V době té největší koronakrize jsme se dočítali zprávy, že byli i tací hudebníci, kteří zabalili svoji muzikantskou obživu a šli se živit jinak. Myslíš si, že se tenhle fakt nějak projeví na kvalitě, že věrni té obživě hudbou, což u nás vůbec není jednoduché, zůstanou ti nejlepší? Nebo ty nejlepší soubory, festivaly?
Rozhodně ne, to tak nikdy nebylo. Je potřeba rozlišovat, co je sebeprezentace a co skutečný osobní problém. Většinou je to tak, že když má někdo skutečný problém, nechce se mu to moc ventilovat. A co bude dál, jestli zůstane to lepší nebo to horší, (a to neplatí jen pro hudbu) se neodvážím predikovat. Rozhodně si myslím, že taková krize je vždycky šance. Ale jak tu šanci uchopíme jako společnost, to je tak 50 na 50. Do starých kolejí se asi nevrátíme, může to být lepší, ale také horší… Ale na to je ještě moc brzy hodnotit.
Byla tato krize ve tvém konkrétním případě k něčemu dobrá?
Určitě. Jak víš, máme velkou rodinu, takže jsme žili nesrovnatelně intenzivněji rodinným životem, což bylo zdravé. A pak jsou další věci. Měl jsem čas cvičit na flétnu s rozmyslem a daleko větší koncentrací, protože jsem věděl, že mě nečeká žádný konkrétní koncert, že jsem tu jen já a ten nástroj. Takže jsem si našel zase nějaké nové přístupy k celoživotnímu pěstování své hry. Co se týká skládání, něco jsem udělal, i když myslel jsem si, že udělám daleko víc. Skládání je věc tajemná a je také často reflexí nějakých zážitků, a ty vlastně chyběly, i když pobyt doma byl příjemný. Korona neznamená sama o sobě žádnou inspiraci. Spíš jsme z ní byli všichni zpočátku vykolejení, takže i mně chvilku trvalo, než jsem si na ten stav zvykl. Komponování většinou také přichází po nějakém vnitřním překousání, se zpožděním. Tak ještě uvidíme.
V květnu jsi oslavil kulatiny, padesátku. A kvůli koronaviru ses rozhodl prozatím odložit i „narozeninový“ koncert z vlastních skladeb, který jsi plánoval. Určitě byl ale čas se trochu zamyslet nad tím, co těch prvních pět desetiletí přineslo a jak by to mělo pokračovat.
Celý život čekám na nějaké zmoudření, prozření nebo něco takového. Nepřišlo ani teď s tou padesátkou. Nemůžu ti říct žádný plán. Můžu ale říct, co nechci. Velkou část života jsem strávil všelijakými hudebními aktivitami, které měly hlavní cíl vydělat peníze. Tohle bych si přál, abych už nemusel dělat, a přitom se uživil... Stále víc je mi jasné, že tvůrčí práce vyžaduje koncentraci. A té já nejsem schopen, když dělám hodně věcí najednou. Proto si přeju intenzivněji se věnovat skládání hudby a skutečně se koncentrovat na svůj způsob hraní na flétnu. Dokonce bych rád svou metodu tvoření tónu zpracoval pro další zájemce. Všechno chce svůj čas a já, pokud mohu říct, že o sobě už něco vím, tak že nejsem sprinter. Snad jsem si to uvědomil ještě ne úplně pozdě.
Pojďme ale na začátek. Tvůj tatínek byl sládek, pivovarník, jako otec Bedřicha Smetany. Jak po hudební stránce vypadalo tvé dětství?
Už jako dítě jsem chtěl být hudební skladatel. Vzpomínám, že už v pěti letech jsem nechtěl nic jiného dělat. Slyšel jsem v hlavě stále nějaké zvuky, připadalo mi to kouzelné a do toho světa zvuků, které byly jakoby “moje”, jsem se často a rád utíkal. A to se od té doby vlastně nezměnilo. Když jsem zjistil, že Smetanův otec byl pivovarníkem jako můj táta, měl jsem z toho radost. Vnímal jsem totiž pro sebe negativně to úsloví, že jablko nepadne daleko od stromu. Protože já jsem padnul dost daleko. U nás v rodině žádná hudební tradice není.
Ani amatérská?
