Kraj Vysočina

“V počtu nominací padl další rekord. O desátý titul soutěžilo neuvěřitelných 132 alejí a stromořadí ze všech krajů České republiky, pro které hlasovalo bezmála 7 tisíc lidí. Pro nás to je důkaz, že si lidé nádherných alejí váží a jsou na ně patřičně hrdí. Celonárodní i regionálním vítězkám gratulujeme a přejeme stovky let zdravého růstu,” říká Karolina Kostićová z Arniky.

Valchovská alej v Počátkách byla vysázena již v roce 1792 počáteckými soukeníky jako cesta k nově vystavěné valše. Je dlouhá 1 km a tvoří ji 170 lip. V roce 1996 byla vyhlášená významným krajinným prvkem. Vítěznou nominaci zaslala Miroslava Hromasová.

Kompletní výsledky ankety najdete na https://www.alejroku.cz/2020/vysledky-2020

Všech 14 regionálních vítězů se může těšit na dárkové balíčky s poukazy od FotoŠkoda, knihy o památných stromech, dárky od Muzea Karla Zemana, rodinné vstupenky do Muzea rekordů a kuriozit, vstupenky do botanických zahrad po celé České republice a mnohé další.

Cílem ankety Alej roku je přitáhnout pozornost lidí k alejím, které patří ke zdravé a fungující krajině. Nezáleží, zda jde o aleje známé, neznámé, vzrostlé, mladinké, ve městech, v krajině, kolem silnic nebo turistických tras. O vítězství může nakonec rozhodnout mimořádná krása, silný příběh, snaha o záchranu nebo úsilí místních patriotů uspět v konkurenci z celé republiky.

Krajina bez alejí je jako obraz bez rámu.

www.arnika.org

Původně gotická tvrz byla ve 14. století přestavěna a rozšířena na hrad, jenž sloužil jako správní a hospodářské centrum pelhřimovského dominia pražského biskupství. Dnešní rozsáhlý areál nepravidelného šestibokého půdorysu vznikl renesanční přestavbou v 16. století, kdy si zámek postupně předávalo několik šlechtických rodů. Tato etapa vytvořila uměleckohistoricky nejhodnotnější části areálu, pro něž jsou typické prvky tzv. české renesance. V 17. století se znovu stal majetkem pražských arcibiskupů a až do roku 1948 sloužil jako centrum hospodářské správy. Poté zde byl umístěn archiv a také byty. Změna užívání objektu pro tyto účely se negativně podepsala  na jeho technickém i vizuálním stavu, stejně jako fakt, že většina budov a místností v nich posléze nebyla užívána vůbec a případná údržba se omezovala jen na některé kritické havarijní situace. V posledních letech získal zámek nového vlastníka, který s omezenými finančními prostředky včetně dotačních titulů z veřejných zdrojů započal s obnovou střešních konstrukcí na menší ploše střech. Zároveň byla však zpracována projektová dokumentace pro obnovu velké části areálu, která sloužila jako podklad pro žádost o podporu z výše uvedeného programu.

„Vzhled jedinečného zámku pevnostního typu ovlivnily nejvíce renesanční a barokní úpravy, přesto je i gotická fáze dodnes velmi čitelná. Cenné jsou především zachované typické znaky renesanční architektury – sgrafita s figurálními motivy, vysoké renesanční štíty, lunetová římsa či hřebínkové klenby," konstatuje Terezie Vohralíková z telčského pracoviště Národního památkového ústavu.

„Figurální sgrafitová výzdoba byla v minulosti restaurována podle našich dosavadních poznatků pouze v první polovině 20. století a jen na části objektů, např. na fasádě spojovacího krčku, tudíž se tu dnes můžeme setkat s nedotčenými originály z 16. století, byť v jen v menším rozsahu a zejména na plochách, které se vlivem pozdějších stavebních úprav dostaly mimo pozornost majitelů či správců. Krásné příklady této uměleckořemeslné techniky byly objeveny například na vnitřních plochách štítů na půdách, tyto zůstaly zachovány většinou změnou dispozice krovu, nebo na plochách stěn v soklové zóně, které byly zasypány při změně nivelety podlah,“ dodává Petr Severa rovněž z územního odborného pracoviště Národního památkového ústavu v Telči.

Po roce 1990 nebyl zámek využíván. V té době jej získalo bytové družstvo Unimax. Nový vlastník projevil zájem ve spolupráci s příslušnými orgány památkové péče zastavit chátrání zámku. Kroky k záchraně areálu podnikal již mnoho let rovněž Spolek na záchranu památek červenořečických. V roce 2014 byl zámek prohlášen vládou České republiky za národní kulturní památku. Nyní jej vlastní družstvo Zámek Šebestián.

„Od září 2020 probíhá obnova celého areálu. Hlavním cílem projektu je zachovat, ochránit a rozvíjet potenciál národní kulturní památky a využít ho k vyváženému rozvoji území západní části Českomoravské vrchoviny. To znamená stavebně jej stabilizovat a obnovit, zároveň zpřístupnit některé dosud nezpřístupněné prostory památky a využívat jeho kulturní potenciál pro celoroční poskytování kulturních a vzdělávacích služeb veřejnosti. Projekt přitom klade důraz zejména na kvalitativní stránku náplně s využitím moderních a efektivních forem prezentace," uvedl majitel zámku Daniel David.  

