neděle
25. února 2018
Svátek slaví: Liliana
Pohled na barokní hospital Kuks
© Foto: archiv Královéhradeckého kraje



Když snít, tak o Kuksu

KUKS-ČR: Bývalý komunistický režim nám vnutil tuhý předsudek, který v leckteré mysli dosud houževnatě přetrvává – totiž, že kultura je pouhá nadstavba, cosi na okraji, co si na sebe nevydělá a co je nutné trpět. V cyklu Když snít, tak o… vám chceme přinášet pozitivní příklady proměny donedávna provinčních lokalit, které se právě jen díky aktivním hybatelům z kulturní a umělecké oblasti dočkaly i ekonomického oživení. Začínáme Kuksem.

Autor článku: 
Lenka Jaklová a kol.

KUKS – kouzlo, umění, krása, symbol. Jedinečné duchovní, historické a kulturní centrum. Barokní areál iniciovaný před třemi sty lety geniálním producentem hrabětem F. A. Šporkem. Dnes vyhledávaná turistická destinace, oceněná v loňském roce prestižní Grand Prix za obnovu barokního hospitálu Kuks. Kdo by si však ještě před takovými 15 lety na něco takového pomyslel? A přece – snílci a vizionáři, tvůrčí a vzdělaní lidé, umělci a podnikatelé. Ti, kdo ve skutečnosti stojí v pozadí tohoto úspěchu. Za probuzením a znovuoživením Kuksu. Byli to oni, kdo v roce 2005 přesvědčili politické představitele Královéhradeckého kraje, aby se pokusili získat na obnovu celého území evropské peníze.  A také dnes jsou aktivními tvůrci nové tváře Kuksu, někdejší oblasti Sudet. Jestliže erbovním heslem F. A. Šporka byla slova pravda a spravedlnost, oni k nim přidávají nápaditost a tvořivost.

Své vyznání a odpovědi na anketní otázky – proč se rozhodli spojit své životní osudy s Kuksem – nám poskytli: muzikolog a zakladatel festivalu THEATRUM KUKS Stanislav Bohadlo, divadelní režisér a umělecký ředitel Malého divadla Petr Hašek, podnikatel Dušan Erlebach, umělecký fotograf Miroslav Podhrázský, filmový režisér a dokumentarista Miloslav Kučera a theolog a právník Ignác Antonín Hrdina.

 

Umění zachránilo umění / Stanislav Bohadlo – muzikolog a duchovní otec festivalu THEATRUM KUKS, majitel obnoveného lázeňského domu v Kuksu, dnes Rentzova muzea.

 

Kdy jste rozhodl propojit svůj životní příběh s Kuksem?

Mám pocit, že jsem to nerozhodoval já. Od mládí jsem totiž vodíval návštěvy přátel do Adršpachu a do Kuksu a s každou z nich jsem znovu spoluprožíval jejich úžas nad majestátem přírody, nad povznášející silou umění a příběhy lidí, kteří to stvořili. Jak překvapivé i logické mi po letech přišlo, že to byl právě F. A. Graf von Sporck (FAGUS), který vybudoval Kuks (podle J. Zickerta „nejkrásnější lázně v celém Německu“, 1776) a zároveň objevil a obdivoval adršpašskou skalní galerii.

A v květnu roku 2000 jsem tyto divy východočeského světa zase ukazoval skupině amerických profesorů z Georgia College. Byli samozřejmě u vytržení a Birdie Gates se tak zakoukala do Braunových soch v Betlémě, že jsme odešli do Kuksu bez ní. Když se asi po dvou hodinách kdosi telefonicky ohlásil, že má nález cizinky s mým telefonním číslem, ale „neumí čéésky“, uprosil jsem toho dobrého muže, aby ji přivezl do Kuksu. Čekal jsem zatím u mostu v hospodě U Prďoly, pil turka a hospodského p. Vohradníka jsem se tak trochu řečnicky otázal, zda tam není na prodej nějaká chaloupka. Ukázal mi hned poloroubenou Zámeckou kuchyni a na úřadě jsem dostal telefon na prodejce. Birdie se nakonec našla, ale už o víkendu jsem procházel stavbu z roku 1694 se sporckovskými nápisy na stěnách a s výhledem na hospitál. Byl to sen. Srdce se mi při tom zastavovalo. Abyste tomu dobře rozuměli, strávil jsem právě rok jako Fulbright Scholar-in-Residence na College v Nebrasce a zažil jsem ten pocit historické prázdnoty ve městě na rovině, uprostřed prérie a kukuřičných polí bez jediného barokního kostelíku, božích muk, kamenných domů, o zámcích nebo sochách v modelovaném plenéru ani nemluvě. Nejstarší stavbou tam byl cihlový dům s mosaznou destičkou z roku 1882. Postižen touto zámořskou ahistorickou kocovinou a touhou být na dotek tak velkolepé koncentraci všech druhů baroka doslova na pětníku, hltal jsem už v pozdním létě denně všechna ta zázračná rána, barevné západy slunce nad Betlémem a hvězdná nebe se zurčící vodou po kaskádovém schodišti v Kuksu. Díky ztracené Birdie bydlím v domě, kde hraběci Kuchelmeister vařil pro Sporcka, Brauna, Aliprandiho, Rentze, Hanckeho, Denzia, Bioniho, Brandla, Seemana a jejich návštěvy.

