Články a komentáře

Když vstoupíte do Suchardova domu v Nové Pace „ještě dnes to tam voní sádrou, klihem a lípou. A když ne právě lípou, tak tedy nějakým jiným vzácným českým dřevem, neboť těm, kteří se sem přes půl století slétávali (i jejich synům a vnukům) – je dřevo nad mramor“, to napsal takřka před půl stoletím Adolf Branald.

Suchardovská tradice je v českém, ba i světovém výtvarném umění asi těžko opakovatelná. Vždyť zakladatel umělecké tradice rodu Jan Sucharda nejstarší se narodil ve Staré Pace (1740– před rokem 1826), na něj navázal Jan Sucharda starší (1772–1820). Už jako mladý obdivoval řezbáře při práci v klášterním kostele Nanebevzetí Panny Marie v Nové Pace. Byl vrcholně šťastný, když ho přijali do klášterní huti, kde se naučil řezbářskému a malířskému řemeslu. V roce 1789 si založil ve Staré Pace vlastní dílnu, ale ve světnici si pro jistotu nechal tkalcovský stav. Zakázek měl však dost nejen v Pace, ale i širokém okolí. Jan Sucharda mladší (1798–1861) už tkalcovský stav rozštípal a věnoval se pouze umění. Jeho řezby a plastiky jsou rozsety po širokém okolí. Dodnes můžeme obdivovat sochu Amphitrité na kašně v Jičíně, pomníky a náhrobky. Je také autorem maleb střeleckých terčů a vytvořil půvabný návrh grafiky „Požár klášterního chrámu Nanebevzetí Panny Marie v Nové Pace". Měl osm dětí, z nichž většina zemřela v mládí na tuberkulózu.

Výtvarnému umění se věnovala Kristýna Suchardová (1833–1865), která byla omylem přes noc zamčena ve vídeňském Belvederu, kde kopírovala obrazy, a následkem nervové choroby zemřela. Sochařem se v Drážďanech stal její bratr Karel Sucharda (1840–1864). Jejich smrtí prakticky vymřela jedna suchardovská větev.

V umělecké tradici rodu pokračoval o patnáct let mladší Janův bratr, Antonín Sucharda starší ( 1812–1886), ale to už působili Suchardové v Nové Pace pro klášter. Staropacký loutkoherec Majzner seznámil Antonína s Václavem Klimentem Klicperou, kterýnavštívil Suchardy v Pace, a řekl, jaká škoda, že nedělají loutky podobné sochám. V sedmnácti letech se Antonín Sucharda starší setkal s Klicperou v Hradci Králové a ukázal mu náčrty loutek, které Klicpera pochválil. Tady někde je počátek doby, kdy Suchardové začali dělat loutky i betlémové figurky. V roce 1848 zhotovil Sucharda odznaky pro Národní gardu. Vyřezal na sta loutek - „ klacků“, které byly až 1 m vysoké a vážily až 6 kg. Kupovali je od něj Kellnerové, Třískové, Finkové, Majznerové a další. Majzner sám prý říkal: „Takovej charakter loutce nedá nikdo, leda packej Sucharda.“

Antonín Sucharda starší byl řezbářem, kreslířem a malířem. Včas rozpoznal talent svého syna Antonína a po vyučení ho poslal na studia do Prahy. Antonín Sucharda mladší (1843–1911) sochařskou a řezbářskou dílnu svého otce skutečně pozvedl. Během pražského pobytu zhotovil podle Mánesova návrhu plastiku sokola na žerď sokolského praporu. K sokolskému hnutí měl vřelý vztah a po návratu do Nové Paky zde byl v letech 1870–1876 náčelníkem a jako starosta Sokola působil v letech 1881–1897. Byl otcem slavného sochaře Stanislava Suchardy. Opět včas rozpoznal jeho talent a vyzval ho ke společné studijní cestě do Itálie. Tam je okouzlila renesance natolik, že si po návratu do Nové Paky postavili dům a dílnu v novorenesančním slohu.

Antonín Sucharda mladší byl spoluzakladatelem spolku Mánes. V Nové Pace uspořádal první přednášku o spiritismu, kde přednášel pozdější vůdce spiritistů Karel Sezemský. Sucharda dokázal do své dílny vybrat zdatné dělníky. Mezi jeho nejlepší řezbáře patřil Jan Mádle (l848–1920), který mimo jiné vytvořil množství krásných loutek a betlémů.

Bratrem Antonína Suchardy mladšího byl řezbář a sochař Jaroslav Sucharda (1851–1897). Příliš o něm nevíme, vydal se za prací do Německa, kde prý vytvořil mnoho zajímavých věcí, zemřel v Erfurtu.

Synem Antonína Suchardy mladšího byl akademický sochař Stanislav Sucharda (1866–1916). Stanislav se nejdříve, jak bylo zvykem, vyučil u svého otce. Potom studoval v Pardubicích a po kratším pobytu na vídeňské akademii studoval figurální sochařství na Akademii výtvarných umění v Praze u J. V. Myslbeka. Již v roce 1892 získal ve Vídni Reichlovu cenu za lunetu „Ukolébavka“. Vytvořil řadu nádherných plaket a medailií, které vycházely z pohádkových a poetických motivů. V podobném duchu vytvořil dekorativní práce pro pražskou spořitelnu, Zemskou banku, Wilsonovo nádraží, Novou radnici, Národní dům v Prostějově, muzeum v Hradci Králové a na dalších místech. Jeho vrcholným dílem je však pomník Palackého v Praze, za jehož návrh obdržel I. cenu v roce 1898. Na pomníku pracoval až do roku 1912. Stanislav Sucharda byl dlouholetým starostou spolku Mánes. V roce 1915 byl jmenován profesorem na Akademii výtvarných umění v Praze. 

Mladší sestrou Stanislava Suchardy byla akademická malířka Anna Boudová – Suchardová (1870–1940). V letech 1889–1893 studovala Uměleckoprůmyslovou školu v Praze u profesora J. Schikandera. Věnovala se malbě a kresbě zátiší s květinami a vytvářela návrhy dekorativních výplní, ilustrovala, pracovala s keramikou, malovala dekorativní festóny ve dvoraně Wilsonova nádraží. V roce 1896 byl v Nové Pace dostavěn Suchardův dům právě kvůli její svatbě s profesorem Aloisem Boudou. Svědky na svatbě byli Mikoláš Aleš a Stanislav Sucharda.

Synem Anny Boudové byl slavný grafik a ilustrátor Cyril Bouda ( 1901–1984 ). Spolu se svým bratrem Jaroslavem (který v mládí nešťastně zahynul) projevoval od dětství veliké výtvarné nadání. V roce 1923 absolvoval Uměleckoprůmyslovou školu v Praze a poté, v roce 1926, grafickou školu Akademie umění jako žák profesora Maxe Švabinského. V roce 1929 se stal asistentem na grafické speciálce prof. Šimona na Akademii výtvarného umění v Praze. Ačkoliv působil většinou jako grafik a ilustrátor, věnoval určitá období svého života malbě, ale navrhoval i mozaiky, známky, vitráže a goblény. Za svůj život vyzdobil asi 700 knih a  vytvořil na 1600 grafických listů. Jeho synem je grafik a ilustrátor Jiří Bouda (1934). Zabývá se volnou a užitou grafikou, vytvořil řadu ilustrací populárně naučného charakteru s dopravní tematikou.

Synem Antonína Suchardy mladšího a bratrem Stanislava Suchardy a Anny  Boudové byl akademický sochař Vojtěch Sucharda (1884–1968). Nejdříve se vyučil u svého otce. V letech 1899–1902 studoval Uměleckoprůmyslovou školu v Praze. V letech 1905–1912  spolupracoval se svým o sedmnáct let starším bratrem, mimo jiné i na pomníku Palackého v Praze. V letech 1907–1934 navrhl a uskutečnil 250 hlavic pilířů Svatovítského chrámu v Praze. V roce 1919 založil loutkovou scénu „Říše loutek“, pro kterou vyřezal 350 loutek a vypravil 137 her. Věnoval se i restaurování plastik (například v letech 1938–1940 restauroval pražskou Loretu). V letech 1945–1947 vytvořil návrh na vnější výzdobu ke konci války poškozeného Staroměstského orloje. Pro orloj vyřezal nové plastiky apoštolů. Vojta Sucharda se ve své tvorbě lišil od noblesního díla svého bratra Stanislava a nejvíce navázal na lidové řezbářské tradice Podkrkonoší a sochařskou a řezbářskou dílnu svých předků.

Dcerou Vojtěcha Suchardy byla malířka a grafička Anna Podzemná-Suchardová  (1909–1996). V letech 1925–1932 studovala na UMPRUM v Praze, na Academii Julien v Paříži   (1933) a u prof. Maxe Švabinského na Akademii výtvarných umění v Praze (1933–1936). Byla členkou SVU Mánes a tvůrčí skupiny Index. Věnovala se malbě, kresbě, grafice, keramice, textilu, plakátové, známkové tvorbě (více než 35 let soustavné práce v tomto oboru) a realizacím v architektuře. Její dcerou je malířka, grafička a restaurátorka Radana Hamsíková (1941).

Tolik tedy jen stručně a faktograficky o některých členech uměleckého rodu Suchardů. Je zajímavé a krásné sledovat, jak starší generace vycházely z místních lidových řezbářských tradic a jejich potomci dosáhli věhlasu především díky tvorbě Stanislava Suchardy, jehož spolupráce s architektem Janem Kotěrou nás nadchne i na budově muzea v Hradci Králové.

Výstižnou reakci na základě naší výzvy poslala za pedagogy paní učitelka Mgr., Bc. Jana Tomášková Nešťáková, ZŠ Nehvizdy.

O rodičovský pohled jsme požádali autorku blogu Nevyléčitelná optimistka a knihy Copatá máma Barboru Bečvářovou, maminku tří dětí, která nejen pro ně vytváří Bojovky s příběhem.

Další rodičovský příspěvek patří Evě Klapce Koutové, mamince tří dětí.

Paní učitelka Jana Tomášková Nešťáková, ZŠ Nehvizdy

Nejprve bych chtěla předeslat, že si cením rodičů žáků své třídy. Pečujeme o kvalitní vztahy. Spojuje nás zájem o vzdělávání dětí. Nyní při vzdálené výuce se nám daří výhradně díky nasazení nás všech. Zároveň bez technické a informační podpory některých rodičů, bez kvalitní komunikace a zpětné vazby bychom se neobešli.

Může normální pracující rodič zvládnout systém online vzdělávání svých dětí? Nejsou děti přetěžovány a s nimi jejich rodiče?

O přetěžování dětí učiteli nyní slyšíme ze všech stran. V mnoha případech to bude realita. Přičítám to překotnému startu domácí výuky a věřím v rychlý vývoj k rozumnějším cílům.

Mé dcery se doma začínají učit v 9 hod. každý všední den a končí často po 15. hod.

Učivo, které má zvládnout mladší dcera, žákyně 5. ročníku, je konstruktivní. Zjišťujeme ho ze školního webu. Nemohu se žel dceři dostatečně věnovat, a proto chybuje a protahuje zbytečně dobu učení.

Má starší dcera se učí samostatně, je žákyní tercie gymnázia. Nemám úplný přehled, jaké úkoly jí přes Google učebnu škola zadává. Nemám čas se jí plně věnovat. V tomto třetím týdnu po zavření škol se učivo racionalizuje.
 

Pomáhají vám školní lekce v ČT, které iniciovalo ministerstvo školství?

Pořad UčíTelka jsme viděli zatím pouze jednou. Asi se k němu na i-vysílaní ČT ještě vrátíme. Myslím, že je škoda o dopoledním čase koukat na školu v televizi. To ale odpovídá naší situaci. Jsou-li někde děti doma samy, může být program UčíTelka dobrý pomocník. ČT přišla s rychlou pomocí tím, co umí a může poskytnout. V době hledání učitelů pro tento pořad jsem si říkala, že pokud bych se přihlásila, byla by to zajímavá zkušenost. Jenže pečuji o naši rodinu a nebudu se osobně setkávat s ostatními více, než je nutné. Učitelé, kteří se natáčení účastní, tyto překážky podstupují, aby pomohli ostatním.
 

Ne všechny děti jsou digitálně vybavené a nemají servisní rodinný tým, který by jim pomáhal zvládat nával učiva a úkolů. Nehrozí, že tento způsob výuky prohloubí rozdíly mezi dětmi a školami?

Ano, domnívám se, že po návratu dětí do škol budou rozdíly ve zvládnutí dálkového vyučování značné. Myslím ale, že nic není ztraceno navždy.  My učitelé se s tím vypořádáme. V mé třídě je skvělé, že i děti u babiček, i děti, jejichž rodiče přestavují zrovna dům, i děti s jedním rodičem, všichni dosáhnou na naši vzdálenou výuku. Máme ji dobrovolnou. Videokonference, domácí úkoly zasílané k mé kontrole, zadaná domácí práce, vše je dobrovolné. Většina dětí třídy plní vše. První dva týdny jsem k zadané práci sdělovala rodičům, aby si ji zkrátili dle svého uvážení. Rodiče ale mnohdy chtěli mít práci hotovou a pracovali s dětmi do úmoru. Tento třetí týden máme změnu, práce zadávám méně, a kdo chce, může si přidat. V polovině týdne ve společné rodičovské skupině na Messengeru vyhodnotíme, zda je učení nyní optimální. Čeká nás ještě několik týdnů, musíme mít síly správně rozvržené.

Co všechno se dá učit na dálku? Jaké nároky na vás tato forma výuky klade? Co vám komplikuje práci – ze strany dětí, rodičů?

Učíme na dálku Čj, Ma, Prv a kolegyně Aj. Nemůže být řeč o stejné kvalitě, která je srovnatelná se školou, ale myslím, že máme optimální výsledky. Žádný náš žáček není ztracený. Obecně si myslím, že nelze učit děti doma bez rodičovské podpory. A čím menší žáček, tím větší podporu vyžaduje. Starší děti jsou samostatnější, potřebují ale technické zázemí a možná často i pomoc s dodržením denního režimu.

Vůbec nemohu napsat, že rodiče, či děti nyní něco komplikují, naopak oni jsou všichni skvělí.

První dva týdny probíhala kontrola domácího učení dětí jen zčásti při videokonferencích. Nyní, tento třetí týden, přibyly též úkoly, které děti vyfotí či namluví a pošlou k mé kontrole WhatsAppem.

Máte k dispozici nějaké elektronické učebnice, programy, softwary na výuku na dálku? Někteří učitelé natáčí i výuková videa a uplatňují tak svou kreativitu…

Disponujeme řadou elektronických titulů ke všem našim učebnicím a pracovním sešitům. Nyní zdarma. Prvouku máme interaktivní. Fotografie učebnic, pracovních sešitů a klíče se správnými řešeními jsou zveřejněné na mém Google disku. Funguje nám již od první třídy žákovský web, takový rozcestník pro všechny naše informace, mimo jiné je zde zveřejněno několik vzdělávacích webů s on-line cvičeními a nově tu najdete i stránku o tom, co mě o možnostech vzdálené výuky zaujalo. Založili jsme si pro komunikaci rodičovskou skupinu v Messengeru. Splněné úkoly mi přicházejì WhatsAppem a já je stejnou cestou slovně hodnotím. Pro videokonference využíváme Zoom. K výkladu nové látky slouží videa z Youtube. Pokud nenajdu vhodné video, natočím ho sama. Zatím to ale nebylo třeba. Využívání všech těchto prostředků je dobrovolné, kladu si za cíl rodinám svých žáčků učení ulehčit, nezatěžovat je více, než je nutné.

Vyměňujete si tipy a nápady s kolegy, jak vést hodiny?

