponách a o snaze směřující k vypátrání, zaevidování a v mnoha případech k jejich záchraně. První výzvu Jiřího Valenty (rozhovor s ním najdete zde), duchovního otce myšlenky zabývat se intenzivně a systematicky o tyto artefakty, jsme zveřejnili už v roce 2007, tehdy ještě v tištěném časopise (číslo 5).   Bylo to v době, kdy NIPOS právě zpřístupnil základní část široce koncipované Databáze českého amatérského divadla. Tehdy se v Miletíně rodilo Muzeum českého amatérského divadla, a  právě dvě opony, které jsou součástí expozice muzea, se díky místním ochotníkům staly kulturními památkami, stejně jako některé další. Dalo se ovšem tušit, že vedle těch opečovávaných a obdivovaných existují jiné, které bude potřeba teprve najít a pak pořádně "oprášit".  Dnes je už zdokumentováno  bez desítky 300 opon, mezi nimiž je asi 70 takových,  které se ztratily, shořely, byly nemravně zničeny, nebo jsou nedostupné, a pro další generace po nich zůstane jen jejich popis.

Pro všechny zájemce máme také dobrou zprávu, a sice, že se připravuje jednak založení databáze opon na internetu, kde si je budou moci vyhledat, prohlédnout a dozvědět se vše, co o nich bylo dosud zjištěno, ale také výpravná publikace, která vyjde v roce 2010. Předtím, než se tyto záměry stanou skutečností, nabízíme vám na našich stránkách seriál s prostým názvem Malované opony.

Pozn.:  Upozorňujeme naše čtenáře na novinku: kliknutím na fotografii se zvětší! 

Zdrojem je nám zatím interní verze kolekce opon. Databázi českého amatérského divadla najdete na http://www.amaterskedivadlo.cz.

SOPOTNICE: Dnes tedy představujeme oponu dnes již neexistující Ochotnicko-čtenářské besedy obce Sopotnice.

Tato opona, pořízená roku 1927, je dílem žambereckého malíře a oltářníka Petra Musila. Jejím ústředním motivem je busta Josefa Kajetána Tyla, kolem níž jsou seskupeny tři alegorické postavy, symbolizující literaturu, divadlo a hudbu. Vedle stojí malé dítě, představující znovu nabytou svobodu českého národa. Dítě ukazuje do levého dolního roku opony, kde je vyobrazena střední část obce, což značí, že ve svobodné vlasti přichází svobodná kultura i do naší Sopotnice.

Opona je navinuta na válci a zvedá se, či spouští pomocí rumpálu. Byla uložena na svém místě po dlouhá léta, i když už se ochotnické divadlo přestalo v obci provozovat. Ještě nějaký čas po roce 1962 se k divadelním účelům využívala při silvestrovských zábavách s programem, při školních besídkách, při koncertech místní hudební školy, ale později už ani to ne. Pouze, když při nějaké taneční zábavě nebylo obsazeno jeviště, spustil hostinský oponu, aby z jeviště nešel do sálu chlad. Za dlouhá léta si opona užila své, zejména její pravý a levý okraj, kudy se procházelo z hlediště na jeviště, či obráceně. Také prach, vlhko, střídání tepla a zimy, to vše se rovněž na ní svým dílem podepsalo. Když v devadesátých letech minulého století upravoval nový majitel hostince sál, jeviště sice ponechal, ale veškeré zařízení pro divadlo nechal zlikvidovat. Pouze nad oponou se smiloval a uložil ji navinutou na menší válec na půdu nad jevištěm. Naštěstí!

Když v roce 2001 obnovila svou činnost Osvětová beseda v Sopotnici, začalo se uvažovat o záchraně opony a jejím umístění na důstojném místě. Obavy, že by mohla dopadnout stejně jako kulisy, byly na místě. Nastal problém, kam oponu umístit. Teprve až  v roce 2003 po jejím přeměření se rozhodlo,  že bude trvale umístěna v zasedací místnosti obecního úřadu.

Opona byla z půdy snesena, překontrolován její stav a rozhodnuto o jejím restaurování. Toho se ujala restaurátorka Soňa Háková z Opatovic nad Labem nákladem 23 500 Kč. Tuto částku uhradil obecní úřad a opona Ochotnicko-čtenářské besedy byla tak zachráněna. Je navinuta na válci pod stropem místnosti, ale většinou je spuštěna a tvoří tak velmi zajímavou výzdobu. Však se také těší zájmu a obdivu mnohých návštěv a je svědkem všech akcí, které se tu pořádají.

