Ústecký kraj

Od 11. června je k vidění u cyklostezky na Štefánikově náměstí šestice zrezivělých stromů, které jsou dílem letošního výtvarného hosta festivalu Dagmar Šubrtové. Její instalace Rekultivace, která kriticky komentuje dopady zásahů člověka na přirozené přírodní procesy, přicestovala ze svého posledního působiště v Žilině (zde byla vystavená od prosince před uměleckou galerií Nová synagoga).

Tento pátek (18. 6.) také přibydou instalace místních výtvarníků, kteří se zároveň podílejí na organizaci festivalu. V městském parku (mezi lázněmi a Rozmarýnem) to bude socha Návštěva Josefa Šporgyho doplněna fotografickým cyklem Dana Černého a jeho hostů. Minimalistická instalace Individualita Jany Nuslauerové, která si podruhé pro svou práci vybrala uličku Příční (vedoucí z náměstí 1. máje do ulice Revoluční), pak do své finální podoby dozraje až při srpnové výtvarné dílně určené dospělým i dětem z řad široké veřejnosti (sobota 7. 8., od 10h v atriu Chomutovské knihovny). I v poslední instalaci Můj dům Jiřího Němce a Terezy Zemanové bude mít veřejnost možnost zapojit se do tvorby. Při samotném vzniku díla se může kdokoliv z kolemjdoucích připojit do otevřené dílny pletení, jejíž výstup bude součástí zmíněné instalace (podchod pod kruhovým objezdem u autobusového nádraží v Chomutově, pátek 18.6.: 16:00 - 19:00, sobota 19.6.: 10:00 - 17:00, kdo má - jehlice a vlnu s sebou).

Novinkou letošního ročníku bude doba, po kterou budou výtvarné objekty ve veřejném prostoru města instalovány. Zatímco v minulých letech se ve městě objevily vždy jen na den či několik dní, letošní léto budou k vidění až do začátku září. Všechny zmíněné instalace propojuje téma Zrání, které organizátoři pro letošní ročník zvolili s odkazem na vývoj, jímž prošel festival ve svých osmnácti letech existence, prezentující umělci, ale také s odkazem na vývoj a proměny okolního světa.

Kromě výtvarného umění představí festival Obnaženi několik tanečních představení, taneční filmy, slam poetry, autorské čtení s hudbou a další. Hlavní program festivalu Obnaženi proběhne 6. až 14. srpna, kdy organizátoři také chystají Procházku zrání, která návštěvníky festivalu provede všemi zmíněnými instalacemi a nabídne možnost promluvit (nejen o dílech) se všemi autory.

Festival Obnaženi Zrání
18. 6. - 9. 10. 2021
Hlavní festivalový týden: 6. - 14. 8. 2021
Ozvěny festivalu: 3. 9. a 9. 10. 2021

Kompletní program bude zveřejněn 18. 6. na www.obnazeni.cz

Budova nádraží Moldava je nyní už mnoho let zavřená a prázdná. Speciální site specific performance s názvem Moldava – nekonečná stanice se odehraje během tří večerů, od pátku 25. do neděle 27. června od 20 hodin. V pátek 25. června začne performance již v 19 hodin venku na místě ukončené trati, a to zvláštním happeningem pro obnovu přerušených kolejí mezi Českem a Německem. Na konci války v roce 1945 nádraží ztratilo svůj punc přeshraniční stanice. Část kolejí za viaduktem záhadně zmizela. Někdo tvrdí, že koleje ukradli Němci. Jiní říkají, že to byli Rusové a že koleje leží někde na Sibiři.

Diváci se budou pohybovat uvnitř nádražní budovy jako v galerii. Tým performerů zde oživí a rozžije historii Moldavy za pomoci instalací, hudby, textu, ale hlavně inscenovaných pohybových výstupů. Na projektu spolupracují i Němci, konkrétně současný dramatik Akin Emanuel Şipal. Němčina zde bude znít stejnou měrou jako čeština, tak jak tomu bylo i dříve.

