Lidová kultura

Ochotnicko-čtenářská beseda Orlice z Potštejna: okres Rychnov nad Kněžnou, Královéhradecký kraj, počet domů 405

 

Principál, režisér a kmenový autor souboru Ondřej Sedláček se představuje…

Oficiálně jsem absolventem hudebně dramatického oboru „tvorba textu a scénáře“ na VOŠ Konzervatoře Jaroslava Ježka v Praze. Tedy psaní textů a scénářů – nejen pro divadlo – je moje profese i potěšení. (Mé scénáře jsou k dispozici v nabídce agentury DILIA.)

Čtenáře bude ale asi nejvíce zajímat, že se mi v roce 2009 podařilo obnovit činnost Ochotnicko-čtenářské besedy Orlice. Jako principál (a často autor a režisér) ji od té doby vedu a uskutečnil jsem s ní již řadu premiér her svých i cizích, pro děti i dospělé.

Kromě uvedeného náš soubor každoročně vystupuje na hradě Potštejn s nočními hranými prohlídkami a já již řadu let pro obec Potštejn připravuji letní divadelní festival pro děti i dospělé – Divadelní Potštejn.

 

Co dál o sobě prozradíte?

Valnou část života jsem zatím strávil nad texty „komerčními“, tj. prací v reklamě, poradenstvím a lektorskou činnosti na tomto poli. Ovšem také jsem spolupracoval na scénářích, hudbě, režii ap. pro jiné divadelní soubory, napsal několik knih, řadu článků atd.

Kdyby měl někdo zájem, nechť se podívá na můj web www.drej.cz a o mých „pestrých“ aktivitách – komerčních i nekomerčních – si najde více...

 

Zmínky o místní ochotnické činnosti sahají dle Databáze českého amatérského divadla (DbČAD) až před rok 1860. Vy sám jste se o zdejší kulturní a společenské dění zajímal jako autor dvou knih, co byste z místní divadelní historie vypíchl? Kdy prožíval soubor zlatá léta a naopak, co vedlo k jeho rozpuštění?

Podle pramenů, které jsem měl možnost během let, po které se o místní divadlo i historii celkově zajímám, prozkoumat, sahá aktivita místních ochotníků prokazatelně před rok 1860. A podle dochovaných listin je zcela nepochybné, že 2. června 1887 byl místní soubor úředně zaevidován pod názvem Ochotnicko-čtenářská beseda Orlice. K tomuto názvu souboru jsme se přihlásili i my a na jeho tradici navazujeme.

Podle mne „zlatá léta“ začala pro místní ochotníky (a rovněž pro celý Potštejn) zhruba v době, kdy byl soubor oficiálně zaevidován. Pro přesnost dodejme, že v roce 1867 umožnilo vydání „spolčovacího zákona“ v tehdejší rakouské monarchii volný rozvoj spolkové činnosti (nejen divadelní).

V Potštejnu navíc ve druhé polovině 19. století došlo k zásadnímu celkovému rozvoji obce, který urychlilo zřízení železničního spojení prostřednictvím Severozápadní dráhy v roce 1873. Letos je tomu právě 150 let. To vedlo též k nebývalému rozmachu turistického ruchu – Potštejn se stal vyhledávaným letoviskem a kulturní život se rozvíjel jako nikdy předtím. Bohužel, ani potom.

Definitivní konec nastal (a nejen pro divadlo a nejen v Potštejně) s nástupem vlády jedné strany po druhé světové válce. Zhruba od 50. let 20. století byly všechny „spontánní“ aktivity svazovány, navíc tvorba i repertoár byly zásadně omezovány cenzurou. S oblibou cituji z dopisu tehdejšího dlouholetého potštejnského režiséra a autora divadelních her Rudolfa Pivce: „... ,pániʻ mě pozvali, když jim došlo oznámení, že místo her sovětských autorů preferujeme naše, zápaďácké – ba, že pod záminkou divadla provozujeme protistátní činnost /jakou, nebylo uvedeno, ani nebyla zjištěna/. A tak jsem toho zanechal, jako režisér se ohlásil místní tajemník KSČ. Sehráli „Císař pán na třešních”. Celé divadlo od reflektorů až po horizont někdo rozkradl a tím to skončilo.“ (z dopisu J. Albrechtové, pravděpodobně z roku 1965, DbČAD)

 

Co všechno Ochotnicko-čtenářská beseda kdysi pořádala?

K tomu si dovolím krátce citovat ze své knihy Pět dějství divadelního a společenského života v Potštejně:

S „rozkvětem“ spolku po založení pravděpodobně souvisí i založení sešitu „Divadelní hry hrané Ochot. čten. bes. Orlicí…“ Vypadá to, jako by se střídaly roky „plodné“ a „slabší“, neboť zápisy udávají 1 až 5 (či dokonce 6) her ročně. Celkově se odehrálo 74 her, což během 28 let záznamů činí zhruba 2,5 hry na rok. Mezi kusy najdeme známější i (dnes) méně známé. Z autorů a kusů známých například: Josef Kajetán Tyl: Paličova dcera (1889), Alois Jirásek: Otec (1907), Ladislav Stroupežnický: Václav Hrobčický z Hrobčic (1912).

Pochopitelně však nesměli divadelníci chybět ani na zábavách, posvíceních, později na oslavách Silvestrů, kdy připravovali pásma scének a písní, pořádali též vlastní bály atd.

 

Je pravda, že Potštejn inspiroval Aloise Jiráska k napsání románu Poklad a že tu svůj otisk zanechal i Jaroslav Vrchlický? Zdá se, že koncem 19. století žil Potštejn bohatým společenským životem a není se čemu divit v tak romantických kulisách přírody, hradu, zámku…

Své zásluhy na bohatém odkazu té doby má kromě samotných krás Potštejna v první řadě místní patron Jan Urban Jarník (* 1848 v Potštejně, † 1923 v Praze), profesor románských jazyků na tehdejší „české“ univerzitě v Praze. Během svého plodného života (mj. členem České akademie, České společnosti nauk, Francouzské akademie v Paříži, dopisující člen rumunské akademie – zde mu vděčili za mnohé) přivedl do Potštejna řadu svých kolegů profesorů, často aktivních umělců a spisovatelů. Například Jaroslav Vrchlický pro něj napsal veršovaný kus Dvě doby Potštýna, který líčí Potštejn kdysi (s ohledem na středověký významný hrad nad obcí) a „dnes“ (tedy v době Vrchlického života, za vznikající obliby bicyklů a tenisu). Provozování této hry pomohlo vybrat na stavbu dřevěného Jubilejního pavilonu na místní promenádě Pod lipami. Zde se pak odehrával bohatý společenský a kulturní život. Tento pavilon má dnes naše divadlo ve svém znaku. A já si dovolil panu Mistrovi dopsat k jeho kusu třetí díl, taktéž ve verších (dění pod hradem v současnosti).

A Poklad páně Jiráska? Ano, na hradě je deska, jemu a Pokladu věnovaná. A dosud neobjevený poklad bývalého pána hradu Mikuláše z Potštejna (potomka zakladatelů) i téma evangelických uprchlíků a náboženského tolerančního patentu s Pokladem pana Jiráska souvisí a k Potštejnu se skutečně vztahuje.

 

Zaujalo mě, že např. v roce 1938 měla Orlice 60 členů, vlastní jeviště a v repertoáru dvě představení.

Roky meziválečné společensky i politicky velmi přály ochotnickým aktivitám všeho druhu. Konkrétně v Potštejně je nutné zmínit, že zde hráli (a vystupovali s hudebními produkcemi) jak místní ochotníci, tak „letní hosté“, tedy návštěvníci, kteří v Potštejně trávili léto. Roky druhé světové války jsou zachyceny poměrně přesně v ručně psaném dokumentu „Protokoly Ochotnicko-čtenářské besedy Orlice v Potštejně od 28. 1. 1940 do 27. 3. 1946“. Z nich zase vyplývá, že se mnoho místních uchylovalo před nacistickým řáděním na prkna k českým „klasikům“, ve kterých nalézali klid a naději. Stejně jako publikum...