To ano, ale to jsem zjistil až později. Děda z máminy strany například hrál na trombon v pražských bigbandech a táta zase hrál na kytaru a moc pěkně zpíval. Byl dokonce členem první sestavy Spirituál kvintetu, protože byl na vojně s panem Tichotou, kde tehdy kapela vznikla. Neznal ale noty.
Chtěli tví rodiče, abys byl profesionálním muzikantem, nebo to bylo jinak?
Rodiče chtěli, abych měl hudební vzdělání. Bydleli jsme na sídlišti v malém bytě, kde se o pianinu nedalo uvažovat. A zobcová flétna stála tehdy v NDR 3 marky, což bylo asi 9 korun. Takže bylo tak nějak logické, že jsem asi v pěti letech, už ve školce, začal na flétnu. Přál bych si housle, ale rodičům někdo řekl, že je u houslí důležité, jakého dostanu kantora. Když špatného, tak že se tím celý život člověk trápí. Ale přesně to se stalo u té flétny, a navíc byl učitel alkoholik. Takže v mých dvanácti, třinácti to vypadalo, že s flétnou skončím.
Co zapřičinilo, že jsi neskončil?
Paralelně jsem chodil do Kühnova dětského sboru a to mne udrželo. Sborové prostředí – jakási umělá konkurence mezi dětmi – mi sice nedělalo dobře, ale otevřelo mi to hudební svět. Dostali jsme se se sborem k České filharmonii, účinkovali jsme v Národním divadle, poznal jsem zkrátka hudbu. Vzpomínám si, když jsme už v tom nejvyšším, koncertním oddělení sboru, to mi bylo asi deset, studovali Martinů Otvírání studánek. Já jsem téměř nemohl spát, jaká to byla pro mne krása. Ty harmonické spoje – harmonický průběh Martinů hudby. Vnímal jsem to velmi emotivně.
Tak nějak se asi rodí skladatelská duše. Dá se vlastně tato činnost – komponování, nějak popsat?
Já si myslím, že to je taková dětská představivost. Popravdě řečeno o tom nerad mluvím, protože to jsou velmi křehké věci. Mám někdy dojem, že když se o tom mluví, může se to tím zabít. Já bych to popsal jako takový pramen živé vody, který je strašně malinký. Člověk, když není pozorný, tak ho ani nevidí, a může ho i zašlápnout… To je to, co jsem miloval v dětském sboru, kde jsem sice neměl rád prostředí, ale miloval jsem ty zvuky. A probudilo to ve mně schopnost se na hudbu koncentrovat.
Pamatuješ si na svou skladatelskou premiéru?
Mohlo mi být tak dvanáct. Jezdili jsme na chalupu k přátelům, kde měli také hudební děti. A já jsem měl vždy dojem, že tam musím přivézt nějakou svoji skladbičku jako dárek, když jedeme na návštěvu. Vždy to bylo pro flétnu, pro housle a pro violu, nástroje, na které jsme my děti hrály. Hudební produkce se odehrávaly venku, pod stromem, snad lípou, mezi dvěma chalupami, přišli tam lidi z vesnice…
Tvá studia flétny tedy pokračovala a skončilo to tak, že dnes jsi jedním z našich nejvyhledávanějších sólových flétnistů a také už řadu let vedoucí sekce fléten v orchestru Národního divadla.
Různými peripetiemi jsem se tehdy dostal k profesoru Vlastimilu Cerhovi, který byl výborným pedagogem. Zahrál jsem mu a on řekl mámě, že to je tragédie, ale něco na tom klukovi je… A tak jsem v hudebce začal s ním úplně od začátku, zbavoval mě různých zlozvyků. Navíc jsem ho měl téměř jako dalšího dědečka, protože to byl velice laskavý člověk, i když přísný a náročný. Vydával ze sebe všechno. Na odstranění zlozvyků jsem měl rok do přijímaček na konzervatoř. Udělal jsem je, ale nevzali mně. Tak jsem čtrnáct dní chodil na elektroprůmyslovku, pak na Keplerovo gymnázium a za rok na přijímačky na konzervatoř znovu – ale na skladbu. Dostal jsem se do třídy profesora Jindřicha Felda, rovnou do druhého ročníku. A další rok taky rovnou do druhého ročníku na flétnu. A takhle kontinuálně jsem v obou oborech pokračoval i na AMU. Skladbu jsem ale nedokončil – víceméně proto, že se tam propagovaly různé ultramoderní směry….
