Celá ČR

Do nadnárodní EVROPSKÉ ALIANCE AKADEMIÍ vstoupilo na 60 kulturních a vědeckých institucí z členských zemí EU, Norska a Velké Británie, které nominovala Akademie umění v Berlíně. Prostřednictvím nových forem spolupráce se zúčastněné instituce chtějí navzájem solidárně podporovat a inspirovat. Své plány a apely zveřejnily v Manifestu, který je v příloze této tiskové zprávy.

Zakládající konference Aliance proběhla ve dnech 8. do 10. října v Berlíně. Jednání se zúčastnil i pověřený vedoucí ČLC Martin Krafl, který zdůraznil, že „evropská spolupráce institucí napříč různými obory umění i vědy založená na principu solidarity a podpory je především s ohledem na pandemii Covid-19 a její důsledky v Evropě nesmírně důležitá. I proto si s mými kolegy nominace na členství v Alianci vážíme“.

V Manifestu je mj. uvedeno, že „v některých evropských zemích v současné době působí kulturní politiky, které chápou umění a kulturu pouze na národní úrovni a stále více je regulují. V důsledku toho je ohrožena autonomie mnoha akademií, muzeí a kulturních ­institucí.“ Aliance chce mj. podporovat vzájemnou výměnu uměleckých projektů zejména s aktéry, kteří mohou při výkonu své umělecké práce nebo ve svobodě projevu zažívat společensko-politická omezení.

Mezi partnerské instituce v Evropské alianci akademií patří renomované umělecké akademie, národní aktéři v kulturní politice, ale také menší kulturní instituce. Kromě Českého literárního centra/MZK Brno jsou za Českou republiku v Evropské alianci akademií také Akademie múzických umění v Praze (AMU), Akademie výtvarných umění v Praze (AVU) a Institut umění – Divadelní ústav. Z ostatních evropských zemí se členy European Alliance of Academies staly např. londýnská Royal Academy of Arts, pařížské Centre Pompidou a Académie Francaise, řecká Onassis Foundation nebo Slovenská akadémia ved.

České literární centrum je kromě členství v Alianci zároveň již druhým rokem členem sítě ENLIT (European Network for Literary Translation) sdružující kulturní instituce v Evropě podporující a propagující literaturu v překladu.

Další informace o Evropské alianci akademií naleznete zde: https://allianceofacademies.eu/

“Chceme poděkovat všem pořadatelům a kulturním institucím, které se do Majáků české kultury i přes tak krátkou dobu přípravy zapojily. Akce vyslala do světa jasný světelný signál, že kultura je tu i přes zrušení všech akcí pořád s námi. Protože kultura diváky nenechá ztroskotat a díky jejich podpoře ani sama neztroskotá. Budeme zase spolu! Zvládneme to! Bezpečně a s respektem k vládním opatřením,” říká Rosťa Novák ml., který se svým souborem Cirk La Putyka podnítil vznik iniciativy #kulturunezastavíš. A dodává:  “Chceme ale poukázat i na nejistotu, která je spojená s proměnlivostí a nestabilitou vládních opatření. Spojili jsme se s vidinou nějakého konce současných přísných omezení, ale už je zase všechno jinak. Potřebujeme podporu nejen diváků, ale i státu, protože další omezování kultury budou pro mnohé likvidační. Řekněte nám kdy by se mohla živá kultura skutečně opět vracet k životu a my se zařídíme. Být každý den v pozoru je více zničující, než vědomí, že budeme zavření třeba x měsíců.”

“Děkujeme všem dodavatelům světel, celému technickému týmu, který akci s velkou obětavostí realizoval, a také ostatním firmám a jednotlivcům, kteří se podíleli na akci v ostatních městech,” doplňuje David Ostružár, jeden z autorů akce a z produkčních Majáků české kultury.

Poděkování patří firmám: Audiolight, Brum Licht, Force Production, Profirental, Start Production, T-Servis a řadě dalším. Technická koordinace: Smart Production.

 

Proč jste se k akci připojili? Jaký smysl pro vás osobně má rozsvítit Maják české kultury, na co by měl upozornit, co vyjádřit?

Naše společná kultura a umění dokazuje, že smyslem našeho života je jeho trvání z generace na generaci. Jsme totiž schopni pochopit přesah našeho bytí v našich potomcích, blízkých, v národě i všech lidech. Kultura a umění je světlo, které míří z našich duší ke hvězdám.

Jan Burian, ředitel, Národní divadlo Praha

 

Česká kultura prožívá asi nejtěžší období od sametové revoluce. Nemožnost konání nebo výrazné omezení hromadných akcí je pro mnoho subjektů devastující. Tímto krokem tak chceme stejně jako ostatní subjekty, které iniciativu podpořili, upozornit na kritickou situaci, která nastala a bude ještě dlouhou dobu trvat.

Robert Schaffer, předseda představenstva a generální ředitel společnosti Bestsport, O2 areny a O2 universa

 

RockOpera Praha se k akci připojila proto, aby upozornila na důležitost kultury jako vlastního sebevyjádření lidí různých generací i národů. Kultura, hudba, divadlo je tu s námi od nepaměti, díky ní jsme schopni zvládat i ty nejtěžší překážky. Náš rockový stánek kultury rozsvítíme společně společně s naším mezinárodním týmem z Francie až po Rusko a naživo rozehrajeme střechu divadla francouzským akustickým rockem s doprovodem didgeridoo a percusí.

Pavla Forest, zpěvačka, libretistka a ředitelka RockOpery Praha

 

Kultura je pro nás i pro naše posluchače nedílnou součástí života. Svým připojením k akci Maják české kultury jsme chtěli říct, že Česká filharmonie tu pořád je, i když zrovna nemůže hrát. A že po překonání současné krize se s našimi posluchači budeme opět těšit na společná setkávání ve Dvořákově síni Rudolfina, protože bez nich by naše činnost neměla žádný smysl.

David Mareček, generální ředitel, Česká filharmonie

 

Kultura je Tvář naší společnosti.

Architektura, slova, chování , morálka. To vše je kultura.

Pokud nebude kultura, zmizí naše Tvář. Budeme opět národ, který se na sebe nemá jak a proč podívat. Ale to už jsme zažili.

