Celá ČR

„Nemám Dalího genialitu. Takže můj film je ve vší skromnosti pokusem vzdát mu co nejbláznivější a nejsvobodnější poctu,“ říká režisér Quentin Dupieux, který svěřil postavu Salvadora Dalího hned pětici herců (Gilles Lellouche, Edouard Baer, Jonathan Cohen, Pio Marmaï, Didier Flamand). Divácký zážitek umocňuje hudba elektronického hudebníka Thomase Bangaltera (Daft Punk). Snímek měl premiéru v loňském roce na Mezinárodním filmovém festivalu v Benátkách. „Daaaaaalí! mě nadchnul od prvního záběru. Fascinuje mě Dupieuxova hravost, smysl pro absurditu, ale i obratnost, s níž splétá příběh hned v několika rovinách, podobně jako to dělá například Christopher Nolan,” dodává dramaturg festivalu Šimon Šafránek. Pražskou projekci doplní diskuse filmového publicisty Aleše Stuchlého z cyklu Mentální hygiena a v Brně bude po filmu následovat přednáška, která odkryjte fascinující svět surrealistického génia. Film Daaaaaalí! distribuuje společnost Film Europe a festival jej uvádí v české předpremiéře.

Festival Dny evropského filmu v letošním roce nabízí vesměs v české premiéře na tři desítky snímků předních evropských režisérů i objevné debuty nastupující filmařské generace. Novinky ověnčené cenami z festivalů v Cannes, Benátkách či v Karlových Varech. I v letošním roce je pro návštěvníky festivalu připraven bohatý doprovodný program, který nabízí nejrůznější diskuze, projekce pro seniory a pro školy, semináře pro filmové profesionály i dílny pro děti. Hlavní část Dnů evropského filmu proběhne od 4. do 9. dubna v Praze v kinech Světozor, Edison Filmhub a kině Přítomnost, brněnském kině Art a ostravském Minikině, poté se akce přesune do desítky dalších kin v České republice. Slavnostní vyhlášení vítězů soutěžních sekcí se uskuteční 9. dubna. Vstupenky a program jsou k dispozici na www.eurofilmfest.cz.

Mladí filmaři boří staré pořádky

Hlavní soutěž Dnů evropského filmu je letos vyhrazena silným debutovým snímkům mladých tvůrců. V sekci Poprvé nabídne šestici filmů. Od režisérky Miky Gustafson ze Švédska představí festival film Ráj v plamenech (Paradise is Burning), v němž se dospívající Laura pečující o dvě mladší sestry střetne s autoritou ústavu sociální péče. Debutující maďarská režisérka Katalin Moldovai zase ve filmu Bez dechu (Without Air) sleduje příběh učitelky literatury, jež doporučí studentům příběh o vztahu básníků Arthura Rimbauda a Paula Verlaina a vzápětí je rodiči obviněna z homosexuální propagandy. O festivalovou cenu se dále uchází i romantická gangsterka Omar Jahoda (The King of Algiers) režiséra Eliase Belkeddara s francouzskými herci Redou Katebem a Benoitem Magimelem. Titulní gangster Omar patří do staré školy. Po vyhnání z Francie nachází útočiště ve městě Alžíru, kde se s věrným kamarádem schovává v honosné vile s kufrem plným kokainu. Další z debutantů na DEF je islandská režisérka Ninna Pálmadóttir, jejíž film Samota (Solitude) přináší příběh netradičního přátelství starce a desetiletého chlapce. Film snímal slovenský kameraman Dušan Husár (BANGER.). Superpozice (Superposition) dánské režisérky Karoline Lyngbye nabídne příběh rodiny, jež energii do života i vztahu nachází v divočině u jezera mimo veškerou civilizaci. Šťastně a vesele (Family Time), kterou natočila finská režisérka Tia Kouvo, má v hledáčku rovněž rodinné vztahy, s humorem líčí vánoční setkání tří generace jedné rodiny.

 

V hlavní roli hudba

Dokumentární, hrané i animované filmy o hudbě uvede soutěžní sekce Film & hudba, jejímž hlavním tahákem je očekávaný film režisérky Katii de Vidas Peter Doherty: Cizinec ve vlastní kůži (Peter Doherty: Stranger in My Own Skin). Anglický hudebník a básník, frontman jedné z nejúspěšnějších anglických kapel prvního desetiletí milénia The Libertines, se v dokumentu zpovídá ze svých démonů a vzpomíná na dlouhý boj, který svedl se závislostí na drogách. Fanoušci Petea Dohertyho se mohou těšit na speciální projekci v pražském Paláci Akropolis, které se Doherty osobně s režisérkou filmu zúčastní a krátce vystoupí. Další snímek sekce, švýcarsko-portugalský film Manga d‘Terra, je muzikálem z lisabonského předměstí, kde se ocitá dvacetiletá Kapverďanka Rose pokoušející se v portugalském hlavním městě vydělat dost peněz na to, aby zabezpečila své dvě děti. Objevitel „Madonny Madridu“ Penélope Cruz a držitel Oscara za film Belle epoque (1992), španělský režisér Fernando Trueba, je spoluautorem animovaného snímku Zastřelili pianistu (They Shot the Piano Player), v němž se prolíná historie žánru bossa nova se společensko-politickými událostmi 60. a 70. let v totalitními režimy sužovaných zemích Jižní Ameriky. Hudebníka José Gonzáleze ve filmu Tygr v ráji (A Tiger in Paradise) sledoval švédský režisér Mikel Cee Karlsson, který natočil fascinující surrealistický film na pomezí fikce a dokumentu. Do řeckého prázdninovém resortu a práce animátorů zavede diváky film Animal režisérky Sofia Exarchou. Do sekce Film & hudba patří i zahajovací snímek Daaaaaalí!.

 

Legendy filmového plátna

Festivalová sekce Panoráma přinese snímky, pod nimiž jsou naopak podepsáni zkušení a festivalovými cenami ověnčení režiséři. Autor jednoho z nejslavnějších filmů 80. let Nebe nad Berlínem, již 78letý Wim Wenders, portrétuje ve svém novém dokumentu Anselm neoexpresionistického malíře a sochaře Anselma Kiefera spíše formou eseje než klasického životopisu. Italská režisérka Alice Rohrwacher, známá i u nás magickým snímkem Šťastný Lazzaro oceněným v Cannes, líčí v dobrodružné komedii Chiméra (La Chimera) příběh dalšího ze svých bizarních hrdinů – Arthur je člen italské bandy vykradačů hrobů obdařený mimořádnou schopností rozpoznat místa, kde se ukrývají staré etruské poklady. V sekci Panorama bude promítnut také vítězný film loňského MFF Karlovy Vary Blažiny lekce (Blaga´s Lesson). Drama bulharského režiséra Stefana Komandareva vypráví o bývalé učitelce v důchodu, která naletí podvodníkům na telefonu a přijde o celoživotní úspory – a tak se rozhodne vzít spravedlnost do svých rukou. Místo oslavy výročí svatby hledá dávné a vzrušující mládí hlavní hrdinka filmu Výročí v Římě (Rome) režiséra Niclase Bendixena. Aby se dočkali slunce (That They May Face the Rising Sun) irského režiséra Pata Collinse je lyrickou adaptací stejnojmenného románu Johna McGaherna, který se odehrává na irském venkově 80. let minulého století a kam není lehké po letech strávených ve městě zapadnout. Věříme ve 21. století v nadpřirozené schopnosti? O tom ví své teprve patnáctiletá dívka, po které chce její okolí po tragických událostech pomoc ve filmu Holly lucemburské režisérky Fien Troch. S celou řadou ocenění zamíří na festival film tureckého režiséra Nuri Bilge Ceylana Unavená naděje (About Dry Grasses) o vesnickém učiteli, který doufá v přeložení do Istanbulu. Tváří v tváří reálnému životu se musí popasovat i začínající učitelka matematiky ve filmu německého režiséra Ilkera Çataka Sborovna (The Teacher’s Lounge). Naopak groteskní výpověď o době, jíž vládne TikTok a divoký kapitalismus, nabídne snímek rumunského režiséra Radu Judeho Od konce světa nic dobrého nečekejte (Do Not Expect Too Much From The End of the World). Historické drama Kos režiséra Pawla Maslona zavede diváky do Polska roku 1794, kde je připravováno povstání proti Rusům. A na cukrovarnickou plantáž kdesi ve východní Indii na sklonku nizozemské koloniální nadvlády pozve film Sladké snění (Sweet Dreams) nizozemské režisérky Eny Sendijarević.