Cílem projektu je připomenout význam i historickou hodnotu místa, oživit vztahy se sousedy českými i německými, rozmělnit hranice a podpořit znovuobnovení trati do Německa. „Chceme také obohatit kulturní dění v této oblasti a ukázat, že místo s tak silným geniem loci si zaslouží více pozornosti. Vzhledem k tomu, že v současnosti probíhá z české i německé strany snaha o obnovení železniční trati do Freibergu, věříme, že projekt díky pozornosti médií i veřejnosti sehraje roli i v této otázce,“ uvádí autorka projektu, performerka, tanečnice a režisérka Veronika Vaculíková.

“Odkrývání a hojení historických traumat uměleckou imaginací je osvědčená a účinná metoda. Veronika Vaculíková a její spolupracovníci našli v krajině, na pomezí Česka a Německa symbolickou lokalitu nádraží, která v minulosti fungovala jako tranzitní prostor, propojující transportní uzel, místo obchodu či výroby. Moldava je místo hluboké paměti, z níž lze vyzvednout uměleckými prostředky příběhy, připomenout uťatou kontinuitu a v lepším případě přispět k jejímu navázání. Taková je funkce umění – skrze příběhy, emoce, citlivost a imaginaci přispět k léčení bolesti a připomínce či obnově hodnot,” doplňuje k projektu Jana Návratová, publicistka, kurátorka a kulturní manažerka.

Autorský tým získal grant od Ministerstva kultury a další podporu od několika partnerů. Zbytek financí vybírá pomocí crowdfundingové kampaně na portálu Donio.cz, kde zájemci mohou získat originální odměny a podpořit projekt.

Sbírka probíhá zde: https://www.donio.cz/moldava

Autorkou konceptu je Veronika Vaculíková, performerka, tanečnice a režisérka na volné noze. Vystudovala katedru nonverbálního divadla na HAMU. Její tvorba je převážně autorská, zahrnuje jak divadelní produkce, tak film a performance. Za krátký taneční snímek Cycles získala ocenění na mezinárodních festivalech např. v New Yorku či Helsinkách. Učí na DAMU a v Budilově divadelní škole. Organizovala řadu festivalů, přehlídek a workshopů. Veroniky prodlouženou rukou je dramaturgyně Viktorie Knotková, jejíž stálá domovská scéna je v německém Theater Bremen. V projektu zastává též roli spojnice mezi Českem a Německem.

Realizační tým:

Koncept a režie - Veronika Vaculíková

Dramaturgie - Viktorie Knotková

Původní text - Akin Emanuel Sipal

Scéna - Dáda Němeček

Kostýmy - Alexandra Litavcová

Light design - Martin Špetlík

Hudba - Matouš Hekela

Produkce - Eva Roškaňuková, Gabriela Kolečková

Účinkující - Lukáš Borik, Anežka Hessová, Andrej Lyga, Vi Huyen Tran, Lukáš Šimon, Markéta Vacovská

Vstupné:

základní vstupné: 220 Kč

senioři, studenti, děti 7 - 15 let: 150 Kč

rodinné vstupné (2 dospělí + 2 děti): 550 Kč

děti do 6 let a ZTP: zdarma

PERFORMANCE SE KONÁ ZA LASKAVÉ PODPORY TĚCHTO PARTNERŮ:

Ministerstvo kultury ČR

Státní fond kultury

Česko-německý fond budoucnosti

Förderverein Pro Rehefeld e.V.

Studio Citadela

obec Moldava

Více informací na Facebookových stránkách projektu: https://fb.me/e/4jVojzIMb

"V minulém týdnu jsme navštívili mnoho kulturních spolků i tvůrčích firem od Varnsdorfu po Kadaň. Pro náš kraj je velkou nadějí, že tolik talentovaných a tvůrčích lidí je připraveno měnit svůj kraj k lepšímu. Kultura a tvůrčí odvětví od uměleckých řemesel až po film a tvorbu her mají nejen silný ekonomický potenciál, ale dokážou zlepšit tvář kraje, probouzet společenský život nebo zpomalit odliv mladých lidí," uvedl náměstek hejtmana Jiří Řehák, do jehož gesce spadá kultura a cestovní ruch.

