„Má drahá Betty, …
Buďte rádi, že jste odsud pryč. Počasí je hanebné, pořád nebe jako pytli zavěšeno a dnes jen leje. Jako londýnské mlha to působí, zdravý člověk by podlehl spleenu, však ji znáš, tu anglickou nemoc.
Nového tu není mnoho, žijeme obvyklým způsobem a vzpomínáme na vás. Ve čtvrtek jsem byl u Svobodů na vepřových hodech; nešly mi valně k duhu, v pátek bylo zle a také pořádnou rýmu jsem dostal… Dnes je mi lépe. Rýma zachvátila ostatně i Arnošta, a to jak náleží, protože taky v neděli nikam nejel.…
Piš nám brzy, má drahá, zlatá Betty, a Bůh dej, aby zprávy byly dobré.
S tím jsem Tvůj Tebe nade vše milující
Karel
V Praze dne 16. prosince 1912“
Takto láskyplně píše čtyřiašedesátiletý Karel Klostermann své druhé ženě Betty po čtrnácti letech manželství. Té, díky které se mohl, ekonomicky zajištěn, naplno věnovat své literární tvorbě. Nemusel už kromě klasického učení na škole dávat po odpoledních a večerech soukromé hodiny, aby měl dostatek financí a nemusel už psát pouze v noci.
Rozkrývá se nám tak před očima život Klostermannův, jeho blízkých, stejně jako doba svérázných Šumavanů, ať už dřevařů, sklářů, či celých rodin žijících mezi slatinami, horami a hlubokými hvozdy. A jak sám Klostermann přiznává, toto pozorování mu bylo zcela přirozené. Osoby i příběhy, o kterých psal ve svých románech, existovaly. Mnoho z těchto příběhů slyšel od svého strýce, který téměř do osmdesáti let dřevařil v lesích a zemřel až ve svých 97 letech. Vzpomíná na něj ve svém životopise z roku 1914: „Byl neobyčejně bystrý a hovorný. Strýc mnoho vypravoval o bývalých časech a poměrech v obci a lesích. Takto jsem vnikl zplna do intimního života našich horalů, kteří ničeho přede mnou neskrývali, považujíce mne za svého a zcela mně důvěřujíce.“ Příběhy lidí, ale i místa, o kterých Klostermann vypráví, se čtenářům dokonale zhmotňují.
Ale nejen příběhy promlouvají k pozorným kolemjdoucím z více než dvaceti venkovních výstavních panelů, stojících před Studijní a vědeckou knihovnou v Plzni. Také staré černobílé fotografie míst, kam Klostermann jako chlapec chodíval. „… rozjímal jsem tu a modlíval se, nemohu vypsat, jaká měkká zbožná nálada se tu snášela do srdce“, popisuje Klostermann místo tehdejší Hauswaldské kaple, kam zasadil povídku Červené srdce.
Míst, která jsou spojená se spisovatelových životem, je mnoho. „Zaměřili jsme se především na místa pobytu samotného Karla Klostermanna v té naší – západní části Šumavy. Jednotlivými úryvky jsme chtěli přiblížit Karla Klostermanna jako mistra popisu šumavské přírody i přírodních jevů.“ Vysvětluje Jana Kolářová, předsedkyně spolku Šumavské cesty. Právě Šumavské cesty společně se spolkem Karel Klostermann – spisovatel Šumavy, zorganizovaly výstavu věnovanou Karlu Klostermannovi. Ve spolupráci se Studijní a vědeckou knihovnou Plzeňského kraje a za finanční podpory Plzeňského kraje, pomoci města Plzně a Národního parku Šumava. Ačkoliv mnoho míst vypadá zcela jinak, některá už zanikla úplně, přesto se podle Pavla Hubeného, ředitele Národního parku Šumava, najdou i taková, která čas zas tolik nezměnil. „Myslím si, že kdyby Karel dneska přišel za Březník do údolí – na druhém břehu divný vypínal by se les – tak by se vypínal asi úplně stejně jako v roce 1860. Já si myslím, že by ho to nakonec i potěšilo, protože by viděl, že ta síla přírody překonává všechno.“
Nemalá část výstavy je věnovaná Karlu Klostermannovi a jeho vztahu k Plzni. Klostermann začal vyučovat na nově zřízené německé státní reálce v Plzni v době, kdy potřeboval najít stálé zaměstnání. Nejprve šlo pouze o jakousi finanční jistotu. Nadšený z této práce nebyl. Hrdě se hlásil k češství, což mu práci na německé škole mnohdy komplikovalo. Po osmi letech však získal profesorský titul. Jak jeho věhlas narůstal, stal se Karel Klostermann nepřehlédnutelnou osobností plzeňského kulturního života. To přiznává i Martin Baxa (náměstek primátora města Plzně a současně vystudovaný dějepisář).: „Karel Klostermann, což je málo známá věc, se stal také váženým členem vedení města Plzně, byl členem obecní rady, podílel se na rozhodování ve městě Plzni, právě v té důležité době, kdy zde vznikaly důležité veřejné investice apod.“ Jeho působení v Plzni mělo velký vliv. Nabízí se tedy otázka, zda i v dnešní době, po tolika letech, dokáže Karel Klostermann k současníkům promlouvat. Co nám čtení jeho knih dává? Možná pocit, že jeho starou Šumavou procházíme s ním, že problémy, ale i radosti se nedějí někde daleko od nás, ale jako bychom to byli my či naši sousedé. Podobné pocity zmiňuje i Martin Baxa: „Opomenu – li nějakou radost ze čtení a z toho, jak on popisoval Šumavu, tak to jsou přinejmenším tři svědectví. To první je svědectví Šumavy jako nedotčené přírody, která se celá staletí a tisíciletí vyvíjela a jejíž části dnes můžeme pořád vidět. Druhé je svědectví o soužití…, kde od pradávna, celá staletí vedle sebe žili Češi a Němci. Bylo to soužití, které je jako jakékoliv soužití, chvílemi pozitivní, chvílemi přinášející nějaké napětí nebo tření, ale každopádně to bylo soužití. Popisuje tedy Šumavu, která rokem 1945 úplně zmizela. To třetí svědectví je svědectví o Šumavě, kde žili lidé ve velmi těžkých geografických podmínkách, ale kde se rvali v zimě s extrémně nepříznivými mrazy, sněhem… Je dobré si taková svědectví připomínat a je dobré si občas, když nás napadají negativistické myšlenky, prostě vzpomenout, že lidé mohou normálně žít vedle sebe a koexistovat“.
Celá výstava věnovaná Klostermannovi má ještě druhou část. Závěsné panely zdobí chodby knihovny. „Koncept je stejný, ovšem fotografie, citáty a texty jsou ve většině případů jiné. Velká část fotografií je ze staré Šumavy. Jsou to vzácné materiály a bylo poměrně těžké je sehnat. Pochází z Kašperskohorského muzea a od soukromých sběratelů.“ přibližuje Pavel Bečvář, místopředseda spolku Šumavské cesty.
K vidění bude vnitřní část do 19. února, pak poputuje během celého roku po Šumavě do Klatov, Kašperských Hor, Srní a Železné Rudy. Nakonec se výstava vrátí zpět do Plzně. Venkovní část výstavy si mohou návštěvníci prohlédnout až do konce února.
