Knihy, literatura, média

„Spuštěním stanice ČT3 pouhých pár dní po vyhlášení prvního nouzového stavu jsme chtěli pomoci nejzranitelnější skupině obyvatel, jež musela kvůli koronaviru zůstat doma. Trojka si okamžitě vysloužila mimořádně příznivou diváckou odezvu, hned první vysílací den se stala třetí nejvyhledávanější stanicí u lidí starších pětašedesáti let. Spolu s ČT art byla rovněž nejlépe hodnoceným programem na českém televizním trhu,“ bilancuje generální ředitel České televize Petr Dvořák a dodává: „Měl jsem radost, když loni v březnu přešla ČT3 z experimentálního do řádného vysílání a stala se pevnou součástí nabídky České televize. Ocitli jsme se ale v situaci, kdy do vyřešení finanční situace České televize není pokračování možné. Na konci prosince ji proto musíme, ač velmi neradi, ukončit.“

Programová nabídka Trojky se opírala zejména o výběr ze zlatého televizního fondu, tematické relace (Pohybovky Pavla Kříže, Taneční pro starší a pokročilé se Zdeňkem Chlopčíkem) a základní informační servis s přehlednějším grafickým zpracováním i klidnějším tempem moderace. Díky ČT3 se rovněž po patnácti letech vrátily na obrazovky televizní hlasatelky. Mezi nejvyhledávanější pořady stanice patřily legendární seriály Nemocnice na kraji města či Rozpaky kuchaře Svatopluka, hudebně-zábavní relace Televarieté, ale třeba také původní magazín Život na třetí, jenž nabízel praktické rady a tipy, nápady na volnočasové aktivity, cvičení nebo třeba recepty.

V prvních měsících vysílala ČT3 osm hodin denně, následně se vysílací čas navýšil na šestnáct hodin a do programové nabídky díky tomu přibyly také ikonické zahraniční seriály typu Haló, haló!, Jistě, pane ministře či Randall a Hopkirk.

Spokojenost diváků s novou stanicí potvrdil i výzkum, v němž se 70 % dotazovaných shodlo, že spuštěním ČT3 napomáhá Česká televize nejohroženější skupině obyvatel překonat pandemii a ulehčit jim dopady nouzového stavu a karantény. Podle Rady seniorů posílila ČT zařazením programu úlohu média jakožto významné paměťové instituce.

Na závěr letošního roku, přesně po 1 013 dnech vysílání, se ČT3 s diváky rozloučí, a to kultovní českou komedií Saturnin. O případném obnovení programu v dalších letech bude možné rozhodnout až v důsledku změny legislativy, která zajistí stabilitu a udržitelnost dlouhodobého financování České televize.

Když americká zpěvačka Billie Eilish vydala v roce 2019 své debutové album When We All Fall Asleep, Where Do We Go?, zrodil se globální fenomén. V osmnácti letech měla talentovaná dívka najednou na svém kontě hned tři ceny Grammy, celou řadu dalších ocenění, ale na zádech také tíži obrovského očekávání. Druhé album Happier Than Ever se posunulo do vyspělejší polohy, a ačkoliv ceny nesbíralo, pozici Billie Eilish jako světové supestar jenom utvrdilo. A právě na turné k druhé desce, jehož součástí byla i vyprodaná show v Praze, vznikl koncertní záznam Billie Eilish Live at The O2 (Extended Cut).

Od začátku do konce bere toto vystoupení diváky přímo do centra dechberoucí audiovizuální show. Ta byla natočena na dvacet plnoformátových kamer s filmovými objektivy a nabízí kompletní záznam celého koncertu ve 4K rozlišení a v podporovaných kinech zvukovém formátu Dolby Atmos.  Zachycuje spektakulární vizuální ztvárnění, ale i nezapomenutelné momenty intimního propojení mezi Billie Eilish a publikem. Na ploše 95 minut se publikum dočká dvaceti sedmi skladeb, včetně hitů bad guy, Therefore I Am, bury a friend, my future, Happier Than Ever, everything i wanted, Your Power a řady dalších. Záznam koncertu, který nedávno získal nominaci na cenu Grammy v kategorii Nejlepší hudební film, byl před časem vysílán coby součást streamované série Apple TV, v kinech na celém světě bude ale poprvé k vidění v nezkrácené podobě se šesti skladbami navíc.

„Vždycky jsem chtěla natočit film, který by zachytil atmosféru mých koncertů,“ uvedla Billie Eilish. „Posledních 16 měsíců pro mě bylo speciálních, mohla jsem znovu být na turné, vystupovat živě a sdílet prostor s tolika úžasnými lidmi z celého světa. Tenhle film je vizuální živoucí zkušeností a vzpomínkou pro náš všechny. Oslavuje všechno, co na tomhle turné miluji a co je nejdůležitější, každého, kdo se na mě přišel podívat. Tohle je moje ‚Děkuji‘.“

Záznam koncertu Billie Eilish bude v kinech na celém světě pouze v jeden večer, v pátek 27. ledna 2023. Předprodej startuje 21. prosince, záznam do kin distribuuje společnost Aerofilms.

 

Billie Eilish Live at The O2 (Extended Cut)

USA / 2023 / 105 minut / premiéra 27. ledna 2022

 

■ synopse

Pouze v jediný večer, v pátek 27. ledna, mohou diváci zažít dechberoucí koncertní film natočený v londýnské O2 aréně v rozlišení 4k a se zvukem v Dolby Atmos (tam, kde je k dispozici). Dosud neviděná rozšířená verze tohoto strhujícího koncertního filmu vezme diváky na vizuálně podmanivou cestu talentované Billie Eilish a jejího rekordně vyprodaného turné Happier Than Ever, The World Tour. Tato obrazová extravagance, režírovaná Samem Wrenchem, který koncert nasnímal pomocí 20 kamer, zachycuje koncert nabitý 27 písněmi v délce 95 minut a současně zaznamenává i intimní a nezapomenutelné okamžiky mezi Billie a jejím publikem.

Nerozšířená verze koncertu Billie Eilish Live at The O2 byla původně živě přenášena v rámci série Apple Music Live a nedávno byla nominovaná na Grammy Awards 2023 v kategorii Nejlepší hudební film. Nyní bude dosud nezveřejněný prodloužený sestřih exkluzivně ke zhlédnutí v kinech pro fanoušky po celém světě.

 

Kavárna Slavia byla v době mezi válkami epicentrem pražského kulturního života, za což vděčí také své strategické pozici v blízkosti Zlaté kapličky. Scházeli se zde herečky, herci, dramatici, spisovatelé a další osobnosti pražského kulturního a společenského života. Mezi nimi také spisovatel a dramatik Karel Čapek a jeho žena Olga Scheinpflugová, herečka Národního divadla a spisovatelka.

