MOJE VĚRA
Když jsem se předposlední srpnový večer roku 2016 dozvěděla od Věřina syna Martina, že se jeho máma vydala za svými kamarády do nebe, proletěl mi hlavou filmový sestřih jejích gymnastických přeskoků a vzletů z bradel. Věděla jsem, že na cestě vzhůru už nebude bolavá, bude krásná, dokonalá a smířená, protože zanechá v našem slzavém údolí všechny křivdy, které na ní spáchali malí, zlí, přihrbení lidé. Možná ví, že je oplakávána lidmi uznalými, dobrými a vznešenými, kteří si váží toho, že česká země zrodila mimořádnou ženu, která pro svoji vlast vykonala ve světě víc než armáda diplomatů.
Poprvé jsme se s Věrou sešly před dvaceti lety při natáčení jejího životního příběhu do cyklu GEN. Tehdy v roce 1996 vrcholil soudní proces s jejím synem Martinem, kterého ve zmanipulovaném procesu obvinili z úmyslného zabití otce s trestem čtyř roků vězení. Stalo se na venkovské hospodské tancovačce, kde se Josef Odložil dostal do potyčky s mladíkem, na jehož slečnu sahal. Martin je od sebe odtrhnul, a došlo k osudovému otcovu pádu s následkem smrti. Žádost o milost podali olympionici a Spolek na ochranu nespravedlivě stíhaných Šalamoun. Václav Havel v mém filmu Věra 68 říká: „Dostal milost, protože jsme věděli, že to nebyla žádná vražda, ale nešťastná náhoda.“
Bojovnice Věra vnímala, jak je proti intrikám a nespravedlnosti bezmocná. Ona, která pomáhala všem, kteří pomoc potřebovali, nedokázala pomoci vlastnímu synovi, a psychicky se zhroutila. Mocná Věra byla zasažena neodvolatelnou bezmocí. Natáčení GENu trvalo čtyři hodiny, depresívní Věra se dokázala na jedno odpoledne postavit na nohy, čišela z ní její bojovná energie, ale pod příkrovem nekonečného smutku.
Nastalo nejbeznadějnější a nejkrutější období v jejím životě, které trvalo šestnáct let. Věra žila na pokraji života a smrti. Lékaři nad ní lámali hůl.
V roce 2009 vstala, jak sama říká, ze záhrobí. Zavolala mi, sešly jsme se v hospodě, a tam mě požádala, abych jí natočila filmové Rekviem, protože nechce žádný uplakaný pohřeb. Řekla jsem ano, ale nejdřív musíme natočit film, abych měla záběry. Tak vznikl filmový příběh Věra 68. Rekviem Věra neviděla, protože jsem svůj slib za jejího života nesplnila. Rekviem vzniklo čtyři dny po Věřině odchodu.
Nápad natočit o Věře životopisný film existoval už dřív. Věra mi ukázala dopis, který jí 9. května 2007 napsal Václav Havel.
Milá Věro,
už jsem Ti sice posílal sms, ale pro jistotu ještě písemně opakuji, že se mi ohromně líbil Tvůj velký rozhovor pro Magazín Dnes, že mě na několika místech dojal. Totéž platí o Dáše. Dlouho jsme o tom mluvili a dospěli jsme k názoru, že vůbec nejlepší by bylo, kdyby místo filmu o milosti pro Martina natočili film o Tobě. Tvá životní dráha je závratná, dramatická a je zdokumentována, jak sama píšeš, mnoha televizemi světa. Domnívám se, že by z toho mohl být velmi zajímavý film. Zda by se lehce dotkl i Vaší rodinné tragédie, či zda by ji zcela opominul, by mělo záviset jen a jen na Tvém rozhodnutí a Tvé domluvě s filmaři. Já jsem připraven v této věci udělat, cokoli bude v mých silách. Zdraví Tě, Vašek
Během dvouletého natáčení filmu se zrodilo naše přátelství, které trvalo do posledního dne. Stala jsem se součástí rodiny, byly jsme sestry, které si vzájemně pomáhají, které chodí do kaváren, divadel, i na demonstrace, které se spolu smějí a hádají se.
V září roku 2010 dostala Věra pozvání od mexického prezidenta Felipe Calderón Hinojosa na oslavu dvousetletého výročí nezávislosti Mexika.
