Instituce a kulturní zařízení

Viliam Klimáček patří k nejúspěšnějším a nejhranějším českým a slovenským autorům a úspěchy sklízí také v zahraničí. Je několikanásobným držitelem prestižní ceny Alfréda Radoka za nejlepší českou a slovenskou hru a ceny Dráma pro nejlepší slovenskou hru. Z jeho bohaté tvorby si pardubický soubor vybral hru Odvrácená strana Měsíce.

„Je to o tom, jak nás utvářejí zážitky z mládí. Co jsme poslouchali za muziku, koho jsme uznávali, do koho jsme byli zamilovaní, co jsme nosili na sobě… A po čase se nám po tom, čemu můžeme přeneseně říkat „sex, drogy a rokenrol“ může začít stýskat. A z nánosu, který nám život mezitím přinesl, se chceme k tomu pocitu z mládí zase aspoň trochu vrátit. Druhým nosným motivem hry je pak třicetiletý syn, využívající servisu své pečující matky, a její úsilí dohnat to, co podle svého názoru při jeho výchově zanedbala,“ přibližuje děj inscenace režisérka Zuzana Nováková.

Komedie je plná situací ze života, nechybí ani dojemné momenty. Je to velká příležitost pro čtyři herce. V hlavní roli se představí Lenka Jánková. „Text je původně napsaný na tělo Emílii Vášáryové. Mám radost z naší Lenky, protože v té postavě týden od týdne roste,“ říká Zuzana Nováková, která režijně opět pracovala v tandemu se svou dlouholetou kolegyní Marií Kučerovou.

Odvrácená strana Měsíce je 103. nastudovanou inscenací Divadla Exil.

Divadlo Exil má na svém dramaturgickém plánu v sezóně 2023/2024 celkem pět premiér. Dalším titulem na řadě je duchařská komedie amerického dramatika Michaela McKeevera Neběhej s nůžkama v ruce, kterou diváci poprvé uvidí v listopadu. Dále se zkouší surrealistická komedie Arnošta Goldflama Já je někdo jiný a černá komedie Matěje Dadáka Poutníci do Lhasy. Posledním titulem bude strhující příběh irského dramatika Briana Friela Tanec na konci léta.

► Podrobnosti o inscenaci Odvrácená strana Měsíce

► Rozhovor s režisérkou: Mládí je „sex, drogy a rokenrol“

► Vstupenky jsou v prodej v síti: smsticket

www.divadloexil.cz

www.facebook.com/divadloexil/

Výstava o lidství „Já chci být člověk” – zpráva Arnošta Lustiga hvězdám a nejen jim je výzvou mladších i starších k sebereflexi vedoucí k lepšímu, spravedlivějšímu světu. Tato výstava vysílá do vesmíru „vizitku“ humanismu a univerzálních hodnot zakotvených v myšlenkovém odkazu spisovatele Arnošta Lustiga. Nekonvenčně znázorňuje nejen to, jak může člověk přežít nepředstavitelné věci a uchovat si lidskost, ale i propast mezi pokrokem, který lidstvo učinilo ve vědě, a „zaostalostí“ v tom, jak být člověkem. Slovy Arnošta Lustiga: „Problémem civilizace je, že narůstá pomalu, milimetr po milimetru, a její tenkou slupku můžete seškrábnout za týden, za měsíc… Je snadnější ničit než rozšiřovat civilizaci, stejně jako je snadnější najít nepřítele než přítele.“ Myšlenkový koncept i architektonické řešení výstavy vychází z Lustigovy metafory „slupky civilizace“ v uvedeném citátu. Dominuje písmo a kruh symbolizující jak jednotu a univerzálnost, tak planety, čímž se vrací k tématu vrstev a křehkosti lidství. Výběr materiálů je odrazem dvou principů, papír připomíná spisovatelství a paměť, dřevo symbolizuje všeobjímající přírodu.

Eva Lustigová, spoluzakladatelka Nadačního fondu Arnošta Lustiga a kurátorka výstavy, dodává: „Být člověkem je životní úkol – je nutné, aby se lidskost nevytratila z našich životů, abychom si ji uvědomovali každý den. Nedá se našetřit a nemělo by se s ní ani šetřit. V období velkých krizí a potlačování lidských práv je na nás kultivovat hodnoty, které nás polidšťují: svobodu, důstojnost, spravedlnost, soucit a ohled člověka k člověku.“

V podobném duchu na současné problémy společnosti a pojetí lidskosti se na vernisáži velmi výstižně rozhovořil Lukas Hammer, vnuk Grety a Fritze Tugendhatových, který řekl: „Nenávist je stále mezi námi. A je jedno proti komu je namířena… Zkušenost z útěku mé rodiny mě naučila, že bez tohoto útěku bych ani neexistoval. Na to musím myslet, když mluvím s uprchlíky... Myslím, že když se nám podaří vidět sami sebe v druhých lidech bude pro nás nemožné odpírat jim jejich lidskost a potom přijdou empatie a porozumění úplně automaticky.“

Výstava, svou podstatou vzdělávací, je dílem kurátorské skupiny opírající se o renomovaného muzeologa a historika Pawla Ukielského. Autorem umělecké instalace a výtvarného řešení výstavy jsou Marie Kopecká Verhoeven a Dominique Defontaines z umělecké skupiny Rés(O)nances. Autorkou konceptu a místního participativního prvku studentů 9. tříd je Eva Lustigová. Studenti z vybraných škol, kteří se zúčastnili vzdělávacích přípravných dílen před otevřením výstavy, přispěli do samotné instalace svým pohledem na humanismus. Na vernisáži přednesli své aforismy studenti ze ZŠ Antonínská, Uměleckého gymnázia P. Křížkovského a ZŠ Podivín.

Vernisáž zahájil trumpetista Lukáš Soldán a k hostům promluvila primátorka města Brna Markéta Vaňková, která uvedla: „Mám obrovskou radost z toho, že do těchto aktivit jsou zapojeni mladí lidé ze škol, protože si myslím, že pro další rozvoj naší společnosti je to to nejlepší, co můžeme udělat. Vzpomínat na minulost, učit se z ní a vykládat našim mladým generacím, co můžeme udělat proto, aby svět byl lepší.” Na vernisáži vystoupil také ředitel hvězdárny Jiří Dušek, tajemník federace židovských obcí Michal Pelíšek, vnuk Grety a Fritze Tugendhatových Lukas Hammer a předsedkyně Nadačního fondu Arnošta Lustiga Eva Lustigová. Moderování se ujala astrofyzička Lenka Zychová.

