<p>OLOMOUC: V letošním roce byl titul Národní kulturní památka udělen mezi 33 nemovitostmi také Vile Primavesi, která zdobí město Olomouc již celé jedno století.</p> <p>Za jejím zrodem stojí rod ze severoitalské Lombardie, konkrétně muž jménem Paolo Antonio Primavesi, který do Čech přišel na sklonku 18. století. V roce 1905 se jeho potomek Otto Primavesi rozhodl vystavět rodinné sídlo, které by dostatečně reprezentovalo rodinné podnikatelské úspěchy v oblasti bankovnictví. Díky svým přátelským stykům s architekty Franzem von Kraussem a Josefem Töllem se jeho záměr ocitl v rukách vskutku povolaných. Otto Primavesi byl milovníkem podporujícím umění, a tak se i na výzdobě domu podíleli výtvarníci zvučných jmen. Interiér zdobily obrazy Gustava Klimta, který rodinu Primavesů portrétoval. Proslulou kašnu „Živá voda“ a další díla pro vilu vytvořil přítel Anton Hanak a na výzdobě se podílel i Josef Hoffman.</p> <p>Rok 1918 a s ním rozpad monarchie Rakouska-Uherska zbavil rod Primavesiů veškeré hospodářské moci, které se těšil. Jeho příslušníci neschopni přizpůsobit se novým poměrům v zemi prodali veškerý majetek a přesídlili do Vídně. Poté se majiteli vily na tři roky staly Akciové rafinérie rolnických cukrovarů v Přerově, načež ji od nich koupil František Koutný, který v ní spolu se svým spolužákem Robertem Pospíšilem provozoval soukromé sanatorium. Se znárodněním roku 1952 se z něj stalo státní zdravotnické středisko. V 80. letech prohlásil sice stát vilu památkou moderní architektury a sliboval její rekonstrukci, nikdy jí však nerealizoval. Neutěšený stav, kdy z interiérů mizely postupně vzácné artefakty a vybavení, se naopak jen prohluboval. </p> <p>Po roce 1989 vilu v restituci získala Olga Dvořáčková, dcera Roberta Pospíšila, který po smrti doktora Františka Koutného vilu koupil. V dnešní době se o dům stará jeho majitelka a dcera Olgy Dvořáčkové, Pavla Honzíková. Ta po špatných zkušenostech s investory financuje veškeré nutné opravy z vlastních zdrojů. Na základě podmínky pro dosažení dotace od státu ve výši 250 tisíc korun, musela zpřístupnit část vily veřejnosti. V přízemí tak vznikla stylová restaurace s obrazy Gustava Klimta a v historicky cenném podlaží se nachází Galerie Primavesi. </p> <p>Po udělení statusu Národní kulturní památky se ale na webových stránkách vily Primavesi objevilo prohlášení její majitelky, v kterém vyjadřovala rozhořčení nad tímto krokem. Navíc zde zdůrazňuje, že se jí nikdo v této záležitosti na nic neptal, což by ona považovala minimálně za slušnost. Takové nepokrytě kritické vyjádření mě přimělo k oslovení Pavly Honzíková, která mi mimo jiné sdělila, že nebýt novinářů, kteří ji ve věci kontaktují a oznámení návrhů nových národních památek v rádiu, sama by se o tom, že vila se stala NKP, nedozvěděla. Dosud totiž neobdržela žádné oficiální vyjádření.</p> <p>Ve své reakci na udělení statusu Národní kulturní památky vile Primavesi nevyjadřujete zrovna nadšení. Mohla byste, prosím, přiblížit potíže, kterým jste doposud v otázce památkové ochrany musela čelit a čeho se nejvíce obáváte?</p> <p>Nejvíce problémů jsem měla s řešením fasády. Například tahanice o barvu trvaly sedm let. Zpočátku se sami památkáři nebyli schopni shodnout na odstínu. Námi navrhovaná barva nebyla nikdy akceptována a NPÚ nakonec předložil tři barvy podobných odstínů. Jednu z nich jsem měla zvolit, abych neztratila stavební povolení, přislíbenou dotaci 200 tisíc korun a nemusela platit pokutu v řádu stovek tisíc.<br /> Dále byly potíže s umístěním tabulek firem na ohradní zeď u vstupu do vily, což firmám nařizuje živnostenský úřad. Pro NPÚ to bylo naprosto nepřijatelné, přitom návrh provedla odborná firma v decentním grafickém upravení, a předpokládalo se umístění na předem připravenou a podotýkám zkolaudovanou plochu. Teprve poté, co Magistrátu města Olomouce vydal prohlášení, že návrh nebude v rozporu se zájmy státní památkové péče, se mohly cedule připevnit.<br /> Jednání se státními orgány jsou stále nesmírně náročná a psychicky vyčerpávající. Celá léta se podřizuji diktátu památkářů, kteří doporučují, rozhodují a nařizují a já to vše financuji. V případě nesplnění často nesmyslných podmínek mi mohou hrozit pokuty ve výši milionů.<br /> Novým statusem vily se situace ještě zhorší. O sebemenší údržbu budu muset písemně žádat krajské úředníky a NPÚ v Praze*, a o mém majetku bude rozhodovat jakýsi úředník stejně jako za socialismu.<br /> Ve zveřejněném vyjádření ředitele NPÚ v Olomouci zaznělo, že status Národní památky usnadní hledání sponzorů. Považuji to za naprosto neadekvátní a nesmyslné. Na soukromé investice se sponzor získává velmi těžko, já jsem kromě vlastní rodiny jiného nenašla. </p> <p>*Pozn. redakce: V rámci transformace NPÚ, která započala v létě roku 2009 byly posíleny kompetence územních pracovišť k památkovému dohledu nad obnovou národních kulturních památek. </p> <p>Jak se Vám podařilo získat jednotlivé části vybavení vily?</p> <p>O nábytek z jídelny, pokoje paní a další předměty jsem se šest let soudila s Vlastivědným ústavem a Muzeem umění v Olomouci. Obě instituce předměty vydaly až po vyneseném soudním rozhodnutí. Museli jsme také podat trestní oznámení na policii při hledání rozkradeného zařízení. Hledali jsme v archívech, na zámcích. Informace nám poskytovali také lidé žijící v okolí. Dodnes pátrám po ztraceném „červeném pokoji“ Otty Primavesi.</p> <p>V restauraci, která dnes ve vile sídlí, se nacházejí některé obrazy Gustava Klimta. Předpokládám, že se jedná o kopie…</p> <p>Veškeré obrazy v restauraci jsou reprodukce. Originály těchto obrazů, které Gustav Klimt namaloval pro manžele Primavesi, postupně rozprodávali po svém návratu do Vídně ve 20. letech minulého století v důsledku nedobré finanční situace. Celkem jich vlastnili patnáct.</p> <p>Vznášel nárok na vrácení památky ještě někdo další z bývalých vlastníků?</p> <p>Posledním prokazatelným vlastníkem byl můj dědeček Robert Pospíšil. O navrácení požádala jen moje matka. V roce 1992 mě kontaktoval potomek rodiny Primavesiů a měl zájem o odprodej majoritního podílu. S tím jsem nesouhlasila. O koupi se hlásili i jiní zájemci. Nikdy jsem neměla v úmyslu vilu prodávat, když se po čtyřiceti letech vrátila konečně zpět rodině.</p> <p>Jaké byly, třeba jen rámcově, Vaše celkové náklady na rekonstrukci vily?</p> <p>Budu stručná. Zatím náklady počítáme v desítkách milionů korun.</p> <p>Děkuji za odpovědi,<br /> Kateřina Vedralová</p>