Život a dílo Karla Čapka je v českém prostředí poměrně častým tématem, o jeho ženě, slavné herečce Olze Scheinpflugové, se píše daleko méně. Literárně-hudební pořad se svým programem zaměří právě na její osobnost a skutečnost, že Olga byla nejen herečkou, ale také velmi plodnou spisovatelkou. Návštěvníci budou mít možnost zaposlouchat se do úryvků z korespondence, vydané pod názvem Listy Olze, která odkrývá mimořádný vztah těchto dvou osobností. Zazní také pasáže z Čapkových divadelních her, kde Scheinpflugová poprvé ztvárnila klíčové role. „Diváci mohli v divadle Scheinpflugovou vidět jako Mimi v Loupežníkovi, Kristinku ve Věci Makropulos nebo jako Annetu v Bílé nemoci. I u filmu dostala příležitost ztvárnit filmové postavy dle Čapkových námětů,” přibližuje Hasan Zahirović a dodává: „Olga se již od útlého věku toužila stát herečkou, a to až s nedětskou zarputilostí. O to zajímavější a obdivuhodnější je skutečnost, že ve volných chvílích, po představeních a o volných večerech, soustavně pracovala i na své tvorbě literární, která je pozoruhodně obsáhlá. V tom se Scheinpflugová bezpochyby na poli literatury ve své době vymykala.”

Návštěvníci se v průběhu večera seznámí s různými aspekty života manželů. Řeč přijde na jejich korespondenci,  společné cesty po Evropě, vzájemný vliv v literární tvorbě, ale také na zajímavosti, o kterých se dosud příliš nevědělo. Teprve před deseti lety společně se zveřejněním korespondence s doktorem Ladislavem Syllabou se například objevila zpráva, že lékař páru sňatek rozmlouval, a to z důvodu Čapkova zdravotního stavu.

V rámci čtvrtého literárního setkání v kavárně Slavia, které se uskuteční na den narozenin Karla Čapka, 9. ledna od 19.00, budou mít návštěvníci možnost znovu proniknout nejen do Čapkova díla, ale především k osobnosti Olgy Scheinpflugové a jejich společného života. Večerem bude provázet odborník na dílo bratří Čapků Hasan Zahirović v doprovodu herců Stely Chmelové a Marka Zemana. Společné chvíle zpříjemní klavírní hudební doprovod.

Vstupné na literární večer je zdarma. Je nutné provést rezervaci místa skrze kulturní portál GoOut.net.

O KAVÁRNĚ SLAVIA

Kavárna Slavia je známá pražská kavárna, která se nachází na pravém břehu Vltavy naproti Národnímu divadlu na nároží Národní třídy a Smetanova nábřeží v Paláci Lažanských na Starém Městě v městské části Praha 1. Z jejích velkých oken je výhled na Pražský hrad, Vltavu, Petřínskou rozhlednu a Malou Stranu.

Kavárna Slavia je jednou z nejstarších a nejznámějších uměleckých kaváren na světě. Zpočátku do ní chodili hlavně herci, tanečníci, operní zpěváci a režiséři z Národního divadla. Později si ji oblíbili i spisovatelé a malíři z různých tvůrčích skupin jako Devětsil, Skupina 42 a další. Kavárna také přitahovala i levicové spisovatele z celého světa, kteří přijížděli v padesátých a šedesátých letech na pozvání Československého svazu spisovatelů.

Více informací je možné najít na: https://www.cafeslavia.cz/cs/

První český BeerMaster je tu! Proti sobě stanuli dva rivalové, sympatický a bezproblémový Ozzy a svéhlavý Adam, který si nebral servítky před porotou, ani před svými soky. V to, že dojdou až do superfinále, se neodvažovali vůbec doufat. „Už jen dostat se do finále s Tomášem Hasíkem byl úspěch. Z počátku jsem soutěž vůbec nebral vážně a považoval jsem to spíš za humor, že jsem se přihlásil, nakonec jsem si ji ale užil,“ říká Adam Huml. Z více než dvou tisíc milovníků piva z celé České republiky zůstali jen oni dva! O tom, že se nejednalo o lehkou cestu, svědčí i fakt, že oba zažili několik pádů, dostali se do eliminačních rozstřelů, nervy jim drásala nejen neoblomná porota, ale i ostatní velmi talentovaní soupeři. Adam a Ozzy ale vše vydrželi a postupovali dál. V každém kole získávali nejen nové pivovarnické zkušenosti, ale zásadní proměnou procházeli i oni sami.

O vítězi rozhodla poslední disciplína, kterou bylo uvařit pivo podle vlastní receptury a postupů. Finalisté se ničeho nezalekli a na malé domovařičské sadě uvařili pivo jak nejlépe dovedli. Výsledek byl perfektní v obou případech. O to těžší ale bylo rozhodování pro porotou. Ta se skládala z létajícího sládka národního pivovaru Budějovický Budvar Aleše Dvořáka, gastro experta Luboše Kastnera a populárního foodblogera Lukáše Hejlíka. Slovo při rozhodování měli také všichni sládci, kteří se objevili v jednotlivých dílech soutěžního road tripu. Dorazili i poslední vyřazení soupeři Ema Reisenauerová a Lukáš Provazník. „Samotné finále bylo určitě napínavé, protože od prvního napití jsme s Tomášem věděli, že vůbec není jasno, protože se nám to oběma víceméně povedlo. Pro mě samotného byla výhra už to, že jsem uvařil pivo, které se dá pít, protože to bylo moje poprvé,“ dodává Huml.

Titul BeerMaster Česko získal po dlouhém boji osobitý podivín a zároveň velký milovník piva Adam Huml, rodák z Neratovic. Ten svými názory leckdy překvapil nejen porotu, ale i soupeře a diváky Mall.tv a Nova Action, které soutěž vysílaly. "Porazit svým prvním pivem ostříleného domovarníka jako je Tomáš Hasík je určitě skvělý pocit a musím uznat, že i když jsem přípravě receptu věnoval hodně rozmyslu a hodně jsem ho konzultoval se sládky u nás v pivovaru Zichovec, tak určitou roli hrálo i to pověstné štěstí,“ uzavírá vítěz Adam.

Dobrou zprávou pro všechny neprofesionální pivní znalce a milovníky může být to, že už nyní se chystá další řada reality show BeerMaster Česko, která proběhne v příštím roce. „První testovací sérií jsme si potvrdili divácký zájem o toto téma a už nyní pracujeme na jejím pokračování, které bude velkolepější, složitější a dramatičtější… Casting je již otevřen, takže všichni zájemci se mohou už nyní přihlásit na BeerMaster.cz.,“ uzavírá producent pořadu Roman Buťa. Všechny díly první série včetně napínavého finále jsou k vidění zdarma na www.beermaster.cz, kde se mohou zájemci už nyní hlásit do další řady.