Stěžejní část prací v  roce 2020 představovala oprava části střech a krovů, statické zajištění a sanace přístupového mostku k zámku a z oblasti restaurování konsolidace nejpoškozenějších částí sgrafitové výzdoby spojovací chodby. V následující etapě bude pokračovat také komplexní  obnova exteriérů i interiérů vstupního křídla a většiny fasád. Zejména v případě fasád bude velká část prací provedena uměleckořemeslným a restaurátorským způsobem, neboť cílem obnovy areálu je zachovat v maximální možné míře památkovou hodnotu zejména četných prvků výzdoby z kamene či štuku a také charakter historických omítek, které však bude nutno ve velké míře rekonstruovat obdobnou technikou, jako v době vzniku.

Veškeré stavební i vyklízecí práce probíhají v součinnosti s archeology z brněnského pracoviště Archaia a také za účasti pracovníků generálního ředitelství NPÚ, kteří mají na starosti průzkum a dokumentaci celého areálu.

Při takto rozsáhlé obnově začalo zákonitě docházet již v prvních měsících prací k zajímavým nálezům a zjištěním. Většinou se jedná o objevy řemeslně-uměleckých detailů, jež byly v průběhu staletí převrstveny novější stavební vývojovou etapou.

„Tímto způsobem se díky dobré spolupráci s realizační firmou a jejich pracovníky podařilo zachránit nově objevená sgrafita pohlcená interiérem dostavěného paláce, objasnit průběh nejstarší středověké hradby nebo zachránit dekorativní podlahu z biskupské ložnice. Všechny takové nálezy jsou dávány do kontextu s našimi dosavadními znalostmi o historii zámku a zároveň doplňují a cizelují závěry stále probíhajícího stavebně-historického průzkumu," doplňuje Vohralíková.

Celková obnova zámku v Červené Řečici by měla být dokončena v roce 2022, kdy bude tato národní kulturní památka zpřístupněna veřejnosti. Zámek byl v roce 2014 nominován na Cenu NPÚ Patrimonium pro futuro v kategorii záchrana a obnova památky. - Získal zvláštní ocenění generální ředitelky NPÚ. Před započetím této rozsáhlé obnovy byly záchranné a udržovací práce podpořeny Ministerstvem kultury z Programu záchrany architektonického dědictví.

Již od roku 1994 vyhlašuje Sdružení historických sídel Čech, Moravy a Slezska, Ministerstvo kultury a Ministerstvo pro místní rozvoj Cenu za nejlepší přípravu a realizaci Programu regenerace městských památkových rezervací (MPR) a městských památkových zón (MPZ). Jejím hlavním posláním je ocenit každý rok města, která na tomto poli dosáhnou nejlepších výsledků. Vítěz získává titul Historické město roku.

Za Kraj Vysočina se v roce 2020 přihlásilo do soutěže šest měst:

- Havlíčkův Brod
- Jaroměřice nad Rokytnou
- Jemnice
- Moravské Budějovice
- Přibyslav
- Telč

Hodnoticí komise složená ze zástupců Ministerstva pro místní rozvoj, Sdružení historických sídel Čech, Moravy a Slezska a Národního památkového ústavu, územního odborného pracoviště v Telči zvolí do konce ledna 2021 vítěze krajského kola, který postoupí do celostátního kola. Nejpozději do března 2021 celostátní komise určí celkového vítěze soutěže, který se stane držitelem titulu Historické město roku 2020. Vítězové krajských kol obdrží z programu regenerace 100 000 Kč a pamětní list. Vítěz celostátního kola soutěže získá kromě práva užívat příslušný rok titul Historické město roku, hlavní cenu 1 000 000 Kč, umělecké dílo z českého křišťálu a pamětní grafický list od předních českých umělců.

Držiteli titulu Historické město roku z minulých ročníků jsou: Štramberk 2019, Brtnice 2018, Slavonice 2017, Jičín 2016, Příbor 2015, Cheb 2014, Chrudim 2013, Jilemnice 2012, Uherské Hradiště 2011, Znojmo 2010, Beroun 2009, Šternberk 2008, Jindřichův Hradec 2007, Polná 2006, Česká Kamenice 2005, Františkovy Lázně 2004, Spálené Poříčí 2003, Prachatice 2002, Nový Jičín 2001, Litomyšl 2000, Kutná Hora 1999, Klášterec nad Ohří 1998, Kroměříž 1997, Třeboň 1996, Kadaň 1995 a Svitavy 1994.

Informace o soutěži naleznete na stránkách Sdružení historických sídel Čech, Moravy a Slezska. Seznam všech přihlášených měst do soutěže Historické město roku 2020 naleznete zde.
Více informací o Programu regenerace městských památkových rezervací a městských památkových zón naleznete na webu MK ČR.

Národní památkový ústav, Územní odborné pracoviště v Telči

„V České republice není tolik významných míst, která by tak silně ovlivnila českou kulturu a umění 20. století jako je právě Petrkov. Dílo Bohuslava Reynka a jeho ženy neodmyslitelně patří ke kulturnímu dědictví nejen Kraje Vysočina a České republiky a je důkazem výborných česko-francouzských kulturních vztahů. Naším cílem je, aby se z Petrkova stalo místo setkávání umělců, aby se zde konaly workshopy, konference jak pro výtvarníky, tak i spisovatele, překladatele a další. Jsem přesvědčen, že Památník národního písemnictví bude dobrým správcem nejen samotného domu a jeho okolí, ale bude systematicky pečovat o kulturní odkaz rodiny Reynkovy,“ řekl ministr kultury Lubomír Zaorálek. 

