Napsat článek o Aloisovi Jiráskovi byla výzva. Jak velká, jsem si ale uvědomila až během rešerší o jeho životě. Totiž – o Čapkovi víme asi všechno, o Máchovi i to nejintimnější, o Němcové to, co nám kdo řekl, a o Jiráskovi skoro nic.
Autor, jehož si nejčastěji spojujeme s metry a metry hřbetů knih v zašlých knihovnách našich babiček a dědečků, je znám spíše prostřednictvím svého díla a možná i díky slavné fotografii od Františka Drtikola, než jako člověk s vlastním příběhem. Jako by snad ani nikdy nebyl jiný – věkovitý zachmuřený stařec s bílými vousy… Gandalf národního obrození. Moudrý a sečtělý.
Když jsem začala studovat Jiráska, často mě napadlo, proč psal takové stohy textů. A jak to stihnul? Nakonec jsem si ale položila jinou otázku: Byl Alois Jirásek vůbec někdy dítě? Mladík? Byl z masa a kostí? Jaký měl život? Napsal všechna ta díla sám, nebo existoval ještě nějaký „stínový“ Jirásek, který mu pomáhal? Jeho spisovatelské nasazení bylo stejně obdivuhodné, jako jeho působení v roli profesora a buditele národa. A přesto – nebo právě proto – je nám tak vzdálen jako člověk.
Alois Jirásek se narodil ve východočeském Hronově v roce 1851 ve skromném domku s pekárnou. Měl osm sourozenců. Rodiče ho zapsali nejdříve na obecnou školu, poté navštěvoval německé i české gymnázium a nakonec vystudoval Univerzitu Karlovo-Ferdinandovu v Praze. Odtud se jako mladý učitel přestěhoval do Litomyšle, kde se seznámil se svou budoucí ženou Marií. Přivedli na svět osm dětí. Později se znovu přestěhovali do Prahy, kde Jirásek působil a žil až do své smrti v roce 1930.
Mezitím toho ale stihl opravdu hodně. Cestoval po českých zemích, na Slovensko, do Itálie a Kostnice, do Drážďan i do Slovinska. Obvykle šlo o studijní cesty do míst spojených s jeho dílem.
V roce 1917 podepsal Manifest českých spisovatelů, v němž podpořil myšlenku samostatného československého státu. A už o rok později to byl on, kdo vítal projevem prezidenta Masaryka, který se vracel do vlasti. Později se Jirásek věnoval politice aktivně – stal se poslancem a senátorem a s Masarykem se pravidelně setkávali.
Jako autor byl několikrát nominován na Nobelovu cenu za literaturu. I přes téměř padesátiletou spisovatelskou zkušenost se na nominace necítil a žádnou z nich neproměnil.
V roce 1921 vystoupil z římsko-katolické církve a až do smrti zůstal bez vyznání. Jeho pohřeb se proto nemohl odbývat za přítomnosti kněze a církev zakázala zvonit na jeho počest na zvony. Byl mu ale vypraven velký „národní pohřeb“ v Pantheonu Národního muzea. Na poslední cestě ho doprovázely tisíce lidí. Pochován byl o několik dní později v rodném Hronově.
Jiráska, stejně jako mnoho spisovatelů jeho období, čekal nezáviděníhodný osud autora, který udělal mnoho pro svůj národ, ale zároveň se během několika desítek let stal nástrojem propagandy a později spisovatelem, jehož si mnoho lidí spojuje především s naddimenzovaným dílem, které zabírá místo v knihovnách a v antikvariátech a sedá na něj prach. Hronovský rodák ale přitom jen naplňoval tehdejší představu o důležitosti samostatného českého státu, soudržného společenství Slovanů, kteří nepodléhají vlivu římsko-katolické církve nebo rakousko-uherského soustátí a vlastním přičiněním budují něco velkého, co si národ s tak bohatou minulostí zaslouží. Národní obrození ovšem ze svých autorů – zejména Jiráska a Němcové – učinilo sice nejpopulárnější spisovatele své i pozdější doby, zato jim ale pro následující generace propůjčilo punc poněkud přepjatého snažení. Hrdinové a hrdinky Němcové i Jiráska byli tzv. obyčejní lidé, jejichž charakterové vlastnosti a morální síla často převyšovaly jejich protivníky – příslušníky aristokracie, církevní hodnostáře nebo švitořivé německé paničky. To se líbilo Jiráskovým současníkům, a později posloužilo komunistům. Ale všeho moc škodí. Díky několikerému vydání autorových spisů s předmluvou Zdeňka Nejedlého bylo prostě přejiráskováno.
V období národního obrození se zrodil obraz ideální Babičky Boženy Němcové i Jiráskovi superhrdinové – bojovník za pravdu Jan Hus, nadšený buditel F. L. Věk a statečný rebelant Jan Kozina, ale také superpadouchové – Lomikar, Koniáš nebo „militantní“ jezuité. I když jejich předobrazem jsou historické osoby, přesto jsou tu líčeny spíše černobíle, vždy ve prospěch „obyčejných“ hrdinů, bojovníků za práva svá, svého lidu a zejména českého národa. A právě tato, dost možná nevědomá snaha za každou cenu vynášet slovanský národ na piedestal, činí tato díla neobjektivními a svým způsobem plochými a blíží se spíš pohádce o věčném souboji dobra a zla.