Projekt finančně podpořili:

Nadační fond obětem holocaustu

Magistrát hlavního města Prahy 

Statutární město Brno

Záštitu poskytli:

Primátor hlavního města Prahy doc. MUDr. Bohuslav Svoboda, CSc.

Předseda Senátu Parlamentu České republiky RNDr. Miloš Vystrčil

Ministr kultury Mgr. Martin Baxa

Ministr pro evropské záležitosti doc. PhDr. Mikuláš Bek, PhD.

Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy

Hejtman Jihomoravského kraje Mgr. Jan Grolich

Předsedkyně Výboru pro sport a volný čas ZHMP Ing. Mariana Čapková, MBA

Česká komise pro UNESCO

Federace židovských obcí v České republice

Partnerské organizace:

Hvězdárna a planetárium Brno

Moravská zemská knihovna

Národní pedagogický institut

Meeting Brno

Planetum

Národní pedagogické muzeum a knihovna J. A. Komenského

UNICEF ČR

Rés(O)nances

Fantova kavárna

Více informací: www.lustigfoundation.cz

Z přednášejících přislíbil účast sochař Pavel Karous, autor projektu Vetřelci a volavky, který ukáže také historii principu „procenta na umění“, nebo Marie Foltýnová z Umění pro město. Marie Foltýnová představí nové principy, které se podařilo zavést pro kvalitní umění umisťované v ulicích v pražském kontextu. Další z přednášejících bude Tereza Nováková, která představí principy kurátorství umění ve veřejném prostoru v zahraničí a chybět nebude ani představení, na jakém principu umisťuje umění do veřejného prostoru v sousedním Humpolci nebo zamyšlení se právě nad tím, jak reflektuje aktuální principy region Vysočiny na příkladu komunit a malých galerií v oblasti Vysočiny.

Součástí konference bude také komentovaná prohlídka Landscape festivalu, komentovaná prohlídka výstavního bloku Krajinou komunit, nebo debata s kulturními aktéry a zástupci municipality.

Konferenci pořádá OGV v Jihlavě při příležitosti výstavního bloku Krajinou komunit, který krom principů, s nimiž se ve veřejném prostoru pracovalo v Čechách po roce 1989 prostřednictvím výstavy Z galerie VEN!, poukazuje také na narůstající roli komunit při spoluutváření veřejného prostoru (výstavy Make friends, not art nebo Notgalerie: Path of the tribe). Ve druhé polovině bloku, která probíhá nyní, se pak otevřely možnosti transformace prostřednictvím vidění (Alessandra Svatek: Nové chyby) i zvuku (Jan Krtička: Jihlavské transformátory).

Konference proběhne v časové návaznosti na Landscape festival, který se v Jihlavě letos koná a v návaznosti na výše jmenovaný blok výstav Krajinou komunit.

Program konference:

10:00 Pavel Karous: Percent for Art
sochař, kulturní publicista a autor projektu Vetřelci a volavky

Abychom dostali skutečně současné umění do veřejného prostoru jinou než ilegální cestou, je zapotřebí znovu zavést procento na umění z rozpočtu městské veřejné stavby. Metodiku podpory umisťování umění ve veřejném prostoru přitom můžeme bezproblémově převzít ze západních měst a států. Většina západoevropských, severoamerických či australských států k tomuto účelu používá kulturní politiku „Percent for art“. Co to je systém Percent for Art? přednáší sochař Pavel Karous.

11:30 komentovaná prohlídka intervencí Landscape festivalu s jeho kurátorem, Danielem Mertou.

12:30–14:00 obědová pauza

14:00 Marie Foltýnová /GHMP/ Umění pro město – město pro umění

Jak lze s veřejným prostorem a veřejným uměním pracovat na úrovni města.

Galerie hlavního města Prahy je od zavedení programu Umění pro město v roce 2020 odborným garantem a organizujícím subjektem krátkodobých uměleckých projektů, které podporují implementaci různých forem současného umění v městských periferiích mimo přetížené historické centrum.

14:45 Tereza Nováková: Kurátorování dočasného umění ve veřejném prostoru jako běh po žhavých uhlících

Umění ve veřejném prostoru dnes zaznamenává boom. Objevuje se ve městech, na vesnicích, na periferii i ve volné krajině – na místech očekávatelných i na těch méně. To dočasné je výzkumem, procesem, sdílením, zážitkem, hrou, angažovaným gestem, ale také stavbou či urbanismem a mnohým více… Neustále prověřuje kvality vztahů a navazuje dialog – interaktivitu, spolupráci či otevřenost. Je zkoumavé, komunikující, ale též zábavné? Jaké kurátorské principy a strategie jsme si ještě dostatečně neosvojili, které naopak preferujeme a děláme? S přibýváním témat týkajících se spolupráce, recyklace (ekologie) citlivosti a péče se objevují též námi známé DIY přístupy, včetně sdílení. Ovšem neznamená to, že tomu vždy rozumíme stejně. Přednáška reflektuje na příkladech dobré praxe rozdíly mezi přístupem u nás a ve střední Evropě.

15:30 Petr Kovář: Všude dobře, doma nejlíp

Vstup kurátora a umělce Petra Kováře reflektuje některé spolkové aktivity regionu
a jejich příspěvek k posunu od site-specific strategie k people-specific. Zahrne i komunity obsažené ve výstavě Make friends, not art.

16:00 Martina Hončíková: Krátký vstup o zkušenosti umění ve veřejném prostoru v sousedním Humpolci

16:30 Michal Kudrnáč: Situace umění ve veřejném prostoru ve východních Čechách

17:00 Panelová diskuse s přednášejícími a zástupci municipality a městských organizací

18:00 Společné setkání s komentovanou prohlídkou výstavního bloku Krajinou komunit

Konference je otevřena široké veřejnosti a je zcela zdarma.

Rezervace míst na akci je nutná pouze pro větší skupiny 10+ osob.