Nedopusťme to .

Rozsviťme maják  naděje  a vytrvejme.

Maják znamená vzájemnost.

Martin Františák, umělecký šéf, Švandovo divadlo, Praha

 

V době, která se zdá být divoká a v mnoha rozměrech konfrontační, pro nás Maják české kultury představuje symbolický a přitom neprotestní akcent kultury jako takové. Symbol světla, které všichni pořebujeme k životu. Stejně jako kulturu.

Eva Suková, Dejvické divadlo, Praha

 

Současný tanec je silně propojen mezinárodně, sdílíme symbolickým Majákem společnou solidaritu všech profesí v oblasti živého umění, které se bez kontaktu s divákem neobejde, a to napříč Evropou. "Culture is future" - Evropský parlament tento názor sdílí a doporučuje členským státům vyčlenit 2% z plánu na podporu oživení přímo na Kulturní plán obnovy. Věřím, že naše vláda nezůstane pozadu, protože umění přináší trvalé hodnoty, svobodu a kvalitu života celé společnosti.

Yvona Kreuzmannová, ředitelka a zakladatelka Tance Praha z.ú.

 

Maják slouží k navigaci ve zrádných oblastech a právě kulturní život je v těchto časech oblast více než zrádná. Nyní již s jistotou víme, že dopady na kulturní a kreativní průmysly budou enormní. Až se z této situace dostaneme a instituce budou mít opět možnost uvádět svůj program, bude finanční i mentální podpora ze strany diváků i státu naprosto kruciální. Aby k ní vůbec došlo, je třeba na nelibou situaci v tomto bezčasí upozorňovat. Nesmíme úplně zhasnout, protože se dost dobře může stát, že se v mnohých lidech zrodí myšlenka, že kulturu nepotřebují. To by byl začátek konce.

Jan Honeiser, vedoucí produkce, Palác Akropolis, Praha

 

Zapojením se do akce Majáky české kultury chceme vzkázat všem divákům i kolegům z kulturních institucí po celé České republice, že držíme spolu a že se nedáme.

Josef Kubáník, mluvčí Slováckého divadla v Uherském Hradišti

 

K akci jsme se připojili proto, že je dnes velmi důležité, abychom společně upozornili na to, že kultura neni jen prostor pro trávení volného času, ale důležitá součást našich životů, platforma pro společenský dialog a zároveň čím dál tím víc důležitější součást ekonomiky. Epidemií Covid 19 jsou sice postiženy různé oblasti společnosti, ale v kultuře se naplno projevily i další dlouhodobě neřešené problémy a dopad na tento sektor bude zdrcující. Maják chápeme jako akt solidarity mezi kulturními institucemi, na jejichž přežití závisí osudy soudobého umění i zábavního průmyslu. Doufejme, že společnost k našemu osudu nebude lhostejná a že ji tohle gesto zůstane na paměti, stejně jako ty tisíce představení a akcí, které se stihly od konce první vlny v červnu odehrát.

Přemek Martinek, DIOD Jihlava

 

Chtěli jsme dát najevo, že i v nejzápadnějším českém divadle #kulturunezastavis. Akci bereme jako krásné gesto, propojující herce i další zaměstnance divadla s našimi diváky v době, kdy to není možné obvyklým způsobem - během představení.

Martina Pokorná, dramaturgyně, Západočeské divadlo v Chebu

 

Jsme majákem kultury v našem městě. A tak jsme nemohli chybět ani v této celorepublikové akci. Je to prostě takový tichý výkřik, že jsme tady a že žijeme.

Jiří Trnka, Činoherní studio města Ústí n. Labem

 

Akci Maják české kultury považuji za důležitý projev společné síly kulturních institucí a všech umělců, kteří jsou nyní znovu  odstaveni od své tvorby. Věřím, že poukáže i na to, že kulturní činnost v naší zemi není jen volnočasovou aktivitou, ale, že se jedná o nezpochybnitelný fenomén naší společnosti,  se kterým se musí počítat.  Kultura je nejen potřebou pro miliony našich spoluobčanů, ale i důležitou součástí naší ekonomiky. 

Petr Dohnal, ředitel, Východočeské divadlo Pardubice

 

Vysláním světelného signálu se připojujeme k dalším kulturním institucím. Chceme všechny příznivce současného tance ubezpečit, že jsme stále zde, i když nemůžeme produkovat naše představení. Studenti se stále připravují  a těší se na okamžik, kdy budou moci být opět se svými diváky a spolu navzájem. Maják české kultury nyní svítí v Duncanu namísto všech představí, která nemohla proběhnout.

Romana Lisnerová, ředitelka školy, Konzervatoř Duncan Centre

 

K akci Maják české kultury jsme se připojili proto, abychom podpořili všechny naše kolegy, v jejichž kulturních institucích je stejně jako u nás momentálně tma. Dnešní akce „Maják“ měla ukázat, že kultura není jen volnočasovou aktivitou, ale naopak nedílnou součástí kulturní společnosti, která nikam nezmizí. Držme si palce, ať se brzy vrátí časy, kdy budeme kromě „Majáku“ moci opět rozsvítit i samotné jeviště a hlediště.

Kateřina Vižďová, tisková mluvčí, Městské divadlo Brno

 

Česká kultura si musela svou společenskou pozici obhajovat již před pandemií, ale nyní stojí ještě před větší zkouškou. Boří se hodnotový systém naší společnosti a bude potřeba jej znovu definovat. A právě v tento moment může kultura ukázat svou sílu a podstatu. Její soudružnost k tomu má velké předpoklady. Doufám a věřím, že česká kultura zafunguje jako pomyslný maják a zachrání co nejvíce zbloudilých duší.

Jan Holec, umělecký šéf, Divadlo Petra Bezruče, Ostrava

 

Cítíme sounáležitosti se všemi kulturními organizacemi v republice. Věříme, že tento výjimečný stav nezlikviduje kulturu, která má v naší zemi nezastupitelné místo.