Znám od tebe několik skladeb, a všechny se poslouchají velice dobře. Myslím, že žádný, ani méně obeznámený posluchač, s nimi nemusí mít problém. Máš vůbec nějakou skladbu, která by byla právě tou tzv. modernou?
Ne. Možná je to tím, že jsem ten flétnista, praktický hudebník, tak jsem se nikdy nedokázal ztotožnit s prázdným intelektualismem, který je z toho často cítit. Ale to je tenký led… Mám rád, když je hudba v dobrém smyslu napsaná na efekt, aby působila na emoce, a je mi jedno, jaký je to styl. Přitom může být i velice moderní.
Kdo nebo co tě při skládání nejvíc ovlivňuje?
Asi nejvíc Bohuslav Martinů – odmalička. Vždycky jsem si přál od dědečka k Vánocům desku, a tak jsem dostal postupně všechny symfonie Bohuslava Martinů. Hned první den jsem si je dokolečka pouštěl, až jsem desku málem zničil. Svět Martinů hudby mne zcela fascinoval a ve třinácti, čtrnácti jsem o něm věděl všechno – až to bylo možná nepřirozené na ten věk. Po Martinů jsem propadl Janáčkovi a vedle toho i francouzské hudbě 20. století, takzvané Pařížské šestce a hudbě Messiaena, Joliveta. To je to, z čeho dělám těsto mé muziky. Výrazně mne taky ovlivnil téměř dvouletý pobyt v Brazílii.
Jak se to přihodilo? Brazílie nebyla a stále není zrovna moc častá destinace.
Na AMU byl vypsán konkurz na flétnu (běžně jich nebývá mnoho) do Brazílie, do města Belém, který se ovšem konal v Praze. To bylo v roce 1990. V Belému totiž v hudbě působila skupina českých emigrantů, kteří lobbovali u nového guvernéra. Vznikl tak projekt revitalizace a rozšíření tamní hudební konzervatoře. Nadace, která ji zřizovala, měla pod sebou také orchestr a mezinárodní hudební festival. A k tomu navíc koncertní řadu v místním nádherném divadle, které je o pár let starší než naše Národní divadlo. Pracovní náplň toho místa, na které byl konkurz, byla jak učit, tak hrát. Já jsem ale nebyl nijak připravený odjet do Brazílie, chtěl jsem si spíš jen zkusit ten konkurz.
Kolik ti tehdy bylo a s jakými pocity jsi tam jel?
Když mi gratulovali, že jsem vyhrál, tak jsem říkal – ale já tam vlastně nechci. Bylo mi ani ne 22 let a byl jsem už krátce ženatý, mé ženě Lence bylo 20. Ale řekli jsme si pak, že by bylo dobré se postavit na vlastní nohy a nějak se učit žít sami. Byl to risk, ale zkusili jsme to. Bylo to krásné období. Odletěl jsem nejdřív sám, Lenka za mnou přijela po třech měsících. A díky náhodě i ona tam získala místo – záskok v komorním orchestru za nemocného hráče na violoncello. My jsme se totiž poznali na konzervatoři, kde také studovala.
V Brazílii se ale mluví portugalsky, což jsi asi neovládal. Jak to tedy bylo s dorozumíváním?
Byl jsem mladý a moji studenti byli často téměř vrstevníci, tak to šlo přirozenou cestou, docela dobře a rychle. Podobně i u Lenky.
Co ti dal ten pobyt po lidské stránce? A po hudební?
Především jsme se spolu se ženou naučili žít. Přivezli jsme si odtud první dceru, a také jsem získal několik velmi kvalitních přátelství. Byla tam ta malá česká komunita, ale my jsme se stýkali především s Brazilci, žili jsme jako oni. Přátelili jsme se velmi úzce s jednou starší rodinou, která nás přijala téměř jako své další děti. Měli svoje jen o něco mladší, než jsme byli my. Díky nim jsme se stali tak trochu Brazilci.