V Ústeckém kraji by měla za pomoci evropských peněz vzniknout síť tvůrčích spotů, které poskytnou zázemí a poradenství podnikatelům v tvůrčích odvětvích a propojí rozvoj regionu s místními talenty. Středem kreativní sítě bude ústecký Veřejný sál Hraničář.

"V zapojení umělců a kreativců do regionálního rozvoje jsme 30 let pozadu za vyspělou Evropou, kde už dávno pochopili, že žádná úspěšná změna se neobejde bez kreativity. Na druhou stranu díky tomu zpoždění můžeme za zahraničí čerpat inspiraci a vyvarujeme se chyb, které za nás už udělal někdo jiný. Přeměnu kraje si tak budeme moci pořádně užít, může a má to být zábavný proces," vysvětlil ředitel Veřejného sálu Hraničář Aleš Loziak.

"Dohodli jsme se, že důkladně zmapujeme kulturní a kreativní odvětví v kraji a že brzy spustíme web pro společnou komunikaci všech, kdo se budou chtít zapojit. Čekají nás důkladné plánování a diskuze stovek lidí z kreativních odvětví napříč krajem, abychom se začátkem roku 2023 spustili projekt, který bude ukázkovým příkladem dokazujícím, že investice do lidí a místních talentů má obrovský transformační potenciál," řekla Lucie Podrápská, zástupkyně ředitele Inovačního centra Ústeckého kraje.

"CzechInvest se kreativním odvětvím systematicky věnuje, a to také proto, že je to z pohledu tvorby HDP a schopnosti reagovat na změny trhu velmi progresivní a rychle rostoucí sektor. Kreativita je základní složkou ekonomiky budoucnosti a Ústecký kraj by na to měl být připraven," vysvětlila Alena Hájková, ředitelka ústecké regionální kanceláře vládní agentury CzechInvest. "Ostatně systematická podpora kreativních odvětví je v posledních letech velké téma i pro ministerstva kultury a průmyslu a vláda by měla brzy schválit strategii rozvoje kulturních a kreativních odvětví," dodala Hájková.

https://spojenciprokraj.cz/

 „Dnes si to ani neuvědomujeme, ale skalní krajinu, kterou vnímáme jako přírodní výtvor, v minulosti mnohdy zásadně zformoval člověk. V Labských pískovcích to platí dvojnásob. Takže problematická nestabilita pískovcových stěn je často výsledkem toho, jak se příroda vypořádává s umělými zásahy. A my chceme tyto vztahy odhalit,“ přiblížila hlavní cíl projektu geoložka ústeckého muzea a vedoucí projektu Zuzana Vařilová. Proto vznikne speciální mapa s databází starých kamenolomů, která bude veřejně přístupná. Využívat by ji měly například úřady při hodnocení rizika skalního řícení lomových stěn či propadů starých těžeb při stavební činnosti, plánování dopravní tras apod. Na vybraných lokalitách se řešitelé dokonce pokusí rekonstruovat, jak krajina vypadala před příchodem člověka. Použijí k tomu historická vyobrazení i odhady odtěženého množství kamene. Budou také odebírat vzorky hornin. To pomůže třeba při rekonstrukci památkových staveb a uměleckých děl. Po srovnání totiž památkáři mají šanci zjistit, z kterého historického kamenolomu materiál vzešel. Podrobně se dokumentace dočkají nejenom staré dobývky pískovců, ale i vulkanitů a dalších těžených hornin a rud.

„Je to cenný úspěch, který dokládá odbornou úroveň našeho muzea. Jsem zvědav na výsledky. Mnoho budov nejen v Čechách, ale zejména v Sasku bylo postaveno z pískovce z našeho regionu, bude zajímavé zjistit, do kterých staveb putoval kámen z konkrétních lokalit,“ poznamenal primátor Petr Nedvědický.

