čtvrtek
25. července 2024
svátek slaví Jakub

Archiv textů

09.08.2023
Celá ČR, zahraničí
Články a komentáře
Knihy, literatura, média, Ostatní, Vzdělávání
Martina Fialková

ČR-USA: Pokračovatel známé rodiny Stránských nese náročný úděl služby demokracii a kultivaci svobodné společnosti v této zemi s úsměvem. Má den rozpočtený na minuty, kromě své lékařské praxe řídí polikliniku na Národní třídě, vydává legendární časopis Přítomnost (a ani on nenašel v jeho archivu žádného Hitlera – gentlemana), glosuje do něj i jinam veřejné dění. Ale také pokroky v medicíně a zejména ve svém oboru, neurologii, která má v současné době překotného vývoje IT technologií a umělé inteligence co říci k budoucnosti člověka. Jakožto Homo politicus se prostřednictvím dalších veřejných aktivit snaží vést nekonečný boj s českou povahou, kterou však, dle svých slov, nade vše miluje. A to i přes fakt, že jeho rodina, ve všech svých členech doslova zosobňující Masarykovskou republiku, musela v roce 1948 emigrovat do USA, aby si zachránila životy.  

Pradědeček Adolf Stránský – novinář, politik, zakladatel Lidových novin a také ministr obchodu v Kramářově první československé vládě, spoluzakladatel Československé národní demokracie, od roku 1920 senátor. Dědeček Jaroslav Stránský – právník, novinář a také ministr (spravedlnosti a pak školství). Otec Jan činný podobně jako oni, byl rovněž poslancem československého parlamentu do kritického roku 1948, poté spoluzakladatel Československého stolu Rádia Svobodné Evropy. Jeho syn Martin se již narodil v USA, ale od roku 1990 znovu postupně zakotvil v Česku.  Zvolením do zastupitelstva MČ Prahy 1 v roce 2010 se stal jediným příkladem čtyř generací, které sloužily svobodné republice. 

19.07.2023
Celá ČR, zahraničí
Články a komentáře
Architektura
Martina Fialková

ČR-ZAHRANIČÍ: Architekt Stanislav Picek do roku 1983 žil a působil v Československu. Pak ho z vlasti vyhnala touha svobodně se pohybovat za vysněnou prací, která mu byla vším. Příležitosti ve světě se nabízely, ale tehdejší režim tomu stavěl překážky. Původně nechtěný odchod se časem stal životní nutností. Svou stopu v podobě originálních staveb a projektů s důrazem na funkčnost, estetiku a konstrukční logiku zanechal Stanislav Picek v řadě zemí světa počínaje Persií přes Švýcarsko, Kanadu, USA, Japonsko i Belgii. Po předčasné smrti milované ženy, belgické houslové virtuosky Edith Volckaert, se v roce 1996 rozhodl k návratu. Od té doby v Česku už zrealizoval řadu pozoruhodných staveb a návrhy nových dále vznikají. Jeho architektura je zastoupena ve významných galeriích jako je Pompidou Centre v Paříži, také v Národní galerii a v Uměleckoprůmyslovém museu v Praze. Z realizací vzniklých po návratu je možná nejznámější multiplex Anděl City v Praze, rekonstrukce Masarykova náměstí v Lázních Bohdaneč nebo také design interiéru a podoba informačního systému v pražském tunelu Blanka.

Náš rozhovor vzniká ve stínu starých stromů nedaleko za Prahou, kde stojí jeho „Křivoklátský letohrádek“. Rekreační stavba s podtextem společensko-kulturního využití, v roce 2004 oceněná Grand Prix. Začněme ale v místech, kde architektura na vnímavou dětskou duši zapůsobila poprvé.

28.06.2023
Celá ČR, zahraničí
Články a komentáře
Instituce a kulturní zařízení, Hudba
Martina Fialková

ČR-ZAHRANIČÍ: Nebylo to naše první setkání. Ale poprvé jsme měli možnost mluvit více do hloubky o jiných než hudebních tématech. Houslista Ivan Ženatý, umělec, který je ve světě vysoce ceněný pro svoje umělecké kvality, strávil celý život na cestách za svým snem – hudbou. Při svých koncertních vystoupeních sklízel úspěchy v Berlíně, Londýně, Paříži, New Yorku i Tokiu, stal se profesorem prestižních univerzit v Clevelandu, Drážďanech nebo Kodani. Pokračujeme tedy v načatém dialogu, který částečně probíhá na dálku, během příprav na další letní cestu Ivana Ženatého do USA. Zde už několik let působí jako pedagog na Cleveland Institute of Music. Než však do tohoto bodu dospěl, předcházela léta studií a začátek kariéry houslového virtuosa ještě v době železné opony mezi Východem a Západem. Rok 1989 a s ním otevření hranic i dalších možností pro Ivana Ženatého přišel ve vhodném okamžiku. V našem prvním rozhovoru citoval větu jednoho ze svých učitelů v rodné Lomnici nad Popelkou, kterou se později, možná podvědomě, řídil: „Vystřelený šíp a promarněná příležitost se nikdy nevrátí.“

