Celá ČR

V čem je vaše kniha "Boj v těžkém opevnění" jiná?

Jiří to jednou velmi výstižně vyjádřil, když řekl, že o československém opevnění se už nedá nic napsat. A přesto jsme se pokusili…  

Toto  opevnění je vůbec největší moderní stavbou našeho státu. Podle mého názoru s ním nesnesou srovnání ani jaderné elektrárny a Vltavská kaskáda. Když se podíváte na počet lidí, kteří ho realizovali, na počet vybudovaných staveb, na ohromné organizační úsilí, které za tím je, na dobu vzniku a kvalitu těch objektů, na jejich geografické rozprostření – jak rád říkám, od hladiny Vltavy po hřebeny Krkonoš, od Plzně po Podkarpatskou Rus –, a to vše za necelé tři roky, tak jsem přesvědčen, že jsme nikdy nic většího na našem území nezvládli.

Není divu, že když se o něm opravdu svobodně mohlo začít mluvit (byť velká porce publikační činnosti byla vykonána už v 80. letech), což je éra 90. let a přelomu tisíciletí, tak byly chrleny první technicky laděné publikace. A fandové, kteří objevovali vesměs zapomenuté železobetonové stavby v pohraničních horách, je doslova hltali.

My jsme se na těžká opevnění, pěchotní sruby a tvrze, které dnes tak obdivujeme, ale chtěli podívat jinak. Naším cílem bylo odkrýt život uvnitř objektů. A chtěli jsme také upozornit na taktické know how opevnění, které projektovali podle svých představ naši konstruktéři za pomoci francouzských zkušeností. V tomto smyslu sehrál důležitou roli Vojenský atašé československé exilové vlády v USA, francouzský legionář, major generálního štábu Karel Lukas – po únoru 1948 vůbec první oběť komunistických čistek z řad československé armády.

Karel Lukas byl v lednu a únoru 1937 vyslán na Maginotovu linii. Vedle mohutnosti betonových stěn a stropů pevnostních objektů ho ale především zajímal životní rytmus vojáků. Co jedí, jestli je jejich strava přizpůsobena specifickým podmínkám, jak se myslí na jejich životní podmínky. Byl to právě Karel Lukas, který do Československa přivezl toto velmi důležité know how. Ve své knize se zbýváme i touto reflexí. 

 

Na jedné fotografii publikované v knize pózujete jako velitel pěchotního srubu. Jak důležité je pro historika toto převtělení? A hrálo nějakou roli při koncipování vaší knihy?

Určitě ano. Knihu jsme s Jiřím začali psát ve druhé vlně pandemie v roce 2021 jako určitou vzpouru proti té nemohoucnosti, kdy člověk jinak nemohl nic, než být zavřený doma. Najednou jsme získali čas na zpracovávání četných archivních dokumentů.  

S Jiřím Vaněčkem jsme se potkali v Soukromém muzeu československého  opevnění na Dolní Moravě pod Kralickým Sněžníkem. Jiří tam působil jako nadšenec, který tamní pevnost přiváděl k životu. Já tam shodou okolností v letech 2020-2021 uspořádal dva ročníky akce určené pro členy vojensko-historických klubů (druhý ročník dokumentoval Jakub Tabery, dokumentarista a vnuk ruského legionáře a filmového herce Zdeňka Štěpánka), jejímž cílem bylo zrekonstruovat 24 hodin všedního života hraničářů v opevnění.

Prostřednictvím archivních pramenů jsem sestavil denní rozkazy a rozvrhy činnosti, takže posádka v reálných počtech strávila v mohutné železobetonové stavbě noc, vzbudila se v 5 hodin ráno, vojáci byli vyhnáni ven do půl těla svlečení, každý se svou puškou, a stejně jako jejich předchůdci zahájili den sokolskou rozcvičkou. Jedli reálné jídlo, pili vodu z funkční studny a myli se v původních umývárnách ve studené vodě. 

Tenhle experiment mi přinesl další cennou zkušenost. Už předtím za svých vysokoškolských studií v letech 2012-2017 jsem na pěchotním srubu K-S 5 „U potoka“ strávil řadu měsíců jako brigádní průvodce. Tehdy jsem tam žil sám v týdenních cyklech. Provázel jsem návštěvníky, po večerech si topil a trávil ve srubu noci. Po týdnu jsem si dopřál oddych v civilizaci a hned se zase vrátil zpět.

V té době dolní Morava pod Králickým Sněžníkem byla divokým a malebným krajem. Ještě tam nefungovala dnešní turistická infrastruktura, rozsáhlý lyžařský rezort a v oblacích visutý most. Rád na ty časy vzpomínám. Byla to ta nejlepší studentská brigáda, jakou si student historie mohl přát.

 

Tenkrát jste asi ještě netušil, že se vojenské historii jednou budete věnovat i profesionálně?

Upřímně řečeno, já v to doufal. Pak přišlo období mého života, kdy mým největším dilematem bylo najít profesní uplatnění. Ale měl jsem štěstí. Dnes dělám to, co mám opravdu rád. 

Důkazem je i tato kniha. S Jiřím jsme do ní promítli i naše autentické prožitky. V okamžiku, kdy se do toho příběhu začnete nořit jako Čech, kterému dané téma není lhostejné, nutně budete konfrontováni s vlastními emocemi. Jak jednou poznamenal dr. Pavel Šrámek – pevnosti jsou prakticky to jediné, co nám z té velké československé armády zůstalo. Bohužel ve srovnání s pevnostními liniemi po celém světě jsou v žalostném stavu. Pohled na ně je pro mne velmi bolestivý. Vidím pevnosti poškozené nejen německými zkouškami z doby druhé světové války, ale i několikerou devastací z časů bývalého komunistického režimu. Na druhé straně se jako Češi zaklínáme mohutností toho systému a tím si vlastně léčíme „mnichovský komplex“.

Historie je i není empirická věda. Pokud se ale chcete dostat pod povrch, musíte jít k tvrdým faktům. My jsme věděli, co se v pevnostních objektech dělo i nedělo – že leckde opravdu nepadl jediný výstřel, jak dlouho tam osádky reálně žily, že to taky byli jenom lidé, kteří měli své koníčky, že tam například nelegálně chovali zvířata, ať už se jednalo o zpěvné ptáky nebo o psy. A věděli jsme také že, někteří z hraničářů spáchali sebevraždu a že ne vždycky její motivací bylo zoufalství po Mnichovu. A tohle všechno jsme se snažili reflektovat a z toho všeho nám rostla kniha.

 

Jako historik nemáte rád „co by kdyby“. Ale laika vždy bude zajímat, co by se stalo, kdyby se Československo v roce 1938 bránilo. Jak dlouho by asi dokázalo vzdorovat německé armádě? A byly by vojenské pevnostní objekty funkční?

Ona to vždycky bude hypotéza. Ale dnes už existují seriózně podložené studie. Například v německých archivech jsou přístupné dokumenty o rozložení vojenských jednotek podle našich hranic. K dispozici jsou i přesvědčivé podklady nejenom o technických zkouškách (např. zkoušce stavebního materiálu), ale i o zkouškách taktických. To znamená, jak německá armáda zkoušela pevnosti dobývat a jak simulovala útok. Nasazení vojáci s kompletní výstrojí, kteří se k objektům opevnění velmi opatrně přibližovali za umělého zadýmování a během náletu letectva. To vše se v současnosti stává předmětem publikovaných studií. A z toho lze mnohé usuzovat.

My už dvacet let víme, jak Němci reflektovali všechny tyto zkušenosti pro svá další válečná tažení. Na tvrzích našeho těžkého opevnění v Orlických horách se cvičili němečtí výsadkáři, kteří pak dobývali pevnosti v Belgii, Maginotovu linii aj. Jsou zaznamenány rozhovory s německými pamětníky, kteří se o československém opevnění vyjadřují v superlativech.

Cenné je například svědectví poručíka Rudolfa Witziga, velitele útočné skupiny Granit německých výsadkářů. Ten během jediného dne dokázal s 55 vojáky dobýt největší belgickou tvrz Eben-Emael, střežící Albertův kanál (jednalo se o úvod k celému západnímu tažení; za pouhých 6 týdnů si Němci podrobili celý Benelux a Francii). Witzig uvedl, že když v zimě 1939-1940 trénoval na československých opevněních, tak mu ve srovnání s tímto tréninkem připadal ostrý útok v Belgii jako dětská hra.

 

Promarnilo tedy Československo svou šanci, když po mnichovském diktátu složilo zbraně?    

Nepromarnilo, ale je třeba vnímat širší geopolitický kontext. Co především ovlivnilo strategické myšlení Československa?

Naši generálové realisticky předpokládali, že válka bude koaliční. Nikdy si nepředstavovali, že bychom izolovanou válku s Němci vyhráli sami. Nikdy to tak nemělo být. Ani ve dvacátých letech 20. století, ani v roce 1938. To je první věc, kterou si musíme uvědomit.

A ta druhá, že Československo jako nástupnický stát Rakousko-Uherska bylo  dědictvím první světové války, respektive Versailleského mírového systému. To znamená, že s tímto systémem bylo kauzálně, existencionálně spjato. Pokud by se Západ rozhodl jej opustit, Československo by ztratilo svůj zahraničněpolitický mandát. A Československo bez strategického partnera nemohlo přežít. Dovolím si troufalou analogii, a sice jako kdyby dnes Spojené státy odešly z NATO.    

 

Jak byste rozptýlil skepsi z tzv. mnichovského komplexu? Můžete uvést příklad, kdy Češi opravdu statečně bojovali?