Jirásek byl především beletrista
Sám přiznával, že jeho cílem není vytvářet historicky pravdivé příběhy, ale čtivou prózu, i když v jeho prospěch mluví poctivé studium historických pramenů. Skrze jeho postavy se mu dařilo dokonale popsat ducha doby, pro niž byly charaktery zastoupené silnými hrdiny signifikantní. Například jezuitského kněze Koniáše z Jiráskova Temna si dodnes spojujeme s nepopulárními opatřeními, jakými bylo pálení knih nebo vytvoření „černé listiny“ nevhodné literatury. Páter Koniáš se tak chtě nechtě stal jedním ze symbolů české rekatolizace, za což vděčí právě Jiráskovi.
Jiráskovo usilovná spisovatelská píle vzbuzovala emoce už za jeho života. V jedné z knih, z níž jsem čerpala, jsem našla posměšný epigram od tehdejšího redaktora humoristického časopisu Mé krákory Jana Váni. Krátká básnička z roku 1893 (Jiráskovi bylo tehdy 42 let), mluví jasně:
Zvířátko jsem ondy viděl,
hlava malá, tělo velké, nekonečný ocásek,
říci jsem se to hned styděl,
ale zdá se, že je to náš veleplodný Jirásek.
Proč byl ale Jirásek tak výkonným autorem?
Za prvé – už na studiích se rozhodl, že bude spisovatelem. A hned taky začal. Usoudil, že pouze z autorských honorářů se neuživí, proto vystudoval vysokou školu a stal se nejprve učitelem a poté i profesorem. Psaní se pak věnoval nepřetržitě až do své smrti. Od roku 1909, kdy jako pedagog odešel do zaslouženého důchodu, měl na tvorbu spoustu času.
Za druhé - Jirásek pocházel z velké a skromné rodiny. Během studií byl odkázán mimo jiné na stipendia, každá odměna za otištěnou povídku byla vítaným přivýdělkem. Jako mladý učitel sice neměl vždy podporu svého nadřízeného, ale ani práce navíc, kterou dostával ve škole a za kterou nebyl odměňován, mu nebránila, aby se věnoval vysněnému povolání. Během svého pobytu v Litomyšli psal pilně do tzv. Laciné knihovny a postupně se stal i jejím redaktorem.
Laciná knihovna (celým názvem: Ottova laciná knihovna národní: spisy pro zábavu a poučení), i když byla určena široké čtenářské obci českých čtenářů, patřila k velmi zajímavým počinům. Šlo o publikování děl slovanských a českých autorů v levném vydání, která si mohl dovolit každý. Díky tomu v Čechách v té době vycházela například díla bulharských, lužicko-srbských nebo ruských autorů (mj. Gogola).
Jirásek si získal velkou oblibu také jako učitel. Proslul novátorským přístupem k učení. Vybavuji si film Cesta do hlubin študákovy duše, scény, v nichž studenti z paměti biflují celé pasáže z učebnic, aby je následně doslova odříkali svým učitelům. Tento způsob učení byl v té době považován za standardní. Jirásek spíš než na memorování upozorňoval na schopnost porozumět tématu. Z toho důvodu se prý snažil učit vlastními metodami – živě a zajímavě. Není proto divu, že se studenti, kteří se dozvěděli, že je Jirásek učit nebude, vzbouřili a požadovali, aby ho také měli za profesora. Jak jim bylo, či nebylo vyhověno, jsem se sice nedočetla, ale Jan Amos by na něj byl jistě právem hrdý.
A jak obstojí Alois Jirásek u dnešních čtenářů?
S jistou shovívavostí k autorově úsilí „obrodit“ český národ a slovanstvo a bez nároku na pravdivost je i dnes možné číst jeho knihy jako akční historický román, napínavou fantasy, sondu do života studentstva nebo dokumentární svědectví o dlouhém boji protestantů proti katolíkům.
Vedle autorů jako byl Henryk Sienkiewicz (jeho současník a nositel Nobelovy ceny za literaturu) nebo Walter Scott, by se tak ani v současnosti Alois Jirásek stydět nemusel.
Pozn. redakce:
Hronovský rodák Alois Jirásek se otevření divadla (slavnostně otevřeno bylo 28. září 1930) nesoucího jeho jméno, nedožil. Když 12. března 1930 zemřel, byl pohřeb na místní hřbitov vypraven z dosud nedostavěného divadla a zúčastnilo se ho množství ochotnických spolků.
O rok později se konal první Jiráskův Hronov, tehdy jako přehlídka ochotnických inscenací Jiráskových her. Záštitu nad ním převzal prezident T. G. Masaryk. Nejstarší amatérský divadelní festival na světě letos oslavil rovných 90 let od svého založení.
