Jarmila Cmíralová – očima neteře, někdejší dlouholeté ředitelky Divadla Drak v Hradci Králové, Jany Dražďákové
Jarmila byla sestrou mé maminky, a protože mezi nimi byl velký věkový rozdíl, byla jen o deset let starší než já. Milovala jsem ji už jako dítě a vzhlížela jsem k ní jako k velkému vzoru. Jarmila pravděpodobně zdědila své herecké nadání po své mamince, která celý život hrála v ochotnickém spolku v Praze ve Vršovicích.
Své herecké zkušenosti začala získávat v Divadle Míly Melanové v Praze na Žižkově. Dodnes si pamatuji na představení „Čapí mládě“, které jsem tam viděla jako sedmiletá holčička. Později byla v angažmá v Divadle na Kladně a následně v Hradci Králové. Provdala se zde za Miroslava Švejdu a měli spolu holčičku Janu. A protože nechtěla opustit divadlo, přestěhovala jsem se ve svých patnácti do Hradce já a pomáhala se tak vedle školy starat o malou sestřenici. Byly to krásné roky nádherného divadla. Ředitelem a současně režisérem byl v divadle Milan Pásek a divadlo se mohlo pyšnit skvělými inscenacemi. Jarmila patřila mezi špičkové herečky..
Bohužel do svého života si přinesla nemoc kyčelních kloubů a po narození druhého dítěte, syna Mirka, musela podstoupit první operaci. Endoprotézu pak ještě opakovala na druhé noze, a protože ani po operacích nebyl stav dobrý, musela z divadla odejít.
Velmi si jí vážím za to, jak tuto situaci dokázala překonávat. Začala psát povídky, pracovala v rozhlase a učila jevištní řeč. Jednou z jejích žákyň byla Carmen Mayerová. Do konce svého života se velmi zajímala o veškeré kulturní dění a její názory a cítění nijak nezestárly.
Jarmila pro mne byla velkým vzorem. Vzbudila ve mně nejen velkou lásku k divadlu, ale i touhu ji následovat. Pokusila jsem se o zkoušky na AMU, bohužel neúspěšně. Ale divadlo jsem nechtěla opustit. A měla jsem obrovské štěstí, že se v té době právě otevíralo v Hradci Králové loutkové divadlo. Chtěla jsem být u toho, ať už jen v roli administrativní pracovnice, účastnit se tohoto procesu. Tehdejší ředitel Vladimír Matoušek mě přijal jako sekretářku. Byla jsem šťastná . Postupně jsem přebírala další a další povinnosti organizačně provozního charakteru a po revoluci jsem se stala ředitelkou.
Pozn. redakce: Paní Jana Dražďáková odešla do penze v sedmdesáti letech, dodnes je v kontaktu se svými kolegy z Divadla Drak.
Jarmila Cmíralová – očima rozhlasového režiséra Pavla Krejčího
S Jarmilou Cmíralovou jsem se seznámil v „oněch dobách“ normalizace za kuriózních okolností. Psal se rok 1976, což byl také začátek mé kariéry rozhlasového režiséra v Československém rozhlase Hradec Králové. Blížil se 1. květen a s ním spojený tradiční májový průvod městem. Můj tehdejší šéf režisér Igor Froněk mně dal za úkol (z pověření KV KSČ) natočit báseň Vítězslava Nezvala Zpívám zpěv míru. Ta měla zaznít z ampliónů před začátkem májového průvodu. A ať si herce vyberu sám, že mám tzv. volnou ruku. Nezvalovu notoricky známou báseň recitovali vždy jenom muži. Chtěl jsem tradici porušit tím, že tentokráte obsadím ženu.