Tak za prvé – 17. září 1938 Německo nasadilo proti ČSR Sudetendeutsche Freikorps, který Norimberské procesy kodifikovaly jako nacistickou zločineckou organizaci a postavily jej na roveň SS. Čs. exilová vláda v Londýně již r. 1941 přijala v rámci úsilí o oduznání Mnichova mezinárodně právní princip, že nasazením Freikorpsu proti nám se Německo dopustilo válečné agrese a tedy došlo k vyhlášení válečného stavu mezi ČSR a Třetí říší retroaktivně, tedy zpětně.

Československo bylo vůbec první zemí světa, kterou Německo napadlo. Všichni ti, kteří na podzim roku 1938 položili život – především příslušníci Stráže obrany státu – jsou prvními bojovníky druhé světové války. A není podstatné, že v té době ještě protihitlerovská koalice neexistovala.

Za druhé – československý domácí odboj (a uvědomme si, že ne každá společnost k němu nutně musí dospět) okamžitě věděl, co má dělat. Odbojáři jednoznačně identifikovali nacismus jako totalitní zlo. Spolu s polskou Zemskou armádou (Armijou Krajovou) a francouzským hnutím odporu (FFI) patří Obrana národa mezi tři největší odbojové organizace v Evropě za druhé světové války.

A pak také nesmíme zapomenout na pozici občanskou, která se úzce váže i k městu Hradec Králové. 28. říjen roku 1939. Mně hrozně vadí, že s výjimkou několika historiků v občasných televizních diskusích se o této události nehovoří. 28. říjen 1939 je v naší historické paměti vytěsněn 17. listopadem 1939, Janem Opletalem a jeho smrtí. A přitom jde o vůbec největší občanský protest v nacisty podrobené zemi. Nikdy si Francouzi v takových počtech nešli připomenout pád Bastily, nikdy Dánové, Holanďané, Belgičané, Lucemburčané, Norové aj. Evropané nešli s holýma rukama v den zakázaného státního svátku do ulic, aby protestovali proti odebrané státnosti. To se stalo pouze 28. října 1939 v protektorátu Čechy a Morava. Takže já bych se k tomu hlásil stejně, jako se hlásíme k demonstracím v listopadu 1989.

 

Jednou z motivací vaší knihy bylo složit hold českým hraničářům…

Je to tak. Zásluhou historiografie 90. let a přelomu tisíciletí příslušníci hraničářských pluků získali jistý elitní status. My tuto historiografii nenapadáme, ostatně, z jejích kořenů vyrůstalo i naše počáteční fandovství, ale i tady je třeba dívat se objektivně. Že tyto útvary reálně existovaly rok a dva měsíce, že byly výsledkem určitého organizačního zápasu československé armády, že neexistoval precedens, že zkrátka nebyly dokonalé. Na druhou stranu jejich příslušníci byli na označení ZU, tj. „zvláštního určení“, patřičně hrdi.

Když byly k 15. listopadu 1938 všechny hraničářské jednotky rozpuštěny, 1 600 jejích příslušníků bylo převeleno na Slovensko a Podkarpatskou Rus, kde se zapojili do boje proti maďarským teroristům. Existují archivní doklady o tom, že vojáci si na svých uniformách ponechali insignie svých už neexistujících útvarů.

Patří k silným zážitkům probírat se plukovními alby a soukromými památníky. Najdete v nich spoustu emotivních vzpomínek – krásné perokresby pevnostních objektů, ale také dojemná vyznání hraničářů, kteří o nich píší s láskou.  

Přitom ve většině případů šlo o další léta v uniformě. Za první republiky se  chodilo na vojnu v 21 letech, což tehdy byla plnoletost, a vojenská služba trvala dva roky. Zatímco průměrný věk hraničářů byl 24 let.

Naší snahou bylo představit je lidsky. Také proto jsme do knihy začlenili úsměvné příběhy o hostincích, které hraničáři takříkajíc vybílili v opilosti, nebo o tom, jak byli v opevnění fascinováni tekoucí vodou a splachovacími záchody.

Ale zajímali nás i jejich pozdější, často velmi dramatické osudy. Jedním ze sedmi statečných v Reslově ulici v Praze byl Jan Kubiš, hraničář.  A jak dopadli velitelé hraničářských pluků po válce? Většina z nich musela odejít do penze. Jsou známy i případy popravených hraničářů z politických důvodů a dalších, kteří byli odsouzeni na dlouhá léta do vězení. Na druhou stranu tu najdete i lidi, kteří se v 50. letech houževnatě drželi uniformy, a stejně jim ta ideologická konverze nakonec nepomohla. A tohle všechno jsme se do naší knihy snažili zahrnout.

 

A díky knize jste zřejmě také mnohem snadněji zvládli karanténu během covidu...

Přiznám se, že ano. Byla to  porce kreativity, kterou člověk v tom zoufalém čase potřeboval.

 

Děláte si starost o budoucnost pevnostních objektů v České republice?

Nejsem naivní, ale chovám naději, že tyto objekty budou patřit k historické paměti České republiky místo toho, aby se z nich stávaly skládky. Rozumím tomu, že stará infrastruktura ustupuje nové, ale někdy jde o příliš násilný proces. Velká škoda, že ani 35 let po Listopadu nemáme legislativní normu, která by tyto stavby chránila. Sám jsem měl možnost bojovat za jejich památkovou ochranu a  implementaci. Vnímám, že se tady střetává řada zájmů – a nejsou to jenom zájmy rozvoje infrastruktury, někdy jde i o záležitosti týkající se životního prostředí. Ale jsem přesvědčen, že se mohlo udělat víc!

 

Čas pracoval proti vám, takže možnost setkat se s pamětníky, jste už nedostali. Pokusili jste se kontaktovat alespoň některé potomky hraničářů?

Dnes již nikdo z hraničářů nežije. Předmluvu pro naši knihu sepsal Ing. Čech, syn poručíka Čecha, velitele pěchotního srub K-S 5, který svoji manželku poznal při evakuaci českých rodin z Králík. Pan inženýr je tak „dítě opevnění a Mnichova“. Díky jemu jsme mohli čerpat z pozůstalosti pana poručíka a víme tak např. symbolicky bolestný fakt, že jako příkladný voják a domácí odbojář se na svůj srub v poválečném období s největší pravděpodobností nevrátil, byť rodina na Králicko často jezdila. Stejně tak přispěli další pamětníci – fotografiemi a poznámkami svých otců, strýců a dědů. Jejich poděkování za udržování paměti na generaci připravené na hranicích k obraně ČSR pro nás znamená nejvíce.

 

Nestálo za vámi žádné velké nakladatelství. Jak se vám podařilo knihu vydat? A jaký je o ni zájem?

Myslím, že se nám podařilo využít „díru na trhu“ generovanou tím, že v posledních letech mnoho literatury věnované našemu pevnostnímu systému nevyšlo. Nejnáročnější kapitolou realizace byl tisk, na který jsme se rozhodli vyhlásit sbírku, propagovanou FB stránkou internetového časopisu o opevnění Pevnostní rozhledy, který Jiří vydával a prostřednictvím České televize. Tato sbírka nám umožnila vydat 1000 kusů, které se prodávají ve specializovaných e-shopech, pevnostních muzeích, ale také v Národním památníku II. světové války v Hrabyni. Od konce února 2024, kdy jsme knihu představili na tvrzi Hanička, se prodaly více než dvě třetiny nákladu.

 

 

 

 

 

 

Český varhanní festival se odehrává ve městech i na kůrech malých vesnických kostelíků na desítkách míst po celém Česku. Již 18. května se rozezní varhany v kostele sv. Ignáce na pražském Karlově náměstí, kde se v rámci maďarské Noci varhan představí vynikající varhaník László Adrián Nagy.

„Další koncert se uskuteční například i v Polné na Vysočině. Jde o největší dochované barokní varhany v Čechách domácího původu a jeden z nejvýznamnějších evropských nástrojů 18. století. Kolem roku 1708 je zhotovil brněnský mistr Jan David Sieber. Varhany mají 31 rejstříků: šestnáct na prvním manuálu, osm v pozitivu a sedm v pedálu,“ popisuje Adam Viktora, zakladatel a umělecký ředitel festivalu, který je sám renomovaným varhaníkem.

„Poprvé se letos bude konat koncert v rámci Českého varhanního festivalu také v Kladrubech, kde jsou nesmírně cenné barokní varhany, jejichž výtvarná podoba vznikla podle návrhu proslulého architekta Jana Blažeje Santiniho. Koncerty se uskuteční také na dalších místech s výjimečnými historickými varhanami jako jsou například Batelov, Děčín, Dolní Hbity, Březno, Kašperské Hory, Mikulášovice, Planá, Sedlec-Prčice a mnoho dalších,“ přibližuje Adam Viktora.

Kostely a varhany v docházkové vzdálenosti

V České republice je asi 10 tisíc varhan, což je v přepočtu na obyvatele nejvíc na světě. „A to je i velký závazek. O varhany je totiž nutno pečovat a musí se na ně hrát. Jakmile jsou vyřazeny z provozu, rychle chátrají,“ líčí Viktora.

„Síť kostelů byla na našem území koncem 18. století fascinujícím způsobem silně zahuštěná. Podle tehdejšího nařízení nesměl mít žádný obyvatel království do kostela dále než jednu hodinu pěší chůze. Proto přibližně do čtyř až pěti kilometrů od každého lidského sídla máme nějaký kostel či kapli. A kostel bez varhan bychom v 18. století hledali jen těžko. V posledních desetiletích ale mnohde ustává liturgický provoz a s ním utichají i varhany. Mnohdy jde o velice cenné nástroje. Festival představuje, kromě jiného, i alternativní příležitost druhého života pro takové varhany,“ vypráví.