Snad pro úplnost zbývá doplnit jména občanů, kteří se o záchranu opony zasloužili. Byli to pánové z Osvětové besedy Josef Hradecký, Miloslav Coufal, Luboš Langr, Jan Kašpar a starosta obce Ladislav Martinec.

www.sopotnice.cz

Možná, že podobný místní poklad leží kdesi ve skladišti i ve vaší obci.

Zachraňte ji a nebo alespoň o ní dejte vědět na adresu divadlo.baze@nipos-mk.cz  

 

Ludmila Kučerová

Náš seriál zatím přiblížil okresy Blansko a Břeclav,  nyní jsme zmapovali další dva okresy – Vyškov a Znojmo.

Okres Vyškov

Státní okresní archiv ve Vyškově (SOkA) nepřerušil spolupráci s kronikáři ani po roce 1989. „Ve spolupráci s Muzeem Vyškovska připravujeme podle potřeby a nepravidelně semináře pro kronikáře a také v případě nástupu nového kronikáře provádíme individuální školení formou besedy přímo v archivu.

Zatím poslední seminář kronikářů proběhl v roce 2006 za účasti padesátky zájemců. Hovořilo se o způsobu vedení kroniky, příloh a fotokroniky, které události zaznamenat a které naopak pominout, jakým chybám se vyhnout. V rámci doplňkového tématu se uskutečnila odborná přednáška o sociálním a pracovním rozvrstvení kronikářů okresu Vyškov v období první republiky, o kronikářských zápisech týkajících se národopisu tohoto regionu i dalších možnostech spolupráce archivu a kronikářů.

"O zájmu kronikářů vypovídá i délka trvání semináře – téměř čtyři hodiny. Přímo v prostorách konání akce sice nebyly vystaveny obecní kroniky, ale kronikáři měli možnost navštívit badatelnu archivu a kroniky si podle svého výběru prohlédnout. Při zmiňovaném školení využilo této možnosti kolem dvaceti kronikářů," vysvětluje ředitel SOkA Mgr. Karel Mlateček, Ph.D.

Spolupráce s kronikáři přinesla pracovníkům archivu zejména lepší informovat o dění v obci (i např. při nálezu starých písemných dokumentů nebo listin), kronikářům zase archiváři pomáhají při přípravě monografií nebo jiných drobných publikací k dějinám dané obce. SOkA nabízí kronikářům komplexní metodickou pomoc ohledně vedení kroniky, ale i pomoc odbornou, a to historickou (při zpracování dílčích otázek z dějin obce) a archivářskou (např. upozornění na různé materiály, které se týkají dějin obce, a jsou uložené v SOkA). Díky dobré spolupráci archivu s kronikáři se daří téměř 98 % všech uzavřených obecních, ale i školních kronik uložit v prostorách SOkA.

Okres Znojmo

Do roku 1989 spadalo metodické vedení kronikářů, a to včetně proplácení ročních zápisů, pod Jihomoravské muzeum ve Znojmě. Poté muzeum spolupráci s kronikáři přerušilo a v 90. letech 20. století se pořádání kronikářských seminářů ujal referát kultury Okresního úřadu ve Znojmě. Zájem kronikářů byl poměrně velký, byla tu i možnost prohlédnout si kroniky jiných obcí a vyměnit si zkušenosti. Poslední seminář pro kronikáře se uskutečnil v roce 2006 a pořádala ho soukromá firma Sekuron. Vzhledem k tomu, že se jednalo o placenou službu, školení se účastnila jen dvacítka kronikářů, a z toho jich část pocházela z jiného okresu. Na akci byl přítomen zástupce SOkA.

„Vzhledem ke stále narůstajícímu počtu dotazů adresovaných archivu ze strany kronikářů, případně zástupců obcí, se Státní okresní archiv ve Znojmě (SOkA) rozhodl uspořádat školení pro kronikáře na jaře letošního roku. Osloveny byly všechny obce náležející do působnosti našeho archivu, včetně obcí, které kroniku v současné době nevedou. SOkA provádí na žádost i individuálního proškolování nových kronikářů, dává jim nahlédnout do kronik, informuje o tom, jak má, ale i jak nemá vypadat vedení kroniky,"  říká Irena Sklenská z SOkA Znojmo a dodává „přínos spolupráce s kronikáři vidíme především ve zkvalitnění jejich práce, kronikářských zápisů a jejich obsahů, shromažďování kvalitních příloh ke kronice – zejména fotografií, pohlednic atd."

