Plzeňský kraj

PLZEŇ: Dnes se koná mimořádné představení HAŠLERKYJÁDY ANEB HAŠLERA V KABARETU. Je to naposledy  s rozsáhlou slevou pro seniory - lístek včetně pohoštění 100,- Kč.  Předstvení začíná v 19.30

V případě zájmu stačí zavolat na mob. 606 280 010 nebo zakoupit lístky před představením.

Více informací, fotogalerie na: pluto.webz.cz

Rod Metternichů byl po staletí spjat především s Porýním. V době třicetileté války se větev Metternich-Winnerburg-Beilsteinů usadila také v Čechách. Bratři Metternichové koupili v roce 1630 Kynžvart, o něco málo později se stal jejich majetkem také Kynšperk nad Ohří, ale ten v roce 1726 prodali. Kynžvart opouštěli v roce 1945, stejně jako Plasy, které kancléř Metternich koupil v roce 1826 od správy Náboženského fondu. Je zajímavé, že kancléř Metternich si na koupi plaského panství půjčil od Salomona Mayera von Rotschilda 1 040 000 zlatých konveční měny.

 Při své první návštěvě v Plasích shledal kancléř Metternich nepoužívaný kostel sv. Václava jako nejvhodnější místo pro hrobku Metternichů. Původ tohoto kostela je možná ještě předklášterní, nepochybně je velmi starého založení. Podstatnou změnu doznal v období rozsáhlé barokní přestavby kláštera, za opata Troyera v posledních dvou desetiletích 17. století. Když byl klášter v rámci josefinských reforem zrušen, kostel sv. Václava zůstal hřbitovním kostelem.

Proč se kancléř zabýval myšlenkou na vybudování rodinné a rodové hrobky? Clemens Wenzel Lothar byl v roce 1826 stár 53 let. V roce 1825, po třicetiletém manželství, poprvé ovdověl. Během jediného roku 1820 ztratil dvě ze svých dcer. Také jeho otec od roku 1818 nebyl mezi živými. Netušil ještě, že za dva roky zemře jeho matka a že po dvou synech, kteří zemřeli jako nemluvně a batole v roce 1799, ztratí brzy svého milovaného a v té době jediného syna Victora, který zemřel v roce 1829 stár 26 let. Nevěděl, že ze dvou dalších manželství se zrodí ještě dost synů a dcer, a že přežije i svou třetí, výrazně mladší manželku.

Je pravděpodobné, že ideu hrobky kancléř konzultoval s vídeňským dvorním architektem Pietro Nobilem, který pro něho pracoval v Kynžvartě a částečně i v Johannisbergu. Klasicistní úprava kostela sv. Václava s hrobkou v jeho kryptě je dílem mladého českého, později významného vídeňského i pražského architekta Josefa Krannera. Se schválenými plány Kranner na jaře 1827 zahájil v Plasích přestavbu. Stavba rychle pokračovala, takže v létě 1828 mohl být kostel i s hrobkou vysvěcen. Vysvěcení se konalo 10. a 11. srpna 1828 a bylo významnou církevní slavností. Papež Lev XII. daroval kancléři Metternichovi ostatky sv. Valentiny, které byly v prosinci 1827 nalezeny v římských katakombách. V rámci slavnosti vysvěcení byly tyto ostatky přeneseny do kostela sv. Václava. V současné době se ostatky nacházejí v depozitáři plaského kláštera. Slavnostní vysvěcení hrobky v kryptě bylo spojeno s uložením prvních čtyř zemřelých příslušníků rodu, jejichž pozůstatky byly do Plas převezeny. Tři z nich dosud odpočívali v Kynžvartu: kancléřův otec Franz Georg (1746-1818), kancléřova manželka Marie Eleonora (1775-1825) a dcera Marie Clementina (1804-1820). Dcera Marie Leopoldina (1797-1820), provdaná za Josefa Esterházyho, byla převezena z dnešního Bernolákova na Slovensku.