 

Co jste svému snu musel obětovat?

Nic! Těch sedmnáct let vnímám jako řetězec radostí, zážitků a odměn při znovuobjevování míst, uměleckých skvostů sporckovského baroka a spřízněných duší, které tam přijíždějí z celého světa.

 

Co bylo předpokladem toho, že jste se na Kuksu úspěšně adaptoval?

Nebylo třeba se adaptovat, asi jsem tam už v minulých životech byl.

 

Jaký nejpozitivnější apel v sobě váš příběh nese?

Že to byl festival barokního divadla, opery a hudby THEATRUM KUKS, který nakonec rozpoutal velkolepou záchranu a obnovu Kuksu. Umění zachránilo umění. A Evropa ocenila Evropana Sporcka. A to byl sen, který se skutečně vyplnil.

 

KUKS – úžasné místo pro život / Dušan Erlebach, junior – majitel textilní továrny v Kuksu a provozovatel auto moto muzea

Můj "příběh o Kuksu" se začal psát nepřímo už dávno. Od dětství jsem byl obklopen auto moto veterány a historické vozy mi postupně přirostly k srdci. Rozrůstající se sbírka si časem žádala větší prostory, a tak k nápadu vybudovat rodinné muzeum veteránů zbývalo jediné: najít vhodný objekt a splnit si sen každého veteránisty-sběratele. Ač původem rodák ze Dvora Králové nad Labem, nedaleký Kuks jsem navštívil za svůj život jen několikrát, ale pokaždé ve mně zanechal zvláštní pocit výjimečnosti. A když se na začátku milénia objevila možnost získat v samém středu obce Kuks historickou textilní továrnu, postavenou v roce 1905, která vyhovovala našemu záměru, neváhali jsme a objekt zakoupili. Dnes tu provozujeme auto moto muzeum.

Co jsem obětoval? Jisté pohodlí města, jsem teď mnohem závislejší na dopravních prostředcích, ale život něco odnáší a jiné zase přináší.

Adaptace na zdejší prostředí byla od počátku velmi pozitivní. Na první pohled zvláštní vesnice, jiná než vísky v okolí, poznamenaná cejchem "Sudet", přesto na každém kroku dýchala vnitřní harmonií a historií. Dnes, po rozsáhlé rekonstrukci celého barokního komplexu, o to více. I když sem poslední dobou přijíždí mnoho turistů obdivovat zdejší stavebně umělecké hodnoty, je tu stále mnoho klidných míst a prostoru k vnímání Kuksu jako úžasného místa pro život.

Žití v Kuks mi otevřelo nové, nepoznané dimenze, pomohlo mi k získání nových přátel. A také jsem zjistil, že když je člověk obklopen krásným prostředím, dokáže myslet pozitivněji a tvořit ty správné hodnoty.

 

Nákaza Kuksem /Petr Hašek –divadelní režisér, umělecký ředitel Geisslers Hofcomoedianten z.s. a umělecký šéf Malého divadla Jihočeského divadla v Českých Budějovicích

Co se Kuksu týče, tak ten mi nikdy moc nedával na vybranou. Jakmile jsem v Kuksu, případně v jeho okolí, je rozhodování nějak jednodušší. To se týká jak samotné tvorby, proto tam tak rád zkouším divadlo a pracuju, tak i rozhodování propojit svůj život s tímto místem. Nebylo co řešit v případě, když mi pan Stanislav Bohadlo nabídl v roce 2001 režírování první inscenace Geisslers Hofcomoedianten na nultém ročníku festivalu THEATRUM KUKS, nebylo co řešit, když od něj nabídka přišla i v roce následujícím…, stejně tak jsem se nebránil možnosti pořídit si starý výstavní pískovcový dům z 19. století ve Stanovicích u Kuksu (i když jsem na něj neměl a zadlužil se na pěkně dlouho) a “NE” nepadlo ani v případě převzetí otěží vedení festivalu THEATRUM KUKS v minulém roce. Každé toto neuvážené rozhodnutí - kterých již proběhlo nepočítaně -, s sebou přineslo pěknou řádku problémů a potíží, ale takový už je Kuks. Plný rozporů a kontrastů. A ještě k tomu je to můj rodný kraj! Nelze odolat.