 

V roce 1957 byli dokonce potštejnští ochotníci pozváni jako účinkující do slavnostního programu zahajujícího Jiráskův Hronov…

Máte pravdu. K tomu si zase dovolím citovat z knihy Pět dějství: „… 9. a 10. 3. 1957 zahájil divadelní kroužek svou činnost provedením »Slavných monologů« … na slavnostním večeru k MDŽ … Za pěkné výsledky a divadelní práci byli ochotníci pozváni k účinkování na zahajovací slavnosti XXVII. Jiráskova Hronova … Nacvičili pro tento účel pásmo scén a monologů z české klasické divadelní tvorby v režii dra R. Pivce … 11. 8. odjeli ochotníci do Hronova. I tam bylo pásmo předvedeno s plným úspěchem a kritikou v tisku příznivě přijato …Účinkující sami nebyli plně spokojeni, neboť velký počet obecenstva a přírodní scéna neposkytla potřebný klid k dobrému výkonu…“

Bohužel, v evidenci souborů na Jiráskově Hronově z toho roku (podle DbČAD) zmínka o Potštejnu chybí – pravděpodobně proto, že nešlo o soutěžní představení. V každém případě sama účast na zahajovací slavnosti takto významného festivalu dokládá velmi solidní úroveň tehdejšího souboru.

 

Ke znovuobnovení souboru došlo v roce 2009. Za jakých okolností to bylo? Jaká byla vaše motivace a důvody k jeho vzkříšení?

Jak jsem již zmínil, spolupracoval jsem s divadelními soubory již předtím. Studoval a psal jsem scénáře, texty a hudbu, hrál, zpíval, zvučil atd. A moje manželka (se kterou jsme se shodou okolností právě v Potštejně poznali, zde i vzali a nakonec sem přesídlili a jsme dodnes) divadlo s těmito soubory hrála. A bavilo ji to. Stejně jako mě psaní. Tedy jsem začal pátrat, jak je to v Potštejně s divadlem, co zde bylo, na co by šlo navázat. Zpočátku se toho nenašlo mnoho a pamětníci posledního divadla z 50. – 60. let již byli na hraní „staří“.

 

Jak obtížné bylo nový soubor poskládat?

Nebylo to snadné. A přiznám, že jsem byl mnohými dost odrazován od budování divadla „na zelené louce“. Ale mou snahu nakonec podpořila nejen manželka, ale i řada místních a „přespolních“ a nakonec se sešlo na první schůzce (skoro) deset zájemců o hraní v novém souboru. A postupně se přidali další.

Rád zde vyjmenuji a ještě jednou poděkuji všem, kteří k obnově divadelního života v Potštejně přispěli: především zmíním osobní podporu pana starosty Petra Dostála a obecního zastupitelstva, manžele Nováčkovi – majitele místního zámku, kteří na zámku uspořádali Páteční salon na téma divadlo, na kterém se sešli pamětníci posledního divadelního života v Potštejně a mnoho z nich poskytlo své archivní materiály a vzpomínky (například místní pan kronikář Soukup, manželé Hlinkovi a Vrátilovi nebo Zdena Benediktová, na mnoho pramenů mě přivedla maminka, knihovnice Jaroslava Sedláčková…). Do přípravy a „rozjezdu“ divadla se aktivně zapojil také pan hostinský Milan Hostinský, majitel místního hotelu Slávie, který nezištně poskytl sál pro zkoušení a představení (jako to činili jeho předci, majitelé podniku od pradávna).

Během prvních dvou sezón se poměrně solidně ustavilo obsazení divadelního souboru, uskutečnily se premiéry dalších her a pohádek. Více se dočtete na webu v sekci Repertoár.

Kromě hraní her jsme zkoušeli svou činnost rozšiřovat. Na začátku roku 2011 proběhla první veřejná výroční schůze našeho spolku, posléze jsme začali přispívat ke zpestření tradičních zábav v rámci Svatováclavského posvícení v Hotelu Slávie, založili jsme tradici vlastního bálu (historicky první Divadelní bál se uskutečnil 19. února 2011) a tak to šlo dále, až dodnes…

 

Jak byste charakterizoval současný život souboru? Nakolik aktivní činnost vyvíjíte?

Řekl bych, že život vede soubor celkem dost aktivní, odezvy publika jsou poměrně kladné, tedy můžu říct, že „divadlo v Potštejně stále žije“. A nejen v Potštejně. Již jsme za těch zhruba 15 let objeli desítky štací po okolí i různě po republice, hráli na festivalech i na objednávku pro firemní akce či pro obce. A musím při této příležitosti uvést, že kromě letošní půlkulaté 15. divadelní sezóny obnoveného souboru máme za sebou již 70. odehranou akci. Tím nemyslím počet repríz, ale celkově každou nově nastudovanou věc, ať již jde o hru, pohádku, divadelní večer v naší režii nebo vždy obměňované a doplňované noční prohlídky. Prostě pro mne je to 70 napsaných a pro herce nastudovaných scénářů. I když pochopitelně ne všechny scénáře jsem psal jen já, ne všechny scénáře studovali vždy všichni herci.

 

Jste zapsaný spolek nebo jen neformální sdružení, máte právní subjektivitu?

Právně jsme neformální sdružení.

 

Jaký máte repertoár? Kde a jak často vůbec hrajete?

Rozsah repertoáru jsem již průběžně zmínil. Když to shrnu, hrajeme činohru, zpravidla každý rok nastudujeme novou celovečerní hru pro dospělé a novou pohádku pro děti. Nejmenším připravujeme kusy mezi 35–45 minutami délky. To se nám osvědčuje. Zpravidla zrealizujeme do 10 představení hry pro dospělé za rok a nad 10 představení pohádek.

 

Kolik vás je?

Nedávno jsem procházel přehledy herců a dobral jsem se k tomu, že naším souborem prošlo okolo 50 osob. „Pracovně“ mohu říci, že bývá kolem 15 herců právě aktivních – hrajících vše, stejný počet herců, kteří nemohou z převážně časových důvodů vždy, ale zapojují se do akcí jednorázových – divadelní večery, prohlídky na hradě apod. A nakonec jsou herci, kteří nás opustili nebo se s námi rozešli. A zmínit bych chtěl i herce „zasloužilé“, kdysi v Potštejně hrající, jimž jsme dali čestné členství. Ti na naše představení také pravidelně chodí.

A nesmím zapomenout ani na naše nejmladší herce – děti z hereckých rodin. Rády hrají a pravidelně vystupují v našich pohádkách.

 

Jak vypadá spolupráce s obcí?

Dobře, za to musím obci za sebe i kolegyně a kolegy poděkovat. Bez její podpory by divadlo asi nevzniklo. A i kdyby, neměli bychom asi k dispozici obecní prostory na uložení kulis a především pravidelnou finanční podporu.

 

Jaké další organizace vás podporují? Z čeho hradíte výdaje?

Jsme členy Volného sdružení východočeských divadelníků (VSVD). Píšu o našich aktivitách do Divadelní hromady a sleduji, co je kde nového.

Podporu máme kromě obce občas od některých místních firem. Třeba když pořádáme soutěžní divadelní večery nebo jsme dělali ještě před „covidem“ bály, přispějí na ceny. A pochopitelně si něco vyděláme „do klobouku“ na představeních. Díky tomu mohu hercům přispět na štaci na benzín. Když je zrovna z čeho...

 

Co vám práci nejvíc komplikuje?

Pokud se ptáte mě, nejvíce mi práci ztěžují herci. Je to hloupé takhle říct, ale je to jednoduché – dejte dohromady na každou štaci všechny, donuťte je do premiéry umět dokonale text... Prostě běžný stesk každého, kdo podobné uskupení vede.

Když se budete ptát herců, jistě jim nejvíc hraní komplikuje práce a jiné povinnosti. A možná i já, jako autor scénáře, nebo jako režisér.

Jako soubor si stěžovat nemůžeme. Když se dohodneme, odsouhlasíme, myslím, že vždy máme chuť věc provést, dotáhnout.

 

Jaká je situace souboru po covidu? Co vám téměř dvouletý výpadek činnosti přinesl?

Především jsme museli všechno zrušit. Nemáme žádné aktivity, které by šly s uzavírkami skloubit. Nehrálo se nic, nedělali jsme na hradě prohlídky, zrušil jsem festival. Na jednu stranu to asi bylo dobré v jedné věci – všichni jsme si oddychli. Od sebe navzájem, od zkoušek, od hraní. A naopak jsme se na sebe i na vlastní hraní začali těšit. Problém byl pochopitelně v tom, že se muselo znova začít vše zkoušet, navazovat kontakty, obnovovat do té doby fungující akce. Divadlo se nám však nerozpadlo, takže dobré.

 

Účastníte se také soutěžních postupových přehlídek amatérských divadel?

Soutěžních postupových přehlídek se neúčastníme. Zahrajeme si na přehlídkách, kam nás pozvou sami pořadatelé ze zájmu nebo kvůli hře, z doporučení atd.