 Hrobka zaujímá celý půdorys stavby kostela, tj. loď i presbytář. Prostor je rozdělen na širokou přímou chodbu od hlavního vstupu až do někdejší kaple pod presbytářem a na zrcadlově obdobné prostory vlevo i vpravo, kde mezi zděnými sloupy byly na železných roštových konstrukcích připraveny výklenky pro uložení rakví. Nik je celkem 30, po 15 na obou stranách. Hrobka má dobrý a stále fungující větrací systém, světlo proniká bočními okny. Návštěvník může vidět, že některé niky připravené pro rakve zůstaly prázdné. Vpravo v první trojici nejblíže u vstupních dveří odpočívají kancléřovi rodiče a nejníže ve společné rakvi nejstarší v hrobce spočívající příslušníci rodu Metternichů, Dietrich Adolph a Lucia, kteří nebyli přímými předky kancléře, zemřeli koncem 17. století a jejich pozůstatky byly převezeny do Plas z Kynšperka v roce 1879. Ve středu pravé, jižní strany hrobky spočívá rakev kancléře. Je obklopen svými manželkami. Nad ním je první choť Marie Eleonora, vlevo vedle kancléře druhá žena Maria Antonia a vpravo třetí manželka Melanie. Mezi kancléřem a Melanií jsou na roštové konstrukci dvě malé rakve jejich zemřelých dětí. Vedle Marie Eleonory spočívají její zemřelé dcery, vlevo Marie Leopoldina a vpravo Marie Clementina. Pod kancléřem blíže k zemi leží jeho syn Victor, vpravo od něho Victorova sestra Hermine Gabriele. Nika vlevo při zemi zůstala prázdná. Trojice nik na pravé straně blíže bývalé kapli pod presbytářem byla před časem zazděna z hygienických důvodů. Za zdí zřejmě leží rakev Lothara Stephana, kancléřova syna z třetího manželství. Na levé, severní straně hrobky blíže ke vstupním dveřím jsou uloženy rakve kancléřových sourozenců, sestry Pauline Kunigunde a bratra Josepha, a Josephovy manželky Julie. Ve středu levé strany hrobky, proti kancléřově rakvi, spočívá rakev jeho syna Richarda, nad ním je Paul Clemens Lothar, kancléřův syn z třetího manželství. Vpravo vedle Richarda je Clemens Wenzel Lothar, kancléřův vnuk. Vlevo vedle Richarda odpočívá Victorův syn Roger von Aldenburg. Z devíti středových nik je pět neobsazených. Z levé trojice vzadu blíže pod presbytářem zůstala dvě místa rovněž prázdná, nejvýše od země je rakev s pozůstatky Emilie Marie Felicie, jedenáctileté dcery Paula Clemense Lothara. Posledním příslušníkem rodu uloženým k věčnému odpočinku do hrobky byl kancléřův stejnojmenný vnuk Clemens Wenzel Lothar, který zemřel v roce 1930.

Ovdovělá Isabel, rozená de Silva y Carvajal, markýza de Santa Cruz, se znovu provdala za polského diplomata Skrzynského, ovdověla však znovu v roce 1937. Ona i její syn Paul Alfons s manželkou Tatianou, rozenou Vasilčikovou, se uchýlili v souvislosti se změnami po 2. světové válce na porýnský Johannisberg. Manželství Paula Alfonse zůstalo bezdětné. Zemřel 21. září 1992. Kněžna Tatiana zemřela 26. července 2006 v Johannisbergu a přála si být pohřbena v zámeckém kapli na zámku Johannisberg po boku svého manžela.

Oficiální pohřeb kněžny se zádušní mší se konal 7. října 2006.

Podle Jaroslavy Hoffmannové – Hrobka Metternichů v Plasích in: Minulostí západočeského kraje XXXI, Archiv města Plzně 1996, s.189-206

Město Plasy je současným vlastníkem hrobky Metternichů a hrobka je součástí návštěvnického okruhu po plaských památkách. Horní část původního kostela se využívá jako smuteční obřadní síň.

