Ze zdejšího kraje sálá nezničitelnost

Jste na Broumovsku poprvé? Jak se vám zde líbí v zimním období?

VD: Poprvé určitě ne, mám k tomuhle kraji vztah od dětství, protože jsem velkou část prázdnin trávívala v chalupě po pradědečkovi z druhé strany Jestřebích hor. Nikdy se to neobešlo bez pěší túry na Skály a Ostaš, občas až na Hvězdu. (Zpátky jsme ovšem jeli vlakem s dobrodružným přestupem mezi náchodskou a trutnovskou tratí. Byla to pro mne jedna z dětských záhad, jak je možné zvládnout pěšky něco, co se dopravním prostředkem překonává tak složitě.) Můj muž je zase z kopců nad Babiččiným údolím, takže aspoň na dohled Boru se držím pořád.

Pak je tu ještě nepominutelný aspekt špičkových nakladatelů, kterým tenhle kout Čech svědčí podobně jako skalám a spisovatelům.

Zima je tady tím nádhernější, že tu není turistický provoz a já se tu cítím – s trochou sobecké nostalgie – o to víc doma.

MŠ: Jsem tady podruhé. Byla jsem tu už loni v lednu a natolik se mi tady zalíbilo, že jsem se zkusila přihlásit znovu. A měla jsem štěstí. Zimu jako takovou vůbec nemám ráda. Ale tady v Broumově mi kupodivu nevadí, a když napadne trocha sněhu, je to dokonce krása. Snažím se práci střídat s pohybem venku a musím zkonstatovat, že obě činnosti si vzájemně velmi prospívají. Genius loci tohoto kraje, blízkého okolí města, na mě velmi silně působí. Je to dramatický kraj, všude jsou pozůstatky zlých časů, ale z krajiny také sálá nezničitelnost. Takové zážitky z procházek pak posilují i mou práci.

Působí na vás prostředí broumovského kláštera inspirativně?

VD: Nesmírně. Když pominu přízemně praktické zázemí, protože se na rozdíl od vlastní chalupy nemusím starat o topení nebo haprující připojení na internet, inspirativní je už oproštěnost a současně velkorysost zdejšího životního prostoru. Mohu se tu plně soustředit na práci, která je svou povahou mravenčí a samotářská, a současně mít před očima esteticky i duchovně impozantní výsledek lidského snažení. Taky proto jsem neváhala, když mi byla nabídnuta možnost jet sem v zimě už podruhé.

MŠ: Nevím proč, ale ano. Vyhlídka z jednoho okna do dálky na kopce a z druhého na impozantní, již obnovenou část fasády kláštera člověka tak nějak ukotvuje v prostoru světa a běhu času. Daří se mi tu udělat mnohem víc práce než doma, kde mě hektický způsob života všude kolem víc rozptyluje.

Prozradíte čtenářům, na čem v Literárním domku pracujete?

VD: Překládám, a ještě nějaký čas budu, jeden z vrcholů brazilské literatury druhé poloviny 20. století. Jde o kompozičně i jazykově náročný čtyřsetstránkový román Avalovara Osmana Linse, srovnatelný s vrcholnými díly literatury hispanoamerické, jako je třeba Nebe, peklo, ráj Júlia Cortázara. Když se nakladatelství Rubato podaří jej vydat, pomůže to dalším významným dílkem poopravit náš náhled na latinskoamerický kontinent, do něhož literární brazilská portugalština plným právem patří. Takže pozor, Brazílie není jen úkaz Paulo Coelho: právě Osman Lins se řadí k těm, kteří sice neoslovují většinové publikum, zato posouvají literaturu dál a plně zaslouží srovnání s velikány jako Borges, Cortázar či García Márquez.