Akce probíhá ve spolupráci s Landscape festivalem a Bránou Jihlavy, a za finanční podpory Státního fondu kultury ČR.

www.ogv.cz

Jeho součástí bude zahájení výstavy nazvané To zvláštní místo: 60 let Památníku Karla Čapka. Na ní se poprvé představí rukopisy dobových písemností slavného spisovatele a jeho blízkých. Expozice ukáže i proměny domu a zahrady od roku 1963 až po současnost. A v památníku zazní také stylová hudba z 20. až 30. let minulého století v podání skupiny Swing Session. „Oslavy zahajujeme i premiérou nového dokumentárního filmu „Tajemství záběrů Čapkovy Strže“ v režii Ondřeje Kepky o proměnách různých zajímavých zákoutí zahrady i domu,“ říká ředitel památníku Zdeněk Vacek. Výstava potrvá nejméně do konce ledna roku 2024. Více na www.capek-strz.cz.

Poprvé uvidí návštěvníci například rukopis, ve kterém Karel Čapek píše, že posílá bezkofeinovou kávu prvorepublikovému premiérovi Švehlovi. Tu mu slíbil, když oba pobývali u T. G. Masaryka v Topoľčiankách. Anebo dopis Boženy Čapkové, spisovatelovy matky: prosí nakladatele, aby jí vyplatil peníze. Potřebovala uhradit náklady na odvoz jednoho dítěte do Smokovce, zatímco druhé měla v nemocnici. Poprvé bude na Strži vystavené také svatební oznámení Čapkovy starší sestry Heleny z roku 1904, stejně jako rukopisy příspěvků Karla i Josefa Čapkových do týdeníku Přítomnost. „Tyto materiály nedávno zakoupil Středočeský kraj, zřizovatel památníku, od soukromého českého sběratele. Jde o další obohacení naší sbírky,“ dodává Vacek.
                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                  

Jak Čapkova Strž inspirovala Svěráka?

Premiéru bude mít v památníku i nový televizní dokument „Tajemství záběrů Čapkovy Strže“. „Letos jsem na místě pořídil také řadu analogových fotografií na starší aparát, abychom mohli lépe srovnávat také dobové a současné pohledy na památník. Digitální fotografie totiž již na první pohled vypadají naprosto odlišně,“ říká režisér Ondřej Kepka, který na Strži natočil v roce 1996 svůj první profesionální dokument. V novince se uplatní i filmové záznamy z archivu České televize. „Nově záběry se zaměřují na konkrétní části domu a zahrady, konfrontaci fotografické dokumentace z doby pobytu Karla Čapka a Olgy Scheinpflugové s tím, jak stejná místa vypadají dnes. Jde třeba o tehdejší lávku přes potok a místo, kde zřejmě stávala, o proměny zahradní verandy, ale i o zazděné zárubně mezi bývalým salonem a jídelnou, u nichž vznikly jediné dva známé snímky Čapka z interiéru domu,“ popisuje Vacek a dodává, že v dokumentu promluví například Zdeněk Svěrák. Ten vůbec poprvé zmíní zajímavou stopu Strže v cimrmanovských hrách. V 60. letech minulého století ho inspirovala návštěva tehdy čerstvě otevřené expozice. Díky tomu vznikly slavné „vědecké“ semináře, které hrám Divadla Járy Cimrmana předcházejí. V sobotu 23. září 2023 bude nový dokument k vidění na obrazovce ve výstavní místnosti památníku. Projekci doprovodí beseda s režisérem snímku Ondřejem Kepkou. Dokument bude na Strži k dispozici i později, návštěvníci si jej můžou vyžádat na místě. Tento film, který vznikl v koprodukci s Českou televizí, je zasvětí do proměn některých zákoutí domu a zahrady, která si pak mohou prohlédnout v reálu.

Režimu vadil nejen Masaryk a Peroutka

Na závěsných panelech konfrontuje výstava nejen proměny domu a zahrady, představí také prezentaci života a díla Karla Čapka v turbulentních moderních československých a později českých dějinách. „Památník byl za minulého režimu dlouho úplně odmítán, následně ideologicky ‚přistřižen do pěticípé hvězdy‘. A dlouho se mlčelo také o osobnosti Ferdinanda Peroutky. ÚV KSČ dokonce zvažoval jeho vraždu či zohavení. Chtěl tak zabránit novinářovým aktivitám v Rádiu Svobodná Evropa,“ vypráví Vacek. Zároveň připomíná, že právě Peroutka byl na Strži pravidelným hostem. „Ve svém letním domě mu dal Karel Čapek k užívání podkrovní pokoj, kterému se přezdívalo Peroutkárna. Tato místnost tvoří zajímavou součást stálé expozice.“

Čapkova Strž, místo klidu i setkávání 

Čapek si – nejen podle vzpomínek svých nejbližších – Strž doslova zamiloval. Našel tam tichou oázu, ostrov v rozbouřeném světě druhé poloviny 30. let. „Realizoval“ se tu úpravami domu i adaptací zahrady, zpevňoval koryto potoka. Strž byla místem setkávání s přáteli, které tu prý u sebe chtěl mít nejlépe každou neděli. Vznikala zde významná díla, například Bílá nemoc. „Tady byl Čapek šťastný – pozitivní energii cítí návštěvníci i teď, 85 let po jeho smrti. Jistě by byl rád, že Strž stále stojí a zůstává místem kulturních setkání, dospělým i mládeži připomíná jeho dílo a to, o co usiloval. Cesta autem z Prahy je ještě pohodlnější než kdysi, v okolních lesích stále rostou houby a je tam řada stromů, které Čapka pamatují. Navíc jsme letos v dubnu obnovili tradici výsadby nových stromů – břízek – potomky pátečníků a Čapkových blízkých,“ říká Vacek.

