Lidová kultura

<p>KRAJ VYSOČINA: Skřipácká muzika na Jihlavsku“ a „Betlémská cesta v Třešti“ jsou dvě nové položky zapsané na Seznamu nemateriálních statků tradiční lidové kultury Kraje Vysočina.</p> <p>O jejich zápise, kterému předcházela více než půlroční spolupráce nositelů obou statků, folklorního souboru Pramínek Jihlava a Spolku přátel betlémů v Třešti, s regionálními etnografy, rozhodlo Regionální pracoviště tradiční lidové kultury v Kraji Vysočina při Muzeu Vysočiny Třebíč v závěru roku 2014.<br />
Držitelem tohoto prestižního Seznamu, na který jsou zapisovány nejvýznamnější projevy z oblasti tradiční lidové kultury vyskytující se na území kraje, je Kraj Vysočina od konce roku 2013, kdy Rada Kraje Vysočina schválila Pravidla Rady Kraje Vysočina pro vedení Seznamu nemateriálních statků tradiční lidové kultury Kraje Vysočina. Účelem Seznamu je ochrana, zachování, identifikace, rozvoj a podpora nemateriálního kulturního dědictví, jeho vedením je pověřeno Muzeum Vysočiny Třebíč, příspěvková organizace, které je současně pověřenou organizací k zajištění úkolů tradiční lidové kultury v Kraji Vysočina.</p> <p>První položkou zapsanou na krajský Seznam byl „Běh o Barchan“, jehož nominaci předložilo Město Jemnice. Tento statek dosud jako jediný reprezentuje Kraj Vysočina také na Seznamu nemateriálních statků tradiční lidové kultury České republiky.</p> <p>Více informací o Seznamu nemateriálních statků tradiční lidové kultury Kraje Vysočina je k dispozici na http://www.muzeumtr.cz/…tku-tlk.html, informace o Seznamu nemateriálních statků tradiční lidové kultury České republiky jsou na webových stránkách Ministerstva kultury v sekci Regionální a národnostní kultura.</p> <p>ZDROJ

<p>PRAHA: Národní informační a poradenské středisko pro kulturu (NIPOS), Centrum informací a statistik kultury (CIK) provádí na základě statistického výkazu o kulturně vzdělávací, zájmové umělecké a mimoumělecké činnosti statistická šetření. Mezi nejrůznější aktivity organizovanými kulturními zařízeními (příspěvkovými organizacemi a organizačními složkami měst a obcí) či přímo referáty a odbory kultury místních částí úřadů, spolky a obecně prospěšnými společnostmi, církvemi nebo obchodními korporacemi a živnostníky patří i udržování a obnovování lidových folklorních tradic.</p> <p>Obyčeje a zvyky jsou pokračující tradicí sahající hluboko do minulosti (např. v oblasti Chodska, Doudlebska, Moravského Slovácka, Hané, Těšínska a dalších regionů), nebo jsou součástí etnické identity v příhraničních oblastech (Poláků, dříve i Němců a Maďarů). Trochu odlišná situace je na území bývalých Sudet, odkud byli v rámci poválečného vypořádání vyhnáni Němci, často zde usedlí od středověku. Jen výjimečně mohli zůstat, spíše jednotlivci. </p> <p> Jednou z větších výjimek byla jihočeská obec Lenora, kde mohli zůstat němečtí skláři. </p> <p> Na vysídleném území se usadili obyvatelé z chudších oblastí Čech, Vysočiny, Moravy a Slovenska, čeští a slovenští reemigranti z Polska, Ukrajiny, Rumunska (hlavně z oblasti Banátu). A přinesli s sebou vlastní zvyky a obyčeje, často ovlivněné kulturními zvyklostmi původní hostitelské krajiny, a přijímali další z okolí nových sídlišť.<br />
Dalšími etniky, která se podílejí na pestrosti kulturních aktivit, jsou Bulhaři, stěhující se sem za obživou již od 19. století, či Řekové emigrující z politických důvodů v polovině 20. století. V současnosti se zvětšuje minorita Vietnamců (spíše uzavřených ve své komunitě), Rusů, Ukrajinců a dalších národů Ruska, vznikají nové spolky a organizace začleňující se více či méně do života české majority a dodržující zvyky a tradice ze staré vlasti.<br />