 

Pocta Jessice Hausner

V sekci Pocta se festival tentokrát zaměří na tvorbu vídeňské rodačky Jessicy Hausner. Scenáristku a režisérku proslavil film Lurdy s hvězdnými francouzskými herečkami Sylvií Testud a Léou Seydoux, který v roce 2009 zvítězil na festivalu v Benátkách. Její novinka Club Zero s Miou Wasikowskou v hlavní roli je syrovým a velmi aktuálním thrillerem o zničující síle autority. Film bude uveden v české předpremiéře, následně jej uvede do distribuce společnost Aerofilms. DEF přiblíží ještě další dva snímky Jessicy Hausner: trpký příběh dospívající dívky Lovely Rita (2001) a mysteriózní hororové drama Hotel (2004) odehrávají se v odlehlém alpském hotelu a okolních hlubokých lesích. Součástí festivalu bude také masterclass vedená Jessicou Hausner, která je připravována ve spolupráci s edukativní platformou Cinergy. Partnerem sekce je Kancelář Kreativní Evropa MEDIA. Kancelář v České republice zastupuje program Evropské unie, který podporuje evropskou kinematografii a audiovizuální průmysl.

 

Ekologie a příroda

Poslední ze sekcí DEF je věnována filmům zasvěceným ekologii a vztahu člověka k přírodě. Sekce Živá planeta přinese animované dobrodružství ze severoamerických stepí film Čtyři duše kojota (Four Souls of Coyote) maďarského režiséra Árona Gaudera, ve kterém se na posvátném místě potkávají potomci původních obyvatel, aby se postavili chamtivým naftařům. Nebo britský dokument Fashion Reimagined, v němž režisérka Becky Hutner sleduje počínání módní návrhářky Amy Powney, která své kolekce navrhuje v souladu s principy udržitelné módy a s ohledem na životní prostředí. Další z filmů, který je satirickou obžalobou lidské chamtivosti a naivity, zavede diváky do stepi v ukrajinské chersonské oblasti, kde se mladý biolog snaží ochránit sviště a stane se svědkem zločinu. Snímek Redakce (The Editorial Office), který natočil Roman Bondarchuk, vznikl v ukrajinsko-německo-slovensko-české koprodukci. Futuristický film polského režiséra Piotra Biedrońa Poslední jiskra naděje (The Last Spark of Hope) přináší vizi Země, která je po klimatických válkách zničená a takřka neobydlená. Nejmenší diváci jistě ocení animovaný film Kateřiny Karhánkové a Alexandry Májové Mlsné medvědí příběhy: Na pól!. Sekce Živá planeta vznikla díky podpoře Evropské unie, která stejně jako pořadatelé DEF fandí ochraně naší planety pro její zdravou budoucnost.

 

Dny evropského filmu – doprovodný program

Filmoví ale i hudební fanoušci se mohou těšit na setkání s režisérkou Jessikou Hausner, jejíž retrospektivu festival uvádí, a také s Peterem Dohertym a režisérkou filmu Peter Doherty: Cizinec ve vlastní kůži Katiou de Vidas. Dále proběhnou čtyři pořady z cyklu Aleše Stuchlého Mentální hygiena, konkrétně u příležitosti projekcí filmů v Edison Filmhub Blažiny lekce, Daaaaaalí!, Ráj v plamenech a Unavená naděje. Projekci filmu Fashion Reimagined v Praze doplní rozhovor s uznávaným českým módním návrhářem Jiřím Kalfařem. Beseda slibuje inspirativní pohled do budoucnosti módy spojené s odpovědným postojem k životnímu prostředí a ochraně zvířat. V kině Světozor zpestří projekci Samota diáky cestovatelky Veroniky Jiříčkové, která se vypravila na cestu po Islandu na koloběžce a také účast kameramana Dušana Husára. Snímek Redakce osobně uvede jedna z producentek Dagmar Sedláčková. O festivalovém víkendu jsou pro děti v pražských kinech Světozor a Přítomnost připraveny dílny animace po filmech Čtyři dny kojota a Mlsné medvědí příběhy: Na pól!.

V brněnském Kině Art doplní projekci filmu Daaaaaalí! beseda s kurátorkou Galerie TIC a vysokoškolskou pedagožkou Marikou Kupkovou a na film Sborovna naváže beseda věnovaná tématu vyhoření v zaměstnání s psychology Kateřinou Ingrovou a Peterem Zachem.

V ostravském Minikině odborný úvod před projekcí filmu o Anselmu Kieferovi obstará malíř a vysokoškolský pedagog Daniel Balabán a po snímku Blažiny lekce se mohou diváci zúčastnit diskuse s praktickými radami, jak se bránit tzv. šmejdům. Hosty besedy budou Gabriela Fialová, ředitelka inspektorátu Česká obchodní inspekce - Inspektorát pro Olomoucký a Moravskoslezský kraj, a Pavel Schweiner z projektu E-Bezpečí.

Součástí doprovodného programu jsou projekce pro seniory a pro základní a střední školy a již čtrnáctým rokem rovněž tradiční seminář pro kinaře KINO 2024, zaměřený tentokrát na práci s publikem a PR.

 

Festivalové ceny

DEF je již třetím rokem soutěžním festivalem a uděluje hned několik cen. V hlavní soutěži debutů bude rozhodovat porota, ve které zasednou herečka a kurátorka projektu Terapie sdílením Ester Geislerová, ředitel a spoluvlastník artové distribuční společnosti Aerofilms a spoluvlastník a provozovatele kin Aero, Světozor, Oko a Bio Central Ivo Andrle a producent Jakub Jíra. DEF dále ocení nejlepší hudební film letošního ročníku. V porotě zasedne finský filmový režisér a scénárista a vítěz loňské soutěže DEF Einari Paakkanen, dále hudebník David Žbirka a slovenská zpěvačka a herečka Alžbeta Ferencová, známá jako Zea. Dalším oceněním je Cena diváků LUX, která je udělována Evropským parlamentem ve spolupráci s Evropskou filmovou akademií. O vítězném filmu mohou hlasovat diváci do 14. dubna na luxaward.eu/cs/ a vyhrát účast na slavnostním vyhlášení v Bruselu. Autorem filmových cen je šperkař Zdeněk Vacek. 

Hlavní část Dnů evropského filmu se uskuteční od 4. do 9. dubna v pražských kinech Světozor, Edison Filmhub Praha a Přítomnost, v brněnském kině Art a v ostravském Minikině. Festival v regionech proběhne od 10. do 14. dubna v kinech v Boskovicích (Panorama), Červeném Kostelci (Kino Luník), Havířově (Kino Centrum), Hradci Králové (Bio Centra), Jablonci nad Nisou (Kino Junior), Šumperku (Kino Oko), Vrchlabí (Kino Střelnice), Vyškově (Kino Sokolský dům) a ve Znojmě (Kino Svět).

 

Dny evropského filmu – přehled sekcí a filmů

Poprvé

Soutěž debutů

Mladí filmaři boří staré pořádky a hlásí se o vlastní slovo. Poprvé na plátně kin s celovečerním filmem. Soutěžní přehlídku o nejlepší evropský debut tvoří dramaturgický výběr silných a podnětných evropských prvotin za poslední rok.

 

Bez dechu / Without Air, r. Katalin Moldovai (2023, Maďarsko)     

Omar Jahoda / The King of Algiers, r. Elias Belkeddar (2023, Francie)      

Ráj v plamenech / Paradise is Burning, r. Mika Gustafson (2023, Švédsko / Itálie / Dánsko)

Samota / Solitude, r. Ninna Pálmadóttir (2023, Island / Slovensko)          

Superpozice / Superposition, r. Karoline Lyngbye (2023, Dánsko)

Šťastně a vesele / Family Time, r. Tia Kouvo (2023, Finsko / Švédsko)

           

Film & hudba

Soutěžní přehlídka

Soutěžní sekce Film & hudba podtrhuje sílu dvou uměleckých disciplín a jejich schopnost oslovit lidské emoce a vášně na celém světě. Obrazy, tóny a melodie udávají rytmus sekci orientované na avantgardu, dokumenty i hrané filmy, v nichž hlavní roli hraje hudba.