I když si vzpomínám, že jednou divadlo jelo hrát kamsi a manželka ten „zájezd“ vedla. Když se vrátila, byla dost otrávená (stejně jako ostatní), že akce prý byla soutěžní (zda postupová již nevím), ovšem porotcům by mohla dělat matku (ve svém celkem mladém věku) a jejich věk by málem mohla přepočítat na svoje roky na jevišti. Rozumy, které souboru sdělili, prý nestály za nic...

 

Kromě vlastní divadelní činnosti připravujete ve spolupráci s obcí i další programy, jako jsou vystoupení na Hradozámecké noci nebo festival Divadelní Potštejn…

Pro obec toho děláme více. Já pro ni organizuji každoročně Divadelní Potštejn. Letos proběhl již devátý ročník, nebýt covidu, byl by již jedenáctý. Akce je otevřená všem zájemcům – ochotníkům i profesionálům, hraje se odpoledne pro děti, večer pro dospělé, standardně na hradě, vždy 4. – 7. července. Víc najdete na www.divadelni.potstejn.cz.

Kromě nočních prohlídek hradu Potštejna pořádá náš soubor i tematické noční prohlídky v rámci celorepublikové akce Hradozámecká noc. Také jde již o dlouholetou tradici.

Pro obec chystáme se souborem už řadu let také slavnostní rozsvěcení obecního vánočního stromu. Je to večer spojený s vystoupením hudebníků, dětí z místní mateřské a základní školy, naše divadlo přidá nějaké scénky a akce tak dostane příjemný ráz. Celkově se jedná o dramaturgii akce, kompletní nasvícení a nazvučení.

 

Co říkáte úsilí o zápis „amatérského divadla (tedy i ochotnického)“ jako kulturního fenoménu na seznam UNESCO? Jaký přínos kromě prestiže by to mohlo mít přímo pro vaše divadlo?

Zaregistroval jsem, že kolegům loutkářům se již zápis podařil. Co to přinese českým divadelníkům, nevím. Z pohledu textaře – scenáristy vidím jistý problém v jazykové bariéře. Přeci jen lze těžko nastudovat a hrát v amatérských podmínkách Jiráskovu Lucernu v angličtině. Ačkoliv je Potštejn velmi turisticky oblíben, najít diváky na cizojazyčnou verzi nevidím jako reálné. Na druhou stranu – ochotnické divadlo místním fenoménem jistě je. Shodou okolností jedním z takto vyhlášených regionů byly od počátků právě východní Čechy, kde se Potštejn nachází. Tedy proč nedat světu vědět, co Češi (a Moravané a Slezané) dokážou.

 

Amatérské herce často jímá hrůza, že jim na jevišti vypadne text. Máte tu a tam v noci na toto téma barvité divadelní sny?

Nehraju, tedy se výpadku textu u sebe nebojím. Za herce se strachuji v reálu. Naštěstí ne v noci, ale až když stojím v sále a vidím, že postava na jevišti mlčí a „blbě kouká“. Obzvlášť, když jsem to napsal sám a vím, že mlčet nemá. Já mám spíš problém v tom okamžiku představení. Hlavně na premiéře mě jako autora/režiséra napadá: „Kdybys tohle škrtnul a tohle nechal, nebylo by to lepší?!“

 

http://divadlo.potstejn.cz

www.divadelni.potstejn.cz

Slovácké muzeum si v roce 2024 připomene dlouhých 110 let své existence. Snad právě díky jeho etnografické profilaci, která udávala hlavní směr instituce od samého prvopočátku, disponuje obzvláště bohatým souborem etnografických textilních sbírek. „Mít však ve svých sbírkách kožichy je unikátní i pro Slovácké muzeum,“ uvádí Mgr. Marta Kondrová, vedoucí etnografického oddělení a autorka výstavy. „Obecně se totiž kožichů nedochovalo velké množství, jednak se nosily do úplného roztrhání, sloužily i jako pokrývka na peci, jako maškara čerta nebo se staly součástí masopustního přestrojování a postupně je v první třetině 20. století nahrazovaly jiné oděvní součásti (kabátky, kacabajky ad.). Navíc kožichy jsou náchylné k napadení různými škůdci. Sbírka našeho muzea obsahuje 74 kusů kožichů, kožíšků, a mentýků, což ji řadí k nejrozsáhlejším v rámci celé České republiky a troufnu si říct, že na Moravě srovnatelná není. Oděvní kousky, které si ještě starší generace mohou pamatovat u svých prarodičů a praprarodičů, přirozeně vymizely nejen z odívání, ale kvůli náchylnosti organického materiálu i povaze jejich následného použití všeobecně z domácností. Najít dnes například z pozůstalosti takovýto kousek je už téměř nemožné.“

Kožichy a zimní součásti se dostávají do expozic a krátkodobých výstav spíše okrajově, a to formou prezentující lidový oděv určitého regionu. Výstava v takovém rozsahu a s tímto tématem se však za posledních několik desítek let neuskutečnila. Hlavní část vystavených exponátů tvoří 37 kožichů a kožíšků, z velké většiny ze sbírek Slováckého muzea. Navíc řadu kožichů doplňují i základní krojové součásti, které formují to, jak kožich na postavě vypadal. Proto celkový počet předmětů, které návštěvníci uvidí, tvoří více než 320 kusů textilií od kožichů, kožíšků, kabátků přes mužské i ženské krojové součásti, čepice, beranice, zimní obutí až po vlňáky, přehozy a šátky.

Velmi vzácné kousky, které jsou raritou i pro etnografy, i ty uzří oko příchozího návštěvníka. To potvrzují slova Marty Kondrové o jedinečnosti krátkého mužského kopaničářského kožíšku: „Ten je ojedinělý svou výzdobou tvořenou aplikací barevných kůží včetně jejich splétání. Etnograf a muzeolog Josef Beneš, který se věnoval velmi detailně výzkumu krojů na Uherskobrodsku a moravských Kopanicích, měl za to, že tyto kožíšky kupované na Slovensku se nedochovaly a že jsou zachyceny pouze na fotografii. My máme ve sbírkách dva a dlouho jsem vybírala, který nakonec do výstavy zařadím, protože jeden je krásnější než druhý.“

Jednotlivé zimní součásti nevolili naši předkové pouze z hlediska teplotního komfortu, ale podle různých příležitostí. K nejobřadnějším příležitostem se nosil mentýk – soukenný kabát podšitý kožešinou nebo kožich pošitý suknem, záleží na tom, jak se na to díváme. Někde se této oděvní součásti, která byla velmi drahá, říkalo také kmotrovský kabát, protože se také používal, když se nosilo dítě ke křtu. Na Horňácku v mentýku chodily v zimě matka a ženy k úvodu. To je také část, která je ve výstavě akcentovaná – oblékání kožichů při různých příležitostech, například o hodech na svátek sv. Martina, ke svatbám, kterých bývalo mnoho právě v zimě v období masopustu, a při obřadech souvisejících s narozením a křtem. Zvykoslovnou část – tedy oblékání kožichů a zimních krojových součástí k různým příležitostem – doplní i obřadní artefakty v podobě dnes zaniklých novoročních nebo svatebních koláčů. Například zmenšenou rekonstrukci svatebního koláče z počátku 20. století ze Strání pro výstavu připravily členky ženského pěveckého sboru Netáta ze Strání. Tento koláč byl v reálu i přes jeden metr vysoký a vážil až 80 kg. Zaniklý zvyk vozit koláč na Nový rok připomene nejen svátečně ustrojená figurína v bílém kožuchu, ale také replika novoročního koláče z Hroznové Lhoty z roku 1943.

Slovácké muzeum i přes bohatství a pestrost sbírek nedisponuje všemi zaznamenanými krojovými variantami kožichů, které veřejnosti prezentuje. Proto navázalo spolupráci s dalšími muzejními institucemi. Regionální muzeum v Mikulově zapůjčilo ojedinělou ženskou i mužskou šubu z přelomu 19. a 20. století obřadní kabát z tmavě modrého sukna podšitý kožešinou, krásně zdobený, který se nosil o svatbách nebo při těch nejvýznačnějších svátcích. Řadu skutečných unikátů z Uherskobrodska, které je krojově velmi pestré, vlastní Muzeum Jana Amose Komenského v Uherském Brodě návštěvníci tak uvidí unikátní bohatě zdobené ženské kožichy z Korytné, možná jeden ze dvou vůbec dochovaných hnědých ženských kožichů z Uherskobrodska a nádherný ženský kožíšek zdobený výšivkou z moravských Kopanic.