Programy koncertů v rámci Českého varhanního festivalu odpovídají i různým stylovým možnostem jednotlivých nástrojů. Ty pocházejí z období od 17. do první poloviny 20. století. „Jednoduše řečeno, pro barokní varhany je ideální barokní hudba, romantickému nástroji nejlépe vyhovuje romantický repertoár. Součástí festivalových koncertů sestavených z dobových skladeb jsou často i improvizace, které k varhanám neodmyslitelně patří,“ vysvětluje Viktora.

Klenotům lze vdechnout život

Hlavním posláním festivalu je podle jeho uměleckého ředitele Adama Viktory propagovat historické české varhany. „Mnohdy to jsou unikátní nástroje, na které se běžně nehraje. Přitom máme v těch nekonečných zvukových možnostech českých historických varhan velký poklad,“ říká. „Náš festival se koná proto, aby na tyto opomíjené klenoty upozornil a vdechl jim nový život. Díky němu ožívají i nástroje, které jsou známé třeba jen z odborné literatury. Mnozí lidé tak vůbec poprvé zjistí, jaký unikát ve své obci mají. Historické varhany jsou nejsložitějším hudebním nástrojem – neexistují dvoje zcela identické, vždycky jsou originálem a mají i zcela specifický zvuk,“ vysvětluje.

Sám Viktora je špičkovým varhaníkem. Kromě něj letos na festivalu vystoupí i další významní interpreti jako například Pavel Černý, Vladimír Roubal, Jaroslav Tůma a přidají se i hosté ze zahraničí: vedle zmíněného László Adriána Nagyho třeba německý varhaník a skladatel Martin Sturm. „Vždy jde o vynikající profesionální varhaníky, kteří pro jednotlivé nástroje připravují speciální koncertní programy,“ zdůrazňuje Adam Viktora.

Varhanní koncerty po celé republice

Český varhanní festival zavítá tento rok do většiny krajů České republiky. Koncerty se odehrají na těchto místech: Batelov, Bystré, Děčín, Deštná, Bezno, Bělá nad Radbuzou, Bohušovice nad Ohří, Bor, Česká Kamenice, Dobroměřice, Dolní Hbity, Horšovský Týn, Hranice, Horní Vltavice, Chlumec, Halže, Březno, Lštění, Kašperské Hory, Kerhartice, Kladruby, Klášterec nad Ohří, Krouna, Kynšperk nad Ohří, Lelekovice, Mikulášovice, Mileč, Mýto, Nalžovské Hory, Těchonice, Nová Ves, Nový Bor, Olešnice, Opařany, Osov, Paštiky, Písek, Planá, Plasy, Polná, Praha, Předklášteří, Přepychy, Ratměřice, Litohlavy Vršíček, Sedlec-Prčice, Smolnice, Solany, Spálené Poříčí, Staré Sedliště, Svojkov, Šluknov, Štědrá, Stříbřec, Tatobity, Trpín, Troubsko, Třebušín, Týnec, Úterý, Velké Opatovice, Vitice, Vlachovo Březí.

„I kdybychom měli festivalových lokalit dvakrát nebo i třikrát tolik, stále v každém roce stihneme představit jenom velice malou část všech úžasných českých historických varhan,“ uzavírá ředitel festivalu, znalec i nadšený propagátor historických varhan Adam Viktora.

Český varhanní festival i letos podpořilo Ministerstvo kultury České republiky, Ústecký a Plzeňský kraj.

www.ceskevarhany.cz

Český varhanní festival

ČVF založil roce 2007 varhaník a dirigent Adam Viktora. Za dobu své existence festival uspořádal již přes tisíc varhanních koncertů a exkurzí u významných varhan. Zúčastnily se jich desetitisíce nadšených posluchačů a obdivovatelů historických varhan po celém Česku.

Adam Viktora

Varhaník a dirigent Adam Viktora vystupuje na hudebních festivalech po celé Evropě, přednáší a koncertuje na mezinárodních varhanních kongresech, působí jako poradce v odborných komisích při restaurování významných historických varhan a nahrává pro evropské rozhlasové a televizní stanice.

Velký zájem věnuje historickým varhanám a aktivitám usilujících o jejich záchranu a propagaci. Je zakladatelem a uměleckým ředitelem Českého varhanního festivalu. Vyučuje varhanní hru na Konzervatoři v Plzni a historicky poučenou interpretaci na Akademii múzických umění v Praze.

Je uměleckým vedoucím souborů Ensemble Inégal a Pražští Barokní Sólisté, s nimiž natočil více než 20 mnohokrát oceněných CD a uskutečnil bezpočet koncertních vystoupení na významných evropských festivalech jako např. Pražské jaro, Oude Muziek Utrecht, Musica Antiqua Brugge, Lufthansa Festival London, Bachtage Leipzig, Tage alter Musik Regensburg, Stockholm Early Music Festival a další.

Adam Viktora se stal také výrazným představitelem procesu znovuobjevování díla českého barokního génia, Jana Dismase Zelenky. Založil a organizuje Zelenka Festival Praha – Drážďany a pořádá muzikologické kolokvium Zelenka Conference Prague. Se souborem Ensemble Inégal získal již čtyřikrát prestižní francouzské ocenění Diapason d´Or.

 

Číslo 1 má dokončení komplexu Mariánského sloupu na Staroměstském náměstí v Praze.

S rovnou stovkou nastupuje záchrana a oprava objektu bývalého Hrnčířova mlýna ve východních Čechách. Konečně 332. sbírkou je oprava fasády kostela sv. Anny a revitalizace zeleně ve Zlechově na Uherskohradišťsku. Už z toho je patrné, že letošnímu ročníku ZDE kralují opět církevní památky.

„Napočítali jsme tentokrát 121 sbírek na obnovu kostelů, tvoří tedy více než třetinu všech projektů. Na 44 místech se snaží o rekonstrukci nebo vybudování nových varhan. 23 sbírek cílí na kaple a 16 na zvony,“ nastiňuje koordinátorka soutěže MÁME VYBRÁNO Zuzana Richterová z Institutu pro památky a kulturu, který soutěž pořádá. Vedle toho 22 sbírek vypsali organizátoři na historické domy, stejný počet má v hledáčku hrady a zámky, 10 akcí podporuje muzea.

Institut pro památky a kulturu pracuje s unikátními daty, které speciálně pro soutěž vypracovaly kraje. Projekt vytváří mapu míst, kde se něco děje – ukazuje, že aktivní lidé jsou na každém kroku. Stále ještě zahlazují jizvy za divokým 20. stoletím, investují čas a peníze do obcí, kde žijí nebo kde to mají rádi. Ale nejde jen o budovy, sedm projektů v soutěži shání zdroje na dopravní prostředky (auta, lokomotivy, tramvaj, letadlo), objevuje se tu také hudební archiv nebo betlém.

„Soutěž MÁME VYBRÁNO pořádáme proto, abychom upozornili na jednotlivé akce, které někdy nemají žádnou mediální podporu. Za každou sbírkou je příběh, osud místa, ale i rodin, které se o zdejší památku starají,“ říká ředitel Institutu pro památky a kulturu Aleš Kozák.

První kolo odstartovalo v pondělí 15. dubna, veřejnost může hlasovat na stránce https://www.mamevybrano.cz/soutez-1-kolo do konce května. Do druhého kola pak postoupí 14 finalistů, z každé kraje jeden. Mezi finalisty Institut pro památky a kulturu rozdělí částku přesahující 100 tisíc korun, podle počtu jednotlivých hlasů. „Chceme tak pomáhat i prakticky, na prvním místě bývají projekty s velkou podporou a dosáhnou už na několik desítek tisíc korun,“ shrnuje zkušenost z minulých let Aleš Kozák.

www.propamatky.cz

V letošním ročníku soutěžili fotografové v devíti kategoriích, z nichž dvě byly rozděleny podle věku (do 15 a 25 let) a ostatní bez rozdílu věku. Zaslané fotografie hodnotila porota ve složení prof. Jindřich Štreit, PhDr. Věra Matějů, PhDr. Dana Kyndrová a MgA. Svatopluk Klesnil, Ing. Petr Zatloukal, Daniel Schulz a Mgr. Miroslav Zaťko a ze zaslaných 1534 snímků od 196 fotografů a 10 kolektivů ocenila 28 autorů a jeden kolektiv. Na výstavu bylo vybráno 263 fotografií od 77 autorů a 5 kolektivů a dalších šest autorů obdrží ceny od spolupořadatelů.

Vyhlášení výsledků a předání ocenění se uskuteční na slavnostním zahájení výstavy ve Vlastivědném muzeu v Olomouci v sobotu 18. 5. 2024 v 11 hodin.

Tak jako v minulých létech i letos je vyhlášení výsledků spojeno i s celou řadou dalších fotografických aktivit. Již v pátek 17. 5. zahájíme přípravu výstavy na šňůrách v muzeu, budeme ve městě hledat „ztracené“ fotografie z minulého ročníku, zahájíme dvě doprovodné výstavy, absolvujeme seminář na téma „Rušivé prvky v kompozici“ i prezentaci předsedy poroty Petra Zatloukala a den zakončíme komentovanou prohlídkou výstavy Michala Kalhouse v Muzeu umění. V sobotu budou zahájeny další dvě doprovodné výstavy, uskuteční se hodnocení portfolií a odpoledne pak workshop pro mládež na téma „Rostlina a člověk“ a pro dospělé „Fotíme portrét“.