Soubor nemovitostí, které stát prostřednictvím Památníku národního písemnictví vykoupí, tvoří objekt zámečku, hospodářské budovy a pozemky, včetně mobiliáře a osobních věcí rodiny Reynkových. Cílem odkupu je záchrana tohoto kulturního dědictví a jeho zpřístupnění veřejnosti. Památník národního písemnictví byl k výkupu a provozování zámečku jako Česko-francouzského centra literatury a výtvarného umění vybrán mimo jiné i proto, že disponuje rozsáhlou sbírkou Reynkova díla, zejména grafik a písemností a dokáže široké kulturní aktivity v Petrkově rozvíjet. Projekt Petrkov by se měl stát místem kulturního setkávání nejen návštěvníků, ale současných umělců, studentů či vysokoškolských pedagogů. Budou se zde pořádat výstavy, vzdělávací kurzy či konference.

Stát zaplatí za nemovitost 18 miliónů korun. Projekt bude rozdělen do tří etap, nicméně již v prvním čtvrtletí 2021 se může zahájit jeho činnost přípravou projektů a náborem zaměstnanců (5, 5 úvazků). První etapa (2020 – 2021) je spojena s výkupem nemovitostí a jejich nezbytným technickým zabezpečením. Druhá etapa (2021 – 2023) zahrnuje obnovu areálu a vybudování výše zmíněného Česko-francouzského centra. Třetí etapa (od roku 2024) bude zaměřena na dokončení expozic tak, aby byl umožněn již plný návštěvnický provoz a činnost Centra v plném rozsahu. 

Bohuslav Reynek (1892 – 1971) je jedním z nejvýznamnějších českých umělců 20. století. Básník, grafik, překladatel z francouzštiny a němčiny byl neodmyslitelně spjat s Vysočinou. Petrkov, kde žil až do své smrti, je přítomen v jeho tvorbě již od jeho raných kreseb po pozdní grafiky, stejně tak i v jeho básních.

Suzanne Renaud (1889 – 1964) byla francouzskou básnířkou a překladatelkou a manželkou B. Reynka. Od druhé poloviny 30. let až do svého úmrtí žila a tvořila v tehdejším Československu.

www.mkcr.cz

„Novoměstská nemocnice chce výstavou připomenout 80. výročí zahájení svého provozu. V listopadu 1940 byly otevřeny první ambulance a v prosinci byli v nemocnici hospitalizovaní první pacienti. Oslavy 80. výročí jsme zahájili v roce 2018, tehdy uplynulo 80 let od položení základního kamene. V loňském roce jsme vydali knihu 80 let jsme vám nablízku aneb Příběh novoměstské nemocnice. Výstava v Horácké galerii je pomyslnou tečkou za oslavami osmdesátky novoměstské nemocnice,“ vysvětlila její ředitelka Věra Palečková.

Výstava prezentuje nejen Rozehnalovu práci na novoměstské nemocnici, ale například průřez plány slavného Domu útěchy v Brně, kde se dodnes léčí onkologická onemocnění. „Pro novoměstskou výstavu jsme vybrali také významnou realizaci profesora Rozehnala, kterou projektoval a realizoval po 2. světové válce. Fakultní dětskou nemocnici v Brně,“ přiblížil další část novoměstské výstavy kurátor z oddělení dějin architektury Muzea města Brna Jindřich Chatrný, který výstavu pro Horáckou galerii připravil.

Bedřich Rozehnal je v Novém Městě na Moravě prezentován jako architekt, který změnil standard nemocničního prostředí. „On vnesl do těchto staveb světlo, vzduch. Pacient se v takových prostorách cítil dobře. Byly to pavilony, které byly prosvětlené, měly promyšlenou koncepci provozu. Na svých projektech velmi často spolupracoval s týmem odborných lékařů,“ říká Jindřich Chatrný.

V Horácké galerii jsou vystaveny originály plánové dokumentace novoměstské nemocnice, která vznikala v průběhu roku 1937 a končila v roce 1941, ale také střípky z jeho umělecké tvorby. „Maloval a věnoval se grafické tvorbě. Návštěvníci se mohou těšit na grafiky, které zachycují krajiny nebo různé postavy,“ přiblížil Jindřich Chatrný.

Komorní výstava věnovaná Bedřichu Rozehnalovi bude k vidění v malé galerii v přízemí Horácké galerie. Pokud to epidemiologická situace v České republice dovolí, galerie bude otevřena v týdnu od 30. listopadu, prozatím si ji můžete prohlédnout ON-LINE. Výstava bude ke zhlédnutí až do poloviny ledna 2021.

https://youtu.be/ImT9xjhaqXs

http://www.horackagalerie.cz

„Nejkrásnější fotografie svého vlastního regionu většinou udělají místní nadšení fotografové, kteří mají fotografování pouze jako svůj koníček. Mnohdy ale nemají příležitost své snímky ukázat světu v knižní podobě. Proto jsme se rozhodli vydat speciální edici fotoknih s názvem „Čarovné Česko“, kde představíme ty nejlepší „čarovné“ fotografie krás Čech, Moravy a Slezska od těchto fotografů. Propagujeme tak krásy našich regionů a pomáháme růst cestovnímu ruchu v Česku,“ říká autor myšlenky Milan Paprčka.