 

 

 

 

Karel Mejstřík se narodil 28. října 1902 v Berouně jako poslední z pěti sourozenců. Otec – strojní zámečník, vážený občan města Berouna a také vášnivý ochotník – měl dílnu a domek přímo u městských hradeb. Jeho zákazníky byli okolní sedláci či mlynáři, pro které vyráběl a spravoval potřebné stroje. Synkovi Karlovi vyrobil vlastnoručně tříkolku a fotografie s ní je asi první fotka Karla Mejstříka. V rodině byly ještě tři starší sestry, které nejspíš nejmladšího, ale záhy ambiciózního Karla rády rozmazlovaly. S nejstarším bratrem Eduardem, později ředitelem zvláštní školy v Berouně, si byli věkově a asi i povahou vzdáleni. Karlovo klukovské dospívání, rošťárny s kamarády na tamní „Špičce“ u řeky Berounky, první citová vzplanutí i postup do tamního reálného gymnázia – „reálky“ už v době 1. světové války, jsou zaznamenány droboučkým, ale čitelným písmem v modrém sešitě se vznešeným nadpisem Vita Mea - Můj život. Válečné ozvěny tehdy třinácti-čtrnáctiletý Karel reflektuje zmínkami o oblíbených učitelích či otcích kamarádů, kteří se ztratili z jeho života, protože narukovali, či také již ve válce padli nebo zmizeli – neznámo na kterém bojišti. Projevují se tu výborné pozorovatelské schopnosti, které později uplatnil jako novinář a spisovatel. Pamatuji si i živé dědovo vyprávění, jak s ostatními studenty v Berouně pořádali slavné majáles.

Ambiciózní Karel chtěl studovat – a možná i žít – v Praze. Už po válce byl přijat na Filosofickou fakultu Univerzity Karlovy, kde absolvoval přednášky u proslulého F. X. Šaldy, jehož soubor díla si později pořídil do své knihovny, i Zdeňka Nejedlého, tehdy uznávaného literárního vědce. Po krachu otcovy živnosti z důvodu velké nezaplacené zakázky a brzkém otcově úmrtí Karel Mejstřík musel studií z ekonomických důvodů zanechat a jít vydělávat peníze. I přesto, že jej zprvu v Praze finančně podporovaly i již vdané a zajištěné starší sestry. Poválečná hospodářská situace mladého Československa nebyla zjevně jednoduchá, protože všichni sourozenci se později skládali ovdovělé mamince na penzi. Karel Mejstřík však vždy s hrdostí říkal, že je narozen ve stejném dni, 28. 10., jako (o 16 let později) Československá republika.   

 

Z Berouna do Rakovníka

Mladý Karel Mejstřík se dobře uplatnil jako učitel. Nejprve krátce v Čisté u Rakovníka, pak v nedaleké malé obci Senomaty, odkud později vytěžil námět na svoji prvotinu – novelu z 19. století Na přílepském bělidle.

V této době se zde také setkal se světově slavným operním pěvcem Karlem Burianem, který v Senomatech v závěru života žil, a jehož odkaz Karel Mejstřík později jako kulturní činovník udržoval. V roce 1927 začal učit v Rakovníku. Díky, kulturnímu rozhledu, výřečnosti a schopnosti zaujmout pro téma na něj mnoho jeho žáků a žaček dlouho vzpomínalo. Protože mé vlastní zkušenosti z pozdější doby byly obdobné, nepochybuji, že pověst výborného učitele, které se mu dostalo, je pravdivá. Rakovník, kdysi královské město bohaté historií, architekturou i kulturou, si zamiloval. Poskytl mu mnoho inspirace a látky pro pozdější novinářské i kulturní aktivity a také zde našel životní partnerku, moji babičku Jitku, rozenou Tobolářovou. Dceru z vážené evangelické rodiny již však nežijícího profesora Toboláře z rakovnické reálky. Spojoval je obdobný prožitek – i Jitka byla téměř nejmladší z devíti sourozenců, bystrá, krásná, z rodiny přísně vedená, na učitelském ústavu vystudovaná učitelka, která Karla jistě obdivovala pro jeho rozhled, kulturní zájmy a již tehdy začínající literární činnost. Společnou měli i vášeň pro turistiku a pobývání v přírodě, což realizovali během učitelských prázdnin různými cestami a hlavně dlouhými pobyty u nedaleké Berounky, kde si pronajímali letní byt u některého z tamních sedláků či chalupníků. Odtud pak pochází Mejstříkova další literární inspirace, i tu však uplatní až o něco později.

Třicátá léta, doba rozkvětu republiky, přináší i rozkvět kultury. Karel Mejstřík se v Rakovníku věnuje místní kulturní a osvětové činnosti. Stává se členem někdejšího akademického spolku Krakovec, s jehož dramatickým souborem pracoval. Spoluzakládá Rakovnické noviny a po mnoho let je členem jejich redakčního kruhu (od 1930). Publikuje v nich pod šiframi -k, nebo -km své divadelní, výtvarné a literární kritiky, články a fejetony. Přispívá také do řady dalších periodik a periodických sborníků: Národní osvobození (1930–32), Věstník Muzejního spolku královského města Rakovníka a politického okresu rakovnického (1934–1940), Vlastivědný sborník okresu rakovnického s Křivoklátskem a kralovického s Manětínskem (1930–34).

Z této doby pochází také velké album černobílých fotografií, které jsem si jako malá u prarodičů tak ráda prohlížela. V albu je – místy až uměleckými fotkami – zaznamenána prázdninová cesta mladé čtveřice, babičky, dědy a dvou jejich tehdejších přátel, na Podkarpatskou Rus. Tehdy nejvýchodnější část Československé republiky, s dosud nedotčenou přírodou a rázovitou kulturou nedotčenou moderní civilizací, lidmi žijícími v tvrdých horských a podhorských podmínkách, zakotvenými pevně ve své víře i tradicích. Po mnoha letech nacházím v dědově pozůstalosti asi 15 stránek rukopisu, v němž vyjadřuje své dojmy, popisuje zážitky, cituje tamní lidovou poezii, s níž se u zakarpatských horalů setkal a uvažuje nad „náturou“ zdejšího obyvatelstva.  Vybavuje se mi babiččino i dědovo vzpomínání na „Zakarpandu“, která musela být i pro ně, mladé učitele, zážitkem, a která je dnes takřka jedinou, jakž takž bezpečnou částí těžce válkou zkoušené Ukrajiny.

