pátek
17. května 2024
svátek slaví Aneta

Památky

Třebechovické muzeum betlémů představuje betlémy z celého světa

TŘEBECHOVICE POD OREBEM: V letošním roce si připomínáme významné výročí – 800 let od postavení prvního betlému. Stalo se tak v roce 1223 nedaleko italské obce Greccio. Sv. František z Assisi nechal přinést do jeskyně jesle vystlané senem, k nim postavil oslíka a volka, tak jak to bylo v městě Betlémě. O vánoční noci byl v jeskyni připraven malý oltář, u kterého kněz sloužil mši a František vysvětloval evangelium. Atmosféra silně zapůsobila na přítomné venkovany a událost byla opakována i po smrti sv. Františka z Assisi. Zvyk se brzy začal šířit za hranice Toskánska, dále do celého světa. Při této příležitosti připravilo muzeum výstavu, která představuje betlémy ze tří kontinentů.

od 16.11.2023 do 03.11.2024
Autor článku: 
Renata Pazderová

Vedle tradičních evropských jesliček jsou k vidění např. betlémy z Latinské Ameriky – Mexika, Peru, Ekvádoru, Bolívie, které jsou ovlivněny uměním jihoamerických indiánských kultur. Tyto betlémy jsou velice pestře malované a umělečtí řemeslníci je zhotovují z různých materiálů – keramiky, dřeva, kamene, tkaniny atd. Figurky mají typické oblečení a znázorňují místní zvyky.

Africké betlémy jsou vyráběny z keramiky nebo vyřezávány ze dřeva. Ebenové a mahagonové dřevo je tradičním materiálem, ze kterého vznikají štíhlé tmavé figurky. V těchto betlémech se často objevují i divoká zvířata typická pro tento kontinent – lvi, antilopy, zebry atd.

Výstava potrvá od 16. listopadu 2023 až do 3. listopadu 2024.

Otevřeno každý den kromě pondělí od 9,00 do 16,30 s polední pauzou 12,00 – 12,30.

 

 

Může být encyklopedie zábavná a baroko současné? Podle Geisslers Hofcomoedianten určitě

ČR: Divadelní soubor Geisslers Hofcomoedianten vydal na začátku prosince interaktivní encyklopedii barokního divadla nazvanou Let’s baROCK! Kniha v sobě, stejně jako tvorba Geisslerů, snoubí zájem o historii divadla v barokní době s aktuálním pojetím a smyslem pro humor. Zároveň sází na aktivní zapojení čtenáře, jak nám prozradila Kateřina Hubertová, PRistka souboru: „Chtěli jsme čtenářům přiblížit barokní dobu a její divadlo, a zároveň ukázat, že nemusí rozhodně být nudná a má i dnes co říct. Prostě dostat na papír naše geissleří heslo, že baroko není jízda na mrtvém koni a v současném podání umí být pořádně zábavné,“ uvedla.

Autor článku: 
kat

Jakých témat se kniha Let’s baROCK! dotýká?

Knihou jsme chtěli upozornit na klíčové osobnosti a díla, ale také teatrologické i společenské mezníky barokního období. Zároveň se obrací k jeho současnému uchopení a mapuje také dvě desítky let tvorby Geisslerů. V této interaktivní encyklopedii nechybí vymezení barokního období, vysvětlení pojmů jako hauptakce či komedie dell‘arte, nahlíží také na jezuitské divadlo či moliérovské baroko, zkoumá divadlo hudební i loutkové. Zmiňujeme i rod Andreini, který má v historii divadla i hrách Geisslerů nepřehlédnutelné místo.

Kniha, kterou společně editorsky zaštítili umělecký šéf Geisslerů Petr Hašek a lektor tvůrčího psaní René Nekuda, v sobě skrývá jak odborné studie z oblasti barokního divadla, tak osobní zkušenosti tvůrčího týmu Geisslerů. Ti se ve svých příspěvcích zamýšlí nad možnostmi uchopení barokního umění v současné době, ale připomínají také zajímavosti z tvorby souboru a přibližují práci na jednotlivých hrách.

 

Kdo se na této encyklopedii barokního divadla podílel po odborné stránce?

Mezi autory nechybí kromě zakladatele souboru Stanislava Bohadla a ředitelky Kateřiny Bohadlové také významné osobnosti z teatrologického prostředí i odborníci ze souvisejících oborů od hudby po krajinu či výtvarné umění. Z divadelního prostředí můžeme jmenovat Jana Císaře, Vladimíra Justa či Ninu Malíkovou, hudební stránce se věnuje Vojtěch Frank či Tomáš Hanzlík. Propojení s výtvarným uměním zmapovala Andrea Steckerová, z pohledu moravského Mikulova se na barokní slavnosti podíval Miroslav Lukáš, prostorům barokních divadel věnoval svůj příspěvek restaurátor Jan Bláha, krajinářský pohled zase přinesl Václav Cílek. A tak bychom mohli pokračovat…

 

Čím se Let’s baROCK! liší od ostatních knih věnovaných baroknímu divadlu?

O knížce říkáme, že je zábavnou alternativou k akademickým encyklopediím dějin barokního divadla, a myslím, že to naplno platí. Kromě samotných více či méně odborných textů je totiž nabitá kresbami a odkazy všeho druhu. Díky tomu je její četba opravdu zábavná a umožňuje každou chvíli zjistit něco navíc, přelistovat k dalším zajímavostem v knize, nebo se rovnou kouknout na doprovodný web. Díky tomu vede čtenáře k zamyšlení o barokním umění dnes, o jeho vnímání, poselství a nadčasových hodnotách.

Mezi tyto interaktivní prvky patří poznámky v bočních částech stránek, které působí, jako by do knížky před vámi už někdo zapisoval své vlastní poznatky. Kromě těchto poznámek, které odborné texty různě komentují a doplňují, popřípadě také odlehčují, tu najdete i osobní zpovědi členů souboru. Lehčí a zábavnější tón knížce dodává také velké množství ilustrací.

Zásadní jsou pak odkazy, které čtenáře nabádají k listování do dalších kapitol knihy a objevování souvislostí mezi jednotlivými tématy. Součástí těchto vizuálně zajímavých a zároveň interaktivních prvků je také velké množství QR kódů směřujících na web knihy, kde se čtenáři dozvědí ještě více. Dohromady tyto prvky tvoří ucelený systém, který umožní čtenáři stát se badatelem a zároveň se bavit.

 

Co všechno mohou čtenáři objevit na doprovodném webu?

Na webu čtenáři najdou především vše, co se do jednotlivých studií nevešlo, tedy rozšíření textů, fotografie, s nimiž grafické řešení knihy záměrně nepracuje, nebo třeba reprodukce barokních obrazů či rytin. Pokud ale poctivě proklikají QR kódy v jednotlivých kapitolách, objeví také spoustu dalších materiálů, které s jednotlivými tématy souvisí, ale v knize na ně není prostor.