Po hudební stránce je Brazílie úplně jiný, nádherný svět. Působil jsem tam jako pedagog, flétnista i skladatel. Asi by to chtělo tam být déle, i z toho důvodu, že jsem tehdy nebyl ještě úplně hotový skladatel. Ale velmi jsem brazilskou muziku vnímal, zahrál si se spoustou vynikajících muzikantů a natáčel tam, poznal jsem jejich hudbu – nejen tu vážnou. A to byly a dodnes jsou velké podněty.
Nepřišel ale zpočátku přeci jen kulturní šok?
Vícekrát jsem pak i přemýšlel, jak se cítili dříve Češi, kteří emigrovali před rokem 1989. Vzpomínám si na přílet do Beléma, města v deltě Amazonky, odkud je do hlavní metropole několik tisíc kilometrů. Když letadlo přistálo, strašně pršelo a byla tma. Řekl jsem si: Teď jsi prostě na konečné a jinak než tím letadlem se odtud nedostaneš. Byl to zvláštní pocit, taková lehká deprese. Ale ubytovali nás v krásném hotelu, a pak to byly fantastické roky u vědomí všech těžkostí.
Kulturní šok to ale nebyl. V jistém ohledu to tam bylo téměř civilizovanější než tady. Co se týká životní úrovně vrstvy, ve které jsem se pohyboval, tak to byl šok vlastně opačný, velké překvapení.
Vy jste se ale se ženou vrátili zpátky. Proč ses tak rozhodl?
Měl jsem pocit, že je potřeba být tady – jsem trochu vlastenec. Bylo to v roce 1993, všechno tu vznikalo a rodilo se nové. Přijel jsem zpátky a brzy jsem udělal konkurz do orchestru Národního divadla. Přitom stále vystupuju i jako sólista s jinými orchestry doma i v zahraničí. Tady nejčastěji s Pražskou komorní filharmonií, opakovaně taky s Komorní filharmonií v Pardubicích nebo v Teplicích, Talichovým komorním orchestrem, se souborem Martinů Strings Prague a Jaroslavem Šonským.
Tvá žena ale už s hudbou nepokračovala, máte pět dětí. Co jste vlastně teď, s tvojí padesátkou slavili?
Lenka je o dva roky mladší než já, ale máme narozeniny ve stejný den, slavila tedy také. Když jsme se brali, byli jsme strašně mladí. Neměli jsme zpočátku žádné plány, jak velkou rodinu mít, co od života chtít. Řekl bych to tak: Život byl daleko těžší, než jsme si ho uměli představit, a to v každém ohledu. A vzhledem k mému zaměstnání, povaze, životnímu stylu hudebníka, i k tomu, že jsem se živil dvoukolejně, jako muzikant a zároveň jsem se nikdy nevzdal toho skládání, tak se mnou měla ten život fakt strašně těžký. Péče o rodinu byla z 99% na ní, já jsem dodával jen ty peníze, a někdy ani to ne… Ale jsem moc rád, že to se mnou vydržela.
Mluvíš v minulém čase. To vypadá, že už se to lepší...
No jistě, děti už vyrostly, čtyři z pěti jsou už plnoleté, takže teď si to manželství začínáme užívat. Příští roky by měly být odměnou a snad tomu leccos už nasvědčuje (smích).
Mít pět dětí není úplně obvyklé. Jsou ti také nějakou inspirací v tom, co děláš?
To snad ani ne, spíš jsou mi zrcadlem. Uvědomil jsem si, že všechny jsou nějaké moje lepší já. Dokonce dva mají i hudební talent, nejstarší Terezka hraje krásně na cello, a syn Tonda studuje také kompozici na konzervatoři a je to velký talent. Až na to, že je líný a nemá žádnou pracovní morálku (směje se), ale takový talent bych chtěl mít, co má on.
Vašich pět potomků ale není to jediné, čím trochu vybočuješ. Vím, že taky jezdíš do Národního divadla od Berouna, kde bydlíte, na kole.
V chladných měsících už nejezdím, jen v létě. Nedělalo mi to dobře kvůli nátisku na flétnu. Ale jezdím dost na lyžích, ty mám rád odmala, dokonce jsem měl kdysi i instruktorské zkoušky. A taky rád chodím po horách nebo jezdím na horském kole. I proto jsem si pořídil byt v Jizerských horách, kde bývám nejradši sám. Nejvíc v létě, když mám volno na komponování, takže moje skladby vznikají hlavně tam. Hory vlastně vnímám podobně jako hudbu. Nejradši mám tu krajinu, kde končí les a začíná kleč. Působí na mne podobně jako Martinů symfonie. Čisté tvary kamení, trávy a nízkého porostu. Jakoby ta příroda nebo Bůh byl tím zahradníkem.