Technologická agentura ČR letos finančně podpořila z 533 podaných projektových žádostí jen 59, z nichž ta ústecká byla desátá nejlépe hodnocená. „Obstáli jsme v tak ve velké konkurenci, kde většinou za projekty stojí různé ústavy Akademie věd ČR a velké univerzity. Je to doklad, že jsme jako instituce zcela kompetentní pro aktivity v oblasti výzkumu a vývoje,“ dodal Václav Houfek, ředitel Muzea města Ústí nad Labem. Projekt završí v druhé polovině roku 2023 velká muzejní výstava o historii těžby a užití pískovce na Ústecku a Děčínsku.

http://www.muzeumusti.cz/

Velikost ptačích vajec je většinou přímo úměrná velikosti určitého ptačího druhu. Za nejmenší je považováno vajíčko kolibříka, které váží okolo 0,3 gramů. Přes tuto malou váhu, je v porovnání s váhou rodičů obrovské. Vajíčko totiž představuje 25% hmotnosti dospělého ptáka. Za největší se udává vejce pštrosa dvouprstého, vážící v rozmezí od 750 až 1600 gramů. Je to pouze 1% váhy dospělce a tak je vlastně v porovnání s vajíčkem kolibříka drobné.

Různé tvary vajec mají odlišnou funkci. Hlavním cílem je co nejdokonalejší uložení v hnízdě z důvodu udržení tepla. Kulovitý tvar je navíc velmi pevný a síla skořápky musí být vyvážená a vydržet váhu sedícího opeřence a přitom umožnit zdárné vyklubání mladých. Ptáci hnízdící v dutinách stromů mají vajíčka kulovitého tvaru. Bezpečí dutin totiž neumožňuje rozkutálení do okolí. Naopak vejce ptáků hnízdících na skalních římsách jsou se širokou základnou a na druhé straně protáhlé do delší špičky. Tento tvar zajistí malý poloměr kutálení. Vejce podobného vzhledu využívají i ptáci se čtyřmi vejci ve snůšce. Tyto se dají úsporně složit úzkými špičkami k sobě ke středu hnízda. Vznikne tím malá plocha, kterou musí rodiče zahřívat pro úspěšný odchov mláďat.

Zatím co jsou ptačí druhy mnohdy velice pestře zbarveni, o vejcích se toto říci nedá. Barevnost vajec se totiž skládá pouze ze dvou pigmentů. Modrozelený a rezavě hnědý. Pouze tyto barvy, spolu s bílou skořápkou, jsou součástí barevných vajec. Jejich různá kombinace pak dodá vejci jeho správnou barvu. Časté jsou také vejce zcela bílé. Je to hlavně u druhů hnízdících v dutinách stromů, kde není třeba maskování. Většina vajec je různě pigmentovaná a variant zbarvení je mnoho. Ochranné zbarvení má maskovací účinek a chrání vejce před predátory. Tento typ se vyskytuje hlavně u otevřených hnízd. Rozdílnost zbarvení odpovídá ochranným vzorům a místu hnízdění tak, aby vejce dostatečně splynula s okolím. Tmavší barva také lépe pohlcuje teplo, proto mají v chladnějších oblastech ptačí vejce sytější barvu. Velikost, tvar i barva vajec jsou dobrým rozlišovacím znakem při zařazení nalezených vajec do příslušného druhu.

Bohuslav Balbín (1621-1688) byl jednou z největších postav českého literárního a vědeckého baroka. Jednalo se o jezuitského polyhistora mimořádně širokého záběru, byť jej co do mnohostrannosti určitě nelze srovnávat se slavnými učenci z řad jezuitů, jako byl Athansius Kircher (1602-1680) nebo Martin Szentivanyi (1633-1705). Balbínovým hlavním dílem byla mnohasvazková „Miscellanea historica Regni Bohemiae“, v níž se rozhodl popsat České království ze všech pohledů od geologického, botanického, zoologického přes geografický až po etnografický, literárněhistorický a historický, z celkového Balbínova záměru zůstalo však jen monumentální torzo.