Jasany, které pamatují Čapka

Během působení Karla Čapka prošel stavebními úpravami nejen samotný dům, ale vznikla i přilehlá pergola nebo třeba garáž. Domek hajného Hejnice dostal zvýšenou střechu. V jeho podkroví býval někdy ubytovaný spisovatelův šofér. Dnes je tam zázemí bistra, knihovna, kanceláře. Od zpřístupnění veřejnosti v roce 1963, tedy v průběhu šedesáti let, se expozice v památníku postupně rozšiřovala z hlavní budovy i do garáže a pod širé nebe. „V zahradě je několik ikonických prvků, dřevin, které známe z předválečných fotografií. Je to nejen řada vzrostlých jasanů rámujících výhled z verandy nebo březový hájek, ale třeba i mohutné duby na břehu potoka,“ uzavírá Vacek a připomíná aktuální výstavu ROBOT: Born in Czechia, known all over the world, která je v zahradě památníku k vidění do konce září 2023. 

www.capek-strz.cz

https://www.facebook.com/PamatnikKarlaCapka/

https://www.instagram.com/pamatnikkarlacapka/

Památník Karla Čapka ve Staré Huti u Dobříše, p. o., adresa: 262 02 Stará Huť 120 a 125. Od dubna do konce října je otevřeno od úterý do neděle vždy 9.00–⁠⁠12.00 a 12.30– 17.00.

Víte že…

… vilu ve Staré Huti dostal Karel Čapek s manželkou Olgou svatebním darem k doživotnímu užívání? Místo si zamilovali a trávili tu veškerý volný čas až do Čapkovy smrti v roce 1938.

… po roce 1948 byl dům znárodněn? Olga pak měla k dispozici prakticky jen jednu místnost. V té době začala usilovat o vznik muzea. Podařilo se to ale až v roce 1963, kdy ve vile vznikla první expozice. 

… naprostá většina návštěvníků památníku je z České republiky – velmi často jde o školní výpravy? „Zahraniční návštěvníci pocházejí především ze sousedních zemí, ale letos jsme přivítali i ctitele díla Karla Čapka z Japonska a USA,“ říká Zdeněk Vacek.  

… velkou pozornost vzbudila v památníku nová výstava Zlatý kluk citlivý o Čapkově lékaři Leopoldu Firtovi, která bude na Strži k vidění do 20. září 2023? Zájem o ni projevila Ústřední vojenská nemocnice v pražských Střešovicích, jíž Firt po válce velel. V lednu 2024 vyjde nová kniha autora výstavy Zdeňka Vacka o osudech Leopolda, Julia a Pavla Firtových – 31. ledna 2024 si totiž připomeneme 40. výročí první úspěšné transplantace srdce ve Východním bloku. Provedl ji syn Čapkova lékaře, prof. Pavel Firt z IKEM.

… Památník Karla Čapka ve Staré Huti u Dobříše je příspěvkovou organizací Středočeského kraje? Ten zřizuje a podporuje i další památníky významných osobností spjatých s tímto regionem.

„Berliozovu Fantastickou symfonii interpretuji ultraromanticky. Vycházím přitom z novoněmecké kompoziční školy. Mé pojetí je mnohem dramatičtější, emocionálně extrémnější a nepředvídatelné,“ uvedl Eugene Tzigane. Tento špičkový dirigent s japonsko-americkými kořeny se s Pražskými symfoniky poprvé potkal na abonentním koncertě v únoru 2022. V minulé sezóně s orchestrem absolvoval úspěšný zájezd do Německa taktéž s romantickým repertoárem.

Lucas Debargue je mladý francouzský klavírista s netradičním životním příběhem. Na klavír začal hrát až ve svých deseti letech, vystudoval literaturu a filozofii a na profesionální hudební dráhu se dal až poté. Hned ve třiadvaceti však zvítězil v prestižní mezinárodní soutěži P.  I. Čajkovského. Start jeho kariéry byl doslova raketový, již má za sebou koncerty ve všech světových prestižních sálech, jako je Berlínská filharmonie, Concertgebouw Amsterdam, Konzerthaus ve Vídni, Théâtre des Champs Elysées či Filharmonie v Paříži, Wigmore Hall v Londýně, Suntory Hall v Tokiu i Carnegie Hall v New Yorku.

S Pražskými symfoniky Lucas Debargue zahraje Klavírní koncert polské skladatelky Grażyny Bacewicz. „Dílo Grażyny Bacewicz zahrnuje mnoho různých kompozičních stylů. Tento koncert je značně inspirovaný polskou lidovou hudbou. Můžete v něm rozeznat tradiční melodie a rytmy, ale co se týče harmonické stránky, je to velice subtilní dílo. V harmonii je zřetelná inspirace francouzskou hudbou – mám na mysli Debussyho a Ravela, ale také jsou tam přítomny agresivnější souzvuky, které používal například Bartók,“ přibližuje dílo Lucas Debargue.

Od Vítězslavy Kaprálové zazní na úvod koncertu skladba Suita rustica, která je taktéž inspirovaná lidovou hudbou, pochopitelně tou českou. Pozorný posluchač v ní jistě rozezná melodie známých lidových písní.

Před koncertem 5. října 2023 se od 18:15 koná setkání s umělci.

„Jak víme, náhody neexistují. Jako když vynikající dirigent Eugene Tzigane zaskočil za nemocného dirigenta v únoru 2022: zkrátka se měl s orchestrem FOK potkat. A hned se začalo plánovat znovushledání, které připadá na říjen 2023. Tentokrát s Tziganovým jasně čitelným rukopisem, kterému vévodí Fantastická symfonie Hectora Berlioze, klíčová symfonie 19. století prostoupená ženskou energií. Což samozřejmě platí i pro díla Vítězslavy Kaprálové a Grażyny Bacewicz. Co se však nemění, s maestrem Tziganem vystoupí opět klavírista, opět výtečný: Francouz Lucas Debargue, ověnčen vavříny a nádhernými nahrávkami.“