Příkladem je například dodržování pravoslavných církevních obřadů podle juliánského kalendáře (tedy opožděné o 13 dní oproti ostatní Evropě). Včleňování do české společnosti můžeme dokladovat i na katolickém kostele Zvěstování Panny Marie Na Slupi (též Na Trávníčku) v Praze 2, od roku 1995 se stal sídlem pravoslavné církve, která ho nazývá jménem Zvěstování přesvaté Bohorodičce.<br />
V obcích a městečkách příměstských oblastí velkých aglomerací (jako je Praha, Ostrava, i nově vybudovaná města socialistické éry), všude tam, kde se vlivem industrializace a rychlou výměnou obyvatelstva z původních zvyků a obyčejů nedochovalo nic nebo téměř nic, začali obnovovat aktivní jedinci a občanské společnosti za přispění městských, místních a obecních úřadů tradiční zvyky, nebo vytvořili své vlastní.<br />
V Praze na Královských Vinohradech a na Žižkově se obnovila tradice svatováclavských vinobraní. Ve všech větších městech se stávají každoroční událostí adventní a vánoční trhy a jarmarky, doplněné klasickými a regionálními zvyky, adventními koncerty, zpíváním koled a stavěním jesliček, často doplněných živým oslíkem, volkem, někde dokonce celým živým betlémem.<br />
Rozsvěcování vánočního stromu na náměstích je zvykem současným. Poprvé byl Strom republiky postaven na brněnském náměstí Svobody spisovatelem Rudolfem Těsnohlídkem o vánocích v roce 1924 a pod ním byla uspořádána sbírka na pomoc všem opuštěným dětem. Na pražském Břevnově, Žižkově a třeba i v Uhříněvsi se znovu objevují maškarní masopustní průvody dospělých nebo jen dětí.<br />
Některé polozapomenuté zvyky obnovují také folklorní soubory za pomoci archivních dokumentů (např. lucky, barborky, kácení májů, dožínky, zamykání vinohradu apod.) či starých pamětníků. Často jsou spojené s církevními obyčeji, ale nepatří přímo do liturgie církevního roku.<br />
Jejich původ či základ nacházíme mnohdy až v předkřesťanské (pohanské) době, propojují se v nich a vzájemně ovlivňují prvky pohanské i křesťanské. Není se čemu divit. O úplném pokřesťanštění českého knížectví můžeme mluvit až ve 14. století, kdy síly pohanských bůžků ztratily svoji moc a vliv (lid se obracel ve svých prosbách ke křesťanskému Bohu, jeho světcům a pomocníkům). Zůstávají přítomny pouze ve zvykosloví a lidovém léčitelství. </p> <p>Začátkem církevního i lidového roku je Advent (název pochází z latinského slova a znamená Příchod). Je dobou očekávání příchodu Mesiáše na svět, přípravou na narození děťátka Ježíše. Trvá 4 týdny (4 adventní neděle) před Štědrým dnem. Byl a pro věřící stále je dobou postní, dobou střídmosti, zbožného rozjímání, zákazu velkých zábav, ale plnou různých obyčejů a zvyků. V současnosti církevní obyčeje ustupují spíše do kostelů (roráty) a domácností věřících. Navenek působí adventní doba spíše jako radostné očekávání dětí na Ježíška, těšení se na stromeček, nakupování dárků, procházení adventních a vánočních trhů, poslech adventních koncertů, postupné rozsvěcování svíček na adventním věnci, pečení vánočního cukroví a předhánění se v počtu druhů. Ale i tak je možné v dnešní uspěchané době se na chvilku zastavit a zamyslet. A moudřejší to určitě dělají.<br />
Součástí adventního času i nadále zůstávají některé zvykoslovné obyčeje, dodržované především v rodinách, i když jejich význam se od původních magických a věšteckých obřadů dospělých přesouvá na hry a zábavy pro děti.<br />