Čtenáři si budou moci na 135 snímcích od 56 autorů prohlédnout krásy Česka tak, jak je vnímají lokální fotografové. Poznají, jaká kouzla skrývají památky při západu slunce, příroda zahalená mlhou, ale třeba i malebný vinný sklípek v srdci Moravy. „Knihy obsahují český i anglický text, aby byly hodnotné i pro zahraniční čtenáře,“ popisuje Blanka Imramovská. Sběr fotografií probíhal několik měsíců a celkem se sešlo na 7000 špičkových snímků od českých i slovenských fotografů.

Po Čarovném Česku bude následovat mimo jiné i Čarovná Praha, Pálava a nebo Šumava.

Vidět svět jinak - originálně a v krásnějších barvách

CBS Nakladatelství je vydavatelem edice knih leteckých fotografií Česko z nebe i originálních ručně malovaných map s více jak 15 lety zkušeností. „Vytváříme originální produkty, které umožní lidem vidět svět jinak, originálně a v krásnějších barvách. Ať už jsou to ručně malované mapy, letecké fotografie, knihy, videa a jiné propagační materiály, všechny tyto produkty propagují to pěkné a hodnotné, co v regionu je. Zároveň klademe důraz na to, aby byly všechny naše produkty i prakticky využitelné, aby sloužily lidem a usnadňovaly jim život,“ popisuje Milan Paprčka.

Po edici knih leteckých fotografií Česko z nebe tak CBS Nakladatelství vytváří knihy zcela výjimečné. „A nebudou to ledajaké knížky a fotografie, ale budou čarovné,“ dodává Milan Paprčka.

 

Kostel sv. Jakuba Většího je od roku 2008 národní kulturní památkou a vlastník se o stavbu příkladně stará. Zvláště náročná, po finanční i organizační stránce, byla obnova středověkého krovu a střešní krytiny, která byla připravována již od roku 2012 a proběhla od května 2017 do srpna 2019.

Památkově značně hodnotný krov vznikl v 16. století. Konstrukce sice prošla během své historie řadou úprav, přesto však její značná část pochází z doby okolo roku 1539. Před obnovou byly krov i krytina místy zásadně narušeny. Opravy krovové konstrukce zahrnovaly především odstranění závad způsobených povětrnostními vlivy a dřevokazným hmyzem, ale také nahrazení předchozích neodborných oprav. Dále bylo třeba vyřešit havarijní stav krovu v prostoru mezivěží. Řemeslná obnova ctila původní tesařské postupy a proběhla mimořádně kvalitně. Značná péče byla věnována i opravě krytiny. Od přelomu 19. a 20. století střechu kryly atypické glazované tašky, tzv. bobrovky, které nebylo možné zachovat, měla být ale použita jejich co nejpřesnější replika. Dodavatele, který speciálně pro tento účel vyrobil bobrovku takřka shodného tvaru, velikosti a barevnosti glazury, se podařilo najít ve Slovinsku.

O úspěšné obnově rozsáhlé části památky nerozhodlo pouze zajištění finančních prostředků z veřejných zdrojů, státního rozpočtu i EU, ale také velmi dobrá spolupráce všech subjektů. Obnovený krov je zpřístupněn veřejnosti, návštěvníci se tak mohou s cennou historickou konstrukcí zblízka seznámit.

Za Kraj Vysočina nominovalo tuto příkladnou obnovu územní odborné pracoviště Národního památkového ústavu v Telči v kategorii obnova památky, restaurování. V minulých letech obdržely zvláštní ocenění generální ředitelky (v rámci Ceny NPÚ Patrimonium pro futuro) tyto objekty v Kraji Vysočina: zámek Červená Řečice, areál usedlosti se středověkou tvrzí v Sudkově Dole na Pacovsku a dům č.p. 29 v Palackého ulici v Telči.

Cenu Národního památkového ústavu Patrimonium pro futuro vyhlašuje Národní památkový ústav letos sedmým rokem. Smyslem ceny je upozornit na pozitivní příklady a příběhy v oblasti památkové péče, ukázat, co se povedlo, a ocenit ty, kteří se o to zasloužili.

Více o oceněných počinech naleznete ZDE

„Není nám lhostejné, že by spousta kvalitních řemeslníků a lokálních výrobců přišla o podstatnou část svých ročních příjmů. Zároveň chceme návštěvníkům našeho virtuálního tržiště i letos umožnit výběr originálních dárků a dopřát jim krásné Vánoce plné ručně vyráběných vánočních dekorací a milých drobností,“ vysvětluje koordinátorka trhu Eva Kulková důvody, které organizátory vedly k uspořádání této akce.

A jak virtuální tržiště funguje? Na webových stránkách Virtuálního vánočního trhu www.zamekzdar.cz/virtualni-vanocni-trh-2020/ si můžete podle kategorie vybrat prodejce, jehož zboží vás zaujalo, následně budete přesměrováni přímo na jeho e-shop, kde si objednáte a zaplatíte. Do poznámky při objednávce nezapomeňte zadat „osobní odběr na zámeckém trhu“. Zakoupené zboží si následně vyzvednete od 4. do 6. prosince přímo na žďárském zámku. Výhodou je, že si můžete objednat libovolné dárky od různých prodejců a nebudete platit dopravu. Objednávat můžete až do konce listopadu.