V okrese Znojmo je 148 obcí. Vedení kronik je sledováno v rámci předarchivní péče v souvislosti s kontrolami prováděnými ve spisovnách obecních úřadů. Sumární přehled o počtu obcí, které vedou kroniku, dosud nebyl pořízen. SOkA se zatím nesetkal s výraznějšími problémy s odevzdáním dopsaných kronik do trvalého uložení v archivu.

Eva Veselá

ROŽNOV POD RADHOŠTĚM: Poučeno z minulého nezdaru, předstupuje nyní město před architektonickou obec se záměrem vystavit v Rožnově pod Radhoštěm víceúčelové kulturní centrum. Zatímco loni Česká komora architektů (ČKA) prohlásila soutěž za neregulérní a nedoporučila svým členům zúčastnit se jí, na novém záměru už komora s městem spolupracuje.

„Naši výzvu už Česká komora architektů schválila. Tím pádem je účast autorizovaných architektů bezproblémová," potvrdil vedoucí odboru investic Marek Moll.

Ortel ČKA je pro město klíčový, neboť všichni tři vybraní účastníci vyzvané architektonicko-urbanistické soutěže jsou členy komory. To, proč komise bude nakonec vybírat ze studií pouze tří dopředu oslovených architektů, má podle Molla své jasné důvody v neúspěchu předchozí soutěže.

„ČKA napřed prohlásila soutěž za neregulérní. Poté, když byly podmínky upraveny podle připomínek ČKA, stejně se do soutěže nikdo nepřihlásil. Kdybychom soutěž vyhlásili stejným způsobem, riskovali bychom, že se do soutěže opět nikdo nepřihlásí," vysvětlil Moll.

O soutěž loni projevilo zájem jedenáct architektů, kteří si vyzvedli dokumentaci, nikdo z nich však s ničím konkrétním ve stanovené lhůtě nepřišel. "Náš odbor ve spolupráci s městským architektem a předsedou komise výstavby vybral po celé republice dvacet významných renomovaných ateliérů. Ty jsme postupně oslovovali s nabídkou účasti v soutěži. Jakmile se podařilo získat tři, výběr jsme zastavili," uvedl Moll.

Tímto způsobem si město zajistí, že obdrží minimálně tři návrhy zpracování budoucího kulturního centra. Zároveň všichni tři soutěžící obdrží za studie odměny.

Soutěžícími jsou L&P Architektonický ateliér z Prahy, Kuba & Pilař architekti z Brna a Ing. arch. Zdeněk Trefil z Valašského Meziříčí.

Podle regulí soutěže jsou všichni tři architekti povinni předložit své návrhy v říjnu tohoto roku. Svou prezentaci před komisí si odbudou o několik dní později. Porota bude podle požadavků ČKA složena tak, že její nadpoloviční většina musí být z řad  odborníků nezávislých na vyhlašovateli soutěže, tedy na městu.

„Složení nezávislé části komise ještě není stoprocentně známo," doplnil Moll. Podle něj ale nároky ČKA na složení komise město splní.

O výstavbě víceúčelového kulturního centra na místě současného kina Panorama se v Rožnově mluví už delší dobu. Hlavním důvodem je nedostatečné zázemí pro pořádání kulturních akcí. Souhlasné stanovisko k výstavbě dali i obyvatelé Rožnova během veřejné diskuse. Centrum by nabídlo prostory pro konání koncertů, výstav, projekci filmů (kino) a mnoho dalších. Své místo by zde měly mít také neziskové organizace města a další zájmová uskupení.

O tom, jestli se stane součástí stavby také knihovna, není dosud rozhodnuto. Architekti přesto mají studii vypracovat včetně knihovny. „Nicméně je podmínkou, aby v případě, že se postaví jen víceúčelové kulturní centrum, mohlo fungovat zcela samostatně bez ohledu na to, jestli v další etapě bude či nebude realizována knihovna," řekl Moll.

O tom, kolik bude celý projekt stát se dá zatím pouze spekulovat. Rámcově se odhaduje částka okolo stamilionů korun. Město se však bez peněz z EU do stavby nepustí. 