Se sv. Ondřejem (30. listopad) je v lidové víře spojováno věštění budoucnosti. Je považován za patrona nevěst. Toho dne dívky různými praktikami hádaly, kdo bude jejich ženichem. Podobně tomu bylo s mládenci. Třáslo se stromem, věštilo se z chování žáby, kterou zahrabali do mraveniště. O půlnoci před svátkem se klepalo na kurník, hledal se obraz nastávajícího ve studni, díži i komíně.</p> <p> 4. prosince se slavila sv. Barbora. V předvečer svátku barborky, ženy a dívky zahalené v bílých prostěradlech a se závojem přes oči, obcházely vesnici. V ruce držely košík s ovocem a sladkostmi, které rozdávaly hodným dětem, v druhé měly metlu, kterou hrozily zlobivým. Ohlašovaly se zvonkem či bušením na okno, vstoupily a zazpívaly píseň o sv. Barboře a jejím mučednictví, případně se všichni společně pomodlily a šly do dalšího stavení. Obchůzky jsou zbytkem her a obřadů provozovaných k tomuto dni.<br />
V současnosti se hra o sv. Barboře a obchůzky konají jen jako doprovodný program ve skanzenech či folklorních představeních. Zůstává pouze zvyk řezání třešňových a višňových větviček, tzv. barborky, které by měly vykvést do Štědrého dne; které dívce vykvete, do roka se vdá. </p> <p> 6. prosinec, respektive v podvečer 5. prosince, patří dětem. Přichází sv. Mikuláš, často doprovázený čertem a andělem, do rodin, škol, nemocnic i na náměstí. Patron obchodníků, šťastného manželství, ochránce dětí. Podle legendy obdaroval biskup Mikuláš tři dcery zadluženého kupce, aby je otec nemusel prodat do otroctví.<br />
V anglicky mluvících a severských zemích se stal sv. Mikuláš Santa Clausem. V českém prostředí zůstal spojen pouze s mikulášskou nadílkou. Rozpustilé mikulášské maškary obcházející v průvodu domácnosti byly zaznamenány již ve 14. století. Teprve daleko později se změnily v nadílku dětem. A na sv. Mikuláše se těší i bojí děti do dneška.</p> <p> Zvyk pojící se se sv. Ambrožem (7. prosinec) se do dnešní doby nezachoval. Muž přestrojený za sv. Ambrože v bílé košili a černé špičaté čepici se závojem, s dlouhým koštětem v ruce, honil za soumraku na něj pokřikující vesnické kluky na Podřipsku a Kolínsku ještě v 19. století a hrozil jim výpraskem. Občas jim z uzlíku hodil cukroví. Původ a význam obyčeje je těžko objasnitelný (ale podobně se chovají barborky a lucky, že??!!)</p> <p> Svátek sv. Lucie (13. prosinec) je již více v povědomí moderního člověka. I když obchůzky masek, bíle zahalených žen se zobáky obcházejících stavení a kontrolujících čistotu domácností, se dnes konají z velké většiny jen jako folklorní divadelní představení (např. Jihočeský folklorní soubor Kovářovan každoročně v Kovářově).</p> <p> Sv. Lucie, patronka švadlen a kočích, přadlen a ochránkyně před očními nemocemi, v české lidové tradici i před čarodějnicemi. V tento den se nesmělo příst.<br />
V severských zemích je svátek sv. Lucie velmi oblíbený, Děvčata v průvodu mají na hlavě věnec z rozsvícených svíček. Na paměť skutků sicilské dívky, která chodila do tajného útočiště křesťanů skrývajících se před pronásledováním a nosila jim jídlo. Aby měla obě ruce volné, dávala si na hlavu věnec ze svíček.</p> <p> A pak už nastává Štědrý den, Štědrý večer (24. prosinec). Adventní půst končil s první hvězdou na obloze. Teprve pak se mohlo začít večeřet. Aby nemusela hospodyně vstávat od stolu, bylo všechno jídlo již na stole. Se Štědrým dnem je spojeno mnoho různých zvyků, ať už zlaté prasátko, kapří šupinka pod talířem, sudý počet hostů u stolu, místo připravené pro nenadálého hosta, věštění budoucnosti pomocí jablka, lití olova, házení střevícem…<br />