Eva Mikulková, ředitelka, Klicperovo divadlo Hradec Králové

 

S veškerým respektem k nutnosti zvládnout současnou situaci se plně ztotožňujeme s myšlenkou symbolicky poukázat na problém české kultury, do kterého byla nedobrovolně vhozena. Kulturu netvoří jen velká divadla a velké kulturní instituce, ale mnoho jednotlivců, externistů, specialistů ve svých oborech, a to i technického rázu. Ti všichni byli ze dne na den připraveni o možnost obživy. Pevně věříme, že v této chaotické a vystrašené době si brzy budeme moci najít cestu ke svým divákům stejně jako oni k nám.

Martina Drbušková, Divadlo J. K. Tyla, Plzeň

 

Seznam institucí, které se do Majáků české kultury zapojily:

 

• Akademie múzických umění - Divadelní fakulta (DAMU)
• Akademie múzických umění Praha (AMU) / Filmová a televizní fakulta (FAMU)
• Bezbariérové divadlo Barka
• Centrum experimentálního divadla (CED)
• Činoherní studio města Ústí nad Labem
• Dejvické divadlo
• DIOD
• DISK
• Divadelní studio Marta DIFA JAMU Brno
• Divadlo Alfa
• Divadlo Bolka Polívky
• Divadlo Bravo
• Divadlo Feste
• Divadlo Horní Počernice
• Divadlo Husa na provázku
• Divadlo J. K. Tyla
• Divadlo loutek Ostrava
• Divadlo Na Fidlovačce
• Divadlo na Orlí / Hudebně-dramatická laboratoř JAMU
• Divadlo Na prádle
• Divadlo Na zábradlí
• Divadlo pod Palmovkou
• Divadlo Ponec
• Divadlo v Řeznické
• Forum Karlín
• FysioArt o.p.s.
• Horácké divadlo Jihlava p.o.
• Jatka78
• KD Mlejn, o.p.s.
• Klicperovo divadlo
• Kult, spolek
• Kulturní centrum Turnov
• Lucerna
• Masarykův kulturní dům
• MeetFactory o.p.s.
• Městské divadlo Brno
• Městské divadlo Mladá Boleslav
• Městské divadlo v Mostě, spol. s r. o.
• Moravské divadlo Olomouc, příspěvková organizace
• Naivní divadlo Liberec
• Národní divadlo Praha
• Národní divadlo Brno
• Národní galerie - Palác Kinských
• O2 arena
• Palác Akropolis
• RockOpera Praha
• ROXY
• Rudolfinum - Česká filharmonie
• Slezské divadlo Opava
• Slovácké divadlo
• Police Symphony Orchestra
• divadlo BRAVO!
• DOX
• Muzeum východních Čech
• La Fabrika
• Stavovské divadlo
• Dolní Vítkovice - Gong, Ostrava
• Divadlo Petra Bezruče Ostrava
• Moravská galerie Brno
• Janáčkova filharmonie Ostrava
• Kulturní dům Benešov
• Start Production, Ďáblice
• Dům kultury města Ostravy
• Konzervatoř DUNCAN CENTRE
• Švandovo divadlo na Smíchově
• Divadlo Antonína Dvořáka Příbram
• Divadlo Drak
• Divadlo F. X. Šaldy Liberec p.o.
• Divadlo na Vinohradech
• Divadlo Oskara Nedbala
• Divadlo Šumperk, s.r.o.
• Národní divadlo moravskoslezské p.o.
• Vila štvanice
• ROXY / Linhartova nadace
• Jiráskovo divadlo Hronov
• Východočeské divadlo
• Galerie Moderního umění Hradec Králové
• Kulturní centrum frýdlant nad Ostravicí
• Městské divadlo Mnichovo Hradiště
• Akord Ostrava - Zábřeh
• Městské divadlo v Chebu
• Vrchlického divadlo Louny
• REZI.DANCE Komařice
• Moravská filharmonie olomouc
• Pražská tržnice
• Divadlo Gong Praha

Jakými zákrutami procházel vývoj populární, ale i klasické hudby v Čechách? Jak byl ovlivněn tím světovým? Co pro hudbu znamenaly milníky let 1945, 1968 a také 1989? 

A co do hudby přinese budoucnost? To bylo a bude obsahem řady publikací. Ale vyprávělo vám o tom všem, jak to s odstupem let vidí, či jak o budoucnosti přemýšlí, nějaké piano? 

Zmíněný Bechstein je piano nejen vzdělané, ale také rozumné, a tak při vzpomínání nestaví do středu pozornosti zdaleka jen sebe a "svoji" rodinu, ale vzpomíná s nadhledem a značným přehledem. Přitom nepřestává být laskavým a otevřeným budoucnosti, k níž se upíná s nadějí. Čtenář tak trochu prochází dějinami, jichž je hudba ve všech svých žánrech neodmyslitelnou součástí, a dostane se mu i rozličných úvah nadčasových. Navíc má to piano i značný smysl pro humor. 

Originální zpověď svého klavíru zaznamenal Tomislav Vašíček, jeden ze zakladatelů českého rokenrolu, zapsaný v Praze do rokenrolové síně slávy. A to dokonce dvakrát, podruhé i s celou skupinou Sputnici, jejímž byl zpěvákem a lídrem. Po roce 1968 s rodinou emigroval do rakouské Vídně, kde se později etabloval u společnosti IBM. Přitom však hudba různých žánrů – už zdaleka nejen rokenrol – v celé jeho rodině nadále měla důležité slovo. "Klavírními" ilustracemi knížku vybavil Josef Stehlík, sochař, restaurátor a také karikaturista, žijící ve švýcarské Basileji. Jak autor, tak ilustrátor se stali v minulosti aktéry dokumentů České kořeny, které znají diváci z České televize. Logickým vyústěním byla pak spolupráce s producentem těchto filmů, spolkem České kořeny, i při vydání knížky Klavír vypráví. 

Přivítání knížky spojené s malým koncertem je plánováno v Pianocentru Bechstein v Praze, jakmile to okolnosti dovolí. 

Kniha Klavír vypráví vyšla v nakladatelství Jalna.

Zájemci si ji mohou koupit několika způsoby:

Objednat mailem na adrese spolku České kořeny a tím tak podpořit aktivity spolku. (Cena 250,- Kč + poštovné a balné).
Vyžádat si ji u větších knihkupců.
Zakoupit na adrese nakladatelství Jalna, Mickiewiczova 17, Praha 6 (jalna@jalna.cz).
Objednat on-line v knižním obchodě KOSMAS.