Web je zároveň tím, co knihu doslova oživuje a umožňuje jí mluvit, zpívat, zářit. Právě jeho prostřednictvím může čtenář zhlédnout záznamy představení, poslechnout si hudbu i různé podcasty, záznamy přednášek či rozhlasové pořady.

Velkou součástí webu je také kronika všech inscenací Geisslerů, kterých za ty dvě desítky let vzniklo více než čtyřicet. U jednotlivých her nechybí kromě základnách údajů jako anotace či obsazení také programy, bohatá fotodokumentace, mnohdy ukázky hudby či video záznamy. Přečíst si můžete i scénáře, nebo v některých případech i původní překlady her, ze kterých Geissleři při jejich tvorbě vycházeli. Web je zvláštní i tím, že se k němu lidé zatím jinak, než pomocí QR kódů v knize nedostanou.

 

Kniha je velice zajímavá také po vizuální stránce, kdo stojí za její grafickou podobou a ilustracemi?

Je to tak, hravost prvků podporují obrázky a různé grafické prvky, kterých je v knížce mimochodem víc než tisícovka. Minimalistické dvoubarevné grafické řešení vytvořila Barbora Sléhová, mimo jiné autorka vizuálu festivalu THEATRUM Kuks. Ta se v celé knize obešla bez černé barvy, stejně jako beze všech ostatních barevných odstínů kromě modré a růžové.

Autorkou ilustrací je Jitka Nejedlá, která je dvorní scénografkou Geisslerů. Jitčinu práci můžete znát z dnes už klasických představení jako Láska ke třem pomerančům, kde celou scénografii postavila na banánových krabicích, stejně jako z novějších výpravných her jako Pudl a pudr, kde její elegantní bílou barokní scénu s pianem a houpačkami rozzáří barevná světla v disco stylu. A neméně hravé jsou i její ilustrace v knize.

 

Co vlastně Geisslery jako divadelní soubor přivedlo k napsání knihy?

Knihu Let’s baROCK! jsme si vymysleli tak trochu k narozeninám, kromě encyklopedie barokního divadla je tak i kronikou dvou uplynulých dekád Geisslerů, zdrojů jejich tvorby a způsobů práce. Jak už jsem zmínila, najdete tu informace o veškerých inscenacích a také soupis všech současných i bývalých členů souboru. Mimochodem, každý ze současných Geisslerů se může najít v některé z ilustrací, ať už jako socha, rytíř nebo mořská pana…

 

Je kniha podobně jako tvorba Geisslerů napojená na barokní a současný Kuks?

Rozhodně, kapitola o Kuksu a hraběti Šporkovi v naší knížce nemůže chybět. Úvodu do historie tohoto jedinečného místa se ujal Stanislav Bohadlo, svými postřehy přispěl významný geolog, krajinář a znalec genia loci Václav Cílek.

 

Knihu jste pokřtili začátkem prosince. Jak proběhl její křest a kde si v současnosti mohou lidé knížku koupit?

Knihu jsme pokřtili v sobotu 2. prosince v našem domovském Divadle VILA Štvanice. Byla to opravdu veliká sláva, během večera jsme totiž kromě samotného křtu odhalili také ocenění Artis Bohemiae Amicis pro našeho zakladatele Stanislava Bohadla. Toho ministr kultury Martin Baxa ocenil za dlouhodobý přínos české muzikologii a šíření dobrého jména české kultury doma i v zahraničí.

Kmotry knihy pak byli herci z představení Dvě komedie v komedii, protože kdo jiný má být sudičkou nově-barokní knihy, než tyto dvě herecké trupy. Od začátku prosince je tak kniha nejen v distribuci dobrých knihkupectví, pořídit si ji můžete i před každým představením Geisslerů v Divadle VILA Štvanice a také na už několikrát zmíněném webu www.letsbarock.cz

 

Vánoční pohádkové poklady české kinematografie vedou do středních Čech

STŘEDOČESKÝ KRAJ: Vánoční svátky jsou neodmyslitelně spjaté s pohádkami. Televizní stanice i streamovací služby každoročně odvysílají dlouhý seznam pohádek a filmů, které patří k Vánocům stejně jako kapr k bramborovému salátu. Prostor dostanou novinky i staré klasiky, mající výrazné místo v české kinematografii i v srdcích diváků. Řada z nich se natáčela ve středních Čechách, neboť zdejší lokalita dokonale ladí s atmosférou pohádkových příběhů. Které to jsou a kam se můžete vydat za filmovými i vlastními příběhy? 

Autor článku: 
Lucie Vurbsová/ika

Mezi nejoblíbenější vánoční pohádku patří Anděl Páně režiséra Jiřího Stracha, kterému učarovaly interiéry hradu Český Šternberk. V pohádce tak můžeme vidět kuchyni, pavlače i komůrku služebné Dorotky, která si tajně myslí na knížete. Napříč celým příběhem se objevuje i další středočeský hrad, Křivoklát. Jeho nádvoří se v pohádce promění v tržiště a vstup do sklepení v šatlavu, ve kterém se ocitne Dorotka i kníže sám. 

Málokdo o vánočních svátcích vynechá pohádku S čerty nejsou žerty. V hlavní roli se objevil vodní mlýn Střehom v Českém ráji. Chalupu Petra Máchala, která vůbec neztratila na svém půvabu, najdete v této středočeské obci. Jako kulisa příběhu Petra a čerta Vraníka posloužil také zámek a park v Průhonicích.  

Po generace oblíbená pohádka Princezna se zlatou hvězdou nebude chybět vtelevizním programu ani letos. Přestože byla většina scén natočena ve filmových ateliérech, pro venkovní záběry si filmaři vybrali středníČechy. Nádvoří zámku Průhonice tvůrci přeměnili na zámek, na který přijíždí král Kazisvět VI. Princezna Lada převlečená v myším kožíšku raději uprchne na zámek prince Radovana, který v pohádce ztvárnil hrad Kokořín,” upřesňuje Martina Kuncová ze Střední Čechy filmová kancelář, která pomáhá filmovým štábům například s komunikací se samosprávou nebo s vyhledáváním vhodných filmových lokalit.  

 

Hrady a zámky v hlavní roli 

Mezi hrady a zámky středních Čech, které se nejčastěji objevují v pohádkách, patří hrad Točník, Křivoklát, zámek Žleby, Kačina nebo Dobříš. Právě na zámku Dobříš a v přilehlém anglickém parku se odehrála část děje další známé pohádky – Princezna ze mlejna. O princezny nemá nouzi ani hrad Točník, který poznáte v pohádkách Princezna zakletá v čase nebo Korunní princ.  

Jedna z novějších pohádek z roku 2020 – O vánoční hvězdě, zavede diváky na zámky Kačina a Žleby. Druhý jmenovaný je velkolepým romantickým sídlem, který obklopuje anglický park a obora a natáčely se tu i další pohádky jako Nejkrásnější hádanka nebo Tři bratři. Zámek Konopiště nedaleko Benešova se zas objevil v pohádce Jak se budí princezny.  