 

Kapitola jménem Václav Rabas

Nedaleko Rakovníka, v Krušovicích, žil a tvořil až do své smrti v roce 1954 vynikající malíř Václav Rabas. Do svého domku na stráni pod lesem, obklopeného poli, zahradou a také vlastnoručně vysázeným sadem, na nějž byl hrdý, zval umělec řadu svých přátel z tehdejší kulturní společnosti. Patřil do kruhu „pátečníků“, proto sem jezdívali i bratři Čapkovi. Častými hosty zde byli i Karel a Jitka Mejstříkovi. Zda se zde Karel Mejstřík osobně s Čapky setkal, bohužel netuším, ale obdiv k nim a pozdější dědovo členství ve Společnosti bratří Čapků by tomu nasvědčovalo. S Václavem Rabasem však vzniklo pevné přátelství. Dovedu si představit jejich diskuse nad malířovým dílem, které Mejstříka oslovilo, nad připravovanými výstavami, jimž byl také nápomocen, i nad vlastním dílem spisovatele, k němuž později přítele malíře požádal o ilustrace. V této symbióze pak byly vydány dvě knihy Karla Mejstříka: Již zmíněná – a ihned velmi kladně kritikou přijatá novela Na přílepském bělidle (1934), kde Mejstřík přitažlivě zpracoval příběh rodiny běliče Václava Fišera z kraje pod hradem Krakovec, poznamenaný povodní, morovou epidemií, ale i mnoha drobnými radostmi venkovského života. Druhým dílem s Rabasovými ilustracemi byl poválečný soubor povídek Režná zem, těžící ze znalosti tvrdého venkovského života chalupníků ve vesničkách Křivoklátských lesů poblíž Berounky. Rabasovy ilustrace i zde vyzdvihly syrovou krásu, krušný úděl, radosti i tragiku Mejstříkem zpracovaných skutečných příběhů kraje, a originály těchto perokreseb se staly i samostatným uměleckým dílem. 

Mezi Karlem Mejstříkem a Václavem Rabasem musely probíhat nejen vzrušené debaty o umění, ale i o politice. Oba muži se sociálním cítěním smýšleli víceméně levicově, avšak z pozice vzdělaných intelektuálů, tak jako řada jiných. To ale neznamenalo, že se ve všech názorech shodli, o čemž svědčí i jejich korespondence po skončení II. světové války, kdy již byla ve vzduchu další politická změna. K té se oba postavili dle svého založení – zřejmě s mnoha rozporuplnými myšlenkami ji přijali, aby se mohli oba nadále věnovat svým kariérám. Té malířské i té spisovatelské.

V roce 1954 o 17 let starší Václav Rabas zemřel. Karel Mejstřík, tehdy již respektovaný kulturní činovník na okrese Rakovník v pozici vedoucího kulturního odboru, krátce na to přesvědčí vedení města o potřebě vzniku zcela nové instituce, galerie. Nový stánek kultury dostane na jeho popud název Rabasova galerie, a soustředí řadu umělcových děl. Během let se stane uznávanou galerií (pod vedením akademického malíře Václava Zoubka, který ji vede dodnes). Karel Mejstřík je do konce svého dlouhého života s galerií spjat – píše do tisku o nových výstavách, sleduje její rozvoj. Rabasova galerie dnes také vlastní bustu Karla Mejstříka vytvořenou ke konci dědova života rakovnickým rodákem, sochařem Miroslavem Pankrácem.

 

Pokračování příště…

Karel Mejstřík (28. 10. 1902 v Berouně – 14. 9. 1994 v Rakovníku), učitel, novinář, spisovatel, dramatik, kulturní činitel

 

 

Co se Pointě za čtyři roky podařilo

Pointa funguje od září 2018 a za dobu svého fungování má na kontě zatím 285 vydaných titulů různých žánrů a přes 145 tisíc prodaných výtisků knih.

Dlouhodobě nejprodávanějším titulem Pointy je Letuška z economy Petry Jirglové, která pokořila hranici bestselleru, dosud se prodalo přes 11 000 výtisků knihy. Na druhém místě v prodejnosti následují Ženy z Bohnic a komiks Já to měl první!, každý titul s více než 3000 prodanými výtisky. To, že je o knihy Pointy zájem, dokazují dotisky už 13 titulů z portfolia nakladatelství.

„Jsem ráda, že se Pointě i přes náročné období opět dařilo a že krize neměla výrazný dopad na naše autory, zákazníky ani plnění cílů. Těší mě, že je o Pointu i její knihy dlouhodobý zájem, což dokazují jak nárůsty v tržbách, tak dotisky některých našich titulů. Za uplynulý fiskální rok jich bylo dokonce pět,“ říká výkonná manažerka Pointy Lucie Gilánik.

Celkem Pointa spustila už přes 500 knižních předprodejů, z toho jich bylo úspěšných více než 315.

V crowdfundingových kampaních na Pointě bylo celkem vybráno už přes 25 milionů korun. K nejúspěšnějším projektům by se daly zařadit kampaně Vyváženě (s nejvyšším vybraným obnosem –⁠ 340 tisíc korun), Od paty k hlavě (s nejvyšším počtem přispěvatelů – přes 560) a De(bil)níček (s nejrychleji úspěšně dokončeným předprodejem za pouhé 4 hodiny).

 

Autoři se do Pointy rádi vracejí

Knihy s Pointou vydávají čeští autoři z celého světa, třeba z USA, Švýcarska nebo Austrálie. Autoři jsou se službou spokojení a rádi se do nakladatelství vracejí s vydáním dalšího titulu. Jde třeba o autora detektivek Jana Švancaru, nutriční terapeutky z poradny Nehladu, autorku komiksů Barboru Brůnovou a mnohé další.

„V Pointě si vyberete tým knižních kolegů a řídíte proces vzniku knihy. Nakladatelství za vás vyřeší tisk a výrobu, ISBN nebo distribuci. Shánění peněz během crowdfundingu nemusí být každému příjemné, v Pointě vám ale s přípravou kampaně pomohou a odměnou jsou vysoká procenta z prodeje,“ vysvětluje výhody vydání knihy s Pointou Barbora Brůnová, které v Pointě koncem roku vyjde druhý díl komiksu Já to měl první!.

V minulém fiskálu měli vracející se autoři skoro 10% podíl na vydaných knihách Pointy.

K dalším nedávným úspěchům nakladatelství patří také nominace young adult LGBT románu Třeťák do finále Humbook Awards v kategorii Nejlepší česká kniha roku a Kniha roku nebo vydání historicky první překladové knihy Ženy a sluhové.

 

Téměř 30 nových titulů do konce roku

Pointa neomezuje žánrově, a v portfoliu tak má celou řadu titulů od pohádek přes romány či básnické sbírky až po sci-fi a fantasy příběhy. Letos ještě nakladatelství vydá dalších téměř 30 knižních novinek. Mezi nimi třeba autentické povídky z vězeňského prostředí Za mříží, kuchařku od nutričních terapeutek Vyváženě, druhý díl komiksu pro rodiče Já to měl první!, příběh člověka závislého na alkoholu a automatech Závislák, druhý díl detektivky ze současného Brna S malou pomocí přátel, knihu o znovunalezení životních barev pro děti i rodiče Příběh Františky, romantickou komedii s názvem Cynická lovestory nebo druhý díl satirického komiksu V kanclu.

 

O Pointě:

Pointa funguje jako online nakladatelská služba, která autorům pomáhá sestavit knižní tým a zafinancovat vydání knihy s pomocí crowdfundingu. Následně je provede celým procesem, zajistí tisk a distribuci, pomůže také s propagací.          