Co tě tedy inspiruje při skládání nejvíc?
Příroda, a určitě i náboženská orientace – jsme katolická rodina. Dlouho jsem se bál psát duchovní hudbu, protože myslím, že na to musí mít člověk už opravdu krásný, vyzrálý hudební jazyk. Ale v jeden moment jsem si řekl, že už jsem dost starý, i když hudbu píšu pořád stejně, a že to zkusím.
To je asi podobné jako se symfoniemi nebo operami, ke kterým skladatelé taky obvykle přistupují až později. Myslíš, že i na to dojde?
Opera mne láká, ale to je velmi závislé na libretu. O kvalitní je nouze a opera je obrovská práce. Představa, že něco napíšu na špatné libreto mne děsí. Ale oslovil jsem už jednoho literárně činného kolegu, takže snad časem společně něco spácháme.
Když mluvíme o duchovní hudbě, je třeba připomenout, že tvoje jméno je hodně spojené s Janem Jakubem Rybou, jehož Českou mši vánoční slyšel snad každý. Přiznejme si ale, že většina z nás od tohoto skladatele moc jiného nezná.
Pro Rybu mám slabost. Podílel jsem se na založení „rybovského“ festivalu v Rožmitále, jehož třetí ročník se bude letos konat, a který má připomínat jeho – vlastně většině lidí neznámé – dílo. Kromě té krásné a jednoduché České mše vánoční Ryba totiž zkomponoval řadu velice hodnotných, nádherných a mnohem náročnějších skladeb. Jsem dost velký vlastenec a jeho osud pro mne znamená něco ne úplně pozitivního v našem národě. Dost často zašlapáváme svůj potenciál. Kdyby Raby žil třeba v německém nebo francouzském prostředí (mimochodem ovládal šest jazyků), určitě by takhle neskončil. Jeho osud a život učitele – novátora v Rožmitále je naprosto fascinující. Byl naprosto neadekvátní jeho schopnostem. A kdo uvidí v Rožmitále v místním muzeu expozici Rybovi věnovanou – je udělaná s velkou láskou a erudicí – toho zasáhne. Je patrné, že Rybu skutečně zabily tehdejší české poměry. I moje přátele z Brazílie to zasáhlo, když jsem je tam vzal.
V Česku i dnes působí tisíce profesionálních hudebníků, výborných i průměrných. A desítky hudebních skladatelů. Česká hudba je jedním z našich nejlepších vývozních artiklů. Přestože jsou stále platy profesionálních hudebníků mnohde pod průměrem a hraní je tvrdá řehole, mají své povolání rádi. Počet různých vážnohudebních akcí, koncertů i festivalů v Česku je ve srovnání s mnoha jinými evropskými zeměmi úctyhodný, i když oficiální podpora státu často kulhá. Co bychom vlastně měli víc chtít, krom těch lepších honorářů pro hudebníky i skladatele?
Svět vážné hudby je bohužel nemocný. Ta nemoc se nedá jednoduše vyjádřit pár větami. Symptomy jsou velmi dlouhodobé a je jich hodně. Například PR klasické hudby tu zaostává obrovským způsobem. Můžeme si to uvést na příkladu soudobé hudby.
Když se podíváme do minulosti, tak byla vždy pilířem hudebního života. A veškerá starší hudba, která byla provozovaná, se hrála ve smyslu srovnání s tou soudobou. Mluvím tu o době Smetany, Dvořáka, Čajkovského… Samozřejmě, že Smetana jako kapelník také uváděl Beethovena, ale pouze jako kvalitativní protipól soudobé hudby. A ta byla akcentovaná, aniž by se o tom nějak diskutovalo, byla přirozenost ji uvádět a poslouchat. My jsme ale úplně v jiné situaci, téměř opačné.
Je otázka, jestli to neustálé omílání klasické, starší hudby, její různá interpretace – poučená, nepoučená, která dává akcent na technické nebo výrazové provedení, stačí na to, aby motor hudebního života běžel dál. Protože ten motor vytváří energii, ze které hudba žije, a živí ho tvořivost. Jenže interpretace není tvořivost v pravém slova smyslu.