Nejčastějším štědrovečerním jídlem dneška je rybí polévka, bramborový salát (večeří cca 80 % dotázaných ve výzkumu), řízek (večeří 82 % dotázaných) a smažený kapr, různá regionální jídla jako kuba, muzika, hubník. Ryba se začala objevovat na štědrovečerním stole pravidelně až v 19. století. Dříve byla považována za postní jídlo, proto se objevovala sporadicky.<br />
Drahé dárky pod stromečkem jsou spojeny spíše s moderní dobou, dříve děti dostávaly spíše jablíčka, suché švestky, oříšky, případně dřevěné hračky.<br />
Novodobou tradicí se stává betlémské světlo zapálené v palestinském Betlémě a putující prostřednictvím skautů do všech koutů Evropy. Z Vídně obvykle putuje vlakem do Brna a do Prahy, kde je roznášeno dál do jednotlivých domácností. </p> <p> Nedílnou součástí vánoc jsou jesličky. Objevují se od 13. století, první postavil sv. František z Assisi jako vzpomínku na narození Dítěte v betlémské jeskyni. Skutečný počátek stavění betlémů můžeme datovat do doby třicetileté války a následujícího baroka. Stavěly se v kostelích i šlechtických, později měšťanských, domácnostech. Do lidového prostředí se dostaly koncem 18. století. V lidových jesličkách se vedle Svaté rodiny, Tří králů, anděla, pastýřů a oveček objevují dráčci. Figurky vyřezávané lidovými řezbáři podle postav z jejich okolí- vesničané, vesničtí řemeslníci, ponocný, horníci, muzikanti, muži, ženy, děti, všichni nesoucí Ježíškovi dárky.</p> <p>Zdobení vánočního stromku je ještě mladším zvykem než stavění jesliček. První strom byl postaven a ozdoben v r. 1570. Stál v cechovní budově v německých Brémách, kam byly pozvány děti řemeslníků. Odtud se zvyk šířil dál. Počátkem 19. století se dostal do Čech, nejdříve se objevil ve šlechtických rodinách, pak měšťanských, na venkově se strojil od 60. let 19. století. </p> <p> 25. prosinec, Boží hod vánoční, ustanovila křesťanská církev jako den Ježíšova narození již ve 4. století. Zvyk se rozšířil do všech katolických zemí, zatímco východní, dnes pravoslavná církev, slavila a dodnes slaví narození Krista až 6. ledna v den Zjevení Páně. Mělo se pouze rozjímat a podle lidové víry se nesmělo pracovat. Tento zvyk se vlastně dodržuje dodnes, většinou se na Boží hod setkávají širší rodiny a navštěvují přátelé.<br />
Totéž probíhá i na svátek sv. Štěpána (26. prosinec), který byl mimo jiné věnován koledním obchůzkám po domácnostech spojených s magickým přáním zdaru. K vánoční koledě patřilo pastýřské vytrubování, chození s fanfrnochem a konání jesličkových her. Koleda se časem stala zdrojem obživy pro nejchudší členy vesnické komunity a teprve daleko později koledou dětí. Však si ještě vzpomínáme na „Koleda, koleda, Štěpáne, co to neseš ve džbáně…,“ jak maminky učily a ještě učí své děti, aby koledovaly babičce a dědovi, tetám i sousedům.</p> <p> A již přichází sv. Silvestr (31. prosinec). Teprve během středověku se začal oslavovat konec roku na tento den a ještě později se zařadil do cyklu lidových oslav. Mimo návštěvu kostela a poděkování za vše dobré v prošlém roce ho provázely veselé oslavy. Konec starého a začátek nového roku byl spojen s přípitkem a přáním všeho nejlepšího. Bohaté silvestrovské veselí je spjato až s příchodem 20. století. Do současnosti přetrvala hlavně mohutná oslava, následovaná často kocovinou příštího dne. Což podle přísloví „Jak na Nový rok (1. leden), tak po celý rok“ moc příznivé pro budoucnost není. Tradice jedení čočky k novoročnímu obědu (přičaruje hodně peněz v novém roce) a nevaření drůbeže (rodina se rozlétne do světa) se už tolik nedodržuje. </p> <p> Dříve byl spojen počátek nového roku s 1. březnem, kdy v Římské republice přebírali úřad noví konzulové. Gaius Iulius Caesar při úpravě kalendáře převzal jako výchozí den 1. leden. Jeho juliánský kalendář platil do roku 1582, kdy byl reformován papežem Řehořem XIII. Gregoriánským kalendářem se v současnosti řídí většina evropských zemí. Pravoslavná církev se stále drží juliánského kalendáře.