Věra držela v rukou pozvání, a řekla mi, já už nikam nechci jet, už jsem se nalítala v životě dost. Ale já řekla rozhodně – jedem!
V Mexico City, kde před dvaačtyřiceti lety v dramatickém roce 1968 oslnila publikum svými gymnastickými výkony a získala čtyři zlaté olympijské medaile, byla vítána jako přítelkyně této země, která si ji zamilovala, a po její velkolepé svatbě v katedrále Zócalo ji nazývala nevěstou Mexika. Při oficiálních příležitostech byla mezi vysokými reprezentanty dalších zemí vřele uvítána mexickým prezidentem, jeho manželkou Margaritou Zavala, a ministryní zahraničních věcí Patricií Espinosa Cantellano. Jako čestná předsedkyně Českého olympijského výboru navštívila za velkého zájmu novinářů a mexické televize prezidenta Mexického olympijského výboru Felipe Muñozem Kapamasem. Nejenom pro její sportovní slávu, ale i konzistentní politické postoje, byla na každém kroku přijímána s úctou a láskou. Mexičané, právě tak jako Japonci po tokijské olympiádě v roce 1964, na ni dodnes nezapomněli.
Naposledy byla Věra v Mexiku na začátku osmdesátých let. Tehdy byla vyměněna za uhlí. Mexičané se dohodli s Rusy, že budou místo nich dodávat Kubě uhlí, ale za to žádají Čáslavskou. Trénovala sto mexických holčiček, zahrnována jejich láskou a úctou.
Se sedmi z nich jsme se sešli na náměstí Garibaldiho v Mexico City. Za nostalgické písně muzikantů zvaných mariachi se Věra roztančila. Jakmile dotančila, rozpršelo se, a náměstí se vylidnilo. Tomu se říká dokumentaristické štěstí. Seděli jsme všichni v kavárně, kde Věra ukazovala svým bývalým svěřenkám hromadné fotografie z jejich dětství.
Věra měla organizátorský talent, na všechno myslela dopředu. Představte si, že letí do Mexika, setkáním se svými tehdy malými gymnastkami si nemohla být jistá, a přesto ty fotografie s sebou vzala.
Věra toužila podívat se do haly, kde tak slavně vítězila. Auditorio nazionale jsme nemohly najít, protože vypadalo jinak než tehdy. Ale opět si nás všimlo dokumentaristické štěstí, když Věřina dcera Radka úplnou náhodou potkala před budovou šéfku kulturní sekce Veroniku, která jako dvacetiletá viděla v roce 1968 Věru při jejích gymnastických výkonech. Tehdy byla studentkou, která zažila krvavé potlačení demonstrujících studentů, těsně před olympiádou. 2. října se na náměstí Tří kultur shromáždilo pět tisíc studentů. Požadovali obnovení svobody shromažďování a osvobození politických vězňů. Místo toho policie a armáda vyzbrojená transportéry a tanky po západu slunce na protestující zaútočila. Masakr, kterému podlehlo 200 až 300 lidí, pokračoval po celou noc.
Ve filmu Veronika skládá hold Věře: „Byla jste pro nás ikonou. Jako byste byla jednou z nás, protože v té době ve vaší i naší zemi docházelo ke studentským revoltám. To, že jste vyhrála, posílilo vazbu mezi všemi utlačovanými lidmi. Budete navždy v našich srdcích.“
Na jednom z obědů, pořádaných prezidentem Calderónem, seděla Věra vedle bývalého britského premiéra Johna Majora. Při večeři nám pak vyprávěla, jak se Major pod stolem dotýkal jejího kotníku. Smáli jsme se, a já vím, že Věra byla velká pábitelka, dělalo jí poťouchlou radost vymýšlet historky na pokraji skutečnosti.
Navštívili jsme pyramidy Teotihuacán, které patřily k největším indiánským sídlům. Věra se slzami v očích říkala: „Naposledy je pohladím pohledem, vím, že už je nikdy neuvidím.“
Vrcholným občanským, ba politickým gestem Věry na mexické olympiádě byl její protest proti brutální ruské okupaci Československa, která zlomila naděje československého národa na svobodnější život dva měsíce před olympiádou. Věra jela do Mexika s nezlomnou vůlí porazit ruské gymnastky, představitelky okupujícího impéria. Příležitost dostala při vyhlašování vítězek v kategorii prostná. Získala stejný počet bodů jako sovětská gymnastka Larrisa Petrik, které porota dodatečně přidělila další bod.