Vhodná výzva pro přihlášení projektu se očekává v příštím roce. V optimálním případě by se s výstavbou kulturního stánku mohlo začít nejdříve v roce 2011.

-lum-

ZLECHOV: V oblasti jihovýchodní Moravy, v národopisné oblasti Slovácko, se kroje uchovaly nejdéle z celé České republiky. A právě na tomto území najdeme i nejvíce lidí, kteří se výrobou jednotlivých součástí krojů zabývají. Patří mezi ně i Marie Skrežinová ze Zlechova, které v loňském roce udělil ministr kultury titul Nositel tradice lidových řemesel v oboru výroba umělých květin. Z umělých květin s korálky, zrcátky a dalšími doplňky vznikají zdobné součásti ženského i mužského kroje.

Na počátku je látka

Brokát, plátno, satén nebo monofil, nezbytná trpělivost a um – to vše stojí za výrobou jednotlivých kytiček, které jsou základním materiálem pro tvorbu věnců, vínků a voniček. „Látku nabarvím, pomocí hřebíčků vypnu na dřevěný rám a natužím jedlou želatinou. Po uschnutí ji složím na osm dílů, do kterých se raznicí vysekávají různé tvary. Poté se pomocí jednoduchých strojků každé z osmi vyražených koleček natvaruje do požadované podoby. V presu se tvaruje buďto za tepla rozehřátým železem, nebo za studena. Studeným tvarováním se dosahuje většího tlaku a já takto vyrábím zejména růže, větší květy a listy. Většinou dělám od každého tvaru a barvy po sto kusech. Potom už následuje vlastní kompletování květů. Na jejich stopky používám včelařský drát, obalím ho proužkem nastříhaného krepového papíru a na horní části, která bude uprostřed květu, utvořím tzv. bucle a nebo dám barevnou perličku. Tak vznikne pestík, který bude tvořit střed květu. Jednotlivé okvětní lístky se pak navlékají a lepí na připravený stonek. Z kytiček udělám svazky stejného druhu a barvy a ukládám je do krabic,“ popisuje nositelka prestižního titulu svůj pracovní postup, jehož časová náročnost vyplývá ze složitosti, např. montáž většího věnce k dívčímu kroji trvá pět až šest hodin.

Od malých voniček po velké věnce

Pestrosti svátečních krojů odpovídá i velké množství různých variant doplňků vytvářených z textilních kytiček, které nahradily původně používané kytičky voskové. Voničky mají nejrůznější velikosti a liší se také mírou zdobnosti. U mužských krojů se připevňují na klobouk a v menším provedení na prsa. A také se liší, například na svatbě mají jiné ženich, otec ženicha nebo nevěsty, mládenci a svědci.

Vínky a věnce jsou pak nedílnou součástí zejména dívčích krojů. Dřívější složité pentlení nevěsty nazývané čepení nebo hlazení, které je připomínkou dřívější renesanční úpravy vlasů, bylo nahrazeno jednoduššími věnečky z umělých myrtových a jiných květů, skleněných korálků a stužek.

Zatímco svatební věnce jsou výrazným prvkem krojů v celé Evropě, ale i jinde ve světě, používání vínků, věnců a voniček je typické zejména pro moravské kroje. Nejčastěji se s nimi setkáme na svátečních krojích nošených na církevní svátky, hody nebo poutě.

Tradice se dědí a předává

„Moje maminka se vyučila v kyjovské květinářské dílně svého strýce Jiřího Klaina, a i když se během let věnovala také jiné práci, svou původní profesi vykonávala alespoň příležitostně. Po zrušení zmíněné dílny její zařízení i s materiálem odkoupila a pokračovala doma ve Zlechově. Já jsem jí pomáhala vyrábět jednotlivé komponenty a také je kompletovat, a tak jsem se to všechno naučila. Vždycky mě potěší, když se mně i dnes občas dostane do ruky její výrobek, určený třeba k opravě,“ vypráví Marie Skrežinová, která do tajů výroby umělých květin dnes zase zaučuje svou dceru. Těžší práce spojená s ražením však připadla na manžela.