 

Co jste svému snu musel obětovat?

Musel jsem samozřejmě obětovat spoustu času, peněz, energie, invence….a letních prázdnin. Ale to člověk obětuje každému svému snu.

 

Co bylo předpokladem toho, že jste se na Kuksu úspěšně adaptoval?

Na tuto otázku je jednoduchá odpověď: “přiotrávil jsem se kukským pramenem”, “nakazil se místním geniem loci”, “ztratil se v okolní barokní krajině”, “stal se závislým na podkrkonošském vzduchu” a “zadlužil se u řady místních”…prostě jsem se zamiloval.

 

Jaký nejpozitivnější apel v sobě váš příběh nese?

Kuks je magickým místem, plným krásy, pozitivní i negativní energie a inspirace. Kuks je mým domovem, který v mém rozlítaném kočovném životě získává na stále vyšší a vyšší ceně a zatím se jí ničemu a nikomu nepodařilo přeplatit…Naopak: “nákaza Kuksem” se rozšiřuje!

 

S Kuksem vedu intimní rozhovor v duši / Miroslav Podhrázský – umělecký fotograf

Kuks jsem začal vnímat přes poznání Braunova Betléma. Někdy v roce 1977 nebo 1978, to mi bylo 17 let, jsem se při cestě ze Žirče na Zvičinu zastavil v Braunově Betlémě. Do té doby jsem netušil, co „Nový les“ v sobě ukrývá. Od toho letního dne jsem věděl, že se do Betléma budu vracet s fotoaparátem, sám nebo s přáteli, kteří chtějí sdílet toto místo spíše jako příležitost k meditaci. Tenkrát jsem jezdil vlakem z Hradce Králové bez přestupu až do stanice Žireč a pak jsem se vydal pěšky lesem přímo k Braunovu Betlému. Jedna z návštěv mě obohatila o myšlenku ředitele královédvorské ZOO pana Vágnera. Vysvětloval, jak chtěl propojit zoologickou zahradu s Braunovým Betlémem a volnou zvěří. Pro svůj záměr ale nenašel pochopení.

Jednou se mne můj děda zeptal? „Kam zas jedeš?“ Já: „Do Betléma,“ a děda na to: „Vždyť už jsi ho viděl!“ A já věděl, že je to na celý život.

Náhodnými návštěvami jsem dostudoval Umprum v Brně. Podzim roku 1980 a 1981 – vybavuji si, že jsem jel z Žirče na skládacím kole fotit zářijově zářící snímky, světlo a stín na reliéfech Braunova Betléma, ranní rosa. Dodnes z těch černobílých negativů 6 x 6 cm obrazově čerpám. Tehdy mě už chladil povolávací rozkaz v kapse. Dvouletá tvůrčí nepřítomnost a snění o tom, jak v civilu začnu znovu jezdit do Braunova Betléma. A jak rozsvítím Betlém s Ježíškem a pastýři za pomoci 70-100 svíček posazených do sněhu a budu exponovat v podvečerní náladě.

Tento den se naplnil 17. 1. 1984. Starodávný deskáč 6 x 9 cm, stativ, černobílý film, silné sněžení, poté káva, grog, vlak zpět do Hradce Králové. Vznikl černobílý negativ. Později vyzvětšováno na metrové fotoplátno, které je součástí výstavního souboru 30 fotopláten Braunova Betléma.

Loňského roku po 33 letech, na den přesně, jsem vše fotograficky zopakoval na digitální záznam. Vyrazil jsem z chaloupky v Kuksu,  - 20°C mrazu, ale já byl opojen tvůrčím fotografováním. Jen mírný větříkem mi zhasínal svíce. Vsadil jsem je hlouběji do sněhu a tak dosáhl toho, že rozzářily sníh kolem sebe. Famózní atmosféra. Výsledkem jsou barevné obrazy, jeden do modra a druhý má skořicovou barvu i náladu…

Ještě vzpomenu na fotografování 13. prosince 1998, svátek svaté Lucie, Kuks v zatáčce pod Hospitalem, tak okolo 13:30, začaly se valit obrovské chuchvalce mlhy, tající sníh,  stativ, kamera „Linhof“/ formát diapozitivu 6 x 12 cm/1:2/. Obrovský zážitek – tak vznikl obraz  „Věčné světlo“, který je ústředním obrazem na výstavách s tematikou Braunův Betlém a Kuks.. Nyní se nachází ve velikosti 260 x 130 cm v soukromé galerii „Artgallerykuks“ na Kuksu.

Cítím se být v této barokní krajině obsažen. Často si představuji, že z kosmického hlediska to není zas tak dávno – 300 let zpět– a mohli jsme jít na kávu s hrabětem F. A. Šporkem.