12.04.2023
Celá ČR, zahraničí
Články a komentáře
Cestovní ruch, Knihy, literatura, média, Ostatní
Martina Fialková

ČR-ZAHRANIČÍ: S Katkou Dehningovou se občasně potkáváme při jejích návštěvách Prahy. Poprvé, když vyšla její prvotina Proti proudu zeměkoule. Podruhé, když v roce 2014 vydala druhou knížku s názvem Cesta za datovou čáru. O vzniku i obsahu obou jsme spolu vedly besedu pro tehdejší Hovory bez hranic. Tento cyklus besed jsem moderovala v Městské knihovně v Praze a jeho název přesně vystihuje i následující rozhovor s usměvavou, energickou, empatickou spisovatelkou, cestovatelkou, podnikatelkou, původně však kadeřnicí z Prahy. Začátek textu jsem si vypůjčila z té doby, ale protože každé další setkání s Katkou přináší tolik překvapení, bylo nezbytné pokračovat: 

21.12.2022
Celá ČR, zahraničí
Články a komentáře
Knihy, literatura, média, Divadlo a tanec, Ostatní, Menšiny a cizinci
Martina Fialková

ČR-VÍDEŇ: Není sporu o tom, že divadlo samo o sobě je magický fenomén. Když je ale řeč o ochotnickém divadle, může mít pro řadu lidí pořád jakýsi přídech amatérismu. Lidové zábavy pro známý okruh diváků, kteří mnoho prominou a chodí se dívat na své sousedy či přátele, jakou to na divadelních prknech zase sehrají taškařici. Určitě to mnohde už neplatí, a laťka může být velmi vysoko. Jsou ale ochotnické soubory, které plní ještě mnoho dalších úloh, než „jen“ to, že spojují lidi s láskou k divadlu. Takové, které mají doslova poslání. Jedním z nich je zcela jistě Vlastenecká omladina, založená Čechy ve Vídni v roce 1881, jejíž vznik plynul z obav o zánik české řeči mezi krajany. Úředně byl spolek zaregistrovaný v roce 1885 a divadlo hraje dodnes. Vlastenecká omladina tu plní mnoho dalších úloh i v nové době. Vedoucí osobností 135 let staré „Omladiny“ byla poslední dvě desetiletí Anna Vaďurová. Křehce a romanticky vyhlížející žena se srdcem na dlani a ohromnou vnitřní sílou. Alespoň tak jsem ji poznala při natáčení dokumentu České kořeny ve Vídni v letech 2011-12. S podporou manžela Viktora – jinak režiséra – a dalších se jí podařilo soubor výrazně omladit, stmelit a vytáhnout k nebývalým úspěchům. Kde a z čeho tu sílu, která tmelí vídeňské Čechy i Slováky a působí i přes hranice, čerpá? Obě, snad inspirovány předvánoční dobou, spouštíme se spolu do hlubin ubíhajícího času…

06.07.2022
Celá ČR, zahraničí
Články a komentáře
Instituce a kulturní zařízení, Ostatní, Menšiny a cizinci
Martina Fialková

ČR-SLOVENSKO: Dagmar Takácsová je profesí oční lékařka. Má dvě dospělé děti, raduje se i z vnoučat. Se svým slovenským manželem žije už několik desetiletí v Košicích.  Celou svoji profesní dráhu se však věnovala nejen svému oboru a rodině, ale ještě stíhala a doposud stíhá intenzivně organizovat velkou část českých aktivit na východním Slovensku, kde žije. Je hybnou silou Českého spolku v Košicích, kde s kolegy neúnavně každoročně připravuje největší přehlídku české kultury u našich sousedů, multižánrový festival Dny české kultury na Slovensku, zasahující i do Prešova, Martina, Michalovců, Staré Lubovně a dalších míst. Ale zdaleka nejen to. Dagmařina činnost za roky trvání spolku musela obsáhnout mnohem víc. Všechno, co dělá, ale dělá zásadně s úsměvem a s láskou. Její aktivity byly již také oceněny Českou republikou, a to v roce 2013 cenou Gratias Agit udělovanou Ministerstvem zahraničních věcí, přímo z rukou Karla Schwarzenberga. Považuji si za čest, že se známe, a že jsem do její „české spolkové kuchyně“, ale snad i trochu do jejího českého srdce, mohla nahlédnout.

23.02.2022
Celá ČR
Články a komentáře
Hudba, Ostatní
Martina Fialková

ČR-PRAHA: S Janou Koubkovou, první dámou českého jazzu, jsem už jeden rozhovor vedla. Vznikl v roce 2009 pro Listy Prahy 1 a začínal mou vlastní příhodou, kterou jsem Janě vyprávěla: „Když bylo mému synovi asi šestnáct, jednou v parku na Grebovce s partou podobně praštěných bubnovali do všelijakých bubínků a nechávali se unášet rytmem. Ocitl se tam nějaký tvůj známý, který pak celou tu bandu dovedl k tobě na domácí jam-session. Syn mi pak vyprávěl, že byl s těmi všemi kluky a holkami u nějaké starší paní, co měla červenou hlavu a zpívala s nimi. Asi to prý byl jazz. Ale mami, ona byla fakt dobrá! – s překvapením hodnotil ten nečekaný jam. Myslím, že to bylo jeho první setkání s jazzem, a hned u Jany Koubkové. Jenže to on netušil. Okamžitě mne napadlo, že to musíš být ty, a moc jsem se tomu smála, protože jsme se už nějakou dobu znaly.“