Výstavu doplní i díla „malíře Slovácka“, Joži Uprky. Uprka si uvědomoval, že jsou krojové součásti, které na konci 19. století začínají mizet, a v podstatě plánovitě se jim ve své práci věnoval – v letech 1920 a 1927 vydal dvě alba obsahující akvarely a kresby postav v mužských a ženských kožiších. Odborné pojednání k nim napsal sběratel, národopisec a zakladatel Slováckého muzea František Kretz. K vidění bude výbor z obou alb, tedy 40 reprodukcí ženských a mužských kožichů ze Slovácka. Velkou většinu kožichů také uvidí návštěvníci naživo. Kromě toho Galerie Slováckého muzea uchovává ve sbírkách dva oleje na plátně, které byly v albu Mužské kožuchy z roku 1920 reprodukovány. Jsou to obrazy Vincka Tykala z Vlčnova a Muže z Vlkoše u Kyjova. Ty budou návštěvníky vítat v úvodu výstavy a bude tak naplno patrné, jak se Joža Uprka zaměřil nejen na vykreslení postav, ale především na vystižení barevnosti, detailu a způsobu oblékání krojových součástí. V tom je dodnes jeho dílo nedoceněno a výstava je mimo jiné snahou na tuto stránku Uprkova díla upozornit.

„Vlastní kapitolou, kterou není ale možné ve výstavě detailněji obsáhnout a vydala by na samostatnou prezentaci, je technologie šití kožichů. Kožichy šili specializovaní řemeslníci, kožešníci, kteří si museli také sami vyčinit kožešiny, barvili kůže pro tvorbu ozdob a aplikací, případně si sami vyráběli i koflíky. Na Slovácku patřila mezi hlavní centra kožešnické výroby města Uherský Brod, Veselí nad Moravou nebo Strážnice. Pro Podluží šili kožešníci v Lanžhotě, Podivíně nebo Hodoníně. Kožichy se kupovaly také od výrobců ze slovenské Skalice a Holíče. Kožešníci pracovali pro širší okolí. Znali vkus obyvatel blízkých vesnic a většinou byli specializovaní na konkrétní obce a krojové okrsky. Například na konci 19. století v Uherském Brodě působili kožešníci Jiří Šrámek, který zhotovoval kožichy nivnické a bánovské, František Ritter šil téměř výhradně pro Vlčnov a Edmund Herold pro uherskobrodské předměstí a obce ležící dále na řece Olšavě. Uherskobrodští kožešníci prodávali své výrobky na místních jarmarcích. Stávali v řadě u farního kostela s kožichy zavěšenými na bidlech a kupující si zkoušeli, který kus jim nejlépe padne, a o ceně se smlouvalo,“ dodává v závěru Marta Kondrová.

Pro návštěvníky s hlubším zájmem o toto specifické téma zimního odívání na Slovácku připravujeme v průběhu výstavy komentované prohlídky, jejichž termín bude zveřejněn na webových stránkách či sociálních sítích Slováckého muzea. Výstavu doplní také program pro školy, který si připravila programová pracovnice Mgr. Alexandra Turečková. „Během výukového programu si děti projdou výstavu, podívají se na jednotlivé oděvní součástki a zjistí, k jakým příležitostem se nosily. S dětmi se budeme bavit o výročních obyčejích v podzimních a zimních měsících. Setkání ozvláštní i výtvarné dílny.“

 

www.slovackemuzeum.cz, www.facebook.com/slovackemuzeum

Tento diář poradí, jak zařadit do života denní, týdenní, měsíční i roční rituály a jak nepromeškat významné dny a přípravu na ně. Budeme tak vědět, kdy a co je Tučný čtvrtek nebo Popeleční středa, jak se jmenují postní neděle, kdy se vynáší zima, kdy nás čeká svatomartinské posvícení nebo svatojánská noc a jak se slavily dříve, kdy začíná advent nebo kde se vzal Den matek. Život v cyklech a rituálech může pomoci v nejisté době. Budeme se tak mít na co těšit a chuť plánovat nejen práci a povinnosti, ale i radosti a zábavu.

„TraDiář je o naší radosti z času, který je nám dán. Je také o cykličnosti, kterou prožíváme vždy a znovu. Každé jaro znamená naději, každé léto úrodu, každý podzim posvícení a každá zima odpočinek. Kéž s pokorou k dění v přírodě znovu objevíme moudrost našich předků a radost ze zázraků všedních dní…“ Martina Viktorie Kopecká

Díky zpětné vazbě od čtenářů a uživatelů diáře jsme se letos více zaměřili na fyzické provedení diáře, aby byl ještě krásnější, ale také praktičtější. V nabídce jsou opět dvě varianty potahu – fotografická (chrpy+máky) a ilustrovaná (modrá).

Obě verze jsou k dostání u všech dobrých knihkupců a na webu nakladatelství www.smartpress.cz.

Maker Faire propojuje zvídavé duše, inovátory a kreativní nadšence – ať už něco sami tvoří, nebo si vynálezy a pokusy jiných rádi vyzkoušejí. Festival určený pro celou rodinu prezentuje tvorbu tzv. makerů. Právě tak se nazývají všichni, kteří něco vytvářejí a pro něž je tvorba zážitkem, od fanoušků techniky a programování přes bastlíře a garážové kutily až po umělce, řemeslníky, designéry nebo třeba ty, kteří doma kvasí vlastní limonádu.

„Zveme vás do příjemného prostředí, kde se zaručeně pro něco nadchnete! Makeři jsou nadšení a vytváří okolo sebe atmosféru, do které je neskutečně snadné zapadnout – stačí být zvídavý a nechat se pohltit. Přijďte tvořit, bádat, stavět a hrát si. A pokud jste do světa makerů ještě nevkročili, nemusíte se ničeho bát, Maker Faire je festival, který tak trochu vítá chyby i selhání. Chceme každému dodat odvahu k tomu, aby začal objevovat a tvořit,“ vyzývá hlavní pořadatel Vojtěch Kolařík z organizace Make More.

 

Maker Faire Brno: Zlatý hřeb podzimní festivalové sezony

Vrcholem podzimních festivalů je dvoudenní Maker Faire v Brně, jenž své brány otevře o víkendu 21.–22. října. Pavilon A1 brněnského výstaviště zaplní více než stovka českých i zahraničních makerů a jejich stánků, workshopů a instalací. Na festivalu dostanou už tradičně prostor také vzdělávací projekty, například na téma vesmíru nebo využití AI a 3D tisku ve výuce.

Máte v hlavě zajímavý projekt a chcete svoji myšlenku uvést do praxe? Pak si brněnské makerské setkání nenechejte ujít. V rámci Maker Faire Brno se totiž uskuteční akcelerační workshop PrusaLab, jehož cílem je podpora tvůrců a inovací. Na workshopu jsou vítaní všichni, kteří mají nápad na projekt a rádi by slyšeli odbornou zpětnou vazbu. Účastníci získají cenné informace, neocenitelný feedback a také tipy pro další rozvoj či získání investic – vše zdarma. Stačí do 15. října poslat popis zamýšleného projektu na e-mail info@prusalab.cz. Nejlepší z nápadů nakonec organizátoři ocení tiskárnou Original Prusa i3 MK3S+.

Nadšenci do robotiky se můžou těšit na představení malého robotického psa Aimy z dílny Jakuba Hrachovského (Homemade Bastler) či texaského hudebního uskupení Ponytrap, v němž bubeníky nahrazují právě roboti – a to rovnou v rámci ohromující třímetrové instalace. Na své si přijdou také milovníci umění, a to díky americké výtvarnici Liz Melchor, která kombinuje umělecké vyjádření s programováním. Na jejím stánku si návštěvníci sami nakódují obrázek a posléze nechají speciálně upravený „pen plotter“, aby jej namaloval. Zajímavou podívanou pro malé i velké bude také vypouštění balónu, které má v plánu Český radioklub. Nepředvídatelnou cestu metrového balónu napuštěného héliem a vybaveného elektronikou a solárními panely bude možné sledovat online.

Festivaly Maker Faire poskytují prostor nejen ostříleným makerským matadorům, ale také začínajícím inovátorům do 18 let. Ty bude v Brně zastupovat Vojtěch Ambrozek s projektem Marble runs, jenž ukazuje, že účelem tvoření může být krom užitných věcí i „pouhá“ zábava. Na dráze mezi sebou závodí skleněné kuličky a ve hře je dokonce i výtah z LEGO kostiček. Která kulička se dostane do cíle jako první? Na to si můžou návštěvníci kromě nezbytného fandění i přátelsky vsadit.