Konzultuji s mnoha kolegy a spolupracuji s několika z nich, kteří mají zájem a možnost zapojit se. Kolegyně angličtinářky učící v mé třídě se přidávají k našim videokonferencím a na žákovském webu naší třidy zveřejňuji odkazy na své nově vzniklé blogy. Kolegyně asistentka a vychovatelka nabízejí individuální pomoc některým našim žáčkům, domlouvají se s rodiči, jak mohou prospět.

Jak relaxujete, abyste se odpoutala od práce? 

Tento třetí týden mám již trochu pocit stabilizování současného stavu. Pro zdraví těla i ducha ráno po šesté, kdy vstávám, abych se připravila na výuku a uvařila oběd dříve, než v osm probudím dcery, cvičím jógu a Tai-chi. Každé odpoledne se snažím vyjet za město a chodit na čerstvém povětří nebo pracovat na naší zahradě. Plánuji vyjížďky na kole, ranní běh, no, v mém případě spíše popoběh a víkendy s rodinou v chalupách na venkově nebo prostě venku mimo lidské hemžení.
 

Blogerka Barbora Bečvářová, maminka tří dětí

Jak jste se dostala ke psaní úspěšného blogu? Co tomu předcházelo? Jakému oboru se jinak věnujete? Kolik let je vašim dětem?

Blog Nevyléčitelná optimistka jsem si založila v době, kdy jsem byla na mateřské, toho času se dvěma dětmi, dálkově studovala sociální pedagogiku a psaní seminárních prací mi nepřišlo dostatečně kreativní. Vždycky jsem psaní měla ráda, chtěla jsem psát knížky, ale na to při studiu a péči o děti nebyl úplně prostor, a tak jsem začala alespoň blogovat.

Sen o knížce jsem si ale splnila o pár let později a věřím, že jsem ji nakonec dotáhla do konce i díky podpoře čtenářů blogu. S nadsázkou říkám, že jsem Copatou mámu (http://barborabecvarova.cz/copata-mama/) napsala pro své devatenáctileté zbouchnuté já, protože právě takový příběh bych si sama v době, kdy jsem těsně před maturitou neplánovaně otěhotněla, ráda přečetla.

Časem jsem začala uvažovat o tom, co budu dělat dál. Měla jsem pocit, že jako bakalářka bez praxe, zato se třemi malými dětmi, toho nemám moc co nabídnout, nicméně díky tomu, že nejstarší syn měl jít do první třídy, začala jsem řešit výběr školy, a nakonec jsme se skupinou rodičů založili školu vlastní.

Tam jsem dva roky působila v roli učitelky, načež jsem se stáhla jen do družiny a věnuji se hlavně Bojovkám s příběhem, což je projekt, který vznikl právě díky blogu.

Dnes je našim dětem 10, 8 a 6, a i když z nich někdy šílím, jsou mi nevysychající studnicí inspirace.

Jak se vám v době koronavirových prázdnin daří kloubit práce (i ta domácí) s péčí o děti? Co vám pomáhá? Jak svůj čas plánujete?

Zpočátku jsem svoji práci hodně osekala, protože důležitější pro mě bylo nějak celou tuhle situaci vstřebat a nepřenášet na děti svoje obavy a nejistoty.

Teď už je to lepší, našli jsme si nový denní rytmus, nové rituály a docela nám to funguje.

Spoustě lidem pomáhá mít pevně stanovený řád a rozvrh, díky kterému všichni členové rodiny vědí, co se kdy bude dít a dává jim to pocit jistoty.

Já mám s řádem a rutinou odjakživa trochu potíže, takže my máme zkrátka několik věcí, které víme, že každý den proběhnou a ty si v tom dni poskládáme, jak potřebujeme.

Patří sem čas na učení, čas venku na zahradě nebo v polích za domem, čas na vaření a můj čas, kdy sedím u počítače a pracuju. Vzhledem k tomu, že děti už jsou poměrně samostatné, a když skončíme s učením, rády si najdou vlastní zábavu, docela to jde. Nebýt tedy toho věčného řevu, dohadování a požadavků, abych jejich spory rozsoudila.

Co se domácích prací a úklidu týče, fungujeme celkem beze změn, to znamená v lehkém provozním „bordýlku“. Ale v tomhle na sebe zkrátka nemám příliš velké nároky… Jen tedy obdivuju všechny, kdo ještě zvládají třídit skříně!

Jak zvládáte nucené domácí vzdělávání svých dětí? Vítáte online vzdělávání a zapojení nejrůznějších technologií? Nejsou děti přetěžovány a s nimi jejich rodiče?

Vzhledem k tomu, že jsem před založením školy hodně zvažovala domácí vzdělávání a potom jsem ve škole s dětmi pracovala, tak si teď tenhle společný učící čas docela užívám a nestresuje mě to. Zatím…

Nicméně velkou výhodu máme v tom, že naše škola najela na nouzový režim naprosto perfektně a ukazuje se, jak jsou už ze školy děti zvyklé pracovat hodně samostatně, samy si z tzv. každotýdenních průvodek se zadanými úkoly volit práci a rozvrhnout si ji v průběhu týdne. V tomhle pracují doma hodně podobně jako ve škole.

Internet a moderní technologie nám pak hodně usnadňují propojení se s učiteli i samotné učení se a sama z toho mám dobrý pocit.

Ovšem obecně mi přijde, že pro spoustu rodičů je tohle nesmírně stresující situace, protože ne všude jsou učitelé se stejným přístupem a ten objem učiva může být někde opravdu neadekvátní tomu, že děti nejsou zvyklé pracovat ve škole samostatně a veškerou zodpovědnost za proces „naučení dětí“ tak přebírají rodiče.

Myslím, že se tu celkově může ukázat, v čem má naše školství mezery a doufám, že by to mohlo být impulzem k potřebným změnám.

Pomáhají vám školní lekce v ČT, které iniciovalo ministerstvo školství? Jaká je realita?

Po pravdě řečeno, s dětmi jsme shlédli ze zvědavosti první den asi hodinu programu a mám za to, že je skvělé, jak rychle ČT zareagovala. Ale nedovedu posoudit, jak moc je vysílání přínosné, protože naše děti dávají přednost jinému způsobu práce a učení.

Třeba ale zapátrám v archivu po nějakém konkrétním tématu, které s dětmi budeme řešit, a budu ráda za jeho zpracování…

Jak děti zaměstnáváte, aby se nenudily? Jak si toto období nuceného setrvávání s dětmi doma užít? A jak relaxujete vy?

Děti se po většinu času zaměstnávají zcela samy. V tomto směru je výhoda, že jsou tři a vždycky s nějakou aktivitou přijdou. To, že se tím také zvyšuje množství řevu a dohadů, to je věc druhá…

Většinou je to tak, že po těch cca dvou hodinách věnovaných škole, se děti ztratí v pokoji nebo na zahradě a jsou celkem rády, že po nich nic nechci.

Společně pak trávíme čas venku na zahradě nebo za domem v polích, testujeme moje Bojovky s příběhem (http://barborabecvarova.cz/bojovky-s-pribehem/), hodně si povídáme u společných obědů, svačinek a večeří, pečeme, vaříme nebo si užíváme domácí kino. Tohle jsou věci, na které občas v těch běžných dnech není tolik prostoru nebo u nich spěcháme a přijde mi, že právě v těch společných běžných činnostech můžeme teď nacházet o to větší smysl a radost.

Aby si člověk tohle období mohl alespoň v rámci možností užívat a nejen přežívat, je to podle mě hodně o změně úhlu pohledu.

Nezaměřovat se na to, co dělat nemůžeme, ale snažit se nacházet radost i v maličkostech a pokusit se naplno prožívat třeba právě to, že teď nemusíme spěchat a můžeme s dětmi upéct bábovku a nechat je, ať se co nejvíce zapojí.

Ale tohle je určitě fajn dělat i v nekoronavirových dobách. Jen na to často nemáme tolik toho času…

Celkově mi ale přijde, že v dnešní době mají děti předpřipraveného programu ve škole a na kroužcích opravdu hodně a možná není od věci nechat je, aby se nějaký čas třeba i trochu nudily a samy přišly na to, co chtějí dělat, co je baví, vymysleli si (pokud možno nedestruktivní) zábavu samy.

A jak relaxuji já? Mám pár svých oblíbených činností, které se naštěstí s nastalou situací nevylučují. Miluju večerní chvilky s knížkou nebo podcastem v horké vaně, procházky, kdy sama se sebou vyrazím do lesa, cvičím jógu, a když je doma řev, já nemůžu zrovna odejít a děti někam zavřít, nasadím si sluchátka, pustím si nahlas písničky a hraju si, že jsem ve filmu.

Představuju si, že právě teď jede taková ta veselá scéna, v níž matka s úsměvem tančí po kuchyni a zpívá do vařečky, děti dělají kdo ví co, ale vypadají při tom spokojeně a nikomu neteče krev a soundtrack v matčiných uších to celé halí do mlhy dokonalé domácí idyly. Na zvednutí nálady to docela zabírá. Alespoň než si člověk ta sluchátka sundá…

Je tato výjimečná situace, kterou právě prožíváme, nějak užitečná? Posunula vás někam? Lze v krizi najít katarzi?

V tomhle si rozhodně netroufám hodnotit a generalizovat, protože pro spoustu lidí je situace opravdu hodně tíživá a je pro ně těžké, ne-li nemožné nacházet v ní nějaká pozitiva.

Na druhou stranu se jedná o tak nestandartní a život v tolika směrech ovlivňující změnu, že věřím, že spoustě z nás v něčem může otevřít oči, donutit nás některé věci přehodnotit, něco nového se naučit…

Takže bych řekla, že je to i o přístupu. Já jako optimista prostě situaci přijímám, jak je, protože vím, že proti ní nemůžu nikterak bojovat a následně se snažím hledat si sama pro sebe ostrůvky něčeho pozitivního, protože tohle mi zkrátka funguje, a kdybych se utápěla jen v tom negativním, za chvíli mi z toho přeskočí.

Za sebe jsem třeba vděčná, že si s dětmi můžu vyzkoušet domácí vzdělávání a jako lehký asociál si zatím užívám i to, že nikam nemusím…

Hodně mi taky vyhovuje celkové zpomalení. To je možná něco, co do určité míry může prospět nám všem.

Na vašem blogu mě zaujalo, že píšete dětem narozeninové dopisy. O co jde? Proč je píšete, v čem jsou důležité nejen pro adresáta - děti, ale i jejich rodiče?

Vždycky se mi líbily upomínkové knížky, které rodiče dělají svým dětem, ale sama vím, že na to nejsem dost organizovaná, abych každému z dětí zapisovala všechny důležité mezníky, a proto jsem pro ně začala psát k narozeninám alespoň dopisy.

Dopisy nepíšu proto, abych v nich shrnula všechny události, které se v jejich životě přihodily, ale proto, abych se pokusila vystihnout atmosféru a emoce, které nás právě provázejí a vyzdvihla, v čem se zase posunuly, jak je vnímám a co bych jim přála.

Tyhle dopisy mi pomáhají uvědomit si i v obdobích, kdy nám to doma skřípe, v čem je každé z dětí jedinečné a jak silné pouto nás pojí. Umožňují mi na chvíli se zastavit a pokusit se vnímat, jak to mezi námi právě je a jak úžasně se zase za ten rok posunuly.

Děti si je vždycky rády vyslechnou nebo přečtou a jsou pro ně takovým rodičovským vyznáním, zpětnou vazbou a zároveň ujištěním, že i když se na sebe občas zlobíme, tak je miluju. Bez podmínek.

Jednou, třeba k osmnáctinám, bych každému z dětí chtěla věnovat album s fotkami, a hlavně narozeninovými dopisy…

Eva Klapka Koutová, maminka tří dětí

Oba rodiče pracujeme z domova, máme tři děti ve věku deset, sedm a pět let. Školou povinná je zatím pouze dcera, ovšem další dvě děti jsou z důvodu uzavření školek doma také.

Výhoda prostoru

Musím přiznat, že nám velmi pomáhá prostor, ve kterém žijeme. Máme dům se zahradou, tudíž se v něm nějak „rozprskneme“. Když je nejhůř a není příliš zima, děti běhají venku na zahradě.

Výhoda zkušenosti s domácím vzděláváním

Další výhodou je, že nejstarší dcera je v režimu individuálního vzdělávání, tudíž na počátku tohoto rozhodnutí jsem počítala s tím, že se dceři budu věnovat naplno. Přesto pár dní chodila do komunitní školy, která jí poskytovala alespoň částečně prostor pro svůj rozvoj a mně umožnila pracovat.

Způsoby výuky doma

Zpočátku jsme zkusili vysílání na ČT UčíTelka, avšak pokud byla hodina pro nejstarší, zbylé dvě děti to nebavilo, takže rušily. Přirozeně jsme se rozhodli pracovat tak, jak jsme byli zvyklí. Ze školy dostáváme během týdne materiály, které jsou doporučené ke zpracování. Máme výhodu tiskárny, tudíž veškeré materiály tisknu. Všechny jsou tvořené zábavnou formou, v duchu celé komunitní školy. Internet je pro domácí výuku v současné době nezbytný.  Každé pondělí a pátek má dcera dopolední online setkání přes internet – někdy přes messenger, někdy přes Zoom, správný a vyhovující kanál se stále hledá. 

Také hodiny ze ZUŠ máme přes WhatApp. Paní učitelka nám vyšla vstříc tím, že nezadává úkoly v takové míře, jako v běžné hodině.

Já nadto pracuji s dcerkou na procvičování rutinních věcí. Zbylým dětem tisknu materiály, které by je mohly bavit, tvoříme spolu, odbíhám od jednoho k druhému, hlídám, aby nerušily tatínka při práci, který má také mnoho online setkání se svými kolegy.

Má práce

Většinou v podvečer, či po obědě mohu pracovat já. Má práce mi dovoluje velkou flexibilitu.

Pokud vše shrnu

Velmi se snažím tuto situaci využít ve prospěch něčeho pozitivního. Zlepšení komunikace v rodině, respektu k druhému, společné vaření a hlavně stále nekončící práce na sobě a trénink v trpělivost a respektu. Uvědomuji si, že naše podmínky jsou mnohem lepší, než v mnoha jiných rodinách. Samozřejmě, že i nám chybí setkávání s kamarády i s rodinou, ale to mnoha dalším. Aspoň jsem se naučila šít roušky.

Vážení čtenáři, a jak jste se s učením dětí během nucené karantény popasovali vy? Napište nám do redakce Místní kultury!

Člověk, jak jde životem, sbírá mimo jiné věci a funkce. Většinou ho to těší a jen tu a tam si uvědomí, jak se mu postupně zaplňuje dům i hlava. Ale někdy se stane, že přijde do životní etapy, kdy ho to začne tížit. Kdy cítí, že všechny ty věci mu brání v rozletu a ty funkce v různých organizacích, kterými svůj život připoutal k jiným lidem, ho svazují. A já to tak teď cítím. Cítím, že se musím odpoutat, dokud mám ještě čas a sílu. Nemohu si dovolit to odkládat. Nevím, stejně jako nikdo jiný, kolik času ještě mám před sebou. Ale vím, co ještě mohu mít před sebou a co bych rád udělal.

Obě dvě naše dcery se mají letos co nevidět vdávat. Nevíme, jestli to bude možné, protože doba je nejistá a vše se mění ze dne na den. Ale pokud to půjde, budu rád, těším se na to. Tím aktem se završí jedna etapa a začne jiná. Chci být nápomocen při začátku této nové etapy a moci se tomu věnovat s celou svou silou a energií. Pokládám za zásadní pomoci mladým, aby se plně postavili na své nohy, stejně tak, jako naši rodiče pomáhali nám. Jsme rodina, nejbližší lidé; děti jsou krev naší krve a kost naší kosti.