</p> <p> Se svátkem Svatých tří králů (6. leden) končí doba vánoční a začíná období masopustu. I tento den je spojen s koledováním.</p> <p> Nově se stává tradicí charitativní akce nazvaná Tříkrálová koleda, pořádaná katolickou Charitou. Děti převlečené za tři krále koledují s písní „My Tři králové jdeme k vám, štěstí, zdraví, vinšujeme vám, …“ na náměstích a ulicích měst, obcházejí vesnice a vybírají peníze pro chudé, opuštěné děti a staré lidi, na hospice a další potřebné projekty. Každoročně se vyberou milionové částky.</p> <p> Na svátek sv. Kašpara, Melichara a Baltazara, mudrců z východu, kteří se přišli poklonit Božskému děťátku do Betléma a přinesli mu dary, dostávají své vánoční dárky hispánské děti.<br />
Na sv. Tři krále nalézají děti na Kubě a v dalších oblastech španělsky mluvícího světa pod polštářem dárky. Tuto tradici dodržujeme pro svá děvčata i v naší rodině. A protože nosí dárky i český Ježíšek, jsou holky více než spokojené. Jeden ze způsobů, jak se španělská tradice tříkrálového nadělování stává vánoční tradicí v české rodině. </p> <p>Slovníček :<br />
Daráčci – vyřezávané figurky koledníků v betlémě, nesoucí dary Ježíškovi.<br />
Fanfrnoch neboli bukál, bukač. Hudební nástroj vytvořený z hliněného džbánu, hrdelní otvor potažený kůží, uprostřed se protáhl svazek koňských žíní. Za něj se navlhčenou rukou popotahovalo a vyluzovalo tak charakteritický bručivý zvuk.<br />
Hubník-regionální jídlo ze sušených hub.<br />
Kuba-regionální jídlo z krupek a sušených hub.<br />
Muzika.regionální jídlo ze sušeného ovoce (v podstatě kompot).<br />
Roráty – jsou liturgicko-hudební formou ranní mariánské mše svaté, konané v adventním období.</p> <p>Literatura:<br />
Československá vlastivěda, díl III., Lidová kultura. Orbis, Praha, 1968<br />
Langhammerová, Jiřina, Čtvero ročních dob v lidové tradici, Petrklíč, Praha, 2008<br />
Osobní archiv PhDr. Marie Jindrové<br />
Vondruška, Vlastimil, Církevní rok a lidové obyčeje. Dona, České Budějovice, 1991<br />
Zíbrt, Čeněk, Veselé chvíle v životě lidu českého. Vyšehrad, Praha, 2006</p>

<p>Předchůdcem vánočních jesliček jsou jesličkové skříně a oltáře, které zobrazovaly výjevy kolem Kristova narození. Betlémy se vyráběly z různých materiálů – ze dřeva, papíru, pálené hlíny atd. Největší betlém u nás najdeme v areálu Nového lesa u Kuksu. Do kamene jej v letech 1718 – 1932 vytesal sochař Matyáš Bernard Braun. Mezi nejznámější betlémy patří Proboštův betlém v Třebechovicích pod Orebem, Krýzovy jesličky v Jindřichově Hradci, betlém v kostele sv. Tomáše Bocketa v Mohelnice a další. </p> <p>Příbramsko – největší betlémářská oblast v Čechách</p> <p>Největší rozmach zdejšího betlémářství je kladen do období 1820 – 1938. V dalších letech nastal jeho útlum, přesto však na Příbramsku řada rodin dál stavěla a staví své betlémy. Dříve působilo v této oblasti několik desítek profesionálních řezbářů a velké množství lidových tvůrců – amatérů. Příbramské betlemářství je spjato se zdejšími stříbrnými doly i existencí poutního místa Svaté Hory. S útlumem těžby stříbrné rudy souvisí i snaha některých horníků (dobrých řemeslníků), najít si jiný zdroj obživy, a tím se stalo vyřezávání figurek a dalších součástí betlémů. To bylo v době, kdy se stavění betlémů rozšířilo do domácností – nejprve pro vlastní potěchu, pak pro bohatší měšťany a další zájemce. Díky Svaté Hoře vzkvétala i další řemesla – např. voskařství, rozárnictví (výroba růženců pro modlení).