V současnosti, kdy technický pokrok umožňuje být „fotografem“ každému, je důležité, že při této soutěži porota hodnotí fotografie vytištěné, nebo dokonce zhotovené původní technikou, tedy skutečně tak, jak jim autor dal konečnou podobu. Posláním soutěže, která bez přerušení existuje již 54 let, je srovnání tvorby fotografů, kteří nejsou na své tvorbě existenčně závislí. Soutěž a následné výstavy také na základě porovnání jednotlivých snímků a hodnocení poroty napomáhají k dalšímu uměleckému růstu amatérské fotografie.

Výstava v Olomouci představí to nejlepší, co se v posledním období zrodilo na celostátní úrovni.

44. ročník Národní soutěže fotografie z pověření a za finančního přispění Ministerstva kultury pořádají NIPOS, útvar ARTAMA, Vlastivědné muzeum v Olomouci a Svaz českých fotografů z. s., ve spolupráci s Centrem uměleckých aktivit Hradec Králové a Domem dětí a mládeže Olomouc.

Záštitu nad soutěží převzal ministr kultury Mgr. Martin Baxa, hejtman Olomouckého kraje Ing. Josef Suchánek a primátor statutárního města Olomouce Mgr. Miroslav Žbánek, MPA.

Více na http://www.fotonarodni.cz; www.scf.cz; www.nipos.cz.

ZUŠky se svými programy opět zamíří do koncertních sálů a kulturních domů, ale také do parků, na náměstí, do kostelů a na další veřejná místa. Své dveře otevřou i samotné školy, které se promění v kulturní centra regionu. Festival tradičně nabídne i množství atraktivních krajských a celostátních akcí, které jsou výsledkem společné práce desítek škol a vedení festivalu. Šíři a kvalitu činnosti základních uměleckých škol budou prezentovat žáci a pedagogové ZUŠ, ale též řada předních umělců, kteří kořeny své kariéry získaly právě v ZUŠ. Dramaturgie ZUŠ Open letos reflektuje i Rok české hudby. Festival vzdá hold Bedřichu Smetanovi, ale uvede i řadu premiér děl skladatelů 21. století, včetně autorské tvorby žáků a pedagogů ZUŠ. Velká část škol se zapojuje i do programové linie ZUŠ Open pomáhá, která se věnuje pomoci potřebným a podpoře rozvoje nadání dětí se zdravotním či sociálním handicapem. Vedle hlavního termínu přináší festival řadu dalších samostatných uměleckých projektů a akcí ve spolupráci s partnerskými institucemi.

Tradiční festivalová ouvertura se uskuteční již 12. května v rámci zahájení MHF Pražské jaro na Kampě. Jedním z vrcholů letošního ročníku bude 28. května Slavnostní benefiční koncert Magdaleny Kožené a žáků ZUŠ v kostele sv. Mikuláše v Praze, který v přímém přenosu odvysílá Česká televize. Festival vyvrcholí v sobotu 8. června celodenním programem ve Valdštejnské zahradě Senátu Parlamentu ČR, na němž vystoupí přes 1000 účinkujících ze všech krajů republiky. „Základní umělecké školy jsou unikátní součástí českého vzdělávacího systému v rámci celosvětového srovnání. Na jedné straně jsou nenahraditelným místem pro přípravu svých absolventů pro další profesionální uměleckou cestu, ale především vytvářejí podmínky pro komplexní rozvoj nadání a řady dalších kompetencí pro jedince, vytvářející zdravou a silnou společnost. Celostátní festival ZUŠ Open je ztělesněním hodnot, bez kterých se jako společnost neobejdeme – sdílená naděje a radost, vnímání krásy, rozvoj lidského umu, citlivosti vůči potřebám slabých, inspirace, porozumění a spolupráce,“ vysvětluje Irena Pohl Houkalová, ředitelka ZUŠ Open NF Magdaleny Kožené.

Program ZUŠ Open je určen pro širokou veřejnost napříč hudebními obory i žánry po celé České republice zdarma. Více informací je k dispozici na www.zusopen.cz.

 

 

ZUŠ v České republice aktuálně navštěvuje téměř 250 000 žáků a studentů. Cílem festivalu, který společně s jednotlivými ZUŠ pořádá Nadační fond Magdaleny Kožené, je nejen představit práci jednotlivých základních uměleckých škol, ale upozornit i na nenahraditelnou roli uměleckého vzdělávání a přispívat prostřednictvím příkladů dobré praxe a vzájemné spolupráce k rozvoji jeho kvality. Nadační fond Magdaleny Kožené systematicky rozšiřuje rovněž  své aktivity i o podporu dětí a mladých lidí, jejichž životy provází zdravotní handicap či sociální znevýhodnění. Ať už se jedná o úhradu školného, zapůjčení či úhradu hudebního nástroje, materiálů či podporu dalšího uměleckého vzdělávání. Nadačním projektům bude věnován Benefiční koncert Magdaleny Kožené a základních uměleckých škol 28. května v kostele sv. Mikuláše v přímém přenosu České televize. Na koncertě spolu s pěvkyní pod taktovkou dirigenta Jana Kučery vystoupí také houslový virtuos Josef Špaček. Během večera zazní mj. světové premiéry děl Miloše Boka a Jana Kučery. Programem bude provázet generální ředitel České filharmonie David Mareček. Koncert, který se koná ve spolupráci s Asociací ZUŠ ČR a za podpory Arcibiskupství pražského, má potenciál zcela mimořádné kulturní události a bude významným příspěvkem k Roku české hudby. 

 

V rámci rozvoje aktivit NF Magdaleny Kožené se nově v letošním roce stal partnerem projekt Patron dětí, jehož náplní je právě podpora konkrétních dětí a mladých lidí do 18 let v oblasti vzdělávání a osobního rozvoje. „Cílem našeho partnerství s Nadačním fondem Magdaleny Kožené je rozšířit přístupnost vzdělávání v oblasti umění pro děti z různých socioekonomických prostředí. Chceme podpořit financování školného, nákupu hudebních nástrojů, účast v soutěžích a různých soustředěních. Slibujeme si, že díky naší spolupráci se zvýší počet dětí, které budou moci získat odborné vzdělání na ZUŠ, rozvíjet své nadání a možná se tak vhodně nasměrovat i k svému budoucímu povolání,“ konstatovala Edita Mrkousová, výkonná ředitelka projektu Patron dětí Nadace Sirius.

 

Dlouhodobým posláním festivalu ZUŠ Open je také podpořit spolupráci mezi jednotlivými ZUŠ napříč regiony a rozvíjet vzájemnou inspiraci. V letošním roce se tak uskuteční v každém kraji několik společných projektů ZUŠ přinášejících často celodenní multižánrové programy, na jejichž programech se podílí stovky žáků a pedagogů. Mezi tyto projekty patří  cyklus uměleckých projektů Múziáda v Moravskoslezském kraji, swingový festival v Týništi nad Orlicí či celodenní programy Středočeského kraje na Zámku Liteň a v Příbrami. Po stopách Santiniho se vydají prostřednictvím celodenního programu žáci a pedagogové Plzeňského kraje v Plaském klášteře. Uměním mladých ožijí i další atraktivní místa, například Nové Hrady, Císařské lázně a kolonáda v Karlových Varech či poutní areál Hory Matky Boží v Králíkách. V rámci ZUŠ Open proběhnou krajské přehlídky jednotlivých uměleckých oborů včetně ústředních kol soutěží Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy. Řada akcí bude věnována regionálnímu umění a lidovým tradicím.

 

Pod festivalovým mottem „ZUŠ Open pomáhá“ budou na programu i akce s významným sociálním přesahem směrem k pomoci potřebným a se zapojením dětí se zdravotním handicapem či sociálním znevýhodněním. V rámci této programové řady se budou konat již tradičně projekty na poutním místě Neratov, v klášteře Rytířského řádu Křižovníků s červenou hvězdou a v chrámu Nejsvětějšího Srdce Páně v Praze, v Dětské psychiatrické nemocnici Opařany, Fakultní nemocnici Motol či v Secesním sále v Kroměříži. Řada základních uměleckých škol věnuje výtěžek z dobrovolného vstupného ve prospěch Charity ČR, místním sociálním službám či jiným neziskovým organizacím. Unikátním projektem v této řadě bude jízda hudebním autobusem žáků ZUŠ Vysoké Mýto za klienty domovů pro seniory.

 

Stále ve větší míře se do programu ZUŠ Open zapojují přední umělci a kulturní instituce. V letošním roce tak festival nabídne společné projekty  23 základních uměleckých škol s  Filharmonií Bohuslava Martinů Malí velcí filharmonici,  Janáčkovou filharmonií, Karlovarským symfonickým orchestrem, Západočeským orchestrem Mariánské lázně, a také s hráči České filharmonie a celou řadou sólistů, jako jsou varhaník Petr Čech, klavírista Karel Košárek, Vojtěch Dyk či zástupci muzikálové scény. Rok české hudby v programu ZUŠ Open rezonuje uvedením řady premiér soudobých autorů, kteří svá díla festivalu věnovali a jejich první provedení svěřili nejmladším hudebníkům. Vedle premiér Jana Kučery či Miloše Boka bude uvedena Missa brevis Michala Macourka, balet Hany Achilles či vokálně instrumentální díla Jiřího Kabáta. V rámci ZUŠ Open bude v premiéře uvedena také řada multioborových autorských projektů a skladeb, jejichž autoři jsou žáci a pedagogové ZUŠ. Na řadě festivalových akcích vystoupí taktéž nadaní absolventi letošního ročníku Stipendijní Akademie MenART, kteří dostali příležitost v průběhu školního roku pracovat s předními umělci. Města i obce ožijí i letos oslavou Dne dětí uměním.