FANTASTICKÁ SYMFONIE 4. a 5. října 2023 od 19:30, Obecní dům

VÍTĚZSLAVA KAPRÁLOVÁ

Suita rustica op. 19

GRAŻYNA BACEWICZ

Koncert pro klavír a orchestr

HECTOR BERLIOZ

Fantastická symfonie op. 14

Lucas DEBARGUE | klavír

SYMFONICKÝ ORCHESTR HL. M. PRAHY FOK

Eugene TZIGANE | dirigent

Vstupenky: https://www.fok.cz/cs/fantasticka

Práce absolventky Akademie výtvarných umění v Praze Klaudie Hlavaté (1992) zaujmou nejen osobním přístupem a silnými tématy se symbolickým přesahem, ale i originální technikou. Jejím základem je koláž, kterou ale tato autorka dokázala povýšit na vyšší úroveň. Nejenže vedle sebe klade fotografie, reprodukce nebo ilustrace, jak je obvyklé, ale zároveň tyto kompozice doprovází vlastními – především kresebnými a malířskými – zásahy. Dalším unikátním prvkem je plexisklo, které tvoří podložku jejích prací. Zvětšuje formát koláží v některých případech až na dva metry a zároveň umožňuje využívat transparentnost nebo naopak hru stínů. Její motivy se vymykají běžné klasifikaci malířských témat. Je možné o nich uvažovat jako o psychologických schématech nebo projekcích, mentálních mapách, fragmentárních obrazech, případně jako o zvláštním spojení vnitřní krajiny těla a mysli. Pro Dětskou galerii Lapidárium připravila Klaudie Hlavatá speciální cyklus na základě pohádky o touze Slunce a Měsíce po vzájemném setkání, kterou sama napsala. Ve své koncepci při tom využívá i principy leporela tak, jak je známe z dětství. Také v tomto případě jí nebeská tělesa použila jako symboly pro vědomí a nevědomí, jež dávají jejímu příběhu další významový rozměr.

„Diváci sami se mohou stát součástí obrazu a procházet mezi nimi. Obrazy jsou vypravěčské a skrývají v sobě příběhy. Děti, ale i dospělí se s nimi mohou ponořit do svého vlastního imaginativního světa a vytvořit si tak vlastní příběh o Slunci s Měsícem,“ prozrazuje umělkyně Klaudie Hlavatá.

Klaudie Hlavatá vystudovala Akademii výtvarných umění v Praze, ateliér Vladimíra Skrepla, Jiřího Kovandy a Jana Šerýcha. Předtím studovala na Vyšší odborné škole uměleckoprůmyslové a Střední uměleckoprůmyslové škole zakončenou maturitní zkouškou v oboru malby. V roce 2016 dokončila studium na UMPRUM v Praze, studio intermediální konfrontace pod vedením Jiřího Davida a Milana Saláka. 

Dlouhodobým konceptem Dětské galerie Lapidárium je uvádět děti do světa umění pomocí neobvyklého výstavního formátu. Ten dětem umožňuje poznávat různé formy současného umění, výtvarných technik, vnímat aktuální společenská témata a dále vše rozvíjet pomocí doprovodných vzdělávacích programů, autorských workshopů a prohlídek. Rovněž výstava Klaudie Hlavaté přináší pro návštěvníky prostřednictvím doprovodného programu v podobě workshopů příležitost vyzkoušet si tvorbu koláží a ponořit se do světa imaginace. Jednou z příležitostí, jak zažít tvůrčí proces přímo s autorkou výstavy bude workshop v sobotu 4. 11. od 14 hodin.

Další doprovodné programy najdete na webu kláštera Broumov v kalendáři akcí. Sledujte také náš Instagramový účet @lapi_darium.

Výstavní program galerie je realizován za finanční podpory Ministerstva kultury ČR a Státního fondu kultury ČR, Nadačního fondu GESTOR pro současné umění a GESTOR – ochranného svazu autorského, z.s, Královéhradeckého kraje, Města Broumov. Mediálním partnerem je Český rozhlas Hradec Králové a web Naše Broumovsko.  

Naděžda Hloušková uvádí svou již pátou výstavu. Její práce si budete moci prohlédnout v kulturním Salonu Maryška na náměstí T. G. Masaryka (vedle kavárny). Vernisáž proběhne v pátek 22. září od 17 hodin, výstava potrvá od 22. září do 10. listopadu 2023.

O autorce

Autorka prostřednictvím své tvorby vynáší na světlo mezilidské vztahy ve spojitosti s kulturou, architekturou, přírodou, každodenností a minulostí ostravského regionu. Svůj pohled tak neupírá jen na vytěžený kraj, ale hlavně na ty, kteří okolní zaprášené terény zalidňují, na ty, jejichž tváře se do urbánního reliéfu v našem okolí obtiskly. Její obrazy sice citlivě ohledávají dopady neurvalé průmyslové činnosti na lidskost člověka, na Ostravsku tolik zkoušeného, jenže Naďa umí i drtivě zobrazovat to, čemu hrozí v důsledku plynutí času a regenerace naší krajiny zapomenutí. Její znepokojující plátna tak probouzí k životu minulost kraje v celé šíři emocí i podob. Vystupuje z nich děsivý půvab mizející industrie i její zničující síla, která huntuje lidská těla a nezřídka traumatizuje duše zdejších obyvatel a rodáků. Svou tvorbou reflektuje neurčité i zcela konkrétní momenty, lidi a místa v Ostravě, Karviné, Bohumíně, Orlové i Rychvaldu. 

Naděžda o sobě říká:

„Obklopena šedí, rzí, mastným prachem, uhelnými doly i velmi svérázným humorem a hrubiánským chováním jsem pocítila naléhavou potřebu začít přemýšlet nad palčivými otázkami týkajících se krajiny, ve které žiju. Dlouhé chvíle strávené venku i v ateliéru mi přinesly jasnou odpověď. Nyní vidím krásu, tam, kde není na první pohled patrná. Je ukryta pod vrstvami prachu, smogu, minulosti, smrti i života, radosti i smutku, vidím ji v pracovitosti, nelidské dřině a pozůstatcích nejen industriálních staveb, ale i zdejšího člověka jako takového. Díky tomu jsem se dostala k historii okolních měst, zajímavým neotřelým místům a pochopila mnohé – lidi, kteří byli často konfrontováni s nenadálou smrtí, pracovali v těžkých podmínkách, netečně přihlíželi devastujícím proměnám krajiny a museli si vytvořit své vlastní pojetí života. To vše mě okouzlilo natolik, že jsem měla chuť a touhu své prožitky a dojmy propojit a zaznamenat.“

Uskuteční se tu například workshopy, besedy, a kromě dalších kulturních akcí, zde nakoupíte za speciální ceny.

Cílem projektu Malá Strana září, který připravuje tým okolo Lemarketu a malostranského concept storu Ones, je ukázat, že nejkrásnější pražská čtvrť nepatří jen turistům a místní zde mohou posbírat nezapomenutelné kulturní i estetické zážitky.