Organizátoři slibují, že v případě příznivé epidemiologické situace připraví pro návštěvníky zámku během výdejních prosincových dnů také prodej teplých vánočních dobrot a pravou vánoční atmosféru. 

Krátké filmy přihlašované do soutěže vznikají v rámci celoročních workshopů My Street Films. Každý rok je vyhlášen veřejný open call, kam se zájemci mohou přihlásit se svým filmovým námětem, který pak zbytek roku zpracovávají na workshopech s předními dokumentaristy.

„U filmů, které jsme ocenili, ale i u různých dalších, na které se nakonec nedostalo, se mi moc líbila jedna základní, zdánlivě triviální, ale přitom dost nesamozřejmá věc: jejich autoři měli skutečně co říct. A udělali to často s tak sympatickou lehkostí a přirozeností, že se mi některé obrazy a scény ještě vrací,“ uvedl Tomáš Bojar, jeden z porotců soutěže.

Jedním z nepřehlédnutelných rysů řady filmů je ten, že soutěžící zpracovávali otázky týkající se jich samých. Vítězka soutěže Lenka Jirků ve svém filmu První poslední cesta zachytila příběh svého prvního doprovázení. Skrze své osobní setkání se smrtí ukazuje, jak se celá společnost navzdory blahobytu a vyspělým technologiím nedokáže vyrovnat s tím nejdůležitějším prvkem života, s jeho koncem. Dalším oceněným snímkem je Konec dovolené od Věry Matějkové. Sebeironizující kolektivní portrét složený z pocitů a zkušeností autorky a jejích blízkých kamarádek, zachycuje s odzbrojující komikou nejistotu matek, které po rodičovské dovolené znovu nastupují do práce. Oceněn byl i snímek Johana, empatický portrét dívky, který umožní divákům nahlédnout mezi příznivce shibari – japonského stylu vázání těla. Vyprávěcí styl Ondřeje Piláta, tvůrce dokumentu, je podpořen klasickou natáčecí technikou využívající 8 mm film. 

Porota ve složení Zuzana Fuksová, Tomáš Bojar a Zuzana Kirchnerová letos kromě třech nejlepších filmů udělila i čestné uznání, jak popisuje Zuzana Kirchnerová: „Letos bylo rozhodování skutečně těžké a výsledek rozhodně nebyl jednoznačný. Urodilo se mnoho různorodých zcela osobitých a veskrze autorských filmů. Bylo těžké označit pouze tři vítězné dokumenty, a z toho důvodu jsme se rozhodli udělit i čestné uznání.“ To získalo film Trasa od Terezy Štěpánové, která zve diváka na cestu k objevování architektury nádražních budov, kterou si člověk jen málokdy uvědomuje, konkrétně zařadí a natožpak jí dokáže prožít.

O My Street Films

Celoroční vzdělávací workshopy My Street Films propojují zájemce o dokumentární tvorbu z řad široké veřejnosti s profesionálními českými dokumentaristy. Pod vedením známých filmařů, Violy Ježkové, Terezy Reichové, Iva Bystřičana, Jaroslava Kratochvíla, Bohdana Bláhovce a Veroniky Liškové, tak každoročně vznikají osobité autorské snímky, které jedinečným způsobem zachycují svět kolem nás. Vyvrcholením workshopů je My Street Films Award, ocenění třech nejlepších krátkých dokumentárních snímků, díky kterému vítězové dostanou možnost představit svůj film ve festivalové premiéře na MFDF Ji.hlava a dále ho uveřejnit na portálu DAfilms.

Vzhledem k tomu, že se letošní ročník MFDF Ji.hlava výjimečně odehraje celý v online prostředí, dostanou všichni účastníci soutěže unikátní možnost své filmy v rámci festivalu odprezentovat. Diana Tabakov, ředitelka projektu My Street Films, k tomu dodává: „Jsme Ji.hlavě vděční za tuto možnost a věříme, že pro diváky bude zajímavé konfrontovat filmy začínajících filmařů se snímky zkušených profesionálu ze soutěžních sekcí. Letošní ročník byl navíc natolik silný, že si troufáme tvrdit, že se několik My Street Films dokumentů svou kvalitou a vskutku neotřelým autorským přístupem profesionálním snímkům vyrovná.“

www.mystreetfilms.cz

Groš, z. s.: národopisné soubory Groš a Rožínka, Dolní Rožínka, okres Žďár nad Sázavou, kraj Vysočina, 592 obyvatel

 

Na anketní otázky odpovídala Mgr. Simona Špačková – předsedkyně zapsaného spolku, vedoucí souboru Rožínka

 

Jak váš spolek představíte? Čím se zabýváte? Odkud pocházíte?

Jsme zapsaný spolek, který díky národopisným souborům GROŠ a ROŽÍNKA udržuje lidové tradice folklórní oblasti Horácko. Naše domovská obec je Dolní Rožínka, ale díky velké přízni obcí Blažkov, Bukov a Rožná můžeme rozvíjet děti a mládež regionu Bystřicka. V programu obou souborů jsou nastudovány dětské hry, říkadla, písně, tance a zvyky na Vysočině. Naší snahou je ukázat a přiblížit krásu rodného kraje. Od roku 2013 jsme držiteli titulu Nositel tradic Bystřicka, který nám byl udělen u příležitosti oslav 30 let naší činnosti.