 

Festival nabízí také řadu workshopů a seminářů, podporujících jednotlivé umělecké obory, se zapojením mimořádných pedagogů ZUŠ či výkonných umělců. Mezi tyto projekty patří například Hudba bez hranic v Olomouci pod vedením pedagožky, klavíristky a skladatelky Hany Švajdové, rozvíjející improvizaci a autorskou hudbu či setkání pěveckých pedagogů a žáků v Teplicích za osobní účasti pěvkyně Kateřiny Kněžíkové.

ZUŠ Open se i v letošním roce připojuje k ARTýdnu – týdnu uměleckého vzdělávání a amatérské tvorby vyhlášeným UNESCO.

 

Přehled vybraných festivalových projektů:

 

ZUŠ Open – slavnostní ouvertury

• 4. 5.      Malí velcí filharmonici Kongresové centrum Zlín
• 12.5.     ZUŠ Open na MHF Pražské jaro

ZUŠ Open – hlavní program 23. 5. - 9. 6. 2024

• 23.5.     ZUŠ Open Moravskoslezského kraje s Janáčkovou filharmonií Ostrava 
• 23.5.     ZUŠ Open Ústeckého kraje v Litvínově
• 24.5.     Jarní jazzové cvrlikání – ZUŠ Open pomáhá ve Valašském Meziříčí
• 25.5.     Den s MenART: PRO GAUDIO - multižánrový projekt v Anežském klášteře
• 25.5.     Benefiční festival Novoborská písnička v Novém Boru
• 25.5.     Národní soutěžní přehlídka dětských dechových hudeb Čermákovo Vysoké Mýto
• 26.5.     ZUŠ Open Plzeňského kraje v Plaském klášteře a ZUŠ Open na zámku Liteň 
• 28.5.     Slavnostní koncert ZUŠ Open s Magdalenou Koženou v kostele sv. Mikuláše na Malé Straně – přímý přenos České televize
• 29.5.     SchoolStock 2024 v Příbrami – ZUŠ Open škol příbramského regionu
• 30.5.     ZUŠ Open v Rumburku s Bohušem Matušem
• 31.5.     Brillante: Celostátní pěvecká dílna v ZUŠ Teplice, hosté Kateřina Kněžíková, Pavel Borský
• 31.5. – 1.6. 27. Týnišťský swingový festival Jardy Marčíka s Vojtěchem Dykem
• 1. 6.      ZUŠ Open Olomouckého kraje – Den dětí v Olomouci ve spolupráci se Svátky písní
• 1.6.       Hudba bez hranic ZUŠ Žerotín Olomouc
• 2. 6.      ZUŠ Open pomáhá na Hoře Matky Boží v Králíkách a na zámku Nové Hrady
• 3. 6.      ZUŠ Open pomáhá – Po stopách sv. Anežky České v klášteře Rytířského řádu Křižovníků s červenou hvězdou
• 4. 6.      ZUŠ Open pomáhá v Dětské psychiatrické nemocnici v Opařanech – oslavy 100 let jejího založení
• 5. 6.      ZUŠ Open pomáhá v chrámu Nejsvětějšího Srdce Páně v Praze – koncert duchovní hudby pražských ZUŠ
• 6. 6.      Divadlo žije – divadlo Letka, Praha: premiéry LDO pod kuratelou Radky Tesárkové
• 7. 6. a 8.6. Západočeský symfonický orchestr a stipendisté Akademie MenART
• 8. 6.      ZUŠ Open v Senátu Parlamentu ČR
• 9. 6.      ZUŠ Open pomáhá v Neratově

Slavnostní epilog ZUŠ Open

• 15. 6.    ZUŠ Open s Karlovarským symfonickým orchestrem v Císařských lázních a na kolonádě v Karlových Varech

 

Odkazy

Web: www.zusopen.cz
Facebook: www.facebook.com/zusopen

Instagram: www.instagram.com/zus_open

Youtube: www.youtube.com/channel/UC7PYdF5bSnh7nUh5qe6wzwA/featured

 

O ZUŠ Open

Celostátní festival ZUŠ Open je nerozsáhlejší kulturní událostí v ČR, festivalem oslav, sdílené radosti a respektu k unikátnímu systému základního uměleckého vzdělávání, jehož cílem je rozvoj ZUŠ jako moderního vzdělávacího systému, který propojuje umělecké vzdělávání s praxí s dopadem na širokou oblast rozvoje žáků i pedagogů.  Hlavní program festivalu se koná v rámci dvou týdnů ve 350 městech po celé republice, nabízí program pro širokou veřejnost napříč všemi obory a žánry – hudbou, tancem, divadlem i výtvarným uměním. Ve spolupráci se zakladatelkou Nadačního fondu, pěvkyní Magdalenou Koženou a s řadou výkonných umělců a kulturních institucí prezentuje šíři práce a nejlepší příklady praxe základních uměleckých škol. Jeho partnery jsou Mezinárodní hudební festival Pražské jaro, Smetanova Litomyšl, Česká filharmonie, Národní galerie a řada dalších významných institucí. V rámci festivalové řady ZUŠ Open pomáhá podporuje také projekty ve prospěch potřebných a školy ve výchově dětí ke společenské odpovědnosti prostřednictvím umění.

V České republice funguje 507 základních uměleckých škol, ve kterých studuje na 248 tisíc žáků. Aktuálně nabízejí čtyři základní obory – hudební, taneční, výtvarný a literárně-dramatický. Posláním Nadačního fondu Magdaleny Kožené je cílená podpora budování pozice ZUŠ jako prestižního a unikátního systému moderního uměleckého vzdělávání.

 

Nadační fond Magdaleny Kožené

Mezzosopranistka Magdalena Kožená iniciovala podporu základních uměleckých škol jako světově jedinečného konceptu uměleckého vzdělávání založením nadačního fondu na začátku roku 2016. Členem správní rady fondu a spolupatronem akce je také generální ředitel České filharmonie David Mareček. „Základní umělecké školy tvoří kořeny naší kulturnosti, naší lásky k umění. Ve světovém měřítku jsou zcela unikátním vzdělávacím systémem, který je třeba hýčkat, rozvíjet a podporovat," říká světoznámá mezzosopranistka Magdalena Kožená.

 

ZUŠ OPEN pořádá

Nadační fond Magdaleny Kožené a základní umělecké školy v ČR
Patronka a zakladatelka nadačního fondu: Magdalena Kožená
Spolupatron: David Mareček, generální ředitel České filharmonie
Ve spolupráci: Asociace základních uměleckých škol ČR, Svaz měst a obcí

Za podpory: Ministerstvo školství ČR, Magistrát hl. m. Prahy, Asociace krajů ČR, Nadace ČEZ, Patron dětí, Erste Private Banking, Centrální depozitář cenných papírů, Aveton, Pražské vodovody a kanalizace

Speciální poděkování: OSA, MHF Pražské Jaro

Záštitu udělili: ministr školství, mládeže a tělovýchovy Doc. PhDr. Mikuláš Bek, Ph.D, ministr kultury Mgr. Martin Baxa, Mons. Jan Graubner, arcibiskup pražský, primátor Hlavního města Prahy, Doc. MUDr. Bohuslav Svoboda, CSc., hejtmanka a hejtmani jednotlivých krajů

Hlavní mediální partneři: Česká televize a Český rozhlas

„Ivan Hlas je geniální hudebník, Bohem políbený textař, kráčející ve šlépějích poetismu Jiřího Suchého. Dnes voní jeho melodií i slovy na pět stovek písniček. Nahlas si je zpívá několik generací. Zlidověly. Co víc si může člověk přát. A moc mu přeju, ať ho múzy stále líbají tak něžně a vytrvale,“ říká režisérka dokumentu Alena Činčerová.

Ivan Hlas se proslavil především písněmi k filmu Šakalí léta, za něž v roce 1993 obdržel Českého lva za nejlepší hudbu. Je to ale muž mnoha profesí – za život jich vyzkoušel třiadvacet – prodával knihy, stal se kulisákem, technikem scénické stavby v Národním divadle, čalouníkem, prodavačem zeleniny, dělníkem v papírnách, pošťákem i topičem. V portrétním dokumentu účinkuje kromě rodiny i řada přátel hudebníků, kteří jsou stejně jako Ivan Hlas legendami.

„Dokument by mohl mít podtitul Ivan Hlas, jak ho ještě asi neznáte… Jako skvělého muzikanta si ho umíme představit všichni, ale tady se navíc představí jako zábavný děda, knihkupec, milující manžel
i táta, skvělý parťák a moudrý muž – to vše s obrovskou dávkou nadhledu, humoru a laskavosti. Díky souznění s paní režisérkou vznikl velmi autentický a lidsky silný příběh, který pohladí po duši,“ míní kreativní producentka Lenka Poláková.

První kapelu založil Hlas už jako čtrnáctiletý kluk s kamarády, postupně jich vystřídal několik, hrál také s Yo-Yo Bandem, spolu s Ondřejem Hejmou byl u zrodu Žlutého psa. I když většinu textů psal pro sebe, moc se neví, že stojí i za hity jiných zpěváků – třeba písně Země vzdálená Kamila Střihavky nebo Na nebi svítí Dana Bárty. Psal i pro Annu K., Věru Martinovou nebo Pavla Bobka.