Před šesti lety jsem učinil jiné zásadní rozhodnutí, kterého jsem nikdy nelitoval, právě naopak. Rozhodl jsem se tehdy, že až do odvolání se budu ve svém nakladatelství věnovat jenom svým knihám. Samozřejmě také dotáhnu do konce nasmlouvané tituly. Psát knihy považuji za své poslání, za něco, pro co jsem se narodil. Vnímám, možná úplně naivně, že skrze své texty mohu pár lidem předat něco, co mám v sobě a co má třeba nějaký smysl. Možná mohu učinit kousek světa lepším. Proč bych jinak vůbec mrhal svojí energií a časem, kdybych si to ve své troufalosti nemyslel. Tohle se nedělá pro peníze, kdybych chtěl mít více peněz, dělal bych něco úplně jiného.

Letos bych rád vydal tři svoje knihy. Knihu o domácím vzdělávání, kterou jsem napsal a kterou se prokousává teď moje žena a nenechává kámen na kameni. Z uvolněných kamenů slov, vět a odstavců staví nový text, ve kterém se budou odrážet její znalosti a hlavně zkušenosti. Až s tím skončí, vezmu nový text do ruky já a předělám ho tak, aby přesně odrážel moje myšlenky, vědomosti a zkušenosti a v tom procesu budeme pokračovat do té doby, než text bude přesně vyhovovat nám oběma. Všechny předchozí texty jsem psal sám, tenhle je první, který píšeme ve dvojici. Je obrovskou svobodou a luxusem, že nás netlačí termíny, že nemusíme práci uchvátat, že k ní můžeme dozrát. Kromě toho mám rozepsanou sbírku poezie Mísení krve. Poprvé se mi zdá, že některé básně, které jsem napsal, vydrží tlak mojí vlastní autocenzury. Je těžké psát poezii, když člověk rád čte takové velikány, jakými byli například Jan Skácel, František Halas, Galway Kinnell nebo Dylan Thomas. Nemohu ani nechci se s nimi poměřovat, ale poprvé mám pocit, že už by to šlo. Třetí kniha (Ne)chci být hercem je inspirována mojí malou rolí ve filmu Bohdana Slámy Krajina ve stínu, který by měl jít letos v září do kin. Ta zkušenost pro mne byla tak nová a inspirativní, že jsem neodolal a pokouším se ji přenést na papír.

Jediná komplikace je, že musím všem autorům, kteří mne oslovují, abych jim vydal jejich knihu, říkat ne. Je mi to nepříjemné, ale učím se. Nejde to jinak. Vždycky se snažím si buď celý text, nebo alespoň jeho část (ročně mi přichází cca 40 nabídek na vydání knihy) přečíst a každému autorovi pomoci nebo poradit, jak dál. Teď se ale musím naučit říkat ne i v jiných sférách.

V nakladatelství jsem se dokázal odpoutat, zbavit se pout, která mne svazovala a brala mi sílu a energii. Cítil jsem se jako slouha jiných autorů, jako špatný rodič, který zásadně zanedbává svá vlastní dítka na úkor nevlastních. Když jsem udělal ve své mysli radikální řez a přestal jsem přijímat cizí rukopisy, moc se mi ulevilo. Teď tenhle řez ale potřebuji udělat i ve vztazích.

Vždycky jsem se hodně angažoval veřejně. Mám to v povaze, je mi to vlastní. S věkem se to ale mění. Chci se dál účastnit veřejného života, ale už ne z „musu“. Nechci už být členem žádné organizace nebo uskupení. Drtí mne, když nestíhám práci v organizaci tak, jak si myslím, že by se měla dělat, ale ten čas na to si prostě nejsem schopen najít. Už to nechci. Chci se ze své práce těšit. Nechci zažívat úzkost z toho, že šidím svůj vlastní život, abych stíhal to a ono. Způsob naší obživy i obstarávání našich domů, pozemků a zvířat je časově i fyzicky tak náročný, že má-li mi zbýt čas na psaní, rodinu a udržování přátelských vztahů s mými blízkými, čehož se nechci za žádnou cenu vzdát, musím se něčeho zbavit. Cítím se moc dobře a jsem rád na světě, ale běh času člověk nezastaví. Některé věci mi už nejdou tak od ruky, jako tomu bylo dřív.

Prožitý čas má ale mimo jiné svoji cenu v tom, že člověku ve vší nahotě ukazuje zbytečnost jistých věcí i jednání. Léta jsme hřešili na volné úložné prostory, kterými náš starý statek oplývá, a já bych teď rád zásadním způsobem zredukoval množství nakupených věcí tak, abychom tu mohli opět volně dýchat. Zvlášť obtížné to pro mne bude u knih, protože jsem jejich nekritický shromažďovatel. Už to ale takhle dál nejde. Na půdě v krabicích mám tisíce svazků. Nevím vlastně kolik, nikdy jsem je nepočítal. Vím jenom, že pro vlastní potřebu si z toho všeho chci nechat tak tisícovku, knihy, ke kterým se opakovaně vracím jako ke starým přátelům, a knihy, které potřebuji pro svoji práci. Všech ostatních se chci časem zbavit. Bude to ale bolestný proces, řadu těch knih jsem zachránil ze sběrny před roztrháním a slisováním. Pořád je pro mne kniha spíš objektem než jenom předmětem, nedokážu se k ní chovat zcela pragmaticky.

Snažím se vnitřně připravit na nepříjemné kroky, kdy se svým blízkým přátelům pokusím sdělit, že už nechci jít tou cestou, kterou jdu často řadu let. Že už nechci být členem organizace, kterou jsem v některých případech i pomáhal zakládat. Že to není nic proti nim, ale že už nemám dost síly jít stejnými kolejemi, že mne to táhne jinam, a jestli se vůbec budu schopen odpoutat, musím se o to pokusit teď, dokud ještě mám dost energie a odhodlání. Že pokud to neudělám, budu to vnímat jako zmrhání svého života a hřiven, které jsem dostal. Musím při tom riskovat i to, že to někteří nepochopí a že to naše vztahy naruší.

Nejhorší je, že nevím, jestli budu mít dost síly a kázně uskutečnit všechno, co mám v hlavě. Napsat všechny knihy, které tam mám (kousky z nich jsou už i na papíře), dodělat bydlení, jak jsme si ho se ženou naplánovali, vyklidit dům a udělat z něho „Poslední přátelský dům“ pro všechny kamarády, pomáhat dětem při stavbě jejich domů, postarat se o rodový les a dřevo z něho, být dobrým manželem své ženě, tátou svým dětem a kamarádem svým kamarádům. Mám ale do toho chuť a možná, že jsem už dost starý, abych si dokázal říct svým blízkým o pomoc a snesl ji.  

Uvidíme. To zásadní, co mne tvarovalo, mne utvrzovalo, že jsem hrdý chlap, který musí všechno za všech okolností zvládnout sám. Teď, evidentně za půlkou svého života jasně cítím, že to nezvládám. Není jednoduché si to přiznat. Na druhou stranu je to tak úlevné nebýt Rambem, ale být jenom tím pitomým mužským, který už tolikrát padl na hubu a dá-li Bůh, ještě tolikrát padne.

Jsem moc rád doma, čím dál víc. Teď, když nemohu vyjíždět na svoje spanilé jízdy s knihami po knihkupectvích a knihovnách, jsem vlastně doma pořád. Jen tu a tam vyrážím do Volar na poštu a nezbytné nákupy. Ale i před tím, kdy jsem mohl kamkoli a stýkat se s kýmkoli, jsem pak vždycky rád zalézal do brlohu jako medvěd a nikam se mi nechtělo. Mám vedle sebe svoji milovanou ženu, se kterou spolu prorůstáme už víc než třicet let, občas děti a přátele a víc nepotřebuji. Když vyjdu z domu, vítá mne křik káňat a krkavců prolétajících vysoko nade mnou, vidím koně na pastvinách a je mi dobře. Domov, to není jenom ten starý statek. Domov je tráva na loukách, kameny v ní skryté, o které jsem někdy zaškobrtl kosou, domov jsou stromy tu a tam rozházené v krajině, lesík na kopci i Plechý na obzoru. Z modré oblohy, z větru, z kapek deště i spadaného listí cítím Boží přítomnost.

V těchto dnech se nám tak trochu podsouvá, že čelíme katastrofě, která nemá v lidských dějinách obdoby. Nemyslím si, že by to byla pravda. Lidstvo už něco podobného ve své historii zažilo mnohokrát. Jediným podstatným rozdílem je, že díky globalizaci se mohl nový koronavirus tak rychle rozšířit po celém světě. Možná nejlepší radu pro život jsem načerpal od benediktinů. Jejich heslo „Ora et labora – Modli se a pracuj“ je myslím platné i pro naše časy. Nenechme se děsit tím, co se děje okolo nás, ale modleme se, pracujme a buďme bdělí. Já se tím alespoň snažím řídit. Stavím ohrady pro ovce, přestavuji část domu, píšu knihy a tu a tam se zastavím v běhu dne, abych poděkoval za vše, čeho se mi dostalo. Využívám velikonoční čas nejen k fyzickému úklidu domu a jeho přípravě na svátky Kristova nanebevstoupení, ale hlavně k úklidu své hlavy. Čtu knihy, které mi pomáhají k usebrání a k hledání svojí cesty světem, jehož vnějškovosti se tak obrovskou rychlostí mění. Jedněmi z jistot, z majáků, které mne vedou k tomu lepšímu ve mně, jsou kromě Boha, přírody a mé rodiny právě přátelé.

Přeji Vám, kteří máte podobné puzení ke změnám v životě jako já, odvahu k tomu kroku a dost síly a energie, abyste vše dotáhli až do konce. Všem pak přeji požehnané svátky velikonoční, hodně zdraví a vnitřní síly, spoustu životadárného deště pro naši zem a dostatek lásky dávané i přijímané, protože bez ní není nic.

S úctou Ivoš Stehlík

Slovo epidemie, respektive pandemie, mi sice přišlo jako „silný kafe“, ale vědomí toho, jak daleko je od nás Čína, mě ponechávalo celkem v klidu. Když se první nakažení začali sem tam po jednotkách objevovat v Itálii, zamyslela jsem se, jestli se je podaří udržet pod dohledem, a doufala jsem, že můj dubnový výlet do Bologni to neohrozí. Bohužel. Nemoc nezná hranic a čára – v tomto případě hraniční – není zeď.

Pak ale přišla smršť infikovaných a s ní i smršť opatření, pravidel a důrazných doporučení. Ze dne na den jsem se také já nastěhovala i se svými pracovními povinnostmi do mého 2+kk. Na druhý den už jsem si šila roušku podle návodu na youtube.

Zprávy o vytváření téměř válečných zásob mouky a těstovin ve mně vyvolávaly lehké opovržení nad počínáním nakupujících. Nakonec jsem ale podlehla a šla jsem na „velký nákup“ taky, aby na mě něco zbylo. Koupila jsem si o balíček rýže a těstovin víc a objednala žrádlo pro kočku. Naplnila jsem si lednici zeleninou a snažila jsem se sžít s novým režimem.

Prvních pár dnů bylo ve znamení šití roušek. Nemá cenu vykládat, co měla a neměla zajistit vláda. Pro mě jako člověka, který chce pomoct, to znamenalo výzvu. S kamarádkami jsme se denně scházely nad šicími stroji, zásobami látek, které mám naštěstí doma díky svému koníčku, a nad lahví vína. Další den jsme vždy roušky distribuovaly známým i neznámým.

Kamarádi z umělecké branže začali dělat mimo jiné taky různé zajímavé počiny – jedni načítali pohádky pro děti, další natočili videa a nahrávali podcasty. Někteří známí zase vytvořili videolekce z různých oborů nebo zprostředkovali sledování filmů online. Myslím, že v posledních dvou týdnech se nikdo nenudil.

Všichni, které znám, přišli o nějakou část práce, ale obratem věnovali čas, který najednou měli k dispozici, aby prospěli ostatním.

Kamarád se pustil do audiodeníku. Z úryvků nahrávek, které mu poslali jeho známí, i vlastních myšlenek. Poslechla jsem si nahrávku za dva dny, a bylo mi u toho všelijak. Dvakrát deset minut obav, rezignace, negativních prognóz. Uvědomila jsem si, že kdybych si poslechla ještě dalších deset minut, úplně by mi to vzalo vítr z plachet.

Je přirozené, že v situaci, která není růžová, se zamýšlíme nad tím, jak to bude pokračovat, co špatného se může stát, koho může nemoc postihnout. I mě takové myšlenky napadaly. Ale do chvíle, než jsem slyšela tyhle lidi, jak mocně se jich to dotýká, jsem si říkala, že to nějak zvládneme. S humorem – ideálně, a taky že to zvládneme, protože jsme v tom všichni, a viděla jsem, jak se všichni snaží nějakou měrou pomoct.

Jako reakci na tyto dva audio deníky jsem na svůj blog napsala článek: Jak se nezbláznit v časech coronaviru… Stal se z toho takový můj deník, ve kterém humorně glosuji současné dění. Život mezi čtyřmi zdmi. Domácí vězení neboli zaracha. Dělám ho vlastně pro kamarády. Aby nesmutnili. Aby se zasmáli.

Snažím se jim denně z toho mála, co se děje v mém malém bytě, kde sedím já a moje kočka, se kterou si vzájemně lezeme na nervy, vytěžit drobné historky, zamyšlení a sem tam velmi jednoduchý recept. Netvrdím, že je to vysoká literatura. Spíš taková malá tragikomická povídka ze samotky, moták vězně nedobrovolného home officu, glosa úlevy. Jen doufám, že se z ní nestane deník alkoholičky připoutané k naplněné ledničce.

Proto jsem si alespoň trochu nastavila denní režim. Není nijak pevný, ale aspoň v náznaku tu je. A má několik krásných záchytných bodů, které bych jindy přehlédla v zrychleném tempu svého běžného dne. Svět se zpomalil a já se rozhodla si to v rámci možností užít.

Vstávám mezi sedmou a osmou hodinou. Obvykle podle toho, kdy se chce mojí kočce. Jako budíček spolehlivě používá některou z variant: skákání na postel, škrábání pohovky, lezení po šustivém obalu s granulemi nebo hlasité mňoukání s upozorněním, že nehodlá skončit, dokud nedostane najíst. Na tomto ranním rituálu je ještě jedna zásadní věc – světlo! Ještě, než vstanu z postele, kochám se sluncem, které prochází přes žaluzie na stěnu nad mou postelí. Bavím se sledováním jeho intenzity a jeho drahou, kterou urazí od mého probuzení po chvíli, kdy se odhodlám skutečně vyrazit z postele.

Ranní hygiena a snídaně trvá maximálně do 9 hodin. Pak začínám pracovat. Z pyžama se převlékám pouze v případě, že má přijet pošta. Pokud nikoho nečekám, užívám si čas v nočním úboru alespoň do chvíle, než mi začne být zima nebo do doby přípravy oběda, což bývá, když si vzpomenu – řekněme kolem půl druhé.

Vaření a oběd probíhá zároveň se sledováním filmu, seriálu nebo poslechu mluveného slova. Poslední dobou jsem poslouchala zejména youtube kanál Na potítku, protože mají skvěle zpracované rozbory četby klasické literatury. Vzhledem k připravovanému projektu už jsem tak viděla asi všechna filmová zpracování díla Aloise Jiráska, Boženy Němcové a k tomu desítky dokumentů. Jako zábavu jsem si ale dopřávala i jiné žánry. V rekordním čase jsem skoukla americký seriál Drápy a historickou podívanou Borgiové.