S královéhradeckými herci jsem se v té době teprve seznamoval, moc jsem jich ještě neznal. V legendární „přípravně herců“ v 1. patře královéhradeckého studia ve Vrchlického ulici (už si nepamatuju od koho) jsem zaslechl jméno Jarmila Cmíralová. Prý připravuje adepty herectví ke zkouškám na DAMU a výborně recituje. To bylo pro mě “znamení“. Produkční paní Nováková (rád na její pečlivost a starostlivost vzpomínám, bohužel pro svůj postoj k srpnovým událostem roku 1968 musela z rozhlasu záhy odejít), mně ochotně paní Cmíralovou pozvala k natáčení.
Samozřejmě jsem měl před ní veliký respekt, ona respekt taky vzbuzovala, ale její interpretace Nezvalovy básně byla znamenitá. Žádný velký patos, spíše civilní, neokázalé pojetí, přesně takové, jaké jsem si představoval. Nadšeně jsem jsem jí nabídl další spolupráci. Odpověděla: „Opravdu? Copak se stalo?“ Nechal jsem její otázky bez odpovědi. Za několik dní jsem natáčel s vynikající herečkou Dagmar Felixovou, která už ve dveřích zkušebny na mě volá: „Tak Jarmila už může? My jsme ji slyšeli v průvodu z ampliónů a nevěřili svým uším.“ Od Dáši Felixové jsem se pak dozvěděl, že Jarmila Cmíralová je pro své postoje v roce 1968 na indexu! Tehdejší ředitel královéhradeckého rozhlasu, kovaný komunista, horlivý vykonavatel nařízení KV KSČ, si mě kupodivu na koberec nepozval! Ještě v květnu téhož roku přijela na návštěvu do královéhradeckého rozhlasu Jiřina Švorcová předsedkyně SČDU (Svaz českých dramatických umělců), a šéfrežisér Igor Froněk za ní zašel, aby se pokusil „zlegalizovat“ další účinkování Jarmily Cmíralové v rozhlase. Jiřina Švorcová slíbila pomoc a opravdu už příští týden přišlo oficiální povolení.
Od té doby jsme spolu natočili stovky pořadů, jak pro královéhradecké studio, tak pro stanice Praha nebo Vltava – rozhlasové hry, literárně dramatická pásma, četby, pásma poezie. Jarmila Cmíralová byla i znamenitá autorka, adaptátorka rozhlasových her a upravovatelka četeb, její cyklus pásem poezie Nádherná nacházení patři do zlatého fondu Českého rozhlasu. Na divadelní prkna se, bohužel, pro zdravotní komplikace už nikdy nevrátila. Trpěla bolestmi kyčlí a prodělala několik operací, po kterých se statečně znovu a znovu vracela k autorské a rozhlasové práci.
Milovala mateřštinu a těžce nesla její deformaci. Pro redaktory, moderátory, podnikatele a herce napsala skvělou publikaci Učte se mluvit, natočil jsem k ní zvukovou kazetu se cvičeními. Dodnes podle ní učím začínající rozhlasové a televizní redaktory a moderátory.
Jarmila Cmíralová připravila ke zkouškám na konzervatoř a DAMU řadu adeptů herectví. Mezi nimi byla i vynikající herečka a skvělý člověk Carmen Mayerová. Ta začínala svou hereckou kariéru právě na prknech královéhradeckého divadla. S Carmen Mayerovou jsem také natočil desetidílnou četbu Jarmily Cmíralové Vyprávěnky – vyznání divadlu a byť nelehkému životu.
Děkuju Nejvyššímu, že jsem mohl být Jarmile Cmíralové nablízku.