Dal jsem si priority – „děti, rodina, Kuks“ nebo „Kuks, rodina, děti“ – takže jsem si z Kuksu vytvořil celoživotní příběh. Stačí mi oježděná auta, víc pro mne znamená místo, kde stojí chalupa, kterou dotvářím vlastními silami a prostředky. Zahrada, jižní svah, na protějším kopci přes údolí vzhlíží Kuks – Hospital s kaplí, v podvečer při nasvícení jeví se jako drahokam. Někdy se vracím do Hradce Králové jako z jiného světa, v pozměněném stavu mysli…

 

Šporkův Kuks jako srdeční záležitost / Miloslav Kučera – filmový režisér a dokumentarista

Kdy jste rozhodl propojit svůj životní příběh s Kuksem?

Probíhalo to vlastně po dvou liniích. Jako režisér-dokumentarista jsem se zajímal o historii. Tehdy jsem se podílel na cyklu České televize Lapidárium, jehož tématem byly příběhy věcí. Napadlo mě věnovat jeden z dílů příběhu Šporkova řádu svatého Huberta. Tak jsem někdy v roce 1997 poprvé natáčel na Kuksu. Druhou linii bylo mé seznámení se Stanislavem Bohadlem, které proběhlo přes amatérský film. Standa kdysi vytvářel krátké filmy s osobitou poetikou a humorem. Já jsem často zasedal v porotách filmových soutěží. Tak jsme se poprvé setkali. A na jedné ze soutěží jsem od Standy dostal pozvání na Kuks. A bylo to! V průběhu let jsem se jako filmař na Kuks často vracel. Barokní areál vystupoval ve velkém dokumentu Sláva barokní Čechie. Standově domu na Kuksu je přímo věnován Příběh Šporkovy kuchyně. Moje usilování o filmové uchopení tohoto místa bylo zatím završeno sběrným dokumentem Sen o Kuksu, který na pozadí nedávné velkorysé rekonstrukce barokního areálu přibližuje i osobnost hraběte Šporka.

 

Co jste svému snu musel obětovat?

Nebylo to tak zlé. Jsem z Prahy. A tak jsem musel obětovat především hodně času a projezděných kilometrů. Ale na Kuks jsem se vždycky vracel a vracím rád. Takže to vlastně ani žádná velká oběť nebyla. Když se ale teď zamýšlím nad rozměry oběti, tak ta byla spíše v trpělivosti a usilovnosti, kterou člověk musí mít, než se mu podaří film zrealizovat. Sen o Kuksu byl náročný na počet natáčecích dnů a v tomto rozsahu se ho povedlo natočit jen díky podpoře Královéhradeckého kraje a mé kamarádky Lenky Jaklové.

 

Co bylo předpokladem toho, že jste se na Kuksu úspěšně adaptoval?

Já na Kuksu nežiji, takže nemůžu mluvit o adaptaci v pravém slova smyslu. Nicméně za ta léta kontaktů s ním jsem se zde seznámil s poměrně velkým počtem lidí. Snad mohu říci, že několik z nich se stalo i mými přáteli. Po mém bydlišti se tedy Kuks stal druhým místem, kde během chvíle určitě potkám některého ze svých známých. To, že Kuks sleduji z odstupu, má i své výhody. Mohu tak porovnávat změny, které se zde za poslední léta udály. Na jedné straně proběhly rozsáhlé rekonstrukční a restaurátorské práce, z nichž obnovení monumentálního cyklu Tance smrti nebo výstavba původní barokní budovy dnešního Rentzova muzea patřily jistě ke kulturním událostem roku. Na druhé straně se mi zdá, že Kuks nežije zas tak, jak jsem si představoval. Čekal jsem, že zde vznikne mnohem více pensionů, kde by si mohli návštěvníci (jejichž počet je úctyhodný) vychutnat Kuks i ve večerních hodinách. Škoda, že většina turistů se zde zastaví jen na 2–3 hodiny a pak zase jede dál. Sám přespávání řeším s obtížemi. Dokonce jsem už uvažoval o tom, že bych se na Kuksu usadil, ale zatím jsem příliš vázán někde jinde. Ale možná v budoucnosti…

 

Jaký nejpozitivnější apel v sobě váš příběh nese?

To je těžká otázka!  Zevšeobecňovat vlastní život je ošemetné. Ale asi ten, že člověk má jít tam, kam ho srdce táhne a věnovat se tomu, co ho baví. Příliš vykalkulovaný plán nenese vždy to nejlepší ovoce. Šporkův Kuks mě vždycky oslovoval a doufám, že o něm snad ještě něco natočím…

 

Nebýt Šporka – křesťana – nebylo by barokního Kuksu / Ignác Antonítn Hrdina – právník a theolog

Kdy jsem se rozhodl propojit svůj životní příběh s Kuksem?