 

Do třetice do Liberce, závěr sezony hostí Olomouc

Poslední tři podzimní makerská setkání odstartují v sobotu 7. října v Liberci. Festival sem zavítá potřetí, už tradičně do prostoru Lipo.ink. Návštěvníci si budou moci vyzkoušet například pilotáž létajících robotů, kteří mávají křídly a připomínají tak hmyz a ptáky, drátování nebo tvorbu vlastních kulturních artefaktů na 3D tiskárně pod vedením Přírodovědecké fakulty UK. Na stáncích své projekty představí i místní makeři.

Rozloučení s letošními festivaly kreativity se uskuteční v sobotu 11. listopadu na Výstavišti Flora Olomouc (pavilon A). Program nabídne zajímavou směsici témat, od 3D tisku přes robotiku až po ruční tvorbu vánočních ozdob. Honeywell Aerospace Olomouc, dlouhodobý partner olomouckého Maker Faire, představí senzoriku na IoT a využití AI při vyhodnocování vzorku termálních nástřiků. Přiveze také speciální kamion FabLab University, který slouží jako dílna vybavená laserovou řezačkou, 3D tiskem i řezacím plotrem.

„Máme obrovskou radost, že české festivaly Maker Faire s úspěchem míří do finále svojí šesté sezony. Nejenom, že se podařilo rozšířit Maker Faire do všech koutů republiky, ale neustále se snažíme zlepšovat také program a kvalitu festivalů. To ostatně dokazuje i hojná účast zahraničních makerů v Brně. Návštěvníci se tak můžou pokaždé těšit na něco nového, co ještě neviděli,“ doplňuje Vojtěch Kolařík.

 

Zakupte vstupenku v předprodeji a soutěžte o 3D tiskárnu

Všichni, kdo se chystají navštívit některý z podzimních festivalů, si můžou vstupenky zakoupit už nyní. Každý, kdo využije předprodeje do 20. října, navíc získá šanci vyhrát 3D tiskárnu Original Prusa MK4 od Prusa research 3D printers. Zájemci z řad makerů, kteří by rádi představili svůj projekt, mají stále možnost přihlásit se na brněnský Maker Faire (do 8. října) a také na Maker Faire v Olomouci (do 21. října).

 

Více informací o podzimních festivalech Maker Faire v Liberci, Brně a Olomouci, jejich programu a účastnících, najdete na www.makerfaire.cz.

 

O festivalu Maker Faire

Festival propojuje nadšence a odborníky, ale zároveň slibuje chytrou zábavu celým rodinám. Kombinuje v sobě moderní technologie, tradiční řemesla, design a vědu. Maker Faire je festival plný workshopů, interaktivních aktivit, a především nadšených a zvídavých lidí. Téměř všechno si na něm lze vyzkoušet na vlastní kůži a mnohé se dá také vyrobit. Své projekty a prototypy zde prezentují tzv. makeři. V České republice festivaly od roku 2018 pořádá organizace Make More. Sdružení kromě festivalu Maker Faire připravuje také celosvětovou konferenci otevřených dílen FAB2025, konzultuje vznik otevřených dílen a FabLabů a věnuje se rozvoji české komunity makerů.

 

Druhou říjnovou neděli, tedy 8. října, vás Novoměstská radnice s radostí přivítá na svátku delikátních, nevšedních i cizokrajných chutí. Účastníci přivezou do prostoru interiéru Novoměstské radnice, nádvoří, ale i přilehlé části parku na Karlově náměstí lahodné pokrmy i nápoje kuchyní například z Peru, Indie, Mexika, mnoha oblastí Asie, ale i Rakouska, Francie nebo Sicílie.  Tento sváteční den vám nabídne tradiční i netradiční pokrmy z různých koutů světa. Událost v sobě navíc spojuje skvěle dostupnou lokalitu hlavního města, jedinečnou historickou atmosféru Novoměstské radnice, kulturní vyžití v rámci metropole i komunitní, kulturní a společenský rozměr.

Ředitel Novoměstské radnice Albert Kubišta k festivalu říká: „Festival delikátních chutí nám už několik sezon přináší velké potěšení jak v pestré dramaturgii, nevšední nabídce, ale i v dobré příležitosti se sejít s přáteli a příznivci naší radnice. Vnímám, že se zde potkávají jak známé tváře, tak skupiny turistů a výletníků. Návštěvníci festivalu tak tvoří velice milou a pestrou skupinu lidí, kteří často v návaznosti na festival navštíví i další program Novoměstské radnice, jako je třeba Neviditelná výstava, nebo vyhlídková věž a výstava v galerii. Neděle se dlouhodobě ukazuje jako ideální den pro konání takového festivalu, protože si lidé rádi zajdou na sváteční oběd procházkou do centra Prahy, nebo si takto příjemně uzavřou víkend po návratu z víkendového cestování.“ Dramaturg a produkční festivalu Zuzana Menhartová dodává: „Nabídku již několik let festival nabízí tak, aby si na své přišel každý. Milovník masa i vegetarián, návštěvník konzervativnější i ten, kdo rád objevuje chutě z druhého konce světa. Velkým tématem je pochopitelně i veganství, celková udržitelnost (sezonnost, lokálnost atd.) a alternativní směry ve stravování. Také to nás velice zajímá a sestavu na festival se pak jednoznačně snažíme nakombinovat tak, aby reflektovala potřeby našich návštěvníků i vývoj moderní společnosti a jejích potřeb.“

Týden poté, ve dnech 17. – 18. října proběhne již 10. vydání akce Novoměstské radnice věnované řemeslům a především těm, kdo jsou jejich mistry i každému, kdo se pro svou budoucí kariéru teprve rozhoduje. Jubilejní 10. ročník nabídne kvalitní a velice zajímavou prezentaci jednotlivých řemeslných škol a oborů jako takových. Nebudou samozřejmě chybět ani workshopy a možnost si mnoho oborů vyzkoušet a promluvit si přímo s mistry v oborech.

Albert Kubišta vysvětluje: „Řemesla živě patří k těm akcím, které pořádáme nesmírně rádi. Novoměstská radnice je v těchto dnech vždy naplněna nejen šikovnými a zdatnými řemeslníky, ale i čilým ruchem, o který se starají školáci, školačky, studenti a studentky, rodiny s dětmi i další návštěvníci. Naše radnice byla postavena již před staletími právě pro lidi a my se snažíme o důstojný návrat k samotné podstatě jejího vzniku. Koncept této akce zcela naplňuje hlavní myšlenkové pilíře dramaturgie radnice, kterými jsou podpora vzdělání, kultury a společenského aspektu.“

Již tradičně se v historických prostorách radnice potkáváme s řemesly, řemeslníky a školami, kde se řemesla vyučují. Záměr akce zůstává stále stejný – dostat se do přímého kontaktu s představovanými řemesly, vyzkoušet si pod odborným dohledem práci s dlátem, jehlou, drátem, papírem a v posledních letech i s malým robotickým ramenem spojeným s počítačem. Paní Menhartová doplňuje „Již od roku 2015 jsem byla na všech Řemeslech nejdříve jako vedlejší produkční, mám tedy srovnání a musím s velkým potěšením říct, že studenti/učňové, jsou rok od roku kompetentnější a jejich prezentace u nás je fantastická. Skvěle komunikují, dokáží velmi zaujmout a mohou být velkým a významným bodem v rozhodování dalších žáků, kteří o řemeslech teprve uvažují. Jsou samostatní, milí a svébytní. Jsem nadšená a vidím skvělou perspektivu. Zároveň je na akci vidět, jak skvěle funguje i mezioborová komunikace na místě, spolupráce mezi školami a studenty. Tato akce je velkým potěšením a příslibem do budoucna nám všem.“

Další dva festivaly pak proběhnou v listopadu. Ve dnech 3. – 4. 11. Whisky Life! Prague 2023 - festival (nejen) pro milovníky whisky, 11. 11. setkání milovníků jídla a příznivců časopisu Zimní Apetit piknik. A od 23. do 26. 11. se bude konat i 49. veletrh starožitností Antique – podzim 2023.