Jarmila Cmíralová – očima své žačky a herecké kolegyně Carmen Mayerové
Divadelní máma – to je pojem, který většině lidí nic neřekne, ale v naší divadelní branži je to herečka, která vezme pod svá křídla mladé děvče, které přišlo k divadlu plné ideálů a touhy hrát, ale krom toho nic nezná a neumí. Takovou dívkou jsem před šedesáti lety byla já a mou divadelní mámou se stala Jarmila Cmíralová–Švejdová. Byla to vynikající herečka a skvělý pedagog. Milovala český jazyk, velmi se mu věnovala a vytvořila skvělou metodiku práce s hlasem. Docházela jsem k ní pravidelně a ona mě krom techniky dýchání, hereckého řemesla zasvětila do toho krásného tajemství, kterému se říká práce s textem. Byla to žena velice krásná a laskavá. A jak jsem se už zmínila, výborná herečka, kolegyně. Její osobnost je pro mne inspirující po celý život. Bohužel komplikovaný zdravotní stav ji donutil předčasně ukončit hereckou kariéru. Ale Jarmilka s pílí sobě vlastní se začala věnovat literatuře. Nadále propracovávala svou metodu hlasové výchovy, zdokonalovala se ve své milované češtině a psala. Celý život jsem s ní byla v kontaktu a ona prožívala s naší rodinou vše dobré i zlé. Byla mi vždy rádkyní a oporou. Vzpomínám na ni s úctou a láskou.
Jarmila Cmíralová – očima bývalého ředitele Městské knihovny v Hradci Králové Jana Pěty
Autor jí věnoval medailon ve svém Literárním průvodci Hradce Králové (Knihovna města Hradce Králové, 2016).
Jarmila Cmíralová (* 25. 8. 1930 Praha, † 22. 12. 2007 Hradec Králové) přišla do Hradce Králové v roce 1950 – tehdy dostala angažmá ve zdejším Krajském oblastním divadle (později Divadlo Vítězného února, dnes Klicperovo divadlo). Až do roku 1974 patřila k nejvýraznějším osobnostem jeho uměleckého souboru; v letech 1975–1980 spolupracovala s divadlem externě. Ztvárnila zde mnoho vynikajících rolí, např. Medeiu nebo Kassandru v inscenacích antických dramat v režii Milana Páska (1958, 1964), matku Asse v Peer Gyntovi (1965), Marii Stuartovnu ve stejnojmenné hře (1965) ad. Jejím životním partnerem byl dlouholetý hradecký herec Miroslav Švejda. Účinkovala také v rozhlasových pořadech, v Českém rozhlase Hradec Králové působila jako asistentka režie a hlasová poradkyně (1974–1980).
V hradeckém nakladatelství Kruh vydala dvě povídkové sbírky. První z nich, Byla jednou jedna neděle (1983), je autobiografický text, příběh Jarmily Cmíralové a její rodiny, který se z větší části odehrával v Hradci Králové. Kniha je místních reminiscencí plná; např. v části, nazvané Hledání domova uvádí autorka čtenáře k Labi v centru města a do svého bytu na Eliščině nábřeží; v kapitole Zvony od Svatého Ducha líčí návštěvu v ateliéru hradecké malířky Dany Sokolové. Druhá sbírka Deset slitovníčků (1985) představuje kaleidoskop vyprávění o různých smolařích a lidech osudem všelijak postižených a trápených. Povídka Andula se odehrává v kulisách historického centra Hradce v dobách socialismu. K Hradci Králové se vztahuje i řada textů z rukopisného souboru, který zůstal v pozůstalosti. V jednom z těchto „minipříběhů“, nadepsaném Letěly, letěly, ale nedoletěly, vzpomíná Jarmila Cmíralová na návštěvu své maminky a na atmosféru proslulého hradeckého Grandhotelu.
Její divadelní hru Šatra uvedlo pražské Divadlo E. F. Buriana (1989). Byla odborníkem v hlasové pedagogice; napsala příručku Učte se mluvit (1978, 1980, 1992).
Jarmila Cmíralová: Letěly, letěly, ale nedoletěly
Ze sbírky Minipříběhy, která je součástí rukopisné pozůstalosti autorky.