Animal, r. Sofia Exarchou (2023, Řecko / Rakousko / Rumunsko / Kypr / Bulharsko)                       

Daaaaaali!, r. Quentin Dupieux (2023, Francie)        

Manga d‘Terra / Manga d’Terra, r. Basil da Cunha (2023, Portugalsko / Švýcarsko)

Peter Doherty: Cizinec ve vlastní kůži / Peter Doherty: Stranger in My Own Skin, r.  Katia de Vidas (2023, Velká Británie)                   

Tygr v ráji / A Tiger in Paradise, r. Mikel Cee Karlsson (2023, Švédsko)

Zastřelili pianistu / They Shot the Piano Player, r. Fernando Trueba, Javier Mariscal (2023, Španělsko / Francie / Nizozemsko)

 

Panoráma

Výběr toho nejzajímavějšího z roku 2023
Určují směr, vyhrály na renomovaných festivalech. Režírují je filmařští mistři, hrají v nich výjimečné osobnosti evropského filmového plátna. Panoráma představuje výběr toho nejlepšího a nejzásadnějšího z aktuálního evropského filmu.

Aby se dočkali slunce / That They May Face the Rising Sun, r. Pat Collins (2023, Irsko / Velká Británie 

Anselm, r. Wim Wenders (2023, Německo)

Blažiny lekce / Blaga’s Lesson, r. Stefan Komandarev (2023, Bulharsko / Německo)

Holly, r. Fien Troch (2023, Lucembursko / Belgie / Nizozemsko)

Chiméra / La Chimera, r. Alice Rohrwacher (2023, Itálie / Francie / Švýcarsko)

Kos, r. Pawel Maslona (2023, Polsko)

Od konce světa nic dobrého nečekejte / Do Not Expect Too Much From The End of the World, r. Radu Jude (2023, Rumunsko / Francie / Lucembursko / Chorvatsko)           

Sborovna / The Teacher’s Lounge, r. Ilker Çatak     (2023, Německo)

Sladké snění / Sweet Dreams, r. Ena Sendijarević (2023, Nizozemsko / Indonésie / Švédsko)

Unavená naděje / About Dry Grasses, r. Nuri Bilge Ceylan (2023, Turecko / Francie / Německo / Švédsko)

Výročí v Římě / Rome, r. Niclas Bendixen (2023, Itálie / Švédsko / Dánsko)

 

Pocta: Jessica Hausner

Retrospektiva zvláštního hosta festivalu

Režisérka a scenáristka Jessica Hausner patří k nejuznávanějším rakouským filmovým tvůrcům současnosti. Se svými filmy se pravidelně účastní festivalů v Cannes nebo v Benátkách. V rámci retrospektivy, která zahrnuje i premiéru jejího nejnovějšího snímku Club Zero, je možné sledovat, jak Jessica Hausner čím dál výrazněji pracuje se stylizací obrazu i zvuku, stejně jako se svým osobitým, extrémně suchým humorem.
 

Club Zero, r. Jessica Hausner (2023, Rakousko / Velká Británie / Německo / Francie / Dánsko)       

Hotel, r. Jessica Hausner (2004, Rakousko / Německo)    

Lovely Rita, r. Jessica Hausner (2001, Rakousko / Německo)       

Lurdy / Lourdes, r. Jessica Hausner (2009, Rakousko / Francie / Německo)       

Živá planeta

Není nám to jedno

Je jen jedna, je krásná a stále plná života. Že stojí za to se o ni zajímat a starat, víme všichni. Jaká témata o stále aktuálnějším vztahu člověka k přírodě a životnímu prostředí reflektují ve svých dílech filmaři? Selekce snímků s ekologickým nádechem nabízí filmy pro celou rodinu.

Čtyři duše kojota / Four Souls of Coyote, r. Áron Gauder (2023, Maďarsko)         

Fashion Reimagined / Fashion Reimagined, r. Becky Hutner (2022, Velká Británie)           

Mlsné medvědí příběhy: Na pól! / Hungry Bear Tales: To the Pole!, r. Kateřina Karhánková, Alexandra Májová (2023,Česká republika)

Poslední jiskra naděje / The Last Spark of Hope, r. Piotr Biedroń (2022, Polsko) 

Redakce / The Editorial Office, r. Roman Bondarchuk (2024, Ukrajina, Německo, Slovensko, Česká republika)

 

Odkazy:

Web: www.dnyevropskehofilmu.cz

Facebook: www.facebook.com/DnyEvropskehoFilmu/

Instagram: www.instagram.com/dnyevropskehofilmu/
YouTube: www.youtube.com/@dnyevropskehofilmudaysofeu8359/featured

 

DEF SE KONAJÍ POD ZÁŠTITOU:

MINISTRA KULTURY ČR MARTINA BAXY, VEDOUCÍ ZASTOUPENÍ EVROPSKÉ KOMISE V ČESKÉ REPUBLICE MONIKY LADMANOVÉ, PRIMÁTORKY STATUTÁRNÍHO MĚSTA BRNA MARKÉTY VAŇKOVÉ, PRIMÁTORA STATUTÁRNÍHO MĚSTA OSTRAVY JANA DOHNALA, NÁMĚSTKA PRIMÁTORA HLAVNÍHO MĚSTA PRAHY PRO OBLAST KULTURY, CESTOVNÍHO RUCHU A PAMÁTKOVÉ PÉČE JIŘÍHO POSPÍŠILA, STAROSTKY MČ PRAHA 1 TEREZIE RADOMĚŘSKÉ

ZA FINANČNÍ PODPORY:

VELVYSLANECTVÍ A KULTURNÍCH INSTITUTŮ EVROPSKÝCH ZEMÍ, MINISTERSTVA KULTURY ČR, STÁTNÍHO FONDU KINEMATOGRAFIE, ZASTOUPENÍ EVROPSKÉ KOMISE V ČR, MORAVSKOSLEZSKÉHO KRAJE, JIHOMORAVSKÉHO KRAJE, INFORMAČNÍ KANCELÁŘE EVROPSKÉHO PARLAMENTU, HLAVNÍHO MĚSTA PRAHY, STATUTÁRNÍHO MĚSTA BRNA, STATUTÁRNÍHO MĚSTA OSTRAVY, MĚSTSKÉ ČÁSTI PRAHA 1, KANCELÁŘE KREATIVNÍ EVROPA MEDIA

HLAVNÍ MEDIÁLNÍ PARTNER: RADIO 1
MEDIÁLNÍ PARTNEŘI: ČSFD.CZ, PROTIŠEDI.CZ, EXPATS.CZ, OSTRAVAN.CZ, INFORMUJI.CZ, VESMÍR

PARTNEŘI: EMBLEM HOTEL PRAGUE A NEWTON MEDIA

PRODUCENT: EUROFILMFEST S.R.O.

 

 

Fakt, že jsou do seznamů UNESCO zapisovány architektonické památky, je všeobecně známý. Již méně se ví, že sem patří také tradice, které skupina obyvatel pokládá za své kulturní dědictví a předává je dalším generacím. Podmínkou pro zápis do mezinárodního Reprezentativního seznamu nemateriálního kulturního dědictví lidstva UNESCO je předchozí uvedení na Seznamu nemateriálních statků tradiční lidové kultury ČR, který nyní čítá 33 položek. V roce 2020 přibyla do tzv. národního seznamu „Tradice krajkářství na Vamberecku“. Co tomuto výjimečnému ocenění předcházelo, jak se připravuje taková nominace a co z ní pro nositele tradice následně vyplývá? Naší průvodkyní po Cestě na Seznam bude za nominační tým Mgr. Martina Rejzlová z Muzea krajky ve Vamberku.

 

Tradice paličkované krajky na Podorlicku nepřetržitě žije již čtyři sta let. V polovině 17. století podorlické panství získal císařský plukovník Kašpar z Grambu. Jeho manželka Magdaléna, provdaná Grambová, byla dobře obeznámena se západoevropským krajkářstvím a zavedla mezi zdejším obyvatelstvem paličkování jako robotní povinnost. V roce 1889 zde byla dokonce založena i krajkářská škola, která od té doby nikdy nepřerušila svoji činnost. Muzeum krajky vzniklo v roce 1929 a před deseti lety prošlo rozsáhlou rekonstrukcí podle návrhu architekta Davida Vávry.