 

Lidová architektura v pohádce 

„Pohádkám propůjčují kulisy také středočeské skanzeny. Lidová architektura, která odkazuje na historii osídlení našeho venkova, přilákala i režiséra Ivo Macharáčka pro natáčení pohádky plné písniček –Tajemství staré bambitky. Chalupu hrnčíře a loupežníka Karaby najdete ve skanzenu v Kouřimi. Naopak skanzen Přerov nad Labem propůjčil prostor tržišti, kam jde jeho dcera hrnce prodávat,” dodává Martina Kuncová další příklady pohádkových lokalit. Ostatně do středních Čech se filmaři vrátili i při natáčení pokračování Tajemství staré bambitky 2, kdy vedle skanzenu Kouřim využili také interiéry i okolí zámku Mníšek pod Brdy.  

Ve filmových záběrech poznáte přerovský skanzen také v pohádkové komedii Zakleté pírko nebo v pohádce Z pekla štěstí. Mezi další vánoční pohádky, které se natáčely ve středních Čechách, zařaďte letos i nezapomenutelnou Nesmrtelnou tetu, pohádku Jak si nevzít princeznu nebo Čertí brko.  

„Střední Čechy lákají filmaře celá desetiletí. Je to právě jejich rozmanitost, která je do regionu tolik přitahuje. Starobylé hrady, zámky i tvrze, historická centra měst nebo krásná příroda vytvořily kulisy pro více jak dvě stovky filmů a seriálů. Nejenom filmoví nadšenci, ale i běžní návštěvníci vyhledávají místa, která se objevila na plátně. Filmy a pohádky letošních Vánoc tak mohou inspirovat diváky knávštěvě míst, která jsou spojená sjejich oblíbenými příběhy,“ uzavírá Martina Kuncová. 

Více o aktivitách Střední Čechy filmová kancelář a dalších snímcích, natáčených v destinaci najdete zde

www.sccr.cz

www.strednicechy.cz

 

Přihlaste proměnu do 16. ročníku výstavy

ČR: Máte ve svém okolí povedenou rekonstrukci nebo úpravu krajiny? Nebo jste sami tvůrci takové proměny? Pochlubte se svým dílem na výstavě a inspirujte ostatní. Do 31. 1. 2024, ale nejlépe během prosince, přihlaste zdařilé proměny zde www.cestamipromen.cz/prihlasit-promenu.

31.01.2024
Autor článku: 
Tereza Zatřepálková

Prestižní putovní výstava Má vlast cestami proměn – příběhy domova vstupuje do 16. ročníku. Představte široké veřejnosti krásné proměny svého domova, které jste dokázali. Představte objekty, krajinu, zahrady, které jste zvelebili nebo dokonce probudili k novému životu! Poděkujte s námi autorům, potěšte návštěvníky výstavy, inspirujte ostatní. Do 31. 1. 2024, ale nejlépe během prosince, přihlaste zdařilé proměny zde www.cestamipromen.cz/prihlasit-promenu. Přihlášení zabere jen pár minut. Poté obdržíte instrukce k podkladům. Bude potřeba foto před a po, pokud možno stejný záběr, nejlépe na výšku.

Náš tým vytvoří plakát, který dostanete ke korekturám a poté k odsouhlasení. Text bude český a anglický. Hotové plakáty v elektronické podobě budete u nás mít kdykoli k dispozici, na vyžádání zašleme.

Výstava bude zahájena 15. června 2024 v Praze na Svaté Markétě u Břevnovského kláštera, zůstane zde 2 týdny a poté se kolekce rozjedou do svých destinací. Výstavu si můžete zdarma pozvat k vám ve volných termínech, které najdete zde www.cestamipromen.cz/kam-za-vystavou. Odvezete si ji od předchozího vystavujícího a další zase od vás. Dotazy rádi zodpovíme. Tým projektu Má vlast cestami proměn, info@cestamipromen.cz

www.cestamipromen.cz

Český muzikolog Stanislav Bohadlo dostal ocenění od ministra kultury Martina Baxy

ČR-PRAHA: Profesor Stanislav Bohadlo je významný český muzikolog, dramaturg, kritik, hudební pedagog, iniciátor a organizátor kulturních akcí. Rezortní medailí Artis Bohemiae Amicis ocenil ministr Baxa jeho celoživotní zásluhy v oblasti muzikologického výzkumu a pořadatelství v oblasti předklasické hudby a jeho zásluhy o výzkum, všeobecné povědomí, popularizaci zvláště italské hudby před rokem 1800.

11.12.2023
Autor článku: 
Tiskové oddělení MK

Pan profesor Stanislav Bohadlo patří mezi nejfundovanější a nejinspirativnější duchovní, ale i finanční mecenáše nehmotné i hmotné kultury východních Čech.  Patří k hlavním iniciátorům obrody a revitalizace jedinečného a celoevropsky hodnotného barokního areálu v Kuksu, jehož unikátnímu geniu loci věnuje své obrovské a neutuchající nadšení. Hledá hodnoty v době minulé, aby jejich odkaz předal dnešnímu světu i budoucím generacím.  Multižánrový festival barokního umění Theatrum Kuks, který založil, je dnes mimořádným počinem s obrovským dosahem. A divadelní soubor Geisslers Hofcomoedianten jedním z nejvýraznějších nezávislých divadelních souborů u nás. Dnes jsem měl tu čest mu předat ocenění Artis Bohemiae Amicis a za jeho celoživotní práci mu osobně poděkovat,“ řekl ministr Baxa.    

Již během svých studentských let byl jako muzikant přítomen zlaté éře brněnského Divadla na provázku, kde pramení zárodek jeho velkého obdivu ke scénickým uměním studiového typu s velkou mírou hudební složky.  Jeho kosmopolitnost a organizační schopnost pomohla řadě českých hudebních těles prosadit se v zahraničí a získat mezinárodní renomé (např. romská kapela Čilágos, bluesgrassové uskupení Malina Brothers, pěvecké sbory Jitro a Boni Pueri a další).  Neopomenutelná je i jeho úloha v propagaci českého houslařského řemesla, které patří mezi světové špičky (příprava a organizace tří ročníků Mezinárodního houslařského sympozia Věnceslava Mtelky v Náchodě).

Jeho dominantním zájmem posledních desetiletích se však stalo baroko, působení hraběte Šporka a barokní lázně v Kuksu, o jehož kulturní obrodu se velmi zasadil, inicioval a houževnatě podporoval. Stanislav Bohadlo přichází v roce 2002 s myšlenkou založení multižánrového festivalu barokního umění s názvem Theatrum Kuks, jehož se stává uměleckýcm ředitelem a zpočátku i jediným manažerem. Za jeho dvaadvacetiletou kontinuální činnost se z festivalu Theatrum Kuks stal jeden z etablovaných a vyhledávaných festivalů s jedinečnou šporkovskou objevnou dramatuirgií a z původně amatérského  a úzce profilovaného divadelního souboru Geisslers Hofcomoedianten se stal jeden z nejvýraznějších nezávislých souborů v českém profesionálním divadle s celoroční a neustále se rozšiřující činností a stálou pražskou scénou. 