Po obědě mívám příjemný útlum, jaký zažívají dobře najezení lidé. Kamarádka tomu říká zkráceně gastrodemence. Obvykle se ani nestihnu rozkoukat a je pět odpoledne. Mezitím mám ale vlastně docela napilno – jedu na nákup, projet se na kole do přírody, dělám utopence nebo vyšívám, hodně fotím. Většinu fotek teď dělám doma na pozadí bílé zdi. V hlavní roli je moje ruka. Je to pro mě nový úhel pohledu – pohled na svět uvnitř. Ruka s ušitými rouškami, ruka s knihami, se sklenicí utopenců, ruka držící květák. Je to můj způsob, jak nahlížet novou situaci. Kdo řekl v jednom filmu „řekni to mé ruce“?

Odpoledne trávím tím, co mě baví. Takže pracuji hodně večer. Moje práce spočívá převážně v psaní textů a vymýšlení různých projektů. Naštěstí si to můžu dovolit. Už jsem si zvykla, že nápady přicházejí bez pozvání, a proto se snažím pracovat, kdykoliv to jde tak nějak samo – následovat inspiraci, rozpoložení těla a mozku a vytěžit z toho co nejvíc. Když to nejde, netlačím na pilu. Už vím, že to nemá smysl. A když se nemůžu soustředit, jdu se na skok provětrat nebo se chvíli zaměřím na něco jiného.

Obvykle tak střídavě pracuji do pozdního večera. Pak trochu bilancuji, co jsem za celý den udělala. Promýšlím, co bych mohla dělat další den, dělám si seznam věcí, které bych měla udělat. Většinou si úkoly píšu tak na týden dopředu. Odškrtávám si ty hotové, označuji si prioritní. Kreslím si nápady do sešitu. Zapisuji si tipy na filmy a knížky. A zase se dívám na filmy. A do půlnoci jdu spát.

Režim je pro mě v tomto období důležitější než jindy. Sleduji sice dění kolem současné situace, ale nepřeháním to. Ráno se podívám na vývoj situace, a zda jsou nějaká nová opatření. Večer se podívám znovu. Svůj čas nechci trávit sýčkováním. Nechci a neviděla jsem projev (našeho) prezidenta. Podívala jsem se na projev prezidentky Čaputové. Nesleduji pětkrát denně statistiky nakažených ani ze dne na den měnící se parametry těch jediných a správných respirátorů. Veškeré informace se na mě i tak valí na sociálních sítích. Nehodlám se tím nechat ani ukolébat ani vystrašit.

Co považuji za potřebné, je zachovat si chladnou hlavu a selský rozum. Ano, i já mám samozřejmě obavy, co bude dál. Nejvíc mě trápí skutečnost, že nedokážeme předvídat, jak dlouho bude tato situace trvat a jaký dopad bude mít na náš život.

Rozumím strachu, který lidé v této situaci mají. Ale nemůžu jen sedět s hlavou v dlaních. Chci pomáhat, kde je potřeba a tak, jak je v mých možnostech. Ať už budu šít dál roušky (i když upřímně doufám, že už to nebude potřeba) nebo se snažit udržet dobrou náladu svoji a mých přátel. A třeba najdu i další způsob.

A vám přeji pevné zdraví, jasnou mysl a dobrou náladu.

A když se budete nudit, přečtěte si třeba, jak jsem si udělala z žehlícího prkna ponk. Snad vás to rozesměje…

Ilona Machová

Blog: https://jedenapulholky.blogspot.com/

Vizitka

ILONA MACHOVÁ

„OBJEVUJU, VYMÝŠLÍM A REALIZUJU PROJEKTY, KTERÉ MAJÍ SMYSL.“

Kreativec, iniciátor, podporovatel, inspirátor, popularizátor, copywriter, PR a tak vůbec.  V minulosti iniciovala vznik brožury o životě sourozenců Čapkových (www.karelcapek.cz), na které i spolupracovala. V roce 2019 se jí podařilo prosadit do seznamu čestných občanů města Hradce Králové spisovatele Karla Čapka, který ve městě strávil čtyři roky na studiích. Vytvořila vlastní texty a koncept brožury o Boženě Němcové u příležitosti 200. výročí jejího narození (https://kladskepomezi.cz/cs/personalitiespage/view/1). V současnosti se věnuje dalším projektům - zejména v oblasti literatury, podpory mladých autorů a dalším. Ve volných chvílích se snaží trávit maximum času na cestách po Evropě - a v současnosti, když to není možné, také zálibě ve vyšívání a drobné tvorbě (https://www.fler.cz/shop/jeden-a-pul-holky).

Tento rok uplynulo 200 let od narození Boženy Němcové. Vyjádřila jste se, že je jí teď všude plno. Máte z toho radost?

Mám radost, ale je to ohňostroj, který zase zhasne. Ale i když zhasne, Božena je už 170 let v Čechách neustále přítomná. Nejenom svým dílem, ale především jako úctyhodný nenahraditelný vzor. Emancipovala se jako občanka i jako žena. České ženy Boženu Němcovou ctí, dodává jim odvahu jednat svobodně.  V Respektu vyšel titul ZÁZRAK JMÉNEM NĚMCOVÁ. Je to přesné, pro mě je dosud nepřekonanou ženskou osobností, svým literárním dílem, svými názory, svojí občanskou a lidskou odvahou, protestem proti politickému režimu a morálním normám 19. století. Dělala to, co považovala za správné. Dnešními slovy byla politickou disidentkou. Tvořila v době, kdy už mělo národní obrození za sebou první stádia emancipace, a česká společnost se stávala občanskou společností. Po roce 1848, v období tzv. bachovského absolutismu, se nebála, byla statečná. To se projevilo i tím, že se k Havlíčkovi po jeho návratu z vyhnanství hlásila na ulici, když se mu jiní vyhýbali. Dopisovala si s ním v době, kdy byl nežádoucí osobou. Existuje legenda, ale ne pravdivá, že na pohřbu položila Havlíčkovi na rakev trnovou korunu. Božena píše:

„Včera 1. srpna v šest hodin pochovali jsme tedy našeho Havlíčka. Nechala jsem vázat krásnou korunu na víko z listů bobkové višně a půlvěnec na čelo z vavřínu, a pak jsem si zamluvila květ mučenky. Tu jsem dostala, a hned šla a dala je Havlíčkovi do rukou. Halánek sám mu dal věnec na čelo a korunu dali na víko.“

Svou osobností překročila století, v němž žila, je naší současnicí. Navzdory politickému pronásledování a společenskému odsudku zůstala svobodná.

Svobodně se chovala i ve vztahu k mužům…

Ve své době se chovala, jako kdyby ani nevěděla, že je žena, že se nemá cpát do veřejného prostoru, že má doma cídit kuchyň a na slovo poslouchat manžela. Šla za hlasem srdce a neohlížela se, co tomu řekne společnost. Její svobodomyslnost se projevovala ve veřejném, ale i v soukromém životě. Fascinuje mě, že neměla žádné předsudky. Pamatuji si na jeden popis situace, kdy u nich byla společnost, přišli přátelé a pánové tančili s jejich služkou. Nad tím se přítomné paničky pohoršovaly: Jak to, že její hosté tančí se služkou! To byla Božena, neuznávala žádné společenské bariéry. Zastávala názor, že jsme si všichni rovni. Synovi Karlovi napsala: Nad nikým se nepovyšuj, před nikým se neponižuj! Se svým mužem se musela neustále stěhovat, a tak jezdila po venkově a sbírala obrazy z venkovského života. A mluvila tam s obyčejnými venkovskými lidmi. Dnes to můžeme považovat za samozřejmou věc, ale tenkrát to obvyklé nebylo. Proto říkám, že Božena Němcová je naší současnicí. Mohla by s námi žít ve 20., i v 21. století. Kdyby se tu zjevila, zjistila by, co se tu děje, a mohla by s námi vést dialog. Božena je zázračná nadčasová bytost.

Stejně jako Babička, která je také nadčasová.

Její Babička je geniální. Když je nějaké dílo věčné, tak je geniální. Genialita se prověřuje trváním v čase. Babičku čte jedna generace za druhou. Je a vždycky bude moderní. Když jsem zjistila, že nějaký hloupý snaživec nechal Babičku přeložit do profánní češtiny, aby děti porozuměly příběhu a nelámaly si mozek básnickým jazykem, říkala jsem si, tak tady se zase prosadil mizomus, ničitel umění. Je to jako kdyby se poezie přeložila do informace, co tím chtěl básník říci. Na Babičce je fascinující právě jazyk!

Jak by se mělo o Boženě Němcové a její Babičce ve školách mluvit?

Mám na to recept. Dát Babičku číst dětem je nesmysl, protože Babička není literatura pro děti. Musí ji číst člověk, který už v životě něco zažil, prožil smrt blízkých lidí, prožil lásku, i hoře z lásky. Doporučuju školám, aby dětem pustily vynikající Moskalykův film z roku 1972 s Libuší Šafránkovou a Jarmilou Kurandovou. Taková filmová Babička už nikdy nebude natočená. A ty zvídavé, duchovně naladěné děti literární Babičku v dospělosti samy objeví. 

Kdy jste se začala o Boženu Němcovou zajímat víc vy?

Poprvé jsem se s ní setkala v devíti letech, kdy jsem dostala k Vánocům dva svazky pohádek bez ilustrací. Lehla jsem si nad ně, a celé je přečetla. Fascinovaná příběhy, a asi i poezií. Pamatuju si, že mi přišlo zvláštní, že některé pohádky nekončí happyendem. Jako u Grimmů, u Andersena. Později jsem si uvědomila, že to napsala žena, která prožila kus života trpkého a ví, že život je bolavý, a když někdo udělá v životě bezcharakterní podraz, může být osudově potrestaný, příběh dopadne špatně, a bez katarze.  

Potom jsem četla Divou Báru. Myslím, že do Divé Báry Božena projektovala svoji touhu po svobodě. Bára je svobodomyslná holka, spjatá s přírodou, která si nic nedělá z předsudků malého města, a postaví se všem. Stejně tak, jako se Božena později projektovala do příběhu Viktorky, která šla za hlasem svého srdce, navzdory všem. A přišel trest. A potom samozřejmě Babička. Čas od času si ji čtu, a vždycky potřebuju kapesník. O tom, že se k Babičce vracíme, píše František Halas v básni Naše paní Božena Němcová.

Vy jste Boženu Němcovou zpracovala už v dokumentu z roku 1997 Nesmrtelná hvězda Božena Němcová. Podruhé to bylo v roce 2017 libreto, které jste napsala k opeře Jsem kněžna bláznů. Jak se ta práce lišila?

Dokument jsem musela natočit, byla to nutkavá nezbytnost. Vybrala jsem si citace z její korespondence, také citace Františka Pavlíčka, který napsal Zprávu o pohřbívání v Čechách, což byla divadelní hra napsaná pro Vlastu Chramostovou a její bytové divadlo. Oba byli v té době jako chartisté persony non grati.

Asi před deseti lety jsem byla oslovena skladatelkou Lenkou Notou, k napsání libreta k opeře o Boženě Němcové. Řekla jsem si: dobře, ale jsem dokumentaristka, takže napíšu dokumentární libreto. Libreto je rozdělené do devíti obrazů a epilogu. Začíná Svatbou, následuje Žofín, Revoluce, Smrt Hynka, Hanuš Jurenka, Pohřeb Havlíčka, Vyznání, Rozvod, Litomyšl a končí Epilogem, ve kterém je použit citát Viktora Dyka z básně Devátá vlna – Památce Boženy Němcové:

„Toť prostá legenda. Toť příběh očí dvou
a srdce jednoho, jež mřelo bez útěchy.
A v ženě ubité ubila lásku svou
ta země podivná, jež jmenuje se Čechy.“

Použila jsem citace Františka Pavlíčka, Jaroslava Seiferta, Františka Halase. Opera je pro patnáct nástrojů, pět pěvců a jednoho herce. Premiéra byla 17. listopadu 2017 v Brně v Opeře Diversa. Hudba skladatelky Lenky Nota je výborná.

Nyní na opeře opět pracujete, ale s jiným tvůrčím štábem.

Vloni jsme se rozhodly, (já, Lenka Nota a režisérka Mlada Šerých) inscenovat operu znova v novém provedení, v pojetí, které by charakterizovalo skutečného ducha osobnosti Boženy Němcové. Brněnské představení se odehrávalo v kuchyni před kuchyňskou linkou ze 70. let. Moje kolegyně, skladatelka Lenka Nota, která Boženu Němcovou zná stejně tak dobře jako já, říkala inscenátorům v Brně, že Božena nikdy nevařila, neměla hrnce, pro jídlo posílala do hospody. A v této inscenaci Božena peče kuře a bábovku. To není jenom neznalost skutečnosti, to je proti duchu životního přesvědčení Boženy o jejím poslání. Ona nutkavě potřebovala psát, vaření jí překáželo.

Teď připravujeme novou inscenaci, kterou režíruje Mlada Kyovská Šerých. Boženu bude zpívat mezzosopranistka Kateřina Hebelková, Němce bude hrát Jaromír Dulava. Premiéra je naplánovaná na 17. června v rámci festivalu Smetanova Litomyšl. Božena v Litomyšli žila dvakrát, jednou tam porodila syna Karla, podruhé tam pobývala před smrtí, když u nakladatele Augusty korigovala druhé vydání Babičky. Strávila tam těžké chvíle, kdy její nemoc – rakovina vrcholila. Opera se jmenuje Jsem kněžna bláznů, je to citace z dopisu Boženy její poslední lásce, Jurenkovi, která zní: „Jsem kněžna bláznů - k pití ne, k milování už ne mladá, k utrpení - k utrpení vyvolená.“

Budete ještě nějak zasahovat do režijní práce?

My nezasahujeme, ale spolupracujeme. Scházíme se ve třech, skladatelka, libretistka a režisérka. Děláme takzvaný brainstorming, vynášíme nápady jako karty, některé zůstanou na stole, jiné pod něj spadnou.

Plánujete jen jedno představení?

Budou se hrát dvě představení. Žádaly jsme o granty, ale nedostaly jsme nic, ani z Ministerstva kultury navzdory tomu, že je rok dvousetletého výročí narození Boženy Němcové! Nějak musíme ty peníze dát dohromady, podpora zatím není žádná, chystáme crowdfunding, takzvaný HitHit. Už jsem si všimla, že na Boženu nejsou nikdy peníze. Možná proto, že ona je taky nikdy neměla, tak se to na ní drží jako přilepené.

Musela jste projít spoustou podkladů. Podle čeho jste se rozhodovala, jaké si vyberete do libreta?

Měla jsem výhodu, že jsem předtím točila dokumentární film, takže jsem měla spoustu materiálů a textů v počítači. Citace z korespondence Boženy, texty básníků. Hodně mi to pomohlo. Bylo to vlastně podobné, jako kdybych dělala film. Opera je múzický tvar a film je také múzický tvar. Ve filmu, myslím v dokumentárním, jsem nejvíc inspirovaná vážnou hudbou, kterou celý život poslouchám. Mám ráda, když je film drama, a opera je také dramatický tvar. Měla jsem odvahu napsat dokumentární libreto také proto, že jsem krátce předtím natáčela film o opeře Aleše Březiny a Jiřího Nekvasila o Miladě Horákové.

Máte na mysli inscenaci se Soňou Červenou?

Ano, jmenovala se Zítra se bude... mám tu operu ráda. Film, který jsem o vzniku této inscenace natáčela, se jmenoval Do samoty v tanci. Aleš a Jiří napsali dokumentární libreto, v němž je mnoho úředních textů z inscenovaného bolševického procesu v roce 1950. Stejně tak mám i já v libretu úřední texty z pronásledování Boženy c.k. rakouskou policií. Jazyk Boženy Němcové i v korespondenci je básnický. Ale mám ráda jednu pasáž zcela pragmatickou, je mluvená. Božena píše, jak probíhá její den. Ráno si jde přečíst do hospody Morgenpost, dá si kafe, pak jde dát psovi žrádlo, pak pere prádlo a krvavé pleny (následek její nemoci), a pak chytá štěnice.