 

 

I letos je Speciální vydání dvojjazyčné a obsahuje původní články autorů na dané téma v širším kontextu aktuální české taneční scény. Třetí ročník se zabývá tématem Tanec a publikum z různých perspektiv. Úvodní texty bilancující uplynulou sezonu se nad úlohou diváků pozastavují v kontextu aktuální situace z pohledu čtyř žánrů – baletu, současného tance, nonverbálního divadla i nového cirkusu. Autoři dále přiblíží například různé formy práce s publikem českých pohybových festivalů i baletů vícesouborových divadel, angažovanost diváků i umělců a pozastaví se také nad samotným diváckým prožitkem tance. Nechybí ani exkurz do možností digitálního přenosu a interakce mezi diváky a performery v jeho rámci.

 

„Když vznikala koncepce letošního Speciálu, po koroně nebylo ještě ani vidu ani slechu. Ale

celá pandemie a s tím spojené zavření divadel myslím každého přivedlo k myšlenkám o tom,

co pro něj vlastně znamená být divákem v divadle, naživo, co je přenosné obrazovkou a co

není. Takže svým způsobem toto téma získalo ještě na větší aktuálnosti,“ přiznává editorka Speciálního vydání Petra Dotlačilová.

 

„Speciál“ je určen všem, kteří se zajímají o tanec a divadlo a chtějí si o tom přečíst i něco víc než „jen“ recenze či rozhovory, zajímá je širší kontext jednotlivých děl, osobností a organizací a možná i určitý teoretický přesah. Publikace čítající 129 stran bude v prodeji za 129,- Kč díky podpoře MKČR a SFK, a čtenáři ji seženou na pultech vybraných divadel, knihoven či knihkupectví či přes objednávky na www.taneciaktuality.cz.     

 

 

„Na jaře jsme si potvrdili, že umíme rychle reagovat na nečekané situace a nyní tyto zkušenosti opět zúročujeme. Program ČT3, který jsme experimentálně spustili v březnu, je stále v provozu a pomáhá seniorům překlenout dobu, kdy je třeba omezit setkávání. Zároveň vracíme do vysílání pořad UčíTelka, který sledovalo každé třetí dítě ve věku šest až deset let. Nezapomínáme ani na hendikepované spoluobčany a společně s posílením aktuálního zpravodajského servisu jsme také okamžitě rozšířili tlumočení do znakového jazyka. A v neposlední řadě se chystáme opět živě vysílat nedělní bohoslužby,“ komentuje reakci České televize na zpřísněná opatření v Česku její generální ředitel Petr Dvořák.

Učítelku bude opět hostit program ČT2 a to od čtvrtku 15. října každé všední dopoledne. Noví prvňáčci i žáčci vyšších ročníků si mohou procvičit látku z jarních dílů pořadu. Učení z domova podporuje a pomoc rodičům i učitelům nabízí také vzdělávací web České televize ČT edu. K dispozici je na něm přes pětasedmdesát tisíc minut naučných videí z více než třiceti předmětů. Bezpečný prostor a chytrou zábavu pro ukrácení volného času poskytne web Déčka, a to třeba na stránkách Nenudím se doma.

Česká televize v souvislosti s aktuálním děním, stejně jako na jaře, výrazně posílila svůj zpravodajský servis. Kontinuální vysílání proto opět nahradilo některé pravidelné týdenní formáty, jejichž agenda bude součástí denního vysílání. Jarní rozsah má, nad rámec zákona, také informační servis pro sluchově a zrakově hendikepované diváky. Skrytými titulky a audio description doplňuje ČT všechny zpravodajské pořady, Studio 6, BBV nebo třeba Interview ČT24. A do znakového jazyka zároveň tlumočí tři denní zpravodajské relace, Události v regionech, večerní Události a také všechny tiskové brífinky týkající se koronaviru.

Program ČT2 bude kromě dopolední UčíTelky rovněž místem, kde věřící, kteří nemohou v dostatečném počtu navštěvovat bohoslužby ve svých kostelích a modlitebnách, uvidí mimořádné přímé přenosy bohoslužeb. První je plánována na tuto neděli 18. října od 10 hodin.

 

Jaký život jste žila ještě loni touto dobou? 

Září a říjen u mě patří k začátku sezóny, která vrcholí vánočními koncerty. Mám již svá pravidelná vystoupení u nás a v Německu. Kromě toho vyučuji zpěv, a v září tudíž nastupuji k výuce. Období podzimu, kdy je brzy tma a chladno, je ideální pro kulturní akce. Lidé už nesedí u grilů a na zahrádkách, chaty a chalupy jsou zazimovány, a tak vyrážejí na koncerty a divadelní představení. 

 

Jaké je německé publikum? 

Báječné a vděčné. A hodně odměňuje potleskem. A také dost vydrží. Němci se chtějí bavit a s tím přijdou na koncert. Když se jim dostane zážitku adekvátního jejich očekávání, nešetří své dlaně a tleskají jako o život. Operetní představení jsou poměrně dlouhá, ale oni přicházejí i hodinu před začátkem, takže obdivuji i výdrž jejich sedacích svalů. (smích)

 

Být stále na cestách - není to přece jen únavné? 

Ano, je. A přiznám se, už jsem začínala brblat, že to zpívání je hlavně o cestování. A pak přišlo něco, co se mi ani v nejhorečnatějším snu nezdálo možné. Najednou jsem přišla o možnost zpívat. A jak už to tak bývá - cenu toho, co máme, oceníme až ve chvíli, kdy o to přijdeme. Co bych dnes dala za to, kdybych zase mohla cestovat za svými posluchači.

 

Kdy se to zadrhlo? 

V půlce března přišel stop stav. Německo zavřelo hranice, brzy na to opatření zasáhla i koncertování u nás a zůstala jsem bez práce. Zpěv jsem učila distančně přes mobil a notebook. 

 

Jak jste řešila nouzové opatření ekonomicky?