Můj životní příběh spojený s Kuksem nebyl výsledkem mého vlastního rozhodnutí. Moje babička z matčiny strany Marie Hajná měla kdysi v Kuksu příbuzné (jmenovali se Mauderovi) a její matka Anna byla rozená Mauderová, proto ta vazba na Kuks. Dodnes to dosvědčuje náhrobek babiččina strýce Jindřicha Maudera († 1897), který v Kuksu bydlel a je také pochován na kukském hřbitově – je to ta první hrobka hned po pravé straně od vchodu. Prý se v parném létě uřítil na kole, skočil do studené vody a následně zemřel na zápal plic. Jeho fotografii na porcelánovém oválu nějaký vandal před lety silně poškodil.

Tam do Kuksu k Mauderovům babička Hajná jezdila na „letní byt“. A když už Mauderových nebylo, rozhlížela se, kdo by nás na prázdniny ubytoval. Nakonec se domluvila se stařičkou (snad skoro devadesátiletou) „starousedlicí“ paní Urbanovou, která měla domek nad bývalou Ettrichovic dolní fabrikou (tzv. „pentličkárnou“, v té době už skladem národního podniku Drogerie) a které byla každá koruna nájemného vítaným přilepšením k mizernému důchodu. Po její smrti nám pak tu místnost pronajímala její (tehdy už také letitá) dcera, slečna Emilka. Moje matka byla učitelka, takže měla v létě dva měsíce prázdnin, které jsme trávili právě v Kuksu. A tak se z Pražáka stával na červenec a srpen Kuksák, který po desetiměsíčním živoření ve škole, kterou srdečně nenáviděl, dva měsíce skutečně žil v Kuksu.

Po smrti slečny Emilky jsme nalezli prázdninové útočiště v domku paní Barbory Klepšové v čp. 67 proti výrobně vánočních ozdob, tzv. „bambulárně“ (dnes je v něm hospoda – kiosek „U Fanánka“). Nesetkal jsem se s laskavější a obětavější ženou, než byla paní Klepšová; když se o někom řekne, že má „zlaté srdce“, platilo by to jistě především o ní. No, a s jejím synem Františkem, který loni bohužel zemřel a moc mi chybí, a dalšími vrstevníky jsme po Kuksu a okolí prováděli nejrůznější alotria, k nimž v Praze během školního roku přirozeně nebyla příležitost. To by vydalo na celou knihu. Mnohému jsem se od nich „přiučil“, až mi za to ze strany babičky a matky bylo (ne tak zcela bezdůvodně) vyhrožováno polepšovnou. Dodnes mám mezi nimi pár výborných přátel, některé bohužel už také na hřbitově. Rád na ně vzpomínám a chci jim vyjádřit svůj vděk, že tenkrát „Pražáka“ vzali mezi sebe jako (téměř) rovnocenného partnera. V Kuksu jsem také zažil své první dětské platonické lásky; Bože, to byly krásné doby!  

 

Co jsem svému snu musel obětovat?

Moje návštěvy Kuksu ode mne nevyžadovaly žádné oběti – právě naopak: každá cesta do Kuksu pro mne byla od dětského věku odměnou, na kterou jsem se těšil vždycky právě jako ono malé dítě. A to mi vydrželo až dodneška. Vždycky, když po delší době přijíždím ke Kuksu, tak se mne zmocní takový zvláštní příjemný pocit – lépe to neumím definovat. Snad je to ono kouzlo místa, jakési kukské fluidum, které na mně působí.

Takže ta jediná oběť, kterou jsem svému snu (= Kuksu) obětoval, bylo množství buněk jaterního parenchymu, které mi v tehdejším „zlatém věku“ kukského pohostinství odumíralo při sezení s kamarády a hojné konzumaci ať už dole u Labe v Hospodě U Prďoly nebo v kiosku pod břízkami u Zdeničky. A jistě jsem tuto oběť přinesl rád – ostatně jaterní buňky se prý vyznačují velkou regenerační schopností.

 

Co bylo předpokladem toho, že jsem se na Kuksu úspěšně adaptoval? 

Nevím, jestli jsem se v Kuksu „úspěšně adaptoval“, ale v každém případě mě Kuks s tím vším, co jsem v něm prožil, provází celým mým životem a můžu říct, že na něj měl rozhodující, třebaže zprostředkovaný vliv – určitě alespoň pokud jde o mé profesní zaměření. Abych to vysvětlil:

U paní Urbanové, kde jsme trávili prázdniny, měl tehdy pronajatý jeden pokoj duchovní správce u kukských řeholnic (byly to Šedé sestry sv. Františka) P. Vladimír Matějka (1921–1990), vzdělaný a ke všem laskavý kněz zlatého srdce. Tehdy totiž ještě nemohl bydlet na faře v Hradišti, protože ta byla obsazena nájemníky. Sestry ve zchátralých prostorách kukského hospitálu (tehdy se tomu říkalo „Státní zámek Kuks“) pracovaly v ústavu sociální péče, kde se s obdivuhodnou obětavostí staraly o tamní chovance. Když P. Matějku propustili z komunistického vězení za pobuřování proti republice, směl od roku 1957 působit jako kněz alespoň v této komunitě sester; teprve později (od roku 1967) mohl vykonávat funkci kaplana ve Dvoře Králové a poté i administrátora v Choustníkově Hradišti a ve Vlčkovicích.