Na počátku 20. století při zprůmyslňování kraje přestalo být paličkování hlavním zdrojem obživy místních obyvatel a těch, kteří se tomuto řemeslu věnovali, ubývalo. Po 2. světové válce došlo k založení uměleckého družstva Vamberecká krajka (11. 5. 1946), které v době největšího rozkvětu zaměstnávalo na 400 krajkářek. Jeho pokračovatelem se v roce 2003 stala společnost Vamberecká krajka CZ. V letech 2007–2018 existovala obecně prospěšná společnost Svět vamberecké krajky, jejímž neuskutečněným cílem bylo vytvořit ve Vamberku víceúčelové kulturní zařízení věnované sběru, dokumentaci, prezentaci a propagaci vamberecké krajky. V současnosti tradici ve městě udržují Krajkářská škola a také Muzeum krajky.

 

Krajky jsou nejen paličkované, ale také šité, háčkované či pletené a vyrábějí se z různých materiálů. Liší se také svými tradičními vzory. Největšího věhlasu dosáhla bruselská nebo benátská krajka. Také u nás se této rukodělné řemeslné tradici dařilo, a to i v dalších regionech, především v Krušnohoří. V čem je vamberecká krajka unikátní a světová a v čem zůstala provinční?

Své zvučné jméno si krajky z Vamberka vydobyly bohatými vzory na tzv. vláčkových krajkách. To jsou nejjemnější paličkované krajky, které byly užívány pro zdobení nákladných oděvů, později i lidových krojů. Po jedné straně je pruh krajky rovný, po druhé straně vytváří typické zuby. Krajky se dodávaly do mnoha koutů Evropy a dělaly čest regionu, ze kterého pocházely. Opravdovou světovost však vamberecké krajky získaly až ve dvacátém století, kdy opustily staré vzory a jejich výraz držel krok s moderním výrazovým stylem. V přechodu k modernitě byly české krajky světově první a dodnes jsou na špičce. Starobylá technika výroby se plně přizpůsobila soudobému výtvarnému umění.  

 

Jako vamberecké rodačky a etnoložky Muzea a galerie Orlických hor, pod které vamberecké Muzeum krajky spadá, se vás musím zeptat, jestli ovládáte nelehké umění ručního paličkování krajky? Je to rodinná tradice?

V naší rodině vím o pěti generacích, které se paličkování věnovaly a beru to jako přirozenou součást života. Maminku, Janu Štefkovou, která je jako jediná krajkářka v zemi nositelkou ocenění Nositel tradice, jsem odmala vídala za herdulí a při zvuku klapajících paliček jsem usínala. První krajky jsem začala dělat v pěti letech.

 

Souhlasíte s tím, že český přínos v případě paličkované krajky spočívá v tom, že z ní dokážeme vyrobit věci, které nikdo jiný na světě neumí? Co to případně dokládá? Jaké nejcennější exponáty má vaše muzeum ve sbírkách? Je možné si také paličkování vyzkoušet?

Jsou to právě moderní krajky, dnes třeba i abstraktní, které znamenaly přelom ve vnímání této rukodělné techniky. Historické krajkářství, to je užité umění. I když se jednalo o luxusní zboží, stále mělo jasnou funkci – zdobit oděv, zdobit textil. Krajka se vyráběla jako metráž a z dnešního pohledu na časovou náročnost v neuvěřitelném množství. Když ale díky průmyslové revoluci vznikly stroje, jež začaly chrlit metráž za zlomek ceny, měla krajka na mále. Jen díky odklonu k umělecky zpracovaným vzorům a složitým tvarům, které i nadále musely být zhotovovány ručně, přežila. Česká moderna a několik generací skvělých výtvarníků a výtvarnic pak tuto techniku vyzdvihly do sféry umění v jeho nejčistší podobě.

    

Vamberecké krajkářky realizovaly nejen krajky oděvní, ale také umělecké na náměty předních českých výtvarníků a výtvarnic. Česká moderní krajka reprezentovala Československo na světových výstavách EXPO Brusel 1958 a EXPO Montreal 1967. Dosáhla vamberecká krajka na podobný velký úspěch také v poslední době? Stagnuje nebo se v něčem dále vyvíjí?

Bohužel si musíme přiznat, že doba největší slávy už minula. V poválečných desetiletích se sešlo několik významných faktorů – na jedné straně tu byly desítky či spíše stovky starých poctivých krajkářek, které měly řemeslo v rukách. Ty dokázaly upaličkovat nejsložitější vzory a krajkářství pro ně vedle přivýdělku bylo i životním posláním. Na druhé straně pak stálo mnoho významných výtvarníků a výtvarnic, kteří si krajku vybrali jako výrazový prostředek pro svou tvorbu. Krajka jako umělecký předmět se vyučovala na vysokých školách a stát podporoval vznik monumentálních děl.

   

Jak probíhala příprava nominace Tradice krajkářství na Vamberecku na národní seznam? Co stálo u zrodu této myšlenky? Kdo ji inicioval?

Musím poděkovat zřizovateli našeho muzea, Královéhradeckému kraji a zejména tehdejšímu hejtmanovi Jiřímu Štěpánovi, kteří si plně uvědomovali, že krajkářství na Vamberecku a zejména jeho nepřerušená čtyřsetletá tradice je v celostátním měřítku unikátní a pro náš kraj příznačná. To bylo velkým impulzem pro nominaci. Pak už stačilo vše dát, jak se říká, na papír.

  

Čemu bylo třeba v nominačních podkladech věnovat nejvíce prostoru? Co bylo na přípravě podkladů nejtěžší nebo nejsložitější?

Samotná nominace je hodně odborný text. Nejdůležitější je zachytit to podstatné z tradice, nejen historii, ale i to, jak promlouvá k dnešku. Jde o přirozenost, s jakou lidé k tradici přistupují, o zvyk v pravém slova smyslu, když je někdo na něco „zvyklý“. Nic umělého.

 

Kdo jsou vlastně nositelé statku? Přináší jim tento zápis nějaké přímé výhody kromě zasloužené prestiže?

Jak jsme uvedli v nominačním textu, tzv. nositeli statku jsou ženy i muži z našeho regionu, a nemusí to být jen aktivní krajkářky či krajkáři, kteří se věnují řemeslu a přímo paličkují. Všímáme si i pasivní stránky věci, tedy že dotyční stále cítí jistou sounáležitost řemesla a regionu, že se zde krajky tvořily a stále tvoří, že dotyční vnímají, že Vamberk a krajka zkrátka patří k sobě.

    

Tradice má díky zápisu na tzv. národní seznam otevřenou cestu mezi památky nehmotného dědictví UNESCO. Je to na pořadu dne? Půjde se opět cestou nadnárodního projektu?

V tuto chvíli je zápis na UNESCO nejčastěji zmiňován novináři, kteří se ptají „a co dál?“. Zápis ale není cíl. Naší snahou je, aby krajkářství žilo, aby bylo dost dětí, které mají o tuto aktivitu zájem a dost rodičů, kteří je v tom podpoří, protože vidí, že tradice má smysl a že upaličkovat pěknou krajku je zkrátka fajn. A že se třeba jednou, až budou v důchodu a budou mít více času na tuto zálibu, k herduli vrátí. 

 

Doba uměleckým řemeslům moc nepřeje. Patří krajkářství mezi ohrožená řemesla? Byla jedním z důvodů nominace obava o udržení tradice? Co existenci statku ohrožuje nejvíce a jaká záchranná opatření na eliminaci rizik zániku statku byla v souvislosti se zápisem přijata? Jaké závazky v souvislosti se zápisem přibyly? Daří se spolupráce se školami?

Paličkování, to jsou především hodiny a hodiny trpělivé práce. Uživit se dnes paličkováním je proto možná nejtěžší, co kdy bylo. Ale naštěstí je zde volnočasová sféra, ve které rukodělné činnosti zažívají dobré časy. Možná si lidé chtějí odpočinout od všech technologií a rychlého způsobu života, protože u paličkování vládne klid a pohoda a uspokojení z výsledku je velké. I díky tomu má Krajkářská škola ve Vamberku dostatek žáků, jak z řad dětí, tak dospělých, převážně seniorů.

 

Je v dnešní době ruční paličkování krajek stále živým prvkem v kultuře místních obyvatel, nebo jen pouhou připomínkou dávné tradice, a co to dokládá? Můžete pozvat na Krajkářské slavnosti Vamberk i XI. Bienále české krajky, případně aktuální a připravované výstavy v muzeu?