Kromě založení těchto dvou výrazných a na sebe úzce navázaných kulturních organizací je také zakladatelem a otcem myšlenky Galerie loutek Jiřího Nachlingera v Kuksu.  Jeho dalším výrazným počinem je záchrana bývalého lázeňského domu v Kuksu před demolicí Stal se majitelem zříceniny, kterou nechal znovu zrekonstruovat do původní podoby a v současné době zde provozuje Rentzovo muzeum barokního tisku.  

 

Již 400 let Češi obdivují Komenského Labyrint

ČR: 13. prosince 2023 vyvrcholí oslavy 400 let od vydání nejslavnějšího díla J. A. Komenského, Labyrint světa a ráj srdce. Akci zajišťuje projekt Komenský - Příběhy lidskosti, který poskytuje institucím i jednotlivcům podklady k veřejnému čtení z Labyrintu. Kniha vyšla u nás i celosvětově v 121 vydáních a je považována za jedno z nejvýznamnějších děl české literatury.

"Labyrint je krásný, moudrý, pravdivý i náročný, nastavuje nám zrcadlo. Proto stále žije a bude žít," konstatuje prof. Hábl.

Příběh o naději, hledání a lidskosti je stále aktuální a Komenského odkaz je připomínán i např. prostřednictvím soutěže Měníme svět k lepšímu či projektovými dny na školách.

Zájemci o veřejné čtení nebo promítání animovaného filmu najdou více informací a materiály na webu komensky2020.cz.

Autor článku: 
ČTK

Muzeum města Prahy otevřelo ve zrekonstruovaném Clam-Gallasově paláci výstavu k výročí 160 let Umělecké besedy. Ukazuje její současnou tvorbu

PRAHA: Umělecká beseda, která je nejstarším českým uměleckým spolkem, slaví 160 let od svého založení. U příležitosti jejího výročí připravilo Muzeum města Prahy spolkovou výstavu členů tohoto odboru ve zrekonstruovaných prostorách Clam-Gallasova paláce. Výstava V umění volnost prostřednictvím více než 130 děl od 58 výtvarníků nastíní, jakou cestu Umělecká beseda za dobu více než stoletého fungování urazila. Zastoupeno je vizuální umění za posledních dvacet let odboru v celé své šíři, od klasické malby přes grafiku či keramiku až po konceptuálně komponované práce. Tvorbu Umělecké besedy si lze prohlédnout od 5. prosince do 29. února příštího roku, navíc v krásných barokních prostorách Clam-Gallasova paláce.

od 05.12.2023 do 29.02.2024
Autor článku: 
Nikola Lörinczová

Cílem bylo ukázat, že barokní palác nemusí sloužit pouze k ukázkám barokního umění. „Moderní umění a barokní palác se ve své rozmanitosti doplňují a krásně spolu korespondují,“ vysvětluje Ivo Macek ředitel Muzea města Prahy.

V umění volnost“ je ideou, kterou vetkli zakladatelé Umělecké besedy v roce 1863 do štítu spolku. Znamená ideu otevřenosti i připravenosti k tvůrčí konfrontaci napříč uměleckými a filozofickými názory. A značí také propojení mezi uměním slova, hudbou a vizuální tvorbou. Založením spolku daly tehdejší přední osobnosti umění i kulturně-společenského života najevo ctižádost propojit dění na české umělecké scéně s evropskými trendy. K vrcholům činnosti Umělecké besedy patří doba tzv. generace Národního divadla a meziválečná léta. Ve své historii je spojena s osobnostmi jako byli skladatelé Bedřich Smetana a Antonín Dvořák, dvojice Voskovec a Werich či dirigent Václav Talich. Výtvarný odbor se pyšnil jmény Josefa Mánesa, Jana Zrzavého či Kamila Lhotáka. Literární tvorbu zastupovali Neruda, Vrchlický i Kainar. Myšlenka Umělecké besedy přetrvala přiškrcování činnosti po únoru 1948, a dokonce rozpuštění v době normalizace. Obnovení spolku po listopadu 1989 ukázalo, že „v umění volnost“ je ideou přitažlivou rovněž pro mladší generace, jak dokládá i spolková výstava v Clam-Gallasově paláci.

V čem je tato idea nosná dnes? A v čem je tvorba současných členů Umělecké besedy jiná? Reprezentativní expozice představuje především současnou tvorbu členů výtvarného odboru, v níž se odráží nejširší spektrum soudobých uměleckých směrů. Přehlídku obohacují historické reminiscence a klíčové fenomény z dějin Umělecké besedy, jak se projevovaly nejen v dílech členů výtvarného, hudebního a literárního odboru tohoto spolku, ale i v kulturně společenském utváření naší vlasti. Tichá emancipace nejen umělecké, ale v podstatě celé kulturní veřejnosti od oficiálního směřování nastaveného politickým prizmatem se odráží v genezi Umělecké besedy od počátku až do současnosti. V duchu proklamované otevřenosti představuje výstava široké spektrum současných děl 58 autorů od soch přes klasickou malbu, kresbu, grafickou tvorbu, koláže, keramiku, textilní tvorbu až po konceptuálně komponované práce.

„Ve výstavě se návštěvníci setkají s díly významných současných autorek a autorů, kterými jsou například fotograf Jindřich Štreit, sochařka Šárka Radová, malíř Miloš Šejn, sochař Jan Hendrych či sklář Pavel Trnka. To je ovšem jen zlomek jmen v expozici zastoupených. Přehlídku provází rovněž hudební ukázky z děl členů Hudebního odboru Umělecké besedy. Akcentován je i odbor literární a pomocí filmových záznamů a fotografií i spolkový život napříč odbory a desetiletími existence Umělecké besedy. Současnou tvorbu ovlivnily předchozí generace, což je i jeden z momentů, který byl pro výstavu nosný. Chceme poukázat nejen na současnost, ale přiblížit i kontinuitu, propojení a vazby, které vycházejí z historických souvislostí,“ přibližuje koncept výstavy její kurátorka Lenka Stolárová z Muzea města Prahy.

Výstava V umění volnost je přístupná v Clam-Gallasově paláci na Starém Městě od 5. prosince do konce února příštího roku, otevřeno je pro návštěvníky ve dnech úterý až neděle od 10:00 do 18:00. Vstupenku je možné zakoupit samostatně, nebo společně s prohlídkou reprezentativního patra nedávno rekonstruovaného Clam-Gallasova paláce, jenž je jednou z vrcholných staveb pražské barokní architektury. Výstavu rovněž doprovází bohatý program, připravený ve spolupráci s členy Umělecké besedy. Zahrnuje komentované prohlídky, workshopy, večery autorského čtení a koncerty.