Dobrá otázka. Jako OSVČ, protože zpěv učím jen na částečný úvazek, jsem zůstala bez možnosti vydělávat svým uměním. A tak jsem začala hledat na internetu práci v okolí. Zkusila jsem třísměnný provoz v továrně, v montážní hale. Ale noční směny pro mě byly devastační. Musela jsem odejít. Našla jsem si práci na poště na příjmu balíků. To jsem vydržela až do konce karanténních opatření. Brzké vstávání v půl páté ráno a tahání těžkých balíků, to byly mé prázdniny 2020. 

 

Dostala jste po okolnostmi vnucené pauze na jaře letošního roku příležitost koncertovat alespoň v Čechách?

Ano. Pomalu jsem se začala oklepávat. Pořadatelé se zase začali ozývat a navrhovat nové termíny za ty zrušené. Některé jsme i stihli zrealizovat. Začaly se opět množit požadavky na vánoční pořady. A bum bác! Zase jsem na kolenou. A znovu hledám na portálech nabízejících zaměstnání nějakou práci, dokud mi zas nebude umožněno dělat své poslání. Momentálně to vypadá na pokladní v supermarketu.

 

Zažila jste během těch "propůjčených" setkání s publikem pohlazení po duši? 

Ano. Mám štěstí na posluchače. Téměř na každém vystoupení mě někdo odmění tak vřelým vyznáním, že mě naplní radostí až po okraj. Za všechny jeden nedávný příklad. Mladá, krásná žena, která počkala až bude v řadě gratulujících poslední, mi se slzami v očích řekla, že můj zpěv zasáhl její duši, a nečekaně mi políbila ruku. Neuvěřitelné.

 

S  letošním podzimem se začala vracet nejistota a úzkost z toho, co přijde. Báli se lidé přijít na koncert?  

Ano, báli. 1. října jsem měla vyprodané operetní představení v pražském divadle. Z 260 diváků dorazilo 30 statečných. 

 

Pro kolik diváků má ještě smysl zpívat?       

To záleží na okolnostech. Někdy zpívám pro jediného člověka. Nebo pořádám domácí koncerty pro 15 posluchačů. Pak zpívám na open air akci pro několik tisíc lidí. Ty parametry se liší. Asi vím, kam jste otázkou mířila. Třeba jeden pořadatel mi otevřeně sdělil, že začíná vydělávat od 300 diváků výš. Do té doby pokrývá náklady. Samozřejmě se jedná o velká představení. U mě to je jinak. Sjednávám cenu za svá vystoupení a nejsem vázána počtem diváků. Ale co si budeme povídat, čím víc posluchačů, tím více energie, silnější potlesk a lepší atmosféra.

 

Jak si vynahrazujete nedostatek této energie?

Nijak. Nesmím zpívat. Publikum mi chybí. A já doufám, že i já jemu a až tohle skončí, tak o to více budu vyhledávaná zpěvačka.

 

Jak si v současných podmínkách udržujete kondici? 

Mám (bohužel) dost času. Takže celé dny hraji na klavír a zkouším česky otextovat zahraniční skladby, které zpívám a nemají českou verzi.

 

Vaším vzorem je operní pěvkyně Ema Destinnová. Podle názoru hudebních znalců svou pěveckou technikou italského Bel canta kráčíte v jejích šlépějích. Životní osudy Emy Destinové ovšem nebyly snadné. Posiluje vás to vědomí? Je zásadní nelitovat se? - A máte  nějaké životní krédo?

Ema Destinnová byla výjimečná, a proto v Čechách neuspěla. Tady se úspěch nepřeje. Průměrní a zakomplexovaní "odborníci" posuzují talent. A jí bylo řečeno v Národním divadle ředitelem, že nemá špetku talentu a navíc je ošklivá. Bez komentáře! A ono je to pořád stejné. Proto zůstanu ve svých vodách. Pěkně si v malém měřítku razím cestu ke svým posluchačům. Nikdy nebudu hvězda bulváru, nebudou se mnou rozhovory v televizi, paparazzi mi nepolezou přes plot a asi si nikdy nezazpívám v La Scale nebo v Metropolitní opeře. Jsem nedotčená, mám své umění, rozdávám ho, co mohu, a ti správní lidé si ke mně cestu nacházejí. Neříkám to s lítostí ani hořkostí. Jsem tak smířená. Jsem tak šťastná. A mé krédo? USTUP ZLÝM LIDEM Z CESTY.

 

Až pandemie opadne, vrátíte se k předchozímu způsobu života? 

Je to mé zbožné přání.

 

Obnovíte také tradici adventních koncertů? 

To není v mých rukách. Termíny mám. Jestli se uskuteční, rozhodne pan Prymula. V současné době jsem označena za "škodnou".

 

Ráda byste znovu moderovala své recitály? To ve vaší profesi není tak docela běžné. Jaké uspokojení vám tato práce přináší? 

Já všechny své pořady moderuji. Jen pokud jsem host či si se mnou někdo sjedná spolupráci, tak jsem "jen" zpěvačka. U ryze svých pořadů vždy provázím průvodním slovem a po skončení programu jsem svým posluchačům k dispozici. Mám tak skvělou možnost zpětné vazby. Mé koncerty se vyznačují tímto osobním přístupem a úctou k posluchači.

 

Zraje vám v hlavě nové CD? V tom poslední se vyznáváte z lásky k šansonům...

To víte, že si dělám zálusk na další nahrávku. Tentokráte výběr operetních melodií. Opereta je veselá a optimismus se hodí v každé době. Tak třeba v té pocovidové vznikne. Jediné, co mě od něj dělí, jsou finance. Až si zase budu moci vydělávat svým uměním, našetřím na něj.

 

Už dávno jsem si všimla, že se barva hlasu v rodině dědí. Komu vděčíte za samet v hlase? 

To je pravda, kolikrát po telefonu nevím, zda mluvím s mladším vydáním, nebo s rodičem. Ale u mě neplatí, že mám hlas po rodiči. Zřejmě - ale to již neposoudím - po vzdálenějším předku, či se jedná o odchylku od rodových dispozic. Zkrátka, někdy křížením vznikne i něco nového. (smích)

 

Je přece jen něco pozitivního na tom, co právě žijete? 

