"Zuška" jako český fenomén (9)

"Patrně není třeba nikoho přesvědčovat o významu základních uměleckých škol pro české umění. Světově unikátní český projekt - čtyřoborové školy -  jsou součástí systému formálního vzdělávání (spadají pod školský zákon, fungují v prostorách určených pro vzdělávání, mají autorizované osnovy). Řada hvězd českého umění jimi prošla. Např. patronka projektu ZUŠ OPEN Magdalena Kožená je jednou z nich. Ráda bych připomněla dva jejich další přínosy, na něž se někdy zapomíná. Jsou nezastupitelnou zásobárnou pro amatérská hudební tělesa všech žánrů. Za všechny připomínám dechové orchestry. A také absolventi ZUŠ, byť se aktivně na profesionální či amatérské bázi umění dále nevěnují, patří k divákům divadel, posluchačům koncertů, návštěvníkům výstav atp. Kontakt s uměním je jejich trvalou životní potřebou. Takže „zušky“ vychovávají aktivní publikum. To všechno je pro českou kulturu podstatné.“                         

Lenka Lázňovská, ředitelka Národního informačního poradenského střediska pro kulturu

ANKETNÍ OTÁZKY

1/ Jak vzpomínáte na své začátky v základní umělecké škole (dříve lidové škole umění)?

2/ Ovlivnila škola Vaše další kroky do profesionálního života?

3/ Jak vnímáte v obecném smyslu existenci systému uměleckého vzdělávání v České republice?

Michal Horák, začínající písničkář, vítěz mnoha hudebních soutěží, předskokan Tomáše Kluse a kapely Chinaski

1/ Na hudební nástroje jsem se učil většinu času u soukromých učitelů anebo sám. V první třídě jsem se sám přihlásil na hodiny klavíru k jedné jeptišce, co učila u nás na základce. Rodiče o tom tenkrát ani nevěděli. O rok později jsem nastoupil na lekce klavíru k paní učitelce Čapkové a rok nato jsem k tomu přibral i lekce hry na kytaru u našeho souseda Tomáše Košťála. Tomáš prosazoval takovou vyučovací strategii, že jsem vždycky přišel s nějakou písničkou, která se mi líbila, on ji napsal do tabulatur a už jsem se ji učil. Myslím, že právě díky tomu, že na mě nikdy žádný přílišný tlak nevyvíjel, se mi ta hra na nástroj nezprotivila. Pod ZUŠkou jsem ovšem v poměrně útlém věku začal hrát v divadle Jesličky, které bylo součástí královehradecké ZUŠ Střezina. Ze začátku jsem byl dost naivní, myslel jsem si, že mi všechno půjde hned napoprvé a nedocházelo mi, že za správným vystupováním musí být leta dřiny a zkušeností.

2/ Musím říct, že mi divadlo Jesličky dalo leccos. Zásady chování na jevišti, mluvení před lidmi a do určité míry mě zocelilo k tomu, abych se nebál na pódium sám vylézt. Myslím, že z toho čerpám při koncertech doteď. Navíc jsem díky ZUŠ poznal fajn kamarády a hodně inspirativních lidí. Například můj učitel na klavír, jazzový mág Radek Škeřík, ke kterému jsem pár roků chodil, mě naučil klavírním dovednostem, které bych asi těžko načerpal jinde. Možná právě díky němu teď prosedím každý den minimálně dvě hodiny u klavíru, aniž by mě to omrzelo. Když jsou učitelé ZUŠ osobnosti, má to celé úplně jiný rozměr.

3/ Přiznám se, že nemám moc znalostí na to, abych v téhle oblasti srovnával nás se zahraničím. Ale domnívám se, že u nás to prostě funguje. Když má dítě kliku na učitele (jako jsem třeba já měl), kterého to baví a umí s vervou předat svoje schopnosti a znalosti dál, je veliká šance, že bude dítě inspirovat k tomu, aby se o umění dobrovolně zajímalo. Znám takových případů spousty. Je fajn, že rodiče dávají své děti už v útlém věku do ZUŠek, a dávají jim tudíž prostor se umělecky projevit a angažovat. Jeví-li však dítě i po delší době nezájem, neměli by ho rodiče nutit. Nejhorší je pak odpor ke hře na nástroj na základě nuceného cvičení. A navíc kdo ví, třeba si dítě cestičku k umění najde časem samo. 