„Právě v concept storu Ones vznikla celá myšlenka o tom, že Malá Strana září. Je to místo plné lokálního designu, ale také se zde setkávají kreativci. Proto jsme zrovna tady pochopili, že vybrané obchody, kavárny a restaurace Malé Strany si zaslouží pozornost Pražanů,” vysvětluje organizátorka Elena Janota.

O to, aby žádný ze zapojených podniků, neunikl vaší pozornosti, se postará tištěná mapa, kde najdete nejen seznam vybraných míst, ale také informace o tom, jaký druh akce se u nich koná.

Na webu www.malastranazari.cz najdete podrobnosti o projektech, které září. Zjistíte, že sem například patří mýdlárna Heleny Heinz, kterou do svého legendárního průvodce zapojil i Louis Vuitton, luxusní šperky 27jewelry, designér Alois Ficek nebo restaurace Café Savoy či galerie Křehký.

Nově zapsaná památka se skládá ze dvou částí. První je Žatec coby centrum chmelařské oblasti. Představuje množství staveb zaměřených na zpracování chmele a působí zde instituce spojené se světovým obchodem a s výzkumem chmele. Žatec je zapsán v rozsahu historického městského centra (chráněného formou památkové rezervace) a navazujícího dříve průmyslového Pražského předměstí (chráněného formou památkové zóny). Druhou částí je Žatecká chmelařská krajina, kterou tvoří chmelnice okolo vesnic Trnovany a Stekník (chráněného formou vesnické památkové zóny) se stejnojmenným státním zámkem. Obě části společně představují víc než sedm století dlouhou tradici pěstování, zpracování a obchodování s nejznámější odrůdou chmele na světě. 

Zápis na Seznam světového dědictví UNESCO je výsledkem dlouholeté spolupráce mnoha subjektů samosprávy, státní památkové péče, pěstitelů chmele i Chmelařského institutu a v neposlední řadě odborníků Národního památkového ústavu a Českého národního komitétu ICOMOS. 

Město Žatec a památky spojené se zpracováním chmele byly už v roce 2007 zapsány na tzv. Indikativní seznam ČR, který obsahuje potenciální uchazeče o zápis na Seznam světového dědictví. Národní památkový ústav byl jedním z iniciátorů této nominace. „Už v listopadu 2013 jsem ráda připojila svůj podpis pod memorandum o spolupráci při přípravě nominace. Tomuto tématu, tolik populárnímu v České republice, jsme od počátku věřili. Národní památkový ústav byl u všech fází projektu a také svůj výzkum zaměřil v letech 2016–2020 na dokumentaci historických staveb sloužících pro zpracování chmele na území Žatecka,“ uvedla Naďa Goryczková, generální ředitelka NPÚ, která se účastní jednání Výboru pro světové dědictví v Rijádu.

Stavby v historickém centru Žatce názorně ukazují různé historické etapy, od staršího tradičního způsobu sušení chmele na půdách, přes jedinečné sušárny, sklady, stavby se sirnými komorami a vysokými komíny, po objekty pro certifikaci kvality chmele. Tyto technické památky jsou soustředěné na relativně malém území Pražského předměstí. Některé z nich už neslouží své původní funkci, ale jsou konstrukčně a materiálově autentické, s mnoha specifickými detaily. 

První verze nominace s názvem Žatec – město chmele byla zaměřená pouze na urbanistické a technické dědictví v Žatci. Výbor pro světové dědictví v roce 2018 označil projekt za zajímavý a vyzval Českou republiku k přepracování a rozšíření o příběh pěstování chmele v okolní krajině. Ve spolupráci města, zástupců chmelařů, pod odbornou asistencí NPÚ a domácích i zahraničních expertů byla vybrána krajina chmelnic na Steknicku spolu se Státním zámkem Stekník. Ten je architektonickou dominantou krajiny a současně jako rezidence místní vrchnosti spojené s pěstováním chmele dobře doplňuje komplexní historii úspěšného pěstování chmele na Žatecku.

„Jsme rádi, že bylo možné do projektu zapojit i Státní zámek Stekník, jehož obnově Národní památkový ústav v posledních letech věnuje zvýšenou pozornost,“ uvedla Naďa Goryczková a doplnila: „Status světového dědictví bezpochyby napomůže zvýšenému zájmu o tuto výjimečnou památku. Jedinečnost krajiny chmelnic propojené s vesnicemi se zemědělskými usedlostmi a místy pro zpracování, skladování a následné obchodování s chmelem, představí v budoucnu také naše nové expozice. Věříme, že prestižní status světového dědictví pomůže získat větší zájem domácí i zahraniční veřejnosti.“ 

Na počátku roku 2021 byla rozšířená nominace podepsána ministrem kultury a odeslána Centru světového dědictví do Paříže. 1. února 2021 začal proces hodnocení. 

Zápis na Seznam světového dědictví je dalším velkým úspěchem širokého kolektivu zapojených subjektů a jednotlivců. Česká republika obohatila tento seznam UNESCO o fenomén pěstování a zpracování chmele, a to v celé jeho šíři „od pole do skladu“. Doplnila tak početný soubor zapsaných produkčních zemědělských krajin, které uchovávají tradice pěstování různých plodin, včetně staveb na jejich zpracování. Z nich je nejvíc viničních krajin v různých zemích (zejména evropských – Francie, Itálie, Maďarsko), jsou zde i plantáže pěstování čaje (Indie, Čína), tabáku (Kuba), agáve (v Mexiku), kávy (v Kolumbii), kakaovníků nebo rýžová pole (na Filipínách nebo v Číně), olivové háje (Palestina, Andalusie ve Španělsku) nebo i sady s korkovými duby (Španělsko).

Uznání výjimečné světové hodnoty památek Žatecka je nyní velkým společným závazkem, jak toto dědictví ještě lépe chránit a prezentovat široké a odborné veřejnosti. 

Porota vyzdvihla „neuvěřitelnou samostatnost a akčnost žáků a žákyň, ale také zájem o jejich okolí a nedávnou historii. Na projektu také ocenila, že je dlouhodobý a že si žáci důkladně promysleli postup obnovy. Dohledali si informace k zaniklé osadě a zajímali se o původní obyvatele obce. Projekt má hmatatelný výsledek, přesah i mimo jejich komunitu a může být inspirací nejen pro jejich vrstevníky.“  Zdroj: https://www.gratiastibi.cz/cs/finaliste-2023

Otázky pro Mgr. Věru Ingrovou a MgA. Zdeňku Morávkovou, Ph.D.