Přenesly se podle vás její ideály i do současnosti?

Do příštích generací se přenášejí myšlenky a ideály všech našich předků, kteří byli inspirativní, geniální. Mám na mysli spisovatele, filozofy, umělce, lékaře, vědce. V mém dokumentárním filmu říká František Pavlíček, že v každé mimořádné české ženě lze najít něco z rysů a povahy Boženy Němcové. Pavel Kohout je přesvědčen, že díky Boženě Němcové nejsou české ženy ani amazonky ani slepice, ale partnerky. Boženu Němcovou obdivovali významní umělci. Franz Kafka napsal, že její dopisy jsou svojí psychologickou jasnozřivostí nepřekonatelné. Pro Bohumila Hrabala byla největší světovou literátkou, prokletou básnířkou, jež hleděla vzhůru, když byla na dně. Pro Jiřího Koláře byla jednou z hvězd, která mu z nekonečné dálky svítila na blátivou cestu plnou výmolů, po níž vlekl svou káru života.

Co máte s Boženou Němcovou společného vy?

Máme společnou touhu po svobodě, protože bez svobody člověk nemůže žít autentický život. Svoboda je drahá, hodně se za ni platí. A Božena zaplatila hodně.

Máte nějaký citát, myšlenku Boženy Němcové, který k vám promlouvá?

Neodháněj nikdy lásku od sebe, je jí tak málo na světě.

Textile Mountain je první textilní galanterie a opravárna prodávající nevyužité skladové zásoby, tzv. deadstock, výrobních firem, studií a jednotlivců. Podobné odpovědné galanterie fungují i v zahraničí, ale kamenný obchod je v tomto segmentu raritou. Na pražské Letné ho Lenka Vacková odvážně otevřela loni na jaře…

!!! Aktuálně v souvislosti s nedostatkem roušek: v Textile Mountain zdarma vydávali všechnu 100% bavlněnou metráž vhodnou k ušití ochranné pomůcky, až do vyčerpání zásob !!!

Problematikou odpovědného nakládání s nevyužitým textilem se zabýváte dlouhodobě. Přibližte na úvod, co se děje s nevyužitým textilem, jak se zpracovává? Jak jsme na tom v porovnání se světem?

Hlavní problém je ten, že textilu a oblečení je prostě tak strašně moc, že už nikdo neví, co s ním a chrlí se pořád další a další. Vyváží se z jedné země do druhé, sem a tam, snaží se upotřebit v charitativních projektech, v secondhandové sféře a stejně to nestačí. Třeba Afrika je zaplavená ostrovy našeho nepoužitého oblečení z jiných kontinentů, protože stále panuje názor, že kde je chudoba, tam přece potřebují oblečení. Ano, jenže ne stotisíce či více tun, které nikdy nikdo neupotřebí. V lepším případě se nevyužitý textil dostane na recyklační linky (u nás) k výrobě druhotných surovin, jako jsou třeba netkané textilie. V horším případě se skládkuje a pálí. Spalovny nicméně začínají být méně bolestivým řešením, protože technologie komínových filtrů velmi postupují, ale ještě to bude chtít čas, aby byly všude.

A jaký význam v tomto globálním problému může mít aktivita jednotlivce?

Celek je tvořen z jednotlivců.

Práci v továrně na recyklaci textilního odpadu jste si ještě jako studentka vyzkoušela na vlastní kůži a s odpadními textiliemi dále pracovala coby módní designérka ve své autorské kolekci, která byla v roce 2017 oceněna na Czech Grand Design. Dá se z recyklovaného textilu vůbec šít a co? Co mělo u lidí největší úspěch? Čím jste akademii oslovila?

Dá i nedá, záleží na postupu a konkrétních materiálech. Nicméně veřejnost upoutaly asi nejvíce z této kolekce svetry sešívané z odstřižků konfekčního oblečení, které nelze recyklovat. To jsou například různé flitry, výšivky, korálky, aplikace a galanterie. Musí se před průmyslovou recyklací odstranit, aby neponičily stroje, které nepotřebný textil zpracovávají. Tím pádem byla tato kolekce výrazná blyštivostí a zároveň ekologičností, a proto snad upoutala. Myslím, že porotu také zaujalo to, že jsem se v rámci své diplomky sebrala, odstěhovala se skoro na dva roky do Klatov a nechala se zaměstnat v továrně jako dělník, abych pochopila celý proces. Tato zkušenost byla k nezaplacení.

V Textile Mountain pracujete s tzv. deadstockem, nevyužitými zásobami materiálů, neprodaným, „mrtvým“ zbožím, zbytky z velkovýroby, které by jinak skončily ve spalovnách. Jak se vůbec k deadstocku, který prodáváte, dostáváte?

Všechny oděvní řetězce mají nepředstavitelné množství tohoto deadstocku, protože vyrábí víc, než se může vůbec prodat. A pokud se tento přístup nezmění, bude to tak i nadále.

K našemu deadstocku se dostat byla v úplném začátku trnitá cesta, kterou jsem si musela projít. Potom se ale projekt začal dostávat do povědomí a už to tak těžké nebylo, a dokonce to teď zčásti funguje i tak, že se mi dodavatelé ozývají sami, což mi práci ulehčuje. Když ale objevím něco, o co opravdu stojím, je to zase od začátku a musím navazovat spolupráce.

Co ta trnitá cesta obnášela?  O co jste naposledy tolik stála, že jste na obtížnou cestu navazování nových spoluprací opět vyšla?

Nic tak hrozného to nebylo, ale větší výrobní firmy a dodavatelé na tento postup nebyli zvyklí. Bylo potřeba hodně věcí vysvětlovat a stát si za svým, nenechat se odradit. Momentálně řeším například jednoho dodavatele, který má krásné textilní materiály (přebytky z výroby), ty se jinak vyhazují, což je velká škoda. Pro firmy se jedná o práci navíc, něco vyhodit je vždycky jednodušší cesta. Pokud se to ale podaří, stojí to za to.

S Textile Mountain jste se stala podnikatelkou, máte svůj vlastní kamenný obchod. V zahraničí fungují spíše online obchody nebo pop-upy. Převažuje u vás prodej zbytkových látek a galanterijního zboží, nebo vás spíše živí opravy oděvů? Jak se váš prostor na Letné vyvíjí a stojíte za ním sama? Byla jste úspěšná i na Hithitu. Potvrzuje se vám, že jdete správnou cestou?

Hithit s Textile Mountain byla super zkušenost a do začátku mi hodně pomohla hlavně i kvůli propagaci a tomu, jak projekt dostat do povědomí. Ale bylo to náročné. Nejsem člověk, který by se rád někde předváděl a zde jsem musela jít opět s vlastní kůží na trh. Pokud bych spočítala čas strávený řešením kampaně a všechno ostatní, co k tomu patří, tak to asi vybranou částku předčí. Byl to „záhul“, ale stálo to za to a bez všech lidí, kteří mi se vším pomohli, by to určitě nešlo. Za to jsem moc vděčná.

Převažuje prodej, ale oprav máme také hodně, obchod se uživí. Doufám, že se vše časem  nějak ustálí a nebude to pořád práce (i když ji mám ráda) na sedm dní v týdnu, prakticky nonstop. K začátkům to bezpochyby patří. Jak píšete výše, stala jsem se podnikatelkou, ale v založení jsem spíše kreativec, takže to byl nejdřív hodně boj a vše jsem se musela naučit od nuly. Mám plnou hlavu nápadů, kam by se projekt dal posouvat a těším se na to, takže se tím snad i potvrzuje, že jdeme správnou cestou. A když ne, tak se ponaučíme a půjdeme jinam. Za Textile Mountain stojím sama, když nepočítám všechny super lidi, co mi pomáhali a pomáhají. Nejzazší plán je teď asi dlouho slibovaný eshop, který už konečně spouštíme.

V čem se lišíte od klasických galanterií?

Ekologickým zaměřením − prodáváme pouze deadstock nevyužité materiály a galanterii z různých zdrojů.

V současné době se stále více píše o pomalé nebo etické módě. Návrháři se snaží pracovat jednak s materiálem, který je kvalitní, a zároveň je dohledatelné, kde a za jakých podmínek vznikl. U vás prý prodáváte látky s příběhem…

Samozřejmě to nelze vždy, ale našim zákazníkům se snažíme sdělovat, odkud naše materiály pocházejí, protože na tom záleží a osobně si na tom zakládám. Pokud informaci nenajdou na cedulce, můžou se vždy zeptat a ochotně jim ji sdělíme nebo dohledáme. Snažíme se být co nejvíce transparentní.

Kde se ve vás vlastně vzal vztah k látkám, šití?

Mám ráda jakékoliv řemeslo. Speciálně látky a šití pocházejí od mých prarodičů. Obě babičky byly švadleny a děda, což je můj největší kámoš už od dětství, šil také, je nejlepším opravářem šicích strojů, teď už ve výslužbě. Takže jsem se odmala pletla pod ruce hlavně jemu, ale i babičce a dost se mi to líbilo. Potom je ještě vtipná souvislost, na kterou jsem si vzpomněla, že i babička i děda byli vždycky docela vetešníci a věci schraňovali. Děda mě bral vždycky na skládky a v té době tam byly opravdu poklady. Když jsem věděla, že pojedeme, tak jsem ani dospat nemohla. No a kam tím směřuji? Propojila se slabost s nevyužitými věcmi a šitím… a jsme doma.

Před revolucí se šilo a přešívalo z nedostatku, dnes je to zase naopak z přehlcení a přebytku. Je s udržitelným rozvojem opět větší zájem o oblečení ze second handu? Nebo je to už přežitý koncept? Nakupujete oblečení z druhé ruky a proč? Neslouží dnes zde nakoupené kusy oděvů spíše k vlastnímu přetváření?

Já mám skoro všechno ze sekáčů a asi se to nezmění. Tohle mám už od malička. Pár kusů mám nových, ale vždy před nákupem se snažím hledat v sekáčích a až když nenajdu, tak koupím nové. No a potom mám samozřejmě i nějaké autorské věci, třeba od přátel návrhářů. Momentálně kvůli časovému vypětí s Textile Mountain bohužel nemám tolik času na vlastní autorskou tvorbu, ale v té jinak používám samozřejmě jenom přebytkové materiály.

V jednom rozhovoru jste řekla: „Nedělá mi problém jíst jídlo z popelnice, nějakou dobu jsem se živila z velké části jenom tak. Ze supermarketů se vyhazuje každý den velké množství jídla, kterému naprosto nic není a má třeba jenom porušený obal.“ Jak aktivně bojujete proti konzumnímu způsobu života?

Snažím se ničím neplýtvat a přemýšlet nad věcmi. On je to ten samý přístup ve všem a nezáleží na tom, jestli jde o jídlo, oblečení... Dřív jsem to nicméně měla asi víc radikální. Dnes prostě, pokud to nejde jinak, udělám výjimku. Jinak bych potom jako dřív řešila jenom to, kde jsem zase selhala, koupila si třeba něco v plastu a neustále se za něco lynčovala. Myslím, že žádný extrém není dobrý a člověk se z toho nesmí zbláznit.

Co říkáte příchodu oděvní značky a obchodu Primark na český trh? Původně irský řetězec s low costovou módou je ve světě velmi populární svým levným zbožím, módními trendy a přitom uspokojující kvalitou. Ekologie ale není jeho silnou stránkou…

Že je to smutné. Hlavně proto, že v dnešní době by tento fenomén měl být chápán už jako přežitek a měli bychom přemýšlet jiným směrem. Bohužel zde opět asi vyhráli peníze.

Asi to nebylo na UMPRUM snadné názorově stát proti smyslu školy vychovávající návrháře, kteří byznys s módou přiživují a stále nové módní trendy vytvářejí. Jak jste vycházela s vedoucí vašeho ateliéru?

Pamatuji se, že jsem byla určitě jedna z prvních. Nicméně Liběna Rochová, která byla mou vedoucí ateliéru, je velice otevřený člověk a když vidí, že student ví, co dělá a proč to dělá, učiní vše, aby jeho vizi podpořila, jak jenom to jde. Tak tomu bylo i v mém případě, a i proto a nejenom proto si Liběny neskutečně vážím a spolupracujeme a vídáme se dodnes, i když již nejsem pár let na škole. Ona samotná s rychlostí módního průmyslu a trendy nesouhlasí.

Na Designbloku 2016 jste se nechala dočasně potetovat krví na protest proti trendům a fast fashion. Nechci vás brát za slovo, ale říkáte o sobě, že nejste člověk, který by se rád někde předváděl… Jak to tedy je? Zdá se, že jste prošla na vysoké škole docela divokým obdobím. Dnes už nepotřebuje šokovat?

Nepotřebovala jsem se zviditelňovat ani v té době. Na škole jsem sice asi měla divočejší období, ale před začátkem akce na Designbloku 2016 jsem se musela strašně moc přemáhat, když jsem měla jít na oči všem a doslova s kůží na trh. S tím byl asi největší problém, vystoupit osobně před všechny ty lidi. Jenže mi to prostě za tu myšlenku stálo.

Jak vnímáte trend eko, bio v oděvním průmyslu?

Je to jeden z těch lepších trendů. O tom, kdo se veze pouze na trendy vlně a kdo to dělá opravdu upřímně, si musí udělat obrázek každý sám a sáhnout si do vlastního svědomí.

Na čem právě pracujete?

Pořád se snažím nějak posouvat Textile Mountain, protože je tam pořád co dohánět. Zároveň chystáme s Bárou Procházkovou a jejím Project Sapience workshopy a novou kolekci. Řeším nové a zajímavé spolupráce. A hlavně se také učím mít soukromý život, klid a pořád jenom nepracovat.

Jak se sama oblékáte? Kde nakupujete oblečení?

Ve všech možných sekáčích, na Vinted.cz, něco mám od lokálních kamarádů návrhářů. Dále z našeho vlastního sekáče v LUV v Čechově ulici, někdy mi něco dají kamarádky. No a sem tam si prostě koupím i něco nového, ale vždy ověřuji zdroj.

Web: www.textilemountain.cz

Kontakt: www.facebook.com/textile.mountain/

Ve dnech 2. a 3. října loňského roku se v prostorách Ministerstva kultury konala mezinárodní konference „Kultura spojuje/ Culture Connects!“ s podtitulem Sociální začleňování: kreativní partnerství kultury s dalšími sektory. Mezi řečníky, kteří hovořili v panelové diskusi k tématu role kultury v procesu vzdělávání, vystoupila také MgA. Katarína Kalivodová, manažerka programu Kreativní partnerství Společnosti pro kreativitu ve vzdělávání. V následujícím textu jsme jí položili několik otázek o nových trendech ve vzdělávání, začleňování uměleckých forem do výuky a fenoménu kreativity.

Pořadatelem konference bylo Národní informační a poradenské středisko pro kulturu (NIPOS), z pověření a za finančního přispění MK ČR, a pod záštitou ministra kultury a MPSV. Přítomní se věnovali především úloze kultury v procesu sociální inkluze a jak lze využít její potenciál v oblastech, jako je zdravotnictví, vzdělávání či péče o sociálně vyloučené.

Transformace světa k udržitelnosti je velké téma napříč obory. Konference vypíchla roli kultury v sociálním začleňování. Jaká je role kreativity ve vztahu k udržitelnosti? Proč by měli být studenti více než dříve vedeni ke kreativnímu způsobu myšlení?

Na konferenci „Kultura spojuje!“ jsem velmi ocenila příspěvek Michala Brože k cílům udržitelného rozvoje. Mezi kreativním myšlením a udržitelností vidím jednoznačné paralely. Na mezinárodní úrovni tuto souvislost řeší například think thank The International Center for Creativity and Sustainable Development (ICCSD), inovační nadace Nesta nebo Creativity, Culture and Education.