Pevně věříme, že krajka žije a opustit scénu se nechystá. Dnes díky technologiím se samozřejmě svět propojuje a krajkářky jsou v kontaktu s paličkováním v ostatních zemích. Zprostředkovat tento kontakt a ukázat, jak se to dělá jinde, si kladou za cíl Mezinárodní krajkářské slavnosti o posledním červnovém víkendu, na kterých lze vidět tvorbu z mnoha zemí. Výkladní skříní je pak Bienále české krajky, sloužící jako soutěžní prostor pro přehlídku současné krajkářské tvorby. Bude se na co dívat. Všichni jste srdečně zváni.

 

Budou u vás Velikonoce krajkové?

Jak jinak. Paličkovaná krajka je k výzdobě ideální. Nejrůznější krajkoví zajíčci a vajíčka, to prostě ke svátkům patří. Neřekla bych, že máme nějaké typické vzory právě pro Velikonoce, ale spíše nás těší, že můžeme použít právě paličkovanou krajku pro sváteční výzdobu. Velký hit aktuálně představuje kombinace příze s drátem či gympou, což je textilií ovinutý drátek, neboť tyto materiály dodají krajce pevnost a umožňují tvořit trojrozměrně. Vznikají tak různé zápichy do květináčů, což se skvěle hodí do velikonočního osení. V regionu pak lze potkat řadu krajkářek na velikonočních výstavách, kde předvádějí své umění a výtvory s touto tematikou. 

 

www.moh.cz/muzeum-krajky

 

Více nežli třicet let se věnuje intenzivnímu průzkumu tohoto oboru, v němž neváhá překračovat hranice. Velmi originální formou je uvádí do širších souvislostí vizuálního umění. Patří k předním českým umělcům, například Josef Sudek, František Drtikol, Josef Funke, Jindřich Štyrský, Emila Medková, Jan Svoboda, Josef Koudelka, kteří dokázali prosadit posun ve vnímání uměleckých možností fotografie.

Na počátku vlastní tvorby autor zachycoval především takové činnosti jako jsou cesty autobusem, vlakem, výtahem, procházky, nákupy. V devadesátých letech již zcela programově záznamy realizoval přímo na citlivou vrstvu fotografického papíru, kde zdrojem světla a energií byla a je příroda: denní světlo, hvězdy, měsíc, oheň, světlušky. A vkládání fotopapírů do volné přírody v řádu dnů, týdnů nebo i měsíců spojoval s určitými rituály – osobními a zejména intimními nočními performancemi. Sám se stal tzv. kamerou, kdy fotocitlivou vrstvu aplikoval na své oblečení, čímž vznikaly unikátní 4D foto-gramy. Dnes bravurně ovládá finesy digitální fotografie. A zkouší nalézat základnu pro svůj nejnovější autorský průzkum: v něm rozkládá obraz na elementární jednotky.

Jiří Šigut nám svou nevšední a neústupnou invencí ve zkoumání samé podstaty jevů dokazuje, že cesta odpoutání se od zažitých stereotypů ve vnímání obrazů může přinášet silný prožitek a soustředění se na vnitřní kvalitu světa, který nás obklopuje.

„Audimafor i letos už tradičně nabízí různorodost divadelních přístupů i témat. Přesto mají inscenace mladých divadelníků určitá pojítka. Celkově lze vidět snahu různých divadelních souborů o zkoumání lidského bytí, hledání identity a experimentování s divadelní formou, často s využitím literárních děl jako inspirace či základního materiálu. Zaměřují se na psychologické aspekty lidského chování, emocí a vztahů mezi lidmi. Zkoumají morální dilemata, vztah jednotlivce k sobě samému i k ostatním. Nechybí téma dospívání a hledání vlastní identity,“ shrnuje témata letošního Audimaforu koordinátorka Kateřina Fikejzová Prouzová z Centra uměleckých aktivit.

Diváci letos mohou vybírat z dvanácti inscenací, které se odehrají od pátku do neděle na hlavní scéně Divadla Drak, ale i v Labyrintu.

Program v pátek 22. března otevře Sesterstvo těsta s inscenací Paní Láry Fáry, aneb domov není samozřejmost. Po nich si dá „noční šichtu“ soubor s názvem Poslední nakonec, který uvede inscenaci, jejímž základem je básnická sbírka Český orloj od Karla Šiktance.

Sobotní program odstartuje v 10 hodin inscenace Nová metoda, která je určena hlavně dětem školního věku. Soubor Je to tajný z Kolegia hraběte Šporka si možná budou diváci pamatovat z minulého ročníku přehlídky. V Labyrintu se v 11 hodin spustí poetická inscenace inspirovaná básničkou A na stromech les debutujícího autora Adama Hoška od studentského souboru Studia Šrámkova domu v Sobotce.

Na východoslovanské oslavy Rusalje odkazuje stejnojmenné představení, které začne v sobotu 13 hodin v Labyrintu Divadla Drak. Atmosféru anglického venkova slibuje inscenace Džem dalšího ze souborů Studia Šrámkova domu v Sobotce.

Brněnský soubor 300 mg kofeinu přiveze do Hradce inscenaci s názvem Erika o poznávání sama sebe a prostoru svého těla. Autorská inscenace studentů ZUŠ F. A. Šporka z Jaroměře Hostinec U Tří začne v Labyrintu v17 hodin.
Inscenace soboru DREJG Jiráskova gymnázia v Náchodě Všichni jsou Juani? Všichni by chtěli být Juani? Všichni by měli být Juani? sobotní nabitý program završí.

Nedělní dopoledne zve na autorskou inscenaci Když končí hra ze zákulisí divadla, kde policisté odhalují pravdu o událostech na prestižní umělecké akademii. Tu do Hradce dovezou členové studentského souboru Pobertové z Týniště nad Orlicí.
Soubor Barevné knoflíky z Třebechovic se nechal inspirovat hrou bratří Mrštíků, jejíž část také vložil do děje své hry Snáď to nemyslíte doopravdy?!, kterou uvedou na hlavní scéně Divadla Drak od 13:30 hodin.
Netradiční českou Pohádku o líném Honzovi zakončí Audimafor soubor Divadelní soubor Korálka – A proč ne čaj? z Dětenic.

Po představeních budou následovat rozborové semináře, které zabydlí kavárnu. Zde dostanou divadelníci cennou zpětnou vazbu od lektorského sboru, jehož tajemnicí bude koordinátorka Kateřina Fikejzová Prouzová. 
Porotci, kteří budou tvořit lektorský sbor, se i tento rok rekrutovali z oblasti profesionálního divadla. Jsou to teatroložka a pedagožka Nina Malíková, režisér, recitátor a literární kritik Vít Malota, teatrolog a divadelní kritik Vladimír Hulec a z Hradce Králové to bude Kamil Bělohlávek – scénograf, režisér, herec a hudebník.

Tato odborná porota bude mít nelehký úkol – vybrat ty nejlepší do postupové přehlídky experimentujícího divadla Šrámkův Písek, divadel poezie Wolkrův Prostějov a studentského divadla Mladá scéna.

Vstupenky na festival AUDIMAFOR jsou k dispozici zdarma vždy před začátkem představení. Kapacita je ale omezena. Přednost mají účastníci AUDIMAFORU.

 

„Kulturní kanál České televize za deset let své existence prozkoumal a nahlédl do historie mnoha oborů a žánrů. Logicky musela přijít chvíle, kdy podobným způsobem uchopí fenomén, který má u nás nejen obrovskou tradici, ale i světovou proslulost,“ říká výkonný ředitel ČT art Tomáš Motl a dodává: „Jsem rád, že nový cyklus lidem ukáže, kolik rozmanitých podob tento obor má, a hlavně – že velikáni typu Jiřího Trnky, Hermíny Týrlové či Břetislava Pojara mají i dnes velmi zdatné pokračovatele.“

 

Český animovaný film je tu bezmála 100 let. Jeho historie se začala psát ve 20. letech minulého století, kdy se první animace začaly využívat převážně v zakázkových reklamách. V jedné z nich si zahrál i tehdy ještě kreslený Hurvínek. Prvním českým animovaným počinem světové úrovně, který nastartoval éru české animace, pak byla Svatba v korálovém moři z roku 1944.