Co praví kronika Vévoda Vladislav II., potomní král, toho času Léta Páně 1144 rozhodl se založit církevní sídlo v našem kraji. Příroda sama ukázala k založení kláštera Plasského místo uprostřed hor a lesů k rozjímavému životu, a proto povolal Léta Páně 1146 řeholníky. Opat Ivo s 9 bratry z Langheimu našel v hustém lese nedaleko kláštera studánku, která vyvěrala ze země a pojmenovali ji „Klášterní“ a časem na „Prelátku“. Po 274 let sloužila řeholníkům Plasským, kterým skvétalo blaho a štěstí. Za tu dobu bylo v klášteře 59 opatů. Po zrušení kláštera Plasského bylo v Plasích jako po vymření.

Prelát se směl zdržeti po 3 leta v opatství a Celestin II. Werner „co jubilant“ zemřel 4. listopadu 1813 nedaleko Plas v Nebřezinech a pochován na hřbitově v Plasích. Roku 1826 koupil celé panství K.V.L.Metternich za 1 110 050 zlatých a sluhové každé ráno přinášeli dva džbány dobré vody pro svého pána. Sloužila i pracujícím na Velké louce a pro kvalitní vodu přicházeli i ostatní lidé z okolí Plas. Klášterní, Prelátka, Studánka Proto často žal a odych ven se deře z útrob mých. Světem dále vane slza z oka kane když není co pít. Chraňte tu studánku, dokud budeme žít Zapsáno ve farní pamětní knize děkanem Streerem, Léta Páně 1826 – 1858. Jsti knížete Metternicha zasloužilý a neúnavný, pan děkan Josef Streer, kterýž po 30 let s mnohým nákladem vše sbíral a před záhubou chránil. Za to mu dík. Pramen zdraví Současnost Nová doba na studánku poněkud zapomněla, až koncem 70. let minulého století ji znovu pro veřejnost objevili studenti gymnázia v Plasích, členové ČSOP. O záchranu se postaral v 80. letech minulého století také pan Miloslav Patejdl a v roce 2003 obnovu studánky realizoval pan Pavel Vorlík z Kožlan. Z jejich aktivity a na základě výborné kvality vody a ochrany pramene bylo možno tento zdroj nazvat pramenem zdraví podle vyhlášky 376/2000 Sb.

Patronát nad studánkou má v současné době mateřská škola v Plasích. Zdravotní ústav se sídlem v Plzni, centrum laboratoří, provádí každý rok pravidelný odběr a rozbor vody z Prelátky. O tom, že je Prelátka skutečným pramenem zdraví by mohl přesvědčit úsměvný příběh z minulého roku, kdy na městský úřad přišla paní s informací, že u Prelátky je už dva dny invalidní vozík. Invalidní vozík byl přemístěn do budovy městského úřadu, informace o nálezu proběhla v Plaském zpravodaji, v tisku i na vývěskách, ale majitel se dodnes nenašel. Jediné vysvětlení je, že majitel invalidního vozíku se napil vody z Prelátky a od studánky už potom odešel po svých :o).

 Dalším důkazem výjimečnosti vody ve studánce je počet narozených dvojčat v Plasích, hlavně ve čtvrti Na Vápence, která má k prameni nejblíže. Prelátku uživatelé pro její léčivé účinky přejmenovali na Prdlavku. Přijďte ochutnat a uvidíte …. :o)

Mapka není k dispozici, místní lidé cestu znají, ostatní nechť se ptají v našem informačním centru. Plaská klášterní lékárna Zařízení části tzv. nemocničního křídla připomíná starou tradici plaského lékárnictví. Z původního vybavení klášterní lékárny se v Plasích zachoval pouze zlomek, takže plaské lékárnictví je připomenuto instalací s využitím vybavení jiných historických lékáren. Malé části původního vybavení lékárny, zejména lékovky, jsou dnes v Národním muzeu v Praze a v Západočeském muzeu v Plzni. Lékárna v Plasích byla původně čistě klášterní, založená mnichy cisterciáckého řádu. Vznikla zároveň s konventní nemocnicí na počátku 18. století. Jednalo se o tzv. infirmarium – nešlo o klášterní špitál k přijímání nemocných chudých nazývaný „hospitale pauperum“, které zřizovaly řády včetně cisterciáků již od raného středověku.