Bohuslav Balbín však získal věhlas jako autor vlastenecké obrany českého jazyka „Dissertatio apologetica pro linqua slavica praecipue bohemica“, kterou je třeba opět vnímat v kontextu dalších obdobných děl (ovšem o něco mladších) od Lužického Srba Michala Abrahama Frencelia (1656-1740) nebo od Slováka Jana Baltazara Magina (1681-1735). Dalším důležitým dílem Bohuslava Balbína, které vám můžeme ukázat v originále, protože je součástí fondu naší muzejní knihovny, je „Epitome historica rerum Bohemicarum“, v němž se zabývá českými dějinami, přičemž obzvláštní pozornost věnuje jejich počátkům – osobám Cyrila a Metoděje, knížete Bořivoje I., sv. Václavovi a zřejmě fiktivnímu mučedníkovi Podivenovi, sv. Vojtěchovi atd. Osou okolo které se příběh vine, je Stará Boleslav s českým palladiem. Informace čerpá ze spisu tzv. Kristiána, který studuje v rukopise z kláštera augustiniánů v Třeboni, ale tyto informace z primárního pramene míchá s údaji z kroniky Václava Hájka z Libočan. Součástí této knihy je také krásná grafika, zobrazující České království jako rozkvetlou růži, která koresponduje s Balbínovým barokním patriotismem.

Pro nás je Balbín zajímavý tím, že byl ve styku s oseckým cisterciáckým opatem Laurentiem Scipionem (1611-1691), což nám potvrzuje jiný osecký cisterciák Malachias Welcker (1643-1712), který píše, že Scipio byl Balbínovým mecenášem, patronem ale také přítelem, což se projevilo také tím, že v době moru 1680 jej na dva měsíce pozval do oseckého kláštera, aby se zde skryl před nákazou, která se klášteru zcela vyhnula, přestože někteří cisterciáci včetně zmíněného Malachiase Welckera se vydávali mezi nakažené, aby jim pomohli. Dalším z oseckých cisterciáků, kteří v roce 1680 působili v zamořených vesnicích, byl Arnoldus Reichmann (1650-1711). V rukopise se dochoval soupis knihovny tohoto cisterciáka, kde se nacházejí díla Bohuslava Balbína.  

PhDr. Jiří Wolf

www.muzeum-teplice.cz

„Grafiky ilustrovaných lidských práv byly předtím k vidění v Českých centrech například v Londýně a jinde ve světě. Jsem ráda, že Honza výstavu upravil do rozměrů našich výstavních panelů, tedy válců na jízdní řády,“ uvedla Tereza Dvořáková ze Ženského spolku, který galerii v čekárně železniční stanice Chomutov město provozuje.

„Lidský mozek vnímal obrázky dávno před tím, než ho napadlo vynaleznout písmo. Ilustrace je tak jediným světovým jazykem, kterému rozumí úplně každý. Pokusil jsem se tedy přetlumočit i tak abstraktní myšlenky, jako jsou základní lidská práva. Ta mohou mít v důsledku velmi konkrétní dopad na naše životy, a tak je nasnadě abychom jim všichni dobře rozuměli,“ říká Jan Chabr.

Galerie Město na tento rok chystá ještě výstavy laureáta divácké Ceny Jindřicha Chalupeckého Richarda Loskota, kladenské výtvarnice Dagmar Šubrtové nebo úspěšného scénografa a architekta Aleše Valáška.

www.gmesto.eu

Zvolený architektonický styl neobaroka, zámecká dispozice stavby i pojetí celého areálu v duchu anglického parku, to všechno prozrazovalo snahu majitele proslulé továrny na mýdlo s jelenem dosáhnout novým domem úrovně šlechtických sídel. Podtrhnout to měla i výbava interiérů. Její honosnost dodnes ilustrují zbytky pevně vestavěných částí, jako obklady stěn, zábradlí, dveře a dveřní zárubně či vestavěné skříně. Z umělecké výzdoby se dochovaly dřevořezby, štukové plastiky i jeden obraz v podobě ručně malované orientální tapety nalepené přímo na zeď.