</p> <p>Z historie a současnosti spolku</p> <p>V roce 1990 bylo založeno Československé sdružení přátel betlémů se sídlem v Třebechovicích pod Orebem a v březnu 1991 vznikla v Příbrami pobočka tohoto sdružení. „Protože stanovy neodpovídaly našim představám, rozhodli jsme se osamostatnit a založit si spolek vlastní. Podle jeho stanov sdružuje spolek betlémáře a řezbáře nejen z našeho regionu, ale také z celé České republiky a ze zahraničí. Máme kolem osmdesátky členů, z toho je jich 22 čestných členů. Vydáváme vlastní zpravodaj, včetně příloh, pohlednice, různé brožury. Finanční prostředky na vydávání zpravodaje a činnost spolku získáváme formou grantu od města Příbrami, také jsme dvakrát získali grant od Středočeského kraje, a to na nákup betlémů do našich sbírek. Spolupracujeme s příbramským Hornickým muzeem hlavně v oblasti pořádání výstav, v publikační činnosti, při terénních výzkumech betlémů, a s Hornickým spolkem Řimbaba se sídlem v Bohutíně,“ vysvětluje Ján Chvalník.</p> <p>Tradice vydávání medailí</p> <p>„Od roku 1999 vydáváme také emisi vánočních medailí. Námětem medailí jsou výročí různých kostelů nebo města. Na medailích tak byly všechny příbramské kostely. Na loňské medaili byl kostel sv. Petra a Pavla v Slivici (viz foto v příloze), letošní medaile představuje kostel narození Panny Marie v Kamýku nad Vltavou. Na reverzu je vyobrazen kostel a po obvodu opis, o který kostel se jedná a komu je zasvěcen, na averzu ústřední část jesliček, které jsou v kostele stavěny, s opisem Požehnané vánoce (daného roku), Šťastný rok (daného roku), ve spodní části je notová osnova s částí Vánoční koledy. Na ražbu medailí jsme nikdy nezískali grant, děláme je pouze na objednávku, v nízkém nákladu a jsou určeny pouze pro členy spolku,“ říká starosta spolku Ján Chvalník.</p> <p>Knihovna i výstavní činnost</p> <p>„Spolková knihovna s odbornou literaturou zaměřenou na betlémářství, řezbářství a jejich historii, ale i knihy související s touto problematikou obsahuje přes 600 svazků. Jde např. o vánoční zvyky, historii Příbrami, umění, a protože je v současných publikacích o betlémářství řada mylných informací, uvádíme zde i opravy omylů, aby si čtenář při výpůjčce knihy mohl některé informace v nich uvedené opravit. Knihovna je největší svého druhu v Čechách,“ dodává starosta spolku.<br />
Od roku 1990 pořádá spolek tradiční výstavy betlémů na Svaté Hoře a ve spolupráci s místním Hornickým muzeem také v místním zámečku. Letos mohou zájemci navštívit výstavu v příbramském zámečku Ernestinum, která potrvá do 4. ledna 2015, na Svaté Hoře v Mšenské kapli je výstava od 20. prosince do 4. ledna 2015 a ve Svatohorském muzeu od 20. prosince do 2. února 2015. Řada dalších výstav proběhla po celém území naší republiky – letos např. v jihočeské Třeboni nebo na zámku v Dobříši, ale také v cizině – v rakouské Vídni, v několika městech v Německu, na Slovensku, v Belgii a také dvakrát v italské Veroně.<br />