Muzeum města Prahy na začátku příštího roku zorganizuje v Clam-Gallasově paláci barokní ples. „V ostatních objektech připravujeme revitalizaci expozice Praha za Karla IV., k jejíž nové podobě využijeme návštěvnická data a zpětné vazby lidí, kteří výstavu již viděli. Dále budeme rekonstruovat Mullerovu vilu, připravujeme architektonickou studii na Desfourský palác u Masarykova nádraží. A v neposlední řadě chceme znovuotevřít hlavní budovu na Florenci, která se dlouhodobě rekonstruuje,“ dodává ředitel Ivo Macek.

 

MUZEUM MĚSTA PRAHY

V depozitářích Muzea města Prahy je uloženo velké bohatství sbírkových předmětů, dokumentujících dějiny hlavního města. Počet jednotlivých kusů z oborů historie, historie umění a archeologie dnes přesahuje číslo jeden milion. MMP spravuje 8 objektů, v nichž v rámci svých expozicí představuje dějiny Prahy a propojuje (nejen) Pražany s kulturou a tradicí.

 

CLAM-GALLASŮV PALÁC

Historie tohoto monumentálního paláce v centru Prahy na Starém Městě sahá až do 14. století, kdy zde stál měšťanský dům. Počátkem 17. století byl přestavěn na renesanční palác, nynější podoba paláce pochází ze začátku 18. století. Tehdy také dostaly jeho mohutné portály dvojici gigantů-atlantů a plastické reliéfy Matyáše Brauna, díky nimž se palác řadí k nejpůsobivějším dílům pražského baroka. I na vnitřní výzdobě se vedle italských mistrů podílela Braunova dílna, z ní je mimo jiné také balustráda a zábradlí z pískovce s reliéfy a vázami na hlavním schodišti, které je zvláštní svými nízkými schody – to, aby jimi návštěvníci mohli vyjet až do pater na koni. Palác sloužil jako hlavní městská rezidence rodu Clam-Gallasů. Měli tu divadlo, plesové i koncertní sály, v nichž vystoupili například Josefína Dušková a Wolfgang Amadeus Mozart v roce 1787 nebo Ludwig van Beethoven roku 1796. Tím skončila jeho slavná éra. V 19. století byl palác částečně uvnitř upraven v duchu druhého rokoka a pronajímán. Koncem roku 1918 v něm bylo umístěno první ministerstvo financí Československa. Roku 1945 byl palác znárodněn a až do roku 2017 zde sídlil Archiv hlavního města Prahy. Na podzim roku 2018 začala obsáhlá rekonstrukce, která se týkala jak interiérů paláce, tak i jeho dvora a fasády. Hlavní město za ni zaplatilo přibližně 470 milionů korun bez DPH. Momentálně si lze palác prohlédnout v rámci samostatných prohlídek, které fungují pomocí audioguide. Návštěvníci si aplikaci stáhnou a ta je za mluveného doprovodu Atlantů z palácového průčelí provede palácem. Návštěvníci tak mohou postupovat dle vlastního tempa. Pro větší nadšence pak nabízíme komentované prohlídky s našimi lektory.
 

Web a vstupenky: www.muzeumprahy.cz

Facebook: www.facebook.com/muzeumprahy

Instagram: www.instagram.com/muzeumprahy

Šperkařka a kulturní organizátorka Marie Poláčková: „Jsem pořád duší hospodská z rodiny, kde se sny odmakají a plní.“

Marie Poláčková (1985) má kulturu ve své DNA. S trochou nadsázky by se dalo říci, že ať už dosud žila kdekoli, a to i v zahraničí (Polsko, JAR), vždy se zapojila do místního kulturního dění. Rodačka z Prachatic působí už druhým rokem jako produkční regionálního literárního festivalu Šumava Litera, který před pár dny skončil ve Vimperku. V nedaleké Čkyni zase tato absolventka židovských studií na Husitské teologické fakultě v Praze spoluorganizuje festival židovské kultury a malých míst. Dva roky vedla Portmoneum – Museum Josefa Váchala a produkčně stála u zrodu kulturního festivalu Litomyšl – lázně ducha. Aktuálně žije maminka dvou dcer s rodinou v jižních Brdech, živí se autorským šperkem pod značkou ko-ra-le a provozuje s kamarádkou v Praze na Letné obchod Tvorba Store s výrobky českých designérů.

Autor článku: 
Irena Koušková

Marie, vedla jste muzeum, penzion, organizovala litomyšlské Lázně ducha, mezinárodní setkání mládeže, tvořila šperky, založila obchod, čepovala pivo a dokonce uklízela v pivovaru. Jako by vám žádná práce propojující lidi nebyla cizí… Odkud se bere váš zápal pro lokální kulturu, tvořivost, manuální zručnost, organizační talent a podnikavý duch? Máte v tomto smyslu co dědit po rodičích? Ti hodně zakládali a rekonstruovali… Odkud vaše rodina pochází?

Táta je z Prahy a kořeny z máminy strany sahají do Pošumaví. Narodila jsem se v Prachaticích, kde jsme strávili prvních pár let mého života. Celý život jsme pak “na jih” jezdili, nejprve za babičkou a později na chalupu. Už když mi byly asi tři, vedli rodiče o pátcích a o sobotách v Číčenicích hospodu. Myslím, že mají oba lásku k lidem v krvi. Neskutečně se vypracovali, provozovali restauraci, kavárnu, v Litomyšli pension, opravili nejednu památku a táta si splnil sen v podobě poctivé české hospody U parlamentu na Starém Městě v Praze. No, a protože jsou neskutečně činorodí, vždycky si (hlavně táta) vymyslí jistý kulturní doplněk v podobě koncertu nebo festivalu, který pak organizuje. Tuhle vrtuli u zadku a lásku k lidem a jejich setkávání mám asi po nich. Někdy z legrace říkám, že jsem pořád duší hospodská. Když vás někdo vychovává v duchu Šroubkova hesla: „My hostu, host nám“, tak se to pak odráží i v dalších sférách života. (Pozn. red.: Karel Šroubek byl český podnikatel, restauratér a hoteliér vlastnící a provozující Restaurant Šroubek na pražském Václavském náměstí, posléze pak nedaleký Hotel Šroubek, který ve své době dosáhl mimořádného ubytovacího i kulinářského věhlasu v tehdejším Československu i v zahraničí.)

 

Dlouhodobě se zajímáte o židovskou kulturu. Ve Čkyni pomáháte organizovat festival, proč právě zde? Také v Polsku jste provázela v synagoze…

Je to tak, fascinace judaismem se mě drží od střední školy. Má to co do činění s mojí láskou ke slovu a písmu. Od malička hodně a ráda čtu a vždycky mě fascinovalo, jak se v židovské kultuře mění slovo ve hmotu – například v podobě tradic a zvyků, založených na konkrétních verších z bible. Vystudovala jsem židovská studia v kombinaci s husitskou teologií a přesto, že se tomu oboru profesně nevěnuji, studium jsem milovala. Při škole jsem v rámci Evropské dobrovolné služby odjela na půl roku právě do zmíněného Polska, které mimochodem milovníkům židovských památek srdečně doporučuji, zvláště pak jeho východní část. Judaismus se kolem mě občas nachomýtne, a tak jsem před lety připravovala výstavu Židé v Litomyšli nebo se letos podílela na festivalu ve Čkyni. Tam jsem spíše fungovala jako takový propojovací element; procházku a přednášku na místním židovském hřbitově vedla moje kamarádka a kolegyně ze studií, která se tématem překladu náhrobků profesně zabývá.