Různorodost vínků, věnců a voniček je nepřeberná. To proto, že zejména na Slovácku má každá vesnice odlišný kroj, a tedy i jiné ozdoby co se tvarů, barevnosti květin, ale i použití korálků, zrcátek, husího peří či střapců týče. Většinu z nich umí nositelka titulu vyrobit zpaměti, ale občas sáhne po vlastní dokumentaci anebo si vytvoří kopii podle přineseného a jí dosud neznámého krojového doplňku.

Eva Veselá

VELKÉ NAD VELIČKOU: Výšivka představovala ve středověku výtvarnou hodnotu a doklad hledání krásy. Zprvu byla výsadou u dvora, v klášterech či měšťanských domech. Dnes se s prací vyšívaček můžeme setkat zejména na krojích a bytových doplňcích. Výšivka od dávných dob dotvářela oděv a dávala mu vždy punc jedinečnosti.

Od 12. století se touto prací zabývaly vyšívačky i vyšívači zvaní krumpléři, kteří byli součástí malířského cechu, ale zálibu ve vyšívání našly ženy různých společenských vrstev. Jako vyšívací materiál sloužilo barevné hedvábí, stříbrné či zlaté nitě, perly i drahé kamení. Záleželo na movitosti objednavatele a poslání zdobeného předmětu. Například počátkem 14. století si královna Eliška sama vyšívala svatební šaty. Výšivky zdobily liturgické oděvy, ale i závěsy, deky na postele, obřadní plachty zvané úvodnice a další předměty. Kromě námětů církevních byly zobrazovány i světské záležitosti – např. výjevy z bitev, zvířecí nebo rostlinné motivy. Výšivka se stala neodmyslitelnou součástí oblečení venkovského lidu.

Pro českou a moravskou výšivku jsou typické zejména tři techniky – výšivka na počítané nitě (geometrická), malovaná (předkreslovaná) a nejmladší, bílá výšivka.

Eva Minksová z Velké nad Veličkou (Jihomoravský kraj), které v minulém roce udělil ministr kultury titul Nositel tradic lidových řemesel v oboru horňácká výšivka, nám o svém umění povyprávěla.  

Rodinná tradice

Vyšívání se v rodině paní Minksové traduje již od její prababičky, po níž do dneška uchovává překrásný vzorník. Maminčin vzorník zase měří téměř jeden metr. Od mládí obdivovala um a práci předků a sama se začala ohánět jehlou už v sedmi letech. Svůj první vzorník si připravila, když jí bylo osm. I když se na začátku padesátých let ještě vyšívání vyučovalo ve škole, s jeho taji ji seznamovala především maminka. Tenkrát všechny ženy na vesnici zdobily krásnými ornamenty oblečení pro děti, a to pro děvčata i chlapce, aby měly na jarní svátky nové věci. „Nás obšívala moje maminka. Už v listopadu přicházely odpoledne tetiny a sousedky, sedly si pod stahovací lampu a začaly vyšívat. Přitom poslouchaly rádio, co je nového. Mně se to strašně zalíbilo, ty večery krásně prožité i to vyšívání,“  vzpomíná na své dětství Eva Minksová. Sama se pak snažila naučit ještě další a nové techniky.

Jedním z jejích prvních zdařilých výrobků byla košile, kterou jako čtrnáctiletá pro svého tatínka nejen sama vyšila, ale i ušila. „Šití košile je tak, že se šije kromě manžety celá ručně, nejen vyšívá. Šije se na vrapíř – navrapjá se rukáv, dá se do manžety a sešije. Navrchu na ramenách se použije stínek (pozn. red.: steh, který spojuje konce tkanin). Stínky jsou různé, jednoduché i moc složité. Já se ten komplikovaný učila teprve nedávno na ubruse půjčeném od sousedky. Vypárala jsem asi půl metru, než jsem došla na to, jak je to šité," potvrzuje nutnost celoživotního vzdělávání nositelka tradic lidových řemesel.

Když je práce koníčkem

Eva Minksová se nejprve vyšívání věnovala vedle svého zaměstnání, později pracovala pro Ústředí lidové umělecké výroby, kde získala titul Mistr umělecké výroby. Nyní šije a vyšívá pro radost a podle nálady. „Udělám toho, jak su šikovná, jak mám klid. Když svítí slunko, tak to jde rychle. Dojde banda, prohodíte pár slov a je za chvíli hotovo. Vyšívám ráda a říkám si, že po mně bude památka,"  svěřuje se. Jejím prvním výrobkem byla košile a košile šije i vyšívá dodnes a nejraději. Avšak součástí mužského kroje jsou také plátěné kalhoty, tzv. třaslavice, které chlapci nosí už od jednoho roku. „Traslavičky vyšívám pro mé kluky a tak, jak rostou, musím vyšívat stále větší a větší. Jsou z bílého plátna, ve spodu je ozdobná hrachovinka, k tomu mají vyšívaný šáteček, moc jim to sluší..."