Simona Mrázová, operní pěvkyně

1/ Bylo to moc hezké období plné ryzí hudby. Chodila jsem na dvě základní umělecké školy ve Zlíně. V jedné jsem se učila hrát na klavír a ve druhé zpívat. Měla jsem štěstí na laskavé a výborné učitelky, které mi daly ty správné základy pro další umělecký rozvoj. Když jsem měla mezi výukou čas (součástí byla hudební výchova, která následovala po klavíru či zpěvu), ráda jsem na chodbě poslouchala zvuky nástrojů, které se linuly ze tříd. Ještě si vzpomínám na třídní besídky a koncerty, na tu trému před a radost po (když se besídka povedla). Chodit na základní uměleckou školu byla úžasná součást mého dětství, i proto, že jsem si našla spoustu kamarádů.

2/ Zcela určitě!!! Kdybych nechodila na hodiny zpěvu a klavíru, nikdy bych se asi operní zpěvačkou nestala. Vyplynulo to tak zcela přirozeně, protože jsem v prostředí hudby vyrostla. Chodila jsem ještě do dětského pěveckého sboru, takže opravdu jedinou náplní mého týdne byla hudba. Ani jsem snad nikdy nepřemýšlela nad tím, že bych mohla pokračovat jiným směrem. Tuto cestičku jsem si šlapala již od dětství a jsem šťastná, že jsem poté mohla pokračovat na konzervatoři a Fakultě umění v Ostravě. V mém životě hraje hudba a vůbec umění nezastupitelnou roli. 

3/ Je to unikátní systém, který je potřeba si chránit a udržovat. Děti získávají již od raného věku úžasný rozhled a možnost se vyvíjet. Ze své zkušenosti vím, jak je ale důležité potkat zapáleného kantora, který vás dokáže nadchnout a motivovat. Když ve vás někdo věří, dokážete velké věci, i když jste zatím třeba malý.

Barbora Doleželová, PR a propagace, členka správní rady Free Cinema 

1/ Mé začátky na poli uměleckého vzdělávání probíhaly na ZUŠ ve Vraném nad Vltavou. Nejprve jsem byla přihlášena na flétnu asi v pěti letech, ale pana učitele jsem se z nějakého důvodu bála a musela jsem flétny brzy zanechat. Přešla jsem tedy na kytaru, u které jsem pak zůstala asi šest let. To už bylo mnohem lepší a zábavnější a o rok později jsem ke kytaře přidala ještě klavír. Na začátky vzpomínám moc hezky, učila jsem se na oba nástroje krásné skladby a říkali, že mám na to talent, ale můj problém bylo cvičení, které jsem zanedbávala. Doma jsem cvičila zhruba dvakrát týdně - jednou někdy v týdnu a podruhé před hodinou. Před každým koncertem jsem také měla strašnou trému a za celý život se, myslím, stalo pouze dvakrát, kdy bych neudělala ani jednu chybu. Vzhledem k tomu, že jsem ke hře byla "nucena" mými rodiči, tak mě to pochopitelně nebavilo. Dnes jsem ale ráda, že jsem se na oba nástroje naučila a můžu si dnes něco zahrát.

2/ Vzdělání na "zušce" spíše celkově přispělo k mému kulturnímu vzdělání. Vyznám se v klasické hudbě, což není ani u mých vrstevníků zcela obvyklé. Vyloženě na profesní život toto vzdělání vliv nemá. Vystudovala jsem mezinárodní vztahy a diplomacii a tím směrem se chci ubírat a tam hru na klavír ani na kytaru moc nevyužiji. K mé práci PR manažerky filmově vzdělávací společnosti Free Cinema bohužel také toto vzdělání nepotřebuji. Ale v rámci Free Cinema ho využiji vlastně v jednom z našich programů, což je Kabaretní Stud.io, kde zpívám. Je to malá profesní část, ale aspoň tam se moje hudební vzdělání uplatní. 