„Od dětství miluji životopisné knížky, filmy, medailony i medailonky. Protože jsou více méně pravdivé. Ale když to mělo být o mně, to víte, trochu jsem se lekl. A navíc k sedmdesátým narozeninám. Hrůza. A najednou přišla Alenka, jak z říše divů, a nastavila mému současnému
i minulému životu veselé, místy až rozjuchané zrcadlo. Mám velkou radost, protože to všechno je pravda,“ uzavírá Ivan Hlas.

Autoři projektu: scénář a režie: Alena Činčerová // dramaturg: Josef Albrecht // kamera: David Ployhar // produkce: Marta Hostinská // kreativní producentka: Lenka Poláková // výkonná producentka: Olga Grossmannová

 

Kdy jste byl v Česku poprvé – a bylo to už kvůli Dvořákovi?

Poprvé to bylo v roce 1976, cestovali jsme nejdřív po západní Evropě a taky tehdejší NDR a pak jeli do Československa. To už jsem se o Dvořáka zajímal, ale ještě o něm moc nevěděl. A tehdy jsem se seznámil s Jaromírem Burghauserem, autorem tematického katalogu a editorem mnoha Dvořákových děl. Zůstali jsme přáteli do jeho smrti. Navštívili jsme i Dvořákův dům ve Vysoké. Otevřel nám manželský pár a pozvali nás dále, ukazovali různé památky a fotografie. A podle jedné fotky jsem najednou zjistil, že nás provází Dvořákova vnučka Věra. To bylo překvapení. Byl jsem pak v Československu i v letech 1983, 1984, i 1989 těsně před revolucí… Pak jsem měl od Českého hudebního fondu nějaké menší stipendium. A pamatuju se, jak jsem jel vlakem přes Norimberk do Prahy a byl krásný letní den. V závěru vede trasa údolím Berounky, pod mostem byl jez a u něj koupající se lidi. To se mi moc líbilo. Až když jsem tady už několik let žil, jeli jsme na pěší výlet do Všenor – a vidím, to je ten most a ten jez! A uplynulo ještě pár let a žiju tady, kousek od toho jezu.

 

Jak jste se tu tenkrát cítil, když jste tu déle pobýval? Nenarážel jste na tehdejší mantinely? Nebyla tu svoboda, demokracie, nebyly tu k dostání různé věci.

Nenapadlo mě tehdy, že bych chtěl tady trvale žít, nicméně jsem se zamiloval do Prahy a poznal jsem mezi kolegy muzikology spoustu skvělých lidí. S několika z nich udržuji přátelské styky dodnes. Například s Jitkou Ludvovou, kterou jsem poznal, když mě vyzvedla jako zástupkyně Akademie věd na letišti a nezlobila se na mě, když jsem na ni mluvil neustále rychle anglicky, zatím co ona chudák musela řídit auto do centra Prahy v hustém provozu. Nebo s Markétou Hallovou, která zařídila pro mě s kamarádem nocleh na týden zdarma v bytě jedné známé v Nerudově ulici, když ta známá byla zrovna mimo Prahu.

 

Co bylo tím důvodem, že jste se přestěhoval do Česka?

Učil jsem v Americe na univerzitě v New Orleans, kde jsem nebyl spokojený. Studenti tam byli z různých důvodů, ale učit se vůbec nechtěli. Takže jsem už nechtěl ztrácet čas a získal jsem stipendium od jedné americké nadace a jel jsem sem na rok. Moc se mi tu líbilo, ale to jsem ještě nechtěl zůstat. Neměl jsem nic proti Americe, ale i když jsem se snažil najít místo na jiné univerzitě, tak to z různých důvodů nevyšlo. Když se blížil konec stipendia tady, nechtělo se mi zpátky. Jedna kolegyně mi navrhla, že bych se mohl dobře živit překládáním, zkusil jsem to a šlo to. Stipendium mi ještě prodloužili, až do roku 1995, ale pak mi šéf zavolal: Tak vrátíš se teď, nebo nikdy? Měl jsem už takzvaný „tenure“, což je pracovní poměr natrvalo, ale rozhodl jsem se zůstat tady. A nikdy jsem toho nelitoval. A nejen, že je tady to správné místo pro toho, kdo bádá o Dvořákovi. Ale i proto, že mohu pracovat na volné noze, a mám to tu rád.

 

Váš první kontakt s dílem Antonína Dvořáka byl ale ještě v USA…

Poprvé jsem jeho hudbu slyšel na letní hudební škole v Aspenu, v coloradských horách. Koná se tam i výborný hudební festival. Hráli tam tehdy Dvořákovu 7. symfonii, bylo to venku, ve stanu. Velké sousto na pochopení, ale hned jsem si řekl. To je něco! A pak jsem nastoupil na University of Colorado a tam hráli Dvořákovo klavírní trio f moll. Nádhera! Od té doby jsem se Dvořákem začal zabývat. Následně v Kalifornii, kde jsem studoval na univerzitě v Berkeley, jsem hodně poslouchal koncerty z rozhlasu. A i tam jsem se přesvědčil, jak je Dvořákova hudba zajímavá. A zjistil jsem, že o něm kupodivu není v angličtině moc napsáno, a když ano, tak bývá zařazen do škatulky „národních skladatelů“.  Ale to on jednoznačně není! Jako by to nejdůležitější bylo, že byl Čech. Do určité míry je to mýtus dodneška, a to mi velmi vadí. Panuje totiž stále představa, že ti univerzální skladatelé jsou na prvním místě Němci, pak Francouzi a Italové – a všichni ostatní jsou národní (smích). A to mi velmi vadí. Zaměřil jsem se na něj a přes značné obtíže kladené tomu mému nápadu na univerzitě, jsem o Dvořákovi napsal disertační práci. Tím to začalo.

 

Vy sám ale nemáte české předky, jako má mnoho Američanů?

Nemám. A vůbec mně nešlo o Dvořákovu českost, ani o českou hudbu. To je tak vágní pojem! Každý český skladatel je jiný! Smetana, Dvořák, Janáček, Martinů – je velmi těžké říct, co mají společného. Jen to, že mluvili česky, zhudebnili české texty a žili v tomto prostředí (i když Martinů víc v cizině), ale tím to víceméně končí…

 

Co vás tedy kromě Dvořáka zaměstnává?

Učil jsem i tady americké studenty, jeden kurz na New York Univerzity, ale ani tady se jim nechtělo. Takže už se mi učit nechce. Ale když mám možnost přednášet pro lidi, kteří mají skutečný zájem, tak to rád udělám. Mnoho let jsem takto přednášel pro americké vzdělávací zájezdy do Evropy, ale to s covidem přestalo. Tak uvidíme. Dokončuji také další knihu, Dvořák v Británii. Napsal jsem ji v angličtině, vydá ji Dvořák society v Londýně. Bude mít tak 500 stran a bude přístupná i on-line. Čerpal jsem se svolením i z kvalitní české knihy Dvořák a Anglie, kterou napsala Jitka Slavíková. Ta moje je ale obsáhlejší.

 

Spolupracujete už dlouho s festivalem Dvořákova Praha, zejména formou provázení po místech spojených s jeho pobytem. Která z těch festivalových procházek vás osobně zaujala nejvíc?

Nejvíc mne zatím potěšily Karlovy Vary. Tam jsem našel opravdu zajímavé věci, které jsme dosud nevěděli. Včetně potvrzení, že Dvořák byl osobně přítomen u prvního provedení Novosvětské v Evropě, v Karlových Varech, v létě 1894. O tom se vedly spory. Zachovalo se hodně recenzí toho koncertu, ale nikde kupodivu nestálo, že by u toho byl. Ale jeden Angličan, který mi přes internet velmi pomáhá v bádání, ačkoli jsem ho dosud osobně nepotkal, mne upozornil na knihu pamětí americké pěvkyně, která byla tehdy v Karlových Varech. A v ní se píše, že se tam právě v té době s Dvořákem sešla, a on jí napsal do památníku téma z Novosvětské. To je ten důkaz. Velmi pomohli i archiváři v Karlových Varech. K mému překvapení se dá zjistit, kdy a kteří hosté se v kterém hotelu ubytovali, i tato zpěvačka. Přesná data v knihách lázeňských hostů jsou zachovaná po mnoho let!

 

Velký mýtus panuje také o vztahu Dvořáka a jeho švagrové Josefiny Čermákové. V ČT vznikl před pár lety film Americké dopisy, který na tomto mýtu dokonce staví.

To všechno jsou spekulace a mrzí mne, že i Česká televize jim dala prostor. Neexistuje jediný důkaz, že by byl Dvořák nevěrný své ženě – myslím, že ani v myšlenkách, a že by ke své švagrové měl v době manželství s její sestrou Annou jiný vztah než přátelský, příbuzenský. Patrně až po 25 letech od jeho smrti Dvořákův zeť, skladatel Josef Suk říká, že Dvořák byl kolem roku 1865 zamilován do své žákyně. Učil Josefinu na klavír. Ona vystupovala jako herečka i zpěvačka, ale on se jí prý ani nesvěřil, že ji obdivuje. Byl plachý a tehdy úplně neznámý, nikdo téměř ani nevěděl, že by skládal. A ona byla hvězda! Až o 8 let později se oženil s její mladší sestrou Annou. První zmínka o tom, že byl kdy zamilován do Josefiny, je z roku 1929 od Dvořákova životopisce Josefa Šourka a také od Bohuslava Foerstera, který se s Dvořákem dobře znal. Ale oni vůbec neuvádějí zdroj té informace. A ten jsem objevil tady na tom gauči, když jsem četl knihu Z pamětí Českého kvarteta, kde Jan Miroslav Květ píše, že mu o tom vyprávěl Josef Suk. A zjistil jsem z nevydané korespondence Otakara Šourka s J. B. Foersterem, že i oni to měli od Suka. V pozdějších letech si Dvořák Josefiny nepochybně vážil, ale dokázal se na ni i rozzlobit. Například když psala Dvořákovým dopisy do Ameriky – to už byla nemocná – a radila jim až příliš, co mají nebo nemají dělat, jak mají vychovávat děti… Nezachoval se ale jediný dopis jeho, ani Josefinin, ani Dvořákovy ženy Anny, který by cokoli o nějakém milostném vztahu naznačoval.