 

Rozhovor vedeme u příležitosti festivalu Šumava Litera, který je jiný, než literární festivaly obvykle bývají. K hlavním bodům programu patří přednášky, talk show, promítání filmů atd., při nichž se setkávají všichni ti, které Šumava opravdu zajímá. Jaký byl letošní ročník Šumavy Litery vaším pohledem produkční? Zdá se neuvěřitelné, že v roce 2022 vyšlo téměř 100 publikací o Šumavě. Poprvé jste tentokrát nabídli dvojjazyčný program. Kolik akcí obsáhl, když se musel vejít do šesti dnů 13. až 18. listopadu? Jaká z nich se těšila největšímu zájmu návštěvníků a kolik jich do Vimperka, potažmo Stach, Vodňan a Volyně dorazilo?

Letošní ročník Šumavy Litery se, myslím, opravdu povedl. V rámci hlavního festivalového týdne proběhlo na třicet akcí včetně přednášek a projekcí pro vimperské školy. Sály na přednáškách se zaplnily, knihkupci a nakladatelé odjížděli z knižního trhu spokojeni, ceny byly předány a zpětná vazba, která se k nám po festivalu dostává, je převážně pozitivní. Největší ohlas jsme zaznamenali na páteční talkshow se skvělou sestrou Angelikou Pintířovou. Co se organizace týče, tak potřebujeme doladit pár much na galavečeru a lépe si v týmu rozdělit práci, abychom předcházeli menším zádrhelům, ale musím říct, že mám z letošního ročníku opravdu radost. Poprvé jsme získali podporu z Česko-německého fondu budoucnosti a mohli si díky tomu dovolit tlumočení pro německé a rakouské hosty. To mě těší moc, protože ta jazyková bariéra u našeho festivalu pořád existuje.

 

Máte opravdu široký záběr aktivit. Kdybyste měla vybrat jeden z projektů kromě Šumavy Litery, který byste chtěla více představit, jaký by to byl a proč?

Moje velká srdcovka je kromě vlastní značky ko-ra-le náš obchod Tvorba Store. Před pěti lety jsme začali na Letné provozovat sdílený showroom českých tvůrců. Dnes nechápu jak, ale ustáli jsme covidové období a teď nabízíme původní autorské výrobky více než stovky malých lokálních značek. Dost mě naplňuje, že umožňujeme skvělým českým tvůrcům dostávat své výrobky do světa a baví mě permanentně „čmuchat“, co je na poli české tvorby nového. Tady bych si přála, aby se nakupovací návyky postupně více obrátily směrem k původní autorské tvorbě, která sice nemůže s velkovýrobou soutěžit na poli ceny, ale všichni malí tvůrci vkládají do své práce nesmírné množství energie, pečlivosti a lásky, jež jinde nenajdete.

 

Dokážete se uživit svým koníčkem? To se každému nepoštěstí. Sdílený designový showroom Tvorba Store jste zakládali v r. 2018 a přežili i covid. Zaujalo mě, že nabízíte kurátorovaný výběr téměř 100 českých značek regionálních výrobků. Podle čeho zboží vybíráte? Jaký je dnes o něj zájem? Jak se vyvíjí poptávka, co nejvíce "frčí"?

Vždycky to tak nebylo, ale musím říct, že posledních pár let už ko-ra-le přinášejí do rodinného rozpočtu dost na to, abych nemusela řešit, jestli se nemám nechat spíš někde zaměstnat. Navíc mi dávají dostatek prostoru pro to, abych mohla trávit část dne s dětmi, za což jsem nesmírně vděčná. S Tvorbou se to má tak, že diktátorkami vkusu jsme tam já a kamarádka Tereza, se kterou obchod provozujeme. Když se něco líbí nám, tušíme, že se s pozitivním ohlasem setkáme i u našich zákaznic. Chceme a potřebujeme prodávat výrobky, za nimiž budeme stát a z nichž budeme nadšené. Takže kvalita bez kompromisu. Často oblečení samy nosíme a dárky dostávají naši blízcí, tudíž doopravdy „vyzkoušeno za vás“. Přála bych si říct, že zájem roste, ale pravda je, že poslední rok to nebylo jednoduché. Třeba u oblečení vidíme, že zákaznice více promýšlejí, za co peníze utratí. Často jde o kvalitní a nadčasové materiály a střihy. Lépe jsou na tom malé radosti a dárky. Teď aktuálně nejvíc “frčí” svíčky, mýdla, keramika…, tam pozorujeme veliký boom. A máme radost, že v Čechách stále máme tolik skvělých malých značek, které můžeme v Tvorbě sdružovat a prezentovat.

 

Úcta k řemeslům, tradicím, dědictví předků, tuším, pro vás nejsou prázdné pojmy, což dokazují i vaše ruční práce pod značkou ko-ra-le… Také pobyt v Jihoafrické republice vás musel ovlivnit jako řemeslnici čistotou přírodních materiálů a výrobků z nich. Načerpala jste zde inspiraci pro své šperky? Jaké si vaše zákaznice nejvíce oblíbily?

V Jihoafrické republice jsem dozajista načerpala inspirace dost. Odjela jsem tam za svým (teď již bývalým) prvním manželem a s ním se mi do života dostalo sklo. Pracoval tam totiž na jedné farmě jako sklář a díky němu jsem měla možnost nakoukat hodiny a hodiny práce s tímhle fascinujícím materiálem. Dnes si říkám, že jsem si už tehdy měla sednout za kahan, ale nakonec jsem tam čepovala pivo, což byla taky zábava. Po návratu do Čech jsem si tu pak našla sklárnu, která pro mě začala skleněné perle vyrábět – a jsou to právě mé skleněné šperky těšící se u zákaznic největší oblibě. Kromě skla poslední dobou pracuji se surovým dřevem. Před rokem a půl mě oslovila Česká filharmonie, pro niž teď vyrábím kolekce šperků ze dřeva demontovaného pódia Rudolfina, a dál ve volné tvorbě objevuji možnosti tohoto nádherného materiálu, jenž zvlášť v kombinaci s foukaným sklem vypadá naprosto božsky.

 

Pobývala jste v mnoha koutech země i světa. Nesete si v sobě vědomě otisk těchto krajin?

Pro mě byly pobyty mimo – hlavně v daleké jižní Africe – především potvrzením toho, jak moc to miluju tady doma. Máme tu tak neskutečné bohatství. Krajinu, kulturu, dějiny, paměť. Prostě věci, které si málokdy člověk uvědomuje, ale když strávíte delší čas někde, kde zmíněné kvality nejsou ani zdaleka samozřejmé, naučíte se je po návratu vidět. Krásu toho, jak se střídají roční období. Možnost zakopnout o zámek, hrad nebo galerii na každých pár kilometrech. A navíc je tu bezpečno. Prostě takové ty nesamozřejmé samozřejmosti.