Spolek také spolupracuje s betlémáři z Německa, Rakouska, Švýcarska a Itálie. Členové spolku se zúčastňují různých předváděcích akcí a pořádají přednášky pro zájemce.</p> <p>Spolkový betlém</p> <p>„Budování spolkového betlému současných tvůrců z Česka a Slovenska bylo zahájeno v roce 1998 a patří mezi hlavní náplně naší činnosti. Spolkový betlém byl zprvu jeden, nyní máme betlémy tři. První, největší, o ploše 12 metrů čtverečních, je vyroben z přírodního dřeva. Druhý je z polychromovaného dřeva (barevný) a má 8 metrů čtverečních, třetí z mořeného dřeva má 2 metry čtvereční. Betlémy, které mají přes 600 dílů (stavby, postavičky, stromy, zvířata), vytvořilo 90 řezbářů z Čech, Moravy a pár figurek je ze Slovenska,“ vysvětluje Ján Chvalník.</p> <p>V příloze: vánoční medaile kostela sv. Petra a Pavla na Slivici</p>

<p>HÝSKOV: Vánočních koncertů profesionálních či amatérských souborů se nejen na Berounsku koná hodně, ale v Hýskově na to jdou jinak. Tam si vánoční písně hrají a zpívají sami.</p> <p>Ani v letošním roce tak nebude v Kostele Narození Panny Marie chybět tradiční společné zpívání koled. </p> <p>Uskuteční se ve čtvrtek 25. prosince od 17 hodin, a celou akci pořádá občanské sdružení Tajdom.</p> <p>První zpívání koled se v Hýskově uskutečnilo v roce 2003, takže letos se lidé sejdou už podvanácté. „Tato tradice vznikla velmi spontánně, od hraní pro pár nejbližších až po nádhernou atmosféru plného kostela,“ vysvětlil zakladatel akce Petr Resch. Ten několik prvních ročníků doprovázel zpěv koled sám na housle, teprve později se přidali další muzikanti.<br />
Také v loňském roce byl o zpívání velký zájem. „Plný kostel, téměř stovka lidí. A to jsme, na rozdíl od předešlých let, nedělali nikterak velikou propagaci. Lidé si už na akci jednoduše zvykli a sami ji aktivně vyhledávají. Řekl bych, že mírně nadpoloviční většinu návštěvníků tvoří místní obyvatelé, ostatní jsou z blízkého okolí,“ řekl organizátor.<br />
Také letos vystoupí několik nadšených muzikantů, kteří hrají v nejrůznějších kapelách, nebo jen tak pro radost. „Společně trénujeme pouze jednou před vystoupením. Celkem se představí tři kytary, jedna baskytara, flétna a housle. A doufám, že zpěváků bude zase třeba ta stovka, principem je zapojit do zpěvu co nejvíce lidí. Je to hezký sbor, všichni dostanou zpěvníky, ačkoli repertoár je již několik let víceméně stejný,“ řekl Petr Resch.</p>

<p>KRÁLOVÉHRADECKÝ KRAJ: Ocenění Zlatý kolovrat uděluje kraj od roku 2002. Jeho posláním je podporovat tradiční řemesla a zachovat je tak pro příští generace. V roce 2012 získal toto ocenění řezbář Leoš Pryšinger. "Řezbářství je uměleckořemeslný směr tvorby plastik z tvárných materiálů, zejména ze dřeva, bezprostředně navazující na sochařství a umělecké truhlářství“ jsou úvodní slova k heslu Řezbářství ve Wikipedii.</p> <p>Dřevo bylo jedním z prvních materiálů, které člověk začal používat. Z období pravěku se nám zachovalo nářadí, které se používalo k opracování dřeva, v období gotiky dosáhlo řezbářství svého vrcholu zejména v Evropě. V kostelech, muzeích nebo výstavních síních se dnes můžeme setkat s díly řezbářů, která vznikala od gotiky až po současnost. Jde o sochy, reliéfy, betlémy, loutky, formy na perník nebo máslo a dal., ke kterým v novější době přibyly např. hračky, bižuterie, šperky, restaurování slohového či uměleckého nábytku.<br />