Kromě zmíněné Neviditelné výstavy, putovní výstavy Stopy židovské přítomnosti v Praze 2, stálé expozice o historii Nového Města pražského či sochařských děl můžete na Novoměstské radnici shlédnout i další výstavy. Výstava mnichovského Spolku Adalberta Stiftera v Galerii ve věži od 19. 9. do 19. 11. Kulturní mosty v Evropě / Česká a moravská šlechta z Čech po roce 1945 vznikla ve spolupráci s Ústavem pro studium totalitních režimů a Post Bellum za podpory Česko-německého fondu budoucnosti a Bavorského ministerstva pro rodinu, práci a sociální věci a přibližuje životní osudy a aktivity vybraných osobností z řad české a moravské šlechty po druhé světové válce. Galerie v přízemí od 6. do 20. 9. hostí výstava obrazů a kreseb malíře a pedagoga, dlouholetého člena boxerského spolku Palaestra, Libora Kalába – Dosud neprozkoumané. Autorova pozoruhodná tvorba je odrazem prolnutí jeho osobního rozvoje v umění a ve sportu.

Letos slaví 100. výročí zednářská Veliká Lóže České republiky (VLČR). K této příležitosti se její členové rozhodli uspořádat od 27. 9. do 26. 11. výstavu Zednáři s podtitulem Svobodné zednářství očima svobodných zednářů a seznámit veřejnost podrobněji se svou historií i současnou činností. Součástí expozice bude i rekonstrukce za války zničené instalace Alfonse Muchy nazvané Poslední dílo.  Veliká Lóže ČR, v jejímž čele Velmistr stojí, je největší zednářskou obediencí, společenstvím lóží, u nás. Počet jejích členů nedávno překročil 600. Je jedinou zednářskou obediencí, která splňuje kritéria tzv. mezinárodní regularity. Taková obedience může být podle těchto pravidel na daném území pouze jedna. VLČR se vzájemně uznává s více než 200 Velikými Lóžemi po celém světě.

„Seriózní gentlemani v černých oblecích, kteří si předávají tajemná znamení a při chatrném osvětlení plamenů svící bádají nad skrytými mysterii, úzkostlivě přitom střežíce svoji identitu… To je romantický obrázek svobodného zednáře. České, resp. československé zednářství je v naší společnosti hluboce zakořeněno již celé jedno století. Za tu dobu překlenulo mnohé propasti, odolalo tlaku hnědé i rudé totality, stále čerpá ze své bohaté historie, je aktivní v přítomnosti a s důvěrou hledí k budoucnosti. Čeští zednáři jsou bytostmi z masa a kostí, jsou živými lidmi se vším, co je člověku vlastní. A mohou si také dovolit, alespoň jednou za sto let, poodhrnout cíp opony a dát do svého světa na okamžik nahlédnout i ostatním,“ upřesňuje k výročí současný Velmistr Řádu Petr Komárek.

V rozsáhlé expozici poprvé představí všech svých 28 aktivních lóží z celé České republiky, jejich bohatou historii a významné osobnosti jednotlivých lóží. Kromě Prahy působí lóže v Brně, Ostravě, Plzni, Mariánských Lázních, Hradci Králové, Olomouci, Českých Budějovicích a Ústí nad Labem. Lóže pracují v pěti jazycích, vedle češtiny jsou to němčina, angličtina, francouzština, italština a od roku 2022 také španělština. I z tohoto důvodu je výstava dvojjazyčná, veškeré informace a popisky jsou uvedeny v českém a anglickém jazyce.“

 

Novoměstská radnice nabízí též překrásnou vyhlídku z ochozu její téměř 70 metrů vysoké věže, kam vede 221 schodů, komentované prohlídky s poutavým výkladem vhodným i pro děti, bohatý hudební program pro všechny věkové kategorie a mnohé další kulturní a společenské akce i posezení na nádvoří v kavárně se zahrádkou.

 

Podrobný kulturní program Novoměstské radnice:

www.nrpraha.cz/program/  / www.facebook.com/NRpraha.cz / www.instagram.com/NRpraha/

HORNÍ FALZE: Skanzen Horní Falce připravil na neděle v říjnu 2023 pestrý program vhodný pro všechny věkové kategorie:

První neděli 1.10. se bude konat den původních plemen domácích zvířat. Patronát nad touto akcí má spolek pro zachování starých plemen GEH. Ve skanzenu chováme spoustu zvířat - ovce, kozy, krávy, prasata i drůbež, která dříve patřila ke každému hospodářství. Místní chovatelé přivezou na ukázku další chovná zvířata. Akce je proto vhodná jak pro chovatele, tak pro rodiny s dětmi. Farmáři nabídnou sýry a masné výrobky a včelař bude prodávat med. Pro děti budeme mít připravené navíc různé soutěže a vyrábění.

V neděli 8.10. proběhne výlov muzejních rybníků. Chov ryb je v Horní Falci součástí zemědělství a chov kaprů byl od středověku výnosným odvětvím. Vylovené ryby budeme nejprve počítat a vážit.  Velké ryby nabídneme k prodeji a ty menší přemístíme do rybníků na přezimování. V našem impozantním mlýně z 18. století si můžete prohlédnout výstavu o historii rybníkářství. Muzejní hostinec nabídne tentokrát různé rybí speciality. Dílnička pro děti: z vrbových proutků a sena se budou vyrábět rybky, které si jako suvenýr můžete odnést domů.

V neděli 15.10. pořádáme tradiční Posvícenský trh. Řemeslníci z Bavorska i Čech přivezou sortiment keramiky, košíků, výrobky ze dřeva, zboží pletené i šité. Pořídit se zde dá spousta užitečných věcí a unikátů jako dárek nebo pro radost: voňavá přírodní mýdla, svíčky nebo šperky. Je po sklizni a farmáři nabídnou různé dobroty z ovoce a zeleniny. Místní zahradnický spolek zde bude vyrábět podzimní dekorace z přírodních materiálů. Součástí akce je také velká výstava jablek za přítomnosti odborníků - pomologů. Snahou našeho zařízení je zachování starých odrůd ovocných stromů a jejich různorodosti. Děti se mohou těšit sladkosti a malý kolotoč.

Prohlídku skanzenu lze spojit s příjemnou procházkou podzimní přírodou. Každou neděli peče muzejní pekař v jednom ze selských dvorů chléb a nabídne i různé druhy pečiva ke kávě. V hostinci si můžete dopřát správnou bavorskou svačinu a pivo.

Program je v ceně muzejní vstupenky, a parkování je k dispozici zdarma.

www.freilandmuseum-oberpfalz.de

Program skanzenu Horní Falc: Jahresprogramm 2023.

Chcete mít nejčerstvější informace?

Navštivte nás na Facebook nebo naší Homepage!

 

    

 

Na tradiční poutní mši, kterou celebruje biskup Václav Malý, naváže odhalení nového názvu tetínského náměstí ve 12.30. Místní zastupitelé o změně názvu uvažovali od doby sametové revoluce již několikrát. Letos v červnu změnu definitivně schválili. „Obec Tetín je úzce spjata se vznikem české státnosti, na což bychom měli být jako tetínští srdcaři náležitě hrdí. Tetín je prostě historicky významným místem. Důležitou roli u zrodu české státnosti hrála sv. Ludmila, první historicky doložená křesťanská kněžna. Další historické osobnosti již mají na Tetíně své ulice – Bořivoj, Vojáčkovi, Hájek z Libočan, nebo samotný název obce po kněžně Tetě. A tak dává logiku, aby se hlavní náměstí jmenovalo právě po svaté Ludmile,“ upřesňuje rozhodnutí zastupitelů Martin Hrdlička, starosta Tetína a předseda spolku SVATÁ LUDMILA, z. s.

Návštěvníci se mohou těšit na bohatý program Svatoludmilské pouti. Chybět nebudou koncerty, programy pro děti, oslavy burčáku, divadlo, kino ani výstava.

 

Návštěvníci Svatoludmilské pouti mohou přispět na stejnojmennou stezku

Během pouti přispějí zájemci také na prodloužení Stezky sv. Ludmily do jejího rodného Mělníka. Příspěvky mohou návštěvníci pouti provádět digitálně prostřednictvím platebních karet, mobilních telefonů, či chytrých hodinek. Umožní jim to nový samoobslužný dárcovský terminál České spořitelny. S využitím moderní formy dárcovství chce Spolek prodloužit stezku tak, aby symbolicky spojovala všechna místa spojená se životem české světice. Stezka povede po již existujících trasách Klubu českých turistů, například přes místa jako Svatý Jan pod Skalou, Beroun, Pražský hrad, Budeč nebo Levý Hradec. „Je to skvělá příležitost, jak podpořit dnešní fenomén poutnictví a také se inspirovat silným příběhem ženy na počátku našich dějin. Na každém z dvanácti stanovišť umístíme tabule s informacemi, které budou sloužit k zamyšlení nad etapami života sv. Ludmily,” říká k projektu Miroslava Janičatová, ředitelka spolku SVATÁ LUDMILA, z. s.