Mgr. Věra Ingrová byla průvodcem projektem Kamenná v prvních dvou letech. V Montessori ZŠ Vápenná nyní garantuje rozvoj a metodu Montessori pedagogiky ve druhém trojročí.

MgA. Zdeňka Morávková, Ph.D., vedla žáky třetí rok projektu. V Montessori Vápenná nyní garantuje rozvoj a metodu Montessori pedagogiky ve třetím trojročí.

Paní učitelky, proč se „vaše děti“ do celého projektu pustily? Do jaké míry to byla jejich iniciativa a nápad z vlastních hlav? Co je přesvědčilo, že svůj nejen školní, ale i volný čas věnovaly právě tomuto místu a úsilí, aby Kamenná nebyla zapomenuta? 

VI: Jsme škola, která vzdělání dětí staví na principech vytvořených Marií Montessori, italské lékařky, vědkyně a pedagožky. Ta vypozorovala, že u dospívajících dětí 12 až 15 let dochází k významnému a rychlému vnitřnímu i vnějšímu vývoji, který nese velké změny. Tyto změny vyžadují zcela jiné potřeby, než ty, jež jsou nabízeny dětem v „klasických” školách. Proto stanovila pro dospívající několik pilířů výchovně-vzdělávacího procesu. Na nich leží celý koncept vzdělávání dětí v 7., 8. a 9. ročníku Montessori. Program pro dospívající pojmenovala Děti země. Jeho cílem je propojit intelektuální práci ve škole, praktické činnosti mimo školu a práci pro komunitu tak, aby byly děti v závěru základní školní docházky připraveny uvažovat o svém povolání/poslání v životě a specializovat se v oblasti svého zájmu, talentu, který jim umožní přispět samostatným a smysluplným způsobem celé společnosti. Z tohoto důvodu jsme společně s dětmi navrhovali a hledali oblast, které bychom se tři roky věnovali a naplnili tak výchovně-vzdělávací cíle výuky na II. stupni.

Na stole nám tehdy leželo několik nápadů. Postavit altán na školní zahradu, pronajmout si pozemek a pěstovat zeleninu,… Nakonec vyhrála zaniklá osada Kamenná. Je možné, že hlas pro Kamennou byl ovlivněn nejen tím, že jsme se v té době právě věnovali tématům spojeným s obdobím 2. sv. války, ale také že jsme oblastí bývalých Sudet, kde na vás historie z těchto těžkých časů kouká takřka za každým rohem.

Co v dětech zažehlo chuť Kamenné věnovat nejen školní, ale hlavně svůj volný čas, přesně nedokážu říci. Ale přesvědčení o smyslu projektu a také radost z obnovení pramene, která se dostavila po prvním roce realizace, se přenesla i do druhé fáze stavby zvoničky a pokračovala až k jeho zdárnému finiši – postavení útulny.

ZM: Tím, že jsem do projektu „naskočila“, když už byl rozběhnutý, tak jsem se snažila motivaci dětí zmapovat hned zkraje mého převzetí. To bylo velmi cenné a ukázalo mi to, s jakou skupinou vůbec pracuji. Projevilo se například, že ne každý je nadšený ze stavby útulny a bylo třeba zmapovat talenty nebo alespoň předpoklady jednotlivých dětí a jejich vlastní potřeby. To bylo klíčové proto, aby cítily chuť se na tak dlouhodobém projektu ještě podílet. Někomu byla bližší stavařina, jinému vedení týmu a rozpočtu, dalším divadlo nebo výtvarná tvorba. Tohle bylo sice náročné skloubit a udržet pohromadě, ale pomáhalo to k získání a udržení osobní motivace každého jednotlivce a díky tomu mohl vzniknout nakonec tak pestře zaměřený projekt.

Máte k Rychlebským horám osobní vztah? Jste rodačky? Jaká je historie Kamenné a jak to tu kdysi vypadalo?

VI: Obec byla založena 1692 jako Steingrunde. Měla i český název, Kamenička. Ten vznikl pravděpodobně od kamenité půdy, na které byla obec postavena. V roce 1723 přibyl mlýn. V roce 1816 tu vyrostla kaple a v roce 1837 i škola. Byla zde také hospoda a výrobna potaše. Většina obyvatel ale pracovala v lese. Největšího rozvoje dosáhla obec před 2. světovou válkou. Většina dřevěných domů byla zbourána a vystavěny zděné. Vznikl hasičský sbor a v roce 1937 hasičská zbrojnice. Po vysídlení německého obyvatelstva nebyla obec nikdy plně dosídlena a v roce 1961 ji československá armáda srovnala se zemí. Narodila jsem se v tomto kraji a z jedné čtvrtiny mám místní, sudetské kořeny.

ZM: Do Rychlebských hor jsem se přestěhovala před třinácti lety s mým mužem, který z Jesenicka pochází. Bydlíme v zaniklé osadě na hřebeni, který svým osudem Kamennou v něčem hodně připomíná. Rychlebské hory jsou krajinou, do které se romantici, co mají rádi nejrůznější výzvy a historii, musejí zamilovat. (úsměv)

Nejvýraznějším výstupem celého tříletého projektu je vznik útulny pro turisty. Co dnes takový plán obnáší, co bylo třeba zařídit, vykomunikovat, sehnat, odpracovat? Do jaké míry to vše zvládly děti? Co se díky tomuto školnímu projektu naučily? Jaká část práce je bavila nejvíce? S jakými profesionály spolupracovaly? V čem spočívala ta „neuvěřitelná samostatnost“, kterou porota soutěže vyzdvihla? Dokážou už dvanáctileté děti samy vést takový projekt?