 

A co třeba ta známá historka o tom, že Zdeněk Nejedlý neměl rád Dvořáka, protože když se ucházel o ruku jeho dcery Otylky, ten mu ji nechtěl dát a pak si vzala Josefa Suka?

Neznám žádný důkaz o tom, že by se Otylka, a dokonce ani Dvořák s Nejedlým někdy potkali. Když přišel Nejedlý do Prahy, byla už zadána Sukovi. Nejedlý v Praze také studoval kompozici, a to soukromě u Zdeňka Fibicha. Ten byl o 9 let mladší než Dvořák, ale zpočátku úspěšnější. Nejedlému asi moc vadilo, že Dvořák, když později ohromně uspěl v cizině, Fibicha tak zastínil. Nejedlý byl tak trochu blázen, a svého učitele velmi uctíval, považoval ho za největšího žijícího skladatele, a tak asi vznikla jeho zášť vůči Dvořákovi. Ale Fibich je opravdu podceňován, dnes se o něm skoro neví. Já píšu o velikánovi a jsem si vědom toho, že bychom se měli věnovat i těm, kteří jsou upozadění. Ale když píšu o Dvořákovi, je to zároveň i o nich.

 

Neměli bychom vynechat další, pro nás důležitou postavu, Bedřicha Smetanu. S o 17 let mladším Dvořákem se znali a určitou dobu se pohybovali vedle sebe. Jaký byl jejich vztah? O tom se moc nemluví, ale vy to určitě víte.

Není moc co říct. Ačkoliv… Dvořák hrál skoro každý den v orchestru, který vedl Smetana jako šéf opery Prozatímního divadla. Dvořák tedy také hrál premiéry jeho oper, které byly na programu, Branibory v Čechách, Prodanou nevěstu, Dalibora. Chodili i do stejných kaváren, ale že by se přátelili, to ne. Dvořák v roce, kdy odešel z orchestru, napsal operu Král a uhlíř. A tu nabídl k uvedení v Prozatímním divadle Smetanovi. On ji přijal, ale její uvedení se stále odkládalo. Mezitím Dvořák začal mít skutečné úspěchy a založil rodinu. Jeho opera se po dvou letech začala v divadle konečně zkoušet, ale nakonec bylo její uvedení Smetanou zrušeno, což byla pro něj dost katastrofa. Byl bez prostředků, měl těhotnou ženu, a ještě mu zrušili operu, za kterou mohl dostat slušný honorář.

 

Proč to Smetana asi udělal?

Ten důvod jsem našel v jednom ze Smetanových dopisů. Uvádí tam, že Dvořákovu operu přijal, i když tušil, že si nenajde cestu k srdcím diváků, že to nebude úspěch. Ale cítil se donucen, byl na něj tehdy vyvíjen velký tlak a ošklivé útoky, že se v divadle uvádějí z české tvorby hlavně jeho opery, což nebyla pravda. Takže souhlasil, ale nakonec to dopadlo špatně.

 

Takže se znepřátelili?

Představte si, že Dvořákova žena studovala zpěv u Smetanova největšího nepřítele, Františka Pivody, v jeho pěvecké škole. Dvořák k němu měl dobrý vztah, a vůbec bych se nedivil, kdyby naopak se na Smetanu velmi rozzlobil. Ale zřejmě to tak nebylo. A Smetana mu to pak docela vynahradil, když dirigoval premiéru Dvořákovy 3. symfonie, jednu větu 4. symfonie a předehru k té zrušené opeře Král a uhlíř.

 

A jak to s Králem a uhlířem nakonec dopadlo?

To je zajímavý případ. Dvořák operu nakonec úplně přepracoval, a tím způsobil hrozný zmatek, protože si lidé myslí, že napsal jednu operu, ale ony jsou zkrátka dvě, každá jiná! Je těžké to pochopit, ale je to tak. To první zhudebnění bylo provedeno kompletně až v roce 2019 na festivalu Dvořákova Praha Orchestrem českého rozhlasu, dirigoval Tomáš Brauner. Opera nikdy nevyšla tiskem, neexistuje žádná komerčně dostupná nahrávka. Pouze Otakar Ostrčil dirigoval tuto operu v roce 1929-30 se škrty. Takže představte si, že to dnešní hudebníci museli zpívat a hrát z rukopisů! Bylo to těžké, nikdo to neznal, ale zvládli to. Konečně jsem slyšel, jak to zní! Není to sice zázrak, ale jsou tam velmi krásná místa. Bylo to unikátní provedení a byl jsem moc rád, že se to povedlo.

 

A druhá verze této opery? Ta přece byla už úspěšná, takže je asi možné dát Smetanovu tušení ohledně té první zapravdu…

Ta druhá „verze“ má s prvním zhudebněním společný opravdu jen text. Takže říkám radši první a druhé zhudebnění. To druhé bylo opravdu přijato při premiéře v roce 1874 velmi příznivě. Nicméně se tenkrát provedlo jen čtyřikrát. Je to na dlouhé povídání…  

 

Dobře, tak teď docela obyčejná otázka: Kterou z Dvořákových symfonií máte nejraději?

Já miluji také Brahmse, který byl navíc Dvořákův velmi blízký přítel. Takže musím říct, že sedmou, tu, kterou jsem slyšel úplně poprvé. Ona je totiž hodně „Brahmsovská“.

 

Vrcholné Dvořákovo tvůrčí období bylo v Americe. Nemusíme tu asi mluvit o New Yorku a jeho deváté symfonii, Novosvětské. Zeptám se vás ale na Spillville, tu vesnici v Iowě, kde Dvořák pobýval s rodinou během amerických prázdnin. Byl jste tam? A dalo by se tam, podle vás, ještě něco nového o něm najít?

Spillville je dodnes malá obec, kde většina obyvatel jsou potomci Čechů, i když už česky nemluví. Dvořák se tam zřejmě cítil jako doma, krajina je tam podobná, mírně kopcovitá, s borovými i smrkovými lesy, poli a řekou…Byl jsem se tam podívat. V domě, kde Dvořák kdysi žil, je dnes zajímavá expozice starých hodin. Že by se tam ještě něco nového objevilo, tak spíš asi nic závratného, ale Bůh ví?

Jeden Američan chce už docela dlouho natočit film o Dvořákovi ve Spillvillue. Náhodou jsem ho potkal, žádal mne, jestli bych mu pomohl získat finance. Obávám se ale, že to bude zase celé vymyšlené, takže to neudělám. Základem totiž má být, že si do Spillvilluu Dvořák jel léčit tvůrčí krizi, což absolutně nebyla pravda: měl čerstvě za sebou Novosvětskou a ve Spillvillu se hned pustil do nových skladeb, také vynikajícího smyčcového kvartetu a kvintetu.

 

V jedné ze svých prací jste se také zabýval přátelstvím mezi manželi Dvořákovými a manželi Hlávkovými. O tom, že se přátelili, my, běžní milovníci hudby, téměř nic nevíme…

Přátelství obou rodin bylo pro ně významné. Obě ženy se znaly už dříve, ještě jako svobodné, a později se seznámili i jejich manželé. Dvořák si Hlávky jako arciúspěšného podnikatele velice vážil a z četné korespondence vyplývá, že se s ním velmi často radil o různých svých finančních záležitostech, včetně toho, jestli se má vrátit do Ameriky. Už se mu tam vracet nechtělo. 

 

Když osobnost Antonína Dvořáka zkoumáte ze všech pramenů už tolik let, musíte mít dojem, že ho důvěrně znáte…Na co byste se ho zeptal, kdybyste s ním mohl jít na pivo? A co je vám na Dvořákovi sympatické?

On a já máme hodně společného. Ale mně chybí jeho talent (směje se). Dvořák pocházel z venkova, já pocházím z předměstí a miluji venkov. Miluji i Prahu, ale už bych tam žít nechtěl. Taky jsme oba pracovití, on vstával brzy, jako já. Sympatické je mi i to, že pocházel z chudé rodiny a když přišel studovat do Prahy, neměl prostředky, dlouho neměl k dispozici ani klavír. Ale byl velmi pilný. Celých 10 let v Praze skládal a nikdo jeho hudbu nehrál a neznal. Velmi pomalu se prosazoval, až k těm obrovským úspěchům doma i v zahraničí. A v roce 1901 dosáhl takového postavení, že ho císař František Josef I. jmenoval rytířem a doživotním členem tzv. Panské sněmovny, tehdejší horní komory rakouského parlamentu. Ale přes všechny úspěchy zůstal zřejmě velice skromný. A na co bych se ho zeptal? Asi: Co jste vlastně řekl tomu Sukovi, jak to bylo s tou Josefínou?

 

Až dokončíte knihu Dvořák v Británii, k čemuž už je jen malý krůček, jaký cíl máte před sebou?

Celého Dvořáka. Vlastně už na tom od samého začátku pracuji. A pořád je co objevovat.