Pro paradigma udržitelnosti má role kreativity rostoucí význam, protože se stává hnacím motorem současné doby turbulentních technologických změn. Svět je ovlivňován fenomény jako globalizace, urbanizace, digitalizace, umělá inteligence, robotika.

K tomu, aby se lidstvo adaptovalo na výzvy budoucnosti, musí začít přemýšlet jinak, mimo zažitá schémata.

V kreativitě vnímám zásadní humanistický rozměr. Kotví ve stále různorodější společnosti lidskost, identitu a pocit sounáležitosti. Protože její podstata je v síle vytvářet, spojovat a inspirovat.

I  z toho důvodu by měl být rozvoj kreativity na školách zásadní. My pracujeme s konceptem Guye Claxton a Billa Lucase, který rozvíjí pět kreativních návyků mysli: zvědavost, představivost, spolupráci, vytrvalost a disciplínu. Každý z vyjmenovaných aspektů má několik dalších podkategorii. V podstatě se překrývají s klíčovými kompetencemi, s nimiž pracuje české školské prostředí.

Důležitost kreativity pro vzdělávání budoucnosti a udržitelný rozvoj se analyzovala na nedávné konferencii OECD. Je tedy už kreativita součástí evropských vzdělávacích norem a bude zařazena mezi závazné klíčové kompetence? Je součástí Strategie vzdělávací politiky do roku 2030? A co to pro české školství konkrétně znamená? Co je vlastně kreativita ve školním prostředí?

Na zmiňované konferenci „Creativity and Critical Thinking Skills in School: Moving the Agenda Forward“, které jsem se účastnila v září 2019 v Londýně, zaznělo mnoho zajímavých příspěvků o významu kreativity ve vzdělávání. OECD na ní prezentovala výstupy mezinárodního výzkumu týkající se rozvoje kreativity a kritického myšlení na školách, na němž se od roku 2015 podílelo jedenáct zemí. A výstupy říkají jednoznačně, kreativita je klíčovou dovedností pro 21. století.

V strategických dokumentech České republiky pro oblast vzdělávání, ale i kultury je kreativní učení zmiňované jako jedna z priorit. Ale zatím si s tímto tématem na úrovni systému neumíme poradit.

Společnost pro kreativitu ve vzdělávání využívá na rozvoj kreativity potenciál umění a kreativního průmyslu.

Nastavujeme strukturovanou spolupráci mezi odborníky z těchto oblastí a školami a vytváříme takzvaná „kreativní partnerství“, v nichž jsou učitelé experti na vzdělávání a vzdělávací obsah a umělci přinášejí do výuky nové metody, způsoby uvažování, diverzitu řešení a nástroje, kterými se proces vzdělávání uchopí.

Vzniká tak prostor pro spolupráci, tvorbu, experiment, ale i práci s chybou.

V rámci projektu Kreativní partnerství jste zatím nabídli více než 35 základním a středním školám spolupráci profesionálních umělců s pedagogy a možnost vyzkoušet si začlenění rozmanitých uměleckých forem do výuky. Jak to probíhá?

Nezačleňujeme umělecké formy do výuky, ale využíváme umělecké a designové metody, uvažování a postupy jako nástroje k uchopení kreativity, kterými se ovlivňuje vzdělávací proces. V prvních letech jsme spolupracovali hlavně s umělci, dnes se naše kooperace rozšířila o profesionály z kulturních a kreativních průmyslů (KKP).

Ti pak, v úzkém partnerství, navrhují třídní projekt. Obecně platí, že každý třídní projekt kopíruje designový proces, a proto je komplexní s mezioborovým přesahem.

Ve fázi empatizace se vytvářejí vztahy mezi dětmi, učitelem a experty z KKP. Mapují se individuálně potřeby, ale také cíle na úrovni třídy. Definuje se základní koncept a vzdělávací obsah je vázán na školní vzdělávací program.

V dalším kroku se plánují, ideálně se zapojením žáků, aktivity, které kombinují vzdělávací obsah a inovativní metody.

V každém třídním projektu měříme posun, takže se nastavuje způsob získávání a porovnávání referenčních bodů a v neposlední řadě se stanoví závěrečná prezentace, v níž cyklus kulminuje. Je to, zejména pro děti, významná událost, ale neklademe na ni přehnaný akcent. Mnohem důležitější je proces učení se, jímž si děti v průběhu roku až dvou procházejí.

No a samozřejmě pracujeme s reflektivními metodami a zpětnou vazbou.

Zaujalo mě např. zapojení akrobacie v hodinách chemie…

Příklad, který jste uvedla, se realizoval v 8. třídě na pražské ZŠ. Žáci se spolu s učitelem a umělkyní z oblasti nového cirkusu rozhodli vytvářet divadelní představení postavené na učivu chemie. Kromě tohoto předmětu pracovali s jazykem, vytvářeli scénář, museli obsáhnout různé další oblasti − scénografie, kostýmy, režie, pohybová spolupráce, produkce atd.

Na příkladu tohoto projektu se dá velmi pěkně demonstrovat jeho mezioborovost. Kromě osvojení učiva žáci rozvíjeli jednotlivé gramotnosti. V důsledku kolaborativních metod i klíčové kompetence. Podařilo se nám aktivně zapojit všechny žáky, protože každý měl svoji odpovědnost za něco, co muselo v konečném důsledku fungovat dohromady.

V závěru žáci převzali veškerou iniciativu na sebe a zkoušeli ve volném čase bez účasti pedagoga a umělkyně, protože cítili zodpovědnost za společné představení. To jsou momenty, které v nás pak rezonují velmi dlouho.

To je krásný příklad, ale přesto musím namítnout, že z klasické frontální výuky chemie se stává divadelní představení na motivy učiva z chemie. Děti to určitě baví, ale nebudou jim chybět informace z oboru, kterých nutně dostanou méně?

Je možné, že během frontálního výkladu učitel stihne odprezentovat větší množství látky. Ale! Do jaké míry to žáky baví, kolik si z výkladu zapamatovali, jak moc jsou vtaženi do procesu a rozumí souvislostem.

Otázku bychom mohli položit i z jiného úhlu pohledu. Je ve vzdělávání tak důležitou kvantita, v době, kdy se informace stávají komoditou a my nad nimi potřebujeme uvažovat kriticky a v souvislostech? Svět postupuje extrémně rychle a my se ho v oblasti vzdělávání snažíme dostihnout na kole.

Jaké jsou zkušenosti škol zúčastněných v projektu Kreativní partnerství? Hodí se začlenění rozmanitých uměleckých forem do výuky na všechny typy škol a veškerou výuku? Kde se ukazují nejlepší výsledky? Zapojují se ve větší míře do programu školy, které řeší sociální inkluzi?

Dosud jsme měli možnost spolupracovat s třídami na prvním a druhém stupni a středními odbornými školami. Naše zkušenosti jsou různorodé. Z toho, co jsme vypozorovali, se jednoznačně ukazuje, že kreativní učení lze integrovat na jakémkoliv typu školy.  Projektovou výuku totiž vážeme na školní vzdělávací plán a všechny aktivity se odehrávají v běžné výuce. Kvalitu projektů ovlivňuje hlavně lidský faktor. Nejlepší výstupy vnímáme na školách, které mají progresivní ředitele a ředitelky a dost otevřených učitelů. Většinou platí výrok, že pokud se ve třídě/na škole podaří vytvořit kvalitní partnerství mezi učitelem a externím expertem, pokud jsou do procesu plánování a realizace třídních projektů aktivně zapojeni žáci a dá se prostor fantazii a inovativním přístupům, projekty mají velmi pozitivní a zásadní dopady na kvalitu výuky, atmosféru a vztahy ve třídách.

Pokračují tyto školy i po skončení projektu v nových formách výuky?

Školy, které berou spolupráci s odborníky z kulturních a kreativních průmyslů jako příležitost odbourat frontální způsob výuky a vyučovat projektově, nově nabyté zkušenosti navážou na své typické fungování a pokračují v něm dále. Jako příklad bych ráda uvedla Základní školu Boženy Němcové v Přerově, která je spádová pro vyloučenou lokalitu. Zápasí s různými nálepkami, ale má skvělou paní ředitelku Ilonu Bočinskou, která dvouletou spolupráci na Kreativních partnerstvích pojala jako výzvu. A velice výjimečným způsobem podporovala celý učitelský sbor, který byl do programu zapojen. Takovou zkušenost je pak méně náročné zaintegrovat do běžného chodu školy.

Jako další příklad bych uvedla ZŠ a MŠ Pod Budčí v Zákolanech, kde škola úzce spolupracuje se svým zřizovatelem, který pochopil význam kreativního učení. V takto nastaveném partnerství se pak také jednodušeji hledají návaznosti pro udržitelnost projektu. Několik příkladů progresivních škol máme i v Praze. Chci podotknout, že většinou jde o případy, kdy už vedení i samotní učitelé hledají nové formy výuky a uvažují o systémové změně.

V některých školách dnes působí asistenti pedagoga, rodilí mluvčí, nyní se jedná o umělcích a konzultantech kreativity. Role učitele v tradičním slova smyslu jako nositele informací se oslabuje, ale náklady škole se zvyšují. Je to také cesta, jak zaměstnat absolventy humanitních oborů, kteří se těžko na trhu práce uplatňují?

Na tuto otázku bych vám odpověděla z jiného úhlu pohledu. Podle mého názoru by se neměla oslabovat role učitele, naopak měla by se zvyšovat prestiž tohoto povolání. Učitel by měl být vůdčí osobností, a aktivně využívat příležitost rozvíjet se osobnostně i profesně. Měl by být schopen motivovat děti a reagovat na jejich konkrétní potřeby.

Proto nevidím jako řešení lepit problémy škol zaměstnáváním absolventů, kteří mají problém s uplatněním na trhu práce, ale vytvořit na školách prostor, kde je možné sdílet a získávat nové zkušenosti od expertů z jiných oborů (věda, kulturní a kreativní průmysl atd.), komunikovat a sdílet vzájemně, v pedagogickém sboru, a jsou schopni o možnostech výuky uvažovat kreativně. Moje ideální představa je, že škola má vytvořený „dramaturgický plán“ a konzultanta, který jí ho pomáhá vytvořit s ohledem na cíle školy. A jeho naplňováním se dopady realizovaných projektů a aktivit školy vynásobí.

Nové metody výuky kladou na žáky a studenty nové požadavky − dáváte zodpovědnost za učení dětem… Vyplácí se to? Osvojí si prokazatelně více poznatků? Jak to ověřit bez testů a známek?

To, co pozorujeme ve třídách, ve kterých se odbourá frontální výuka a vstupuje do nich v partnerské spolupráci učitel a expert z vnějšku, je okamžité zlepšení klimatu ve třídě. V našem programu dáváme žákům prostor, ale i odpovědnost za učení se. Kromě toho, že dětem přiblíží vzdělávací obsah přes zážitek, učíme je spolupracovat, pracovat se zpětnou vazbou, ošetřovat vztahy ve třídě, sdílet společné hodnoty. To má přímý dopad na motivaci žáků, jejich sebevědomí a aspirace. Tím, že v kolektivu podporujeme diverzitu uvažování, se děti učí nahlížet na jeden problém z více úhlů pohledu a hledat optimalizace pro konkrétní řešení. Pracujeme s postupy designového myšlení, kdy se děti (spolu s učiteli) učí proces plánovat, realizovat a vyhodnocovat.

Vše jmenované má za důsledek nárůst kompetencí a dovedností, motivace, ale samozřejmě i akademických výsledků. Z mého pohledu pak není nutné děti známkovat, porovnávat, testovat a dalších klastrů. Změnu a progres u žáků může učitel vypozorovat a zaznamenávat mnoha jinými a účinnějšími způsoby, jako je například formativní hodnocení. Většina českých škol zůstává v zásadě věrna tradičnímu modelu frontální výuky, který příležitostně doplňuje prvky projektového nebo zážitkového učení.

Často si učitelé stěžují na časovou náročnost takového přístupu, že nestihnou probrat penzum látky, na který mají určitý počet hodin vyhrazený. Je klíčem k proměně propojování předmětů, jinými slovy, kudy vede cesta přechodu? Je to pouze na ředitelích škol nebo i na rodičích? Kde je možné získat metodickou podporu?

Podle dat České školní inspekce z roku 2018 bylo v hospitovaných hodinách ve více než třech čtvrtinách případů vyučování přizpůsobeno typu frontální výuky, což představuje až 78, 8%. Druhou nejčastější formou organizace práce žáků je samostatná činnost. Z průzkumu agentury Median o spokojenosti mladých lidí se školou vyplynulo, že obsah výuky je vytržen z kontextu reálného života, a že učitelé nedokážou výuku pojmout zajímavě a kreativně. Zároveň podle mezinárodního šetření TIMSS v roce 2015: „Čeští žáci nemají ke škole dobrý vztah, vyjadřují jednu z nejnižších sounáležitostí se školou a ze všech zemí do ní chodí nejméně rádi.“ A také v mezinárodním srovnání výsledků čtenářské, matematické a funkční gramotnosti si Česká republika vede průměrně s minimální progresí.

Z uvedených dat se dá usuzovat, že současný školský systém není nastaven progresivně a funkčně. Během naší desetileté praxe jsme v mnoha případech pracovali s úžasnými učiteli, kteří se nefixují na to, že „musí přebrat celou učebnici“ a jejich výuka byla postavena na tvůrčím učení. Řada z nich v mezioborových souvislostech propojovala předměty, hledala nové metody a nástroje pro výuku, ale i hodnocení žáků. Takoví učitelé potřebují podporu. A to nejen ze strany vedení, ale i rodičů a veřejnosti. Myslím, že reforma školství by se měla udát celospolečensky. Potřebujeme přehodnotit, co žáci reálně potřebují k tomu, aby byli úspěšní nejen na pracovním trhu, ale i jako osobnosti pro svět, do kterého vyrůstají.

Navázali jste na úspěšný program z Anglie. Sebejistota, komunikační dovednosti, motivace, tak hodnotili ředitelé škol největší devízy programu v Anglii – jsou to ty nejdůležitější kompetence pro úspěch v budoucím světě? Mezi další se uvádějí vytrvalost, disciplína, spolupráce. Lze nastavit program tak, aby rozvíjel právě tyto kompetence?

Program Kreativní partnerství a kreativní učení má velký dopad na rozvoj klíčových kompetenci. V našich programech se na posun u žáků v této oblasti velmi konkrétně zaměřujeme a mapujeme ho. Vždy před začátkem plánování a tříděním projektu sledujeme aktuální situace ve třídě. To znamená, že učitelé vydefinovali cíle, na které se chtějí společně se žáky zaměřit. Častokrát jde o schopnost spolupracovat, řešit problémy, kriticky myslet atd. Každý projekt je unikátní. Při jeho plánování a realizaci používáme postupy designového, kritického, ale i inovativního myšlení. Velký prostor dostávají samotné děti, aby jednotlivým krokům a aktivitám rozuměly a dokázaly je propojit na situace z reálného života. Zároveň mají prostor na to, aby se učily z chyby a mohly během výuky pracovat experimentálně.

Program se rovněž zabýval konkrétními metodami a nástroji, které přináší profese experta, do této doby hlavně z oblasti kulturních a kreativních průmyslů. V takto nastaveném procesu výuky, kde mají děti prostor rozmanitých vzdělávacích cílů dosáhnout rozmanitými způsoby, dochází právě k výraznému rozvoji klíčových kompetencí.

Jaké zkušenosti vyplývají z procesu výuky na různých formách alternativních škol – montessori, waldorfská, scio? Inspirují vás?

