<p>ČR: Zeptej se táty. Tak zní název posledního románu spisovatele Jana Balabána. Když ho dopsal, zemřel. Ve 49 letech podlehl těžké srdeční nemoci, o které neměl tušení. Odešel v den výročí smrti svého otce a je pohřbený stejně jako on na malém hřbitově ve Sněžném na Vysočině. Na tom hřbitově, o kterém několikrát psal a kam při žádné z návštěv Sněžného nezapomněl zajít, v té části Vysočiny, kterou měl tento Ostravák křížem krážem prochozenou.</p> <p>Téma smrti i téma otce se přitom životem a dílem ostravského prozaika a překladatele prolíná od mládí. Souvisí s hledáním přesahu, smyslu, odpovědnosti, se vztahem k Bohu, ale i ke svému otci a synovi, se vztahem k sobě v roli otce i syna.<br />
Jeho kniha povídek „Možná, že odcházíme“ získala v roce 2005 cenu Magnesia Litera, rok předtím ji anketa Lidových novin označila jako Knihu roku a byla také nominována na státní cenu. Knihou roku se v roce 2011 stala i zmíněná próza Zeptej se táty. I ona dostala Magnesiu Literu.<br />
Balabán psal nejen povídky, romány či novely, je taky spoluautorem divadelní hry Bezruč?! a byl pravidelným přispěvatelem týdeníku Respekt. Ve svých sloupcích reflektoval a komentoval dění ve společnosti a v kultuře, řidčeji v politice, cizí mu nebyly ani otázky víry, zejména té křesťanské. Měl značné teologické znalosti, které čerpal už jako dítě z prostředí široké protestantské rodiny, v níž nechyběli evangeličtí kazatelé a religionisté. Pro jeho úvahy byl typický pohled pod povrch toho, co se děje nebo jeví. Balabánovy postřehy, které rozkrývaly přetvářku, kašírku, plytkost, banálnost i nevinně vypadající lež, bezohlednost či krutost, české společnosti chybí, stejně jako osobnost s jeho opravdovostí, vehemencí.<br />
Platí to i pro jeho důkladné a osobité komentáře k výstavám různých ostravských výtvarníků, nejčastěji jeho bratra Daniela Balabána.<br />
Dívat se na svět Balabánovýma očima znamená vidět i to, co mělo zůstat skryté, a stále se ptát, jestli jsem udělal všechno pro to, abych porozuměl, pochopil, procítil, odpustil. Jít s Balabánem znamená navštěvovat ty nejsmutnější a nejtrapnější kouty lidského přebývání a neodvrátit se, neutéct, neodsoudit, nedávat hloupé rady a poučení ani nezlehčit, ale zůstat s těmi, kdo jsou nad propastí nebo už na jejím dně. S těmi, kdo ztratili naději.<br />
Balabánovy povídky byly několikrát označeny za depresivní. Je to ale špatné pochopení. Když někdo odkryje bídu lidského života, nasvítí zblízka moment krize nebo bezvýchodnost situace, do které se člověk dostal, stejně jako když demaskuje vlastní slabost, malost, není to nic depresivního. Právě naopak. Depresivní bylo pro Balabána vždy spíš předstírání pohody, ohlupování lidí bláboly všeho druhu, vychytralá manipulace i odvádění pozornosti od podstatných věcí bezduchou zábavou.<br />
Pět let po jeho smrti na něj na serveru idnes.cz vzpomínali ti, kdo mu byli nejblíž. Přátelé a spolutvůrci Petr Hruška, ostravský básník, spolu s publicistou Ivanem Motýlem.<br />
„Ukázalo se, že i bez jeho přítomnosti jsou jeho knihy stále velice živé, naléhavé. Nepotřebují obranu nebo doprovod svého autora. Obstojí i bez jeho fyzické přítomnosti. Zní to bolestně, protože bych dal nevím co za to, aby tady mohl být,“ svěřil se básník Petr Hruška. „Chybí tady především živý člověk, přítel, kumpán, se kterým lze vést rozhovor tak intenzivní, že vám z toho jde hodiny hlava kolem. Musíte se vracet k tomu, co jste od něj slyšeli. K postřehům, k ironickým úšklebkům, ke dštění ohně a síry a k něžným vyznáním. K tomu všemu, čeho byl Jan Balabán vždy tak přesně schopen.“<br />
Podle publicisty Ivana Motýla je nespravedlivé, že Balabán nestačil napsat více, „neboť mnozí, kteří celý život obtěžují čtenáře prázdnými slovy, žijí třeba až do devadesáti.“<br />
„Cokoliv Jan Balabán dělal, tak za to ručil celým svým tělem i svou duší. Tělo tím strádalo, duše se jitřila, ale člověk, který byl ve styku s čímkoliv, co Honza udělal, věděl, že je v tom jeho absolutní investice sebe sama. Ta zvláštní hluboká opravdovost, intenzita, síla,“ vyznal se pro deník Petr Hruška.<br />
Za přečtení ale určitě stojí také vzpomínka Balabánovy ženy, novinářky Petry Sasínové, otištěná v bulletinu Krásná Ostrava. Se zaujetím i něhou otevírá manželovy deníky z mládí doprovázené jeho kresbami a cituje i zápisky pár měsíců či týdnů před smrtí.<br />
„Děkuji, že jsem se narodil, že mě přijali, že jsem mohl vyrůst v rodině, kterou jsem miloval. Děkuji za mládí a za bolest, kterou jsem tehdy prožil… Děkuji za spravedlnost i nespravedlnost, že jsem byl bit… Děkuji za to, že mohu být u TOHO už 49 let…,“ zapsal si v dlouhé Modlitbě Jan Balabán 29. ledna 2010 ke svým narozeninám.<br />
A o něco později, jakoby už tušil, co k němu přichází: „Tohle píšu zoufalý a opilý… Cítím se blízko smrti. V padesáti letech se dá umřít, já se toho nebojím. Ale chtěl bych tady ještě být, něco vidět, něco napsat! Ale možná, že mě tu už není potřeba, že nic dobrého životu nepřidám, že mi říká Get out!“<br />
Několik dnů poté ho oslovilo kázání ve vítkovickém kostele svatého Pavla o marnotratném synovi. Vrátit se k otci svému? //„Kam se mám k němu vrátit? Kde přebývá? Jaká je adresa? Kde je dům milosti? Půjdu do domu otce svého, do dobrotivého kraje spravovaného spravedlivým pánem,“ psal si měsíc předtím, než zemřel.</p>