Grandhotel se nacházel v trojúhelníku mezi divadlem, kantýnou a hereckým domem, bývalou Ymkou, naším tehdejším domovem. Kavárna působila tehdy sice už značně zvetšele, zato náramně útulně. Cestou z oběda nás přímo lákala k lelkování svými plyšovými ve vínové barvě vyvedenými dosti prosezenými boxy s výhledem na místní křižovatku. Jak skvěle se tu po zkoušce klábosilo! Občas si dovolili někteří pohrdnout kantýnskou stravou a zvolili pro oběd jídelnu. To prošli kavárnou a ocitli se v prostoru okouzlujícího secesního stylu i vybavení, s těžkým nábytkem, černoušky z ebenového dřeva – hlídači vůní, masivními zdobnými květinovými vázami, pár palmami. Prostor přímo zářil bílými ubrusy, damaškovým prostíráním a sváteční náladou i ve všední den. Kde zůstal upachtěný a propocený socialismus! Číšníci se pohybovali decentně, hudba hrála jemně jen do podkresu. První vítala hosty servírka ve věku, kdy vypadala, že pamatuje založení podniku, ale vždy perfektně upravená a úslužná. Byla Němka, z těch, kterým i po desetiletích činila čeština potíže, každého se nejdřív zeptala: „Je libo k pitý číček nebo pivíčko?“ Střik, ovocný či vinný stříček se nikdy nenaučila vyslovovat, a tak jsme jí i přezdívali: „Číček“. Všechno u ní bylo drobné: sacherdortík, srnkové khafíčko, desertík.
Většinou jsme zůstávali v první části restaurace, ceny byly kulantní, podávalo se zde jídlo na lístky. Neošizené, chutné, i plíčky na smetaně považovány za lahodnou pochoutku. Za velmi příznivého stavu financí se dalo jíst i bez potravinových lístků na takzvaném volném trhu, stačilo vystoupit v klenuté jídelně o schůdek výše a u čtyřech stolů, oddělených od ostatních nízkými pulty z leštěného dřeva plných dekorativních předmětů a květin, se podávalo menu zcela volné. Monumentální obraz pokrývající celou stěnu od slavného malíře Preislera dotvářel atmosféru, skleněná vitráž v lunetovém pozadí na do modra laděném podkladu znázorňovala bílé letící labutě nebo snad husy a prostor půlkruhem uzavírala. Netušili jsme, že ptáci zakletí do mozaiky hlavně zabraňují výhledu do nevábného dvora. I kdybychom znali pragmatický důvod jejich existence, stejně by nás okouzlovaly. V takovém milieu vepřové žebírko s oblohou bylo povýšeno do šlechtického stavu a dodnes chuťově nemá konkurenci.
Husy, bělostné husy, kam se vlastně rozletěly?...
… na sklonku roku devítistého čtyřicátého devátého …. rozeslala jsem nabídky na všechny strany a rozhodla se, že odkud přijde první odpověď, tam půjdu. Přišla z Hradce Králové.
Maminka byla nešťastná, že jdu tak daleko, v Praze chodila na každou mou premiéru. Navíc po Únoru, když nám vzali živnost, musela nastoupit do práce, ačkoliv měla těžké srdeční potíže s ošklivými nočními záchvaty. ….
Když jsem začínala v Hradci na začátku roku padesát, maminka mohla za mnou přijet až za čas, na představení Čechovova Racka, hrála jsem Ninu Zarječnou. Myslím, že byla se mnou spokojená, a obě jsme byly šťastné. Žádné pusinkování, pár kritických připomínek jsem také schytala i za další roli v Shakespearově Komedii plné omylů. Rozplývat se nad dcerou neměla ve zvyku. Ale její srdce tlouklo pro mne silně a neokázale a já tu její lásku vnímala všemi póry. Chtěla jsem jí udělat s něčím radost, uctít ji. Druhý den ráno jsem sice musela do zkoušky, ale daly jsme si rande v jídelně Grandhotelu na dvanáctou hodinu, protože už odpoledne se vracela vlakem do Prahy. Ještě spolu v klidu poobědváme, popovídáme si, já ji doprovodím na nádraží, potěšíme se.