Pro nás jsou inspirativní všechny formy vzdělávání, kde se respektuje rozmanitost, inkluze, kde se děti mohou učit naplno a zejména bez strachu a s radostí.

Čeští žáci v nejrůznějších srovnávacích žebříčcích v posledních letech spíše propadají, zvláště v porozumění textu a v poslední době i v matematice, kde měla ČR tradičně výborné výsledky. Mohou to kreativní přístupy k výuce změnit?

To, že české školství má své nezanedbatelné problémy, dokazují mezinárodní srovnání OECD.

Kreativní učení je jedním z nástrojů, kterým je možné vytvořit určitý typ podpůrných opatření, zejména na úrovni vzdělávacího procesu.

Výzkum OECD v této oblasti shrnutý ve zprávě „Podpora kreativity a kritického myšlení u studentů“ odpovídá na otázky, jaké jsou klíčové prvky kreativity ve vzdělávání, jaké pedagogické strategie a přístupy mohou učitelé přijmout na jejich podporu, Jak mohou ředitelé škol podporovat začlenění kreativního učení do vzdělávacích struktur školy. Kreativita ve vzdělávání je důležité téma a výzkumy dokazují, že jednoznačně podporuje hlubší pochopení znalostí, což se odráží v kvalitě vzdělávacího procesu.

Společnost pro kreativitu ve vzdělávání existuje již desátým rokem. Jaké stěžejní cíle se podařilo splnit? Na jakých projektech právě pracujete a jaké rozjíždíte?

Společnost pro kreativitu ve vzdělávání prochází zlomovým obdobím. V roce 2020 slavíme 10. výročí od našeho založení a neformálně jsme si ho pojmenovali rokem kreativity.

V minulém roce jsme úspěšně ukončili náš zatím nejobjemnější projekt ve spolupráci s Univerzitou Palackého v Olomouci − Kreativní partnerství pro inkluzivní školu, kde jsme pracovali s 56 třídami na 16 školách. V květnu 2019 jsme se stali jedním ze sedmi obsahových partnerů Eduzměny, kdy společně vytváříme pilotní model regionální podpory ve vzdělávání pro Kutnohorsko.

Také jsme začali spolupracovat přímo se zřizovateli a pomáháme jim nastavovat strategie na rozvoj kreativního učení.

Na květen jsme připravovali ve spolupráci s Centrem současného umění DOX týdenní festival, kde hodláme v rámci workshopů, přednášek a dalších zážitkových aktivit demonstrovat funkčnost propojení umění, kreativity a vzdělávání. Hlavním cílem festivalu bude akcentování důležitosti kreativního učení v prostředí českých škol. V rámci jednoho týdne připravíme pro žáky, učitele, ředitele škol a umělce workshopy, semináře diskuze k tématu kreativního učení. Chtěli bychom, aby hlavními aktéry na této události byly děti. A zároveň naší spoluprací s Centrem současného umění DOX si přejeme zdůraznit funkční propojení umění a vzdělávání. Vzhledem k nastalé pandemické situaci se snažíme vymyslet variantu festivalu, kterou bychom mohli realizovat na podzim.

No a v neposlední řadě, jsme koncem roku založili nový brand Creating Future, kterým chceme cílit na rozvoj kreativity u dospělých lidí. V současnosti rozjíždíme pilotní tréninky a těšíme se na to, co nám nová zkušenost přinese.

Web: www.spkv.education

Letos bude mít premiéru film o Janu Žižkovi z Trocnova. Historik Petr Čornej o něm nedávno vydal novou biografii. Vy jste líčil vojevůdce Jana Žižku např. v Husitské epopeji II. Můžete připomenout, co je pro vás na této kontroverzní historické osobnosti lákavé z pohledu historika a spisovatele?

Začnu protiotázkou: Proč kontroverzní? Dnes si zvláště komentátoři a novináři navykli označovat za kontroverzního každého, kdo v jejich pojetí nešíří lásku a pravdu a kdo vybočuje z řady. Co to vlastně je kontroverzní? Ani dobrý ani zlý? Něco jako v pohádce o chytré horákyni. Byl významný a současně nebyl významný, prospěl národu, ale současně národu škodil, bojoval za správnou věc a současně nebojoval? Co z toho je pravda? Dnešní doba je rozbředlá neochotou akceptovat hodnocení, s nímž nesouhlasím, přičemž ho ale neumím vyvrátit argumenty. A když už tedy z nějakého důvodu nemohu o komsi prohlásit, že to byl významný muž či žena, tak ho eufemisticky nazvu kontroverzní. To v lepším případě.

Ale nechme rétoriky a lingvistické logiky a vraťme se k Janu Žižkovi jako osobnosti (bez ideologických přívlastků). Petr Čornej ve své knize píše výhradně o Janu Žižkovi, já se na něj v Husitské epopeji rozhodně „nespecializuji“. Byl klíčovou osobností doby, a proto jsem ho samozřejmě nemohl pominout. Jako český spisovatel nepoklonkuji panevropanství, proto husitské dějiny popisuji z pohledu národního. Z tohoto pohledu si Jan Žižka zaslouží obrovskou úctu. Jistě, měl své chyby, ale kdo je nemá? V dějinách bychom se měli ptát především na to, co pro Čechy dokázal udělat. 

Byl jste jedním z prvních českých autorů, který se po revoluci začal soustavně zabývat žánrem historické detektivky. Tento žánr byl za totality pro řadu autorů spíše únikovým tématem. Co vás k němu přivedlo?

Odpusťte, prosím, mé pedantské školometství, ale nemám rád fráze. O mnoha žánrech dnes s oblibou říkáme, že byly za socialismu únikovým žánrem. Ta doba měla pro autory samozřejmě řadu negativ, ale psát knížky lidem pro radost není přece „únik“. Před čím by autoři unikali? I socialističtí ideologové přece chápali, že nelze nabízet jen romány budovatelské. Možná by to měli pochopit i současní umělečtí kritici, protože historická detektivka není žádný „únikový žánr“. To za prvé. Ale kromě toho si nevzpomínám, že by za socialismu vycházely „únikové“ historické detektivky. Vyšel skvělý román Zločin na Zlenicích hradu l. p. 1318 a pár povídek, ale to je všechno. Tenhle žánr u nás prakticky neexistoval. Když jsem se po revoluci rozhodoval, jak literárně zúročit své historické znalosti (tehdy jsem kromě jiného systematicky studoval soudní protokoly renesančních měst), zkusil jsem historickou detektivku. Bylo to pole neorané a musel jsem si vymyslet postupy, formulovat určité zásady a hledat cestu, jak vůbec tenhle žánr čtenářům prezentovat.  V české literatuře to byla „tabula rasa“.

Neinspiroval jste se také legendárními detektivními romány Soudce Ti od Roberta van Gulika?

Určitě ano, kromě jiného proto, že právě tenhle žánr u nás na knižním trhu chyběl. Po revoluci se nakladatelé nadchli pro překlady amerických autorů, kteří se sice dobře prodávali, ale upřímně řečeno, v mnohých já osobně literární poklady nehledám. Když jsem napsal první historickou detektivku, několik nakladatelů mne odmítlo, že česká literatura je prý mrtvá a tenhle žánr nemá budoucnost. Až později jsem náhodou narazil na svého současného nakladatele MOBU Brno, která se tehdy chtěla na české autory orientovat. A myslím, že oni a samozřejmě ani já tohoto „literárního sňatku“ nelitujeme.

Souhlasíte s tvrzením, že historickou literaturu čte především starší generace? Úspěšně píšete také pro děti… Tvoří se vám pro děti snadněji, nebo je to těžší a v čem?

Obecně asi platí, že mladá generace čte méně, nejen historických románů. Stálicí je snad jen žánr fantasy. Díky genderismu ovšem upadá druhá stálice literatury pro mladé − romány pro zamilované. Mladým čtenářům nahrazují dnes tištěnou knižní literaturu formáty na sociálních sítích a internet vůbec. Je prostě jiná doba. Napsal jsem pár historických detektivek pro dospívající mládež, ale prodej je, pokud to srovnám třeba s příběhy Oldřicha z Chlumu, nižší. Z toho vyvozuji, že je menší i čtenářská základna, protože stejné zkušenosti mají i kolegové autoři, s nimiž občas knižní trh hodnotíme.

Vlastnili jste s manželkou po revoluci sklárnu, kterou jste před deseti lety zavřeli. Nyní se ke sklářské tematice vracíte v nové románové sáze Křišťálový klíč. Jak jste se vůbec dostal k tomuto tradičnímu řemeslu a jak se vaše osobní zkušenost odráží v románovém vyprávění z období baroka?

Dějinám sklářství jsem se věnoval už za socialismu jako pracovník Národního muzea v Praze. Tehdy jsme s novoborským Crystalexem zkoušeli vyrábět kopie některých unikátních historických číší. Po revoluci jsme s několika skláři tuhle aktivitu převedli na soukromou bázi, obluzeni tím, že nastal kapitalismus a všichni jako podnikatelé zbohatneme. Jenže v mládí má člověk vždycky růžové brýle. Kapitalismus, jak ho znám z historických pramenů, u nás nikdy nenastal, a podnikání je dřina a vydělat poctivou prací můžete jen těžko. Naše sklárna v Doksech sice prosperovala, ale pro mne to znamenalo pracovní den o 24 hodinách, a to nepřeháním, protože jsem často na huti i přespával, když nám tavič nenastoupil do práce. A tehdy, během těchto nocí, jsem začal z nudy psát své první romány. A protože jsem milovník historie, představoval jsem si, jak to asi na hutích vypadalo ve zlaté éře českého sklářství. A proto jsem se nakonec do barokního příběhu pustil.

V knihách uvádíte autorskou spolupráci své ženy Aleny Vondruškové, jíž jsou i některé tituly věnovány, ve svých literárních začátcích jste používal pseudonym Jan Alenský… Platí tedy pro vás ono okřídlené Cherchez la femme/ Za vším hledej ženu? Jak vlastně vypadá vaše autorská spolupráce?

To slavné rčení bych poopravil: Cherchez la bona femme. Ženy rády vstupují nám mužům do života, ale inspirací mohou být jen ty, která mají co říci, jsou vzdělané a mají čistou duši. S Alenkou jsme spolužáci z univerzity a záhy po absolutoriu jsme se vzali. Má žena píše vlastní knihy a vždycky se spolu radíme. Někdy pomohu já jí, někdy ona mně. Víte, spolupráce dvou celkem vyhraněných osobností není vždycky jednoduchá, ale o to prospěšnější. Já nepotřebuji ženu, která by mi jen obdivně přikyvovala. Jako každý chlap potřebuji někoho, kdo mne koriguje. A proto si ta věnování má žena rozhodně zaslouží.

Jste společně s manželkou autory řady historických, ale i etnografických knih. Co říkáte boomu zájmu o tradiční lidovou kulturu? Co to o naší současnosti vypovídá?

Oproti časům, kdy lidová kultura prorůstala do veškerého veřejného a kulturního života díky státní podpoře za 1. republiky a za socialismu, je to dnes jen odvar. Jistá státní podpora sice existuje, ale finančních prostředků je málo, nicméně co je mnohem horší, je fakt, že národní tradice obecně bývají často mainstreamem dehonestovány jako „zatuchlé vlastenectví“. Dnes jsme přece Evropané, tak jaká tradiční kultura? Nicméně pravda je, že desítky a stovky nadšenců dál národní tradice udržují a je to symptomatické v každé společenské krizi. Jakmile se lidé neidentifikují se svými panovníky, obrací se k historii a tradicím svých předků.

Se svými čtenáři se pravidelně setkáváte při besedách v knihovnách, které jsou velmi oblíbené. Napsal jste také divadelní hru a sám v ní účinkujete, další hra se chystá. U spisovatele a historika neobvyklá míra extroverze…

Na základní škole jsem absolvoval kursy herectví a tehdy jsem dokonce hrál dvě dětské role v kladenském profesionálním divadle. Ve škole mne vždycky vybírali pro všechny veřejné recitace a vystoupení. Ostatně, divadlo hrál i francouzský král a věnoval se mu také jeden náš prezident, že?

V loňském roce jsme si připomněli třicet let od sametové revoluce. Co vlastně přinesla vám osobně, vděčíte jí za svůj úspěch jednoho z nejprodávanějších českých autorů? Co podle vás přinesl Samet české kultuře kromě umělecké svobody?

V mém případě sametová revoluce přinesla rozhodně změnu života, kdy jsem se odpoutal od Národního muzea, neboť jsem si do té doby nedokázal představit, že bych měl dělat něco jiného. Jenže najednou se otevřel svět a spousta možností. Šanci by měl člověk umět chopit za pačesy. Podařilo se mi být ve správnou dobu na správném místě. Byli jsme s ženou jedni z prvních, kteří začali vyrábět pro trh kopie historického skla, byl jsem první autor, který začal psát české historické detektivky. Vstupoval jsem na neobsazený trh. Dnešní autoři to mají mnohem obtížnější, je větší konkurence. Ale jak říkám, pokud se naskytne šance, má se využít, i když tu je ta konkurence. Hodnotit současnou kulturu bych nechtěl, k tomu jsou povolanější. Jako spotřebitel mám však pocit, že se občas ztrácí „řemeslo“. Mnohé knihy postrádají kultivovanost jazyka a mnozí autoři, nejen spisovatelé, ale především ti z oboru živého umění, netvoří pro diváky, ale jen proto, aby se předváděli. Ale to je špatně. Velká tvůrčí svoboda může fungovat jen tehdy, pokud ji současně doprovází profesionalita, pokora a úcta k čtenářům a divákům.

Web autora: www.vlastimilvondruska.cz

Masarykův les v Izraeli - vysazený na počest prvního československého prezidenta jako dar k jeho 80. narozeninám - byl založen díky sbírce organizované tehdy Československým výborem Židovského národního fondu KKL-JNF. Tato nezisková organizace vznikla v roce 1901 a původně vykupovala půdu pro osadníky. V Izraeli se stará o výsadbu lesů, o vodní rezervoáry a další rostliny a prvky podporující koloběh vody. Na úbočí hor na severu Izraele, na půdě zakoupené z finančních darů, bylo vysázeno na 13 tisíc stromů, zejména borovic, cypřišů a olivovníků. Slavnostní ceremonie k založení lesa se odehrála v dubnu 1930.

Příběh lesa je úzce spjatý s Michaelou Vidlákovou, dcerou spoluzakladatele kibucu Sarid. Ta se v roce 2016 vypravila po stopách svého otce, na cestě ji doprovázela archivářka z kibucu, kde otec ve třicátých letech žil. „Tohle je Masarykův les!“, ukazovala nadšeně archivářka jakousi džungli, kterou právě míjely. To bylo překvapení! Po místě, kde se les nachází, marně pátral český výbor KKL. Tak o zážitku, který jí život obarvil na zeleno, vypráví paní Michaela. Do lesa, který sázel i její tatínek, se již několikrát vrátila a také o něm ráda vypráví.

Masarykův les má jmenovce na Moravě

Masarykův les po téměř 90 letech potřebuje kompletní revitalizaci, novou výsadbu a vyčištění. Právě o to se nyní snaží Český výbor Židovského národního fondu KKL-JNF, který shromažďuje finanční prostředky na jeho obnovu. Od roku 2018 se v lese nedaleko kibucu Sarid střídají skupiny dobrovolníků, kácejí nežádoucí vegetaci a na vyčištěných místech pak další z nich sázejí nové stromky. Prospěšná je zejména odborná pomoc dobrovolníků z řad studentů Lesnické a dřevařské fakulty Mendelovy univerzity v Brně. Univerzita má svůj les stejného jména, Masarykův les, nedaleko moravské obce Křtiny. Dochází tak k osudovému spojení stromů zasvěcených prvnímu československému prezidentovi. Za nedlouho se z obce Křtiny a kibucu Sarid stanou obce partnerské.