O omladinu kolem sebe nemá šikovná vyšívačka nikdy nouzi. A navíc ještě šije a vyšívá pro členy folklorních souborů. „Všecky chtějí košilu na fašank, malí i velcí, ale nejvíce ti kolem dvaceti, s těmi je spousta práce. Košile jsou jim za chvíli malé a povídají, že se platno správa. Ale mám radost, když vidím, že se ty kroje stále nosí," pochvaluje si.

V minulosti se na vesnicích pěstovalo konopí, ručně se zpracovávalo na kolovrátku na nitě a ty pak sloužily k vlastnímu tkaní plátna. Pánské košile s jednoduchou výšivkou na „podělaném plátně“, které výborně sálo pot, se nosily téměř denně. Dnes se používá zejména materiál, při jehož výrobě se kombinuje konopí s bavlnou, lněné plátno, ale i panama nebo perlička. Nejtěžší práce je se lněným plátnem, protože je nejsilnější a jehla se těžko vpichuje. Zpracovává se materiál vyráběný strojově i ručně na tkalcovských stavech a plátno se před vyšíváním nikdy nepere. Paní Minksová má nejraději „hedvábnou vébu“, protože je jemná a výborně se hodí na horňácké košile.

Ješterka, na sekáček, na ružu, na makový vršek, formičky

Pod těmito půvabnými názvy se skrývá označení jednotlivých vzorů. Horácká výšivka, která patří na Moravě k nejznámějším, je založena na technice počítané nitě a určující je zde struktura plátna, ale i představivost vyšívačky. „Používám spíše výšivku na počítanou niť a křížovou výšivku. Ke každému materiálu je potřeba určitou sílu vyšívací nitě a k tomu jehlu. Výšivka se provádí většinou bílými nebo žlutými bavlnkami, na krojových součástkách se používají i další barvy, hlavně černá. Ženské kroje doplňuje ještě šatka nebo čepec a jejich výšivky jsou v několika barvách. Ženy kroj nosí podle biblického roku, jiný je na advent, na svátky vánoční nebo velikonoční. Ta výšivka pro ně dříve byla něco jako šperk, byla výrazem jejich estetického cítění,"  vzpomíná nositelka titulu.

Své „výrobní tajemství“ si nenechává pro sebe

S horňáckou výšivkou se již před lety mohli seznámit třeba návštěvníci společné výstavy ve Velké nad Veličkou, na níž ji paní Minksová předvedla ještě jako pracovnice ÚLUVu. Dlouhá léta pak spolupracovala se skanzeny v přírodě, především s Valašským muzeem v Rožnově pod Radhostěm. Zde předváděla vlastní pracovní postup a také svou zručnost a trpělivost. Dokonce se účastnila speciálních seminářů o vyšívání určených dětem. Své výrobky jako košile, dívčí a chlapecké kroje a kroje pro děti od jednoho roku, kordulky, rukávce, prostírky či ubrusy vystavovala na tolika místech, že by jejich výčet zabral spoustu místa. Zatím nejaktuálnější je putovní výstava po francouzských městech. Na rodinnou tradici dnes navazuje její dcera, která se již ledasčemu přiučila, ale zatím si vyšívá – tak jako její maminka – jen tak pro radost.

Nejen vyšíváním je člověk živ...

Paní Minksová se naučila ještě dašlí tradiční dovednosti – výrobě „perníku na výslužku“. Tu dostávaly před svatbou dívky od své kmotry. „Perníková výslužka z lásky byla metr veliká a byly to srdíčka, koníčky, vše malované, u nás z tradice bílé, a na to se lepily ozdůbky z papíru. Celé se to pak skládalo a připevňovalo drátem a nití na takový železný mustr. Byl to krásný zvyk, když kmotra dávala té děvčici takový dárek od srdce. Škoda, že to na dědinách zaniká a že dnes už tuto krásnou tradici jen málokdo zná," posteskne si Eva Minksová.

Eva Veselá