Poznal jsem ho u paní Urbanové, když mi byly asi tak tři čtyři roky. Pamatuji se, že pro mě měl vždycky laskavé slovo i nějakou tu sladkost. Když jsem pak byl trochu větší, postupně mne seznamoval se základy víry a s Biblí – já jsem o tom nevěděl nic, u nás v rodině se do kostela na mši nechodilo, do náboženství jsem taky nechodil, takže jsem byl vlastně cosi jako pokřtěný pohan. Ale to se díky P. Vladimírovi pozvolna měnilo. Začal jsem chodit do kostela – nejdříve v neděli do Hradiště a pak i ve všední den do Kuksu, kde měl ráno mši sv. pro sestry, a dokonce jsem mu mohl ministrovat. Pak jsem začal pravidelně navštěvovat bohoslužby i v Praze. To už jsem chodil na „měšťanku“ a o víru jsem se začal zajímat i z vlastní iniciativy. A P. Vladimír mi o prázdninách ze své dobře vybavené knihovny půjčoval knihy, zvláště tzv. „katolickou literaturu“, kterou jsem hltal, protože ve škole to byl samý „Timur a jeho parta“ a podobná duševní strava. A tak jsem se v této jeho „letní škole“ pozvolna začal v křesťanském náboženství orientovat a stále více jsem se o ně zajímal, až jsem – jistě také pod vlivem jeho příkladného kněžského života – po maturitě podal přihlášku na teologickou fakultu (tehdy byla v Litoměřicích) a současně do kněžského semináře, a následně se stal knězem. P. Vladimír se mne sice nikdy předtím nezeptal, zda o takovém kroku uvažuji, ačkoli to musel nejen tušit, ale jistě mě k tomu se vším taktem směroval. Když jsem mu sdělil své rozhodnutí, byl pochopitelně rád.

Za zmínku stojí, že si P. Vladimír usmyslel (snad právě s onou uvedenou perspektivou), že mě naučí latinsky. A tak vždycky o prázdninách u něj na faře probíhal intenzivní kurs latiny – to jsem chodil ještě na „obecnou“ a ani českou gramatiku jsem pořádně neuměl. Moc mi to tenkrát nevonělo, ale nedalo se nic dělat: P. Vladimírovi nešlo nic odmítnout a také ze strany mé matky (učitelky) byl na mne v tom směru činěn jistý nátlak. A tak bylo možno vídat pubescenta, jak jezdí po Kuksu a okolí na kole – v jedné ruce řidítka a v druhé sešitek s latinskými slovíčky. Ani jsem si snad tenkrát nenatloukl. Když jsem pak v roce 1968 nastupoval na gymnázium, prakticky mě tam z latiny už neměli mnoho co naučit.

Když to shrnu: P. Vladimír mě přivedl k víře, do značné míry i ke kněžství a položil základy i mé druhé budoucí profesi právního historika, který se bez latiny neobejde – on sám byl výborným církevním historikem a dokonce autorem skript z obecných církevních dějin. Jsem za to za všechno P. Matějkovi nesmírně vděčný a jako skromný výraz vděku jsem kostrbatě sepsal jeho životopis – dá-li Pán Bůh, vyjde v prvním pololetí letošního roku (vydavatelem bude Královská kanonie premonstrátů v Praze na Strahově).

A tady přejdu k druhé oblasti vlivu, který na mne Kuks – tentokrát už bezprostředně – vykazoval a vlastně dodnes vykazuje. Ve svém mladistvém věku jsem pochopitelně nebyl nevšímavý k dívčím půvabům, což platilo i o studentkách (o něco starších, než jsem byl já), které jako brigádnice o prázdninách prováděly turisty po areálu kukského hospitálu. Ty, když potřebovaly jít na rande nebo se věnovat jiným podobným důležitým aktivitám a usmály se na mne s prosbou, abych za ně zaskočil, což jsem mohl nevyhovět? Kdyby mě slyšel P. Matějka, který dříve také po hospitálu prováděl, asi by se zhrozil. Na druhé straně můj výklad byl natolik kreativní, že se návštěvníci dozvěděli řadu věcí, které by se od nikoho jiného (ani od něj) nedověděli... Nikdo si naštěstí nestěžoval – tenkrát se to tak nebralo.