ZM: Děti by zřejmě takový projekt napoprvé samy nezvládly. Jsou sice nesmírně zručné a nadšené, ale představit si, co to obnáší, je mnohdy výzva i pro dospělé. Klíčový je pro nás právě proces učení. Žáci se učí nejen nové znalosti, ale i kompetence. Role učitele je modelovat jim situace a ukazovat, jak probíhá plánování, vedení a realizace projektu. Stanovili jsme si např. společné deadliny, ke kterým měly být hotové návrhy a kresby na stavbu útulny. Poté je děti představily starostovi obce, na jejímž pozemku útulna leží. Vše musely prezentovat i na zastupitelstvu. Žádaly o různé granty a sponzoring. Učily se naplánovat rozpočet, dodržet ho, naplánovat termíny, pochopit technologii stavby, naučily se míchat beton, zacházet s různým nářadím, uplatňovaly matematiku při stavbě konstrukce, umějí už vytvářet plakáty v grafických programech, tvořit webové stránky, propagovat akci na sociálních sítích, uvádět festival, spolupracovat s kavárnami, zajistit občerstvení, celkově spolupracovat se subjekty mimo školu. Nejvíce je, myslím, bavil samotný festival. Už z nich spadla tíže nervozity a zároveň to byla oslava jejich tříleté práce. Myslím, že je mile překvapila vysoká účast z řad kamarádů, ale i nejširší veřejnosti a věřím, že oprávněně cítily hrdost. Závěrečné dotazníky, které jsem ale žákům na konci školního roku rozdala, ukázaly, že každý vnímal projekt jinak a že pro každého bylo přínosné a naplňující něco úplně jiného. Za to jsem moc ráda. Protože to bylo jedním z pedagogických cílů, poznat sám sebe, co mi jde i nejde, v čem se mohu překonat a jak mohu být součástí většího celku.

Co byste poradily těm, které váš příběh bude inspirovat?

VI: Dlouhý čas věnovaný projektu před jeho vlastní aktivní realizací, který byl plný diskuzí, přednášek a setkání s pamětníky či odborníky z různých oblastí, byl nesmírně důležitým aspektem, základem, jenž by neměl být opomenut či uspěchán. Odkryl dětem složitost a náročnost, postavil je do reality, na „zem“. Protože děti by nejraději začaly stavět už zítra. (úsměv)

ZM: Že učitelé mají v průběhu realizace pečovat i sami o sebe, dobíjet baterky a uvědomovat si znovu „proč“ to děláme. Práce po dobu tří let je pro děti velmi náročná. Učí se teprve pracovat s časem, plánovat jednotlivé kroky. V tomto musí být učitel trpělivý a také umět takový projekt oživit odlehčenějšími aktivitami, hrou, tím, že nabídne různé možnosti zapojení podle toho, co je kterému žákovi blízké. Z žádného projektu by neměla zmizet radost a chuť být spolu.

Jak probíhala spolupráce s Nadací Via, která už v minulosti podpořila také např. kampaň na oživení Tančírny v Račím údolí, jedné z nejkrásnějších staveb v Rychlebských horách? Přihlásili byste se do programu Dobro-druzi Nadace Via znovu? Co se při realizaci projektu osvědčilo?

VI: O finanční příspěvek se pokusily děti žádat hned v prvním roce projektu Kamenná, ale nedotáhly celou věc do konce a příspěvek nedostaly. Takovéto momenty nezdaru jsou nesmírně důležitými okamžiky v celém výchovně-vzdělávacím procesu Montessori pedagogiky.  Otvírají jiné cesty nebo vracejí zpátky – lépe a jinak.

ZM: Ve třetím roce projektu si část týmu dokázala vyhradit čas navíc a projít celým procesem žádání u Nadace Via znovu. Jako pedagog oceňuji nejen to, že žáci získali finance na realizaci festivalu, ale hlavně to, jak fantastickou podporu Nadace poskytuje metodicky. Např. to, že žáci svůj projekt představovali dalším skupinám z jiných koutů ČR. Jiné, dříve úspěšné skupiny byly vlastně v roli mentorů a říkaly našim žákům, na co si dát pozor. O takové učení ve vrstevnické skupině se opírá i celá Montessori metoda. Tento způsob učení je mnohdy mnohem efektivnější. Nadace žáky po celou dobu školila, na co si dát pozor, jak si rozdělit role. Pro mě jako pedagoga to byla další podpora a opora. Takže rozhodně doporučuji!

I letos se mohou do programu Dobro-druzi Nadace Via přihlásit skupiny dětí od 2. stupně základní školy a studenti středních i vysokých škol s vlastním nápadem. Mohou třeba pořádat za podpory nadace benefiční akce pro osobu nebo organizaci, kterou si sami zvolí, nebo také uspořádat sousedskou akci, přispět k obnově krajiny nebo zkrášlit své okolí.

Kdo nominoval váš projekt na cenu Gratias Tibi, kterou uděluje Člověk v tísni, symbolicky říkající všem soutěžícím Děkuji Tobě?

ZM: Na závěr celého projektu jsme s žáky uspořádali v obci Kamenná festival. Ten navštívili i někteří zaměstnanci z Nadace Via. Ohledně nominace se nám ozvali právě oni. Cenu znali a měli za to, že by bylo vhodné žáky nominovat. Vše tedy nakonec proběhlo právě ve spolupráci s Nadací.

Budete pokračovat akcemi, které vracejí místu život? Kdybyste měli tu moc, byla by tím největším cílem obnova původní sudetské osady Kamenná?

ZM: V projektech s žáky pokračujeme každoročně. Ale jak se říká, že dvakrát nevstoupíš do stejné řeky, tak tento projekt byl v něčem naprosto výjimečný a i pro nás v nějakém smyslu neopakovatelný. Jako učitelé se také každý rok „ladíme“ na trochu jinou skupinu, která v trojročí vznikne a projekty by měly vycházet především z vnitřní motivace dětí. Pak jsou udržitelné. Víme, že pro některé z nich je projekt „Kamenná“ něčím, co by si opravdu přály zažít. Aktuálně hledáme, jak jim to dopřát a zároveň zvládnout projekty energeticky, protože pro učitele to je vždy významná dávka času navíc. Kdybych měla možnost, tak bych Kamennou nechala tak, jak nyní je. To místo je překrásné. Hlavně na jaře v květnu. A je živé i bez lidí. Je ale dobré si připomínat paměť míst a s jemností o ně pečovat. Někdy to může být věc trvalejší, jako je zvonička, jindy happening, kdy na místě s dětmi píšeme a čteme básně. Způsobů, jak se spojit s lidmi a místy je mnoho a já si cením toho, že je mohu spolu s dětmi citlivě objevovat.

https://montessori-vapenna.cz/

www.gratiastibi.cz