Aby se mohla současná hudba stát motorem hudebního života, musela by snést srovnání s díly minulosti. O tom, že je Smetanova Vltava srovnatelná s jakýmkoli jiným dílem světové hudební literatury, není pochyb. Ale nejsem o tom přesvědčen o dílech současnosti. Myslím, že jsme tu příliš v zajetí ambicí a kariér, ale myslíme málo na ten celek. Hudba se stala příliš často pódiem pro sebeprezentaci a přestává být řemeslem. I skladatel je řemeslník – v dobrém slova smyslu. A to řemeslo musí být uděláno velice kvalitně.
Co tedy napadá skladatele v současné době, když je mu 50? Je snad toto, co jsi řekl, bilančním zamyšlením nad stavem ve tvém oboru?
Ano, to je to, na co myslím vlastně už více let, a snažím se o tom mluvit i s některými kolegy. To, že občas provedeme nějakou soudobou skladbu, tu situaci nevytrhne. Je potřeba se na problém podívat z hloubky a ne povrchně. Jakákoli věc se začíná řešit v momentě, kdy se o ní začíná diskutovat. A k tomu jsem vybízel už několikrát a zatím se ty podněty nesetkaly s valným úspěchem. Toto by mělo být tématem na akademické půdě a v kulturních institucích. Někde je ukryté řešení, nějaký klíč, ale já ho neznám. Možná je i velice jednoduché. Jen si myslím, že dobrá cesta je ve vzdělávání. Nikoli v jednorázovém vzdělání. A to jak u profesionálních hudebníků, kde je v průběžném vzdělávání velká absence, tak u publika.
Na rozdíl od jiných žánrů hudby má totiž ta klasická jednu úžasnou vlastnost. Funguje jako permanentní autobaterie. Disponovaný člověk, který má nějaký estetický rozhled, může přijít k mistrovským dílům minulosti a čerpat z nich stále a zase znovu životní energii. A v tom je právě ta nadčasová hodnota. Je to jako perpetuum mobile. Autor tu energii do svého díla vložil a každý si ji z něj může vzít – a znovu a znovu. Prokazatelně to pomáhá, sám jsem toho svědkem a tu životní sílu to dodává i mně. Hodnota vážné hudby je nezastupitelná. Ale problém je ten, že aby k té síle člověk měl přístup, mohl ji konzumovat, musí k tomu být disponován, vzděláván.
Takže tím říkáš, že to je jakýsi zdroj energie, životní síly, který bohužel není využitý, jak by mohl být? A že lidé, kteří k té konzumaci nejsou disponováni, o mnoho přicházejí?
Ano, a to je škoda. Takových zdrojů nemáme moc. Je to příroda, jsou to mezilidské vztahy, a je to vážná hudba. Ten svět, aspoň takový, jaký byl před koronakrizí, nás slušně vyždímával a tady je fantastická možnost, jak sílu můžeme dočerpat. Ale jsou tu obrovská celospolečenská manka.
Některé tvé skladby byly různě oceněné, hrají se i v zahraničí, jsou úspěšné. Nedávno jsi byl například požádán, abys složil znělku k letošní Noci kostelů. Loni soutěžící v oboru flétny v Mezinárodní soutěži Pražského jara hráli tvoji virtuosní skladbu ve finále, a soutěžní skladby jsi pro Pražské jaro psal už dříve, i pro jiné nástroje. Dá se tedy říct, že i tvoje dílo vytváří ty zdroje energie, ze kterých lze čerpat. Máš ještě další představy do svých dalších skladatelských padesáti let kromě opery?
Přiznám se, že bych se rád více věnoval duchovní, liturgické hubě, po letech jsem se k tomu odvážil a trochu se v ní i našel. Už z let 2008-2009 je moje největší a dosud neprovedená skladba – Missa de Belem, pro sóla, sbor, orchestr a varhany. Jinak si moc cíle nedávám, ono to takhle u mne vůbec nefunguje. Jeden přesto už dávno mám, a to je akcent na kvalitu. Opravdu mi hodně záleží na tom, abych se za noty, které po mně zůstávají, nemusel stydět.