Pro mě je rok 2020 nejhorším rokem mého dosavadního života. Ovšem viděno teď mýma očima. Třeba to s odstupem času přehodnotím. Rok 2020 mi nejen vzal mou milovanou práci, ale také jsem opustila milovaného člověka, přišla jsem o naděje, o iluze. Poprvé v životě jsem sama bez partnera, sama na dům, na děti, na živobytí, které si musím zajišťovat všude možně, jen ne tím, čím doposud, tedy zpěvem. Takže ten rok 2020 mi hází klacky pod nohy. Prověřuje, co všechno ještě vydržím.

 

Platí, že dokud se zpívá, ještě se neumřelo? 

Platí, stoprocentně!

 

Vizitka

Jana Štěrbová Veberová je mimořádně talentovaná sopranistka. Svojí pěveckou technikou italského Bel canta kráčí ve šlépějích svého vzoru Emy Destinnové.  Zdrojem jejího umění je kromě atraktivního zevnějšku a bystrého intelektu kvalitní hlas sametové barvy a procítěný projev.

Operní zpěv začala studovat ve svých třinácti letech u profesorky Ludmily Bendlové, sólistky Národního divadla v Praze a profesorky Pražské konzervatoře. Současně zahájila studium hry na klavír, dějin hudby, hudební teorie a světových jazyků.

První veřejné ocenění jí přinesla v roce 1996 účast na Mezinárodní pěvecké soutěži Emy Destinnové. Účinkovala také na slavnostním koncertu ke stému dvacátému výročí narození této velké české pěvkyně. Po dvouletém angažmá ve Státní opeře Praha se začala věnovat koncertní činnosti doma i v zahraničí.

V roce 2000 vydala své první sólové album s výběrem nejkrásnějších písní a operních árií nazvané "Co je v mém srdci lásky". V roce 2002 vydala své druhé CD "Opera gala" s výběrem nejznámějších operních árií za doprovodu Orchestru Janáčkovy opery Národního divadla Brno. Bezpochyby zajímavým počinem je CD českého hudebního impresionismu "Zdání" z přelomu roku 2016 a 2017. Zde naleznete hudbu Vítězslava Nováka, Josefa Suka a také jejich učitele Antonína Dvořáka. To vše za mistrného klavírního doprovodu paní Zory Křičkové. Na konci roku 2018 spatřilo světlo světa zatím poslední CD s výstižným názvem Šansony.

http://www.janasterbova.cz/

 

Slavnostní ceremoniál v pořadí 93. ročníku cen americké Akademie filmového umění a věd se uskuteční 25. dubna 2021 v Los Angeles. Akademici v letošním roce vybírali z 10 českých hraných a dokumentárních filmů, přihlášených jejich producenty. Hlasování probíhalo od 1. do 11. října 2020.

Film Šarlatán vznikl v česko-irsko-polsko-slovenské koprodukci a nabízí strhující životopisné drama výjimečného muže obdařeného léčitelskými schopnostmi na pozadí dobových událostí. Příběh je inspirován skutečnými osudy léčitele Jana Mikoláška, na kterého se v průběhu několika desetiletí obracely s prosbou o pomoc tisíce lidí ze všech společenských vrstev včetně nejvýznamnějších osobností politického i kulturního života. Mikolášek je člověk bez odborného lékařského vzdělání, ale s nevšedním a nevysvětlitelným nadáním diagnostikovat a pomocí bylinek léčit nemoci, se kterými si ani doktoři nevědí rady. Jeho mimořádné schopnosti jsou však vykoupeny bojem s vlastními démony. Léčitelství je jeho vnitřní spásou a ochranou před sebou samým… „Bylo mi potěšením a ctí po Hořícím keři točit opět v Česku, které je mému srdci nejbližší,“ říká režisérka Agnieszka Holland. Ta po boku Ivana a Josefa Trojanových obsadila například herce Juraje Loje, Jaroslavu Pokornou, Martina Myšičku, Miroslava Hanuše, Jiřího Černého, Tomáše Jeřábka nebo Jana Budaře. Film nese rukopis kameramana Martina Štrby a kostýmní výtvarnice Kataríny Štrbové-Bielikové.

Přední polská režisérka a scenáristka Agnieszka Holland je absolventkou pražské FAMU. V roce 2017 získala na Berlinale Stříbrného medvěda za film Přes kosti mrtvých a v roce 2019 byla nominována se snímkem Pan Jones na Zlatého medvěda za nejlepší film. Je držitelkou Českého lva za drama Hořící keř a na svém kontě má i tři nominace na Oscara. Jako asistentka režie na začátku své filmové dráhy spolupracovala s legendami polské kinematografie Andrzejem Wajdou a Krzysztofem Zanussim. Debutovala psychologickým dramatem Provinční herci (1980), metaforou na tehdejší politickou situaci v Polsku oceněnou na festivalu v Cannes Cenou mezinárodní kritiky. Z její pestré filmografie, kterou Agnieszka Holland natáčí v USA, Polsku, ale i u nás, stojí za pozornost životopisná dramata Úplné zatmění s excelujícím Leonardem DiCapriem (1995) a Ve stínu Beethovena (2006) nebo oceňovaná televizní série Hořící keř (2013).

Ceny americké Akademie filmového umění a věd, které jsou udělovány od roku 1929, jsou považovány za nejprestižnější ocenění v oblasti filmu. Oscarový shortlist bude zveřejněn 9. února 2021 a nominace budou zveřejněny 15. března 2021. Slavnostní ceremoniál pak proběhne 25. dubna 2021 v Los Angeles.

V loňském roce byl do boje na Oscara vyslán film Václava Marhoula Nabarvené ptáče, který se probojoval mezi nejlepších deset filmů. Za téměř stoletou historii „Oscarů“ se podařilo cenu za nejlepší cizojazyčný film získat dvěma československým a jednomu českému filmu. V roce 1965 to byl Obchod na korze Jána Kádára a Elmara Klose. O dva roky později zvítězily Ostře sledované vlaky Jiřího Menzela a v roce 1996 Kolja Jana Svěráka. Šest dalších českých filmů pak postoupilo do neužších nominací: Lásky jedné plavovlásky Miloše Formana v roce 1966 a Hoří má panenko téhož režiséra o dva roky později. Po druhé šel do boje o Oscara Jiří Menzel roku 1986 s filmem Vesničko má středisková, naopak svoji první nominaci získal Jan Svěrák za Obecnou školu v roce 1991. Roku 2000 vyjel do Los Angeles Jan Hřebejk s nominovaným filmem Musíme si pomáhat a roku 2003 zaujaly akademiky Želary Ondřeje Trojana.