Plaketu na vstupních pylonech získají štědří dárci

Návštěvníky v budoucnu uvítá kamenný pylon, na kterém budou umístěny plakety se jmény významnějších dárců, kteří se o obnovu lesa zaslouží. Hlavní zásluhu na získávání finančních prostředků pro Masarykův les má Zoša Vyoralová, výkonná ředitelka české centrály KKL-JNF. Postupně se jí daří navyšovat částku na obnovu Masarykova lesa, přispívají jednotlivci, školní třídy, významné osobnosti i firmy.

 „Péče o les je nekončícím příběhem. Podle toho, jak se nám podaří naši kasičku naplnit, budeme košatit či ořezávat plány," upřesňuje Zoša Vyoralová, výkonná ředitelka Českého výboru Židovského národního fondu KKL-JNF.

Z prvních peněžních darů bylo vybudováno několik set metrů zpevněných cest, lavičky a pamětní kámen s informacemi o lese a jeho historii. V březnu 2019 se v lese setkali zástupci KKL-JNF z Čech i Izraele s vedením kibucu Sarid, který si vzal revitalizaci lesa za svůj a vydatně s ním pomáhá. Další setkání v Masarykově lese se konalo v říjnu téhož roku; představitelé KKL-JNF a zástupci kibucu Sarid projednali další postupy při obnově lesa. Vše by mělo být hotovo do března 2020, na který připadá 170. výročí narození Tomáše Garrigua Masaryka.

Přispět na výsadbu lesa je možné i na internetu zakoupením stromku v hodnotě 350 korun, jednoho či více sazenic. Ten, kdo podpoří výsadbu přinejmenším 29 stromů, si zaslouží umístit plaketu se svým jménem na pylonu u vstupu do lesa. Do projektu vstoupila i řada rodin, které podporu vnímají jako symbolické gesto; jméno jejich zemřelých předků bude na plaketě Masarykova izraelského lesa.

Výletní místo pro lidi z okolí

Lesem povedou zpevněné cesty pro pěší, rodiny s kočárky, děti na kolech i vozíčkáře, hlavní cesta lesem bude bezbariérová a lemovat ji budou kameny s informacemi o historii lesa, texty budou v hebrejštině a angličtině. Počítá se i s dalšími lavičkami, rozmístěnými po celé délce procházkové trasy.

Areál o rozloze 3,5 hektaru, zelená oáza pro lidi z blízkého i vzdálenějšího okolí, bude sloužit k odpočinku obyvatel okolních obcí, jako turistický cíl a v neposlední řadě jako památné místo občanů Československa, kteří les před 90 lety vysadili. Potomci českých Židů, kteří ke vzniku lesa přispěli a podíleli se na jeho výsadbě, žijí ve zdejších kibucech dodnes .

Číslo účtu pro revitalizaci Masarykova lesa je 2114253654/2700. Každý dárce dostane za příspěvek symbolický certifikát na své jméno. Další informace o práci židovského národního fondu naleznete na adrese www.kkl-jnf.cz.

Mezi dárci je také Karel Schwarzenberg, kardinál Dominik Duka, Divadlo Ungelt, Sylvie Wittmann a další příznivci novodobého projektu s kořeny v minulém století.

„Jsem starý lesák, a proto podporuji zasazení každého stromu kdekoliv na světě, a nabídku na podporu Masarykova lesa v Izraeli jsem nemohl odmítnout.“

Karel Schwarzenberg, podporovatel Masarykova lesa, červenec 2019

„Budeme více než rádi, když se les rozšíří a bude sloužit k odpočinku a relaxaci nejen nás z kibucu Sarid.“  

John Eisner z kibucu Sarid, březen 2019

V loňském roce vám vyšla kniha Zářit a nevyhořet, která přibližuje tíživý problém dnešní zrychlené doby – syndrom vyhoření. Co vás vedlo k jejímu napsání?

Důvodů bylo víc. Na začátku je trochu mé autobiografie, ze které vyplývá, že se syndromem vyhoření mám sama zkušenost. Naštěstí jsem jej zachytila brzy. Vím, že zlom může přijít někdy velice náhle, i když žádný syndrom vyhoření nepřichází bez symptomů. Pokud je ale člověk velmi zabrán do práce, tak tyto symptomy nevyhodnocuje, a pakliže ano, může se stát, že na ně nedbá. V mém případě to bylo například proto, že jsem dříve závodně sportovala a byla jsem zvyklá na velké sportovní zatížení. Říkala jsem si, že přeci takovéto pracovní zatížení musím také vydržet.

Druhým důvodem k napsání knihy byl fakt, že nárůst syndromu vyhoření je skutečně velký a vzhledem k mé zkušenosti z praxe mi přišlo líto se o ni nepodělit nějakou naučně populární formou. Spoustu věcí může člověk eliminovat sám, aniž by k tomu potřeboval psychologa. A úloha psychologů je mimo jiné dělat prevenci.

V knize vedete rozhovory s deseti lidmi, ne ovšem všichni prošli syndromem vyhoření. Podle jakého klíče jste do své knihy tyto osoby vybírala?

Na začátku jsem vytvořila kapitoly, ve kterých jsem popsala jednotlivé oblasti dotýkajících se syndromu vyhoření. Často souvisí s životosprávou a biorytmy. Možná to některé překvapí, ale také s prokrastinací (tendence odkládání úkolů na později, pozn. red.). Ale je spousta dalších jevů, které nebudu prozrazovat, protože jsou v knize. Když byly kapitoly napsané, došlo mi, že by chtělo ještě nějakým způsobem přiblížit to, o čem jsem v nich vyprávěla. Uvědomila jsem si, že jsem se setkala s mnoha zajímavými lidmi (s některými jsem pracovala, jiné jsem znala z různých setkání). Navíc mám v knize i dvě své klientky, které v rámci anonymity souhlasily se zveřejněním svých příběhů. Některé jsou opravdu velmi silné a poutavé. 

A lidé, kteří si vyhořením neprošli?

Záměrně jsem mezi zpovídané zařadila i ty, o kterých jsem věděla, že velmi tvrdě pracují, ale zároveň nevyhořeli. Myslím si, že jsou dobrým příkladem, jak se sebou pracovat v rámci soukromé i pracovní sféry, abychom k syndromu nedošli.

Každému jsem přiřadila jednu z kapitol, podle toho, jak jsem je znala, a jak jsem znala jejich styl práce a požádala je vždy s konkrétním názvem kapitoly o osobní vyjádření. Všichni byli velmi vstřícní. Takže mé kapitoly byly přiřazené k těmto lidem naprosto řízeně a účelově.

Jsou povolání, která se řadí mezi vyloženě riziková pro tento syndrom?

Nejčastěji trpí lidé z pozic, jež jsou sociálně interaktivní, například psychologové, kteří často pracují s negacemi. Dále lékaři, zdravotní sestry, právníci, učitelé, ale také lidé z call center. Obecně obslužná povolání, kde obsluhují druhé. Například lidé v bankách za přepážkami, na poštách, povolání, kde se vyřizují stížnosti a podobně. Toto je řekněme zobecňující pohled.

Když se podíváme konkrétně, kdo je tzv. „syndromář“ – jak píšu v knize: je to člověk, který „září“. A kdo září? Ten, kdo je velice nadšený pro svou práci, a nemusí to být vždy workoholik. Svou práci dělá s velkým zaujetím. Pokud však není jeho práce protkaná v osobním životě balancem, to znamená něčím, co by jej těšilo a co by mu přinášelo velké uspokojení, úlevu, relax a protipól jeho denního pracovního zatížení, je zde riziko vyhoření. A důvod není ten, že by tito lidé byli nějak neschopní, ale mají příliš mnoho povinností. Jako eliminace rizika vyhoření stačí, aby si například dvakrát týdně vyčlenili jednu hodinu pro sebe – v tělocvičně nebo na józe, na masáži – to je jedno, někde, kde se budou věnovat svému tělu. Stačí ale třeba i jen si sednout a poslouchat hudbu.

Jaké jsou příznaky syndromu vyhoření?

Pokud pozorujeme u lidí jakousi povadlost, nezájem o sebe, narušení biorytmu, kdy se například převrátí rytmus: ve dne by spali a v noci pracovali. Nebo v noci začínají mít problémy s nástupem spánku. Často se budí. To všechno mohou být symptomy doprovázející syndrom vyhoření, ale nemusí! Může to být klidně i v souvislosti s jinou psychickou poruchou, nebo i projev psychosomatických symptomů – nechutenství, nebo opak, syndrom vyhoření může provázet celá řada projevů. Určitě je vhodné zajít k psychologovi, který určí, o jaký problém se jedná a podle toho nastaví terapii.

Avšak obecně si myslím, že by terapie u psychologa neměla přesáhnout více jak osm na sebe navazujících návštěv. Pak by měla být pauza, protože vzniká jakási nepřirozená závislost mezi terapeutem a klientem a nabízí se otázka, zda mu terapeut stále pomáhá, nebo ho nečiní náhodou na sobě závislým. Z hlediska etiky mám pocit, že se to v Čechách trochu porušuje. Když je potřeba, psycholog se nesmí bát předat klienta do péče jiného odborníka, zde nejde o profesní selhání, jak se mnoho mých kolegů domnívá, jde o blaho klienta.

Praxi se věnujete téměř 30 let. Dokážete posoudit, jak se syndrom vyhoření za ty roky rozvinul?

Syndrom vyhoření tu byl, ale před třiceti lety jsme jej ještě neregistrovali, nebo pouze ve výjimečných případech. Také pracovních pozic, ve kterých by docházelo k enormnímu vytížení, bylo mnohem méně. S nástupem počítačů, mobilních telefonů a sociálních sítí se vše zrychlilo. Je potřeba okamžitě reagovat, rychleji se rozhodovat, a jsou jedinci, kteří na tento rytmus nemají svou psychickou výbavu dostatečně uzpůsobenou, a přesto se hrnou do pracovních pozic, které tento rytmus vyžadují. Ale ani firmy ne vždy dobře vybírají své zaměstnance. Ačkoli k tomu nemají uchazeči adekvátní dispozice, zařazují je do pozic se zvýšenou psychickou zátěží. To vede ve zvýšené míře k únavovému syndromu a syndromu vyhoření.

Další kategorií jsou takzvané open-space (otevřené prostory, pozn. red.). Nemyslím si o nich nic dobrého. Když lidé potřebují pracovat koncepčně, je dobré, aby měli dostatek tzv. zákoutí nebo zasedaček, kam by se člověk mohl schovat a pracovat.  Open-spacy rozptylují pozornost a v podstatě není možné se soustředit. A pokud ano, tak s enormně vysokým nárokem na výdej psychické energie.

Samozřejmě, že jsou i některé firmy, které se snaží. Někde mají opravdu velmi příjemné pracovní prostředí, které stres eliminuje. Také zdravotní pojišťovny v poslední době podporují takzvané Dny zdraví, do kterých jsou zařazováni i psychologové, aby preventivně působili a seznamovali lidi s tím, jak o sebe pečovat a jak únavovému syndromu a vyhoření předcházet.

Ne všichni si dokážou přiznat, nebo i veřejně říct, že syndromem vyhoření prošli. Vnímají to jako selhání?

Určitě. Bohužel to často nechtějí řešit, protože jde o živý a pomalý proces, a tím se některé změny stávají normou. Například zkracování spánku. Člověk byl zvyklý chodil spát v deset večer. Při větší zátěži noční uléhání protahuje na půl jedenáctou, později je z toho jedenáctá. Vstává ale pořád stejně, takže si zkracuje spánkovou kapacitu. A takhle je to se všemi dalšími věcmi. Tím, že je to takto plíživé a okolí není dostatečně citlivé, aby tuto změnu vyhodnotilo (přece před rokem to bylo úplně jinak), vede to k tomu, že je dotyčný už tak unavený a v takovém cyklu, že to nechce řešit a nechce z toho kolotoče vystoupit. Bohužel se k těmto případům dostáváme až ve chvíli, kdy tyto indispozice začínají vadit nejen okolí, ale i dotyčnému. Narušují chod v pracovním prostředí. Nechci říct, že to není řešitelné, ale trvá to déle, a je to časově i finančně náročnější.

Přichází po přijetí faktu, že jsme na tom špatně, jistá úleva?

Jsem optimista a vždycky věřím, že „to dáme“. Hodně záleží na tom, jakou má můj klient podporu kolem sebe, protože se syndromem vyhoření může selhávat i vůle, úsilí, motivace a schopnost chtít něco změnit či udělat jinak. Takže je buď motivován sám, anebo má okolo sebe velkou podporu. Snažím se, aby i sám klient nastartoval vlastní motivaci. Když to začne fungovat, tak jsme schopni z toho destrukčního stavu člověka vyvést. Je to běh na dlouhou trať – bavíme se o dvou i více měsících, a někteří to prostě nevydrží.

V knize máte kromě rozhovoru také své vlastní komentáře k jednotlivým příběhům a v závěru i určité shrnutí. Navíc tam nabízíte i rady. O co se jedná?

Je tam třináct antistresových rad a také rad, co dělat po příchodu do kanceláře. Dále návod, jak sladit pracovní a osobní život. Upouštím od tzv. Work Life Balance (rovnováha mezi trávením času v práci a svým volným časem, pozn. red.), protože za mnou chodili klienti a říkali mi, že to stále nemohou vybalancovat. V konečném výsledku byli více vystresovaní tím, aby vše měli v rovnováze. Zaměřila jsem se na sladění osobního a pracovního života. Dává mi to větší smysl a je to pozitivní. 

Na koho je knížka zaměřená?

Vzhledem k tomu, že jsem externě přednášela na vysoké škole, uvědomila jsem si, že i mezi vysokoškoláky se objevil syndrom vyhoření a únavový syndrom. Když nastupují do praxe, je dobré vědět, jak se sebou pracovat, protože někteří jdou do všeho opravdu s velkým entuziasmem a odhodláním, a pak to mohou lidově řečeno „přepálit“. Také pro ty, kteří mají za sebou třeba deset let na jedné pracovní pozici a cítí, že potřebují nový vítr do plachet. Je strašně důležité, aby měl člověk v práci stále jakési těšení se na něco nového. Jsou lidé, kteří svou práci dělají kvůli dobrému finančnímu ohodnocení a teď je otázka, jak dlouho vydrží. Je pravda, že většina z nich mi říká, že si to kompenzují ve svém volném čase a dělají aktivity, které je o to víc naplňují. I toto je minimálně dobré o sobě vědět a nějak s tím pracovat.

Jak vy pracujete na sobě, abyste nevyhořela a zářila.

Máte pocit, že zářím? (smích) Je pravda, že ve své práci musím dávat lidem hodně energie a být proaktivní, protože co případ, to úplně nové informace.  Nemohu řešit lidi pořád stejným způsobem. Každý je individuální jedinec a já musím hledat kreativní řešení, to znamená spoustu energie. Mě má práce prostě baví. Navíc kombinuji klinickou psychologii, psychologii práce, kde devadesát procent dělám pro firmy, a pak dělám psychologii dopravy. Občas zhotovím i nějaký znalecký posudek, protože jsem soudní znalkyně. Takže rozmanitost práce mi nedá možnost se zacyklit. Také hodně sportuji. Plavu, chodím do sauny a na kruhové tréninky. V zimě miluji běžky, a před pěti lety jsem objevila kouzlo sněžnic. Poprvé jsem byla na Dachsteinu, to byl velmi zátěžový výstup, a podruhé v Livignu, kde jsem šla noční výstup do horské chaty a odměnou mi bylo večerní menu italské kuchyně. Takovéto zážitky mám ráda. 

Takže tam člověk opravdu krásně vypne. To mě baví – překonávat trošku svoje hranice.