Řezbářství patří mezi umělecká řemesla s dlouhou tradicí. Technika řezby se dělí na řezbu figurální a reliéfní, dřevořezy a dřevoryty a intarzii (dekorativní vykládání dřeva jiným dřevem) a inkrustaci (vkládání dřevěných nebo jiných dekorativních prvků do povrchu podkladní desky).</p> <p>Leoš Pryšinger už od dětství dával najevo výtvarné nadání a projevoval zájem zejména o řezbářství. V té době se však tento obor nevyučoval, a tak se vyučil malířem a lakýrníkem. “Po vojenské prezenční službě jsem se nastěhoval do chalupy po prarodičích nedaleko Dvora Králové nad Labem a stal jsem se vášnivým chalupářem. V roce 1995, v 41 letech jsem se začal jako samouk věnovat řezbářskému řemeslu. Během prvního roku jsem zvládl figurální tvorbu a zároveň jsem pochopil, že toto řemeslo se nedá vyučit, že je to dar od Pána boha, s kterým se člověk narodí. Převážně pracuji se dřevem lípy, dále s třešňovým, bukovým nebo smrkovým dřevem. Studoval jsem historické dokumenty a účty Šperkova panství, a právě tady se zrodila myšlenka vyřezat z lipového dřeva Braunův Betlém v měřítku 1 : 7 v předpokládané podobě. Během sedmi let tak vznikla podoba hlavního reliéfu Braunova Betlému ve formě, jakou měl na počátku 18. století. Podobu nebeské klenby (socha Archanděla Gabriela, která je její součástí, byla počátkem 19. století přemístěna do špitální zahrady Kuksu), v současné době neexistující, jsem vytvořil na základě studia Braunových soch a písemných podkladů – účtů, které vystavoval Matyáš Braun hraběti Šporkovi. Následovalo naskenování tohoto díla 3D technologií, jejíž pomocí bude možné zhotovit původní Braunův Betlém v jakékoliv velikosti. Skenování nechala zpracovat Střední průmyslová škola kamenická a sochařská v Hořicích.“</p> <p>Kuks – srdeční záležitost</p> <p>V roce 1997 vstoupil Leoš Pryšinger do Českého sdružení přátel betlémů a začal bojovat za záchranu Braunova Betlému v Novém lese nedaleko Kuksu. Tyto biblické scény, doplněné výjevy ze života poustevníků, vytvořil sochař Matyáš Braun na zakázku hraběte Antonína Šporka. Jde o jedno ze špičkových děl barokního sochařství v Evropě, jehož vznik se datuje do přelomu 20. a 30. let 18. století. V roce 2000 se Braunův Betlém ocitl na seznamu 100 nejohroženějších památek světa World Monuments Watch. V následujícím roce byl prohlášen Národní kulturní památkou. „ V roce 2000 jsem vydal vlastním nákladem pamětní medaile v hliníku, tombaku a stříbře s motivem Braunova Betléma a portrétem hraběte Šporka a Matyáše Bernarda Brauna. Téhož roku jsem založil kulturní akci na Kuksu, která se koná vždy koncem července s názvem Osazení Kuksu. Jako dokument historické události ji ve svém cyklu Střípky času natočila Česká televize. O dva roky později, jsem spoluzakládal naučnou stezku Kuks – Betlém,“ vysvětluje Leoš Pryšinger.</p> <p>Braunův Betlém, betlemáři a občanské sdružení</p> <p>V září 2008 zaslalo České sdružení betlemářů, regionální pobočka Královédvorští betlemáři otevřený dopis zastupitelům Města Dvora Králové nad Labem s výzvou, aby město zažádalo o vrácení bývalého městského majetku, a to areálu Braunův Betlém. O rok později byla městské radě Dvora Králové nad Labem předána petice k záchraně Braunova Betléma s 1618 podpisy. Jejími iniciátory byl opět spolek Královédvorských betlemářů. V prosinci minulého roku stál Leoš Pryšinger u vzniku občanského sdružení Braunův Betlém, které si klade za cíl ochranu a záchranu Braunova Betlému. Zatím jediným výsledkem snah je skutečnost, že v říjnu letošního roku proběhlo čistění části Braunova Betlému studenty Fakulty restaurování Univerzity Pardubice se sídlem v Litomyšli.</p> <p>České sdružení betlemářů</p> <p>Leoš Pryšinger vstoupil do Českého sdružení přátel betlémů v roce 1997 a stal se jeho aktivním členem. Od roku 1998 vystavuje vyřezané betlémy na řadě vánočních výstav. V roce 2012 mu byla Světovou organizací betlemářů na mezinárodním kongresu v Innsbrucku udělena cena za velkou angažovanost a aktivitu v oblasti betlemářství a za celoživotní práci v objevování zašlé krásy podkrkonošských jesliček.</p>