 

●      pointa.cz      

●      facebook.com/Pointa.cz      

●      instagram.com/pointa.cz     

●      blog.pointa.cz

DIVUFEST proběhl poslední listopadový víkend v Kampusu Hybernská/Hyb4City. Šest vystoupení se věnovalo tíživým tématům, ale nabídlo i možnosti jejich řešení. Kromě kyberšikany či domácího násilí otevřela představení i problematiku rozvodů nebo sebevražd. Díky diváckému zájmu a intervencím do děje, se každý z příběhů protáhl a po skončení představení probíhaly diskuze mezi herci a diváky.

Festival uvedl následující představení a divadelní soubory:

- RODINOU VŠE ZAČÍNÁ            -             Ateliér Divadlo a výchova, JAMU, Brno

- ODCHODEM TO NEKONČÍ      -             Divadlo 2na3, FHS UK, Praha

- SMEČ                                              -             OSUd, Katedra sociální pedagogiky OSU, Ostrava

- TO BUDE DOBRÝ                       -             Divadlo 2na3,  FHS UK, Praha

- SRANDA, NE?!                             -             Katedra sociální pedagogiky MU, Brno

- DEN PODLE JŮLIE                     -             Divadlo 2na3, FHS UK, Praha

 

Zkušenosti norských lektorů

Festival provázely jedinečné workshopy pod vedením vynikajících norských lektorů. Zájemci se tak například dozvěděli o nových způsobech vedení divadla, anebo si rozšířili řadu technik, které lze při práci s neherci v rámci divadla používat. Workshopy měly obrovskou odezvu mezi soubory, které se v České republice divadlu utlačovaných věnují.

 

(Ne)dovolat se pomoci

„DIVUFEST nabídl možnosti jak přemýšlet o palčivých tématech a jejich řešení bez ohledu na to, jestli šlo o kyberšikanu, domácí násilí či jiná složitá témata,“ říká odborná garantka projektu Divadla utlačovaných Dana Moree z FHS UK a dodává: „Snaha o problémech mluvit je patrná napříč generacemi, profesemi či pohlavími. To, že se lidé chtějí intenzivně podílet na řešení nastolených témat, je ale i znepokojující. Znamená to, že společnost čelí řadě problémů, kdy se jednotlivci nemohou dovolat pomoci. A potřebují to světu vzkázat – například i s pomocí divadla, které umožňuje nahlédnout kousek reality v její syrovosti a pravdivosti.“

 

O Divadle utlačovaných

Jde o metodu, která umožňuje pojmenovat a ukázat situace, jež často zůstávají skryté prostě proto, že se dějí lidem, kteří jsou ve společnosti méně vidět. Divadlo se pak stává jazykem, který nám umožňuje situace „pojmenovat“ a společně také hledat možnosti, jak je změnit.

Odcházela jsi z Československa brzy po srpnu 1968 jako velmi mladá dívka. Co jsi stihla do té doby doma pro svůj další život načerpat?

Doma nás bylo pět dětí a měli jsme šťastné dětství. Maminka byla v domácnosti a pečovala o nás, tatínek, doktor práv, měl ještě druhou práci v pojišťovně, aby nás uživil. Nic nám ale nescházelo, tatínek pro rodinu dokonce vlastníma rukama postavil dřevěnou chatu a měli jsme také staré auto, které sestavil se svým otcem. Byli jsme křesťanská rodina a tatínek opakovaně odmítl vstoupit do KSČ. Proto musel v roce 1948 opustit své milované povolání středoškolského profesora a několik let hledal pro sebe a velkou rodinu byt a práci. Uchytil se jako podnikový právník v nových strojírnách na severu Moravy. I pak měl různé problémy, dokonce hrozilo, že bude zametat ulice, ale vždy ho někdo zachránil tím, že poukázal na jeho početnou rodinu, kterou musí živit. My děti jsme věděly, že nemůžeme studovat, ačkoliv jsme všechny měly výborný prospěch. Chodily jsme s rodiči veřejně do kostela a já jsem ve škole skrývala sešit do náboženství pod bundou, aby se mi spolužáci neposmívali. Maturovala jsem na strojní průmyslové škole stejně jako moji starší sourozenci, protože poskytovala ucelené vzdělání i bez vysoké školy. Poprvé jsem pak pocítila hořkost a nespravedlnost, když jsem po maturitě 1967 a s vysvědčením se samými jedničkami těžko sháněla práci. Nakonec jsem ji dostala v konstrukci, ve stejném podniku jako tatínek. Byla bych se i přizpůsobila, kdyby nepřišel 21. srpen 1968. Půlrok předtím byla cítit změna: „Pražské jaro“ vzbudilo novou naději, padla cenzura a lidé pochopili, že je to teď na nich, aby se společnost změnila k lepšímu…

 

Co následovalo, všichni víme. Jaký byl ale tvůj, ještě dívčí pohled na situaci ze severu Moravy?

Radostná doba skončila hlášením v rádiu, u kterého nikdo neskrýval slzy: „Okupanti už pronikli do budovy rozhlasu a hledají vysílač. Zatím se skrýváme, ale až zazní československá hymna, je konec...“ Hymna zazněla a já jsem viděla i staré, ostřílené chlapy brečet. Bylo půl deváté ráno, nikdo nemluvil. Prostě jsme se sebrali a šli domů. Bylo mi 20 let a najednou jsem pochopila, že se přes noc všechno změnilo, že už neplatí to, co bylo včera. Pak projížděly naším městem tanky, my jsme jim hrozili pěstí a mně tenkrát bylo jedno, jestli mě zabijí. V práci mi později lakonicky oznámili, že půjdu na jiné pracoviště, protože jsem nejmladší. A tohle jednání ve mně posílilo pocit, že mě někdo posadil na koleje a já po nich budu muset celý život jet a nevybočit, jinak bude zle. A právě tento pocit společně s okupací „spřátelených vojsk“ ve mně zrodil myšlenku opustit republiku. Měla jsem tenkrát kamarádku, která žila strastiplný život na statku. Její otec byl jedním z mála soukromých rolníků, který vzdoroval systému a nevstoupil do JZD. Devítičlenná rodina neznala nic jiného než dřinu a starost splnit všechny povinné dodávky. Kamarádka měla v Rakousku vzdálené příbuzné a ti nám po příjezdu do Vídně pomohli najít zaměstnání i ubytování.

 

Byla jsi už doma, v Československu, nějak "postižená" divadlem, které se ti později stalo ve Vídni osudným?

Tatínek hrával nejdříve pro nás a děti sousedů ve sklepě loutkové divadlo, pamatuji si na jeho oblíbeného Škrholu. My děti jsme byly u vytržení! Později hrával v neděli dopoledne v městském kulturním zařízení a já mu mluvila princezny. Také se ve městě občas našel někdo zapálený, který dal nějaké představení dohromady. Všechno jsem nadšeně a s úžasem prožívala, dodnes si pamatuji spoustu detailů. Když jednou starší sestra spoluúčinkovala ve sboru ve Fidlovačce, sledovala jsem její přípravy se zatajeným dechem. Netušila jsem, že jednou budu i já v této vlastenecké hře hrát Lidunku a celé představení také řídit coby režisérka. A k tomu ve Vídni! Stalo se tak v jubilejním roce 1975, k 90. výročí založení divadelního spolku Vlastenecká omladina, na jevišti ve zdejší české škole, kde náš spolek hraje dodnes.