MŠ: Dokončuji tady překlad knížky mladé rakouské autorky Cornelie Travnicek. Je to nesmírně křehký příběh několika opuštěných chlapců, kteří žijí v primitivních podmínkách kdesi uprostřed řeky na skrytém ostrůvku a bezcitný, surový dospělý je využívá jako kapesní zloděje. Za odměnu děti dostávají pár drobných z toho, co nakradou, a k tomu malé sáčky „andělského prášku“ – syntetické drogy pro dobrou náladu. A vlastně i pro přežití. Je to příběh dětí na úplném dně, přesto na čtenáře působí něžná dětská bezelstnost, důvěřivost a fantazie. Kniha vyznívá křehce, navzdory přímé konfrontaci s hrubostí a brutalitou. Je to v podstatě obraz naší západní společnosti, na jejíž jedné straně vládne sobecký, až sociopatický přístup k životu, na straně druhé vyzařuje empatické vnímání světa – a mezi tím, pro stále přítomnou mlhu to nevidíme, žijí osamělé děti. Knížka vyjde na podzim v nakladatelství Prostor.

Bez čeho se překladatelka neobejde?

VD: Bez češtiny.

MŠ: Pro mě je důležitý vnitřní klid, abych se mohla doopravdy pohroužit do jazykového prostředí autora, jehož právě překládám. A nejednou už mi pomohl polibek Múzy, všeptla mi řešení, které bych sama asi nevymyslela. I ona je pro mě nepostradatelná a hýčkám si ji. A pak také počítač, tiskárna a papíry. Všechny překlady si několikrát tisknu a opravuji, dokud mě poslední verze neuspokojí natolik, abych ji mohla předat do rukou redaktora nebo redaktorky.

Na co se mohou těšit návštěvníci úterního Literárního café v Městské knihovně?

VD: Třeba na povídání o neviditelnosti překladatele a smrtelnosti překladu nebo o úloze redaktora, a jak to souvisí s novodobým mnišstvím. Dozvědí se, proč se v překladu Hrabala do portugalštiny pasou uši v zeleném háječku, jak se překládají ošemetná slova a jak to přijde, že jsou některá slova sprostá, i když jak kde a kdy, jestli se vůbec překládají slova nebo je to trochu jinak, a co si v překladu počít s cizím jazykem v rámci jiného cizího jazyka. Uvidíme, co stihneme.

MŠ: Domluvily jsme se s kolegyní Vlastou Dufkovou, romanistkou, s níž sdílím literární domek, že na setkání v broumovské knihovně se pokusíme přiblížit čtenářům překladatelské povolání, zejména nejrůznější jazyková úskalí, která musíme zdolávat při překládání z jednoho jazykového kontextu do druhého. Promluvíme o hledání, jak navodit českému čtenáři pocit, který by se co nejvíc přiblížil atmosféře knihy v autorově domovině. Na několika úryvcích ze svých překladů ukážeme, že překládání rozhodně není nahrazování jednoho slovíčka slovíčkem jiným.

Pořádá Vzdělávací a kulturní centrum Broumov ve spolupráci s Českou obcí překladatelů a Městskou knihovnou v Broumově.

Vlasta Dufková – překladatelka z francouzštiny a portugalštiny, básnířka. Dlouhá léta pracovala jako redaktorka v nakladatelství Odeon, Mladá fronta a Paseka. Je autorkou básnické sbírky Čistec (1998) a prózy Bílé na bílém / Supinum (2000). V roce 2009 obdržela za svůj překlad knihy Burití od brazilského spisovatele Joao Guimaraes Rosa Cenu Josefa Jungmanna za nejlepší překlad zahraničního literárního díla do češtiny.

Magdalena Štulcová – překladatelka z němčiny a dramaturgyně. Věnuje se zejména moderní beletrii a non fiction. K nejzajímavějším autorům, jejichž knihy často jako první zprostředkovala českým čtenářům, patří např. Josef Winkler, Zoë Jenny, Ralph Dutli nebo Max Frisch. V roce 2011 jí byla za překlad Josefa Winklera udělena rakouská Překladatelská prémie. Za překlad knihy Poslední cesta Chaima Soutina získala v roce 2017 Tvůrčí ocenění Obce překladatelů a v roce 2018 jí bylo uděleno Uznání Dilia za celoživotní činnost.