 

O České filmové a televizní akademii:

Česká filmová a televizní akademie byla založena v roce 1995, v roce 2013 prošla transformací na zapsaný spolek. Jejím hlavním cílem je podporovat a propagovat české kinematografické umění v České republice i v zahraničí a vytvářet podmínky pro rozvoj českého filmu. Uděluje nejprestižnější českou filmovou cenu – Českého lva
a nominuje českého kandidáta na ceny americké Akademie filmového umění a věd. ČFTA má v současné době 325 členů.

 

První kapitolu svého deníku si Renia napsala 31. ledna 1939, aby v ní coby bystrá, literárně nadaná studentka dívčího gymnázia v Přemyšli trefně a vtipně popsala svou rodinu, kantorky a spolužačky. Do zápisků se ale postupně vkrádá stesk po matce, která po rozdělení země zůstala ve Varšavě, i obavy z blížící se války. Mladá básnířka popisuje napadení Polska, útěk z hořícího města a krátký pobyt ve Lvově. A po návratu domů tíživou realitu, spojenou s nočními raziemi, odvlékáním lidí kamsi na východ a uzavřením Židů do ghetta. Do toho všeho ale proniká Reniin nový zájem: láska a kluci, zejména zelenooký fešák Zygmunt, který se do ní zamiluje a ona do něj… Jejich vztah plný citu a romantiky uzavírá poslední zápis z 25. července 1942, kdy se Renia obrací k matce a Bohu s prosbou o záchranu – jedinou útěchou je jí maminčina fotografie zaslaná v posledním dopise. O pět dní později je už dívka mrtvá.

„Než sestřin přítel Zygmund počátkem 50. let předal tento deník mojí mámě, neměla jsem tušení, že si ho Renia vedla,“ líčí v knize Reniina mladší sestra Ariana, která se pokusila vzpomínky na válku vytěsnit a deník zaklapla na desítky let do bankovního sejfu nedaleko svého newyorského bytu. „Nedokázala jsem si ho přečíst, bylo by to pro mě příliš emotivní,“ přiznává Ariana, jíž se podařilo válku přečkat a začít žít pod novou identitou. Právě její líčení v druhé části knihy tvoří neméně silnou část celého vyprávění. Osud Renii tak doplňují příběhy jejích nejbližších, včetně těch, kteří pro záchranu ostatních nasadili vlastní život.

K těm patřil i Zygmund Schwarzer (1922-1992), Reniina osudová láska, jehož srdcervoucím výkřikem její zápisky končí. Mnohem později, už jako starý muž, si pak na jaře roku 1989 poznamenal: „Je tu další máj, měsíc lásky… Je to 47 let, co jsem ztratil Renusii. Když na ni myslím, připadám si tak malý a nedůležitý. Vděčím jí za tolik věcí. Díky Renii jsem se poprvé v životě zamiloval, hluboce a upřímně. A ona milovala mne neobyčejným, nadpřirozeným, neuvěřitelně vášnivým způsobem. Byl to úžasný, křehký cit. Díky ní naše láska rostla a rozvíjela se. Neumím vyjádřit, jak moc jsem ji miloval. A to se nezmění až do konce…“

„Minulost není pryč tak dlouho; je přítomna v našich srdcích, našich činech i v tom, co učíme naše děti,“ je přesvědčena Ariana Spiegel, jejíž dcera, Alexandra Bellak, nakonec sedm set stran zápisků připravila k publikování. „Čelit tomu, o čemž jste si mysleli, že už jste nechali za sebou, může být bolestivé, ale učit se a poučit se z toho je jediný způsob, jak teď mohu žít. Doufám, že deník mé sestry vás naučí dělat to také tak,“ uzavírá Ariana Spiegel.

Reniin deník. Renia Spiegel, 352 stran, cena 398 Kč. Vydává Nakladatelství Zeď.

 

www.knihyzed.cz

Renia Spiegel se narodila ve východním Polsku v roce 1924. V lednu 1939 si začala psát deník. Když vypukla válka, žila i se svou mladší sestrou v Přemyšli u babičky s dědečkem. Válka ji oddělila od matky. Město nejprve obsadili Sověti a dospívající dívka pocítila komunistickou brutalitu. Když Německo rozpoutalo válku se Sovětským svazem, obsadili nacisté i Přemyšl. Pro Židy nastala doba temna. Bylo vytvořeno ghetto. V létě 1942 byla Renia nucena se začít ukrývat, aby se vyhnula likvidaci ghetta – deportacím do vyhlazovacích táborů. Jen o pár dní později nacisti její úkryt objevili a zastřelili ji, bylo ji čerstvě osmnáct let.

Víte, že…?

Adriana Spigel, roztomilá, o šest let mladší Reniina sestra, byla před válkou v Polsku známá jako dětská herečka a jako „polská Shirley Temple“ snila o kariéře filmové hvězdy. Během války se jí povedlo setkat se s matkou ve Varšavě, obě přijaly křest a žily pod jmény svých zachránců. Většinu života prožila pod jménem Elizabeth Bellak Leszczyńská.

Když Renia nedostala pracovní povolení a hrozila jí deportace, pokusil se ji Zygmunt ukrýt. Byli ale prozrazeni. „Moje krásná sestra byla zavražděna 30. července spolu se Zygmuntovými rodiči. Někdo je udal: v podkroví činžovního domu pana Goligera se ukrývají tři Židé a když se gestapo dostalo dovnitř, Reniu a Zygmuntovy rodiče vyvlekli ven a zastřelili,“ vzpomíná Ariana Spiegel, jíž se Zygmuntovi povedlo z ghetta vyvést.

Život Renii se stal námětem divadelní hry, byl o něm natočen dokumentární film Rozbité sny (Broken Dreams) a byl využit ve výuce o šoa.