3/ Dnes už se bohužel neorientuji v tom, v jakém stavu je umělecké vzdělávání nyní. Škola ve Vraném nad Vltavou, kam jsem chodila, se mi stále zdá jako velmi dobrá škola, kde učili skvělí lidé krásné hudbě. Je to už ale zhruba dvacet let. Momentálně nemám přehled, jak to funguje, jestli se stav zhoršil nebo zlepšil. Určitě je skvělé, že tyto školy existují, protože hra na hudební nástroj, i když jen pro sebe doma, je skvělý um. Pokud navíc vede k hudební profesi, tvoří se tak krásné věci. A i kdyby mělo umělecké vzdělání jen přispět k orientaci v hudbě, v klasické hudbě, nějakým způsobem přispívá ke kulturnímu vzdělání člověka, a to je možná nejdůležitější vzdělání, které může člověk získat. Nevím, jak jsou na tom v jiných zemích, já si pamatuji na svoji uměleckou školu, a znám kolem sebe hudebně vzdělané lidi a troufám si odhadnout, že "zušky" a "lidušky" u nás určitě fungují výborně, aspoň co se předání znalostí a rozvíjení talentu týče. Tak to aspoň vidím jako vnější pozorovatel.

Mgr. Magdaléna Hladká, výkonná ředitelka ZLÍN FILM OFFICE

1/ Mám tři sourozence. Všichni čtyři jsme postupně absolvovali sedm let výuky na ZUŠ. Mimo výuky hry na klavír nám tak ZUŠ poskytla společný zájem, který se pozitivně odrazil na krásných sourozeneckých vztazích. Pro mě osobně pak návštěva ZUŠ znamenala ze začátku spíše povinnost. Zpětně jsem ale vděčná rodičům, že vydrželi mé reptání a na výuku mě „donutili“ chodit celých sedm let. Dnes si na klavír s radostí zahraji. Čas strávený v ZUŠ stál rozhodně za to.

2/ Umělecké vzdělání můj profesionální život neovlivnilo. Můj hudební talent totiž není nijak výrazný :-) Určitě mi ale získané vědomosti a dovednosti nejednou zjednodušily orientaci v kultuře a společenském životě.

3/ Umělecké vzdělávání považuji za velmi důležité a přínosné. Je to jedna z aktivit, kterou vždy ráda podpořím. Můj přehled o aktuálním stavu uměleckého vzdělávání v ČR je pouze povrchní. Ale už to, že je dostupné dětem od raného věku, vnímám jako projev společnosti, která má silný kulturní základ. V tomto ohledu se Česká republika nemá z mého pohledu zač stydět.

Michaela Krpálková, spolek Motanice, Havlíčkův Brod

1/ ZUŠ jsem začala navštěvovat v 1. třídě, kdy mě maminka přihlásila na výtvarný obor v Lipníku nad Bečvou. Rozkryla se mi tehdy velká tajemství a dobrodružství, která jsem díky panu učiteli objevovala. Jeho jméno si již bohužel nepamatuji, protože jsme se brzy přestěhovali. Začaly mi vonět barvy. :-)

2/ Bezpochyby, díky další výborné a pro mě nezapomenutelné pedagožce, akademické malířce Márii Danielové a společným návštěvám v Anežském klášteře v Praze, kde byla a je umístěna Národní galerie. Zde jsem se začala učit dívat na obrazy a výtvarná díla. I když se v uměleckém světě profesně nepohybuji, myslím, že k základnímu vzdělání a orientaci ve světě umění neodlučitelně patří.

3/ Základní umělecké školství má v ČR velmi silnou tradici, bohužel bojuje s podfinancováním jak provozní, tak i mzdové části. Situace ukazuje, jak nedostatečný zájem projevuje stát - politici o vzdělávání v uměleckých oborech již od základních kamenů, a bohužel to vysvětluje i určitý trend "nekulturnosti" společnosti, který se zde v posledních letech projevuje.

Závěrem bychom chtěli poděkovat těm našim čtenářům, kteří se do ankety o uměleckém vzdělávání zapojili prostřednictvím dotazníku zveřejněného na facebookových stránkách Místní kultury. Několik takto získaných příspěvků jsme v průběhu zveřejňování odpovědí už publikovali. Dále bychom chtěli jmenovitě poděkovat alespoň za stručné odpovědi či vyjádření podpory tématu ankety těmto osobnostem kulturního a veřejného života: Václavu Hudečkovi, houslistovi, Tereze Kyzlinkové, sólistce opery ND Brno, Radce Soukupové, sociální manažerce, Pavlu Vondráčkovi, hudebnímu publicistovi, klavíristu a hudebníkovi, a v neposlední řadě Jaroslavu Němečkovi, ilustrátorovi Čtyřlístku.

Vaše redakce