Matka se oblékala velmi skromně, spíš venkovsky, vlastně jsme byli velmi chudí v onom čase. Rovně zastřižené prošedivělé vlasy hladce sčesávala dozadu, měla výrazné vysedlé lícní kosti, již dosti propadlé tváře, nápadné velké upracované ruce, v těle zhublá, vypadala o mnoho starší. Jen oči byly mladé, tmavě hnědé, s chytrým a vědoucím světlem. Tak seděla v ten den v jídelně téměř nepohnutě u jednoho „číčku“ a čekala.
A já si na potvoru v den její návštěvy u mne dala pěkně na čas. Matka sice měla pochopení, ale musela si tam připadat sama jako nahá v trní. Kdepak byla dvanáctá hodina! Režisér vyžadoval, aby na připomínky zůstali všichni, když říkám všichni, tak všichni! Na konci zkoušky jsem se dozvěděla, že ten hrnek, ze kterého v druhé scéně piju, je příšerný, pane rekvizitáři, dejte jí do ruky něco inteligentního! „Mohu už jít?“ pípla jsem nenápadně se snahou se vypařit. „Nikoliv,“ zařičel, „mám ještě plno poznámek!“ mávaje popsanými útržky z bloku. Mluvil pak půlhodiny, mne se netýkalo vůbec nic, svými kritickými poznámkami se strefoval do jiných kolegů. Občas si na některé herce zasedl a tepal je za kdeco. Vytvářela jsem jen nutné publikum, aby co nejvíce lidí bylo přítomno potupě těch nešťastníků. Co všechno si kolikrát musí dát komediant líbit!
Zatím v restauraci u prostřeného stolu pro dvě osoby trčela má matka a obětavě vyčkávala, vyhlížejíc svou roztoulanou dceru. Protože si nic neobjednávala, kroužili kolem ní číšníci i servírka Číček se sacherdortíky, mezitím hosté u okolních stolů se střídali. Ale ta žena, která se do tohoto prostředí tolik nehodila, personál znervózňovala. Ti, co se vždycky nejdřív před každým zlomili v pase, než vyslechli jeho přání, začali si vyměňovat pohledy, ze kterých se dalo jasně odečíst, cože tady ta stará obyčejná ženská vysedává, jestli by ji snad neměli slušně ale nekompromisně vykázat.
Přilítla jsem až před druhou hodinou, málem už jídelnu zavřeli. Místo, abychom zažily klidnou hezkou chvilku, v chvatu jsme poobědvaly a ze slavnostního zážitku zbyl jen chuchvalec zbrklých úkonů a trapnosti. Na vlak šla matka sama, musela jsem, musela jít na schůzi.
Mnohé se mi chce po celé půlstoletí vzít zpátky. Když jsem ten rok přijela domů na Vánoce, maminka ležela už v nemocnici. Třetího března jsem měla premiéru komedie Jak je důležité míti Filipa, a protože jsem věděla, jak se mnou dýchá i na nemocniční posteli, v květinářství jsem na dálku objednala kytku s bílým šeříkem, milovala ho, a do telegramu napsala „Milá maminko, přeji Ti ke své dnešní premiéře všechno nejlepší, hlavně aby ses mi brzo uzdravila. Tvá dcera Jarmila.“ Ve středu nato ve spánku vpodvečer tiše zemřela. Kytku jí položili přes sepjaté ruce.
A husy? Nikam nedoletěly, dopadly dost tvrdě a neslavně. V bloku do dvora, kde mnoho let nyní bydlíme, hledím denně i na jejich odvrácenou tvář, není už tak oslňující jako v minulosti. Budova je desítku let v rekonstrukci, vitráž zabednili, aby se při stavebních pracích nepoškodila. Jenže časem se z jednoho okna pár prken odlouplo a z rubu obnažená labuť, jedna jediná na mne z dálky mává bílým křídlem na pozadí tušené modré louže. Výhled na ni je částečně skryt vzrostlými břízami, plevelným podrostem, kterým celý dvůr zavřeného a tím i zakletého hotelu zarůstá, mizí, stejně jako můj herecký osud. Vytrácíme se ze života.
Jaká byla cena, kterou jsem platila? Příliš velká, nebo malá?