Charitativností, praktickou láskou k bližnímu, nejvíce proslul řád Milosrdných bratří sv. Jana z Boha, založený 1568. V místnostech výše uvedeného křídla bývala nemocnice určená výhradně členům řádu. Pro lékárnu byly vyhrazeny prostory v přízemí severního rondelu objektu u vstupu do objektu – funkce lékárníka byla totiž často kumulována s funkcí vrátného. Od založení v roce 1713 vedl lékárnu cisterciák Kristián Neuberth, který získal odborné lékárenské školení v benediktinském klášteře v Kladrubech u Stříbra. Klášterní lékárnu však proslavil především Neuberthův nástupce Lucas Gottlieb, který obnovil výrobu tzv. plaského prášku – velmi populárního prostředku proti žaludečním, střevním a žlučníkovým potížím. Gottliebovým nástupcem se stal Georg Johann Haan (nar. 1733), který v plaské lékárně sloužil sedm let, ale byl z Plas poslán do cisterciáckého kláštera ve Žďáru na Moravě. V té době byl v plaské lékárně zaměstnán Andreas Waidisch (nar. 1740), který však zemřel v r. 1772 a je pochován v Plasích.

Osiřelá lékárna musela být znovu osazena, proto se Georg Johann Haan vrátil zpět do Plas. Měl však chatrné zdraví a v roce 1783 odešel do penze. I po zrušení kláštera v roce 1785, kdy panství převzal Náboženský fond, od kterého koupil panství kníže Metternich (v r. 1826) byla v té době už veřejná lékárna „U zlatého lva“ ve zdech konventa, v prostorách zimního refektáře, kde fungovala až do roku 1895. Koncem 20. století postavil lékárník Lorenz honosnou budovu č. 81 u mostu, kde se prodávaly léky až do srpna 1950. Pak byla lékárna přestěhována do budovy kina, kde byla dříve restaurace. Na tomto místě je lékárna dodnes.

Dějiny lékárenství ve zkratce Lékárenství je těsně spjato s dějinami lékařství, protože první léčitelé si léky připravovali sami. Teprve v antickém Římě se vyskytují vedle lékařů i samostatní odborníci na přípravu léků, ale úplné osamostatnění lékárnictví nastává až v roce 1240, kdy císař Bedřich II. zákonem upravil poměr mezi lékařem a lékárníkem a stanovil směrnice pro činnost lékárníka. Lékárny byly nejdříve zřizovány při klášterních nemocnicích, teprve později vznikaly lékárny veřejné. Panovníci, šlechta i vysoké duchovenstvo měli dvorské lékárny již ve 13. století. Později byly zřizovány lékárny městské, vedené na účet obce. Od konce 17. století se množí lékárny řádové, které byly původně založeny výhradně pro potřeby klášterů, avšak často sloužily jako lékárny veřejné. Tím, že sloužily jako veřejné, ovšem poškozovaly světské lékárníky. Vzájemný vztah obou byl upraven josefínským výnosem o zrušení klášterů, který ponechal z klášterních lékáren pouze lékárny řádu Milosrdných bratří.

První veřejná lékárna byla zřízena roku 754 v Bagdádu, v Praze je první lékárna připomínána v roce 1135. Plaský minerální prášek Bílý minerální prášek byl v Plasích vyráběn již v 16. století. Výrobu plaského prášku obnovil učený mnich Lucas Gottlieb. Přesné datum, kdy Lucas Gottlieb znovu začal vyrábět plaský prášek, není známé, ale rozhodně to bylo hodně let před rokem 1763. Surovinou k jeho výrobě byly kamencové břidlice, zpracovávané podle zvláštního receptu z nedalekého lomu v Hromnici. Lucas Gottlieb je také znám jako obnovitel kamenečné huti v Hromnicích, která později byla hlavním zdrojem vitriolového kamene, který sloužil jako surovina k výrobě olea (česká kyselina sírová). Klášter prášek dodával do mnoha evropských zemí spolu se speciální zažívací solí, která účinek plaského prášku zvyšovala.

 Informace o klášterní lékárně, lékárnictví a plaském prášku poskytl klášter Plasy

http://cestujme.cz/plasy/