 

Jaké byly tvoje první dojmy ze svobodného světa, z velkolepé Vídně, proti moravskému městečku?

Tehdy mi Vídeň připadala ohromující – nevídaná auta na ulicích a výklady u zlatníků mě přímo omráčily! Reálný život pro dvě opuštěné dívky ve velkoměstě byl ovšem skromný. Kamarádka byla už měsíc zabydlená a pracovala, když jsem začátkem prosince 1968 přijela i já. Ve vlaku nebyla naštěstí žádná kontrola, protože kufřík plný dokladů a vysvědčení by mé úmysly nemilosrdně odhalil. Příjezd do zasněžené a zledovatělé večerní Vídně si pamatuji do všech podrobností a dodnes mě udivuje, že jsem ani na chvilku nepocítila strach. Na úřadě práce jsem pak ihned dostala místo v podniku, který mi připomínal ten můj domovský. Jak jsem byla ráda, že mám technické vzdělání a užívala jsem si, že jsem tenkrát byla v konstrukci coby žena jako bílá vrána!

V pronajatém pokoji jsme spaly s kamarádkou v úzké posteli nohama k sobě, abychom se do ní vešly. Na začátku jsem také zažila dost hladu, protože první výplatu jsem dostala až po měsíci. Ale v práci si mě mužští kolegové hýčkali čokoládou a můj budoucí manžel se se mnou dělil o bohaté svačiny, které mu do práce připravovala maminka. Brzo jsem získala malý pokojík ve starém domě. Studená voda na chodbě v litinovém umyvadle, toaleta pro několik partají se musela v zimě přihřívat petrolejkou, aby nezamrzla. Naučila jsem se vodu nosit, ohřívat, prádlo prát ve veřejné prádelně a jednou za týden chodit do veřejných lázní. Pro mé přátele a dokonce i některé mé blízké jsem se stala přechodem hranic tou bohatou na Západě. A já si přitom na nepohodu musela teprve zvykat, protože doma jsem bydlela s nejstarší sestrou v nově postaveném paneláku, kde bylo ústřední topení a koupelna s teplou vodou samozřejmostí. To ale jen na dokreslení skutečnosti. To hlavní byl pocit svobody a vlastní zodpovědnosti. Dokonce ani moje první Vánoce v emigraci nebyly zoufalé, i když byly osamělé. Kamarádka odjela k příbuzným do Vorarlbergu a já si vyšla do nedalekého kostela Votivkirche. Vzpomínala jsem na domov, jedla cukroví, které mi s sebou dala maminka a taky trochu plakala, protože se mi po mé rodině stýskalo. Ale věděla jsem, že to je ta oběť, kterou musím přinést, abych mohla žít tak, jak chci já. Cítila jsem se silná a odhodlaná za svůj život bojovat.

 

Už jsme zmínily Vlasteneckou omladinu, český amatérský divadelní soubor ve Vídni, který už tehdy měl dlouhou tradici. Jak ses do něj dostala a co to pro tebe tenkrát znamenalo? 

Můj budoucí manžel Viktor, tehdy ochotný tlumočník, poradce a ochránce v mém prvním zaměstnání, pochází z autochtonní české menšiny ve Vídni. Jejich rodina tu žije už od 19. století a doma vždy mluvili česky. Ten mě také hned dovedl do Sokola ve Steinergasse, kde jsem byla přijatá s otevřenou náručí. A také do české školy na Sebastianplatzu, kde tenkrát ochotníci hráli výpravnou historickou hru „Na Trojském zámečku“. Sledovala jsem děj a krásně oděné herce patrně s otevřenou pusou, protože se o přestávce Viktor na mě zadíval a zeptal se, jestli nechci taky hrát. Já spontánně vykřikla „ano“! A už jsme byli v šatně, přímo u oblíbené herečky Moniky Ontlové, později Kadlecové, která nádherně zpívala i hrála. Ta mě stejně nadšeně objala a tím jsem byla přijata do Vlastenecké omladiny. Pro mě tam byli všichni tenkrát staří, ale hned mě vzali za svou, udělali jednatelkou a já je pojala do svého srdce. Mám je tam dodnes. Bylo s nimi veselo, našla jsem tam přátele na celý život a v práci jsem se těšívala na večerní zkoušky. Poprvé jsem hrála ve hře „Píseň života“ 28. března 1971. A osud tomu chtěl, že právě v těch chvílích, kdy já si prvně ověřovala, jaké to je stát na prknech, která znamenají svět, příšel o život jeden z mých nejdražších – můj bratr.

 

Jak zasáhlo jeho úmrtí do tvého tehdejšího života v Rakousku? 

Bratr zemřel tragicky, když sjížděl s přítelkyní v kajaku rozvodněnou Moravu. Našli ho až po měsíci a rodiče si mezitím museli vyslechnout, že prolévají „krokodýlí“ slzy. Já tenkrát těžce nesla, že jsem nemohla jít na pohřeb, ale pomohla mi spontánní myšlenka, že už se nemusím bát smrti, když tam nahoře mám bráchu. Časem přibyl celý zástup mých drahých, ale tenkrát mi to bylo útěchou.

 

Založili jste s Viktorem vlastní rodinu a také firmu. Jak jsi přemýšlela o tom, že on je Čech, ale vlastně Rakušan, který nikdy nepoznal život za železnou oponou? Nebo ano?

Tohle u nás nikdy téma nebylo. Viktor měl v Československu příbuzné a také několik přítelkyň, byl vždycky v obraze. Využil své znalosti češtiny k podnikání, zastupoval rakouské firmy a později si založil firmu vlastní. 

 

Spojovala vás láska k divadlu, kde jste byli mezi dalšími vídeňskými Čechy. Ale co rakouské divadlo? Sledovala jsi i co se děje na jeho prknech? Zbýval ti na to čas?

Ale ano, mívali jsme i předplatné. Do divadla a na jazzové koncerty jsme chodili velmi rádi a chodíme dodnes. Občas také letíme do Londýna na náš nejmilejší muzikál Les Misérables, který jsme tam už viděli několikrát. Jezdíme ale i do divadel v Praze nebo v Brně, obhlédnout tamní zajímavé inscenace, protože z nich pak čerpáme poučení pro ty naše, které připravujeme s Vlasteneckou omladinou.

 

K té se ještě podrobněji vrátíme za chvilku. Jste totiž zaangažováni ještě ledaskde jinde. Do Vídně ale s manželem dojíždíte z nedalekého Tullnu, takže vlastně už dlouho nejste praví Vídeňáci. Co se tedy děje tam?