Při sovětské hymně Věra odklonila hlavu od sovětské vlajky, a toto gesto okamžitě zahraniční média nazvala Tichým protestem. Po návratu domů jí tento protest u komunistických mocipánů přitížil, a z olympijské vítězky z Tokia a Mexika se stala persona non grata.
Pět let neměla práci a chodila mýt schody do nuselských činžáků. Charakteristické pro Věru je, že nelitovala tolik sebe, jako šance, kterou jako nejlepší sportovkyně světa roku 1968 měla, aby pomohla naší zemi svým angažmá, svými známostmi, kterými by získala konkrétní sociální a zdravotní pomoc.
Trápilo mě, že do filmu stále nemám kvalitní filmový záznam Tichého protestu. V Mexiku jsme oslovili tamní televizi, ale bezvýsledně. Ale zase pomohla vždycky angažovaná Věra, a to dvojnásobně. Při rozhovoru, který dělala s novinářem z BBC, zjistila, že tam kvalitní záznam mají. Slíbil, že ho pošle. A já mu zase pošlu Věřiny fotografie, které jsem naskenovala. Fotky jsem odeslala, a filmový záznam protestu stále nepřicházel. Pomohla náhoda, které se říká defekt efekt. Opominula jsem mu poslat fotografii Věry stojící před ruskými okupačními tanky. Když o ni žádal, napsala jsem mu, že ji pošlu, až pošle Tichý protest. A tak se stalo.
Kvalitní záznam jsme měli, ale neměli jsme práva, která vlastní Mezinárodní olympijský výbor, a která jsou drahá. A zase pomohla Věra. Napsala prezidentu MOV, který nám dal tato práva gratis. Před Věrou se otevíraly všechny dveře s nebývalou samozřejmostí. Těch dveří byly stovky.
Ale za tím kouzelným klíčem od dveří byly hodiny a léta dřiny a odříkání, Věřina inteligence a nápaditost, okamžitá připravenost pomoci, a to známým i bezejmenným.
Věra mi byla při natáčení filmu partnerkou, která nosila nápady, a byly to nápady dokumentaristické, nikoliv amatérské. Při posledním natáčecím dni jsme točili Věru, jak tančí v kuchyni na hudbu svých mexických prostných, na lidovou píseň El rancho grande. A najednou Věra říká: „Mohla bych vytančit bosa ven do sněhu a udělat provaz.“ Zděsila jsem se, bála se, že si ublíží. Řekla potom kameramance: „Olinko, ukaž mi ten záběr. To není dobrý úhel, uděláme to znovu, aby ten provaz byl efektnější.“ Byl to poslední natočený záběr filmu, který jsem ve filmové skladbě použila také jako poslední, závěrečný.
Když v květnu roku 2015 roku diagnostikovali Věře rakovinu slinivky, sešla se v Černošicích s mnoha přáteli, kterým dodávala optimismus svou zářivou osobností.
V nemocničním pokoji IKEMu ji přišel před operací obejmout doktor Martin Oliverius, který pak společně s ní podstoupil osmihodinovou operaci. Nikdy nezapomenu na chvíli, kdy s Věřinou dcerou Radkou máváme Věře, kterou odvážejí na nemocničním lůžku k výtahu. Věra se směje a mává nám.
Na konci mého filmu říká: "Musím teď dohnat všechno, co jsem za těch skoro čtyřicet let, které mi vzali, propásla.“ Před takovou větou stojí člověk v úžasu. Neznám nikoho, komu byly házeny klacky pod nohy nejprve komunistickou zvůlí, a po dvaceti letech nespravedlností demokratického soudnictví, kdo by vykonal víc.
Věra byla přírodní úkaz, zázrak přírody a nejrozvinutějšího lidství. Těší mě, že jsem viděla tolik dobrých a uznalých lidí, kteří pláčou nad odchodem ženy, která symbolizovala lásku k vlasti, odpor proti potlačování svobody a sílu svědomí, které řeklo ďáblovi NE.
Stále vidím Věřiny krásné modré oči, a tak vím, že tady zůstává, aby nás povzbudila a inspirovala k obhajobě svobody, kterou si při vzpomínce na ni, na Václava Havla a stovky dalších českých hrdinů musíme uhájit.