 

V Litomyšli to musela pro vás být krásná pracovní výzva. Co máte společného s Miroslavem Brýdlem, Jaroslavem Venclem a Ladislavem Horáčkem, kteří stáli u zrodu Litomyšle, lázní ducha?

Jaroslav Vencl je můj táta, jemuž před lety prodal Láďa Horáček, majitel nakladatelství Paseka a velký litomyšlský patriot, který k nám chodil na pivo, pension Paseka. To je ten barevný dům se sgrafity v Litomyšli, o němž se polovina národa domnívá, že to je Portmoneum (není!). Táta když začal jezdit do Litomyšle a pension opravovat, tak sedával na dvorku a říkal si, že si tam připadá jako v lázních. A protože má podnikavého ducha, povídal si o tom u piva s Láďou a Mirkem (emeritní starosta) a vymysleli spolu, že bychom mohli Litomyšl jako lázeňské město vyhlásit. Že tam z každého šutru stříká kultura a historie a pivo a víno že jsou taky fajn prameny. Koneckonců jako o městě kulturním a lázeňském o Litomyšli psal už Josef Váchal ve svém Krvavém románu. Takhle nějak vše vzniklo a já, protože jsem tou dobou měla na starosti Portmoneum, jsem jim od prvního ročníku dělala produkční oporu. Bylo to krásný, takový živelný a autentický, vymýšleli jsme s restaurátory různé skopičiny jako umělecké lavičky, půlnoční koupání v máchadle a podobně. Litomyšl miluju a každoročně se tam nadšeně vracím na dnes již tradiční Otevírání lázeňské sezony – akci, již si pod sebe vzalo město a kde se pokaždé setkám se spoustou z těch, kteří s námi dělali ještě první ročníky.

 

Portmoneum, které se veřejnosti otevřelo právě před třiceti lety, a svět Josefa Váchala plný duchů, skřetů a ďáblů, si prošlo také zajímavým vývojem. Měla jste možnost v jeho vedení ovlivnit rozvoj muzea? Povedlo se vám něco výjimečného?

Já v Portmoneu strávila krásné dva roky. Po letech jsem otevřela návštěvníkům dvorek a s kamarádem restaurátorem Alešem Hvízdalem jsme do zahradního domku instalovali CO –Camera Obcura – která funguje dodnes. Obnovila jsem spolupráci s restaurátorskou školou, pořádala restaurátorům výstavy, začala spolupracovat s místní tiskárnou, otevřela tam takový čtecí obývák, získala grant na otisk některých Váchalových štočků.. Nebylo toho mnoho, spíše malé symbolické kroky, které měly vést k větší otevřenosti instituce směrem k veřejnosti. Šlo o subjekt, jenž byl tehdy spravovaný nakladatelstvím a bylo hlavně třeba, aby byl soběstačným. Neměla jsem tedy logicky k dispozici žádné velké rozpočty. Dnes Portmoneum úžasně spravuje Regionální muzeum v Litomyšli a jeho pracovníci se tomu kouzelnému malému domku věnují s veškerou láskou a péčí, kterou si tolik zaslouží. Sleduji je s velkou radostí.

 

Máte podporu v rodině? Váš manžel je divadelník a autor. Těžíte nějak z této synergie?

Manžel je teď již třetím rokem ředitelem Památníku Antonína Dvořáka ve Vysoké u Příbramě. Svojí prací žije a dýchá pro ni, a někdy tohle dvoukariérové manželství není snadné. Oba svoji práci milujeme a chceme jí dávat maximum. A pak je tu dům. A děti. Ale snad se nám to nějak daří žonglovat. Podporu určitě mám, hodně si vzájemně časově vycházíme vstříc a snažíme se chápat pracovní nasazení toho druhého. Jsem zvědavá, jak se tohle „podepíše“ na našich ratolestech. Zatím všechny dostávají do kolen znalostí „pana Dvořáka“ a milují hudbu a výtvarno, tak snad se nám daří jim kromě workoholismu předávat i ten náš společný kulturní zájem.

 

Hodně jste střídala místa a projekty, do kterých jste se zapojila, co vás žene vpřed? Našla jste už svoji kotvu, nebo cítíte touhu zkusit opět něco jiného? Máte nějaký zatím nesplněný sen?

Myslím, že kotvou je mi teď rodina. Už to není jen o mně, ale i o tom, jak vše sladit se školkou, kroužky, koncerty na Památníku a podobně. Dopředu mě asi žene fakt, že mě to všechno tak moc baví. Ať už sedám k výrobě šperků, výběru značek do Tvorby nebo produkčním úkolům kolem Šumavy Litery, jsem šťastná, že se můžu věnovat věcem, které mě naplňují a dávají mi smysl. 

A jestli mám sen? Mám. Jmenuje se kafe-knihy-korale a je to multifunkční prostor, ideálně vesnická jednota, kde bych mohla propojit všechny své vášně. Místo pro práci na špercích, showroom, kavárna, galerie a knihkupectví. Místo pro setkávání lidí u kávy a prodej knih, o nichž bych návštěvníkům nadšeně vyprávěla. A zvala si tam autory na debaty, výtvarníky na výstavy a malé kapely v létě na předzahrádce na koncerty. Tak uvidíme, kam mě vítr dál zavane a zda se mi to, nebo nějakou variaci na to, podaří někdy uskutečnit. Duší ale asi zůstávám hospodská, jen s kulturním přesahem.

 

ko-ra-le.cz

tvorbastore.cz

www.sumava-litera.cz

PROJEKT VYUŽITÍ KULTURNÍ PAMÁTKY - Bývalá fara Sudslava

SUDSLAVA: Spolek Genius loci Sudslava z.s. zpřístupňuje areál kulturní památky – bývalé fary v obci Sudslava veřejnosti a přispívá k jejímu novému využití pro účely divadelní expozice. V areálu se nachází ojedinělá sbírka historických divadelních kulis, pocházejících z činnosti ochotnických spolků působících v obci Sudslava od roku 1868. Nová expozice představuje obnovu kulturní památky a historii ochotnického divadla za přispění originálních artefaktů, divadelních dekorací a instalací dřevěných interaktivních prvků navozujících atmosféru kočovného divadla. Návštěvník má možnost seznámit se s písemnými a obrazovými podklady, archivními materiály a fotografiemi spojenými s historií obce i sudslavského ochotnického spolku.

Autor článku: 
Tomáš Zaplatílek

Projekt nevšedním způsobem prezentuje sudslavskou ochotnickou minulost jako fenomén neprofesionální divadelní činnosti na českém venkově v oblasti Podorlicka. Realizace projektu se ujali zkušený řezbář Roman Marek a výtvarnice Martina Marková. Současné využití kulturní památky dává možnost citlivé záchraně cenného kulturního dědictví pro další generaci. Související doprovodné aktivity v oblasti ochrany kulturních hodnot, tradic a osvětové činnosti přispívají k dalšímu rozvoji smysluplného trávení volnočasových aktivit veřejnosti v regionu.