Manžel z Vídně nechtěl pryč. Já vyrostla na malém městě a velkoměsto mi bylo příliš neosobní a hlučné. Když jsme si pak hledali bydlení, zjistili jsme, že naše představy jsou ve Vídni finančně nesplnitelné. Viktor ale našel pro nás a pro své dva přátele pozemek blízko Tullnu, v malé vesnici na úpatí vídeňského lesa. Tam jsme si postavili dům a jsme tam šťastní. Propojení s Vídní zůstalo ale díky divadlu živé. A protože mám na Moravě podnikavou sestru Jiřinku, vymyslely jsme a s pomocí vídeňského Školského spolku Komenský zorganizovaly v roce 2004 velkolepý vánoční koncert uničovského sboru v Karlskirche. U nás na vesnici jsme se s Viktorem zapojili do veřejného života spoluorganizováním zájezdů dechovek – naší místní rakouské, z české strany to pak řídila moje sestra. Fungovalo to několik let, s rakouskou kapelou jsme byli i v Lošticích na slavnosti Tvarůžek. V naší vesnici zase na oplátku vystupovaly s moravskou dechovkou i mažoretky, byla to tehdy nevídaná senzace. Před 15 lety to ale skončilo, když nám dlouhodobě onemocněla maminka a my se sestrami jsme o ni začaly intenzivně pečovat.

 

Česko-rakouské vztahy ale stále tmelíte i prostřednictvím velké vášně tvého muže pro stará auta – veterány. Dodnes vzpomínám na historku, kterou nám vyprávěl při natáčení našeho dokumentu, jak součástky jedné aerovky postupně vozil z tehdejšího Československa, protože celé auto samozřejmě převézt nemohl - to by bylo podezřelé.

Viktor je podnikavý. Na podnět mého tatínka se začal zajímat o veterány a ještě dnes máme Aerovku 662 z roku 1930, která se dlouhých 12 let dávala dohromady. S tou jsme začali jezdit po veteránských akcích. Později přibyly další veterány, a tak jsme s Aerovkou nebo Porsche 356 absolvovali spoustu veteránských závodů v Rakousku, Česku a sousedních zemích. Později jsme organizovali rallye a soutěže už sami a i tady jsme propojili vídeňský divadelní spolek se světem veteránů. Získali jsme tak mnoho přátel a byli jsme na místech, kam bychom se soukromě nedostali. Dnes dokonce někteří z našich pražských veteránských přátel jezdí na premiéry divadelních představení Vlastenecké omladiny do Vídně. Celkově mohu říci, že divadlo i vášeň pro veterány nesmírně obohatily náš život. A možná je to klíč k poznání, proč jsme s Viktorem vydrželi spolu a oslavili i zlatou svatbu.

 

A proto se teď musíme vrátit k té Vlastenecké omladině, protože vy oba jste po dlouhou dobu byli jejím pohonem. A i když jsi už předala žezlo mladší generaci, byli jste to vy, kdo do souboru postarších krajanů vnesl novou krev, přitáhli jste řadu mladých a zrežírovali řadu opravdu náročných inscenací. Od zábavných komedií jste soubor přesměrovali k „velkým titulům“ a k muzikálům, kde všichni musí nejen hrát, ale i zpívat a tančit. Jak se vám to podařilo?

Viktorova přednost jsou překvapivé nápady. Moje úloha je pak rozdělit je na ohromující a inovativní a na ty druhé, nepoužitelné (směje se).

V roce 2001 jsme ve Vlastenecké omladině nečekaně přišli o předsedu i režiséra, kteří spolu předtím dlouhodobě určovali chod spolku. Já se stala předsedkyní a přebírala vyčerpaný, přestárlý soubor. Nevěděla jsem tenkrát, jestli na tu funkci budu stačit a jak se zachází s financemi, když je náš divadelní spolek bez záštity nějaké pomocné instituce.

Ale já jsem si řekla, že to dva roky zkusím. A za ty dva roky se mnohé změnilo, najednou tu byly nápady a pomoc přímo ze spolku. Velmi tenkrát pomohl Zdeněk Homolka, milovník divadla a bohém, který změnil repertoár z původních veseloher a operetek na hry Voskovce a Wericha, později pak na klasiky Moliéra a Shakespeara. Pro mě to byl čas velkého poznání: Dělat předsedkyni je služba. Zároveň jsem si ale uvědomila, jak mám všechny ty lidičky ve spolku ráda, že pro ně ráda obětuji svůj volný čas s organizací, plánováním a také zodpovědnou prací s financemi. V letech, kdy jsem pravidelně jezdila na Moravu pečovat o maminku, jsem nastavovala noci a Silvestra jsem občas trávila k nelibosti manžela tříděním faktur a účtů pro roční uzávěrku. Ale nade vším vítězil pocit, že to pro náš divadelní spolek dělám ráda. Když společně nastudujeme nové představení, které nás stojí velké úsilí a potíme krev a slzy, tak se ve mně rozhostí nádherný pocit všeobjímající lásky. Myslím, že tyhle stavy mají i ostatní a publikum je vycítí. To je pak ta radost, která nám všem září z očí a která stírá rozdíl mezi amatérským a profesionálním výkonem.

 

Přesně tak jsem vás viděla v roce 2011, při generálce na My Fair Lady a o rok později na premiéře Šumaře na střeše. Dáváte do vší té práce srdce, dáváte tam sebe, a tím strhnete všechny ostatní. I mne tehdy najednou přepadla obrovská chuť vylézt tam nahoru na podium za vámi a hrát také. A to jsme ještě nezmínili, že jste i tady využili otevřených hranic a toho, že do Vídně není z jižní Moravy tak daleko, a ke hraní v souboru jste přizvali i některé talenty odtud. Jaké hodnoty přineslo takové propojení Vídně s Moravou?

Profesionalitu mezi nás vnesl herec Zbyněk Háder, který hraje v Divadle bratří Mrštíků v Boleradicích. Nejprve nás zachránil, když nám vypadl před premiérou hlavní představitel hry Agathy Christie „Past na myši“. Hrozilo zrušení představení, ale v nouzi nejvyšší se mi podařilo vypátrat na Moravě herce, který tuto roli uměl a byl ochoten ji s námi zahrát. Ve středu jsme si ho tenkrát jako svátost přivezli do Vídně a v sobotu se hrálo. A pak i v Boleradicích – a od té doby se datuje vřelá a přátelská spolupráce mezi oběma soubory. Toto propojení začalo přinášet ovoce i na straně diváků, protože k nám už začaly pravidelně jezdit autobusy z jižní Moravy. Spolupracujeme i s folklorním souborem Demižon ze Strážnice. Máme z toho velkou radost a ve Vídni se cítíme jako jedna velká česko – slovenská rodina.