Reniin deník je unikátním svědectvím o životě během holokaustu, mezi které patří i zápisky Anny Frankové, poprvé vydané už v roce 1947. Známý je příběh židovského chlapce Otty Wolfa, který byl zavražděn nacisty v obci Zákřov. Memoáry popisující dobu před transportem do koncentračního tábora Terezín napsala také dvanáctiletá Češka Věra Kohnová. K dalším „dětským deníkářům“ patří Hana Goldszajdová, Rutka Laskierová, Dawid Rubinowicz nebo český Petr Ginz.

Před svou smrtí se Zygmunt Schwarzer s Reniou naposledy rozloučil. Ze své úspěšné pediatrické praxe na Long Islandu odešel do důchodu a ve svém sklepě si vytvořil prostor pro Reniin deník. Okopíroval si všech jeho sedm set stránek a pečlivě si je rozprostřel, jako kdyby to byl poklad. Každých pár dní nebo nocí se vydal do sklepa a četl si a studoval deník u fotografie Renii, kterou si pověsil na zeď. Jeho syn Mitchell řekl, že čas strávený tam dole byl pro otce takřka duchovním prožitkem, jako by Renia byla jeho múza.

 

Koncert bude možno zhlédnout v přímém přenosu na YouTube pod tímto odkazem: https://www.youtube.com/watch?v=td28pe7Wp-E&fbclid=IwAR3iihCB_JmLXlLln44AYagEB2t5-6Kxqx2pzxOQDPlpLzSE_zRkqhqV4bY, kde zůstane i po skončení večera.

Série 4plus vždy obsahuje témata, která se vážou k určitým výročím, hostům, jejichž výkony chtějí hudebníci pražským divákům zprostředkovat nebo která myšlenkově spojují programy všech koncertů každého ročníku. „V roce 2020 především slavíme 250. výročí narození Ludwiga van Beethovena. Dále jsme zvolili téma Dechy a smyčce, neboť jsme velmi chtěli pozvat některé naše přátele – vynikající hudebníky, a každý koncert jsme pak doplnili malou méně hranou českou skladbou,“ vysvětluje Petr Holman, violista Zemlinského kvarteta, jenž celou sérii organizuje. „Samozřejmě všechna témata volíme i podle toho, jaké skladby bychom mohli nebo chtěli našemu publiku představit. Pro říjnový večer jsme nejprve vybrali vhodný Beethovenův kvartet. Protentokrát to bude živý a posluchačsky velmi vděčný třetí Razumovský kvartet C dur op. 59 č. 3. Nastudovali jsme jej poměrně nedávno, ovšem ihned nás zaujal svou pozitivní energií a celkovým optimistickým laděním. Proto jsme jej do programu naší série 4plus chtěli rozhodně zařadit.“

Coby představitele dechových nástrojů pozvalo Zemlinského kvarteto na tento koncert člena Berlínské filharmonie, fagotistu Václava Vonáška. „Václava známe již z dob studií a jsme si velmi dobře vědomi jeho mistrovství. Bylo nám velkým potěšením, že naši nabídku okamžitě přijal,“ říká Holman. „Výběr skladby, kterou bychom v rámci večera společně zahráli, jsme nechali na něm. Chtěli jsme, aby prezentoval něco, v čem se cítí dobře a co by chtěl s naším kvartetem přednést domácímu publiku. Václav navrhl Mozartův flétnový kvartet D dur v úpravě pro fagot, kterou zná a má ji rád, a na této volbě jsme se velmi rychle shodli.“

E. F. Burian byl umělec, který je veřejnosti více znám jako herec a dramatik. V jeho osobnosti se však skrývaly mnohé další profese, například divadelní a filmový režisér, zpěvák, básník, spisovatel, ale také celkem významný hudební skladatel, který skládal opery, balety, komorní hudbu, a také hudbu k mnoha filmům. Čtvrtý smyčcový kvartet, který mají Zemlinští na repertoáru již delší dobu, je pravděpodobně nejméně hranou skladbou ze všech, jež v letošní sérii zazní. „E. F. Burian byl skutečně komplexní osobností české kultury první poloviny 20. století. Jeho skladatelská činnost patří k těm méně známým, ale posluchači zjistí, že čtvrtý kvartet je v mnohém osvěžující a překvapivý, dokáže přinést mnohá zajímavá témata a naladit se do nejrůznějších hudebních barev,“ uzavírá Holman.

Dříve zakoupené vstupné na koncert 14. října se bude vracet a tato záležitost proběhne v gesci Městské knihovny, která je na tyto situace standardním způsobem připravena - jakým způsobem jste si zakoupili vstupenky, takovým způsobem dostanete peníze zpět. Věříme, že další dva koncerty série, které jsou plánovány na 18. listopadu a 2. prosince, proběhnou již bez dalších obtíží, a že se zase budeme moci v Městské knihovně společně sejít!

Program koncertu:

▪ E. F. Burian: Smyčcový kvartet č. 4 op. 95
▪ W. A. Mozart: Kvartet pro fagot, housle, violu a violoncello G dur (úprava flétnového kvartetu D dur K. 287)
▪ L. van Beethoven: Smyčcový kvartet C dur op. 59/3

ZEMLINSKÉHO KVARTETO tvoří houslisté František Souček a Petr Střížek, violista Petr Holman a violoncellista Vladimír Fortin. Již od svého založení v roce 1994 navazuje na bohatou tradici české kvartetní školy. Zvítězilo na mezinárodní soutěži smyčcových kvartet v Bordeaux (2010), je laureátem Pražského jara a mezinárodních soutěží smyčcových kvartet v kanadském Banffu a v Londýně, kde zároveň získalo Cenu publika a zvítězilo i na dalších kvartetních soutěžích. V roce 2005 byla souboru udělena Cena Českého spolku pro komorní hudbu a v roce 2009 cena Nadace Alexandra Zemlinského ve Vídni. Repertoár tělesa zahrnuje více než dvě stě děl předních českých i světových skladatelů. Jeho sada čtyř CD s Dvořákovou ranou kvartetní tvorbou získala prestižní francouzské ocenění „Diapason d´Or“.