 

Kdy a za jakých okolností spolek vznikl, resp. byl obnoven? Jaké byly motivace a důvody k jeho založení?

Zapsaný spolek GROŠ vznikl v červnu 2015 na základě nové platnosti občanského zákoníku, takže byl pouhým právním pokračováním tehdy občanského sdružení GROŠ. Historie vzniku (bez ohledu na současný název) národopisných souborů Rožínka a Groš sahá až do školního roku 1982/83, kdy učitelka zdejší základní školy paní Věra Palatická založila třídní národopisný kroužek.

V té době nikdo netušil, co to obnáší, ale všichni ve třídě byli nápadem nadšeni tak, že dokázali ovlivnit i rodiče. Ti pomáhali s šitím prvních krojů. Děti (mezi něž jsem patřila i já) si tehdy především hrály a opravdu je to bavilo.

Za celou dobu byly hlavním a nejdůležitějším motorem děti, které do souborů přicházely. Dalším důležitým faktorem nepřetržité činnosti souborů byla snaha všech vedoucích pokračovat v předávání odkazu našich předků – předávat dětem písně a zvyky, pracovat ve věkově různorodé skupině, která spolu žije a vzájemně se ovlivňuje.

 

Věnujete se lidovým tradicím folklórní oblasti Horácko. Můžete nám je přiblížit? Podařilo se vám v tomto regionu objevit „skrytý poklad“?

Náš folklórní region se řadí mezi jeden z největších v Čechách a na Moravě. Jde o oblast, která není po folkloristické stránce tak známa jako např. Chodsko, Valašsko a Slovácko.

Hornatá krajina a drsné podnebí určovaly charakter života lidí v minulosti. Horácko bylo chudé na úrodu. Proto jsou jeho kroje krásné, ale skromné, plně podléhající funkčním hlediskům. Především v oblasti písní a tanců pak patří Horácko k nejbohatším a nejpestřejším etnografickým regionům. Na jeho tvorbu působily vlivy pramenící především z pohybu obyvatelstva jak české, tak i moravské strany.

Naše soubory jsou součást Bystřicka, což je malebná hornatá krajina s četnými památkami. I u nás na Rožínce máme kulturní památku – zámek, ke kterému se váže bohatá historie spojená s rožíneckým panstvím. V naší blízkosti ve Zlatkově se narodil František Štourač a z jeho kroniky víme, že se zlatkovští obyvatelé považovali za Horáky. Bylo to dáno tvrdými životními podmínkami, které odpovídají životu v horských oblastech (kruté zimy, silné větry a chudá půda, jež vyžadovaly stálou, úmornou práci).

Hudební a taneční repertoár tohoto území se přiklání k Jimramovsku a Poličsku. Je to mimo jiné i oblast tanců se střídavým taktem (mateníků, směsků, přes nohu atd.).

V různých variantách se zde tančí špacírka, řemeslnické tance, šotyška, písmeny, strašák, sedlák, hulán, husar, židovská, holubička. Z trojicových tanců je to hrách, zahradník, mysliveček. Objevují se tu i taneční hry, kolové tance a tance milostného rázu.

Bystřicko bylo lnářským krajem, proto se téměř v každé obci o masopustu tančilo „na len“ a při dotrhávání lnu pak na poli „tanec kolem věnečku“, který byl spojen i s jeho válením. Tyto tance byly spjaté se zvyky pro zajištění budoucí úrody lnu.

Bystřicko vždy patřilo k místům, které taktéž vynikalo lidovými muzikanty (p. Mareš z Pivonic, p. Bartoň z Víru, p. Veselý ze Zlatkova, p. Macháček z Lísku a p. Bervid z Domanína), kteří se podíleli na udržování tak velkého počtu písní a tanců.

Mezi velké muzikanty a šiřitele místních lidových písní a tanců náležel ředitel školy ve Věchnově, později v Bystřici, vedoucí pěveckých sborů, dirigent a skladatel p. Josef Kšica.

Při výzkumu lidových tanců pomáhal bystřický sběratel, písmák, kronikář a informátor p. Josef Pavelka.

Díky bohatému odkazu můžeme s těmito materiály pracovat a být na jejich obnovu pyšní. Jedním z nich je vítání dětí do života podle starých zvyků z Horácka. Dívky představují starší ženy, které dříve chodívaly po narození do domu, aby dítě přivítaly, matce donesly silnou lokšovou polívku, rosolku a napečené koláče. Samy si pak dítě prohlédly, poklebetily, obdarovaly ho (např. chlebem, aby nikdy nepoznalo nouzi a hlad) a popřály mu do života.

Dalším takovým naším skvostem je pásmo: Dotrhávání lnu. Pro naše soubory tento starý zvyk choreograficky zpracoval pan Miloslav Brtník a my se k němu vracíme vždy, když nám dívky dospějí do věku, že jeho podstatu pochopí a jsou schopné představovat ženy na lněném poli. Podle zvyku na něm nechaly zbytky úrody jen na malý rulíček, který z toho spletly, smotaly jej k zemi, tancovaly kolem něj a po rozloženém lnu prováděly skákání nebo válení. (Pozn. red.: Jak tento zvyk vypadal, se určitě podívejte na videu v odkaze zde: http://www.lidovakultura.cz/2018/03/22/d-27-hry-a-tance-pri-trhani-lnu-na-zapadnim-horacku/.  Autorka odpovědí je tou osobou, kterou při tlučení kozla zvedne dívka nad hlavu, a pak ji vozí na trakaři a schválně z něj shazuje.)