 

Nový cyklus Kroky a skoky české animace má celkem šest dílů. V prvním z nich, nazvaném Poetika animace, představí tvůrci nejtradičnější formu: techniku klasické animace. Společně s průvodcem Sašou Michailidisem diváci prozkoumají proces vzniku animovaných snímků od prvotního nápadu po hotový film. Druhý díl V zajetí plošky se věnuje pohádkám, večerníčkům a fantazijním příběhům.

 

 „Naším cílem je ukázat, že česká animace nejsou právě jen večerníčky a pohádky. Plošková animace patří k nejstarším technikám a nejvíce pracuje s ‚výtvarnem‘ konkrétního výtvarníka. Navíc si Saša Michailidis v tomto díle vyzkouší, jaké to je, animovat, což je pro něj zcela nová zkušenost,“ vysvětluje režisér Michael Kaboš.

 

Třetí díl Ze života loutek se vrací do zlaté éry loutkového filmu a k legendárním tvůrcům, jako byli Jiří Trnka, Hermína Týrlová, Břetislav Pojar či Jiří Brdečka. Ukáže ale i mladé tvůrce, kteří se nebojí experimentovat a nahlížejí na loutky trochu jinak. Další díl Třetí rozměr rozebere animované snímky, které se nebojí vážných témat a reflektují současnost podobně jako hrané nebo dokumentární filmy.

 

Předposlední díl nazvaný Svět fantazie ukáže české tvůrce, kteří kombinují techniky a propojují různá média, a stírají tak hranice mezi tradičním animovaným, hraným i dokumentárním filmem. Poslední díl – Světy současnosti – se podívá na animaci ve videohrách. Ty už dávno nejsou pouhou zábavou pro děti, ale často uměleckým dílem, který používá filmový jazyk a postupy.

 

moderátor: Saša Michailidis // režisér: Michael Kaboš // kreativní producent: Lenka Poláková // vedoucí produkce: Jana Urbášková // dramaturg: Josef Albrecht

 

„Zákon o veřejných kulturních institucích se u nás bezvýsledně řešil již desetiletí. Nám se nyní podařilo připravit jeho plnohodnotnou verzi a jsem velmi rád, že vláda návrh mého rezortu schválila. Jde o důležitou právní normu, která kulturním institucím mnohé zjednoduší a pomůže jim v dalším rozvoji. Zvýší jejich autonomii v oblasti dlouhodobého plánovaní a možnosti vícezdrojového financování. Poptávka je patrná zejména u institucí živé kultury, typově divadel, která budou moci být nově jako VKI spoluzaložena městem a krajem. Žádná z kulturních institucí ale nebude nucena ke změně právní subjektivity, vše bude na bázi dobrovolnosti,“ uvedl ministr Baxa.

Návrh zákona je odrazem dlouhodobé snahy odborné veřejnosti především z oblasti tzv. živého umění o zavedení reálné alternativy k příspěvkovým organizacím. Ministerstvo kultury při tvorbě zákona spolupracovalo zejména s Asociací profesionálních divadel a Asociací symfonických orchestrů a pěveckých sborů, diskutovalo ji také v rámci jednání tripartity s odbory i zaměstnavateli. Schválená právní úprava je částečně inspirována funkčními zahraničními modely, primárně však reaguje na realitu českého prostředí. Zákon nyní míří do Poslanecké sněmovny. Účinnost je plánována k 1. lednu 2025.

Podle ministra kultury Martina Baxy je zavedení nové právnické osoby pro oblast kultury nezbytné, zejména s ohledem na dlouhodobé více než 20 let trvající úsilí resortu intenzivně podporované ze strany odborné veřejnosti upravit možnost institucionálního poskytování veřejných kulturních služeb tak, aby odpovídalo specifickým potřebám této oblasti. Veřejná kulturní instituce je koncipována jako alternativa k příspěvkovým organizacím, které jsou v některých ohledech a v některých oblastech kulturního života považovány za překonané a nedostačující nárokům současné doby. Pro oblast paměťových a sbírkotvorných institucí je v danou chvíli stále optimální varianta příspěvkové organizace, proto není transformace příspěvkových organizací na veřejné kulturní instituce ze zákona povinná.

 

 

Přehled opatření:

• Zřizovatelem VKI bude buď stát, nebo územní samosprávný celek, popřípadě více územních samosprávných celků dohromady = sdružení zřizovatelů a financování – lepší plánování, více finančních zdrojů.
• V čele VKI bude stát ředitel jmenovaný správní radou složenou alespoň z jedné třetiny ze zástupců odborné veřejnosti = větší zapojení odborné veřejnosti do řízení institucí, odstranění politických tlaků na změny v managementu institucí.
• Kontrolním orgánem bude dozorčí rada, popřípadě revizor
• VKI bude financována ze strany zřizovatele podle finančního plánu sestaveného maximálně na 4 roky a každoročního rozpočtu = dlouhodobé finanční plánování výrazně prospěje programové nabídce.   
• Činnost VKI bude moci být smluvně financována na období až 3 let i územními samosprávnými celky nebo státem, kteří ji nezřizují = vyšší příjmy pro činnost VKI oproti stávajícímu stavu.
• VKI bude hospodařit jak s vlastním majetkem, ať už vloženým zřizovatelem nebo získaným v rámci vlastní činnosti, a v případě VKI zřízených územními samosprávnými celky i s majetkem svěřeným, který zůstává v majetku zřizovatele
• Zvláštní kategorií vloženého majetku je tzv. majetek chráněný; dispozice s takovým majetkem ze strany VKI je omezena, a to s ohledem na hodnotu, kterou takový majetek bude mít. Bude se vždy jednat především o kulturní památky, sbírky muzejní povahy či knihovní fondy = ochrana majetku je na stejné úrovni jako za současné právní úpravy
• Stávající příspěvkové organizace v oblasti kultury bude možno transformovat na VKI bez přerušení právní kontinuity, a to výlučně na základě rozhodnutí zřizovatele příspěvkové organizace. K takto vznikající VKI může přistoupit jako zřizovatel i další územní samosprávný celek, jestliže se jedná o VKI transformovanou z příspěvkové organizace územního samosprávného celku = kontinuita organizací je zcela zachována. 

 

 

„Vzhledem k tomu, že Petrovi Spálenému už vyšla řádka nejrůznějších kompilací, nechtěl jsem na tomto výběru k jeho kulatému životnímu jubileu donekonečna opakovat nahrávky, které jsou k mání prakticky na všech dosavadních výběrovkách. Ale zase, na druhé straně, bez prvních pěti skladeb této kompilace – stejně jako bez Andělů – by v Petrově profilu přece jenom něco citelně chybělo. A posluchači by proto mohli mít oprávněný pocit, že je někdo (v tomto případě já) o něco ošidil. Tolik na vysvětlenou ke konečné sestavě nahrávek, která nezapomíná ani na ‚manželské duety‘,“ komentuje svůj výběr Skalka v obsáhlém sleevenote, jejž najdeme společně s dobovými fotografiemi v bookletu fyzické verze nové kompilace.  

Ta čítá celkem 23 písní a kromě hitovek tzv. na první dobrou mezi nimi najdeme i ty méně známé, ale pro Spáleného i jeho kariéru neméně důležité. Specialitou jsou pak v názvu kompilace zmíněné duety, a to ať už s jubilantovou manželkou Miluškou Voborníkovou (Mně se zdá, Bílá vila, Smrt a dívka a Baby nejsem dáma), Danem Bártou (Já ho jen od vidění znám) nebo s jedním ze zásadních textařů (nejen) Spáleného písní Zdeňkem Rytířem (Dítě Štěstěny a Absolutní žena).

Ač Spálený s muzikou začínal jako bubeník v různých amatérských dixielandových a rokenrolových souborech, start jeho vskutku profesionální hudební kariéry se počal rokem 1967, kdy získal angažmá v Divadle Apollo.