Lepší začátek rozhovoru jsem nevymyslela ani teď. Protože pořád platí, že Jana je živel, stále zkouší nové věci, obklopuje se mladými hudebníky, vymýšlí originální projekty. Mnoho z toho, co zpívá, už dávno není jenom jazz. Ale co vlastně? Základem je, že má z čeho čerpat. Když si třeba pustíte její desku A tak si jdu, první, co uslyšíte, je vlastně malý horor s kriminálním koncem. Krátce na to se Jana rozplyne v nostalgii bílé mlhy, následně rockuje v rytmu kapek deště a vrací se do stříbrného ticha v písni Hořela hora…

29.12.2021
Celá ČR, zahraničí
Články a komentáře
Knihy, literatura, média, Ostatní
Martina Fialková

ČR-ZAHRANIČÍ: S Barbarou se známe už řadu let, když se po roce 1989 začala z Austrálie opět vracet do milované Prahy. Poznala jsem ji nejdřív jen jako novinářku a vydavatelku časopisu Čechoaustralan, kterému vtiskla nezaměnitelnou tvář a držela jej na vysoké úrovni. Po pár týdnech či měsících vždy opět zmizela do svého druhého domova v Melbourne. V Praze jsme se potkávaly na krajanských konferencích, v divadle i na koncertech a bylo jen otázkou času, kdy dojde krom rozhovorů soukromých i na nějakou novinářskou spolupráci. Postupně se mi skládaly i další dílky Barbařina života, v němž byla také zdravotní sestrou (Havaj), letuškou mezi téměř všemi světadíly (se základnou v různých místech USA) a úspěšnou producentkou (v Austrálii). Hybným momentem k tomuto rozhovoru se konečně stalo nedávné vydání Barbařiny knížky, které dala zvláštní název: Má říše kupodivů.

17.11.2021
Celá ČR
Články a komentáře
Instituce a kulturní zařízení, Památky, Vzdělávání, Menšiny a cizinci
Martina Fialková

ČR: Tomáš Czernin je příslušník starobylého českého šlechtického rodu, zmiňovaného od 12. století, jeho tzv. vinořské linie. Kromě správy znovu navráceného rodového majetku, zámku v Dymokurech, kde žije, a příslušných pozemků, se věnuje i službě veřejné – politice. Je místopředsedou TOP 09 a v Senátě předsedou Stálé komise Senátu pro krajany žijící v zahraničí. Takto jsme se setkali na nedávné konferenci, kde jsem jej požádala o rozhovor. Nebude ale politický, nebo jen maličko, chci uklidnit čtenáře. Tomáš Czernin je především charismatický muž s pocitem zodpovědnosti nejen za svoji rodinu, rodové dědictví, ale i za svoji zemi, v níž vyrostl, vystudoval (stavební fakultu na ČVUT) a nyní této své zemi slouží. Jaké bylo pozadí jeho životních rozhodnutí? K tomuto zaměření nás přivedlo plánované datum zveřejnění rozhovoru, státní svátek – Den boje za svobodu a demokracii – 17. listopad.

15.09.2021
Celá ČR, zahraničí
Články a komentáře
Instituce a kulturní zařízení, Ostatní, Menšiny a cizinci
Martina Fialková

ČR-BELGIE: Její jméno vůbec nenapovídá, že by šlo o Češku. Jen koncovka – ová, kterou celoživotně používá, prozrazuje, že má jeho nositelka s Českem nějaké vazby. Křestním jménem by dobře zapadla do ruského prostředí, které měla možnost poznat v dobách studia ruštiny a angličtiny ve Volgogradu. Německy znějící příjmení vyvdala od manžela George, Američana, s nímž ale žije – další překvapení – v Belgii. Jenže Olga je jednou z nejryzejších Češek, jaké znám. Křestní jméno zdědila po mamince, která je dostala po Masarykově dceři. Česko a češtinu miluje nade vše, a také češtinu cizince v Belgii učí. Kromě toho se už pěkných pár let s veškerou energií věnuje vedení Českého krajanského spolku Beseda. Všechno její konání prozrazuje, že se jí povolání učitelky stalo posláním. Umí to s dětmi i s dospělými, ostatně s mužem vychovali čtyři potomky.

Známe se už od roku 2004, když jsem na pozvání Besedy – a tedy Olžino – přijela do Bruselu na oslavu 100. výročí založení spolku. Od té doby jsme ve stálém kontaktu přátelském i pracovním, a tak celkem logicky došlo i k Olžině účasti v dokumentu České kořeny v Lucembursku a Belgii, který jsme s kolegy natáčeli v roce 2017. A už tehdy svou pestrou životní cestu popisovala jako jednu velkou náhodu, a také lingvisticky a kulturně velmi zajímavou pouť. Vydejme se na ni společně.