 

Podrobný program Svatoludmilské pouti najdete na https://www.tetin.cz/zivot-v-obci-a-sluzby/aktuality/svatoludmilska-pout-tetin-450cs.html

Svatá Ludmila 1100 let, z. s. – dnes již jen Svatá Ludmila, z. s.

Spolek Svatá Ludmila vznikl v roce 2015 s cílem propojovat svatoludmilská místa (nejen) v České republice a pečovat o odkaz sv. Ludmily. Po realizaci 1100. výročí její smrti v roce 2021 rozšířil spolek svou činnost do projektu poutní turistiky, Putování za kořeny, s myšlenkou propagace více či méně významných poutních míst v Čechách a na Moravě. V rámci projektu Naši světci se dále věnuje připomínání odkazu národních světců a historických osobností spojených s počátky českého státu.

 

 

PORTA APERTA je největší událostí svého druhu, která otevírá brány dílen, farem a výroben po celém Česku, umožňující návštěvníkům objevovat a zakoušet autentické regionální zážitky. Je to jedinečná příležitost pro milovníky kvalitního řemeslného zboží, potravin, a přírodních produktů, stejně jako pro ty, kteří hledají nezapomenutelné zážitky mimo velká města.

Asociace regionálních značek, která má za sebou více než 15 let zviditelňování kvalitních regionálních výrobků a služeb, momentálně zastřešuje značky ve 30 svébytných regionech po celé České republice. V nich je certifikováno přes na 1300 výrobků a služeb, které nesou prestižní regionální značky.

Certifikát regionální značky je zárukou místního původu a kvality. Zákazníci mohou mít jistotu, že výrobek splňuje nejvyšší standardy řemeslného zpracování a chutí. Asociace regionálních značek také podporuje a propaguje místní tradiční výrobu a zachování kulturního dědictví.

Mapa a seznam míst, která se zapojila do letošního ročníku akce PORTA APERTA, spolu s podrobnými popisy nabídky a odkazy na další informace, jsou k dispozici na webových stránkách www.porta-aperta.cz.

Třetí ročník PORTA APERTA slibuje nezapomenutelný zážitek pro všechny, kteří chtějí objevovat bohatství a rozmanitost českého regionálního dědictví. Přijďte a podpořte naše lokální výrobce a vychutnejte si autentické chutě, řemesla a zážitky, které naše země nabízí.

O Asociaci regionálních značek: Asociace regionálních značek je nestátní nezisková organizace s více než 15 lety zkušeností v certifikaci a propagaci regionálních výrobků, služeb a zážitků v České republice. Aktuálně sdružuje 30 regionů a přes 1300 výrobků a služeb oceněných některou z 31 prestižních regionálních značek.

Ruční sklářství je obecně považováno za tzv. rodinné stříbro, na nějž jsou Češi hrdí a kterým se chlubí navenek. Tradice českého sklářství sahá až do jedenáctého století. Největšího rozmachu ovšem dosáhla ruční výroba skla v době vlády Rudolfa II. v 17. století. Dnes především výrobci křišťálu nebo dekorativních instalací a svítidel sklízejí úspěchy po celém světě a získávají prestižní ocenění i zakázky. V oblasti ruční výroby bižuterních polotovarů i hotových výrobků je Česká republika dokonce světově unikátní, přesto je na vzestupu spíše výroba plochého, obalového skla.

 

V prosinci letošního roku bychom se měli dozvědět, zda se ruční výroba také českého skla zapíše mezi kulturní dědictví celého lidstva. Jedná se totiž o nadnárodní nominaci, kdy se Česká republika připojila k dalším evropským zemím s bohatou sklářskou tradicí − Francii, která je hlavním koordinátorem, Německu, Španělsku, Maďarsku a Finsku.

 

Když jste chystali národní nominaci, bylo už jasné, že chcete usilovat i o zápis do UNESCO? Jak probíhala příprava nominace statku na tzv. národní seznam a následně na ten unescový? Co stálo u zrodu této myšlenky? Kdo ji inicioval? Proč jste se rozhodli se o to pokusit až nyní? Pomohl i fakt, že OSN vyhlásila rok 2022 Mezinárodním rokem skla?

Nominací do UNESCO to vlastně začalo. Z kraje roku 2021 se na nás obrátilo ministerstvo s tím, že bylo vyzváno (zřejmě francouzským ministerstvem kultury) k vyjádření, zda se Česká republika připojí ke společné nominaci ruční výroby skla na seznam UNESCO a zda bychom byli ochotni se příprav ujmout. Neváhali jsme ani na chvilku, pod heslem: Kdo? Když ne my? Kdy? Když ne teď? Protože pokud by se to stalo bez našich sklářů, měli by v budoucnu už jen minimální a spíše jen teoretickou šanci se na seznam probojovat.

Tuším o rok dříve si například Itálie nechala zapsat výrobu perlí na Muránu, aniž by nás oslovila, přestože vazby mezi Jabloncem a Benátkami byly v minulosti velmi silné, obě místa se navzájem ovlivňovala, výrobci jezdili vzájemně „na zkušenou“ a také si kradli své znalosti. Podobnou situaci už jsme nechtěli připustit. Vyhlášení Mezinárodního roku skla už bylo spíše takovou berličkou, o kterou jsme mohli část argumentací v připravovaných dokumentech opřít.

 

S jakými obtížemi jste se museli popasovat? Co bylo na přípravě podkladů nejtěžší nebo nejsložitější? Vrylo se vám něco hluboko do paměti, ať už z profesního hlediska, nebo čistě osobně?

Na začátku byl největším problémem šibeniční termín pro zpracování nominace na národní seznam, na což jsme měli asi šest týdnů. Bez ní bychom se ale o UNESCO ucházet nemohli. Naštěstí disponujeme opravdu velkou znalostí historie i současnosti sklářského prostředí u nás a většinu podkladů jsme byli schopni zpracovat skutečně rychle. Velmi nám v tom pomohla i naše databáze Kulturně-kompetenčního centra pro české sklo a bižuterii (https://www.czechglasscompetence.cz/), z níž jsme mohli čerpat řadu informací a příloh.

Největší výzvou pro nás ale bylo, aby do nominační dokumentace pro UNESCO byla zařazena nejen technika ručního zpracování skla přímo u sklářské pece, jak se říká „na verštatu“, jak to měly na začátku v úmyslu ostatní země, ale také o další postupy. S ohledem na šíři sklářských technik u nás jsme usilovali o rozšíření nominace o práci se sklem také u kahanu (perle, figurky) a o studené techniky (broušení, rytí, malování, …), včetně bižuterní výroby. Obrovskou argumentační práci zde odvedli náš hlavní kurátor Petr Nový a Eva Kumínková z Národního muzea v přírodě v Rožnově pod Radhoštěm. Přes zjevnou neochotu ostatních zemí, které uvedené techniky nemají, se jim podařilo je přesvědčit. To považuji opravdu za husarský kousek a patří jim za to velký dík! Pokud se zápis povede, najde se v něm prakticky celé české ruční sklářství. Nejen ti silní muži s píšťalou u sklářských pecí, ale stovky lidí pracujících v malých dílnách nebo po domácku. Právě v šíři všech technik je totiž Česká republika naprosto jedinečná a byla by chyba se nepokusit zapsat je jako celek.

A co se mi vrylo? Opravdu neskutečná vlna podpory a sounáležitosti. Nominační dokumentace často pracuje se slovem „komunita“ a tady se ta naše sklářská opravdu projevila. Cítili jsme obrovský zájem a podporu. I teď se nás stále někdo ptá, jaký je aktuální stav projednání a kdy už se to rozhodne. Ale není to jen sklářská komunita, která zápisem žije. Musím ocenit i skvělou spolupráci s vedením krajů, kde se sklářská výroba stále drží, s odbory zahraničních vztahů a regionální a národnostní kultury na ministerstvu kultury. Ta atmosféra plná nadšení nás posilovala a byla to opravdu krásná zkušenost.

 

Pro Česko to nebude první celosvětové uznání sklářské výjimečnosti. Už v roce 2020 byla na seznam UNESCO zapsána „Ruční výroba ozdob z foukaných skleněných perlí pro vánoční stromek“. Má proto nadnárodní nominace větší naději na úspěch?