Ale zřejmě právě ono občasné provádění turistů po špitálním areálu mi pozvolna poodhalovalo poznatek, že Kuks není jen územím pro prázdninové pubertální rejdy, ale i kusem kamenné krásy, která má svého tvůrce (Braun, Alliprandi...), a ovšem i svého zadavatele a investora, dnes by se asi řeklo: „manažera projektu“, tedy říšského hraběte Františka Antonína Šporka (1662 – 1738), a začal jsem se o ně zajímat. Literatury o Kuksu a Šporkovi bylo ovšem tehdy běžně k dispozici poskrovnu – spíše jen brožurky vydávané památkovým ústavem v Pardubicích a Lukasova obrázková publikace Šporkův Kuks s krásnými fotografiemi. Zlom v této věci představovalo vydání nádherné publikace profesora (tehdy ještě docenta) Pavla Preisse Boje s dvouhlavou saní. František Antonín Špork a barokní kultura v Čechách, kterou vydalo pražské nakladatelství Vyšehrad v roce 1981. Ta se stala bez konkurence mou nejoblíbenější knížkou, která teprve mi pro Kuks a jeho fundátora otevřela oči. Tehdy jsem pojal dvě neskromná přání, v jejichž vyplnění jsem ani příliš nedoufal. Tím prvním bylo, abych pana profesora Preisse mohl poznat osobně; tím druhým, že bych snad někdy také mohl něco o hraběti Šporkovi či jeho Kuksu napsat... Obojí mi laskavá Prozřetelnost splnila poté, co jsem vystudoval práva začal se zabývat právní historií: s panem profesorem Preissem jsem měl po několika letech tu čest a radost se osobně seznámit, a následně jsem měl možnost o hraběti Šporkovi, resp. o jeho právních sporech vydat hned tři monografie: jednu o tom, jak se on – jeden z nejbohatších českých šlechticů – dostal do vězení pro dlužníky do pražské Daliborky, další dvě (ve spoluautorství s kolegyní Hedvikou Kuchařovou z knihovny strahovského kláštera) jednak o kacířském procesu, který byl proti němu veden, jednak o podivných okolnostech, které provázely sňatek jeho mladší dcery Anny Kateřiny s baronem Swéerts-Šporkem v dnes již neexistující kapli Nanebevzetí Panny Marie v Kuksu (stávala nad dnešním konzumem, její oltářní obraz je dnes v kostele v Kohoutově). A díky kolegovi Jindřichu Koldovi z královéhradecké filosofické fakulty, který léta pracoval jako šéf sbírek v kukském hospitálu, pak spatřila světlo světa i naše společná publikace o kukské historické knihovně. Důvodů k vděčnosti mám tedy víc než dost. Když k tomu připočítám články v různých časopisech, představuje kukská tématika skoro polovinu mé odborné produkce. A kdoví – nebýt hezkých děvčat trávících prázdninovou brigádu na „státním zámku Kuks“, za jejichž úsměv (někdy i za krabičku cigaret) jsem tu a tam jako „černý průvodce“ vodil kolem Ctností a Neřestí turisty, asi bych se neseznámil ani s hrabětem Šporkem ani s jeho spory a nestal se tak později jaksi mimoděk a z nezbytí odborníkem na české právo v období barokního absolutismu. Stezky Páně jsou někdy skutečně nevyzpytatelné...

 

Jaký nejpozitivnější apel v sobě můj příběh nese?

Apel – na koho? Asi na mé milé Kuksáky. Mají to štěstí, že žijí ve vesnici, která je naprosto ojedinělým a světově unikátním svědkem i plodem vrcholné barokní kultury – je skutečnou „perlou na Labi“, teď naštěstí (alespoň na pravém labském břehu) krásně zrenovovanou (kéž by se to dalo brzy říci i o nedalekém Braunově Betlému!). „Génius loci“ tam vyzařuje z každého kamene a z každé památky, a těch je tam skutečně mimořádná koncentrace. Snad by si to k posílení svého sebevědomí mohli častěji připomínat. Skutečně mají být na co hrdí.

Ty památky jsou vlastně téměř všechny křesťanské: především je to samotný kostel Nejsvětější Trojice s kryptou, hospitálem a řadou Braunových soch (osmero Blahoslavenství a po dvanácti sochách Ctností a Neřestí), který tvoří pro diváky z protějšího labského břehu úžasné a neopakovatelné panoráma; dále přiléhající zahrada s grotou sv. Jeronýma, velkým a malým Křesťanským bojovníkem a „andělem Gloria“ (umístěným kdysi v Betlémě nad reliéfem Narození Páně); dále hřbitov s bývalou a dnes už strženou hřbitovní kaplí sv. Jana z Boha a řádovou hrobkou milosrdných bratří (já ji ještě pamatuji) a řada dalších drobných solitérních sakrálních památek na území obce: Braunova socha Davida a Goliáše před konzumem, socha Krista nesoucího kříž u pošty, socha Madony (trochu zastrčená) pod štrekou v lese na hranicích se Stanovicemi, i několik křížů rozesetých po obci. A konečně celý Braunův Betlém je jedním „svatým hájem“, určeným jeho fundátorem Šporkem pro meditaci – zejména o pomíjejícnosti tohoto světa.