 

Jak vůbec s tradicemi pracujete? Na co navazujete? Pátráte i v archivech? 

Za všechny popsané tance a zvyky na Horácku vděčíme mnoha pracovitým lidem, kteří vydali svoji energii, aby se hledání v archivech a sbírání materiálů věnovali. Byla bych však velmi špatným Horákem, kdybych zde nevzpomněla dvě jména, která ovlivnila nejen mě, ale všechny, kteří se Horácku věnují. Těmi lidmi byli paní Zdeňka Jelínková a Míla Brtník. Jejich školení byla vždycky náročná, ale obdivuhodná.

V současné době se o nás stará Horácké folklórní sdružení, které vydává obnovené zápisy, jež už nejsou jinak dostupné. Vydávají DVD, nahrávky písní a tanců, organizují soutěže, školení a dokážou vždy poradit. Je to pro nás takový bezpečný přístav, ve kterém se rádi zastavíme.

Díky antikvariátům se člověk dostane ke knihám, které o Horácku vycházely a v nichž jsou krásně popsané zvyky. Takto jsem si nakoupila spoustu brožurek, knih a zpěvníků písní, z nichž mohu vycházet. O našem regionu jich je opravdu dost, a když k tomu přidám nové zpěvníky, které vznikly v posledních letech, mám pro práci s tradicemi podkladů dostatek.

Když chci vytvořit novou choreografii, tak přemýšlím, pro jakou skupinu dětí program dělám a na ni svoje nápady „napasuji“. Protože se nám děti střídají, tak využíváme i staré choreografie, které oprášíme a nacvičujeme znovu s jinými dětmi tak, abychom byli schopní mít v zásobě na každé roční období aspoň jedno nacvičené představení.

Pokud mám říct, na koho navazuji, tak je to především zakladatelka souboru paní Věra Palatická, díky níž jsem k zapomínanému Horácku přirostla. Právě ona nám dopřála „taneční školu“ Ing. Miloslava Brtníka, kterému vděčím za to, že ovládám horácké tance a jsem schopná zpracovávat materiál do podoby vystoupení. Dále bych mohla vyjmenovávat spoustu dalších současných učitelů, folkloristů, etnografů, muzikantů, s nimiž se setkávám a i oni přispívají k mému rozvoji a tím k rozvoji práce v souboru.

 

Nakolik aktivní činnost vyvíjíte? Jakých cílů chcete dosáhnout? Máte ambici stát se hybateli širšího kulturního dění?

Pracujeme celoročně, vystoupení uskutečňujeme podle potřeby obcí a zájemců, kteří nás kontaktují. Pravidelně to bývá o Vánocích v Domově pro seniory na Mitrově, v kostele sv. Havla v Rožné, účastníme se Krajské přehlídky dětských souborů a soutěže Zpěváček. Každoročně v červenci zajišťujeme program na Veselém Kopci a pořádáme pro děti letní soustředění.

 

Oslovujete všechny věkové skupiny? Daří se vám podporovat mezigenerační dialog? 

Většinu našich členů tvoří děti z 1.−9. třídy, ale jak nám postupně rostou a jejich zájem o práci neupadá, tak jsme nyní ve fázi, že sdružujeme děti, mládež i dospělé, kteří v souborech aktivně pracují. Všichni společně trávíme týden o prázdninách na soustředění, kde se propojují všechny generace a starší (v pozici instruktorů) připravují program pro mladší. Vzájemně se ovlivňují.

Díky každoročnímu vystoupení v domově pro seniory se nám daří opakovaně se setkávat s lidmi, kteří nás několik let rádi poslouchají a my jim přinášíme radost v podobě lidové písně. Zároveň tak sbližujeme děti s nejstarší generací.

 

Co vás na této činnosti těší a co vám ji naopak komplikuje?

Mám radost z toho, kolik dětí za celou dobu našimi národopisnými soubory prošlo. Na výročí 30 let činnosti v roce 2013 jsem to zhruba počítala a už tehdy to bylo přes tři sta. Raduji se z povedených vystoupení, ze spolupráce s ostatními vedoucími a s rodiči dětí.

Těší mě, že máme prostory na pravidelné zkoušky, že dokážeme zajišťovat obnovu krojového vybavení a veřejná vystoupení.

Komplikace přináší čas – někdy jsou to nevrácené kroje, někdy problém s nedostatkem muzikantů, občas někdo nepřijde na vystoupení, jindy nemáme dostatek krojů ve všech velikostech. Vždycky se nějaký problém objeví a musíme se s ním vyrovnat. Jsou těžší roky, které přinášejí více rozhodování, a jindy je veselo. Za tak dlouhou dobu by to ani jinak nešlo.

 

Jste zapsaný spolek nebo jen neformální sdružení, máte právní subjektivitu?

Jsme zapsaný spolek GROŠ, z. s., a máme svoje stanovy i logo.