„To byl klíčový okamžik. Doslova všechno se zprofesionalizovalo, protože jsme se dostali pod křídla Státního divadelního studia. Z úplné divočiny to najednou dostalo pevný řád. Šlo nejen o divadlo, ale také o zájezdy po republice nebo o zkušebnu, kterou jsme měli v Redutě, kde jsme chystali a pilovali nové věci. Ušili nám tehdy také fialová saka,“ vzpomíná se smíchem Spálený na dobu, kdy také vydal svůj první česky zpívaný velký hit Plakalo bejby, kterým ne náhodou začíná i narozeninová kompilace. Sám březnový oslavenec k němu dodává: „Ohlas na můj česky zpívaný singlový debut byl natolik příznivý, že bylo jasné, kudy povede příští cesta.“

Jak ukázal čas i množství skvělých písní, zvolená cesta byla (a je) více než správná. Ze jména Petr Spálený se během ní stala zcela unikátní značka vymykající se obvyklým žánrovým či stylovým ukotvením. Prim v celé jeho kariéře (i na právě vydané kompilaci) hrají písně samy o sobě. Někdy převzaté, ale především původní, k tomu trocha vzpomínkového bigbítu, spousta kvalitního melodického popu či špetka country inspirací. To vše pak sjednoceno důvěryhodným basbarytonem sympatického chlápka s neodolatelným knírem, s nímž kromě nové výběrovky můžete slavit i osobně na koncertech, kterých i přes jeho požehnaný věk rozhodně není pomálu (kompletní výčet najdete zde).

  www.supraphon.cz

  www.supraphon.com

  www.supraphonline.cz

  www.youtube.com/supraphon

  www.facebook.com/supraphon

Pěvecká soutěž je jedinečná svého druhu v ČR a SR. Soutěží se totiž nejen v moderním zpěvu, ale i ve zpěvu klasickém.
Pokud navíc skládáte vlastní písně, i s nimi se můžete ukázat naší porotě, ve které zasednou zkušení a profesionální textaři, hudebníci a skladatelé.

To ale není vše! Letos vyrazí Hlas Česka za Vámi! Výběrová kola se konají v Praze, Brně, Krnově a také na Slovensku v obci Veľké Zálužie.

Do speciální kategorie se mohou přihlásit i handicapovaní soutěžící. Jejich kolo probíhá online s ohledem na míru jejich handicapu.

V porotě zasedají známí zpěváci a pedagogové, například Renata Drössler, Václav Tobrman, Sonia Edde, Yanna, Patrik Stoupa, Dominika Lukešová, Jana Šrejma Kačírková, Eliška Weissová, Daniel Poledňák, Martin Vetrák, Jaroslav Bouda, Ladislav Korbel, Juraj Čiernik a další!

Ředitelkou soutěže je operní pěvkyně Ilona Rédlová, dipl. um.

Soutěž bude vrcholit slavnostním Galakoncertem v Praze, ten se bude konat 9. 11. 2024 v nádherných prostorách Kostela sv. Šimona a Judy.

Přihlásit se můžete do 5. dubna 2024 na webu soutěže www.hlasceska.com.

Proč bychom si netančili je název celostátní soutěže pro neprofesionální skupiny současného tance, jejímž pořádáním bylo pověřeno Národní informační a poradenské středisko pro kulturu (NIPOS), jako jedné z akcí Roku české hudby. Byla obdobná taneční soutěž součástí oslav Smetana 100 už v roce 1924? Proč si myslíte, že je třeba moderní tanec do široké programové nabídky primárně hudebního projektu také zahrnout? A proč takto odspoda, od základů amatérského tanečního umění? 

Eva Blažíčková: Tanec a hudba mají organický vztah. Proto a s vědomím toho, mohou oba obory mnoho získávat a je potřeba to stále připomínat. Podle některých teorií dokonce hudba z tance vznikla – z rytmických podnětů člověka přejala rytmický tvar i stavbu.

Ve dvacátých letech minulého století byl ale současný tanec v plenkách, pro podobnou soutěž ještě nenastal čas. Jen díky tanečním velikánům z přelomu devatenáctého a dvacátého století v čele s Isadorou Duncan, přesvědčenou o vnitřní síle tance, známe cesty, po kterých se současný tanec na celém světě může ubírat. Tanec v sobě skrývá magickou sílu, která kultivuje a harmonizuje člověka. Proč to tedy nenabídnout právě mladým lidem?

Aleš Březina: Pokud vím, podobná akce nejenže nebyla součástí oslav stého výročí narození Bedřicha Smetany, ale vlastně se dosud neuskutečnila vůbec nikdy. Je to až překvapivé, když se vezme celková tanečnost mnohých Smetanových skladeb, jeho vášnivý zájem o polku, pro niž chtěl podle svých slov udělat tolik, co Chopin pro mazurku (a podle mého soudu se mu to povedlo). Projekt Smetana 200, respektive Rok české hudby 2024, je sice opravdu většinově zaměřen na hudební produkce, ale obsahuje i řadu aktivit, jež hudbu přesahují – připomenu zejména hraný film České televize s Václavem Neužilem v hlavní roli, který má být premiérově uveden na podzim 2024, sborník z mezinárodní muzikologické konference Smetana a evropská opera, která se uskutečnila v červnu 2023 v Litomyšli a kniha vyjde letos na podzim v plně anglické verzi v německém nakladatelství vědecké literatury Königshausen und Neumann. Již o mnoho měsíců dříve ale vydá svou netrpělivě očekávanou popularizační monografii B. Smetany přední český spisovatel a historik Pavel Kosatík. A jedna krásná publikace dokonce již vyšla, je jí nádherně ilustrovaná monografie Bedřicha Smetany od Veroniky Bílkové. V Čechách i v zahraničí se uskuteční řada výstav, zaměřených nejen na osobnost a dílo Bedřicha Smetany, ale také třeba na historické kostýmy z dávných nastudování jeho oper. A takto bych mohl pokračovat ještě dlouho, takže ano, jde primárně o hudební akci, ale nechceme, aby se zaměřila jen na milovníky a návštěvníky koncertů klasické hudby. Smetana je totiž svou hudbou i jejími tématy bytostně prorostlý do DNA české společnosti a byla by škoda tuto významnou část jeho aktivit opomenout.

 

Polka je pro Bedřicha Smetanu podobně typickou kompoziční formou jako polonéza a mazurka pro Chopina nebo valčík pro rodinu Straussů. Umělecká stylizace polky provází skladatele již od jeho kompozičních začátků a vrací se k ní i ve své zralé tvorbě. A právě vlastní choreografie v rozsahu 4–6 minut na polky Bedřicha Smetany v jejich původní nebo v jakékoliv klasické i neklasické autorské úpravě se stala předmětem soutěže. Překvapilo vás, že se do ní přihlásilo 101 choreografií? Jaká ze Smetanových polek se stala nejčastější inspirací k tanečním kreacím mladých tanečníků? Převažují mezi nimi žáci a soubory ze ZUŠ?

Eva Blažíčková: Je velmi potěšující, že se do soutěže přihlásilo tak velké množství choreografií. Ukazuje to, že současným tancem se zabývá čím dál více mladých lidí a nejen v základních uměleckých školách, ale i v různých tanečních studiích a souborech. Viděli jsme dokonce i práce dvou uskupení, která se kvůli naší soutěži vytvořila a nevedla si vůbec špatně. Hudba Bedřicha Smetany zazněla v nejrůznějších úpravách i v původních verzích a stejně tomu bylo u nejoblíbenější, tedy nejčastěji zvolené Jiřinkové polky. Celkově se na seznamu ze 101 choreografií objevila 22krát!

Hodně zajímavé bylo (na základě informace z NIPOS), že téměř polovina soutěžících se v běžných pravidelných přehlídkách neobjevuje. Pokud to znamená, že výzva s konkrétním zadáním motivuje, je důležité to vědět a pracovat s tím. 

Aleš Březina: Pro mne bylo největším překvapením, jak mnoho ze soutěžících si vybralo Smetanovy polky v jejich původní podobě, tedy v žádné moderní coververzi, ať již vlastní, nebo převzaté – to jsem opravdu nečekal.

 

S projekty, které se snaží dostat současný tanec do širšího obecnějšího povědomí kulturně zainteresované veřejnosti, máte své bohaté zkušenosti. Narážím např. na taneční představení Kytice na hudbu Bohuslava Martinů s texty F. Sušila a K. J. Erbena v choreografii a režii Evy Blažíčkové, které se uskutečnilo na Malostranském hřbitově v roce 2014, nebo na představení Špalíček, spojující současný tanec s živou orchestrální tvorbou a sborovou interpretací, které vyvrcholilo představením v Kongresovém centru Praha k 50. výročí úmrtí skladatele B. Martinů. Byly pro vás přímou inspirací i pro tento projekt Proč bychom si netančili?