Po konfiskaci v roce 1945 se z původního zařízení dostalo do muzejních sbírek jen pár kusů, zejména do ústeckého muzea a Národní galerie. Zbytek zmizel v propadlišti dějin. O to vítanější byl nedávný nález kolekce fotografií z pozůstalosti Schichtů, který zachycoval čerstvě zařízené interiéry nejen vily Heinricha, ale i sídel dalších příslušníků rodu. “Nábytek se stejně jako vila samotná nesl na vlně historismu, ale z velké části šlo nejspíš o historické originály, zejména barokní a rokokové. Součástí fotodokumentace byla totiž i kolekce snímků jednotlivých židlí, koberců nebo stolů zasílaných Schichtům zařizujícím nový dům starožitníky z Francie, Itálie, Británie a dalších zemí Evropy,“ poznamenal historik Martin Krsek. Pomocí získaných snímků se podařilo identifikovat i jeden kus v soukromé sbírce. „Obrátil se na nás člověk, jehož otec kdysi zachránil zubožený barokní psací stůl, sloužící jako ponk v dílně, která byla v objektu vily za doby, kdy sloužila Pedagogické fakultě v Ústí nad Labem. Zjistili jsme, že šlo přímo o stůl z pracovny Heinricha Schichta,“ doplnil historik.

Vilu Heinricha Schichta navrhl jeho dvorní architekt Paul Brockard. Továrník ji vystavěl v době vrcholné slávy svého podniku na přelomu dvacátých a třicátých let, kdy se Schichtovy závody staly spoluzakladateli dodnes existujícího nadnárodního koncernu Unilever. Ústecká firma plnila funkci centrály pro střední a východní Evropu. Deset let opuštěná stavba, která naposledy sloužila jako vysokoškolské koleje, se v roce 2014 dočkala statutu státem chráněné kulturní památky. Ochrana se vztahuje i na torzo výbavy původních interiérů.

OTTO August – modelér, malíř a fotograf

*18. 6. 1868 u Coburgu, Bavorsko, Německo

†27. 8. 1947 Oeslau, Bavorsko, Německo

August Otto navštěvoval průmyslovou školu v letech 1882–1886, vyučil se modelérem a v této profesi v letech 1886–1915 střídavě pracoval v porcelánkách v Proboštově u Teplic (Willner) a v Trnovanech (Friedrich Meistner) a továrnách na terakotu v Trnovanech (Heller) a Ústí nad Labem (→ Ferdinand Maresch).

Rok 1893 byl počátkem jeho fotografické tvorby vlastním fotoaparátem a rovněž počátkem záliby v krajinomalbě, od roku 1915 měl vlastní fotografický ateliér. V letech 1934–1945 projevoval intenzivnější zájem o krajinomalbu. V letech 1937–1945 pracoval opět jako modelér u firmy Maresch. V roce 1945 byl odsunut do Německa.

Dílo tohoto tvůrce je ve sbírkách muzea zastoupeno ze všech oblastí jeho tvorby. Na předním místě stojí ukázky jeho modelérské práce, ovlivněné secesním stylem. Jeho drobné plastiky a reliéfní ozdobné talíře nesou signaturu AO. Nejznámější však je jeho tvorba terakotových „Mareschových“ trpaslíků a dalších zahradních rozměrnějších plastik.

Muzeum uchovává také ukázky z malířské a především fotografické Ottovy tvorby. Fotografie, které pořizoval od roku 1893, zachycují proměny města a jeho okolí. Některé nesou autorův podpis, na jiných je na rubu jeho razítko. Řada z nich byla pořízena s cílem zachytit poslední okamžiky existence staveb, které musely ustoupit rozvoji města, a mají proto dokumentární hodnotu; mnohdy představují jediné známé vyobrazení zmizelých částí města. Sem patří především soubor fotografií hřbitovního kostela sv. Materny před jeho odstraněním. Řada fotografií krajin, uložených v muzeu, byla pořízena místo terénní skici a po kresebné úpravě posloužila jako předloha pro obraz. S oblibou zachycoval labské údolí a znal místa, odkud se při správném počasí daly pořídit krásné záběry. Ve sbírce je od roku 2014 velký obraz zachycující hrad Vrabinec.