Už zápis perličkových ozdob z Poniklé byl malý zázrak. Málokdo ví, že tohle jsou opravdu jediné originální české vánoční ozdoby, protože známější foukané koule mají svůj původ v Německu. Samozřejmě, že rozhodující komise bere v úvahu to, kolik statků už má daná země prohlášeno. Proto je společná nominace v tuto chvíli a v daném oboru rozhodně lepší. A zcela upřímně, zapojení významných „hráčů“, mám na mysli Německo a Francii, šance zvyšuje. V srpnu minulého roku proběhlo úspěšně formální hodnocení a jelikož nepřišly žádné žádosti o doplnění či upřesnění, existuje velká naděje, že i konečné hodnocení dopadne dobře. Držíme si všichni palce.

 

V čem je česká sklářská tradice unikátní mezi dalšími evropskými zeměmi na společné kandidátce?

Obvykle naši unikátnost vysvětluju tak, že kdokoli si na světě vymyslí cokoli ze skla, jedině u nás vždycky najde někoho, kdo mu to bude umět vyrobit. Ostatní země jsou úzce specializované a nemají tu širokou základnu, která se u nás stále ještě drží.

 

Ruční výroba skla patří mezi ohrožená řemesla. Byla jedním z důvodů nominace obava o udržení tradice? Co je nejdůležitější v péči o její zachování? Jak je to s ochranou původních receptur a výrobních technologií často rodinných sklářských firem? Samostatnou kapitolou je jistě i boj s podvodníky a producenty levných napodobenin, kteří k úpadku tradičních řemesel také přispívají.

Nedávno jsme byli na poznávací cestě sklářské stezky v Německu a Rakousku, abychom se poučili, jak zapojit naše sklářství do cestovního ruchu. A byli jsme zděšeni! Viděli jsme několik „Disneylandů“ a skanzenů – prázdných továrních hal s jedním foukačem skla ze simaxových (borosilikátové sklo) trubic u kahanu, v lepším případě u mobilní sklářské pece. Takže poučení bylo: chraňme, co máme, abychom nedopadli takto. Nominační dokumentace obsahuje rozsáhlou kapitolu „záchovných opatření“.  K nim se nominující země zavazuje. Ale samozřejmě ani stát není schopen garantovat výrobu, pokud o ni nebude zájem u zákazníků, ale taky u žáků, kteří se na odborné školy nehrnou. K tomu se musíme spojit všichni, tak jako k přípravě nominace.

Co se týče receptur a ochrany, to je bohužel velký problém. Znám třeba skvělou firmu na luxusní broušené sklo, která se několik let soudila s výrobcem plagiátů svých výrobků. Až nyní dosáhla konečného vítězného rozsudku, což je po řadě předchozích soudních proher téměř zázrak. Stálo je to spoustu let nervů, peněz za právníky a samozřejmě za tu dobu přišli o řadu zákazníků, protože plagiátor zatím dál své výrobky šířil. To je bohužel právní prostředí u nás, s tím ani UNESCO nic nenadělá, to si musíme vyřešit u nás doma.

 

Kdo jsou vlastně nositelé statku? Přináší jim tento zápis nějaké přímé výhody kromě zasloužené prestiže?

Nositelé statku jsou skláři. Celá sklářská komunita, včetně muzeí, sklářských škol. Není na to žádný seznam, nikde se nemusí registrovat. A opravdu asi jedinou výhodu představuje možnost při své prezentaci zmiňovat, že jsou součástí statku zapsaného na seznam UNESCO. Je na nás všech, jak budeme schopni tuto značku marketingově využít. V některých zemích existuje cílená, i finanční podpora, u nás to tak bohužel zatím není a s ohledem na aktuální stav státních financí asi dlouho nebude. Nicméně velkou podporu, a to zejména propagační a částečně i finanční, vykazují některé samosprávy. Třeba projekty krajů Sklářská Vysočina anebo v Libereckém kraji Křišťálové údolí, to jsou skvělé příklady dobré praxe. A věřím, že se přidají i některá města a obce, třeba Jablonec nad Nisou už svou podporu přislíbil.

 

Mezi ostatními statky na národním seznamu má tento unikátní postavení, protože sklářská výroba stále zaměstnává nejen na severu Čech velké množství lidí a zabývá se jí poměrně značný počet firem. Muzeum skla a bižuterie je součástí projektu Křišťálové údolí. Můžete svou roli v něm blíže představit? Myslíte si, že zahraniční turisté mohou ruční výrobu skla ve vašem regionu zachránit?

Naše instituce stojí u projektu Křišťálové údolí od samého začátku a je jeho hlavním muzeem. Poskytujeme odbornou základnu pro prezentační akce a materiály, měli bychom plnit i roli informačního místa pro návštěvníky, kterých by mělo být v budoucnosti několik v celém kraji. Křišťálové údolí necílí jen na zahraniční turisty, ale také na ty domácí. Už teď slýchám od firem, že jim projekt opravdu přináší nové zákazníky a že jsou s ním spokojeni. Důležitým úkolem vedení projektu je teď navázání kontaktů s cestovními kancelářemi, aby sem vozily organizované zájezdy. Firmy by se pak, podle mě, měly více otevřít veřejnosti, nejen o vybraných víkendech Křišťálového údolí, ale trvale. Turisté chtějí autentický zážitek z výroby a ten jim zatím můžeme nabídnout jen velmi omezeně. Pak budou i ochotni více nakoupit. Bylo by iluzí čekat, že turisté tuto výrobu zachrání, ale mohou jí pomoci k udržení.

 

Ruční výroba skla je velmi precizní, na soustředění náročná práce. Jak přebírá tradici mladá generace, má o ni zájem a co ji motivuje?

Česká republika má vybudovaný ucelený systém sklářského vzdělávání, škol existuje dost a jsou velice dobře vybavené. Ale o řemeslné obory je velmi malý zájem, a když už, tak jsou preferovány designérské obory. Bohužel i některé střední školy deklarují, že nevychovávají lidi do výroby, ale umělce. Firmy již několik let postrádají technology a zručné řemeslníky a musí si je vychovávat samy. Třeba i úspěšný zápis může přispět k větší atraktivitě oboru.

 

V roce 2017 u vás v muzeu bylo zřízeno Kulturněkompetenční centrum pro české sklo a bižuterii (www.czechglasscompetence.cz) v rámci podpory kulturněkreativních průmyslů. O co se jedná a co se díky němu podařilo?

Projekt jsme realizovali v průběhu roku 2017, na základě požadavku MK ČR a v návaznosti na dokument Státní kulturní politika ČR na období 2009−2014. Jedná se o pracoviště, které spravuje výše uvedený webový portál a poskytuje s ním spojené poradenské služby. Zveřejněné informace jsou pravidelně doplňovány, aktualizovány a vybrané části rozšiřovány o nové poznatky. Webová podoba projektu je dostupná v českém a anglickém jazyce.

Databáze představuje zdroj informací pro každého, kdo potřebuje vědět něco o českém skle – když hledá výrobce pro svůj nápad, publikace, muzejní expozice, … Pro nás byla cenným zdrojem informací při zpracování nominací pro český seznam i pro UNESCO, často na něj odkazujeme různé tazatele.

 

V Muzeu v Jablonci nad Nisou najdeme největší expozici skla u nás. Jaká další nej byste zmínila? Co u vás chystáte pro příští rok, pokud bude nominace úspěšně proměněna, a máte i plán B?

Tak těch tu máme spoustu, v poslední době s ohledem na novou stálou expozici hodně skloňujeme třeba největší veřejnou sbírku vánočních ozdob na světě. Každopádně je naše muzeum zcela jedinečné, nikde jinde na světě nenajdete takové spojení, žádné muzeum nemá sbírku bižuterie všech období, technologií, materiálů. Shrnuje to náš propagační slogan: Muzeum skla a bižuterie v Jablonci nad Nisou – jediné na světě!

A oslavy zápisu? Tak ty zatím neplánujeme, držíme se raději spíše při zemi. Ale pokud bychom opravdu ten krásný vánoční dárek v podobě úspěšného zápisu dostali, pak spojíme oslavy s výročím 120 let založení muzea, které na rok 2024 připravujeme. V případě neúspěchu to určitě nebudeme považovat za konečnou. Už teď jsme s partnery z ostatních nominujících zemí dohodnuti na další spolupráci. První společné setkání by se mělo uskutečnit na podzim ve Španělsku, příští rok bychom ho chtěli uspořádat my. Jistě budeme hledat cesty, jak úspěšného zápisu dosáhnout.

 

Milada Valečková, 3. 8. 2023

www.msb-jablonec.cz