Do naší „Omladiny“ přišly tehdy také nové posily, a to vyprovokovalo mého muže Viktora k nápadu na nastudování muzikálu „My Fair Lady“. Ačkoli to byla neprobádaná cesta, ukázalo se, že byla správná a následovaly pak další muzikály – „Saturnin“, „Sugar aneb Někdo to rád horké“ a „Hašleření“ s písničkami Karla Hašlera. Naše asi nejlepší představení byl muzikál „Šumař na střeše“, který vznikl v roce 2012. Tím příběhem jsme byli uchváceni a na scéně jsme nemuseli dojetí pouze předstírat.

Bylo to dlouhé období, kdy se Vlastenecká omladina vezla na veleúspěšné vlně. Ale z čistého nebe nás zasáhly dvě rány – pár herců a hereček opustilo soubor a v roce 2020 vypukla pandemie korony.

 

Nešlo ale jen o divadlo, tuším…

Souběžně s divadelní činností jsme totiž s Viktorem také vedli taneční, v krásném sále Slovanské besedy, v hotelu Post. Vznikly (za podpory spolku České srdce) nejdříve spontánně pro pár přátel, pak se ale rozrostly v pravidelné pondělní setkávání lidiček všech profesí, kteří se chtěli přiučit tančit nebo se jen prostě setkávat, vyměňovat zkušenosti a někam patřit. Osazenstvo tanečních se částečně prolínalo i s naším divadelním souborem. A to vše, divadlo i taneční, bylo covidem brutálně přerušené. Nabyla jsem pocit, že se mi pod rukama hroutí to, co jsem 20 let budovala.

Ale 2021 už jsme zase hráli, tancovali a zpívali. Náš nejnovější počin je muzikál „Rebelové“, měl premiéru letos v listopadu. Máme zase nové herce a herečky. Vedení souboru převzala Martina Pfeffer, které jsem ráda oporou, když je potřeba. Ona sama je také skvělou scénáristkou a režisérkou, a tak se snad opět blýská na lepší časy.

 

Na závěr těžká otázka: Zkusila bys pár slovy zrekapitulovat to, co se mezi těmi prvními Vánocemi ve Vídni a těmito v tobě samotné odehrálo?

Nedávno nám přirostlo do rodiny další vnoučátko. Vánoce budeme slavit společně se synem a jeho rodinou u nás a syn pak ještě i na Moravě ve Strážnici s rodinou své ženy a s přáteli.

Když přemýšlím nad těmi roky, tak cítím vděk a pokoru za všechno, co jsem mohla prožít. Dnes už jsem ve věku, kdy člověk bilancuje a kdy se otáčí, aby poznal pravé hodnoty. Já bych to shrnula do jedné: Je to láska. K lidem, k práci, k věcem, k Zemi, na které žijeme.

A co bych přála všem lidem k nastávajícím Vánocům? Aby byli dobré vůle. Dnes a denně.

 

 

 

 

Na webových stránkách projektu (benchamrkingmuzei.cz) byla spuštěna první verze BMG, která je v této fázi omezena na zpracovávání výkonnostních dat muzeí a galerií, které jsou zřizovány státem a veřejnou správou, tj. kraji a obcemi. Muzea jiných zřizovatelů tato etapa projektu zatím nezahrnuje.

 

Jak to funguje?

K datům z projektu mají přístup zpravodajské jednotky ročního výkazu o muzeu a galerii pod stejnými přístupovými údaji, jakými se přihlašují do elektronických formulářů NIPOS. Přihlášení uživatelé si v projektu mohou navolit srovnávací skupinu podle 5 nastavitelných filtrů – rok, region ČR, zřizovatel, specializace muzea a velikost sbírky. Pokud by však zahrnovala méně než 5 institucí, výpočty výkonů nebude možné sledovat.

Uživatel má po přihlášení k dispozici celkem 75 indikátorů (ukazatelů), díky nimž může porovnávat výkony své instituce v různých úrovních. Ty jsou rozděleny do 7 tematických skupin. Vedle skupin sledujících základní ukazatele jako jsou ekonomické výkony, výstavní plocha, počet sbírek či návštěvnost se jedná o více specificky zaměřené skupiny ukazatelů zkoumající odbornou a výzkumnou činnost muzeí či jejich kulturní a vzdělávací programy.

 

Komu je projekt určen?

Vedle respondentů ročního výkazu o muzeu a galerii je BMG určen také anonymním uživatelům. Veřejnosti se zájmem o data v oblasti muzeí a galerií budou k dispozici pouze agregovaná data s podmínkou, že data a informace získané z projektu budou použity pouze pro účely benchmarkingu a zásadně nekomerčním způsobem.

Jak registrovaní, tak anonymní uživatelé mají přístup k datům v desetileté časové řadě a podle nastavených parametrů je možné údaje prohlížet buďto ve webovém prohlížeči, nebo stáhnout v Excelové tabulce. Ve webovém rozhraní je k dispozici také funkce, která z datové řady vytvoří přehled ve statistických grafech.

 

Jsou data anonymní?

Přihlášeným muzeím a galeriím se zobrazují pouze individuální data z jimi vyplněného ročního výkazu o muzeu a galerii. Ostatní uživatelům se tyto údaje nezobrazují a nemají je k dispozici. Uživatelé tedy porovnávají své údaje s agregovanými údaji ostatních muzeí a galerií podle nastavených parametru, tak aby byl splněn § 16 o povinnosti mlčenlivosti a ochraně důvěrných statistických údajů zákona o státní statistické službě (č. 89/1995 Sb.). Pokud by uživatel zvolil parametry, podle kterých bude v agregované skupině méně než pět subjektů, data se nezobrazí. Tím je zamezeno tomu, aby mohl kdokoliv odhadnout data subjektů ve skupině s malým zastoupením zpravodajských jednotek. Anonymním uživatelům, tedy těm, kteří nevyplňují statistický výkaz či nespadají do skupiny muzeí a galerií, pro které je BMG určený, se žádná individuální data nezobrazují.

 

Výkaz o muzeu a galerii

Nejnovější údaje, které jsou nyní uživatelům BMG k dispozici, jsou údaje z Kult (MK) 14-01 Ročního výkazu o muzeu a galerii (muzeu výtvarných umění) za rok 2021. Sběr dat za rok 2022 bude probíhat od ledna do března roku 2023 a předběžné výstupy z výkazů budou k dispozici v červnu roku 2023 na webu NIPOS. Podrobné výstupy z výkazů budou k dispozici na podzim roku 2023, kdy budou uvolněna také aktuální data do projektu BMG.

Výkaz o muzeu a galerii je součástí Programu statistických zjišťování, který obsahuje seznam zjišťování stanovených zákonem o státní statistické službě. Do tohoto seznamu jsou zařazena všechna muzea a galerie (muzea výtvarných umění) věnující se činnosti muzeí podle statistické klasifikace CZ-NACE 91.02. Výkaz je zároveň součástí rezortní statistiky Ministerstva kultury a za jeho zpracování zodpovídá NIPOS.

 

Článek byl publikován ve Věstníku AMG 6/2022 (https://www.cz-museums.cz/UserFiles/file/2022/Vestnik%20/6_2022_komplet_mensi.pdf)