 

Kolik lidí spolek sdružuje? Jaké jsou jejich věkové, profesní a genderové charakteristiky a jaké povinnosti ze členství vyplývají?

Počet členů, kteří aktivně pracují, je deset a dále je stav ovlivněn tím, kolik dětí chodí do souborů. Člen spolku má povinnosti vyplývající ze stanov dostupných na našich webových stránkách – především se podílet na činnosti, chránit majetek (to je hlavně naše krojové vybavení). Všichni členové spolku v něm pracují ve svém volném čase, bez nároku na odměnu. V současné době jsou to lidé, kteří v souborech vyrostli. Nejdříve jsme byli dětmi, postupně jsme se proměnili v tanečníky, teď stárneme a stali jsme se vedoucími. Má to velkou výhodu, neboť se nám dobře počítá, kolik let už na Rožínce existujeme.

 

Jaký je vztah obecního zastupitelstva/magistrátu ke spolku? Máte jejich podporu?

Podporu naší obce i obcí okolních máme velkou. Zatím jsem se na žádném jednání nesetkala s překážkami. Je to pro nás pomoc především finanční, ale ceníme si i vstřícného jednání v případě nějakého problému.

 

S jakými dalšími organizacemi spolek spolupracuje? Kdo vás podporuje? Z čeho hradíte výdaje?

Kromě obcí spolupracujeme se Základní a Mateřskou školou v Dolní Rožínce, která nám poskytuje prostory pro zkoušky, půjčuje některé vybavení, podporuje naše vedoucí a pomáhá se zajištěním dozoru na velkých vystoupeních.

Výdaje hradíme z dotací obcí Dolní Rožínka, Rožná, Bukov a Blažkov. Hlavní finanční obnos jde z Rožínky, ale i ostatní obce jsou k nám štědré. Další výdaje (např. dopravu) proplatí ten, kdo si nás pozve na vystoupení.

 

Jaké projekty jste realizovali? Co se ne/povedlo? Na čem pracujete nyní? Na jaký výstup své dosavadní činnosti jste opravdu pyšní?

Nevím, zda mám přemýšlet o úspěších za dobu, když jsem ještě byla dítětem – to by pak byla účast na folklórním festivalu ve Strážnici a natáčení videotéky horáckých tanců, kterého jsme se účastnili.

Pokud bych měla myslet na úspěchy souborů celkově, tak k dalším největším patří vystoupení na mezinárodním festivalu v Liptále, v Brně, opakovaná účast v celostátních kolech soutěže Zpěváček ve Velkých Losinách, účast v celostátním kole přehlídky dětských folklórních souborů a setkání se soubory středního Německa-Hesenska. Členové souborů spolupracovali i s Bystřickou kapelou při natáčení pořadu České televize Ta naša kapela a také jednom díle pořadu Naše tradice.

Jak už bylo řečeno výše, jsem velmi ráda, že se podařilo udržet tradici vítání občánků v obřadní síni v Dolní Rožínce, jež vzniklo podle starých zvyků na základě materiálů převzatých z Horáckého muzea v Novém Městě na Moravě.

 

Jak motivujete děti?

Pokud chtějí, tak se k nám přihlásí. Některé zapíší rodiče, protože oni v souboru také vyrostli. No a my se pak snažíme společně prožívat souborový život. Nevím, jestli „ta naše děcka“ musíme nějak zvlášť motivovat. Oni chodí, protože chtějí. Hrajeme s nimi hry jejich předků, seznamujeme je s písničkami, tvoříme pásma pro vystoupení, jezdíme na týdenní soustředění. Vystupujeme v jejich dědinách třeba pro hasiče nebo babičky, takže je vždycky doma pochválí… A když nechtějí, tak skončí a odejdou.

 

Pracujete s dětmi a vystupujete často venku, což může přinášet řadu složitých, ale i veselých situací. Můžete na nějakou takovou zavzpomínat?

Těch by bylo. Oni ty situace vždycky vypadají složitě, ale po čase se jim v souboru smějeme. Je pravda, že jsou to někdy infarktové stavy především pro mě, ale když uplyne čas a přemění se na vzpomínky, děcka začnou prohlížet fotky a vzpomínají. Pak se společně smějeme především situacím, kdy jsme museli něco zachraňovat a improvizovat.  Bylo by to na dlouhé vyprávění…

 

Jak vaše plány na letošní rok zkomplikovala současná mimořádná situace? Vzešlo z ní pro vás také něco dobrého?

Situace zkomplikovala především naše týdenní letní soustředění, které jsem musela odvolat. Byla zrušena všechna naše vystoupení a nekonaly se zkoušky. Zatím nevím, co by pro nás mohlo vzniknout dobrého. Snad jen jsem měla víc času na ušití nových spodnic, košil a vesty. To jediné bych mohla považovat za dobré – jinak se pro nás činnost zastavila.

 

Slovo na závěr…

Všechny akce, vystoupení, nácviky, zajištění programu, prostě vše, co děláme, by se nikdy neuskutečnilo, kdyby v našem spolku nebyli lidé, kteří nám pomáhali, pomáhají a pomáhat budou. V každé etapě naší historie to byli především vedoucí souborů, ale také nadšenci, kteří nás podporují, rádi něco podrží, přinesou, odnesou. Těch si velmi vážím.

 

Web: gros.zsdr.cz