Další podobné fotografie můžete najít na facebookovém profilu Muzea města Ústí nad Labem.

http://www.muzeumusti.cz

Bohužel vlivem současné nelehké situace, korigované vládními opatřeními, bylo v minulém roce možné výstavu shlédnout pouze ve čtvrtek 17. 12. 2020. Jsme však připraveni přivítat návštěvníky, co nejdříve to bude možné.  Původní termín ukončení výstavy byl stanoven na 18. dubna 2021, ale dle aktuální situace může být prodloužena.

Výstava je kromě úvodních plachet s texty a fotografií Františka Fridricha rozdělena do pěti základních oddílů dle na fotografiích zobrazených oblastí: Teplice, Šanov, Krupka, Bílina, Dubí a okolí Teplic. Každá sekce je uvozena popiskami a několika mapami, které návštěvníka zorientují, kde byly v druhé polovině 19. století vystavené snímky pořízeny. Další fotografie jsou reprodukovány na stěnách a originální fotografie jsou umístěny ve skříňových vitrínách. Výstava fotografií je doplněna ukázkou dobového odívání a dalšími unikátními trojrozměrnými exponáty. Jedinečné je také vystavené reprezentativní album se souborem fotografií Teplic a okolí, které Fridrich zhotovil na objednávku města Teplice a které bylo prezentováno na Světové výstavě ve Vídni v roce 1873. Vzhledem k tomu, že fotografie jsou na výstavě reprodukovány v původní poměrně malé velikosti, byly všechny fotografie zvětšeny ve videoprezentaci, kterou si každý návštěvník může v klidu prohlédnout vsedě na přistavených lavicích. Výstavu doplňuje dobové kukátko k prohlídce stereofotografií a několik 3D brýlí, kterými si lze prohlížet na stěnách instalované 3D fotografie. Výstava vznikla ve spolupráci s Národním technickým muzeem, které kromě odborné pomoci poskytlo na výstavu několik trojrozměrných exponátů ze svých sbírek. Finančně vznik výstavy podpořilo Ministerstvo kultury ČR.

František Fridrich (1829-1892) byl ve své době jeden z nejvýznamnějších českých fotografů a jako jediný tehdejší fotograf z Čech získal i mezinárodní věhlas. Specializoval se na místopisnou fotografii, vydával také portréty osobností, série kolorovaných snímků květin a motýlů, aranžované scény k příslovím a reprodukce uměleckých děl. Jako jediný v českých zemích tiskl na vizitkách gratulace a přání. Ke zhotovování fotografií používal techniku mokrého kolodiového procesu. Série fotografií vydával v několika formátech. Nejčastějším byla vizitka, oblíbené byly také kabinetky a stereoskopické fotografie, které podávaly plastický obraz snímaného předmětu.

Fridrich se nejvíce proslavil snímky Prahy a lázeňských měst. Teplice měly to štěstí, že se staly jeho nejoblíbenějším fotografickým místem. V letech 1860–1881 je navštěvoval pravidelně během lázeňské sezóny a pořídil zde stovky topografických snímků především výletních cílů lázeňských hostů. Dokonce zde provozoval svůj obchod a sezónní fotografický ateliér. Z číslování snímků vyplývá, že pořídil minimálně 229 záběrů vizitkové série pro řadu Teplice a 169 pro Teplice a okolí.

Fridrich navazoval na práci vedutistů, oproti nim však používal také nevšední pohledy. Jeho podání pamětihodností a krajin je kompozičně vyvážené. Záběry jsou nejednou oživovány stafáží, děj na snímcích je inscenovaný a zobrazený pohyb uměle navozený. Ojedinělé jsou na Fridrichových záběrech detaily. Fridrichovy snímky přibližují, jak se lidé v Teplicích bavili, ať procházkami v parku, posezením v kavárnách nebo poslechem lázeňské kapely. Vybízejí k představám o tehdejším životě a vtahují dnešního pozorovatele do děje.

Mgr. Pavlína Boušková, kurátorka výstavy