A tím se dostávám k druhé části tohoto apelu: to všechno (kromě jiného) nám dosvědčuje nesporný fakt, že hrabě Špork byl upřímným křesťanem, jakkoli to mezi ním a sousedními žirečskými jezuity (včetně proslulého Antonína Koniáše) občas jiskřilo. Nebylo by barokního Kuksu, nebýt Šporka – křesťana. Jistě, dříve i u nás v Boha věřil prakticky každý, ať už po katolicku, po evangelicku, po židovsku či jinak. Ale i když je dnes jiná doba a víra v Boha zdaleka není většinovou záležitostí, jako tomu bylo za urozeného fundátora, přesto Evropa má – ať se to komu líbí nebo nelíbí – křesťanské kořeny. Křesťanství stálo i u kolébky naší české státnosti a provázelo ji po celou dobu jejího trvání. Stručně řečeno: křesťanství je integrální součástí naší státní tradice, naší národní kultury. A této tradice či kultury si vážit a chránit ji a připomínat si ji, to jistě není nic špatného – jistě ani pro nevěřící spoluobčany. A je to asi nejlepší forma prevence proti tomu, aby na kukském kostele za pár (řekněme) desítek let nebyl místo kříže půlměsíc a z královédvorské kostelní věže aby se místo hlasu zvonů neozývalo vyvolávání muezína. – A tento můj skromný apel samozřejmě není určen jen Kuksákům.

Závěrem velice děkuji milé kolegyni ze „Salonu republiky“ Mgr. Lence Jaklové, za to, že s žádostí o příspěvek oslovila i mne. Udělalo mi to velikou radost. Jistě i ona má v Kuksu, kde za ní zůstalo nemálo nezištné práce, kus srdce. Vždyť přece ne trvalé bydliště, ale právě toto „zakotvení srdce“ je rozhodující pro to, kde se člověk cítí doma a kam se vždycky rád vrací – když ne jinak, aspoň v myšlenkách. A tak když někdy nemůžu hned usnout, nechám si před očima defilovat různé partie z krásného Podzvičinska, a na prvním místě z mně tak milého Kuksu. A až potom usnu, tak sním; sním o Kuksu…

 

Více o Kuksu ve filmovém dokumentu Miloslava Kučery: Sen o Kuksu

http://www.ceskatelevize.cz/ivysilani/10630460999-sen-o-kuksu/

 

Mohlo by vás také zajímat...

BLANSKO: Blanenský výtvarník, režisér a scénograf Jiří Polášek oslaví 27. února 2018 své devadesátiny. Byl po dlouhá léta a stále je přední osobností amatérského divadla v Blansku. Kdysi kdosi vtipně poznamenal: „Řekne-li se v Blansku divadlo, ozvěnou se vrací: Jiří Polášek.“

Celá ČR, Jihomoravský kraj
Senioři, Ostatní, Živé umění
Co se děje
23.02.2018

JILEMNICE: S pondělním večerem 19. února 2018 přišla smutná zpráva, že své těžké nemoci podlehla Ilka Kulichová (*1956), vedoucí pedagožka tanečního oboru ZUŠ Jilemnice. Žačka Aleny Bartošové-Jínové, Josefy Šimsové a Evy Rejškové vyučovala taneční a pohybovou výchovu v Podkrkonoší přes čtyři desítky let a patřila mezi autority oboru nejen v regionu.

Liberecký kraj
Děti a mládež, Instituce a kulturní zařízení, Ostatní, Vzdělávání, Živé umění
Co se děje
22.02.2018

ČR: V rámci projektu „Brány památek dokořán“ se  členská města připojují k Mezinárodnímu dni památek a sídel – po celý duben otevírají památky ve svých městech, pořádají prohlídkové okruhy, výstavy, koncerty, přednášky apod....

Celá ČR
Ostatní, Památky
Co se děje
22.02.2018

ČR: Letošní ročník soutěže je vyhlášen. Vítězové Národního kola soutěže budou slavnostně vyhlášeni u příležitosti Mezinárodního dne památek a sídel na Pražském hradě ve Španělském sále dne 17. dubna 2018 a postupují do mezinárodní soutěže. Téma soutěže je Architektonické dědictví.

Celá ČR
Děti a mládež, Památky, Soutěže a festivaly
Co se děje
22.02.2018