 

Letos 1. května uplynulo právě 120 let od úmrtí Antonína Dvořáka (+ 1. 5. 1904). Zároveň si tento rok můžeme připomenout také 130 let od evropské premiéry Novosvětské symfonie, která se odehrála v Londýně 21. 6. 1894 a poté od její české premiéry 20. 7. 1894 v Karlových Varech. Všechna data patří ke stěžejním výročím letošního Roku české hudby.

Asociace na základě mapování potřeb členských divadel zformulovala zvýšenou poptávku po poskytování konzultačních, servisních i mediátorských služeb. Navýšila tedy personální kapacitu vznikem úvazkového místa. Asociace tak prostřednictvím Martiny Hájkové poskytuje bezplatné poradenství a připravuje metodiky.

Kompetence zaměstnanců členských divadel jsou pak posilovány prostřednictvím specializovaných workshopů. Během roku 2023 došlo k realizaci workshopů na téma: komunikace na sociálních sítích, copywritingu nebo využití potenciálu umělé inteligence pro PR. Seminář věnovali udržitelnosti, ekologickým aktivitám i úsporným opatřením nejen v energetice. Velký zájem byl o semináře Fundraisingu, který APD připravila s Divadelním ústavem - Institutem umění na mezinárodním festivalu DIVADLO v Plzni.  Pravidelná školení, zejména k legislativním aktualitám, pořádají pro divadelní ekonomy a správní ředitele. Začátkem roku 2024 vzdělávali jevištní provozy - na jevišti Nové scény Národního divadla proběhl workshop pro videotechniky, zvukaře a osvětlovače k odbavování videoobsahu (videoprojekce), dohledových kamer, výrobu technických záznamů představení, ve Švandově divadle pak workshop riggingu pro jevištní techniky.

Asociace profesionálních divadel  sdružuje většinu profesionálních souborových divadelních scén veřejné služby na území ČR. Tři desítky let napomáhá vzájemné spolupráci mezi divadly, zasazuje se o vytváření příznivých podmínek pro divadelní tvorbu a zastupuje divadla v komunikaci s orgány veřejné správy. Podporuje vytváření širokého spektra dostupného kulturního vyžití. Podtrhuje význam regionálních a městských divadel pro stát, kraj i veřejnost. Zasazuje se o navazování na bohatou tradici českého divadelnictví na scénách činoherních, loutkových, hudebních i jinak performativních divadel. Klíčová byla úloha Asociace při řešení podmínek pro kulturu během epidemie COVID, nebo  participace  na návrhu Zákona o veřejné kulturní instituci.

“Asociace profesionálních divadel je na scéně již 30 let. Pro divadla je její role stále nezastupitelná. Je jakýmsi zprostředkovatelem nejenom mezi jednotlivými divadly a oblastmi kultury, ale také zprostředkovatelem mezi světem divadla a státem samosprávami a dalšími organizacemi. Chtěl bych do další třicítky asociaci popřát další úspěšnou spolupráci a zároveň a není to protimluv přeji, aby divadla jakoukoliv pomoc potřebovala co nejméně, protože to bude znamenat, že je všechno na nejlepší cestě tak vše nejlepší k vašemu výročí.”                                                         Martin Baxa (ministr kultury)

Činnost Asociace profesionálních divadel byla v období 01. 03. 2022 – 28. 02. 2024 podpořena Fondy EHP a Norska.

„Letošní poutní sezóna už začíná být v plném proudu, a proto i přípravy na Den poutníka vrcholí. Den poutníka se uskuteční 19. července na Skalce v Mníšku pod Brdy a navazovat na něho bude pěší putování. Dále mě také těší projekt Stezky sv. Ludmily, která propojí bájné místo Tetín s Mělníkem. V příštím roce si připomeneme 1100. výročí přenesení ostatků sv. Ludmily a také se připravujeme na výročí sv. Vojtěcha v roce 2027. Zajímavých míst spojených s historií naší země je mnoho a zaslouží si naši pozornost,“ říká k projektům Miroslava Janičatová, ředitelka spolku SVATÁ LUDMILA, z. s.

 

Oprava téměř 300 let staré Baziliky v Jablonném odkryla cenné malby a zlacení

Novinkou letošní poutní sezóny je nově zrekonstruovaná bazilika sv. Vavřince a sv. Zdislavy v Jablonném v Podještědí, kterou po rozsáhlé opravě slavnostně otevře 1. května nový litoměřický biskup Stanislav Přibyl CSsR. Obnova významného kostela, kde je pohřbená sv. Zdislava trvala dva roky a stála více než 60 milionů korun.

V první etapě se podařilo zrekonstruovat vnitřek barokního kostela, včetně kompletní renovace varhan, obnova maleb a fresek, restaurování části mobiliáře, obrazů, kříže i dalších artefaktů. Bazilika získala také nové technické zázemí – lepší ozvučení i novou audiovizuální expozici. Restaurováním prošly i oboje věžní hodiny a vznikl potřebný bezbariérový vstup. Během prací našli odborníci dosud skryté mramorování na tzv. pilastrech (pozn. reliéfní plastický architektonický prvek, který připomíná sloup, je však plochý a má pouze dekorativní účel). „Při rekonstrukci našli restaurátoři také zlacení v presbytáři baziliky, které ale bylo ve výšce, takže ho dosud nemohl nikdo vidět. Jsou to ozdobné linky a štuky. Odborníci také sundali výdusky soch z balustrády. Sochaři nyní vytvářejí kamenné kopie z originálů, které již není možné restaurovat pro venkovní použití. Zatím instalovali první kamennou kopii sochy sv. Jana Křtitele. Je to ale velmi nákladné, takže si na další musíme počkat,“ říká P. Pavel Maria Mayer OP, rektor baziliky a strážce hrobu sv. Zdislavy.

U baziliky si mohou návštěvníci také nově prohlédnout venkovní výstavu Putování za našimi světci, která představuje na patnácti panelech čtyři nejvýznamnější české patrony související s počátky českého státu i zajímavá místa spojená s jejich osobnostmi. Nově je tam přidaný právě panel s třemi bloky na téma sv. Zdislavy. V sobotu 25. května mohou zájemci také k bazilice přijít na tradiční pouť ke sv. Zdislavě. Mši svatou bude sloužit Apoštolský nuncius Mons. Jude Thaddeus Okolo.

Baziliku sv. Vavřince a sv. Zdislavy projektoval na konci 17. století vídeňský architekt Jan Lukáš Hildebrandt a jde o první stavbu dynamického baroka v Čechách. Od roku 2008 je chráněná jako Národní kulturní památka. „Jedná se o místo, které je protknuto několika staletími modliteb, čímž získává na své síle a významu. Tu mu dodává také hrob jedné z českých národních patronek, patronky rodin, chudých, nemocných či samotných dominikánů, a to sv. Zdislavy, jejíž tělo v útrobách kostela odpočívá již 772 let. I díky tomu se nejedná o obyčejný klášterní kostel, ale od roku 1996 o baziliku minor, tedy o papežský kostel mimo Řím. Budova baziliky v Jablonném v Podještědí je považována za první stavbu tzv. dynamického baroka v českých zemích. Díky tomu je možné v malém severočeském městě v podhůří Lužických hor navštívit chrámovou stavbu, za kterou by se nemusela stydět Praha ani Vídeň,“ upřesňuje historik Jan Rucz.

 

Den poutníka letos 19. července

Poutníci si letos připomenou u příležitosti svátku sv. Jakuba, patrona poutníků, svůj den v pátek 19. července na Skalce v Mníšku pod Brdy. Tradiční akce nabízí informace o poutních projektech u nás, příběhy poutníků i samotné putování za doprovodu odborníků. Program sledujte zde: https://www.putovanizakoreny.cz/akce/den-poutnika-2024

‍Na program navazuje pěší putování s Petrem Hirschem ke cti sv. Jakuba po Cestě Česka 20.–22. 7. Registrace přes www.ultreia.cz.

Svatá Ludmila 1100 let, z. s. – dnes již jen Svatá Ludmila, z. s.

Spolek Svatá Ludmila vznikl v roce 2015 s cílem propojovat svatoludmilská místa (nejen) v České republice a pečovat o odkaz sv. Ludmily. Po realizaci 1100. výročí její smrti v roce 2021 rozšířil spolek svou činnost do projektu poutní turistiky, Putování za kořeny, s myšlenkou propagace více či méně významných poutních míst v Čechách a na Moravě. V rámci projektu Naši světci se dále věnuje připomínání odkazu národních světců a historických osobností spojených s počátky českého státu.

 

 

Památník architekta F. L. Gahury je poctou zakladateli obuvnického koncernu a radikálnější stavbu ve Zlíně nenajdete. Na první pohled jde o prázdný prostor, kterému dominuje věrná maketa Junkers F13 – letadla, ve kterém havaroval Tomáš Baťa a pilot Jindřich Brouček. Prohlédnout si můžete také zlaté kapesní hodinky Tomáše Bati umístěné ve vitríně.

Během komentované prohlídky vám průvodce přiblíží to nejzajímavější o stavbě z hlediska historie i architektury a dozvíte se rovněž o osobnostech, které jsou s touto kulturní památkou spojeny. Návštěvu si naplánujte k celé hodině - první komentovaná prohlídka začíná v 10:00, poslední v 17:00 (prohlídka trvá cca 45 minut).

Volné vstupenky lze pořídit i online: Vstupenky/Rezervace, nebo si pro ně můžete zajít před prohlídkou do Infopointu Památníku sídlícím ve vedlejší budově gymnázia (nám. T. G. Masaryka 2734, Zlín).

Památník T. Bati je otevřen i na státní svátek 8. května.

Více na www.pamatnikbata.eu.