Projekt je spolufinancován Ministerstvem kultury ČR a Pardubickým krajem.

Zrychlení navracení odcizených kulturních předmětů k jejich zákonným vlastníkům: Ministerstvo kultury, Národní památkový ústav a Policie České republiky společně pro další zlepšení spolupráce při navracení nezákonně vyvezených kulturních statků

PRAHA: Ministerstvo kultury České republiky, Národní památkový ústav a Policie České republiky uzavřely dohodu, která má za cíl výrazně zrychlit a zjednodušit proces navracení nezákonně vyvezených kulturních statků. Tento dokument stanovuje pravidla pro výměnu informací, společné postupy a úkoly jednotlivých složek Integrovaného systému ochrany movitého kulturního dědictví České republiky, což usnadní boj proti nelegálnímu obchodování s kulturním dědictvím.

07.12.2023
Autor článku: 
Tiskové oddělení kabinetu ministra, MK

Dohoda formalizuje dlouhodobě využívaný úspěšný model ochrany národního kulturního dědictví, díky kterému má Česká republika v oblasti navracení nezákonně vyvezených kulturních statků dlouhodobě nejlepší výsledky v rámci Evropské unie.  Podepsaný dokument poslouží jako inspirace a vzor pro zahraniční subjekty, partnerské organizace Ministerstva kultury v boji proti nezákonnému nakládání s kulturním dědictvím.

V roce 2022 došlo na území České republiky celkem k 166 případům krádeží starožitných a uměleckých předmětů, přičemž navráceno bylo 12. Nejčastěji byly postiženy soukromé objekty – byty, rodinné domy a rekreační objekty. Umělecké předměty mizely také v církevních objektech, kdy byly předmětem zájmu pachatelů šperky, obrazy, hodiny, sochy a sbírkové mince.

Integrovaný systém ochrany movitého kulturního dědictví nedávno oslavil již třicet let své existence. Původně vznikl v reakci na rostoucí počet krádeží kulturního dědictví v 90. letech 20. století a postupem času se proměnil na celosvětově unikátní komplexní program spojující
v sobě navzájem se doplňující legislativní, finanční a systémové složky.

Dnes uzavřená dohoda, jako součást systémové složky Integrovaného systému ochrany, stanoví pravidla pro spolupráci a koordinaci mezi třemi klíčovými institucemi, což výrazně zlepší účinnost vymáhání práva a ochrany kulturního dědictví v České republice, ale zejména zrychlí navracení odcizených předmětů zpět jejich zákonným vlastníkům.

Každá z institucí má jednotlivé specifické úkoly, přičemž se vhodným způsobem, s ohledem na svou působnost a odbornou způsobilost, doplňují. Ministerstvo kultury je například odpovědné za podání žádosti o vyhledání kulturního statku, zahájení řízení k jeho navrácení a spolupráci
s členskými státy.

„Spolupráce s NPÚ a PČR je pro nás všechny zásadní. Tyto postupy prakticky fungují na bázi nepsaných pravidel. Je skvělé, že dnešním podpisem dohody vše formalizujeme,“ říká Martin Baxa, ministr kultury. „Uvedu jeden konkrétní příklad. V roce 2002 byly dvě dřevořezby soch andílků odcizené z oltáře sv. Anny v kostele Nejsvětější Trojice v obci Pernink. Po několik let trvajícím soudním sporu byl rakouským soudem uznán nárok České republiky na navrácení těchto kulturních statků a oba andílci tak mohli být slavnostně předáni na půdě Ministerstva kultury 19. 7. 2021 zástupci poškozeného vlastníka Římskokatolické farnosti Ostrov. Při strhávání plastik z oltáře
sv. Anny pachatelé vylomili každé ze soch křídlo, a tato křídla zůstala upevněná na oltářním nástavci po dobu následujících téměř dvaceti let jako smutné memento řádění band vykrádajících církevní stavby v pohraničí.“

 

Národní památkový ústav provádí vyhledávání nezákonně vyvezených kulturních statků
v příslušných databázích a poskytuje odborná stanoviska, která jsou pochopitelně klíčovými podklady pro každý jednotlivý případ. NPÚ také zajišťuje školení pracovníků v oboru, což zvyšuje kapacity pro ochranu kulturního dědictví.

 

„Dohoda je završením dlouhodobě probíhající praktické spolupráce mezi MK, PČR a NPÚ při ochraně movitých památek naší země. Již nyní tato spolupráce funguje na nadstandardní úrovni
a jsme rádi, že v ní můžeme i nadále pokračovat. Dokladem toho, že to má smysl, je řada nalezených nezákonně vyvezených uměleckých děl a jejich navrácení původním vlastníkům,“
uvedla Naděžda Goryczková, generální ředitelka Národního památkového ústavu.

 

Policie České republiky spravuje informační systém PSEUD (portál systému evidence uměleckých děl) a spolupracuje s mezinárodními policejními orgány. Důležitým aspektem její činnosti je také koordinace interních databází a systémů s moderními mezinárodními nástroji k uchovávání informací a vyhledávání odcizených uměleckých děl a dalších kulturních statků, například PSYCHE INTERPOLu, kde v roce 2022 bylo celkem 1091 českých záznamů.

 

„Odcizené kulturní statky na rozdíl od věcí běžné denní potřeby v čase neztrácí hodnotu, spíše naopak.  Jsou proto cenným artiklem na černém trhu, přičemž je potřeba počítat nejen škody finanční, ale také společenské, historické a kulturní. I tímto pohledem se na problematiku díváme
a jsem si jistý, že ačkoliv naše spolupráce funguje, její formalizací v podobě podpisu trojstranné dohody přispějeme k návratu cenného dědictví i v budoucnu,“
 uvedl policejní prezident Martin Vondrášek.

 

Jako reprezentativní příklad úspěšných repatriací v posledních letech lze uvést několik kulturních statků, včetně rozměrného obrazu sv. Kateřiny Alexandrijské od významného malíře Josefa Führicha, dřevěné sochy klečícího anděla, dvou dřevořezeb soch andílků, dřevěné busty sv. Václava či dřevěné socha sv. Jana Nepomuckého. V neposlední řadě pak Venuše s tělem Adonise od autora Alessandra Turchiho. Ten byl odcizen z Zwingeru v roce 1945. Po letech bylo zjištěno, že obraz se nachází v prostorách pražské pobočky jedné z aukčních síní. Právě díky skvělé spolupráci všech zainteresovaných složek byl obraz zajištěn a čeká v současné době v ideálních bezpečnostních
i environmentálních podmínkách v depozitáři Národní galerie Praha na definitivní rozhodnutí úřadů o jeho navrácení do Německa.

 

 

Stránky

Přihlásit se k odběru RSS - Památky