Eva Blažíčková: Ano i ne. Co se týká propojení tance a hudby tak ano, ale v soutěži Proč bychom si netančili jde i o něco jiného. Tady soutěží děti a mladí lidé, kteří se uměním už v nějaké formě dlouhodobě a pravidelně zabývají, zatímco v projektu Špalíček Bohuslava Martinů jsme chtěli dokázat, že umění nezbytně nutně patří do vzdělávacího procesu, a že je obrovská chyba, že tomu tak není. Myslím tím umění v co největší šíři, protože každý žák je nadán pro něco jiného, ale působení umění na jeho osobnost by ho nemělo v průběhu školní docházky minout. Myslím tím uměleckou tvorbu, praktické konání, ne teoretické výklady nebo interpretaci umění. V tom je obrovský rozdíl – zarecitovat báseň, nebo napsat báseň, poslouchat vsedě v lavici hudbu s výkladem, nebo hudbu zatančit. Doufali jsme, že lidé, kteří nesou odpovědnost za program vzdělávání, si všimnou proměny, jíž děti v průběhu projektu Špalíček prošly, protože ta proměna byla obrovská. Děti, které se nikdy předtím s ničím takovým nesetkaly, měly příležitost usilovně pracovat na závažné věci a prožít naplno veliký úspěch. Byly šťastné a krásné.

Aleš Březina: Do jisté míry ano, a sice v tom, že jsem si přál po letech opět spolupracovat s Evou Blažíčkovou, ústřední osobností moderního tance a nesmírně inspirativní a příjemnou bytostí.

 

Zaujalo mě, že mezi podmínkami k přijetí do soutěže stojí, že je vypsána pro neprofesionální tanečníky současného tance, tudíž nebyla určena pro folklorní soubory. Co vás k tomu vedlo?

Eva Blažíčková: Důvodem naší soutěže bylo zjistit, jak se s takto konkrétním zadáním vyrovnají pedagogové a choreografové, kteří dlouhodobě s mladými lidmi pracují a něžně připomenout, že takzvaná vážná hudba má v sobě nesmírnou hodnotu, na niž ke své škodě zapomínají. Naše soutěž ukázala, že to byl z mnoha důvodů velmi dobrý nápad. Polka, jako taneční tvar, sice je původně folklorní tanec, ale polky Bedřicha Smetany představují vysoce stylizovanou hudbou, kterou může scénické zpracování s případným dalším zpracováním hudebním ještě dál posouvat. Při rozhovorech s choreografy jsme se ale dozvěděli, že někdy se děti i bránily jakýmkoliv úpravám Smetanovy hudby, chtěly tančit „čistého Smetanu“.

Aleš Březina: Folklor je krásná disciplína, ale nás s Evou vždy fascinoval ještě více soudobý výrazový tanec a taneční divadlo, tedy disciplíny, založené na úplně jiných základech. Nechtěli jsme žádné muzeum.

 

Sedm krajských postupových kol bylo realizováno na celkem šesti místech v republice (Jihlava, 2x Praha, Zašová, Hronov, Ostrava, Litomyšl). Finalisté krajských kol byli vyhlášeni 2. 3. – v den 200. výročí narození Bedřicha Smetany. Kdo byl osloven k práci v porotě? Kdy se dozvíme absolutního vítěze soutěže a co ho následně čeká?

Eva Blažíčková: Mezinárodní porota zasedala vždy v šestičlenném složení. I když se v některých případech museli jednotliví členové vystřídat, vždy byl přítomen také hudební skladatel a divadelník. Oslovili jsme odborníky z oblasti tance, kteří sice mají české kořeny, ale buď v zahraničí dlouhodobě pracují, nebo mají v tanečním oboru zahraniční zkušenost a nejsou nijak provázáni se zdejšími přehlídkami. Potřebovali jsme co nejobjektivnější názor. Oslovena byla Eva Taverna, Markéta Perroud, Sára Koluchová. Za skladatele byl přizván Martin Smolka, z divadelní oblasti Lenka Lázňovská, já jsem byla jmenována garantkou soutěže a také její členkou. Plné obsazení poroty včetně profesních životopisů je zveřejněno na webu Smetana200. Společnost to velmi rozmanitá i co do věkového rozložení.

Při závěrečném rozhodování o postupu do finále byli přítomni všichni členové poroty, tedy i ti, kteří pracovali nárazově v rolích „zástupců“. Tato celkem desetičlenná porota rozhodne také o absolutním vítězi soutěže.

Soutěž Proč bychom si netančili vyvrcholí 11. května 2024 veřejnosti přístupným finále v pražském divadle ARCHA+. Součástí tohoto odpoledního představení, jež začne v 16 hod., bude koncert hudebních skladatelů, kteří pro soutěž připravili úpravy některých polek Bedřicha Smetany. Závěrem představení vyhlásíme absolutního vítěze soutěže.

Je v plánu, že vítěz bude pozván prezentovat svou práci také na oficiálních oslavách v Litomyšli, na přehlídce Tanec, tanec v Jablonci nad Nisou, v Kutné Hoře, na festivalu ZUŠ Open a dočká se také profilového pořadu na ČT art. Již se ale rýsuje mnoho dalších příležitostí, protože vidět dvanáct vybraných finalistů v jednom bloku pro nás byl výjimečně silný zážitek. 

 

Celkem desetičlenná porota rozhodla, že finalisty jsou:

Tereza Burešová s dílem KÓTA 370,5

Adéla Ernekerová s dílem VIA NIVIS

Monika Golianová s dílem ŠVITOŘENÍ

Lenka Halašová a Jaruška Kubinová s dílem SPOLU

Tereza Herynková s dílem JSOUCNO

Alena Hofmannová s dílem JEDEN PRAMÍNEK VLASŮ

Simona Mikešová s dílem JIŘINKY

Štěpán Nlasa Mfuta s dílem VSTŘÍC PROUDEM SE ŽEŇ

Markéta Pucová s dílem PÍP

Jana Trubačíková s dílem SPOLU

Jana Trubačíková s dílem PROTI

Markéta Vančurová s dílem PINKO, LINKO

 

Veřejnosti přístupný Koncert finalistů se slavnostním vyhlášením absolutního vítěze soutěže Proč bychom si netančili 2024 se uskuteční v předvečer zahájení Pražského jara, v sobotu 11. května v 16:00 hod. v pražském divadle ARCHA+.

 

https://www.nipos.cz/proc-bychom-si-netancili-2024/

https://www.duncancentre.cz/proc-bychom-si-netancili-2024/

https://www.rokceskehudby.cz/tanecni-soutez

 

 

 

 

 

 

 

 

 

„Slova o vlastenectví a vlastencích slyšíme ze všech stran, ovšem znalosti o dějinách českého národa, o tom, co se dělo na území, kde po staletí žijeme, jsou veskrze tristní. Stačí se podívat na některé ze soutěží, které běží v televizi. O 20. století mají soutěžící povědomí velmi mlhavé a základem je pořád křivý obraz socialistických propagandistů. A pro doby vzdálenější je pak typický spíše pohled obrozenecký a Aloise Jiráska. Až na výjimky jsme stále blíže Starým pověstem českým než moderní historiografii,“ říká vedoucí dramaturg a autor projektu Historie.cs Čestmír Franěk.

Pořad bude výrazněji klást důraz na pokrytí celé republiky, ať už jde o volbu témat nebo o cílené zapojování odborníků nejen z Prahy, ale i univerzit v Brně, Olomouci, Opavě, Ostravě a českých krajských městech, kteří často zkoumají historická témata nejen lokálního, ale celorepublikového dosahu.

Jednotlivé díly se i nadále budou věnovat historickým tématům s jasně definovaným aktuálně publicistickým přesahem a současné reflexi historických momentů v širších souvislostech. V nejbližší době to bude například vztah důchodců a státu v průběhu času nebo vývoj ústavních soudů u nás a ve světě.

Cyklus Historie.cs vysílá Česká televize od roku 2007. Spoluautorem a prvním moderátorem byl Vladimír Kučera, který uváděl díly věnované zejména historii po roce 1918. Po jeho smrti v roce 2019 převzali štafetu především Přemysl Čech, Marie Koldinská a Barbora Půtová. Na ČT2 budou pořad autorsky vytvářet a moderovat Marie Koldinská a nově Jiří Šesták.